Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

mrňavka - třetí rok

25. měsíc

18. 07. 2011 Protože se včera návštěvy vytratily až k večeru, naši už nestihli sbalit, díky tomu jsem se mohla ještě do zásoby vyskákat na trampolíně, ještě dnes ráno jsem si trochu skákání vyškemrala, ale nakonec mě (s mokrýma ponožkama, protože v noci pršelo) násilím odvlekli a odvezli domů. K večeru pak přijela babička z Hódyně s dalšíma dárečkama (ty princeznovský šatečky jsem večer nechtěla svléknout), většinu jsem jich sice dostala o víkendu (a stejně všechny zastínila trampolína), ale můj velký den byl právě dnes! Mamka zamáčkla slzu, že prý to není možný, jak to letí. Že prý před dvěma lety taťka odjížděl z porodnice a obvolával příbuzné a známé, že jsem se jim narodila. Pak ještě pronesla, že „první půlrok to jen leží, další půlrok se to začíná pohybovat vleže a na kolenou, v roce to začíná zkoušet ťapat, v roce a půl mluvit, ve dvou letech se na všechno ptá „co to je?“ a teď už čekám na pokrok k otázce „a puooooč?““. Tím „to“ jako myslela mě?
19. 07. 2011 Dopoledne se mamka zdejchla pryč beze mě, ale sotva vytáhla paty z domu, vyrazili jsme s taťkou na hřiště a ani pes po ní neštěk'. Zkoušela jsem tam koketovat s jedním chlapečkem, ale jeho jediný zájem byl házet po mně balónem, když jsem seděla na zemi otočená zády k němu. Nezdvořák! Hlavně, že má podepsané všechny hračky na píseček! Tak mě to hřiště zmohlo, že jsem vytuhla na 3 hodiny (mamka mě chodila po čtvrt hodinách kontrolovat, jestli pořád žiju), a pak to jelo jak na drátkách. Sváča nebyla (respektive byla cestovní - Brumík), mamka mě v rychlosti převlékla, a jen s medvědem v náručí jsme vyrazili na výlet tramvají. Cestou nás naložil do auta taťka, něco pozařídil a tak v polovině cesty zpátky se s mamkou domluvili, že testneme jedno hřiště, co ještě neznáme. Tý jo, to bylo něco! Nejdřív jsem se jen tak rozkoukávala, stála a koukala, co se všude kolem děje, pak jsem se rozhoupala k tomu, vlézt na houpací motorku, ale nakonec jsem zase skončila na pískovišti. Trošku jsem si zaflirtovala s pár klukama, ale když jedna holčička začala balit všechny ty bábovičky, lopatičky a kyblíčky, dost jsem to oplakala. Ale stejně už bylo pozdě, takže mně naši osprchovali nohy, naložili do auta a zcela účelově mi slíbili, že sem půjdeme zase jindy. Zřejmě jim bylo jasné, že jinak by mě odsud prostě nedostali.
20. 07. 2011 Ráno mě mamka pomalu ani nenechala v klidu najíst, nedala mi několik nášupů jako obvykle, ale oblékla mě do venkovního a po osmé už jsme šly ven. Říkala jsem si, že jdeme asi na to prima hřiště, jenže místo toho jela k nějaké paní, co na ni vytáhla jehly, bodala jí je do rukou, a čím víc mamka bledla, tím víc ta paní říkala, že to prostě neteče. Nakonec do všech nádobiček, co si připravila, něco z těch mamčiných párátek nateklo, ale ta simulantka tvrdila, že se jí motá hlava a žaludek. Mě je to jasné - vstávala brzo ráno a chtěla si někde ještě poležet. Jen nevím, proč jsem tu třičtvrtěhodinu, co si tam válela šunky, musela sedět v kočárku a přihlížet tomu. Na druhou stranu - byla jsem pochválená za šikovnost, dostala jsem stejné nálepky, jako dostala mamka, a hlavně jsem od paní dostala plyšovou lišku! A takhle šikovná jsem i leckdy jindy, jen si toho ty ostatní paní zapomínají všímat. Pak jsem ještě ohromně pobavila jednu paní prodavačku v krámě, když jsem se krapet nudila, než si mamka vybrala, co potřebuje koupit, a nudu krátila komentováním toho, co se děje kolem „Paní utíká! Paní - kde je???“.
22. 07. 2011 Tentokrát jsme na chalupu vyrazili později než obvykle, až dlouho po obědě, a protože jsem nespala, mamka předpokládala, že to v autě doženu. Tak trochu na to spoléhala, protože si snad poprvé sedla dobrovolně dopředu a sklopila si sedačku do lehu s tím, že bude spát taky. Jenže taťka ještě udělal nákupní zastávku, tam jsem dostala balónek na tyči a celou zbývající cestu jsem se bavila strefováním se do mamčiny hlavy, což mi způsobovalo nebývalé záchvaty smíchu. Několikrát jsem si všimla, že se zezadu klepe i taťkova hlava a mamce koutky cukaly taky, takže jsem vlastně přispěla ke všeobecnému veselí. Usnula jsem (jako už několikrát) na posledních 15 minut cesty, během přenosu do postýlky jsem se probrala a k mamčině nelibosti jsem už spát odmítla. Bylo přece naprosto zbytečné dopřát mamce oddech, ne?
23. 07. 2011 Hnedka po ránu jsem naprosto odvařila mamku, když jsem koukala z okna a zničehonic řekla „Paní dotolka ušničky.“. No jo, když mamka se furt parádí s náušničkama a já nemůžu… A když mi slíbila, že až je budu chtít, tak mi paní doktorka udělá dírky do oušek a budu mít taky náušničky, musím jí nějak dát najevo, že už ty ušničky chci! Pak jsem ji překvapila ještě jednou, to když jsem se obula, se slovy „Boty obáceně!“ se zula a obula se znovu, tentokrát s každou botou na správnou nohu. Taťku jsem naopak krapet nakrkla, protože jsem ho nechala namazat si ke snídani dva chleby a jeden mu šlohla, a pak jsem se mu ještě pustila do čaje, načež prohlásil, že jestli to takhle půjde dál, tak se za chvíli ani nenažere, protože ho o všechno oberu. Ha, to byla psina! Ovšem ty legrácky mě přešly odpoledne v lese, když jsme s mamkou našly hříbek, a než ho mamka uřízla, slyšela za sebou příšerný řev, křik a pláč a vzápětí viděla, jak si pod očíčkem mydlím vosu. Ani omylem už jsem nechtěla na zem a nechala jsem se nést a taťka, ten cynik, mamce řekl, že „Kdybys nešílela, že dítě píchla vosa, a radši se podívala pořádně kolem sebe, mohli jsme těch hub přinýst víc.“. Pak to tedy (pro případ vyprávění jiným osobám) přetransformoval na „Kdybys nešílela, že dítě píchla vosa a radši se podívala pořádně kolem sebe, tak bys to vosí hnízdo viděla a Lucka žádný žihadlo nedostala!“. Mamka řekla, že jsem si prošla křestem vosou, taťka tvrdil, že prý tím křestem prošla spíš mamka a já se ptám - jak to tedy vlastně je???
24. 07. 2011 Noc na dnešek byla celkem výživná, sem tam mě zabolela tvář a o vosách se mi snad i zdálo, takže jsem se několikrát za noc probudila s urputným pláčem a dožadovala se pošíšání, nebo aspoň držení za ruku, dokud jsem znovu neusnula. Nakonec se ale ukázalo, že největším poserou rodiny je naše mamka, protože já hned po snídani prohlašovala, že chci botičky na ven, protože chci na procházku do lesa. Jenže taťka (jistojistě v dobré víře) mamce v noci (zatímco mamka každou chvíli vstávala a kontrolovala, jestli pořád bez problémů dýchám a nenastaly nějaké dodatečné komplikace) stihnul ještě povyprávět, jak jednou na táboře spadnul nějaký jeho kamarád do vosího hnízda, okamžitě s ním jeli do nemocnice a po zbytek času chlapec ležel v chatičce oteklý od hlavy až k patě, a všichni zbylí táborníci se na něj chodili dívat, protože mu přes všechny ty otoky zmizely i oči… Odpoledne, když mamka balila věci domů, jsem v nestřežené chvíli nahnala malou štěknu na místo (tedy do cestovní tašky, která zrovna byla před chalupou), a ve chvíli, kdy tam vlezla, jsem na ni začala cákat vodu. Jé, ta se divila!
25. 07. 2011 Dopoledne bylo trochu hektičtější, ale zase jsme vyrazili s tetou Soňou (kterou jsem si důvěrně přejmenovala na tetu Monču) a Domčou na výlet do ZOO. Ne, že bych z toho dřív nic neměla, ale tentokrát jsem sama běhala k jednotlivým výběhům a sem tam se ptala, co to je, což občas vedlo ke vzrušeným debatám, jestli tomu budeme říkat kamzík, nebo to prostě bude koza. Některá zvířátka jsem poznala i sama, třeba jako tygra, koně, lva… Akorát už jsem z toho pak měla hlavu tak v pejru, že když naši ukazovali na kozu a ptali se, co to je, řekla jsem nejdřív, že tygr, a když mi mamka vysvětlila, že tygra jsme viděli před chvílí a vypadal úplně jinak, snažila jsem se jí přesvědčit, že když to teda není tygr, musí to být určitě kůň a bylo mi srdečně jedno, že se mi to snažila vymluvit jen kvůli tomu, že kůň nemá rohy. Jen jídlo jsem trochu bojkotovala, z oběda jsem snědla jen pár soust a odpoledne jsem se pustila do mamčiných hranolek, takže mamka jedla sýr a já hranolky. Její výhrůžky o tom, jak dopadnou děti, co baští hranolky, jsem si vůbec nepřipouštěla a s chutí je jedla dál. Ale aby neřekla, dala jsem si teda i kousek jablíčka. A o spánku (ale to našim muselo být jasné) nemohla být vůbec řeč, ještě by mi mohlo něco uniknout! Nakonec jsem si na chvilku zdřímla v autě, ale večeři jsem málem ani nedojedla a dožadovala se postýlky. Ovšem zadarmo jsem to snadné a rychlé uložení mamce nenechala. Sice mě nahoru odnesl taťka, ale mamku jsem si vyžádala, protože bez pohádky na dobrou noc jsem odmítla jít spát.
27. 07. 2011 Dneska jsme si s mamkou docela výživně pokecaly…po obědě se mi snažila sdělit, že bych měla jít spinkat, ale konverzace se nám jaksi vymkla z rukou… „Lucinko, půjdeš do postýlky?“ „Lulu pude…do pudele!“ No jak jinak jsem jí měla říct, že se mi zatím spát nechce?
28. 07. 2011 Tentokrát jsme měli oběd přesně o půl dvanácté a mamka na mě podivně spěchala, že prý nemáme moc času. A jen co přijel domů taťka, honem do sebe kopnul taky trochu toho žvance, naložili mě do auta a někam mě odvezli. Čekala jsem nějaký prima výlet, ale vyklubalo se z toho překvapení dne! Nejen, že jsme šli k nějaké nové paňdoktorce a naši mi slíbili, že budu moct koukat na telku, ale paňdoktorka něčím drandila mamce po břiše a v telce dávali černobílý miminko! Dost mě tenhle program chytil, takže jsem hned upozornila taťku „Tatíno koukej, miminko!“ jakmile miminko z obrazovky zmizelo, děsně udiveně jsem podotkla „Miminko - kdepak je?“ a svým dotazem jsem odvařila všechny přítomné. Jen mamka se snažila nesmát, protože jí pak ta věc na břiše děsně poskakovala a v telce pak bylo černo. Po příjezdu domů se mi chtělo dost spát, ale mamka začala pakovat věci k odjezdu, tak jsem to radši překonala, aby mě náhodou nenechali doma. Ten nudný čas mamčina balení jsem si ukrátila s ukradenou propiskou, která na mě děsně smutně koukala ze stolu. Společnými silami (tedy já a propiska) jsme zvládly počmárat potahy dvou židlí - zdály se mi zbytečně moc světlé a ta modrá výzdoba jim fakt dost slušela! Jen mamka nemá cit pro barvy a obstojně mi vynadala. Tedy u vynadání zůstalo jen do chvíle, kdy mamka přišla ještě na tu druhou (obzvlášť pečlivě ozdobenou) židli. Vypadala, že každou vteřinou vybouchne. Jenže místo exploze si mě zavolala k sobě, zeptala se, kdo to udělal (na co se ptá, když to ví?), která ručička to byla, a pak mě - zcela nepředvídatelně - přes tu ruku praštila. Čekala jsem cokoli, ale tohle fakt ne. Hned jsem spustila pláč, a když mi ještě vynadala, ať si jdu brečet jinam, a že mě šíšat rozhodně nebude, naštvaně jsem utekla na gauč a s brekem si postěžovala Náně. Jenže když se mamka pořád k ničemu neměla, došla jsem za ní sama, chytila ji kolem nohy, udělala jí malá a řekla „Pomiň…“. A když jsme pak šly zpátky ke gauči kolem vyvolávače vzteku (tedy kolem židle), mamka se u ní ještě jednou výchovně zastavila a zeptala se, kdo to udělal. „Lulu.“ „A co se to?“ „Nedělá!“ Byla bych blázen, kdybych odpověděla jinak! Nakonec mi došlo, proč byla mamka tak vystreslá - taťka byl fuč a ona měla honem dopřipravit věci na chalupu, abychom co nejdřív vyrazili a já vydržela se spaním až do auta.
29. 07. 2011 Já to tady fakt miluju! Třeba dnes jsme vyrazili na výlet do lesa a skoro celé dvě a půl hodiny, co jsme tam strávili, jsem ťapala po svých. Taky jsem to celou dobu řádně komentovala „Lulu houby hledá. Lulu najde!“. Doma jsme pak měly s mamkou dámskou debatu na téma miminko v bříšku. Dokonce se mě zeptala, jestli chci bratříčka a vysvětlila mi, že bratříček je vlastně Honzík, ale v provedení miminko. No tak když je to takhle, nebylo nad čím přemýšlet. Nadšeně jsem řekla „Miminko bude!“ a zatleskala té báječné zprávě. Pak přišla další závažná otázka - totiž jestli bych byla radši, kdyby se bráška jmenoval Martínek nebo Matýsek, ale tady jsem měla jasno okamžitě. Když brácha, tak „Mautínek“.
30. 07. 2011 Hned ráno jsem se probudila s myšlenkami na žvanec a ještě v postýlce jsem naše oblažovala informacemi typu „Šáša jahody nepapá.“. Dole jsem pak mamce vyhrnula tričko, koukla na břicho, a se slovy „Lulu miminko malá.“ ho pohladila. Pak jsem ještě donutila mamku, aby mu taky udělala malá, a když jsem miminko zase přikrývala tričkem, dávala jsem si fakt velký pozor a při tom si nahlas říkala „Opatuně!“. K obědu mi mamka připravila vražednou kombinaci - čočkovou polívčičku a květák. Trochu se bála následků, ale nakonec byla překvapená kvalitou mého výtvoru v plínce. A protože od rána pršelo, k večeru jsme se vydali domů a naši mi na zítřek slíbili, že se zase uvidíme s Éliškou.
31. 07. 2011 Jak naši včera slíbili, tak dnes splnili. Dostala jsem polívku a hned potom jsme vyrazili za Éliškou. Jeli jsme zase do hracího koutku, ale ještě předtím jsme skočili na společný oběd. My si s mamkou daly napůl rizoto a já celou dobu potají pokukovala po Éliščině starším bráchovi Adámkovi. V hracím koutku už s náma prckama nechtěl mít nic společného a šel si na atrakce pro větší. Chvilku jsem se klouzala na skluzavce a hrála si v balónkovém bazénku, ale časem jsem se přesunula k mamce a ani se od ní nehnula. Nicméně když jsme pak odešly za taťkou a strejdou vedle do kavárny a já jen koukala přes sklo, jak ostatní blbnou v hracím koutku, začala jsem být otrávená, ukňouraná a tahala jsem ji zpátky. Ovšem ještě předtím, než jsme tam vyrazily, jsem si vyškemrala balónek z vedle stojícího kočárku. Ještě, že tam byly ty balónky dva, takže obětování jednoho kousku nebyl žádný problém. V hracím koutku bylo rázem po všech náznacích blížícího se spánku. Ba naopak - lítala jsem jak divá a skákala a blbla jak blázen. Cestou k autu jsme si ještě s Adamem zahráli na honěnou, on utíkal a já ho honila s balónem v ruce a snažila se ho „chytit“ plácnutím balónem přes hlavu. Spánek za celý den jsem nakonec vměstnala do 15 minut v autě, doma jsem se zase rozjela a v sedm večer, kdy už naši očekávali, že budu usínat u jídla, jsem byla jak na klíček a naši neměli zdání, jak mě zastavit, vypnout a uspat. Ovšem ani dnes jsem nezapomněla na mamčin pupík a před spaním ho opusinkovala, protože jsem chtěla dát „mimi pusu“. Na rozdíl od hlazení mamka odmítla dát miminku pusu taky a hloupě se vymlouvala na to, že si hlavou k břichu nedosáhne.
01. 08. 2011 Po 2 týdnech přišla našima dlouho očekávaná noc - zase jsem jednou spala celou noc bez přestání. Ostatně i včera měla mamka poloviční pohov - ne, že bych ji taky neprobudila, když jsem za noc 3x prosila o pití, ale pokaždé jsem si k sobě zavolala taťku. A když ke mně i přesto přišla mamka, nespokojila jsem se s ní a taťka musel stejně vstát a to pitíčko mi podat osobně.
02. 08. 2011 Konečně se zase venku udělalo pěkně a mamka toho hned využila, sundala mi plínku a nechala mě běhat nahatou venku. Pochopitelně nezapomněla vzít ven i nočník a upozornit mě, že až budu potřebovat čůrat nebo kakat, mám to udělat do něj. Pak se mě každou chvíli ptala, jestli se mi nechce čůrat. Odpověď byla pokaždé stejná - „ne“, ale po jednom takovémhle „ne“ jsem srazila nohy k sobě, rozlilo se mi po nich teplo, ještě jsem si v tom vymáchala ruce a řekla mamce „Maminko, omýt!“. Ostatně, proč se zatěžovat nočníkem, když na něj venku štěkny taky nechodí?
03. 08. 2011 Včera večer se mi podařilo ukrást si ze skříňky pití, co mi tam mamka připravila na noc, a usnula jsem přitulená k flašce. Pak mi ji sice sebrali, ale když jsem se zase v noci probudila a mamka mi dala pití do postele, než se vrátila ze záchodu, už jsem ležela a pití držela v náručí. No jo, když on zrovna nebyl nikde po ruce Šáša… Naši si zřejmě myslí, jak na mě vyzráli, když mi včera odpoledne koupili polstrované princeznovské prkýnko na záchod, abych mohla čůrat a kakat jako dospěláci. Pochopitelně, že jsem ráno řekla, že chci kakat, nechala jsem se vysadit na záchod a prohlížela si všechny ty princezny. Když mě chtěla sundat dolů s tím, že tam stejně nic nedělám, zoufale jsem se zatvářila a řekla, že budu kakat, ale místo činů jsem si nechala podat časopis a dalších 20 minut v něm listovala. Jo, záchod je prima věc…na prohlížení obrázků… Ovšem na kakání já mám plínky. Jen jsem si to kakání špatně naplánovala, mamka se zrovna hrabala v mase na oběd, takže mě zaúkolovala, abych si přebalování připravila sama. Bez meškání jsem se rozeběhla ke skříňce, otevřela ji, vytáhla vše potřebné (jen plínku a perlan jsem zapomněla), vylezla na podložku, lehla si a zavolala na mamku „Hajám!“, aby věděla, že už si může přijít ušpinit ruce a pak jít dodělat ten oběd. Po obědě jsme vyrazili zase na pár dní na chalupu a k mému velkému údivu tam byly nové dvě děti. Hned vyzkoušeli štěkny (tedy házení balónků) a trampolínu, takže nakonec ze zdvořilostního pozdravu byl dvouhodinový pobyt u nás. Trošku jsem je na trampolíně komandovala, ale jinak jsme si docela fajn pokecali, i když Dorotka s Jonášem párkrát řekli, že mi není rozumět. No jo, to se jim to kecá, když bude jednomu šest a druhému devět!
04. 08. 2011 Po ránu jsme s mamkou zavolaly babičce a hned zatepla jsem jí poinformovala o aktuálním dění u nás, tedy že je venku Vasil a pracuje s nářadím. No, taťka má ve mně zdatnou následovnici, dřív ho kontroloval sám, ale teď už jsme na to dva, takže jsem vždycky vykoukla ven, vrátila se a sdělila našim, co zrovna Vasil dělá. Taťka na mě může být pyšný!
05. 08. 2011 Konečně jsem udělala strejdovi Mirkovi radost, když jsem mu na otázku, jak se má, odpověděla, že „Na pud!“. Dlouho jsem se mu snažila vnutit, že se má ve skutečnosti „Oukej.“, jenže on si pořád mlel svou, že se má na prd, tak když jinak nedá… K večeru, když odjel strejda Vasil, jsme vyrazili i my. Pravda, časově nám to moc nevyšlo, takže jsme odjížděli až o půl sedmé, ale zase mě naši nalákali na dědu a babičku. A vzhledem k tomu, že mi na cestu koupili dva rohlíky a šunčičku, tak jsem se tou hodinovou cestou úspěšně prožrala až k cíli, aniž bych usnula. U babičky už na mě čekala hotová polívčička, tu jsem zdlábla na posezení a dožadovala se dalšího přídavku. A nebýt mamky, která naprášila, že už v sobě mám dva rohlíky, bych ho byla bývala i dostala! Jenže s tím plným pupkem se tak strašně špatně usíná…že jsem to zalomila až v deset v noci a mamka se zase vztekala, jak je to nefér, že u babičky a dědy budu zase spát bůhvídokdy, zatímco doma vstávám o půl sedmé.
06. 08. 2011 Ráno jsem nechala dědu s babičkou spát do čtvrt na osm - sice žádná hitparáda, ale rozhodně to nebylo půl sedmé. Naši ještě chvíli spali, ovšem jen co vstali, začali jsme se chystat na vytažení dědy do lesa na houby. Několikrát mu mamka říkala, že půjdeme dnes dopoledne na houby, jen děda si to přeložil po svém a jaksi předpokládal, že půjdeme na „zdravotní procházku“, takže si vyrazil v sandálech a kraťasech, díky čemuž si domů přivedl nezvaného kamaráda, přicucnutého na noze. No, měl pořádně poslouchat. Odpoledne měla přijet teta Monča, ale ještě před jejím příjezdem jsme s našima a tetou Luckou a druhou Mončou vyrazili na hřiště, kde jsem hned začala okupovat skluzavku. A když pak za mnou šla mamka a já tušila, že mě chce odvést pryč, s pokřikem „Maminko neci!“ jsem vzala roha. Nakonec stejně vyhrála (jako ostatně vždy) a cestu domů jsem ozvláštnila menším pádem na asfalt. No, myslím, že bych byla vděčnější za kalhoty místo těch šatů, zadřené kamínky v kolenou se mi dvakrát moc nelíbily… Ovšem co naši provedou po příchodu domů, mě nenapadlo ani ve snu. Teta Monča už tam byla a naši se zničehonic rozhodli, že si po 3 letech vyrazí do kina, v rychlosti udělili tetě, babičce a dědovi instruktáž a před šestou zmizeli pryč a ani moje volání „Maminko!“ je nepřimělo k návratu. Vrátili se až po osmé, krátce poté, co odjela teta, a já pořád nespala. Bodejť by taky jo, když mě děda uložil do sauny (čti do ložnice), aniž by tam otevřel okno a vyvětral… Hned jsem si zavolala mamku k sobě a vyžvanila jí, že jsem měla polívčičku a chlebíček se sýrem, a taky, že mě koupala teta Monča. Já vím, že práskat se nemá, ale informovat se přece musí!
07. 08. 2011 Dopoledne naši rozhodli, že když je pořád tak pěkně, vyrazíme ještě na chvíli na hřiště. Lítala jsem tam jak divá - na písek, na skluzavku, na lezeckou stěnu, na houpačku… A domů jsem odcházela s brekem, protože bych klidně i oběd obětovala, abych tam mohla zůstat dýl. Jenže naši jsou větší, takže mě popadli a bylo. Teda ne, že by za to ta polívka k obědu nestála, ale hřiště je hřiště…
08. 08. 2011 No to tedy bylo pěkné mokré ráno. Ovšem kdyby bylo venku, bylo by to lepší, než když jsem ho měla já v postýlce! No jo, krapet jsem to s tím večerním pitím včera přehnala a vážně nechápu, proč se nevyrábí vícekapacitní plíny. Po obědě přišel po dlouhé době na návštěvu strejda Kuba, a i když ho moc nevídám, je to sympaťák tělem i duší, takže jsem odmítla spát a místo toho ho okouzlovala svou slovní zásobou (tou slušnou pochopitelně!). Nakonec jsem to zalomila až po třetí, když odjel, a spala jsem do pěti, díky čemuž jsem načerpala dostatek energie na to, abych pak večer vypadala, že jsem právě vypila odvar z makovic. Večeři se mi povedlo protáhnout až do půl deváté, protože po mém chlebíku se sýrem přivezl taťka pizzu. Samozřejmě, že si myslel, že už budu v posteli a utají se to přede mnou. Jenže co Lucinka spatří, co Lucinka sežere a ani u mamčiny části pizzy tomu nebylo jinak…
09. 08. 2011 Další mokré ráno. Pro změnu ovšem pro taťku. Jen co mě totiž zvedl ráno z postýlky a chytil pod zadkem, zmáčknul plínu tak, že část obsahu vytekla ven a ozdobila celé jeho pyžamo. A ten cimprlich se šel hned osprchovat.
10. 08. 2011 To je pech. Zrovna, když jsem si usmyslela, že bych chtěla zavolat babičce, našla si mamčin telefon a zkoušela vytočit číslo, řekla mi mamka, že volat nebudeme, protože babička nemá čas. Jak může někdo nemít čas právě na mě?! Tak jsem si zavolala aspoň jako… „Haló? Babiko? Ci obenat picu! Lucinka“. No jo, to mě zase naši něco naučili jíst…a zrovna dneska to vypadalo, že snad mamka ani nehodlá vařit, tak jsem si to chtěla pojistit.
11. 08. 2011 Dnešní noc si naši pochvalovali, po hodně dlouhé době jsem se v noci ani jednou neprobudila na pití. Taťka byl po ránu dost ostražitý, ale mohlo mu být jasné, že není důvod, vždyť jsem vůbec nepila! Dopoledne se udělalo pěkně, tak jsme s mamkou byly na zahradě, a ve chvíli, kdy mamka na chvíli odešla na záchod, jsem sebrala přede dveřmi rohožku, doběhla k velké štěkně a začala si ji sedlat. Jo, jo, je to prima mít vlastní štěkny! Odpoledne jsem tak řádila a blbla, že jsem k večeři zdlábla jeden a půl chleba s rajčátkama. A troufám si tvrdit, že bych zvládla i víc, jenže naši prokoukli mou fintu stahování rajčat a ukousnutí minimálního kousku chleba a víc už mi prostě nedali.
12. 08. 2011 Další noc téměř bez buzení. Jen jednou jsem zakřičela „Hamat!“, ale než mamka dorazila, už jsem zase spala. Pití tentokrát žádné. Ráno se na chvilku zastavila babička, přivezla mi hračky na písek a vaničku pro Nánu a zase odjela. No a my jsme odjeli na chalupu. Tedy cestou jsme se ještě stavili se štěknama u štěknopandoktora. Malá štěkna dostala pigáro, pak usnula, a když ji taťka přivezl, vypadala jako upír z Feratu - celý bílý límec měla krvavý, jako by skolila přinejmenším stádo krav. Jenže pak jsem zjistila pravdu, malá štěkna je poloviční děda. Zubů jí zůstalo pomálu, tak jsem zvědavá, jestli na mě taky bude cvakat vyndavacíma zubama jako děda a bude je chtít po ránu podávat. A koneckonců ani to pigáro nebylo od věci. Kdykoli jsem k ní přišla, ani se nehnula a nechala se drbat a drbat a drbat. Ostatně já dnes měla taky dost mazlivou, takže mi to přišlo vhod. A večer jsem tentokrát zvládla k večeři ty chleby rovnou dva, pro změnu se šunkou a sýrem.
13. 08. 2011 Pigáro vyprchalo a malá štěkna už od rána brala roha, jen co mě viděla. No, bylo by načase vyrazit s ní znovu ke štěknopandoktorovi, ne? Odpoledne, tedy spíš k večeru, ve chvíli, kdy už se mamka chystala, že mi půjde připravovat večeři, nás pozvali strejda s tetou odvedle, tak jsme tam „na chvíli“ zaskočili. Já se tam pustila do bábovky (ovšem sežrané množství korigovala mamka, prý abych večeřela) a strejda Lanc mi oplátkou za mou odpověď na otázku jak se má (takže na prd) dal kejhací kačenu. Kejhala jsem tam s ní celou dobu, co jsme u nich byli, ale sotva se naši zvedli k odchodu a odnášeli mě domů, začala jsem příšerně brečet, že jsem odnesla tu kačenku a přestala jsem až ve chvíli, kdy mi ji taťka sebral a odnesl zpátky.
14. 08. 2011 Ráno jsem dostala zpátky kačenku, tentokrát mi strejda důkladně vysvětlil, že mi kačenku dal a od teď je moje, a nezapomněl mi přidat dobrou radu - že prý s ní mám začít kejhat vždycky po ránu, sotva se probudím. Prý pak budou mít naši radost. V poledne se taťka rozhodl, že nepojedeme domů až zítra, ale ještě dnes a rovnou se stavíme podívat na prababi. To byl panečku nápad! Cestou jsem si schrupla, a jaké bylo moje překvapení, když jsem se probudila a zrovna jsme parkovali doma na dvorku?! Hned jsem začala plakat a dovolávat se babičky, ale mamka mi tvrdila, že prý jen něco odneseme a něco naložíme a jedeme za ní. Měla kliku, že nekecala. Jen jsem byla lehce dotčená, to když si babička popletla pojmy s dojmy, a poté, co jí mamka vyprávěla o štěkniných vytržených zubech, se začala dívat do pusy mě a poměrně dlouho se divila, že nevidí žádný chybějící zub. Jak jsem na chatičce tak běhala po verandě, jednou jsem si ji nasadila o zábradlí tak, že jsem měla elegantní čáru na nose a pod okem (a naši předpokládali, že z toho bude přinejmenším móňo pod okem), pak jsem zas zakopla a letěla…ale při tom všem se mi vlastně vůbec nic nestalo, jen jsem byla k večeru opět jak natažená na klíček. Nakonec přijel i děda a ještě před večeří jsme si střihli s taťkou a dědou jízdu na lodičce, z čehož jsem byla napůl vyjukaná, napůl vyděšená, ale nakonec jsem to zvládla bez úhony a namočení jediného vlásku. Jenže nejhorší část dne přišla večer. Práce kvapná málo platná - a tohle platí i o balení. Že si nesbalili nabíječku na mobil, to by mi nevadilo. Že mi nesbalili můj polštářek, s tím bych se taky nějak smířila. Ale že mi nesbalili Šášu na spaní, to mě teda fakt dostalo. A dorazili mě tím, že mi večer podstrčili jinou hračku s tím, že je to Šáša, a vůbec nebrali v potaz, že ke spánku nutně potřebuju Šášu, co má na hlavě čepičku se dvouma šlahounama a ne s jedním. Pořád jsem tam udiveně seděla, držela v ruce ten jeden jedinej šlahoun a říkala „Duhej?! Duhej!“. Pak jsem ještě překvapila naše svou pamětí, protože sotva mě taťka vynesl nahoru do postýlky, viděla jsem na zemi to prima mobilní světýlko a začala se ho dožadovat. Taťka si s ním chvilku hrál (a děsně potají pak mamce vykládal, jak na mě vyzrál, když z toho vytahal baterky) a pak mi ho podal. Na chvíli ode mě měli klid, ovšem jen do chvíle, kdy jsem naprosto rozčilená a naštvaná začala reklamovat půjčenou věc…„blik blik nesvítí!!!“. Ovšem i přes všechny tyhle podrazy ze strany našich se mi nakonec podařilo úspěšně usnout.
15. 08. 2011 Protože jsem večer nemohla dlouho zabrat, chrněla jsem ráno až do půl deváté. Ráno jsme vyrazili i se štěknama na houby (a zase jsem se té lodi nevyhnula), ale kdo by se chtěl do těch krpálů šlapat? Tak jsem si hezky řekla, že chci na koně a ťapala jsem prostřednictvím taťky. Až cestou zpátky jsem si to rozmyslela a do toho největšího kopce jsem nechtěla jít ani za ruku. Naopak z kopce jsem chtěla jít za ruku s mamkou i taťkou, rozeběhla se a celý běh až dolů jsem se řehtala jak pominutá. Jen mamka si stěžovala, že jestli jí podjedou nohy, budeme mít z hub smaženici ještě před příchodem domů. A protože je život změna, odjeli jsme z chatičky oproti původním plánům na zítřejší odjezd už dnes. Těsně poté, co jsme se vrátili z hub, totiž začalo pršet a nepřestalo až do večera. A večer jsem teprve našim dala pěkně sežrat toho zapomenutého Šášu. Včera jsem se nechtěla před babičkou předvést ve špatném světle, ale dnes, v úzkém kruhu rodinném, už jsem se s tím tak nepárala. Nejdřív jsem se dožadovala několika pohádek na dobrou noc. Později jsem se dožadovala pitíčka. Pak pošíšání, masírování zádíček, rozsvícení a všeho dalšího, co mě právě napadlo. A kdykoli mamka odešla, začala jsem se jí dovolávat, a když nešla, spustila jsem pláč. Nejdřív normální, pak křik, pak už jsem se zalykala a nakonec jsem se zalykala, škytala a vzteky mlátila pitím o postýlku. Pokaždé, když mamka přišla, jsem přestala, a pokaždé, když odcházela, jsem spustila nanovo. Toho jejich falešného Šášu jsem několikrát exportovala z postýlky na zem nebo na postel našich a nakonec jsem zabrala až někdy k desáté večer.
16. 08. 2011 Oproti mamčinu očekávání dlouhého spánku jsem se probrala už před čtvrt na osm a donutila ji vstát i s těmi kruhy pod očima. A během dopoledne jsem došla ke zjištění, že rodiče necouvnou ani o píď a hlavně - táhnou spolu za jeden provaz proti mně! Třeba dneska odpoledne, když jsme přišli zvenku, jsem odmítla jít domů, což mi bylo povoleno, ovšem špatně jsem pochodila ve chvíli, kdy jsem začala nabírat na lopatku štěkninu vodu na pití. Taťka mi to zatrhnul. Jenže odešel a co oči nevidí… No jo, jeho oči to neviděly, ale viděly to oči mamčiny a spustila na mě, že to dělat nemám. Tak jsem se na ni zašklebila, náznakem odešla od kýble, ale jen co se mamka otočila a zmizela z dohledu, vrátila jsem se ke kýblu s malým kyblíčkem. Sotva jsem ho ponořila do vody, vynořila se zpoza rohu mamka a spustila na mě nanovo. A prý jestli chci dostat přes ručičku, když si nedám říct. Honem jsem upustila kyblíček a s rukama schovanýma v podpaždí jí řekla „Mamko, běž domů!“. Pro jistotu jsem to doplnila ukázáním jednou rukou tak, jako ukazuje mamka mě, když mám někam jít. Myslela si, že jsem to neviděla, ale já si moc dobře všimla, že se sice tvářila děsně naštvaně, ale přitom jí cukaly koutky!
17. 08. 2011 Pche. Mateřská dovolená je snad od toho, aby mamky pečovaly o děti, ne? Tak jak já k tomu přijdu, že mamka od deseti do tří odpoledne lítala kolem plotny a vařila, smažila a pekla? Já ji teda všechnu tu polívčičku, špízy a buchty nechala udělat a úplně sama si hrála, ale takhle by to tedy nešlo! A za to všechno mě ještě taťka donutil, abych mamce dala kytku. No, když jinak nedal, tak jsem s tím teda souhlasila, ale za to k ní musela půl hodiny v kuse čichat a kejchat. Před večeří, když už byl taťka nadobro doma, jsme s mamkou poprvé složily úplně celé puzzle, co jsem dostala k narozeninám - mamka mi říkala, co má být na obrázku, který mám najít, já jí je nosila, ona skládala a taťka jen valil bulvy, jak nám to jde. Ovšem večer, to zase byla jiná kategorie. Z celodenně hodného dítěte jsem se spolu s pyžamem převlékla do nespokojeného dítěte, pořád jsem plakala a dožadovala se mamky, a když pak jednou přišla po pár desítkách minut klidu v domnění, že už jsem usnula a právě se probudila, tak mě jen utiší a budu spát dál, byla děsně vyjevená, že jsem vlastně vůbec nespala, číhala na ni a sotva přišla k postýlce, chňapla jsem po ní a odmítala ji pustit. A pochopitelně, že jakmile se vykroutila z mého sevření a popřála mi dobrou noc, začala jsem ječet nanovo. No, není Šáša, není klidný večer!

