Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

mrňavka - druhý rok

13. měsíc

18. 07. 2010 Ráno jsem nechala mamku trochu víc pospat…do třičtvrtě na sedm, pak jsme spolu vstaly a kolem osmé už byli dole i děda s babičkou. Znovu se mi podařilo, že skákali tak, jak jsem si pískla. Taťka vstal až před desátou a mamka pořád někde běhala a něco dělala. Ovšem já měla svoje dva osobní asistenty, takže mi to tak moc nevadilo. V mezičase jsem vyzkoušela vozit panenku v tom novém kočárku, jenže doma to ani zdaleka nešlo tak dobře, jako venku, takže jsem si pěkně nabila kokos a pro jistotu jsem do něj už šťouchala jen hlavou, zatímco jsem stála všema čtyřma na zemi. Pak přijel děda, prababička a strejda Kuba a začala…další párty! Pochopitelně, nejdřív se najedli dospěláci masíčka (a mně mamka udělala jenom dýňovou kaši!), potom přinesli obří berušku, a protože tvrdili, že to je dort a já jim nevěřila, zkusila jsem do ní šťouchnout prstíčkem. Páni, ti mě hnali! No to tedy pěkně děkuju za dort, na který se pomalu nemůžu ani podívat. Hned nato ale přišla hlavní část dne - spousta hadříků, dřevěné hračky, hadrové kostky, jídelní židlička a stan, plný balónků a jako bonus jsem ke stanu dostala ještě tunel. Najednou mi ze všech těch dárků šla hlava kolem a nevěděla jsem, co dřív, takže jsem se zasekla na dlouhou dobu u první hračky, a i když se mnou mamka rozbalovala ty ostatní, já se pořád věnovala jen té první. Sem tam jsem si kousla do nějaké jiné hračky, ale věrně jsem se vracela zpátky ke lvovi. Jen párkrát jsem mu byla nevěrná s dřevěnou kačenkou. Potom, když mi naši postavili stan s tunelem, jsem vyzkoušela prolézt tunel tam a zpátky a když mi do stanu nasypali ty balónky, udělala jsem si tam dočasné pracoviště. Pak ale přišel okamžik O. Mamka mi udělala můj vlastní dort. Jen pro mě! Posadila mě do nové židličky, želvu dala přede mě a poprvé v životě mi dovolila jíst rukama, hrabat se v tom, jak se mi zlíbí, sem tam něco hodit na zem a po čtvrt hodině jsem byla špinavá od hlavy až k patě - dort jsem měla ve vlasech, na břiše, na zádech, na punčocháčích, na židličce, pod židličkou…prostě všude, kde to bylo reálně možné. Taky mně hned po jeho snězení napustili vanu a nahnali mě do ní. Ještě jsem se chvilku prospala a pak už jsem jen dělala pá, pá jak na běžícím pásu - děda s babičkou, po nich děda s prababičkou a nakonec strejda Kuba. Mamka si myslela, že po náporu tolika nových věcí a vjemů usnu po večeři jak zabitá, ale komu by se chtělo spát, když ví, že o patro níž na něj čeká tolik nových hraček!
19. 07. 2010 Taťka mě pořád trénuje v chůzi a dnes mi začal dělat to, že stál kousek ode mě, zavolal si mě k sobě a pak couval a couval… A aniž bych se nadála, ušla jsem k němu víc jak metr a půl. Myslím, že je načase, aby mi konečně koupili nějaké pořádné a fešné botičky, přece mě nechtějí nechat pořád se klouzat po té dřevěné podlaze jen v punčocháčích? Pak si taky naši stěžovali, jak jsem za ten víkend s dědou zvlčela. Lépe řečeno - navykla si na všechnu tu jeho péči, že stačilo kňournout a děda hnedka dělal, co jsem chtěla. Dnes jsem kňourala jak o život a…nic! Hmmm, to zas vypadá na vojenský odchov.
20. 07. 2010 Dneska jsem udělala malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro sebe. Zatímco mamka seděla na gauči, já jsem se ho pustila a vydala se úplně sama do prostoru. Ušla jsem sice jen pár krůčků a zase jsem spadla na všechny čtyři, ale někde se přece začít musí, že? Jen taťka se mi smál, že budu pěkně krvavá, protože jsem jednou spadla a kousla se do rtu a podruhé, když jsem se snažila lézt co nejrychleji, jsem zapomněla posunout ruku, spadla jsem na nos a kousla se do jazyka. Pochopitelně, že jsem to náležitě obrečela s vědomím, že když mamka uvidí krev, určitě mě hned pošíšá…a nemýlila jsem se. Odpoledne jsem pak šla na kuchyňský průzkum - taťka mě načapal, když jsem si zrovna vytáhla ze skříňky plastovou dózu na jídlo, ale nechal mi ji a odešel. A to byla ta pravá chvíle pro mě. V tichosti jsem se nepozorovaně přesunula ke druhé skříňce, pootevřela ji, vytáhla jednu krabičku a vysypala obsah. Páni, vypadlo z toho několik zlatě se třpytících kostiček a vypadaly tak pěkně, že jsem neodolala a do jedné začala kousat. Mamka přiběhla v okamžiku, kdy slyšela zvuky, napovídající blížícímu se blinkání. Tfuj, nechápu, proč máme doma tak odporně chutnající věc! A mamka si pak ještě nějakou dobu stěžovala, že mi ten masox pořád smrdí z pusy.
21. 07. 2010 No sláva! Mamka se mi podívala do pusy a objevila další klubající se zub! Takže se hned začala uklidňovat, že jsem v pondělí možná nebyla protivná proto, že jsem si vynucovala pozornost, ale proto, že mě bolely dásně. Mno…nějakou chvíli ji při tom nechám. Jen ten zub, prevít, zase roste stejně křivě jako jeho kolega ob dva zuby, takže doufám, že se časem taky srovná. Odpoledne jsme vyrazili na výlet s tetou Soňou a Domčou, akorát mě k němu od toho posledního extempore, kdy jsem ho kapánek majzla hračkou po hlavě, nepustili a pořád mě drželi v kočárku. Nezbývalo mi nic jiného, než kňourat, brečet, vztekat se a vzpínat se v něm tak dlouho, dokud jsem jim tu vycházku nezprotivila a nerozhodli se vydat k domovu (v okamžiku zpáteční cesty už jsem byla pochopitelně klidné a hodné dítě).
22. 07. 2010 Zase jsem mamce předvedla mou šikovnost (před taťkou to ale dělat odmítám, určitě by mě cepoval víc a víc) - pustila jsem se gauče a vydala se směrem doprostřed obýváku, i když nikde v dohledu nebylo nic, čeho se zachytit. Po pár krocích jsem sice trochu zavrávorala, ale s naprostým přehledem jsem zvládla dopadnout na ruce a kolínka. Pak se tu na chvíli zastavila teta Terka, ale já se nestačila divit. Když jsem ji viděla naposledy, vypadala jako mamka a dneska měla na břichu obří bejvák. To by mě zajímalo, kde k tomu tak najednou přišla?
23. 07. 2010 Dnes jsem se předvedla jako neskutečně hodné a nebojácné dítě. Před obědem jsme totiž vyrazili k paňdoktorce na roční prohlídku. Celou dobu, co mě měřili, vážili, prohlíželi a zkoumali, jsem si s úsměvem hrála s hračkami, co tam měli připravené (a mamka, místo aby byla ráda, pořád říkala, jak to nechápe, když jsem desetiměsíční prohlídku prořvala tak hlasitě, že se v ordinaci málem neslyšeli). Párkrát jsem si fňukla na konci, to když mi dali ďobánek do stehna, ale to se ode mě vlastně očekávalo. I tak jsem během půl minuty brečet přestala, tak jsem byla pochválená od paňdoktorky, jaká jsem byla šikovná, že roční děti tam většinou brečí jak o život. No, jestli jí to tolik chybělo, za 3 měsíce tam jdeme zase… Mamka jen nevěřila naměřeným a naváženým údajům. Podle paňdoktorky totiž měřím 74,5 cm a vážím 8,5 kila, ale mamka řekla, že když mě drží pár minut v náručí, tipla by mi aspoň deset kilo a podle toho, kam všude už dostanu, by odhadovala, že měřím aspoň o 5 centimetrů víc.
24. 07. 2010 Konečně se mi podařil další krůček k samostatnosti - povedlo se mi vylézt na gauč, aniž by mi někdo musel pomáhat. Pravda, na gauči ležel taťka a já se ho chytla za triko a díky němu jsem se nahoru vytáhla, ale pomáhat mi nemusel. Takže brzo přijde čas, kdy si nahoru vylezu i bez ležícího taťky.
25. 07. 2010 No teda! Dopoledne mi mamka zkusila dát ke svačině meruňku. První dvě sousta jsem snědla bez problémů, ale pak mi došlo, že mi to vlastně nechutná, a když mi chtěla dát další sousto, začala jsem si mnout oči a dělat, jak se mi chce spát, a že jestli se honem nenajím, určitě usnu hladová. Zabralo to poměrně rychle a mamka mi dala hrozen vína. Jenže pak ji napadlo, že by mě mohla oblafnout a pod víno schovala kus meruňky. Pche, na mě si nepřijde - pečlivě jsem v puse vyseparovala víno od meruňky a meruňku vyplivla na zem. Pak jsem ještě mamce ukázala, že by se mi měla víc věnovat při ranní snídani. Víc věnovat = sedět u mě a povídat si se mnou, protože pro mě není problém dát si nohy na židličku a když na to přijde, můžu se pak i postavit. No a přece nebude mamka riskovat, že zatímco bude mýt v kuchyni nádobí, vypadnu jí ze židličky!
26. 07. 2010 Já věděla, že to přijde! Ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, že to přijde tak brzy. Dopoledne jsem vylezla na křeslo a z něj přelezla na gauč. Z toho je to už jen krůček na vlezení na stůl (nutno tedy podotknout, že je jednou stranou naražený až ke gauči - to aby se mi líp ťapalo a omezilo se množství rohů, o které bych se mohla praštit), ale tam až jsem to nestihla, protože mě mamka lapila a dala na zem. Tsss, když chci na křeslo, tak chci na křeslo! Třikrát po sobě jsme si zopákly sundání z gauče, vlezení na křeslo a přelezení na gauč. Napotřetí se mi tam podařilo těsně před přenesením na zem uloupit mamčin telefon, takže jsem dala na chvíli mamce klid na snídani a mlátila s ním o podlahu. Odpoledne mě pak taťka ještě učil, jak slézt a musím se pochválit, že ač to beru z gauče na zem tak z 50% volným pádem, naučila jsem se to celkem obstojně. K večeru pak přijela babička a to bylo něco - celou hodinu mě nosila v náručí a ukazovala, kde co lítá.
27. 07. 2010 Ráno si se mnou babička ještě chvíli hrála, než odjela…mimo jiné mi taky půjčila propisku, a protože si nezkontrolovala, jestli je zapnutá nebo vypnutá, k následné obrovské radosti mamky jsem našim ozdobila ten světlý kožený gauč. Ovšem zbytek dne mě přinejmenším překvapil. Jeli jsme za pandoktorem, ke kterému jsme jezdili na ultracosi, když mě naši šmírovali, co dělám v břišním bejváku. Sice chápu, že mě pandoktor chtěl vidět, jen mi není jasné, proč se celou dobu věnoval mamce a jejímu pupku a na mě se podíval jen letmo, když jsme odcházeli! No to jsme tam přeci nemuseli vůbec jezdit!
28. 07. 2010 Hned po ránu mi mamka připravila změnu - krom toho, že pro mě neměla rohlík a dala mi místo něj chleba se sýrem, mi dala místo Nutrilonu acido mlíčko, rozmixované s banánem. Nejdřív jsem se na to tvářila dost nelibě, ale ono to vlastně tak zlé nebylo, takže jsem to po snídani hltala jako o život. Zato mi moc nejel dopolední jogurt s broskví, takže si ho pak mamka dojedla sama. Odpoledne jsem pořádně trénovala lezení na gauč a slézání z něj, a když už jsem byla v tom sportovním nadšení, pustila jsem se do horolezectví a během pěti minut se mi podařilo pokořit celé točité schodiště a pořádně jsem to nahoře prolustrovala. Sice mi byla mamka pořád za zády, ale do schodů mi ani trochu nepomáhala a ani jednou jsem se jí nechytla. Příště to musím zkusit ve chvíli její nepozornosti, s mamkou v zádech to totiž není takový zážitek jako bez ní.
29. 07. 2010 Schody? Žádný problém! Směrem nahoru je dám pod tři minuty a dolů už to zvládám taky, jen ten čas musím ještě vypilovat, zatím mi to trvá tak 10 minut a rozhodně to není taková zábava jako nahoru. A ta knihovna, co je nahoře v pokojíčku, se mi taky moc líbí. Hlavně tehdy, když já knížky vyhazuju na zem a mamka je tam zase uklízí. Odpoledne, když jsem se vzbudila po šlofíčku, byl u nás strejda z práce a něco s mamkou řešili. Chvíli jsem si ho jen prohlížela, ale pak jsem začala krabatit pusinku a spustila jsem řev, který mamka předtím nikdy neslyšela. Sice to vypadalo, že brečím, protože se strejdy bojím, ale ve skutečnosti jsem řvala proto, že se mi nelíbilo, že hodlá svůj čas dělit mezi mě a práci.
30. 07. 2010 Doma nám asi straší. Naši si začali stěžovat, že se jim záhadně ztrácí boty a přesouvají se z místa na místo. Z předsíně se třeba jedna bota objeví v koupelně a druhá v koši s právě vypraným prádlem. Jak jen je to možné?
31. 07. 2010 Děda byl až do odpoledne v práci a když jsme přišli s našima z procházky, byl už doma nejen on, ale i teta Monča, tak o mě byla menší bitka. Nikdo ale k úhoně nepřišel, takže to zas takové vzrušení nebylo. Po šesté už jsem si mnula oči, tak mě mamka s tetou vykoupaly a o půl sedmé už jsem baštila. A pak, pak přišla moje chvíle. Naši jsou pořád vychvalovaní, jak mě dobře vychovávají a vedou - že krásně baštím, protože mám pevný jídelní režim. Že přes den krásně spinkám, protože jsem naučená, že se v postýlce spinká. Že večer krásně usínám, protože máme s našima odmalička večerní rituál. Už bylo načase ukázat, že to naši až tak v malíku nemají. Jen co mě položili do postýlky, začala jsem pofňukávat. A když se objevila u postýlky mamka a nevyndala mě, začala jsem ukrutně plakat. Vyndala mě, pochovala (ovšem o to jsem nestála, já chtěla dovádět a lézt ve velké posteli v peřinách), a když zjistila, že mě stejně neuklidní, vrátila mě do postýlky. Ale to neměla dělat! Spustila jsem takový povyk, jaký už dlouho neslyšeli. Jednou za mnou přišel taťka (v domnění, že mě uklidní on) a pak znovu mamka. To už jsem byla tak znavená pláčem, že jsem se k ní přitulila a jak jsem se snažila uklidnit, každou chvíli jsem škytla od toho vytrvalého pláče. Jenže jen co to pominulo, otrnulo mi a zase jsem se chtěla pustit na průzkum a vysloužila si opětovné vrácení do postýlky. Jak si mohla mamka myslet, že mě konečně uspí??? Nakonec mi ten pláč vydržel s pár přestávkami celkem hodinu a půl - to už je slušný výkon, ne?
01. 08. 2010 Mamka dnes vypadala opravdu naštvaná - dívali se s dědou a taťkou na formule, a zatímco jsem lezla dědovi po pupku, vyprávěl mi děj „Brrrrrrm, Weber projel, brrrrrrrm, Vettel projel, brrrrrrm, Massa projel, bum, Hamilton dojel.“. Ostatně, dokud byl ten černej pán na trati, nedal mamce pokoj ani taťka, ani děda a pořád měli průpovídky. Mně to tedy přišlo k smíchu, ale jí to evidentně moc po chuti nebylo. Hned po Formuli jsme vyrazili domů, tak jsem si dala v autě šlofíčka, abych byla doma zase čerstvá, a jen, co jsme dojeli, vrhla jsem se do stanu, vyndala Nánu a minimálně pět minut ji držela a vyprávěla jí, co se o víkendu dělo a kde jsme všude byli na procházkách. Mamka se mi smála, ale pak mi řekla, že bych měla dát ještě Náně pusinku na přivítanou, tak jsem jí jednu lípla. A mamka si to asi pamatovala až do večera, protože když jsem šla spát, řekla si těsně před odchodem taky o pusinku, a protože jsem byla zrovna v dobrém rozmaru, jednu jsem jí teda taky na dobru noc dala.
02. 08. 2010 Zase jsem si párkrát vyběhla schody nahoru a v koupelně jsem objevila kouzlo roličky toaletního papíru - člověk tahá, tahá, tahá a ten papír pořád nekončí! Škoda, že mě mamka nechala tahat jen jednou a pak tu roličku uklidila dostatečně vysoko, asi budu muset otestovat ještě záchod dole. Odpoledne jsem si to pak zase ťapala po bytě v mamčiných teniskách, když mi taťka řekl, že ze mě jednou určitě bude botanik…jo, jo, boty já mám odmalička moc ráda!
03. 08. 2010 Po obědě jsme se vydali na nákupy. Prvně si mě mamka uplatila tím, že mi v krámě půjčila zajíčka (to ale netušila, že se ho až do zaplacení nevzdám). Jenže pak to přišlo - naši koupili novou postýlku. Kdyby byla nějaká zvláštní, tak neřeknu, ale oni koupili tu samou, co máme doma! Záhy jsem pochopila, oč tu běží. Žádné skládání, žádné montování…prachsprostě rozestavěli její části po bytě tak, abych se nikam nedostala. Krom jedné části všechny odstranili, ale u schodů ji, darebáci, nechali. Nedalo se nic dělat, musela jsem přistoupit na jejich hru a schodů si nevšímat.
04. 08. 2010 Celé dopoledne jsem naše nechávala při tom, že mě zatarasené schody vůbec nezajímají. Až po obědě, když taťka odjel a mamka dodělávala bramboráky, jsem se nenápadně vytratila z kuchyně, podlezla pod kuchyňským stolem a židlemi a zboku schodiště vlezla na první schod. Celou dobu jsem byla jako pěna, ale když jsem se dostala nepozorovaně za šestý schod, začala jsem se smát a hulákat. Mamka koukala jak puk a dobu marně přemýšlela, jak jsem se dostala nahoru, když je zábrana pořád na svém místě…
05. 08. 2010 Jestli si mamka myslela, že budu pořád jíst tak hezky a v klidu, jako doposud, šeredně se spletla. Dneska jsem hned po ránu začala vyndávat nohy se židličky, vrtět sebou, otáčet se k ní zády, a když na to přišlo, na židličce jsem se i postavila a točila se dokola. Pravda, když mi řekla „Udělej hačí.“, sedla jsem si (jen mi to musela občas několikrát zopakovat), ale zpravidla sotva jsem dosedla, hned jsem zase vstávala. No jo, není každý den posvícení. A konečně taky pochopila, že když už odmítám kousat do chleba, neznamená to, že už nemám hlad, ale že jsem pořád její malá holčička, která chce krmit. Krmit = pěkně nakrájet na jednohubky a jednu po druhé mi dávat do pusinky.
06. 08. 2010 Život je jedna velká nespravedlnost! Ráno mě mamka posadila do židličky, přinesla mlíčko, chleba se sýrem a pytlík s perníčky. Nejsem hňup, takže když mi dala před pusu chleba, začala jsem zuřivě gestikulovat, že nechci. Dala ho pryč, ale za chvíli mi ho vnucovala znovu, takže se situace opakovala. Když chleba znovu dala dál ode mě, začala jsem ukazovat na to, co chci ke snídani - perníčky! Jenže mamka je zbytečně moc přísná. Perníčky schovala tak, abych na ně neviděla a znovu mi nabídla chleba. No co mi zbývalo jiného?
07. 08. 2010 Ráno jsme s mamkou vstaly a dle zažitého rituálu se mamka oblékla, připravila mi snídani, čajíček, přebalila mě a pak nakrmila. Po jídle další klasika - luxování a vytírání a pak mě konečně vypustila na zem. Chvíli si mě nevšímala, tak jsem si půjčila tu ranní plínku, zabalenou do voňavého sáčku, a zatímco si mamka myslela, jak si pěkně hraju a jsem v klidu, podařilo se mi pytlík rozbalit, vyndat plínku, rozbalit ji a pěkně se v ní porochnit ručičkama. Musím přece vědět, proč mi ty plíny pořád mění. Když pak vstal taťka, podivoval se, proč je ta pos…kakaná plínka rozbalená a leží uprostřed obýváku. Teprve tehdy mamka zbystřila, popadla mě a šla mi pořádně omýt ruce, bradu (ano, i tam byly pozůstatky ranního řádění) a pak mi ještě vnutila kartáček s pastou a musela jsem si pořádně vyčistit zoubky. Sice mě ani jeden z nich nenačapal, ale těžko bych je přesvědčovala, že ač si každou chvíli strkám prsty do pusy, tentokrát jsem to neudělala. Mamka byla ovšem ve zcela mimořádném klidu. Že prý věděla, že to dřív nebo později přijde a tohle byla údajně ta lepší varianta - mamka čekala, že až budu koštovat, pustím se do psích, takhle jsem prý aspoň ochutnala svoje vlastní. Odpoledne pak přijeli teta se strejdou a Éliškou - kdyby jenom tušila, co jsem po ránu koštovala, určitě by se ke mně tak nehrnula, aby mi dala pusinku! Ovšem tahle návštěva mi zadělala na pořádné problémy - Éliška nejen, že už krásně chodí po svých, ale taky poslechne, když se jí řekne ne, takže to vypadá, že mě čeká pevná rodičovská ruka.
08. 08. 2010 Dnes se mi podařil parádní (byť jen pársekundový) úlovek - mamka mi dávala ke svačině nektarinku a protože nevěděla, kolik toho sním, krájela to přede mnou. Pak jí zavolal jeden strejda, že něco potřebuje, tak šla k počítači a mě dokrmil taťka. Dal mi napít, vyndal mě ze židličky a vypustil na zem…jen kapku zapomněl na stole ten talíř se zbytkem nektarinky a kuchyňským nožem… Pochopitelně, že na stole, na který bez problémů dostanu. A co si asi tak z těch tří věcí mohly moje nenechavé ručičky vybrat?
09. 08. 2010 Dopoledne jsme vyrazili koupit mi novou autosedačku. Taky už bylo načase, už jsem začala přemýšlet o tom, jestli nemají naši pocit, že jsem skládací - pořád mě do ní cpali, i když viděli, že už mi nohy čouhají o pěkných pár čísel ven. Taky mi koupili nový příbor, netekoucí hrníček na pití (během pár minut jsem jim doma předvedla, že žádný hrníček není netekoucí, ani ten nejdražší) a konečně mi taky koupili sluneční clonu do plechové krabice! A taky jsem se po delší době zase začala snažit chodit bez opory (kdo má taky pořád poslouchat to věčné „Už aby začala chodit.“), mamka vypadala, že z toho má upřímnou radost.
10. 08. 2010 Ráno si mamka (jako poslední dobou dost často) trochu přispala, tak jsem měla velkou radost, když jsem ji slyšela nahoře ťapat a vzápětí ji viděla na schodech. Hned jsem na ni začala mávat a své obří nadšení jsem dávala najevo máváním obouruč. Mamka z toho byla naměkko, jen taťka měl připomínky typu „Ty máváš mámě tak usilovně obouruč…pozor, abys neodletěla!“. Tssss, stejně vím, že z něj promluvila závist. Mamka mi dala svačinku (vlastně jsem jí moc nedala - dvakrát jsem si kousla do banánu a to jen sporadicky, aby se mamka neurazila) a vyrazily jsme spolu na nákup - Lolo má dnes narozeniny, tak jsme mu jely koupit nějaký ten dáreček. Cestou mi mamka nabídla krabičku, plnou piškotů a kukuřičných křupinek, tak jsem po ní hned šáhla, ale bylo mi řečeno, že celou krabici nedostanu, že si mám prý jen vzít, na co mám chuť. A protože nejsem žádný hňup, nabrala jsem si plnou hrst, když nabízela… A pak jsem jednou rukou cpala do pusy slané kukuřičné křupinky a druhou sladké piškůtky.
11. 08. 2010 Mamka usoudila, že už nejsem žádná malá holka, a že bych se měla učit jíst sama, takže mi ráno nakrájela rohlík, namazala ho máslem a žervé a talíř položila přede mě. Nejdřív jsem se v tom jen ďoubala, ale pak mi došlo, co se po mně chce a pořádně jsem se do toho opřela. Vzala jsem si kousek rohlíku do ruky, strčila (i s jedním až třemi prsty) do pusy a kousala. Párkrát jsem zkusila vynechat ruce a nabrat to z talíře rovnou pusou, ale výsledek byl nejistý - v puse nic a na bradě přilepené tři kousky. Nicméně mě to samostatné jídlo tak bavilo, že jsem snědla úplně celý rohlík. A po snídani šupky hupky na nákupky. Dostala jsem svoje první botky samochodky. Jen je asi zapomněli naučit chodit…a za ty prachy by měly přinejmenším i lítat! A odpoledne pak přišla další lekce samostatnosti - mamka přede mne postavila pribináček, do ruky mi dala lžičku a nechala mě, ať se činím. Tak jsem se činila - dvakrát lžičkou do pusy a pak…na triko, na kalhoty, před židli, za židli, na mamku. Závěrem musím říct, že mušku mám celkem dobrou, mamka nevypadala po svačině o moc líp, než já.
12. 08. 2010 Brzo ráno přijel na návštěvu strejda Marek s Loránkem. Lolo se chtěl pořád jen honit, ale jen co jsem se ze čtyř postavila na nohy, rázem ho chuť na honěnou přešla. Osobně si teda myslím, že chodit umím o chlup líp, ale on mě zase trumfnul tím, že se postaví ze sedu nebo z kleku úplně bez opory. Taky už jsem začala chápat, že když naši řeknou ne, asi to myslí fakt vážně. Šla jsem okolo kytičky a nenápadně se „omylem“ chytla toho lístečku, co visel dolů…jéje, to bylo povyku. Samé „Ne, ne, ne, to nesmíš, kytičky se netrhají!“. No jo, no, tak když jinak nedají, zkusím na chvíli sekat latinu.
13. 08. 2010 Taťka dnes mamce tvrdil, že na samostatné jedení jsem ještě malá, takže mě ráno velkou měrou krmil sám. Mamka se mu při svačině zase snažila dokázat, že jsem na to už velká dost, takže mi jen nakrájela ovoce a nechala mě jíst samotnou. Jen teda nechápu, proč už mi nechce půjčit tu lžičku, když mám k odpolední svačině pribináčka?
14. 08. 2010 Ráno přijel děda s babičkou, to jsem zase měla pré. Co mi doma běžně neprojde, děda s babičkou dovolí. I když…období hájení už asi taky přešlo. Když viděli, že mamka nechce, abych lezla až nahoru na opěradlo gauče, taky mě tam nenechali lézt. A dokonce, když jsem se vzteky rozbrečela (protože já tam prostě vlézt chtěla!), dělali, stejně jako naši, že to nevidí. No kam ten svět spěje?
15. 08. 2010 Dopoledne jsme si s dědou udělali pořádnou procházku - přes Anděl ke Smíchovskému nádraží do parku a pak k Národnímu divadlu a kolem Tančícího domu zpátky domů. Po pravdě řečeno jsem se časem obávala, jestli děda náhodou při tom všem chození nezapomněl na to, že bych měla taky obědvat a nebylo by od věci dorazit zavčasu domů. Naštěstí včas zavolala mamka a dědovi došlo, že by asi měl opravdu vyrazit k domovu. A odpoledne se už naši začali děsit okamžiku, až odjedou děda s babičkou. Taky aby ne, oni totiž dobře vědí, že po pobytu babičky a dědy u nás dobře vím, že to tu může fungovat i jinak než obvykle. Jako třeba, že sotva natáhnu ruce, hned mě někdo zvedne do náručí, nebo jen co breknu, je po mém. A upřímně - komu by se tohle nelíbilo?
16. 08. 2010 Dneska jsem byla za hvězdu. Přešla jsem po svých obývák (sice jen přes kratší stranu, ale to se taky počítá). Našim málem vypadly oči. A pak, že nechodím… Taky jsem fikaně začala krmit mamku, když mám sama svačit. Aspoň všichni vidí, že nejsem lakomá a hlavně - trefovat se do vlastní pusy není rozhodně taková zábava, jako trefovat se do pusy cizí.
17. 08. 2010 Našim vážně stačí ke štěstí málo. Třeba dnes byli úplně unešení z toho, že se mi poprvé podařilo postavit se ze sedu, aniž bych se musela přidržovat nějakého kusu nábytku.

14. měsíc

18. 08. 2010 Mamka mi povolila kramaření v jedné kuchyňské skříňce a musím říct, je to paráda. Všechno vytahám, sem tam něco uklidím jinam (třeba v koši s prádlem nebo v krabici s bramborami to mamka hledat určitě nebude), a to všechno s mamčiným svolením.
19. 08. 2010 Po dlouhé době jsem zkusila jeden starý dobrý fórek. Mamka mi sundala plínku, vyndala si novou plínku a než si stihla připravit pro vložení pod zadek, pořádně jsem se se vší parádou vyčůrala. A díky tomu, že už pode mě nedává jednorázové podložky, všechno bylo přímo na přebalovacím pultíku a s tím se svezlo i moje tričko, kalhoty a ponožky. Jinými slovy - tohle oblečení jsem dneska nechtěla mít na sobě a jak jinak je přimět, aby mě převlékli?
20. 08. 2010 Dopoledne nás taťka odvezl do centra do jednoho krámku, kde mi mamka jela koupit nosítko. Vybrala nakonec dvě, a protože se nemohla rozhodnout a chtěla je pořádně vyzkoušet, obě je půjčila, tak jsem na to moc zvědavá. Zpátky jsme jely po svých (teda já po svých kolečkách), doma mi jen v rychlosti dala oběd, připravila věci na chatu a vyrazili jsme za dědou a prababi. To bylo radosti! Hned cestou od auta k chatě jsme s mamkou vyzkoušely první nosítko. Problém nastal v okamžiku, kdy dorazil taťka s dědou a zbylými věcmi z auta, co nepobrali napoprvé a mamka začala hledat mého odpoledního Lipánka. No, není každý den posvícení…taška s veškerým mým jídlem zůstala doma u dveří. Náhradou jsem dostala porci ovoce a naštěstí dala mamka prozíravě mou večerní kaši a mlíčko do svojí tašky, takže o večeři jsem měla taky postaráno. Taťka se totiž s jídelní taškou vrátil, až když už jsem byla dávno v postýlce a chrněla (taky aby ne, když jsem za celý den naspala jen půl hodiny v autě).
21. 08. 2010 Další nosítkový test - tentokrát druhé nosítko a delší dobu. Šli jsme s dědou za jedním strejdou. Už po pár krocích jsem začala usínat, tak mamka zavčasu předala nosítko taťkovi (podezřele jí roste pupek a stěžovala si, že jí to tlačí - možná by se měla zamyslet nad tím věčným pleněním lednice) a u něj jsem si pěkně schrupla. Na místě mě chtěli jen položit do strejdovy postele a evidentně mě hodlali opustit, tak jsem pro jistotu otevřela hned oči a už je nezavřela. Strejda se na mě šel podívat a jen co se na mě podíval a šel mě pohladit, nakrabatila jsem pusinku, čelíčko a začala mačkat ven slzy, tak nabral hodně rychle zpátečku. Cestou zpátky mi naši zase předhodili cizí holčičku, kterou jsme potkali, že prý má rok a už krásně sama chodí. Oni si s tím nedají pokoj…koupí mi nosítko a pak mi vnucují, abych chodila…no neprotiřečí si tak trochu?
22. 08. 2010 Pro velký úspěch přišel poslední nosítkový test. Tentokrát mě vyfasoval taťka, protože tohle nosítko už si mamka vyzkoušela v pátek. I v něm jsem si zkusila schrupnout, zatímco se naši plazili po kopcích a lovili tam v mechu a kapradí houby. Mamka pořád funěla a hekala, že jí tlačí břicho a bolí záda, ale mně je jasné, že hekala jen proto, aby něčím zamaskovala, že většinu hub našel taťka. Taky jsem poprvé v životě jela na lodičce (mamka měla smrt v očích, dokud jsme s taťkou nebyli oběma nohama - těma jeho, protože mě měl v nosítku na zádech - na suchu). Po obědě mě vypustili do bazénu (už jsem myslela, že se letos koupání v bazénku nedočkám) a nechali mě tam celé odpoledne až do odjezdu ráchat. Cestou jsem si dala zase šlofíčka a nabrala dostatek sil na to, abych hned po příjezdu mohla popadnout Nánu a všechno jí to povědět.
23. 08. 2010 Dneska se mi podařilo našim pořádně zavařit. Taťka odjel pryč, mamka si odskočila na záchod a než si umyla ruce, vklouzla jsem na záchod místo ní (když nezavírá dveře, nemůže se divit!), popadla antismrad Air Wick, vrazila k puse, pořádně zatáhla, jako když piju z flaštičky, a ono to udělalo úžasnou pěnu! Mamka vyletěla z koupelny, okamžitě mi vytrhla z rukou ten prima sprej, co na něm byla ještě trocha pěny, popadla mě a v koupelně mi vyplachovala pusu. Pak volala k paňdoktorce a ke druhé paňdoktorce a pak taťkovi, ať jede okamžitě domů, že musíme do nemocnice. Tam mi koukli do pusy (ale to už mamka tušila, že jsem to stejně nesnědla, protože jsem vůbec nekuckala a nic mi nebylo), zeptali se, jestli jsem kašlala, dávila se nebo pěnila z pusy nebo nosu (jsem snad prostředek na nádobí?) a řekli, že podle toxikologa by nemělo udělat problém ani několik vdechnutí. Ale když jsem viděla mamčin zkroušený výraz matky, která nedokáže ohlídat vlastní dítě, řekla jsem si, že už ten sprej víckrát dumlat nebudu (však ono se doma najde spousta jiných pokladů). Jen mi krapet vadí, že mi od té doby mamka říká Érwiku.
24. 08. 2010 Pěkné překvapení si pro mě naši připravili. Bylo mi divné, proč jedeme zase za pandoktorem s ultracosi, ale tentokrát jsem se zaměřila na tu velikou telebednu na stěně a když tam byl najednou vidět černobílý flek, z našich vypadlo, že to bude ségra nebo brácha. Pak to pandoktor upřesnil, takže mamka hned zatepla volala babičce, že „Ta Terezka, co si válí šunky u ní v břiše, má něco mezi nohama a pupečníková šňůra to prý fakt není.“. Takovou dobu mě připravují na kariéru protěžovaného, rozmazlovaného a milovaného jedináčka a najednou přijdou s tím, že budu mít za půl roku bráchu. A to jsem si ještě včera říkala, že budu po AirWickovém dobrodružství aspoň chvíli sekat latinu. Odpoledne pak dostala mamka nepřekonatelnou chuť na bagetku se salámem a zeleninou (pomalu začínám chápat její současné obžerství), tak mě naložila do kočárku a jeli jsme pro ni. Než jí bagetku připravili, všechny tři paní prodavačky (mimochodem moc sympatické paní to byly) mě svorně obdivovaly, jaká jsem krásná holčička, jaká mám obrovská modrá kukadla a že takhle pěkný dítě už dlouho neviděly. A mně z toho káplo krásné nové autíčko, co mi daly, zatímco mamce dělaly její obří bagetu (jakou jinou velikost si taky její obří břicho zaslouží, že?). Myslím, že bychom sem měly chodit ještě o něco častěji.
25. 08. 2010 Pche - hra na „Lucinko, podej mi…“ mě opravdu baví, i když ne všechno jsem ochotná z ruky pustit (třeba jako ovladač od televize nebo telefon), ale že ta hra zajde až tak daleko, kam zašla dnes, mě nenapadlo ani ve snu. Taťka vzal jednu svou botu, hodil ji tři metry od sebe a se slovy „Lucinko, přines mi botičku.“ mě pro ni naprosto drze vyslal a já hloupá mu ji opravdu donesla. Až když to zopakoval po druhé, vzpomněla jsem si, že totéž dělají s velkou štěknou - odhodí botu, řeknou „Baru, dones mi botičku.“ a ten hloupý čtyřnožec ji poslušně přinese. Tak to tedy ne, ze mě cvičenou opici dělat nebudou!
26. 08. 2010 Zlehka a opatrně jsem dneska vyzkoušela chůzi po svých - pár kroků, zastavit, dalších pár kroků, sehnout se, vzít si hračku a dalších pár kroků. Kupodivu to vyšlo bez jediného pádu! Pak mě naši naložili do plechové krabice a vyrazili jsme pro tetu s Domčou (už mi odpustil, jak jsem ho tuhle přetáhla po hlavě tou hračkou) a jeli do ZOO. Naši mi pořád něco ukazovali - tu slona, tu opičku, tu papouška (a spoustu dalšího - třeba jako u jednoho výběhu mi taťka povídá „Vidíš, támhle je pštros.“, jenže v tu chvíli si přesně přede mne stoupla nějaká paní a taťka to okomentoval slovy „A teď vidíš prdel týhle paní.“)…ale mě stejně nejvíc zajímaly všechny ty děti. A že jich tam bylo! Pak mě zkusili na jedné rovince vyndat z kočárku a vypustit na nohy - dvakrát moc mi to tedy nešlo, ale jen co mě chtěli posadit zpátky do kočárku, spustila jsem takový řev, že se všichni otáčeli, co tam tomu nebohému děťátku dělají. No jo, jenže naši jsou neústupní a ven mě prostě nevyndali. Ale co - za zkoušku nic nedám!
27. 08. 2010 Dopoledne mamka sbalila a ještě před obědem jsme vyrazili za dědou a babičkou. Ti budou koukat, až uvidí, jak krásně ťapu! A taky že jo - jen co jsme dorazili a naši mě vyndali z kočárku, hned po mně chtěli, abych ukázala, jak umím dělat „ťapi ťap“. Asi zapomněli, že nejsem žádné zvířátko ze ZOO nebo cirkusu. Tak jsem chvíli stála a dělala, že nevím, o co tu běží, ale pak jsem jim ukázala, jak jsem se to naučila. To bylo překvapení! Venku pak byli naši úplně mimo z toho, jaký kus jsem ušla po svých (pravda, sem tam to bylo s mezipřistáním zadkem na zemi a občas jsem si to chtěla zkrátit po čtyřech).
28. 08. 2010 Děda jel do práce, tak jsme dopoledne vyrazili za strejdou a tetou, co mají Vašíka, Kubu a Nanynku pro nějaké věci. Všichni stáli venku, ale mě nechali v autě, protože pršelo, ale střídavě se na mě šli všichni podívat, jaká jsem roztomilá, a jak jsem se od posledně změnila. Odpoledne jsme pak vyrazili s mamkou a tetou Lenkou s Lucinkou na procházku, takže jsem znovu ztropila scénku, když mě mamka po vyndání z kočárku a krátké procházce chtěla posadit zpátky. Zase mi to neprošlo. Lucinka mi furt podávala svou hračku, jenže poté, co mi ji jednou podávala a když jsem se pro ni natáhla, tak ucukla rukou, už jsem se rozhodla, že se znovu napálit nenechám. Takže ona stála přede mnou, podávala mi Juráška a já na ni jen koukala a dělala, že tu její hračku vůbec nevidím. Tak ji dala mamce, mamka ji pak podala mně, vzápětí mi ji Lucka sebrala a odnesla svojí mamce. Na příště si pro ni vymyslím taky takový fígl!
29. 08. 2010 Dopoledne jsme vyrazili s dědou, štěknou a našima k mamčině tetě. Naši se pochopitelně chtěli pochlubit, jak umím chodit a jaká jsem roztomilá, tak jsem to v půli cesty zalomila v kočárku a probudila se až ve chvíli, kdy se naši obouvali, že vyrazíme zpátky. Cestou tam i zpátky mě na chvíli vyndali z kočárku a já za těch pár dní vypilovala tu pomalou a opatrnou chůzi v poloběh (zakončený zpravidla zakopnutím a přepadnutím na ruce nebo na zadek). Co se mi ale na chození venku líbí nejvíc, jsou kanály - na každý jsem se musela postavit a k jednomu (obzvlášť smradlavému) jsem se dokonce vrátila. Jo, chození je fakt prima!
30. 08. 2010 A zase zpátky doma. Mamce už je od víkendu nějak divně, tak dnes jen polehávala a se mnou blbnul taťka. Pořád zvesela (a čím dál rychleji) ťapu po vlastních, ale jakmile jsem se někam potřebovala dostat rychle, zaklekla jsem do startovní pozice a vyrazila po čtyřech. Nemůžu si pomoct, přece jenom je to pořád nejrychlejší způsob přepravy z místa na místo.
31. 08. 2010 Mamce bylo pořád špatně, dokonce když jsem k ní dopoledne přišla, brečela bolestí, tak jsme ji s taťkou odvezli do nemocnice. A ona už tam zůstala! Tak to vypadá, že si od nás chce odpočnout…to brzo! Ale my si s taťkou poradili hned - rovnou z nemocnice jsme si dojeli na chatičku pro prababi. Jen taťka krapet zapomněl, že malé holčičky občas taky hamají, a když jsme vyráželi (v čase mé obvyklé svačinky), mi nedal najíst. Cestou, to už jsem ale pilně zařezávala v autosedačce, mu to došlo a koupil mi Lipánky. Nakrmil mě na chatičce a závdavkem mi nedal jednoho Maxilipánka, ale rovnou 3 malé Lipánky. Páni, to byla paráda! Jen nechápu, proč se divil, že jsem pak neměla zájem o večeři…
01. 09. 2010 S prababi jsme dnes vyrazily na zahrádku, venku bylo krásně, tak jsme se šly trochu provětrat. Tedy já šla provětrat ji - chytla jsem ji za prst a vodila všude možně. A přesto, že babička kontrolovala, kudy chodíme, podařilo se mi našlápnout na botu cosi mazlavého, hnědého a smrdutého…to měl taťka radost! Večer, když už jsem byla dávno v postýlce, se na nás přijel podívat děda a šel se na mě juknout, jak spinkám. Jenže ouha - já nespinkala, ale seděla v postýlce a sotva jsem viděla netaťkův obličej ve dveřích, rozeřvala jsem se na celé kolo. To byl fofr, jak z té ložnice vyplul!
02. 09. 2010 Začala jsem říkat ham, když vidím jídlo a mám hlad. Občas (spíš většinou) teda jenom naprázdno klapu pusou a s velkou oblibou to dělám, když vidím, že jí někdo jiný, třeba taťka. Proč by mi přece nemohl dát ochutnat, co má dobrého? Dopoledne mi taky taťka dal houpacího koně a to byla panečku paráda, houpalo se na tom bezva, akorát to nastupování a vystupování budu muset nějak dohnat k dokonalosti. A po obědě jsme se s taťkou vydali podívat za mamkou. Dělala jsem trochu uraženou - ona nás opustila, tak si nemohla myslet, že se k ní budu láskyplně vrhat, ne? Radši jsem dělala, že daleko víc než ona mne zajímá taška s věcmi, co s sebou měl taťka, takže jsem pořád něco vyndávala, podávala to taťkovi, ten zase mamce, mamka to vracela do tašky a mysleli si, že tenhle jejich fígl neprokouknu a nedojde mi, že pořád tahám ven ty samé dvě věci.
04. 09. 2010 Konečně se mamka umoudřila a vrátila se nám domů. Teď se zase vymlouvala, že mi nemůže dát pusu, protože má plnou pusu oparů. Prý to má po nějakých narkózách nebo na jaké kozy se to vymlouvala. Hloupé výmluvy! Když nechce, tak nechce, já se jí vnucovat nebudu. Ale stejně je fajn, že je zase doma. Odpoledne jsme jeli na výlet, naši koupili zbořeninu na vesnici, tak jsme to tam jeli okouknout a při té příležitosti se seznámili se sousedy (i já si s nimi potřepala rukou, vlastně prstem). U jedněch jsem viděla živé králíčky, ptáčky a slepice (ty se mi obzvlášť líbily, dostala jsem z nich záchvat smíchu), myslím, že tady se mi bude líbit.
05. 09. 2010 Prababi u nás ještě zůstává a pomáhá mamce, aby mě prý nemusela tolik nosit, když není taťka doma. Nechápu tedy proč, když pořád říkají, jaký jsem drobek. Na druhou stranu je to ale prima, protože když jsme doma s mamkou samy a ona něco dělá, nikdo si mě nevšímá, zatímco takhle mám pozornosti až do alelujá.
06. 09. 2010 Mamka se děsně snaží naučit mě uklízet si věci. Ale to se jí jen tak nepovede. Když mi řekne „Pojď, půjdeme uklidit.“, dojdu k bedně s hračkami a začnu místo uklízení vyndaných vytahovat ty uklizené. No, ale když hezky poprosí, aspoň jí nějakou tu hračku podám, aby ji tedy mohla uklidit (a já záhy vyndat ven).
08. 09. 2010 Dneska se mi podařilo zase zaordinovat v kuchyni. Mamka tam uklízela skříňky, tak jsem se tam nenápadně proplížila a koukala, co tam je zajímavého. Různé pytlíčky, sáčky, krabičky… A vida, jeden byl rozbalený! Všechen obsah jsem vysypala na zem, a protože to vypadalo jedle, zkusila jsem to ochutnat. To byl nápad! Pak už jsem se těch piškotů snažila narvat do pusy co nejdřív, protože mi bylo naprosto jasné, že jen co na to mamka přijde, zatne mi típek. Taky že jo, ale aby mi příště zase aspoň trochu dopřála, pro jistotu jsem spořádala za necelé čtvrt hodiny všechen oběd, co mi připravila.
09. 09. 2010 Celou noc jsem špatně spala - dere se mi ven zub, ke všemu jsem měla úplně ucpaný nos, takže jsem se každou chvíli budila a mamka se skoro vůbec nevyspala. A ráno jsem hodila budíček hned na šestou - stejně už by toho moc nenaspala. O půl deváté jsme vyrazily i s babičkou do Andílka. Mamka říkala, že už mi kontakt s dětmi jen prospěje, jenže jsme dorazili na poslední chvíli (spíš po poslední chvíli - pět minut po začátku) a ani jsem se nestihla rozkoukat. Tak jsem průběžně celou tu třičtvrtě hodinu brečela a sem tam jsem utekla k babičce, chytila se jí jako klíště a nechtěla ji pustit. Ostatní jsem pozorovala z uctivé vzdálenosti a bezpečí babiččiny náruče. Ovšem potom, když už jsme byly v herně a mamka mě šla před odchodem nakrmit, jsem se rozkoukala a bývala bych si chtěla hrát. Samozřejmě, že zrovna v tu chvíli to bylo mamce nejmíň vhod, protože pospíchala k nějaké paňdoktorce a musely jsme odejít. Doufám, že mi to příště bohatě vynahradí!
10. 09. 2010 Dopoledne se tu pilně pracovalo - taťka předělával záchod a abych tam vůbec nemohla, dal na chodbu zábranu. A musím říct, že se mi to ani trochu nelíbilo! Jenže odtáhnout to bylo nad moje síly. V poledne mi mamka dala brambory s masíčkem a červenou řepou a dost šeredně se koukala, když jsem si kýchla s plnou pusou - vždyť jí ta červená barva na obličeji, vlasech a oblečení docela slušela!
11. 09. 2010 V noci už jsem začala pořádně kašlat a ani přes den mě to tentokrát neopustilo. Ráno tu došlo ke střídání stráží - taťka odjel na víkend pryč, odvezl prababi a na jejich místo nastoupil děda s babičkou z Hradce. Pořádně jsme spolu blbli, dědovi s babičkou stačilo, abych je chytila za prst a hned se mnou chodili po bytě. Dědu jsem si odvedla ke francouzským dveřím, tam jsme se posadili a povídali si i s Hurvínkem. Jenže všechno jednou omrzí, tak jsem se sebrala a odešla k babičce. Děda tam seděl, koukal za mnou jak puk a hned to na mě zkusil „Ty tu necháš dědu samotnýho?“ - bez reakce. Zopakoval to ještě dvakrát a potřetí do otázky zahrnul i Hurvínka. To pohnulo mými emocemi - rozeběhla jsem se k němu, sebrala mu Hurvínka a zmizela zpátky k babičce… Pak jsme jim s mamkou ukázaly při přebalování naši hru „Udělej žebráka!“ - to mi mamka vyhrne tričko, polechtá bůčky a já jí ukážu všechna žebra, co mám.
12. 09. 2010 Tuhle noc toho mamka moc nenaspala, protože jsem se každou chvíli budila se záchvaty kašle. Ale prima bylo, že mě chodila utišovat a hladit po vláskách. Odpoledne se mnou pak šel děda ven. Původně mu bylo řečeno, že maximálně na půl hodiny, protože jsem nastydlá, nakonec se to usmlouvalo na hodinu a děda si to přebral po svém, takže jsme se vrátili až za hodinu a půl. Večer mi naši nacpali do pusy takovou divnou stříkačku a pod tlakem mi vstříkli něco do pusy - že prý Panadol. Pak si mě chtěli usmířit vanilkovou kaší, ale jako úplatek bych si představovala něco jiného - co třeba Lipánek? Taky mi několikrát během dne zkoušeli odsát nudle z nosu, ale to je můj pěstěný holubník, tak jsem se jich jen tak vzdát nechtěla. A protože už nejsem hloupé mimino, které snáší všechny útrapy bez řečí, začala jsem brečet, sotva jsem viděla, že mamka nese odsávačku nebo Pana Luxa. Pak jsem kolem sebe mlátila rukama, kopala nohama, kroutila hlavou do všech stran…jenže když na mě byli 2-3, stejně jsem neměla šanci. Život není fér!
13. 09. 2010 Po tom Panadolu jsem spala celou noc jak mimino. Dopoledne jsme ale stejně jeli k paňdoktorce, protože jsem měla pořád kašel a plný nos. V čekárně to vypadalo, že mamce ukápne pár slz. To když jsem si tam našla moc pěknou panenku - miminko a začala tam s ní chodit, šíšat si ji a povídat jí. V ordinaci si hned postěžovali, že si nenechám odsát plný nos ani do něj kápnout, a že teplotu si změřit taky nenechám. Tssss, žalobníčci! Hned, jak jsme přijeli domů, jsem přestala dělat scény, které jsem doteď předváděla, aby věděli, že pomlouvat se nemá. Taky mi mamka odpoledne vyndala houpacího koně, tak jsem jí ukázala, jak se do toho dokážu opřít a houpala se tak zuřivě, že měla mamka strach, abych neudělala kotoul i s kobylou. A večer se na nás ještě přijel podívat děda, nejdřív jsem na něj koukala dost nedůvěřivě (co kdyby mi náhodou přijel odsát holubník?), ale pak jsem objevila, že když ho chytím za palec, ochotně se nechá vláčet všude po bytě a rázem jsme byli největší kamarádi. Před večeří jsem zase dostala Panadol, nejdřív jsem dělala scény, ale pak jsem zjistila, že to vlastně nechutná úplně zle a začala jsem to ze stříkačky vycucávat sama. Taky mi tam toho mohli dát víc. Před spaním jsem ještě dala dědovi pusu na dobrou noc a než mě mamka odnesla, dostala jich ode mě tolik, kolik ještě nikdy najednou nedostala. Však se ode mě taky poslední dobou odtahovala, prý kvůli nějakému oparu a i dnes mě nechala dát jí ty pusy jen na tvář. A já se pořád a pořád a pořád snažila trefit se jí na pusu, tak jich dostala takových osm najednou. A ani jednou jsem se netrefila!
14. 09. 2010 Sice jsem včera Panadol zbaštila s chutí, ale nic naplat - v noci jsem se vzbudila s kašlem a pěknou dobu nemohla znovu usnout, protože jen co jsem začala zabírat, znovu se ozval chrchel. Ovšem náhradou za noční probuzení jsem spala až do půl osmé ráno. Od rána jsem byla mamce pilnou pomocnicí v kuchyni - tu jsem jí přenesla z obýváku do kuchyně svou mlíčkovou flašku na umytí, pak jsem jí pomohla vyndat z myčky hrnec a podržela ho, dokud ho nepotřebovala uklidit do skříně, pak jsem jí pohlídala mlíčko, co si chtěla nalít do čaje, aby náhodou neuteklo, pak jsem jí ho pomohla uklidit zpátky do lednice, pak jsem zavřela myčku, když tam uklidila špinavé nádobí a taky jsem odnášela věci do odpadkového koše. Zajímalo by mě, kdo by takhle šikovnou pomocnici nechtěl doma taky!
15. 09. 2010 Mám nový poznatek - vím jak na mamku a tu její mašinku, co si k ní v průběhu dne chodí sednout. Pokaždé, když si k tomu svému počítači sedne, utíkám s kňouráním (a občas se mi povede vykouzlit i nějaká ta slza) k ní a začnu jí tahat za rukáv, případně za prsty na ruce (pokud jsou ovšem v mém dosahu), dokud od toho krámu nevstane a pak si ji odvedu dostatečně daleko. No, a když se tam jde třeba za půl hodiny nebo za hodinu podívat znovu, zopakuju to jako přes kopírák. A kupodivu to na ni zabírá! Doma mě mamka začala pověřovat důležitějšími pomocnými pracemi, jako třeba uklízením věcí do šuplíku, který jsem si sama otevřela a zavřela. Taky mi začala dávat odsávačku na můj nosní holubník a kapičky do nosu, já si to odnesla k přebalovacímu pultíku, předala mamce, ta mě zvedla na pultík a já si ochotně nechala odsát frňák a nakapat do něj. A pak, aby bylo dílo dokonáno, jsem to odnesla a dala mamce na umytí a uklizení. Taková já jsem!
16. 09. 2010 Včera mi naši otevřeli boční vlez do cestovní postýlky a snažili se mě naučit, jak do ní vlézt a vylézt. Ale co bych tam lezla, že? No a dneska ráno mě taťka snesl dolů, položil do postýlky a šel mi připravit mlíčko a rohlík ke snídani. Celou věčnost jsem na něj volala své současné nejoblíbenější slovo „kakm“, což znamená v překladu spoustu slov, v tomto případě „kuk“. Jenže taťka byl zahleděný jen do rohlíku a mě si vůbec nevšímal. Až po drahně dlouhé době se na mě otočil a to byl, panečku, pohled! Skoro jako vyvoraná myš. Ono mu totiž nedošlo, že ten boční vlez nezavřel a včerejší učení přineslo své ovoce - sama jsem si vylezla a protože zábranu ke schodům dávají až poté, co mě vypustí z postýlky, měla jsem na ně v daný okamžik volný přístup. No proč bych na něj jinak volala takovou dobu „kakm“, kdyby v tom nebylo nějaké překvápko?
17. 09. 2010 V krku mě bolí, pořád kašlu, dásně mám nateklé, jako by mě naši dnes a denně bili, bolí mě jak čert…aspoň, že ti holubi z nosu už odletěli skoro všichni. Tomu říkám den pod psa. Už od pondělka mě naši kvůli tomu hloupému nastydnutí nekoupali a každý večer si čuchnou k mým nohám, řeknou „Fuuuuuj, to to smrdí, to to smrdí.“, pak mi řeknou „Čuchni si.“ a já hloupá jim na to vždycky skočím a čuchnu si!

