Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

srí lanka

25. 08. 2008 kolombo, koggala
26. 08. 2008 koggala
27. 08. 2008 koggala a okolí
28. 08. 2008 koggala
29. 08. 2008 koggala a okolí
30. 08. 2008 pinnawale, sigiriya, matale, dambulla, kandy
31. 08. 2008 kandy, peradenyia, Nnuwara eliya
01. 09. 2008 np bundala, matara, koggala
02. 09. 2008 koggala
03. 09. 2008 sinharaja
04. 09. 2008 koggala, galle
05. 09. 2008 koggala
06. 09. 2008 koggala, kolombo

Sobota - neděle 24. - 25. 08. 2008 - FRANKFURT, KOLOMBO, KOGGALA

Je krátce po půlnoci, vyprovázíme poslední svatební hosty, nakládáme do auta květinové dekorace a svatební dary a přejíždíme domů. Naštěstí máme vše sbaleno a připraveno, ovšem díky shonu posledních pár předsvatebních dní nemáme žádná antimalarika, jen řadu sprejů proti komárům a pevně doufáme, že zaberou. V opačném případě nás po návratu zpět čeká několikadenní návštěva Bulovky.

Pár minut po půl druhé se dostáváme do postele s vědomím, že za 4 hodiny vstáváme a vyrážíme na frankfurtské letiště. Máme pár dní starou navigaci, a ač jsme ji pořádně nestihli otestovat, plně na ni spoléháme. Přesto, nebo možná právě proto, si dáváme dostatečnou časovou rezervu. Cesta z Prahy, bude-li bez problémů, trvá cca 5 hodin. Počítáme s případným blouděním, uzavírkami a raději vyrážíme už v šest ráno, ač odlétáme ve tři odpoledne. Jedeme bez přestávky a až na malý zádrhel těsně před letištním parkovištěm je cesta bezproblémová, takže o půl jedenácté už jsme na parkovišti. Jíme a snažíme se na chvíli usnout a dohnat spánkový deficit, ale bezúspěšně. Proto o půl dvanácté opouštíme auto, voláme si bus, který nás zaveze na terminál a potkáváme další Čechy, mířící taktéž na Srí Lanku - jen do jiné lokality. Jsme rádi, ve 4 se to lépe táhne a aspoň nám uteče čas rychleji. Na letišti pak probíhá odbavení během pár minut a my máme 3 hodiny času. Procházíme obchůdky, dojídáme poslední zbytky ovoce ze svatby a unavení usínáme na jedné z laviček. Budíček máme na půl třetí, kdy začíná on boarding, probouzíme se ale dřív, rozespalý Lukáš zmatkuje a narychlo běžíme k pasové kontrole a hledáme gate. Nedaří se mi mu vysvětlit, že odlétáme až za hodinu, takže žije dál v představě, že následujících 14 dnů dovolené strávíme ve Frankfurtu. O půl třetí už sedíme v pohodlném a prostorném Airbusu a zjišťujeme full service Air Lanky - připraveny jsou deky i polštářky, což po posledním letu do SAE vítáme.

Odlétáme s několikaminutovým zpožděním, zapínáme monitor před sebou a procházíme nainstalované filmy a hry pro zkrácení letu. Oběd už je pojat ve srílanském duchu rice & curry a začínáme chápat, proč se všude píše, že Evropané by měli jíst jen mírně pálivá jídla - i ta totiž evidentně bohatě stačí! Pusy jako v ohni…to bude žaludek (a následně i my na záchodě) koukat… Po pár hodinách letu prochází letuška a zatahuje všechna okénka - tak, a je po večerníčku… Snažíme se usnout, má snaha je bezúspěšná. Když se mi to konečně podaří, zbývá cca 2,5 hodiny do přistání, rozsvěcí se všechna světla a rozváží se večeře. Vynechávám maso (zajisté JEMNĚ pálivé) - jednou denně mi to asi bude stačit. Světlo nesvětlo - opět usínám.

Přistání probíhá dle časového plánu, takže o půl šesté místního času vystupujeme na letišti v Katunayale nedaleko Colomba. Lehce mne znervózňuje, zda se ještě sejdeme se zavazadly, neb na netu jsme se dočetli leccos. Máme štěstí - nejen, že máme oba kufry, ale všechna zavazadla už jsou na pásech, takže žádné čekání. To nás čeká o něco později - delegát vyzvedává lidi od 5 CK, my jsme doletěli jako první a musíme počkat na další 2 páry. První přichází nedlouho po nás, na druhý čekáme hodinu, a když stále nepřichází, odjíždíme.

Vycházíme z letiště haly do příjemně teplého časného rána. Kupodivu je vzduch, ač dostatečně vlhký, snadno dýchatelný, takže v tomto smyslu nás žádná extra aklimatizace nečeká. Po cca 20 minutách jízdy se dozvídáme, že opozdilci přiletěli a musíme se pro ně vrátit. V konečném počtu vyrážíme do hotelů. Jízda je víc než zajímavá - zpětná zrcátka tu zřejmě neznají, zato vědí víc než dobře, kde je klakson. Dopravní předpisy ani dvojitá plná je moc nezajímá. Kdo je větší, rychlejší a hlasitější, má přednost. A kdyby ne, předjede ostatní v protisměru. Začíná nám docházet, že TADY si auto půjčovat vážně nebudeme. Po hodině a půl vysazujeme u dvou hotelů všech šest spolucestujících, nás čekají na jih ještě 3 hodiny cesty. Ač jsme zpočátku nechápali, proč trvá ujetí 150 km tak dlouho, je nám to jasné - žádné dálnice, žádné slušné cesty, jen samý chaos, změť, zmatek a troubení. Protože v autobuse zůstáváme sami s řidičem, přesedáme do minibusu a jedeme do Koggaly. Přemýšlíme nad naším hotelem - ty dva, které jsme viděli, se nám moc nezamlouvaly… Usínáme a probouzíme se těsně před vjezdem do hotelu - skvělé! Čistý a útulný hotýlek, milý personál, vstup na pláž hned z pokoje… co víc si přát…

Dostáváme pár info a klíče od pokoje a během pár minut usínáme. Párkrát se probouzím, z toho několikrát zimou, třesu se a přemýšlím, kolik komárů mě tak mohlo na letišti poštípat a jak se projevují příznaky malárie. Vypínáme klimatizaci (na zimu si počkáme až domů - na tu se sněhem) a po zbytek pobytu necháváme zapnutý jen větřák a klimu pouštíme jen výjimečně. Probouzí nás až průvodce německé CK, dává nám pár info a my jdeme na oběd. Najíst se jde naprosto bez problémů, ale při troše štěstí se dá narazit i na jídlo, na které by potřeboval Evropan plechovou pusu (já tedy rozhodně). Na pokoji se marně snažíme strčit nabíječku do zásuvky a pomalu se smiřujeme s faktem, že budeme muset telefony zapínat jen na chvíli - nabíječku tam prostě nejsme schopni dát po dobrém ani po zlém. Až odpoledne se dozvídáme od jednoho z beach boys, že do horní zdířky musíme strčit tužku, aby se spodní dvě uvolnily - jak snadné! :) Soudě dle jeho škodolibého úsměvu jsme nebyli první…