26. měsíc

18. 08. 2011 Ráno jsem s mamkou absolvovala další odběr krve. Tentokrát to ale bylo nějaké zdlouhavé a vůbec mě to nebavilo - neměli tam žádné hračky na hraní a mě se nechtělo jen tak sedět v kočárku, takže jsem mermomocí musela být venku a ďobanec mamka absolvovala i se mnou na klíně. Jako odškodné za to čekání jsem dostala celodopolední pobyt na hřišti a ten jsem si jaksepatří užila - kolotoč, skluzavka, pískoviště… A když jsme pak přišly domů a mamka mě šla před obědem převléct do domácího oblečení, bylo u kuchyňského stolu rázem minipískoviště. To je taky nápad, nesvléct mě po pískovišti hned na chodbě… Po obědě přišlo kvapné balení a odjezd na chalupu. A v tom spěchu naši opět na něco zapomněli. Ale tedy ne, že by mi to tentokrát nějak zvlášť vadilo - nechali doma totiž nočník, protože mají pocit, že když je venku teplo a budu chodit nahatá, naučím se do něj čůrat. Marná snaha, ale to už by měli vědět po těch pár slunných dnech, kdy se o tohle učení pokoušeli… Nakonec to vyřešili koupí nového nočníku a ten mě nakonec dost překvapil. Jednou se mi do něj omylem podařilo trefit (ale fakt jsem nechtěla!) a nočník začal hrát! A dle očekávání mě zbytek odpoledne mamka pořád lanařila, že by chtěla znovu slyšet zpívat toho medvěda. Ovšem já, zarytá plínovačka, jsem zcela bezstarostně chodila venku bez plen, a když jsem potřebovala, tak jsem to prostě pustila (a nakonec všechno steklo do bot a já si v nich zvesela čvachtala). Ovšem večer, to byla jiná story. Konečně jsem se dočkala Šáši, takže jsem zalehla, povyprávěla mu, co se všechno za tu dobu stalo a spokojeně a bez pláče jsem usnula.
19. 08. 2011 První dnešní překvapení jsem přichystala já mamce, když jsem jí při snídani pohladila a řekla „Taky honá!“. Následovala ne zcela pochopitelná otázka „A kdo je ještě hodnej?“. Fakt nechápu, proč si zbytečně třepí pusu, když je naprosto jasné, kdo to je…„Lucinka!“. Po obědě jsem před spaním vyprávěla Šášovi pohádku o Bambim, když už mi došla slova, pronesla jsem „Konec poládky.“, zalehla a spala. Ostatně ani večerní usínání neznamenalo jediný problém. Snad si budou vážit toho, jakou službu pro mě Šáša dělá, a nebudou tak lehkovážně odjíždět domů bez něj.
20. 08. 2011 Po obědě mi mamka slíbila, že až se vzbudím, pojedeme za dětma. Mělo to jednu podmínku - musela jsem usnout co nejdřív, aby prý mělo smysl jet za nimi. Fakt jsem se vynasnažila a usnula jsem už o půl jedné, ani ne 5 minut poté, co mě mamka uložila. Ve třičtvrtě na dvě už jsem byla vyspalá, čilá a připravená k odjezdu. Krapet to zdržovala mamka, nicméně ve tři už jsme byli u tety Helči a ta tam měla všechny tři děti - Vašíka, Kubu i Nanynku. Nejdřív jsme vyrazili na procházku kolem rybníka. Jako dobrý, ale klidně jsme si ji mohli odpustit a přejít rovnou k další činnosti. Po příchodu zpátky nám totiž teta napustila bazének a až do půl sedmé jsme se v něm ráchali. Já tedy dost těžce nesla, když jsem měla vylézt, protože všichni najednou bychom se tam nevešli a museli jsme tam jen po dvou, takže při každém povelu k výlezu jsem ztropila menší (spíš větší) scénu. Jenže ve třičtvrtě na sedm naši zaveleli, že už pojedeme domů a i přes mé protesty, že já chci zůstat tady, i když oni odjedou, na mě nebrali ohledy a prostě mě odvezli. A při vší lásce k nim jsem nekecala - fakt bych je s klidným svědomím vyměnila za tři kámoše plus bazén.
21. 08. 2011 Tak tohle jsou návštěvní dny. Dneska přijel na návštěvu Míša s tetou a se strejdou. Řádně jsem mu ukázala trampolínu a zcela mimořádně jsem ho nepeskovala, kdy si má sednout a kdy budu skákat já. O napuštěný bazének (lépe řečeno minibazének) jsem se s ním dělit nemusela, protože by se mu do něj nevlezly nohy a na pískoviště mi taky nelezl. Akorát poměrně často dělal, že mi nerozumí, ale já moc dobře vím, že mi jen rozumět nechtěl, protože to samé mi občas dělají naši (a pak se děsně diví, když jim jako nerozumím, když se po mně něco chce - třeba čůrání na brum bruma). Večer jsme odjížděli zpátky do Prahy všichni naráz, ale dost těžce jsem nesla fakt, že Míša jel v jiném autě, než já a poměrně dlouhou dobu jsem se ho dovolávala. Marně…
22. 08. 2011 Dnešek se dá nazvat jako den „N“, případně den „B“ - N jako nočník a B jako brum brum. Hned po snídani jsme totiž vyrazili na chatičku za prababi a naši s sebou nezapomněli vzít můj nový brumbrumácký nočník. Ještě s námi jela teta Soňa s Domčou, takže jsem měla celý den o zábavu postaráno. Napuštěný bazének, kámoš na hraní…co víc si přát? Jen mamka mi kazila radost ze života věčnými otázkami typu „Nechceš čůrat?“. Jako by nevěděla, že i když čůrat chci, řeknu jí, že ne a po pár vteřinách si to vypustím na nohy. Jenže jak jsem tak chodila nahatá, už odhalila, kdy na mě to čůrání jde (ostatně když se chytím za všechny otvory, kterými může něco vytéct, tak to není žádný překvapivý závěr) a jak na potvoru se pokaždé zeptala ve chvíli, kdy jsem fakt potřebovala. Ale na nočník? NIKDY! Párkrát jsem to pustila na trávník krátce poté, co jsem s ní dobojovala bitvu o nesezení na nočníku a jednou jsem si s tím doběhla až za prababičkou na verandu (a pak jsem po tom uklouzla a naši nejen, že mě nepošíšali, ale ještě mi řekli, že to mám za to). Domču jsem jakožto starší osoba (konečně se mi to poštěstilo!) pěkně buzerovala (podobně jako buzeruju štěkny) - „Tam nechoď!“ „Bumbej!“ „Pojď sem!“, ovšem k buzeraci se mi musí přičíst k dobru péče o něj, takže když jsem zavelela „Bumbej!“, tak jsem mu taky přinesla pitíčko až pod nos a podržela mu ho, dokud se nenapil. Ovšem k večeru, když už teta Soňa s Domčou odjeli, mě mamka lehkou nátlakovou metodou „Nelži, že nechceš čůrat. Udělej hačí na nočník a až medvěd zazpívá, napustím ti vodu do konvičky a budeš zalívat kytičky.“ donutila se vyčůrat do nočníku. Pak ještě jednou a napotřetí jsem si dokonce sama řekla „Lucinka na nočník!“. Ovšem jakmile mi před večeří nandali plínku, byl mi nějaký nočník naprosto ukradený a zvesela jsem to pouštěla do plen. I tak byli ale naši úplně nadšení, že by to s tím nočníkem mohlo klapnout. Asi jim nedochází, že osud nočníku mám čistě ve vlastních rukou jen a jen já!
23. 08. 2011 Už od rána mě mamka nechala běhat po chatičce jen v šatečkách bez plíny a s velkým očekáváním vyčkávala na okamžik čé, tedy čůrání. Netřeba popisovat, jakou měla radost, že jsem na nočník přes noc nezapomněla. Dokonce jsem po obědě zasedla na nočník, a když jsem z něj vstala, začala jsem běhat kolem něj a volala „Udelala bobík!“. Ovšem pak přišel odpolední spánek, mezitím přijel děda a taťka a mamka, celá natěšená, jak jim předvedu, co jsem se za ten den na chatičce naučila, mi k bazénku donesla nočník a čekala. Poprvé jsem se vyčůrala na karimatku, podruhé k bazénku a mamka bledla a bledla. No jo, to má z toho, že se chlubí cizím peřím, to já jsem tu přece za hvězdu, ne? Nakonec jsem se teda umoudřila a ukázala, jak zpívá medvěd, jenže ten se tak trochu zbláznil a zpíval ještě dobrou půlhodinu poté, co z něj mamka všechno vylila. A za to všechno jsem nakonec schytala včelí žihadlo do nohy. Ta potvora se mi připletla do cesty a vůbec mi nepřinášelo úlevu, že mě to sice pálí, ale včela už to má za sebou. Brečela jsem dobrou půlhodinu a pak se ještě nechala dlouho šíšat, hladit a uklidňovat.
24. 08. 2011 Dnešní ráno bylo poměrně dost plodné. Nejdřív, protože bylo dopoledne pod mrakem a zima, jsem udělala nenápadně bobek v kuchyni a abych to zamaskovala, šla jsem si poté sednout na nočník. Jenže jsem do toho nejdřív šlápla a jak jsem si pak sedla, omatlala jsem si celé nohy. Ovšem dostala jsem obrovskou pochvalu za to, že jsem šla kakat na nočník. Mamka ještě další půlhodinu (než ten můj kuchyňský bobek našlápnul taťka) totiž žila v domnění, že jsem se tam fakt šla vykakat, jen jsem si špatně sedla. No, poté nastalo menší čóro móro, nicméně jsem přežila a to hlavně proto, abych si následně venku mohla načůrat do kaťat. No to byl taky nápad dávat mi kalhoty a myslet si, že mi dojde, že nemám plínu. Za to jsem je potrestala po svém - za celé dopoledne jsem ani jednu nevlezla na medvěda a čůrala, kde se mi zrovna zachtělo. Po spaní jsem si tedy do toho medvěda cvrkla, ale to jsem byla rozespalá a nedošlo mi, že jsem to chtěla bojkotovat. Za to jsem potom - zatímco mamka telefonovala v chatě na jediném místě, kde je signál a všichni ostatní byli venku - hodila další bobek do chatičky, stála u něj, zavolala „Kakááááám“ a nechala mamku honem típnout telefon a taťku doběhnout ke mně i s nočníkem, aby pak zjistili, že jdou s křížkem po funuse. Zas tak snadný ten přechod z plínek mít nebudou! Ovšem ani já to v životě moc jednoduché mít v téhle rodině nebudu. Odpoledne přijel děda a já se sice dožadovala koupání v řece, ale ani ve snu mě nenapadlo, že mě budou učit plavat!
25. 08. 2011 Ráno nastal blázinec - mamka pekla, balila, připravovala jídlo a mezi tím vším mi tak akorát stačila říct, že pojedeme na chalupu. Fajn, tahle informace se mi líbila, ale požadavek na čůrání na nočník už se mi tolik nezamlouvalo. I dnes se mi, až na jednu výjimku ráno po spaní (ach ta moje rozespalost), dařilo bojkotovat snahy našich i přes to, že mi na chalupě vyhrožovali, že když budu mít počůrané nohy, budou se mi na ně lepit vosy. Jenže ouha - jedno žihadlo dostala mamka do nohy, další taťka do ruky a já nic! Takže jakpak to s tím čůráním je a kdopak tu neumí chodit na nočník? Oni to tedy sváděli na mě, že prý ta žihadla dostali při odhánění vos ode mě, ale kdo ví, jestli jen nemaskovali nějakou svou nehodu? Mamka vypadala lehce nakvašeně, že tak vehementně odmítám sedat na nočník a poté, co se mě zeptá, já řeknu, že nepotřebuju a vzápětí se někde vyčůrám… Taky na mě jde pěkně zhurta vyděračsky - že mi dá müsli, až se vyčůrám a pustí mi v telce Simpsony, až nebudu čůrat a kakat venku nebo po bytě. Ach jo, život je jeden velký boj!
26. 08. 2011 Hned po snídani jsem mamku chytla kolem krku, dala jí pusu, řekla „Miluju!“ a pořádně jsem jí pomačkala. Ta to pochopitelně hned zatepla vyklopila taťkovi, honem zavolala i babičce…a užívala si, že tohle jsem ještě nikomu jinému neřekla. Před obědem přijeli děda s babičkou, takže jsem se hned nalípla na dědu a už se ho po zbytek dne nepustila. Taťka pak ještě napustil bazén - původně pro dospěláky, ale nakonec jsem se k nim připojila i já a taťka mě naučil dělat „spadla lžička do kafíčka“. Nejdřív jsem to dělala hodně opatrně a smočila si jen půlku zadku, postupem času jsem se víc a víc osmělovala a nakonec jsem vždycky vyskočila a dosedla na zadek z výšky. Jen jednou se mi jaksi podsmekly nohy a nalokala jsem andělíčky. Ovšem když mě pak taťka vylovil, já se trochu vzpamatovala a nadechla vzduchu, prohlásila jsem, že jsem plavala. Jinak jsem celý den chodila na nočník, což ovšem zapříčinilo velkou nechuť k plínám a před spaním odpoledne i večer se objevil dost velký problém. Taky mamka mě docela dostala - mě pořád peskuje, že mám čůrat na nočník, ale když se mnou šla k trampolíně a já tam skákala, přičapla na trávu a úplně obyčejně se počůrala. Pochopitelně, že jsem si toho všimla a hned jsem ji upozornila, že se čůrá „Na nocník!“.
27. 08. 2011 Naši mi zase přichystali nočník, jenže venku se něco dělo, nejdřív se tam šel podívat taťka, pak i děda a já byla děsně zvědavá, tak jsem běžela ke dveřím za nima, odstrčila dědu, abych viděla a…nač ztrácet čas odbíháním na nočník? Pěkně jsem se rozkročila a pustila to na zem. Pak jsem dostala plínu a všichni jsme vyrazili na nákup. Naši si něco nakoupili, mně koupili moje první vlastní kalhotky a já si u dědy vyškemrala jezdící vláček. I když - zas tak moc přemlouvání mě to nestálo, děda na to vypadal stejně natěšeně jako já. Doma jsem si pak naplácla ruku na ucho a jako volala dědovi. Ovšem jak parádně! Pozdravila se ho, zeptala se ho, co dělá, pak po něm „zopakovala“, že vaří polívčičku, řekla mu „Podlafuj.“ - to aby nezapomněl pozdravovat i babičku a pak už jsem mu jen řekla „Kau.“ na pozdrav a zavěsila. No, pokecali jsme si pěkně…až na to, že děda v tu samou chvíli stál s taťkou venku před chalupou. Odpoledne jsem se ještě jednou vyčůrala na zem a pak mamku napadlo, že když už koupili ty kalhotky, tak se to vyzkouší. No to byl teda nápad! Sice mi tvrdili, že to není plínka a musím chodit čůrat do nočníku, jenže jak jsem neměla holej zadek, tak mi byl nočník srdečně šumafuk. Obzvlášť, když děda složil dráhu pro mašinu a začali jsme s ní drandit. Během hodiny jsem počůrala dvoje kalhotky, takže mamce došlo, že tudy cesta nevede a zbytek večera mě nechala běhat po chalupě na naháče. Děda s taťkou chtěli udělat jako chuťovku kapustový karbanátky a jakmile byla hotová první várka, s vervou jsem se do nich pustila spolu s nima, takže mamka nestíhala smažit a já měla karbanátky ke svačině a vlastně i večeři. Páni, to bylo žrádlo! Akorát mi lehce kazili požitek, protože mě nutili, abych k tomu přikusovala chleba. Takové barbarství! A i když jsem se dvakrát počůrala na zem a dvakrát do kalhotek, mamka polevila a nechala mě koukat na Simpsony, které mám jako odměnu za chození na nočník. Za to jsem od nich jednou odeběhla na nočník, byť babička říkala, že jak se rozkoukám na telku, budu mít nočník na háku.
28. 08. 2011 Už od rána jsem dělala do nočníku všechno, co se do něj dělat má, takže pochvaly nebraly konce. Trochu jsem si reputaci pokazila před obědem, ale už jsem byla tak unavená a ospalá, že jsem se uvelebila dědovi na klíně a kvůli tomu čůrání mi přišlo zbytečné vstávat. No, děda to asi viděl jinak. Pochopitelně, že jsem po obědě padla jak podťatá a sotva jsem se probudila, hledala jsem dědu s babičkou. Jenže ti už byli dávno za kopečkama a natahování na slzy mi nebylo nic platné. Dokonce i Honzík se v čase mého spánku vypařil, takže jsem mu nemohla ukázat, jak jsem zrovna dnes začala používat jeho pozdrav těpic. A aby bylo odpoledne dokonale pokažené, píchla mě do stehna vosa právě ve chvíli, kdy jsem tlačila na nočníku. Tentokrát jsem ale byla extra statečná a plakala jsem jen deset minut. Cestou domů pak taťka říkal mamce, jak jsem mu o něco později celou story o vose a jejím žihadle převyprávěla.
29. 08. 2011 Mamčin dnešní test spočíval v tom, že mi sice nedala kalhotky, ale oblékla mi sukýnku a čekala, jak to bude s nočníkem, když budu cítit, že mám něco na zadku. Když jsem se třikrát vyčůrala do nočníku a vždycky zavčasu řekla, že chci na nočník, došlo i na ty kalhotky. Mé další zvolání „Na nočník!“ ovšem spočívalo v trochu jiné akci. Bohužel (těžko říct, jestli víc pro mě nebo pro mamku) jsem to řekla tak akorát ve chvíli, kdy už to bylo na cestě a ve chvíli, kdy mi mamka sundala kalhotky, už to padalo ven a trefilo se to přesně na její kalhoty. A jak pak spěchala, aby zbytek spadnul do nočníku, honem mě na něj posadila, ale nedošlo jí, že mi nevykasala sukýnku a pak už bylo pozdě. I ty poslední zbytky, co by bývaly do nočníku spadly, skončily na sukni. Odpoledne jsem se počůrala, zatímco jsem se hrabala ve štěknině kýblu s vodou a pak ještě jednou - v tichosti doma, kam jsem pláchla pod záminkou, že si jdu pro miminko. A v rámci záchrany večerních Simpsonů (které mám jen jako odměnu za chození na nočník) jsem doběhla do kuchyně, popadla utěrku a mamka přišla přesně ve chvíli, kdy jsem tu louži tou utěrkou sušila. No, přišla na to, ale za originalitu a snahu uklidit mi nakonec tu telku neupřela. Večer jsme doma osaměly, protože taťka odjel na chatu pro babičku, aby s námi jela další den na chalupu a mamka si libovala, jak jsem rychle ztichla a usnula. O to větší bylo překvapení, když přišli s taťkou do ložnice a zjistili, že jsem vlastně vůbec neusnula okamžitě a zvládla jsem se kompletně svléknout.
30. 08. 2011 Ráno jsem se probudila komplet oblečená (a já se v noci fakt neoblékala!) a dole už na mě čekala prababi. Nakonec se to vyvinulo tak, že taťka odjel za prací, mamka na nákup a my s babičkou zůstaly doma samy. Babička se nestačila divit, jaký jsem za ten týden udělala obří pokrok s nočníkem a poslední tečku jsem tomu nasadila ve chvíli, kdy už byla doma mamka, šly s babičkou vařit a já jen zavolala „Bobík!“ a čekala na příchod mamky v komínku (tedy opřená rukama o zem s vyšpuleným zadkem, přichystaným na otření) u smradlavého nočníku. Pak už mě ale nebavilo hrát si sama v obýváku, tak jsem se snažila asistovat v kuchyni a z asistence nakonec bylo užírání. Tak dlouho jsem jim ujídala mrkev, až jsem ji nakonec vyklopila ven i se svačinou. Večer jsem zcela odmítla plínku (na co taky, když ji přes den taky nemusím nosit?) a tak dlouho jsem dělala, že neslyším, až se mamka naštvala a měla jsem po večerní pohádce před spaním.
31. 08. 2011 S tím nočníkem to občas není taková sranda, jak to vypadá. Někdy mám pocit, že děsně nutně potřebuju a nakonec z toho nic není, a jindy mám pocit, že to ještě chvíli vydržím a pak mám co dělat, abych to udržela. Třeba dnes jsem zavolala, že kakám, ale než mamka doběhla a sundala mi kalhoty a kalhotky, už to padalo. Babiččinu přítomnost jsem se snažila využít na 100% a chtěla jsem dělat úplně všechno s ní, takže mě mamka nemohla v poledne ani nakrmit a musela mě krmit babička. Dokonce se mi ji podařilo přemluvit i na vlezení na trampolínu a babička je pro každou špatnost, tak tam se mnou i skákala. Nakonec jsem se během dne ještě 3x počůrala, z čehož naposledy poté, co se mě mamka několikrát ptala, jestli nechci na nočník (asi si všimla, že už se mi kroutí i palce u nohou), já řekla, že ne a po půl minutě jsem odeběhla o kousek dál a vyčůrala se na zem. Evidentně ji to dožralo, takže jsem měla po Simpsonech. Aspoň, že jsem pak sekala latinu a zůstala mi aspoň ta večerní pohádka před spaním.
01. 09. 2011 Ráno jsem bedlivě sledovala velkou štěknu a okoukala od ní způsob drbání. Celé dopoledne jsem pak bavila všechny okolo tím, že jsem si sundala ponožku, chytla nohu a drbala se s ní na čele nebo za uchem. Taťka mě dokonce vyhecoval k drbání obounož - zřejmě čekal, že to nezvládnu a spadnu, jenže to se spletl. Za celý den jsem měla jen jednu nehodu, ovšem ta mi byla prakticky okamžitě prominuta. Při skákání na trampolíně jsem se totiž kousla do jazyka a ve chvíli, kdy mi začaly kapat slzy, mi začalo kapat i z kalhot. Omluvou mi ale bylo, že naši (zejména pak taťka) moc dobře vědí, jak moc to bolí, a že i oni mívají problém necvrknout si v takové situaci do trenek.
02. 09. 2011 V poledne jsem měla k obědu zelňačku a šišky s mákem, polívku jsem jakž takž snědla, ale zbytek mi tedy dvakrát moc nejel, takže jsem prohlásila, že chci jít spinkat. Taky jsem se pak probudila a na posezení zhltla celé jablko. Venku se nám nějak rozrojily vosy a po těch 3 žihadlech, co už mám za sebou, z nich mám hotový děs. Taťka se zlobil na mamku, že to je kvůli ní, ale já jí jsem fakt vděčná, že když mi vletí vosa za síť trampolíny, nebo brousí kolem mě, jde hned ke mně, vezme mě k sobě a všechny vosy odežene. O půl deváté večer, to už jsem byla v posteli, jsem začala na naše hulákat, že chci kakat na nočník. Mamka hned letěla nahoru, sundala mi pyžamo, plínu, posadila na nočník, udělala prd a bylo po všem. Mamka se začala válet smíchy, že polední polívčička začíná nést své ovoce, ale myslím, že v noci ji ten humor přejde. On totiž taťka tu polívku jedl taky…
04. 09. 2011 Dneska přišel den zúčtování, respektive den odjezdu z chalupy. Což o to, to by mi až tak nevadilo, já jela do Prahy ráda, ale ten podraz, že taťka vyložil mě a mamku a babičku mi odvezl pryč, ten mu dlouho neodpustím. Sotva nastoupila do auta, začala jsem plakat, ale už měla zavřené dveře, takže mě neslyšela a dokonce vyjeli tak narychlo, že si ani nevšimla, jak jí se slzama v očích mávám. Já to říkám pořád - život je pes.
05. 09. 2011 Ono to v té Praze není zas tak ztracené. Třeba dnes mě naši dali po obědě spát a hned, jak jsem se probudila, jsme jeli „na chvilku“ k tetě Soně a Domčovi. Z té chvilky se nakonec vyklubalo celé odpoledne, což mi ale ani trochu nevadilo. Nejdřív jsme si s Domčou jeden druhého dvakrát moc nevšímali, pak jsme se navzájem zajímali o hračky, které si zrovna vzal ten druhý, a s postupujícím časem jsme se oba pěkně rozjeli. Vlítli jsme do bazénu s balónkama a házeli je všude možně, honili jsme se po celém bytě… No, taky jsme absolvovali jednu havárii - jak jsme se honili, já před Domčou utíkala, a když jsem viděla, že nestíhá, tak jsem mu běžela naproti a nějak jsem se mu zapomněla na poslední chvíli vyhnout, takže jsme se ťukli čelíčkama. Vrazili jsme do sebe tak silně, že si z toho Domča sednul na zadek. Mamka si nejdřív myslela, že jsme do sebe jen strčili, protože jsme oba koukali jak vyjevení a ani jeden z nás necekl. Jenže pak se nám oběma začalo vybarvovat čelo, spustil Domča a vzápětí po něm jsem spustila slzavé údolí i já. A aby toho nebylo málo, v mezičase jsem zvládla „předvést“, jak pěkně umím chodit na nočník. Chvíli poté mi mamka sundala plínku a upozornila, že až budu potřebovat čůrat, mám si jí říct, jsem to pustila do kaťat. Ale poslušně jsem řekla, že čůrám! Jen trochu pozdě. Jako bych mohla za to, že má teta v obýváku koberec…
06. 09. 2011 V noci jsem našim pěkně zavařila - po půlnoci jsem se probudila a začala křičet, že chci bumbat čajíček a na nabídnutou vodu jsem začala ječet ještě víc. Že prý kdybychom bydleli v paneláku, vědí o mě už i o pět pater níž. Ráno mamka napekla dobroty na odpoledne a hned po obědě jsme vyrazili do ZOO. Měla jsem slíbenou tetu Soňu a Domču, ale nějak se to zvrtlo, takže mi je naši zkoušeli nahradit opicema, slonama a kozama. Sloni dokonce prošli kolem nás po chodníku, jako by se vůbec nechumelilo! Jako dobrý, ale Domča je Domča. Nakonec tedy dorazili, ale s pořádným zpožděním, protože ten ochrapa to stihnul zalomit doma dřív, než ho teta naložila do auta. Nakonec ale dorazili a já zase zvládla od Domči okoukat pár lumpáren. Mamka nakonec řekla, že když vidí, co všechno jsem se zase přiučila od o půl roku mladšího kluka, ani nechce domýšlet, co mě naučí za půl roku, a co všechno budu jednou učit já bráchu. Ovšem po včerejšku jsem si napravila reputaci a celou dobu v ZOO jsem byla bez plínky. Jen mamka měla drobné výhrady, že by jí zajímalo, jestli bych si sama o ten nočník řekla, protože jsem na něj pokaždé šla poté, co mi ho naši nabídli. Večer mamka učinila převratný objev - že mám totiž o jednu celou stoličku v puse víc a další se mi klube! Aspoň jim došlo, že jsem v noci nehučela bezdůvodně, a že to bernardýnské slinění taky nebylo jen tak.
07. 09. 2011 Mamka si vymyslela fintu fň, jak mě snadno, rychle a bez problémů učesat. Taťka tomu říká „úplatné česání“, ale já bych to zas až tak dramaticky neviděla. Prostě se normálně učesat nenechám, ale když mamka vytáhne ze skříně dva až tři obilné polštářky, plněné nugátovým krémem, zkrotnu jak beránek, postavím se a nechám se učesat. Zadarmo přece ani kuře nehrabe! Odpoledne jsme se chystali na nákup, já už byla připravená a čekalo se (jako vždy) na mamku. Pravda, musela nejdřív oblíct mě, ale děsně jí to trvalo. A to se jí ještě povedlo obléct mi kalhoty, co už mi nejsou, takže musela hledat nějaké jiné. A jen co mi je dala, mrkla jsem na sebe a prohlásila „Hmmmmm, fešanda!“. O něco později jsem pobrala, že se naši baví, že pojedeme na nákup, tak jsem si honem doběhla pro panenku, ať se tam nenudím sama, a sotva jsem zaslechla, jak se baví o nočníku, honem jsem doklusla ještě pro něj a s panenkou v jedné ruce a nočníkem v druhé jsem se postavila ke dveřím a čekala na odjezd. A za to, že se ten nočník nakonec rozhodli nechat doma a dát mi plínu (taťka se nějak moc bojí znečištění té své světlé kůže v autě!), jsem mamku třikrát nahnala na záchod s tím, že chci na nočník. Pochopitelně, že jakmile jsme tam doběhly a mamka mě přidržela nad záchodem, nevyrazila by ze mě ani ň.
08. 09. 2011 Ráno jsem mamce ukázala nové slovo ze své zásoby, další „dědovinu“. Když jsem si obouvala bačkůrky, sama jsem si k tomu povídala „kopyto, kopyto“ - to jako že jedno kopyto do bačkůrky, druhý kopyto do bačkůrky. Dneska jsem pěkně školila Šášu. Po odpoledním spaní jsem ho vzala k mamce, vyhrnula jí tričko a ukazovala Šášovi, že tam je schované miminko. Ale aby ho nenapadlo dělat nějaké hlouposti, rovnou jsem mu řekla, že musí opatrně, dělat jen „malá“ a nebouchat, protože by to miminko bolelo! Nakonec jsem mu udělala „malá“ sama, dala mu pusinku (miminku, ne Šášovi!) a přikryla ho znovu tričkem, aby mu nebyla zima. A mamka, místo aby byla ráda, že všechny trénuju, jak se k tomu jejímu pupku chovat, se mi smála. Taky jsem se naučila první sloku „Já mám koně, vraný koně“ ve znění „Já mám koně, vuaný koně, to sou moje, íhahááá. Dyž já jim dám obuoku, oni skáčou vesele.“
09. 09. 2011 Odpoledne po spaní jsem vyběhla z postele jak blesk a fofrovala jsem si to na gauč. A mamka, ta lenoška, se se mnou nechtěla zdržovat od vlastní práce, tak mi řekla, ať si sundám plínku sama a vezmu si kalhotky. Což o to, žádný problém, jenže mi ta plínka nešla rozlepit, a protože nejsem hloupá, abych to svedla na vlastní nešikovnost, prohlásila jsem „Nejde to. Taťka nandal blbě!“. Tuším, že jsem měla ohromnou kliku, že nebyl doma…
10. 09. 2011 Už od rána jsem chodila na nočník jako profík, a protože dobře vím, že se za odměnu můžu koukat večer na telku, po každém čůrání jsem s úsměvem pronesla „Budou Simpsni!“ - je třeba to staroušům pořád připomínat, co kdyby na ten slib náhodou zapomněli?! A po obědě jsem to dokonce vypilovala tak, že jsem nešla spát, dokud jsem neudělala do nočníku bobíka. Teprve pak jsem v klidu zalehla a do dvou minut spala. A hned po probuzení jsem si vzala do parády tu prima knížku o Mauglím a Popelce, donutila mamku ještě chvíli ležet a povyprávěla jí, že Popelka pláče, protože jí macecha nechce pustit na ples, že má víla kouzelnou hůlku, že o půlnoci šla Popelka pryč, princ našel botu a tohle všechno jsem proložila ještě pár slovama o Bambim a o tom, jak Šér Chán (ten z Mauglího) utekl, protože na něj někdo zadupal. Musím se pochválit, že pohádky mi jdou obzvlášť dobře!
11. 09. 2011 Dneska ze mě naši nemohli. Bavili se o tom, že by měl taťka držet nějakou obilnou dietu a přesně ve chvíli, kdy řekli, jakou že to dietu má mít, jsem vyprskla smíchy a dostala takový záchvat, že se nakonec řehtali i oni. A na rovinu řečeno - představa taťky, jak jí otruby, je fakt víc než komická! Odpoledne jsem (už s plínkou a v posteli) si ještě řekla na nočník, mamka mě vyndala z postýlky, posadila a hned jsem konala. Jenže se mi nechtělo ani trochu spát, tak jsem to na ni zkusila ještě třikrát (a vždycky se snažila vzít jí roha hned poté, co mi sundala plínu), ale napočtvrté už mě z postele prostě nevyndala a bylo po legraci. No jo, asi se jí taky chtělo tak trochu spát… A jen co jsem se probudila a zblikla, že mamka taky otevřela oko, hned jsem na ni spustila „a-Hoj! a-Hoj!“, na což mi úplně obyčejně řekla ahoj. No, nevšimla si toho velkého pokroku, tak jsem musela přitvrdit „a-Hoj - taťka žiká!“. Konečně jí to došlo! Že jsem neřekla své obvyklé „avoj“, ale dala jsem si velký pozor na to přihlouplé há, co na něm taťka tak bazíruje.
12. 09. 2011 Další průlomový den za mnou. Krom toho, že mě mamka zkusila posadit na záchod, místo na nočník, a já to okamžitě přijala za své a na nočník už si ani nevzpomenu, jsem po obědě udělala do záchodu vše, co jsem mohla, a díky tomu jsem si vysloužila svůj historicky první odpolední spánek bez plínky. Mamka měla strach, jak bude asi tak prát matraci, ale všechno klaplo na jedničku a bez nehod! A když jsem se probudila, byl u nás děda, tak jsem ho hned odvedla na záchod, aby okouknul mé úchvatné růžové prkýnko s princeznama (a to měl kliku, že jsem tam udělala bobíka po obědě, jinak bych ho donutila okouknout i ten).
13. 09. 2011 Ráno jsem nastavila kokrháče už na šestou, ale mamku jsem dostala z postele až o půl sedmé - bláhově si myslela, že bych ještě mohla usnout. Spát se mi teda chtělo, ale až ve chvíli, kdy mamka musela odejít pryč, nakonec z toho ale stejně nic nebylo. Teda bylo, ale ne ze spánku - ve chvíli, kdy taťka odešel „na chvíli“ pryč, jsem začala chtít na záchod a on přišel v okamžiku, kdy už jsem měla oči vypoulené k prasknutí. No, stihla jsem to, bobík nakonec padnul na úrodnou půdu (tedy do záchoda), ale ještě předtím lehce líznul kalhotky, takže byla nutná výměna, díky čemuž jsme byli hned po mamčině návratu odhaleni. Děs, jak je všímavá. Taky jsem finálně usoudila, že to množství plínek, co máme doma, nemůžu spotřebovat, když už chodím na ten záchod, takže jsem ráno mamce řekla, že se miminko pokakalo, jemu jsem řekla „Fůůůůůj, čuně!“, doběhla do skříňky, vytáhla bepanten a plínu…to by bylo, abych ty plíny nespotřebovala! Odpoledne přijela babička, tak jsem jí nadšeně ukazovala své prkýnko, několikrát jsem se na něj nechala vysadit, ale ani jednou nic neudělala. Jo, to jsem si musela počkat, až tam budeme v komorním počtu dva - já a mamka. A mamka, ta lhářka, tvrdila dědovi a babičce z Hradce, že jsem jim kecala, když jsem jim po telefonu vyprávěla, jak jsem udělala bobíka do záchodu! Normálně ten můj dopolední úspěch úplně zazdila. Já to snad příště pustím do kalhot!
14. 09. 2011 No jo, není každý den posvícení…takže není divu, že se věci nepodaří pokaždé, a týká se to úplně všeho - třeba i takového kakání na záchod. No, a když se nepodaří, tak to lítá úplně všude…
15. 09. 2011 Ráno mamka zaplula na záchod, tak jsem hned naběhla za ní, aby mi nic neuteklo. Ovšem mou nabídku „Kakáš?…Otřu prdelku!“ mamka razantně odmítla. Ale když já nechci, aby mi otírala tu mou, tak se zlobí. Tak jsem to odpoledne, když jsme přijeli na chalupu, pustila do kalhotek. I když mamka stála vedle mě, neřekla jsem si o přesun na záchod a ještě jsem jí tvrdila, že jsem nekakala (ovšem můj vytřeštěný tlačící pohled mě prozradil). Dost jsem ji naštvala, tak jsem si to večer snažila vyžehlit, a když už jsem byla nahoře v postýlce, zavolala jsem, že potřebuju na záchod. Taťka okamžitě naběhnul s nočníkem, ale ono to ještě nějakou chvíli trvalo, než dorazil, sundal mi pyžamo a plínku, takže jsem celá šťastná, že jsem to vydržela až na ten nočník, vydechla „Málem počůala!“.
16. 09. 2011 Po obědě jsme vyrazili zase z chalupy pryč. Moc se mi nechtělo, ale naši mě nalákali na dědu s babičkou, tak to hned bylo o něčem jiném. Naši měli v plánu se zdekovat, ale aby mi to nebylo líto, vyhnali dědu, aby se mnou šel ven. Nakonec jsme nešli jen v komorním počtu dvou kousků (já a děda), ale šla s námi i štěkna a Nána v kočárku. A co na tom, že jsem nakonec většinu času seděla dědovi za krkem, v jedné ruce měl vodítko se štěknou a ve druhé nesl kočárek i s Nánou?
17. 09. 2011 Dopoledne jsme s mamkou (tedy až poté, co se řádně vyhajinkala, protože jsem zase spala v ložnici u dědy a babičky) šly na to prima hřiště za barákem. Když se vydadánkoval i taťka, dorazil za námi, a cestou zpátky jsme potkali jednoho strašně moudrého pána, který pronesl „Vy máte ale hodnou a vychovanou holčičku, to je vidět na první pohled.“. Ten moudrý pán byl totiž hlídač hřiště a zrovna ve chvíli, kdy jsem zoufale plakala, že nechci odejít domů na oběd, byl někde úplně jinde a zřejmě ho okouzlilo, jak ochotně jsem s našima odcházela domů. Škoda, že ve chvíli, kdy mě v půli cesty domů popadl druhý amok „Já chci klouzat!“, jel zrovinka kolem nás. Po obědě mi mamka slíbila, že když honem usnu, přijede teta Monča s klukama. Jenže já tak honem neusnula a stejně přijeli. A pak už se mi nechtělo spát ani trochu, tak jsem tam blbla. No a jak se dospěláci snažili, abych měla co nejvíc klidu, zavřeli mi dveře a sami se bavili vedle v pokoji, takže nikdo nehlídal mé potřeby a pak se děsně divili, když mě přišli zkontrolovat - hovínka opatlané i na polštářku, pročůraná matrace… Ovšem svým „úsilím“ jsem si vysloužila den bez poobědního spánku…všechno šlo do pračky a já už jaksi neměla kde složit hlavu… A aby bylo o zábavu postaráno, vynasnažila jsem se o malý kouzelnický trik. Několikrát jsem se ztratila a pokaždé, když jsem se znovu objevila, držela jsem v ruce rozkousanou tyčinku. Až po nějaké době mě začali slídit a zjistili, že je potají kradu z koupelny, kde je včera zapomněl děda.