15. měsíc

18. 09. 2010 No to snad ani není možné! Nejdřív mi vlezl na MOU houpací kobylu taťka a houpal se na ní. Mamka na něj koukala, jestli se náhodou nezbláznil, ale v okamžiku, kdy se za ním zavřely dveře na záchod, na něj hupsla sama. A to si říkají dospělí! Aspoň, že si mě pak mamka vzala na klín a zhouply jsme se spolu…
19. 09. 2010 Ráno jsme s mamkou před půl sedmou vstaly, a protože taťka ještě v devět chrněl, rozhodla jsem se, že ho prostě probudím. Tloukla jsem dřevěnýma hračkama o podlahu, rachtala kostičkama v misce, zapínala hrací vláček, co by bezpečně probral i mrtvolu…ale taťka nic! Ale zase si to u mě spravil k večeru, když objevil, že ta malá špička, co se mi před pár dny prořízla v puse, vlastně vůbec nebyl špičák, jak si mamka celou dobu myslela, ale stolička, která se konečně prořízla celá. No, aspoň vědí, že jsem nebrečela jen tak zbůhdarma!
20. 09. 2010 Cha, dopoledne jsme jeli za rehabilitační paňdoktorkou. Krom toho, že se jí líbilo, jak ťapu a byla všeobecně spokojená a říkala, jak jsem šikovná, taky se rozplývala, jaká mám obrovská modrá kukadla, jak mi vyrostly vlásky, a že prý by mě vůbec nepoznala. Taky doporučila našim, aby mi koupili nové botky, takže cestou domů jsme se pro ně rovnou zastavili. Prima, k téhle paňdoktorce bychom měli chodit častěji. Odpoledne jsme si pak hrály s ovečkou a zebrou a já jsem tak trochu mamku zlobila, protože jsem je pořád pusinkovala a mamce jsem nedala pusu ani jednu. Když si o ni pak řekla, tak jsem k ní tedy šla, přiblížila se k puse, otevřela svou papulu…a ve chvíli, kdy očekávala pusinku, jsem ji hryzla :)
21. 09. 2010 Odpoledne jsme si udělaly s mamkou výlet na Anděla. Cestou tam jsem se vezla, protože mamka spěchala, ale zpátky mě vyndala z kočárku a ťapala jsem si to pěkně po svých. Cestou jsme se ještě stavily v jednom obchodě, tak jsem tam ťapala sem a tam…a když už byla mamka skoro na řadě, vzala jsem roha pryč. A během cesty domů jsem mamce zase pořád utíkala do jedné boční uličky a tam se schovávala. Trpělivost měla teda svatou - dobrou čtvrt hodinu jsme na sebe bafaly, ale pak jí jaksi ujely nervy, posadila mě do kočárku a měla jsem po srandičkách.
22. 09. 2010 Trochu se budu pyšnit cizím peřím, ale dnes jsme s mamkou myly okna. Ve skutečnosti teda myla ona, ale nebýt toho, že jsem byla hodná a v klidu si sama hrála, by neumyla ani ň, takže na tom mám vlastně hlavní zásluhu já. Ovšem pak, když měla nahoře všechno umyté, mě odnesla dolů, položila do cestovní postýlky a sama šla nahoru pro věci. Jen si nevšimla, že není výlez z postýlky úplně dopnutý a je tam škvíra tak akorát na mou hlavu… A jak já můžu vědět, že kam se vejde hlava, se nemusí vejít i zbytek těla??? V jednu jsem dostala oběd - těstoviny se špenátovo-sýrovou omáčkou. Pustila jsem se do toho s chutí a elánem, ale s každou novou lžičkou mě chuť i elán opouštěly, až jsem nakonec poslední třetinu odmítla úplně. Ale hned, jak mě mamka vypustila ze židličky, jsem se vrhla k odpadkovému koši a jaká to byla náhoda, že hned navrchu byl rohlík! Bohužel jsem ho stihla jen přiložit k puse, ale kousnout už jsem si nestihla - mamka mi ho vyrvala z ruky…asi měla taky hlad.
23. 09. 2010 Mamka sice ráno říkala, že pojedeme chytat bacily, ale v překladu tím myslela, že pojedeme do Andílka. Tentokrát jsem se pochlapila a skoro vůbec nebrečela (kdyby mě nepřeválcoval Vašík a nesrazil mě k zemi, když kolem mě proběhl, nebrečela bych vůbec) a většinu věcí jsem si pořádně užívala. Třeba takovou opičí dráhu - prolézt tunelem, přejít schody (tam jsem teda dělala živý špunt, protože do schodů mi to jde dobře, ale ze schodů ne), hupsnout do polštáře, vlézt na kostku, hupsnout do dalšího polštáře a přeťapat po kolečkách…to by mi šlo. Vhazovat balónky do škvíry, to by mi taky šlo. A blbnout v herně s tou spoustou hraček? No tak to by mi určitě šlo! Jo, když nad tím tak přemýšlím, nebude mi dělat velké problémy tam chodit… A mamka aspoň nebude mít zbytečně moc času na to, aby (i když jen sem tam) něco tvořila na počítači…
24. 09. 2010 Dopoledne jsme se vydali za babičkou a dědou do Hradce. Naši se, jak je poslední dobou v Hradci zvykem, po mém obědě vypařili a šli na oběd ve dvou. Nevadí - za trest jsem ukázala dědovi a babičce své nové tanyny dřív než jim. Ti pak koukali, že jen nestojím a nehoupu se v kolenou, ale že tancuju dokola kolem vlastní osy! Ovšem dnes přišla velká změna - děda nám udělal vlastní pokoj na spaní, takže mě večer neuložili do ložnice, ale do vedlejšího pokoje. Sice jsem spala ve svojí postýlce a dali mi Šášu, ale prachsprostě zmizeli a nechali mě tam samotnou. To bylo řevu! Nejdřív mě šel zklidnit taťka, pak mamka, a když jsem ječela i v jejich přítomnosti, odešli a už se nevrátili. No - co naplat, nezbylo mi, než konečně usnout.
25. 09. 2010 Fíha, v tom Hradci se dějí věci - třeba jako dnes „Třebešské posvícení“. Nejdřív to byla docela nuda - divadýlko, spousta krámků s jídlem a pitím (ovšem pochopitelně s ničím pro mě), davy lidí…ale pak přišla i moje chvíle. Dojeli jsme až k hřišti a já se houpala a houpala a houpala. Nejdřív na lachtanovi (kterému mamka pořád říkala pejsek), pak s mamkou na pejskovi (sama bych to na houpačce pro dva fakt nezvládla) a nakonec na klasické houpačce. Tam mě houpal děda, nejdřív tak nějak normálně, jenže pak řekl „Já tě zhoupnu trochu víc.“, začaly mi vlát vlasy, pusa se mi zkroutila do zděšeného výrazu a o pár vteřin později už mě z houpačky vyndávali brečící. No, trocha rozumu je potřeba i při houpání, dědo! Ovšem tím velkým autem, co mi potom vyndal ze skříně, se rázem smazal ten jeho velehup. Večer jsem, stejně jako včera, ukázala sílu svých plic. Tentokrát už jsem ale byla mazanější a ječela jen v okamžiku, kdy naši odcházeli a byla jsem tam sama. Jakmile tam byl někdo se mnou, řádila jsem jak černá ruka a šklebila se od ucha k uchu. Jenže mi to bylo houby platné - děda nevydržel a odešel a mamka prokoukla mou vyčůranost a odešla. Takže mi zase nezbylo, než prostě usnout.
26. 09. 2010 Mamka si plánovala, jak půjdeme na hřiště za barákem, jenže od rána pršelo, takže jsme nešli nikam. První absolvovaný výlet dnešního dne byl až ten odpolední k autu. Domů jsme dorazili jako vždycky tak akorát na mou večeři a následovala mamkou velmi očekávaná chvíle - uložení do postele. Abych jí udělala radost (stejně to čekala), jen co mě položila a začala odcházet, spustila jsem řev. Hmm, dnes už se (vycvičená z víkendu) ani nezastavila, zavřela dveře a bylo. Ale když to tak beru kolem a kolem…proč bych vlastně doma ječela? Jediné, čím mě fakt naštvali, bylo, že mi sebrali spacího Šášu a hodili ho do pračky (jako by to bylo tak moc potřeba, vždyť smrděl jen trochu!). Místo něj mi do postýlky narafičili zajíčka a mysleli si, že si toho v té tmě nevšimnu! To mě tedy pěkně naštvali, zajíce jsem z postele vztekle vyhodila na zem (i když jsem původně mířila do jejich postele - ať si s ním spí sami, když ho mají tak rádi) a usínala aspoň s myšlenkami na mého milovaného Šášu.
27. 09. 2010 K dopolední svačince mi mamka naservírovala na talířek víno a blumu. Po vzoru malé štěkny jsem pečlivě vyseparovala víno, to taky snědla a zbytek tam nechala. A mamčina chyba byla, že to hned neuklidila do lednice. Takže jen co jsem se vzbudila (asi hodinu před obědem), má první cesta vedla ke stolu, mističce a…už jsem se ládovala. Odpoledne jsem chtěla naopak na oplátku nakrmit já mamku. Vzala jsem si plastovou kostičku, strkala ji mamce do pusy a říkala „am, am“ - to aby pochopila, že je to ham, ham. Asi neměla chuť, protože neotevřela pusu ani tehdy, kdy jsem na kostičku nalehla vlastním tělem (div jí zuby nevypadly).
28. 09. 2010 Tak tomu říkám blázinec. Mamka ráno vyházela celou skříňku, pak tam zase všechny ty věci dala zpátky a říkala tomu uklízení. Tomu já teda říkám zbytečná ztráta času! Ovšem jak je mamčiným zvykem, velice rychle si přivykla tomu, že jí pomáhám a už to nefunguje tak, že se mnou jde ke koši, otevře ho a já tam jenom hodím odpadky. Začala to dělat tak, že tam se mnou jde, ale koš už si musím otevřít sama. A dnes (jak byla zaměstnaná tím „uklízením“) mi jen řekla „Vezmi plínku a hoď ji do koše.“ a ani se nehnula. Tak jsem tedy šla…ale aby si nemyslela, že to bude se mnou mít až tak jednoduché, plínku jsem hodila před koš a nechala ji tam, protože hra na otroka a otrokáře se mi fakt nelíbí.
29. 09. 2010 Mamka pokračuje ve velkém úklidu, takže mi ke svačině jen nakrájela víno, dala na talířek, ten položila na stůl a já měla samoobsluhu. A protože jsem viděla, že je mamka moc zaměstnaná, chtěla jsem jí ušetřit kroky a práci a tak, jak to dělá ona, jsem prázdný talířek vzala a ťapala s ním do kuchyně. Teprve když jsem byla v půli cesty, mamka zjistila, že nejsem u ní, a běžela mi sebrat talířek. Evidentně proto, že si myslela, že tam ještě budou nějaké zbytky, které bych mohla vyklopit (to soudím dle toho, jak potom chodila po obýváku a pořád něco hledala a nevěřila vlastním očím, že nikde nic není). Jenže já už od rána moc dobře věděla, že se talíř odnáší, až když je prázdný. Ráno jsem totiž udělala totéž taťkovi, jen s tím rozdílem, že byla na talíři skoro celá moje snídaně…
30. 09. 2010 Ráno to sice vypadalo špatně, ale nakonec se mamka dokopala k činnosti a zavčasu se nám podařilo vyrazit do Andílka. Tentokrát jsem (jako zkušený mazák) ani jednou nebrekla. Naopak jsem se snažila zapojovat. Tedy až na pár výjimek (které ve výsledku utvořily zhruba půl lekce), kdy jsem se věnovala té bezva panence, co tam bezprizorně ležela na zemi. No někdo se toho sirotka přece musel ujmout, ne? Po hodině jsme zase zašly na chvíli do herny, a protože jsem věděla, že tady nebudeme celý den, simulovala jsem, že nemám hlad ani žízeň. Hlavně, že mě mamka vypustila ze židličky a mohla jsem si jít s ostatními hrát. Dokonce jsem byla tak hodná, že jsem si vždycky vzala nějakou tu hračku, vyhlídla si co nejhezčího chlapečka a se slovy „Na.“ jsem mu ji půjčila! Mamka mě chválila, jaká jsem hodná…no to jsem zvědavá, jestli to bude říkat i v patnácti (to už jim ale samozřejmě nebudu nabízet hračky).
01. 10. 2010 Dneska jsme byli odpoledne za strejdou Markem na Malé Straně, a protože jediný, kdo má u nás rozum, jsem já, ale já ještě neumím mluvit, dali mi naši kaťátka, co se mi v kočárku pořád vyhrnovaly, a když jsme přijeli domů, nepomohly mi ani boty a měla jsem promrzlé nejen nohy, ale i prsty na nohou. Kdy už ti dospělí začnou používat to, co (snad) v té hlavě mají - mozek?
02. 10. 2010 Včerejší výlet se mi pěkně vymstil - začalo mi pěkně téct z nosu. Ach jo, zas ta rýma. A už mi ji znovu odsávají. To zase budou bitky… Taťka mě odpoledne naučil kopat do míče, tak jsme hráli fotbal. Protože už ťapu s naprostou samozřejmostí, mamka mi snesla kočárek, co jsem dostala k narozeninám, takže vozím všechno možné - telefon, hřebínek, kostičky…jen Nána má smůlu, tu radši tahám po bytě za vlasy.
03. 10. 2010 Že mám z Pana Luxa děs, i když s ním jen smejčí po podlaze, natož, když se s ním přiblíží ke mně, není žádná novinka. Nemluvě o tom, když je na něm namontovaná odsávačka. Ale dnes ráno jsem taťku převezla - zapnul pana Luxa, já si vzala odsávačku a odsála si nudle úplně sama. Pravda, měla jsem u toho výraz mučedníka a odsála si jen jednu dírku, ale i to je přece velká oběť, ne?
04. 10. 2010 Je vidět, že mají naši dobře zmapované mé oblíbené trasy a úkryty, takže když mamka hledala zbloudilou ponožku (jak ji vůbec mohlo napadnout, že v tom mám prsty já?), šla najisto - nejdřív do koše s hračkami, pak do vany, do všech koupelnových košů a nakonec hledala i v odpadkovém koši. Jenže marně… Už, už se smiřovala s faktem, že ponožka osiřela, když se (potvora) objevila pod přebalovacím pultíkem. Příště se o ni budu muset postarat trochu líp! Odpoledne jsem pak předvedla pár nových kousků s houpací kobylou. Nejdřív jsem si sedla, slušně se pohoupala, ale pak jsem se opřela, ruce přehodila přes opěradlo, nohy hodila kobyle na hlavu, nasadila samolibý úsměv a rozhoupala se. Mamka zrovna telefonovala, takže málem spolkla telefon. A pak taky prohlásila, že hospodský povaleč je proti mně hadr. No a jako druhé číslo jsem si připravila houpání ve stoje na sedátku.
05. 10. 2010 V poledne jsem vystřihla další cirkusový kousek. Po obědě jsem odmítla vylézt z jídelní židličky, tak mě tam mamka nechala, ale protože už jí pěkně dlouho škrundalo v břiše, odskočila si do kuchyně dát na sporák polévku. Než se vrátila do obýváku (a že jí to nalití polívky a postavení na plotnu zas tak dlouho netrvalo), hejbla jsem kostrou, takže při jejím příchodu mě od země dělilo (bez ohledu na to, že jsem byla v židličce připoutaná - jsem přece následovník Copperfielda) už jen asi 30 centimetrů. Jednoduše a prostě mě načapala v okamžiku „slaňování“. Tedy slaňování by vypadalo efektivněji, já jen visela na židličce. Rukama jsem se držela přídavného stolečku a nohama jsem visela ve vzduchu. A aby mamce při tom nalívání polívky do hrnce nebylo nic podezřelého, celou dobu jsem si zvesela broukala, jako by se nechumelilo. Abych jí dokázala, že za pár měsíců jí polezu přinejmenším po hlavě a za pár let se budu houpat na lustru, cvičně jsem ještě vylezla na židli a snažila se dostat na jídelní stůl. To už mi zatrhla, ale aspoň jsem udělala menší rošambó se slánkou a pepřenkou. A musím se pochlubit - tohle všechno jsem zvládla v mezičase, než mamka odešla od stolu, uklidila talíř do myčky a vrátila se ke stolu zpátky. A aby si to někdo špatně nevyložil - mamka není tak pomalá, to jen já jsem tak mrštná, šikovná a učenlivá.
06. 10. 2010 Po dnešní noci, kdy si mamka stěžovala, že naspala tři hodiny, protože jsem měla každou chvíli záchvat kašle a ona se bála, abych si neublinkla a neudusila se, naši rozhodli, že pojedeme k paňdoktorce. Při té příležitosti jsme navštívili i tu jejich, protože to naši chytili taky (a tvrdili, že prý ode mě, ale co když to bylo naopak?). Cestou domů to ještě vzali přes obchod, prý mi musí koupit spací pytel, abych se pořád neodkopávala. A jak říkám - dárečky beru kdykoli, kdekoli a odkudkoli. Těsně před příjezdem domů jsem vytuhla (byť jsem měla těsně před obědem), takže mi mamka ohřívala oběd až o půl třetí. Jenže já se probudila s pláčem (jak říkal taťka, vyspala jsem se „do prdelákova“, oběd jsem mamce několikrát málem vyrazila z ruky, než jí došlo, že to prostě nechci, a řvát jsem vydržela dobrou hodinu a půl v kuse. V jednu chvíli jsem se sápala po mamce, aby mě pochovala, ale jen co mě vzala do náručí, začala jsem se vztekat, že chci dolů. Když si sedla na gauč, šla jsem se k ní přitulit, ale jakmile mě pohladila po hlavě, odstrčila jsem ji a odešla pryč. Taťka říkal, že se z toho vyřvu, ale mamka mě pořád ne a ne nechat v klidu a pořád za mnou dolejzala. Nakonec jí došlo, že tudy cesta vážně nevede, dala mi rohlík, posadila do postýlky a…zahryzla jsem se do rohlíku a byl klid! Dokonce jsem po půl čtvrté s chutí zdlábla Pribináčka, ale pak to na mě přišlo znovu a další půlhodinu jsem ječela jak siréna. Mamce to nakonec došlo - zase zuby! Ovšem pak už jsem byla zase stará (vlastně mladá) dobrá Lucinka.
07. 10. 2010 Dneska jsem mamku překvapila. Ležela na kůžích a hrála si se mnou, když jsem si k ní lehla a položila si hlavu na její tvář. A pak znovu a znovu… No jo, takhle mě vůbec nezná, o pusinku se mě musí prosit, když mám udělat tuli, tuli, radši si vezmu plyšovou ovci, než abych se šla mačkat s mamkou… Já moc dobře vím, že to nesmím moc přehánět - čím víc jí budu vzácná, tím víc si bude každé takové chvilky vážit.
08. 10. 2010 Je zvláštní, jak se ty babičky na některých věcech shodnou. Třeba na tom, že snad ani není možné, abych byla taková hodná, že nemám po kom. Na to naši odpovídají, že jsem hodná právě po jednom nebo druhém z nich a můžou se poprat o to, kdo že má vlastně pravdu. A pak taky obě babičky říkají, že takhle hodné dítě si naši snad ani nezaslouží a na to zase naši říkají, že hodní rodiče si zaslouží hodné dítě. O hodném dítěti pochopitelně není pochyb, ale zajímalo by mě, který hňup jim nakukal, že jsou hodní rodiče. Ovšem o mé ochotě spolupracovat nemůže být po posledních dnech ani pochyb. Pořád mám rýmu, ale stačí, aby mamka zavelela „Lucinko, odsajeme nudlíky.“, já okamžitě zanechám veškerých her, a než mamka donese odsávačku, už stojím připravená u Pana Luxa a ještě nastavuju nosánek, aby se jí to líp dělalo. Zato odpoledne jsem ukázala své škodolibé já - mamka koupala malou štěknu, a když jsem viděla, jak tam stojí mokrá, schlíplá a se sklopenýma ušima (pochopitelně mluvím o štěkně), začala jsem se smát, ukazovat na ni a volat „ba, ba, ba“ (vím, že štěkna dělá haf, haf, ale ba, ba mi jde líp přes pusu).
10. 10. 2010 Dopoledne přijel děda a všichni jsme si udělali výlet na chalupu. Teda chalupu…na tu velkou zahradu, na které je několik domečků, které taťka postupně jednu za druhou odporoučí k zemi. Ovšem ťapat tam můžu až do alelujá, jak je to velké. Pak jsme se ještě zastavili u souseda dědovi pro med a ještě okoukli jeho ptáčky, z těch jsem pokaždé úplně paf.
11. 10. 2010 Konečně ven! Hned po snídani jsme s mamkou vyrazily pro maso a pár drobností, ale celkově jsme byly venku skoro hodinu a půl. Po posledních zkušenostech naši vytáhli nánožník na kočárek - to je tedy trest! Pořád jsem do toho kopala, vztekala se…a stejně mi to bylo houby platné. Ovšem obědem se všechna kočárková příkoří smazala - mamka pekla k obědu maso, tak mi tam přihodila kousek krůty, k tomu uvařila brambory a špenát a já se mohla přetrhnout. Pečené maso jsem ještě neměla a můžu směle říct, že je to jednoznačná mňamka.
12. 10. 2010 Dnes se mamka málem rozplizla blahem. Seděla totiž na zemi, já byla u ní, a když řekla „Pojď, uděláme tuli, tuli.“, naplácla jsem se jí na záda, chytla kolem dokola a na rameno jsem jí položila hlavu. Sice měla nějaké drobné výtky (jako třeba, že bych se na ní mohla přilípnout zepředu, ne zezadu), ale naprosto jasně byla slastí bez sebe. Pak dělala děsně překvapenou, když jsem jí přinesla pár věcí, které jsem v průběhu dne zašantročila neznámo kde, a ještě překvapenější byla, když jsem dělala, že vážně nevím, kde je ten její príma telefon. Přiznávám, chtěla jsem si ho ukrást pro sebe, ale málo jsem ho „uklidila“, takže ho mamka našla. Ale co - aspoň jsem si ho pak ještě jednou na chvíli „půjčila“, když jí volal strejda z práce. Mamka teda vlastně ani nevěděla, že volá, protože jsem ten hovor zvedla já, a to dost rychle. Když on tak príma blikal, že jsem hned začala mačkat všechny čudlíky, a najednou to začalo mluvit… To je stejně bezva věc, takový telefon. A jedno pozitivum pro mamku - kdo se může pochlubit tím, že má takhle schopnou a výkonnou asistentku?
13. 10. 2010 O dnešní noci vím jen z vyprávění. Opět jsem začala v noci hodně kašlat, tak se mamka po dvou probdělých hodinách rozhodla, že mi dá kapky. Vyslala taťku pro piškot (na ten mi je kape, jinak bych to nesnědla) a kapičky, ale on se vrátil s mou sušenkou (se slovy „No vždyť jsi přeci chtěla piškot, ne?“) a krabicí léků (zjevně nepochopil, kde kapky jsou, i když mu to mamka říkala). Takže si tam mamka pro velký úspěch skočila ještě jednou. Jenže přišla, já sice kuckala, ale spala. A když to neustalo ani za půl hodiny, rozhodla se mě probrat, dát piškot a znovu uspat. Což o to, nápad fajn, ale to „probrat“ jaksi neprošlo. Otevřela jsem oko, koukla na ni, na piškot, a zahrabala hlavu do peřiny. Na hodinu a půl to mamka vzdala. Pak ale (pevně odhodlaná) odešla ještě jednou dolů pro lžičku. Zřejmě jí došlo, že bych rozespalá nemusela piškot rozkousat a přidusila bych se, a že rozespalá nebudu tolik vnímat, jaký hnus mi to dala. Nastal nelítostný boj, kdy jsem se mlela ze strany na stranu a už, už to vypadalo, že to mamka vzdá, tak jsem polevila v antikapkovém boji a už jsem měla lžičku v puse. Než ji umyla, už jsem zase spala (a nadále kašlala). Ovšem ráno jsem jí ukázala, zač je toho loket. Využila jsem její rozespalosti a toho, že si nevšimla, že je postýlka otevřená. Dokud se oplendovala v obýváku, tiše a v klidu jsem tam seděla (hlavně, aby se moc nepřiblížila a nezavřela mě). Ale jen co odešla do koupelny, vylezla jsem z postýlky a šupky, hupky na schody. Když jsem byla úplně nahoře, začala jsem hulákat a povykovat jak na lesy. To už se ale mamka vrátila, zjistila, že jsem vzala roha, a než jí došlo, že nejsou zabezpečené ani schody a já jsem nahoře, málem mě hledala i v lednici. Jo, to se mi zase jednou něco povedlo! Dobře, postupem času jsem i já uznala, že jsem to trochu přehnala…tak jsem si mamku udobřila. Když mě vzala do náručí, přimáčkla jsem se na ni, hlavu položila na rameno a udělala „tuli, tuli“, aniž by mě o to musela požádat. Já totiž dobře vím, jak na ni…
14. 10. 2010 Naše jsem nechala spát až do půl osmé, pak se mnou vstal taťka a mamka ještě zůstala na chvíli ležet. Jenže taťka potřeboval odjet pryč, tak mě nakrmil a potichu jsme šli nahoru, abychom vytáhli mamku z postele. No jo, jenže čím blíž jsme byli dveřím do ložnice, tím víc mi docházelo, že jdeme za mamkou a těsně před dveřmi jsem zakřičela „máma“. Když jsme otevřeli dveře, mamka už číhala za nima a taťka mi říkal, že prý jsem nás prozradila, ale já vím, že nás prozradil on už na schodech, protože vůbec nešel tak potichu, jak si myslel.
15. 10. 2010 Mamka dnes prohlásila, že prý největší průšvih je, když roční dítě leze za mámou i na záchod, a když ho máma vyšle pro hračku, aby v klidu dokonala rozkonané, nestihne nakonec ani vstát ze záchodu, a dítě už je zpátky i s hračkou a radostným výrazem „Tak jsem tady zpátky a nesu ti tu hračku.“. To jako mluvila o mně a ovečce, o kterou mě požádala, zatímco jí na záchodě lezly oči z důlků?
16. 10. 2010 Konečně jsem přišla na to, jak na to auto, co je na lednici! Ono má totiž zezadu takové kulaté nic a díky tomu to tam drží. Takže už to umím nejen sundat, ale i to tam vrátit zpátky a vždycky to tam dám tou správnou stranou, protože vím, že když to dám opačně, tak to z lednice hnedka spadne.
17. 10. 2010 Konečně jsem zase bez kašle a doufám, že to tak vydrží, takže bychom mohly zase s mamkou do Andílka. Koho to má bavit, hrát si pořád jen s mamkou nebo taťkou? Teda…ne, že by s nima nebyla sranda. Třeba dnes jsme si s mamkou hrály na pejsky. Mamka klekla na všechny čtyři, tak jsem udělala totéž a takhle jsme se honily. I když o hře na honěnou vlastně nemohla být řeč - mamka udělala čtyři kroky a už skuhrala, jak jí bolí kolena… Ach ti dospělí…oni vážně nic nevydrží.

16. měsíc

18. 10. 2010 Odpoledne mamka třídila moje oblečky - ty malé vyřadila a vyměnila je za nové, neokoukané (no to je dost!). A zatímco ona skládala moje hadříky, já ordinovala s čerstvě vypraným a pověšeným prádlem. Během chvíle jsem udělala v koupelně krásný a neotřelý koberec z mokrých ponožek. Pak jsem si chtěla hrát s mamčiným chlupoškubačem a taťkovým chlupostříhačem, ale oboje mi bylo zatrženo, takže jsem nakonec skončila u kalíšků. A jak jsem si tak hrála, mamka mě po očku sledovala, až zjistila, že je naprosto přesně skládám do sebe dle velikostí. A když se mi tam jeden nevejde, vyndám patřičný počet kalíšků, abych tam ten jeden mohla vložit, a dám zpátky ten zbytek. Jednoduše a prostě - krásně jsem všech osm kalíšků složila do sebe.
19. 10. 2010 Odpoledne jsme vzali štěkny a vyrazili s štěknodoktorovi. Nejdřív šla na řadu ta větší - prvně váha (hi, hi, asi teď bude mít hladovku, protože štěknodoktor kulantně řekl, že „By měla trochu zhubnout.“. Patrně měl na mysli, že je tlustá jako bečka) a pak ďobánek. Sledovala jsem to pozorně zpovzdálí, ale moc radši jsem se nepřibližovala. V mezičase jsem se taky zvládla převážit. Co kdyby naše domácí váha švindlovala? Když pak štěknodoktor poplácal na stůl a řekl „A teď mi sem dejte tu malou.“, taťka neváhal, sehnul se pro mě a…nebýt mamčina vyjeveného výrazu, asi bych za sebou měla své první očkování proti vzteklině…
20. 10. 2010 Ráno jsem byla dítě, hodné obdivu. Tak nejdřív jsme s mamkou vyrazily k jedné paňdoktorce (byla nějaká krvelačná a mamce zabodla do ruky jehlu) - tam mě obdivovala paní, co šla k paňdoktorce po mamce, a pak taky paňdoktorka sama (dokonce si se mnou chvíli hrála, zatímco tam mamka ležela s nohama nahoru). Cestou odtamtud jsme se stavily u tety Lucky, ta tam měla nějakou paní, která byla okouzlená mýma kukadlama. A potom, cestou domů, se mnou ještě laškoval jeden pán v policejní uniformě (i když si myslím, že spíš už hledá nevěstu pro toho dvouletýho kluka, co má prý doma). Doma jsem si pak s našima prohlížela knížku se zvířátkama a mám pocit, že se mnou nehrajou úplně férovou hru. Pořád se ptali, jak dělá pejsek (i když dobře vědí, že pejska dělám jen tehdy, když vidím živého) a jak dělá ovečka (a smáli se, že se pokaždé hodně nadechnu, pak semknu rtíky pevně k sobě a pak ze mě teprve vypadne ono očekávané „beeeeeeeeeeee“). Ale od chvíle, kdy jsem jim ukázala, jak dělá koníček, po mně nechtějí nic jiného. Oni taky nevypadají pořád inteligentně a já nemůžu za to, že mi to „íhahahá“ nejde udělat jinak, než zavřít oči, nakrabatit nos a čelo a vyloudit jedno hodně vysoké „iiiiiiiiiiiiii“.
21. 10. 2010 V poledne se na mě přijel podívat děda z Rakovníka. No dobře, přijel se podívat i na naše, ale stejně přijel hlavně kvůli mně. A já (aby nevyšel ze cviku), sotva jsem ho viděla, jsem se chytila mamky jako klíště, nakrabatila čelíčko a pusinku a dělala, že jestli se přiblíží ještě o krok blíž, začnu brečet. Pochopitelně - vydrželo mi to jen pár minut a za chvíli už jsem se nechala dědou ochotně krmit a o dalších pár desítek minut už jsem ho nenechala ani na chvíli v klidu. Nosila jsem mu traktor, ovečku, psa, a když mu chtěl taťka něco ukázat na počítači, vyrazila jsem za ním jak stíhačka, chytla za ruku a táhla ho pryč. No přijel přeci kvůli mně, ne?
22. 10. 2010 Tohle jsem vážně nečekala. V úterý dostaly ďobánek štěkny, ve středu mamka a dnes…já!!! No to jsme si přeci nedohodli! Taťka mě chytil, jako by se mnou chtěl dělat „tuli, tuli“, mamka se postavila za jeho záda a ukazovala mi všemožné hračky a k mému zadku se zákeřně postavila paňdoktorka a nejdřív mi žahla jeden ďobánek do jedné půlky a vzápětí ještě druhý ďobánek do druhé půlky (patrně, aby jí to nebylo líto). Za to, že jsem plakala jen pár vteřin, bych si zasloužila přinejmenším nějakou tu hračku…ale to by naše asi musel někdo nakopnout, aby jim to došlo. Venku se pěkně ochladilo, takže jsem měla za tu cestu úplně zmrzlé ruce, což taťka okomentoval slovy „No jo, úplně zmrzlý kolíky. Kromě toho krásnýho ksichtu, kterej máš po mně, seš celá po mámě.“.
23. 10. 2010 Taťka si pořídil nového domácího mazlíčka - novou plechovou krabici a celý den o ní básnil. Ale na ten výlet, na který jsme odpoledne vyrazili, tak na ten nás vzal tou starou. Vyrazili jsme na keltské slavnosti, ale mě nezajímaly žádné slavnosti, jen ty všudepřítomné děti, co si hrály na připravených atrakcích. Naši mě nechali venku z kočárku, takže jsem se párkrát pokusila vzít jim roha, ale ani jednou mi to neprošlo. Pak jsem to zkusila ještě jednou, když jsme se cestou zpátky ještě zastavili na nákup. Skoro to vypadalo, že to klapne - mamka si totiž naivně myslela, že když za mnou hned nepoběží a nebude mě usměrňovat, vrátím se k ní sama. Chyba lávky - utekla jsem od ní, pak jsem se zastavila, otočila, pár desítek vteřin jsme se na sebe dívaly a já zvažovala - zpátky, nebo pryč?…zvítězilo pryč. Teprve po několika uběhnutých metrech mamka konečně pochopila, že jsem to s tím útěkem myslela vážně. Ale na těch slavnostech jsem docela vydělala - mamka mi s sebou sice vzala banán ke svačině, ale taťka nakoupil takových dobrot, že mě napadlo „co takhle dělat problémy s jídlem, třeba se jim mě zželí.“. A zželelo - taťkovi. Dal si se mnou na půl prdelník nebo trdelník nebo jak tomu říkal. Každopádně to bylo sladké a moc dobré. A mamka si neodpustila kousavou a nemístnou poznámku, že „Trdlo baští trdlo.“.
24. 10. 2010 Nechápu škodolibost dospěláků. Ke všemu vlastních rodičů. Oba dva si v jeden okamžik sedli k počítači, že prý přečíst Emily nebo koho. Co mně je po nějakém Emilovi? Takže jsem se pěkně naštvala, rozeběhla se od gauče k našim…a jak jsem byla rozčílená, vůbec jsem nekoukala, kam a na co šlapu. No jo, všude se válí všemožné hračky (nepořídili si mě snad naši právě proto, aby je po mně mohli několikrát denně uklízet?) a zrovna já měla to štěstí, že jsem šlápla na vlastní hrábě. Pochopitelně - noha podklouzla, já padla nejdřív na zadek, ale tohle ani plína neubrzdila, takže jsem se ještě břinkla zezadu do hlavy. Já řvala jak tur, mamka se škodolibě usmívala a taťka prohlásil, že můžu být ráda, že ty hrábě nebyly položený opačně, že mě prý ještě mohly krom toho všeho praštit do nosu a tekla by mi malinovka. Hmmmm, škoda, naši by zřejmě něco načali na oslavu a teklo by to proudem, ale co…já jsem spokojená i s čajem.
25. 10. 2010 Dopoledne jsme s mamkou šla na poštu. Teda…šla jsem poměrně dlouhý kus, pak jsem se chvíli vezla, pak zase šla, a nakonec jsem vytuhnula v kočárku. A protože jsem to chtěla našim aspoň trochu oplatit, tak jsem potom doběhla k taťkovi, sedícímu u počítače na židli na kolečkách, pořádně zatlačila a ejhle, rázem jezdil po celém obýváku! Večer přijela babička a přivezla mi maliny, ale otevřeně říkám, není to takový šlágr, jak si myslela. I když je mamka přes noc pocukrovala, aby zesládly, křivila jsem další den pusu ostošest. Tfuj. Doufám, že už se mi to víckrát nebude snažit podstrčit.
26. 10. 2010 Na dnešek jsem v noci začala pěkně chrchlat. Zase. A přes den se mi ucpal nos. Zase. A taky mi roste stolička. Zase. A mamka to všechno hodila do jednoho pytle a řekla, že ten kašel a rýma musí mít něco společného s klubající se stoličkou. Jen prý jí zatím nejde do hlavy, co můžou mít společného dásně a průdušky. Tak mi chtěla ulevit a namazat dásně mastičkou, ale jen se toho dotkla, málem jsem vyletěla z kůže (a vyrostla při tom minimálně o milimetr!). Chtěla jsem ji výhrůžně hryznout, ale zavčasu stihla vytáhnout prst.
27. 10. 2010 Ráno mamka vypadala jako křeček po flámu - místo očí úzké škvírky, bílá jak stěna… A jak jinak - sváděla to na mě. Že prý jsem celou noc tak kašlala, že do půl čtvrté neusnula a pak usnula na tři hodinky jen díky tomu, že se přestěhovala vedle do pokojíčku. Že se nestydí, takhle nás opustit. Třeba taťka spal jak špalek celou noc a jediné, co ho probralo k životu, byl vysavač, který mamka o půl druhé zapnula, aby mi odsála smrkánky. Ale jestli nechce sdílet s taťkou společné lože, měla by to přece přiznat a ne to svádět na nebohé dítě (to jako na mě). Ale když tak málo spala, chtěla jsem jí trochu pomoct, takže když mi krájela ke svačině víno a vydloubávala z něj pecky a ty k jídlu připravený kousky mi i s mističkou položila na zem v kuchyni (protože jsem jí tam asistovala a pořád jí tahala za kalhoty a komentovala to slovy „ham, ham“), odnesla jsem ji (misku, ne mamku) opatrně na stůl v obýváku. Já už si totiž moc dobře pamatuju, jak to mamka dělá - misku naplní, odnese na stolek, a když dojím, odnese to do kuchyně. Odpoledne si taťka udělal něco, co neznám, ale pěkně to vonělo. Prý párek s rohlíkem. Pochopitelně, že jsem chtěla taky…i když jsem snědla ke svačině jen půlku Lipánka (nebo možná právě proto). Taťka není žádný škrt, takže mi hned nabídnul. Zvláštní - otevřela jsem pusu, a jako bych v ní cítila lžičku. Ještě podivnější bylo, že ač to tak pěkně vonělo, chutnalo to po Lipánkovi. Pak jsem zkusila ten jeho rohlík, koupil si nějaký speciální, to pro mě se tady kupují rohlíky obyčejné. Ale teda nic moc, taky chutnal po Lipánkovi. Ale úplně nejpodivnější na tom všem bylo, že když jsem se rozhodla, že bych teda dojedla ten svůj Lipánek (když taťka nemá nic lepšího), už tam byly poslední dvě sousta. Přitom jsem si víc, než jistá, že jsem ho nechala půlku…
28. 10. 2010 Celou noc až do rána ticho. Absolutní ticho. Jako bez kašle. Dokonce i bez plného nosu. Musím přiznat, že tohle „zázračné vyléčení“ opravdu nahrává mamčině teorii „Kašle, protože jí rostou zuby.“. Dopoledne se mamka rozhodla, že prý už jsem dost stará na něco nového. Přinesla červenou potvoru, sundala mi kaťata a plínu a snažila se mě na to posadit. Samozřejmě, že jsem se vzpínala a nedala se - co kdyby mě to kouslo??? Když si na to pak sedla mamka, pochopila jsem, že je to naprosto neškodné a zkusila to taky. S plínou a kaťatama pochopitelně, jeden nikdy neví… No a pak přišel taťka, a když jsem si na to sedla, začal pusou prdět. Prý abych snáz pochopila, co tam mám dělat. Tak jsem na něj koukla svým vyděšeným pohledem číslo jedna, snad si tyhle výukové metody nechá pro cvičenou opici.
29. 10. 2010 Dneska ráno mamka zase nezabezpečila schody a šla něco dělat do kuchyně, takže jsem toho honem využila, vydala se na ně a mamka na to přišla, až když už jsem byla dostatečně vysoko, dívala se na gauč (kde ale pochopitelně nikdo neseděl) a začala vydatně mávat (protože jsem dobře vychovaná a pamatuju si, že každý večer, když mě taťka odnáší do postýlky, mávám mamce na gauč na dobrou noc). Mimo jiné jsem došla k novému poznatku. Naši mají spoustu pomocníků - Pana Luxa, co dojí všechny zbytky, co komu odpadne od pusy, Myčku, která vylíže talíře dočista, Pračku, která dá do původního stavu i moje zašpiněné oblečení…ale koupelnové dveře ještě nenaučili, aby se vyhnuly, když se k nim někdo blíží. A kvůli tomu jsem si ji břinkla o otevřené dveře přímo do čela. Panečku, to se mi rozsvítilo! Po obědě jsme ještě vyrazili na nákup a tam mě čekalo překvapení dne. Naši mě neposadili do obyčejného vozíku, ale do vlastního auta! A dokonce troubícího! Chovala jsem se hodně kultivovaně a slušně - to aby mě tam příště posadili znovu. Ale jak si jen začnu být jistá, že mě budou v autíčku vozit při každém nákupu, pořádně to rozjedu! Doma mě pak čekalo ještě překvapení - protože jsem seděla celou dobu nákupu v autě a nemohla rabovat v nákupním vozíku, vůbec jsem nevěděla, že mi naši koupili dáreček - kreslící tabulku!
30. 10. 2010 Děda s babičkou přijeli! Nejdřív jsem se musela trochu rozkoukat, až do půl desáté jsem byla doma s mamkou sama a během deseti minut už tam byl i právě probuzený taťka a děda s babičkou. O to víc jsem pak všechny překvapila, když jsme jeli odpoledne na chalupu a zastavili se u sousedů, které jsem ještě neviděla. To bylo něco - spousta nových, neokoukaných věcí, takže jsem chvíli seděla dědovi na klíně, chvíli mu lezla na krk, za chvíli jsem chtěla k mamce, pak zas na zem, potom jsem vlezla na křeslo. A pak, pak jsem se zničehonic rozeběhla od dědy k panu sousedovi a až když si mě vzal na klín, mi došlo, že je to vlastně cizák. A když si mě chtěla ještě pošmajchlovat paňsousedka, rozeběhla jsem se zpátky k dědovi a vytlačila i nějakou tu slzu, to aby všichni věděli, že šíšat se nebudu s kdekým. Pak nás trochu pobavil děda (teda mě moc ne, já to dvakrát moc nepochopila), když prohlásil, že už se bál, že se mě nedočká, protože už mu „Skoro kouká parte z prdele.“. Taťka vyprsknul a mamce málem vytryskly slzy od smíchu. Vždyť to není nic k smíchu, to je přece dojemné, že je tak rád, že mě má, ne?
31. 10. 2010 Dospěláci jsou snad úplně natvrdlí…mamka to nepochopila, taťka to nepochopil, děda z Hradce to nepochopil, děda z Rakovníka to nepochopil… Copak je tak těžké pochopit, že když k nim jdu se svou novou kreslící tabulkou, rozhodně jim ji nechci půjčit (ještě by mi ji rozbili), ale jen jim ukázat, jakou bezva hračku jsem dostala, popřípadě jim ukázat své veledílo, které jsem namalovala? Jinak ale musím uznat, že má mamka docela pech. Jednou za rok mám mazlivou náladu…a zrovna ji vychytá děda a babička. A já se tulila, tulila a tulila. A mamka škemrala, škemrala a škemrala, aby mě jí na chvíli taky půjčili na pomazlení. A co udělali děda s babičkou? Nepůjčili a neprohloupili - o to víc se mohli tulit sami :)
01. 11. 2010 Mamka dnes vypadala trochu přepadle, mluvila o zítřku a o nějakém zubaři nebo co. Pak mi taky koukala do pusy na zoubky (jsem snad nějaká kobyla?) a říkala, že té další stoličce dává tak jeden, maximálně dva týdny, že prý už jsou vidět všechny tři špičky. No, jestli to bude bolet stejně, jako ta předchozí stolička, tak se mají naši na co těšit.
02. 11. 2010 Naši mě vůbec nepřipravili na další seznamovací párty. Tentokrát u zubního pandoktora a jeho sestřičky. No, sympaťák to byl, ani jsem nezačala natahovat, když na mě mluvil, ani když mi pak koukal na zoubky (i když jsem si připadala jak kobyla, které ohrnou pysky, aby jí viděli na zuby). A pak, zatímco jsem čekala s taťkou a pak s mamkou, než se podívá na zuby i jim, jsem se pustila do místních hraček. A že jich tam bylo! Večer jsem (asi po mamčině poradě s pandoktorem) dostala nový zubní kartáček se štětinkama. Teda - nic moc, kousat se to pořádně nedá a ještě ke všemu to lechtá. A aby toho nebylo málo, když už si nechci čistit zuby, chce mi je vyčistit mamka osobně. Tak takovéhle novoty tu snad zavádět nebudeme, ne?
03. 11. 2010 Mamka začala potají cvičit. Tedy potají - potají před taťkou, ne přede mnou. Asi aby se jí nesmál. Takže mi vždycky ráno připraví snídani, a když už nechci jíst, zalehne na kůže a dělá sedy-lehy. Je mi jasné, že jakmile bude mít břicho dle svého přání, přestane takhle blbnout a bude se mi zase plně věnovat, takže jí v tom pomáhám. Občas jí během cvičení po břiše poplácám (to aby ty svaly pořádně zatnula), a když nepomůže poplácání, tak si jí na něj sednu nebo o něj aspoň opřu loktíky, to zabere pokaždé. No jo, ještě, že mě ta mamka má!
04. 11. 2010 Mamka zase jednou odpadla. Že prý jí bolela hlava. Ale co - my si s taťkou bohatě vystačili sami. Pravda, s panenkami si se mnou taťka nehrál, spíš mi pořád ukazoval traktor a všechno, co má kola, ale i tak to byla vítaná změna… Naučil mě pořádně tahat dinosaura na provázku, takže už s ním chodím jako profík - už se nepotřebuju koukat dozadu, jestli jede pořád za mnou (aspoň už se nemůžu praštit do hlavy, protože nekoukám na cestu) a řídím ho jako profi řiditel.
05. 11. 2010 Jako by si naši neuměli správě načasovat logistiku. Ráno jsme s mamkou vstaly, a když jsem ležela úplně svlečená a odplínkovaná na pultíku, zjistila mamka převratnou novinku - včera se vypotřebovaly všechny plínky a další balík byl nahoře v ložnici. Sundala mě z pultíku a naivně posadila na nočník (jako by nevěděla, že na něm nezůstanu sedět ani tři vteřiny). Pochopitelně, že než došla ke schodům, byla jsem z nočníku pryč. A než se vrátila s plínkama, stála jsem v roztomilé, hřejivé loužičce. Jak jsem uviděla mamku, radostně jsem vykřikla „máma“ a chtěla se k ní rozeběhnout, ale ouvej - na tom mokru se mi podsmekly nohy a rázem jsem se v louži válela celá. Doufám, že z toho plyne pořádné ponaučení, protože kdyby si včas přinesli dolů nové plínky, nemusela mě mamka sprchovat hned po ránu. Jo, a taky si mohla odpustit tu přihlouplou připomínku, že kdybych bývala zůstala sedět na nočníčku, měla bych svůj první zásah. O něco málo později, ve chvíli, kdy mamka čistila kamna, se mi povedlo naprosto nepozorovaně počmárat gauč a mamka už našla jen vypnutou propisku. Pak jsem ještě vybrakovala skříňku s CD - to akorát mamka luxovala. A pak mě ještě načapala, jak říkám „ham, ham“ a cpu si do pusy ztvrdlý kousek něčeho nalezeného. Sebrala mi to a hodila na zem s tím, že jen zapne Pana Luxa a vysaje to. No jo, byla jsem rychlejší. A protože mamka neví, odkud jsem to sebrala, mám prima schovku na jídlo pro případ, že bych náhodou měla někdy zase hlad. A husarský kousek - totiž počmárání gauče - se mi podařilo ještě jednou, když mamka dělala taťkovi snídani a on zapomněl svou propisku na kraji stolu.
06. 11. 2010 Večer jsem šla spát jako obvykle, a když jsem se vzbudila, byla ještě tma. Mamku jsem probudila hned, jak jsem si začala hrát se Šášou, ale snažila se mě na dálku ještě uspat - neúspěšně. Evidentně se jí nechtělo z postele, ale už to skoro vypadalo, že to klapne - sedla si na posteli, odkopala peřinu, vzala mobil…a tady to končí. Podívala se totiž, kolik je hodin (v domnění, že je kolem šesté ráno), zjistila, že je půl třetí a zalezla zpátky. Hodinu jsem se jí snažila přesvědčit, aby vstala a šla si se mnou hrát - chrastila jsem se Šášou, povídala si s ním, volala „máma“, ale všechno bylo marné. Neoblomně zůstala v posteli a mně nezbylo nic jiného, než znovu usnout. Pak jsem to pochopitelně dospávala ráno, takže jsme s mamkou vstávaly až o půl osmé. Když se probral k životu i taťka a nasnídal se, vyrazili jsme za babičkou do Hódyně. Lépe řečeno - taťka nás tam odvezl a sám jel na sraz. Jo, babička je jiný kabrňák než mamka - ta se o mě pořád bojí a nic mě nenechá. To babička mě nechala hrát si s míčem, který předtím oslintaly štěkny, strkat ruce do jezírka s rybama a tak. Mamka se má ještě hodně co učit!
07. 11. 2010 Mamka ráno uvařila hovězí vývar a rozhodla se se mnou podělit, tak jsem měla poprvé v životě oběd o dvou chodech. Pravda, mamka z jídla moc neměla, protože mi dala lžičku do pusy a než si stihla vzít sama, už jsem na ni hulákala „Ham! Ham!“. Včera mi koupila bryndák s rukávama, takže druhé jídlo mi připravila, dala lžičku a nechala mě, abych jedla sama (ovšem kdyby mě nakonec nenakrmila, asi bych byla o hladu). A protože taťka prohloupil a kvůli televizi se nenajedl s námi, ale až po nás, honem jsem ještě běžela k němu a řvala „ham, ham“ i na něj. Se ví, že jsem něco vyškemrala. Za to jsem se mu taky odměnila. Jak jsme tak seděli u televize, taťka měl pocit, že v našem okolí něco smrdí, ale protože tomu sám nevěřil, sklonil se ke mně, nasál a…málem mu vytryskly slzy. Je to cíťa - mamka mě pak přebalila úplně bez řečí a žádné připomínky ke smradu neměla. To jen taťka furt říkal, že si dal „Celou dávku z plných plic.“. Odpoledne, když pak mamka pekla nějakou mňamku, odvedla jsem taťku k francouzským dveřím, ukázala si na knížku, sedla si a čekala, jakou mi přečte pohádku. Nejdřív jsem slyšela, že ta O Šípkové Růžence je moc dlouhá. Ta o Palečkovi prý taky, tu o Červené Karkulce už mi přečetla ráno mamka a pohádka o Sněhurce je prý taky moc dlouhá. No, aspoň, že mi přečetl obsah i s uvedením, na které stránce je která pohádka. Jen můj požitek z tohohle čtení byl jaksi…mizivý…
08. 11. 2010 Dneska jsme s mamkou pilně pracovaly. Taťka odjel pracovat a než se vrátil, shrabaly jsme listí, posekaly zahradu (jen mé zásluhy na tom všem byly zlehčeny - prý že hrabala a sekala mamka a já jen sbírala hovna na boty). Rozhodně ale není pochyb o tom, že jsem holčička. Když jsem totiž spadla a ušpinila jsem ruce, běžela jsem k mamce, natahovala k ní dlaně a požadovala jejich očištění. Problém byl, že je měla taky jako dobytek. Pochopitelně, že za tu hodinu a půl venku to neodnesly jen ruce, ale i veškeré oblečení, takže ze mě mamka všechno svlékla a hodila do pračky. Pěkně mě ta práce unavila, takže jsme přišly domů, já se naobědvala a na dvě hodiny padla za vlast. Večer pak přijela babička a prohlásila, že dle množství mých pověšených ponožek to vypadá, že mají naši spíš malou stonožku. Jestlipak ono to nebude spíš nedostačujícími pracími intervaly?
09. 11. 2010 I když mě mamka zase dala večer do postele ve třičtvrtě na sedm jako před změnou času, stejně jsem se ráno vzbudila o půl šesté. Do šesti jsem si hrála se Šášou, ale pak už jsem začala na mamku povykovat, takže jí nezbylo nic jiného, než vstát. Trochu jsem pocvičila opakování slov - bepanten je v mém podání „ben“ a to nosové „en“ by mi mohl závidět i leckterý rodilý francouz. Pak jsem ještě zkusila banánek, ale byl z toho jen „bajaje“, tak jsem se na to vykašlala a radši si šla hrát. Mamka po mně zapomněla uklízet hračky, takže netrvalo dlouho a uklouzla jsem na mé oblíbené kreslící tabulce a začala řvát, co to šlo. Mamka mě sice chtěla nejdřív uklidnit, ale pak jí napadlo, že když mám pusu otevřenou dokořán, mohla by toho využít a zkontrolovat stav chrupu. Jaké bylo její překvapení, když nahoře objevila půlku stoličky a na druhé straně proklubané špičky! A to si myslela, že teď mi leze ta stolička dole…jako by nevěděla, že se zuby umějí klubat najednou ve větším množství… Po sváče jsem si dala šlofíčka a hned potom mamka vzala vodítko, malou štěknu a vyrazily jsme ven. Ano - jen vodítko, štěknu a mě. Žádný kočárek! A já to zvládla na jedničku - hodinu a půl jsme ťapaly venku, mamka vedla za ruku mě a já vedla na vodítku štěknu. V parku jsme potkaly děti ze školky…všechny se vrhly na štěknu (ta z toho měla ocas až na hrudním koši), jen jediná holčička se šla věnovat mě…taková drzost! Cestou zpátky už mě začaly bolet nohy, tak jsem se nechala dvakrát poponést. A mamka byla jak páv, když se za námi s úsměvem otáčeli kolemjdoucí. Jen pro jistotu, aby nedošlo k nějaké mýlce, dodávám - oni se samozřejmě otáčeli za mnou, malým psovodem. V průběhu dne se mamce konečně podařilo přimět mě k odlišování „pít“ a „jíst“, takže už neříkám univerzálně „ham“, ale „ham“ nebo „brm“. A vůbec to není špatné. Stačí totiž na mamku houknout a hned běží.
10. 11. 2010 Po obědě šla mamka umýt nádobí a já jsem nenápadně vylezla na židli ke stolu. Tak dlouho jsem křičela „brm, brm, brm“ a mamka mě tak dlouho ignorovala, až jsem se rozhodla, že se teda z toho hrníčku, co byl na stole, napiju sama. No jo, mamka je v bystrosti rychlá jako blesk, takže když jí to došlo, bylo už třičtvrtě hrníčku vsáknutého do mých kalhot. Kdo taky říká, že se pít musí výhradně ústně? Pak jsme ještě sjeli na nákup, já hned odvlekla mamku ke hračkám a taťka se nám ztratil. Za chvíli už ho mamka viděla a asi se mě chtěla zbavit, protože mi pořád vnucovala „Hele, kdo to támhle jde!“. A pak jsem to viděla taky a nadšeně se rozeběhla správným směrem…k nákupnímu autu! Nepředpokládám, že by naši čekali mé nadšení z toho, že vidím taťku (ostatně toho vidím každý den, zatímco nákupní auto vidím jednou za čas). Posadili mě do něj, vozili a taky jsem se naučila troubit, takže nechápu, proč se mamka tak rozčilovala, že jí najel taťka autem na nohy - já jsem přece zavčasu začala troubit, tak měla uhnout…
11. 11. 2010 O půlnoci jsem se kapku probudila a byla hlučnější, než bylo záhodno. Mamka už skoro vstala, jenže se pak podívala na hodiny a zjistila, že do šesté ranní je ještě hodně daleko, tak zas zalezla zpátky. Ráno jsem pak na oplátku spala až do půl sedmé, ale mamce to stejně nebylo po chuti. No jako bych já mohla za to, že ona pak nemohla usnout! A ještě to drze sváděla na mého Šášu! Že prý jsem tam s ním furt kvrdlala, on chrastil a kvůli tomu prý nemohla spát. Před druhou ranní mi ho násilně odebrala a už mi ho nevrátila. Prý v rámci zkvalitnění spánku (jejího). Ráno ho s sebou vzala dolů a prohlásila, že bude muset Šáša prodělat nějakou blbotomii. Prostě se rozhodla, že mu z hlavy odoperuje střeva (ty chrastící). Odnesla ho do koupelny a naprosto necitlivě ho začala operovat v mé přítomnosti. Samozřejmě, že jsem se po něm začala sápat a křičela a brečela jsem. Ale bylo mi ho k ničemu, Šášu jsem dostala až po zákroku. To by mě moc zajímalo, jak by se tvářila mamka, kdyby jí někdo vybral půlku hlavy…i když v jejím případě by to stejně nemělo žádný vliv na funkčnost. Nakonec jsem musela uznat, že to nebylo úplně špatné, on byl vlastně Šáša 2 v 1 - z jedné hračky totiž byly najednou dvě. Šáša a chrastítko. Akorát taťka se pak mamce smál, že až prý to spolknu, budu chrastit pořád a už se toho chrastění jen tak nezbaví. Během dne jsme si dali dva bezkočárkové výlety - jeden s malou štěknou a druhý s balíčkem na poštu. Tam se mi moc líbilo, mamka čekala ve frontě a já tahala taťku po schodech nahoru a dolů. Jestli si mysleli, že mě tím utahají (a že si to mysleli, protože mě odpoledne zkoušeli dát dvakrát spát…neúspěšně), tak se dost spletli, mě totiž jen tak něco neunaví.
12. 11. 2010 Poprvé od změny času jsem se probudila, jako jsem se budila dřív - žádná půl šestá, žádná šestá, ale až ve třičtvrtě na sedm. No, ani nemusím popisovat, jak byla mamka ráda. Dole jsem se tak nějak zčistajasna rozhodla, že si chci hrát s Nánou, co je v postýlce. No jo, jenže to znamenalo překonat jednu překážku - zip. Ale protože jsem holka šikovná, rozepnula jsem ho, vyndala králíka, pak Nánu, pak jsem je tam oba vrátila a vlezla k nim, pak jsem zase vylezla a vytahala z postýlky úplně všechno, co tam bylo. A co se týká mluvení, zajímalo by mě, kdo vymyslel slovo „číst“. Vždyť to se vůbec nedá vyslovit! Takže jsem naučila naše, že když chci, aby mi četli pohádku, ukážu na knížku a řeknu „cssssssst“. Dopoledne jsme byli zase na bezkočárkovém výletu a pak jsme jeli i s dědou na tu naši chalupu. Práce tam byla v plném proudu, tak jsem se šla hned zapojit - chytla jsem se kolečka, řekla „brrrm, brrrrm“, ale ono nic. Nevadí, aspoň jsem u toho stála a dělala, že dělám. Ovšem potom jsme si vyměnili role s dědou - ke kolečku se postavil on, mě posadil dovnitř a vozil mě po zahradě. Páni, to bych ráda věděla, proč takovéhle prima věci nemáme i doma! Odpoledne, zatímco se taťka jen tak poflakoval na gauči, jsem k němu nenápadně přišla, čuchla si mu k nohám a řekla „bléééé“. Tvrdil mi, že JEMU, na rozdíl ODE MNE, nohy nesmrdí. Tak jsem si tedy čuchla znovu. Pak ještě několikrát, ale pokaždé se stejným výsledkem - „blééé“.
13. 11. 2010 Taťka se mnou zase jednou po dlouhé době ráno vstal. Lebedil si, jak hezky říkám „brm, brm“ a „ham, ham“, ale jaksi si nevšiml, že mi mamka poslední dobou mlíčko nedává z flaštičky, ale z hrníčku. Tak tomuhle se říká „hloupému napověz, blbýho kopni“! Aby mu to došlo, musela jsem simulovat, že jsem se po napití z flaštičky ohromně zakuckala, div se neudusila. A vida, jak rychle to přelil do hrníčku!
14. 11. 2010 Po obědě zavolal taťka strejdovi a tetě s Éliškou a vyrazili jsme za nimi do Štěrbohol. No, pěkné to tam bylo. Hned u vchodu je auto, tak mě tam mamka posadila a pak taťka vytáhnul kouzelný šém, hodil ho do auta a to se najednou začalo houpat zepředu dozadu. Když po nějaké době přestalo, lomcovala jsem volantem zepředu dozadu, ale nehnula jsem s ním ani o píď. Pak mě sundali a bylo po legraci. Ovšem jen na chvíli. Vyjeli jsme o patro výš a vlezli do hracího koutku, kde už byla Éliška s Ádou. Já hned zaplula do bazénu s míčkama, zatímco Éliška (hned je mi jasné, co mě ode dneška bude mamka chtít naučit) sama lezla na skluzavku a jezdila dolů do těch balónků. Pak nás odvedli o pár metrů vedle - tam už nebylo tolik príma hraček a žádné děti, jen jeden domeček, ve kterém jsme se schovávali a bafali na sebe. Teda do doby, než Éliška vytuhla v kočárku. Pak jsme ještě s Ádou a mamkama šli do hračkářství, z těch všech hraček mi šly oči kolem, a když mě mamka vlekla pryč, taťka to věděl, i když seděl se strejdou na druhém konci krámu. Tak trochu mě slyšel…
15. 11. 2010 Po obědě mamka vytáhla po dlouhé době kočárek, že pojedeme na nákup. Původně si myslela, že poťapu po svých, ale přece si nebudu opotřebovávat boty, když se můžu pohodlně vézt, že? Takže po pár ujitých metrech jsem se začala sápat do kočárku. Úspěšně. V krámě jsem si to rozmyslela, protože bylo všude plno zajímavých věcí, které stálo za to přinejmenším poponést o kousek dál, jenže z kočárku se to dělá špatně. Snažila jsem se vylézt tak dlouho, až se nade mnou mamka slitovala a vyndala mě. Hned jsem se rozeběhla ke knížkám, jednu popadla, pustila na zem, a než ji mamka sebrala a uklidila na původní místo, vzala jsem roha. Za to jsem si ale vysloužila okamžitý návrat do kočárku. Pochopitelně jsem hned spustila pořádný řev, že se mnou mamka radši zajela do prázdné uličky, ale když já řvu, řvu tak, abych byla slyšet široko, daleko. Dnes tomu nebylo jinak, takže za chvíli přišly dvě paní s holčičkou se slovy „Vidíš, miminko pláče.“. Když kolem mě prošly, na chvíli jsem přestala brečet, ale fakt jen na chvíli. Mamka pod psychickým nátlakem ukončila nákupy a vyrazila se mnou (stále řvoucí a zalykající se) ke kase. Ob jednu paní před námi stály ty paní s holčičkou. Jedna z nich rozdělala balíček bonbónů, co si koupily a šla k mamce s tím, jestli mi může dát bonbón. Mamka je pes, tak řekla, že ne, a paní odcházela s tím, že si myslela, že bych se třeba utišila. Aha, tak to nebylo z lítosti nade mnou! Ono to bylo spíš něco jako „Tu máš bonbón, ty nevycválanej prevíte, a koukej konečně zmlknout.“. Taková drzost! U kasy, když už jsem neměla co sebrat a kam utéct, mě mamka z kočárku vyndala. To už jsem škytala z dlouhodobého pláče, byla celá zarudlá a měla opuchlé oči. Tyranka jedna! Samozřejmě, že už jsem neměla žádný valný zájem o chůzi po vlastních, když nebylo kolem nic zajímavého. Ani jsme nevyšly z obchodu, a už jsem se vrhala zpátky do kočárku. Nicméně jsem byla tak rozhozená mamčinou tvrdohlavostí, že jsem až do večeře brečela při sebemenší příležitosti. A mamka, věřící ve svou správnou výchovu, se pořád uklidňovala, že jsem protivná určitě proto, že mi rostou zuby!
16. 11. 2010 Dneska s námi byl taťka doma skoro celý den a stejně z toho nekápnul žádný výlet. A to prý jen kvůli „Tomu blbovi tam nahoře, co zas pustil vodu.“. No tak trochu pršelo, no…jako by se měl někdo z nás kvůli tomu rozpustit. Až večer jsem se konečně dočkala, jeli jsme na nákup do toho krámu, kde mají místo košíčků auta! Ještě před krámem jsem dostala nafukovací balónek, tak jsem ho hrdě nesla a šermovala s ním kolem sebe. Ale jen co jsme s mamkou vlezly do krámu a mamka řekla, že jen dojdeme pro autíčko, jsem se jí pustila a rozeběhla se k němu. Když jsem byla metr od auta, odhodila jsem balónek, začala se hlasitě smát a snažila se vlézt dovnitř. Tenhle krám fakt žeru!
17. 11. 2010 Dnešní budíček - osm ráno! Když opomenu fakt, že jsem několikrát v noci byla vzhůru a plakala, tak bych měla dostat nějaký metál, ne? Po obědě jsem si ani nestihla dát šlofíka, naši mě naložili do auta a jeli jsme za Domčou k tetě Soně a strejdovi Mirkovi. Mamka mi s sebou nabalila samé měkké a lehké hračky, prý abych ho zas něčím nemigla do čelíčka. Patrně jí nedošlo, že Domča bude mít určitě svou slušnou zásobičku všech možných hraček. Taky jsem z nich byla tak hin, že jsem úplně zapomněla na to, že bych měla být unavená a ospalá. Než jsme odjeli, ochotně a okamžitě jsem na požádání začala uklízet rozbordelené hračky do koše. To aby si Domča užil to, co zažívám každou chvíli já, když se vidíme třeba s Éliškou. Nakonec jsem si zdřímla na 10 minut v autě cestou domů, to bylo za celý den vše. Spát jsem šla o sice o chlup dřív než obvykle, ale stejně se to minulo účinkem. Po včerejší proplakané noci totiž přišel proplakaný večer a přidružená rýma, takže mamka konečně pochopila, že nejsem takový chcípáček, co chytne všechno, co kolem něj proletí, ale že mi zase rostou zuby. Ovšem hned nato prohlásila, že jakmile mi rostou zuby, teče mi slina od pusy a nudle od nosu.