Kolem 16.00 se vydáváme na pláž - fouká silný vítr. Slunce nesvítí, ale přesto je teplo. Hned se nás chytají místní beach boys s nabídkami výletů a na uvítanou (a zřejmě i uvolnění evropských šrajtoflí) nám nabízí kokos. Před námi v něm (rezavým) nožem vyseknou díru a vkládají brčka, abychom mohli mléko vypít… nu což - maximálně nás čeká noc strávená na záchodě. Mléko je dobré, ač pro nás možná trochu nezvyklé chuti. Kokos obsahuje cca litr tekutiny, což nejsme schopni vypít, takže zbytek vyléváme, místní sbírají ze země svůj oblíbený nůž, sfukují mravence a bez mrknutí oka ho vsouvají do skořápky a seškrabují zvnitřku kokosu dužninu. Z boku ořechu odříznou široký plát, který nám pak slouží jako lžíce pro nabírání dužniny. Asi je zbytečné přemýšlet, jestli kokos omývali…

Pondělí 26. 08. 2008 - KOGGALA

V osm ráno se probouzíme do deštivého dne od hlavy až k patě poštípaní od komárů. Ne, opravdu se nám nechce vstávat, takže ještě „na hodinku“ usínáme. Pochopitelně - probouzíme se o půl 12 (co jiného čekat?). Časový posun 4,5 hodiny nám dává zabrat. Stále prší, tak se vydáváme na oběd, potkáváme Čechy a domlouváme se na případném společném výletu do Galle. Díky počasí ale vše padá. Potulujeme se po hotelu, sepisujeme místa, která chceme vidět a dáváme se do řeči s Polkou, která tu je už 10 dní. Dozvídáme se o cenách za výlety, ujišťujeme se, že s výběrem míst neděláme chybu.

Odpoledne, když lehce ustává déšť, vyrážíme na malý výlet do chrámu v Koggale. Bohužel, po pár minutách nás zbystří místní a jdou za námi s vidinou, že dostanou peníze. Protože zase začíná pršet, vracíme se zpátky, ale víme, že se sem ještě podíváme, až bude lepší počasí. Jsme unavení, hned po večeři musíme jít spát!

Do půl 12 sedíme u knižního průvodce a hledáme další místa, která chceme navštívit, abychom mohli výlety začít řešit s některým z beach boys. Pro jistotu máme z recepce zapůjčenou moskytiéru - na nás si komáři jen tak nepřijdou!

Úterý 27. 08. 2008 - KOGGALA A OKOLÍ

Budíme se krátce před 9 (poštípaní od komárů - že by díry v moskytiéře? Aspoň, že tu - dle místních - malárie takřka není), což je tak akorát čas na snídani. Otevíráme okenice a zjišťujeme, že je krásný a prosluněný den. Při snídani se domlouváme s jedinými Čechy na hotelu na případném společném výletu do okolí. Domlouváme se, že odpoledne vyrazíme na nedaleký trh a do buddhistického chrámu poblíž Koggaly.

Prozatím vyrážíme na pláž, k bazénu a do rozbouřených mořských vln. Slunce neuvěřitelně pálí, ale neustálý vítr zmírňuje všudypřítomné horko, takže se tu dá být naprosto bez problémů. Objevujeme jednu příjemnou (pro nás, Evropany) věc - beach boys a ostatní prodejci mohou sice na pláž, ale nesmí (a je to tu mimořádně dodržováno a skutečně bděle hlídáno!) do blízkosti hotelu, takže lehátko máme u hotelu, odkud vedou schůdky přímo na pláž. Tady můžeme odpočívat, relaxovat a máme jistotu, že nás nebude každých 5 minut někdo oslovovat. Celé dopoledne trávíme na pláži ve vlnách, zpětný proud je poměrně silný. Lukáš se vyžívá, já taky - ovšem jen do okamžiku, kdy mě přikryje první velká vlna a mám tu čest ochutnat Indický oceán. A upřímně řečeno - nic moc. Všude nad námi létají hejna havranů - zřejmě hledají zbytky jídla, občas kolem nás proběhne indická veverka. Snaha vyfotit ji se setkává s velkým úspěchem - jsou natolik ochočené, že přijdou do blízkosti pár cm, až mám pocit, že mi jdou po foťáku. Po obědě si půjčujeme malý „surf“ a řádíme ve vlnách. Já obezřetně a s respektem z velkých vln a silných zpětných vírů, Lukáš s chlapským přístupem - tedy jako dítě… výsledek? Já se vozím a po včerejší ochutnávce už mořskou vodu vynechávám, Lukáš labužnicky pije do sytosti. Pláž je téměř bez lidí jako na těch nejkrásnějších fotkách - na hotelu je nás maximálně deset.

S česky mluvícím beach boyem se domlouváme na nějakém tom výletu, ale po zjištění ceny nás přechází chuť. Dáváme mu čas na promyšlení částky a sami znovu procházíme v knize vybraná místa a snažíme se je trochu probrat a poupravit. Ještě si jdeme zaplavat do velkého bazénu, chvíli pozorujeme rybáře na kůlech a pomalu vyrážíme na trh.

Jsou 4 hodiny a po předem domluvené částce 400 rupií nasedáme do tuk-tuku. Cesta na trh probíhá v tichosti, po pár minutách jízdy dojíždíme na místo (nedokážeme si zvyknout na opačné ježdění a stále se děsíme aut „v protisměru“). Tržiště žije, je narvané k prasknutí a naše čichové buňky dostávají zabrat. Pakliže jsou tu podávané ryby, které oblézají ze všech stran mouchy, už od rána, není se čemu divit. Zdalipak nejíme právě tyhle ryby v hotelu? :) Procházíme tržištěm, snad v marné touze najít nesmradlavou uličku, míjíme davy místních, kteří se na nás zubí od ucha k uchu s vidinou snadno získaných turistických peněz. Vycházíme na ulici a snažíme se nadechnout výfukových zplodin - tenhle zážitek (zejména pak ten čichový) byl tedy rozhodně dost silný. Tuším, že tato návštěva trhu byla naše poslední.

Cestou k druhému cíli dnešního výletu - k buddhistickému chrámu - ještě děláme pár zastávek u obchůdků podél cesty. Kupujeme si za pár korun ajurvédský olej s eukalyptem a skořicí a pokračujeme po silnici dál. Náš řidič se rozpovídává, ukazuje zajímavá místa a vypráví o době, kdy Srí Lanku postihla tsunami. Najednou vjíždíme na vedlejší prašnou cestu - to začíná vypadat nebezpečně. Projíždíme vesničkou Koggala okolo domků místních a máme možnost vidět alespoň částečně skutečný srílanský život. Konečně dojíždíme k chrámu a nechápeme, co vše je schopné zdejší motorové vozítko i s pasažéry vyjet. Před chrámem se zouváme a pomalu vcházíme dovnitř, kde už nás vítají buddhističtí mniši. Jeden z nich se s námi ochotně dává do řeči a vypráví o historii chrámu, nástěnných malbách, které v minulosti poškodil opilý Srílančan a nechává nás vše v klidu projít, prohlédnout a k našemu velkému překvapení i vyfotit. Nádherné místo, úžasný chrám a neuvěřitelný pocit klidu a uvolnění v okolí chrámu… Z mnicha samotného vyzařuje mír, klid, pokora a vědomí vlastního místa a významu na zemi.

Když odcházíme, už je tma. Řidič ještě párkrát zastavuje, zpravidla v okamžiku, kdy si všimne, že chceme ještě něco vyfotit. Cestou nám ještě ukazuje loď, kterou právě sem vyplavila Tsunami - je vidět, že život na jihu hodně ovlivnila. Je až s podivem, jak rychle se z toho dokázali vzpamatovat.