27. měsíc

18. 09. 2011 Hned dopoledne děda dostál tomu, co mamka prorokovala - že jakmile si sedne k počítači, nebude vidět ani slyšet a já budu mít všechno v kalhotkách. Nakonec to nedopadlo tak tragicky, jak si myslela, ale daleko to k tomu nemělo. Mamka totiž byla doma a slyšela, jak volám „na záchod“. Problém byl, že na něm právě seděla a tlačila. Zavolala teda, že musím na nočník, ale když slyšela, že se mé kroky blíží k záchodu mílovými kroky, zavolala na dědu ještě jednou, že má připravit na nočník, protože je na záchodě plno. Jenže děda nevnímal, takže mamce nezbylo, než utnout ten svůj bobík v půlce a pustit mě vyčůrat. Nakonec jsem zvládla udělat všechno, co šlo, takže jsme vyrazili i s taťkou na hřiště znovu bez plínky. Byla tam i teta Lenka s Lucinkou, tak to bylo prima. Nejvíc prima teda bylo, když se se mnou Lucka dělila o piškoty a ještě nelenila a nosila mi je až na houpačku. Párkrát jsem donutila naše odeběhnout se mnou na záchod, takže všechno proběhlo bez jediné nehody. A protože jsem odpoledne zase bojkotovala spaní, rozhodli se naši, že se mnou ještě zajdou na hřiště a vyspím se až cestou domů. Cestou na hřiště nad námi letělo letadlo a mamku hned napadlo oprášit básničky a spustila „Éro letí, nemá dětí. My je“ a zbytek nechala na mě. Jenže já ji pořádně neposlouchala a slyšela jen to „myje“, tak jsem okamžitě vyhrkla „nádobí!“. Pak jsem si ještě trochu užila dědy a vyrazili jsme k domovu. A když taťka zastavil u pupmy a tankoval, musela se mnou mamka vyběhnout ven a já se poprvé vyčůrala v náručí na trávník, za což jsem sklidila obrovský obdiv našich. Škoda, že jim to nevydrželo až do večera a nepochválili mě i za to, jak se umím sama svléct. Co na tom, že to bylo v postýlce a sundala jsem si pyžamo, ponožky a plínu, a aby to nebylo mamce líto (protože napoprvé mě nahatou načapal taťka), zopakovala jsem si to hned dvakrát.
19. 09. 2011 Že nehodlám hrát do budoucna druhé housle, jsem našim předvedla s dostatečným předstihem. Dopoledne jsme byli u paňdoktorky omrknout zase miminko. Mamka pochopitelně nespustila oči z obrazovky, ale taťku jsem si uzurpovala pro sebe a kázala mu, aby se na telku nedíval. To by tak hrálo, aby se všichni věnovali miminku a já zůstala jak kůl v plotě! Za to, že se mi věnoval, jsem se jim odvděčila dalším krůčkem k samostatnosti. Taťka mi k záchodu dal schůdek a já si začala chodit na záchod úplně sama. Pravda, měla jsem jen kalhotky, takže mě to zas tolik úsilí nestálo, ale i tak to byl velký pokrok! Jenže mamka říkala, že jsem tím chozením na hambáče asi krapet přistydla, takže jsem se večer dle tradice vyčůrala těsně před odchodem do postele a během hodiny jsem si nahoru na čůrání volala mamku ještě třikrát - a pokaždé zcela odůvodněle.
20. 09. 2011 Dneska jsem našim předvedla, že venkovní čůrání mě fakt chytlo. Jeli jsme na výlet a cestou jsme museli udělat tři čůrací zastávky. A při té první měl taťka obrovskou kliku - držel mě totiž tváří v tvář, takže by měl děkovat Bohu, že jsem se netrefila a zůstaly mu suché kalhoty a boty. Udělali ale velký krok k mé soběstačnosti - koupili mi schůdek na záchod a do koupelny k umyvadlu, takže teď už je potřebuju výhradně jen na svlečení kaťat - kdo by se zbytečně ohýbal, když to za něj udělají jiní, že?
21. 09. 2011 Po ránu jsem odrovnala taťku, když jsem mu ukradla ze stolu myš od počítače a na jeho prosby o vrácení jsem na rovinu řekla „Nedostaneš!“ „A proč?“ „Děláš jen blbiny!“. Inu, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Něco podobného jsem provedla o něco později mamce, když se šla osprchovat a zutá a bez ponožek si ještě skočila na záchod. Běžela jsem za ní, a jakmile jsem zbystřila stav nohou, sáhla jsem na ně a řekla „Úplně ledový nohy máš!“. Ale fakt je měla studený! Odpoledne jsme sjeli na dost podivný výlet - taťka nás někam vyvezl, tam nás nechal na louce, sám nasedl s nějakým strejdou do letadla a na půl hodiny si lítali bůhvíkde. A večer mi vynadal za to, že jsem si myla důkladně ruce (důkladně = asi 10 minut tak, že jsem byla mokrá od hlavy až k patě) - ale o to přece šlo, když mi tam dávali ten schůdek, ne?
23. 09. 2011 Dneska nás taťka naložil po obědě do auta a jeli jsme k dědovi a prababičce. Já jsem usnula tak 20 minut před cílem, takže jsem byla náležitě rozladěná a dědovo vítání mě přivedlo k pláči. Vynutila jsem si tím položení na gauč a mamčinu neustálou přítomnost. A zatímco taťka s dědou něco štrachali vedle v pokoji, já se válela po mamce a nechávala ji v přesvědčení, že ještě usnu. Jenže pak mě odložila k babičce, protože taťka potřeboval děsně nutně nějakou konzultaci, takže mi nakonec nezbylo nic jiného, než si ji vyřvat zpátky. A aby ji náhodou nenapadlo zase někam utéct, řvala jsem dost dlouho na to, aby ji jakékoli takové nápady opustily. Nakonec jsem si stěžovala, že mě pálí zadeček a vynutila si sundání zcela suché plínky. No, a protože křest je důležitá, pokřtila jsem o pár minut později dědovi kuchyň (a taky veškeré své oblečení včetně bot a mamčiny kalhoty). Na to konto jsem si vysloužila znovu plínu, ale pro jistotu jsem neprotestovala. Jediné, co mamce uniklo, byl fakt, že to byla poslední plínka, kterou měla k dispozici a v mezičase už prababi stihla odnést tu suchou do popelnice. Díky tomu (a taky díky faktu, že jsem během dopoledne vypila téměř dva hrnky čaje) jsem musela zbytek odpoledne, tedy cestu domů + nákupní horečku našich, strávit s totálně pročůranou plínou.
24. 09. 2011 Překvapení, to je moje parketa. To dnešní teda naši docela dlouho vydýchávali, hlavně taťka. Pořád se štrachají v pokoji, kde vždycky spí návštěvy, uklízí tam, a dneska tam taťka montoval světla, co jsme včera odpoledne koupili cestou od dědy. No a v tom pravém okamžiku jsem doběhla k vypínači a rozsvítila. Taťka zařval, mamka ho šla chytat, kdyby náhodou padal ze štaflí a já dělala, jako by se nechumelilo. Však se taky nechumelilo - přežil, tak jaképak cavyky kolem toho?! Jen mamka pak radila taťkovi, ať se ode mě drží dál, že mu jdu po krku. Odpoledne taťka odjel pryč (asi ze strachu) a volal mamce, což jsem - jako všechno ostatní - okomentovala „Taťka volala mamkovi.“. No co, mám menší problémy s tím, kdo je a kdo není chlap. Pak mě nahnala spát, ale sama šla zase nahoru a něco tam dělala. Když jsem se probudila, zavolala jsem na ni „Mamko, pojď dolů!“, a když přišla (což jsem sama nečekala), láskyplně jsem se na ni podívala a pronesla „Odná jsi!“. Pak se vrátil taťka a znovu jsme vyrazili do obchodů. Tak se mi to zalíbilo, že ze mě při odchodu vypadlo „Etě nakupovat!“. Splnilo se mi to, nákupy nebraly konce, takže jsme domů dorazili až na koupání a večeři. A protože naši zase nahoře pracovali, moc mě zajímalo, co se to tam děje, takže jsem poprosila o otevření dveří. Pootevřeli, tak jsem řekla „etě“, pootevřeli o chlup víc, řekla jsem znovu „etě“ a takhle to šlo do té doby, dokud nebyly dveře dokořán a já mohla svou spokojenost dát najevo „dobuý“.
25. 09. 2011 Protože mi roste stolička a dává mi dost zabrat, opět jsem začala chrchlat, smrkat a v noci se budit. Dnes tomu nebylo jinak, a jen co se naši konečně dokopali do postele, hejkla jsem v té tmě „Dolejt mamko!“. A když jí to nějak dlouho trvalo, než mi donesla tu flašku plnou, zakřičela jsem na ni ještě jednou „Pitíčko!!!“. Než jsem usnula, slyšela jsem, jak se naši řežou v posteli smíchy.
26. 09. 2011 Dopoledne jsme s našima jeli na nákup do krámu a při té příležitosti (protože jsme vyráželi pozdě na to, aby mamka stihla ještě něco uvařit) jsme se tam naobědvali. Od taťky jsem ujídala polívku a od mamky pizzu, zvolili si celkem dobře. Už cestou jsem si stěžovala, že mě pálí zadeček, ale oni mi ne a ne sundat tu pitomou plínu. Jednou jsem je dokonce donutila odeběhnout se mnou na záchod na čůrpauzu, ale zase nic. Až když jsem v obchodě (zatímco mi mamka vybírala nové kalhotky) nenápadně řekla, že chci kakat a taťka se mnou letěl na záchod, aby se to stihlo, konečně mi nadobro tu poblázněnou plínu nadobro sundal. Občas mám pocit, že mi ti dospěláci vůbec nevěří, že už si na čůrání a všechno ostatní řeknu. Spát se mi ale ani trochu nechtělo, takže jsem zabrala až po čtvrté, spala do šesti a asi není třeba dodávat, do kolika jsem asi tak večer řádila.
27. 09. 2011 Dopoledne jsme odjížděli i se strejdou Vasilem na chalupu a omylem jsem si střihla svou první jízdu autem bez plíny. Mamka mi ji jaksi zapomněla dát, takže nezbylo, než to vyzkoušet - a nebyl s tím žádný problém! Hned, jak jsme dorazili na místo, byla jsem ve svém živlu. Okamžitě totiž vletěla do chalupy jedna vlezlá moucha a já hned začala podporovat mamku „Mouka dělá blbiny, zabij tinťou!“ - moucha dělá blbiny, tak ji koukej zabít tou knížkou!
28. 09. 2011 Dneska za námi přijel na návštěvu strejda David s tetou Andreou a s Davídkem. Díky tomu jsem vynechala poobědní šlofíček, abych si pořádně užila Dády, a taky jsem se podle toho zachovala. Na rozdíl od ostatních kluků byl naprosto svolný, abych ho chytla za ruku, takže jsem si ho běžně odváděla k trampolíně a on se mnou ochotně a bez keců šel. Pravda, jednou jsem ho málem zaskočila, ale pak už jsem se snažila dávat si na něj pozor, a když Dáda dostal svačinu, mamka mi nabízela, na co bych měla chuť. No když se ptala a dala mi na výběr z celé ledničky…mé oko spočinulo na párečku. Jo, jenže ten mi nedopřála, takže jsem nakonec stejně zase skončila u Danetíku. Ovšem Dádův odjezd jsem náruživě oplakala. Jako by mi ho nemohli na pár dnů půjčit na hraní! A ze žalu jsem se nakonec ještě počůrala (a pěkně si pak od mamky vyslechla). Nicméně domů si naši znovu riskli vyrazit bez plínky a samou vděčností, že mi ji zbytečně necpou, jsem to s čůráním vydržela až domů.
29. 09. 2011 Během doby, co jsme byli pryč, se doma něco změnilo. Nebo minimálně přes noc. Když jsem se totiž ráno dobývala do pokoje nahoru, mamka mě tam nechtěla pustit s tím, že si musí naštelovat foťák. Jenže mě se podařilo nakouknout dovnitř škvírou a pak už jsem byla k neudržení. Viděla jsem tam totiž žirafu, co tam ještě posledně nebyla a má zvědavost nabyla nevídaných rozměrů. Nakonec mamka pochopila, že se může s foťákem postavit tak akorát do výlohy a pustila mě dovnitř. Páni - taková ZOO! No, a tímto okamžikem mi byl pokoj oficiálně předán jako můj vlastní pokojíček a tak se mi tam zalíbilo, že jsem se tam rozhodla vegetit. Navíc - co tam potřebuju? Záchod mám hned vedle, takže kvůli čůrání nemusím běhat dolů a nějaký ten kus žvance mi tam vždycky nějaká dobrá duše donese. Nakonec jsem zcela odmítla chodit na záchod dolů a donutila mamku běhat za mnou nahoru. Jen jednou jsem ji odvařila, když jsem na ni čekala na záchodě, aby mě tam vysadila a ona na mě volala „Drž to, drž to, drž to!“ a já opětovala „Držim záchod!“…a poctivě jsem držela prkýnko, aby nikam neuteklo. Mamčin oběd jsem malinko bojkotovala - dělala lečo, ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že taťka nemá na talíři lečo, ale buřtguláš, odsunula jsem svůj talíř a vrhla se na jeho. Po obědě, než jsem stihla usnout, přijela na návštěvu teta Terka, tak jsem si to nenechala ujít a spánek jsem odložila naneurčito. Jenže když odcházela teta, odcházela s ní i mamka a to jsem dost nelibě nesla. Mamka si teda myslela, že pláču kvůli odchodu tety, protože její odchod mě vždycky nechával chladnou, ale taťka jí vysvětlil, jak se věci měly, a že to opravdu nebyla teta, koho jsem se pak ještě dlouho dovolávala. Nakonec jsem ale překvapila i sebe - zalezla jsem si do pokojíčku, taťka mi přečetl v posteli pohádku, odeběhl si dolů zatelefonovat a než dokecal, byla jsem tuhá. V té nové velké posteli v mém pokojíčku! A já tam usnula úplně sama! Problém ale byl, že jsem usnula ve čtyři a probudila se o půl šesté, takže se dalo tušit, že večer bude poněkud dlouhý. A taky že jo. Dostala jsem možnost volby, kde chci spát a bez váhání jsem zamířila do svého pokoje. Co se tlačit ve třech v malé ložnici, když můžu mít velký pokoj sama pro sebe? Mamka mi přečetla dvě pohádky, nechala otevřené dveře a rozsvíceno na chodbě a já si ji jen dvakrát zavolala nahoru na čůrání, jinak jsem si tam sama hrála a povídala (a vydrželo mi to do deseti), a když už se mi začaly zavírat oči, lehla jsem si na polštářek obklopená mrakem hraček (a že se jich do té velké postele vejde!) a sama v klidu usnula. Když to sesumíruju mamčinými slovy, „To naše neuvěřitelně úžasný a dokonalý dítě usnulo v pokojíčku bez naší asistence a bez jakéhokoli vylézání ven.“. No nejsem já dítě k pohledání?
30. 09. 2011 Na dnešku by stálo za zmínku snad jen to, že se naši konečně odvážili a plenkami mě už hodlají trápit výhradně jen v noci, takže dnešní nákup a následnou cestu na chalupu jsem absolvovala celou bez plíny. Po obědě jsem si vyžádala spaní ve velké posteli, jenže chtěla spát i mamka a já tak dlouho blbla, skákala po posteli a dělala ptákoviny, až se naštvala a přenesla mě do postýlky. A neobměkčil ji ani můj pláč a sliby, že už nebudu dělat blbiny (asi proto, že už mě tak dobře zná…).
01. 10. 2011 Ráno jsem se probudila, rozhlédla se kolem sebe, a jak mi nedošlo, kde to vlastně jsem, ještě rozespalá jsem se zeptala „Kde je pokojíček???“. A nebyli by to naši, aby nedostali jeden ze svých obvyklých záchvatů smíchu. Další přišel v poledne při jídle. Občas si totiž s radostí zahraju na pejska a většinou to na mě přijde, když mám jíst a vždycky na mamku zaštěkám, aby věděla, že mám prázdno v puse a chci další lžičku. Jenže tuhle naši hru ještě taťka nezažil, takže když jsem dnes při obědě začala štěkat a mamka se zeptala, jestli má pejsek hlad, koukal na nás jak na blázny. A když pak mamka řekla, že je fakt zvědavá, jak se jednou budou tvářit ve školce, až mě tam poprvé přivedou, já nejdřív předvedu svou bohatou slovní zásobu (do prdele, ty vole a tak podobně) a pak začnu štěkat, že mám hlad, taťkovi to přišlo tak vtipné, že mu smíchy vyletěl karbanátek z pusy. Po obědě jsem si zase vyškemrala spaní v posteli, ale tentokrát mě tam taťka vynesl, položil a odešel, pak jen přišla mamka, aby mě dala na nočník a půjčila mi knížku, ale tu jsem si pomalu ani nestihla otevřít a padla jsem za vlast. Usoudila jsem totiž, že jestli nechci vyfasovat spaní v postýlce, musím radši přestat blbnout a zavčasu usnout.
02. 10. 2011 Občas mám obzvlášť mazlivou náladu a to bylo i dnes dopoledne, takže jsem si doběhla k mamce se slovy „Pitulím miminko.“, vyhrnula jí tričko a namáčkla se na pupík. Aby bylo jasné, jak se věci mají, prohlásila jsem rozněžněle, stále přitulená k jejímu břichu, „Mijuju miminko.“, a pak, aby mu nebyla zima, jsem zase stáhla tričko přes břicho „Zabzu.“ (což v překladu znamená „zavřu“, tedy schovám miminko zpátky pod triko). A že jsem se včera večer tak rozblbla, že jsem do toho pupku mamku několikrát kopla? Tak to už je za prvé dávno zapomenuté a za druhé…nemá ho mít tak velkej!
03. 10. 2011 Jo, jak se říká, děti jsou zrcadlem rodičů. A potom fakt nechápu, proč se mamka tak děsně divila, když jsem potřebovala čůrat, došly jsme na záchod a v něm plavala hromada toaletního papíru. Bylo zbytečné ptát se, kdo to udělal, ale nelhala jsem a přiznala se. A na otázku, proč jsem to udělala, byla odpověď taky prostá a rychlá - „Panenka čůrala.“. No a po čůrání, to ví každý, se musí otřít prcka a prdka, tak proč takový údiv? Odpoledne jsem bojkotovala spánek a tentokrát proběhnul mamčin odchod na masáž v poklidu oproti té minulé scéně. Dokonce jsem jí zamávala a poslala vzdušnou pusu. A když už jela domů, volala taťkovi a ten mi půjčil telefon jen na úplném začátku, abych řekla „Ahoj mamko.“ a sebral mi ho (a stejně mamka nevěřila, že jsem jí to řekla já), takže jsem si pak ještě vyžádala telefon, že chci „volat mamce“ a cinkla jsem jí. Docela dlouho jsme si pokecaly na to, že po ukončení hovoru se za dvě minuty objevila doma. Díky tomu, že jsem odpoledne nespala, mi to večerní usnutí moc práce nedalo a možná by se nepočítalo ani na minuty, jako spíš na vteřiny. Jen v noci mě mamka trochu naštvala, protože mi nechtěla donést pitíčko. Co je mi po tom, že by ráda odbourala i noční plínku, a proto je nežádoucí, abych v noci pila? Když nereagovala na moje prosby o pitíčko, zkusila jsem zavolat, že chci honem na záchod. To sice přišla, odvedla mě na záchod, kde jsem pochopitelně nic neudělala, a na mou žádost o pití zase nereagovala. Když jsem za minutu zase volala, že chci na záchod, už se ani neobtěžovala přijít, tak jsem tu žízeň radši zaspala. Ta mamka na mě teda někdy umí být fakt pes!
04. 10. 2011 To byl zase prima den! Po ránu jsem tedy párkrát zaperlila - nejdřív, když jsem v koupelně před mamkou (poté, co jsem upustila za zem miminko) pronesla „Do prdele, miminko spadlo!“, podruhé, když jsem tímtéž miminkem mrskla pod skříň a pak ho peskovala „Tam nesmíš!“. Ovšem potom nabraly věci rychlý spád, mamka mě nastrojila do sukýnky a jeli jsme na výlet. Tomu já se nikdy nebráním, a když jsme ještě cestou koupili pizzu k obědu, bylo jasné, že to bude prima den. Když jsme dojeli, měla jsem chvíli v hlavě zmatek, mamka té tetě, co tam byla, neříkala jménem, jak je to obvyklé, ale říkala jí teto, tak jsem to okoukala od ní, ale postupem času se mi to rozleželo v hlavě a sama jsem si je přejmenovala na dědu a babičku. No, a když nikdo nic nenamítal, vzala jsem to jako hotovou věc. Jako bonus tam ještě přišli dva kluci, sice byli větší, než já, ale neměli s tím problém a zapojili mě i do fotbálku, houpali mě na houpačce a já za nima s radostí běhala jako dobře cvičená opička. Dokonce na stůl přistál celý talíř sušenek, ale to by nebyla mamka, aby mi je nezatrhla. Nakonec povolila a tři jsem koštla, jenže se mi krapet rozehřály v ruce, a když jsem pak viděla, jak vypadají, dostala jsem málem psotník. A mamka měla samozřejmě další důvod, proč už ty sušenky nemám jíst. Nakonec jsem zdlábla sladkou housku a pak ještě rajčátka a banán a…a mamka začala prorokovat, že prý se z toho pěkně… Ovšem spletla se - od rána až do večera ani ťuk, tedy spíš ani bobík! Ovšem záchod jsem jim otestovala hned několikrát, akorát jednou, když se mnou šel taťka, byly menší problémy. On totiž jaksi nevěděl, kde ten záchod je, a místo, aby to nechal na mě, táhnul mě úplně jinam. Až když zjistil, že tudy cesta nevede, pronesl jako by se nechumelilo „Tak běž, no…“. Ještě, že už tam se mnou ta mamka byla, a že mám pamatováka! Nakonec jsem mu ještě musela ukázat, kde mají schovaný papír na utření. On by byl beze mě snad úplně ztracený! Když jsme k večeru odjížděli, báli se naši, že ztropím pořádnou scénu, ale překvapila jsem je, když jsem ochotně došla k autu, nechala se připoutat, zamávala, zavolala ahoj a neukápla ani slzička. Ovšem jen proto, že jsem dědovi a babičce slíbila, že zase brzo přijedu. Taky aby ne, pochválili mě, jaká jsem šikovná (krom zpěvu jsem jim předvedla i svou znalost písmen), a řekli, že šikovné děti oni sbírají. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se tu mluví o mně nebo o houbách, ale při všech těch komplimentech jsem se vlastně vůbec neurazila.
05. 10. 2011 Kdo by to byl řekl, že ďobánek od paňdoktorky zvládnu s úsměvem, ale rozbrečím se, když bude chtít vidět moje zuby? Jenže na zuby se přece kouká jenom kobylám před prodejem, ne? Ale i přesto jsem dostala za odměnu šmoulí kartičku, a to byla asi historicky poslední kartička, kterou jsem si rozbalila. Od paňdoktorky jsme totiž jeli koupit nové boty a pak ještě na nákup a šmidly fidly, šmoulí kartičky došly! Odpoledne jsme vyjeli narychlo na chalupu a mamka mě tam prachsprostě přirovnala ke psovi. Že prý jsem stejná jak malá štěkna. No jo, strejda Lanc mi dával papriku, tak jsem si ji vzala (fakt je má moc dobrý) a honem zase utekla. Když já pořád tak nějak nevím, co si o něm myslet…
06. 10. 2011 Řekla bych, že si naši vymýšleli a jen se jim něco zdálo, ale ráno si vyprávěli o tom, jak jsem si prý ze spaní začala zpívat „Šla Nanynka do zelí“. O tom já teda nic nevím, zato jsem jim budíček o půl sedmé zpestřila zpěvem Kalamajky mik, mik, mik a Travičky zelené. A po přesunu k nim do velké postele jsem načutla mamku do oka tak, že taťka prohlásil, že díky mě bude mít „mamka monokl pod okem a taťka problémy“. Tak jsem se k mamce přitulila, řekla „mijuju“, protože to odpouští úplně všechny moje prohřešky a dala jí tolik pusinek, že měla oslintanou celou pusu a tvář. No a čím víc slýchám mamku mluvit o tom, že si s taťkou musí dávat na pusu, tím víc sem tam nějaké to jejich slůvko upustím, i když vím, že se to nemá, takže třeba dnes ráno to vypadalo následovně „Do pldele…to nežiká!“. Jinak mi naši od rána slibovali, že až se po obědě vyspinkám, pojedeme domů a tam na mě bude čekat děda. První, co jsem na tohle sdělení vykřikla, bylo „Ukážu pokojíček!“. A jak mamka řekla, tak se stalo. Děda už na nás čekal a já se začala děsně radovat, sotva jsem ho viděla (a to jsem byla ještě zakurtovaná v autě a teprve jsme parkovali). Taky jsem ho odtáhla nahoru dřív, než mamka stihla vylézt z auta a dojít ke dveřím do bytu! Večer jsem si vyžádala čtení pohádky od dědy, a protože mamka dole pekla buchtu, musela jsem dědovi radit, kde najde knížku, a co chci přečíst (jenže se mi nevěří, takže děda volal na mamku, kde že ta knížka je - no pochopitelně, že mu řekla totéž, co já!). Měla jsem obrovskou radost, že se mi podařilo po pohádce knížku ukořistit, jenže pak přišla mamka a bylo po legraci. Knížku mi zabavila, že prý bych ji roztrhala a pak by mi už nemohla číst Bambiho, a náhradou mi strčila Čtyřlístek. Jako taky dobrý, ale Bambi je Bambi.
07. 10. 2011 Děda u nás nečekaně zůstal až do rána a spal se mnou v džungli (tedy v pokojíčku), což jsem vzala s povděkem. Ráno se mnou doběhl na záchod a pak jsme se váleli na posteli, kde spal on. Byl úplně vedle z toho, že prý jsem ráno vůbec nebrečela, když se probudila a měla v pokojíčku návštěvníka. Ale proč bych jako měla brečet?! Jen při čůrání jsem mu zase musela trochu pomoct a poradit, co má udělat a kde má co hledat (třeba takový toaletní papír). A když se konečně vyhajinkal i taťka, což bylo před desátou, udělali jsme si ještě společný výlet na Anděla. Bezva, až na to, že jen co jsme dorazili domů, děda si spakoval věci a odjel pryč! Pobrečela jsem si a v první chvíli mi bylo úplně jedno, že mi mamka slibuje, že se nahamám, vyspinkám a až se probudím, bude tu děda s babičkou z Hradce. Já chtěla dědu hned teď, a ne až po spaní! Dlouho jsem nahoře v pokojíčku blbnula a usnula jsem až ve chvíli, kdy už mamka vzdávala naději na můj úspěšný odpolední spánek. Prý jsem usnula tak 10 minut před příjezdem dědy a babičky. A jen co jsem se probudila a sešla dolů, už jsem táhla dědu nahoru, abych se pochlubila svým pokojíčkovým zvěřincem i jemu. Já totiž všechny ty zvířátka, co mám na stěnách, fakt žeru!
08. 10. 2011 Dnešek mamku utvrdil v tom, že jestli mám po obědě spát, musím být v posteli (potažmo v pokoji) sama, jinak blbnu, blbnu a blbnu. Dnes se mnou šel spát děda a dopadlo to tak, že děda po dlouhé době mého povídání, vyprávění a dožadování se jeho pozornosti usnul, takže když jsem pak řekla „honem na záchod“, nereagoval. Vzpomněla jsem si, že mi mamka říkala, že na dědu musím nahlas a srozumitelně, tak jsem se fakt snažila a řekla s důrazem na oslovení „Dědo, počebuju čůlat!“. Klika, že má ta mamka tak dobré uši. Děda totiž během pár minut usnul tak tvrdě, že ho to vůbec neprobralo! Ovšem to bych nebyla škodolibá já, abych hned po vyčůrání neběžela zpátky a nezačala do něj šťouchat. No, pak už neusnul :)   Ovšem v noci se mi spalo extra špatně. Každou chvíli jsem se budila a dokonce jsem mluvila ze spaní. Jednou tam přišla mamka a prý jsem si stahovala rukávy k prstům a říkala „Nechci obrázek, mamko!“. O půlnoci ke mně šel děda, a podařilo se mi od něj vyžádat bumbání. A jak jsem tak byla rozespalá, pěkně jsem se zlila, takže mi musel sundat kaťata od pyžama. Mamka mi akčně chtěla dát jiné, ale nepodařilo se jí mě přesvědčit, že mi dá suché a já se bránila slovy „Nechci počůraný!“ tak dostatečně, že mě nakonec jen přikryla (a pak mě v noci chodila kontrolovat, jestli jsem přikrytá a není mi zima).
09. 10. 2011 Díky tomu špatnému nočnímu spánku jsem vstávala až v osm, zato jsem usnula hned poté, co jsem zalezla do postele. O půl třetí už jsem byla vzhůru a připravená na další várku řádění, jenže to už se pomalu děda s babičkou chystali k odjezdu. Mamka jim ten odjezd malinko protáhla svým telefonátem tetě Monče a já ho ještě krapet natáhla, když jsem si s ní chtěla pokecat i já. Vzala jsem mamce telefon, chodila s ním po pokoji, ukazovala tetě zvířátka, a říkala jí, co to je. Jen nechápu, že se pak musela ptát mamky, co že jsem jí to všechno vyprávěla. Copak to neviděla??? Pak byl ještě odhalen můj supertajný úkryt. Měla jsem prima schovávačku v reprobedně a nikoho tam nikdy nenapadlo něco hledat. Jenže tuhle mě viděl taťka, jak tam strkám jeho klíče od auta a zrovna dnes si na to vzpomněl a ve spolupráci s dědou mě přinutili odkrýt poklady. Jako první jsem vytáhla botičku pro miminka (a mamce bylo divné, kam se poděla ta druhá). Hned vzápětí jsem vytáhla delfínka do vany a ta třetí věc překvapila i mě, ta už tam musela být sakra dlouho…„Hele, Bepanten!!!“ Ovšem celé to zdržování mělo své hranice, takže kolem čtvrté už děda s babičkou přece jen vyrazili za našeho doprovodu k autu. A aby se mi po nich tolik nestýskalo, lízla jsem jim z auta panduláka, co visel na zrcátku, a odnesla si ho domů. Díky tomu jsem se sice několikrát ptala, kde je děda, ale ani jsem jejich odjezd neoplakala. Pak jsem ještě udělala radost našim, protože jsem si doběhla na záchod, sama si sundala kalhoty a kalhotky, vylezla nahoru, vyčůrala a počkala, až mě přijdou otřít, i když i to bych zvládla, ale mamka tvrdí, že špatně. Než jsem se znovu oblékla, mamka už přišla s křupinkou za odměnu. No, a když jsem pak potřebovala znovu, a naši očekávali další samostatné čůrání za slíbenou odměnu, došla jsem k nim do obýváku na koberec, rozestoupila se a vyčůrala do kalhot. No, nemají mít zbytečně velké požadavky. Jako by jim nestačilo, že jsem v posledních pár dnech začala víceméně sama jíst a nedožaduju se jejich pomoci (s výjimkou snídaně, kdy chci být krmená). Večer jsem usnula poměrně brzo, ještě před půl osmou, ovšem budila jsem se tolikrát, že naši nevěřili vlastním očím. Kolem deváté jsem se probudila a potřebovala čůrat, ale byla jsem tak rozespalá, že mě musel na záchod i ze záchodu taťka odnést, na záchodě jsem usínala i během čůrání, a když mě otíral, zhroutila jsem se mu na rameno, jak moc se mi klížily oči. V jedenáct to ovšem vypadalo, že jsem úplně vyspalá - mamka mi musela číst pohádku a já chtěla mermomocí z postýlky. Ukecala mě, ale když jsem pak šla o půlnoci s taťkou na záchod (pořád jsem nespala), snažila jsem se mu utéct dolů. Zabrala až jeho výhrůžka, že jestli nepůjdu do pokojíčku, bude mě muset odnést do ložnice do postýlky pro miminka.
10. 10. 2011 Mamka nám dnes uvařila, ale hned po obědě se vypařila užívat si na masáž. Ovšem já se svého nevzdala. Taťku jsem si na poobědní spánek odvedla nahoru a donutila ho číst. A to dlouhou dobu tvrdil, že ON mi číst nebude, že od toho mám mamku. Ovšem zcela najisto mi začal číst Bambiho a nebral ohledy na moje sápání se po stránkách a volání „Petpan, Petpan!“. Až když se dostal do půlky pohádky, nechal mě listovat knížkou a děsně se divil, když jsem nalistovala novou pohádku s názvem Petr Pan, zašklebila se na něj a zopakovala mu „Petpan, Petpan.“. Večer měla mamka zase spoustu práce s balením věcí na chalupu, takže jsem opět zbyla na taťku, tentokrát to ale okomentoval slovy, teď už aspoň vím, co po mně chceš.
11. 10. 2011 Původně jsme měli vyrážet na chalupu hned po obědě, jenže taťka si ještě na něco vzpomněl, takže jsme nakonec odjížděli až odpoledne. A když už bylo všechno v autě, já byla obutá a oblečená a už jsme měly s mamkou jít do auta, vzala jsem roha do pokojíčku. Když jsem byla uprostřed schodiště, zeptala se mě mamka, kam že to jdu. „Po panenku!“ „Vykašli se na panenku a pojď do auta.“ A protože jsem holka poslušná, co schod, to jedno zakašlání. Musela jsem to ze sebe trochu tlačit, ale když to mamce udělalo radost, tak proč ne?
12. 10. 2011 Já ty holínky fakt miluju! Hned po ránu (to jsem ještě byla v pyžamu) jsem si je natáhla na nohy a odmítala je sundat. V holinkách jsem si hrála, snídala a nakonec šla i ven do deště. Až po návratu z nákupu jsem se s nimi rozloučila. Vlastně jsem to ani nestihla, mamka mi je sundala a rychle schovala. A po obědě jsem si to u ní ještě rozlila s knížkou. Vyžádala jsem si odpolední spánek v jejich posteli a spolu se Šášou a Nánou jsme si tam před spaním četli. Jenže já četla tak důkladně, že jsem pár stránek zmuchlala, jednu dvoustranu vyškubla a roztrhala, pár stránek natrhla a z jedné jsem urvala půlku. Mám zlé tušení, že mi mamka dlouho žádnou knížku do ruky nepůjčí. Odpoledne jsme si ještě udělali menší dešťový výlet do lesa (našim se v tom dešti nechtělo, ale ukecala jsem je), ale to už mi ty holínky tak prima nepřišly. Napadalo mi tam totiž jehličí a ne a ne vypadnout, takže mi naši nevěřili, že mě bolí nožičky.
13. 10. 2011 Po ránu jsem si zahrála na mamku. Narvala jsem si pod tričko od pyžama dva balónky (teda ne, že by mamka zrovna tohle dělala) a chodila po pokoji a říkala „Já mám plsa! Veeeelký plsa. Hmmmmm, šuší to!“. Horko těžko ze mě mamka to pyžamo stáhla, aby mě mohla obléct. A po dlouhé době jsem chtěla jít po obědě spát do malé postýlky. Tedy ono to bylo trochu jinak - nejdřív jsem se hodinu vydováděla v posteli našich a pak jsem si vyžádala, aby mě mamka přenesla do boudičky. Ona totiž přes tu mou postýlku přehodila peřinu, takže mi tam udělala prima domeček. Taky se uzavřela knížková story. Dnes jsem knížce dala tak na frak, že mi ji mamka zabavila. K večeru zase sušila nějaké ty svoje jablečné žížaly, nebo jak se tomu říká, tak jsem si počkala, až oloupe a vykrájí jablka a pak jsem za ní v pravidelných intervalech chodila, zálibně zahlížela na ty čtvrtky jablek a ptala se „Můžu??“. Samozřejmě, že jsem vždycky mohla. A když jsem takhle jednou přišla a znovu se zeptala, jestli můžu a dostala kladnou odpověď, nenatáhla jsem se pro nic na stůl, ale do pusy jsem si něco strčila. Mamka hned zbystřila a chtěla vědět, co že to vlastně hamám. No, proč se o informace nepodělit, že? Zvlášť, když to byla tak bezvýznamná informace, že jsem někde v koutě našla nějakou starou zaprášenou granuli a zkusila, jestli nechutná líp než to, čím mě krmí?
14. 10. 2011 Ráno bylo namrzlo a ani přes den, i když svítilo sluníčko, nebylo dvakrát moc teplo. To mi ovšem nezabránilo v mé nadměrné touze po trampolíně a podařilo se mi ukecat taťku na skákání. Jenže to nemělo dlouhého trvání. Jen co taťka zjistil, že jsem si sundala ponožky, naběhnul na mě jak rozzuřený býk, ať si je obleču. „Nechci!“ „Tak nebudeš skákat!“ „Budu!“ „Jestli si neoblečeš ty ponožky, tak půjdeš ven!“ „Nepůjdu!“ „No to teda půjdeš!“ A než jsem stihla zašklebit a říct ještě svoje poslední „Nepůjdu!“, už mě držel za bundu a přitahoval k sobě. Přišlo mi to ohromně vtipné a šíleně jsem se tomu smála…tedy do chvíle, kdy mi došlo, že to taťka myslí smrtelně vážně a fakt mě z té trampolíny odnese domů. No a pak už bylo na všechno pozdě a slzy na něj fakt nezabraly. Mamka to decentně nazvala jako období vzdoru. Jsem zvědavá, jestli to tak elegantně bude označovat i tehdy, až jí předvedu taky nějakou pěknou scénku. Po obědě jsem šla zcela najisto do velké postele a s sebou si tam vzala Šášu, panenku a medvěda. A klidně by se nás tam vlezlo i víc, ale já už toho jaksi víc do náručí nenarvala. No jo, není nad to, být v pokojíčku a hračky si tam postupně nanosit ze všech koutů. Na druhou stranu…na chalupě mám kolo, co jsem dostala k narozeninám a za toho čtvrt roku jsem vyrostla dost na to, abych konečně dostala nohama na zem a zvládla se sama odrážet! Takže jsem dnes konečně poprvé předvedla jízdu bez držení (tedy ne, že bych se nedržela, ale jela jsem sama, aniž by mě někdo musel přidržovat a tlačit). Nicméně jak jsem tak ležela v té velké posteli, uviděla jsem vosu a začala hned volat mamku na pomoc. Přišla hned, ale evidentně nevěřila, že tam něco takového jako vosa bude a ptala se, kde že ta vosa je. No, valila bulvy, když jsem jí přesně řekla, kde ji najde a vzápětí nastal problém, čím ji zabít. Nakonec to schytala mou knížkou pohádek a já mohla s klidem usnout.
15. 10. 2011 Konečně se mi podařilo udělat mamce fakt velkou radost. Taťka prohlásil, že jsem „celá po mámě“. A to všechno jen proto, že mi chtěl ráno omýt obličej studenou vodou a já před ním radši vzala roha, než si nechat chrstnout do ksichtu tu ledárnu. Pak se teda taťka smál a řekl ještě jednou, že jsem celá po mámě (ale ta už se v tomhle případě vehementně bránila), když jsem byla čůrat, mamka zrovna myla nádobí a nemohla mě hned sundat dolů a pode mnou při vší té snaze, slézt dolů sama, podklouzlo prkénko a já zahučela do záchodu. Jéje, křičela jsem jak píchnuté podsvinče! Mamka mě vytáhla, osprchovala, převlékla do čistého, a když jsem potřebovala potom znovu na záchod, už jsem se mamky držela celou dobu sezení jako klíště. Klika, že mamka ten bobík, co jsem udělala, spláchla. Zatímco šla totiž hodit do krbu použitý vlhčený ubrousek, prozradil mi Šáša, že potřebuje taky kakat, tak jsem ho chtěla naučit kakat do záchodu. A když se mamka vrátila, už z něj lehce kapala voda. Samozřejmě, že jsem ho tam nehodila…jen jsem neodhadla vzdálenost jeho nožiček od vody v míse. Pak se musel chudák koupat v jarové vodě a dvě hodiny viset přes židli u krbu, aby mi do večera uschnul. A díky tomuhle extempore mu mamka přestala říkat Lobotom (díky té operaci mozku, kterou kdysi prodělal, aby nechrastil) a přejmenovala ho na Fekálistu.
16. 10. 2011 Dopoledne jsem vytáhla mamku na záchod (a musela mě celou dobu držet, abych tam zase nespadla), ale neudělala jsem tam vůbec nic. Ale když mě mamka oblékala, láskyplně jsem se k ní přitulila. „Tys nepotřebovala na záchod, ty ses chtěla jen pomazlit, že jo?“ „Jo, mijuju…“ „Já tebe ta…“ A než to stihla doříct, stále se jí pevně držíc kolem krku, jsem se jí zahryzla do ramene. Odpoledne jsme si střihly další dávku konverzace „Mutná jsem.“ „A proč jsi smutná?“ „Potože je Lucinka kecka.“ No, a pak přišla nejpříjemnější část dne, přijela teta Soňa se strejdou a s Domčou. Sice jsem se s ním musela podělit o houpačku, což se mi dvakrát moc nelíbilo, ale skákání ve dvou na trampolíně k zahození nebylo. Díky dnešku jsem po příjezdu zpátky domů přejmenovala miminko a už to není Meggie, ale Domča.
17. 10. 2011 Že mám plný pokojíček zvěře, ještě neznamená, že v nich nemůžu mít bordel. Takže jsem dole v obýváku ukázala na obrázek, co maloval strejda Kuba, a řekla „Hele, kavička!“ „To není kravička. Který zvířátko má dlouhej krk?“ „…“ „No tak co to je za zvířátko?“ „Co to je za zížátko?“ „No přece žirafa, když to má dlouhej krk! Tak co je na tom obrázku s tím dlouhým krkem?“ „Kavička!“ Taky dnes došlo ke dvěma menším (možná docela velkým) nehodám - poprvé mi skončil v kaťatech bobík (poněkud špatné načasování), a podruhé to mamce extra dlouho trvalo, než přišla nahoru, aby mě vysadila na záchod a já se mohla vyčůrat. Přes den jsem naprosto odmítla spát a večer před spaním jsem (zřejmě za odměnu za dnešní výkony) dostala na ráno slíbenou babičku. To jsem zvědavá, jak mi ji hodlá mamka přes noc vykouzlit!