17. měsíc

18. 11. 2010 A máme za sebou noc hrůzy - celou noc jsem plakala řádově každou půlhodinu, takže než mamka zabrala, už ke mně znovu běžela mě ušíšat. Až nad ránem jsme se vyspaly aspoň trochu delší dobu v kuse. Taťka to označil jako „seš vyčůraná jako mrak“. Mamka se jenom smála. A to všechno jen proto, že jsem si vlezla na židli k počítači, zjistila, že je židle daleko od stolu a já nedostanu na počítač, tak jsem si slezla, zatlačila na židli, přisunula ji blíž a znovu na ni vlezla. Pak taťka odjel a vrátil se až k večeru, ale v mezičase jsem ještě stihla překvapit mamku. Akorát myla nádobí, když slyšela, jak za ní něco šramotí - to jsem já, sama od sebe, vzala v obýváku zapomenutou použitou plínku, šla s ní do kuchyně, otevřela koš, vyhodila ji tam a odešla si zpátky hrát. Ta koukala!
19. 11. 2010 Dopoledne mamka začala balit saky paky a po svačině jsme vyrazili na výlet. Nejdřív na chalupu a pak za dědou a babičkou do Hradce. Děda se mě hned ujal, nakrmil mě a naši se mezitím nenápadně zdejchli na oběd. Ale co, my si s dědou pustili pohádky v televizi a já byla jak v transu a tancovala (což děda s babičkou odměnili zcela nepochopitelně smíchem). Pak přišli naši, udělali večeři, dali spát a čekali, že zase nebudu moct usnout jako posledně. Ovšem omyl! Padla jsem jak podťatá a až do pěti do rána o mně vůbec nevěděli, protože jsem vůbec nekašlala!
20. 11. 2010 Ráno jsme s mamkou vstávaly o půl sedmé a mamka mě honem, honem chtěla obléct, abych udělala dědovi pá, pá, než odejde do práce, ale když mě vzala do náručí, že se s ním půjdeme rozloučit, zabouchly se dveře a byl v tahu. No to jsou tedy móresy. Odpoledne mě naši vzali ven, protože už jsem skoro vůbec nekašlala a nesmrkala, pěkně jsem zase povodila štěknu na šňůře a prolezla všechny kaluže, některé i třikrát. A když jsme se vrátili, byl už děda zase doma. Taky přijela teta Monča (ovšem kdo by mě nechtěl vidět, že?) a půjčila mi svoje ozdoby, co měla na rukou. Chvíli jsem si to dávala taky na ruku, ale pak jsem zjistila, že mi ty její náramky sluší mnohem víc na uších. Večer mě pak chtěl děda vykoupat a myslím, že to dlouhou dobu nebude chtít opakovat. Nejdřív se mi totiž smál, když jsem si hrála s hrochem, co má místo pusy dírku, a když jsem ho zmáčkla, nastříkal mi vodu přímo do očí. Takže, aby to dědovi nebylo líto, jsem začala pořádně plácat do vody a zanedlouho na tom nebyl o moc jinak než já - a to ani nebyl ve vaně!
21. 11. 2010 V noci jsem opět vůbec nekašlala, a tentokrát mi to vydrželo až do rána. Pak mě mamka šoupla k dědovi do postele, s babičkou mi připravila snídani a zmizela zpátky do postele. Když pak znovu vstávala, akorát jsme se s dědou chystali ven s kočárkem. Taky jsem před nima několikrát řekla „Nána“, když jsem chtěla panenku, zopakovala jsem to i před mamkou, děda pak prohlásil, že jsem to už přece říkala včera. A taťka? Ten si ještě bude muset počkat, až uznám za vhodné a zopakuju to i před ním. Odpoledne jsme zas vyjeli zpátky domů a vzali to přes chalupu. Cestou jsem průběžně spala, doma jsem si pak chvílema hrála, chvílema brečela, chvílema nutila mamku, aby si se mnou četla knížku. Nakonec šla mamka dělat něco nahoru a my zůstali s taťkou sami dole, zapnuli jsme si telku, flákli sebou na gauč a koukali. No, teprve když mamka sešla dolů, došlo jí, že něco není v pořádku. Já a v klidu ležet na gauči na polštářku a jen koukat. Hned mi vrazila teploměr na čelo, a protože mu nevěřila, tak ještě druhý do podpaždí. A nekecal ani jeden - měla jsem skoro 39°C a najednou byla mamka úplně vyměněná. Skoro to vypadalo, že kdyby uměla kouzlit, tak mě obleče mávnutím proutku, než aby se mnou nějak manipulovala. Jen co jsem dojedla, přenesla mě do postele, hezky uložila, přikryla a pak mě každou chvíli chodila kontrolovat, jestli jsem v pořádku a přeměřovala mi teplotu. Sice jsem dělala, že spím, ale moc dobře vím, jak tam pořád chodila a hlídala, jestli mi není náhodou hůř.
22. 11. 2010 Prospala jsem celou noc, ale budíček jsem mamce nastavila na půl šestou. Nebyla zrovna nadšená, ale pořád má výraz „Ty můj nemocnej chudáčku.“, tak jsem toho musela využít, dokud to šlo, protože ze zkušeností vím, že jakmile pomine teplota, stane se z ní zase stará dobrá mamka. Byla bych přece hloupá, kdybych nevyužila toho, že by mi snesla modré z nebe! Abych jí to trochu oplatila, zkusila jsem sama pít z hrnečku. A panečku, jak mi to šlo! Teda, pár nehod se přihodilo, takže pak musela čistit koberec, vytírat podlahu a tak, ale stejně si myslím, že to byl ode mne dobrý výkon. K večeru přijela babička z Hódyně a naučila mě jezdit na motorce. Pravda, s její pomocí mi to šlo líp, ale i bez pomoci jsem to zvládla.
23. 11. 2010 Ráno jsem chtěla mamku vzbudit zase před půl šestou, ale tentokrát mi to nevyšlo. Pořád ležela, ležela, dělala na mě z postele „Lucinko ššššš, spinkej.“. Dlouho jsem vydržela povídat a volat střídavě „máma“ a „táta“, ale nakonec mě to její „ššš“ stejně udolalo a odpadla jsem ještě do půl osmé. Celkem úspěšně se mi podařilo udržet se ve stejném teplotním stavu. Z mamčiny lítosti je třeba vytřískat, co to půjde! I když už dnes polevila (v souladu s odeznívající horečkou), pořád to byla paráda. Třeba k jídlu mi podstrojovala, na co jsem měla chuť, a když jsem odmítla, nabídla něco jiného. No kdy se mi tohle znovu poštěstí?! Večer jsem to znovu na teploměru vytlačila na krásných 38,3°C, zatím to vypadá slibně.
24. 11. 2010 I když už mi ráno mamka naměřila jen 37, stejně se mnou sjeli k paňdoktorce. Dělala jsem totiž děsně nemocnou - polehávala, pořád jsem brečela a věšela se mamce na kalhoty. No, to jsem si tedy dala! Paňdoktorka mě prohlédla, poslechla si mě, koukla do krku a prý nic. Pak ke mně přišla ta druhá teta (sestřička, ale ode dneška jí nemůžu přijít na jméno), řekla mamce, ať mě pevně drží a prachsprostě mě bodla do prstíku! Pak měla ještě tu drzost mi to přelepit. Samozřejmě, že jsem se začala okamžitě vzpouzet. Prý není nic ani v krvi, takže jestli horečky neustoupí, mají mě naši přivést v pátek znovu a prý i s ranní močí. No to jsem zvědavá, jak to udělají, když si zvesela čůrám do plen. To mě jako chtějí nechat běhat doma nahatou a chodit za mnou se zkumavkou?
25. 11. 2010 A mám utrum - ani večer, ani dnes ráno žádná teplota, zato jsem se přes noc osypala na zádech, bříšku a obličeji. Prý nějaká šestá nemoc. Asi by mi měl někdo vysvětlit, jak můžu mít šestou nemoc, když jsem ještě neměla ani tu první?! Každopádně jsem sehrála stejnou scénu jako včera - visela jsem mamce na kalhotách, brečela a dožadovala se neustálého chování. No, když viděla ty pupínky, tak vyměkla, ale nevím, nevím, jak dlouho jí to ještě vydrží… Odpoledne si ohřívala polívku, tak mi dala kus sýra. Koukala na mě, jak ho jím, ptala se, jestli mi chutná a říkala, že ona ho má prý taky ráda. No tak jsem jí ho chtěla dát do pusy, stejně to určitě říkala proto, abych se s ní podělila. Ovšem ona s tím dělala ofuky. Že prý si to mám sníst sama. A pak jsem si to u ní nadobro rozlila (a to jsem chtěla ochutnat tu její polívku) - sebrala jsem takovej kus papíru, na něm byla fotka nějaký divný paní, a když se mamka zeptala, kdo to je, omrkla jsem tu divnou ženštinu a řekla popravdě, co jsem si o ní myslela „brum, brum“. No a průšvih byl na světě, protože to byla mamka zamlada…
26. 11. 2010 Mamka mi říká hezky domácky „pupínku“. Vůbec nechápu, jak se mi může takhle smát. Za to ji stihl krutý trest. Šla jsem si k ní pro pomazlení, dala jí pusu, druhou, třetí a místo té čtvrté jsem sjela o kousek níž a zahryzla se jí do brady. Jinak ale mamka večer říkala, že jestli budu takhle protivná ještě jeden den, půjde si hodit. No, kdyby bylo na mně, klidně bych si s ní šla házet balónem hned.
27. 11. 2010 Tak jsem si zase jednou vyškrundala dvojitou sváču - nejdřív tvaroh a jako závdavek ještě hrušku. Tu jsem teda trochu moc hltala, takže jsem jedno obří sousto rozkousala a jak jsem ho chtěla zhltnout, pěkně jsem ho do posledního kousku vyblinkala na gauč, takže to mamka po mně musela uklízet. Aby teda neřekla, že jí přidělávám práci, chtěla jsem jí pomoct se zalíváním kytek, však už to mám za tu dobu řádně okoukané, jak se to dělá. Až pozdě jsem si všimla, že lahve s vodou si nechala pro sebe a mně dala prázdnou. A to mi to tak pěkně šlo! Tak jsem aspoň do pár květináčů šťouchla prstíkem, abych zkontrolovala, jestli jsou dostatečně zalité. A pak jsem si ty špinavé ruce otřela o své bílé tričko.
28. 11. 2010 Zase jeden návštěvní den. Dopoledne děda, odpoledne strejda Kuba… Hned si bylo s kým hrát. I když musím říct, že dědovi to nadšení vydrželo jen do doby, kdy jsem ho tahala za ruku na schody, ze schodů, na schody…a takhle jsme běhali dobrou třičtvrtě hodinu. Pak si sednul na gauč a už jsem měla hodně velké problémy ho odtamtud zvednout. A to jsem použila všechny donucovací metody - tahání za jednu ruku, za obě ruce, za kalhoty, za triko a nakonec nastoupila nejdrastičtější donucovací metoda - pláč mixnutý s pořádně nakrklým výrazem.
29. 11. 2010 Mamka dnes celý den vypadala, jako by jí spadly hračky do kanálu. Prý to bylo proto, že jí trhali zub moudrosti. Hmmm, tak to jí do toho kanálu asi spadl ten zub. Taťka tedy celý den říkal, že nechápe, jak mohli trhat zub moudrosti zrovna mamce, a že prý doufá, že to s ní teď nebude ještě horší, než to bylo dřív. Tak nevím, ale skoro to vypadalo, jako by chtěl mamce naznačit, že je úplně blbá… Nicméně jsem kvůli zubu byla po většinu dne s taťkou a mamka se dávala do kupy.
30. 11. 2010 Jestli jsem někdy trhla spací rekord, pak to bylo dnes. Mamka se (prý) vzbudila v osm a to jsem spala. Po půl deváté mě šla zkontrolovat, jestli nemám horečku, že pořád spím. Nevzbudil mě ani taťka, který o chvíli později vstal a šel dolů. Já se vzbudila až ve třičtvrtě na deset a to ještě proto, že se mamka štrachala v posteli a šla mě znovu kontrolovat, takže zavrzala podlaha. Nebýt toho, zkusila jsem si, jaké to je, spát až do oběda. Pak byla mamka děsně překvapená, co se mi to povedlo (ovšem vzápětí ji zpražil taťka, že tohle už jsem dělala včera). Když mě převlékala z pyžama, tak mě přebalila a jen co mě postavila na zem, začala jsem si plácat zuřivě na plínku. Myslela si, že si z ní utahuju, ale nedalo jí to, svlékla mě a…jaké bylo její překvapení, když zjistila, že je tam čerstvě načůráno! Teď už prý mě „jen naučí říct to o pár vteřin dřív“. No tak to jsem na ni zvědavá…
01. 12. 2010 Ráno jsem se probrala a venku bílo. Dopoledne mě naši navlékli jak medvěda, pomalu jsem se ani hýbat nemohla, naložili mě na takovou divnou věc, které říkali bobky nebo tak nějak, připoutali mě tam a vozili mě na tom. Dost se mi to nelíbilo, připadala jsem si, jako bych jela po zemi sama, ale když pak mamka začala dělat „brm, brrrrrm“, přišlo mi to vlastně docela fajn, protože oni táhli a já se vezla. Příště mi tam prý zapřáhnou velkou štěknu. Taky se mi už prořízly i oba špičáky nahoře, takže dobrá zpráva je, že už mi zbývají poslední čtyři zuby a dle mamčiných slov budu plnochrupý jedinec. Ach jo, ta kynologie ji lízla evidentně dost zblízka. Ta smutná zpráva je, že jak mi tam trčí ty dvě špičky, mamka mi s úšklebkem říká upíre.
02. 12. 2010 Zase jsem byla jednou za hrdinku. Dopoledne jsme vyrazili na nákup a pak k neuropaňdoktorce. Už je to pěkně dlouho, co jsem ji viděla naposledy, ale po celé vyšetření jsem si ji sice dost podezíravě prohlížela, ale ani jsem necekla a dokonce jsem nic neříkala ani na to, když mě vzala do náručí a položila na zem. Za to jsem si vysloužila označení „Ona je asi velká pohodářka, co?“. Nevím, jestli to bylo jako odměna, ale taky mi pak naši koupili fungl nový boty do toho všudepřítomného bílého bordelu, co je venku a nové bačkory na doma. Taky jsem si dnes klepala na plínku a říkala „kaka“ - jednou tam tedy plný nášup byl, ale podruhé už tam bylo jen načůráno, ale mamka byla pořádně vyděšená a psychicky se připravovala na smrduté přebalování. Cíťa! Během dne se mi vůbec, ale vůbec nechtělo spát, takže mě mamka dávala do postýlky asi natřikrát. Poprvé to zkusila hned po obědě, ale během pár minut mě vyndala. Podruhé to bylo kolem půl třetí, to si myslela, že se ublbnu ke spánku, jenže místo toho jsem tam blbnula tak zběsile, až jsem si zoubkem rozkousla ret, což vedlo k okamžitému vyndání z postýlky a tulení se s mamkou. Usnula jsem až napotřetí - to už bylo po čtvrté hodině a já byla po sváče. Ovšem i večer jsem ještě měla trochu nateklou pusu a mamka se smála, že vypadám jak černošská hula hula tanečnice.
03. 12. 2010 Po obědě mi mamka naordinovala šlofíčka, ale tak dlouho jsem blbla v postýlce a hýkala na ni, aby mi podala svou čepici, až jsem ji k tomu opravdu donutila. Ovšem jakmile mi ji podala a já si ji narazila až do očí, udělala jsem si umělou tmu a během chvíle jsem chrněla. Sice se mi kapánek vařil mozek, ale jinak to bylo super, asi to tak budu dělat častěji. Odpoledne jsme s taťkou a mamkou vyrazili na poštu. Celá natěšená ven jsem spolupracovala při oblékání a obouvání, ovšem jen do chvíle, kdy došlo na věc. Ty fungl nové boty jsou takové…neochozené a neošoupané, takže v nich chodím jak robot a ještě ke všemu mě navlíkli jako mamuta. No jak se v tom mám asi tak hýbat?! A aby toho nebylo málo, všude na zemi ten bílej bordel, co se smeká. Takže to nakonec dopadlo tak, že naši šli a já se nesla. Jo, takhle si představuju naše výlety i do budoucna!
04. 12. 2010 Mamka mě po svačině zase nabalila na medvěda a šly jsme na zahradu. Původně říkala, že budeme stavět sněhuláka a začala se vrtat v tom bílým na zemi, ale zjistila, že se to sype, takže mě naložila na sáňky a vyrazily jsme ven. Jenže na sáňkách jsem sedět nechtěla, chodit jsem nechtěla a nosit mě nechtěla pro změnu mamka. Ovšem jak z téhle prekérní situace ven? Ani jedna nechtěla ustoupit, tak mi nezbylo, než sebou švihnout na ledu. Sníh jsem měla na nose, bradě, prostě všude, ale na druhou stranu jsem byla v mžiku v mamčině náručí. Není nad to, znát své rodiče jako boty! A taky je fajn, když naši znají jako své boty mě - to se totiž ani nemusím učit mluvit. Tak třeba dnes večer - mamka mi napustila vanu, dala tam hračky a zatímco jsem se cákala, tak si u mě četla. No jo, jenže ona ta voda během té bezmála půl hodiny docela vystydla, tak jsem začala nenápadně (vlastně dost nápadně) koukat nahoru na skříňku, tam, co mamka schovává moje mýdlo. A vida, hned vstala, ošplouchla mě, vyndala z vany a poprvé po dlouhé době se vyndávání z vany obešlo bez ukrutného řevu, křiku a kopání kolem sebe. Ostatně kdo by taky stál o cákání se ve studené vodě, že?
05. 12. 2010 Ne, to bílé venku na zemi se mi fakt nelíbí. A ty boty se mi vlastně taky nelíbí. Venku tedy strpím sedět v kočárku, ale v obchodě to je jiná. Kupříkladu dnes jsem se po pár minutách chůze po svých začala drát do kočárku, dokonce jsem poslechla na povel „Schovej ručičky do kočárku!“, ale jakmile jsme zajeli do krámu, dělala jsem v kočárku psí kusy, abych se dostala ven. A když mě pak naši vyndali, dělala jsem všechno pro to, abych se dostala k mamce do náručí. No, a mamka samozřejmě dělala všechno pro to, aby mě v tom náručí nemusela nosit. Prekérní situace. Cestou zpátky jsem ječela jak Viktorka, ale kapku mi mrzly slzy na tvářích, tak jsem radši přestala. U dveří už na nás čekala teta Helča, takže bylo zase jednou vzrůšo. Ani spát se mi po obědě nechtělo, jenže mě odšoupli i s postýlkou do kuchyně, abych na ně neviděla. No jasně, jak nebylo na co koukat, stačilo pět minut a byla jsem v limbu.
06. 12. 2010 O tom, že nejsem žádné béčko, se dnes mohli naši přesvědčit na vlastní oči. Sice jsem byla po sváče, ale jakmile si taťka ohřál jídlo, hned jsem se k němu přilísla a nenápadně několikrát zvolala „am, am!“. Klaplo to, sice se se mnou podělil jen o brambory, ale lepší než nic. Pak na chvíli opustil talíř a já měla životní šanci vzít si dospělácký příbor a vyzkoušet to s ním sama. Vzala jsem vidličku, nabodla bramboru, ale…co s tím teď? No co by - z vidličky jsem to sundala rukou a napěchovala celý kus brambory do pusy, že jsem ji nemohla ani zavřít. Když dojedl taťka, šla si mamka udělat toasty a já zkusila stejný postup. Přilísnout, „am, am“…a nic! Pche! A ještě mi řekla „Vždyť jsi teď hamala brambůrky.“. V mžiku jsem zmizela do kuchyně a vrátila se zpátky k mamce se syrovou bramborou. Neklaplo to, ale aspoň jsem to zkusila, ten výměnný obchod mi býval mohl projít - syrovou bramboru za toast.
07. 12. 2010 Taková nehorázná drzost! Už včera mi mamka k obědu udělala jídlo ze skleničky, protože byla pryč a nestihla mi uvařit. Ble. Nic odpornějšího jsem nejedla! Dokonce i mamka, když k tomu čuchla, prohlásila, že tam je buď hořká cuketa, nebo pálivá paprika (byť to po ochutnání popřela). Nakonec tedy usoudila, že asi nemám hlad a schovala mi to do foroty na dnešek. Pro jistotu to smíchala ještě s bramborou, asi si myslela, že mě přelstí. Tfuj, jen co se to odvážila postavit přede mě, odvrátila jsem znechuceně hlavu, takže to sebrala, hodila do koše a šla mi uvařit bramborovou kaši s cuketou a pórkem. No, to už jí mělo dojít včera!
08. 12. 2010 Hned po ránu mě mamka vytáhla ven, a zatímco jsem stála na odhrabané cestičce, ona se vrhla do sněhu a umolousala z něj sněhuláka. Sice přišla obleva a ještě odpoledne mu vyteklo levé oko, ale aspoň máme na co koukat. Už dlouho se u nás říká, že „Nešikovný maso musí pryč.“. Akorát asi mamka netušila, že jednou dojde i na její maso. Dnes, když mi vařila oběd, si opařila ruku. Když mě pak krmila, držela v té ruce mraženou zeleninu, a i když jsem na ní pořád řvala „am, am“, nerozdělila se se mnou a nutila mi můj oběd. A po zbytek dne u sebe nosila misku plnou sněhu a v ní měla vraženou ruku. Dokonce i při přebalování odbíhala k misce a ruku tam potápěla! A co jsem slyšela, misku s ledovou vodou si musela donést i k posteli, to měla teda kliku, že se jí to nevylilo do postele!
09. 12. 2010 Včera přijel odpoledne děda, ale sotva přijel, odjeli s taťkou za nějakou prací a vrátili se, až když už jsem spala. Ale dneska ráno jsem ho jen tak odejít nenechala. Já ho vlastně ani nenechala v klidu nasnídat. Pěkně jsem se mu nakvartýrovala na klín a během jeho jídla ještě musel zvládat krmit mou maličkost. Pak se teda zase zdejchli a nechali nás tu s mamkou až do večera o samotě. Mamce jsem před večeří předvedla scénku „zlá máma!“, když mi zakázala vlézt na opěradlo gauče a sebrat ze skříňky ovládání na televizi. Nejdřív jsem ji několikrát praštila rukou a pak jsem ji chtěla vzít ještě knížkou po hlavě, ale sebrala mi ji dřív, než jsem se pořádně napřáhla. A pak mě vrazila do postýlky se slovy „Až se uklidníš, tak mi řekni.“. Musím říct, že jsem se uklidnila dost rychle.
10. 12. 2010 Děda u nás zůstal až do dneška, takže jsem si ho ještě užívala, co to šlo (a taktéž mamka si užívala klidu ode mě) a odpoledne jsme vyrazili za dědou a babičkou do Hradce. Hned jsem u nich odtáhla mamku do ložnice (tu jejich obrpostel fakt žeru!) a dobu jsme se i s babičkou válely v peřinách, vzaly jsme si tam kreslící tabulku a malovaly. Teda malovala jen babička s mamkou a já se pasovala do role komentátora. Babička něco nakreslila (prý prasátko, ale prasátko vypadá úplně jinak!) a já to okomentovala „ma, ma“. Babička se škodolibě začala smát, tak to mamka uvedla na pravou míru - že jsem neříkala „máma“, ale „mňau, mňau“ a chopila se tabulky s tím, že babičce ukáže, jak se maluje prasátko. Jenže se jí to kapánek vymklo z ruky, a když mi to ukázala, ve vteřině jsem vykřikla „ba, ba“. Mamka v tom nechala babičku chvíli vykoupat, ale pak teda řekla, jak to s tím „ba, ba“ bylo ve skutečnosti…že jsem v tom jejím praseti taky neviděla prase (ani babičku), ale pejska.
11. 12. 2010 Ráno jsem vstala po dlouhé době extra brzo, už před šestou ráno a asi bych bývala ještě usnula, jenže sotva jsem promluvila, naběhnul děda (v noci nemohl spát, tak byl celý natěšený, až se probudím), vyndal mě z postýlky a bylo. Ale ani trochu mi to nevadilo. Vzal mě za babičkou do postele, mamka mi připravila snídani a poprvé v životě jsem snídala v posteli! Tomu já říkám luxus. Mamka se pochopitelně vypařila jak pára nad hrncem a zjevila se až o půl desáté. Ale my se bez ní obešli naprosto bez problémů. Před svačinou mě mamka zase navlékla a vytáhla i s dědou a štěknou ven. No jo, zase mě nutila chodit! Ale byla jsem statečná a ušla obrovský kus, i když jsem byla oblečená na mamuta a měla boty, co se v nich nedá chodit. A pak to přišlo! Doma na mě totiž čekaly dárečky! Dostala jsem knížku do vody, šálu do zimy a mamka mi mimořádně koupila sladkou mňaminku. Akorát, že ji ochutnala a zjistila, že je na mě až moc sladká a půlku mi rovnou sežrala.
12. 12. 2010 Ráno proběhlo stejně jako včera, jen s tím rozdílem, že jsem se vzbudila až po sedmé a dědu jsem musela budit, protože každou chvíli uklimbnul. Ráno pak babička říkala, že k nám asi pošle sociálku, protože já mám už několik dní móňo pod okem (neuhnula se mi dřevěná kobyla, i když viděla, že zrovna padám) a mamce se dnes objevila záhadná modřina na tváři. No jasně, tyranizuje a bije nás taťka!
13. 12. 2010 Po dopolední svačině mě naši šoupli do postýlky, ale marně se mě snažili umlčet. Za čtvrt hodiny mě už vyndávali ven. A za chvíli dorazil děda s prababičkou. A taky dárečky! A všechny pro mě! Mičudu na sezení, dvě knížky a luxusní svetr. A od našich jsem pak ještě dostala miminko a z toho jsem měla takovou radost, že jsem se úplně klepala a přitom se řehnila. A večer ještě od babičky mou vlastní kabelku. Akorát nemáme žádnou fotku, protože už se nehodlám doprošovat mamky, aby mi otřela ruce, když si je ušpiním, a každý bordel si elegantně otřu do kalhot. No, taky podle toho vypadaly!
14. 12. 2010 Ráno šla mamka dělat snídani jako obvykle - mlíčko ke snídani a na pozdější dobu čaj. Jenže já zrovinka dnes neměla na mlíčko ani trochu chuť, tak jsem šla do kuchyně, ukázala nahoru na linku na čaj a začala skandovat „kaj, kaj, kaj“. Mamka mi moc dobře rozuměla, ale stejně mi donesla k pití mlíko. Až já jednou vyrostu, tak jí tohle všechno vrátím i s úrokama! I když…dneska jsem se jí za to aspoň trochu revanšovala. Odpoledne totiž měla někam jít, jenže musela počkat na taťku, až se vrátí domů, aby si se mnou měl kdo hrát (protože hlídat já nepotřebuju). Takže čekala a čekala, a taťka jí volal, že už je na cestě, a že může mamka vyrazit (sice měla být za dvě minuty o dva kilometry jinde, ale taky se taťka mohl vrátit ještě dýl). No ale to dá rozum, že mamka neodejde a nezavře mě tu samotnou, tak si ještě honem odskočila na záchod, já (jako obvykle) stála ve dveřích, abych ji neztratila z dohledu, když vtom se otevřely vchodové dveře a v nich…cizí chlap! Mamka se mě snažila vyšoupnout ven ze dveří, ale nejsem blázen, přece dobrovolně nepůjdu vstříc cizímu chlápkovi, i když vedle něj stál taťka. A tak jsem dál stála v otevřených dveřích na záchod, mamka se mě snažila vystrčit a taťka se škodolibě usmíval. Panečku, to jsme ale famílie!
15. 12. 2010 Dneska nás taťka vyvezl na výlet na chalupu, nejdřív jsem se dost těšila, ale když jsem viděla, do čeho to jedem, rázem mě nadšení přešlo. Všude bílo, že bych tam zapadla, zima, no tfuj! A v tomhle mě vyhnali z auta. Sice s tím, že mě budou vozit na bobech, ale kdo se jim o to prosil, že? Aby toho nebylo málo, tak mě mamka několikrát málem vyklopila.
16. 12. 2010 Má slovní zásoba se značně rozšířila, což bere mamka s povděkem, jen říká, že kdyby mě slyšel někdo jiný, asi by tomu neříkal mluvení. Když tancuju, říkám „tany“, když se houpu na koni, říkám „houpy“, když chci číst knížku, volám „csst“, v knížce vím, že je ten pán s korunou na hlavě je „kál“ a při troše dobré vůle už je mi rozumět, když říkám děda a děti. A pak taky poznám různé věci, akorát zní v mém podání stejně - „bé“ není jen ovečka, ale i brejle, „bá“ není jen balón, ale i bota, ponožka, bác a spousta dalších.
17. 12. 2010 Dospěláci nevděční! Mamka si začíná stěžovat, jak má málo času a nestíhá, ale když jí jdu pomoct s domácností, tak se rozčiluje. A přitom vím, že jsem to dělala přesně, jako to dělává ona! Zatímco něco přeměřovala na záchodě, vzala jsem záchodovou štětku, strčila ji do záchodu a šůrovala a šůrovala. Fakt nechápu, proč se tak čílila a hned mi tu štětku sebrala. Že by jí tolik vadilo, že jsem tam zapomněla kápnout Bref? Přes poledne jsem usnula, taťka odjel pryč, a když jsem se probudila, pojala jsem podezření, že před námi mamka něco tají. Všude to vonělo, mamka byla v kuchyni a s něčím se tam piplala a evidentně se to snažila dodělat, než se vrátí taťka. Pak to v krabici odnesla někam nahoru a určitě to pečlivě schovala. Tomu musím přijít na kloub!