Na hotelu si pak poprvé dávám k jídlu něco jiného než rybu a rychle lituji - není kuře na kari (moje) jako kuře na kari (zdejší) - nepálí mě jen celý trávicí trakt a vnitřek pusy, ale i rty a po zbytek večera nemám ponětí, jakou chuť má ostatní jídlo, které jím. Standardně si dávám dezert - ovocnou pěnu a konečně se mi vrací ztracená chuť.

Už jsme téměř rozhodnuti, že na tří nebo čtyřdenní výlet pojedeme s Charliem, česky mluvícím Srílančanem. Jen musíme ještě usmlouvat cenu - 790 dolarů za 4 dny bez obědů a pití se nám zdá přece jenom dost. Pro znovu sedáme k průvodcům a děláme změny a škrty - vynecháváme 2 nejvzdálenější místa a měníme výlet do Národního parku Uda Walawe za NP Bundala, který je menší a levnější.

O pár hodin později začínám chápat, že nás evidentně čeká probdělá noc. Větší množství vypité mořské vody zřejmě nedělá evropskému (rozuměj Lukášovu) žaludku dobře :)

Středa 28. 08. 2008 - KOGGALA

Od rána tu panuje čilý ruch, všichni tu pobíhají, vylepšují a zdobí. Záhy chápeme proč - přijíždí svatebčané. Škoda, že se obřad koná v salónku baru, nechceme tam moc okukovat. Přesto máme možnost vidět alespoň zlomek oslavy, která se odehrává, zatímco jsme na pláži. Už při příchodu na ni na nás mává Charlie a ptá se, jak jsme se rozhodli. Ukazujeme nový plán, novou trasu a nastavujeme cenu na 400 USD. Je zaskočený a žádá si 5 minut. Zhruba po čtvrt hodině se vrací s nabídkou 470 USD. Stahujeme jen na 460, ale stojí to za to. Věříme, že když budeme cestovat se Srílančanem, nejen že nám ukáže vše zajímavé a řekne nám k tomu něco, ale taky se na nás nebudou lepit ostatní místní s jejich nabídkami.

Vzhledem k probdělé noci a přetrvávajícím střevním potížím zůstáváme na pláži a nikam dále nevyrážíme. Kupujeme na radu Charlieho krém z aloe vera na spálená ramena. Dnes to pálí podstatně víc, takže zalézáme pod palmy a mažeme se třicítkou. Sem tam po pláži prochází místní s nabídkou šátků, dřevěných hraček nebo výletů. Často nezabírá ani nedívat se na ně, prostě se postaví tak, aby se dívali přímo na nás, stojí a vyčkávají. Zkoušíme leccos - anglicky sdělujeme, že nemáme zájem, zkoušíme mluvit jen česky v domnění, že je to odradí, ale nakonec nám nezbývá, než je jednoduše ignorovat. Odpoledne zůstáváme na pláži sami, opodál sed u stolu starší německý pár, ale hodně lidí dnes odlétá a už jsou na cestě na letiště. Vyčkáváme, až přestane svítit slunce a jdeme podél pobřeží k rybářům na kůlech. Chvíli je fotíme a pozorujeme a opakujeme pokus jít se podívat do koggalského buddhistického chrámu. Tentokrát přicházíme právě v okamžiku modliteb, takže se otáčíme a jdeme zpátky.

Čtvrtek 29. 08. 2008 - KOGGALA A OKOLÍ

Probouzíme se do dalšího deštivého dne - ach ty monzuny… Věříme, že (jako ostatně většinou) během snídaně pršet přestane, ale mýlíme se. Voda padá v provazech, vítr je velmi silný, což se projevuje na vlnách. Dochází na scrabble a knížky, protože prší i přes oběd. Začínáme uvažovat nad tím, jestli zítra vůbec někam pojedeme, protože jsme měli Charliemu zaplatit 50 USD zálohu, ale nikde na pláži po něm není ani vidu ani slechu. Když se konečně objevuje, jdeme hned za ním domluvit podrobnosti a předat peníze. Dáváme 100, protože menší nemáme. Zpátky nevrací, tak se snad zítra objeví…

Pomalu přestává pršet, tak se jdeme spolu s ním projít podél pláže k rybářům, ukazuje nám pruty a tvrdí, že za 4 hodiny tu vyloví cca 400 malých ryb. Snažíme se mu vysvětlit nesmyslnost jeho tvrzení - že to je víc než 1 ryba na minutu, ale stojí si za svým. Upouštíme od tématu a dozvídáme se, že je Koggala jediným místem, kde rybáři na kůlech jsou. Jdeme dál po pobřeží kolem místních, kteří právě piknikují u shluku kamenů Kotevana Galle. Zpátky už se vracíme po silnici, protože je příliv a cesta tam byla leckdy dost úzká a museli jsme jít po kamenech, zalitých vodou. Utopit foťák opravdu není můj plán pro dnešní den!

U hotelu potkáváme tuktukáře, nabízí nám za 100 rupií výlet na želví farmu a ke Koggala Lake. Protože už téměř neprší, přijímáme a vyrážíme do nedaleké želví farmy. Tady se od lidí vykupují vajíčka, která naleznou na pláži. Peníze (5-7 rupií za vejce) jsou motivací pro to, aby vejce neskončily v žaludcích místních. Vajíčka jsou zahrabána do písku, po vylíhnutí se želvy vyhrabou ven a jsou přeneseny do vodní nádrže. Je tu několik bazénků, kde jsou želvy roztříděné podle věku - od krátce narozených až po velké dospělé želvy (nejstarší cca 30 let). Máme možnost vzít si je do ruky a prohlédnout zblízka. Po zhruba půlhodinovém výkladu odcházíme a přejíždíme ke Koggala Lake. V jezeře je několik menších ostrůvků, nejnavštěvovanější je ale Cinnamon Island, jeho lákadlem jsou opice. Výlet po jezeře s návštěvou ostrova odmítáme (15 USD/15 min.) a hned k nám přichází průvodce a ukazuje Spice Garden - zahradu koření. Z každého keře a stromku otrhává lístky nebo kúru, abychom si mohli přičichnout. Tak máme možnosti vidět muškát, kari, skořici, pepř, zázvor, hřebíček a spoustu dalších druhů koření, které známe jen jako koupené v sáčku v obchodě. Po projití celé zahrady nás zatahují do obchůdku, kde kupujeme (bez toho by nás asi ušlapali) nový gel s aloe vera (opět 100%ní, ovšem tentokrát ne zelený, ale průhledný a na první pohled je to skutečně gel - i tak nám o oněch slibovaných 100% nezbývá než nepochybovat a věřit), kokosový olej na vlasy a olejíček, který má odpuzovat komáry. Po celou dobu výkladu ovšem nedokážeme odtrhnout oči od prodávajícího - jeho kývající se „jednička nahoře“, do které neustále šťouchal jazykem a sem tam (to když vypadla z dásně o kousek dolů) ji jazykem zasunul zpátky nahoru, je skutečně neodolatelným a životním zážitkem. Hmmm, tady ji asi pojem „zubař“ nic moc neříká… Celkem tu necháváme 2 000 rupií (a o den později se dozvídáme, že provize pro tuktukáře byla 1 000 rupií, tudíž by nás to v obchodě stálo o poznání méně). Vracíme se zpátky a cestou ještě náš řidič zastavuje u obchůdku s dřevěnými výrobky. Nemáme už peníze, on se ovšem ihned ochotně nabízí, že nás sem zaveze znovu. Že by vidina další provize?…

Zavčasu zalézáme do postele, zítra nás čeká nekřesťansky časné vstávání, o půl čtvrté ráno na nás bude čekat u hotelu Charlie a odjíždíme na 3 dny pryč.