28. měsíc

18. 10. 2011 V noci jsem hrozně špatně spala. Až do půlnoci jsem se každou chvíli budila, plakala, chtěla bumbat, číst knížku a odmítala jsem mamku propustit. A přes všechnu vypitou vodu jsem měla ráno suchou plínku a vydržela jsem s čůráním až na záchod. Ovšem jak mi mamka večer slíbila, tak se taky stalo. Ráno jsem se probrala a v pokojíčku byla babička. A bylo mi to v noci divné, že když jsem se probudila a volala mamku, hnedka na mě šíšala. Bodejť by nešíšala hned, když to nebyla mamka, ale babička, a ležela pár metrů ode mě! Hned jsem se k ní nasáčkovala do postele i s hračkama a knížkou a ukázala jí všechna zvířátka na zdech. V podstatě měla po zbytek dne mamka pohov a mohla si dělat, co se jí zachtělo, protože jsem o ní nejevila nejmenší zájem (krom těch pár nočních volání „Maminkooo!“, ale to se nepočítá, protože jsem netušila, že už tam mám babičku). Na spaní mě nakonec ukecala, ale usnout se mi povedlo až po třetí a ve třičtvrtě na pět mě mamka vzbudila, že prý půjdeme ven. Vyspala jsem se pěkně do prdelákova, jak říká taťka, takže jsem brečela, fňukala a vztekala se, že já na žádný výlet nechci. Nakonec jsem se ale nechala ukecat, koneckonců se mnou nešla jen mamka, ale i babička, tak jsem jí musela ukázat, jak mi to ťape s kočárkem a Nánou. Domů jsme dorazily tak akorát na koupání, a i když už byla babička jednou nohou na cestě domů, udolala jsem ji ještě na vykoupání, nakrmení a nakonec i na pohádku před spaním. Další jsem pak vyškemrala ještě na mamce (jako náhradu za babiččin odchod, protože tu bych jinak odejít nenechala).
19. 10. 2011 Ráno jsem chrněla (díky nočnímu buzení se na pitíčko) až do čtvrt na devět a mimořádně jsem si nešla lehnout já do ložnice, ale mamka zalehla ke mně do postele. Jenže tam moc dlouho nevydržela - po deseti minutách přišla s tím, že musíme vstávat, protože za chvíli přijde teta Lucka. „Ne, teta Lucka ne!“ „Ale jo, teta Lucka jo a udělá mamce nový nehtíky.“ Pche nový nehtíky? Tak jsem vzala tu její ruku, pečlivě si ji prohlídla a řekla „Ukááááááž? Netíky kásný, teta Lucka ne!“ Ovšem měla jsem smůlu, teta Lucka stejně přišla. Ovšem to už byla ranní konverzace dávno zapomenutá (mnou) a já se radovala z další oběti, které se můžu pochlubit svým novým pokojíčkem. A že teta valila oči! A když dělala mamce na nehtíky razítka, vzala jsem si to svoje razítko a jedno jí taky obtiskla na ruku - to aby jí to nebylo líto. No růžového slona na ruce jen tak někdo nemá! A během dopoledne jsem se tak rozjela, že se mi vůbec nechtělo jít po obědě spát. Nakonec jsem silou vůle usnula až kolem třetí a probudila se o půl páté, což se odrazilo ve večerním usínání. Dlouho jsem si tam povídala, nesčetněkrát si přivolala naše, že chci bumbat, a když přišla mamka, většinou se mi ji podařilo i ukecat, aby tam se mnou chvíli zůstala a něco mi přečetla.
20. 10. 2011 V noci jsem se poměrně často budila na pití, díky tomu jsem o půl páté hulákala na naše, že „počebuju na záchod!“. Vstal taťka (mamce to s tím jejím bachorem děsně dlouho trvá, než se vyhrabe z postele) a usoudil, že když jsem se vyčůrala, už nebudu plínku potřebovat a tipoval správně. No a vzhledem k tomu všemu nočnímu buzení jsem ráno chrupala až do třičtvrtě na devět. A ne, že by to mamce vadilo! V poledne chtěli naši jet na nákup, ale mě se nějak nechtělo oblékat a začala jsem blbnout a dělat kliky a při jednom takovém kliku se mi podlomila ruka a já spadla přímo na nos. A taky zubem na ret. Krve moc nebylo, ale vynahradila jsem to bohatým a sytým řevem.
21. 10. 2011 Konečně jsem se po ránu pořádně nasnídala. Jeden Danette dezert, na to kornflejky s mlíkem a zajedla jsem to dalším Danetíkem. A to všechno během hodiny. Jinak jsem přesvědčila mamku, že už naprosto dokonale zvládám odpovědi na otázku „Proč?“. „Panenka je mutná.“ „Proč?“ „Potože je pátek.“ Ale ke smutku nebyl důvod, ještě před obědem jsme totiž vyjeli na výlet na chalupu. A panenka jela pochopitelně s námi. Na oběd jsme se zastavili v restauraci, protože by mamka nestihla nic zavčasu uvařit. Mamka se nejdřív zděsila, když viděla, jaké dva obří řízky dostala a žila v domnění, že tohle prostě nezvládneme ani společnými silami. A zvládly jsme. Já tedy přepečlivě vybírala maso od brambor, ale to už je vcelku běžná praxe, která nikoho nepřekvapí. Ale před odchodem se mi ještě podařilo odbourat naše, když si přišel nějaký pán pro penízky a já se po nich sápala, že chci taky, protože se mi ty korunky líbí, a nakonec jsem mamce řekla „Zazpíváme pánovi… Tralala…“. Ještě jsme nakoupili pár drobností a jeli na chalupu, ale cestou už se mi začaly zavírat oči a padat hlava. A protože mi padala vpřed, místo do boků, mamka mi ji chytila, podepřela a druhou rukou se snažila změnit polohu mojí sedačky do lehu. Dlouho jsem to vydržela, ale když mi tam furt tak lovila tu blembající hlavu, začala jsem se děsně chechtat. A když mamce došlo, že jsem na ni ten spánek celou dobu jen hrála, rozchechtala jsem se ještě víc, ale to už se smál i taťka a mamce cukaly koutky. Večer se mi ještě povedlo získat pro sebe vlastní postel. Chtěla jsem se nasáčkovat do postele našich, tak mi taťka radši donesl nahoru velkou matraci a pasoval ji na mou novou postel. Žádná hitparáda, ale aspoň už nemusím ani tady spát v postýlce pro mimina.
23. 10. 2011 Kam jinam bychom mohli na chalupě vyrazit, než do lesa? I dnes jsme tam šli a já si našla novou zábavu. Obvykle si vyžádám klacek do každé ruky a používám je místo trekkingových hůlek. Tentokrát mě ale napadlo využít je i jinak - napichovat na ně houby! Naši mi sice říkali, že bude mít Bambi hlad. Netvrdím, že mi ho nebylo chvíli líto, ale pak zvítězil mozek a v činnosti jsem vesele pokračovala. A jak jsem tak napichovala jednu houbu za druhou, nějak jsem si nevšímala našich, a když jsem se za dobrých pět minut vzpamatovala a rozhlédla se kolem sebe, po našich nebylo vidu ani slechu. Ale štěkny se ochomýtaly kolem, tak jsem se tím zbytečně nezatěžovala a radši hledala další houby a vyčkávala, kdy se naši odkud vynoří. Jenže se nevynořili, tak jsem šla kousek zpátky - nikde nikdo, tak jsem šla zase tam, kam jsme měli namířeno a sama pro sebe (byť dostatečně nahlas) pronesla „Kam se skovali asi?“. Pochopitelně, že byli zalezlí za stromem a lámali se v pase smíchy. Po dlouhé době jsem se sice v noci probudila na čůrání, ale plínku jsem měla i tak mokrou (a naši doteď netuší, jestli jsem si ji nepočůrala proto, že mě neslyšeli volat, že potřebuju na záchod, dokud seděli u televize).
24. 10. 2011 Ráno jsme se ještě s mamkou válely v posteli, ale taťka vstal, aby přiložil do kamen a při té příležitosti na něj mamka zavolala, aby vyndal z mrazáku balíček masa. No tak na to já slyšela hned…„Já ci hamat balíček masínka!“ - ovšem dostala jsem kulový. Respektive vločky s jogurtem. Pche! Pak měl přijet strejda Vasil, jenže se mu rozbilo auto, tak mamka narychlo sbalila všechny saky paky a odjeli jsme domů o pár hodin dřív, než bylo původně plánováno. Díky tomu jsme si zašli na oběd se strejdama od mamky z práce a já se dozvěděla, že prý si o mně jednou střihnou (aby to nebylo špatně pochopeno - ne pro sebe, ale pro jejich kluky). Naši lehce ztuhli, ale nakonec to tak nějak s poklidem přešli. A díky brzkému odjezdu domů jsem po jídle zalezla do pokojíčku a spokojeně usnula ve svém zvěřinci. Chrněla jsem až do půl páté, s čímž úzce souvisel fakt, že jsem byla večer jak natažená na klíček a žvanila v posteli až do čtvrt na jedenáct. Ale ani pozdní usnutí mě nevtáhlo do snu tak silně, abych se neprobudila na noční čůrání, což si myslím, že je fakt pěkný výkon.
25. 10. 2011 Překvapivě jsem byla vzhůru už o půl osmé - naštěstí, jinak by mě naši stejně o pár minut později probudili. Jeli jsme se totiž zase podívat na to miminko, co má mamka v břiše, jenže času bylo málo a já z toho nakonec jen těžila. Jako snídani jsem totiž měla Danetíka a pak ještě Brumíka. No, mohli bychom tam jezdit častěji… A když se mě mamka cestou ptala, jestli bych chtěla bratříčka, bez rozmýšlení jsem řekla, že ne. „Tak sestřičku?“ „Ne.“ „Tak…želvičku?“ „Ževičku ne!“ „Opičku?“ „Ne.“ „Pejska?“ „Nooooo, pejska joooo!“ No, mamka má ty zbývající 3 měsíce ještě dost času, aby s tím něco udělala. Po obědě jsem ještě dostala šanci vyspat se v pokojíčku a opět jsme se vrátili zpátky na chalupu. Večer se mi nechtělo spát a tak dlouho jsem tam ječela, že nechci spát, až mi tam naši zavřeli. Aspoň, že dnes vyzvedli opravenou chůvičku, kterou si soukromě nazývám „mamka“, protože právě tam se odtamtud vždycky ozývá. Hned jsem s ní seznámila i miminko, které jsem si s sebou vzala do postele „Hele, miminko - to je mamka!“. No, a jak mi ubrali přísun světla, během chvíle jsem zmlkla a usnula.
26. 10. 2011 Dnešní noc měla být průlomová. Poprvé mi naši nedali na noc plínku s tím, že už se ráno budím se suchou plenou, a že když potřebuju, v noci se na čůrání vzbudím. Pochopitelně, že jim bylo jasné, že sem tam k nějaké té nehodě dojde, ale asi nečekali, že to bude tak brzy, tedy hned napoprvé. Sice mi pod prostěradlo dali nepropustnou podložku, ale jejich problém byl, že byla jen na kousku postele. A jak mě naši večer naštvali tím, že mě nahoře zabednili, pomstila jsem se jim po svém. A holt jsem měla to štěstí, že jsem zvládla počůrat nejen pyžamo, prostěradlo a nepropustnou podložku, ale také dvě matraci a peřinu. A spala jsem tak tvrdě, že když na to naši přišli a převlékali mě, vůbec mě to nevzbudilo. Naši ale včera večer přišli na to, že mi pořád jen ustupují, a že musí přitvrdit, takže když jsem dnes vzteky odhodila nějakou hračku a vzápětí ji chtěla podat, nereagovali, případně mi odsekli, že když jsem to mohla odhodit, můžu si to taky sama podat. Jenže to nejhorší mělo přijít teprve po obědě. Jako obvykle jsem byla po obědě uložená do postele, jako obvykle jsem si zabrala postel našich, a jako obvykle jsem tam řádila jak černá ruka. Přišlo několik varování, že nemám z postele vylézat, nebo mě mamka odnese do dřevěné postýlky pro miminka, ve které jsem donedávna spala, jenže já to jejich „bu, bu, bu“ znám. Ale ejhle, napopáté se mamka naštvala, přenesla mě a měla jsem utrum. Zřejmě budu muset začít sekat latinu… Po spaní jsem se snažila si mamku udobřit, takže když šla na záchod, s dobrým úmyslem jsem ji upozorňovala „Maminko, opatuně! Pozol, ať nepadneš…do záchodu!“. Ale moc to v potaz nebrala - že prý by se svým aktuálním pozadím nepropadla, ani kdyby se sebevíc snažila. A na noc, na noc jsem pro jistotu dostala starou dobrou plínu.
27. 10. 2011 V noci se sice neřešil problém pročůrané postele, ale to neznamenalo, že bude klid. Podařilo se mi totiž spadnout z matrace na zem a při tom se strefit do hrnečku s vodou, takže jsem začala ječet jak pominutá, protože jsem byla rázem vzhůru a ještě k tomu jsem byla jak vodník. Ráno jsem se konečně projevila jako pravá holčička. Mamka mi chtěla obléct tričko s rybama, ale já řekla, že ho nechci, a že chci triko s bubeníkama. Na nic jsem nečekala, vyběhla ke skříni, otevřela ji, ve svém fochu vyhledala to správné tričko a iniciativně ho donesla mamce. No, taky už si přeci můžu začít kecat do toho, co na mě hodlají navléct, ne? Pak jsem si ale trochu pokazila reputaci, když jsem trochu (víc) zlobila, takže mamka zkusila výhrůžku, že jestli budu zlobit, nebude večer žádný Krteček. Jen jí nedošlo, že těch pohádek máme víc, ale mě to došlo okamžitě a hned jsem zareagovala „A Ája jo?“. Mamka se snažila zachovat dekorum, ale když se začal smát taťka, tak to neustála. Jenže ten hned po snídani odjel a my zůstaly s mamkou samy. Ne, že by nám to nějak kazilo náladu, ale trošku se mi po něm stýskalo, takže když se šla mamka před obědem podívat ven, jestli už náhodou není doma, šla jsem jí pomoct ho vyhlížet a zplna hrdla jsem volala (tak jako na něj obvykle volá ona) „Jukíííííííí, Jukííííííííí!“. A jak se nikdo neozýval, napadla mě ještě druhá varianta, na tu většinou taťka reaguje dost rychle „Jukííííííí, jídlooooooooo!“. Ale ani to nezabralo, z čehož jsme usoudily, že se ještě fakt nevrátil. A když pak odpoledne volal (já se zrovna probudila), hned jsem s ním chtěla mluvit. „Ahoj tatínku! Jsem v Paze, jeli domů autem.“ Taťka nerozuměl, tak se zeptal, co jsem dělala. Byť jsem se právě probudila, bez uzardění jsem mu řekla, že „pacovala“. Byl by mi to býval snad i zbaštil, kdyby mi nesebrala mamka telefon a neřekla, že i Baron Prášil by se ode mě mohl učit. Než taťka večer přijel zpátky, pekly jsme mu s mamkou štrůdl. Teda - mamka pekla, já ujídala. Nejdřív jablíčka, ale pak jsem si všimla povědomého pytlíčku na stole. „To jsou rozinky, mamko?“ „Jsou, chceš?“ „Hmmmmmm“ Dostala jsem dva kousky, ale ty jsem měla hned snědené a šla jsem si pro přídavek. „Můžu?“ a vzala jsem si další dvě hrozinky. Za chvíli jsem byla u stolu znovu s obligátní otázkou „Můžu?“, a když mi mamka řekla, že jo, sebrala jsem celý pytlík, odnesla si ho na gauč a mamce zbyly jen vykulené oči. A jak taťkovi chutnal bezhrozinkový štrůdl!
28. 10. 2011 Svou chalupskou postel jsem přejmenovala na pelíšek a ten se mi za to tedy pěkně odměnil - v noci jsem z něj hned dvakrát spadla. Poprvé do měkkého, naštěstí jsem měla všude kolem sebe nachňoustanou peřinu, která pak spadla první, ovšem podruhé už jsem to štěstí neměla a spadla jsem pěkně na tvrdé. Během dne jsem od našich okoukala, jak přivolávají štěkny - písknou a ony hned přiběhnou. To když na ně volám já, můžu si hlasivky strhat a nic. Tak jsem zkusila tu jejich fintu… Na štěkny to sice vůbec nezabralo, zato naši vypadali, že mají druhé Vánoce. Pískání v mém podání totiž vypadalo přesně takhle: „fu fuuuuuuuuuuu!“. Odpoledne jsem je pobavila ještě jednou, když jsem chvíli sledovala strejdu Vasila, jak maká a pronesla „Vasil postavil taťkovi domeček, aby nemusel bát.“. Jo, jednou to muselo vyjít ven - posera u nás totiž vlastně vůbec není mamka…
29. 10. 2011 Občas by mě zajímalo, nad čím ta mamka přemýšlí. Kupříkladu dnes mě obouvala, abychom mohli jít ven, ale levou botu mi rvala na pravou nohu. Pak přišel taťka, že mě doobuje, aby se mohla obléct brzda (čti mamka), a kdybych ho neupozornila, že mám boty „obáceně“, asi by si toho nevšiml ani on. Tady už se člověk musí vážně spolehnout jen sám na sebe! Konečně jsme taky vyrazili zpátky do Prahy - tedy ne, že by se mi tu nelíbilo, výletů do lesa se dožaduju i sama, jenže se taky dožaduju svého pokojíčku, a ten mám jedině doma. Taky jsem lehla a o půl deváté jsem chrupala… Tedy ne, že by to bylo pokojíčkem, ono to spíš bylo celkovou únavou, protože jsem přes den vůbec neusnula. Předtím jsem se ale ještě stihla počůrat na záchodě - holt jsme si to špatně načasovala a naši nestihli doběhnout. Taťka mi řekl, že prý jsem mimino a ostuda, ale nakonec to asi zas tak horké nebylo, protože jsem ve finále z celé počůrávací akce jen a jen vytěžila. Bylo totiž po půl šesté, takže mě mamka rovnou strčila do vany, pak do pyžama, a když už jsem byla v pyžamu, nebylo žádoucí, abych se válela po zemi, takže mi zapnula pohádky. Jo, život je fajn!
30. 10. 2011 V noci na dnešek se měnil čas a ten mamčin na mobilu se změnil automaticky, takže malinko vyvalila oči, když mě ráno slyšela, jak na ni volám, a podívala se na čas - 5:43. Jo, kde jsou ty doby, kdy jsem takhle vstávala pravidelně! Však jsme toho taky dost stihli. Ráno mamka poklidila, co mohla, a když se z postele vykopal i taťka, vyrazili jsme pěšky na nákup. Celou dobu jsem seděla buď v kočárku, nebo na „plošině“ pro nohy, kde v poslední době sedávám ohromně ráda. A zrovinka, když jsem seděla tam, co mívám obvykle nohy, jsme jeli kolem chladicích pultů, já zahlídla svůj oblíbený Béďa sýr, za jízdy jsem vystoupila (a málem se při tom přizabila) a zařvala na celý obchod „sýječeeeeek!“. Když už jsem ho viděla, bylo mi dovoleno si ho hodit do košíku a po zaplacení se do něj pustit. A jak jsem ho tak ukusovala, kontrolovala jsem, co to naši všechno koupili a co to nevidím?…„Hele, Bumík!“. Brumíka mám teda moc ráda, ale když už jsem měla v ruce ten sýr, ani jsem se moc nesnažila o snězení obojího. K mamčinu překvapení změna času, ani brzké probuzení nepřispěly k tomu, abych hned po obědě usnula. Naopak - usnula jsem o půl třetí nového, tedy o půl čtvrté starého, času. Vzbudila jsem se za necelou hodinu, tak trochu prdelkou vzhůru, ale po zhruba půl hodině válení se dole na gauči za občasného fňuknutí, jsem to celkem dobře ustála. A když už jsem byla relativně probraná, naši mě oblékli, že prý vyrazíme za kamarádem. No tak těmhle věcem já se nebráním nikdy! Nakonec se z toho vyklubala návštěva u strejdy Martina od mamky z práce. Nejdřív jsem se styděla všeho a všech, ale po nějaké chvíli jsem se rozkoukala a šla za mamčiny podpory omrknout Martínkovy hračky, a nakonec jsem se tam přesunula nadobro a mamku nechala, ať si klidně kecá u stolu. A když mi ještě strejda přinesl Bořka stavitele, byla jsem v sedmém nebi a rodiče jsem vůbec nepotřebovala a nepostrádala. Nakonec jsem se tak rozjela a rozblbla, že naši nevěděli, jak mě zastavit, a o odjezdu domů jsem nechtěla ani slyšet. Nakonec jsem se (jako vždy) podvolila většině (tedy rodičům) a jeli jsme domů. To už ale bylo osm hodin a já zvládla spucovat několik koláčků, co pekla teta. Do postele jsem se dostala sice až v devět, ale vynahradila jsem to našim tím, že jsem usnula během čtvrt hodiny.
31. 10. 2011 Ráno jsem si střihla budíček „až“ v sedm, a protože naši chtěli zase odjíždět na chalupu, přišlo jim to vhod. Mamka balila a připravovala věci s sebou, ale taťka ještě něco dodělával, jenže díky tomu nakonec z „jedeme hned po snídani“ byl odjezd o půl jedenácté. Opět se mi nechtělo po obědě moc spát, ale nakonec jsem to zalomila o půl třetí a mamka mě (v souladu se svým nedávným rozhodnutím) probudila o půl čtvrté. Že prý když spím dýl, večer pak strašně dlouho v posteli řádím. No, moc jí to nepomohlo, a nepomohla tomu ani podvečerní procházka do lesa. Šly jsme samy a mamka se trochu přepočítala - nedošlo jí, že se posunul čas, takže jsme se vracely domů za hodně velkého šera, že nás dokonce šel taťka hledat, protože se bál, že se nám někde něco stalo (hlavně, že měla mamka mobil…na chalupě v nabíječce). Spát jsem sice šla po půl osmé, ale usnula jsem až před půl desátou.
02. 11. 2011 Má slovní zásoba a především pohotové reakce neznají mezí. Dneska před obědem mě mamka chvíli pozorovala, jak si olizuju ruku, a pak se zeptala, co to dělám (jako by to sama dobře nevěděla). „Olizuju ruku.“ „Aha…a proč?“ „Potože je pinavá!“ Místo, aby byla ráda, že šetřím vodu a se špínou si poradím po svém, ještě mi vynadala!
03. 11. 2011 Mamka včera uvařila jídlo i na dnešek, takže jsme v pohodě mohli vyrazit dopoledne na výlet a vrátit se až na oběd. Ostatně já bych klidně výletovala dál, už když jsem slyšela zurčení potůčku, co teče na kraji lesa, jsem se začala bránit, že nechci domů, a že chci do lesa, ale naši byli neústupní. Patrně měli chuť na tu pečenou kachnu, žrouti. Pak mě šoupli do postele (v poledne mám povolenou velkou postel, ale na noc se musím spokojit s mým pelíškem) a po svačině jsme opět vyrazili do lesa. Tentokrát jsme udělali velký okruh, ale sotva byl slyšet potůček, už jsem začala hlaholit, že nechci domů, a nic na tom nemohl změnit fakt, že byla venku zima a už se začínalo stmívat. Tentokrát mi ale naši vyhověli a dali jsme si ještě jedno kolečko. Zpátky už jsme šli za úplné tmy a mně se pořád nechtělo domů, ale nechala jsem se zlákat vidinou večerní pohádky - taťka mi koupil nějaké dvě nové, takže jsem měla jako bonus možnost volby mezi Rákosníčkem a Machem a Šebestovou. Zvítězil první zmiňovaný a nezklamal, naopak - když ho naši vypnuli, oplakala jsem to.
04. 11. 2011 Jen co jsme se nasnídali a dopakovali posledních pár krámů, vyrazili jsme za dědou a babičkou do Hradce. Mamka pro mě měla přichystaný oběd, takže dali dědovi a babičce pár informací, připravili pár věcí a odjeli si na oběd ve dvou. Jako bych jim překážela! No, ale že jsem byla s dědou a babičkou, trochu té romantiky jsem jim tedy dopřála. Vrátili se za dvě hodiny, a to už jsem byla naobědvaná a dokonce vyspalá! Povedlo se mi zabrat o půl druhé a ve čtvrt na tři už jsem byla vzhůru. Děda mi dal v rychlosti jogurt a nic nám nebránilo v odpolední vycházce na hřiště, ale lenoch děda s námi odmítl jít. Domů jsme se vraceli za tmy po šesté hodině, ale já nebyla ani trochu unavená a to, co jsem předváděla před večeří, nikdo nechápal. Zpívala jsem si, při tom tančila, skákala, baletila, dělala otočky, holubičky a všechno, co se mi právě podařilo. A to jsem ještě nevěděla, že k radosti a oslavě mám pádný důvod - naši při té odpolední romantice ve dvou mysleli i na mě a koupili mi nepropustnou podložku na postel, takže mi večer nevnucovali plínu. Jen jsem hodně oplakala, že s sebou nemám miminko a nenechala jsem se uklidnit tím, že na mě čeká doma v pokojíčku. Plakat jsem přestala až ve chvíli, kdy mi mamka řekla, že když přestanu plakat, lehnu si a budu spinkat, tak nějaké dojde koupit a ráno se mnou bude spinkat v postýlce.
05. 11. 2011 Vzhledem k tomu, že jsem včera usnula poměrně brzo a spala v kuse celou noc (na rozdíl od mamky, která má v posledních dnech čůrací budíček třikrát až pětkrát za noc), jsem se probrala už ve čtvrt na sedm. Ale nebyla jsem zákeřná, tak jsem nechala dědu s babičkou (u kterých mi naši udělali na zemi „matracový pelíšek“) ještě chvíli spát a hulákat jsem začala až v sedm, kdy jsem začala chtít na záchod. A musím se pochválit, že jsem se nepočůrala! Ovšem do té doby jsem se plně věnovala miminku, které se mnou opravdu ráno bylo v postýlce. Ještě, že jsem včera tak rychle usnula! A když se babička zeptala, kde se tam to miminko vzalo, bez váhání jsem odpověděla, že „Mamka koupila.“. Ještě v posteli jsem je pak pobavila, když jsem si strčila hrneček s pitím mezi nohy a o brčku jsem mluvila jako o pindíkovi. Mamka vstala po deváté s tím, že se nají a jdeme na hřiště, jenže pak se probudil taťka, řekl, že půjde s námi, tak jsme čekaly a čekaly…nakonec jsme vyrazili před jedenáctou. A abych to uspíšila, nechala jsem taťku obout a mezitím jsem vyběhla ven zavolat výtah, jak říkal taťka. „Výtahu! Výtahu!“ V tom přišla i mamka a oba se mohli potrhat. Tak mají říkat „zmáčkneme čudlík“, aby výtah přijel, ne? Když řeknou, že ho zavoláme, tak ho zavoláme. Z hřiště mě naši násilím odvedli ve čtvrt na jednu, což jsem mohutně oplakala. Utišil mě až jejich slib, že odpoledne se možná ještě vrátíme. Doma už mi jen slibovali, že až se po obědě probudím, bude tam teta Monča a půjdeme na výlet. Inu, taky dobrá varianta. Díky časnému probuzení jsem to zalomila už o půl druhé a vzbudila se před třetí. Teta tam už opravdu byla, mamka mi připravila svačinu do kelímku a vyrazili jsme pěšky na nějakou návštěvu a svačina mi byla dávkovaná cestou. Nikdo nechápal, jak jsem se na té návštěvě rozjela - vyprávěla jsem zpaměti pohádku o Bambim (a sem tam ji protkala Petrem Panem nebo Popelkou), zpívala, tančila, vyprávěla. A občas jsem dělala víc věcí dohromady - začala jsem třeba zpívat „Kalamajka, mik, mik, mik, oženil se“, jenže mi něco přecvaklo v hlavě a pokračovala jsem vyprávěním pohádky o Popelce - „oženil se a vzal si ženu, která měla dvě dcery. Macecha byla zlá.“. Dokonce jsem šla odhodlaně a bez obav i ke strejdovi, kterého jsem viděla poprvé v životě, a to naši i děda s babičkou valili oči jak ježci! Tedy pravda, moc jsem se u něj nezdržovala, jen jsem mu potřebovala nutně odnést opičku, co měla něco dělat a nedělala, a on mi řekl, že když mu ji donesu, tak ji opraví. Tudíž jsem tam nešla úplně nezištně, ale i tak to bylo velké překvapení. Domů se mi dvakrát moc nechtělo a i tak jsme vyrazili dost pozdě, bylo sedm a my to měli téměř půl hodiny pěšky domů. Statečně jsem ušla celou cestu a i v té tmě jsem se s radostí brouzdala spadaným listím, což mamka komentovala, že jsem zvědavá, kolik dárečků cestou nachytám na boty.
06. 11. 2011 Tentokrát jsem to v noci nějak nezvládla a nad ránem mě děda převlékal. Nakonec jsem z toho ještě vytěžila - matrace sice počůraná nebyla, ale prostěradlo jo, a než by to děda všechno vyměňoval, radši mě vzal mezi sebe a babičku do jejich postele. Tak si nejsem jistá, jestli se „omylem“ nebudu počůrávat častěji. Před obědem šla ještě mamka na nákup, tak jsem ji instruovala svou oblíbenou hláškou z Popelky „A nezapomeň, o půlnoci zpátky doma!“. A protože jsem po obědě brzo usnula a nespala nijak moc dlouho, honem jsem zdlábla jogurt a ještě jsme vyrazili na hřiště. Díky tomu jsme z Hradce vyjeli docela pozdě a domů jsme přijeli tak akorát o půl sedmé na koupání a večeři. Ale kdyby šlo o mě, klidně bych na tom hřišti vydržela i dýl…
07. 11. 2011 Dopoledne jsme vyrazili na nákup a cestou domů jsem naše krapet potrénovala ve zvládání krizových situací. Na jedné křižovatce jsem řekla, že potřebuju honem na záchod. Taťka iniciativně zajel do první boční ulice k trávníku, honem mě odpoutali, svlékli…a nic! Komu by se taky v té zimě chtělo čůrat venku, že? Ovšem krátce po posazení do auta jsem si to zopakovala, ale bylo mi jasně dáno najevo, že teď už to holt budu muset vydržet domů. Těsně před domem jsem trochu zastoupila taťku, podívala se moudře na mamku a zeptala se „Klíče máš?“. A protože na mě dost blbě koukala, zeptala jsem se polopaticky „Máš kálíka?“ - no snad pochopí, že když se ptám na králíka, co jí visí na klíčích, že by měla ty klíče začít hledat, ne? Obzvlášť, když ví, že potřebuju na záchod. Ovšem ani taťka nebyl mého humoru ušetřen, a když zlobil mamku, mrkla jsem na něj a pronesla „Tatínku, ty malá potolo!“. Není nikde psáno, že potvory jsou u nás jen štěkny, případně sem tam já.
08. 11. 2011 Miluju odměny! A naši dobře vědí, jak na mě, takže poté, co jsem dlouhodobě tvrdila, že si na záchodě neumím sundat kalhoty a kalhotky, jsem si je dnes zčista jasna začala sundávat výměnou na křupinku. No, ani kuře zadarmo nehrabe…
09. 11. 2011 Dopoledne, když taťka nebyl doma, jsem to šla zkusit na mamku. Na lince v kuchyni jsem zblikla balíček mých sušenek, tak jsem se o ně hned přihlásila - „Dej mi šušenku…“. A vida, mamka mi ji dala! A že prý jen jednu. Jenže jen co jsem ji snědla, šla jsem si pro nášup. „Dej mi šušenku…“ „Už jsi měla. Za co ji chceš? Za to, že budeš hodná?“ „Budu honá.“ „Tak dobře, ale to je dnes naposled, jinou už nedostaneš.“ Ale když to šlapalo jak na drátkách, byla by hloupost toho nevyužít. „Dej mi šušenku. Budu honá naposled.“ Po obědě nás taťka vyvezl na výlet, sám si jel něco vyfotit, ale za odměnu, že jsme s ním jely a dělaly mu společnost, nám koupil obřího draka. Jen na jeho pouštění jaksi nedošlo, protože mě po návratu donutili jít do postele spát, a než jsem se vzbudila a nasvačila, začalo se stmívat. Ale když už mi slíbili tu vycházku, aspoň mi připnuli na vodítko malou štěknu, sami vzali velkou a šli jsme aspoň na chvíli do lesa. Taťka mi pořád podsouval vodítko s velkou štěknou, ale to já znám - ona zabere a já poletím. Není nad to mít na vodítku malou štěknu - já zaberu a ona letí.
10. 11. 2011 V noci mě začaly budit záchvaty kašle, přes den to neustalo, ba co víc - přidala se ještě urputná rýma. Mamku hned napadlo podívat se mi do pusy, jestli se konečně klube ten poslední chybějící zub, který předpokládala, že se začne drát ven o víkendu u dědy a babičky (tak trochu si říkala, že by to časté noční buzení mohli odskákat děda s babičkou, ale tak trochu dost se spletla). Špička ještě vyklubaná nebyla, ale moc k tomu nechybí. Přes veškeré nachlazení jsem si vyškemrala odpolední pouštění draka. Jen to bylo s malou úpravou - žádná procházka, na louku jsme dojeli autem, a abych nebyla zbytečně dlouho venku, dojel taťka, co nejblíž to šlo (a při té příležitosti to vzal do zákazu vjezdu). Ani mi nestačili vyndat draka z auta a už jim za zády stáli páni vébé. A že prý pan řidič vjel do zákazu vjezdu. Taťka to nakonec ukecal, takže to bylo bez pokuty, ale příště to prý bude za pětset, ale když teda jdou pouštět draka s dítětem, tak přivřou oči. A že prý jsem je od té pokuty zachránila já, tak mi mají za ty peníze něco koupit. Načež mamka (pochopitelně po odjezdu pánů policajtů) řekla, že jsem za ty ušetřené peníze právě dostala draka. Tsssss, a já se těšila na nějaké nové dárečky!
11. 11. 2011 Jo, co mě naučili, to mě naučili. Ale zase jsem slušně vychovaná a vím, co se sluší, a co ne, takže mi dnes sice ujelo „Do prdele, do prdele!“, ale hned vzápětí mi došlo, co jsem to vlastně řekla a hned jsem smířlivě dodala „To nežíká!“. Pak jsem ještě pobavila taťku, když jsem chytila mamku za nos a zeptala se „Kde máš frňák?“. Jo, čeština je krásná a květnatá řeč…
12. 11. 2011 Pořád mě trápí rýma a kašel, a dnes v noci jsem jako bonus přidala jedno počůrání. Ostatně mamka hned na začátku říkala, že s nějakou tou nehodou se sem tam počítá, takže vlastně žádné překvapení, ne? A tohle mi bylo téměř okamžitě prominuto v rámci nachlazení. Po snídani (standardně kornflejky s mlíkem) mi ještě naši naordinovali cibuli s cukrem, aby se mi dobře odkašlávalo, oblékli mě a vyrazili jsme za babičkou. Jen co jsme sjeli z dálnice, začala jsem se v sedačce vrtět a kňourat, že chci dolů, ale mamka si myslela, že chci jen odpoutat ze sedačky, a nereagovala. A pak se jen divila, když jsem obrovským obloukem vyklopila snad i včerejší večeři. Půl hodiny jsme pak stáli na polní cestě, já seděla polosvlečená (neb to schytala mikina, skrz kterou to proteklo na triko a kalhoty, skrz které to proteklo na punčocháče) vepředu na sedačce a naši vyndali mou autosedačku a lítali kolem ní venku s vlhčenými ubrousky. Zbytek cesty už jsem se držela, i když v jednu chvíli jsem měla namále (jen už jsem jaksi neměla co vyklopit). U babičky jsem řádila jak černá ruka, odmítla spát a bez ohledu na dopolední story jsem se cpala vším, co bylo po ruce - dort, buchta, jednohubky, mandarinka, banán… Domů jsme vyrazili až v šest a já pochopitelně padla za vlast, což nakonec mamka vzhledem ke všemu spořádanému jídlu vzala s povděkem, protože předpokládala, že ze spaní blinkat nebudu. Jen se dost divila, že ta hodinka spánku vedla k tomu, že jsem nakonec usnula až ve čtvrt na jedenáct.
14. 11. 2011 Ach ty dveře… Hrozně ráda je zavírám, ale ne vždycky se to vyplácí. Třeba zrovna dnes díky nim mamka neslyšela mé zbědované volání, že potřebuju na záchod, a když konečně cosi zaslechla, už bylo pozdě. Já už plakala a bobík byl v kalhotkách. Pochopitelně, že mě hned chtěla jít sprchovat, takže jsem preventivně, jako před každým koupáním, volala, že nechci mýt vlásky. Jak já nesnáším, když mi to teče do očí! Vzápětí po mém osprchování mamka vyrazila pryč a zůstali jsme doma s taťkou sami, tak se taťka pustil do učení barev. Když pak přišla mamka zpátky, hned se pochlubil, jak jsme se učili, ale sám byl překvapený, že jsem se trefila ve všech čtyřech učených barvách. Večer si ještě taťka vyškemral na mamce palačinky s marmeládou, tak se mi je taky snažili podšoupnout k večeři, ale já se dvakrát zatvářila dost důrazně na to, aby jim došlo, že tímhle se krmit nenechám, a že mi mají dát zbytek flákoty od oběda.
15. 11. 2011 V noci mě chytil tak silný záchvat kašle, že mamka vstala, doběhla mi pro kapičky a dala mi ještě jednu dávku v noci. Zbytek noci se mi spalo báječně. Dokonce tak báječně, že jsem se neprobudila na čůrání a ráno se pralo všechno - i polštářek a peřina. Zatímco mi mamka připravovala snídani, taťka mě trénoval v barvách. Nejdřív se zeptal, jakou barvu má sluníčko, tak jsem řekla, že žlutou, a pak chtěl, abych mu donesla žlutý korálek. No jo, jenže já se netrefila, přinesla červený, a když mi řekl, že tohle není žlutá barva, procedila jsem „Já to poselu. Já to dycky poselu.“ Dlouhou dobu si naši lámali hlavu, odkud že to mám, protože ač se u nás říká leccos, tohle tedy ne… No, nějaké tajemství si přeci taky musím nechat! Pak se ještě mamka mohla počůrat smíchy, když jsem šla na záchod s tím, že budu dělat bobíka, chvíli jsem tlačila, a nakonec jsem řekla „Nejde to…“. Už to vypadalo, že mě mamka sundá dolů, když to nejde, tak jsem honem řekla „Pude to!“, zatlačila a udělala tlačksichty, které umím udělat jen já, a sotva to žbluňklo, vítězoslavně jsem se usmála a řekla „Hotovo!“.
16. 11. 2011 Naši snad nemají rozum! V zápalu boje, abych se náhodou zase nepočůrala, mě v noci vytáhli z postele (sice jsem byla v tu chvíli vzhůru, ale vůbec se mi nechtělo vylézat ven) a odnesli mě na záchod. Snažila jsem se jim říct, že tam nepotřebuju, ale to dělali, že neslyší. Takže když mě pak chtěli posadit na prkýnko, prohnula jsem se párkrát do luku, aby mě tam prostě posadit nemohli, a teprve potom jim to došlo. Doufám, že takhle hloupé nápady nebudou mít častěji! Ráno si pak drhli jak o život zuby a o hodinu později mi došlo proč. Ten pan doktor, o kterém se zmiňovali, se jim měl totiž podívat na zoubek. Respektive na všechny. Což o to, s tím já problém neměla, jenže pak se chtěl podívat i na ty moje a to se mi fakt nelíbilo. Pokecat si, to jo, ale otevřít na něj pusu? V žádném případě! Nakonec přišel i taťka a mamka mě držela na klíně a taťka mi otevřel pusu jako kobyle. A ten drzý pan doktor řekl, že mám z toho cucání palce předkus, a že se to musí kontrolovat a případně bych časem dostala nějaká rovnátka. Doma jsem už vypilovala chození na spodní záchod - dojdu sama, svleču se, dám si tam svoje prkýnko, vylezu nahoru a od mamky jen očekávám otření po akci. Jenže dnes jí to nějak dlouho trvalo, než dorazila, tak jsem slezla, utrhla papír a s rukou s toaleťákem, vystrčenou z futer, jsem na ni čekala. Aspoň, že mě pochválila za tu ohromnou samostatnost! Večer přijel děda s prababi a byť mě mamka chtěla dát spát v sedm, rozjela jsem se tak, že i v osm s tím měla problém. No musela jsem si jich přece užít, ne?
17. 11. 2011 Po dlouhé době jsem zase měla neklidnou noc a čtyřikrát byla vzhůru (to aby si to děda s babičkou, kteří spali se mnou ve zvěřinci, pořádně užili). Díky tomu bych bývala chrněla až do alelujá, jenže to naši ne. O půl deváté mě přišli probudit a bylo po spaní. Ale aby na mě dávali pozor během celého dne, to zase ne. Díky tomu jsem šla na záchod a pěkně si nabila frňák, protože mi podklouzla noha ze schůdku a já spadla nosem přesně na stojánek s novinama (nezbytná součást našeho záchodu). Pak jsem ještě před odjezdem dědy a babičky předvedla další perlu-novinku ze svého slovníčku, a když mi spadly na zem korálky, řekla jsem „kuva páce“. No, co se v mládí naučíš… Jediná slušná je v téhle rodině babička, která vůbec nevěděla, co jsem to řekla. Ostatní zúčastnění mi moc dobře rozuměli. V noci jsem ještě potrénovala mamčina bolavá záda. O půlnoci zaslechla z chůvičky zvuky, nápadně podobné mému běhu po pokoji, tak vyletěla z ložnice jak postřelená holubice, ale mě už našla v posteli. Dost blbě na mě koukala, a mně bylo jasné, že musím s pravdou ven. „Bumbala jsem.“ To ale neznamená, že až zase nebudu chtít někdy večer spát, tak na ně nebudu hulákat pod záminkou „Já ci bumbat!“, aby mi šli dělat nahoru společnost.