18. měsíc

18. 12. 2010 Nevím, jestli to bylo proto, že je mi právě dnes rok a pět měsíců, nebo to byla náhoda, ale mamka mi sundala kalhoty, plínu a posadila mě na nočník. A já, holka šikovná, tam seděla jak na trůně. Sice jsem neudělala nic, co ode mě naši očekávali, zato jsem si při té příležitosti přečetla časopis. Mamka říkala, že prý mám pěknou genetickou výbavu po tatínkovi, ten to zase sváděl na mamku, ale co si budeme povídat? Mamka si tam čte knížky (z těch taťka přečte tak akorát název), zatímco taťka si tam čte 21. století a přesně to jsem četla na nočníku i já. Takže po kom asi tak jsem?
19. 12. 2010 Ode dneška je u nás v kurzu nová hra - na bubáka. Taťka přinesl z nějakého krámu obří papírovou tašku a chtěl ji hned spálit, ale přesvědčila jsem ho o její záchraně. Děsně dlouho jsem si s ní hrála a schovávala se do ní, takže naši usoudili, že ta chvíle klidu jim za nespálenou tašku rozhodně stojí.
20. 12. 2010 Sice nevím po kom, ale rozhodně jsem inteligentní. Jak jinak by si chtěli naši vysvětlovat, že když mi na kreslící tabulku napíšou A, B, C nebo D, tak to poznám? A taky jsem se začala snažit opakovat to, co řeknou oni, jenže místo pochvaly jsem zatím sklidila jen potutelné úsměvy. Ať jdou s tím svým „r“ klidně do háje. Pro mě jsou prostě brejle „bejle“ a basta. A co je na tom, že když to říkám, tak u toho „l“ vyplazím jazyk? Jen ať si to zkusí, ono to totiž není jen tak, to už musí být jeden velký umělec, aby tohle zvládnul!
21. 12. 2010 Mamka v posledních dnech pořád něco dělá a vůbec si mě nevšímá, tak jsem si musela najít vlastní zábavu. Sice si se mnou snažila hrát na schovávanou, zatímco v kuchyni tvořila zázraky, jenže to nejde hrát do omrzení, že? Tak jsem si šla hrát do obýváku s kalíškama a pak jsem TO našla. Snažila jsem se nejásat a ztichla jsem, abych nebyla moc nápadná, ale právě to začalo být mamce po pár minutách absolutního ticha podezřelé. A tak mě načapala… V klíně peněženku, v jedné ruce stovku, v druhé platební kartu, kolem sebe peníze, vizitky a účtenky a uprostřed toho všeho já! No, kdyby mi to půjčovala častěji, měla by víc času na to svoje vaření!
22. 12. 2010 Jako bych to nevěděla - mamka se vždycky snaží najíst, zatímco spím, aby se se mnou nemusela dělit! Ovšem dnes jí to (díky taťkovi) nevyšlo. Nejdřív mě vzbudil telefon - to si akorát jídlo nandala na talíř. Pak musela jít ven odhrabat sníh a přeparkovat auto, a když se vrátila, pořád jsem nespala, takže mě musela vyndat z postýlky a to byla chyba (pro ni, ale rozhodně ne pro mě!). Přihřála si totiž to jídlo a půlku se mi jí podařilo sníst. Můžu já za to, že mi ty její domácí knedlíky a upečená kachna tak chutnala?
23. 12. 2010 Dopoledne jsme si udělali výlet do krámu, co tam mají auta místo vozíků, jenže taťka byl jak splašená myš, posadil mě do obyčejného vozíku, a že je něco špatně, mu došlo až ve chvíli, kdy kolem nás projel chlapeček v autě a já se začala v tom svém obyčejném nákupním vozíku vzpouzet a vztekat. Aspoň, že je mamka natolik důvtipná a napadlo jí dojít mi pro auto a přestěhovat mě. Hned se mi nakupovalo líp! Jen na těch drobcích od rohlíků, co tam nechal někdo přede mnou, se mi trochu hůř sedělo.
24. 12. 2010 No páni! Ráno jsem zahulákala na mamku jako obvykle, ta jako obvykle vstala, vzala mě do náručí a snesla dolů. Ovšem tady už to „jako obvykle“ končí. Dole něco bylo! Mamka mi sice chtěla namluvit, že je to stromeček, ale nejsem hloupá. Stromečky máme na zahradě, a když se jich chytím, maximálně mi zůstane v ruce nějaký ten list. Jenže tahle potvora mě bodla do ruky. Pichna jedna! I přesto jsem se k němu pořád vrhala a křičela „bá“ - on byl totiž plný barevných balónů! Jenže mamka mi je ani omylem nechtěla půjčit na hraní a namlouvala mi, že to nejsou balónky, ale koule a ty jsou jen na dívání. Pche! Jen co si mě nebude všímat, vyzkouším to. A i pak se děly věci! Nejdřív přijel děda s babičkou a tetou Mončou z Hradce, pak děda s prababičkou z Rakovníka a strejda Kuba. No bylo nás tu tolik, že jsem ani nevěděla, s kým si hrát dřív. Pak mi taky mamka dala ochutnat to, co tu přede mnou a taťkou tajila - cukrovíčko! Myslím, že ode dneška vím, co mám chtít ke svačinkám. A pak přišlo to úplně nejlepší z celého dne. Děda s mamkou se mnou šli nahoru do pokojíčku, převlékli mě do šatů (nechápu proč, když jsem nebyla vůbec špinavá), pak něco zacinkalo, tak jsme se šli podívat, co to bylo…a pod pichnou byla hromada dárků! Vůbec nevím, kde se tam vzaly, ale o dost z nich jsem se osobně postarala. Nejdřív jsem se teda zasekla hned na prvním dárku - dřevěných kostkách, ale pak mi došlo, že by nebylo od věci podívat se i do zbytku. A že tam toho ještě bylo - knížka, mluvící krteček, chechtající se Jů, pískoviště, káča, obr kreslící tabulka… Něco tam teda našli i ostatní, ale já osobně měla co dělat, abych si všímala vlastních dárků. Díky tomu mě naši jen v rychlosti ošplouchli, nakrmili a i tak jsem šla spát o půl hodiny dýl než obvykle, takže jsem okamžitě padla za vlast. Ale oni to tam evidentně táhli ještě pěkně dlouho.
25. 12. 2010 Hradečáci tu zůstali až do dnešního odpoledne, takže jsem byla ráno jen přesunutá z postýlky do postele (z mojí do jejich) a až do odpoledne si jich užívala. Všichni se bavili tím, jak říkám „brejle“, děda se mě taky snažil naučit nová slůvka…prý musíme začínat pomalu, takže mě nejdřív učil „del, del, del“, pak „pr, pr, pr“ a když pak řekl „Teď to složíme dohromady.“, vypadalo to, že po něm mamka hodí polštář. No tak mám se učit nová slova nebo ne?
26. 12. 2010 Ráno se mnou vstal taťka, a když se vyhrabala i mamka, jen sbalili věci a vyrazili jsme se strejdou Kubou k babičce do Hódyně. Hmmm, taky tam měla pichnu, ale bez balónků. Pro změnu tam měla slaměné kozy, andílky, hvězdičky… A pod pichnou byly dárky! Tý jo, tak i tady? Bravurně jsem za pomoci mamky trhala a probojovala se ke knížkám, mluvícímu telefonu a kuchyňce! No, konečně budu moct pořádně a sama vařit! O jeden dárek mě chtěl teda obrat taťka a vrhnul se mi po něm, ale když zjistil, že to je knížka o mašince, tak mi ji laskavě předal a snažil se to zamaskovat, že to rozbalil omylem. Pche, ostatní mu to možná zbaštili, ale já dobře vím, jak to bylo doopravdy!
27. 12. 2010 Hahá, mamka se zase kochala tím, jak jsem dnes byla mazlivá, tulivá a pusinkoidní. A když pak chtěla pozlobit taťku, že se s ním nemazlím, ale s mamkou jo, rozevřela náruč, já se k ní rozeběhla, cestou rozhodila ruce taky, doběhla k ní, co nejpevněji ji chytla kolem krku a…hryzla jí do ramene! A za chvíli, to už byla patřičně přikrčená, abych ji nehryzla znovu, jsem k ní doběhla a čelem jí vrazila přímo pod oko. No, nemá se vytahovat, že?
28. 12. 2010 Dospělí jsou vážně zvláštní. Všimla jsem si, že mamka od rána nejedla, tak jsem šla do svojí kuchyňky, vzala odtamtud talířek, skleničku, hrníček, lžíci a vidličku, šla zpátky do obýváku, na talířek položila zbytek rohlíku a donesla to mamce. Pche, ona nad tím ofrňovala! Pravda, rohlík byl tak trochu ožužlaný mou maličkostí, ale to snad takový problém není, ne? Evidentně neměla dostatečně velký hlad…
29. 12. 2010 A karta se obrátila…jela jsem s našima do krámu, kde mají vozíčky - auta, mamka hned pro jedno zaběhla a jak jsem se tak vozila v autě, užívala jsem si pohledů jiných dětí, co závistivě koukaly, jak se vozím v autě, zatímco ony musí sedět v obyčejném vozíku. Jo, to byla po minulém nákupu satisfakce! Díky pichně jsem začala říkat „koule“ a když se nikdo nedívá, snažím se nějakou ukrást, jenže ony tam, potvory, drží nějak moc pevně.
30. 12. 2010 Poté, co se mi podařilo mamku nalákat na pusinku a místo toho ji hryznout, se v našich objevil velký kus škodolibosti. Jeden si mě vezme do náručí, nahlas řekne „Dej mamce/taťkovi pusu.“, a když mě k tomu druhému naklánějí, pošeptají mi do ucha „Kousni ji/ho do nosu.“. A já už párkrát zjistila, že je to vlastně děsná prča, tak proč ne, obzvlášť když se můžu tvářit „Já bych to neudělala, ale když on taťka chtěl…“.
31. 12. 2010 Před sváčou mě naši nabalili a vyrazili jsme na vánoční vycházku. Sice slibovali světýlka, jenže jsme vyrazili za světla, takže kecali a ze světýlek nic nebylo. Takhle nudnou vycházku ani nepamatuju, radši jsem to zalomila. Když jsme dorazili zpátky domů, určitě by mě bývali nechali spát na mraze…ještě, že máme ty štěkny a začaly nás vítat dost hlasitě na to, aby mě probraly!
01. 01. 2011 Jeden by řekl, že jsem se spikla s velkou štěknou. Prý byla nějaká sláva, ale já o tom tedy nevím, buď to přede mnou naši tajili, nebo pařili až v noci, každopádně až do sedmi, kdy jsem šla spát, se nic nedělo. Ale pro jistotu (co kdyby až do rána opravdu byla nějaká párty) jsem celou noc spala jak špalek, probudila se v pět ráno a začala hulákat jak na lesy „máma, táta“. Evidentně pařili, protože mamka vypadala, že sotva usnula. Sice pak babičce po telefonu říkala, že šli spát hned po půlnoci, ale kdo ví, jak to bylo doopravdy? Taky teda říkala, že ani nepřemýšlí nad tím, kdy jsem se naposledy probudila takhle brzo, ale že by ji zajímalo, jak dlouho jsem si to plánovala na dnešní noc. A pak taky říkala, že velká štěkna se určitě taky na několikrát nepočůrala doma zrovna tuhle noc náhodou.
02. 01. 2011 Našim nedochází, že oni se nemají co naparovat. Jediný, kdo se může naparovat, jsem já. Dnes jsme totiž byli na nákupu, míjela nás nějaká stará paní, zastavila se kousek od nás, koukala na mě a říkala „Bože, to je ale krásná holčička! Nádherná!“…ani nebudu popisovat, co to s našima dělalo!
03. 01. 2011 Pro změnu jsem vymyslela pro naše něco nového. Včera večer se bavili, že dnes pojedeme na hory a mamka bude ještě večer balit věci - prý abych v tom nemohla krámovat, díky čemuž se do postele dostali až kolem půlnoci a já se probudila tak akorát, když mamka začala zabírat. Nejdřív jsem jen pobrekla a byla zticha, abych ji ukonejšila představou, že budu dál spát, a když znovu usínala, postavila jsem se a začala na ni volat. Vydržela jsem to celou hodinu až do půl druhé! A díky těm dozajista sympatickým pánům, co ve vedlejším domě začali vrtat, se mamka nevyspala ani ráno. A jestli si myslela, že zabalená taška mi zabrání v jejím rabování, tak se spletla. Já totiž umím zipy rozepínat moc dobře, takže jsem měla během pár vteřin vytažené (a během dalších několika málo minut roztahané po celém bytě) všechny hračky, co mi mamka včera v noci tak pečlivě sbalila. Ale nekecala, po obědě přijel děda s prababičkou a opravdu jsme vyrazili na hory. Tam ale přišlo první ouvej dnešního dne. Byla tam taková zima, že jsme tam všichni chodili v zimních botách a bundách. Teda všichni - prababi, mamka a já, protože taťka s dědou jeli přeparkovat auto a spojili to s návštěvou (pochopitelně v cizím a pečlivě vyhřátém domečku) a za námi se vrátili, až když už tam byla snesitelná teplota, na kterou byla potřeba už jen mikina.
04. 01. 2011 Musím říct, že mě samotnou překvapilo, jaká je to tady paráda. Malá chatička, uvnitř 4 dospěláci, 2 štěkny a já, tady se prostě nudit nemůžu. Třeba zrovna dneska děda vytáhnul z batohu blembák, tak jsem si ho vzala do parády. Měl kliku, že jsem neměla žádnou ničitelskou náladu a vrátila mu ho bez jediného škrábnutí. Pak, zatímco mi mamka připravila ke svačině jablíčko (kterým jsem následně několikrát úspěšně nakrmila malou štěknu, dokud mamce nedošlo, že takhle rychle to jablíčko jíst fakt nemůžu), taťka s dědou se oblékli, vzali si nějaké klacky a prkna a zmizeli na celý den neznámo kam. Tak jsme si udělaly dámskou jízdu, vzaly sáňky, a všech pět (včetně štěken) nás vyrazilo na sáňky. Teda sáňkovala jsem jen já s mamkou, prababi za námi šla z kopce po svých a štěkny běhaly vedle saní. Ne, že by se mi to vyloženě nelíbilo, ale žádný zázrak to sáňkování není a poté, co mě mamka cestou málem ztratila, jsem si na to udělala vlastní názor. Nicméně z kopce jsem se s mamkou za sebou svezla klidně, ovšem nahoru musela mamka táhnout mě a sáňky táhla velká štěkna (určitě měla velkou radost, když jí mamka zapřáhla do tahu). A když jsme pak přišly domů, skoro to vypadalo, že k nám přijde na návštěvu srneček, jak blízko byl u chatičky. Jo, to bych chtěla vidět, jak by to fofroval pryč, až by na něj nastoupila velká štěkna…
05. 01. 2011 Pche, včera se taťka objevil až krátce předtím, než jsem šla spát a dědu jsem večer vůbec neviděla a dnes? Ráno zase sebrali klacky a prkna a zase se zdejchli! Jediný rozdíl byl tedy v tom, že ještě před jejich odchodem jsem vyrazila s mamkou a taťkou sáňkovat. Lépe řečeno s taťkou. Po jízdě s ním už jsem totiž na sáňky odmítla znovu vlézt. No, ne nadarmo mu mamka říkala, že musí celou cestu z kopce brzdit a jet pomalu. Ale když má někdo vlastní rozum… Takže další vycházka už byla bez sáněk (a bez taťky, když se zas vypařil) a pěkně jsem mamku a prababičku prohnala z kopce dolů. Kdo by to byl řekl, že to dolů jde tak rychle? Každou jsem chytla za jednu ruku, rozeběhla se a zastavily jsme se až pod kopcem. Jen ta cesta nahoru…bez té bych se bývala klidně obešla. Ale co naplat, po odpoledním šlofíku mě vytáhly ven znovu a já je znovu protáhla až dolů pod kopec. Tady na horách mě běhání ve sněhu baví podstatně víc než běhání v pražské břečce.
06. 01. 2011 Tak tohle jsem nečekala! Dneska si tyčky a prkna sbalil taťka a MAMKA! A já zůstala s dědou a prababi. Ani trochu jsem nebrečela a nesháněla se po našich. No přece po nich nebudu truchlit, když mě takhle opustí! Před obědem mě vzal děda na procházku, pořádně mě s prababi nabalili a nakonec jsme šmajdali venku hodinu. Doma by pak teda mohli moje rukavice klidně ždímat, ale když to hrabání se ve sněhu je tak prima… Pochopitelně mi pořádně vytrávilo, takže jen co jsme se vrátili, začala jsem na ně povykovat „ham, ham“, co kdyby náhodou nevěděli, že musím jíst, že? A po jídle (a hlavně po té vydatné vycházce) jsem padla jak zabitá. No a jaké bylo mé překvapení, když jsem se probudila a mamka už byla zpátky? Ranní opuštění bylo hned zapomenuto…přece se na ni nebudu zlobit, když se nakonec vrátila? A co si budeme nalhávat…taky už jsem si od ní potřebovala odpočnout. Jenže mamka se místo toho, aby se věnovala mně, věnovala batohu a balení všech věcí, pak se najednou objevil taťka, mě nabalili, odnesli do auta a bylo po legraci, jelo se domů. Cestou se mě snažili uplatit, to když zastavili v nějaké restauraci a ke svačině mi koupili palačinku. Pche, já se jen tak koupit nenechám, takže ji nakonec snědl taťka s dědou. Ale těm pár nabídnutým hranolkům jsem neodolala…
07. 01. 2011 Tak zase spánek doma. Mamka s finální platností prohlásila, že už na hory víckrát nemůžu. Že prý mi ten čerstvý horský vzduch vůbec nesvědčí. Jako by jí nějak extra vadilo, že jsem se začala budit o hodinu dřív než obvykle? Po pár dnech na chatičce, kdy prababi dělala všechno, o co jsem si řekla, nám to doma začalo trochu skřípat. Třeba když jsem chtěla dělat kolo, kolo mlýnský, udělala ho se mnou mamka párkrát a pak jí náhle zalehly uši. Taky na mě zkusila nějaký nový fígl. Už nechce pusinky ode mě, ale dává je Náně. No toto? Já sice vím, že jsem byla na pusinky skoupá, jenže teď abych ji přemlouvala! Ona si dává pusinky Náně, a když se k ní nakloním s našpulenou pusou já, dělá, že ode mě ji fakt nechce. Tak mi nezbývá, než jít na sílu, chytit ji za vlasy, přitáhnout si ji a držet tak dlouho, dokud se mi jí tu pusu nepodaří vrazit. To aby se s ní jeden pral…
08. 01. 2011 Naši prozřeli a pochopili, že už si umím prosadit svou. Krom toho, že určuju, s čím si budeme hrát a co budeme číst, jsem si začala určovat, kdo mě večer odnese do postele. Jako vždycky se k tomu má mamka, ale v posledních dnech jsem začala dávat přednost taťkovi, protože když mamka zůstane dole na gauči, mává mi na dobrou noc daleko líp než taťka.
09. 01. 2011 Ráno se mnou zase po delší době vstal taťka a jak jsem z toho měla radost, že ho vidím vstávat, hmátla jsem po nebesích, co mám pořád na postýlce, schovala se za něj a udělala na taťku „baf!“. A on, místo aby se leknul, se začal děsně smát. No chápete to?
10. 01. 2011 Mamka si dnes přinesla snídani v mističce, to hned vzbudilo mou pozornost. Mrkla jsem do toho a k mému úžasu mi mamka dala ochutnat. No, nebylo to zlé! Hned jsem se do toho vrhla s ní, protože železo se musí kout, dokud je žhavé (a dokud ještě v misce něco je). Pak mě mamka pěkně nakrkla, když mě nechtěla nechat hrát si s ovladačem od televize a rádia. Prostě mi je sebrala a basta. No to mě vzal takový amok, že jsem do ní začala vztekle bušit hlava nehlava. Sice jsem dostala párkrát přes ruku, ale každé její plácnutí mě utvrdilo v mém vlastním vzteku.
11. 01. 2011 Včera jsem sice z mamčiny snídaně ochutnala od všeho něco, abych šla dnes najisto - vyžrala jsem všechny čokoládové kapsičky. Pro velký úspěch mi mamka zase sebrala báječnou hračku, kterou jsem ukradla na psacím stole - otevřenou propisku, se kterou jsem dělala nový umělecký výtvor na gauči. Začala jsem do mamky zuřivě bušit, ale ona nic. Tak jsem ji plácla znovu a zas nic. A když mě i napotřetí ignorovala, přestala jsem. Koho to pak má bavit?
12. 01. 2011 Dnes ráno jsem se probrala po páté a i když jsem průběžně zívala, začala jsem povídat Šášovi, jaké je to trápení, když se jeden probudí takhle brzo ráno. Mamka celou dobu dělala, že spí, jenže to netušila, co už jsem dávno zjistila - jak ji snadno a okamžitě z toho pelechu vytáhnout. Stačilo mi jen dvakrát po sobě kýchnout a už byla u mě a přikrývala mě, abych náhodou nenastydla. Já pak tedy pochopitelně znovu usnula, ale ona už má asi na stará kolena problémy s usínáním, takže už zůstala až do rána vzhůru. No ale za to já tedy opravdu nemůžu! Po své snídani jsem se opět vrhla na mamčinu, a protože tam nebyla jediná čokokapsička, vybrala jsem z toho aspoň všechny kukuřičné lupínky. Ostatní zrní jsem velkoryse nechala na vyzobání mamce.
13. 01. 2011 Po dnešní společné snídani mě a mamky (při své snídani jsem dělala fóry, že už nemůžu, aby mi zbyl pořádný kus místa na tu její snídani) mamka prohlásila, že to na gauči vypadá jak v kurníku. No co, trochu se to vysypalo z mističky, když jsem v tom hrabala rukou a hledala kukuřičné lupínky, no… Oběd jsem dostala o chlup dřív než obvykle a vyrazili jsme na chalupu a na návštěvu za jedním strejdou. A protože jsem během cesty neusnula, vzali naši nosítko, nabalili mě a všichni i se štěknama jsme vyrazili ven. Tedy vycházka to byla pěkná, po dlouhé době jsem vyfasovala malou štěknu na špagát, takže jsem zase byla důležitá jak starosta. Ale všechno jednou omrzí, takže když jsem si všimla těch závějí sněhu u cesty, rozhodla jsem se v něm trochu povrtat. A můžu já za to, že hned u té závěje bylo bahno a já se kapánek zamotala a spadla přímo do něj? Pak bylo děsnejch keců, když už mě bolely nohy a chtěla jsem do nosítka. Měli totiž nějaké výhrady vůči mým kolenům a botám… Ale stejně jim nic jiného nezbylo a takový šlofíček v nosítku na čerstvém vzduchu, to je věc!
14. 01. 2011 To zas byla noc… Naši šli spát bůhvíkdy, dobu se nic nedělo a najednou začala mamka křičet „fuj, fuj, fuj!“. Taťka hned vyletěl, co se děje a mamka, že prý kolem něj lezl velký pavouk. Oba vzali mobily, rozsvítili si a hledali… To už probudili i mě a párkrát jsem vzlykla, aby věděli, že by měli zhasnout a zmlknout. Jenže pavouk nikde, a když byl tak velký…a když se pak taťka zeptal, jak velký byl a mamka mu to ukázala, zhasnul mobil a znovu si lehnul. Pak už jsem jen slyšela mamku, jak se ptala, jak mu vlastně o tom pavoukovi řekla, a na otázku „Že by se mi to jen zdálo?“ už jí taťka ani neodpovídal… Ovšem den, to byl den D. Teda spíš den P, protože jsem taťkovi dělala pravou ruku, pomáhala jsem mu odstrojovat pichnu. On mi podal kouli, já ji hodila do krabice, podal mi další, zase do krabice a takhle to šlo asi půl hodiny, než jsme je tam naházeli všechny. Pak jsem jich tedy, zatímco taťka sundával z pichny blikací světýlka, ještě pár vyndala ven a roznesla je různě po bytě, ale i tak to byla malá pomoc pro lidstvo, ale velká pomoc pro taťku. A jak jsem byla z toho pomáhání rozpumpovaná, vůbec se mi nechtělo spát. A to mě mamka dala do postýlky několikrát. Když mě tam dala naposledy, po odpolední svačině, byla rozhodnutá nechat mě tam, dokud neusnu. Jenže pak přišel z venku taťka, stačilo na něj udělat smutnej kukuč a už jsem byla venku…
15. 01. 2011 Jestli si včera mysleli, že když jsem celý den nespala, tak budu dnes vychrapovat, sakra hodně se spletli. V sedm už jsem byla čilá jak rybka a dožadovala se odnesení dolů. A jestli naši měli pocit, že jsem jim takhle časným budíčkem zatopila, rozhodně neměli ponětí, jak jim zatopím později. Po obědě jsme vyrazili na nákup, nejdřív jsme šli do jednoho krámku, kde mi naši koupili bundičku na jaro a tepláky na doma. Tam ze mě byla unešená paní, která nám to prodávala - jak prý jsem hodná a jak krásně pomáhám s oblékáním, nevztekám se a ještě se u toho usmívám. No, všeho do času… V krámě jsem si zase jezdila v autíčku, jenže když už byl taťka u pokladny a mamka mě vyndala z autíčka, objevila jsem mini nákupní vozíček ve velikosti tak akorát pro mě. A hurá k němu. Tak jsem si tam jezdila sem a tam, jenže mamka měla neodbytný pocit, že už musíme za taťkou a sebrala mi vozíček. Co se dělo potom, vezmu ve zkratce. Ječela jsem, křičela, plakala, ztěžovala mamce udržení mě v náručí a tak. Takže vyšla za kasu a pustila mě na zem. Okamžitě jsem se otočila a prvním místem, kde bylo volno, jsem to vzala zpátky do krámu. Jen tak, tak mě lapila. A to mě tedy fakt nakrkla. Plácla jsem sebou na zem a ječela, co plíce daly. To se mamka ještě usmívala a snažila se to zvládnout v klidu. Vzala mě za ruku, ukazovala věci ve výlohách a já sebou praštila znovu. A pak ještě jednou a rovnou do lehu. Pak mě nechali sedět u jedné výlohy a dělali, že jdou pryč. To se ve mně teda něco hnulo a rozeběhla jsem se za nima. A jen co jsem je dohnala, chňapla jsem mamku za kalhoty, aby nemohla utéct a dělat, že ke mně nepatří, klekla si na kolena, prohnula se do luku a praštila hlavou o zem. Takhle jsem to zopakovala ještě několikrát, až naposledy jsem to zkusila v opačném směru - o zem jsem řampla čelíčkem. Pecka to teda byla pořádná soudě dle toho, že se všichni kolemjdoucí za tou ránou otočili (a taky dle toho, že jsem měla na čele červený flek až do večera). To už mě mamka vzala do náručí a odnášela mě, zatímco jsem jí nepříčetně řvala do ucha. V autě jsem se poměrně rychle zklidnila, doma jsem pak slyšela mamku, jak babičce říká do telefonu, že fakt nechápe, kde se to v tak hodném a usměvavém dítěti bere, a protože jsem viděla, jak je z toho celá vedle, až do usnutí jsem k ní každou chvíli chodila a dávala jí pusinky. Tak doufám, že je mezi námi (až do dalšího nákupu) mír.
16. 01. 2011 To byl zase jednou parádní den. Ráno jsme spali do osmi, oběd jsem dostala už o půl dvanácté… Tedy oběd byl slabší stránkou dne. Mamka mi totiž vařila svíčkovou a taťka říkal, že se budu mít a že si budu žrát jako král. A pak mi taky řekl, co to ta svíčková je. Že prý to je támhleta svíčka, kterou mamka rozstrouhala a ohřála. No tfuj. To odmítám jíst! Ještě, že si taťka dal před mým obědem polívku a já si pořádně nacpala bachor. Pche, svíčku ať si chroupají sami. Ovšem po obědě jsme vyrazili za tetou a strejdou do Milčic. Hned u dveří na mě čekala Éliška s Ádou. Já teda chvíli před příjezdem usnula a mamka si myslela, že budu spát dál, tak mě zkusila odnést do postýlky, ale přece nebudu plýtvat časem, když jsem u kamarádů! Nejdřív jsme se jen tak oťukávali, ale pak jsme s Éliškou vařily v kuchyňce, já jí pořád dávala ochutnávat toho, co jsem uvařila, chvíli jsme si hrály každá sama a nakonec (to mamka skoro zatlačovala slzy dojetí) jsem Élišku vzala za ruce a dělaly jsme kolo, kolo mlýnský. Pak jsme spolu tancovaly a sem tam jsme jedna druhou vzaly za ruku a odvedly ji k nějaké hračce. Co budu vyprávět, ani se mi nechtělo domů, s mamkou se takhle nevyhraju, ale slyšela jsem, jak se bavili o nějaké společné dovolené, no to by byla věc!

19. měsíc

18. 01. 2011 Dopoledne mě mamka ustrojila a šly jsme vyvenčit malou štěknu. Skoro bez nošení jsem došla až do parku a tam se mi tak moc líbilo, že jsem si dřepla a přehrabovala ve štěrku, který byl snad úplně všude. A pak taky skoro úplně všude byly takové hnědé hromádky a válečky. Ovšem k těm jsem se nesměla přiblížit pomalu na půl metru, budu je muset prozkoumat příště, až nebude mamka tolik obezřetná. Já teda měla plán, ale nevyšel. Mamka už totiž chtěla jít domů, tak jsem dělala, že neslyším. A když dělala, že jako odchází pryč, postavila jsem se, udělala na ni pá, pá a znovu si dřepla. No jo, jenže ona fakt začala odcházet! No tak za ztracenou mamku mi ty hnědý válečky nestojí, takže jsem se urychleně zvedla a běžela za ní. Doma jsem se zas po dlouhé době rozhodla osedlat motorku a světe div se, najednou mi to na ní jezdí samo. Zatáčet jde, jet dopředu jde, couvat jde…paráda! A pochopitelně jsme taky s mamkou měly zapnuté rádio a tancovaly a dělaly kolo, kolo. Ovšem když jsem se snažila vylézt na stolek v obýváku, postavit se na něm a začít tancovat tam, mamce se to ani za mák nelíbilo (a babička to okomentovala „No to teda začíná brzy.“). Měly by být trochu pokrokové - tancovat na zemi umí každý trouba.
19. 01. 2011 Taťka nám hned po ránu odjel na chalupu a jen co se za ním zaklaply dveře, mamka se šla přestrojit a šla mě oblékat na ven. No teda, že by dámská jízda? Ó, já hloupá…jak jsem se spletla. Sice jsme vyrazily ven, ale rovnou do garáže. Jak mě mamka posadila do auta, viděla jsem na ní, jak je z představy řízení nervní, tak jsem radši celou cestu ani nedutala, což je u mě co říct. K mé velké lítosti skončil náš výlet u paňdoktorky. Snažila jsem se držet a moc neplakat (přece jen nás čekala ještě cesta domů, tak jsem nemohla mamku moc vystresovat), ale pár věcí, jako třeba měření hrudníku nebo hlavy, se mi fakt nelíbilo a slzy jsem na uzdě neudržela. Zato když mi píchala paňdoktorka ďobánek, ani jsem necekla a celé jsem to sledovala. Cesta domů se nám nakonec prodloužila na cestu k mamce do práce a pak teprve domů, takže jsem musela být hodná ještě další hodinu, ale co…já si to vynahradím při nejbližší cestě do obchodu. Nutno ještě dodat, že dle oficiálních zdrojů (tedy paňdoktorky) měřím 83,5 cm a vážím 9,4 kg.
20. 01. 2011 Ještě jsem ani nevylezla z postýlky a mamka už se mi smála. A to jsem jenom ležela, nad hlavou držela Šášu a říkala kolo, kolo, kolo, bác! Pak jsem to ještě jednou zopakovala na přebalovacím pultu s Nánou a při bác jsem si ji položila na břicho. Ale ať mamka nepočítá, že já budu bác dělat - to teda ani omylem. Já bác totiž zásadně nedělám, a když mamka říká bác, já už ji tahám za ruce dál a říkám nanovo kolo, kolo.
21. 01. 2011 Dopoledne o mně mamka skoro vůbec nevěděla a mohla balit věci k dědovi a babičce. Já si totiž pouštěla písničky na mašině, do jedné ruky vzala Nánu, do druhé Jůa, hopsala jsem s nima nahoru a dolů a diktovala jim do rytmu „hopi, hopi“. A že mi to dlouho vydrželo! Pak jsme ještě s mamkou sjely s kočárkem pro hračku (ale nechtěla mi ji, krkna jedna, dát!). O to víc mě překvapilo, že jsme pak všichni odjeli k dědovi a babičce, cestou se zastavili u strejdy Davida, co má ročního Dádu, a mamka tu hračku dala jemu! Taková nespravedlnost, moje mamka rozdává hračky cizím dětem, místo aby je dala mně! S Dádou teda zatím moc švandy nebylo, jen lezl po zemi a pozoroval, ale když se pak vrátil jeho brácha, to bylo jiný kafe. Sice už chodí do první třídy, takže to je skoro dospělák, ale i když už je takhle velkej, docela hezky si se mnou hrál. Ještě, že teta se strejdou dali na stůl sušenky, co jsem se snažila potají krást a jíst, protože naši zapomněli na čas a najednou bylo půl čtvrté - čas mojí svačiny (kterou s sebou pochopitelně neměli) a měli jsme před sebou ještě třičtvrtě hodiny jízdy. Měla jsem kliku, že jsem se nacpala sušenkama…
22. 01. 2011 Děda je marod, takže mamčiny plány, jak mě hned ráno odloží k němu do postele, připraví mi snídani a zase zaleze zpátky, nabrala naprosto opačné obrátky. K její nezkrotné radosti jsem se probudila už o půl sedmé (a to jsem se prý celou noc děsně vrtěla a ona nemohla spát), takže se mnou vstávala. A když jsem si pak šla dát o půl jedné šlofíčka, měla utrum, protože měla přijet teta Monča a měly spolu jít něco koupit. Já si teda dala šlofíka vydatného, dvouhodinového, a mamka s tetou se vrátily těsně poté, co jsem se probrala. No, musím přiznat, že jsem se pobudila, mamka nikde, ale místo ní tam byli bratránci a já se jich tak lekla, že jsem začala plakat. Pak zase neměl k pláči Robča. Naši totiž koupili tetě k narozeninám poukaz na nějakou masáž lávovými kameny a Robin se ošklivě podíval na naše a procedil mezi zuby „Tak to jste podělali.“. A když se na něj vrhla teta, co že si to dovoluje, hodil na ni psí pohled se slovy „Dyť tě to zabije!“. Já tomu teda nerozuměla ani zbla, ale všichni se děsně začali smát, tak jsem se přidala, ať nevypadám za pitomce. A ta škodolibost se mi nevyplatila. Šla jsem jezdit s auťákem, to se mi vysmeklo z ruky, praštilo mě do nosu a rozseklo mi na něm kůži. Nejdřív jsem brečela, jako by mě na nože brali, ale když se mě pak teta ptala, kde mám tu havárii, pyšně jsem ukazovala na ten rozbitý frňák. A pro zlepšení nálady jsem jim vybrala z úplně všech chlebíčků rajčata.
23. 01. 2011 Dnes se mamce povedlo udat mě ráno (tentokrát jsem se zvládla probudit ještě před šestou) do vedlejšího pokoje a ještě zalézt do postele, ale před desátou vstala, převlékla mě a vyrazily jsme spolu (protože taťka pořád spal, vochrapa jeden) k tetě Lence, co má Lucinku. Tý jo, tyhle návštěvy miluju - spousta nových hraček, co doma nemáme…tohle fakt žeru. Pravda, Lucka nejdřív seděla u tety a jen mě sledovala, ale pak, když jsem si vzala nějakou hračku, chtěla si s ní hrát taky. Ale většinou mi je nakonec stejně půjčila. Taky měla na stole spoustu skleniček s pitím a pila z nich. Jen jsme mamku trochu zklamaly, protože tentokrát s sebou nezapomněla vzít foťák, aby vyfotila, jak si spolu hrajeme, a my jsme si spíš hrála každá na svém písečku. No jo, není každý den posvícení. Doma jsem se pak naprala babiččinou polívkou, trochu si ďobla druhého, a jak mě položili do postýlky, okamžitě jsem chrněla. Pak už, jako vždycky, byla jen sváča, sbalili jsme si svých pět švestek a jeli zpátky domů.
24. 01. 2011 Mamka mi po včerejším Lucčině vzoru nalila pití do skleničky s tím, že bude muset trochu častěji vytírat. Pche, nevím, proč se na tuhle variantu připravovala, vždyť ví, že jsem opatrná a šikovná a skoro vůbec necvrndám (ten převržený hrneček s mlíkem ráno, to vlastně ani nevím, jak se stalo, on asi z toho stolu seskočil sám). Nejdřív jsem pořád upíjela a nechtěla se skleničky vzdát ani ve chvíli, kdy jsem tancovala. Pak jsem dávala napít méďovi, ale to mi mamka zakázala (jako bych mohla za to, že neotevřel pořádně pusu a pocvrndal se, nešika jeden). Nakonec jsem tím čajem zalila kytky - stejně mamka včera říkala, že je v pátek před odjezdem k babičce a dědovi zapomněla zalít. Taky jsem ji pořád tahala ke své knihovničce a chtěla si číst, však jsem taky měla po víkendu pěkný absťák. Naprosto nechápu, na co ta mamka myslela, když mi balila věci na víkend - úplně mi zapomněla nabalit knížky. Hlavně, že pro sebe si vzala pro jistotu rovnou dvě. A když jsem si pak listovala knížkou o Popelce a řekla zničehonic „ká“ a mamka nereagovala, podívala jsem se na ni znovu a zopakovala „ká“. A když pořád koukala, jako by spadla z višně, chytila jsem ji za ukazováček, vrazila ho do knížky k písmenu „K“ ve slově „Když“ a teprve tehdy jí to došlo. A pak málem pukla pýchou, když jí došlo, jak inteligentní dítě má doma.
25. 01. 2011 Já jim dám, dělat ze mě dítě! Už jsem velká, tak se taky můžu sama rozhodovat, že? Takže jsem hned po ránu sedla na gauč, poklepala na něj rukou (jako to dělá mamka), vzala knížku a zavelela „ga, csst“, čímž (jak správně pochopila) jsem chtěla říct „Koukej sednout na gauč a jít si se mnou číst.“. Potom, když se mnou odmítla jít do kuchyně vařit, jsem chvíli počkala, jestli si to nerozmyslí, a když pořád seděla, zamávala jsem jí, řekla „pá, pá“ a odešla do kuchyňky sama. Ostatně - já ji přeci k ničemu nepotřebuju. Taky jsem jí pořád nosila její knížku (měla by ji dočíst, abychom skočily do knihovny pro další várku) a byla mi zabavena knížka má. Ale ta stránka se fakt roztrhla sama od sebe, já se jí skoro ani nedotkla!
26. 01. 2011 Dopoledne se na mě (a prý taky trochu na mamku a taťku) přijel podívat děda. A zrovna, když jsme všichni jedli mamčinu bramboračku, přišel ještě strejda Kuba. Střídavě si se mnou hráli, povídali a četli, děda mě taky zkoušel z písmenek (on snad nevěřil, že je fakt poznám) a pak, když mě mamka odložila do postele, tak se najednou všichni vypařili. Měli kliku, že když jsem se vzbudila, byl děda s taťkou zpátky. To by tak hrálo, jen tak se zdekovat a odejít! U nás se odchází pomalu a až poté, co zamávám a řeknu „pá, pá“.
27. 01. 2011 Po obědě k nám přijel strejda Marek s Laurentkem. Nejdřív jsem jen zírala, protože k nám vpadnul jak velká voda, hned se mi vrhnul na koš s hračkama a já jen stíhala valit bulvy. Ovšem za chvíli už jsem se trochu rozkoukala a šla mu i nějakou tu hračku ukázat. Taky jsem mu ukázala, jak se drandí na motorce, a když jsem mu ji půjčila, udělal Siláka Zekona, zvednul ji do vzduchu a odešel s ní po svých. Taky pořád nosil ten obří balón, co na něm mamka sedává, tak jsem se mu radši klidila z cesty. Ale když ho pak položil na zem, hned jsem si to k němu přihasila a bubnovali jsme na něj. Mamka teda prohlásila, že za Lolou běhám jak ocásek a on chudák neví, jak mě setřást, ale to vůbec nebyla pravda. Taky jsem od něj dostala několikrát pusu (pravda, vždycky mu to „nařídil“ jeho taťka, ale i taková pusa se počítá, ne?). A pak mi taky mamka začala říkat ředitelko. Prý že je pěkně diriguju. Teda tak ostře bych to nenazývala, já si jen umím říct, co chci. A to, že mě poslouchají, už je věc jiná, ne? Třeba večer - mamka seděla na gauči a já kolem ní pořád obcházela a říkala „ka, ka“. Asi jsem špatně artikulovala, protože mamka mě v domnění, že říkám „ga“, posadila na gauč. Okamžitě jsem slezla a pro jistotu ji chytila za ruce, abych jí to tedy ukázala. To si pro změnu myslela, že mi špatně rozuměla, a že ji odvedu doprostřed obýváku, protože chci dělat kolo, kolo. Až když jsem ji násilím odtáhla do vany, natáhla se k vodovodní baterii, máchala rukama a přitom říkala „ka, ka“, došlo jí, že chci dělat „cák, cák“. Na zkoušku pustila vodu, tak jsem ji ještě utvrdila tím, že jsem jí podala neklouzavou podložku, co mi vždycky dává do vany. Teda ale je to fuška, být dítě v takhle nechápavé rodině!
28. 01. 2011 Dnešek byl tak trochu nanicovatý. Odpoledne mě začalo všechno otravovat, nic mě nebavilo a všechno mě štvalo. Pak mi mamka šáhla na čelo, přinesla teploměr a ve chvíli, kdy koukala na teploměr a přemýšlela, kde jsem zčistajasna mohla přijít k 39°C, chtěla jsem ji přivést na jiné myšlenky, tak jsem vyhrnula rukáv a řekla „ba, ba“. Jediné, co mě v tu chvíli totiž napadlo, byla vzpomínka na očkování minulý týden a na ty pejsky, co mi sestřička nalepila na ruku. A jen díky tomu mamku napadlo, že jí vlastně sestřička říkala, že v průběhu druhého týdne můžu dostat horečky nebo vyrážku. No to teda doufám, že to neznamená, že je ta moje horečka v cajku! Očekávám přinejmenším větší péči a lepší dlabanec, než za obvyklých podmínek!
29. 01. 2011 Tak jsem přišla o iluze. O lepším jídle si můžu nechat zdát. A to jsem naše v noci pořádně podusila, mamka ke mně každou chvíli musela vstávat, protože jsem minimálně jednou do hodiny plakala (občas ze spaní), ve čtyři jsem se vzbudila s obrovským řevem a ne a ne usnout, tak si mě nakonec mamka vzala do postele a uspávala mě mezi nima. Sice jsem je chtěla donutit vstát, ale téhle uspávací nabídce se nedalo odolat a kolem šesté jsem to znovu na dvě hoďky zalomila. A pak? Snídaně jako obvykle, svačina jako obvykle, oběd dokonce dietní (jako bych mohla za tu ranní srajdu) a místo odpoledního pribináka jsem dostala dietní suchý rohlík. Krom oběda, který jsem i tak jedla na etapy, jsem veškeré jídlo bojkotovala a naprala se až večerní kaše. K večeru jsem sedla na houpacího koně a houpala se a houpala se… Když jsem tam seděla už půl hodiny a pořád se houpala, taťka prohlásil, že vypadám jako dementek, a když jsem tam seděla další půlhodinu, už říkal, že jsem poloviční autista. Pche, měl by být rád, že se neválím po něm a nedožaduju se jeho pozornosti!
30. 01. 2011 V noci jsem mamku zase tahala každou chvíli k mojí postýlce a tak trochu jsem očekávala, že se jí zželí horečnatého dítěte a vezme mě k nim do postele. No, dočkala jsem se až ráno o půl sedmé, a to jen díky tomu, že se jí ještě nechtělo vstávat a myslela si, že mě oblbne, abych ještě usnula. Ovšem dnes jsem se konečně dočkala nějakých jídelních úlev - mou snídani sežrala štěkna a já dostala místo rohlíku se sýrem banán. Taky se mohla trochu víc vycajchnovat… Zejména, když vezme v úvahu, že mi začalo téct z nosu a věčně mi u něj visí nudle, a že jsem začala chrchlat.
31. 01. 2011 Ráno jsem se probudila a chvíli poté, co jsme s mamkou sešly dolů, se tam objevila prababi! A to prý přijeli s dědou už včera večer a já to vůbec nevěděla! Sice se během hodiny taťka s dědou sbalili a odjeli na chalupu, takže jsme nakonec měly doma dámskou jízdu ve třech. Však ono to taky není od věci. Jenže pak se vypařila i mamka, no tohle se dělá? Jednou jsou to rodiče, tak se o mě mají starat! Ale s babičkou to vůbec nebylo k zahození, pořád jsme spolu tancovaly, babička se mnou chodila, kam jsem si pískla a skoro úplně všechno mi u ní prošlo. Dokonce i brakování v šupleti se sladkostma. Ale do sušenky jsem si stihla kousnout jen dvakrát, pak mi byla odebrána. No, s mamkou bych si do ní nekousla ani jednou, takže si vlastně nemám nač stěžovat. No, mé neomezené možnosti netrvaly moc dlouho, za hodinu a půl už byla stíhačka zpátky doma. Tak jsme si trsly ve třech (mamka valila oči, jak to prababi umí rozbalit), sem tam si něco přečetly a než se vrátil taťka s dědou, už mě šouply do postele.
01. 02. 2011 Kašel mě trápí pořád, takže si mamka stěžuje, jak je nevyspalá, ale na moje pocity se tu nikdo neptá. Sice už přišla s tím, že jsem nemohla nastydnout, takže mám určitě rýmu a kašel zas jen proto, že mi rostou zuby, ale já jí je odmítám ukázat - nejsem přece kobyla - takže si tím vůbec není jistá. Včera večer prababi s dědou odjeli, takže už jsme tu zas jen ve třech, ale nic nebrání další párty. Honem jsem odtáhla mamku za ruku k rádiu a ukazovala na něj dostatečně dlouho, aby jí došlo, že chci zase pustit to prima cédéčko s písničkama a říkankama. Taťka sice procedil něco ve smyslu „Zase to kolotočářský cédéčko.“, ale já si z něj nic nedělám, on tomu totiž vůbec nerozumí. Ten by jen poslouchal to svoje duc, duc a nemá ponětí o tom, co je to kvalitní hudba. Pak ještě řekl, že za chvíli budu jako Laurent, ale to vůbec není pravda, protože on chodí ve čtyři k telebedně a domáhá se puštění pohádek, zatímco já chodím k rádiu, domáhám se puštění písniček a to nejdůležitější na konec - domáhám se toho kdykoli. A když na to přijde, umím si vydobýt i to, aby mi mamka pouštěla pořád dokola tu úplně první písničku. Já jí říkám zkráceně „ba“ (to jako bačkorka), ale mamka jí říká zbytečně zdlouhavě „Ztratila Lucinka bačkorku“. Ať je to tak nebo tak, tenhle song u mě hraje prim a jakmile začne hrát, usměju se, vytasím přední zuby a začnu se klátit v kolenou…tedy tancovat.
02. 02. 2011 Konečně mě v noci přestal trápit kašel a rýma. Tedy ne, že bych už nechrchlala, ale naposledy mě záchvat kašle vzbudil o půl jedenácté a od té doby byl klid. To byla senzace! Dokonce i ty smrkánky už se umoudřily, takže mě tolik nečílí, když na mě vytáhnou Pana Luxa a jdou je odsát. Ale období nemocenského hájení se asi uchyluje ke konci. Ještě jsem zkusila to, co jsem okoukala tuhle od Laurenta - otevřít šuple pod telebednou a prohlídnout si, co tam všechno je. K mému údivu mě mamka viděla a nic nenamítala! Na oplátku jsem potom, když mi řekla, ať to šuple zavřu, poslechla a zavřela ho. Tedy ono zpočátku vůbec zavřít nešlo, tak jsem se do toho pořádně opřela a najednou bylo šuple zavřené, ale moje prsty pořád vevnitř! Tedy ne, že bych v posledních dnech nebrečela, ale tohle trumflo veškeré mé předchozí pláče.
03. 02. 2011 Ti rodiče ze mě dělají úplné mimino - sami mi ordinují, co budu jíst. Jako bych si neuměla vybrat sama, na co mám chuť! A přesně takhle dnes mamka vyndala z lednice nějaký jogurt a začala mi ho cpát jako tu největší mňaminu pod sluncem. Tfuj, takový hnus! Pak mě chtěla oblafnout, tak mi navrch nasypala trochu čokoládového müsli, co nedávno zase upekla. Dvakrát jsem si vzala, ale když pod tím byl vždycky jogurt, potřetí už jsem pusu neotevřela, došla jsem si k lince do míst, odkud mamka brala to müsli a ukazovala jsem nahoru a křičela „am, am!“. No, neklaplo to, tak jsem se aspoň začala dobývat do lednice. Nakonec mi ji otevřela sama mamka, ale když jsem si z ní vzala Termix, na který jsem měla aktuálně chuť, tak mi ho sebrala, vrátila zpátky a lednici zavřela. No jsem snad nesvéprávná, že si nemůžu vzít k jídlu to, co chci?
04. 02. 2011 Dopoledne taťka usoudil, že už mi jsou ty měsíc staré bačkůrky za pětikilo malé, a že teda sjedeme pro nové. Hmmm, boty, boty, boty…to je krám podle mého gusta. Ochotně jsem si zkoušela různé druhy a nakonec jsme koupili na doma sandálky za osmikilčo a nové zimní botky (ještě že je napadlo mrknout na ty měsíc staré, už jsem je měla nadoraz) za litřík. Mamka valila oči, že zase vyplázli bezmála dva litry za měsíc za boty, ale kvůli tomu snad taťka ty peníze vydělává…nebo s tím snad chtějí tapetovat obývák? Odpoledne se pak mamka rozhodla, že mě tedy nechá vybrat odpolední svačinu a děsně se divila, když můj první pohled padnul na hrnec s cibulí v cukru, kterou mi mamka dává na ten kašel. Jako bych mohla za to, že mi to tak moc chutná…
05. 02. 2011 Ráno se mnou vstal taťka, ale jen co vylezla z postele mamka, sebral se a odjel pracovat. A když jsem pak mamku táhla k barelu s granulema pro štěknu a říkala „am, am“, myslela si, že si z ní utahuju. Nakonec se uvolila, nabrala trochu granulí a otevřela dveře, abych to mohla štěkně nasypat do mísy. No, snad jí došlo, jaký je na mě spoleh, když se pak vrátil taťka a řekl, že musí nakrmit štěknu, protože od rána nežrala. K večeru přijel děda s prababi, ta tu prý s námi bude celý týden, heč!
06. 02. 2011 No tohle?! Ráno jsem se probudila a taťka nikde. S dostatečně vyjeveným výrazem jsem koukla na mamku se slovy „táta?“ a pořád jsem koukala na tu prázdnou postel. Ještě včera večer tu byl! Že on se na mě naštval, že jsem večer nechtěla odnést do postýlky od něj, ale od dědy? Ale zmizel i ten, tak je asi něco špatně. Že by si šli vyřizovat účty kvůli jednomu odnesení do postýlky? Aspoň, že tu zůstala mamka a prababi.
07. 02. 2011 Konečně se mi udělalo úplně dobře a skoro vůbec nekašlu. Taky už mám svou obvyklou chuť k jídlu a doháním, co jsem za dobu nachlazení zanedbala (takže mamka řekla, že s tímhle tempem ji do konce týdne snad sežeru). Sem tam ukradnu z kuchyně chleba, vyndám ho z pytlíku a okoušu z něj kůrku. Tedy jen tolik kůrky, kolik zvládnu do doby přistižení při činu. Taky mi po té týdenní hladovce přišly k chuti i jogurty, ale ty dva, co mamka koupila na zkoušku s čokokoulema ve víčku, ty mi moc chutnají. A to tak, že se několikrát denně dobývám do lednice, a když se mi náhodou podařilo nachomýtnout k právě otevřené lednici, hned jsem ho z ní sebrala a utekla pryč, aby mi ho nikdo nevzal.
08. 02. 2011 Dnes jsem vstala extra brzo a jako každý den jsem se děsně podivovala nad tím, že taťka není v posteli. A když pak mamce zacinkal telefon, rozzářila jsem se, vyzubila se od ucha k uchu a zakřičela „táta!“. Mamka říkala, že na to, že ho každé ráno hledám a sem tam ho vyhlížím z okna, si zvykla hned, ale že uhodnu i to, že jí taťka píše, to ji prý dorazilo. Ke sváče jsem si mamčině údivu vybrala z lednice pidirajčátka a neofrňovala jsem se ani nad okurkou, kterou mi k tomu mamka taky nakrájela.
09. 02. 2011 Od čtyř do šesti ráno jsme s mamkou blbly. Tedy - já blbla a mamka se mě snažila zkrotit a vrátit do režimu spánku. Patrně chtěla ještě spát, ovšem já ne, takže jsem ležela, držela Šášu za ruce, hopsala si s ním nad hlavou a dělala s ním kolo, kolo, bác (ty hloupé průpovídky typu „kolo se nám polámalo“ jsem vynechávala, podstatný je stejně konec). Nakonec se mi podařilo přimět mamku k přenesení mé maličkosti do té obr postele, co má teď sama pro sebe, když není taťka doma. Nakonec mě udolala a do půl osmé jsme si daly šlofíčka. Než mi mamka udělala snídani, zvládla jsem jí udělat do plínky takové překvapení, že jsem i se špinavým zadkem (přesněji řečeno to bylo od břicha až na záda) šla do vany. Dopoledne jsem dojela tu vaničku pidirajčátek a nechápu, že mamku nic netrklo, když jsem se při obědě ošívala a každou chvíli si brekla. Když mě vyndávala, cítila cosi nekalého ve vzduchu, takže mi připravila přebalovací pultík, ale protože jde vždycky první na řadu medvěd (a v rámci co nejdelší protažení nepřebalovací doby ještě druhý medvěd, případně Nána a mimi), tak šla ještě něco udělat. Až když jsem si chtěla sednout k babi na zem a znovu jsem vykřikla a rozplakala se, mamka mě popadla a šla přebalit. A pak jsem začala teprve brečet. Mamka říkala, že mám zadek úplně červenej a pálilo to jak čert. Taky jsem pěkně kňourala. A prý, že to mám po těch rajčátkách. A přitom to byla taková dobrota!
10. 02. 2011 Pche, taková drzost. Všechny čokokoulový jogurty jsem snědla a už tam zbyly jen ty obyč a mamka se mi je snažila podstrčit jako to nejlepší, co existuje. Měla kliku, že odněkud vykouzlila jiné čokokoule, a ty mi tam nasypala, jinak by si to jedla sama. Prababi prohlásila, že prý jsem opička. A to jen proto, že se snažím okoukat její taneční styl, a když dá ruce za hlavu, dám je tam taky, a když vykopává nohama, běžím ke křeslu a jednou rukou se ho přidržím, abych mohla vykopávat taky. A protože jsem okoukala, že babička se mnou vždycky trsá naboso, pokaždé když jsem zapnula nějakou hrací mašinku, šla jsem jí sundávat pantofle - to jako aby jí došlo, že jdeme tančit. Pak jsem taky přišla na chuť tomu „bác“ v „Kolo, kolo mlýnský“, jenže teď bych dělala bác pořád, a jakmile se položím na zem, kouknu na mamku, poklepu levou rukou vedle sebe, pak kouknu na babičku, poklepu pravou rukou vedle sebe a očekávám, že udělají okamžitě bác taky. A psům už nedávám „am, am“, ale naučila jsem se to správně označit, takže jim dávám buď „ganue“, nebo zkráceně „gangan“.
11. 02. 2011 Ha, dnes velký nákup! Tedy on tak velký nebyl, byla toho jen jedna taška, ale těch čokokoulovejch jogurtů, co tam bylo! Jeden jsem chtěla líznout mamce z tašky ještě v obchodě, ale byla rychlejší a igelitku schovala. Doma už jsem byla rychlejší já a než si s babičkou sundaly boty, jogurt byl můj. Ovšem bylo mi to houby platné. Byl mi totiž odebrán, uklizen do lednice a místo něj mi podstrčily palačinku se špenátem a sýrem. No, co naplat, hlad je hlad. Jednu jsem zdlábla, ale ke konci už mi to tedy moc nejelo. Díky Bohu mamce došlo, že bych možná ještě něco zdlábla a ohřála mi skleničku…zvládla jsem ji úplně celou! Odpoledne jsem se konečně dočkala toho jogurtu a jako zákusek jsem ujedla babičce půlku palačinky s marmeládou. Jen na tu večeři už mi jaksi nezbylo moc místa… A k večerním rituálům se přidal jeden nový, který mě naučil taťka - když vyjdeme po schodech nahoru, vždycky napřáhnu ruku a se slovy „bam“ plácnu do kytky.
12. 02. 2011 Fíha, ráno jsem se probudila, sešly jsme s mamkou dolů a…co to mé oči neviděly? Dva uprchlíci v obýváku s babičkou! Dělala jsem, že se děsně stydím a schovávala se za mamku, ale nakonec jsem vzala taťku i dědu na milost, když se teda vrátili. Jenže o něco později jsme šli dědu i s prababi vyprovodit k jejich plechové káře a mě ani ve snu nenapadlo, že tímto okamžikem jsme s mamkou vyměnily prababi za taťku! Pak jsem průběžně během dne zkoušela babičku volat, ale bylo mi to k ničemu.
13. 02. 2011 Ráno mě ani nenapadlo koukat do postele, jestli je tam taťka, zato jsem v obýváku marně hledala prababi. Prostě zmizela jak pára nad hrncem a je nadobro fuč. A aby toho nebylo málo, tak naši místo aby byli rádi, jak jsem se po té nemoci pěkně rozpapala, říkají, že jsem nenažraná. Jako by bylo něco špatného na tom, že jsem svou ranní půlku rohlíku zdlábla během půl hodiny, pak jsem slupla jak malinu testovací dávku kornflejků s mlíkem a vyžádala si přídavek a do deseti hodin jsem v sobě ještě měla minimálně 15 kuliček vína. Mamka dokonce řekla, že nebýt tak malá, měla by podezření, že jsem „v tom“. V čem jako? Po tomhle jídelním maratonu jsme vyrazili do Ikey, skoro jsem vyfasovala vlastní mini houpací křesílko, jenže jsem si pak v dětském koutku všímala všech jiných křesílek a židliček, tak jsem nakonec dostala kulový. Tsss, taky mi mohli koupit všechny, abych měla doma na výběr. Když už jsme odcházeli z obchodu, u vedlejší kasy stál chlapeček a vypadal dost znuděně, když čekal na svoje rodiče, tak jsem ho chtěla chytit za ruku a odvést si ho domů - takový kámoš doma by vůbec nebyl k zahození. Jenže on, škarohlíd jeden, se vůbec nenechal za tu ruku vzít a odešel o pár kroků vedle. Zkusila jsem to ještě jednou…no, tak když se bude radši nudit doma s rodičema, tak ať… Ale já bych si ho bývala vzala domů ráda.
14. 02. 2011 Dnešní dopolední skóre - ráno půl rohlíku, o půl desáté miska kornflejků s mlíkem, v deset půl misky hroznového vína a o deset minut později jsem si ještě s vyjedenou miskou vyškemrala čtvrtku jablka. Konečně vidí v mé rozpapanosti mamka nějaké pozitivum - že jsem začala jíst i věci, kterých jsem se doteď prakticky ani netkla (a když, tak jen omylem a po pár snězených kouscích mi došlo, že tohle vlastně nejím), jako třeba jablka nebo okurky.
15. 02. 2011 Ráno se mnou vstal taťka, ale držel mě pěkně zkrátka, co se jídla týká. I mamka si toho všimla, tak si mě pak vzala stranou a poradila mi, že příště, až budu s taťkou sama a budu mít hlad, musím ho odtáhnout k lednici a zakřičet dostatečně hlasitě „am, am!“. Hned jsem to šla vyzkoušet, ovšem na tvůrci návrhu…a jaksi se to nezdařilo. Dokonce jsem jí i ruku na madlo lednice položila, ale nic. Pořád se oháněla obědem, ale co je mi platné, že bude za čtvrt hodiny oběd, když já mám hlad teď?!
16. 02. 2011 Trochu jsem se bála, kdo se mnou bude ráno vstávat, a strachy z hladovění jsem se probudila už po šesté. Nechala jsem se teda ještě ušíšat mamkou, sice jsem nespala, ale mlčela jsem jak zařezaná - ať si radši ještě chvíli odpočine a pak se mnou vstane, než aby se mnou vstal tyran, co mě drží o hladu. Měla jsem kliku, vstávala mamka, ke snídani jsem dostala misku kornflejků s mlíkem, pak ještě jeden přídavek, pak ještě jeden, ještě jeden a ten úplně poslední vlastně ani nebyl přídavek, to byly jen čtyři lžičky, takže spíš taková almužna. Když ono mi to tak moc chutná! Pak jsme s taťkou vyrazili ven plechovou károu, taťka nás vysadil v obchoďáku, co mají místo vozíčků auta a sám jel pryč. Já si nejdřív vzala vlastní nákupní minivozík, ale ve chvíli, kdy mamka nabrala čerstvé rohlíky, odložila jsem vozík a běžela si pro příděl, takže jsem pod nátlakem musela nejdřív odvézt vozík, pak si sednout do autíčka a pak jsem se teprve dočkala. Celé to nakupování bylo tak namáhavé, že než s náma taťka dojel domů, zalomila jsem to a neprobudila mě ani mamka, když mě vyndávala z auta a přenášela domů. Jen malá štěkna se radovala tak hlasitě, že mě donutila otevřít oko, ale vzápětí jsem ho zase zavřela…na další hodinu. Taky jsem pak měla hlad jako vlk, oběd ve dvě odpoledne jsem neměla, ani nepamatuju! A když pak k pozdě odpoledne obědvali naši, ještě jsem od každého z nich vyškemrala pěknou dávku těstovin. Svůj příděl jsem vyluxovala tak rychle, že mě mamka podezírala z křečkování a šla hledat, kam jsem si to schovala na horší časy. No, spletla se a jako omluvu mi dala dalších pár kousků (stejně mi je určitě dala jen proto, že chtěla na vlastní oči vidět, co s nima ve skutečnosti dělám - a já je FAKT jedla).
17. 02. 2011 Ani ve snu by mě nenapadlo, co mi dnes děda udělá. Zrovna děda! Telefonoval s mamkou a pravda, děsně se domáhal hovoru se mnou, a protože já mlčela jak zařezaná, mamka mu chtěla udělat radost a mluvila místo mě. Jenže když jsem si pak vzala dědu na ucho a třikrát po sobě mu řekla „aló, aló, aló“ a pak ještě „jo“, ze sluchátka se ozvalo „Neser mě a nehraj si na Lucku.“. Ani trochu jsem tomu nerozuměla, ale mamka to slyšela, sebrala mi telefon a řekla dědovi, že do tý prdele, nebo kam, poslal mě. Z toho jsem usoudila, že to nebylo nic pěknýho a doufám, že si příště dá pozor na pusu, jinak si s ním už telefonovat nebudu! K večeru přijela hodyňská babička, takže mě vykoupala a zase se se mnou někdo pořádně vyráchal ve vodě…mamka už je totiž dost okoukaná a dělá se mnou pořád ty samé blbiny.