Pátek 30. 08. 2008 - PINNAWELE, SIGIRIYA, DAMBULLA, MATALE, KANDY

Tři hodiny, budíček. Vlasy nám vstávají hrůzou jen při pomyšlení na to, kolik je vlastně hodin. O půl 4 už jsme na recepci, ale Charlie nikde. Když nedoráží ani po 1 hodině, zvažujeme, do kolika budeme čekat a jestli jen nevyinkasoval od hlupců z Evropy 100 USD a už se neobjeví. Nakonec přece jen doráží s vysvětlením, že včera moc pil. Pozdě, ale přece. Hřeje nás jen vědomí, že naštěstí pro nás neřídí.

V autě usínáme lehkým spánkem, ale za světla už to nejde. Kolem osmé se Charlie ptá, jestli máme rádi čaj. Za pár minut zastavujeme a Lukáš, Charlie a řidič odchází do obchodu, dávají si snídani a čaj a berou jídlo pro Charlieho dceru, která s námi jede také. Těsně před placením se Charlie i s řidičem jaksi nenápadně vytrácí z obchodu…

Pokračujeme dál, dnes nás toho čeká dost - přejezd přes půlku ostrova k Sigiriyi. Cestou nás Charlie žádá o peníze, chceme mu dát zatím 200 USD s tím, že dalších 100 USD dostane v polovině cesty a vzhledem k tomu, že už 100 USD dostal, zbývá už jen 60 USD, které mu chceme dát úplně na konci. Chce ale všechno teď, aby měl peníze na vstupy, že prý mu máme věřit. Co dělat - dáváme mu je a doufáme, že nás nevypeče a splní, co slíbil.

První zastávka je ve sloním sirotčinci v Pinnawele, kam přijíždíme o půl desáté. V autě si nasazuji do očí za usilovného přihlížení řidiče a Charlieho dcery kontaktní čočky a vzápětí mám tu čest se seznámit s místním WC. Stav pánských nemohu soudit, ovšem při zhlédnutí dámských přemýšlím, jestli nevydržím radši do večera na hotel nebo jestli se neschovám za nějakého slona. Nezbývá než zavřít oči a překousnout veškeré pocity. Dáma, mající stav WC na starosti, mě nabádá, abych šla. Z mé znakové řeči nedokáže pochopit, že je nás tu víc a já tu rozhodně nebyla první. Jde tam tedy někdo jiný, a když vidím, že splachování má na starosti ona dáma (kýblem s trochou vody na dně), jímá se mě hrůza. Se zaťatými zuby vcházím, nedívám se napravo ani nalevo, rychle odbývám nutnou potřebu a pevně doufám, že všudypřítomná tekutina, ve které stojím, je pouze voda. Rychle mizím a je mi jasné, že po zbylé dny výletu budu pití co nejvíc omezovat.

Jdeme se zklidnit pohledem na slony, vše jsou sloni z džungle, povětšinou ti, kteří se ztratili jako mláďata nebo byli nalezeni jako zranění bez šance na přežití v divočině. Je třeba se dívat pod nohy, protože ač je tu pár slonů uvázaných, většina jich je na volno a je to tu patřičně znát. Ti uvázaní jsou údajně sloni, kteří v minulosti napadli a zničili vesnici nebo jsou zkrátka lidem nebezpeční. Chvíli sledujeme krmení, ale po chvíli přecházíme k řece Ma Oya, kam chodí denně slony plavit a koupat. Sedíme u restaurace, je nás tu spousta - jak turistů, tak místních. Zakrátko přivádějí dva slony, nechávají je vstoupit do vody a přivazují je řetězem za nohu ke břehu. Dlouho se nic neděje - no tak to nám za to stálo, vláčet se sem na tuhle „velkolepou“ podívanou. Když už si říkáme, že show asi opravdu skončila, přibíhá stádo slonů. Po něm další a další, takže je řeka brzo plná slonů, slůňat a všichni se tu promenádují. Někteří zůstávají ve vodě, jiní přecházejí na druhý břeh a chladí se pískem. Většina slonů je tu vychována a ti vhodní jdou pak k soukromníkům jako hospodářská zvířata, určená na práci.

Je načase vyrazit, čeká nás ještě dlouhá cesta do Sigiriyi. Některé cesty jsou relativně nové, ale většina silnic je ve velmi špatném stavu - proto to, co u nás ujedeme za hodinu a půl, trvá tady 4 - 5 hodin. Ve třičtvrtě na dvě přijíždíme na místo. Charlie se nás ptá, jestli chceme průvodce, který nám o historii povypráví - v angličtině. Odmítáme, protože mám zaprvé historii místa načtenou a zadruhé - od čeho jsme si zaplatili jeho? Vyvádí nás z omylu - tady jsou placení průvodci a on nám o údajně historii nesmí nic vyprávět. Sice netušíme, kdo by mu asi tak rozuměl, co nám to Česky vypráví - jestli historii místa nebo pohádku o Červené karkulce, ale budiž. Sigiria je v první řadě spousta schodů, na které je potřeba určitá dávka fyzičky, chůze ve výškách, na což je potřeba odolnost vůči závratím, a mnohdy zrezlá kovová schodiště, na což je potřeba pořádná dávka důvěry v jejich pevnost a víra v přežití. V druhé řadě je to ovšem místo s velkou historií a legendou, vážící se k jejímu vzniku…

Dávný král Dhatusena měl dva syny - jednoho s královnou - ošklivou, leč s dobrým srdcem - a druhého s krásnou, ale zlou služebnou. Když byl roku 473 našeho letopočtu Dhatusena svržen z trůnu a zaživa zazděn Kasyapou, synem služebné, přísahal jeho druhý syn Mogallana pomstu za otcovraždu. Na celých 18 let se uchýlil do Indie, kde začal připravovat odplatu. Kasyapa měl z jeho návratu velké obavy, proto se rozhodl vybudovat si sídlo na nejvyšší, nejstrmější a nejhůře dostupné skále uprostřed džungle. Tady si vybudoval sídlo, které se téměř dotýkalo nebe, dole pod skálou byly rozsáhlé zahrady a vodní nádrže. S postupem času začínal nabývat pocitu, že je on sám součástí božstva, je nezranitelný a nezničitelný. V paláci nechal vymalovat přes 500 maleb, z nichž se do dneška zachovalo jen cca 20 - vždy je to krásná a vnadná žena, namalovaná jen do půli pasu, spodní polovina je zahalena v oblacích. Ani tehdejší básníci netušili, zda mohou být tyto krásky skutečné nebo je to jen iluze a sen. Když se roku 496 vrátil Mogallana na ostrov, aby pomstil vraždu svého otce, vyrazil Kasyapa se svým vojskem do boje. Situace nabrala rychlý spád v okamžiku, kdy Kasyapův slon zradil svého pána, neuposlechl jeho povel a rozeběhl se k vodní nádrži. Vojsko se v domnění, že Kasyapa vzdává boj, bezhlavě rozprchlo a když Kasyapa zjistil, že je sám, podřízl si hrdlo. Mogallan - nový král - se vrátil zpět do Anuradhapury a Sirgiriya zůstala opuštěná, chátrala a postupem času upadla zcela do zapomnění. Znovuobjevena byla teprve v období britské nadvlády, tedy v 19. století a od roku 1982 je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Cestou Lukášovi celý příběh vyprávím, zatímco potkáváme spoustu opic. Fotíme si je, ale máme se na pozoru - potvory jsou schopné a ochotné v zájmu věci kousat a škrábat - díky, takovouhle památku nechceme :) Vycházíme po železném schodišti nahoru, kde jsou ukryty zbylé zachovalé fresky. Jsou krásné, i když jsme čekali větší prostor a více maleb. Tísníme se tu se spoustou dalších lidí a stejně (ne-li víc) je jich i na schodech - jak tam, tak zpět. Našlápnuté zrezlé točité schodiště - opravdu jsme rádi, když ho máme ve zdraví za sebou. Pokračujeme dál okolo „Mirror Wall“ - zrcadlové zdi, která je popsaná sgrafity. Nejstarší pochází údajně už ze 7. století. Konečně přicházíme k všude focené a zmiňované lví terase - ze lva už se ale zachovaly jen jeho tlapy.