29. měsíc

18. 11. 2011 Je fakt zajímavé, jak dokáže dospělé pobavit prosté sdělení „Já ci pustit Bobek!“. Aby nedošlo k nedorozumění - vůbec jsem nepotřebovala na záchod, jen jsem chtěla, aby mi naši pustili v telce mou oblíbenou pohádku o králíkách z klobouku… Mimochodem - hodně jsem si oblíbila jogurt s lentilkama a chutná mi tak moc, že zvládnu tři za den - jeden ke snídani, další ke svačině a ten poslední jako svačinový přídavek.
19. 11. 2011 Už mě přestalo bavit probouzet se na čůrání, takže už třetí ráno po sobě naši prali komplet všechno z mojí postele. Ještě včera jsem se probudila a plakala, že jsem počůraná, ale dnes jsem ráno taťkovi v klidu odsouhlasila, že jsem se počůrala. Nevypadal moc nadšeně. Ovšem jinak budu jednou ohromně sečtělá a moudrá. Ostatně už teď bych mohla leckterého dospěláka (třeba mamku) strčit do kapsy volbou čtiva. Dnes na záchodě jsem si zrovna vybrala taťkovu „Živou historii“. Hned si všimnul, že je časopis jinde, než byl, a šel za mamkou s tím, že je pro něj fakt překvapení, že taky čte ten článek o Hitlerovi, načež ona odpověděla, že ještě víc překvapený bude, až zjistí, že ten článek nečetla ona, ale já…
20. 11. 2011 Ráno by se v mamce krve nedořezal. Když jsem se probudila, půl hodiny jsem si v klidu hrála v posteli a nedožadovala se ničí přítomnosti. Mamce už to začalo být divné, že tak dlouho nepotřebuju na záchod, tak za mnou vyrazila. Já, stále spokojeně si hrající, odpověděla na otázku, jestli nepotřebuju na záchod, že jsem se počůrala. Skoro bych i řekla, že jsem ji tím dost vytočila. Zachovala ale dekorum, a když jsem jí to v takovém klidu sdělila, ve stejném klidu mi řekla, že v tom počůraném si taky dojdu dolů, a že mě osprchuje v dolní koupelně. No, tak to už se mi tolik nelíbilo a cestou po schodech jsem to dávala patřičně hlasitě najevo. Pak jsem se nějakou dobu odmítala obléct a vůbec jsem bojkotovala všechno, co šlo. Nakonec jsem se ale umoudřila a přišel báječný nápad - jít si hrát nahoru, když se tam taťka snaží spát. O půl hodiny později mi ještě pomohla mamka naklepáváním řízků, takže ve třičtvrtě na jedenáct se nám ho podařilo vyštípat z postele. Já ovšem zůstala nahoře, a když o mně dlouho naši neslyšeli, šel taťka zkontrolovat, jestli jsem náhodou něco neprovedla, nebo neusnula. Dveře byly zavřené, a když otevřel, našel mě hned za nimi v hromadě Čtyřlístků. Stačilo mu mé vysvětlení „Já si čítám Fifinku“ a zase odešel. Večer řekli, že mi dají ještě jednu šanci, protože dát mi na noc plínku by byl krok zpátky. Pak ale následovalo dlouhé domlouvání, že až budu potřebovat čůrat, musím na ně zavolat. Snažila jsem se to řádně natrénovat ještě před usnutím, a co deset minut jsem honila mamku nahoru s tím, že potřebuju čůrat, případně kakat. Jasně, že mi to nevěřila, jenže si nemohla dovolit nepřijít, když mě sama dlouze nabádala, že na ně mám zavolat.
21. 11. 2011 To byla noc… Když šli naši o půlnoci spát (včera nějak dlouho seděli u telebedny), ještě za mnou skočili do pokojíčku a využili toho, že jsem se zrovna zlehka probrala. Taťka se mě hned ptal, jestli potřebuju na záchod, tak jsem rozespale řekla, že asi jo. Ještě, že měl dost rozumu, a když viděl, jak mátožně vylézám z postele, na záchod mě odnesl, podržel mě a zas mě donesl zpátky do postele. I tak jsem mu málem zahučela do mísy. Mamka byla celou noc nastartovaná vyrazit za mnou, kdykoli budu vzhůru a ptát se na totéž, jenže když jsem ji probudila ve čtyři ráno, ani trochu jsem nebyla vzhůru, jen jsem si povídala ze spaní. Že už pak neusnula, byl čistě její problém. Já se pak probrala o půl hodiny později, to jsem se tedy vyčůrala, když mě k tomu přesvědčili, a před půl šestou už se z pokojíčku ozývaly songy jako „My jsme žáci 3. B“ nebo „Znáte Bořka, všechno spraví“. Mamka mi šla domluvit, že je ještě brzo a mám spinkat, ale já ji místo toho pohotově chytla za řetízek, aby nemohla odejít a zůstala tam už se mnou. Nakonec jsem ji propustila, nicméně o spaní už nemohla být řeč, takže se ke mně o půl hodiny později přestěhovala (naivně si myslela, že když si lehne ke mně, tak usnu) a během další čtvrt hodiny stihla pochopit, že tohle neukecá a šly jsme dolů. Před obědem jsem se zdejchla do pokojíčku, a jaké bylo mamčino překvapení, když mě nějakou dobu neslyšela, šla mě zkontrolovat a našla mě spící na gauči. Hned mě probudila, sadistka. Že prý taky spala jen čtyři hodiny, a spát se bude až po obědě. Pochopitelně, že jsem jí to vrátila. Sotva si lehla, vlila se mi do žil nová krev, a kdyby to šlo, klidně bych jí lezla i po hlavě. Nakonec jsem to zalomila ve tři (a mamka vůbec). Večer připravovala mamka taťkovi něco k jídlu, takže se mnou šel do postele taťka. Přečetl mi jen jednu pohádku, tak jsem si vynutila, aby ji nedával na horní postel. On mi ji nechtěl nechat v posteli, tak ji dal na zem. No co si asi tak myslel? Že ji tam nechám a budu na ni zálibně koukat?! Pochopitelně, že sotva zmizel, tiše jsem se vyplazila z postele, hodila knížku do postele, a když jsem slyšela, že jde mamka nahoru spát, honem jsem knížku zalehla a řekla „Nedávej naholu!“. Pochopila, že jestli mi ji sebere, nastane velký řev, takže neriskovala a jen se zeptala, jestli se ještě nechci vyčůrat. „Neci. Já zavolám.“ Bože, to se mě budou večer ptát pořád? Nechala jsem ji odejít, dojít do ložnice, lehnout si…a zařvala jsem „Mamkooooooo, já ci na záchooooood!“. Aby neřekla, trošku jsem toho ze sebe vymáčkla, za tu legraci mi to stálo.
22. 11. 2011 V noci mě prý chodili kontrolovat, jestli náhodou něco, ale ono nic, vydržela jsem až do osmi ráno, a to mě taťka, ještě polospící, odnesl na záchod, nechal vyčůrat a přenesl zase zpátky do postele. K mé nezměrné radosti se tam o chvíli později zčistajasna zjevila i babička, takže jsem jako obvykle zcela ignorovala přítomnost našich a se vším jsem nutně potřebovala pomoct právě od babičky.
23. 11. 2011 Tak jsem si tak po ránu skočila sama do koupelny vyčistit zuby, a když tam přišla mamka, usmála jsem se sama na sebe do zrcadla a řekla „Mám zuby kášný jako děda!“. Jen musím ještě nacvičit to prima vyndávání, to mi zatím vůbec nejde (a kupodivu mi to nejde ani s taťkovým chrupem, oproti tomu dědovu nějak podezřele drží na místě). K obědu mamka vařila čočkovou polévku (pořád si to pletu s hráškem, ale i tak ji zbožňuju), tak jsme musely ještě v rychlosti skočit do krámu pro párky. U kasy na mě mrkal prodavač za kasou, tak jsem se pro jistotu schovala za mamku, dokonce mě chtěl uplatit, ale nenechala jsem se. Tedy jen do doby, kdy mi to, co mi chtěl dát do ruky on, nedala do ruky mamka. Cestou domů jsem se ptala, co že to je. Prý že dáreček. Doma jsem ho hned chtěla rozbalit, ale mamka mi tvrdohlavě řekla, že ne. Chvíli jsem se vztekala, ale nezabralo to, tak jsem si to vzala na gauč, chvíli se uklidňovala, pak to zkusila rozbalit sama a… „Maminko, podažilo se mi to!“ „Co se ti podařilo?“ „Ozbalila sem dáleček.“ Hned u mě byla. Papír mi nechala, ale obsah jsem měla položit na stůl, abych prý od toho nebyla špinavá. Ale jen co zalezla zpátky do kuchyně, vzala jsem si ho. „Maminko, hamám!“ „Co hamáš????“ Zřejmě čekala, že jí řeknu, že jsem se pustila do toho pomeranče, co jsem měla nakrájený na stole, ale to já ne. „Hamám dáleček.“ Velká dobrota to byla. Jenže než jsem to stihla zdlábnout celé, sebrala mi to, a že prý bude oběd. Málem jsem se zvencla. I do koše jsem vlezla, jestli to tam nenajdu. Až později jsem zaslechla, že prý to byla čokoláda. Ať to bylo, co to bylo, fakt mi to chutnalo. Nakonec mi ale nezbylo, než se smířit s osudem. Ale já jsem holka šikovná, takže jsem si hned našla náhradu. Na špalku v kuchyni totiž mamka krájela ten párek do polívky, tak jsem si řekla nejdřív o kousek, pak o další, o další, pak o velký…a nakonec, když se mamka otočila a míchala omáčku, jsem si tam hrábla sama a nabrala si, co ruce stačily.
24. 11. 2011 Miluju čtení Čtyřlístku, a tak znám všechny, které mám k dispozici, téměř nazpaměť. Takže když jsem dnes s taťkou jedním listovala a říkala mu, že je tam drak, tvrdil mi, že jsem kecka, protože tam žádný není. „Taťko, ty tudlo!…“ Vypadal z mého oslovení dost překvapený a mamce cukaly koutky, ale on je fakt trdlo, protože ten drak tam vážně byl! K večeru se na nás přijela po delší odmlce podívat teta Helča. Pravda, přijela až v šest, a než jsem jí ukázala všechny svoje hračky a pokojíček, bylo třičtvrtě na sedm. Pak mamka zavelela, že už je dávno čas na koupání, a protože změna je život, hned jsem vyrazila z pokojíčku a u schodů jsem zavolala „Teto, pojď!“. Mamka koukala jak vyhoukaná sova.
25. 11. 2011 Ráno byla k mému velkému překvapení v pokojíčku babička. Kde a kdy se tam vzala, jsem vůbec netušila, ale hlavně jsem to neřešila. Podstatné je, že jsem měla ke komu přelézt do pelechu. A když odjela, dostala jsem slíbenou druhou babičku a jako bonus k ní i dědu. Hned po obědě jsme za nimi vyrazili, takže jsem si schrupla v autě, ať pak zbytečně nemarním čas spaním a pořádně si dědy a babičky užiju. Ale jen co jsme zastavili, byla jsem vzhůru, takže jsem mohla rychle zareagovat na mamčinu otázku „No co to je?“ „Asi ňákej idiot…“. Jo, zareagovala jsem sice rychle, ale úplně mimo mísu. Mamka se totiž podivovala nad tím, že je téměř prázdné parkoviště… Nicméně mamka usoudila, že mou slovní zásobu by mi mohl „závidět“ leckterý dospělák. Že už na mě byli děda s babičkou celí natěšení, o tom nebylo třeba pochybovat. Jen co jsme dorazili nahoru, hned mi ukazovali, že mi na večer koupili pohádku se Šmoulama. Jo, život je prima!
26. 11. 2011 Dneska jsme s dědou vedli rozhovor (respektive můj monolog) na vážné téma… „Děda má pindík. Taťka má taky pindík. Veeeeelkej pindík. Mamka má pusa. Veeeeeeuký pusa.“ Nutno dodat, že informace o taťkově velkém pindíkovi dědu nikterak nerozhodila, ovšem tomu, že má mamka velký prsa, tak tomu se od srdce zasmál. Po obědě mě naši nahnali spát a sami si vyrazili na nákupy. Když jsem se probudila, pořád ještě nebyli doma, tak mi chtěl děda pustit ty Šmouly, co mi koupil (jaksi mu uniklo, že už jsem z nich včera večer většinu zkoukla), jenže mu to nešlo, pak najednou zachrastily klíče ve dveřích a bylo po srandě. Zkusila jsem to na mamku, že chci pustit Šmouláky, ale ta mi řekla, že se pohádky pouštějí až večer před spaním. Pche! Kdyby jen věděla, kdy by se bývaly pouštěly pohádky, kdyby přišli později… Odpoledne chtěl děda vyvenčit malou štěknu, tak mu nabalili i mě. Díky tomu se dědova původní procházka jen kolem baráku protáhla na hodinový výlet. Nevím, jak štěkna (která nám jednou vzala roha domů, takže pak vyfasovala vodítko), ale já si rozhodně nestěžovala. Večer jsem se konečně dočkala Šmoulů a taky pohádky od dědy. Jen jsme se trochu nepochopili, když jsem se mu při jeho odchodu snažila říct, ať mi nechá otevřeno, a on si pořád myslel, že chci ještě jednu (pohádku). Fakt nechápu, jak mohl nerozumět mému „nech oteženo“… Ještě, že už měl z toho čtení vyschlo v krku a sám odešel, jinak by mi tam ty pohádky četl ještě za týden.
27. 11. 2011 Ráno jsme se pro změnu nepochopily s babičkou. Zcela záměrně jsem se ptala, kde je Pan Lux, protože jsem měla plný frňák, a chtěla jsem ho poprosit, aby mi odsál nudlíky. Ne, že by mi babička nerozuměla, jen jaksi nepochopila důvod mé otázky, tak ji ignorovala. Ještě, že mamka nespala zbytečně dlouho a těch nudlí mě zbavila. Pak vstal i taťka, a než mě mamka nabalila do venkovního, byl i taťka připravený vyrazit za dobrodružstvím, tak jsme si šli zase užít jednoho prima hradeckého hřiště. Dokonce mi naši domluvili sťuka s kámoškou Luckou. Já tedy vypadala jako dítě ze sociálních poměrů, protože Lucka byla nabalená jak pumpa, zatímco naši si všimli, že je venku deset nad nulou, tak mě nebalili úplně do zimního. Ale v porovnání s ostatními dětmi jsem pořád vypadala, jako bych byla oblečená pomalu do letního. No to bych chtěla vidět, co budou mít na sobě, až bude těch deset stupňů, ale pod nulou?! Na oběd jsme šli domů, tentokrát bez plačtivých scén, a pak mi bylo přislíbeno, že když honem usnu, až se probudím, bude tam teta Monča. Ne, že bych ji nechtěla vidět, to naopak (naši doteď nechápou, jak je možné, že jediný, od koho se ochotně nechávám učesat, aniž bych za to vyžadovala jediný úplatek, je právě teta Monča), ale spát se mi prostě nechtělo. A pak se otevřely dveře, někdo vešel dovnitř, tak jsem zvědavě vykoukla z postele, a jak jsem viděla, že to je teta Monča, honem jsem sebou plácla do postele ve smyslu „Já nic, já muzikant. Já vlastně děsně tvrdě spím.“. Když už nic jiného, přinejmenším jsem tím tetu ohromně pobavila… Zlehka jsem si nakonec přece jen schrupla, pak jsem se nechala nakrmit a pak už jsme vyrazili zpátky k domovu. K mému velkému úžasu tam zase byla babička, mrkla se mnou na Boba a Bobka, při tom mě nakrmila, ale velký zádrhel nastal v okamžiku, kdy se mnou chtěla jít nahoru, že mi přečte pohádku. Spustila jsem takový řev, že chci maminku, že se zalekla, zasedla zpátky k telebedně a pohádku mi nakonec přece jen šla přečíst mamka.
29. 11. 2011 Ráno mě mamka nabalila, vzala medvěda, králíka a šly jsme se podívat na Terezku. Ne, že by se mi paňdoktorka nelíbila, ale když se chtěla podívat na Terezku, odmítla jsem mamku pustit. Nakonec jsme udělaly kompromis - celou dobu jsem stála mezi paňdoktorkou a telebednou, držela mamku za ruku a kochala se pohledem na miminko…
30. 11. 2011 Před obědem jsme jeli na nákup a při té příležitosti mi s sebou naši vzali motorku a spojili jsme to s výletem. V krámě jsem pak v jednom vozíčku viděla miminko v sedačce a hned spustila, že chci miminko. No, když bylo v nákupním vozíku, tak je asi volně k sehnání, ne? Jenže taťka mi hned řekl, že teda fakt neví, jestli by mi ho paní chtěla dát, nakonec mě odvlekli pryč, ale náhradou za miminko mi koupili aspoň větší motorku, aby se mi líp jezdilo. Večer po koupání mi šel taťka zapnout Boba a Bobka, ale pořád něco mlel a já nevěděla, jak ho zastavit. Nakonec mě ale něco napadlo… „Taťko, nedělej blbiny a koukej.“ A zabralo to! Pak se mnou chtěl jít nahoru, protože byla mamka nějaká unavená, ale já začala vřeštět, protože jsem chtěla pohádku od mamky a bylo vystaráno. Udolala jsem je, mamka šla nahoru a ještě cestou se ptala, kterou budu chtít přečíst. „Bábovku!“ No, ještě, že se mnou šla nahoru mamka. Taťkovi by totiž určitě nedošlo, že myslím tu Červenou Karkulku, která nesla babičce v košíčku bábovku…
01. 12. 2011 Dnes ráno to vypadalo na pořádnou párty a oslavu. O půlnoci mě sice mamka budila, jestli nechci na záchod, ale to jsem řekla, že ne, tak mě nechala spát. Ve tři mě pak jen přikryla a nebudila, a o půl sedmé jsem si na ně po dlouhé době zase jednou sama zakřičela, že potřebuju honem na záchod. No takhle jsem se je už dlouho neviděla radovat. A aby věděli, jaký poklad se ve mně skrývá, vlezla jsem zpátky do postele, tam si sama hrála s celým arzenálem hraček, co jsem si tam natahala, a nechala je spát až do čtvrt na devět. Ovšem velká klika byla, že taťka usnul hodně slabým spánkem a zaslechl, když jsem znovu volala, že potřebuju na záchod. To jsem totiž potřebovala na malou i na velkou, a kdybych tohle všechno vyklopila do postele, asi by bylo po počátečním ranním nadšení - i když…mou vinou by to nebylo!
02. 12. 2011 Dopoledne jsme vyrazili za dědou a babičkou směr Hradec. Mamka si sice ráno dala svůj půllitr čaje s tím, že bude jako obvykle její první jídlo oběd, protože když jí dřív, vypadá, že skončí na záchodě, jenže jaksi nepočítala s tím, že vyrazíme až o půl dvanácté a ještě bude mít taťka popojíždění po Praze, takže příjezd do Hradce se rázem posunul na druhou hodinu. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než donutit zastavit u benzinky, aby si prý něco koupila, načež taťka pronesl, že myslí jen na žrádlo. No, a když se pak mamka vrátila do auta s jídlem, hned jsem na ni vrhla toužebný pohled s komentářem „Já chci žrádlo hamat!“. Zlehka se se mnou podělila, ale moc se jí teda nechtělo. Nakonec jsme do Hradce dorazili až po třetí hodině, taťka nás jen vyložil a odjel na chalupu. Mamka tak akorát stihla vybalit věci, děda mě nakrmil a já s mamkou vyrazila na nákup do krámu, který zavřel čtvrt hodiny před naším příchodem. Nu, spokojily jsme se s jiným obchodem, i když i položky nákupu se podstatně změnily. Jenže když jsme dorazily zpátky, děda byl fuč. Vrátil se v dosti rozverné náladě a mamka prohlásila, že jde právě včas na večerní čtení pohádky. Pak jsem ještě zaslechla, jak babičce říká, že dnes asi usnu dost rychle. Že prý bude stačit, aby na mě děda jednou dýchnul. Nevím, co furt měly, náhodou se mi dědova alko pohádka moc líbila, dokonce mi četl podstatně dýl, než kdy jindy! Být to na mě, do tý hospody ho klidně posílám častěji.
03. 12. 2011 Miluju babiččinu hovězí polívku. A ještě víc miluju hrášek v ní. Taky jsem dnes využila okamžiku, kdy se mamka otočila dozadu, aby se mrkla na něco zajímavého v televizi, hrábla jsem jí do talíře, nabrala na lžíci hrášek a mamka se na mě otočila právě v okamžiku, kdy jsem s tou lžící mířila do své pusy. Pak jsem se na ni ještě provokativně koukla a zeptala se „Kde máš hášek?“ Večerní pohádka z dědových úst byla prima, ale to včerejší pivo mu svědčilo víc, než dnešní mattonka, dnes to totiž pěkně odfláknul a rozhodně tam se mnou nepobyl tak dlouho.
05. 12. 2011 Včera jsme přijeli od dědy a babičky a dnes pro změnu přijela druhá babička. Byla tu celý den (tedy spíš se tu vždycky jen mihla, ale přišla akorát, když jsem večeřela), takže mi večer chtěla přečíst pohádku, ale já se nedala, začala vřeštět, že se mnou půjde nahoru maminka, vypustila jsem pár slziček, chytila se mamky za nohy a zoufale na ni koukala tak dlouho, až povolila. Nutno říct, že jakmile se mamka zvedla, že půjde, pláč, vzlykání a všechno ostatní rázem ustalo.
07. 12. 2011 Babička tu zůstala na několik dní, ale moc z ní teda nemám, většinou se tu zjeví jen na chvíli, delší dobu zůstane jen přes oběd, a třeba včera se vrátila, až když jsem už spala. Dnes večer ovšem přišla tak akorát na můj odchod do postele, a protože mamka něco dělala a musela to dokončit, neustoupila ani mému velkému breku, takže se mnou prostě nahoru šla babička a já měla smůlu. Tedy jen do jisté míry. Pohádky jsem si od ní přečíst nechala, ale hned poté jsem nanovo spustila plačtivou a nepřestala jsem, dokud nepřišla mamka a nedala mi osobně pusu na dobrou noc na pusu, nos a čelíčko, načež jsem si ji k sobě přitáhla a láskyplně jí to oplatila stejným olíbáním.
08. 12. 2011 V poslední době mamka začala prát jak o život, ale nepere nic, co by mi bylo, a když si s tím chci hrát, hned mě od toho žene, že je to ještě mokré, na sušáku, a hlavně, že je to pro miminko. Jenže já si nedala říct a chtěla jsem si ze sušáku ukrást jedny dupačky pro svoje miminko. A jak jsem tak za ně tahala, najednou mi na hlavě přistál celý sušák. No jo, tak holt měla mamka zase jednou pravdu. A když pak přišel taťka a hrnul si to k sušáku, hned jsem ho varovala „Taťko nešahej na to, nebo to na tebe spadne a budeš plakat!“. Večer (protože asi mamce začíná vadit, že si ji vynucuju večer do pokojíčku na spací rituály) četl taťka, nicméně mamka stejně musela přijít, aby aspoň olíbala mě a všechny hračky v posteli (a že jich tam mám!) včetně knížky, kde je na každé stránce jedno zvířátko a každé to zvířátko chtělo taky hudlíka na dobrou noc.
09. 12. 2011 Po delší době jsem se zase jednou v noci probudila sama na záchod, takže mamka usoudila, že mě zkusí zbytek noci nebudit. Výsledek? Pěkně jsem se vyspala a nepočůrala se! Ještě dopoledne přijeli děda s babičkou a naši toho hned využili a odjeli pryč, takže v mezičase, než se vrátili, měl děda tu čest jít se mnou na záchod. A ještě větší čest měl jeho prst, protože když mi děda otíral prdku, protrhl se mu papír. Za to se mi ovšem pomstil večer. Původně mi měla jít umýt vlasy mamka, ale chopil se toho děda osobně, tak se mamka dál věnovala svým činnostem. Pak mě děda vyndal, přenesl k telebedně, pustili mi Bobky (má zkratka pro Boba a Bobka) a mamce nešlo do hlavy, jak je možné, že mám i po půl hodině sezení u televize pořád úplně mokré vlasy. Omyl! Vlasy nebyly mokré, nýbrž mastné! Děda si totiž tak trochu spletl vlasový šampón s vlasovým olejem. Bylo mu sice divné, že to nepění, ale místo, aby se na to zeptal, kydnul mi na hlavu další dávku a zkoušel to napěnit. Nakonec došel k závěru, že to je asi nějaký novodobý dětský nepěnivý šampon! No jo, na obojím bylo napsáno hair, čert aby se v tom vyznal. Mamka dlouze zvažovala, jestli mě rovnou hodí do vany a omyje mi to, ale nakonec usoudila, že je ráno moudřejší večera, a že to třeba ráno tak strašné nebude.
10. 12. 2011 Mamka rozhodla, že zase zkusí nechat noční čůrání čistě na mě. Díky Bohu! Radši si je zavolám, když je potřeba, než aby mě dvakrát nebo třikrát za noc budili a nutili mě jít na záchod. Ovšem ráno jsem měla jiný problém - jen co jsem se probrala a hrábla si do vlasů, zděsila jsem se… „Mám na hlavě bordel!“ No, ráno bylo skutečně moudřejší večera, a než jsem se převlékla do tepláků, šla jsem rovnou do koupelny a mamka mi hned dvojmo umyla vlasy. Teda žádná hitparáda to nebyla, ale lepší, než mít na hlavě to, co mi tam včera vyvedl děda. Pak se mě snažil uplatit a dal mi něco zabaleného. „Jé dáreček! Já ho rozbalim, co tam asi bude?“ K mé velké (a mamčině podstatně menší) radosti tam byl fousatej Taťka šmoula, neboli další do postelové party na večerní líbačku s mamkou! Celý cen se mi věnoval hlavně děda a sem tam taky taťka, protože mamka s babičkou se vrhly na tu haldu vypraných hadříků pro miminko, co mě pořád tolik lákaly, a začaly je žehlit a uklízet. Večer jsem musela absolvovat ještě jednu dvojitou dávku mytí vlasů, protože já i děda jsme byli celý den terčem posměchu. No, mně to z vlasů konečně smyli, ale děda to bude mít na talíři asi ještě hodně dlouho.
11. 12. 2011 Konečně zase mé staré dobré krásné vlasy! Děda by měl pro příště dostat přísný zákaz mi je mýt, případně by měl být pod dozorem. Ale abych ho jen nehanila, dopoledne se mnou chtěl sám od sebe vyrazit ven, jenže já to tak dlouho protahovala, že jsme nakonec vyrazili až po obědě. Ale stálo to za to! Sice jsme se třikrát vraceli - nejdřív pro miminko, pak pro kočárek, a pak ještě pro klíče, které si děda zapomněl vzít, ale procházka to byla prima. Odpoledne ale děda s babičkou zase odjeli a naši měli trochu obavy, že ztropím velkou scénu. Jenže já jsem dítě moudré a vím, že zase přijedou, takže jsem jim jen v poklidu zamávala. A večer jsem se snažila vymyslet nějaký fígl na mamku, aby se mnou zůstala v pokojíčku co nejdýl. Na jednu možnost jsem přišla - drapnout ji za vlasy, držet a nepustit. „Já tě držím za vlasy.“ „To vidím.“ „Ale já tě nepustím.“ „No tak to si jenom myslíš.“ „No to teda nepůjdeš“ Pochopitelně, že jsem tenhle boj opět prohrála, ale přinejmenším jsem tím získala pár minut k dobru.
12. 12. 2011 Na co ta mamka myslí? Jak může vařit polívku a zapomenout tam zavařit hrášek?! Já si toho všimla pochopitelně hned ve chvíli, kdy přede mne postavila talíř. Jen jsem mrkla do talíře a hned se ptala, kde je hrášek? Asi ji budu muset při tom vaření víc kontrolovat.
13. 12. 2011 Ráno jsem chtěla pomoct mamce a vzala jsem jí telefon, že ho odnesu dolů. Jenže držet se jednou rukou zábradlí a v druhé držet telefon, miminko a Šášu, je poměrně náročný úkol. Na a co z těch tří věcí mi asi tak mohlo vypadnout? Pochopitelně, že to byl mamčin telefon. A hned, jak se taťka probudil a šel dolů, jsem mu musela celou historku odvyprávět, aby byl v obraze, jaké jsme měly s mamkou ráno. „Odnesla jsem telefon dolů a rozbila ho úplně.“ „Jo tak to byla ta rána? To seš ale trdlo, viď?“ „Já jsem trdlo pořád.“ Pak jsem podobně zabodovala ještě jednou, když jsem si pokecala úplně čisté triko jogurtem. „Já jsem úplně čuník asi. To asi musíme vyprat.“ Nutno vyzdvihnout, že přesně vím, k čemu je takové pokecané tričko dobré - tak akorát na vyprání! Dopoledne jsme ještě vyrazili na nákupky, a protože to bylo dlouhé nakupování, naši se rozhodli, že se tam i naobědváme. Objednali, a když nám ta paní jídlo podávala, slušně a hlasitě (aby to slyšeli i ti okolo) jsem za nás všechny zvolala „Děkujeme, paní!“
14. 12. 2011 Dnes bylo řečeno, že snad ani nemůžu být dítětem našich. Mamka totiž uvařila k obědu brokolicovou polívku, nandala mi ji na talíř, zvedla mě do židličky a pak si vzpomněla, že by mi asi měla ještě sepnout vlasy, aby mi nelezly při jídle do pusy. Donesla mi mé milované křupinky za česání, položila je přede mne a já je se slovy „Nechci křupinky, chci brokolicovou!“ odsunula a vrhla se na polívku.
15. 12. 2011 Sem tam mám i svůj „perla den“, jako třeba dnes. Mamka zase něco šudlala v kuchyni, pak si tam dřepla a vypadala fakt blbě, tak jsem k ní došla, zeptala se „Seš unavená? Dej ruku, já tě odvedu.“ a udělala přesně to, co jsem slíbila. Pěkně jsem ji odvedla až ke gauči a počkala si, až si sedne. Co by si beze mne počala, když není taťka doma?! A pak jsem ještě ukázala, jak mám dobrou paměť (a taky jak moc se mi líbí ti večerní Bob a Bobek) - povedlo se mi rozlít trochu mlíka na stůl, tak jsem zavolala na mamku, že jsem pocintala stůl. Přišla, vyndala Perlan na utírání, otřela stůl a odešla. Za chvíli jsem ale volala znovu. „Potřebuju Perlan!“ „Na co?“ „Potřebuju utřít stůl.“ „A proč?“ „Protože práce šlechtí.“
16. 12. 2011 Mamka opět myslela na bůhvíco. Sice vařila mou oblíbenou hovězí polívku, jenže jaksi pozapomněla, že jí došla zelenina a jediná zelenina, kterou doma má, je mražená balená. Patrně si myslela, že to nepoznám, a kydla to do polívky. No tak to tedy prrrrrrr, tohle já jíst nebudu a basta. Když zjistila, že tohle do mě nedostane, zkusila to rozmixovat, ale já nejsem žádný hlupák. Poznám přece dobrou mamčinu doma dělanou polívkovou zeleninu, ne? Trochu jsem ji tím potrápila, ale zase jsem to vynahradila svou laskavostí, ochotou a nebetyčnou šikovností. Večer jsem totiž vyrazila do postele o chvíli dřív než ona (ještě mi totiž musela najít Taťku Šmoulu), a cestou nahoru jsem s sebou vzala i ty hadříky, co ležely připravené na schodech. Nejsem přece hloupá a vím, že na schody mamka vždycky pokládá věci, které chce odnést nahoru. Jenže když šla pak za mnou, marně to tam hledala. „Lucinko, ty's brala něco ze schodů?“ „Oblečení pro miminko.“ Postřehla jsem, jak mamka marně bloudí očima po mé posteli a jeho okolí a hledá. „A kam jsi ho dala?“ „Uklidila do skříně!“ Pak už jen mamka otevřela miminkovu skříň a našla všechny ponožky přesně tam, kam patří. Teda ale ta koukala!
17. 12. 2011 Konečně jsem přišla na to, jakým způsobem funguje dávkovač mýdla, takže bylo nutno toho hned využít. Jen je škoda, že přišlo mamce zvláštní, že jsem tak dlouho v koupelně a úplně zticha a šla se tam podívat. To už ale bylo umyvadlo plné bublin a já se v tom rukama rochnila tak, že jsem měla mokré nejen tričko, ale i tepláky. K večeru jsem si pak poprvé v životě užila „odložení k televizi“ - mamka totiž pracovala v kuchyni a taťka se jí rozhodl pomoct tím, že vyluxuje a vytře a potřeboval, abych mu v tom neťapala. Musím říct, že to moje přišpendlení k televizi se mu fakt povedlo!

30. měsíc

18. 12. 2011 Mamka od rána stála v kuchyni a zase tam něco čochnila. A já, celá zvědavá, si k ní přinesla židličku, vylezla na ni a sledovala, co to dělá. Prý že vykrajuje cukrovíčko. A moc se mi to líbilo, asi jí s tím příští rok budu muset trochu pomoct! Jenže největší překvápko mi připravila v době, kdy jsem spala. Viděla jsem to na lince, už když jsem šla ze schodů dolů… „Jů, to jsem ještě neviděla, co to je?“ „Perníčky.“ „Ty jsou krásný!“ A fakt byly - barevný, namalovaný, a bylo tam toho spousta - motýlci, oslíci, ježci… Chvíli jsem ještě mamku pozorovala, jak všechna ta zvířátka maluje, ale pak jsem si všimla, že mám doma kamaráda… „Hele, maminko, strašidlo!“ „Strašidlo? A kde?“ „Támhle, u stolu!“ „No ale to já se ho asi budu bát.“ „Neboj, maminko, to je hodný strašidlo, to tě nekousne. Ahooooj, strašidlo, pojď ke mně!“ K večeru přijel děda a v rámci odvykací kůry závislosti na mamce se mnou chtěl jít do pokojíčku a přečíst mi večerní pohádky. No, krapet jsem to zazdila - tak dlouho jsem brečela a skandovala pro mamku, až se taťka nakrknul, popadl mě, odnesl plačící nahoru a byla jsem bez pohádky.
19. 12. 2011 Zbožňuju čištění zubů. Respektive zubní pastu. Díky tomu jsem ochotná si od doby, co jsem se naučila odšroubovat víčko ze zubní pasty, zuby čistit nesčetněkrát denně. Jenže se mi párkrát podařilo na kartáček té pasty vykydnout víc, než by bylo zdrávo (mně to tedy vůbec nevadilo, ale naši s tím měli nějaké problémy), a taťka mi pastu začal schovávat. A zrovna dnes jsem ji celá zoufalá hledala…a nenašla. Jenže jsem dítko inteligentní a umím si poradit v každé situaci. A protože už vím, jak se zachází s tím dávkovačem mýdla… Jenže jsem zbytečně moc pravdomluvná a mamce jsem se přiznala, že mám na kartáčku mýdlo. A než jsem si tím stihla pořádně vydrhnout zuby, už mě vláčela do koupelny, kartáček mi sebrala a ještě mě donutila si vyplachovat pusu. Tak si občas říkám, jestli se těm dospělákům vůbec někdy člověk zavděčí…
20. 12. 2011 Dneska jsem se rozhodla pomoct mamce trochu s miminkem. Mimořádně ale s tím jejím, co má v břiše. Prostě jsem se v jednu chvíli lekla, aby miminko nespadlo, tak jsem ji chytla za břicho, a držela ho. No co kdyby náhodou?
21. 12. 2011 Další krůček k mé samostatnosti - poprvé jsem si došla nahoře na záchod úplně bez pomoci. Tedy, ne že bych normálně potřebovala pomáhat, ale na horním záchodě není redukce pro můj pidizadeček, takže jsem si vždycky volala naše, aby mě tam vysadili a přidrželi. No, a dnes jsem to zkusila bez pomoci a klaplo to! Na mamku už jsem pak jen zavolala, že jsem udělala bobíka a čekala s utrženým papírem, až mi přijde otřít prdku. A jak jsem byla nadšená vlastní nezávislostí, když jsem potřebovala odpoledne znovu na záchod, vyběhla jsem si schody nahoru, odskočila si tam (mamka za mnou hned běžela, ale já ji ze záchoda vyhodila, že to zvládnu sama) a hned poté jsem šla zpátky dolů. No musela jsem svůj nový um ukázat i před taťkou! Večer jsem trošku zlobila s vysazením do jídelní židličky od taťky, protože jsem mermomocí potřebovala, aby mě tam vysadila mamka. A jak jsem před taťkou utíkala, běžela jsem se schovat k mamce, jenže jsem do ní trochu víc vrazila a ta se mě, lehce roztrpčená mým „maminka obdobím“, obořila, že jí nesmím vrážet do bříška a ptala se, jestli se těším na miminko. A když se na mě tak osopila, pěkně mě naštvala, tak jsem celá vzteklá řekla, že ne. Jenže během jídla se mi to v hlavě rozleželo a uprostřed mlčení jsem řekla „Těším se na Teezku.“. Ovšem mamka už v té době zapomněla na náš předchozí rozhovor a hned mě podezírala, že jí oznamuju, že se těším na televizku (což byla pochopitelně taky pravda, už mám lehký Pavlovův reflex a vím, že po večeři a koupání mi pouští Boba a Bobka). Až po chvíli jí došlo, že ten zkroušený a kajícný pohled byl věnován miminku. Vždyť kdy slyšela, že bych řekla slovo televizka? Pro mě je to přece odjakživa telebedna!
22. 12. 2011 Dnes jsme si s mamkou vyprávěly o Ježíškovi. Prý přiletí a hodným dětem přinese dokonce dárečky! Ovšem má to i jiné úskalí - prý musíme mít doma pořádek, jinak by nás ten Ježíšek nenašel. No, moc se mi to teda nezdálo, ale pro jistotu jsem se do toho hned pustila a dobrovolně poprvé v životě uklidila všechny korálky a kostky, které obvykle naopak jen roztahuju po bytě a vztekám se, když je chce mamka uklízet. A aby na mě ten Ježíšek nezapomněl, sama jsem si řekla o Pana Luxa a vyluxovala jsem obývák. To by bylo, aby mi nic nedonesl! Pak jsem celý večer vyprávěla našim, že Ježíšek přiletí, jak bude mávat křidýlkama, a jak mi přinese ty dárečky.
23. 12. 2011 Ráno se mamka smála, protože jen co jsem se probudila, začala jsem si zpívat svou aktuálně nejoblíbenější písničku „Hody, hody, doprovody“. Mě je totiž úplně jedno, že je právě advent a tahle písnička trochu nezapadá do daného období. Hned po snídani jsme jeli na nákup, trochu jsem dělala fóry, protože tam bylo tolik lidí, že na mě nezbyl žádný dětský nákupní vozíček ani nákupní auto, což mě dost namíchlo a zpočátku jsem odmítala jít nakupovat. Nakonec jsem si ale mohla nabrat do velkého vozíku jogurty s lentilkami a svůj oblíbený sýreček, takže se mi na ty počáteční problémy snáz zapomínalo. Po obědě mi byl nadělen děda s babičkou. Ježíšek to tedy nebyl, ale taky dobrý. Mamka se zase upíchla ke kuchyňské lince, hadru na prach a podobným nesmyslům, ale já měla o zábavu postaráno. A večer jsem pro jistotu nedělala zbytečně velké scény (i když malé jsem si neodpustila), když se mnou chtěl jít děda na uspávací rituály místo mamky. Dokonce jsem se obešla i bez Boba a Bobka, protože jsem byla děsně dlouho ve vaně (děda byl řádně poučen, že vlasy mýt nepotřebuju). Neprohloupila jsem - podařilo se mi z dědy vymámit pět pohádek, zatímco s mamkou už po třetí pohádce ani nehnu. Taky by mě zajímalo, jestli nás zítra ten Ježíšek fakt najde, poslední dva dny jsem se snažila šlapat jak hodinky, a když mě to napadlo, i sem tam něco uklidit, tak by to mohlo klapnout.
24. 12. 2011 Ráno čekalo naše velké vánoční překvapení - o půl sedmé jsem s pláčem utíkala na záchod a volala mamku. No jo, nějak se mi to poprvé po těch 14 dnech, co mě naši v noci nebudí, vymklo kontrole a nad ránem mě probudilo mokré pyžamko. Byla jsem naprosto zdrcená. Mamka mi dala čisté povlečení a pyžamko, ale jaksi už se nedočkala toho, že bych znovu usnula, takže jsem po hodně dlouhé době zase vstávala takhle brzo. Měla kliku, že tam byli děda s babičkou a nemusela se mnou vstávat. Nakonec jsme vydrželi v posteli skoro do osmi a teprve pak jsme šli dolů. A tam čekalo velké překvapení pro změnu mě - v obýváku nám blikal vánoční stromeček! S dědou jsme si ještě před obědem udělali výlet na vláčky, aby se mi dobře spalo. Děda sice s sebou pro mě nafasoval rukavice, ale já je nechtěla, protože jsem měla ruce v kapsách bundy a děda dal na mé tvrzení, že mi není zima. Díky tomu pak mamka říkala, že cvrnknout mi do prstů, tak mi hned odpadnou. Pravda, měla jsem ty kolíky ledový, ale když já si teď tolik ujíždím na ty kapsy… Taky jsem pak u oběda tvrdila, jak jsem ospinkaná, i když to s tím spaním zas tak horké nebylo. Nicméně díky tomu, že jsem dnes vstala mimořádně brzo, poměrně rychle jsem usnula a spala přes hodinu a půl. Řádně odpočatá jsem se pak vrhla na druhého dědu a babičku, kteří přijeli, zatímco jsem spala. Pozdě odpoledne ještě dorazil strejda Kuba s tetou Lenou. Měli kliku, přijeli tak akorát včas na jídlo. Já si pak strejdu odtáhla do pokojíčku, ještě ho neviděl, tak jsem se musela pochlubit. Pak přišla mamka a chtěla mě převléct do šatů, prý abych se líbila Ježíškovi, jenže mně se nechtělo a dobrou půl hodinu jsem stávkovala. Díky tomu jsem ale prošvihla jeho vyhlížení z okna, a ve chvíli, kdy mi mamka dočesala culíky, dole zazvonil Ježíšek, a než jsme doběhly s mamkou dolů, byl fuč. Ovšem dárečků, těch tam nechal spousty! Taky jsem se do nich hned pustila a škubala papíry jeden za druhým. To dvoudenní uklízení a sekání latiny se mi vyplatilo, dárečků jsem tam měla tolik, že jsem pomalu nevěděla, co dřív. A tohle všechno mě tak nabudilo, že jsem tam s dospělákama byla až do deseti! Pak mě tedy nekompromisně odvedli do postele, ale stejně musím říct, že Vánoce jsou prima věc!
26. 12. 2011 Po delší době ke mně vstal ráno taťka, mamka vypadá v posledních dnech lehce zdrchaně. Dělat fóry a dožadovat se mamky mi přišlo zbytečné, stejně bych se ničeho nedovolala, tak jsem využila aspoň jeho přítomnosti a hned poté, co jsem se vyčůrala, vrazila jsem mu do ruky miminko. „Tatínku, obleč miminko, ty seš na to šikovnej.“ Evidentně se mu do toho ale moc nechtělo, tak jsem ho trochu popohnala… „Taťko, obleč ho, aby nebyla zima. Šup, šup!“ Ovšem co jsem oplakala, byl fakt, že mě po snídani začal taťka oblékat, že spolu pojedeme za babičkou. Jenže mamku jsme nechali doma! Nakonec mi (jako ostatně vždy) nezbylo nic jiného, než smířit se s faktem, že si mamka musí odpočinout, a že s námi prostě nikam nejede. Poměrně rychle jsem ale zapomněla na fakt, že jsme mamku nechali doma a spokojeně jsem si cestou k babičce schrupla. Na místě mě pak čekalo velké překvapení - Ježíšek, ten popleta, nám zapomněl dát nějaké dárečky a nechal je u babičky, a naopak pár dárečků pro babičku dal k nám. No jo, asi toho na něj bylo moc. Pak jsme šli taky na výlet, nejdřív jsem z toho byla trochu paf, ale brzo jsem se vzpamatovala. Šli jsme totiž do domečku, kde bydlí kravičky, telátka, ovečky a kozy. Telátka jsem si hladila a kozy jsem dokonce i krmila! Jen jedna, potvora drzá, když dožrala rohlík, se mi chtěla pustit do mých krásných rukavic! To jsou ale dneska zvířata… Babičku jsem dorazila po návratu, když šla pro něco do lednice a měla mě za sebou, aniž by o tom věděla. Postřehla mě až v okamžiku, kdy jsem se, hledíc do ledničky, zeptala „Tak co si dáme?“. Když už byla tma, chtěl taťka zase vyrazit zpátky za mamkou, ale to už se zase nechtělo jet mě, takže jsme odjížděli skoro hodinu. Úspěšně se mi dařilo potřebovat nejdřív pít, pak jíst, pak čůrat a dokonce i bobíka jsem ze sebe dostala v rámci protažení času, stráveného u babičky. V šest ale taťka vyhrál a finálně mě naložil do auta. A z toho těšení, jak mamce převyprávím všechno, co jsem dnes viděla a zažila, jsem zase usnula. Samozřejmě, že jsem se probrala, když auto zastavilo doma, ale jen jsem přeběhla domů (taťka mě chtěl odnést, ale já chtěla jít mermomocí po svých), naši mě chtěli převléct do pyžama, což jsem odmítla, takže mě taťka oblečenou (tedy ten v tričku a punčocháčích) přenesl do postele, abych rovnou pokračovala v načaté činnosti. No jo, byl to náročný den.
27. 12. 2011 Po náročném včerejším dni následovalo náročné ráno. Tedy náročné jak pro koho - já byla úplně v pohodě, ale mamka v těch čtvrt na sedm, kdy se mnou vstávala, moc čerstvě nevypadala. No, měla jít včas spát, muselo jí přece být jasné, že když spím prakticky od šesti od večera, rozhodně nebudu spát do půl osmé jako obvykle… Pak jsem jí ještě uštědřila malou lekci, když jsem jí po půl hodině chození po obýváku řekla, že mám úplně černý ponožky, protože tam je nepořádek. Na to se mě snažila přesvědčit, že jsem kecka, a že tu nepořádek není, protože luxovala. Pche! „Já nejsem kecka, já jsem Lucinka!“ Odpoledne jsem pak namalovala na kreslící tabulku čupr trupr obrázek, jenže mamka byla zrovna v koupelně, tak jsem ho položila na zem a zavolala na ni. „Mamkooooo, namalovala sem obázek! Podívej!“ Přišla, mrkla na něj a jako by to sama nepoznala, zeptala se, co to je. S radostí jsem popsala, že je to tatínek s maminkou. No, a když mi řekla, že je to krásný, hned jsem toho využila… „Mamko, vyfoť to!“
28. 12. 2011 Ráno se mnou vstal taťka a mamka toho konečně jednou využila a zůstala v posteli. To bych chápala, ale že chrněla až do půl jedenácté, to tedy překvapilo i mě. Ale stěžovat jsem si nemohla, s taťkou jsme vybarvovali omalovánky, co mi nechal Ježíšek u babičky, prohlíželi jsme si knížku, a když se mamka konečně vyhrabala z pelechu, celá čerstvá a odpočatá si se mnou šla s radostí číst Čtyřlístky, co jsem našla pod stromečkem. A hned jak jsem si na to vzpomněla, donutila jsem taťku zapnout na stromku světla. No přece toho musíme využít, když už tam jsou, ne? Pak jsme s mamkou ještě tak trochu vymalovávaly omalovánky a já udělala epesního medvěda na kreslící tabulce, to jsem mamku dostala! Razítkem jsem tam totiž „namalovala“ hlavu a k ní jsem jen domalovala čtyři čáry jako ruce a nohy a pyšnila se tím, jak jsem namalovala medvěda. Jo, jsem mazaná, fikaná a chytrá. A to mi naši pořád tvrdí, že jestli budu nadále bouchat hlavou do gauče, vypadne mi mozek nosem! Dnes se mohli přesvědčit o tom, že je stále na správném místě. A večer započali tvrdou výchovu, kterou už avizovali před dlouhou dobou. Jen se k tomu pořád neměli, tak jsem z toho měla akorát tak srandu. No, dnes mě legrace přešla. Večer jsem tak dlouho tvrdila, že nechci jíst polívku, až mi ji sebrali. Což o to, to by takový problém nebyl, problém vyvstal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že mi tentokrát žádnou náhradu nenabídnou!
29. 12. 2011 Včera večer to ještě s hladem šlo, ale v noci to bylo o poznání horší… A zajímavé je, že naši slyší úplně všechno, ale když jsem v noci volala, že chci hamat, nikdo se ani neozval. Jo, ale když jsem se pak vzbudila znovu a přeběhla jsem si lehnout na gauč, byli tam během pár vteřin a hnali mě zpátky do postele. A já přitom tak moc chtěla spát zbytek noci na gauči! A ráno, ráno jsem se naučila vytáhnout naše z postele a okamžitě a střelhbitě se dostat dolů do obýváku. Když jsem totiž chtěla na záchod, hned mě nahnali zpátky do postele, ale když zavolám, že mám v nose nudlíky a potřebuju je odsát, nezbyde jim nic jiného, než vstát, sejít se mnou dolů, kde je Pan Lux a pak už odmítnu jít zpátky do postele a jim nezbyde nic jiného, než tam se mnou zůstat. Zato v poledne vyžaduju pohádku naprosto pravidelně. Vždycky sice řeknu, že chci přečíst jednu pohádku, ale nakonec se z toho vyklubou tři. A nejlíp čte mamka, to dá rozum. Takže když mi dneska chtěla na čtení podsunout taťku, dožadovala jsem se jejího čtení. „A proč by nemohl číst taťka?“ „Potože to neumí!“ „No prosím tě, proč by to neuměl?“ „Potože je blbej!“ Uznávám, trochu jsem to přehnala, ale jak jinak ho naštvat natolik, aby tam nechtěl jít?
30. 12. 2011 Ráno jsem po pár dnech, kdy jsem naše vytáhla z postele prakticky hned po probuzení voláním, že mám v nose nudlíky, zase zůstala v posteli dobrou půl hodinu od probuzení a hrála si. A večer jsem, snad úplně poprvé, neoplakala vypnutí Bobků. Však mě taky mamka dopředu řádně varovala, že to je poslední pohádka, takže až skončí, přepne se to na pány (má zkrácená verze pro „Televizní noviny“), a že prý se dohodneme, že až skončí Bobci, nebudu plakat. Tak jsem teda neplakala. Hezky jsem ji nalákala na to, jak jsem rozumná, a když mi pak šla číst ještě pohádky před spaním, předběhla jsem jí a řekla „Ta je poslední. Pak si hajnu a budu pinkat, jasný?“. Mamce to bylo úplně jasný, jen trochu jinak, než mě. No, obvykle mi přece čte pohádky tři, tak nemohla čekat, že tahle druhá bude opravdu poslední…
31. 12. 2011 Ty Vánoce jsou tak prima! Sice se ještě sem tam zeptám, jestli nepřiletí Ježíšek, a vždycky se dozvím, že přiletí až za rok, ale jinak dávají v telebedně každou chvíli nějakou pohádku, což si náležitě užívám. Ovšem o večerní Bobky se nenechám připravit… A večer jsem začala mamce jako menší inovaci dávat pusu nejen na pusu, nos a čelíčko, ale taky na ouško. Vždycky jí odhrnu vlasy a pořádně mlasknu, protože čím víc mlasknu, tím víc sebou cukne a o to víc se mi to líbí.
01. 01. 2012 V noci prý bylo děsné rodeo, dokonce vlezla malá štěkna dobrovolně do boudy k té velké, ale o ničem z toho jsem neměla ani ponětí a spala jsem jak dudek. Zato naši asi jo, prý šli spát až v jednu ráno. No, a když začali zabírat, probudila jsem se a dožadovala se pití. Ráno mamka zase vypadala docela děsivě, a to jsem nijak zvlášť brzo nevstávala, až ve třičtvrtě na osm. Má chodit včas spát a nevymlouvat se! Dopoledne jsem si vzala příklad z mamky a malinko jsem se…jak to slušně říct?…rozpapala. Ke snídani mé oblíbené kornflejky s mlíkem, pak mandarinku, nashi a ještě půlku jablka. Jen hlupáka by překvapilo, že jsem potom odmítla polívku a z novoroční čočky jsem vyžrala jen párek (zas tak najedená, abych ho oželela a nechala ho tam ležet, jsem nebyla). Odpoledne jsme se s našima vydali na vláčky, ty fakt žeru, a taky mi slíbili labutě, jenže když jsme došli k řece, nebylo tam vůbec nic. Jen nechápu, že si ty ptáky neumí trochu líp ošéfovat a zajistit si jejich přítomnost, když už se za nima táhneme takovou štreku… Večer jsem mamce dala pusu, láskyplně se na ni podívala, řekla „Mmmmmmm, ta byla sladká! Fuj!“ a otřela si pusu.
02. 01. 2012 Ráno jsem se projevila jako pravá džentlvůmenka (nebo gentlemanka?). Vzbudila jsem se, že potřebuju pít a čůrat. To jsem ještě zapadla do postele. Jenže za pár minut jsem volala znovu, že potřebuju zase na záchod, a po vykakání už jsem na férovku mamce řekla, že jdeme dolů. Nakonec jsem se nechala ukecat, abych si ještě chvíli hrála v pokojíčku a mamka mohla ještě zalézt zpátky do postele. Teda ale už je načase, aby se naučila chodit včas spát a neměla choutky vychrapovat bůhvídokdy. Na druhou stranu - i přes nedostatek spánku měla dostatek energie na to, aby navrhla odpolední výlet ven. Přijel na otočku i děda, tak jsme vzali štěkny a všichni společně jsme se vydali do Prokopského údolí na vyhlídku. Mamka s taťkou nakonec říkali, že jsem tímhle výletem s naprostým přehledem strčila do kapsy hradeckého dědu i oba bratránky, protože děda prý při svém jediném výletu na tohle místo hekal už v první třetině cesty tam a bratránci, kteří tam byli asi před 4 lety, se nechali cestou zpátky nést. To já, ve svých necelých 2,5 letech to dala bez brblání celé po svých i přes to, že jsme šli většinu cesty ve tmě (domů jsme se vrátili ve čtvrt na sedm) a v blátě, kde se nám to pěkně klouzalo.
03. 01. 2012 Ráno jsem zhltla svůj příděl kornflejků a ještě si došla pro nášup. Ještě, že tak! Potom totiž vylezl z pelechu i taťka, všichni jsme se oblékli a vyrazili na výlet. Tedy spíš jsme mamku vysadili u nějakého Pandoktora a my s taťkou jeli na procházku. Nemohla jsem si stěžovat - houpačky tam byly, dokonce i hroch tam byl, a pak tam byla ještě nějaká bláznivá paní, co pořád běhala sem a tam. Když nás míjela potřetí, nadšeně jsem zvolala „Hele, paní utíká!“. Odpoledne jsme si ještě střihli výlet na mašinky a dostat mě odtamtud byl výkon téměř nadlidský. Pořád jsem chtěla čekat na dalšího Elefanta nebo Regio Jet. Nakonec mě tedy naši k cestě domů přece jen udolali. Tam jsem se vrátila ke své oblíbené domácí činnosti - malovala voskovkama na papír. Tentokrát to bylo „velký kolo“, ale bylo tak velký, že se mi na ten papír jaksi nevešlo a kus jsem ho omylem namalovala na stůl. Za mnou seděl taťka, ale než na to stačil jakkoli zareagovat, řekla jsem „Jejda!“ a počmáraný kus stolu překryla čtvrtkou… Podstatné je vědět, jak rychle a snadno řešit nastalou situaci. A v tom já jsem kabrňák! K večeru jsem pak běhala za mamkou jak pejsek, ale v jednom okamžiku, když šla do kuchyně, jsem se vypařila. Hledala mě na gauči, za gaučem, pod stolem…všude marně. Až ji napadlo jít se podívat na záchod. Cestou na mě ale stejně volala, kde jsem, jenže já v tu chvíli fakt nemohla odpovědět. Až když došla k záchodu, koukla jsem na ni jak Bůh pomsty (ovšem je možné se při tlačení tvářit inteligentně?) a řekla „Já tady mrdim, číkni!“. No jo, po fialkách holt nevoním, zato opět vím, jak takovéhle situace řešit - stačí zmáčknout to stříkadlo a hned to tam po fialkách voní. A jako bonus dne jsem dostala Perníkovou chaloupku. Tu chaloupku, co mamka sama pekla a zdobila. Jakmile se zeptala, jestli ji chci sníst, zeptala jsem se „To‘s dělala?“ „No, to jsem dělala.“ „Ta je kásná!“ „A je dobrá?“ „Hmmmmm, dobota!“. Načež se mamka významně podívala na taťku a řekla „Ještě, že tě mám…“. A taťka dokončil větu „Jinak by tě nikdo jinej nepochválil, viď?“
04. 01. 2012 Těsně před obědem si mamka vzpomněla, že vlastně ještě musí něco koupit. Snažila jsem se ji přemluvit, aby s námi šly štěkny, ale nepovolila, tak jsem si vzala aspoň žirafu na špagátu a táhla ji za sebou. Pravda, trochu se nám ten nákup protáhl a párkrát jsem málem nabourala do sloupu, protože jsem pořád koukala dozadu, jestli ta žirafa pořád jede za mnou… Oběd jsem poprvé v životě jedla kompletním příborem a musím říct, že se mi to dost líbilo a díky té zábavě jsem snědla nejen všechno maso, jak je u mě zvykem, ale i všechno okolo. A má nenažranost nebrala konce ani večer - to jsem snědla talíř polívky, pak jsem si ještě řekla o chleba (mamka na mně chtěla šetřit, tak mi dala jen půlku krajíce), pak o další půlku, a když už jsem si žádala třetí půlku, taťka mamce řekl, že mi ji dávat nemá, že ji nesním. Ale já si stála za svým, mamka dala nakonec na mě a mé dnešní večerní skóre tedy bylo talíř vývaru a jeden a půl krajíce chleba se sýrem. Pche, a ani mě nebolelo bříško, jak mě varovala mamka! Večer snad poprvé neslyšeli, že jsem potají vylezla z postele a přelezla na gauč, kde jsem usnula. A když šli naši spát a kontrolovali mě, mamka si vůbec nevšimla, že jsem na gauči a hledala mě v posteli. Až když mě tam nenašla, podívala se na gauč, ale to už jsem se lehce probrala a sedla si. No, jenže ona si myslela, že si dělám srandu jako obvykle a schovávám se, tak na mě vybafla „Co tady děláš?“. A já, rozespalá, se tak lekla, že jsem vyletěla z gauče, a s pláčem fofrem přeběhla do postele, kde mě mamka dalších pět minut musela utišovat, abych přestala plakat a znovu usnula.
05. 01. 2012 Ráno se mamce nějak nechtělo vstávat, a sice mi řekla, ať jdu dolů, že jde hned za mnou, ale já došla do obýváku a mamka pořád ležela v pelechu. Tak jsem se rozhodla, že bych jí mohla pomoct a pustila se do úklidu věcí ze stolu. Jenže jsem odnesla do kuchyně na linku půllitr a všimla si, že nebliká stromeček, a ten mamka vždycky ráno zapíná. Chvíli jsem se snažila strčit ten kabel do zásuvky, ale nešlo mi to, tak jsem znovu volala na mamku. Jenže ta pořád nešla, tak jsem to zkoušela dál a mamku vytáhlo (a okamžitě) z postele až moje radostné volání „Povedlo se mi to! Jsem šikulka! Osvítila jsem stomeček!“. Tímto aktem jsem si vysloužila taťkův pozdrav „Ahoj elektrikářko!“. V poledne i večer mi četl pohádky taťka (k velkému údivu našich jsem dvakrát moc neprotestovala), protože mamka skuhrala, že má rýmu, bolí ji v krku a nemůže mluvit. Jenže večer to se mnou neumí taťka skoulet tak dobře jako mamka, takže když odcházel, byla jsem krajně nespokojená a plakala jsem. Pak jsem se šla „uklidnit“ mlácením hlavou o gauč, jenže na to naši přišli a skrz chůvičku mě nahnali zpátky do postele. Ovšem já na ně vyzrála - napodruhé jsem těsně před chůvičku hodila největšího plyšáka, co jsem měla v posteli a díky němu naši neslyšeli, že jsem z postele vylezla. Problém byl, že ten gauč začal vrzat, jakmile jsem znovu začala bouchat hlavou, takže na mě naběhl taťka. No, a když na mě naklusnul potřetí, už byl fakt naštvanej a začal vyhrožovat, že jestli nepůjdu hned do postele, odnese mě do postýlky pro miminka. Ten vyvalil bulvy, když jsem mu řekla, že chci do malý postýlky! A ještě víc je valil, když mi dal v ložnici na zem matraci, já si sbalila polštářek a deku a bez řečí si tam šla lehnout. Oba byli přesvědčení, že po chvíli pobytu tam (ve tmě a s téměř zavřenýma dveřma, aby zima z ložnice nevyběhla do bytu) se přesunu zpátky do pokojíčku, jenže místo toho jsem tam zůstala a spokojeně usnula. Do pokojíčku jsem se dostala až v noci, když šli naši spát a odnesli mě tam.
06. 01. 2012 Ráno jsem se překvapivě neprobudila v ložnici, ale ve svém pokojíčku, tak jsem vyběhla, rozrazila dveře do ložnice a s dekou v podpaží řekla, že jdu do malý postýlky. Pěkně jsem si ulítla na reklamu s králíkama, co zpívají „Hody, hody doprovody“ a mamku napadlo, najít mi je na počítači. Jen netušila, že se na ně budu chtít dívat půl hodiny v kuse a budu si ten jeden klip přehrávat sama i bez její asistence. Večer jsem si nechala přečíst od mamky pohádky, ale když odešla, začala jsem na ně volat, že chci do malý postýlky. Nakonec mi musel taťka ukázat, že pelíšek z ložnice zmizel, takže bych neměla kde spát. Dlouho trvalo, než jsem zabrala, pak jsem se jednou lehce probrala, taťka běžel nahoru, ale než dorazil, znovu jsem spala. Mrknul na mě a dolů šel s tím, že jsem se počůrala a usnula. Aspoň, že mozek používá mamka a řekla, že je to nějaký divný, že jsem se už dlouho v noci neprobudila na čůrání, navíc jsem zrovna dnes večer po dlouhé době byla na záchodě ještě před usnutím. Samozřejmě, že pravdu měla mamka. Když šli spát, sice nesli nahoru náhradní prostěradlo a pyžamo, ale ať sáhli, kam sáhli, všude bylo sucho. Fakt netuším, kam to ten taťka šahal, že přišel na to, že jsem se počůrala!
07. 01. 2012 Protože jsem večer docela dlouho nemohla usnout, vzbudila jsem se až o půl deváté. Chvíli jsem ještě pobyla v postýlce, pak jsem se zvedla, vlezla do ložnice, zavřela za sebou dveře (neb mě taťka včera upozornil, že když jdu do ložnice nebo z ní, musím za sebou zavírat dveře) a vlezla k našim do postele. Pak jsem si ale vzpomněla na stromeček a rozeběhla se ho dolů rozsvítit. Mamka běžela za mnou a hned mě naháněla, abych se převlékla do tepláků. Chvíli jsem dělala, že neslyším, tak mi to párkrát zopakovala, načež jsem k ní přišla a zeptala se „Co to na mě hulákáš?“. Po obědě jsme jeli zase na nákup, a když jsme dorazili zpátky domů, všimla jsem si fleku na mamčiných kalhotách. „Ušpinila sis kalhoty? Potože seš tudlo? Dělala jsi blbiny?“ No jo, jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá - když se něčím pokapu já, jsem trdlo, cinta a dělám blbiny. Tak proč by na tom měla být mamka jinak? Krom toho jsem si taky všimla, že jí z ponožky vykukuje palec… „Kdo ti to ukous'?“
09. 01. 2012 Taťka bude patrně jmenován vrchním nákupčím. Dneska jsme totiž dopoledne odvezli mamku do nemocnice na nějaké kontroly a jen ve dvou jsme vyrazili na nákup nových zimních bot a bačkůrek. Docela jsem tam bavila přítomné dámy, protože když mi taťka nabídnul první bačkůrky na vyzkoušení, koukla jsem na ně a řekla „Neci, ty se mi nelíběj!“. Nějaké jsem si vyzkoušela, ale nelíbily se mi na noze, na některých byla cedulka na šňůrce a já si je kvůli ní odmítla zkoušet (i když mi taťka řekl, že cedulku sundáme, až je koupíme). Nakonec mi ukázal jedny růžový princeznovský bačkůrky a ty mi padly do oka. Přesně podle mého gusta. Paní prodavačka mi ještě nabízela, jestli nechci bačkůrky s koníkem, ale taťka ji honem zadržel, aby nic dalšího nenabízela a znovu mi připomněl ty princeznovský. S těmi jsme nakonec taky odjeli. A fakt jsem si vybrala dobře! Ani na odpolední spaní jsem si je nechtěla sundat, dokonce jsem si je sama od sebe obula po koupání a šla v nich do pokojíčku, což nebývá obvyklé (v poslední době mě naši do chození v bačkůrkách museli dokopávat, každou chvíli jsem si je zouvala a chodila bosa). A večer, když mamka odešla z pokojíčku, jsem se potají vykradla z postele, sebrala bačkůrky ze země a položila si je vedle sebe na polštář. No přece nebudou spát na zemi jako úplně obyčejné boty…
10. 01. 2012 Ráno jsme vstávali všichni brzo, taťka jel k nějaké paňdoktorce a my s mamkou měly jet vyzvednout peníze. Z peněz nakonec sešlo (takže se nekonala ani žádná tajná dámská nákupní horečka), ale když už jsem byla oblečená, vyrazily jsme aspoň na nákup a do knihovny (jako by mamce nestačila má knihovna plná pohádek!). V obchodě jsem si vzpomněla, že potřebuju čůrat a cestou ze záchodu se mi v mysli vynořil včerejšek, kdy jsme byli s taťkou taktéž na dětském záchodě a hned potom jsme šli nahoru na oběd do Mekáče (když to pak taťka prozradil mamce, vstávaly jí hrůzou vlasy na hlavě) - já dostala dětské menu s hranolkama, džusíkem a hračkou a tuze jsem si v tom libovala! Logicky jsem se hned mamky zeptala, jestli „Deme hamat?“. Hned mi vpálila, že jsem před chvílí snídala, v obchodě si vyškemrala ke svačince Brumíka a právě ho snědla. Na moje argumenty, že mám hlad, vůbec nebrala ohledy. Když jsme přišly domů a v rychlosti připravovala oběd, byla mnou donucená zamyslet se sama nad sebou. Já šla totiž taktéž vařit oběd pro svoje dvě miminka. A když jsem krmila to první, druhé mi říkalo, že chce taky hamat polívčičku, načež jsem mu odpověděla „To máš blbý, tu už spapalo tamto miminko.“ No, mně mamka taky sem tam řekne, že to mám blbý, že tohle nebo tamto nejde, já jen používám to, co jsem okoukala… Po obědě jsme se jeli podívat na babičku, hned jsem jí řekla, že po kolejích jezdí dlouhej Elefant a Regio Jet. Chvíli vypadala, že neví, o čem je řeč, tak jsem jí to zopakovala a nakonec musela mamka objasnit, že jsem si tak trochu ujela na vláčky. No ona snad fakt nezná Elefanta! Když pak s taťkou něco řešili u počítače, nenápadně jsem zatahala mamku za kalhoty, ukázala do rohu místnosti a zeptala se „To je telebedna?“. Po kladné odpovědi následovalo mé jistě zcela očekávané „Co si pustíme?“. No, nepustili jsme si nic. Já byla během pár minut navlečená v bundě a vyrazili jsme zpátky k domovu.
11. 01. 2012 Já ty nové bačkůrky fakt zbožňuju. A to až tak, že jsem se prý dnes v noci probudila a volala, že chci obout botičky. Ta mamka ví, jak na mě. Odpoledne jsem usnula v pokojíčku na gauči, což nebylo nic neobvyklého, ale když mě přišla probudit (prý kdybych spala moc dlouho, nechtělo by se mi spát v noci), potřebovala jsem se probrat, tak jsem ještě chvíli ležela a vrazila si do pusy palec. Že mi vypadají zoubky, to na mě nezabírá - to už ví. Tak na mě zkusila, že se mi budou děti smát. To se mi moc nelíbilo, ale nakonec opět zvítězil palec. Ale když mi pak ukázala, že mám na palci bolák, a řekla mi, že to mám z toho, jak mám pořád palec v puse, přišlo jasné rozhodnutí - „Nebudu si už cucat palec.“. Vzápětí mi ale došlo, jak závažnou věc jsem řekla, a než se mamka stačila začít radovat, doplnila jsem „Jen malinko…“.
12. 01. 2012 Dopoledne jsem měla slíbeno, že půjdeme ven, ale nechala jsem se tak dlouho nahánět, až se mamka naštvala a šla si místo procházky umýt vlasy. Hned jsem ji šla zkontrolovat, jestli to dělá správně, a poučila ji, aby si pořádně opláchla ty bublinky. Dívala se na mě dost nevěřícně, tak jsem ještě dodala „Jasný?“ a s hlavou vztyčenou si odešla hrát do obýváku. Na procházku nakonec došlo, ale až po obědě. Já si vyškemrala na vodítko malou štěknu a ještě jsem naše komandovala, kudy a kam půjdeme. A myslím, že jsem v tom docela dost dobrá… O půl šesté večer už jsem se začala dožadovat odchodu do vany a koupání. Dlouho se ze mě naši snažili dostat, proč. Nakonec jsem řekla, že se vykoupu a bude Bob a Bob. Tak, a bylo to venku! Jenže svým prozrazením jsem stejně ničeho nedosáhla, televize se nezapnula a koupat jsem se šla ve stejný čas jako kdykoli jindy. Za to jsem se našim rozhodla pomstít. Když mi pak dočetli pohádky před spaním, začala jsem si pakovat hračky a vylézat z postele se slovy „Já chci ven.“. „Nepůjdeš“ „Půjdu, to budete čubrnět!“ Ovšem jediný, kdo nakonec opustil místnost, byla mamka. Spustila jsem pláč, a když se mamka vrátila a ptala se, proč brečím (patrně čekala, že jsem se přinejmenším praštila), po pravdě jsem odpověděla „Protože's odešla.“. A jaký to mělo výsledek? Dala mi pusu a stejně znovu odešla…
13. 01. 2012 Před obědem potřebovala mamka děsně nutně dojet na nákup a já jsem tam (jako tradičně) začala potřebovat na záchod. A protože se mamka vymlouvá na svůj obří pupek, že mě moc nechce zvedat, a že jí jedno závaží stačí, šla jsem na pánský s taťkou. Což o to, je mi jedno, kam půjdu, hlavně, že půjdu. Potřebovala jsem na velkou, takže to bylo na delší chvíli a v mezičase někdo vlezl do vedlejší kabinky. To probudilo mou zvědavost a začala hovořit na dané téma, jenže taťka mi nerozuměl. „Cože? Ušoun?“ „Jo, Ušoun.“ Z kabinky se ozvalo smrkání, což se neobešlo bez mého komentáře „Pan Ušoun mrká!“. A následující zvuk jsem taktéž neopomenula hlasitě okomentovat… „Pan Ušoun prdí!“ No, taťka měl evidentně dost co dělat, aby tam nevyprsknul smíchy. A těžko říct, co se odehrávalo v hlavě Pana Ušouna ve vedlejší kabince…
14. 01. 2012 Ráno jsem našim zase jednou dopřála řádnou dávku spánku. Chrněla jsem totiž až do devíti! Taťka hned po snídani odjel a místo něj přijela babička s dědou. Mamka nás chtěla vyhnat ven, ale dědovi se moc nechtělo, tak jsem si ho odvedla nahoru do pokojíčku - to aby se zbytečně nemotal mamce v kuchyni při přípravě oběda. Jenže když jsme přišli zpátky dolů, mamka měla zlité tričko - ta taky nemůže zůstat bez dozoru. Navíc vypadala, že o tom vůbec neví, tak jsem ji na to musela nějak decentně upozornit… „Ty seš trdlo, ty ses pocintala!“ Nakonec nás mamka stejně ven vyhnala. Původně jsem si myslela, že půjdeme na mašiny, ale děda změnil trasu a nakonec jsme šli omrknout hračky do hračkářství. Mamka to pak okomentovala, že má děda poměrně dost odvahy, že mě vzal do hračkářství, ale on mě vychválil do nebes, že jsem si tam pokoukala a bez problémů odešla. No jo, celá já! Jen děda podezřele rychle zapomněl, jaká jsem hodná, šikovná a dokonalá, a když jsem se chtěla po večeři dívat na Bobky (tedy králíky z klobouku kouzelníka Pokustóna), pořád mě rušil, dloubal do žeber, mluvil na mě a dělal všelijaké kašpárky. Celkem úspěšně se mi ho ale dařilo ignorovat. A když mi pak četl v posteli pohádky, nechala jsem ho číst a jednou rukou před sebou držet polštář. Kupodivu vůbec neprotestoval, polštář chytil a držel. Jenže pak mu jednou poklesla ruka a děda mě načapal…s palcem v puse! Tím odhalil můj fígl, který jsem doteď účinně používala na taťku - ten si vždycky lehnul ke mně, já mu položila polštář na hlavu a on četl minimální škvírkou (takže na písmenka viděl, což bylo podstatné, a na mě už neviděl - což bylo neméně podstatné). No jo, když na mamku jsem krátká, ta - jakmile jsem si vrazila palec do pusy - hned řekla, že přestane číst. Ale na taťku jsem na docela dlouhou dobu vyzrála (a nebýt dědy, asi by mě jen tak neodhalil)…
15. 01. 2012 V noci jsem se probudila na pití, ale protože se mnou v pokojíčku spali děda s babičkou, nešla ke mně mamka, ale děda. Poprvé jsem se mamky s brekem dožadovala tak, že přišla, ale pak už jsem se spokojila jen s dědou. Pokaždé si se mnou chvíli pokecal (což mamka nedělá), takže jsem se nadobro probrala a pak si dědu volala každou chvíli k sobě. Taky jsem mu ve čtyři ráno převyprávěla celý začátek Boba a Bobka - nevypadal dvakrát moc nadšeně. Na druhou stranu jsem se ráno vzbudila až o půl deváté. Děda (pochopitelně) řekl, ať jdeme s babičkou dolů, že za chvíli přijde a tak nějak se mu zavřely oči. Já ho nakonec šla probudit (lehce naočkovaná mamkou a babičkou, přičemž mamka mi připomněla dědovu včerejší škodolibost a zákeřnost, když mě nenechal koukat na Bobky), a když se mě děda zeptal, kdo že mě k tomu navedl, všechno jsem svedla na babičku (u mamky bych si fakt nerada rozházela, kdo by mi četl každý večer pohádky?). Nakonec opravdu z pelechu vylezl, a když přišel dolů, pozdravil naše „Nazdar šoumeni!“. No on snad z nedostatku spánku špatně viděl?! Musela jsem ho upozornit, že „To není šoumen, to je maminka a tatínek!“. Děda si dal ke snídani kafíčko (chtěla jsem ho s ním krmit, tak jsem mu donesla a nasadila bryndák s komentářem „Aby si se nepocintal.“) a já se po obědě konečně dočkala mašinek. S dědou jsme šli zkontrolovat, jestli tam pořád stojí Regio Jet a měli jsme velký úlovek - čtyři jedoucí vlaky a z toho dva Elefanti! Po návratu zvenku už u nás babička s dědou zůstali jen chvilku a vyměnili se s dědou a prababičkou, kteří u nás zůstali až do večera. A díky tomu, že jsem nespala ani včera, ani dnes po obědě, jsem večer vytuhla prakticky okamžitě a dokonce i bez pohádky, protože mamka vařila a prý se nemohla hnout od sporáku a taťka se odmítnul zvednout od zpráv. Nakonec jsem usnula v pokojíčku na gauči, a když mě pak taťka přenášel do postele, zlehka jsem se probrala a v polospánku řekla „Nechci sundávat bačkůrky.“. Taťka poslechl a já mohla spokojeně spát dál.
16. 01. 2012 Dopoledne mamka odjela zase za nějakou Bílou Paní, tentokrát jí to tam ale trvalo extra dlouho - celé 4 hodiny! Mezitím jsem řádně potrápila taťku - nejdřív jsem nechtěla jíst polívku, pak druhé jídlo, pak jsem s brekem odešla nahoru, usnula, a po probuzení jsem byla tak hladová, že jsem zhltla dva jogurty. A to vše jsem stihla v době mamčiny nepřítomnosti! A když se pak vrátila, byla celá nějaká zdrchaná, pořád polehávala a poflakovala se a dokonce šla do postele dřív, než já! S tím ale souvisel můj velký problém - až do vypnutí Bobků bylo všechno v pořádku, ale když došlo na lámání chleba, tedy odchod do postele, přišel ukrutný řev, že chci maminku. Ječela jsem teda hodně, takže mamka rozhodně spát nemohla, ale nebylo mi to nic platné, protože z postele prostě nevylezla a já nakonec musela zamáčknout slzu a spokojit se s taťkou. Když dočetl pohádky a odešel, ještě jsem se pokoušela dovolat mamky, aby mi donesla aspoň pití, ale opět přišel jen taťka. A to prý mamka zanedlouho na pár dnů zmizí pryč. No to jsem zvědavá, jak to tu s taťkou skoulím!
17. 01. 2012 Dnes se mamka zase dopoledne zdekovala pryč - tentokrát na podstatně kratší chvíli, prý jen na masáž. Já s taťkou zatím dojela koupit granule pro velkou štěknu a cestou zpátky jsem tak dlouho drndala, že chci nahoru, že mám hlad (v překladu to znamenalo „taťko, odvez mě do Tesca a kup mi jídlo u McDonalda“), až taťka svolil. No, u mamky by mi to takhle snadno neprošlo… Odpoledne jsem si přes sklo pokecala s malou štěknou - „Bumbáš? Nebumbáš? Tak bumbej, když nebudeš bumbat, sežere tě ta lev!“.