20. měsíc

18. 02. 2011 Ráno jsem mamku vzbudila před sedmou a než mi připravila snídani a převlékla, byla dole i babička. Zatímco se mamka věnovala čištění krbu (zbytečná ztráta času!) a zatápění (to už taková zbytečnost nebyla), babička se věnovala mně. A když jsem pak vytáhla zpod schodiště mamčin obří gymnastický balón, ještě netušila, co ji čeká a s úsměvem mě na něj posadila. Zhruba po půlhodině intenzivního hopsání na míči (mého, babička mě držela) jí ten úsměv trochu opadnul… Pak jsem na chvilku odešla od míče a babička se rychle zdekovala a byla fuč. Stejně rychle zmizel balón zpátky pod schody. A až do poslední chvíle jsem nevěděla, jak to dnes vlastně bude, ale když mamka začala po obědě balit, bylo jasné, že jedeme za dědou a babičkou do Hradce. V autě jsem si schrupla, abych byla na dědu a babičku dostatečně čerstvá. Hned jsem jim to tam prolustrovala, jestli není někde něco nového a třeba ten dědův zelný salát na stole mě zajímal opravdu hodně, jen mamka mě měla pořád na očích, tak jsem nedostala jedinou šanci ho nenápadně koštnout.
19. 02. 2011 Ráno mě mamka přenesla dědovi a babičce do postele, připravila mi snídani, přebalila mě, poradila mi, abych se nezapomněla podívat v kuchyni za dveře a na další dvě a půl hodiny zmizela do postele. Za dveře jsem se pochopitelně šla podívat a byl tam… Gymnastický balón! Jen to babičce a dědovi moc dlouho nevydrželo, a zatímco mě děda odlákal k oknu, že budeme koukat na auta, babička odnesla balón neznámo kam. Ale od minula jsem si zapamatovala, že to, co jim jezdí před barákem, je bus a autu jsem nadobro přestala říkat brm, brm, ale s konečnou platností je to jednoduše a prostě auto. Odpolko po probuzení už tam čekala taky teta Monča, ale nechtěla jsem k ní ani za nic. Pak jsem se teda trochu rozkoukala, a když se u ní najednou objevil ranní balón, byly jsme kámošky. Ale jen do chvíle, kdy jsem chtěla opětovně vysadit na míč, natáhla ruce nahoru, aby mě na něj mohla teta dobře posadit a ona se po mně opičila (takže jen zvedala ruce nahoru a kvičela jak píchlé podsvinče) a jinak se nic nedělo. To byl teda kolosální podraz! Další si na mě přichystal děda - nejdřív mi ukázal, jak prima věc je drbátko, ale když jsem pak za ním chodila s drbátkem v ruce a vytahovala si nohavici a se slovy „na, na“ mu ho vnucovala, aby mě drbal na noze, to už se mu nelíbilo. Dokonce měl tu drzost v jedné nestřežené chvíli drbátko uklidit na skříň a myslel si, že na něj zapomenu. Omyl! Chodila jsem za ním totiž dál jak hromádka neštěstí, rukou jsem si držela nohavici, smutně na něj koukala a říkala „na, na“. Kdepak, neustrnul se nade mnou a jednoduše bylo po drbání. A jak se ještě pár desítek minut předtím pyšnil, jak se krásně nechám drbat - nohavice si vyhrnu, když řekne, že podrbeme bříško, vytahovala jsem tričko, a když řekl, že podrbeme záda, natočila jsem se k němu a vzpažila ruce, aby mohl drbat úplně všude. Večer jsem se těšila na koupačku s dědou, ale z toho nic nebylo a koupala jsem se zase s mamkou a ke všemu mi nevzala žádné vodní hračky, tak to vypadalo na nudu. Jenže ona odněkud vytáhla mycí houbu na špagátku a já vymyslela prima hru - namočit houbu, vyndat houbu, namířit houbu, hodit houbu. Po pár minutách byla mokrá nejen mamka a podlaha, ale i ty epesní tapety na dveřích. Proč asi babička tak rychle zmizela, jen co vešla do koupelny a mamka jí řekla „Mrkni, jak vypadají dveře.“? Pak už měla přijít jen klasika - navečeřet, vyčistit zuby, obléct spací pytel a jít spát. Ale to by tam nesměl být právě večeřející děda, ochotný rozdělit se o žvanec. Zhltla jsem svou dávku kaše, pak jsem tak dlouho ujídala dědův rohlík, až došel a mamka s babičkou mi připravily můj vlastní a zhltla jsem ještě ten. Tomu říkám obžerství!
20. 02. 2011 Včera šli naši spát kolem desáté a jak mě chtěla mamka přikrýt, aby mi nebyla zima, otevřela jsem oči. Co bylo od osmi do těch deseti, o tom nemají naši ponětí a já to mám v mlze. Zato co se dělo dál, si bude mamka pamatovat ještě hodně dlouho. Dvakrát mě zkoušela vzít k nim do postele a uspat mě - neúspěšně. Dvakrát mě nosila v náručí, zpívala (načež jí pak taťka řekl, že se vůbec nediví, že jsem nemohla spát) a uspávala mě - neúspěšně. Nechala mě ležet v posteli a šíšala na mě - neúspěšně. Ignorovala mě a dělala, že spí - neúspěšně. Když jsem slyšela babičku zakašlat, řekla jsem „bába“. Když se taťka převrátil v posteli, řekla jsem „táta“. A když ani jeden z nich nereagoval, zkoušela jsem volat dědu. Řádově každých pět minut jsem si sedla, opřela se o svou měkoučkou cestovní postýlku a mlátila o ní hlavou. Pak jsem si tak na dvě minutky lehla a nanovo tloukla hlavou o postýlku. Až ve třičtvrtě na dvě jsem se umlátila a zavřela oči. Na pět minut. Pak už to mamka psychicky nevydržela, rozsvítila (čímž vzbudila taťku) a šla mě prohlížet, jestli jsem se během dne nepraštila do hlavy, že nemůžu ležet a spát. Taťka se jí vysmál a řekl, že jsem se jen večer přežrala a teď potřebuju vybít energii, ale aspoň mi vyměnili plínku a dali napít. Pak mě teda pěkně nakrkli, protože mě vrazili zpátky do postele, zhasli a bylo po legraci. Zkoušela jsem začít hodně hlasitě brečet, ale bylo mi to houby platné a o půl třetí jsem to konečně zalomila. Taky jsem chrněla až do půl desáté! Pak na mě naši ušili pěknou boudu po odpoledním šlofíku. Šoupli mě k dědovi do koupelny a schovávali se přede mnou v kuchyni. Pak jsem je objevila, chvíli s nima byla v obýváku, ale chovali se tak nějak…divně…a pak jen babička řekla „aha“ a odvedla mě zpátky za dědou do koupelny. Ale já vím, proč se mě snažili zbavit - jsou to krkavčí rodiče a jeden si žral tiramisu a druhej mi žral jeden z jogurtů s čokokoulema a schovávali se přede mnou, abych po nich nechtěla! To děda, to je jinej kabrňák, ten se se mnou včera rozdělil i o poslední sousto!
21. 02. 2011 Ráno, jen co taťka vytáhnul paty z domu, jsem došla pod schody pro obrmíč a donutila mamku, aby se mnou dělala „hop a hop“. Hned zkraje mě poučila, abych si dávala pozor na bradičku, protože jsem chtěla mermomocí hopsat vestoje čelem k ní. Pro jistotu se mě ještě zeptala, jestli vím, kde je brada. Pochopitelně, že vím, tak jsem jí ukázala, kde ji mám, a pak jsem vyzkoušela, jestli si dává pozor na tu vlastní. Nedává - a moje zuby tam měla vyražené ještě několik minut. Hopsala se mnou jen chvíli a už funěla, že jí bolí ruce, tak jsem jí chtěla dopřát chvíli odpočinku a odešla k francouzským dveřím. Jenže když jsem se vrátila, míč byl fuč! Ovšem jen na dobu dočasnou…o půl hodiny později jsem ho čirou náhodou zahlédla napěchovaný ve skříni. Pěkně zhurta jsem na mamku spustila, ale když ho vyndala a pořádně na něm se mnou pohopsala, zametla jsem celou aféru pod koberec.
22. 02. 2011 Ráno jsem dostala chleba se sýrem, ale protože jsem gurmán, chlebem se nechci zatěžovat, takže pokaždé, když mi mamka nabídla nové sousto, vytlačila jsem ho jazykem ven, ukázala na okraj chleba, kde přečníval největší kus sýra a řekla „tonle“. Ovšem o něco později mi došlo, že říkat mamce, který kousek chleba chci sníst, je zbytečná ztráta času a ukradla jsem si z něj rovnou jenom sýr. Zbytek (tedy chleba s máslem) jsem velkoryse nechala mamce. Na oběd jsme po dlouhé době vyrazili se strejdou Martinem, ale už jsem ho nějaký ten pátek neviděla a jen co na mě kouknul, namáčkla jsem se na mamku, co to šlo a držela ji dostatečně pevně, aby mě jen tak nesetřásla. Jenže strejda pořád dotíral, tak jsem mu musela ukázat pár slz, aby mu došlo, že to myslím naprosto vážně s tím, že se dneska kamarádit nebudeme. Stejně si ale nedal pokoj a dělal na mě blbinky, že mi nakonec uletěl jeden úsměv a pak další a další…
23. 02. 2011 Dneska se tu zastavil děda s nějakým strejdou a děda byl ohromně překvapený, že jsem ho poznala po hlase, aniž bych ho ještě viděla. Tak se mi zdá, že mě trošku podceňuje.
24. 02. 2011 Ráno změna - vstával se mnou taťka místo mamky. Jenže bylo deset a mamka pořád nikde. Pak se taťka na chvíli vypařil, tak jsem toho hned využila. To by tak hrálo, aby mamka chrněla až do půl jedenácté! Opatrně jsem odsunula zábranu u schodů a než na to taťka přišel, byla jsem v polovině schodiště. Evidentně jsme měli na mamčino vstávání stejný názor, protože jsem už čekala, že mě odnese zpátky dolů, ale místo toho mě vynesl do ložnice a dal mě k mamce do postele. Ovšem jinak to jsou škrti, žádní rodiče! Taťka si ohřál polívku, ale se mnou se dělit nechtěl. Jenže byl dostatečně nápadný na to, abych okamžitě zavolala na mámu, běžela k jídelní židličce, sundala z ní věci, co tam nepatří a začala si sundávat mikinu, aby mi mamka mohla nandat bryndák. Pak jsem ještě, aby bylo všechno naprosto jasné, poklepala na židličku a řekla „am, am“. No jo, co mohl taťka dělat jiného, než se se mnou nakonec rozdělit?
25. 02. 2011 Ke snídani mi mamka udělala pro změnu kornflejky s mlíkem, bašta to byla ohromná, jenže mamka měla pořád nějakou práci okolo, jako třeba zatopit, tak jsem se musela sem tam občerstvit sama. Jenže ono to není jen tak, trefit se lžičkou do pusy. Takže když mi pak odpadlo od pusy a malá štěkna byla u mě, dřepla jsem si, ukázala na místo, kam mi to odpadlo, řekla „tay“ a štěkna to vyluxovala místo mě. Ovšem v další nestřežené chvilce jsem udělala něco, co ani mamka nečekala. Vzala jsem pytlík s kornflejkama a začala ho sypat do mističky. No, a co se nevešlo do misky, vešlo na stůl a něco dokonce i na koberec. Inu, pytlík to byl veliký a já ho vyprázdnila celý. Jo, hlad je prevít. Pak jsem se ještě od mamky dozvěděla, že mám kliku, že jsem snědla všechny lupínky, co se namočily v mlíku… Večer jsem překvapila taťku (jak to, že si toho doteď nevšimnul?) - viděla jsem, že už mi mamka připravila přebalovací pultík, tak jsem si došla pro pyžámko a cestou si začala zouvat boty. Ten čubrněl!
26. 02. 2011 Ráno jsem, jak už je mým zvykem, uklidila své pyžámko, pak jsem, zatímco mamka luxovala, podnikla výpravu do prvního patra (aniž by o tom pochopitelně věděla, podlezla jsem totiž zábradlí) a když doluxovala, vzala jsem si Pana Luxa do parády já a ještě jednou to po ní přeluxovala. Mamka se jen politovala, jaká je škoda, že nechci mít Pana Luxa zapnutého, že prý by mě tu s ním ochotně nechala běhat klidně dvě hodiny v kuse. Před šestou ještě přijela teta Helča a protože se mnou nejdřív šaškovala přes sklo, hned jsem se k ní měla. Taky se moc podivovala nad tím, kolik už umím písmen, že to prý ani jejich kluci neumí (a to je tomu staršímu 6). Pravda, oni umí čísla a umí počítat, ale když mi naši dají pár měsíců, zvládnu i to.
27. 02. 2011 Skoro to vypadalo, že se mnou dnes nikdo nevstane, ale nakonec se obětoval taťka. To už bylo podruhé v tomhle týdnu, co mamka zůstala v posteli a hodlala vychrapovat. Tak to tedy ne! O půl deváté jsem vyrazila ke schodům a začala ramplovat zábranou tak hlasitě, jak jen to šlo. Do toho jsem ještě skandovala „máma, máma“. Pak ale přišel taťka, popadl mě do náručí a odnesl na gauč. Tak jsem aspoň hodně hlasitě brečela s předsevzetím probudit mamku. To se mi ale stejně nepovedlo, je nějaká moc odolná. Jinak máme v poslední době s mamkou nad taťkou navrch. Pořád říkal, jak jsem ubrečený ufňukánek, že se mi ani nic nestane a už brečím a že prý mě rozmazlila mamka. A teď klidně spadnu a ani neceknu. A to se ke mně mamka chová pořád stejně!
28. 02. 2011 Ne, že by mě naši nechválili, ale napadlo mě, že není špatné se občas pochválit sama, takže když se mi něco povede, zatleskám si. Třeba dnes, když mi na přebalovacím pultíku jela pusa a mamka řekla, že jsem drnda, tak jsem si zatleskala, jak krásně se mi to „drnda“ povedlo zopakovat. Pak jsem si taky musela zatleskat, když se mě mamka zeptala, kde je Lucinka, a já ukázala na sebe a řekla „tay“, načež začali naši sáhodlouze dumat nad tím, jestli je možné, že jsem si začala uvědomovat sama sebe. Začala, nezačala - prostě vím, kde je Lucinka, a basta! Ovšem hlavní terno dnešního dne přišlo až k poledni. Vyjeli jsme na nákup, a protože měl taťka na něco chuť a mamka si chtěla koupit nějaký hadřík na sebe, jeli jsme do prvního patra. A než si mamka nakoupila, odtáhla jsem taťku k osíťované trampolíně. Když už z něj teklo, jak byl splavený, vystřídala ho mamka, ale na každou jejich otázku „Tak co, už půjdeme?“ jsem odpovídala stylem zadrhnuté desky „hop a hop a hop“. Až o několik desítek minut jsem se nechala „utáhnout na žrádlo“, jak řekla mamka. Taky teda řekla, že jsem jak pes, ten prý taky reaguje jen na kus žvance.
01. 03. 2011 Během dne mluvila mamka o dnešním ránu jako o „dobře načasovaném blbém vtipu“. Nějak se totiž nemohla ráno vykopat z postele a mně od rána jela pusa a průběžně jsem říkala „drnda, drnda“. No, když mě mamka naučila, že je Lucinka drnda, tak čemu se diví, že? A ještě něco - něco se u nás děje, zdá se mi, že z lednice podezřele rychle mizí jogurty s čokokoulema. Ne, že bych sem tam nesnědla dva kousky naráz, ale na to se lednice plní magnetkama, co jsou pod víčkem, až příliš rychle - dva snědené jogurty najednou znamenají dva magnetky, tak jak je možné, že se během jednoho dne objeví na lednici čtyři nové?
02. 03. 2011 Ráno jsem si udělala z našich předčasný apríl. Naši si mě vzali k sobě do postele a já si u nich pěkně zateplila plínu (rozuměj - měla jsem tam pořádnou a smradlavou nálož), ale na taťkovu otázku „Lucinko, kakalas'?“ jsem okamžitě reagovala „ne, ne“. Taťka to uzavřel, že asi cítil bůhvíco. Jenže za chvíli to bůhvíco cítila i mamka a zopakovala předchozí otázku. Odpověděla jsem stejně jako předtím. Ještě párkrát se mě ptali a zkoušeli ze mě vymámit jinou odpověď, ale nedočkali se. Zato já se dočkala - mamka prohlásila „Takhle malá a takhle prolhaná.“. No jo, jenže co jsem měla dělat? Kdybych se přiznala, tak mě z té jejich prima postele vyženou, jenže já se tam s nima chtěla pořádně poválet. Dopoledne jsme s mamkou vyrazily na nákupy, jenže sedět pořád v kočárku je děsná nuda. Nakonec se mi podařilo mamku donutit, aby mě z něj vyndala, ale mělo to podmínku - buď budu ťapat po svých, nebo pojedu v kočárku. Žádné nošení v náručí. Po pravdě řečeno jsem nečekala, že to fakt dodrží, takže jsem se po chvíli ťapání zastavila, začala hýkat jak osel a zvedat ruce. Jenže mamka se hned zeptala „Takže chceš jít do kočárku?“ a bylo vymalováno. Nezbylo mi, než říct „ne, ne“ a dál si ošoupávat vlastní podrážky. Odpoledne se mi pak vůbec, ale vůbec nechtělo spát, jenže mě mamka položila do postýlky a nechtěla mě vyndat, tak jsem začala hrát hru na schovávanou. Ona jde totiž ta matrace zvednout a při troše šikovnosti se pod ní jde schovat, případně vlézt mezi matraci a prostěradlo.
03. 03. 2011 Páni, to byl den, taky jsem večer padla jak zabitá a okamžitě usnula. Dopoledne jsme s taťkou a mamkou vyrazili s kočárkem na nákup. Tedy hezky dlouho to vypadalo, že kočárek s sebou máme jen pro okrasu, protože jsem od nás šla po svých skoro až na Anděl, ale pak jsem si řekla, že chvíle posezu neuškodí. Těsně před příjezdem domů jsem upadla do tak hlubokého spánku, že mě neprobudily ani štěkny, ani přenášení do postýlky a svlékání bundy a mikiny. Však jsem na pořádný a tvrdý spánek měla po té pěší túře nárok, že! Hned po probuzení mi dali naši najíst a vyrazili jsme znovu ven. Tentokrát autem do krámu, co mají tu velkou trampolínu. Tam už na nás čekal strejda s Lolem, takže jsme dělali „hop a hop“ ve dvou a více - to když k nám na trampolínu přišel ještě někdo další. Většinou k radosti našich, protože měli jistotu, že nás tam to třetí dítě pořádně rozhopsá a nemuseli nás rozhopsávat oni. Byli jsme tam pěkně dlouho, jen co je pravda, takže jsme domů dorazili tak akorát na vybalení nákupu a napuštění vany. No, není divu, že jsem usnula v okamžiku, kdy mě naši položili do postýlky.
04. 03. 2011 Dnes jsme pro změnu šly dopoledne s mamkou do Medvídka. To je něco jako Andílek - spousta dětí, tancování, hraní a blbnutí na říkanky. Trochu jsem se držela stranou, přece jen bylo vidět, že ostatní děti už tu jsou ostřílení mazáci… A těsně před odchodem jsem se naučila nové slůvko „boue“ (tedy boule). Vzhledem k tomu, že se mi podařilo sesunout se z gauče tak nešikovně, že jsem to vzala čelíčkem o jednu hračku a okamžitě mi tam vyrostl modrý hrbolek velikosti Řípu, bylo tohle slovo přinejmenším dost aktuální.
05. 03. 2011 Po ránu mě mamka krmila a ještě při tom narychlo poklízela, což vedlo k mé velké nevoli - jejím úkolem v danou chvíli přece mělo být krmení! Později, když jsem zrovna šmírovala u francouzských dveří, co se děje venku, jsem to pochopila. Na dvorku se nám někdo promenoval! Nepatrnou chvilku jsem si je dost nedůvěřivě prohlížela, ale pak mi došlo, že tyhle obličeje odněkud znám…děda s babičkou! Hned jsem na ně vytasila svoje bělouše v puse! Na odpoledne mi slíbili velkou trampolínu a fakt jsem se na ni těšila, takže měli kliku, že jsme tam opravdu jeli. Jenže tam byly děti a mně se tam moc nechtělo, tak jsme šli nakoupit, a zatímco stál taťka frontu u kasy, mamka mi šla vynahradit tu plnou trampolínu. Vyžebrala si od taťky drobáky a vzala mě na to blikající autíčko, co na něj chci už tak strašně dlouho. Posadila mě do něj, dala mu k jídlu peníze a auto se tak splašilo, že jsem se okamžitě začala sápat ven a celou dobu jeho zběsilé jízdy ho pozorovala z uctivé vzdálenosti. Tak jsme tedy i s nákupem vyrazili zpátky k trampolíně, tentokrát byla úplně prázdná…ale jen na chvíli. A jakmile na ni skočil ten kluk, co tam chvíli okouněl, znovu jsem se drala k našim - vždyť by mě tam snad i zašlápl! Doma mi pak mamka dala jogurt s čokokoulema a ve čtyři mě položila do postýlky. Když už bylo po čtvrt na pět a já pořád nic, mamka prohlásila „Jestli neusneš do 10 minut, jdeš z postele ven.“. Ještě za 2 minuty půl páté jsme na sebe koukaly, a když odbíjela půla, měla jsem už oči zavřené a spokojeně oddechovala. Za hodinu už ale začali být všichni „nenápadně“ hlučnější a naprosto vědomě mě probudili. Ovšem největší legrace přišla večer v podobě koupání. Nejdřív jsem totiž pořádně pocákala mamku s babičkou, pak přišel děda a mamka se z koupelny opatrně vytratila, vzápětí po ní udělala totéž i babička a zůstal se mnou už jen děda. A i ten brzo poznal, zač je toho loket, být se mnou v místnosti, kde je napuštěná vana…nakonec stál u vany jen v trenclích, aby toho neměl zbytečně moc mokrého.
06. 03. 2011 Přes den se mi věnovali hlavně děda s babičkou, takže když odpoledne odjeli, pořádně jsem zapřáhla naše. Vodila jsem si je všude po bytě, dirigovala, co a kde mají dělat a při tom všem organizování jsem se nestíhala dívat kolem sebe, takže při jednom takovém vedení mamky za ruku za současného dívání se dozadu na taťku došlo k čelní srážce s lednicí. A mamka, mamka dobře věděla, že do ní narazím a vůbec mě na to neupozornila.
07. 03. 2011 Po bouřlivých ránech, plných povídání, hulákání a křiku jsem přešla k novému rannímu rituálu - ráno po probuzení v posteli ležím, sem tam se zavrtím, ale ani nedutám. A když mě třeba dneska ráno chtěla mamka vyndat z postele a jít se mnou dolů, řekla jsem „ne, ne“, otočila se k ní zády a pořádně chytla Šášu. A taky jsem se po 14 dnech urputných a lítých bojů o Šášu vzdala, a když mě naši odnášejí z ložnice, zavčasu ho odhazuju zpátky do postele - stejně by mi ho vyrvali z ruky…
08. 03. 2011 To zas bylo spěchu po ránu, pořád samé „hamej, hamej“ a to všechno proto, abychom včas dorazily do Medvídka. Tedy to „včas“ musí být bráno s akademickou čtvrthodinkou, protože jsme dorazily o deset minut později a než mě mamka převlékla, trvalo to dalších 5 minut. Po cvičení jsme šly s mamkou ještě do herničky, ale nejdřív jsem tam jen tak postávala opodál a sledovala, co se kolem mě děje. Později jsem se odvážila jít si sednout do auta a tam jsem taky pěkně dlouho zůstala…tedy až do doby, kdy mamka zavelela k odchodu, a když jsem nereagovala, dělala, že odejde sama. To mě tedy hodně rychle zvedlo z auta! Pak jsem ještě před tetama ukázala, jaká jsem ukázková holka - to když mě mamka oblékala a já při všem spolupracovala. Tety jen valily oči!
09. 03. 2011 Celý den bylo venku krásně, tak jsme odpoledne po svačině vyrazili i s taťkou na dětské hřiště s tím, že tam snad bude nějaký kamarád na seznámení. A pozor - šli jsme bez kočárku a až na hřiště jsem došla úplně sama! No, asi byli taky dost překvapení, když viděli hřiště plné k prasknutí. Já byla nejvíc unešená z houpačky, akorát byla pro velké děti, takže se se mnou museli houpat naši. Ovšem nepohrdla jsem ani houpačkami pro děti mého věku, to samozřejmě ne! Domů se mi dvakrát moc nechtělo, dokonce jsem se při odchodu jednou sebrala, otočila se a snažila se utéct zpátky na hřiště. Bezúspěšně. Aspoň mi ale slíbili, že sem zítra půjdeme zas. Domů jsme nakonec dorazili těsně před koupáním a mně se podařilo zlít mamku tak, jak ještě nikdy. Počkala jsem si na vhodnou chvíli - akorát se ke mně nahnula, že mě umyje, ale nejdřív si chtěla nahřát ruce ve vodě. Nahnula se tedy přes vanu, ruce strčila do vody a stála čelem přímo proti mně (ona by to značila za absolutně bezbrannou pozici). Mně už pak stačilo jen nabrat plné dlaně vody a chrstnout to přímo na ni. Možná že i trhla rekord ve svlékání, jak se snažila dostat z mokrého oblečení.
10. 03. 2011 Po snídani mamka splnila, co včera slíbila - oblékla mě a šly jsme znovu na hřiště. Tentokrát s kočárkem, tentokrát zelo prázdnotou a taky jsme tam tentokrát byly jen čtvrt hodiny, protože pak mamce zavolal nějaký pán a musely jsme jít domů něco zařídit. Tak takhle ale včerejší dohoda nezněla! Než pánové přišli, ještě jsme poklidily na zahradě větvičky. Respektive mamka poklidila a já jí diktovala, kde má co sebrat. Za svou pomoc jsem ovšem sklidila jen poznámku „Kdybys mi radši místo toho kibicování pomohla.“. Inu nevděk světem vládne… Doma jsem si začala budovat svou pozici před štěknou. Dobře totiž vím (na rozdíl od ní), že nesmí na koberec, takže jakmile na něj vlezla, ukázala jsem prstem někam do prostoru a zavelela „tam, tam, tam“. Zatím mě tedy neposlouchá, zato na to vždycky zareagovala mamka, zjistila, že je štěkna tam, kde být nemá a vyhnala ji. Pak jsem, taktéž po mamčině vzoru, řekla „tááááák“ (ona tedy občas říká „tááák je hodná“ nebo „tááák je šikovná“, ale to je zbytečně dlouhé). To by bylo, aby ta malá chlupatá potvora nezačala poslouchat i mě!
11. 03. 2011 Prý jsme dnes měli jet na výlet s tetou Soňou a s Domčou, v devět ráno jsme měli vyrážet. Jenže bylo sedm - probudila se mamka, bylo půl osmé - probudil se taťka, bylo osm - vstala mamka, bylo osm nula pět - vstal taťka, a když mě chodili každou chvíli kontrolovat, jestli „UŽ“, komentovali to „Ta vychrapuje, jako by byla po pařbě!“. Ovšem já k tomu můžu říct jediné - není nad zdravý a vydatný spánek. Jejich mínus, že si toho neužili, když mohli! Vstávala jsem před třičtvrtě na devět, takže bylo jasné, že v devět opravdu nevyrazíme. Nakonec jsme vyrazili v deset, ale ne s tetou, ta nakonec stejně nemohla. Místo toho mě naši vzali na velkou trampošku. Jak já ten krám miluju!
12. 03. 2011 Můj ranní rituál „ležím a mlčím“ se týká pouze dnů, kdy se probudím kolem půl osmé. V opačných případech je vše při starém. Třeba jako dnes - probrala jsem se po šesté a okamžitě jsem začala hulákat. Kupodivu se mnou po dlouhé době vstal taťka, tak jsem si toho náležitě užívala, a když vstala mamka (zrovna jsem se dost vztekala, protože taťka nechtěl skákat, jak jsem pískala), ani jsem si jí nevšimla a odmítla jsem k ní jít. Taťka sice říkal, že je to proto, že nevstávala, tak ať teď nepřepíná, ale opak je pravdou - z taťky bylo nutno vymáčknout co nejvíc, dokud to šlo. Po druhém obědě (ano, dnes jsem měla obědy dva - jeden o půl dvanácté - to ten svůj, a druhý pak o půl druhé po probuzení, to jsem si s mamkou dala kachní masíčko a domácí knedlík) jsme vyrazili na chalupu. Tam jsme vyrazili na výlet do lesa a já poctivě ťapala po svých, co to šlo, taky jsem pak cestou zpátky zalomila. Domů jsme dorazili o půl sedmé, tak akorát na ohřátí vody a napuštění vany. Jenže co asi tak naši očekávali, že bude následovat po mém uložení? Ti naivové si snad mysleli, že si po tom půlhodinovém šlofíčku v autě znovu lehnu a padnu za vlast?! No, soudě dle délky a hlasitosti mého nesouhlasného křiku po uložení do postele jim došlo, jak se věci mají.
13. 03. 2011 Ráno jsem si zopakovala budíček v šest, tentokrát zase s mamkou a taťka si to v posteli užíval tak, jako mamka včera, takže do půl jedenácté. Tomu říkám bordel nad bordel! Trochu se mi zlepšila nálada, když taťka dosnídal a šel se mnou na dvorek, chvíli jsem honila jednu štěknu, chvíli zas druhou, chvíli jsem kradla kolíčky, pak jsem sbírala na lopatku psí bobky…skoro se mi ani nechtělo domů na jídlo. Po něm mě zas vrazili do postele a prakticky bez řečí jsem zalehla a usnula. Tentokrát nebyl sice žádný druhý oběd, zato jsme vyrazili zase na nákupy - taťka si nakupoval a my s mamkou si prohlížely papoušky, králíčky a všechno to, co mi domů rozhodně nepořídí. Ovšem co mi pořídili doma, je houpačka. Visí od včerejška na trámu a já chci pořád houpat a diktuju si, kdo mě bude houpat, jak mě bude houpat, a kde při tom bude stát nebo sedět. Jo, není to špatná věc, být milovanou a obletovanou holčičkou!
14. 03. 2011 Dneska jsme jeli na mamčin popud (po mém hradeckém extempore s několikahodinovým nočním mlácením hlavou o postýlku) k neuropaňdoktorce. Ta se sice celou dobu usmívala, ba dokonce smála, nad faktem, že tohle dělám, a říkala, že to rozhodně nevypadá na nic závažného, spíš na můj zlozvyk, který časem vymizí, ale přesto mě poslala na nějaké EEG. Ptala se mamky, jestli vydržím mít na hlavě čepici - no co o to, čepice já mám ráda. Ovšem když pak neuropaňdoktorka podotkla, že budu muset vydržet asi 20 minut ležet, mamka se upřímně rozesmála. Nakonec z toho vzešlo, že by bylo fajn, kdybych vydržela aspoň chvíli v klidu sedět. No, tak to bych zvládnout mohla…
15. 03. 2011 Jupí, ráno jsme zase vyrazily do Medvídka. Sice jsem opět dělala, že se mnou mamka doma nic nedělá, a že „kolo, kolo mlýnský“ a ostatní říkanky a písničky jsou pro mě úplně nové a neznámé, ale závěr byl naprostá bomba! Mamka se totiž domluvila s jednou tetou, která chodí vždycky ještě jednou týdně do herničky, že budeme chodit s nima, abych si mohla vyhrát s nějakým vrstevníkem. A jako bonus pro mě je fakt, že ten kámoš je kámoš a ne kámoška!
16. 03. 2011 Má nová přezdívka je „Paní Jejda“. Jako bych mohla za to, že vždycky, když se mi něco „povede“, řeknu „jejda“. Dnes jsem si třeba chtěla sundat pití z jídelní židličky, jenže jak jsem se pro něj natáhla - co si budeme nalhávat, přece jen je židlička docela dost vysoká a já zas až takový čahoun nejsem - nějak ta sklenička škobrtla o okraj židličky, v ruce se mi naklonila, a než jsem ji dala do úrovně svého hrudníku, mlíko vyšplouchlo na zem. V tu chvíli jsem začala před apokalypsou na zemi couvat se slovy „jejda“. Pak jsem jejdovala ještě dvakrát - jednou, když jsem drkla kostkama do skleničky s čajem a všechen se vylil na koberec, a podruhé, když jsem se snažila přesunout obsah čerstvě nalité skleničky lžičkou do druhého hrnečku a zjistila, že převážná většina čaje vykapala na stůl.
17. 03. 2011 Ráno jsem začala dělat na taťku „pá, pá“, když odcházíme s mamkou dolů. A když na mě mamka hned po ránu šeptá, zašeptám to svoje „pá, pá“ i já - co kdybych náhodu taťku vzbudila? Má aktuální úchylka je „houpanda“ (ta, co mi visí doma na trámu), a „hopa, hopa“, tedy trampolína. I když ta obr trampoška na Butovicích v krámě je teda podstatně lepší!