Všude okolo nás jsou celé tlupy opic, číhajících na vhodný okamžik pro nějakou tu krádež. Vycházíme schodištěm nahoru a máme krásný výhled na okolí. Je patrné, že tu byl obrovský palác, ze kterého se zachoval jen bazén - u ostatních torz si můžeme jen domýšlet, co tu kdysi dávno bylo. Pomalu se vracíme zpátky, tentokrát ovšem podstatně rychleji než nahoru. Všimli jsme si, co způsobuje záhadný zvuk ve skále - na mnoha místech jsou obrovská sršní hnízda a sršni se podezřele rychle rojí ven… O kousek dál jsme Charliem upozorněni na kus skály, která se odloupla do tvaru kobry.

Odjíždíme a cestou se zastavujeme u Zlatého Buddhy v Dambulle. Je čtvrt na pět, ale je stále krásně. Tady jen fotíme chrám zvenčí, dovnitř nejdeme, nezdržujeme se a vyrážíme dál.

O půl šesté děláme další krátkou pauzu u hinduistického chrámu v Matale. Ten je oproti buddhistickým chrámům hodně zdobený zvenčí, je to skutečné mistrovské dílo. Zouváme se a vcházíme dovnitř - je tu několik lidí, někteří se modlí, jiní jen obdivují jeho krásu. Překvapuje nás, že není problém tu fotit, takže si zvěčňujeme boha Višnu, který je vyobrazen několikrát a dáváme se na odchod. Je totiž načase vyrazit do Kandy, kde budeme dnes spát.

Do Kandy dorážíme za tmy a zlehka bloudíme a hledáme hotel. Nám to zas ta nevadí, naopak vtipkujeme, že je škoda, že už je tma, když máme v ceně tak pěknou okružní jízdu. Hotel nakonec nacházíme a ubytováváme se. Naše původní obavy, co to bude za hotel, se rychle rozplývají. Pokoj je čistý, moderní (bohužel jen naoko), s luxusním sprchovým koutem a bez klimatizace - ta tu ale není potřeba, Kandy je hodně vysoko, takže je to dost chladno. Trochu nás zaráží, že neteče teplá voda - první známka problémů. Další háček je v tom, že přijíždíme dost hladoví, je 7 a večeře je až od půl deváté - další věc, se kterou jsme nepočítali. V mezičase jdu do koupelny a kdesi zpod víček lovím kontaktní čočky - oči mne bolí už od odpoledne. Dobře mi tak - to mám za to, že jsem s nimi usnula v autě. Vyhládlé žaludky se začínají ozývat, takže se pouštíme do Haribo medvídků (ještě, že je s sebou máme). Večeře je ve finále natolik ostrá a pálivá, že jsme nakonec ještě vděční za gumové medvědy :) Odcházíme zpátky na pokoj a spokojeně usínáme - žádná moskytiéra, žádní komáři - paráda!

Sobota 31. 08. 2008 - KANDY, PERADENYIA, NUWARA ELLYIA

Hned ráno si nasazuji kontaktní čočky a pevně věřím, že zůstanou tam, kde mají. Snídaně není nijak honosná, takže si dáváme toast s marmeládou a objednáváme čaj - chyba lávky! Naservírován je nám čaj, louhovaný přinejmenším od včerejšího večera - takhle černý čaj jsme ještě neviděli. Lukáš si nalitý čaj dochucuje cukrem a citronem, ale bezúspěšně. Vskutku silný zážitek. Já to tedy zkouším s cukrem a velkým množstvím mléka - taktéž bez valného výsledku. Přesto dopadám podstatně lépe - Lukáš po pár locích zelená, mizí na pokoj a zbavuje se veškerého obsahu žaludku. Děsím se cesty, protože jeho rozbouřenému žaludku místní komunikace zrovna nepřidají. Zbytek téměř nedotčené snídaně opět nabízíme Charliemu.

Naštěstí probíhá cesta v pohodě a krátce před desátou zastavujeme u botanické zahrady Peradenyia. Trochu nás mrzí, že jsme cestou nezastavili ještě v Kandy u Chrámu zubu, ale nevadí. Botanická zahrada nám to plně vynahrazuje, zejména pak její poslední část. Procházíme kolem víc jak 150 let starého ficusu, který zaujímá rozlohu 2 500 m2. Lehce se podivujeme nad vzhledem zdejších borovic, obdivujeme vzrostlé bambusy a v okolí řeky hledáme (i když já jen z uctivé vzdálenosti) hady. Míjíme Royal Palm Avenue - alej královských palem, fotíme spící netopýry v korunách stromů, různobarevné a rozličné květy a konečně se dostáváme k třešince na dortu - orchideáriu. Jako naschvál vypovídají službu baterky v obou foťácích, takže to jistí rychlý úprk do auta a zpět. Tohle přece nemůžeme nenafotit! Z orchidejí jsme nadšeni, jsou tu druhy, které jsme v životě neviděli. Těsně před odjezdem ještě fotíme muškátovník s plodem muškátového ořechu a pomalu se vydáváme na dlouhou cestu na Nuwara Ellyia, kde jsou čajové plantáže.

Cestou zastavujeme u několika vodopádů, chrámů a velkých čajových plantáží. Při jedné takové zastávce se k nám přidávají dvě Tamilky a se slovy „Photo, photo“ se nedají setřást. Když zjišťují, že žádné foto nebude, obestupují mne, chytají za ruku a volají na Lukáše své oblíbené „Photo, photo“. To už je ale na mne trochu moc a snažím se z jejich sevření vymanit. Daří se mi to, ale odcházím se škrábancem na ruce od jedné z nich. Je nám jasné, že ono „Photo“ je jejich báječnou záminkou pro vymámení peněz. Díky jejich otravnosti jdeme do auta s tím, že pojedeme dál. Jsou ale natolik drzé, že jedna protahuje do auta ruku okýnkem, druhá leze za námi až do auta a ještě se k nim přidávají 3 děti. Všichni k nám vztahují ruce se slovy „money, money“. Hmmm, tak k tomu přece jen došlo. Dáváme jim pár drobných, ať od nich máme klid, ovšem jedna z žen se na nás výsměšně podívá, natáhne ruku znovu a tentokrát svůj požadavek upřesňuje na „dolar, dolar“. Tak to už je vážně moc. Zbavujeme se jich, odjíždíme a nějakou dobu se z tohohle zážitku vzpamatováváme.