31. měsíc

18. 01. 2012 Nechápu, proč mamka nestojí o mou pomocnou ruku. Třeba dnes odpoledne jsem (ten den už asi pošesté) myla umyvadlo. To spočívalo v tom, že jsem si vyndala ze šuplíku kartáč, vymáčkla na něj tekuté mýdlo, pustila vodu a umyvadlo kartáčovala tak dlouho, dokud nebylo plné pěny (ta byla zároveň na umyvadle, mých vlasech a ruce jsem měla zapěněné téměř k ramenům). A když jsem ho drhla už 20 minut v kuse, mamka přišla, odbublinkovala umyvadlo, mě i zrcadlo, vypnula vodu a mě (plačící) odvedla do obýváku. Tam mě nalákala na Pana Luxa. Jenže ne, že bych luxovala já - luxovat chtěla ona a já měla odklidit hračky. Nakonec jsme udělaly kompromis - já to uklidila, mamka vyluxovala a já to po ní ještě přeluxovala. Párkrát jsem Pana Luxa odložila a skočila si ke stolečku pro kus mandarinky, a takhle jsem luxovala dobrých 20 minut. Ovšem to mamce opět nebylo po chuti, takže nejdřív Pana Luxa vypnula, a když jsem si ho chtěla opětovně zapnout, vytáhla ho ze zásuvky. Pochopitelně, že jsem spustila řev, a když se mi mamka snažila domluvit, že je Pan Lux unavený, vysvětlovala jsem jí, že tu máme pořád bordel, takže musím luxovat. Tvrdila mi, jak tu už máme čisto, tak jsem se sehnula, rozhlédla se kolem sebe a ukázala na zem. „Tady je boudel!“ „To není bordel, to je poškrábaná podlaha.“ Tak dlouho jsem to nehtíkem dloubala, až jsem to oddloubla… „Je to boudel, koukej!“ V tomhle boji jsem sice zvítězila, ale moc mi to nepomohlo - Pana Luxa mi stejně nezapojila. Co by za to jiní dali, kdyby jim chtěl někdo doma dobrovolně luxovat?! Večer přijel děda, mamka dnes začala plašit, že prý by tu už mohla být brzo Terezka, tak ho povolala. K všeobecnému překvapení jsem nijak zvlášť neprotestovala, když se mnou šel děda večer nahoru číst pohádky místo mamky.
19. 01. 2012 Hned první noc jsem dědovi řádně osladila. Já mu dám, chodit spát takhle pozdě! Než šel spát, vyběhnul si ke mně třikrát schody, protože jsem se pokaždé vzbudila a začala kňourat. Pak, když si šel konečně lehnout, jsem se opět probudila, tentokrát na pití. Jenže děda si zrovna četl, takže bylo v pokojíčku spousta světla, k tomu jsem se dožadovala mamky a od dědy se odmítala napít, a než se mamka dostavila, nadobro jsem se probrala. Díky tomu jsem následující zhruba hodinu dědu oblažovala úryvky z Bobků, písničkami a sem tam jsem mu svým zmlknutím dala naději na klidný spánek, který jsem vzápětí vyvrátila další dávkou hovoru. No, pořád říká, že si mě jednou vezmou na víkend nebo třeba na týden k sobě, tak by měl vědět, do jakého podniku se to chce pustit, ne?
20. 01. 2012 No tohle! Ten děda snad neumí jít zavčasu do postele. Včerejškem se vůbec nepoučil, ba co hůř - šel spát ještě později! Nemám ponětí, v kolik zalehl do postele, ale rozhodně to bylo hodně pozdě, vzhledem k tomu, že se mu už před obědem začaly zavírat oči. Já si s ním chtěla malovat, ale on mě nutil, abych mu zazpívala. Tak jsem mu zpívala, ale chtěla jsem, aby se na mě při tom koukal… „Dědečkůůůůůů, otevži očičkaaaaa!!!“ „Na zpívání mi stačí mít otevřený uši, oči můžu mít zavřený.“ A měl je zavřené tak dlouho, až z toho nadobro usnul a prospal i oběd! K životu se probral, až když už jsem byla já v posteli. Budiž mu ale k dobru, že se mnou vyrazil po mém šlofíku a odpolední sváče ven, a i když tvrdil, že jdeme jen na chvíli kouknout na mašinky, mrznul tam se mnou skoro hodinu a půl a krom téměř deseti mašin jsme to ještě vzali k řece omrknout labutě. Pravda, než jsme vyrazili, dělala jsem trochu fóry a na dědovu otázku, jestli půjdeme na Elefanta (pro neznalé na dlouhou dvoupatrovou mašinu), jsem důrazně odpověděla „A já ti žikám, že to stálo 10 miliónů dolaů!“. Na dlouho se mi je podařilo zabavit přemýšlením, kde jsem k tomuhle přišla. A řekla bych, že na to stejně nekápli.
21. 01. 2012 Mamka se pořád k ničemu nemá, Terezka taky ne, takže z toho nakonec nejvíc těžím já, protože tu mám neustále k dispozici dědu. Dnes se sice tak trochu vrátil k normálu a začal znovu víc a víc sedat k počítači, ale pořád ho zvládám jakž takž udolat na čtení, malování a stavění s kostkama.
22. 01. 2012 Byla jsem odhalena! Má předvčerejší hláška „A já ti žikám, že to stálo 10 miliónů dolaů!“ totiž nebyla z mé hlavy a naši už přišli na to, odkud to mám. A odkud jinud by to mohlo být, než od Bobků!
23. 01. 2012 Děda mě naučil bezva věc - válet se v posteli do deseti (a dýl). Kupodivu jsme vstali a kde nic, tu nic. Tedy spíš kde nikdo, tu nikdo. Ale děda mi pustil telebednu, tak jsem dvakrát moc osazenstvo bytu neřešila. Při obědě jsem si zase vzpomněla, že mi tu někdo chybí a chtěla vysadit do židličky od maminky, jenže děda mi řekl, že maminka tu není a měl to vyřešené. Nakonec dorazil domů taťka, ale to už jsme byli dávno po obědě a po mamce nebylo ani vidu, ani slechu. A pak mi to děda řekl - prý mám konečně sestřičku!
24. 01. 2012 Včera dědovi a taťkovi prošla mamčina nepřítomnost bez problémů, zato dnes jsem jim to dala řádně sežrat. V šest ráno jsem se probudila a začala volat „Kde je maminka? Já chci maminku!“. A když pořád nešla, rozplakala jsem se a nebyla vůbec k utišení. Nakonec jsem ještě na chvíli usnula a dopoledne jsem s mamkou aspoň telefonovala - aspoň něco. Hned jsem jí povyprávěla, že jsme byli včera s dědou koukat na bagr a na mašinky a mlela jsem a mlela a mlela. Sem tam jsem si teda taky trochu něco vymyslela, ale to jen v zájmu toho, aby bylo to moje vyprávění zajímavější. Dopoledne byl taťka pryč a my tu zůstali s dědou zase sami, tak mi pustil telebednu a šel škrábat a vařit brambory. No jo, jenže přišel ras (čti taťka) a vypnul ji. „Tati, pusť telebednu, já chci koukat!“ „Žádný takový, nic nepustím!“ „Já to žeknu dědovi!… Dědo, taťka vypnul telebednu, pusť ji!“ Ovšem co mi řekl děda, mi vyrazilo dech…„Jo, holka, na to já jsem malej pán.“. Tak to vypadá, že se tu bude telebedna zapínat jen na tajnovku.
25. 01. 2012 Dopoledne mi bylo oznámeno, že po obědě přijede děda Luboš s babičkou. Prý že se pojedou podívat za mamkou. Ale nevím, proč má otázka „Přijede děda Luboš zachránit maminku?“ způsobila jejich smích. Taťka opět odjel pryč a my tu s dědou připravili kaši k masu, co včera uvařil taťka. Pro tentokrát jsem si pro změnu postavila hlavu, že nebudeme jíst, dokud nebude doma tatínek, takže jsme čekali do dvou odpoledne, než dorazil domů. Taťka s dědama nakonec odjeli za mamkou a Terezkou a babička šla se mnou do pokojíčku číst pohádky před odpoledním šlofíkem. K mé nemalé radosti sice odjel děda Luboš, ale prababi tu zůstala a já se tak trochu přeorientovala z dědy, kterého jsem v posledních dnech vyžadovala k úplně všem činnostem, na prababičku. Tak doufám, že se děda nenaštve!
26. 01. 2012 No páni, dneska byl den D! Nebo spíš ten T? Taťka před obědem odjel, my se najedli, já šla spát, a když jsem se vzbudila a šla dolů, uviděla jsem v kuchyni mamku! „Ahoj, maminko moje, to jsem já, Lucinka!“ Byla jsem nadšená, že ji zase vidím, ale pak se mě ptali, jestli chci vidět miminko a tak mě tím překvapili, že jsem se rozeběhla na gauč, skočila na něj, sedla si a přemýšlela, jestli jo, nebo ne. A když mi řekli, že je miminko v postýlce u gauče, hned jsem slezla a šla se tam podívat. Mamce jsem předvedla, že vím, kdo to je - „To je moje sestšička!“ a pak už jsem je jen a jen překvapovala. Každou chvíli jsem se chodila na Terezku dívat, opatrně jí sahala na ručičky a nožičky, hladila ji po vláskách, dávala jí pusinky na čelíčko, a hlavně (ale ani jednou mi to nevyšlo) jsem se ji snažila vzít si ji od mamky do náručí. Když ji pak šla mamka přebalit, honem jsem si skočila do koupelny pro stoličku, donesla si ji k přebalovacímu pultíku a koukala, co a jak tam mamka dělá. Malinko mě vyděsilo, když mamka řekla, že bude Terezka hamat. Napjatě jsem sledovala veškeré dění, ale jediné, co ze mě nakonec vypadlo, bylo vyděšené „Mamko, Telezka ti hamá plsa!“. Trochu mě zamrzelo, že se děda zničehonic sbalil a řekl, že nepojede domů zítra, ale už dnes, ale v náporu ostatních nových okolností jsem se s tím smířila celkem rychle a snadno… A večer jsem musela děsně nutně dát Terezce pusinku na dobrou noc, nejdřív jsem jí ji dala na vlásky, protože zrovna pila mlíčko, ale tak dlouho jsem škemrala, že jí chci dát pusinku na čelíčko, až se mamka nahnula tak, abych se k Terezčinu čelíčku dostala, a teprve potom jsem se spokojeně vydala do postele.
27. 01. 2012 Taťka byl zase víc pryč, než doma, ale mám tu prababi, konečně taky mamku a Terezku (i když to tedy s tím vyspáváním trochu přehnaly, mamka vstávala o půl jedenácté a Terezka dokonce až v poledne!), takže jsem to moc neřešila. S babičkou jsme vařily oběd, já si vzala do kuchyně stoličku, vzala si ze svojí kuchyňky nůž, z mamčiny kuchyně česnek a svým nožem jsem ten česnek „krájela“. Musím přiznat, že mi tahle zábava vydržela dobrou hodinu. Odpoledne přijela na návštěvu moje paňdoktorka, ale vůbec ne za mnou, jela se totiž podívat na Terezku. Chtěla si se mnou taky pokecat, ale já se tak styděla, že jsem zalezla za babičku, schovala se a nevypadlo ze mě ani slovo. Ovšem když došlo na prohlídku Terezky a ona se počůrala, hned jsem (jak jsem včera okoukala u mamky) doběhla pro Perlan, skočila s ním do koupelny, namočila ho, vyždímala a fofrem ho donesla mamce, aby mohla Terezku pořádně otřít. To paňdoktorka koukala! Večer jsem zase zkusila babiččinu trpělivost, když mi šla číst pohádky. Vydolovala jsem z ní šest přečtených pohádek, a když chtěla odejít, začala jsem plakat, že chci ještě tu o prasátkách. Jenže přišla mamka, babička odešla a to už bylo jasné, že mám po legraci. U mamky mi totiž projdou tři pohádky a víc ani ťuk, takže nemělo smysl smlouvat. Ale děda nebo prababička, to je jiná, tam si většinou vyškemrám minimálně jeden (dva, tři) přídavek.
28. 01. 2012 Tak jsem si babičku přejmenovala na „babička vlk“, sebe na Karkulku a úspěšně jsme si průběžně celý den hrály na Červenou Karkulku. Sice pořád preferuju na všechno babičku, ale zlehka už jsem začala zapojovat i mamku. Dopoledne šla něco uklízet do pokojíčku, tak jsem hned naběhla za ní, donesla si tam balónek a z úklidu nic nebylo. Nejdřív jsem ji donutila si kutálet s míčem, pak stavět a nakonec jsem jí vlezla na záda a měla děsný záchvat smíchu z toho, jak začala kuckat a chrchlat a říkala, že jí uškrtím. A čím víc chroptěla, tím víc jsem ji okolo toho krku zmáčkla a jako bonus nakonec jsem se jí do něj řádně zahryzla. Ta řvala, jako by ji na nože brali! Odpoledne se zabednila v koupelně, ale to mi nezabránilo v tom, abych tam za ní vlezla vyšmírovat, co tam dělá. „Co to vyvádíš?“ „Holím si nohy.“ „No to teda zírám!“ Odpoledne, když mamka zase krmila Terezku, jsem to opět s velkým zájmem sledovala. „Já chci bumbat!“ „Tak se nabumbej, na stole máš vodu.“ „Já chci bumbat z prsa!“ Krom toho, že mi nebylo dopřáno, jsem si ještě musela vyslechnout, že když jsem mohla, tak jsem ofrňovala, a když už nemůžu, tak bych chtěla. No Bože, jsem toho snad zas tak moc neřekla!
29. 01. 2012 Dopoledne taťka spal do devíti a mamka chrněla s Terezkou až do půl dvanácté. No to jsem teda moc zvědavá, kdo se mnou bude vstávat, až babička odjede! Odpoledne po spaní jsem se najedla a taťka naznačil, že už jsem dlouho nebyla venku (no jo, naposledy se mnou byl venku děda), tak se babička sebrala a šla se mnou omrknout mašiny. Pravda, pokec o Elefantech a Regio Jetu je opravdu spíš doménou dědy, nikdo jiný tomu tolik nerozumí, ale na výlet k mašinám nepohrdnu nikým. Ostatně i o letadlech si tu pokecám jen s dědou (akorát já, na rozdíl od něj, neříkám Boeing, ale Bengasí).
30. 01. 2012 Dnes jsem si naposledy užívala prababiččiny přítomnosti, o půl šesté odpoledne pro ni přijel děda a odvezl ji. Krom toho, že jsem se snažila ji co nejvíc zapojit do svých činností, jsem si ale taky vymyslela hru na klobouk kouzelníka Pokustona - vzala jsem si z kuchyňky hrneček (tedy klobouk kouzelníka Pokustona), do něj dala dvě lžičky (Boba a Bobka) a lítala s ním všude po bytě. O půl osmé večer, zrovna když mamka krmila Terezku a taťka vypínal Krtečka (ano, po dvou měsících Bobků jsem přistoupila na malou změnu večerního programu), přijela druhá babička. A to tóčo, které jsem jí předvedla, asi jen tak nezapomene. Nejdřív jsem od sebe všechny odháněla s tím, že chci svléct župan jedině od mamky (která stále krmila Terezku), o chvíli později jsem totéž předvedla s pyžamem, bačkůrkama a nakonec s odchodem do postele (ta Terezka je děsně nenažraná, pořád jedla). Ale to už jsem spustila takový řev, že by se i lev leknul. Nakonec se taťka naštval a do pokojíčku mě svíjející a plačící odnesl, položil do postele a odešel. Ještě dlouho jsem plakala a volala maminku, až pak v jednom okamžiku klidu přišla babička, tak jsem ji vzala na milost. To už bylo půl deváté a babička, místo aby mě nahnala do postele (odkud jsem po taťkově odchodu vylezla a vlezla na gauč) a přečetla mi pohádku, tam se mnou blbla a podařilo se jí mě tak rozdovádět, že jsem do deseti nespala. A protože se mi fakt nechtělo spát, zavolala jsem si po babiččině odchodu nahoru mamku s tím, že potřebuju na záchod. Tam jsem si sedla na stupátko, co mám u záchodu a dloubala si tak dlouho paleček, až mě mamka nahnala zpátky do postele. A protože jsem holka mazaná (až vyčůraná), počkala jsem si, až z pokojíčku odejde, zaleze s Terezkou do ložnice, zavře za sebou dveře…a zvesela si v pokojíčku rozsvítila. A když jsem během pár vteřin slyšela zavrzání podlahy, honem jsem zhasla a drápala se narychlo do postele s výrazem „Já nic, já muzikant, a jestli se tu něco dělo, já v tom rozhodně prsty nemám!“.
31. 01. 2012 No to bylo ráno! Sice se mnou spal v pokojíčku taťka (po týdnu, co tam se mnou spal děda a dalším týdnu, kdy ho vystřídala prababička), ale ten si nařídil na sedmou budíček a budil mě jako králíka z klobouku. No, připadala jsem si jako Bobek (protože tomu se nikdy z vyhřátého klobouku nechce). Nakonec jsem podlehla a vylezla, byť s velkou nechutí. Odměnou za to mi byl Brumík, kterého jsem dostala ke snídani. O něco později přišla dolů i mamka s už nakrmenou Terezkou, začalo velké oblékání a nakonec jsme všichni jeli k Paňdoktorce. Já byla jen na kukačku (i když jsem se cestou pro jistotu ptala, jestli mě nebude píchat), Paňdoktorka prohlížela jen Terezku, ovšem já si půjčila k pultíku stupátko a na všechno jsem dohlížela. Pak jsem za to, jak jsem byla celou bezmála třičtvrtě hodinu hodná, měla dostat odměnu. Nejdřív mi Paňdoktorka nabídla bonbon, ale já se tak styděla, že jsem si ho nevzala. Místo něj mi nabídla samolepku dinosaura. No, to byla jiná, jenže já nevěděla, co si vybrat. Nakonec vyhrál mamut, ale když Paňdoktorka samolepky odnášela, začala jsem se dožadovat ještě netopýra (i když to vlastně vůbec nebyl netopýr, ale létající ještěr), tak jsem dostala i toho, a pak jsem se dožadovala (nakonec i pláčem a vztekáním) dalších samolepek, ale to už mě naši začali vytlačovat z ordinace. To bylo křiku! Dlouhou dobu jsem pak ještě trucovala v čekárně a odmítala odejít. No jo, jenže co mi zbývalo jiného, než nakonec stejně s našima odejít? A díky časnému budíčku jsem to zalomila ještě před polednem, zatímco mamka krmila Terezku a spala dvě hodiny. Taky aby ne, když jsem včera usnula tak pozdě a ráno vstávala tak brzo! Díky tomu jsem obědvala v rekordním čase - o půl třetí odpoledne! Pak jsem ještě odrovnala mamku, když se mnou šla na záchod, rozsvítila mi a já ji vyhnala se slovy „Běž pyč, mudim jako káva!“ (v překladu Běž pryč, smrdím jako kráva!)… Večer se žádná scéna nekonala, protože mi mamka slíbila, že když je Terezka najezená, půjde mi nahoru přečíst pohádku. Jen jsem se nechala trochu přemlouvat k oblékání - chtěla jsem, aby mi pomohla mamka, ale ta měla ještě Terezku na krkounka (tedy na odkrknutí), tak jsem to musela zvládnout s taťkou. Ale jinak to byl večer jako dřív.
01. 02. 2012 Po čtrnácti dnech, kdy by bylo plněno, co mi bylo na očích viděno (nejdřív dědou a pak babičkou) našim došlo, že už to trochu přeháním a nastolili tvrdší režim. Když jsem se v poledne dožadovala vysazení do jídelní židličky od mamky (která mimochodem zrovna krmila Terezku) a jejího sezení vedle mě, tak dlouho jsem brečela a vynucovala si ji, až se taťka naštval, odnesl a vysadil mě do židličky. A když jsem odmítla jíst, dokud nepřijde mamka (a taky jsem vzteky tak trochu rozlila polívku z talíře), taťka se nadobro naštval, vyndal mě, odnesl ke schodům a vyhnal do pokojíčku, abych se uklidnila. To byla první lekce dne - šla jsem spát o hladu a jedla až potom. To jsem si teda taky zkusila vykňourat mamku, ale když to vypadalo, že bych mohla být nadobro bez jídla, radši jsem zmlkla. Druhá lekce přišla o něco později, když mi taťka s dědou, který přijel na otočku, nabízeli výlet na mašiny a já ho odmítla. Že na ně chci jít, jsem si vzpomněla, až když se děda oblékal k odjezdu. Samozřejmě, že jsem utřela nos. A třetí lekce dne přišla k večeru, když jsem uklouzla po (mnou) rozbordelených hračkách a mamka řekla, ať si je uklidím, abych po nich znovu neuklouzla. Jakmile jsem řekla, že je neuklidím, byla jsem třikrát varovaná, že o ty hračky přijdu a po čtvrtém varování mi to taťka fakt zabavil. No potěš, tak to vypadá, že se mě rozhodli srovnat do latě!
02. 02. 2012 Po včerejšku jsem se rozhodla sekat latinu. Při obědě jsem nevyžadovala mamku ani na vysazení do židličky, ani na její sezení vedle mě, ani na dokrmení. Pro jistotu jsem byla hodná i celé odpoledne, když mi taťka nabídnul výlet na mašiny, neodmítla jsem (i když v těch deseti pod nulou jsme přišli domů zmrzlí jak preclíci) a večer jsem se taky nedožadovala toho, aby se mnou šla mamka do pokojíčku číst pohádku. On vlastně ten taťka taky není špatnej. Jen při večeři mě dostal…mamka mi udělala k večeři toustíky, za chvíli přišel taťka a co nevidím - v ruce toust a strká si ho do pusy! „Taťko, nehamej toustíky!“ No kdo mohl vědět, že neužírá moje, a že mu mamka udělala jeho vlastní… A před spaním jsem (jako již tradičně) dala pusu mamce, Terezce jsem taky jednu lípla na čelíčko a řekla jim „Dobou noc, mamko! Dobou noc, sestšičko!“
03. 02. 2012 Ráno vstala mamka s Terezkou docela brzo, ale jen proto, že taťka musel odjet pryč. Odjel tak rychle, že se mamka ani nestihla osprchovat, tak zavolala dědovi, dala mi telefon a využila ho jako chůvu po telefonu, aby se mohla omýt a umýt si vlasy. Ne, že by si se mnou děda nechtěl povídat, ale trochu spěchal, takže jsme spolu povídali jen chvíli. A protože vypadala mamka ještě před polednem docela nevyspale, rozhodla jsem se pokračovat v bytí hodná a trochu jí pomohla. Donesla jsem si do obýváku kýbl s mopem a začala vytírat. To se ale neobešlo bez řádného upozornění „Já tady vytšu, aby tady nebyl boudeu. Tady je to moký, ne, aby si tam padla a plakala!“. Taky když plakala Terezka, běžela jsem k ní, houpala postýlkou a přeříkala při tom Houpy, houpy. Já bych se mohla jako chůva snad i živit.
04. 02. 2012 Opět jsem mamce pomáhala s Terezkou, a poplácávala ji po zádech, aby si mohla odkrknout. Pochopitelně jsem jí průběžně během dne dávala hračky na hraní a podobně. A za to všechno se mi mamka odvděčila po svém. Taťka totiž telefonoval s tetou Soňou, která nás pozvala příští týden na Domčovy narozeniny. Na to taťka řekl „Tak já vezmu jednu z holek a přijedeme.“. A co na to mamka? „Super, takže holky necháme doma a vyrazíme na párty!“ Před pár dny jsem udělala našim radost, když jsem svolila změnit večerní program z Bobků na Krtečka. Teď už tak nadšení nejsou - několikátý den totiž točíme Krtečka a já zase odmítám jakoukoli jinou pohádku. Taky jsem si zase po telefonu pokecala s dědou a babičkou, jen jsem dodatečně zjistila, že jsem si půl hodiny třepila pusu a oni mi rozuměli jen polovinu. No to je zajímavý, že včera děda rozuměl úplně všemu, co jsem mu vyprávěla!
05. 02. 2012 Asi jsem krapet zavařila dědům. Byla jsem na záchodě a zavolala si taťku, aby mě šel otřít. No, a když přišel, slezla jsem ze záchodu a začala skákat. „Co blbneš?“ „Musím se oklepat!“ „A kdo ti tohle řekl?!“ „Děda Luboš!“ Toho teda naši hned vyškrtli ze seznamu viníků, protože děda Luboš se mnou na záchod nikdy nechodí, ale hned další v pořadí byl děda Petr a prababička, se kterými jsem trávila uplynulých 14 dnů. Děda Petr po telefonu popřel vlastnictví téhle „vychytávky“, takže původce zůstal neznámý. Odpoledne se ještě naši pousmáli, když jsem šla s taťkou po odpoledním spánku do obýváku a na schodech mu řekla „Tatínku, dej mi packu.“, a pak ještě jednou, když mi šla mamka rozsvítit na záchod a já jí řekla „Číkni, číkni. A běž od mě!“. Neočekává se snad, že si tím vonítkem budou vonět jen naši a já budu muset ty výpary ze střev čichat?
06. 02. 2012 Proč jsou ty kuchyňské spotřebiče tak hlučné?! Mamka mě nahnala po obědě do postele a sama šla smažit bramboráky, strouhat v robotu zeleninu do polévky a kdo ví, co všechno tam ještě dělala. A protože to všechno dělalo randál, vůbec neslyšela, že jsem utíkala na záchod a odtamtud na ni volala. No, a protože na horním záchodě mám své naučené rituály (schovat se za dveře, když někdo dorazí, tak na něj bafnout a teprve potom si sednout na záchod), statečně jsem vydržela schovaná až do čůrání. Lépe řečeno do počůrání. A je zajímavé, že když jsem potom brečela jak pominutá - ostatně komu by se líbilo být v počůraném oblečení - tak už mě mamka slyšela. Pochopitelně jsem si pak musela vyslechnout přednášku na téma „na záchodě se neschovává, na záchodě se čůrá“. Osprchovala mě, převlékla a vyhnala znovu do postele. Opět jsem v době kuchyňského kraválu neslyšně přeběhla, tentokrát do ložnice, a spokojeně usnula na té obří posteli, kterou má teď mamka úplně sama pro sebe. Ta se má! Jen mamku vůbec nenapadlo, že bych se mohla přestěhovat na spaní do ložnice, a když mě šla probudit, zoufale běhala po pokojíčku a hledala mě všude možně. No, ještě, že jí ty těhotenské a mateřské hormony nezatemnily mozek nadobro a napadlo ji jít mě hledat do ložnice…
07. 02. 2012 Tak jsem si pečlivě zapamatovala mamčiny včerejší slova, a když jsem šla nahoře na záchod, radši jsem se nezdržovala schováváním. Díky tomu to nedopadlo jako včera. Dokonce jsem spala i v pokojíčku (ovšem na taťkově pelechu), ale ložnici jsem ani dnes nevynechala a poté, co jsem se probudila, jsem tam šla rabovat. A něco jsem našla! Vrazila jsem si to do pusy a vydala se dolů. Ještě na schodech jsem na mamku radostně zahuhlala, ale nerozuměla mi. No, ono se s tím v puse dost dobře mluvit nedalo. Mamka se nejdřív smála a pak řekla, že jestli si doktoři mysleli, že jsem tím o měsíc dřívějším porodem o měsíc opožděná, tak se mýlili, protože jsem opožděná o dva a půl roku. Ve dvou a půl letech jsem se totiž konečně rozhoupala k tomu, že bych chtěla pít mlíčko od mamky, a že bych i ten dudlík (klidně ten, co jsem dnes objevila v ložnici) užila. Odpoledne jsem pak běžela na záchod dole, mamka mi tam rozsvítila, odešla a já si ji zavolala o něco později. „Mamkoooooo, mamkoooooo, já sem dělala bobíka.“ „No páni, těch tam je!“ „Nooooo, a hozně muděj!“ Taťka, sedící v obýváku, se v tom okamžiku začal děsně smát. No co je tak zábavného na smradlavých bobíkách?
08. 02. 2012 Teda co to tu mamku popadlo? Když jsem spala, vyměnila mi mou deku za zimní peřinu! Taky jsem se v noci několikrát probudila a pokaždé ji z postele vyhodila. Jenže se na mě za chvíli vždycky objevila znovu, tak nakonec nezbylo, než taťku důrazně upozornit „Nechci pežinu, odnes ji!“. Ráno nás probudila mamka s Terezkou už po sedmé, samy si pak ještě usnuly, zato my s taťkou vstali. Naštěstí mamka nespala nijak zvlášť dlouho, v devět už byla dole, nakrmila Terezku, převlékla ji, začala převlékat mě a vyrazili jsme zase za Paňdoktorkou. Mamka se děsila, jak to dnes všechno proběhne, ale k jejímu údivu jsem se bez problémů a bez řečí nechala učesat, převléct do venkovního a k Paňdoktorce jsme dorazili na čas (na rozdíl od té neakademické půlhodiny, o kterou jsme přijeli minule později). I u Paňdoktorky jsem byla hodná, jen když mi byl nabídnut obrázek, naši se vyděsili. Ale neměli k tomu žádný důvod - já si ho nevzala, ani se nedožadovala jiného, prostě jak snadno jsme přišli, tak snadno jsme i odešli. Pak jsem ještě mamce pomáhala v kuchyni vařit a míchala jsem jí smetanu s moukou na zahuštění polévky, ale největší radost jsem asi našim udělala, když jsem úplně sama, bez pomoci a bez žádostí o pomoc snědla polívku i rizoto úplně sama. A vyplatilo se mi to, mamka mi za to dala po obědě dobrůtku! To ještě netušila, co bude následovat… A co jsem provedla, zjistila až večer. Šla pro něco nahoru do ložnice, a když šla ze schodů dolů a volala mě k sobě, tušila jsem, že jde do tuhého. Okamžitě jsem vzala nohy na ramena a zalezla pod kuchyňský stůl dřív, než stihla dojít dolů. Jenže když mi pak řekla, že buď vylezu dobrovolně a ona se mě jen na něco zeptá, nebo nevylezu, dojde si pro mě a dostanu na zadek, radši jsem dala přednost první variantě. Vylezla jsem, mamka rozevřela ruku a na její dlani bylo to, co jsem očekávala - rozbitá a úplně vypatlaná pomáda na rty. „Kdo to udělal?“ „Lucinka.“ „A kam jsi vydloubala ten vnitřek?“ „Tam, v pokojíčku, pojď se podívat!“ Odvedla jsem mamku nahoru, ale nic ze mě nedostala. Žádná bližší lokalizace místa, kde hledat celý obsah pomády, necekla jsem ani slovo. To ze mě vymámil až taťka, když jsem se koupala. „Lucinko, a kam jsi dala to mazání?“ „Omyla jsme se tím.“ „Omyla?“ „Noooooo, bříško a nožičky.“ Chvíli bylo ticho, taťku má informace zjevně vyvedla z míry, tak jsem to ticho prolomila ještě převratnější informací „A taky prcku!“. Inu, kdo maže, ten jede!
09. 02. 2012 Jupí, jupí, jupí! Konečně jsem se dočkala Domčových narozenin! Mamku s Terezkou jsme nechali doma a vyrazili jsme jen s taťkou. Ten mi sice doma zapomněl jogurt na svačinu, ale nakonec to vůbec nevadilo. O jídlo jsme nouzi rozhodně neměli - toustíky, dort, ovoce, Pribináčky… Jediné, co mě trochu drželo zpátky, byla přítomnost Domčovy kamarádky. Danica s Domčou si hráli pořád spolu, a byť jsem z nich byla nejstarší, držela jsem se stranou. Ale jakmile se za Danicou zaklaply dveře a odešla pryč, rozjela jsem se tak, že jsem nebyla k zadržení. Nakonec jsme odjížděli domů skoro o půl osmé a díky tomu jsem se do postele dostala až skoro v devět. Ale stálo to za to! Dokonce taťka udělal menší večerní změnu a nechal mi v pokojíčku rozsvíceno s tím, že si můžu ještě chvilku číst Čtyřlístek, ale za chvíli musím zhasnout. Ti asi čubrněli, když jsem za pár minut opravdu sama od sebe zhasla!
10. 02. 2012 Včera Domča, dneska děda s babičkou. Před obědem se mi věnovali (a samozřejmě taky trochu Terezce), po obědě jsme jeli na nákup, kde jsme s dědou a babičkou koupili kytici růží pro mamku, a když jsme se vrátili domů, dala jsem ji mamce se slovy „To máš za Telezku.“. Pak mě vyhnali do postele a taťka si dědu přivlastnil pro sebe. Zapřáhnul ho do bourání a udělali tu takový nepořádek, že jsme s mamkou, babičkou a Terezkou musely být nahoře v pokojíčku a měly jsme zákaz jít dolů. Tam jsme se dostaly až k večeru těsně před koupáním. To si vzal na starosti děda, jenže každou chvíli někam odeběhl a já na něj musela hulákat jak pominutá, aby se vrátil zpátky. A když tam zase jednou na chvíli přišel a chtěl odejít do obýváku, upozornila jsem ho „Pojď sem. Ty už na mě nesmíš zapomenout! A teď můžeš jít do obýváku.“. A jak to dopadlo? Samozřejmě, že jsem na něj zase musela volat, aby přišel…
11. 02. 2012 Ráno se mnou vstala babička a dole nás čekalo velké překvapení od velké štěkny. Dole smradu jako v hradu a na chodbě velká nadílka všeho, co štěkna zvládla udělat. Mamka sešla dolů vzápětí po nás, prý proto, že potřebovala douklidit kuchyň po včerejší bourací akci, a aby začala vařit dřív, než se probudí Terezka. Díky té nadílce ale nabrala skluz, vařit začala až po krmení Terezky a obědvali jsme až v jednu hodinu. Pak ještě dala kynout mazanec a šla si lehnout zároveň se mnou. Na rozdíl ode mne ale usnula v okamžiku, kdy si lehla. To já jsem jiný kabrňák. Statečně jsem si v pokojíčku hrála až někdy do půl čtvrté. Taky to podle toho vypadalo, když mě po čtvrté probudili (prý abych nespala bůhví do kdy a pak byla vyspalá a večer ponocovala) - každou chvíli jsem fňukala, pobrekávala, byla protivná a všemožně jim dávala najevo, že mě fakt tím budíčkem nakrkli.
12. 02. 2012 To bylo tak dobře, že přijeli děda s babičkou! Díky tomu jsme zase vyrazili na mašiny. Šla jsem jen já a děda, ostatní zůstali doma. Naši mě nabalili jak tučňáka (taky aby ne, vždyť tam bylo skoro deset pod nulou), sotva jsem se valila, ale na mašiny jsem se dokulit zvládla. Hulákala jsem tam o sto šest „Hele, hele, Elefant! Hele, Legio Džet!“. Já byla řádně nabalená, takže jsem zimou nestrádala, ale děda si po návratu domů tak trochu stěžoval na zmrzlé nohy, ruce a kdo ví, co všechno ještě mu zmrzlo… Po našem návratu se děda s babičkou sbalili a vyrazili domů a já vyrazila do pokojíčku spát. Po půl čtvrté mě mamka přišla probudit, že je tu strejda Kuba. Přijel tak trochu nečekaně a já z něj byla tak perplex, že jsem se dobrou hodinu schovávala za mamkou. Nakonec jsem ho začala okukovat a testovat, jestli si bude hrát a dopadlo o tak, že jsem si ho odvedla nahoru do pokojíčku a odmítala ho pustit zpátky dolů. Samozřejmě, že jsme se tam pak zase vrátili. Taťka si zrovna mamce stěžoval, jaký má hlad a ptal se, co že si má dát. Mamka neodpovídala, tak jsem se do toho vložila. „Máš hlad? Chceš polívčičku? Mamka ti ji uvaží!“ Taťka projevil určité pochybnosti, tak jsem koukla na mamku a řekla „Tatínek má hladíka. Ty uvažíš polívčičku a tatínek ji bude hamat. Má zuby!“.
13. 02. 2012 Taťka zavedl večerní inovaci - přečte mi pohádku nebo Čtyřlístek (mamka většinou v době, kdy jdu do postýlky, krmí Terezku) a dovolí mi ještě chvilku svítit. Pak už jen zavelí, že mám zhasnout a já si (zatím) neodvažuju neposlechnout.
14. 02. 2012 Smysl pro humor mi rozhodně nechybí. Po obědě jsem vyběhla na záchod s tím, že budu dělat bobíka. Sotva jsem slyšela blížící se mamčiny kroky, hned jsem volala „Běž pyč!“. Zanedlouho jsem si to ale rozmyslela - přece nebudu čuchat ten smrad, tak jsem volala, aby mi šla stříknout vůni. Když odešla, volala jsem znovu - aby mi zavřela dveře, ale to odmítla, tak jsem si musela poradit sama. Slezla jsem, zavřela, vlezla zpátky na záchod a opět zavolala na mamku. „Maminko, maminkoooo!“ Přišla hned, protože si myslela, že už jsem hotová a chci otřít. Ale sotva otevřela a viděla mě stále sedící na záchodě, došlo jí, že to tak není. „No co je?“ „Abys zavřela…“ Ale udobřila jsem si ji hned poté, když jsem šla kolem přebalovacího pultu, u kterého ležely dvě použité Terezčiny plíny a já se slušně zeptala „Můžu je uklidit?“. Počkala jsem si na odpověď (pochopitelně kladnou), sebrala je, odnesla do koše a sama se pochválila „To jsem ale šikulka!“.
15. 02. 2012 Mamka s Terezkou ráno vyspávaly až do alelujá, z postele vylezly až po půl desáté, a to prý ještě mamka musela Terezku budit. Ta se hezky rozkoukala a ani po snídani se jí nechtělo spát, tak mamka rozhodla, že jí, stejně jako už včera, dá na zem hrací deku. Má radost neznala mezí. Začala jsem skákat po bytě a křičet „Jupí, jupí, hulá!“. Naši na mě koukali lehce nechápavě, a sotva rozložili na zem hrací deku a položili na ni Terezku, začala jsem se tam štelovat k ní. Živé miminko je holt živé miminko… Po obědě jsem zase musela do postele, ale ani za mák se mi nechtělo spát, tak jsem nenápadně vyplula z pokojíčku a zaplula do ložnice. Vypůjčila jsem si dudlík, o který Terezka beztak nestojí, ale pak jsem objevila něco lepšího - mamka měla na posteli svou PPZ (piksličku poslední záchrany), neboli čokoládové ovesné sušenky pro případ náhlého nočního hladu během kojení. A protože byly načaté a nedojedené, tak jsem se jim podívala na dno. Měla jsem kliku, mamka do ložnice přišla přesně v okamžiku, kdy jsem dochroustávala poslední kousek a po sušenkách zbyla jen spousta drobků na posteli. „No co to je?“ „Já jsem papala sušenky“ „A dovolil ti to někdo?“ „Noooooo“ „Jo? A kdopak?“ „Lucinka!“ A když na mě mamka pořád koukala a vypadala, že čeká ještě nějaké vysvětlení, pokrčila jsem ramenama a řekla „Byly v ložnici…“. No tím se snad vysvětluje vše, ne? Prostě tam tak ležely, koukaly na mě a prosily o snězení. Odpoledne si naši zase udělali z dědy tak trochu chůvu po telefonu, ale mě to vůbec neuráží, já si s ním pokecám vždycky ráda. Jen u toho telefonování pokaždé chodím po bytě a tentokrát jsem uklouzla po hračce (ta mamka by to po mně měla uklízet častěji). Přišlo mi důležité o tom informovat i dědu - „Spadla jsem na pudel.“. Bohužel jsem mu to zopakovala ještě jednou, aby mi dobře rozuměl, a slyšela to i mamka. „Cože???“ „Spadla jsem na zadeček…“
16. 02. 2012 Konečně se trochu umoudřilo počasí a mamka se odhodlala, že nás s Terezkou vyvenčí. A kam jinam bychom mohly jít na výlet, než na mašiny? Já se tentokrát mírnila a nehulákala jsem jako jindy „Hele, hele, Elefant!“. Jen jsem se jednou vracela, abych ještě viděla Elefanta, co právě přijížděl na nádraží. No, a pak jsem všem mašinkám (každé jednotlivě) zamávala a zavolala na ně svoje ahoj…
17. 02. 2012 Já tu ségru fakt žeru. Nejen, že jsem každé ráno nadšená, když jde mamka s Terezkou dolů (a obrovsky zklamaná, když náhodou mamka vstává dřív a Terezku ještě nechá nahoře), ale taky se líp a líp učím, co všechno takové miminko potřebuje. Třeba dnes mamka vařila, Terezka ležela v postýlce, já šla k ní, chvíli ji pozorovala a pak se jí láskyplně zeptala „Ahoj, už se budíš na bumbání? Máš hladíka?“. Sice mi neodpověděla, ale mně to bylo zcela jasné, tak jsem hned zavolala na mamku „Mamkoooo, Telezka má hladíka!“.