21. měsíc

18. 03. 2011 Po dopolední svačině jsme osedlali čtyřkolého oře a vyrazili směr hradecký děda a babička. Ale protože jsem usnula v autě a probudila se těsně před příjezdem do Hradce, naši jen vyložili věci, v rychlosti mi dali oběd a jeli jsme se podívat za tetou Radkou a Elou. Ela je sice jen o čtvrt roku mladší než já, ale pořád leze po čtyřech. Ovšem jestli jsem si myslela, že mi nebude stačit, když já už chodím, tak jsem se krutě spletla! Teda nutno říct, že mě brzdil Čenda - chlupatá obří koule na čtyřech nohou, o které říkají, že je to pes. Kdykoli se octnul v mé blízkosti, začala jsem ječet a běžela se schovat k našim. Ale želvy v akvárku se mi moc líbily. A když jsme pak před odjezdem domů šli ještě okouknout zbytek zvířeny, nadšeně jsem volala „mééé“ na kozy, ale co mě úplně odzbrojilo, byly ty dvě velké „ga, ga“. Naši mi pořád tvrdili, že to nejsou žádné „ga, ga“, ale pštrosi, jenže copak oni tomu rozumí, že?! To JÁ mám všechno tohle nastudované z knížek, a v žádné z nich rozhodně žádný pštros mezi domácí zvířenou nebyl! Pak mě odvezli zpátky k dědovi a babičce na hlídání (tak tomu říkají oni, já tohle považuju za „odložili mě“) a sami si šli nacpat bachory do restaurace. A protože chci příště do restaurace taky, pořádně jsem tam důchodcům zatopila. Sice mi pustili v telebedně dětský kanál, jenže babičku popadlo bůhvíco a chtěla mě posadit na gauč a tím to všechno začalo. No, jednou mě museli vidět vzteklou i oni, aby to neměli pořád jen zprostředkovaně přes naše, ne?
19. 03. 2011 Dopoledne se taťka s dědou vypařili na chalupu (prý tam jeli něco stěhovat, ale já bych řekla, že se jen jeli někam ulít) a my měly dámskou jízdu ve třech. Po obědě mě mamka dala do postele, protože se rozhodla, že se bude chodit spát (tedy já budu chodit spát) po obědě a basta. Jenže pak se s taťkou vydali do obchodu, a když se vrátili, očekávali, že je přivítám v plné polní. Omyl!! Všude ticho, já stále spící v postýlce, v obýváku spící babička, spící děda a bdící teta, jejíž příchod vůbec nikdo nezaregistroval. Já bych ho tedy zaregistrovala, jenže když jsem se vzbudila a nikdo to nebral v potaz (protože v té době už děda s babičkou spali a teta tam ještě nebyla), zalomila jsem to znovu. Díky tomu jsem spala bezmála dvě a půl hodiny. Večer si chtěla mamka odfouknout a koupáním pověřila dědu. Jenže ten se rozhodl, že já se vykoupu sama, a on se mezitím oholí. Jen co si napatlal na obličej ty bílé amarouny, co mu tam tak nabobtnaly, spustila jsem řev, za který by se nemusel stydět ani lev a děda se pak ke mně nemohl ještě několik minut ani přiblížit, v opačném případě jsem začala ječet nanovo. Když mu ale nějakou dobu ty amarouny na bradě znovu nevyrostly, otestovala jsem, jestli je to pořád ten starej, dobrej děda, a zase bylo všechno OK.
20. 03. 2011 Dopoledne bylo venku tak krásně, že naši vytáhli dědu, štěknu (a pochopitelně i mě) a vyrazili jsme na vycházku. Došli jsme sotva na roh baráku a potkali jsme tetu Lenku se strejdou a Lucinkou. Všichni se tam děsně zakecali, a jediná šance, jak je upozornit na svou přítomnost, bylo vydat se na průzkum okolí. Nejdřív jsem zkusila jít za tím „ga, ga“ (který prý vůbec není „ga, ga“, ale holub, ale čert to vem) a pak i za cizí štěknou, co byla na druhém konci louky. Děda se tedy vydal za mnou, ale všichni se moc podivovali, jak daleko jsem se sama vydala. Babička, která nás chvíli sledovala a viděla, že jsme byli na rohu baráku, pak prohlásila, že „No to jste teda moc daleko nedošli.“. Po obědě mě zas vrazili do postele, ale ani jsem se tomu moc nebránila. Když jsem se pak probudila, naprosto najisto jsem si dědovi řekla o „manda“, tak mi ji oloupal a nakrájel. Když byl v mističce poslední kousek, zeptala se mě babička, jestli sní poslední kousek Lucinka nebo děda, ale to byla naprosto zbytečná otázka. Honem jsem ho snědla, a když pak děda říkal „A copak bude hamat děda?“, podala jsem mu prázdnou misku. No co - jestli chce, ať si nakrájí novou :)
21. 03. 2011 Od rána svítilo sluníčko, tak mamka rozhodla, že jen co dosnídám, půjdeme pracovat na zahrádku. A ještě před tou prací chtěla dát vařit polívčičku, ale chyběla jí do ní zelenina, tak mě oblíkla, připravila si peněženku…a než oblíkla sama sebe, pohotově jsem tu její šrajtofli sbalila, odnesla si ji na gauč a pořádně ji prolustrovala. Marná práce, měla tam totiž jen pár drobných. Tak jsem zase zapnula zip u mincí, zapnula jsem celou peněženku a honem ji šla vrátit na původní místo. Jenže ouvej - mamka šla tamtéž, a protože to vypadalo, že si jde pro peněženku, jen tak mezi řečí jsem jí řekla „na“ a peněženku jí podala, jako by se nechumelilo. Jó, ta kdyby věděla, že měla finanční kontrolu! Pak jsme šly tedy makat na zahradu, respektive mamka posbírala štěkní hovínka a pak dřela a já buzerovala štěkny, mamku, lezla jsem jí na záda, dupala mezi kytkama a podobně. Ovšem když jsem pak přišla k mamce s lopatkou a náloží štěknohoven, koukala jak puk a říkala „Äni snad nechci vědět, jak jsi to na tu lopatku dostala.“. Inu, některé věci jí asi zůstanou záhadou. Po obědě nás taťka naložil i se štěknama do auta a s jistotou, že v autě určitě usnu, jsme vyrazili na chalupu. O co větší byla jejich jistota ohledně mého spánku, o to usilovnější byla má snaha neusnout. A podařilo se! Nakonec jsem celé odpoledne až do šesti ťapala po zahradě pořád do kopce a z kopce, zatímco naši odnášeli na jednu hromadu větve, ořezané ze všech stromů. Takové ťapání je dost únavné, takže o půl sedmé, krátce po odjezdu domů, jsem to zalomila. Doma jsem dala rychlého čvachtáka ve vaně, rychlou večeři a rychlý přesun do postele. A usínání bylo i přesto, že jsem předtím usnula v autě, superrychlé.
22. 03. 2011 Včera večer přijela babička a už na nás čekala, když jsme přijeli domů, jenže jsme přijeli tak pozdě, že jsem si s ní už moc legrace neužila. Zato dnes ráno, to bylo něco jinčího! Blbly jsme, dělaly kraviny, babička si vzala koště, startovala ho a lítala na něm a učila mě, jak se to dělá, což taťka okomentoval slovy „Ty buď ráda, že Lucka ještě nemluví, protože jinak, kdyby se jí někdo zeptal, co dnes ráno dělala, by řekla, že lítala s babičkou na koštěti.“. Po deváté jsme ale s mamkou musely vyrazit ven, protože je úterý a to chodíme za dětma do Medvídka. Tentokrát mě chválila do nebes, protože jsem si už chodila k tetě pro hračky a různé nářadí, se kterým jsme zrovna hráli nebo cvičili, úplně sama a konečně jsem se (poprvé) zapojila i do „kolo, kolo mlýnský“ a jen tam nestála a nekoukala na ostatní. Jenže každé plus má i své mínus, a tady bylo to mínus víc, než jasné. Prostě se mi v Medvídkovi zalíbilo a domů jsem odmítla jít. Mamka to na mě zkoušela všelijak, i přes své obvyklé „Tak já půjdu domů sama.“. Ona teda opravdu odešla pryč a evidentně si myslela, že hned poběžím za ní, ale já si dál seděla na gauči a hrála. Když se pak vrátila, ukázala jsem jí rukou tam, odkud přišla, a řekla „tam!“ a zcela jednoznačně jsem ji vyhodila pryč. Jenže se mi fakt ani trochu nechtělo pryč, a když mně chtěla obléct kalhoty, udělala jsem pořádnou scénu. Nakonec mi kalhoty a mikinu v jedné mé slabší chvilce oblékla teta a zbytek (tedy bundu a boty) mi mamka oblékla až v kočárku, kam mě musela odnést v náručí. No můžu já za to, že to doma znám jak své boty? Odpoledne přijel děda, já teda ještě spala, ale když dvakrát ještě ve dveřích zahulákal „Haló, haló, je tu někdo?“, probralo by to i mrtvolu. Pravda, přišel i s jedním vlasatým strejdou, co mi dost připomněl toho chlupatýho psa, co jsem z něj měla děs v pátek u tety Radky, tak jsem se nejdřív držela mamky jak klíště a pak se mu pečlivě vyhýbala (a co na tom, že se jmenuje stejně jako děda?). Ovšem vyprovodit jsem je šla s našima ráda. Jen ten návrat domů - já chtěla ještě na houpandy na hřiště, ale naši pořád mleli něco o svačině. Zkoušela jsem dělat, že prostě domů nepůjdu, ale nakonec oba simulovali odchod domů a já hloupá a zvědavá šla zkontrolovat, jestli fakt odešli. Pochopitelně, že byli jen za dveřma, a jen co jsem za ně došla, honem je za mnou zavřeli! Aspoň, že mi slíbili, že až se nasvačím, půjdeme na hřiště, a že to taky splnili!
23. 03. 2011 Dopoledne jsem měla hned dvě havárie. První venku, když jsem chtěla obejít stůl, zakopla a spadla na něj tváří. Během dne se mi na tváři udělal modrý šlic a v koutku stroupek. Druhá havárie přišla o něco později, když odcházel taťka pryč a já chtěla honem doběhnout k oknu a zapápat mu. Jenže jak jsem chtěla honem vstát ze země, nějak se mi podlomila ruka a já spadla rovnou na nos. A taky na pusu a kousla jsem se do rtu. Nějakou dobu jsem si užívala mamčina šíšání, protože z pusy crčela krev a to na mamku dost zabírá. Za chvíli to přestalo bolet a za další chvíli mi začalo přilehlé okolí na puse pěkně modrat. Nic to ale neměnilo na běžných denních rituálech, takže mě mamka hned po obědě vrazila do postele se slibem, že až se probudím, pojedeme se podívat na mimi (a taky řekla, že budou muset vysvětlovat, že jsem opravdu dvakrát havarovala, ale nejsem týrané dítě). No, nabídka to byla lákavá, tak jsem sebou hodila a honem usnula, abych byla co nejdřív zase vzhůru. Jenže pak mě ještě zdržovali svačinou, přebalováním a převlékáním, takže jsme nakonec vyrazili z domu až ve čtyři. Hlavně, že já jsem musela usnout co nejdřív! Ovšem stálo to za to. Jeli jsme ke strejdovi Markovi a tetě Hance, co mají doma Justýnku. Mamka si ji pěkně dlouho šíšala, tak jsem dělala, že mi to nevadí, ale pěkně mě to vzalo! Ale prohlížela jsem si ji, to zase jo, byla jen o málo větší než moje panenka, ale mrskala sebou a ještě k tomu čůrala, kakala a plakala. Taky jí naši dali nějaké hračky a já zase utřela. Tedy ne tak docela, hned po příchodu mi teta dala medvídka a před odchodem mě ještě odvedla do vedlejšího pokoje se slovy „Pojď si vybrat domů ještě nějaké zvířátko.“. Nakonec jsme domů odjížděli a medvídkem, slonem a ještě jedním medvídkem, kterého jsem měla přicvaknutého na kalhotách a který báječně chrápe, když ho zmáčknu.
24. 03. 2011 Zase jsme si udělali celoodpolední výlet na chalupu. Tentokrát jsem tedy usnula v autě, protože jsme chytli ještě v Praze zácpu a jeli jsme to sakra dlouho. A jen co jsme dojeli na místo, jsem se probrala, a byla připravená na řádění. Naši zase odklízeli větve ze zahrady, tak jsem jim sem tam pomohla a nějakou taky přinesla. Ale když mě pak mamka posadila na jednu větev (na zemi pochopitelně) a dala mi na klín mističku s jablíčkama a mandarinkama, myšlenky na práci byly tytam. Občas mi nějaký kousek spadl na zem, ale to jsem vůbec nemusela řešit, obě štěkny fungovaly jako dokonalé vysavače. Když nad tím tak přemýšlím…proč vlastně doma používáme Pana Luxa?! Taky mamka vyfotila pár vodníkovských fotek. Sice tam není rybník, ale po víkendovém dědově vzoru jsem si vydupala i od našich, aby mě posadili na strom a mamka honem musela běžet do auta pro foťák. Měla kliku, že se mi na stromě líbilo a počkala jsem, než doběhla zpátky.
25. 03. 2011 Dopoledne si taťka sbalil saky paky, tak jsem si říkala, že se hodlá někam zdejchnout, ale opak byl pravdou. Nejen, že nikam neodjel, dokonce se mnou a mamkou vyrazil na procházku. Pak byl oběd a taťka pořád doma, pak jsem šla spát a taťka pořád doma, pak jsem se probudila a krom taťky byl u nás ještě děda s prababi a jednou tetou…a pak přišel okamžik O - taťka si vzal batoh a spolu s dědou a tetou odjel pryč. Místo sebe mi tu ale nechal prababi a to vůbec nebylo k zahození!
26. 03. 2011 Mé tajemství bylo prozrazeno! Zatímco mamka s prababi venku pracovaly, chtěla jsem sebrat štěknin bobek, vzala jsem si lopatku a šup s bobkem do ruky… Bohužel mě viděla mamka a lopatička mi byla okamžitě odebrána. Tak jsem chtěla pomáhat jinak…co třeba u těch růží, co je mamka stříhala? Vůbec nechápu, proč je na zahradě máme. Jen co jsem se k nim přiblížila, že mamce pomůžu, chytla jsem se o ně bundou a nemohla se hnout. A pak, když jsem chtěla ze země sebrat větvičku a hodit ji do koše k ostatním ostříhaným větvičkám, zapíchla se mi do prstu. To si to příště s tou pomocí pořádně rozmyslím! Odpoledne taky mamka telefonovala s hradeckou babičkou a ta jí připomněla, jak mě s dědou naučili říkat o sobě jako o „Lulu“ místo jako o „mimi“, tak to se mnou začala mamka znovu trénovat.
27. 03. 2011 Po snídani jsme šly opět všechny tři ven - babička s mamkou pracovaly, ale já už se po včerejší aférce s růží do žádných větších akcí zapojovat nehodlám! To jsem se radši věnovala zlobení malé štěkny. Ona je tak hloupá, že když jí seberu kost a utíkám pryč, běhá za mnou jako ocásek! To mi pochopitelně přijde děsně k smíchu, takže se řehtám na celé kolo. Občas jí tu kost nabídnu se slovy „brm, brm“. Co je mi po tom, že mi mamka pořád tvrdí, že morková kost je pro štěkny hamání? Prostě je malá, tlustá a uvnitř je díra, tak je to hrníček na bumbání a hotovo! Na hamání mají něco jiného…třeba moje jablko, co mi mamka nakrájela ke svačině a nechala venku na stolečku, abych si ho mohla kdykoli vzít. Pravda, krapet jsem tím nakrmila malou štěknu, ale ten poslední kousek jsem snědla sama (co mi taky zbývalo jiného, když jsem byla pod mamčiným drobnohledem? A než se nám vrátil domů taťka, po pár lekcích „Jak se jmenuješ?“ jsem téměř úplně přestala odpovídat „mimi“ a přešla jsem na „Lulu“.
28. 03. 2011 Dopoledne mamka avizovala, že půjde na záchod, ale ještě šla něco dodělat do kuchyně, tak jsem jí to tam šla připravit - otevřela jsem dveře na záchod, počkala na mamčin příchod, když se blížila k záchodu, ukázala jsem dovnitř a přikázala „tam“ (to aby náhodou nezapomněla, co chtěla udělat, a když seděla, ještě jsem jí podala časopis, aby si při tom něco přečetla. A za to se mi odvděčila tím, že mě nalákala do obchodu na nákup s vidinou obr trampolíny, která už tam nebyla!!! Tak takový podraz bych od ní za mou ochotu a láskyplnou pomoc nečekala!
29. 03. 2011 Ráno jsme se všichni nasnídali, pak mě babička převlékla, mezitím mamka sbalila, a i když se „pospíchalo“, stejně jsme vyrazili až o půl jedenácté. Cíl? ZOO! Mamka řekla, že musíme vidět opice a slony, nakonec jsme ale viděli snad úplně všechno. Taky jsme odtamtud odjížděli až v pět! Ze všeho nejvíc se mi líbily všechny ty ještěry a varani, co byli v terárku a já na ně mohla koukat z oka do oka. A celou dobu (tedy až na poslední necelou půlhodinu) jsem ťapala po svých (když tedy opomenu každou zastávku u výběhu, kdy mě babička držela v náručí nebo mě poponášela od výběhu k výběhu…ale ono to líp zní, když řeknu, že jsem od jedenácti do pěti běhala po svých, že?). Sem tam jsem se tedy zasekla u nějakých dětí a jedno jsem dokonce chtěla adoptovat, vedla jsem si ji směrem k taťkovi a mamka už mu hlásila, že konečně budu mít toho staršího sourozence. Jenže to měli v merku její rodiče a se slovy „Koukej, miminko jde jinam, než jdeme my, tak pojď.“. A když se mě holčička pořád držela jako klíště, dodali „Pojď, najdeme si jiný mimi.“. Jo tak takhle se to dělá!
30. 03. 2011 Má učenlivost nemá mezí a mamka to nedokáže ocenit. Dneska jsem sama nastavila pračku na vyvářku a zapnula ji. A ta drobnost, jako jsou otevřená dvířka, se snad dá odpustit! Taky jsem si dnes začala hrát na mamku - pěkně jsem si vzala na klín medvěda, do ruky jsem vzala knížku a řekla „ele, ele, ele, ba, ba!“ (pro ty, kteří se neorientují v mém hantecu „hele, hele, hele, pejsek!“). A když jsem si s ní chtěla dopoledne vyměnit roli a chtěla jsem ji krmit müsli, odmítla. No, nevadí, já si vždycky najdu jinou oběť…třeba malá štěkna za mnou běhala jak ocásek, když jsem jí to začala sypat na zem. A pak, že zrní zobou jen slepice a já s mamkou! Po obědě jsme jeli zase na chalupu, pro jistotu jsem si schrupla v autě, abych pak byla dostatečně čilá. Sice mi s sebou vzali hrabičky, abych mohla s mamkou hrabat trávu, ale podstatně víc se mi líbil ten písek a lopatička. Nejdřív jsem zkoušela zasypat velkou štěknu, ale ta se nedala a nejblíž jsem stála já, tak jsem si nakonec musela ten písek sypat na vlastní hlavu. Hrabičky jsem ale taky použila - nejdřív jsem s nima „česala“ velkou štěknu a pak jsem jí s nima několikrát migla po čumáku. A malé štěkně jsem do tlamy strčila prsty, odkryla pysky a mamce ukazovala, jaké má štěkna „bí“, tedy zuby. A aby jó pochopila, jaký je rozdíl mezi štěkninými a mými zoubky, po vytažení prstů ze štěkní tlamy jsem si je strčila do své. Večer jsem pak naše ještě okouzlila tichým „bou“, zatímco mě mamka nesla do postýlky a taťkovi jsem na tu dobrou noc pápala.
31. 03. 2011 Čím víc slov říkám, tím míň mi mamka rozumí. Nebo to jen dělá. Ovšem třeba mému „etě“ (ještě) rozumí dobře - naštěstí. Taky mi moc dobře rozuměla, když jsem po ní zopakovala, že si oblečeme na zahradu špinďa kalhoty. A můžu snad já za to, že „špinavé“ zkrátila na „špinďa“ a mně se z toho podařilo říct jen „pinda“? K obědu jsem dostala česnečku, lžíci a celé dvě naběračky jsem snědla úplně sama a bez pomoci! Pak jsem se šla sama napít, ale bylo toho tam málo a furt to neteklo, tak jsem to pořádně naklopila a najednou to teklo až moc. Když jsem pak šla pít podruhé, už mě naši hlídali a pořád opakovali „pomalu“ a „opatrně“. Jako bych to sama nevěděla! Tentokrát jsem si dávala sakra velký pozor, takže jsem se nepolila a naši mi zatleskali, že jsem moc šikovná holka. No a já z té euforie položila ten hrníček trochu víc zhurta a ten čaj se (sám) vyšplouchnul skoro všechen na stůl. A rázem bylo po tleskání. Po obědě odjel taťka pryč, mamka zasedla k počítači a já jsem byla odložena do postýlky k polednímu spánku. Když jsem se probudila, ještě jsem nechala chvíli mamku pracovat (jinak by určitě měla spoustu keců), ale když už se mi zdálo to její pracování dlouhé, postavila jsem se v postýlce, a co jsem to neviděla?!… Taťka tomu říká „Přišlo jaro.“, mamka tomu říká „Lezou nám po bytě mravenci.“, ovšem já tomu říkám hnus. Všude pod postýlkou se to hemžilo a jediné, jak upozornit na to, že se tu děje něco, co nemá, bylo „jejda“. Zcela jistě jsem věděla, že na to mamka zareaguje. A taky že jo - otočila se, podívala směrem, kam mířil můj pohled a pak už šla na všechny čtyři, sundala pantofel a mlátila to tam hlava nehlava. Já jí pochopitelně fandila, podporovala, a když se jí nějaký živý snažil uniknout, křičela jsem „Tandle, tandle!“. Nakonec jsme to společnými silami všechno vymlátily (zhruba na 10 minut, než se vyrojili další).
01. 04. 2011 Opustili jsme zamravenčený byt a odjeli na víkend na chalupu. Jen co jsme dorazili, přišel strejda Vasil a začal vynášet z auta nějaké desky. A jak tak šel, shrbený a schovaný pod deskou, řekla jsem „bu, bu, bu“. Poté následovala mamčina přednáška, že to není žádné „bu, bu, bu“, ale strejda Vasil. No, nemá se schovávat! Taky přišla na řadu trocha té práce, a protože jsem holka přičinlivá, chopila jsem se svých hrabiček ze soupravy na pískoviště a hrabala s mamkou trávu. Mamka ji hrabala hezky z blízkého okolí na jednu hromadu a já z téhle její hromady do přilehlého okolí. Má snaha nebyla pochopena a oceněna, tak jsem se vrhla na velkou štěknu a potají zasypávala travou aspoň ji. Ještě, že neumí mluvit! K večeru mamka ocenila mou uklízecí schopnost. Odpoledne pověsili s taťkou ručník do koupelny na nějaký hřebík a já si to zapamatovala dost rychle na to, abych pak buzerovala mamku, ať se ani nesnaží odejít z koupelny dřív, než pověsí ručník zpátky na hřebík. To jsem ovšem netušila, že ten ručník chtěla odnést proto, že mě chtěla vykoupat…
02. 04. 2011 Můj první životní úlovek byl učiněn právě dnes, chytila jsem své první klíště. Já si sice myslela, že za každé poprvé jsem vydatně chválená, ale tenhle úlovek zřejmě nebyl očekávaný a v plánu, takže žádná sláva a ovace se nekonaly. A ještě ke všemu mě toho klíštěte bez mého svolení zbavili. Taky jsem před pár dny začala říkat jednoduché věty a ta aktuálně nejoblíbenější a nejčastější je „dem ven!“ (zpravidla neříkám věty oznamovací, nýbrž přikazovací). Taky jsme byli venku od rána až do večera, s výjimkou oběda a poobědního spaní. A tam jsem se opět činila. Pomáhala jsem mamce vozit dříví na kolečku a uklízet ho, a když došlo dříví a mamka šla pálit shrabanou trávu, zatímco se ona věnovala žhářství, já si vybrala jednu pěknou hromádku hlíny (mamka tomu říkala z mně neznámého důvodu krtinec), dřepla si k němu a pěkně se v ní hrabala. A když mě to nebavilo, dělaly jsme s mamkou bramboru. To nám vydrželo celý den, mamku to totiž děsně bavilo, protože jsem u toho začala ukazovat i já, takže když jsme si ji střihly ještě večer před spaním, přišel taťka s tím, že jsme slyšet až ven. Jen ať se to sousedi taky naučí…co kdyby na mě naši někdy neměli čas? Venkovský život rozšířil mou slovní zásobu o „tapto“ (traktor) a „éjo“ (éro). Druhé zmiňované tedy není venkovskou výsadou, ale protože jsme nedaleko letiště, sem tam nám nad hlavami proletí grippen. A musím se pochválit, protože fakt, že se jedná o éro, jsem slyšela jen párkrát, a když dnes mamka řekla, že letí éro, automaticky jsem se podívala nahoru, ukázala na něj a řekla „éjo“.
03. 04. 2011 Ráno se mamce vůbec, ale vůbec nechtělo z postele, tak jsem si na ni vymyslela menší lest. Řekla jsem „kaká“. Během pár vteřin byla na nohou, během dalších pár vteřin byla oblečená a bylo připravené vše pro přebalení. A jak byla rozespalá, docela dlouho jí trvalo, než jí došlo, že jsem si kapánek vymýšlela v rámci jejího co nejrychlejšího vytažení z postele. Dopoledne si naši střihli výměnu rolí, takže mamka makala a taťka si se mnou hrál. Musím říct, že s ním je to mnohem lepší, protože mi dovolí i věci, které by mi mamka nedovolila. Dnes mi třeba dovolil cákat se ve vodě (abychom se správně pochopili - vodu si kupujeme a zdejší vodu nepijeme, abychom nedostali sra…průjmové onemocnění). Pochopitelně, že se cákání ve vodě neobešlo bez občasného strčení mokrých rukou do pusy… Inu, někdo tu vodu otestovat musel. A odpoledne se opět oba vrhli do víru práce a mě si skoro vůbec nevšímali. Pořád jsem kňourala, chodila za mamkou, tahala ji za kalhoty a říkala „dem, dem“, ale dělala, že mě neslyší. Tak jsem použila ranní lest, řekla „kaká“ a pro větší věrohodnost jsem si poklepala na zadek a stáhla si kalhoty. Vida, i podruhé na to skočila!
04. 04. 2011 K taťkově velké radosti jsem konečně přestala říkat „bá“, ale říkám „bota“ a z vlastní potřeby jsem se naučila říkat „dolů“. Mamka mě donutila začít prosit, když něco chci, takže poprosím rukama a okomentuji to „popo“ (popros). A najednou mi mamka tvrdí, že se neříká „popros“, ale „prosím“. Čert, aby se v tom vyznal! Večer přijel děda s vlasatým strejdou, ze kterého jsem minule málem chytla psotník, ovšem tentokrát mě naši varovali dostatečně dopředu a několikrát, takže se žádné extempore nedělo.
05. 04. 2011 Ráno se mnou vstal taťka, ale mamku jsme šli vzbudit o půl deváté, za prvé proto, že jí žádné vychrapování trpět nebudeme, a za druhé proto, že taťka musel odejít pryč a my jsme měly být s mamkou o hodinu později v Medvídkovi. Mamka trochu přecenila taťkovy schopnosti mě nakrmit, takže když jsme měly vyrazit, zjistila, že na stole leží drtivá většina mé snídaně. Nakonec to dopadlo „samokrmením“ - mamka mě posadila do kočárku, vrazila mi chleba do ruky a průběžně mi celou cestu říkala „udělej ham“. Za těch dvacet minut jízdy jsem zvládla sníst skoro všechno. Jako obvykle jsme přijely pozdě a jako obvykle jsme zůstaly po cvičení v herničce. Tentokrát jsem neměla moc náladu na hraní a většinu času se držela u mamky s výjimkou cesty k otočné ikea židli-vajíčka, do které jsem si minule sedla, mamka zaklapla poklop a dělala na mě „baf“. Tentokrát jsem si o to řekla sama - sedla jsem si dovnitř, řekla „bu, bu“, aby mi mamka zaklapla víko, a pak „kolo“, aby se mnou točila. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc náladu na hraní s ostatními, proběhl odchod zcela bez problémů. Odpoledne jsme vyrazili i s taťkou na nákupy. Nejdřív do Hornbachu, tam si naši koupili k jídlu chlebíčky, a abych od nich nechtěla kousnout, koupili mi malinový tvarohový koláč. Slupla jsem ho celý, ale jakmile tam byla malina, tvářila jsem se náležitě kysele. Ovšem nedojíst to by byla neodpustitelná chyba, vždyť jak často se mi něco takového poštěstí? Pak jsme ještě přejeli do Ikey, ale tam už naši tak laskaví nebyli. Ani testovat matrace skákáním na postelích mě nenechali!
07. 04. 2011 Kvůli mému někdejšímu nočnímu mlácení sebou o cestovní postýlku jsme dnes jeli na nějaké EEG. Naši sice během cesty vyjadřovali jisté obavy, jak tohle dopadne, ale nakonec jsem jim vzala vítr z plachet. Celých 20 minut jsem vzorně seděla taťkovi na klíně, na hlavě si nechala tu prapodivnou čepici a na uchu tu ještě podivnější náušnici a prohlížela si knížku, říkala, co je tam za písmenka a s mamkou jsem si střihla nějakou tu říkačku. Paňdoktorka mě celou dobu chválila, že takhle hodnou holčičku už dlouho neviděla, a moc se podivovala, kolik písmen už poznám. Prý už mi k dokonalosti zbývá jen odříkat celou adresu, kde bydlím. No, tak tenhle nedostatek bych s mamkou měla co nejdřív dohnat! Doma jsme se pak pomalu ani neohřáli, rovnou jsme naskládali věci do auta a vyrazili na prodloužený víkend na chalupu. Tam jsem mamce vydatně pomáhala s vytíráním a to mě zmohlo natolik, že jsem večer usnula pár minut po položení do postýlky a vůbec mi nevadilo, že o patro výš taťka se strejdou Vasilem dupali, vrtali a pracovali. Ještě před spánkem jsem ovšem stačila říct jedno slovo dostatečně zdařile, aby naši vydedukovali, že jsem řekla ňouma. A kdo ví, jestli to opravdu byla jen náhoda, že jsem to řekla ve chvíli, kdy zrovna taťka montoval skříň…
08. 04. 2011 Dneska za námi přijel děda s babičkou z Hradce a děda mě hned vytáhnul na procházku do lesa. A když jsme se o hodinu později vrátili, byla mamka děsně překvapená, že nemám čepičku. No dala mi ji snad? Doma jsme pak mamce a babičce ukázali fotky, co děda v lese nafotil a já se toho nemohla nabažit, tak jsem si je pořád prohlížela, mačkala čudlík a tím si posouvala jednu fotku za druhou, a pak jsem zmáčkla pár jiných čudlíků a bylo „vymalováno“. Dědovi se totiž podařilo nechat si v kapse nezamčený mobil, a když si doma sedal, vyfotil kapsu zevnitř, a mně se potom podařilo právě tuhle fotku odeslat jako MMS. A kdo jiný by byl vhodnější kandidát na takovouhle MMSku, než dědův šéf? Své šikovné ruce jsem nechala zapracovat ještě jednou. Byl mi půjčen dědův cukerin s babiččinými slovy „Neboj, to neotevře, já z toho ten cukerin nevydoluju doteď a táta se to učil několik dní!“. Inu, otevře…a rychleji, než by kdo čekal a dokonce i ten cukerín z toho vypadl!
09. 04. 2011 V noci jsem spala s dědou a babičkou dole a naši nahoře, jenže já se pořád budila a brečela. A jak jsem se každou chvíli budila, cucala jsem si prakticky celou noc palec a děsně mlaskala. Dokonce tak, že se jednou děda ptal babičky, proč na něj mlaská, když vůbec nespí, tudíž ani nechrápe. Ráno jsem pak vstala o půl šesté, ale v sedm jsem to ještě na hodinu zalomila. Během té ranní hodiny a půl mě děda naučil zjišťovat, jestli se Šáša pokakal - stačí si mu čuchnout k zadečku, a když smrdí, říct „fuuuuj“. Přes den jsem pořád polehávala, sama si říkala, že chci do postýlky, a že chci spát. Naši si pak půjčili od sousedů teploměr, babička mi naměřila 39,4°C, ale než to stačila říct našim, znovu jsem usnula. Zatím se rozjela diskuze, čím to je - jestli za to může rostoucí stolička, včerejší pobyt venku bez čepice, když byl tak silný vítr, nebo něco jiného. Naši počkali, až se vzbudím, a vyrazili se mnou do nemocnice. Tam byla ohromně nepříjemná paňdoktorka, násilím mi otevřela pusu, aby se do ní podívala, a pak řekla našim, že mám buď chřipku, nebo zánět močových cest, a aby bylo jasno, musí tam naši zavézt vzorek moči. Po příjezdu na chalupu následovalo martýrium - hodinu mamka s babičkou topily jak o život, já byla nahatá a mamka stála u mě se zkumavkou a číhala, a číhala. Číhala zbytečně, protože jsem přes den skoro nic nevypila, tudíž jsem neměla potřebu čůrat, ani přes všechny písničky, co mi s babičkou zpívaly a zakomponovaly do nich „čur, čur“, „čůrej“, „čůrání“ a podobně. O půl osmé, když už jsem začala usínat ve stoje, mi konečně daly pokoj (lépe řečeno plínu) a daly mě spát.
10. 04. 2011 Noc nebyla ani zdaleka klidná a bezproblémová, ale proti včerejšku byla báječná. Několikrát jsem sice plakala ze spaní, ale jen jsem probudila ostatní a sama jsem spala, takže pro mě pohoda. Děda ráno dokonce tvrdil, že jsem ze spaní řekla „máma, táta, bejle“. Pořád jsem byla trochu teplá, ale řádně jsem doháněla včerejší pitný deficit, a protože jsem se chovala zase jako obvykle, plánovaný čůrací odchytávací maraton se nekonal. Jen děda mě trochu naštval - místo, aby si mě užíval, šel radši s taťkou řezat ven dřevo. A to já moc dobře vím, že jejich příjezd byl plánovaný právě proto, aby mě s babičkou zabavili a naši se mohli věnovat práci. A to děda vždycky tvrdí, jak se na mě těší, a pak se při nejbližší příležitosti zdejchne. Doma k počítači a tady jde radši tvrdě pracovat. No, to si zapamatuju! Odpoledne pak odjeli pryč a mamka to se mnou jen tak, tak ustála, abych to neoplakala. Večer, než šli naši spát, jsem ze spaní začala kašlat, až to uši trhalo, z čehož naši usoudili, že příčinou horečky byl nakonec asi opravdu zub (všechny špičáky a první stoličky se projevovaly dvoudenní rýmou a poté rýmou a kašlem tak na 14 dní).
11. 04. 2011 Nakonec se noc vyvrbila v manželské oddělené lože. Původně naši spali dole, kde o víkendu spal děda s babičkou, ale já jsem chrchlala tolik, že se mě mamka rozhodla vzít do postele a během pár minut taťka vstal a odešel spát nahoru s tím, že takhle se nevyspíme nikdo. Hezky jsem si v posteli s mamkou hověla, ale nutno říct, že si nakonec celou postel užívala mamka stejně úplně sama. Zjistila totiž, že když mi půjčí svůj polštářek, který je o něco vyšší než ten můj, a dá mi napít trochu vody, přestanu kašlat. Takže jsem u ní ležela asi hodinu a půl (já spala a ona mě pořád hlídala, abych náhodou nespadla) a poté, co jsem začala spát v klidu a bez kašle, jsem byla exportovaná zpátky do svého. Ráno jsem byla zase plná elánu, zato mamka vypadala jak vyvoraná myš. A když pak přijel na zahradu bagr, bylo naprosto jasné, kde s mamkou strávíme zbytek dne - u okna. Můj venkovský slovníček se tedy rozšířil o slovo „bagr“, které říkám naprosto srozumitelně. Sem tam jsme se musely přesunout ke kukátku ve dveřích - to když bagr odjel na druhou stranu domu. Kukátkem mě naučil koukat o víkendu děda a mamka měla děsnou srandu, že když se koukla do kukátka sama, hned jsem na její tvář nalepila tu svou, tlačila ji od kukátka pryč a říkala „já, já, já“. Díky tomu, že na chalupu naši nevzali mou lékárničku, pomohli si z vlastní lednice - na kašel mi udělali cibuli s cukrem a to já moc ráda. Taky jsem křičela „etě, etě“, když mi mamka dala dvě lžičky a zbytek šla uklidit do lednice. Místo toho mi o chvíli později nabídla cherry rajčátka. Chabá náhražka! Ovšem když nebylo na výběr, pustila jsem se i do nich a odbourala mamku tím, že jsem vzala jedno rajče do ruky, kroužila s ním kolem pusy a říkala „éjo letí, ham!“ a vrazila ho do pusy. Z chalupy jsme nakonec odjížděli extra pozdě a domů dorazili až o půl osmé, to už na nás čekala hodyňská babička, a zatímco mamka vybalovala, babička mě po několika dnech bytí „na čuníka“ vykoupala a umyla vlasy.
12. 04. 2011 Mamka si myslela, že dnešní noc proběhne stejně poklidně, jako včerejší, ale dost se zmýlila. Každou třičtvrtě hodinu jsem se budila s pláčem, nechala se uklidňovat, přikrývat, hladit, čechrat polštář, vyměňovat za jiný polštář… Prostě se obskakovat. Pak mi mamka zkusila dát znovu napít, takže většinu dalších probuzení nedoprovázel kašel a pláč, ale jen kašel a zahulákání „brmbo!“. Mamka taky zkusila pokračovat v přeučování z „táta“ na „tati“ a podobně. U taťky se to vcelku podařilo. A taky si konečně všimla, že už o sobě nemluvím jako o „mimi“, ale jako o „Lulu“, takže když chci něco udělat sama, říkám „Lulu“. A taky jsem dnes začala pár slov skloňovat, takže neříkám třeba univerzální „ačí“ (hačí), ale „Nána ačá“ (Nána hačá). Ovšem podstatné je, že jsem si díky celému tomu nachlazení a častější únavě naučila říkat o to, že si chci lehnout do postýlky, nebo že chci spát.
14. 04. 2011 Protože jsem do včerejška chrchlala čím dál víc a hůř, rozhodli se naši, že se mnou pro jistotu sjedou k paňdoktorce. Sice se mi dnes udělalo líp, ale evidentně chtěli mít jistotu. Paňdoktorka prohlásila, že mám to nejhorší za sebou, ale že bych aspoň do neděle měla zůstat doma. Pak se mi podívala na ruce a řekla „Ještě něco mě teď zaujalo.“. Mamka byla, jako by jí píchli injekci do zadku. Celá netrpělivá a vyděšená čekala, čeho že si to paňdoktorka všimla. Ta se mi znovu podívala na ruce, na obličej a řekla „Že ona jí denně mrkev?“. Taťka zcela bez váhání odpověděl, že ano. Nejen mamka, ale ani já nechápala, jak na to přišel. Vždyť mi obědy vaří mamka, krmí mě mamka…a je div, že taťka vůbec ví, že obědvám. A protože mám mrkev opravdu poměrně často, vybarvily se mi ruce a špička nosu do oranžového nádechu. Prý příliš mrkve zatěžuje játra, takže mám na měsíc zákaz její konzumace. No to jsou věci… Ovšem doma jsme si pak s mamkou hrály s odsávačkou na paňdoktorku. Ten konec, co se strká do vysavače, mi dala na hrudník a dělala, že poslouchá, jak dýchám. Už, už chtěla odsávačku uklidit, ale ještě jsem jí nařídila „dáda“, tedy aby mě poslechla taky na zádech. No to přece paňdoktorka dělá!
15. 04. 2011 Ráno se mi věnoval taťka, a zatímco mamka balila věci k dědovi a babičce do Hradce, prohlížel si se mnou knížky. A já byla tak vděčná čtenářka, že jsem po něm zdatně opakovala všechna zvířata. Ale ne tak, že on ukázal na krávu a já řekla „bů“. Já jsem po něm zopakovala „kráva“. K dědovi a babičce jsme nakonec vyrazili až po obědě a jen co jsme tam dojeli, naši mě opustili a šli mi koupit jogurt ke svačině. S dědou jsme to pěkně rozbalili u telky, hned mi tam pustil dětský kanál. Jó, to my v Praze nemáme!
16. 04. 2011 Jako tradičně se mě mamka snažila hned ráno zbavit a „věnovat“ mě dědovi a babičce. Jenže děda to ještě zalomil, takže musela zůstat vzhůru dýl, než si myslela. To jí ovšem nebránilo v tom, aby zalezla do postele, když děda přeci jen vstal. Taky pak spala až do oběda! A v době jejího spánku mě děda naučil jednu pro něj moc užitečnou věc… „Lucinko, přines dědovi zuby!“. Když se pak děda mamce chlubil, jak jsem mu je ochotně přinesla, nejdřív nevěřila. Jenže pak jí ještě prozradil, že těma zubama za odměnu zacvakal o stůl a já z toho měla děsnou srandu a mamce pomalu, ale jistě, začalo docházet, že si z ní asi fakt nestřílí. Ostatně v tom ji utvrdil i babiččin výraz „Fakt nekecá!“. A po obědě se mi podařil kaskadérský kousek. Vrazili mě totiž do postýlky a vůbec nebrali ohledy na to, že se mi ještě nechce spát, tak jsem z ní vylezla. Děda mě jen tak, tak chytil, abych neletěla po hlavě na zem. Odpoledne mamka prohlásila, že jsem pěkně vyčůraná a už zjišťuju, co si kde můžu dovolit. Zatímco doma mě ani nenapadne chtít po mamce zapnout televizi, na taťku to sem tam zkusím, ale u dědy v pokojíčku už je to tak normální věc, že jsem donesla taťkovi ovladač, ukázala na telku a řekla „kouká“. Jenže u toho byla krutá mamka a zatrhla mi další zábavu dne.
17. 04. 2011 Po dlouhé době přišla první bezkašlová noc a pro změnu nemohla spát mamka, protože ji bolelo v krku a bála se kašlat, aby mě nevzbudila, když jsem konečně tak krásně spinkala. Tentokrát vstal děda hned ráno, takže si šla mamka zase lehnout, ale ještě před odchodem byla svědkem toho, jak jsem si vyžadovala ty dědovy prima vyndavací zuby na hraní. Jenže ona vůbec nemá smysl pro to, co je dobrá hračka a dědovi zakázala, aby mi je půjčil a donutila ho vzít si je hned do pusy. To přehnala! Spustila jsem takový řev, že se museli probudit přinejmenším všichni přilehlí sousedi. A pak jsem se zase tak rozdováděla, že jsem cvakla dědu hlavou do nosu tak, až mu vyhrkly slzy. K obědu jsme měli tu výbornou babiččinu nudlovou polívku, krmil mě děda, a když jsem spořádala svou porci, přinesla mu babička tu jeho, do které jsem se s chutí pustila taky. Stejně s jídlem vždycky děsně otálí, takže bych to snězení jeho polévky považovala spíš za přátelskou výpomoc.

22. měsíc

18. 04. 2011 Po obdobích, kdy jsem si nechtěla nechat odsávat nudle, nebo se nechat přebalit přišlo období bojkotování oblékání. Ráno chci zůstávat v pyžámku, večer se do něj nechci převlékat a ani do přebalování se nijak zvlášť nehrnu, byť jsem znovu začala hlásit, že „kaká“. Takže třeba dnes trvalo ranní převlékání z pyžama do tepláků hodinu, během které jsem dokonce byla vrácena zpátky do postýlky s tím, že když chci být v pyžámku, asi chci být v postýlce. Mamka evidentně nepochopila fakt, že zůstat v pyžamu nemusí nutně znamenat zůstat v posteli. Zaplať Pánbůh, že jí po deváté vyzvednul jeden strejda z práce a odvezl ji tam na „hodinku“ - tedy před půl desátou odjela a vrátila se po půl jedné. A po celou tuhle dobu jsem měla výhradně pro sebe taťku!
19. 04. 2011 Konečně mě vypustili na chvíli ven. Doteď mě drželi doma, takže jsem si to venku řádně užívala. Jenže bez práce nejsou koláče, tak jsem šla pro jistotu pomoct mamce pracovat, abych nezůstala náhodou bez večeře. A ona, nevděčnice, o mou pomoc vůbec nestála! Přitom jsem dělala totéž, co ona - měla jsem hrabičky a hrabala hlínu…jen s tím rozdílem, že já jsem při tom těma hrabička ještě „učesala“ kytky. Rozhodla se, že tedy půjdeme upravovat záhonek pro rajčata. Trhala z něj plevel a já jí tu půdu kypřila lopatkou. Tedy kypřila…nabírala jsem hlínu na lopatku a přenášela ji o kus vedle. No a sem tam se mi „omylem“ ta hlína vysypala třeba mamce do boty nebo na tričko. Hlína jedna nenechavá!
20. 04. 2011 To byl zase den! Ráno jsme se s mamkou přely o to, jestli se převleču nebo nepřevleču do tepláků, pak o to, jestli se převleču do venkovního oblečení… A asi něco dělám špatně, pokaždé to vyhrála ona. Ale zaplať Pánbůh, že se mnou vůbec byla ochotná jít ven, v poledne to vypadalo, že se mnou do večera nepromluví ani slovo. Uvařila mi totiž polívku s drožďovými knedlíčky, a když mi ji naservírovala a chtěla mě začít krmit, strčila jsem do talíře tak, že jí polívka vychrstla na triko. Tak se převlékla, mě nechala zchladnout, a když přinesla talíř podruhé, vytrhla jsem jí z ruky lžíci, mrskla s ní do talíře a ohodila ji od hlavy až do pasu nanovo. To už vyletěla jak čertík z krabičky, načež jí taťka řekl, až se uklidní a za to sklidil mamčino „Tak si ji nakrm sám!“. Jeho krmení bylo tedy velmi originální - sebral mi talíř a vrazil mě do postýlky. Po pár minutách tedy zase vrátil vše na původní místo (mě i talíř), ale jeho krmení se neslo v duchu „Tady máš lžíci a jez.“ - a sám si odešel k počítači. Tak jsem jedla. Na jednu stranu jsem dávala knedlíčky (jak tohle může někdo jíst?!) a vyjídala jsem vývar. A když už bylo vývaru na dně, pomohla jsem si ručně - knedlíčky pěkně na jednu hromádku, abych se k tomu vývaru dostala… Odpoledne jsem pak šla ven s taťkou a hned jsem se chopila nářadí na sbírání hromad. A jak jinak bych tomu mohla říkat, než „ouno“, když tomu tak říkají i naši? Jenže ode mě to prostě slyšet nechtějí. Může mi někdo říct proč? Potom mi taťka ukázal, jak se dělá éro - chytil mě za ruku a nohu a „lítal se mnou“. Jenže takhle si se mnou zalítal jednou, a než jsem stihla říct „etě“, vypařil se. Pak mu ještě dlouhou dobu mamka „děkovala“ za to, jak báječnou věc mi ukázal. Pravda, vypadala, že má o pár centimetrů vytahanější ruce než ráno… Domů se mi večer vůbec nechtělo, klidně si dovedu představit, že bych buzerovala psy celý večer. Přikazovat jim „dej“, „pojď“ a „jdi“ mi jde fakt excelentně. Zato odchod domů a převlečení do pyžama mi přijde naprosto zbytečné.
21. 04. 2011 Taťka nám odjel na chalupu a nechal nás tu s mamkou napospas osudu. Jenže osud k nám byl milostivý a seslal nám tetu Monču, která přijela jen na chvíli, nakonec zůstala na oběd, po obědě jsme vlastně zjistily, že jsme všechny unavené, tak zůstala na poobědní odpočinek, ze kterého se vyklubal šlofík do půl páté, pak si ještě dala kafíčko a odjížděla o půl sedmé. Hezky si se mnou povídala, nakládala auto a vařila v kuchyňce. A taky jsem se rozhodla, že ji pro případ, že by zase někdy přijela, zaučím v oblékání dětí, takže když mamka řekla, že se musím převléct, abychom mohly tetu vyprovodit domů, zavelela jsem „teta“ a nenechala mamku, aby se ke mně přiblížila s kalhotama ani na půl metru. Zato od tety jsem se obléct nechala naprosto bez řečí. Hezky jsme počkaly s tetou na tramvaj, zamávaly jí…a teprve, když mamka začala odemykat dveře domů, mi došlo, že ta teta fakt odjela! Ovšem mé volání po ní už vyslyšeno nebylo.
22. 04. 2011 Původně sice naši tvrdili, že pojedeme dopoledne za dědou a prababi na chatu, jenže jim všechno děsně trvá, takže jsme nakonec odjížděli až po obědě. Zase jsem si ale mohla dát šlofíčka během té nezáživné cesty a tam už jsem zase byla čilá a plná elánu. Hned po vystoupení z auta jsem se podívala před sebe a vykřikla „poto!“. Hned jsem dostala přednášku o tom, že tohle není potok, ale řeka. No Bóže, tak je tam o trochu víc vody, no. A jak bylo na chalupě v kurzu slovo „bagrrrrrr“, tady byly „in“ slova hned dvě - „etalo“ (letadlo) a „vak“ (vlak). Když naši konečně vypakovali všechny krámy, co s sebou vezli, vyrazili jsme na procházku. Nikdy bych nevěřila, že najdu tolik pokladů - klacky, kameny, kytky… Průběžně jsem ty posbírané dávala do úschovny k mamce (výhradně v okamžiku, kdy už jsem měla sama plné ruce), ale záhadným způsobem se ztrácely a už jsem se s nimi nikdy nesetkala. Sbíráním pokladů jsem se trochu zapomínala, takže se mi naši museli několikrát schovat. Jedině tehdy jsem se totiž probrala z hledačského rauše a rozeběhla se směrem, kde jsem je viděla naposledy. Taťka se chtěl pochlubit mou výřečností, takže mi ukázal před prababi autíčko-bagr a zeptal se mě, co že to je. Ochotně jsem vyslovila své nejoblíbenější slovo - „bakrrrrr“. Pak chtěl taťka předvést ještě další mé oblíbené eRkové slovo a pronesl „Řekni babičce kráva.“. Než jsem stihla otevřít pusu, začala se mamka podivně tvářit a vzápětí se obě i s prababi začaly smát. No co je na krávě tak vtipného?
23. 04. 2011 Hned po ránu jsem evidentně posnídala vtipnou kaši, protože jsem ještě v postýlce držela Šášu za šlahouny na čepičce, mlátila s ním hlavou ze strany na stranu, takže se pokaždé mignul o stěnu postýlky a při každém plesknutí jsem vykřikla „Jejda!“. Pak už říkala „jejda“ jen mamka - to když jí došlo, že mi sice koupila kuřecí maso na dva obědy, ale my budeme na chatě trávit dnů víc. Nakonec mi dala brambory a velikonoční nádivku, co pekl strejda Roman odvedle, a nestačila se divit, když viděla, jak precizně vyjídám nádivku a pečlivě ji separuju od brambor. No, tam by se měla jít učit vařit, konečně pořádné jídlo! Po tomhle vydatném obědě (a pochopitelně šlofíčku) mě vyhnali ven, abych to vyběhala. A vzali to naprosto vážně - za jednu ruku mě držel děda, za druhou taťka, mamka běžela před náma a my ji honili. A když už jsme se k ní blížili a ona viděla, že nám neuteče, otočila se čelem k nám, dřepla si, rozpřáhla ruce a očekávala můj vběh do její náruče. No, do náruče jsem jí vběhla, to jo, ale místo toho, abych ji objala, jak očekávala, jsem jí nasadila hlavičku do nosu. Cíťa, hned jí vytryskly slzy!
24. 04. 2011 Čím později jdu spát, tím dřív se probouzím. Zvláštní, ale pravdivé. A protože jsem šla včera spát až po půl osmé, ráno jsem se vzbudila po šesté. Mamka se mě snažila uplatit, aby mohla ještě chvíli ležet, tak mi půjčila tu epes rádes baterku. Za to jsem ji nechala ještě půl hodiny v posteli. Ovšem před poledním šlofíčkem jsem se už najisto dožadovala svého „gap, gap“ (tedy blik, blik) a bez něj jsem odmítala jít spát i přes všechny mamčiny sliby, že až se probudím, budou na mě čekat tety. Nelhala, když jsem se probudila, fakt tam byly a stejně jako s tetou Mončou, i tentokrát jsem jejich odjezd náležitě oplakala bez ohledu na to, že tetu Janu jsem je předtím viděla jen jednou, když mi bylo asi třičtvrtě roku. Zvládla jsem jim ukázat, jak rychle jsem zjistila, co je to buchta…dnes jsem ochutnala dopoledne kousek buchty, co pekl strejda Roman), a když se mě mamka odpoledne ptala, jestli chci buchtu nebo mou milovanou manda(rinku), měla jsem naprosto jasno - buchtu! Ovšem plačící scénu ve stylu „Noste mě, už mě bolí nožičky!“ jsem si nechala až po jejich odjezdu. A ti tři drzouni (tedy mamka, taťka a děda) mě úplně klidně nechali brečet u aut, zamávali mi a šli pryč. No co mi zbývalo jiného, než si nakonec nasadit vzteky strženou čepici a vyrazit za nimi?
25. 04. 2011 Teda, dnes byl dárečkový den. Ráno to tak nevypadalo, když taťka vylezl z postele a jen co se objevil dole, vzal nějaké smotané proutí a začal s ním plácat přes zadek mamku, babičku, obě štěkny a nakonec i mě! Jenže pak se situace obrátila, proutí jsem dostala do rukou já a šli jsme s taťkou k sousedům. A za to, že jsem poplácala tetu prutama, jsem dostala do kapsy malované vajíčko! No, to od mamky bych dostala tak akorát vynadáno. Pak jsme šli zkusit štěstí ještě o chalupu dál a tam jsem dostala čokoládové vajíčko do druhé kapsy a čokoládové zajdy do ruky. Po pár minutách byli zajíci pohybliví a než jsme došli domů, zbylo z jednoho z nich už jen torzo, zato ruce jsem měla celé hnědé. Doteď mi není jasné, kam se vytratil. Obědvat jsem nechtěla ani výměnou za pečené kuřátko a čerstvou velikonoční nádivku, co pekla prababi, seděla jsem totiž na houpandě a odmítala se z ní hnout. Nakonec jsem z ní byla vyvlečena násilně. To jsou móresy v dnešní době! A za to jsem se jim odvděčila nahlášením „kaká“ ještě před akcí! Odpoledne už bylo tak trochu o ničem, po probuzení totiž naši začali balit a vydali jsme se na cestu domů, kde mamka v zápalu vybalování úplně zapomněla hlídat čas a o půl sedmé zjistila, že bych asi měla taky někdy večeřet… Měla kliku, že jsem neměla žádný extra hlad! V noci, když šli naši spát, prokoukli, proč bylo shora až do půl deváté slyšet „á“, „bé“ a podobně. Taťka to označil „Učetla se k smrti.“ a mamka „Já ji přetrhnu.“. Nějak se neshodli… Přitom se zas tak moc nestalo - já spala na jedné straně postele a na druhém konci ležela knížka o Rumcajsovi, co dlouhou dobu ležela na reproduktoru vedle postýlky a konečně se mi na ni podařilo dosáhnout, a vedle ní pár vytržených stránek.
26. 04. 2011 Ráno jsem nadobro odrovnala mamku. Prvně časem - probudila jsem se totiž před pátou. Ovšem to hlavní přišlo potom - o víkendu jsem se totiž naučila otázku „Kde je?“ a hned po ránu jsem ji úspěšně použila - „Šáša! Kde je?“. Takže mamka vstala, našla Šášu, podala mi ho, přikryla mě, popřála dobrou noc a šla si znovu lehnout. Chvíli jsem si povídala (dost hlasitě na to, abych si zajistila její bdělost) a po pár desítkách minut jsem zařvala „Brm, brm!“. Mamka opět vstala, chvíli hledala medvěda, a když nikde nebyl, došlo jí, že chci asi pít. Donesla mi čaj a se slovy „Ale nabumbáš se a půjdeš spát!“ odešla na záchod. Jen co se objevila ve dveřích do ložnice, zahlásila jsem „Hají!“, to aby věděla, jak jsem poslušná, že jsem se opravdu napila a hned si lehla. Pak jsme si fórek s pitím ještě párkrát zopakovaly, takže jsem nakonec vstávala až v sedm. V poledne jsem mamku nahnala k nočníku zakřičením povelu „kaká“. Honem mi stáhla kalhoty i plínu, usadila na nočník, donesla právě dovařený oběd a krmila mě na nočníku. A čekala, a čekala…a nedočkala se. No, včera svou šanci promarnila - to bych se byla bývala do toho nočníku i vykakala. Ale když neměla zájem (co je mi po tom, že nevěřila, že kakat teprve budu), proč bych měla mít dnes zájem já? Taky se domnívala, jak hned po obědě vytuhnu a budu spát minimálně dvě hodiny, takže mě dala v jednu do postýlky a já v ní ještě o půl třetí řádila jak černá ruka… Jako by nevěděla, že člověk míní,…
27. 04. 2011 Zase jsem byla za cvičenou opičku. Včera se mi podařilo ukrást si kalendář, a zatímco jsem si v něm listovala, narazila jsem na fotku s tetou Mončou z Hradce a řekla jsem „Monťa“. Mamka byla úplně u vytržení, protože mě to nijak neučila, a dnes hned volala tetě, abych jí řekla „Monťa“.
28. 04. 2011 Ráno mi mamka slíbila, že až se nasnídám, sbalí věci a pojedeme všichni pryč. Chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem řekla „Máma, táta, Lulu…“, došla jsem ke kočárku, podívala se na barbie, zamávala jí a řekla „pá, pá!“. A opravdu, jen sbalila kufr (který jsem jí párkrát trochu přeorganizovala) a vyrazili jsme. Nejdřív na nudné nákupy, ale pak už jsme jeli přímou cestou na chalupu. Mamka tam musela hned vyluxovat a vytřít, a v mezičase mě taťka přebalil, protože jsem byla tak trochu cítit. A jen co mi vyměnil tu pokakanou plínku za čistou, oznámila jsem mu, že znovu „kaká“. Aniž by si čichnul, prohlásil, že nekakám, že kecám, protože jsem kakala před chvílí, takže jsem se na něj vážně podívala, plácla do plíny a řekla „ouno“. Ani to ovšem nezabralo. Tak jsem se s ním aspoň naobědvala. Jedli jsme bramboračku z jednoho talíře, ale ten nenažranec dal jednu lžíci mně a sobě dal dvě a myslel si, že si toho nevšimnu. Já se ale ošidit nenechám. Obzvlášť, když jde o polívčičku. Pečlivě jsem hlídala přísun lžic a jen co taťka nabral polívku na lžíci, ukázala jsem do svojí pusy a řekla „tam, tam!“. Pak jsem ještě dostala jedlou kuličkovou kytku od strejdy odvedle. Teda jedlou jen pro naše, mně nedali ani kousek. Že prý to jsou ředkvičky a pálí.
29. 04. 2011 Čerstvý venkovský vzduch zapůsobil tak, že jsem se probudila už před pátou. Asi hodinu jsem rajtovala v postýlce tak, že si mamka myslela, že už bude muset vstát, ale nakonec jsem ještě na chvíli zabrala a do čtvrt na devět o mně nevěděli. Taky se mi konečně podařilo rozepnout a svléct si úplně sama pyžámko a obléct správně kalhoty, za což jsem sklidila mamčin nezměrný obdiv. Pak jsme zase jeli na nudné nákupy, a při jednou obzvlášť nudném a dlouhém jsme s mamkou zakotvily u kaluže, já sbírala všechny možné kamínky a házela je do louže. Párkrát jsem ji dokonce přehodila a jednou jsem ohodila mamku. Bžunda to byla ohromná, jenže pak se taťka vrátil, zavelel, a byť jsem se bránila, co to šlo, odnesli mě do auta a odvezli pryč. Zase jsem ale měla tip na krácení volného času na chalupě. Tam je louže několikrát větší a krásně to tam žbluňká. Dokonce i velká štěkna tam skáče! Obědu jsem tedy dvakrát moc nedala ani přesto, že jsem jedla úplně to samé, co naši. Svačinu jsem taky odflákla, ale to nebránila tomu, abych měla dostatek sil na lumpárny. Taťka šel zalívat zahradu, tak jsem mu šla pomoct. Nejdřív jsem mu opravdu pomáhala, ale pak se tam přichomýtla mamka (šla nás fotograficky zdokumentovat) a já zkusmo zamířila jejím směrem. Ta vřískala! Za pár vteřin zdrhala pryč i s celým svým fotografickým vybavením a vrátila se zpátky s prázdnýma rukama (a kolečkem, plným dřeva na uklizení). Vlezla do dřevníku s tím, že uklidí nařezané dřevo. Chvíli jsem dělala, že si jí nevšímám, pak jsem se k ní otočila (a stříkala stále před sebe), zazubila se, zavolala na ni „Pojď!“ a pokynula jí volnou rukou. Chvíli nevěřícně stála ve dveřích, ale když viděla, že stříkám pořád na trávník, odvážila se ven. V tom okamžiku přišla moje chvíle, zamířila jsem a…trefa! Na mamku sice padlo jen pár kapek a stihla se schovat, ale zlila jsem celý dřevník a pokaždé, když mamka zkusmo vystrčila hlavu, jsem na ní nastříkala znovu. Večer na mě přišel hlad (taky aby ne), takže jsem vyžahla celou porci kaše a o něco později jsem ještě od mamky vyškemrala pár kousnutí do její housky se salámem. Pokaždé, když si chtěla kousnout, jsem začala křičet „Já, já!“. A krom toho, že byla nějaká hladová, jsem nebyla ani trochu unavená a ospalá a vymýšlela jsem si všemožné lsti, jak oddálit okamžik spánku. Nejdřív jsem škemrala housku, pak jsem se (zatímco mamka vytírala) začala plácat do plíny a několik minut v kuse jsem volala „Ouno, ouno, ouno!“. Mamce význam mých slov došel až poté, co dovytírala. Snažila se mě přesvědčit o tom, že tam mám „kaká“, ale já moc dobře vím, jak tomu děda s taťkou říkají! Problém byl, že jsem tam neměla ani ouno, ani kaká. Ovšem podstatné bylo, že jsem se aspoň na chvíli dostala z postele ven. Mlela jsem až do deseti, kdy se naši naštvali, zhasli a zalezli do postele. Nejdřív jsem začala vztekle brečet a pak jsem pro ukrácení chvíle mlátila hlavou o postýlku tak rytmicky, až taťka prohlásil, že jestli TOHLE slyší sousedi, budu si myslet, že naši pořádají v chalupě orgie…
30. 04. 2011 Babička měla včera večer nějak moc vysmáto. Na mamčinu stížnost na mou bujarou noční náladu totiž napsala „Tady už skončila princezna (babi se totiž dívala na svatbu Kate a prince Williama) a ta tvoje taky určitě brzy zhebne… :-D A ráno bude vstávat v poledne!!! :-P“. Navzdory její předpovědi jsem ovšem spala jen do osmi. Ale ochuzení o 2 hodiny spánku neubralo na mé bystrosti. Taťka si začal oblékat ponožky a já si všimla, že je nevyrolovává z té úhledné kuličky, do které je roluje mamka po vyprání, tak jsem ho takticky upozornila, že jsou ty jeho ponožky tak trochu „e-e“, tedy včerejší. Evidentně si toho byl vědom, ale snažil se to ututlat a drze mi na to odpověděl „Ale prd!“. No tak když prd, tak prd. Ten koukal, když jsem si během pár vteřin opravdu prdla! Taky jsem pochopila, proč je třeba zašlapovat mravence. Pomáhala jsem mamce odnášet větve na hromadu (ona nosila a já za ní běhala jak ocásek) a u hromady se na mě vrhli tři útoční mravenci. Taťka je ze mě hnedka setřásl, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si jich nevšiml! Ještě by mě sežrali zaživa! Lepší je prevence, takže šlapat, šlapat, šlapat! Ovšem hřeb dne přišel večer, na poli se dělal ohýnek a naši si tam šli „na chvíli“ sednout. Nakonec z toho bylo mé první životní poprvé, co se týká vědomého nechání mě dýl vzhůru, domů jsme s mamkou odcházely až v osm. A za tu hodinu a půl, co jsme tam všichni seděli, jsem zdlábla jeden chlebíček s mrkvovou pomazánkou, vyjedla všechna rajčátka, pár kousků papriky, dvě buchty a když jsem se dožadovala třetího kousku buchty, byla jsem odnesena domů a byla mi vnucena kaše. Usnula jsem prakticky hned, ale po pár minutách jsem se probrala, v polospánku se podívala ven z postýlky a tam seděla velká štěkna. Zvládla jsem říct „Babů doma.“ a znovu jsem upadla do bezvědomí.
01. 05. 2011 Ráno jsem naše nechala spát zase do půl osmé, ale dýl ani ň. To to ještě vypadalo, že se nasnídáme a půjdeme ven, jenže než jsem dorolovala do žaludku celý chleba, začalo pršet a bylo po legraci. Náladu mi spravil až oběd, tedy mamčina čočkovka. Nejdřív jsem snědla svůj talíř, pak mamčin talíř a pak už jen mamka zkonstatovala, že jestli neexploduju nebo neodletím dnes, tak už nikdy. Nestalo se ani jedno, ani druhé, ovšem apetýt mi zůstal, takže jsem ke sváče snědla jeden tvaroh, pak šla mamka pro něco do lednice a já se začala dožadovat dalšího tvarohu, a nakonec jsme načaly i třetí. Ten třetí už jsem snědla tak z poloviny, ale možná bych měla upřesnit, že jeden tvaroh měl 140g. Celkově jsem tedy za dnešek sežrala dva talíře čočkovky, proložila to víc jak čtvrt kilem tvarohu a závěrem je nutné dodat, že jsem za celý den neudělala ani jedno kaká! A to bylo řečí, že se z toho pos…kakám! Nicméně všechno má svůj konec, takže i naše dny pobytu na chalupě byly sečteny a k večeru jsme se vydali zpátky domů, opět tak akorát na vykoupání, najezení a odnesení do postýlky. Mamka mě pěkně uložila, dala mi do ruky Šášu, pohladila po tvářičce, dala pusu, řekla „Dobrou noc a hezky spinkej.“. Chtěla jsem jí udělat radost, takže ještě než zavřela dveře, uslyšela mé „chro pšššššš“.
02. 05. 2011 Sice mi bylo taťkou slíbeno, že se mnou dnes půjde mamka koukat na vláčky, jenže ta se nejdřív vymluvila na déšť a po obědě, kdy nepršelo, mě dala spát. No a po probuzení zase musela pracovat, takže z výletu bylo kulový. Doufám, že zítra klapne aspoň Medvídek! Ovšem dělat mi chutě, na to čas měla. Mě krmila chlebem se sýrem, ale sama každou chvíli odeběhla do kuchyně, něčím zašustila a vrátila se přežvykující. A myslela si, jak na mě vyzrála! Jenže já jsem holka chytrá, takže jsem ji chytla jednou rukou pod nosem a druhou jsem začala šťourat do pusy tak intenzivně a vytrvale, až ji nakonec otevřela. No to svět neviděl - ona potají jedla müsli, abych to neviděla a nechtěla taky! A nic mi neuteče ani na záchodě. Nejdřív jsem šla mamce podat časopis, aby se při tom sezení nenudila, ale když mi došlo, že tam jde trůnit na delší dobu, doběhla jsem si pro nočník, položila ho vedle záchodu, vzala si po vzoru mamky do ruky časopis a šla si sednout (pochopitelně oblečená!) vedle ní na nočník.
03. 05. 2011 Nebýt toho, že jsou ti dospěláci tak nedůslední a neschopní se pořádně připravit, byla by ze mě celerbrita. Jenže páni filmaři, co dnes přišli natáčet do Medvídka, jak cvičíme, si zavčasu nevyzkoušeli, jestli mají signál, takže až na místě zjistili, že jsou bez signálu, tudíž naše cvičení nemůžou pustit do přímého vysílání a z natáčení nebylo nic. No jo, nebýt jejich neschopnosti, byla by ze mě po dnešku světoznámá hvězda. Nebo minimálně celostátní. Po cvičení mě mamka odložila do herničky a odskočila si, ale jen co se vrátila a já si zrovna chtěla jít hrát, popadla mě, a že prý musíme domů. No toto? Ona ví, že mám hrací dopoledne a klidně si naplánuje nějaké své aktivity! Zase jsem si ale užila zbytek dopoledne s taťkou a dokonce mi i uvařil! Abych ho neodradila, pro jistotu jsem všechno snědla. Teda skoro všechno.
04. 05. 2011 Fakt nemám ráda noční probuzení. Všude tma, ticho, nikde nikdo…a když k tomu všemu nemůžu najít svého milovaného Šášu, je to v háji. Stejně tak dnes, ovšem tentokrát jsem nepropadla panice, nezačala plakat, jen jsem dostatečně hlasitě konstatovala „Kde je? Šáša?“. Věděla jsem, že se mamka probudí a hned mi přispěchá na pomoc a nespletla jsem se. Jen mě nenapadlo, že když slyšela, že se ptám, kde je, se mě zeptá na to samé. Tedy prakticky na to samé „No kampak sis dala Šášu?“. Co jiného čekala, že jí odpovím, než prosté „No?“. Ale zdatně šátrala a šátrala, až ho vyšátrala a řekla „Tady ho máš“. A mé následující „Ajo!“ už nezvládl taťka a začal se smát tak hlasitě, že se mamka, domnívající se, že taťka stále spí, lekla.
05. 05. 2011 Pro dnešní slavnostní den, kdy taťka slavil Kristova léta, jsem si vymyslela speciální dárek. Ráno, když mě šla mamka převlékat, jsem ji nechala svléct mi pyžámko, obléct tričko a ponožky a ve chvíli, kdy mi chtěla dát plínku, jsem řekla „kaká“. Pochopitelně mi nevěřila, ale ze slušnosti se zeptala, jestli chci na nočník. Když jsem řekla, že „ano“, ještě chtěla ujistit, jestli opravdu, takže teprve poté, co jsem řekla „opadu“, mě posadila na nočník. Jak už jsem řekla, nepočítala s tím, že by se něco mohlo dít, takže mi šla do kuchyně připravovat snídani a na mé zvolání „kaká“ vůbec nereagovala. Přišla se podívat až ve chvíli, kdy slyšela, že se zvedám, tak se bála, abych si nezakopla o kalhoty, které jsem měla u kotníků. A když už byla metr ode mě, šáhla jsem do nočníku a zopakovala „kaká“. Pořád tomu nevěnovala dostatek pozornosti, kterou by si to bývalo zasloužilo. Ovšem poté, co uviděla louži v nočníku, obrátila o 180°. A když pak vylila nočník, uklidila ho a chtěla mě převléct, řekla jsem znovu „kaká“ a k mamčině nezměrnému údivu a radosti jsem tam vykouzlila další loužičku. Ale všeho moc škodí, pro zbytek dne jsem si dala pohov. Ovšem na chalupu mi s sebou nočník pochopitelně přibalili.
06. 05. 2011 Mamka hned po ránu zkoušela štěstí, že bych se třeba taky mohla zase vyčůrat na nočník. A když se mě ptala, jestli chci udělat hačí na nočníček, chtěla jsem jí udělat radost a řekla, že jo. Samozřejmě jsem to ale řekla jen pro její krásné oči, nikoli pro svou potřebu, takže jsem si tam poseděla a šmidly fidly. Trochu jsem se bála, že za to nedostanu najíst, ale naštěstí mamka není takový pes a tu snídani jsem dostala. Po snídani jsme osedlali auto a vyrazili na nákupy a k mému velkému údivu jsme tam potkali dědu s babičkou. Děda si mě vyndal ven, a než taťka nakoupil, chodil se mnou všude možně. Jenže pak mě posadili do sedačky v naší káře a děda zmizel do té svojí. No toto! A já ho volala jak divá a on vůbec nereagoval. Byla jsem z jejich přítomnosti tak nažhavená, že se mi ani trochu nechtělo po obědě spát (tedy on to byl dost pozdní oběd, nakupovali jsme až do jedné, takže jsem obědvala až po půl druhé). Pak mě sice odložili do postýlky, ale o půl čtvrté už mě mamka zase vyndávala s tím, že mi dá svačinku a pak jdu opravdu spinkat. Jak řekla, tak udělala - jen mi dala sváču a donutila mě spát. Nakonec jsem si dala jen hodinový šlofíček, takže si mamka říkala, jak bez problémů večer usnu. Ale jo, usnula jsem bez problémů, ale počkala jsem si, až se naši vrátí od ohýnku, co pálili venku a dělali si na nich buřty (na mě se pochopitelně nemyslelo), takže ten bezproblémový šlofíček přišel o půl jedenácté. Do té doby jsem zvesela provokovala babičku, která se mnou zůstala doma, a když nereagovala na mé pokusy rozesmát ji, začala jsem vyprávět vtipy Šášovi a zcela bez problémů jsem se vlastním fórkům i zasmála.
07. 05. 2011 Ráno jsem si ten spánek střihla po včerejší „pařbičce“ až do čtvrt na devět. Ne, že by to někomu nějak zvlášť vadilo, skoro bych řekla, že byli dokonce rádi. Babička uvolnila fleka v posteli mamce (naši totiž měli detašované spaní nahoře v patře) a všem nám udělala snídani. No, to si nechám líbit, válet se bezmála do deseti s dědou a mamkou v posteli. Pak jsem (jako obvykle) všechny chtěla vodit dívat se na potute (potůček, aneb taťkův rybník) - mamka se mě hned několikrát dost podle zbavila. Vzala mě do náručí, počkala, až nebudu křičet a honem mě vrazila do náručí dědovi, domnívajícímu se, že se s ním chci tulit. Jinak tam totiž se mnou nikdo nechtěl chodit a přehazovali si mě jak horký brambor. Před polednem přijeli strejda Vašek s tetou Hankou a s Míšou z Prahy na kukandu, jak to u nás vypadá, jenže když začala pořádná sranda, zase mě odnesli do postele. Hezky jsem si spočítala, že čím dřív usnu, tím dřív se probudím a budu účastníkem celé té legrace, takže jsem to okamžitě zalomila. Standardně jsem zblajzla dva tvarohy a dožadovala se třetího, ale ten už mi jaksi nebyl dopřán. Večer si naši naplánovali pracovně - babička nakrmí a dá mě do postýlky a naši s dědou půjdou ven pracovat. Jejich předpoklad, že dnes usnu bez problémů, jim trochu nevyšel. Sice jsem usnula dřív, než včera, ale zas takový rozdíl to nebyl, s očima dokořán jsem to vydržela až do třičtvrtě na deset. No komu by se chtělo spát, když kousek od něj běží telka a pořád se tam něco děje - co kdybych o něco přišla?
08. 05. 2011 Hned po probuzení si mě děda s babičkou zase vzali do postele a jen co vstala mamka, hned jsem zaplácala na místo vedle sebe a zavolala na ni „Pojď!“. A jak jsme se tam tak váleli a snídali všichni tři i s dědou, jezdila jsem dědovi po pupku bagrem. Jenže on se pak chtěl pomazlit a šel na mě pěkně vyčůraně - když jsem se s ním nepomuchlovala dobrovolně, vyděračsky si přikryl pupek peřinou a prohlásil, že si pupek pro bagr odkryje, až ho pomuchluju. Na vteřinu jsem se k němu teda přitulila, honem se zas odtáhla, připravila bagr a prohlásila „Biši!“ (bříško!). A on, vyděrač jeden, to na mě zkusil ještě několikrát, ovšem napotřetí už jsem se mu na ten jeho pupek vybodla. Po pár dnech jsem se zase jednou vyčůrala na nočník. Sice mi to nabídnul děda, ale ochotně jsem souhlasila, na chvíli zasedla, pak nadzvedla tričko, podívala se do nočníku a vykřikla „Voda!“. A jen co mi děda dal čistou plínku (a zjistil, že mám od pasu dolů úplně mokré pyžámko a nikdo netušil, kdy a jak se mi to podařilo), vypustila jsem do ní obsah střev - a že tam toho bylo, když jsem včera vůbec nekakala! A protože mi začali podezřele často vnucovat nočník, nabídla jsem ho babičce se slovy „ačí“. Během mého odpoledního spánku se na mě ale šila obří bouda - taťka s dědou udělali před rybníkem plot! Ovšem nebyla bych to já, abych si nevymyslela novou alternativu, takže místo „Potute, potute!“ jsem začala křičet „Oupanda, oupanda“ a chtěla se celý den houpat na houpačce. Na večeři už jsme byli doma, mamka mi dala kaši, a když mě chtěla odnést, začala jsem na taťku zoufale volat „Šášu!“, a když mi ho podal, ještě jsem si od něj vyžádala „brum, brum“, a když jsem dostala i medvěda, hned jsem mu řekla „Dík!“. Taková já jsem - odmalička vychovávaná ke slušnosti.
09. 05. 2011 Ráno, zatímco jsem snídala, se mamka rozhodla, že máme dostatek času, abychom si šly zacvičit s dětma do Medvídka, a když jsme spolu seděly na zemi a prohlížely si knížku, řekla taťkovi jen tak mezi řečí „Já asi zavolám do Medvídka, jestli tam dnes můžeme přijít.“. Aby náhodou nezapomněla, okamžitě jsem se zvedla, běžela ke stolu, vzala její telefon, a aniž by si o něj říkala, honem jsem jí ho donesla, aby tam mohla pronto zavolat. Pak jsem se teda snažila přeskočit pár kroků a vyrazit co nejdřív, takže když mi mamka řekla „Dohamej snídani, dopij mlíčko, vezmeme si boty a půjdeme.“, vykašlala jsem se na první dvě zmiňované věci (zbytečná ztráta času), běžela do chodby, tam si sedla kousek od dveří a skandovala „Boty, boty!“. Neklaplo to - ve spojení s taťkou mě donutili dojíst nejdřív tu zatracenou snídani. K večeru za námi přijela babička, a jak jsem se s ní tak procházela po zahradě, narazily jsme na psí hromádku (tedy broky od malé štěkny, rozeseté v okruhu jednoho metru čtverečního). Hned jsem babičku varovala pro případ, že by to nepoznala, „Ouno, ouno, ouno!“. Nevím, co ji tak rozesmálo, ale hodně dlouhou dobu to nemohla zastavit. Když konečně popadla dech, vyzvala mě k úklidu onoho politováníhodného pokladu. Každá jsme si vzaly jednu lopatu, babička tu větší, na kterou se to dává, a já tu menší, kterou se to na tu velkou nasunuje. A jak jsem tam tak sunula jeden brok za druhým, jednomu se tam prostě nechtělo, tak jsem mu pomohla rukou. Chvíli to vypadalo, že babičku popadnul epileptický záchvat, ale nakonec se z toho vyklubal jen další záchvat smíchu. Jen mamka neměla pro naši uklízecí snahu pochopení a po mém ručním odklizení posledního broku prohlásila lehce nabroušeně „No ta babička tě snad vůbec nehlídá!“ a hned mě odtáhla do koupelny a drhla mi ruce. A já si zrovna chtěla tak moc cucat palečky! Ovšem večer mi - oproti ranní snídani - rohlík se šunkou jel podstatně líp a rychleji. Mamka mi jaksi zapomněla koupit kaši, takže jsem snědla jen zbytek a pak se dojedla rohlíkem. Nejdřív jedna půlka se šunkou, a když jsem pak ještě volala „Ham, ham, kunka!“ (v překladu „Koukej navalit rohlík se šunkou!“), mamka nejdřív dělala, že mi vůbec nerozumí jako všichni okolo (tedy taťka a babička, která přijela na návštěvu), ale nakonec se smilovala a ještě kousek mi dala. Nové skandování o přídavek už neklaplo - naši se báli, že se zase přežeru a nebudu celou noc spát, jako tuhle u dědy a babičky v Hradci.
10. 05. 2011 Dopoledne jsem si po dlouhé době vydupala posazení na kuchyňskou linku. Mamka už mě tam odmítá pustit, ale taťkovi jsem řekla jednou a za pár vteřin už jsem byla nahoře. Než mamka řekla, že mě tam nemá posazovat, ukradla jsem odtamtud misku s müsli. Nejdřív jsem spořádaně jedla, ale pak už jsem je jen sypala všude kolem sebe. Mamka trůnila a taťka seděl u počítače, takže jsem měla volné pole působnosti. A když na to pak taťka přišel a zeptal se mě „No kdo to bude uklízet?“, bez rozmýšlení jsem odpověděla „Táta!“. Dost blbě na mě koukal, tak jsem zkusila variantu číslo dvě - „Lulu?“ a evidentně se mu dost ulevilo. No jo, jenže kdo se s tím má vybírat z koberce? Po úklidu přišla zasloužená odměna, s mamkou jsme se vydaly znovu do Medvídka. Zacvičily jsme si, mamka byla nadšená, jak dělám „kolo, kolo, mlýnský“ sama s dětma, aniž bych postrádala její blízkost, v herničce o mně pak nevěděla další hodinu a půl, a kdyby se mě nesnažila donutit odejít domů, nevěděla by o mně ještě hodně dlouho. Tam je takových věcí a hraček, až z toho jde hlava kolem! Jen jedna holčička mě pěkně dožrala. Mamka mi podala moji lahvičku s vodou a ona, jen co ji viděla, se na ni vrhla jak sup, vyrvala mi ji z ruky a vypadalo to, že už mi ji nehodlá vrátit zpátky. Stála jsem tam jak opařená, kde by mě napadlo, že mi někdo bude chtít ukrást můj opičkový hrneček? A když jí pak ten můj hrneček chtěla sebrat její mamka, spustila takový řev, až jsem se skoro lekla. Prý měli doma taky takový hrneček, tak si myslela, že je její. No to si jako nepamatuje, jaký hrneček si s sebou ráno brala???
11. 05. 2011 Jen co jsem se probudila a sešly jsme s mamkou domů, bylo mi jasné, že jedeme na výlet - v obýváku ležel sbalený kufr. Nespletla jsem se a po snídani jsme vyrazili zase na chalupu. Oběd jsem dostala v hospodě, s mamkou jsme si daly napůl těstoviny se špenátovo-smetanovou omáčkou a mozzarellou. Taťka mi nabízel hranolky, ale mamka to striktně zakázala, trochu to s tím zdravým stravováním přehání, ale co už nadělám. Pak mě hned po příjezdu domů položila do postýlky. Spala jsem sakra dlouho, přes dvě hodiny (to jsem načerpávala síly na večerní řádění). Jen co jsem se probudila, položila mě mamka na gauč a šla mi vyměnit plínku. Když ji sundala, nenápadně se zeptala, jestli nechci „Udělat vodu do nočníku.“. Postavila jsem se, řekla „jo“ a vypustila nádrž. Na sluníčko jsem pak nešla jen já s mamkou, ale taky mé ponožky (z nepochopitelného důvodu byly najednou mokré), kalhoty a polštář z gauče (vše tentýž problém). Pod záminkou „Sněz lžičku a já tě zhoupnu.“ do mě mamka natlačila ovocný jogurt, ten jsem nejedla, ani nepamatuju. No, musím uznat, že čokoládový nebo vanilkový do mě tedy padá podstatně rychleji. Po houpandě jsem šla udělat tuli, tuli malé štěkně, ale neměla pro to pochopení. Udělala jsem totéž, co u velké štěkny - chytla ji okolo krku a opřela se o ni. Jenže ta malá třasořitka podlomila hnátky a obě jsme spadly. Jen co se zpod mě vyhrabala, začala kašlat, jako bych ji přidusila, a vydržela to dobrých 10 minut, potvora simulantská. To velká štěkna, to je jinej kabrňák. Omylem jsem spadla a sedla na ni (klika, že tam byla) a necekla ani slovo a pak se ještě nechala vodit za obojek a chodila za mnou…no jako štěkna. A protože bylo teplo, mamka měla na sobě plavky, a protože bylo velké teplo, postavila jsem se za ni a zatímco stříhala větve, stahovala jsem jí kalhotky, a pokaždé, když vykoukly půlky, jsem nadšeně zavolala „Dadek!“. Mamka mé nadšení (jako obvykle) nesdílela.
12. 05. 2011 Dneska jsem se naučila nové slovo „Botici“ (můj výraz pro tu díru, kde dávají lišky dobrou noc, a kde máme chalupu) - to abych mohla dědovi a babičce po telefonu říct, kde že to vlastně jsme. Taky jsem ráno krapet urazila taťku tím, že když si sundávala kalhoty od pyžama, koukla jsem na něj a řekla „fůůůj“. Mamce jsem naopak sahala za tričko na podprsenku, a protože bych si ji taky ráda vyzkoušela, zkusila jsem nenápadně sdělovat mamce „Lulu“ za současného poklepávání na její hruď, tedy Lulu by si ráda prubla tu tvou podprdu. Taky se mi podařilo párkrát upadnout, z čehož jednou jsem měla kliku, jak ze psí…ho pozadí. Pár milimetrů od mé ruky se totiž nacházela hrouda jak od slona (a to byla jen od velké štěkny). Pochopitelně jsem to okamžitě okomentovala. Oběd jsem v poledne nesnědla celý, zato jsem si ho vyžádala později odpoledne, nenápadně s ní vyšla před dveře a v nestřežené chvíli, kdy mamka myla nádobí, jsem s tím krmila štěkny. Velká si dokonce jednou zobla přímo ze lžíce (víckrát jí to už z té tlamy tahat nebudu, málem mi tu lžičku zblajzla). Po obědě jsem usnula, jak když mě do vody hodí a spala jsem necelou hodinu a půl, takže se mamka (mylně) domnívala, že večer usnu jak malina. Ale zas taková trága to se mnou nebyla, po osmé už jsem byla v limbu.
13. 05. 2011 Dopoledne jsme s mamkou skočily na pískoviště s autem, co jsem dostala od dědy a babičky. Ne, že by mě to nebavilo, ale sem tam odvedl mou pozornost nějaký ten šneček, kterého jsem uviděla, a když jsem se pak snažila jednoho extra velkého nenápadně propašovat do mamčiny kapsy, dost šeredně se na mě podívala. A pak přišlo neodvratné - chtěla mi naznačit, ať si to strkám do vlastních kapes, jenže narazila na menší problém…ty moje byly úplně plné… Taky jsem se naučila s mamkou novou básničku, takže jsem celé odpoledne křičela „den, den“, protože jsem chtěla dělat básničku dobrý den. A odpoledne, když jsme byli všichni tři venku, se ozval známý zvuk, ale mamka ho asi nepoznala a zeptala se (nechápu, proč mě, když jsem s tím neměla nic společného?) „Co to bylo?“. No, když nevěděla, musela jsem jí to říct - „prd“. Ale ona nedala pokoj a chtěla vědět, kdo to udělal. A přece to nesvedu na sebe, když to byl taťka, že? Jen nechápu, proč se tak čílil, že jsem ho práskla.
14. 05. 2011 Ráno jsme zůstali s taťkou v posteli a mamka nám šla připravit snídani. Chvíli jsme si hráli, pak mi taťka půjčil mobil, na chvíli zavřel oči a v tu chvíli jsem ho tím telefonem praštila po kebuli. Má si mě všímat, ne chrnět! Jenže on hned, cíťa, spustil „au, au“ a chytil se za čelo. Tak jsem teda sama od sebe (byť to obvykle dělám jen pod nátlakem mamky) řekla „pusu, pusu“ a jednu mu na omluvu lípla. Ale malá už jsem mu neudělala a „promiň“ jsem taky neřekla, zas tak moc ho to určitě nebolelo. Odpoledne jsem měla krapek vzpruzelou náladu, nic se mi nechtělo, nic mě nebavilo a všechno mě štvalo, obzvlášť mamka se svými dotazy „Tak uděláme „den“?“ „Ne.“ „Tak uděláme „bramboru“?“ „Ne.“ „Tak uděláme „vezmeme si hoblík, pilku“?“ „Ne“. Pak už mamce došla zásoba básniček, které mám nejradši, krapet jí povolily nervy a prohlásila „Tak mi vlez na záda.“. Se svým klasickým udiveným akcentem, líznutým pocitem „že mě to nenapadlo dřív“, jsem na to řekla „no joooo“, obešla ji a začala se na ni sápat. Ale proč mě nenechala, když mi to sama nabídla?
15. 05. 2011 Z chalupy jsme odjeli už dopoledne, protože pršelo, bylo mokro a ani ven bych nemohla. A doma na mě mamka zkoušela fígle „au, au“ a očekávala, že jí budu dávat pusy sama od sebe jako včera taťkovi. Ale ona to „au, au“ říkala i tehdy, když jsem jí vůbec nic neprovedla, švindlířka jedna!
16. 05. 2011 Dnešní ranní komunikace mezi mnou a mamkou: „Jak se máš?“ „Ó ká.“ „A jak se jmenuješ?“ „Lulu.“ „A kdo jsem já?“ (dlouhé zaváhání, ale nakonec přece jen…) „Máma.“ „A co chci na dobré ráno?“ „Puťu.“ „A kdopak mi ji dá?“ (tentokrát zcela bez rozmýšlení) „Táta!“. Nakonec ji ale stejně vysomrovala ode mě.
17. 05. 2011 Dopoledne jsme znovu s mamkou vyrazily do Medvídka. Tentokrát sice dostatečně včas, abych se mohla rozkoukat, ale stejně jsem stála u ní jak přikovaná a dokud se nehnula mamka, nehnula jsem se ani já. Zato v herničce jsem se hnula hned - směrem od mamky. Ovšem to ještě neznamená, že jsem si ji nehlídala. Hlídala, a pečlivě! Takže když se v jeden okamžik vypařila, hned jsem se jí vydala hledat s voláním „Maaaamiiii!“. V patách jsem měla tetu Martinku, asi se bála, abych nevzala roha ven. A mamka? Ta si úplně v klidu vylezla ze záchodu, jako by se vůbec nechumelilo. Ani trochu jí nepřišlo divný, že mi neřekla, kam má namířeno a kdy se vrátí. Za to jsem se jí odvděčila stejnou mincí - když chtěla odejít, její pokusy jsem dlouho a úspěšně bojkotovala.