Kolem poledne přijíždíme na Nuwara Elyia k továrně na výrobu čaje. Prvně jdeme do čajovny, ochutnáváme (po ránu sice s velkou obezřetností) čaj a jsme překvapeni, že tu nikdo nechce zaplatit - to je náš první zážitek tohoto druhu na Srí Lance. Čaj je výtečný a nám je jasné, že tu uděláme velký nákup. Pomalu přecházíme do továrny, celou ji procházíme a dostáváme výklad o celém procesu výroby čaje, počínaje trháním lístků a fermentací konče. Kupujeme několik čajů pro nás a pro nejbližší - dle informace by to měly být jedny z nejlepších a nejkvalitnějších čajů z Cejlonu.

Po čtvrté už máme hlad, tak zastavujeme u jednoho z vodopádů a dáváme si polévku - kupodivu není ani pálivá. Všude kolem nás pobíhají a lezou po stromech opice. Charlieho dcera přichází s vařenou kukuřicí - jakmile ji vidím (kukuřici, ne dceru!), je mi jasné, že si ji dám taky. Ptáme se Charlieho na cenu a s touto informací jdeme k prodavači, bereme jednu kukuřici pro mě a jednu pro Charlieho dceru. Lukáš mě zachraňuje před pohromou a zakazuje mi nechat si kukuřici osolit. Po chvíli chápu - solení probíhá namočením do slané vody. No, to bych si možná celou noc povídala se záchodovou mísou. Dáváme mu o 10 rupií víc než je obvyklá cena a odcházíme. Jeho pohled (s vidinou turistů očekával pořádný výdělek, neb by si řekl o několikanásobnou cenu) je nezapomenutelný. Těsně před odjezdem se ještě jdeme podívat k vodopádu, kde právě místní provádějí očistu…a že jich tam je…

Vyrážíme do hotelu, tentokrát sice nebloudíme, zato ubytování teprve sháníme. O půl osmé (už lehce nesví, zda vůbec budeme mít kde spát) konečně nacházíme hotel. Charlie nám říká, že je hodně drahý - honosná recepce by tomu možná nasvědčovala, ovšem počet termitů a různé havěti, lezoucí okolo dveří pokoje, kde nás ubytovávají, hovoří trochu jinak. I uvnitř pokoje je spousta mravenců, ovšem klasických malých. Okolí celé postele stříkáme sprejem na komáry - překvapivě to na ně zabírá, takže jsme celkem v klidu. Do sprchy ovšem vcházím v botách a ty po dobu sprchování nesundávám. Koupelna skutečně není silnou stránkou pokoje. Protože jsme unaveni, jdeme se najíst - najíst je ovšem nadsazený výraz. Jídla jsou neoznačená, takže není možné rozpoznat, co je co a po osobě, která by poradila, co není pálivé, není ani vidu ani slechu. Dáváme si polévku a pak každý ochutnáváme trochu jídla. Malá ochutnávka bohatě stačí ke zjištění, že vlastně ani hlad nemáme. Jdeme zpátky na pokoj a kolem desáté padáme únavou do postele. Jaké je ale naše zděšení, když nás zhruba za půl hodiny probouzí šílený hluk a zpěv místních songů a hitů! Kapela, hrající přímo pod naším pokojem, je vytrvalá, takže po 20 minutách jdeme rozespalí žádat o výměnu pokoje. Jsme uklidněni, že mají povoleno hrát do 11 a pak bude klid. Když ale není ticho ani po čtvrt na 12 a v pokoji se prostě nedá spát, jdeme si opravdu za svým a měníme pokoj - evidentně dostáváme minimálně o třídu lepší - bez termitů okolo dveří, bez mravenců, lezoucích po celé místnosti a s podstatně lepší koupelnou. Hudba sem doléhá jen zlehka a my konečně usínáme.

Neděle 01. 09. 2008 - NP BUNDALA, MATARA, KOGGALA

Ráno u snídaně testujeme čaj (v pořádku), lehce snídáme a chvátáme na recepci - u snídaně totiž nepotkáváme Charlieho, pravděpodobně ji tady na rozdíl od včerejšího hotelu nedostanou. Po dnešku a včerejšku se už neuvěřitelně těšíme zpátky do hotelu v Koggale a víme, že jsme při jeho volbě měli neskutečné štěstí.

V 8 už vyrážíme. Po pár kilometrech přejíždíme most, řidič k našemu překvapení hned za ním zastavuje se zprávou, že dole u řeky leží krokodýl - sakra, kam to při tom řízení kouká??? Krokodýl tam skutečně je, pozorujeme (i když není moc co, nehybně leží) a fotíme a vyrážíme dál. Po půl desáté už přijíždíme do Národního parku Bundala.

Půjčujeme si otevřený jeep s řidičem, dozadu k nám na korbu nasedá další muž - prý průvodce. Na spoustu zvířat nás upozorňuje řidič (to taky žádný řidič nekouká na cestu?!) - opice v korunách stromů, varani na větvích nebo ve křoví, běžící skvrnité antilopy nebo krokodýl, schovaný v houští. Průvodce nezahálí a ukazuje nám ledňáčky, pávy, volavky, čápy, pelikány a další vodní ptáky. Máme to štěstí a vidíme i zajíce, který je tu poměrně vzácný. Protože je ale velké teplo a slunce opravdu pálí, zvířata jsou většinou poschovávaná ve stínu. Díky tomu nenacházíme jediného slona, ač je hledáme. Překvapuje mne, že v řece plné krokodýlů, jezdí rybáři na svých chatrných loďkách a loví. Do 11 projíždíme Národním parkem, slunce pálí čím dál víc. Vyjíždíme z parku a dáváme průvodci nějaké drobné. Ten je ale nepřijímá - tak to je první člověk, který si tu od turisty odmítá vzít peníze - neuvěřitelné! Za chvíli se nás Charlie ptá, jestli jsme mu něco dali. Odpovídáme, že nechtěl…po chvíli se to vysvětluje - dávali jsme mu málo, tak se ani neobtěžoval pro peníze natáhnout. Patrně se tu opravdu očekává, že budou turisti solit desetidolary bez mrknutí oka. Nu což, když nechce, nechce. Zas tak špatně na tom asi nejsou… Řidič jeepu pak tytéž peníze přijímá a my vyrážíme k poslednímu bodu výletu - k nejvyššímu Buddhovi v Mataře.