32. měsíc

18. 02. 2012 O půlnoci jsem taťkovi zase jednou ukázala, zač je toho loket, spát se mnou v jedné místnosti. Probudila jsem se s brekem a slovy, že mám v nose nudlíky. Jenže on, lenoch jeden, nechtěl jít dolů pro Pana Luxa, tak mě klidně nechal brečet a ještě měl tolik drzosti, že mě přesvědčoval, že tam žádný nudlíky nemám! To bych ráda věděla, jak ON může vědět, co JÁ mám v nose! Nakonec se mi ho podařilo zvednout z postele aspoň kvůli tomu, aby mi donesl pití. No, taky si musí vyzkoušet, jak doteď spala mamka, která ke mně každou noc několikrát vstávala (a ještě ke všemu lítala pořád na záchod, protože jí prý Terezka kopala do čůracího měchýřku). Naštěstí na to do rána zapomněl a nabídnul mi něco, co se jen tak neodmítá - jet za dědou a prababičkou na chatu. Hned jsem začala juchat a volat „Pojedeme na chatičku, jupí! Já se jdu oblíct.“. To se jen tak nevidí, abych se chtěla sama a dobrovolně oblíkat, ale taťka to asi řádně nedocenil a ještě mě zklidnil, že zas tak rychlý odjezd to nebude. O pár minut později už šla dolů mamka, která do té doby chrupala. Začala mi připravovat a balit věci, a když potom konečně došla i pro Terezku, nadšeně jsem k ní běžela, dala jí pusu na čelíčko a řekla „Ahoj Telezko, my jedeme na chatičku. Pá, pá!“. Jen jsem se jaksi zapomněla rozloučit i s mamkou…ale snad si toho nevšimla! Na chatě jsem byla ve svém živlu - jakmile jsem se dostala ven, rezolutně jsem odmítla jakékoli pokusy taťky nebo dědy o návrat zpátky. Taky co bych tam dělala, když je venku tak báječně zamrzlá řeka a mohla jsem po ní chodit a přecházet na druhý břeh? Jediné, kdy jsem dobrovolně a bez mučení chtěla domů (ovšem domů do Prahy) bylo, když jsem měla v nose nudlíky a taťka mi řekl, že tu není Pan Lux a musím smrkat do kapesníku. Nakonec jsem ale dala přednost pobytu na chatě před domácím Panem Luxem a nějak jsme to zvládli i bez něj. Večer jsem byla trochu roztrpčená, když mi taťka pustil v televizi desetiminutový Večerníček a to bylo všechno, ale zase mi to vynahradil dostatečným čtením Čtyřlístků v posteli. Jen spát se mi tam moc nechtělo - doma je doma.
19. 02. 2012 V noci jsem byla nesčetněkrát vzhůru a několikrát jsem taťkovi řekla, že chci na led přecházet řeku. No, kdo by to byl řekl, že se mi o těch včerejších procházkách bude i zdát? Opět, jakmile jsme vyšli ven na procházku, se mi nechtělo do chaty, ale co hůř - ani za mák se mi nechtělo odjet zpátky do Prahy. Mamka nebyla moc ráda, když jí pak taťka vyprávěl, jak jsem mu říkala „Nechci za Telezkou! Nechci za maminkou! Já chci bejt tady!“… Jenže bych tam bývala zůstala sama, tak jsem se podvolila a odjela s taťkou domů. Cestou jsem to zalomila, přece jen jsme toho dnes zase spoustu naťapali, ale probrala jsem se ve chvíli, kdy jsme zaparkovali doma. Mamce jsem hnedka ve dveřích začala vyprávět, jak jsem házela na led klacky a kameny, ale sotva jsem došla do obýváku a uviděla postýlku, vrhla jsem se k ní. „Jéééé, heleeee Telezka! Ahoooj, Telezko!“. Hned jsem jí pohladila po vláskách, a kdybych se na ni dostala, dala bych jí i pusu. Jen mám strach, aby mamka nezačala na Terezku žárlit, jí se totiž takového přivítání nedostalo…
20. 02. 2012 Zase se mi jednou něco povedlo. Odpoledne jsem dostala jogurt, ale než jsem se dostala k jídlu jako takovému, podařilo se mi ho dvakrát po sobě shodit (pochopitelně už otevřený) na koberec. Než to stihli jakkoli okomentovat naši, pustila jsem se do toho sama. „Dopudele, to sem tudlo…“ To ještě naši udrželi vážné a nezúčastněné výrazy, ovšem poté, co jsem ještě dodala „Sem dobytek.“, už to neudrželi a začali se smát na celé kolo. Asi to budu muset zase někdy zopakovat, když je to tak vtipné. Pak jsme vyrazili na mašiny, a protože všechny zimní čepice, co tu mám, už mi jsou malé, podědila jsem jednu čepici po mamce a jednu po taťkovi - slušný výkon na to, že za nima už chodí zubatá a mně je teprve dva a půl roku, ne? Venku jsme tak vymrzli, že jsem nijak zvlášť neponocovala a v devět už jsem byla v limbu (jsou dny, kdy vydržím i do půl desáté nebo deseti…).
21. 02. 2012 K mamčině nezměrné radosti jsem ráno vstávala až v osm. Dnes totiž taťka vstával o půl sedmé a v sedm odjížděl pryč, takže se mnou musela vstávat mamka. To jsem jen přelezla z postele do postele (tedy z postele v pokojíčku do postele v ložnici k mamce a Terezce) a tam jsme se ještě všechny tři povalovaly do půl deváté. Dopoledne se mi mamka skoro vůbec nevěnovala a pořád něco dělala v kuchyni. „Děláš polívku?“ „No, knedlíčkovou, tu máš ráda.“ „Já mám láda kolnflejky. Já POČEBUJU kolnflejky!“ Inu, musela jsem se zabavit sama. Takže zatímco se mamka urvala z kuchyně, aby přebalila a nakrmila Terezku, vzala jsem si panenku-miminko i já… „Ona plaká, já ji pšikleju, aby jí nebyla zima!“ „A nemá náhodou hlad?“ „Teď ne, teď spinká… Už nespinká, já jí dám kapičky a bude plakat.“ Mamka přece dává taky Terezce každé ráno kapičky a ta potom, celá hladová, řve jak na lesy, že chtěla mlíko. Ovšem já to okoukala naprosto dokonale a pokračovala. „Já si takhle vyhlnu tličko, otšu si plsa a dám jí nabumbat.“ A s panenkou, přidrženou na hrudníčku jsem nadšeně zvolala „Hele, už bumbá!“. Po obědě jsem vůbec nespala, takže jsem to večer zalomila už ve čtvrt na devět a usnula jsem tak rychle, že jsem ani nestihla zhasnout.
22. 02. 2012 Díky včerejšímu brzkému usnutí jsem se taky extra brzo probudila. Taťka asi nebyl moc rád, když jsem mu ve třičtvrtě na sedm začala zpívat „Kačerov jak hurikán k vám teď míří“. Ale vzal to statečně a o půl osmé jsme šli dolů. Mamka taky nijak zvlášť dlouho nevyspávala, ale jen proto, že potřebovala trochu uklidit a před polednem jsme měli být s Terezkou u nějakého Pandoktora. Sotva jsme se vrátili, najedli jsme se a taťka odjel až do noci na nějakou párty. No, a my si udělaly doma dámskou jízdu. Přijela za námi moje nová kamarádka Anetka a maminkou. Nejdřív jsem jim ukázala mašiny, a pak jsme šly ještě na chvíli k nám. Zpočátku jsme byly obě tak trochu ostražité, ale já se pak otrkala a začala na Anetku mluvit, občas ji pohladila a u nás doma se to celkem prolomilo. Občas jsem si své hračky bránila a nechtěla je Anetce půjčit (a zpravidla si děsně nutně potřebovala hrát právě s tím, na co se Anetka dívala nebo, nedej Bože, půjčila), ale na druhou stranu jsem jí ukázala a půjčila Šášu a to už je co říct. Ovšem když pak Anetka měla jít domů, nechtělo se dvakrát moc ani jí a já bych si ji bývala taky nejradši nechala u nás. No jo, jenže ti dospělí musí mít vždycky poslední slovo a mají pocit, že co řeknou, tak je pravda… Takže Anetka odešla, ale bylo mi slíbeno, že zase někdy přijde.
23. 02. 2012 Ráno, sotva jsem slyšela mamku mluvit, jsem vyběhla nahoru za ní. Navíc taťka zrovna telefonoval, tak co bych dělala dole? Hned jsem se vrhla k ní do postele, a copak jsem tam nenašla? Načatý balíček sušenek! Slušně jsem se zeptala, jestli si můžu vzít, takže mamce jaksi nezbylo nic moc jiného, než mi to povolit. „Hmmmmm, doblá sušenka, je to doblá mňamka!“ Po návratu zpátky dolů, zatímco mamka uklízela v kuchyni, jsem vymyslela pro taťku menší bojovku - vzala jsem si z lednice magnetky žraloků a jako na potvoru jsem začala potřebovat na záchod. No, a jako na potvoru mi spadly do záchodu. Ale ryby přece do vody patří, ne? Taťka je šel lovit a děsně se vztekal, že kdyby je nevytáhl, byla bych se schopná poch…čůrat, ale přece je naprosto jasný, že nebudu čůrat na ryby! Pak ještě přišla teta Lucka, aby zase udělala mamce krásný nehty, a když odcházela, šla jsem se s ní taky rozloučit a použila mamčinu frázi, kterou říkala včera Anetčině mamce „Tak děkujeme za návštěvu!“. Zarazilo mě, že včera to nikomu vtipný nepřišlo a dnes se mohli naši i teta Lucka potrhat smíchy.
24. 02. 2012 Odpoledne, tedy spíš k večeru, protože jsme se vracely za tmy, vzala mamka mě a Terezku a vyrazily jsme zase na hodinu ven. Tentokrát chtěla naši standardní trasu (tedy byt - mašiny - byt) obměnit, takže jsme to vzaly ještě přes bagry. Krom toho, že už nepracovaly, nás tam lapil nějaký cizí pán. Což o to, jenže měl děsnou potřebu si povídat a nedal se sklepnout. A já už chtěla tak moc na ty mašiny! Taťka se mnou pravidelně kouká večer na pohádky, teď už týden na Strýčka Skrblíka z Kačerova - ostatně tuhle pohádku mi „naordinoval“ právě taťka (mamce se zdálo, že jsem ještě moc malá na to, abych to pochopila), nicméně předtím se se mnou bez problémů díval i na všechny díly Bobků, Maxipsa Fíka, Macha a Šebestové nebo třeba Krtečka. Tak mi dochází - kvůli komu že se to vlastně ty pohádky večer pouští? Ale co, čert to vem, hlavní je, že se můžu koukat taky. Večer mě, jako poslední dobou dost často, šel zase taťka přečíst pohádku před spaním (došlo ke změně ze Čtyřlístku na Barbánka), a cestou nahoru po schodech mě poňoukal a popoháněl. Je zbytečné říkat jak, stačí, když prozradím, že jsem se zastavila, koukla na něj a řekla „Neplácej mě pšes pudel!“
25. 02. 2012 Taťka ráno odjel a mamka začala bláznit (čti uklízet), protože měl kolem oběda přijet děda Luboš, dokonce se dokopala i k pečení. Děda přijel skoro v jednu a já hned začala jásat a volat „Ahoj, dědo Luboše!“. Taky jsem nadšeně vítala babičku, ale až o něco později jsem si všimla, že s dědou nepřijela babička, ale nějaká teta. Okamžitě jsem vzala roha a se slovy „Bojim, bojim.“ jsem se letěla schovat za mamku s Terezkou. Samozřejmě netrvalo moc dlouho, já se rozkoukala a nakonec tetu Stáňu odvedla nahoru do pokojíčku (a taky jí ukázala taťkovu dočasnou postel u mě, kterou v jeho nepřítomnosti využívám jako trampolínu, zavedla ji do ložnice a nevynechala jsem ani horní záchod). Pak jsme všichni vyrazili ven na mašiny a dokonce i na labutě. Když jsem se na ně byla dívat naposledy s dědou z Hradce, smutně jsem pozorovala ostatní děti, jak je krmí. Tentokrát byla mamka prozíravá a vzala s sebou chleba. Když jsme tam hodili první kousky, byly tam dvě labutě a dvě kačeny. O pár vteřin později už se to ani nedalo spočítat, nenažranci hladoví. První zádrhel byl, když došel chleba, ale ten jsem ustála celkem v pohodě. Ale to, že se od nás děda s tetou Stáňou cestou domů odpojili s tím, že už pojedou domů, to byla velká čára přes rozpočet. Bohužel jejich rozhodnutí nezměnilo ani moje „Já chci tetu Stáňu, aby šla k nám.“ Ani domů jsem bez ní nechtěla jít, jenže co mi nakonec zbylo, když (s)prostě odjeli? Tak jsem si doma na protest lehla na polštářek, vzala si Šášu a pak si pamatuju až to, jak se mnou zatřepal taťka a řekl „Teď přece nebudeš spát.“ a já, aniž bych otevřela oči, jsem odpověděla „Musim“. Mě totiž vůbec nezajímalo, že je půl šesté. Nakonec jsem ale zůstala přece jen vzhůru, a když jsem tak koukala z okna ven, jak se stmívá, prohodila jsem „Jsem trošku naštvaná.“ „A proč?“ „Protože je noc!“
26. 02. 2012 Fíha, dneska se mnou měla mamka velké plány - vyrazit do herny za dětma, ale ráno ji začalo bolet v krku, takže to vypadalo beznadějně. Pak jen tak nenápadně nadhodila před taťkou, jestli by tam se mnou nechtěl zajet a bylo vyhráno. Pravda, dvakrát nadšený nebyl, ale jel. Prvně jsem vlítla na trampolínu, ale vyzkoušela jsem tam leccos - domeček, bazén s balónkama, skluzavku, houpačku, motorky… Jen jsem odešla pokaždé, když se chtěl přidat někdo jiný, takže mě taťka přirovnal k malé štěkně - sotva se někdo přiblíží, zdekuje se. Pche, takové srovnání snad nebylo potřeba! Večer jsem si vykoledovala průšvih, když jsem ani po několika mamčiných žádostech nezhasla světlo v pokojíčku. Nakonec došla nahoru mamka, zhasla a prý mám s večerním svícením utrum. No pane jo!
27. 02. 2012 Ve 4 hodiny ráno jsem se probudila s tím, že mám hladíka. Taťka s tím odmítl cokoli dělat, ale jak pak ve dne říkal mamce, už si myslel, že snad znovu neusnu. V devět ráno, když jsem měla dojíst snídani, jsem naopak tvrdila mamce, že hladíka nemám. No to je přece pochopitelný, ve čtyři jsem nedostala najíst a do rána se mi smrsknul žaludek! Dopoledne tu strašně brečela Terezka a mamka zase nemohla odejít z kuchyně, tak jsem k ní šla já, začala ji hladit po ruce a ptala se „Noooo, copak je?“. Žádný valný úspěch jsem neměla, ale aspoň na chvíli přestala plakat. Pak jsem skoro zakopla na zemi o zabalenou počůranou (a kdo ví co všechno ještě) plínku a slušně se mamky zeptala „Můžu tuhle plínku vyhodit?“. Pochopitelně, že mi to nezakazovala. Cestou jsem pak brkla ještě o jednu (jako by je ta mamka nemohla při tom přebalování dávat na jedno místo) a ujistila se „A tuhle taky?“. Jaké překvapení, že jsem mohla vyhodit obě dvě…
28. 02. 2012 Ráno jsem se vzbudila a taťkova postel zela prázdnotou, tak jsem se šla podívat do ložnice. Sotva jsem otevřela dveře, koukla na mě mamka a já se jí zeptala „Máš tady tatínka?“. Neměla, prý si odletěl do Francie a nás tu nechal napospas osudu. Postavily jsme se k tomu čelem, mamka začala uklízet a já jí pomohla aspoň hlídáním Terezky. Když začala plakat, šla jsem k ní a zeptala se „Copak je, miláčku?“. Právě když jsem obědvala, přijel děda, takže se žádná dámská jízda konat nebude. Ve spolupráci s mamkou mě nahnali do postele, ale jen jsem se vzbudila a najedla, všichni jsme se oblékli a šli na mašiny. Pravda, vyrazili jsme poněkud pozdě, až o půl páté, a díky tomu, že jsme si výlet neplánovaně prodloužili až na Anděla, kde si mamka nakoupila, jsme se vrátili až o půl sedmé. Ovšem co mě se týká, nou problém! Naopak, být to na mně, ještě bych se skočila podívat na labutě, ale to dospěláci hned zavrhli.
29. 02. 2012 První noc jsem dědovi řádně osladila. Poprvé, když jsem se vzbudila, jsem začala zpívat Kačery. Podruhé, když jsem se vzbudila, už byla půlnoc. To jsem mu tvrdila, že mám v posteli mravence. Dlouhou dobu jsme na tohle téma diskutovali, až na nás vlítla mamka. Nakonec jsem si lehla, ale za chvíli už jsem je volala znovu, že je tam mám zase. To už ale mamka byla naštvaná, že tam nic není. Děda mi pečlivě napnul prostěradlo, mamka na něj ještě položila deku, na kterou prý mravenci nelezou. Znovu jsem si lehla, ale už jsem byla tak dokonale probraná, že jsem ještě dlouho nespala. Děda u mě byl ještě několikrát - 3x mi dal napít, šel se mnou na záchod a já byla vzhůru až do dvou do rána (a se mnou pochopitelně i mamka s dědou). O něco později jsem se znovu vzbudila kvůli mravencům a to už chtěl jít spát i děda, tak mě začal uspávat, aby mohl jít sám do postele. Má totiž zvláštní zvyk číst si před spaním a bez toho neusne, jenže kdyby si tam rozsvítil, dokud jsem byla vzhůru, mohl by na můj spánek nadobro zapomenout. Povedlo se mu to a pak už jsem se vzbudila jen jednou na pití. Ráno jsem překvapivě vstala už o půl osmé, a když nebyl děda k probuzení, vrhla jsem se na mamku. Po obědě jsem (jak se dalo očekávat) dost rychle usnula a o půl třetí už jsem byla vzhůru. No, ještě že tak - po třetí jsme si mamkou a Terezkou daly sraz s Anetkou a tetou Péťou, nejdřív jsme se mrkly na mašiny a pak jsme se vydaly k nám. Pravda, než k nám Anetka přišla, ohromně jsem se na ni těšila a říkala, že jí půjčím hračky, ale když došlo na lámání chleba, padaly ze mě už jen věty „To je moje!“ a „S tím si chci hrát“. Největší „pranice“ (spíš kňouranice, protože ta, která to neměla, se to snažila vykňourat) byla o miminko s kočárkem z Lega. Ale když se Anetka oblékala k odchodu, spustila jsem vodopád slz, že nechci, aby Anetka odešla. No to jsem si vyslechla keců o tom, že se nemám divit, že jde domů, když jsem se tak škrtila o hračky. Když nadobro odjely, zavolali jsme s dědou babičce a já se jí dobrovolně, sama od sebe a bez mučení přiznala, že jsem Anetce nechtěla půjčit hračky. Ovšem večer to bylo moc prima. Děda mi přečetl pohádku, nechal mi v posteli knížku o Barbánkovi, nechal mi svítit a nechtěl po mně, abych zhasla. No, krapet špatně se pochopili s mamkou a děda si myslel, že zhasnu sama od sebe. Omyl! A mamka na moje svícení přišla až v devět.
01. 03. 2012 Ráno jsme s dědou vstali až o půl desáté, takže než jsem se převlékla a nasnídala, bylo pomalu jedenáct. Ale protože měla mamka uvařený oběd, vydali jsme se na dopolední vycházku - překvapivě na mašiny. Původně jen na mašiny, ale děda se s mamkou domluvil, že to vezmeme domů přes Anděla. Cesta tam byla dobrá, ale cestou z Anděla už jsem byla vzpruzelá a pořád něco chtěla - pít, jíst, jogurt, mandarinku, kytičku… Navíc jsem se děsně táhla, takže jsme domů přišli až v jednu. Jen co mamka ohřála jídlo a já se najedla (takže někdy o půl třetí), jsem šla do postele a během chvíle jsem usnula. A protože si šla mamka taky lehnout, nikdo mě nešel budit a já chrněla až do pěti. To se totiž probudila mamka, a když zjistila, že pořád spím, vyslala dědu, aby mě vzbudil. Otevřela jsem oko, koukla na něj a řekla mu „Dědo, jdi pinkat.“, on poslechl, odešel a já znovu usnula. Jenže jemu brzo došlo, že je nahoře podezřelé ticho, takže za chvíli přišel znovu. To už jsem mu řekla, že je mi zima, i když jsem měla úplně zpocené vlasy. Nechala jsem se přemluvit a sešla s ním dolů. Mamka byla celá vyděšená, že na mě něco leze (já si teda žádné po sobě lezoucí havěti nevšimla) a měřila mi teplotu. Těch 36 stupňů ji evidentně uklidnilo. A hlavní perla současného dědova pobytu u nás - zase mě něco naučil! Večer při koupání si vezmeme do vany zvířátka, v těch jsou dírky, a když je pod vodou zmáčkneme a pustíme, naberou do sebe spoustu vody. My s dědou tomu začali říkat, že je máme „nabušený“ a pak jsme těma nabušenýma hračkama stříkali. Párkrát jsme je nabušili tak dokonale, že jsme se dokonce trefili až na strop! Jó, kdyby mamka věděla…
02. 03. 2012 Opět jsem se, jako každé ráno, nastěhovala po probuzení k dědovi do postele a začala řádit. Problém je, že děda by snad usnul, i kdyby mu bouchnul u hlavy granát, takže mé hulákání, povykování a skákání ho od spánku nemohlo odradit. Ovšem co ho bezpečně vzbudilo, byla čelní srážka. Problém je, že se při ní dost rozsvítilo i mně. No jo, kdyby nespal, byl by býval včas uhnul, ale takhle jsme si ji dali čelem do čela. Lépe řečeno jsem mu ji nasadila do čela já. Odpoledne, když jsme šli i s dědou a Terezkou na mašiny a labutě, mi pro změnu šlápla při přecházení silnice mamka na patu, takže jsem se natáhla uprostřed silnice. Pochopitelně jsem začala plakat, což mamka okomentovala, že jsem dnes mohla být modročervená jako Elefant (můj nejoblíbenější vlak). Pak to upřesnila - po srážce s dědou jsem mohla prý být víc modrá a po srážce s ní zase červená. No, to se jí to dělají vtípky na cizí účet! Labutím jsme zase nesli chleba, ale šli jsme krmit o něco dál, než posledně a ony šly na půl metru od nás. S jednou jsme si téměř koukaly z oka do oka, což mamku evidentně dost znervózňovalo. Mě zase krkalo, že o chleba, který jsem hodila kačenám, nebyl projeven téměř žádný zájem, což jsem otráveně okomentovala „Ty malá potvolo, ty nechceš hamat!“. Po návratu domů jsem se odebrala do pokojíčku a děda se se mnou musel jít rozloučit nahoru, protože už odjížděl zpátky za babičkou. Vzala jsem to celkem v klidu - „Tak čau a zase někdy přijeď.“. Jenže mi nedocházelo, že to s tím odjezdem myslí vážně, takže když jsem se po probuzení zeptala „Kde je dědeček?“ a mamka mi odpověděla, že už odjel do Hradce, teprve mi došla vážnost vzniklé situace… „A kdo mi pečte pohádku?!“ Pro zlepšení nálady jsem si od mamky vyškemrala mrkev, a zatímco jsem jedla, snažila jsem se s ní komunikovat, ale nerozuměla mi a zase začala poučovat, že s plnou pusou se nejí, a že jí to mám říct, až budu mít prázdnou pusu. Dojedla jsem sousto a zeptala se „Co jsem to udělala v pusince?“. „Rozkousala jsi mrkvičku, spolkla ji a teď ji máš v bříšku. A zítra, zítra ji vykakáš.“ „Noooo, a bude to v čoudu a budu mít pld.“ Inu, od dědy se dá odchytit spousta nových výrazů, aniž by si to kdo uvědomil…
03. 03. 2012 Před obědem (ještě ani nebyl dovařený) se mi povedl kaskadérský kousek - sama jsem vlezla do židličky ze stoličky, že ani naši netušili, jak se mi tam povedlo dostat. A hned po obědě jsme vyrazili všichni na chalupu. Jako obvykle jsem se bála strejdy Mirka tak, že když jsme k nim měli jít na návštěvu, zůstala jsem stát před schodama a říkala „Já tam neci!“. Nakonec jsem povolila a šla dovnitř, ale pro změnu jsem nechtěla čaj, který mi uvařila teta do hrnečku s pejskem, a pila jen vodu, takže si vzal čaj na vypití strejda. A co čert nechtěl - v tu chvíli jsem na něj dostala ohromnou chuť. Ovšem tentýž čaj, ale mamčin, jsem nechtěla, já chtěla pít výhradně z hrnečku s pejskem. A když už jsem nemohla pít čaj, pustila jsem se do sušenek, co byly na stole. Důkladně jsem vyžrala úplně všechny a ochutnala i čokoládu, ale ta mi teda nejela a hned jsem ji vyplivla. Nakonec jsem se tak rozblbla, že mamka nevěděla, jak mě zklidnit. Zpátky do Prahy jsme odjížděli až o půl sedmé, a protože jsem od rána nespala, v autě jsem po pár minutách kodrcání usnula. Naši usoudili, že jsem dostatečně natláskaná sušenek, takže mě oblečenou přenesli do postele, převlékli a šla jsem rovnou spát bez večeře.
04. 03. 2012 Díky brzkému odchodu do hajan (spala jsem cca od třičtvrtě na sedm, když počítám spánek v autě) jsem se ráno vzbudila v šest a začala hulákat jak na lesy. Taťka vypadal dost nevyspale, ale nechal mě nastěhovat se k němu do postele a já ještě na chvíli zabrala. Nakonec jsem vstávala až po sedmé, jenže taťka nebyl k probuzení, tak jsem to šla zkusit do ložnice a nasáčkovala jsem se k mamce a Terezce do postele. Těsně před obědem přijel děda s prababičkou, a protože babička s dědou už dlouho neviděli vlaky, ochotně jsem se oblékla a udělali jsme si i s mamkou (taťka, lenoch jeden, zůstal ležet doma na gauči) výlet na mašiny a labutě. Já je chtěla krmit (labutě, ne dědu s babičkou), ale nebyl chleba, protože ho naši včera odvezli pro slepice, takže mi nezbylo než smutně koukat na ostatní děti, které měly krmení s sebou. Opět, stejně jako včera, jsem odpoledne nespala, takže se mi podařilo večer usnout necelých 10 minut po skončení Kačerů u zpráv.
05. 03. 2012 V pět ráno jsem se opět probudila a stejně jako včera se nastěhovala k taťkovi do postele, kde jsem spokojeně usnula. On sice tvrdí, že to bylo děsný spaní, protože jsem měla plný nos a až do rána jsem chrochtala, ale zas tak zlý to se mnou nebylo. Navíc podezírá z tohohle ranního návyku dědu. No, k němu jsem se pochopitelně sáčkovala do postele taky, ale v pět ráno by mě to nenapadlo ani ve snu - vždyť ten není k probuzení ani v devět!!! Odpoledne jsem se překonala a nejen, že jsem se nedožadovala krmení jogurtem, ale dokonce jsem sama vyškrábala kelímek téměř dočista. Večer mě po Kačerech naši nahnali do postele s tím, že za mnou přijde mamka přečíst mi pohádku a měla mi s sebou přinést Šášu, kterého jsem si tam zapomněla, jenže jí to děsně trvalo, tak jsem si pro Šášu došla já osobně. Terezka zrovna plakala a nikdo si jí nevšímal (taťka byl děsně zaujatý televizí a mamka si klidně trůnila na záchodě), tak jsem se toho ujala já. „Telezko, copak je?“ Po mamčině vzoru jsem nad ní začala chrastit vším, co bylo po ruce, a když jsem zjistila, že to nepomohlo, snažila jsem se jí podávat jednou rukou hračky a druhou jsem ji hladila po ruce. Za tenhle baby babysitting (tedy práci chůvy) by mi měli platit zlatem!
06. 03. 2012 No, nejen za hlídání Terezky by mi měli platit, já jsem totiž zlato ve všech ohledech. Kupříkladu dnes ráno by taťka býval vůbec neslyšel telefon, protože zrovna luxoval krb, aby mohl zatopit, tak jsem ho na to musela upozornit. Kdybych na ten telefon bývala dostala, klidně bych mu ho i přinesla. Pak jsem ho ještě musela upozornit, že „Balunka má hladíka.“, jinak by jí snad ani nedal najíst, sklerotik jeden…
07. 03. 2012 Čím dál víc se mi začínají líbit Terezčiny věci - její oblečky (ovšem zjistila jsem, že se vejdu jen do její čepičky), hračky a včera jsem objevila další ohromně zajímavou věc, která stála za vyzkoušení - její autosedačka! Povedlo se mi do ní napasovat svoje půlky a dokonce jsem si na klín vzala i plyšového králíka. A pak, že to je jen pro miminka, jak mi tvrdila mamka! Pak jsme s mamkou a Terezkou vyrazily na nějaký úřad, jenže já jsem v poslední době zvyklá chodit trasu mašiny - labutě a pak možná ještě někam, takže jsem se celou cestu táhla jak smrad a pořád kňourala, že chci na mašiny. Dočkala jsem se, ale jen na chvíli, protože se mamka oblíkla za frajerku a byla tak zmrzlá, že mě nechala kouknout na jeden jedoucí vlak (ani jsme nepočkaly na Elefanta) a hnala mě zpátky domů.
08. 03. 2012 Další den, další výlet na úřady. Už dopředu jsem byla varovaná, že bude nejdřív úřad a až potom mašiny, takže jsem nestávkovala tak jako včera, nicméně bez nářků se to stejně neobešlo. A protože byla mamka nějaká unavená, odpoledne se jí začaly zavírat víčka. Já toho využila a nenápadně jsem si půjčila její telefon. Jak potom řekla, byla ráda, že jsem do ní přestala hučet, aby mi četla, a mohla v klidu ležet a skoro usnula. Kdyby ji neprobral taťka a neprásknul, že někomu volám z jejího mobilu! Klika, že poslední volané číslo bylo dědovo, kdyby mu totiž taťka dnes nezavolal, byla bych bývala vytočila číslo jiné a dovolala bych se paní úřednici. Ta by asi koukala…
09. 03. 2012 Už mám v tom ptactvu pěkný bordel. Jednou mi naši tvrdí, že jsou sýkorky venku na stromě, pak mi zase tvrdí, že jsem Sýkorka já s Terezkou. A v těch ostatních se taky nevyznám. Vím, že máme na dvorku vlastní kosy (už pár let si tu dělají hnízdo a vyvádějí mladé), poznám holuby, ale dnes se mi to nějak pomotalo a volala jsem, že máme na dvorku holuba. No jo, no, sekla sem se a byl to kos. „Noooo, a já myslela, že to je holub. To sem se asi spletla. To byl pšece koooos!“ Odpoledne jsem taťku naučila novou hru. Držel kostičku a já ho slušně požádala „Posim, posim, dej mi to.“, a když mi to podal, mrskla jsem to po něm, vrhla na něj smutný pohled a řekla „Posim tě, pomiň…“. Pak, pro změnu, naučil novou hru taťka mě. Sedl si na gauč a říkal věci, které jsem měla najít a donést mu. Začal jednoduššíma - moji bačkoru, jeho pantofel, ale pak přešel na náročnější, třeba mamčino břicho. Mamka mi poradila, že ji mám chytit za špek a za ten ji k taťkovi odvést. Jak řekla, tak jsem udělala, a ona si pak stěžovala, že jsem ji chytila tak pevně, že se jí na špeku obtiskly moje ruce. Ale já jen udělala, co se po mně chtělo! Díky tomu, že jsem odpoledne nespala, jsem večer usnula v 8. Ovšem v jedenáct už jsem byla vzhůru - nejdřív jsem kňourala, že chci na záchod. Vyčůrala jsem se, odešla do postýlky, a za chvíli jsem si vzpomněla, že chci ještě kakat. Cestou ze záchodu jsem začala brečet, že si chci omýt ruce, pak jsem zase fňukala, že mám nudlíky a taťka vypadal, že vyrostl minimálně o tři centimetry.
10. 03. 2012 Že Terezku zbožňuju, o tom není pochyb. Taky aby ne - konečně mi naši pořídili živou panenku, která pláče, plácá ručičkama a kope nožičkama! Ale dnes jsme měly s Terezkou premiéru, protože mi ji mamka svěřila a dala mi ji na pochování! Ovšem pak jsme s mamkou málem svedly bitvu, když si ji chtěla vzít zpátky. Pravda, stačilo málo - zavolat babičce a dědovi a hned jsem se Terezky ochotně zbavila, abych si s nimi mohla v klidu povídat. Jen jsem zkazila mamce její záměr, protože jim volala přes Skype, aby viděli, jak si chovám sestřičku… No, budou se na nás muset podívat na fotkách.
11. 03. 2012 Taťka pokaždé, když vypustím páru ze střev, prohodí „Ale, ale!“ a vždycky se tomu oba smějeme. Dnes v noci šel spát a pro změnu si zase uprdnul on. No, mě probudil tím, jak vlezl do pokoje (což nevěděl), takže nejdřív tmu prorazil jeho prd a následně mé „Ale, ale!“.
12. 03. 2012 Kačeři mě dost poznamenali. Dnes si mamka libovala, že je zase Magika von Čáry a já Skrblík (což jsem pokaždé), protože včera Magikou nebyla. Hned ráno, když šla poklidit hračky, které jsem stihla rozbordelit před jejím příchodem, jsem si je chtěla vzít a řekla jí „Dej mi to, Hamoune.“. Mamce začaly cukat koutky a řekla, že jestli tohle pronesu někde venku, kde nikdo nebude vědět, že mluvím o Hamounovi (tedy Skrblíkově sokovi) a ne o hamounovi, budu vypadat jako nevychované a krajně drzé dítě. Odpoledne jsem si stěžovala, že mám nudlíky a chtěla je odsát, jenže mamka zrovna krmila Terezku a slíbila mi, že je odsajeme, až dokrmí. No jo, ale to by nesměla být tak zapomětlivá. Ona totiž dokrmila a šla se podívat k počítači, protože jí zacinkal nový e-mail. Ale na mě si nepřijde. „Myslela sem, že deme na ty nudlíky!“ „No vidíš, já bych na tebe zapomněla. Tak jdi k Panu Luxovi a já donesu odsávačku.“ Hned jsem poslechla, došla k Panu Luxovi, a protože jsem viděla jak je celý nedočkavý, musela jsem ho trochu uklidnit „Počkej, Pane Luxe, mamka to musí donýst.“. A opět se na mně poznamenal dědův pobyt u nás (i když ten tvrdí, že to od něj nemám, ale všichni okolo vědí své). Trochu jsem blbnula při obědě a mamce se to dvakrát moc nelíbilo, tak mě okřikla „Lucko, hamej!“, na což jsem jí bleskurychle odpověděla „Rozkaz!“.
13. 03. 2012 Taťka musel po dlouhé době ráno vstávat, tak jsem si svůj spánek protáhla až do osmi (i když se od dědova odjezdu budím prakticky denně kolem sedmé). No jo, musím držet basu s mamkou, ať taťka ví, jaké to bylo, když se mnou denně vstávala. A to byly i doby, kdy se mnou vstávala v šest! Dopoledne jsem jí pomáhala zase s prádlem (má oblíbená činnost) - všechno prádlo jsem vyndala z pračky a přinesla jí ho k sušáku. Pak jsem si donesla stoličku a zkoušela to i věšet, jen mě dost uráželo, že to po mně mamka všechno převěšovala. Odpoledne jsme šly všechny tři na Anděla pro novou hrací deku pro Terezku, takže jsem nespala a večer díky tomu usnula už před třičtvrtě na osm. Nevydržela jsem zůstat vzhůru ani 10 minut, než mamka dokrmí Terezku a přijde mi přečíst pohádku na dobrou noc.
14. 03. 2012 Dneska mamka nevycházela z údivu, když ležela Terezka na své nové hrací dece, já seděla u ní, prohlížela si knoflíky na jejích dupačkách a začala je počítat. Prstem jsem na každý ukázala a jeden po druhém je spočítala - první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý. Pravda, pak jsem se vrátila zpět ke svým běžným počtům - jedna, dva, tři, pět, osm, šest a podobně. Ale to, jak jsem je spočítala, mamku dost překvapilo. Obzvlášť poté, co před pár dny taťka prohlásil, že už teď ví, že on se se mnou učit nebude. Fakt nechápu, o co mu šlo a co mělo učení společného s tím, že jsme si s mamkou skládaly domeček z kostek. Teda mamka říkala, kterou kostku mám vzít a já stavěla. Že by narážel na to, že mamka chtěla červenou kostku, já vyndala žlutou, tak mi řekla, že to je žlutá, a když o pět vteřin později chtěla žlutou, vzala jsem modrou… Ostatně ona to i mamka vydýchávala dost těžko a po pár minutách hry se zvedla a pro jistotu se šla uklidnit jinam… Odpoledne jsme si daly zase sraz s Anetkou, děsně jsem se těšila a opět slibovala, že jí půjčím hračky. A když došlo na věc… No, ale zas takový děs to nebyl, sice to mamku stálo spoustu přemlouvání a vysvětlování, ale sem tam jsem Anetce něco půjčila (a po pár vteřinách se dožadovala vrácení).
15. 03. 2012 Odpoledne, když jsem se vzbudila, mi mamka vyndala jogurt a slíbila, že jakmile ho dojím, půjdeme na mašiny. Ne, že by se mi nechtělo, ale přišly mi do toho ještě jiné důležité činnosti, třeba odchod na záchod (kde jsem si děsně nutně potřebovala při tom čůrání prohlídnout časopis) a poté jsem si pochopitelně musela omýt ruce. Ale když jsem tam měla vodu puštěnou už několik minut, mamka mě decentně upozornila (dojít za mnou nemohla, protože krmila Terezku), že bych ji měla vypnout. „Ale já nemůžu.“ „A pročpak?“ „Potože to je pinavý!“ Po pár minutách jsem řekla „Já to takhle vyždímám.“ a přišla jsem do obýváku. Bez kalhot. S tričkem napůl zmáčeným. A kalhotkami úplně mokrými. „Lucinko, ty máš mokrý kalhotky???“ „Noooo.“ „Jak to?“ „Já je musela vypat, aby nebyly pinavý!“ Ocenění za to, jak dokonale jsem je vyždímala a zpátky si je oblékla, jsem se ale nedočkala. Místo toho jsem dostala čisté (a suché) kalhotky, džíny a šlo se na mašiny a v rychlosti pro můj oblíbený sýreček do Tesca. Protože jsme vyrazily poměrně pozdě (ano, ta ždímací epizoda zabrala poměrně dost času), taky jsme se pozdě vrátily, takže jsem do koupelny šla o hodinu později, než obvykle (ne, že bych s tím měla nějaký problém). Do postele jsem si natahala pět knížek a spokojeně mezi nimi usnula, takže taťka v noci, když všechny knížky dával z postele pryč, říkal mamce „To naše dítě odmalička leží v knížkách.“
16. 03. 2012 Ráno se mnou vstala mamka, ale taťka se nenechal zahanbit a přišel krátce po nás. Po snídani a Terezčině svačince mě naši lakovali, že pojedeme na nákup a nakonec nás taťka vysadil z auta někde úplně jinde a odjel si na nákup sám. No a nás mamka odtáhla do práce za tetama a strejdou! Tety dobrý, ale ten strejda se se mnou chtěl pořád družit a kamarádit a vůbec nechápal, že s plešatejma já nechci mít nic společného! Nejdřív jsem brečela, když na mě sáhnul, pak jsem se schovávala za mamkou a nakonec jsem na něj sem tam i koukla a plazili jsme na sebe jazyky, ale mamky jsem se pořád držela jako klíště. Až těsně před odchodem (fakt těsně, tak pět minut) jsem se odvážila a došla strejdovi ukázat, jak krásně jsem namalovala písmeno A, a když chtěl něco přimalovat k mému obrázku, dokonce jsem si k němu přisedla. Zato Terezka celou tuhle šarádu prochrněla. Taky mi naši tvrdili, že pak pojedeme za tetou Soňou a Domčou, takže pro mě bylo velkým překvapením, že jsme jeli domů. Začala jsem brečet, že tam nechci, že chci za Domčou, ale byli neoblomní a dokonce měli tolik drzosti mě nahnat k obědu a pak ještě do postele. Prý že se mám rychle vyspinkat, abychom mohli jet za Domčou. Myslím, že byla mamka hodně překvapená, když zjistila, že jsem si před půl druhou zalezla do postele a prakticky ihned jsem upadla do stavu blaženého spánku. Taky jsem k tomu měla silnou motivaci. Ve tři jsme vyrazili a naše jsem rozhodně nezklamala - hned jsem se vrhla k Domčovým hračkám a chopila se jich se slovy „To je moje!“. Pak jsem, jako s Anetkou, chtěla všechny hračky, které si zrovna vzal Domča. Jen na ten jeho IPod jsem si netroufla a jen jsem mu koukala přes rameno. Ale Teletubbies, které s takovým zaujetím sledoval, mě moc nechytly. Chvíli jsem koukala s ním, ale pak jsem dala přednost hračkám, což naši (aspoň že tak) dost ocenili. Neocenili ale to, že když na mě večer mamka zavolala, ať zhasnu a jdu spát, jsem odpověděla „Neslyšim!“.
17. 03. 2012 Dopoledne, hned jak mamka sbalila věci a nakrmila Terezku, jsme nasedli do auta a jeli do ZOO. S velkým nadšením jsem přijala fakt, že s námi jela i teta Soňa se strejdou a Domčou. Viděli jsme opičky, pštrosy, zubry, gibony, koně převalského (o kterých jsem řekla, že vypadají spíš jako zebry) a spoustu jiných zvířat. Já se celou dobu něčím cpala - ovocem, zeleninou, ovesnými sušenkami… A Domča se zase nechával vozit v kočárku nebo nosit, sem tam někde popoběhl, ale když byla někde pauza a rodiče si chtěli sednout, do Domči se vlila spousta energie a tu zdrhnul na jednu stranu, tu na druhou… No, a když Domča usnul, vzala jsem štafetu za něj - běhala jsem kus napřed, pak zase zpátky, taky jsem chodila za tetou Soňou jak ocásek (a při odjezdu domů jsem se dost divila, že nejede s námi) a pořád jí něco povídala. Musím teda říct, že teta se strejdou byli moc překvapení, kolik toho dokážu bez odporu a reptání naťapat. Pak jsem ohromně překvapila taťku, když jsme dorazili na hřiště, kde se mě vloni snažil přinutit, abych vlezla na jednu dřevěnou prolézačku a já se tam bála. Dnes jsem na ni vlezla sama, bez pomoci, a aniž by mě tam někdo posílal. Taky jsem se houpala na laně, kde byl místo sedátka jen uzel a sklouzla se velkou skluzavkou (až když už jsem tam seděla připravená ke startu, všimnul si taťka, že je až od šesti let, ale ve skutečnosti tam jezdily i mladší děti). Mamka už viděla, jak vyjedu ze skluzavky minimálně s rozraženou hlavou a zlomenou nohou, ale já vyjela s úsměvem na rtech a smála jsem se nadšením jak divá. A protože jsem přes den nespala, mamka se mě v autě snažila udržet bdělou, což se jí docela dlouho dařilo…tedy až do doby, než se na chvíli otočila zpátky dopředu…