23. měsíc

18. 05. 2011 Miluju štěkny! Obzvlášť tu malou, dnes jsme byli s našima na dvorečku, a zatímco mamka sekala (tudíž nedržela dohled nad svou malou chlupatou chráněnkou), házela jsem jí balónek a pak jsem ho nečekaně vyměnila za tu obří kost a migla jsem ji po štěkně. Tak, tak uhnula a než ji sebrala svou „zchromlou hubou“ (tak tomu říká taťka, mamka takticky říká, že jí chybí pár zoubků), měla jsem ji znovu v ruce já a migla jsem to po ní znovu. Jak říkám - miluju hrátky se štěknama!
20. 05. 2011 Dopoledne naši zase sbalili kufr a vyrazili jsme na víkendový výlet, tentokrát za dědou a babičkou do Hradce. Nenápadně jsem si tam ukradla hodobóžový kalendář z předloňského roku, který si děda s babičkou schovali. Spolu s taťkou jsme si pak prohlíželi ty obrázky tam a k mému velkému překvapení tam byli dědové, babičky a tety a strejdové, co znám! Takže když se mě taťka ptal, kdo je kdo, hezky jsem je jednoho po druhém pojmenovávala. Tedy až na tu fešnou paní v bílém, co se tak tiskla k taťkovi. Na taťkovu otázku jsem odpověděla jedinou možnou odpovědí, tedy že je to „paní“, načež mě vyvedl z omylu. Já tu mamku ale fakt nepoznala! Ale ona se na mě nezlobila a odpoledne jsme spolu vyrazily na procházku ještě s tetou Lenkou a Luckou. Musím přiznat, že mě trochu naštvalo, že mi mamka s sebou nevzala žádnou hračku, protože Lucka měla kočárek, Juráška (který ve mně mimochodem probouzel silné emotivní vzpomínky na mého milovaného Šášu, ležícího tou dobou v postýlce) a taky spoustu hraček na písek. Kočárek mi půjčit nechtěla, ale nakonec jsem se ho zmocnila, když ho na pískovišti odložila a všímala si kyblíčku a lopatiček. Dokonce odložila i Juráška, tak jsem ho vozila a říkala mu po svém „Šáša“. Jenže pak přišel okamžik odchodu a ona mi odstrčila kočárek a vzala si ho sama. A to neměla dělat! Chvíli jsme se o ten kočárek strkaly, pak jsem začala natahovat a teta chtěla zabránit přicházejícímu pláči, tak vzala Lucku a strčila ji do kočárku, tím pádem já se mohla zmocnit toho jejího dětského kočárku. Spokojeně jsem ho chytla, jenže vtom si Lucka vzpomněla, že v něm nechala Juráška a teta jí ho podala. Začala jsem znovu fňukat, že chci svého „Šášu“, ale přes to vlak nejel. Já nechtěla jít dál, dokud jsem ho nedostala, Lucka mi ho tam vrátit nehodlala a mamky jaksi nevěděly, jak z vzniklé situace ven. Nakonec mi daly do kočárku balónek s obrázkem krtečka a ukecaly mě, abych vozila krtečka. Sem tam jsem si na Šášu vzpomněla, ale až do chvíle, kdy Lucka vylezla z kočárku (a znovu se ho zmocnila), jsem ho vezla a šla směrem k domovu. Nakonec mě musela domů mamka odnést, protože jsem začala zoufale plakat, že chci zpátky kočárek a hlavě toho Šášu. Ještě, že na mě doma čekal ten můj (i když postupem času jsem sama sebe přesvědčila, že doma žádný nebude, protože si ho odnesla Lucka).
21. 05. 2011 Ještě včera večer mi mamka, zatímco já už jsem slastně chrupala, skočila koupit pár hraček na pískoviště, abych měla s čím jít ven. Jenže než se mamka dopoledne vykopala k nějaké aktivitě, přijela teta s bratránkama a už se nikam nešlo. Teda šlo - do postele. Odpoledne jsem si aspoň spravila chuť (z toho, že nebylo ráno žádné slibované pískoviště) a snědla kus štrůdlu. A pak, pak jsem se i toho pískoviště dočkala! Vyrazily jsme tam na dámskou jízdu jen s mamkou a tetou Mončou, ale rozhodně to stálo za to. Ty dvě totiž dělaly bábovičky a já jim je vesele bourala. A protože je s tetou vždycky sranda, těžce a slzavě jsem potom nesla její večerní odjezd domů.
22. 05. 2011 Ráno jsem babičce a dědovi ukázala, zač je toho loket - vypila jsem hrneček mlíka, snědla rohlík, jako zákusek si dala štrůdl a pak se ještě dožadovala mandarinky. Během taťkova slastného spánku jsem se zvládla přerazit o lux a narazit díky tomu čelem na hranu babiččina nočního stolku, takže se mi na čele objevila elegantní boule a ještě elegantnější fialový flek. Pak jsem to ještě vzala tváří o nohu stolu, takže když taťka vstal, tak prohlásil, že kdyby byly Velikonoce, řekl by, že jsem kraslice. Ovšem hlavní bod dnešního dne - konečně jsem mohla pořádně provětrat ty hračky na pískoviště. Mamka se zase domluvila s tetou Lenkou a Luckou, mě řádně vybavila (méďa, hračky na písek a autíčko bylo nezbytnou nutností), zatímco Jurášek byl před mýma očima pečlivě ukryt. Po nějaké době přišel i děda s taťkou, tak bylo hned veselo. A to hřiště, to bylo moc prima, takové u nás nemáme, tak jsem si ho užívala, co to šlo. Taky jsme odtamtud odcházeli mezi posledními. Vyzkoušela jsem skoro všechny atrakce, ale nejvíc mě uchvátila houpanda a pískoviště - však jsem taky měla písek úplně všude a před odchodem domů mě museli osprchovat (a co se nepodařilo osprchovat, otřela jsem si dědovi do vlasů, když si mě pak vzal na koně). A jen co jsme přijeli s našima zpátky domů, vrhla jsem se na pískoviště a divím se, že pak nepopraskaly okenní tabulky, jak jsem řvala, když mě naši násilím odnášeli domů na večeři.
23. 05. 2011 Jako každé pondělí v poslední době jsme s mamkou i dnes vyrazily do Medvídka. Byla jsem zase tak trochu přimrzlá, ale v herničce jsem se pak rozjela a dvakrát moc se mi nechtělo domů. Nakonec jsem se ale nechala přemluvit…respektive mě mamka utáhla doslova na vařenou nudli (čti hovězí vývar s nudlemi). A odpoledne udělala zatěžkávací zkoušku, zvanou „bezplenkový den“. Ta spočívala v tom, že jsem byla komplet svlečená, bez plínky a dostala jsem instrukce, že až budu potřebovat dělat „kaká“ nebo „čurčur“, mám si dojít na nočník, co mi tam mamka přinesla z domu. Rovnou jsem jí řekla, že „ne“, a jak jsem řekla, tak jsem učinila. Jak se mamka otočila a šla zalít rajčata, postavila jsem se, zatlačila, koukla pod sebe a řekla „ovno, ovno“. No co, co, co - po štěknách to uklízet může a po mně jako ne?!
24. 05. 2011 Mimořádně nás bylo v Medvídkovi tak málo, že i teta Martinka koukala, jak krásně cvičím a umím všechny ty pohybové říkanky typu „brambora“, „dobrý den“ a podobné. O co víc mě v Medvídkovi chválila teta Martinka, o to míň mě pak doma chválil taťka. No jo, jenže co čekal, když mě zase násilím vlekl domů, když jsem si chtěla jít hrát na písek a ani zbla mě nezajímalo, že se mám jít naobědvat, abychom mohli vyrazit na chalupu? Tam mi to teda trochu vykompenzoval tím, že zatímco mamka sekala - už na chalupě - trávník, šel se mnou k rybníku. Jen jsem vyfasovala elegantní kšíry a štěknino vodítko, ale ač by to jiné pobuřovalo, já se vůbec nebránila, protože mi to zajistilo relativní svobodu pohybu. Jen sousedi vypadali, že z toho mají druhé Vánoce.
25. 05. 2011 Mamka se mě úplně obyčejně zbavila a radši šla hned ráno pracovat. Jenže mně to vůbec nevadilo, my si s taťkou udělali vlastní program, a zatímco se mamka lopotila s elektrickou kosou, my se šli projít do lesa a k sousedům na králíčky, slepičky a papoušky. No, o moc přišla, ale když chtěla mermomocí makat… Po obědě jsme si s mamkou daly šlofíka (já si říkala, že tolik práce škodí), pak se honem sbalily všechny saky paky a jeli jsme zase zpátky domů. Cestou se taťka orosil a ptal se mamky, jestli tam nezapomněli „lobotoma“ (mamčina poznámka - čti Šášu). Je mi jedno, co tam zapomněli, nebo nezapomněli, pro mě je důležité jen to, aby mi vzali Šášu, protože bez toho já v noci nedám ani ránu!
26. 05. 2011 Naši by si měli asi začít zavčasu zjišťovat určité informace, aby se nestávalo to, co dnes - nalákali mě na nákup s tím, že půjdeme zase na tu velkou trampolínu. Jenže jsme vyjeli do prvního patra a trampolína kde? Nikde! Místo ní tam byl jenom vláček a na ten jsem fakt nechtěla. Tak jsme tam tak s mamkou stály, mezitím se tam svezly dvě děti a já pořád jen stála jak zařezaná, koukala a bohabojně odmítala do vlaku vlézt taky. Slíbili trampolínu, tak proč bych se měla spokojit s hloupým vláčkem?
27. 05. 2011 Včera se nám mamka krapet přismahla na sluníčku, a když ráno taťka vstával, zrovna jsme se s mamkou tulily a on se podivoval, že prý se diví, že se nebojím jít k té indiánce. No, byla sice rudá jako prase, ale pořád je to mamka. Oběd jsem dostala docela brzo a hned mě vrazili do postele, prý abych co nejdřív usnula, že pojedeme za tetou Soňou a Domčou. To si nechám líbit, takže jsem se nenechala dvakrát přemlouvat, hned usnula a před druhou byla na nohou. U tety to bylo prima, Domča mi zcela bez problémů půjčil svoje hračky, takže jsem byla naprosto uchvácená vším, co má. Na oplátku jsem mu donesla svou lahvičku a přidržela mu ji u pusy, aby se mohl napít. Pak jsme si to navzájem opláceli a dávali jeden druhému pít (i když naposledy jsem mu dala napít z jeho vlastní lahvičky proto, že jsem věděla, že se po ní natáhne a vrátí mi tu mou). Ale musím se přiznat, že když přišel strejda, začala jsem plakat a utekla se schovat k mamce a ne a ne se jí pustit.
28. 05. 2011 Po obědě mě mamka položila do postýlky, nechala mě napospas taťkovi a odešla pryč. Vrátila se skoro za tři hodiny, ale zase s sebou přivedla tetu Monču a teta Monča mi přivezla Ovečku Shaun, která si píská! Hned bylo odpuštěno, že mě mamka takhle opustila. I když nevím, jestli mi neměla dát nějaký úplateček i mamka, protože se obě vyšňořily, v šest se zase obě zdejchly pryč a vrátily se bůhvíkdy. Spát mě tedy dával po dlouhé době taťka a toho jsem si náležitě vychutnala. Nechala jsem ho odejít dolů, sednout si k telce a začala volat „mami, tati!“. Když přišel, napadlo ho přečíst mi pohádku a jakmile začal číst, lehla jsem si, dala palec do pusy a zavřela oči, ale jen co přestal a chystal se k odchodu, postavila jsem se a zavelela „číst“.
29. 05. 2011 Ráno jsem si vyžádala snídani od tety, stejně tak jako dopolední přebalení (i když se zdráhala, že prý holčičky ona přebalovat neumí). Pak jsem předvedla tetě scénku s Barbienou, kdy jsem ji zvedla vzhůru nohama, koukla se jí mezi nohy a řekla „pinta, pinta“. Za to, že si teta domyslela bůhvíjaké sprosťárny, ovšem nemůžu, já jen chtěla říct, že Barbieně chybí plínka. Pro jistotu jsem si vzala Shauna, mamka vzala meloun a pitíčko a vyrazily jsme i s tetou na procházku do města. Ony si tam koupily zmrzlinu a dělaly, jaká je to děsná bašta a vnucovaly mi, abych ji taky ochutnala, ale opravdu nechápu, co na tom vidí za takový zázrak. K obědu jsem si pak taky doma vyžádala tetu jako vrchní krmičku, a když ji mamka šla po obědě vyprovodit na tramvaj, protože už měla odjíždět zpátky domů, dvakrát moc se mi to nelíbilo. A když se mě pak mamka snažila rozptýlit otázkou, kdo bude zítra v Medvídkovi, suverénně a bez rozmýšlení jsem odpověděla „teta Monťa“…no jo, mám v těch tetách trochu bordel. Ostatně teta Monča si taky nepamatuje moje jméno, mamce psala SMSku a v ní mě označila jako Tornádo Lulu.
30. 05. 2011 Po snídani jsme s mamkou sebraly kočárek a jely zase do Medvídka. Docela jsem ji překvapila, že jsem jí na otázku „Kdo tam bude?“ odpověděla, že „Teta Mautina“. A taky tam byla a měla pro nás překvápko - na konci jsme nedostali samolepky a razítka na ruce, ale natahovací broučky, co se točí dokola a dělají kotrmelce! Jenže Evička (sice je menší než já, ale je to torpédo) mi úplně prachsprostě toho mého vytrhla z ruky. Nejdřív jsem na ni koukala jak puk a řekla „Lulu“, to aby jí došlo, že tenhle brouček je můj, ona mi ho sice vrátila (z donucení její mamky), ale vzápětí mi ho znovu sebrala. To už jsem začala natahovat na brek, tak mi mamka řekla, že když nechci, aby mi někdo vzal nějakou hračku, musím si ji pořádně držet a hlídat. Takže jen co mi toho broučka vrátila (opět na popud její mamky), dala jsem ruku s broučkem do podpaží druhé ruky, tou druhou rukou jsem ho ještě zakryla, a když se ke mně znovu blížila, otočila jsem se k ní zády. A vyhrála jsem (až na to, že Evička odcházela, respektive byla odnesena, s brekem)! Doma jsem pak zhltla polívku a dala si poobědního šlofíka. A když jsem se probudila, vlezl mi k postýlce po čtyřech děda, jenže s sebou zase přivedl toho vlasatého strejdu, takže jen co jsem ho zblikla, zase jsem rychle zalezla zpátky do postýlky a dlouho mě musela mamka s dědou přemlouvat, abych šla za nima na dvorek! Nakonec mě utáhli na pískoviště, a když děda se strejdou odjeli, mamka udělala test plic a nafoukla mi obří bazén a napustila do něj trochu vody. Ale teda je to pěkná frajerka, mě tam klidně posadila, ale když jsem ji lákala, aby si šla sednout ke mně, odmítla, že prý je ta voda moc studená. No toto!
31. 05. 2011 Ráno mi mamka slíbila, že až se nasnídám, zase vyrazíme do Medvídka. A když přišlo na věc a měla jsem se jít obouvat, zavolala jsem „Nána!“, narychlo odeběhla ke kočárku, řekla jí „Pápá. Puťu!“, vrazila jí hudlana, pak jsem šla ještě olíbat mimino, donutila ho olíbat i mamku a teprve pak jsme mohly vyrazit. Dostala jsem dalšího broučka a jako bonus přinesla Luisička jogurtový dort s ovocem. Sice jsem se k němu měla a byla zvědavá, co to je, jenže mi moc nejel, tak jsem ho přenechala mamce. Odpoledne jsme vedli dlouhý rozhovor s taťkou, ale nakonec jsme se přeci jen dohodli…„Tati, pojď“ „Kam?“ „Tam!“ „Kam tam?“ „Ven!“ „A co tam budeme dělat?“ „Cákat!!!!“ Nakonec jsme šli všichni tři na dvoreček, já se ráchala v bazénku, mamka sekala, jenže pak zalezlo sluníčko a já dostala zátrh bazénu. A aby si to naši pojistili, začali vodu nabírat do konve a kýble a lili ji ke kytkám a na trávník. Pche! Když už mi sebrali jednu zábavu, našla jsem si jinou - po vzoru našich jsem chodila s konví (se zbytkovým množstvím vody), běhala za štěknama (hlavně za tou malou, tu mě obzvlášť baví trápit), říkala jim „koupat“ a snažila se je zlejt. Nedaly se, potvory. Aspoň jsem si vyškemrala obligátní větou „koupat obada“ (tedy koupat obě dvě) společné koupání s mamkou. Ta mi začala zpívat „Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede, jede do dáli, veze samý veselý.“, a na to konto přiběhl taťka se svou verzí „Jede, jede mašinka, padaj za ní hovínka, jede, jede do dáli, veze samý posraný“…mamka se zdála být lehce v šoku…
01. 06. 2011 Ti rodiče jsou děsní vyděrači. Ani trochu se mi nechtělo po obědě spát, tak na mě zkoušeli, že prý „Až se vyspíš, pojedeme za dětma.“. Jenže když nechceš, tak nechceš. A mně se prostě spát nechtělo. Až ve chvíli, kdy si mamka odskočila (na deset minut a dvacet stránek knížky) na záchod s tím, že vyleze a vyrazíme, zvládli jsme vytuhnout s taťkou oba dva. Mamka se nenechala zahanbit, ale protože jí taťka nenechal místo na našem prostorném gauči a zalehl ho celý, odešla si hodit šlofíka do ložnice a všichni jsme se probudili až v pět odpoledne. A pak to jelo jak na drátkách - honem převléct, honem vyrazit a honem na Butovice, ať ještě něco stihneme z toho indiánského dne dětí. A stihli jsme - trampolínu, skákací hrad, pár atrakcí (jen jsem si nechtěla od tety v teepee namalovat na obličej indiánské malůvky), dokonce i na nákup došlo a úplně nakonec jsem se po dlouhých dialozích s mamkou osmělila, vlezla do vláčku, pomohla tam mamce nasypat korunky a svezla se. První kolo teda mamka běžela vedle vlaku a držela mě za ruku, ale ta zbývající kola jsem zvládla úplně sama (pokud opomenu psychickou podporu ovečky Shauna, který seděl celou dobu vedle mě). Domů jsme se nakonec dostali až o půl osmé, jenže jsem byla tak nadšená tím odpolednem, že jsem začala lítat a blbnout a skákat na gauči a nebylo mě možné zklidnit, takže jsem se do postele dostala až po půl deváté (a i to dalo mamce dost zabrat).
02. 06. 2011 Mamka byla přesvědčená, že po včerejším náročném večeru budu aspoň dlouho spát, ovšem skutečnost předčila její očekávání - v noci jsem se každou chvíli budila a plakala a budíček jsem nastavila už před 7. Silou vůle a donucení jsem se nasnídala (a zbytek dojedly štěkny, i když to byl rohlík s mou oblíbenou šunkou) a v 11, právě když mi šla mamka udělat polívku, jsem zalezla do postýlky a usnula. Ovšem ne nadlouho - za půl hodiny už jsem byla znovu vzhůru, ovšem uplakaná, umazlená, s potřebou bezprostřední blízkosti mamky (což jí evidentně nebylo proti srsti a náležitě si to užívala) a hlavně s horečkou 38,6°C. Pořád jsem polehávala u mamky, chtěla číst knížky a nechtěla ji od sebe pustit ani na krok. Po nějakém čase jsem se nechala přemluvit ke snězení pár lžic polívky, odpoledne jsem byla přinucena ještě na chvíli zalézt do postýlky a usnout. Žádný zázrak to tedy nebyl, každou chvíli jsem se budila, ale něco jsem naspala a zbytek odpoledne už byl zase veselejší. Jen večer jsem zabrala jen na chvíli, pak se vzbudila a plakala tak zoufale, že hned přiběhla mamka a uspávala mě v náručí. To bylo taaaak príma… Tak jsem si to ještě jednou zopákla (však ona se tulila stejně tak ráda).
03. 06. 2011 V noci jsem zase hrozně špatně spala, takže mamka vypadala po ránu obzvlášť sexy. Jak je v posledních dnech u mě obvyklé, jakmile se někde uhodím, hnedka běžím se slzičkama k mamce a chci pochovat. Ani dnes tomu nebylo jinak - hrála jsem si s miminem, a jak jsem ho tak zvedla nahoru, koplo mě nohou do oka. Hned jsem s ním mrštila na zem a s brekem se rozeběhla k mamce, ukazovala pod očičko a říkala jí „Bim! Šíši!“ (v překladu bouchla jsem se, pochovej mě). Tak mě mamka vzala do náručí, pohladila mě po tvářičce, dala pusinku, a jak jsem tak nad tím přemýšlela, sebrala jsem ze země mimino a migla jí s ním po hlavě. Chvíli vypadala, že mi vynadá, ale když zjistila, proč jsem to udělala, dojalo ji to pomalu k slzám. Já ji totiž praštila jen proto, abych jí to její bebí taky mohla taky pofoukat, pohladit a opusinkovat. Ovšem dojetí jí nevydrželo moc dlouho, lépe řečeno jen do okamžiku, kdy jsem se po jedenapůlhodinovém sezení na nočníku (během kterého jsem neudělala ani ň, ale vstát z nočníku jsem nechtěla a plínku jsem taky odmítala) vstala, schovala se za závěs a vypustila tam celý obsah svého močového měchýře. Skoro bych i řekla, že byla naštvaná. Ale proč? Štěkny to taky pustí, kde se jim zlíbí. Odpoledne jsem ani náhodou nechtěla spát, sice jsem si v poklidu hrála v postýlce, ale o spaní tedy nemohla být ani řeč. A když už si mamka myslela, že teď už usnout prostě musím, vstala jsem a začala skandovat „Hamat!“. Po těch dvou jogurtech jsem to ale finálně zalomila, i když na usmolenou půlhoďku. Jenže nám domů nalítalo děsně much a já je musela s mamkou všechny vymlátit. Skoro jsem myslela, že to zbyde na mně - mamka totiž stála v kuchyni jak přikovaná a zřejmě čekala, až si ta moucha sedne. Tak jsem jí tu plácačku vytrhla z ruky a začala zuřivě máchat kolem sebe, takovéhle zbytečné čekání přece nebudu tolerovat!
04. 06. 2011 Včera večer mi mamka namazala dásně Calgelem a kupodivu jsem spala celou noc až do půl sedmé. Pro změnu se ale spalo špatně mamce a budila ji nesnesitelná bolest v krku a taťka nezůstal pozadu, hned jak vstal, stěžoval si na krk taky. Dopoledne jsme s taťkou šli něco vyfotit nahoru tetě do kanceláře, a když už jsem tam čekala, než to taťka vyfotí, teta mi v rychlosti spíchla sukni až na zem. Nejdřív jsem k ní nechtěla vůbec jít, ale když už mi ji oblékala, dokonce jsem se jí i chytla, a když mi pak taťka řekl „Co se říká?“, v rychlosti jsem řekla „Kau!“. No jo, trochu se mi ty slušnostní fráze popletly, ale stejně jsme byli na odchodu, tak to čau stejně nebylo od věci, ne? Odpoledne jsem přišla za mamkou, že si půjdeme „huát“ a taťka přišel s nápadem, že si budeme hrát na pečovatelku, a že prý mám mamku odvést na kožešiny a uložit ji tam. Jakmile si lehla, donesla jsem jí pití, pak jsme jí s taťkou odsáli nudle z nosu, přikryli ji, donesli polštář pod hlavu a úplně nakonec jsme jí ještě utřeli zadek (jen přes kalhoty, protože děsně protestovala). A večer, večer ukázal taťka své střevo, když zbásnil pár veršů na mou milovanou ovečku Shaun od tety Monči:
Já jsem ovce Shaun,
nejsem žádnej klaun.
A mám černou papuli,
na zadku mám bambuli.
Voči mám jak broky
a mám štíhlé boky.
Uši mám jak Vietnamec,
to vám řeknu na konec.
05. 06. 2011 Dnes jsem i přes Calgel a kapičky proti kašli dvakrát moc dobře nespala a každou chvíli se budila. V noci jsem dokonce proseděla hodinu u mamky na klíně, když jsem začala kašlat a nemohla to zastavit a mamka se mi snažila nějak pomoct. Tak mi zpívala, hladila po vláskách a zádíčkách, dávala mi pít a nakonec, když už jsem začala zívat, mi v tichosti řekla „Už se ti chce spinkat, viď?“. Stejně šeptem jsem jí řekla „Jo.“ a na její „Tak půjdeme za Šášou do postýlky?“ jsem ještě jednou zašeptala „Jo.“ a pak už si nic nepamatuju, protože jsem okamžitě usnula. Ráno jsem pak mamku znovu dohnala s láskyplnému úsměvu, když jsem doběhla do kuchyně, ve chvíli, kdy mi dělala ke snídani müsli a radostně jsem zakřičela „mysi! kikulka!“ (tedy müsli! šikulka!). Mamka byla lehce zmatená, tak se chtěla ujistit „Mamka je šikulka?“ „Noooooo, odná!“ (v překladu „No jasně, a ještě k tomu hodná!“). Nedala bych moc za to, že si málem pýchou cvrkla do trenek. A vzhledem k tomu, že já kašlu, taťku s mamkou bolí v krku a všichni tři máme rýmu, označila mamka naše doupě jako „U tří lazarů“.
06. 06. 2011 Odpoledne mi mamka vyndala jogurt jako vždycky, ale tentokrát jsem na něj nějak neměla chuť, takže jsem snědla jen půlku. Zato na ty rajčátka, co si dala mamka, jsem dostala chuť velikou. Tak dlouho jsem kolem ní oplendovala, až mi nakrájela na talířek mou vlastní porci a pak ještě jeden nášup. A když jsem všechno spořádala, dostala jsem chuť na ten jogurt, tak jsem ho dojela, na to všechno jsem se napila vody, sebrala ze stolečku prázdný kalíšek od jogurtu se lžičkou, odnesla to do kuchyně, hodila do dřezu, vrátila se k mamce, a protože když mě nepochválí nikdo jiný, musím to udělat sama, zatleskala jsem si a řekla „kikulka!“
07. 06. 2011 Znovu jsem se probudila o půlnoci, mamka ke mně vstala, vzala mě na klín, dala napít vody, dala mi kapičky proti kašli, a protože mě to furt ne a ne přejít, šíšala mě, houpala a hladila po vláskách. Jenže mně se chtělo tak moc spát a na tom jejím kostnatém hrudníku to není tak pohodlné jako na polštářku, ukázala jsem na svou postýlku a řekla „pát, tam!“. V pět jsem se pak probudila znovu, ale stačilo zavolat „brm, brm, pít“ a mamka byla na nohou. Ani nevěděla jak, ale znovu usnula, ale když jsem znovu začala povídat o hodinu a půl později, byla děsně otrávená, že bude muset vstávat před půl šestou (fakt nechápu, jak jí mohlo uniknout, že usnula?!). Dopoledne jsme po dlouhé době vytáhly vodítko a vzaly velkou štěknu ven. Mamka vyrazila odvážně bez kočárku, tam to bylo v pohodě, v parku jsem párkrát stávkovala a musely jsme si sednout na lavičku, protože jsem chtěla na klín a pošíšat. Cestou domů jsem si vyžádala vodítko na krk, takže šla štěkna celou cestu až domů bez vodítka. No, ještě, že nás má ta mamka tak hodné a poslušné. Chtěla bych vidět, co by dělala, kdybychom se rozutekly každá na jinou stranu. Nakonec jsme ale všechny tři ve zdraví dorazily domů a k večeru jsem velkou štěknu dorazila svým poker face. Mamka mi nakrájela rajčátka jako včera, ale dala mi je na stoleček ven, aby na mě viděla, zatímco sekala zahradu. Pochopitelně, že u mě hned byly obě štěkny, ale s velkou jsme si koukaly z oka do oka (tedy spíš z oka do pusy). S kamennou tváří jsem koukala na štěknu, brala si rajčátka, strkala si je do pusy a bylo mi úplně jedno, jak hladově mě sleduje. Myslím, že hráči pokeru by na mě byli hrdí.
08. 06. 2011 Občas si říkám, proč mě ta mamka vychovává tak, jak mě vychovává, když se mi pak kvůli tomu směje. Poslední dobou mě nutí smrkat do kapesníku, ale mně se moc nechce, tak to vždycky uzavře tím, že poprosíme Pana Luxa, aby mi ještě ty nudlíky spapal. A když to řekla ráno zas a já se rozeběhla k Panu Luxovi, postavila se před něj a řekla s prosícíma rukama „potím, potím“, málem padla na zem smíchy. Tak nejdřív mi furt říká, že ho poprosíme, a když ho fakt poprosím, má z toho Vánoce. Na oběd jsme jeli i s taťkou za strejdou Martinem, ani jsem ho nepozdravila a mlčela jak zařezaná, jen si ho pořád prohlížela. A než jsem se rozkoukala natolik, abych s ním prohodila pár slov, zjistila jsem, že na zahrádce restaurace jsou v kleci králíčci, je tam pískoviště, skluzavky a hlavně trampolína. Vyzkoušela jsem všechno a ve chvíli, kdy přišla další holčička a šla ke králíčkům, jsem chtěla okamžitě opustit trampolínu a jít za holčičkou. Jak jsem chtěla, tak jsme udělaly, mamka si s holčičkou povídala (no jo, byla jednou tak velká, než já a dokonce už chodila do školky), ale slova jí došly ve chvíli, kdy chtěla holčička vytáhnout jednoho králíčka z klece, ten utekl a ona procedila mezi zuby „Ty králíku jeden zasranej.“. A to dělá scény kolem toho, že já občas řeknu „ovno“, když ho vidím na zahradě.
09. 06. 2011 Dneska jsem mamce pořádně zatopila… Před obědem (ale už jsem viděla, že se mi to vaří) jsem se vrhala k lednici a dožadovala se jogurtu. Pravda, tohle mi nevyšlo, takže jsem musela počkat na ten oběd. Z toho jsem pečlivě vypreparovala maso od brambor a vyjedla ho (tak pečlivě, že jakoukoli známku přítomnosti brambory na lžičce jsem od masa odstranila ručně) a dožadovala se dalšího přídavku masa. Mamka chtěla být tvrdá, takže prohlásila, že maso dostanu, až sním brambory, ale tak dlouho jsem křičela „ham, ham, maťo!“ a pro jistější výsledek jsem to doplnila řevem, křikem a pláčem a vztekle jsem strčila do misky s bramborama tak, že se rozletěly po stole, takže jsem nakonec přece jen dostala přídavek. Problém byl, že jsem byla tak rozbrečená, že jsem i škytala a nešlo to zastavit, takže se mi nejedlo zrovna nejlíp. A v mezičase (přesněji řečeno poté, co jsem strčila do misky) jsem ještě dostala přes ruku. Večer jsem podobné scény ztropila v okamžiku, kdy mi mamka chtěla vyčistit zuby a pak už jsem si je odmítala čistit i sama. Musím říct, že mamčiny nervy v kýblu byly fakt dost zřejmě viditelné. Asi jsem moc hodná a měla bych ji trénovat častěji, moc velkou výdrž teda nemá…
10. 06. 2011 Naši sice avizovali odjezd na chalupu, ale nějak se k tomu neměli a místo toho jsme odjeli na nákup. Žádný problém, já se přizpůsobím všemu, ale rozhodně ne situaci, kdy mě odvedou do obchodu, nechají mě posadit na pár kol, abych je vyzkoušela, a v okamžiku, kdy kdesi v pozadí zbliknu velkou trampolínu, se mě snaží odvést pryč. Tak to tedy ne! Odmítla jsem z obchodu odejít a nedala jsem ani na psychický nátlak našich, kteří dělali, že odcházejí pryč. Já se prostě otočila zády k nim a šla k trampolíně. Jenže naši samozřejmě nikam nešli a šmírovali mě z pozadí, a když zjistili, že za nima prostě nejdu, šla mamka za mnou. Tedy šla jen chvíli, ale jakmile jsem ji za sebou zblikla, rozeběhla jsem se k trampolíně, abych u ní byla první, takže si mamka dala taky trošku toho běhu. Bohužel, byla rychlejší, ale zadarmo to nebylo. Přes celý krám mě odnášela plačící a volající „Tampojína! Kákat, kákat!“. Uklidnila jsem se až v obchodě, když mi dali dětský vozíček (který jsem vzápětí odložila a vzala si z regálu kočárek na panenky, ale ve chvíli, kdy jsem se před kasami otočila na opačnou stranu, záhadně zmizel). Na chalupu jsme vyrazili až po obědě a naši spoléhali na to, že se cestou prospím. Jo, prospala jsem se…posledních deset minut cesty. Pak mi tedy ještě rozložili postýlku a přenesli do ní, takže jsem se vyspala aspoň trochu kultivovaně. Po sváče jsme s mamkou vyrazily na písek, i když ono to zní líp, než to bylo myšleno, mamka se mě totiž chtěla prachsprostě zbavit, tedy odložit mě s bábovičkama na pískovišti, aby mohla posekat kolem kytek. Taky se jí to pěkně vymstilo, protože se tím srpem pěkně sekla do ruky (a pak taky sekla malou štěknu, ale neměla tam oplendovat). Nakonec jsem jí přelstila - běžela jsem k ní, chytla ji kolem krku, řekla „tuji, tuji“, dávala pusinky a pořádně ji pomačkala. Taky jsem ji donutila zpívat „Svět je krásný s tebou“ a slova „s tebou, s tebou“ jsem zpívala s ní. A kdykoli jsem se od ní hnula a ona vzala do ruky srp, zopakovala jsem svou „tuli, tuli metodu“. Celkem to fungovalo, dobrou hodinu mamka neudělala ani ň. A vůbec - já jen dbala o její zdraví, ještě by si mohla víc ublížit! Pak jsem si taky při jedné pěvecké etudě „s tebou, s tebou“ trochu ulevila a mamka se toho hned chytla…„Co to bylo?“ „Pud“ „A kdo to udělal?“ „Táta!“ „Nekecej! Kdo to udělal?“ „Táta!“ „Lucko nelži, táta tady není! Kdo to udělal?“ „Táta!“ a než se mamka nadechla na další větu ve smyslu, že to taťka udělat nemohl, utřela jsem jí svým rychlým ujištěním „Opadu!“ (tedy opravdu!).
12. 06. 2011 Ráno, když se taťka převlíkal z pyžama, jsem si ho zase bedlivě prohlížela a konečně jsem si zapamatovala, co že on to má a my s mamkou to nemáme. Pindík! Pořád jsem to opakovala, i když už byl taťka oblečený a nakonec jsem (po vzoru své mazlivé nálady v posledních týdnech) zvolala „Pindík - tuji, tujiiii!“. Ovšem taťka byl evidentně proti, protože jakmile to slyšel, utekl ven. Domů jsme nakonec vyrazili hned po snídani, protože venku pršelo. Do auta jsem si vzala medvěda a kabelku, tu mi tedy taťka hned při nalodění do vozu sebral a pověsil na dveře. Jakmile jsme se rozjeli, vyžádala jsem si ji od mamky, ale po chvíli mě přestala bavit, tak jsem ji odhodila na zem. Mamka (zbytečně moc času věnuje úklidu) se hned sehnula, sebrala ji a pověsila, ovšem na špatnou stranu auta, tedy na tu svou! Hned jsem ji na její omyl upozornila, ale vůbec na to nereagovala, tak jsem přitvrdila, ukázala na věšák u sebe a zařvala „Kabel tam!“. Musela jsem to několikrát zopakovat, ale nakonec se uvolila, že to tedy pověsí ke mně, ale ať mě ani nenapadne, že mi ji po pověšení bude znovu podávat. Rodiče je třeba trénovat průběžně a důkladně, takže jen co kabelka visela, ozvalo se z mé autosedačky „Kabel sundat!“. Mamka je evidentně stejného názoru, co se trénování a výchovy týče, jen to přesměrovala na mou osobu, takže jak původně řekla, tak učinila a až do příjezdu domů jsem si o kabelce musela nechat leda tak zdát.
13. 06. 2011 Dopoledne jsem se snažila zatlouct akci, kterou jsem vytvořila do plíny, jenže mamka je horší než pohraniční pes a hned to vyčmuchala. A jak mně tak otírala zadek, začala jsem skučet „Pájí! Pájí!“. Pche, ani to s ní nehlo! Okoukla zadek, zjistila absenci zarudlých míst a cynicky prohlásila „Pálí? No, tak až začneš kakat do nočníku, tak tě zadek pálit nebude!“. Asi čekala, že se začnu bůhvíjak kát a zpytovat vlastní svědomí, ale místo toho jsem jí vzala vítr z kapes, když jsem jí dala odpověď, kterou od ní mám odposlouchanou „Kapíto!“.
14. 06. 2011 Mamčiny výchovné metody jsou tedy opravdu úsměvné. Tedy pro okolí, nikoli pro mě. Třeba dnes mi zase cpala do hlavy, že přes silnici se chodí výhradně za ruku. Já nechtěla, ale popadla mě a táhla přes přechod. Uprostřed (ovšem trefila jsem se do ostrůvku mezi dvěma přechody) jsem se jí vykroutila, vztekle jsem sebou mlaskla na zem a zůstala tam ležet. Čekala jsem, že se mi mamka podvolí a nechá mě jít dál samotnou, ale místo toho mě tam nechala ležet se slovy „Já si počkám, já mám času dost.“ a úplně v klidu si nechala utéct zelenou a počkala si až na tu další. No nejsem blázen, radši jsem vstala a přešla to s ní za ruku, ona by snad byla schopná nechat mě tam na tom betonu ležet i půl dne!
15. 06. 2011 Ráno se mnou po delší době vstal taťka a pomalu jsem se ani nestihla nasnídat a už mě táhnul na hřiště (čímž rozhodně netvrdím, že by mi to nějak vadilo). Na hřiště jsem to doťapala po svých (co bych taky pro houpandy neudělala), zato domů jsem se nechala pěkně odnést v náručí. Doma mě jen předal mamce a zase mířil pryč, ale jak jsem ho viděla jít pryč, zkusila jsem to na něj, jestli by mě nevzal s sebou „Ven, Lulu ven!“ - evidentně mě s sebou vzít nechtěl, protože mi odpověděl, že táta jde ven sám. Chvíli jsem se zamyslela, rozeběhla se k němu se slovy „Puťu!“ a nechala jsem ho jít, až když mi tu pusu na rozloučenou dal.
16. 06. 2011 Dneska mamka s konečnou platností prohlásila, že už mi budou dva roky, tak bych mohla začít jíst totéž, co oni (ona to řekla krapet jinak - že prý už má až nad hlavu toho, vymýšlet denně něco k jídlu pro ně dva a něco jiného pro mě), takže hurá, konečně jim nebudu jen mlsně koukat do talířů! Ale jinak mi nedopřejí ani trochu toho obžerství a pozemského potěšení. Sice zasadili rajčátka, ale já se na ně nemůžu pomalu ani podívat (k čemuž tedy došlo poté, co jsem si uškubla pár zelených). Dnes, zatímco mamka sekala, plela a zabývala se podobnými nesmysly, jsem se k rajčatům nenápadně přiblížila a dlouhou dobu jsem pozorovala to jedno načervenalé rajčátko. Nakonec jsem si ho i utrhla, však mamka celou dobu říkala, že to trhat nemám, ale až tam budou červený, tak si je budu moct utrhnout. No jo, jenže byl hned oheň na střeše, protože nebylo dost červený. A ještě horší to bylo, když mamka zjistila, že jsem ho utrhla, ale neměla jsem v úmyslu ho jíst. Když jsem ho nakonec odhodila na zem, došla ho omýt a zkusila ho rozpůlit, jestli ho nesním aspoň tak. Dala mi ho do pusy, jenže já ho fakt chtěla jen utrhnout, na nějaké jedení nebylo ani pomyšlení, tak jsem to vyplivla. Toho hned využila štěkna a než jsem mrkla, bylo rajče (i stou druhou půlkou) v ní. A přesně v ten okamžik jsem na to rajče dostala děsnou chuť a začala se vztekat, že mi ho ta drzá štěkna sežrala. Další scénku jsem našim ztropila večer, když mě chtěl taťka převléct do pyžama, aby mu mohla mamka uvařit večeři a já jeho péči zcela bojkotovala. Normálně mě převléká a krmí mamka, tak co by tomu mělo být dnes jinak, ne? Nakonec musela mamka všeho nechat a jít mě obléct, ale zkusili mě oblafnout tím, že zatímco mě mamka krmila, flašku nenápadně chytil taťka a mamka ji ještě nenápadněji pustila. Jenže já nejsem včerejší a znám je líp než svoje boty, takže ve vteřině, kdy mamka pustila flašku, jsem se od ní odpojila i já, zle jsem se podívala na taťku a začala ječet „máma, máma!“.
17. 06. 2011 Dneska přijeli děda s babičkou, takže se dá očekávat rozmazlovací víkend. Dědu jsem si hned po odpolední svačince odtáhla na zadní dvoreček a vyžadovala jsem, aby se se mnou houpal. A když jsme pak šli domů a mamka se přede mnou schovala za polštářek, děda prohlásil, že „máma je koza“. Jak je mým dobrým zvykem, chtěla jsem to po něm pro zdůraznění zopakovat (jen ať mamka ví, co si o ní myslíme), ale ta zvířátka se mi krapet pletou, takže jsem z ní tak trochu udělala krávu. No co, zas tak moc jsem se nesekla. Večer děda neodmítl lákavou nabídku mě vykoupat a po náležité přípravě (tedy svlečení do trenek) se se mnou odvážně vydal do koupelny. Vůbec si nejsem vědomá, jestli ocenil, že tentokrát neodcházel mokrý od hlavy až k patě. A já mám pro naše tip na vánoční dárek pro něj - naslouchátko! Tolikrát jsem mu zopakovala, že chci župánek, a nebýt příchodu mamky, nedočkala bych se ho. A dědovi vůbec nebylo divné, že držel v náručí, sušil osuškou a já se celou dobu vzpouzela, zmítala a prala se s ním.