Přejezd trvá zhruba 2 hodiny, oproti cestám, trvajícím 5 a víc hodin je to už legrace. Přesto se nám začíná tohle dlouhé cestování zajídat. Konečně vystupujeme z auta, já začínám potřebovat na záchod, ale je mi jasné, že poté, co jsem tu viděla za záchody, musím vydržet až na hotel. Před vchodem do chrámu se standardně zouváme a nabízí se nám jeden místní muž jako průvodce. Chce 300 rupií, přijímáme. Vstupujeme do chodby obrovského chrámu, která je plná maleb, vyobrazujících život prince až do doby jeho smrti, narození Buddhy a jeho život a reinkarnace. Množství maleb ve všech okolních chodbách mě začíná děsit - chrám má několik pater a močový měchýř o sobě dává stále víc vědět. Po půl hodině přicházíme nahoru na terasu, odkud konečně vidíme Buddhu. V tuto chvíli jsme na úrovni jeho hlavy. Scházíme dolů, jdeme ven a na náměstíčku stojíme před sochou Buddhy v celé její kráse. Před ní je jezírko s lotosovými květy (ovšem betonovými) - hlavním buddhistickým symbolem zřeknutí se, čistoty a osvobození z cyklické existence. Děkujeme průvodci, dáváme mu domluvené peníze, ale on nás zaráží, že to ještě není všechno a vede nás do muzea Buddhismu, ukazuje letité sošky, skříně a dary. Tohle už je opravdu úplný konec a já se nemůžu dočkat hotelové toalety. Díky tomu, že nemám dostatek odvahy k návštěvě jakéhokoli dalšího místního WC, odmítáme zastávku na oběd. Čeká nás totiž ještě třičtvrtě hodiny cesty, což mi jako utrpení bohatě stačí. Charlie zřejmě lituje - patrně viděl možnost, aby se ještě všichni najedli na účet bílých, ale můj měchýř opravdu naznačuje, že není času nazbyt.

Cestou nám Charlie vypráví pohádku o tom, jak z výletu nemá žádný zisk, že to dělá jen pro turisty a proto, že ho to baví - škoda, že víme, kolik je kde vstupné a i s přehnanými cenami víme, že jeho zisk je minimálně 100 dolarů. Kousek před hotelem se začíná ošívat a přichází s tím, že by potřeboval půjčit 400 dolarů. Jako zástavu nám dává svou průvodcovskou kartičku, bez které by údajně svou činnost nemohl provozovat. Kolik takových kartiček má ale doma, netušíme :) Půjčujeme mu a věříme, že nám peníze dle slibu zítra večer vrátí. Ostatně - byl by sám proti sobě. Pokud by je nevrátil a dozvěděli se o tom další turisté, už by s ním asi moc lidí nejezdilo nebo by byli hodně opatrní.

Ač přijíždíme na hotel před půl čtvrtou, tj. téměř hodinu po obědě, po požádání nám dávají polévku. A protože je krásně, zbytek dne trávíme na pláži, odpočíváme a vzpamatováváme se z cesty. Všechna čest ovšem patří řidiči - tolik kilometrů a tolik hodin cestování v kuse zdejším terénem - to je opravdu téměř nadlidský výkon.

Pondělí 02. 09. 2008 - KOGGALA

Volíme oddechový den, strávený na pláži. Charlie překvapivě přichází a vrací půjčené peníze. Znovu si půjčujeme „minisurf“ a historie se opakuje. Lukáš šetří pitnou vodou a radši pije mořskou. V jednu chvíli dokonce přiznává, že si při jedné lokací chvilce myslel, že je to jeho poslední. Šňůra, kterou má k zápěstí připoutaný surf, se mu omotala pod vodou kolem krku… Naštěstí ale žije a následně má noci příležitost zopakovat si žaludeční historku, tentokrát ovšem tak intenzivní, že si začínám v duchu připravovat potřebná anglická slovíčka, která budeme potřebovat při příjezdu lékaře. Myšlenka na zdejší zdravotnictví však Lukáše zázračně uzdravuje a pro jistotu usíná.

Úterý 03. 09. 2008 - SINHARAJA

Rčení „ráno moudřejší večera“ neplatí. Přinejmenším pro Lukášův žaludek ne. Lékař není potřeba, ale na výlet do jednoho z posledních srílanských deštných pralesů (který je mimochodem od roku 1988 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO) se opravdu necítí, takže vyrážím jen s našimi českými známými.

Charlie přijíždí včas, my jsme po snídani a můžeme vyrazit. Naštěstí není cesta dlouhá a brzo parkujeme. V první chvíli si říkám, že deštný prales jsem si představovala jinak, ale o něco později mi dochází, že k němu musíme dojít. Bohužel jdeme terénem, kde je tráva vyšší než my, takže výhled kamkoli je takřka nulový. Konečně docházíme ke vstupu do parku a Charlie nás nutí, abychom si smočili nohy v jezírku. Nechápeme proč a hledáme v tom nějakou jeho lumpárnu. Když ale do vody strčí vlastní nohy, děláme totéž. Že prý musí udělat opatření proti pijavicím. Čekáme, jaký vyndá sprej nebo mast a zůstáváme stát s pusou dokořán, když vyndá kilovku soli a začne nám s ní potírat nohy. Hmmm, zvláštní metoda. Nejradši bych si natloukla za své letní obutí, představa pijavice na noze není nikterak příjemná.

Jsem v očekávání, jaká zvířata tu potkáme, ale když vidím prvního obřího pavouka a po chvíli dalšího, říkám si, jestli by mi nebylo na hotelu líp. A když o něco později Charlie zavelí „zout boty“, je mi ještě o něco hůř. Ovšem nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř - musíme se totiž dostat na druhý břeh řeky. Což o to - není nijak zvlášť hluboká, ale na přebrodění to tedy není. Vytáhnout co nejvýš džínové tříčtvrteční kalhoty je téměř nadlidský výkon, nicméně být po zbytek dne zmáčená opravdu nechci a svléct se jen do kalhotek „trinitivriti“ taky neshledávám jako dobrý nápad. S obavami o foťák (je nutné totiž přecházet přes kameny a z jednoho na druhý přeskakovat) a myšlenkami na to, jak asi bolí, když se přisaje pijavice, vstupuji na dobrodružnou pouť. Překvapená vlastní šikovností (kalhoty mám sice mokré prakticky až k rozkroku, ale taky jsem mohla být mokrá celá) se dostávám spolu s ostatními na druhý břeh. Konec naší cesty je u malého vodopádu s naprosto průzračnou vodou. Pánové se svlékají do trenek a skáčou do vody šipky, my dámy nemáme plavky a do spodního prádla se svlékat nechceme, takže se s radostí paříme oblečené a všemu jen přihlížíme s foťáky a kamerami v ruce. Najednou slyším šílený jekot - mou spolupařící se kolegyni, která právě natáčela na kameru vodopád, poctila svou přítomností pijavice. Pěkně se přisála do meziprstí na noze a kamera málem skončila ve vodě. Pochopitelně, že pak celá scénka byla ještě několikrát přihozena k dobru.

Cestou zpátky k autu ukazuje náš průvodce kamsi na strom. Jako poslední si všímám, na co nás to vlastně upozorňoval - v zeleném listí je uvelebený zelený bazilišek. O něco později znovu zuřivě ukazuje kamsi do stromu. Ovšem tohle vidí i mé slepé oko. Na větvi je zavěšený zářivě zelený had. Ten blázen ho bere do ruky, že nám ho ukáže a nabízí nám ho na pomazlení. Netuším, co mě popadá, ale když si ho nikdo z přítomných nechce vzít, beru si ho, chudáka nechtěného, aspoň já. O něco později mi pak Lukáš nechce věřit, že jsem opravdu vzala do rukou hada a ještě o něco později, po příjezdu domů, se dozvídám, že šlo patrně o bičovku nosatou, která není smrtelně jedovatá, ale dokáže moc pěkně pokousat. Nejsem si jistá, která z nás dvou měla větší kliku - jestli já, že mě nepokousal had, nebo bičovka, že si neodvážila do mě kousnout… Tak tohle bylo naše poslední setkání se zdejší zvířenou. No - lepší, než nic. Zaráží mě, že si naši průvodci putování deštným pralesem zkracují „vypalováním zobáku“, zapalují si tu cigára, jako by se nechumelilo…

Po poledni odjíždíme zpátky na hotel a po návratu nacházím Lukáše u vody, díky Bohu bez surfu a zdá se, že až do konce dovolené o něm nechce ani slyšet.