24. měsíc

18. 06. 2011 Dopoledne mamka připravovala oběd, tak jsem jí zdatně asistovala (tedy pravidelně k ní chodila a žebrala o jídlo, co právě krájela). Díky tomu jsem si vyškemrala pěkných pár kousků papriky, jenže mě pak jednou viděl děda a poslal si mě taky pro kousek. Mamka nic netušila, takže když jsem k ní přišla s tím, že chci „papiku“, vzala další kousek a dala mi ho do pusy. Děda na mě koukal jak na největší nenažráně, ale já za to vůbec nemohla! Tak si mě poslal znovu (tentokrát už ho mamka ale slyšela), dostala jsem jeden kousek do pusy a jeden do ruky, a když děda viděl, že zase žvejkám, už spustil, že jsem mu to zase snědla. Ten koukal, když jsem mu podala pořádně užmoulanej a ohřátej kus pro něj! Ovšem před obědem mi nebyli děda s babičkou nic platní, když mě chtěl taťka navléct do bryndáku a já ho zarputile odmítla. Děda se dokonce ve finále postavil na stranu našich, když viděl, jak sebou mlátím na zemi vzteky a odmítám se na bryndák byť jen podívat. Nakonec mě odnesli do postele, tam jsem si ještě řádně dlouhou dobu pobrečela a povzlykala, až jsem hlady a vysílením usnula (a škytala ještě ve spánku). Ti prevíti se prostě spikli, že mi bez bryndáku najíst nedají! Když jsem se probudila, bylo nás tu o další dva víc, protože v mezičase přijel ještě děda s prababi. Děda se se mnou šel hnedka přivítat a chtěl mě vyndat z postele, ale jen co se přiblížil, spustila jsem nanovo pláč. Nemůže se divit, když s sebou každou chvíli vozí toho vlasatýho strejdu, co se mi tak nelíbí. Jak já mám vědět, kdy mu zase vykoukne zpoza zad? Když teda několik desítek minut odnikud nevykouknul, trochu jsem se otrkala, ale kus zdravé nedůvěry ve mně zůstal. K večeru jsme je pak šli s taťkou a dědou vyprovodit k autu a dle očekávání jsem odmítla jít domů, vyžádala si přítomnost dědy a ten mě až do skonání těla (dobře, tak ne až do skonání těla, ale bylo to fakt dlouho) houpal na houpandě. Však se mi taky vůbec nechtělo domů.
19. 06. 2011 Z dědy se vyklubal pěkný počítačový maniak. Když mamka dopoledne říkala, že by se mnou mohli spolu s taťkou vyrazit ven, dělal, že neslyší (asi bude to naslouchátko potřebovat co nejdřív). A když jsem mu chtěla ukázat něco děsně důležitýho, koukal pořád do tý svojí mašinky a vůbec si mě nevšímal. Tak tohle tedy ne! Aspoň, že se mnou poseděl u stolu, když jsem jedla ty své dva talíře polívky, tím si to trošku, ale fakt jen trošku, vyžehlil. A když pak odpoledne odjeli, šel si ohřát taťka zbytky od oběda a prohlásil, že včerejší výcvik nese své ovoce. Chtěla jsem si od něj totiž trošku zobnout, tak jsem nejdřív stáhla ze stolu bryndák a snažila se ho navléct na sebe, abych ho mohla o nějaký ten kus žvance taky požádat.
21. 06. 2011 Celý den tu s námi byla babička, takže mamka měla praktický celý den volný. Ráno se mnou dokonce snídala, tak jsem jí donesla do kuchyně svou dětskou plastovou židličku, donutila jí na ni sednout, sama jsem si sedla na dospěláckou židli a takhle jsme snídaly u stolu. A když babička musela na nějaký čas odejít, bylo to právě v době, kdy jsem měla jít do postele, takže to zase měla mamka bez práce. No, a probudila jsem se krátce poté, co se babička vrátila. Pak teda dostala krapet vynadáno od taťky za to, že mi dávala tvarohovou buchtu, když věděla, že mám jíst jogurt (který jsem pak pochopitelně nechtěla a sápala jsem se po buchtách). Odjížděla až k večeru, ale mezitím jsme ještě stačily posbírat štěkní bobky a do mých bot nabrat půlku pískoviště, kterou jsem následně vysypala doma. A večer, když mě mamka dávala do postýlky a šla ještě otevřít okno, jsem se hned dožadovala pusy, kterou mi nedala před uložením a jen co se ke mně sehnula, chytla jsem ji pevně kolem krku a držela a držela. No bylo mi jasný, že kdybych jí řekla, aby si u mě na chvíli sedla, určitě by z toho nic nebylo, tak jsem ji to řádně pojistila. Ale aby jí to nebylo líto, sem tam jsem jí pohladila a vlípla nějakou tu pusu jako satisfakci za tu malou lest.
22. 06. 2011 Život průjmaře je fakt děsný - ke snídani suchý rohlík. Ke svačině dva suché rohlíky. K obědu rýže s mrkví. Ke svačině banán. Aspoň, že k večeři mi dali kaši jako obvykle. A to jsem téměř celý den křičela, že chci kornflejky. Ale jinak to nebylo zas tak špatné - téměř celé dopoledne jsme s mamkou strávily venku, nejdřív jsme šly pro nějakou knížku, kam si mě mamka nechala zapsat, abychom mohli na dovolenou, pak jsme skočily na nákup a celou dobu (v těch asi 30°C) jsem na sobě měla flaušovou mikinu a nehodlala se jí vzdát. A to z mamky teklo i v tílku, taková já jsem frajerka! Jen cestou domů vypadala, že už se tam ani nedoplazí. Ovšem to mi nebránila v tom, abych si pohodlně seděla v kočárku a nechala se až domů dovézt.
23. 06. 2011 Ráno se mnou zase vstal taťka, ke snídani mi dal pro změnu den starý rohlík, ale na rozdíl od mamky mi ho aspoň namazal máslem a dal mi tam sýr. Jenže mě ho ani nenechal dojíst a už jsme šli ven. Nejdřív jsem vlítla do pískoviště (a nabrala do bot pořádnou dávku, aby naši měli doma co luxovat), jenže taťka se k bábovičkám vůbec neměl, ba co hůř - vytáhnul sekačku a mě úplně ignoroval. Tak jsem si vyžádala houpandu a hodinu se nechala houpat. V tom pak úspěšně pokračovala mamka až do doby, než přišla na návštěvu teta Lucka. K obědu jsem dostala zase rýži s mrkví a pak tradá na chalupu. Jako minule jsem usnula deset minut před chalupou, takže mě pak taťka pěkně přenesl do postele a já spala aspoň trochu kultivovaně. Odpoledne jsem si vyškemrala rovnou dva banány, když už neprošla má žádost o jogurt. A o něco později mamka prohlásila, že jsem dnes jedno velké překvapení. Asi měla na mysli to, že jsem vůbec neměla potřebu jít k potoku, i když byla branka otevřená a já se ochomýtala poblíž, a dokonce jsem k němu nešla ani tehdy, když jsme kolem něj nesly taťkovi pití. Cestou zpátky jsem se dokonce mamky chytla za ruku a zcela bez povšimnutí prošly kolem rybníku domů. Tedy jediné pozastavení bylo, když jsem tam sbírala toho šnečka, co jsem si chtěla odnést domů. Jenže po chvíli, co jsem ho držela v ruce, se najednou začalo něco v ulitě hýbat a ve chvíli, kdy to vystrčilo růžky, jsem to s křikem odhodila a s pláčem běžela za mamkou. Taky jsem asi naše překvapila, když jsem se pustila do těch pidi jahůdek, co nám tam rostou. No jo, minule jsem si sice vyplivla po prvním rozkousnutí, jenže to jsem nebyla tři dny na hladovce, že… Takže jsem využila příležitosti a ládovala jsem jednu jahodu za druhou tak rychle, že je mamka nestíhala trhat. Taky jsem mamce vyrazila dech, když jsem seděla na gauči, koukala ven a prohlásila „tampojína není…bude!“. Ještě teď asi mamka přemýšlí nad tím, jak jsem to s tou trampolínou myslela a jestli si náhodou nepamatuju, že se s taťkou bavili o tom, že mi ji koupí k narozeninám a odvezou na chalupu.
24. 06. 2011 Dopoledne jsme vyrazili na nákup, a protože nás taťka do jednoho krámu nechtěl vzít, zůstaly jsme s mamkou v autě a prohlížely si časopis. Mamka mi říkala, že tam je Bobík, Pinďa, Fifinka a Myšpulín - Bobíka jsem si zapamatovala hned, Fifi mě moc nebrala, Myšpulína jsem nemohla vyslovit, aniž bych si zlomila jazyk, ale Pinďa se mi fakt líbil. Jen to blbý jméno…jednou to byl Pinďour a podruhé Pinda… Odpoledne přijel strejda Mirek a hned mi naložil do lednice zásoby jídla (zřejmě tuší, jak mě naši týrají hlady), dostala jsem talíř jahod, svazek mrkví a hrst hrášku. Do toho jsem se teda pustila s chutí okamžitě. Hodinu před večeří jsem si vzpomněla na tu výbornou polívku, co jsme měli k obědu a začala se dožadovat „obídku“ - neklaplo. Místo toho přišla nabídka vycházky ven se štěknama, která mi přišla neméně lákavá, takže jsem hned souhlasila, nechala se obout a okamžitě vyrazila k velké štěkně, spící u krbu a začala ji buzerovat „távat, távat, távat!!!“, jenže ta potvora chrápala dál a o vstávání nemohla být řeč. Probrala se až tehdy, když na ni promluvila mamka (to je zajímavé, že na házení balónu jsem jí dobrá!). Venku jsem ťapala jen chvíli a pak se nechala nést mamkou v nosítku a byla jsem děsně důležitá. Po večeři jsem se snažila mamku ukecat, že se mi nechce spát a nechci hajat, ale chci koukat na telku, ale z pozice silnějšího mě popadla do náručí a odnesla do postele. Zdalipak bude dělat totéž, až mi bude patnáct?
25. 06. 2011 Ráno jsem střihla budíček v šest a kupodivu vstali naši oba - prý se najíme a vyrazíme na trhy. Během snídaně mě vyrušovala moucha, co kolem mě pořád brousila, tak jsem na ní hodila zlé oko a se slovy „Lulu moucha jabít.“ jsem ji začala honit a plácat po ní rukou. Na trh jsme nakonec vyrazili, problém byl, že se tentokrát nekonal. A protože jsme houby sehnali, po návratu jsme aspoň vyrazili na houby. Strejda Mirek sice říkal, že nerostou, jenže taťka je nevěřící Lukáš, tak to musel otestovat sám. Docela dlouho jsem ťapala s mamkou křížem krážem lesem a hledala jsem s ní, ale já nic nenašla a koho by to bavilo? Takže jsem si vymohla posazení do nosítka a poslední půlhodinu už mě nebavilo ani to pozorování vsedě, tak jsem to zalomila. Prý rostly, což nakonec potvrdil i strejda poté, co viděl úlovek našich - „No to jsme si nastěhovali lišky do kurníku!“. Po tom náročném hledání mi vyhládlo, takže jsme zdlábla 3 talíře polívky a pak se mě mamka snažila přemluvit k tomu, abych spala. No, nepodařilo se (zatímco ona nesčetněkrát upadla do mikrospánku, ze kterého jsem ji vždycky dost rychle probrala zpátky k životu) a o půl třetí mě vyndala z postýlky a šli jsme všichni k sousedům, protože měl Honzík svátek a byl tak Krtkův dort. Daly jsme si s mamkou jeden kousek napůl, ale když jsem se začala dožadovat nášupu, doběhla mamka pro jogurt, který jsem pod menším nátlakem snědla. Po něm jsem si ale ještě vyškemrala dva kousky buchty. Mezitím jsme blbli s Honzíkem a cokoli udělal on, udělala jsem i já - utíkal, utíkala jsem taky. Couval - couvala jsem taky. Šel po kolenou - zkusila jsem to taky. Lehnul si na zem - lehla jsem si taky. Ale nejvíc mě uchvátila ta jejich plastová kachna, to zakejhala pokaždé, když jsme kolem ní prošli. Honzík mě naučil na její kejhání mávat rukama jako křídlama, nakonec jsem mávala, i když Honzík nemával. Jenže jak jsem přes den moc nespala, o půl šesté to na mě padlo, začala jsem kňourat, brečet, zakopávat a padat… Ale mamka byla tvrďák a řekla mi, ať nepočítám s tím, že když jsem nechtěla spát po obědě, půjdu spát před šestou a ráno je budu budit v pět. Jak řekla, tak udělala - večeře prostě byla o půl sedmé, do postele mě dala v sedm, ovšem po hodně dlouhé době jsem v posteli necekla ani slovo a okamžitě padla za vlast.
26. 06. 2011 Protože jsem chtěla mamku trochu vyškolit za to její včerejší „Dřív spát nepůjdeš, protože bys brzo ráno vstávala.“, probrala jsem se těsně po páté, a když mamka otevřela oko a šla mě přikrýt, zavolala jsem čilá jak rybička „Távat, dolů!“ (vstávat a jde se dolů blbnout). Jenže mamka mě přikryla a se slovy „Ses snad zbláznila? V pět vstávat fakt nebudu!“ se vrátila zpátky do postele. Dobrou hodinu jsem to na ni průběžně zkoušela, ale když mi došlo, že z toho nic nebude, ještě na chvíli jsme zavřela oči. Dopoledne pak začala mamka balit a v poledne už jsme byli doma. Jenže cestou mamce bylo nějak divně, takže seděla se zavřenýma očima a ani si mě nevšimla, tak jsem je zavřela taky…a najednou jsem se vzbudila, když mě taťka odnášel domů! Hned jsem zblajzla kornflejky, co zůstaly na stole od čtvrtka, takže když mi pak taťka vnucoval oběd, odmítala jsem ho a chtěla dělat hají. Nakonec mi to jídlo vnutili, takže když mě po něm položili do postele, dvě hodiny jsem v ní seděla, blbnula a o spaní nemohla být ani zmínka (k velké lítosti našich, kteří si po budíčku v pět chtěli dát taky šlofíka). Tentokrát jsme ale vydržela do večera naprosto bez problémů a dokonce jsem mamce ochotně nastavovala ruce, aby mi mohla ostříhat nehtíky (a nehty na nohou jsem si nechala ostříhat výměnou za to, že budu moct zkusit ostříhat nehty mamčiny).
27. 06. 2011 Dopoledne se mi podařil prima kousek - zatímco mamka stála v kuchyni a vařila, doběhla jsem k ní, chytila ji zezadu kolem nohou a zahryzla se jí do zadku. A jak vyjekla, vyhecovala mě k dalšímu hryzanci, pak k dalšímu a takhle to šlo téměř celý den. A čím víc mi říkala, že se to nedělá, s tím větším odhodláním jsem v tom pokračovala. Inu, zakázané ovoce…
28. 06. 2011 Že je něco tátovo, mám dobře odposlouchané, jenže mi nějak pořád nikdo nevysvětlil, proč není něco jiného mámovo, ale mámino. A vždycky se mi za to smějou. Ovšem vypálila jsem jim rybník, když jsem běžela z kuchyně do obýváku, upadla a na jejich žádost jim vzápětí pantomimou předvedla, jak jsem upadla. Dělala jsem, že skáču na zemi, pak jsem (tentokrát dostatečně opatrně) klekla na kolena a nakonec si (stejně opatrně) na tu zem lehla na břicho.
29. 06. 2011 Je strašné chodit spát, když chtějí naši, vždyť oni chodí taky spát, až když se jim chce! Jenže mě prostě po obědě položí do postele a předpokládají, že budu spát. Mamka se na to speciálně těšila, sama si lehla na gauč, že si dá šlofíka se mnou, takže když viděla, že se snažím vylézt z postýlky, v klidu ležela a říkala mi, ať dám nožičku zpátky do postýlky a lehnu si a nestačila dostatečně rychle vyrazit, když jí došlo, že to tentokrát fakt hodlám dotáhnout až do konce. Díky tomu jsem z postele vypadla na zem rovnou po hlavě. Páni, to byla rána! Ale mělo to úspěch, mamka si mě vzala k sobě na gauč a za chvíli už jsem se tak rozblbla, že byl pád zapomenutý. A když jsem si šla střihnout kotoul, špatně jsem si vypočítala úhel dopadu a letěla jsem hlavou přímo proti stolu. Abych mamce udělala trochu radosti, začala jsem plakat a běžela k ní, že chci pošíšat, ale po chvilce už mě to nebavilo, tak jsem zavelela „dobý“, jako na povel přestala plakat a začala znovu řádit.
30. 06. 2011 Před obědem jsme vyrazili za rehabilitační paňdoktorkou. Překvapilo mě, jak dobře si na nás pamatuje, ale to, že si odmalička cucám palec a ne a ne s tím přestat, by už z té hlavy mohla vypustit… Odpoledne jsem s našima vyrazila na nějakou vernisáž a mamka žila v bláhovém domnění, že stihne ještě skočit do knihovny, jenže se nám to krapet protáhlo a z vernisáže jsme odcházeli až v sedm. To už jsem byla celkem dost hladová a ospalá a ještě ke všemu už na nás doma čekal děda. Konečně s sebou zase jednou neměl vlasatýho strejdu, takže jsem se k němu hned vrhla a odmítala se od něj hnout. Jen v první chvíli jsem se k němu nedostala, protože se vrhnul on na mamku s tím, že ani neví, jak velkou mu udělala radost. A to všechno kvůli jednomu obyčejnému pohledu, který naši odeslali tetě i dědům a babičkám! Nicméně do postýlky jsem se nechala odnést (jako vždy) mamkou.
01. 07. 2011 Ráno jsem si chvíli pohrála s dědou, jenže ten pak odešel a mamka mi slíbila, že když se honem nasnídám, půjdeme ven a určitě dědu někde potkáme. Nekecala a fakt jsme se s ním sešly na trhu, tak jsem ho tam pěkně povodila mezi lidma (tudíž neměl šanci si cokoliv koupit, zato mamka měla těch příležitostí až moc). Když jsme dojeli domů, ještě mě nakrmil na houpačce, pak pomohl našim naložit věci do auta, ale mé prosby, že děda pojede s námi, nikdo nevyslyšel. Do Hradce jsme tedy vyrazili v obvyklé komorní sestavě mamka, taťka, já a malá štěkna. V autě jsem si pěkně schrupla, ale po příjezdu jsem se dostatečně věnovala dědovi a Robinovi, který tam byl taky, takže si naši mohli skočit na nerušený oběd, ale když se vraceli, řekl mi Robin, že to jede jeho mamka, takže když jsme otevřeli dveře, proběhla jsem kolem našich jak kolem vzduchu a zoufale hledala tetu Monču. Nechápu, jak si ten trouba mohl splést svou mamku s tou mou! Mé odložení mi pak naši vynahradili odpolední venčící vycházkou. Jen cestou zpátky mě taťka zlobil - zahnal mě do kouta ve výtahu a začal mě lechtat. Zle jsem se na něj podívala a řekla „táto, tytyty!“ a rázem bylo po lechtání a naši byli rádi, že udrželi své močové měchýřky až domů. Robin tam byl pořád a už dorazila i teta Monča, tak jsem si jí chvíli užila, vykoupala a navečeřela se, ale pak už mě šoupli do spacího pytle a do postele. Jediný, koho se mě zželelo, byl Robin, který ke mně přišel do ložnice, lehnul si na dědovu postel a šel si se mnou povídat (a fakt nechápu, proč za to dostal vynadáno, mně se to jeho povídání totiž děsně líbilo!).
02. 07. 2011 Mamka ráno lehce soptila, když zjistila, že zatímco doma vstávám před půl sedmou, dědu s babičkou (u kterých jsem v noci spala) jsem nechala spát až do čtvrt na osm. Odpoledne jsem ale zjistila, že si o mně zřejmě všichni myslí, že jsem úplně blbá! Odpoledne (za asistence Robina a tety Monči) se mě naši ptali, jestli chci rohlíček. Po pravdě jsem řekla, že ne. „A chceš jablíčko?“ „Ne“ „A hruštičku?“ „Ne.“ „Tak banán?“ „Ne.“ Fakt nechápu, kam mířili otázkou „A seš chytrá?“ Dlouho se nic nedělo a neodpovídala jsem, ale vypadali, že očekávají odpověď, tak jsem jim vzala vítr z plachet a hrdě oznámila „Jo!“. Na Robina jsem půl dne volala „Honzíku“, protože na chalupě je Honzík a už mám tohle jméno natrénovaný, ale po delším naléhání jsem teda přešla na jeho jméno a volala na něj „Jobino!“. Pěkně jsme se vyblbli, honili se po bytě (tedy já pořád běhala za Robinem, což mamce připomnělo dobu, kdy byla velká štěkna ještě malá a běhala za klukama jako pejsek), jenže pak se mi Robin schoval za dveře a já do děsně dlouho nemohla najít. Až jednou jsem si všimla, že za skleněnou výplní dveří kouká jeho hlava a pořád jsem chodila do vedlejšího pokoje a hledala, kam schoval zbytek těla. Asi ho důkladně schoval, protože jsem ho nenašla. Před večeří jsme si dali ještě krátký výlet s tetou a Robinem ven, takže mi dostatečně vyhládlo a po kaši jsem si ještě vyžádala chlebíček se sýrem.
03. 07. 2011 Ráno mi babička nabídla ke snídani rohlíček se šunkou, čímž jsem rozhodně nepohrdla (kam se hrabou kornflejky na šunku!). Naši měli zase půlnoc až někdy do deseti (a já do čtvrt na devět, což pak mamka ještě dlouho vydýchávala), a když vstali, zrovna jsem pochodovala s dědovou kšiltovkou na hlavě. Aby neřekli, že se nepodělím, dala jsem ji na chvilku na hlavu taťkovi, koukla na něj svým zkušeným okem, řekla „šuší“ a zase mu ji sebrala. Rozhodně mu totiž neslušela tolik, jako mně! Když se konečně nasnídali, zavolala mamka tetě Lence, že bychom se mohli všichni i s jejich Lucinkou na chvíli projít. Jenže sotva jsme vytáhli paty z domu, začalo mrholit a když jsme byli dostatečně daleko od domu, spustil se takový liják, že jsme domů přišli jak zmoklé slepice (a největší slepice - tedy nejzmoklejší - byla mamka). A zatímco jsem se cestou tam (za bezdeští) pečlivě vyhýbala všem kalužím, ta což jsem sklidila taťkův úšklebek (a ještě mě učil, že loužema se prochází), cestou domů (za vydatného deště) jsem ještě vymetala ty největší kaluže, co na cestě byly. Po obědě se mi ani za mák nechtělo spát, takže nakonec naši sbalili naše saky paky a vyrazili jsme domů. Do auta jsme museli nutně naložit i kočárek pro panenky, co jsem dostala od dědy (pěkně jsem si ohlídala, aby ho opravdu naložili). Cestou jsem si na chvíli zdřímla, ale když mě taťka přenášel domů, probrala jsem se. Doma si mě převzala mamka, odešla se mnou na gauč a šíšala mě a hladila po vláskách, a když viděla, jak se mi klíží očička, položila mě na gauč, nechala jsem se přikrýt dekou a během pěti minut jsem spala. Tenhle domácí šlofík (jeden z mála, kdy jsem usnula jinde, než ve svojí postýlce) nakonec trval od pěti do šesti, takže mamka rozhodla, že mě unaví stejně jako v Hradci, abych taky tak dlouho spala, a spolu s taťkou se se mnou vydali ven. S námi jel pochopitelně i kočárek a medvěd. Díky tomuhle výletu jsem se nakonec dostala do postele až po půl osmé, ale ani trochu mi to nevadilo.
04. 07. 2011 Včerejší večerní procházka a pozdější uložení do postele mi rozhodně nemohlo zabránit v najetí na původní režim a vstávala jsem jako obvykle o půl sedmé. Mamka neměla slov. Odpoledne jsme jeli na nákup a než se mamka vykopala, vyrazili jsme s taťkou napřed. Pár metrů od domu jsme si vzpomněla, že jsme doma nechali jednu děsně důležitou věc a přinutila taťku, abychom se pro ni vrátili. Kočárek! Myslím, že tímto okamžikem pochopili, že bez kočárku nedám venku ani ránu.
05. 07. 2011 Dopoledne jsem si zase po dlouhé době prohlížela fotky v kalendáři a zrovna jsem tam byla já s mamkou. Taťka si jí taky všimnul a prozradil mi, že je to na zámku Zbiroh, a že tam byla mamka nasraná. Vůbec jsem mu nevěřila, protože se mamka na fotce smála, tak jsem se ujistila „Nasaná?“ „Ano, byla nasraná, ale takovýhle slova říkaj jen dospělý, tak to neopakuj, jo?“ Zamyslela jsem se nad tím, co mi řekl, ale jen vteřinu a došla jsem k okamžitému závěru „Okej!“. Ještě před obědem jsme vyrazili na chalupu, takže mi po příjezdu udělali oběd a šlo se na kutě. Hned po spaní jsem si dole všimla vyfouklého balónu, co jsem posledně dostala od Honzíka a řekla „Balonek, Honzík dal!“. A mamka si zase všimla, že mám úplně osypané stehno (tedy všimla si toho až poté, co jsem jí řekla, že mě bolí noha a vykasala si nohavici až k plíně, takže by musela být snad úplně slepá, aby si toho nevšimla). Jeden flek tedy přečkal i návštěvu u sousedů a dožil se večera, ale už mě nebolel, tak mi byl úplně šumafuk. U sousedů jsem se pořád dožadovala Honzíka, jenže se mi průběžně schovával, tak jsem nakonec vzala zavděk aspoň jídlem a pustila se do domácího chleba a sýra. A hned poté, co jsem tam poblinkala sebe, taťku i zem, jsme se dost narychlo vrátili domů.
06. 07. 2011 Dnešní noc byla hodně náročná. Od dědy jsem totiž asi něco chytla a k rýmě se dnes v noci přidal i kašel, takže jsem půlku noci prochrchlala. Mamce mě bylo tak líto, že mě vzala k sobě do postele a zatímco taťka zabíral 80 cm z dvoumetrové matrace, já se roztáhla na dalším metru, na mamku zbývalo usmolených 20 cenťáčků, a i když ležela na boku, stejně zabírala až moc místa a průběžně jsem jí okopávala pupek. Nakonec počkala jen do doby, než jsem usnula a přeložila mě zpátky do postýlky. Aby mi byla ale pořád nablízku, přišoupla postýlku úplně k matraci a lehla si opačně, než předtím, takže ležela čelem ke mně (a taťkovým nohám). Za odměnu jsem spala až do osmi. Odpoledne nám Honzík přinesl na ochutnání chlebové roládky, co dělali. Jen co jsem viděla na talíři nakrájenou okurku, sáhla jsem po ní, letmo mrkla na Honzíka, řekla „dík“ a pustila se do toho.
07. 07. 2011 Noc byla o chlup lepší, takže jsem téměř nekašlala, zato půlku noci prosmrkal taťka. I tentokrát se mamka obětovala a čuchala taťkovy nohy, aby byla co nejblíž u mě, tak jsem je znovu nechala spát až do osmi. Pak jsme vyrazili do města - taťka šel něco nakoupit a my s mamkou šly poslat nějaký dopis, jenže paní za pultem ofrňovala nad mamčiným platícím papírkem a prohlásila, že je „ta pětistovka neplatná“. Ještě, že už byl taťka na cestě za námi, protože mamka u sebe jiné peníze neměla a musely jsme na něj počkat. A taťka, rudý vzteky, si nechal znovu zopakovat, co že to s tím papírem je (zřejmě mamku poslouchal kolenem, protože si myslel, že je falešná). Odpoledne jsme vyrazili do lesa na houby a téměř celou cestu jsem se nechala nést taťkou na koni. Tam shora jsem totiž měla dobrý výhled na houby, jenže všechny, které jsem našla opravdu sama (tedy ne poté, co je viděl taťka a zeptal se mě, jestli nevidím nějakou houbu), mi zakázali sebrat a tvrdili mi, že prý nejsou jedlé. To je zajímavé, že oni vidí samé jedlé. Jestli to není náhodou tak, že se nechtěli nechat zahanbit, že jsem našla víc hub než oni dva dohromady.
08. 07. 2011 Dnešní noc opět exceloval taťka a jeho průjem, nicméně já zas skoro vůbec nekašlala, ale protože mamka spala znovu jako poslední dvě noci, odvděčila jsem se budíčkem v osm. Dneska se dokonce jednou v noci vzbudila a jak byla rozespalá, chtěla se přitulit k taťkovi a teprve v okamžiku, kdy se jí zdálo, že má nějakou malou hlavu, jí došlo, že je to jeho noha. To si odměnu zasloužilo, ne? Ke snídani jsem si vyžádala chleba se sýrem a salámem, ke svačině jogurtek a odpoledne, když mi mamka chtěla dát ovoce, jsem si řekla o nektarinku, nechala jí ji rozkrájet, a když mi ji šla dát, zakryla jsem si pusu a řekla „neci!“. Pak jsem ale venku očesala celý keřík rybízu. A když na mě strejda Mirek zavolal „Lucinko pojď sem, něco dostaneš“, neváhala jsem ani vteřinu a rozeběhla se ke plotu. Dostala jsem dvě jahody, jednu pro mě, druhou pro mamku, ale obě jsem nacpala do pusy mamce. A když mě pak zavolal strejda znovu, rozeběhla jsem se k němu zas, nechala se napakovat jeho červeným rybízem a nakrmila s ním pro změnu taťku. Co bych jedla cizí rybíz, když máme doma vlastní a určitě lepší, že?
09. 07. 2011 Zase den na padnutí, takže jsme vyrazili jako téměř každý den do lesa. Tentokrát s námi šel i Honzík, tak jsem se nenechala zahanbit a většinu cesty ťapala po svých. Kdykoli se mi Honzík trochu vzdálil, hned jsem si na něj zavolala a pak si ho pojistila svým „Honzíku, juku!“ a držela ho dostatečně pevně na to, aby mi neutekl. Nakonec si naši a teta se strejdou dělali srandu, že teď běhám já za Honzíkem a za pár let začne běhat on za mnou, abych ho chytila za ruku. No, to jsem na to teda zvědavá! Po obědě se mi nechtělo ani za mák spát, takže jsem usnula až bůhvíkdy a díky tomu se probudila až v pět. Ovšem mamka, která si dala šlofíka se mnou, měla hned poté možnost ocenit můj vytříbený sluch. Sotva jsem se probudila, zaposlouchala jsem se a zavolala „Haló, haló dole! Babiťka volá! Čeká na nás dole!“. Mamka mi nevěřila, ale blikající telefon i ji, nevěřícího Tomáše, přiměl k tomu začít věřit tomu, co říkám.
10. 07. 2011 No tfuj, to zas byla jednou noc! Vzbudilo mě světlo a kravál jak na párty, tak jsem to zkusila nejdřív potichu „Maminto…“, a když se nic nestalo, zavolala jsem hlasitěji. Evidentně se jí ta sibérie venku nelíbila o nic víc, než mně, takže se zeptala, jestli se chci jít přitulit k ní a já neváhala ani vteřinu. Hezky jsem se k ní schoulila, nechala se hladit a ani jsem nedutala a nehýbala se, aby mě nechtěla šoupnout zpátky na izolaci. To bych teda v téhle bouřce, kdy se klepaly okenní tabulky, fakt nechtěla. Nakonec jsem tam teda stejně skončila, ale až poté, co se bouřka zklidnila. I tak jsme ale byli všichni vzhůru víc jak hodinu (mamka z nás asi nejdýl, protože je největší posera a čekala, až bouřka skončí úplně), takže jsme si ráno přispali skoro do půl deváté. A kupodivu nebylo po nočním děsu ani památky - obloha jak vymetená, sluníčko svítilo… Jen pár louží tam zůstalo a jednu z nich mamka pokaždé (fakt pokaždé!!!) vymetla. Ale i když bylo sebelepší počasí, odpoledne, když jsem se probudila, začala mamka balit a uklízet a zatroubila na odjezd. Doma bylo jak vymeteno - po týdnu, co jsme tam nebyli, nebylo ani vidu, ani slechu po jídle, pití ani čemkoli jiném. O to víc mamku zarazilo, když jsem si to k ní šinula se slovy „Maminto, papám!“. Nejdřív se snažila sama sebe přesvědčit, že jí říkám pá, pá a několikrát se zeptala, kam jdu. Až později si všimla, že něco fakt přežvykuju, s děsem v očích ke mně přišla (s vědomím, že doma fakt nic k jídlu není) a zeptala se, co že to papám. „Gangue!“. No jo, když ona ta jedna lehce zaprášená (a možná i štěknou vyplivnutá) granulka omylem spadla na chodbu, zůstala tam a já fakt chtěla koštnout, jestli si ty štěkny nežerou líp než já…
11. 07. 2011 Ráno jsme s mamkou vyrazily na nákup (já se musela nutně zase vrátit pro kočárek a Nánu), jenže jsme nedošly ani k přechodu a mamka rozhodla, že žádný nákup nebude, protože to vypadá na déšť. Usmlouvala jsem to aspoň na výlet a i ten bych brala delší. Déšť nakonec nebyl, jenže mamce se zas v hlavě vylíhnul nápad uvařit čočkovou polívku, takže jsem chtě nechtě musela jít domů. No jo, není to lehké být dítětem. Odpoledne (hodně pozdě odpoledne, protože se mi vůbec nechtělo spát a usnula jsem až kolem čtvrté, tudíž jsem vstávala po páté) jsme ještě vyrazily na hřiště a světe, div se - s přibývajícími minutami přicházelo víc a víc dětí. Pochopitelně jsme odcházely jako první z nich, ale ťapat se mi nechtělo, tak jsem se dožadovala nesení v náručí. Mamka, ta vyděračka, mi řekla, že mě klidně ponese, ale ten kočárek (co jsem pochopitelně táhla celou dobu s sebou) tam necháme pro nějakou jinou holčičku. No to jsem nemohla dopustit, tak jsem s brekem ťapala dál po svých. Nakonec jsme udělaly kompromis - mamka složila kočárek a nesla ho, já si nesla v náručí medvídka a šla jsem až domů s mamkou za ruku. Radši už jsem ani necekla, aby náhodou zase nechtěla odložit kočárek a nechat ho tam. Domů jsme přišly až skoro v sedm, ale už jsem byla tak hladová, že jsem na posezení zhltla celou flašku kaše, vyčistila si zuby, odmítla spací pytel (taky kdo by v něm chtěl v tom vedru spát?), vyžádala si Šášu a šupky hupky do hajan.
12. 07. 2011 Dnes po obědě to nezachránil ani slib „Když půjdeš spinkat do postýlky, donesu ti Šášu“. Prostě se mi spát nechtělo a basta. Ale účelově jsem do té postýlky vlezla - v rámci získání Šáši. Jenže naši byli tvrdí, jakmile jsem vylezla, vyškubli mi ho z ruky a na moje nářky nebrali ohled. Zkoušeli mě vydírat…když budeš hajat, dostaneš Šášu. Nakonec jsem ho nechala v postýlce (ať si ho klidně strčí za klobouk, když si s ním nemůžu hrát během dne), řekla mu, ať hajá a spinká a šla si hrát s jinýma hračkama. To už i našim doklaplo, že z tohohle žádný spánek nebude, takže mě v pět naložili do auta (a na cestu ke garáži jsem zase nutně potřebovala kočárek a s medvídkem) a vyjeli jsme na nákupy. Jen co jsme se vrátili, začal taťka nakládat do auta mamkou připravené věci, dal mi pusu na rozloučenou a aniž by počkal na pusu na dobrou noc, odjel úplně sám na chalupu.
13. 07. 2011 Mamka vypadala celý den jak mumie a kupodivu ji při životě udržovala práce, takže za posledních pár dnů doma nesáhla na nic a dnes vyluxovala, vytřela, ostříhala všechny odkvetlé květy, posekala trávník, shrabala listí. A jak jí to s tím vším náčiním slušelo! A já si celou dobu hověla na houpandě, na pískovišti nebo jsem házela štěknám balónek. Fakt nechápu, proč byla mamka vzhůru až do půl čtvrté jen proto, že taťka strávil dnešní noc na chalupě. A když jsem se probudila o půl šesté, nebyla po těch dvou hodinách spánku schopná ani pohnout palcem u nohy. Nakonec jsem zabrala ještě do půl osmé, ale i tak mamka nevypadala dvakrát moc vábně. V poledne mě nalákala domů na polívku a poté jsme opět bojovaly se spánkem. Mamka mě pořád honila do postele a já jí na oplátku tvrdila, že spinkat nechci, a protože mi nechala otevřený výlez z postýlky, vždycky jsem si lehla na dvě minutky a vylezla ven. Nakonec výlez zapnula a bylo po srandě. Zkusila jsem plakat, zkusila jsem vylézat, ale nakonec mě ukecala, že když si lehnu a zkusím usnout, půjdeme odpoledne zase ven. A jen co jsem si lehla a trochu se zklidnila, padla jsem jak podťatá. Za odměnu jsem pak nedostala obyčejný jogurt, ale smetanový krém s oříšky a kakaem. Odpoledne jsem potom mamku párkrát nakrkla, když jsem poté, co doma vyluxovala, vběhla dovnitř s botama plnýma písku a proběhla byt od předsíně přes obývák až do kuchyně. A večer jsem se pak nedočkala příjezdu taťky, byť mi mamka slibovala, že až přijede, dojde mi dát ještě hudlíka a výměnným obchodem jsem s mamkou vyhandlovala pěkně dlouhou pohádku před spaním.
15. 07. 2011 Dopoledne jsme zase vyrazili na chalupu, tentokrát obzvlášť jídelně vybavení. Tedy - jak se to vezme, oběd byl totiž jedna z mála věcí, kterou jsme nevezli. A protože je taťka tvor hladový, zastavil u Mekáče a donutil mamku, že mi dá taky trochu toho hambáče. Vypadalo to, že se mamka nedá, ale nakonec mi toho cheese koupili a já poprvé v životě nechutnala jen suchou teplou housku, ale i ten vnitřek. A že mi to tuze chutnalo! Z jídla, co jsme vezli s sebou, mi ale nakonec taky něco káplo, po svačině jsem dostala kousek buchty a vyrazila s ní ven kapánek provokovat štěkny. Problém byl, že ta malá je děsnej nohsled, ovšem jen tehdy, když něco držím v ruce. Samozřejmě, že jsem si tu buchtu řádně hlídala, jenže ona se mi pak vyklouzla z ruky a než jsem stihla mrknout okem, už ji měla štěkna v sobě. Plakala jsem tak usilovně, že se nade mnou mamka slitovala a se slovy „Ale pořádně si to hlídej, další už nedostaneš!“ mi dala ještě jeden kousek. Tentokrát jsem hlídala fakt pečlivě, jenže tentokrát přišla velká štěkna, koukla mi z oka do oka a pak si zcela drze a nevybíravě sama nabídla z mé ruky. Měla jedinou kliku, že jsem toho většinu snědla, protože už se nade mnou mamka znovu nesmilovala.
16. 07. 2011 Ráno, jen co mě taťka snesl dolů, jsem nadšeně začala volat „Balónky!“. No jo, strejda Mirek a teta Jarka si ráno přivstali, plot ozdobil balónkama a přede dveře vyvěsili lampiónky. A to všechno prý jen a jen kvůli mně! A aby nebylo překvapení málo, za chvíli přišel strejda Mirek s celou rodinou a všichni mi dávali všemožné dárečky. Jen co jsem se vzpamatovala, přišla teta Jarka s Honzíkem a jeho rodičema, taky mi klepali rukou a dali další dárky. A překvápka se konala dál - přijel děda s babičkou a s nima teta Monča s Robinem a o něco později ještě děda s prababičkou! Ovšem největší překvápko na mě čekalo po odpoledním probuzení - venku stála…MÁ VLASTNÍ VELKÁ TRAMPOLÍNA! Střídavě jsem skákala sama, střídavě s Honzíkem a Robčou a občas jsem je tam nechala řádit samotné, každopádně jsem to tam měla celou dobu na povel a diktovala, kdo tam se mnou být může, kdo ne, kdy může skákat a kdy musí sedět a kde přesně má sedět… A všichni skákali, jak jsem pískala (a to do slova a do písmene!). Do toho chodily další návštěvy z vesnice a každý mi něco donesl! Všichni se teda nakonec slezli vzadu na zahradě u čuníka, napíchlého na klacku, mně prý taťka ukrojil panenku, ale někdy mu budu muset vysvětlit, že panenka má očička, vlásky, ručičky a nožičky, protože tohle byl úplně obyčejný kus masa. Ke svačině jsem dostala své vlastní chlebíčky ve tvaru prasátek, kačenek a králíčků (ano, i dospělí mají své dny). Jenže všechno má svůj konec, takže i když se dospěláci pořád neměli k odchodu, mě mamka proti mé vlastní vůli po osmé popadla a odnesla domů. I tak jsem se ale do postele dostala až po deváté večer. To tedy byla párty!
17. 07. 2011 Předčila jsem taťkovo očekávání „Ta bude spát minimálně do devíti“ a vzbudila se krátce po sedmé. A mamka mě (proti vlastnímu očekávání, původně totiž tvrdila, že bude ráno vstávat se mnou) odnesla dolů babičce a dědovi, připravila mi snídani a šla se ještě dospat. Probralo ji až moje hlasité halekání „Prdel, prdel, prdel!“ a babiččino kárání dědy „Nesměj se, nebo to bude říkat pořád!“. Ještě zkoušela spát, ale když slyšela dědu, jak mě navádí, abych začala luxovat Panem Luxem, kterého jsem včera dostala od strejdy Mirka (jsou v něm miniaturní kuličky, ale jakmile se Pan Lux rozjede, dělá takový rámus, že by to vzbudilo i mrtvolu), definitivně vstala. Babiččino „Neblbni, vzbudíš mladý.“ nebylo nic platné. Ostatně měl děda pravdu „No co, vždyť už je skoro devět, tak ať koukaj vstávat!“. A od chvíle, kdy jsme vylezli ven, jsem začala okupovat trampolínu a vzdala se jí až kvůli žvanci, a i to s velmi těžkým srdcem. Po obědě mě přinutili jít spát, nicméně lákadlo se mnou spícího dědy bylo velké, tak jsem se nechala ukecat a šli jsme spát nahoru oba dva. Pche, jenže když jsem se probudila, děda nikde! Já ho hledala, volala…a on si tou dobou klidně četl dole na gauči tu svou detektivku! Jako malou cenu útěchy mi dal jogurt (který bych ale dostala tak jako tak) a v mezičase mamka uvařila kafíčka, připravila venkovní stůl a překvapení nebrala konce… Na stole už čekal krokodýl (mamka tomu říkala štrůdl), hořící dort, který jsem odmítla sfouknout, a spousta dalších dárečků. A jak jsem se tak prokousávala všemi těmi novinkami, začali se babičky a dědové rozprchávat, až jsme tam nakonec zůstali úplně sami. A kde jsem asi tak (až na pár chvilek, kdy jsem zalívala kytičky svou novou konvičkou) strávila zbytek odpoledne?…

moje váhové přírůstky po měsíci
(porodní váha 2 600 g, váha při propuštění z nemocnice 2 480 g, váha v roce 8,5 kg)

měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
srpen 8,9 kg +0,4 kg +6,3 kg únor 10,7 kg +0,3 kg +8,1 kg
září 9,3 kg +0,4 kg +6,7 kg březen 10,9 kg +0,2 kg +8,3 kg
říjen 9,8 kg +0,5 kg +7,2 kg duben 11,1 kg +0,2 kg +8,5 kg
listopad 10,0 kg +0,2 kg +7,4 kg květen 11,1 kg +0,0 kg +8,5 kg
prosinec 10,3 kg +0,3 kg +7,7 kg červen 11,2 kg +0,1 kg +8,6 kg
leden 10,4 kg +0,1 kg +7,8 kg červenec 11,2 kg +0,0 kg +8,6 kg