Středa 04. 09. 2008 - KOGGALA, GALLE

Nemáme už naplánované žádné výlety a poslední tři dny hodláme využít odpočinkově, přesto se po půldenním válení na pláži rozhodujeme po obědě ještě pro jeden výlet, tentokrát do hlavního města jižní provincie Galle. Náš tuktukář nám zároveň dělá průvodce a díky jeho přítomnosti nás nijak zvlášť neobtěžují Srílančané se svými nabídkami všeho možného. Výjimkou je ale mladík, který se nabízí, že za 100 rupií (v přepočtu cca 17 Kč) skočí z městských hradeb dolů do moře. Na tom není nic tak převratného, až na fakt, že dole je spousta útesů, mezi které by se musel strefit. Rychle Lukášovi vysvětluji, že tohle si na triko fakt nevezmeme, ale ještě dlouho musím poslouchat, že mohl všude říkat, že dal někomu dvacku, řekl „skoč“ a on skočil…

Procházíme podél starého koloniálního opevnění až k přístavu. Při prohlídce města z hradeb nás tuktukář upozorňuje na jedny městské hodiny, na kterých zůstal čas, kdy do Galle přišla v roce 2004 vlna Tsunami. Tehdy se prý zastavily a od té doby nejdou. Kdo ví, jestli to je pravda, nebo je na tento čas nastavili až po Tsunami a příběh vymysleli jen jako pohádku pro turisty… Po procházce po hradbách se vydáváme do městských uliček, obhlížíme zavřený buddhistický chrám a k našemu překvapení je tu i křesťanský „chrám“. Chceme se jít podívat dovnitř, ale za branami se Lukáš zastavuje a místo ke vstupu dovnitř míří k zídce. Když se shýbá, dochází mi, o co mu jde. Ten blázen tam viděl hada a rozhodl se ho chytit! Ještě, že měl had dost času na to, aby vzal roha. Ještě chvíli se potloukáme městem, zajdeme do pár obchůdků, ale odporné vedro nás vyhání zpátky do Koggaly na hotelovou pláž.

Čtvrtek 05. 09. 2008 KOGGALA

V hotelu je další svatba, takže to tu od rána žije. Dopoledne trávíme opět na pláži, hrajeme scrabble a užíváme si končící dovolenou. Charlie se tu sem tam objeví, ale vzhledem k tomu, že už z nás žádné rito nekouká, dělá, že nás nevidí, což nám nijak zvlášť nevadí. Totéž by mohl udělat nabízeč dřevěných hraček - den co den nám nabízí totéž, den co den odmítáme, ale on to pořád nevzdává…

Ve dvě odpoledne se mi daří ještě jednou přemluvit Lukáše k návštěvě koggalského buddhistického chrámu, abych si vyfotila i vnitřek s jeho Buddhou, ležícím přes celou délku místnosti. Pevně doufám, že tentokrát budeme mít víc štěstí a nebudou tam místní. Jakmile vyjdeme ven, odchytává nás tuktukář a ptá se, jestli ještě nechceme někam vyrazit. Slušně odmítáme, cestování už bylo až, až. Cestou ke chrámu hodně dupu, to pro případ, že by byl v trávě schovaný nějaký had. Pro velký úspěch přicházíme opět nevhod - právě se tam někdo modlí. Procházíme se tedy opodál a vyčkáváme. Po pár minutách se nám poštěstí, vcházíme do prázdného chrámu, prohlížíme ho a děláme pár fotek a vycházíme těsně před příchodem dalšího Srílančana. Zbytek odpoledne se poflakujeme po pláži a večer pomalu začínáme balit do kufru vše, co už nebudeme potřebovat.

Pátek 06. 09. 2008 KOGGALA, KOLOMBO

Poslední den našeho pobytu vypadá zpočátku slibně - svítí sluníčko. Než ale dosnídáme a vypakujeme se na pláž, spouští se liják, který ne a ne přestat. Většinu dne tedy zůstáváme na pokoji, hrajeme scrabble a psychicky se připravujeme na návrat zpátky domů. Když konečně přestává pršet, jdeme ještě na chvíli na pláž.

Ve čtyři odpoledne čekáme se všemi věcmi před hotelem na odvoz na letiště. Když se ale nějakou dobu nic neděje, zkoušíme se ptát na recepci, zda je vše O.K., nebo je nějaký problém. Odjíždíme totiž sami, takže zmatkujeme a obáváme se, že řidič přijel dřív a odjel bez nás. Buď nám nerozumí, nebo nevědí, ale naznačují nám, že je všechno v pořádku. V zoufalství dokonce zvažujeme, že zkusíme najít Charlieho, aby nás na letiště odvezl, nebo že si vezmeme tuk-tuk nebo taxi, ale nakonec řidič s víc jak hodinovým zpožděním přijíždí. Celí šťastní nastupujeme, to totiž ještě netušíme, co nás čeká v následujících hodinách.

Z Koggaly vyrážíme tempem zrychleného šneka, což nás moc neuklidňuje vzhledem k tomu, že máme hodinové zpoždění. Přemýšlíme, jestli má vůbec náš řidič řidičský průkaz, nebo sedí za volantem poprvé, záhy ale i jemu dochází fakt, že nás musí dopravit na letiště včas, šlápne na plyn a začne předjíždět všechna kolemjedoucí auta. Chvíli jedeme ve svém pruhu, chvíli v protisměru, do toho všeho je zapnutá klimatizace tak, že nám začínají mrznout i prsty u nohou. I na řidiče došlo chladno a evidentně se u něj objevily první příznaky rýmy. A protože nemá po ruce kapesník (ví-li vůbec, co to je), smrká si do ruky a „poté“ si projede rukou vlasy. Aha, tak tohle je to jejich kvalitní tužidlo! Když nám později nabízí oříšky (onou rukou, kterou ještě několikrát použil), slušně odmítáme.

V dalších dvou hotelích nabíráme turisty, kterým taktéž končí dovolená a po pár minutách jízdy s pobavením pozorujeme jejich reakce a zděšené výrazy. Ha, asi nejsme jediní, kdo máme obavy o to, zda se dostaneme na letiště zdraví a živí! O to víc nás překvapuje, když naši spolujezdci dávají řidiči na letišti bakšiš. A zatímco oni mu dávají peníze za tu bezva adrenalinovou jízdu, odcházíme. Za tohle tedy platit opravdu odmítáme.

Když opomenu kontrolu do gate, kde Lukáš prochází bez problémů a já se musím dokonce i zout (fakt vypadám tak nebezpečně?), probíhá už na letišti vše bez problémů, v letadle mám opět problémy se spánkem, který pak doháním v autě. Usínám krátce po odjezdu z Frankfurtu a probouzím se na první české benzince, kde Lukáš zastavuje na snídani. Po příjezdu konstatujeme, že je Srí Lanka pěkná, ale co naplat - je to prostě úplně jiný svět.