33. měsíc

18. 03. 2012 Až do odpoledne nebylo s mamkou dvakrát moc legrace a většinu času jsem blbla s taťkou, ale vynahradila mi to odpoledne, kdy nás s Terezkou vzala na mé oblíbené hřiště na Výtoni. Hned zpočátku jsem vlezla na pružinovou houpačku, na které jsem vydržela přes půl hodiny. Pak jsem vyzkoušela věci, na které jsem si ještě vloni netroufla, a moc se mi líbil otočný kyblík, do kterého jsem si sedla, mamka mě roztočila a já se točila dokola kolem své osy. Jen když jsem slezla, tak jsem sebou čtyřikrát za sebou třískla na zem. A mamka, místo aby mi pomohla, tak na mě koukala a šklebila se. Domů mě nebylo možné dostat. Nakonec to šlo, ale s krokodýlími slzami a povykováním „Neci domů, já ci na houpačku!“
19. 03. 2012 Po obědě mě naši nahnali zase do pokojíčku spát, jenže mně se spát nechtělo ani za mák, tak jsem zalezla do taťkovy postele a tam si hrála. A svou činnost jsem dělala s takovým zaujetím a elánem, až jsem mu tam vylila hrneček s vodou. Bylo by mi to bývalo prošlo, jenže mě šel taťka zkontrolovat, proč ještě nespím a sednul si ke mně. Pochopitelně, že si musel sednout zrovna do toho mokra! „Ty's mi tady rozlila vodu!“ „Nooo, pomiiiň!“ Odpoledne jsem ho dostala ještě jednou, když se se mnou zase snažil vést oduševnělou konverzaci na téma barvy. „Jaká to je barva?“ „Noooo, jaká to je balva?“ „Červená!“ „Ty seš šikulka, ty's to poznal!“ Pak taťka odjel a my zůstaly doma s mamkou a Terezkou, ale mamka chtěla využít pěkného počasí a vyrazit s námi ven, jen se čekalo na to, až dojím jogurt, k čemuž jsem se moc neměla a mamce to evidentně vadilo. Jenže já si fakt děsně nutně potřebovala hrát a blbnout. „Ty budeš hodnej vlk a já budu Karkulka.“ „Já budu asi zlej vlk, jestli hned nedojíš ten jogurt!“ „To se radši skovám!“ Honem jsem sebrala polštář z gauče a schovala se za něj. Jenže mamka vidí všechno a byla jsem odhalena a donucena dojíst jogurt. Ale tím naše peripetie před odchodem nekončily, ještě jsem se totiž měla obléct, a do toho se mi taky nechtělo. Nakonec jsem se vzdala a nechala se převléct, ale mamka vypadala mírně řečeno vyvedená z míry. „Nezlobíš se?“ „Ne, už ne, když ses oblíkla.“ „Nooo, ty seš hodná, seš moje zlatíčko!“ A na potvrzení svých slov jsem jí lípla pusu na tvář.
20. 03. 2012 Nevím proč, ale zpravidla začnu vždycky potřebovat na záchod ve chvíli, kdy mamka krmí Terezku a nemůže mě jít otřít. Samozřejmě tomu bylo dnes stejně, jen jsem se po vyčůrání neotřela a ještě ke všemu se svlékla. Mamka mě nahnala do koupelny, abych si umyla ruce a já si při té příležitosti přemáchla i ty svlečené kalhotky. Dobrých pět minut jsem je prala pod tekoucí vodou, čímž jsem si vykoledovala mamčinu kontrolu. Měla dost rozumu na to, aby mě nechala prát, jen dala do umyvadla špunt, prý abych necárala vodou. Za to, že mě nevyhnala z koupelny, jsem se jí chtěla odvděčit, a všimla jsem si zaschlých kapek na zrcadle, tak jsem vyndala stěrku a dala se do úklidu. Mamku málem kleplo, když zjistila, že jsem zrcadlo před setřením otírala svýma čerstvě vypranýma kalhotkama. Ale vždyť ona taky vždycky všechna skla a okna nejdřív omyje vodou a teprve potom je stírá! Rozhodla se, že je třeba mě zaměstnat jinak. Vyndala mi kolo - odrážedlo, které jsem dostala vloni k narozeninám, a šly jsme ven. Pravda, na motorce mi to šlo líp, ale kolo je kolo. Připadala jsem si děsně důležitá a skoro dospělá. Jen jsem na něm teda neseděla, ale celou dobu jízdy jsem stála, neodrážela jsem se, ale jen jsem šla, takže jsem vlastně úplně prachobyčejně šla s kolem mezi nohama. Ale pocit to byl fantastický! Pozdě odpoledne se ještě taťka domluvil se strejdou Markem a jeli jsme se za nima podívat na Justýnku. Naposledy jsem ji prý viděla skoro před rokem, což jsem si vůbec nepamatovala, ale ještě než jsme vyrazili, bylo mi jasné, že to je další kamarádka. Dlouhou dobu se nechala nést v nosítku, ale když ji pak strejda vyndal a teta ji vedla za ruku, hned jsem ji chtěla vzít za ruku taky. Dlouho jsem kňourala, že chci vést Justýnku za ruku a dlouho mi mamka říkala, ať k ní teda jdu a za tu ruku ji chytnu. No, a když jsem se konečně odhodlala, přešla k Justýnce a ona mi tu ruku podávala, nechytla jsem ji. Život je pes a občas se dost těžko vyznávám v tom, co vlastně chci.
21. 03. 2012 Ta mamka! Ráno jsme si prohlížely časopis, já jí ukázala na jedno zvíře a chtěla vědět, co to je. Tvrdila mi, že bobr, ale bobra já poznám a takhle rozhodně nevypadá. „To není bobl!“ Vzápětí jsem si vzpomněla, že v tom časopise jeden namalovaný je, zalistovala jsem, objevila ho a řekla mamce „Hele, tady je bobl!“. To ji donutilo se znovu zamyslet a nakonec z ní vypadlo, že to byl vlastně jezevec. No, tak jestli se se mnou bude tímhle způsobem jednou učit, to to teda dopadne! Po obědě se mi (pro změnu) nechtělo spát, ale dlouho jsem si sama hrála v pokojíčku a nikdo o mně nevěděl. Jenže zrovna když jsem chtěla jít dolů, mamka si lehla na gauč, že si na chvíli schrupne, protože právě usnula i Terezka. Přemlouvala mě, abych šla taky ještě do postýlky, ale já potichounku a polehounku scházela jeden schod za druhým a jako myška došla až k mamce, ležící se zavřenýma očima na gauči. Děsně opatrně jsem jí dala pusu, pohladila po vlasech, dala další pusu a řekla „Maminko, nespinkej…“. Tímhle gestem jsem ji fakt dostala, tak vstala a šla si se mnou hrát. A protože je taťka frajer, vzal mě o hodinu později ven, aby si teda mohla mamka na chvíli v klidu lehnout. To, že deset minut po našem odchodu začala plakat Terezka a z toho spánku nic nebylo, už je ale věc jiná.
22. 03. 2012 Dneska bylo doma hned po ránu velké praní, protože mamka mně a Terezce slíbila, že zítra po obědě pojedeme za dědou a babičkou do Hradce. Že prala naše hadříky, to mi nevadilo, ale že mi chtěla šlohnout Šášu a strčit ho tam taky, to se mi ani trochu nelíbilo a bránila jsem ho zuby, nehty. Až když mi mamka řekla, ať si k němu čuchnu, jak smrdí, musela jsem jí dát za pravdu a uznat, že bude rozumné ho řádně vykoupat v pračce. Ovšem mamce jsem ho do ruky nesvěřila - odnesla jsem si ho do pračky sama, pohladila ho, dala mu pusu, a když jsem ho do pračky pokládala, ještě jsem mu řekla „Nebooooj!“. A až když se začalo prádlo prát, šla se mamka převléct z noční košilky. Jenže je sklerotická a zapomněla si vzít z obýváku spodní prádlo, tak honem přeběhla omotaná osuškou (protože už byla svlečená a osprchovaná) do obýváku, vytáhla ze skříně oblečení a honem zase přeběhla zpátky do koupelny. Na mou otázku, co dělá, mi odpověděla, že si jenom narychlo vzala oblečení a běžela zpátky, aby ji nikdo neviděl, protože je nahatá. „Chodila jsi tam nahatá? To jsi ale ostuda!“
23. 03. 2012 Jak mamka včera slíbila, tak dnes udělala. Po obědě jsme odjely do Hradce, já i Terezka jsme k mamčině velké radosti celou cestu prospaly, takže měla v autě klid (prý se děsila toho, že Terezka celou cestu v autě propláče a já ji prozpívám svým oblíbeným „Kačerov jak hurikán“). Odpoledne přijela teta Monča s klukama, ale tím, že jsem je neviděla 3 měsíce, jsem se musela trochu rozkoukat. Ovšem pak jsme se s Honzíkem pěkně rozjeli - ona na mě bafal za dveřma, já křičela „Já se bojim!“, ale pak už jsem na něj bafala bez bázně a hany taky. Teta Monča byla celkem dost překvapená mým apetitem - než přijeli, zblajzla jsem Kostíky, hrušku a mandarinku, pak jsem u tety vysomrovala půlku housky se šunkou a sýrem a k večeři jsem si ještě dala chleba se sýrem a vyškemrala jsem si ještě jednu půlku. Tohle všechno jsem zvládla sníst od čtyř do půl osmé. Co se vztahu k jídlu týká, evidentně mám geny po dědovi Lubošovi. Když odjeli a já se odebrala do postele, trochu jsem v ložnici štrachala a objevila kamínek. Pochlubila jsem se s ním dědovi a byla jsem v šoku (a se mnou i mamka). Tenhle kamínek jsem prý dědovi dala při jednom výletu, když jsem byla ještě malinká a on si ho schoval na památku!
24. 03. 2012 Hned první noc jsem nezklamala, vzhůru jsem byla už od třičtvrtě na šest. Po snídani mamka usoudila, že je krásně a bylo by škoda toho nevyužít, a protože babička potřebovala prášky, vytáhly jsme s mamkou a Terezkou dědu na dopolední výlet do nemocnice pro recept. Odpoledne zase přijela teta Monča s klukama, ale tentokrát jsme nezůstali doma, ale vyrazili na hřiště. Venku jsme se ještě potkali s tetou Lenkou, Lucinkou a Gábinkou, ta je jen o něco málo starší, než je naše Terezka. Lucce se dost zalíbil můj kočárek s miminkem, ale já jí ho odmítla půjčit a začala jsem brečet, že je to moje. Ubránila jsem si ho, ovšem když pak Lucinka musela jít, ztropila jsem velkou scénu. Ovšem že bych jí půjčila kočárek jen proto, aby zůstala o něco dýl, to zase ne. Utišil mě až fakt, že jdeme na hřiště. Tam si to užívala mamka, která ode mě měla klid, ale i já, protože se mnou celou dobu chodil všude Honzík. Nejvíc se mi hodil na houpačce, tam mě poctivě houpal. Domů se mi teda (což se dalo čekat) ani trochu nechtělo, takže jsem odchod oplakala. Neuklidnilo mě ani to, že skočíme pro šunku (co se jídla týká, jsem dost úplatná), já se prostě chtěla houpat a klouzat na skluzavce a basta. Až u krámu jsem na pár vteřin ztichla, ale znovu jsem spustila, že chci štěknu na vodítko, když ji mamka přivazovala ke kočárku, který venku hlídal Honzík. Pak už jsem se ale zklidnila a zbylá cesta domů proběhla vcelku bez problémů. Teta Monča s klukama odjela, mě vykoupal děda, a než jsem začala večeřet, složil báječnou básničku - „Hurá, hurá, hurá (já jsem totiž chvíli předtím volala hurá, hurá, hurá, že se budu dívat na novou pohádku, kterou mi děda koupil), dědeček čůrá a babička prdí, to to ale smrdí.“.
25. 03. 2012 V noci jsem se vrtěla tak, že jsem ráno měla nohy v dědově nočním stolku. Dopoledne mamka zavolala tetě Lence, jestli nepůjde s Lucinkou a Gábinkou na hřiště a o něco později jsme se tam s nima sešly. Celou dobu, co jsme tam byly, jsme si s Lucinkou moc nehrály, až na pár výjimek, kdy jsme si kopaly balónem (jenže ona ho každou chvíli kopala svému taťkovi a já měla smůlu). Ovšem na cestě domů jsme se obě rozkoukaly, vezly jsme každá svůj kočárek s panenkou, šly za mamkama a každou chvíli se zastavily a začaly se smát, případně si povídat. Pak jsem vždycky odpočítala „Tři, dva, jedna, start!“ a vyrazily jsme za nima. A o co poklidnější byl odchod z hřiště, o to větší scénu jsem ztropila, když se od nás Lucinka s rodičema odpojila. Jak já začala plakat, že „Já neci za dědou! Já neci za dědou! Já ci kamajádku!!!“. Odpoledne jsme s mamkou vyrazily znovu ven, tentokrát to ale bylo se strejdou Petrem a Sárou. Ta je sice starší, ale to mi nevadilo v tom, abych ji lehce buzerovala. Třeba když sjížděla na koloběžce z kopečka, najela na trávník a spadla. Hned jsem zareagovala, jako by to udělala mamka - „Pozooool!“. Když pak Sára odložila koloběžku, docela jsme se i vyblbly, jenže si ji za chvíli vzala znovu a bylo po legraci, protože mi ujela. Udělali jsme si hezkou pětikilometrovou procházku a za odměnu, že jsme byly se Sárou tak hodné, jsme ještě jeli na hřiště. Sára s taťkou pak musela odejít, ale my s mamkou tam ještě zůstaly, ovšem to, co se dělo při odchodu, mamku utvrdilo v tom, že asi večer přijdu o Kačery. Brečela jsem totiž celou cestu a vydrželo mi to téměř až domů.
26. 03. 2012 Co mě rodiče nenaučili za několik týdnů, mě naučil děda za jedno ráno - smrkání. Mamka byla úplně u vytržení, když jsem dopoledne, při další několikakilometrové procházce s dědou, ochotně foukla do kapesníku. Cestou tam jsem pečlivě sledovala a komentovala všechno okolo, takže se třeba děda dozvěděl, že „Tady je hlína, potože tady bydlí kltek.“ a spoustu dalších užitečných informací (ale krtiny znám moc dobře z chalupy, tam se každou chvíli nějaká nová vyloupne). Byli jsme venku skoro 3 hodiny a já jsem se po dlouhé době začala dožadovat nesení v náručí a na koni. To první obstarala asi na vzdálenost 50 metrů mamka, to druhé na tak 200 metrů děda. Ke konci už dost funěl a stěžoval si, že už to není takové poneseníčko jako před rokem. Inu, 13 kilo je 13 kilo. Mamka hned zareagovala, že ona se tahala se 14 kilovým bubnem (čímž myslela Terezku před narozením) daleko delší dobu. To možná jo, ale zase jí při tom nikdo nedrobil rohlík do hlavy, jako se poštěstilo dnes dědovi. Odpoledne jsem zase vyrazila s mamkou a Terezkou za tetou Lenkou a Lucinkou, což se taky neobešlo bez problémů. Opět byly problémy s půjčováním hraček, které jsem se snažila vybrečet a následně i vydupat (mamka z toho byla úplně paf, protože mě takhle dupat kvůli čemukoli ještě neviděla) a pak jsem tak trochu zlobila i po návrtu domů, na což mamka řekla, že se mnou cloumá období vzdoru. Díky tomu jsem byla ochuzena o večerní Kačery i dědovo čtení. Mamce jsem se nijak pomstít nemohla, protože mě hned po večeři nahnala do postele, zato dědovi jsem se pomstít mohla - pohrála jsem si s ovládáním jeho polohovací postele, takže když šel spát, málem si dal na čenich - zádová opěrka byla naklopená úplně do sedu a nožní opěrka byla taktéž zvednutá do téměř kolmé polohy…
27. 03. 2012 Ráno jsem vstala a přiznala se babičce „Včera jsem zlobila, dupala a kšičela, tak nebyla pohádka ani Kačelov jak hulikán.“. Ze včerejška jsem si ale moc ponaučení nevzala, v poledne jsem nespala a místo toho jsem vyndala věci z šuplete v dědově nočním stolku a rozsypala si do postele špendlíky. Všichni z toho byli úplně u vytržení, ale ne zrovna v tom dobrém slova smyslu. Nakonec jsem usnula až ve 4, když už mamka vzdala naděje na můj poobědní spánek a nechala mě odejít do obýváku. Tam jsem chvíli bouchala hlavou do gauče, pak jsem zničehonic padla a během půl minuty usnula. Nicméně jsem od rána až do odpoledne zlobila tak, že jsem dostala na zadek tolikrát, jako za celý svůj dosavadní život. Děda dokonce znovu řekl, že nebude číst večer pohádku a mamka zakázala Kačery. Až odpoledne se ze mě zase vyklubala stará dobrá Lucinka. Když mi mamka nabídla výlet do obchodu pro šunku, bez odmlouvání jsem se během pěti minut převlékla na ven a v obchodě jsem absolvovala (na výbornou) test vůle s loupákem. Protože jsem ještě před odchodem ven (v době, kdy jsem ještě zlobila) tak dlouho blbla a nevšímala si svačiny, mamka mi ji sebrala a odnesla. V krámě mi pak koupila loupák, ale řekla, že jsem nesvačila, takže žádnou dobrůtku nedostanu a musím si počkat až na večeři. U kasy mě mamka poprosila o pomoc, takže mi podávala nakoupené věci a já je uklízela do síťky pod kočárkem. Jenže zrovna ten loupák se sám od sebe vysoukal z pytlíku a mamka už si myslela, že jsem ho vytáhla já a chystám se ho sníst. Ovšem já moc dobře věděla, že ho mám zakázaný, takže jsem ho schovala zpátky do pytlíku a uklidila ho i se zbytkem nákupu do kočárku. A díky tomu, jak jsem byla odpoledne hodná, byli Kačeři i pohádka. Svého jsem dosáhla, tak mi nic nebránilo v tom, abych znovu začala zlobit, a po nahnání do postele jsem nesčetněkrát vylezla z postele, odmítala se tam vrátit a nechtěla spát.
28. 03. 2012 Ráno jsem si dala novou snídaňovou premiéru, děda mi totiž do mlíka něco namíchal a říkal tomu „kakavíčko“. Přiznávám bez mučení, dost mi to chutnalo. Dopoledne jsem byla hodná, s dědou jsme šli na kolo ven a všechno bylo jako za starých časů. Děda si mě nemohl vynachválit (až na to, že jsem ho venku dirigovala, kudy máme jít, protože jsem se chtěla dostat na hřiště a za těch pár dnů už moc dobře vím, kudy se tam jde). Až po obědě jsem si to zase lehce zkazila, když jsem nechtěla spát, a někde opět vyhrabala nějaký zapomenutý špendlík, který jsem pevně držela v dlani a odmítla ho odevzdat, tak na mě děda zkusil mamčinu metodu. Ta totiž vždycky začne počítat do tří, ale zpravidla udělám, co se po mně chce hned, jak řekne „Mám začít počítat?“, ale jen párkrát musela napočítat až do tří. Děda to zkusil taky - „Jedna, dva…“, a když jsem nereagovala a mělo dojít na jeho „tři“, změnil taktiku a řekl „Že zavolám mamku!“. Páni, takový fofr, jak rychle jsem ho poslechla, sám nečekal. Takže mamka mi vyhrožuje počítáním a děda mi bude vyhrožovat mamkou :). Teprve, když mě mamka nahnala do postele a donutila mě lehnout si, jsem usnula a překvapivě mi to netrvalo víc, než pět minut. Odpoledne jsme s mamkou znovu šly na hřiště, tentokrát si mamka zajistila kamaráda jen pro sebe a na mě nemyslela. Ale co, podstatné bylo, že se mnou šli na hřiště a já si tam mohla dle libosti chodit po všech těch atrakcích, jen na houpačce jsem potřebovala mamčinu asistenci. Když nadešel čas odchodu, chviličku jsem kňourala, ale nakonec jsem odešla vcelku bez problémů.
29. 03. 2012 Hned po ránu jsem zavelela „Já chci kakavíčko!“. Než mi ho babička uvařila, vlezla jsem si do její postele, zmocnila se ovladače k telebedně, zmáčkla čudlík (podotýkám, že správný!), ale telebedna nic. No jo, já totiž nezapnula telebednu, ale jen set top box. Ovšem nedalo mi to, abych to neokomentovala. „Co sem to máčkla? To sem ale blbá!“ Po snídani jsem zase chtěla skládat puzzle, které jsem včera dostala, tak mi ho mamka vyndala ze skříně a babička přišla s nabídkou pomoci „Můžu ti to rozložit?“ „Ne, já to umim všechno pefektně!“ a sama jsem si ho rozložila a následně i složila. Odpoledne si děda rozdělal ke svačině mňaminku - tyčinky. Chvíli jsem na něj koukala pohledem hladového psa, a když to nezabralo, zeptala jsem se „Můžu si vezmout?“. Nečekala jsem na odpověď a vzala do každé ruky jednu tyčku s obligátními slovy „Ta je moje. A ta je taky moje.“. Děda prskal, že mi stačí jedna, takže když jsem obě dojedla, šla jsem na jistotu a odnesla si do obýváku celou krabičku. Pak jsem se snažila vystrnadit babičku z gauče, abych se na něm mohla roztahovat sama, ale mamka mě hned začala usměrňovat a nabádat mě, že když něco chci, musím poprosit (jako by to bez toho prosení nešlo). No, nedalo se dělat nic jiného „Posuň se, posim tě. Vem místečko.“ - dědův vliv se opět projevil, pojem „vem místečko“ je totiž jeho. Pak mě ale začal vychovávat, a protože jsem ho neposlouchala a večer ztropila hysterickou scénu, kterou u mě ještě nezažila ani mamka, nezbylo mu, než mě v té vaně rovnou zchladit vlažnou sprchou. Nevím, nevím, jestli z toho byl víc špatný děda, nebo já…
30. 03. 2012 ráno se vzbudila s babičkou o půl páté, křičela, hulákala, šla na wc, ale všechno s mámou, protože děda spal jako špalek a o ničem neměl tucha. Protože jsem princip skládání puzzle zvládla na jedničku a to, co mám doma, už složím během chvíle, mamka mi skočila včera večer pro další tři - jedno jednodušší (zhruba stejně náročné jako to, co jsem už doma měla) a dvě se složitějším obrázkem. Ale nikdo nečekal, že po rozbalení a rozložení toho nového jednoduššího puzzle obrázek složím během chvilky i bez číkoli pomoci. Jen to zapasování dílků do sebe mi občas dávalo trochu zabrat a několikrát jsem téměř kompletně složený obrázek musela rozložit, protože se mi tam nedařilo napresovat jeden nebo dva poslední dílky. To složitější už mi teda tak dobře a rychle nešlo. Dopoledne mamka odjela na nákup, babička byla u Pandoktora a já s Terezkou jsme osaměly doma s dědou. Pustila jsem se do buzerování malé štěkny a tak dlouho ji honila, lovila a hladila (v dědově výkladu jsem ji ale tahala za chlupy, až kňučela), až se děda rozčílil, že ho neposlouchám a pořád štěknu šidím, a dostala jsem od něj na zadek. Odpoledne jsem opět odmítla spát, tak nás s Terezkou mamka začala pakovat ven a jely jsme za novou kamarádkou - Kristýnkou a její mamkou, tetou Hankou. A bylo veselo - obě dvě jsme se střídaly v breku kvůli hračkám a jídlu, pak kvůli bagru, který jsem si půjčila (využila jsem toho, že seděla Kristýnka na nočníku a pak ji teta oblékala na ven a vzala si její nejoblíbenější bagr). Mamce jsem suše oznámila, že „Ten si vememe domů.“. Bylo mi vysvětleno, že ten si domů fakt nevezmeme, a byť mamka očekávala nadcházející problémy a pláč, poté, co mě poprosila, abych bagr vrátila zpátky, jsem ho opravdu odnesla se slovy „Já ho tady položím Kistýnce na gauč.“. Odchod domů byl k mamčině radosti bezproblémový a klidný. Až cestou od auta domů jsem se tak rozplácla na chodníku, že pán, co jel za mnou na kole, musel zastavit. A sotva jsem přestala plakat, pro změnu jsem si zase přicvakla prsty do dveří, takže jsem domů přišla celá rudá, uplakaná a stále plakající.
31. 03. 2012 Včera mi děda slíbil, že si se mnou dnes zahraje domino (mamka se rozšoupla, spolu s puzzle mi koupila ještě další hry), a jak slíbil, tak učinil. On si sice stěžoval, že jsem nehrála, ale blbla a rozhazovala kostky, ale mamka ho pak se mnou hrála a dohrály jsme ho až do konce. Pak se mamka zase domluvila s tetou Lenkou, že půjdeme ven, ale bylo mokro, takže, byť jsme se je s Luckou snažily přemluvit na hřiště, jsme se šly jen projít, a k tomu všemu byla ještě taková zima, že byla mamka zmrzlá ještě půl hodiny po příchodu domů. No jo, to je tak, když si s sebou vezme jen jarní oblečení a pak teplota klesne na 4°C. Pochopitelně jsem venku odmítla Lucce půjčit svůj nový balón, takže mi pak ona odmítla půjčit motorku. Kupodivu jsem to vcelku chápala a nedělala s tím žádné scény. Jediná scéna, která přišla, se týkala jídla, když teta odešla do obchodu koupit rohlík. Samozřejmě, že jsem chtěla taky! Co se jídla týká, nebráním se ničemu a nikdy. Teta nám koupila jeden celozrnný a rozpůlila ho, já se do něj s chutí pustila (s jídlem žádné ofuky fakt nedělám), zato Lucka do něj jednou kousla, ochutnala a vzápětí s ním mrskla o zem. Pak nás ještě teta vykrmovala kukuřičnýma křupkama, a i když si venku obvykle na jídlo ani nevzpomenu, protože se před odchodem většinou pořádně najím, když mi někdo něco nabídne, proč si nevzít, že? Po obědě jsem opět (jak je u mě za dobu pobytu u babičky a dědy zvykem) nechtěla spát, zato mamce se chtělo spát tak moc, že mě šla osobně uspat - lehla si ke mně do postele a hladila mě po čele, dokud jsem nadobro nezavřela oči. To, že se chvíli poté probudila Terezka na jídlo a odmítla spát, takže mamka si stejně nemohla lehnout, už je věc jiná. Chvíli po mém probuzení přijela teta Monča a o chvilku později i kluci. Tetě jsem ukázala, jak se skládá puzzle a k večeru jsem se s ní začala děsně mazlit. A aby to nebylo babičce a mamce líto, začala jsem přebíhat od jedné k druhé a na střídačku jsem se s nima mazlila a dávala jim pusy. Kluci si mě tentokrát moc nevšímali, ale i tak, když se večer chystali k odchodu, jsem uronila slzu a řekla mamce „Neci, aby Honza odjel, já ci Honzu tady!“. Ale jako je to se vším, mě tu nikdo neposlouchá a on stejně odjel.
01. 04. 2012 Dopoledne ještě naposledy mamka zavolala tetě Lence, že půjdeme ven. Zítra po obědě totiž odjíždíme zase domů, tak abych si ještě užila Lucinku. Mamka mi s sebou vzala kočárek, balón i kolo, a protože se vždycky děsně snažím o Lucinčinu motorku a dalo se čekat, že ji moje kolo bude taky zajímat, už ve výtahu jsem hlásila „Nepučim Lucince kolo!“. Většinu času jsem ale vozila, stejně jako Lucka, kočárek. Až když jsme šly kolem hřiště a my si ho všimly, donutily jsme mamky, aby tam s námi šly. Na tomhle hřišti jsem ještě nebyla, a to tam je tak báječná skluzavka! Sice se na ni dost špatně leze, šprušle jsou daleko od sebe a dost strmé, ale skluzavka má fakt grády. Dole mě dokonce mamka chodila chytat, jinak bych snad letěla po čumáku do písku. Odpoledne nás mamka vyslala ven jen s dědou, to aby si nás ještě pořádně užil. Ten s námi byl venku přes dvě hodiny a konečně došlo i na něj - cestou jsem začala potřebovat na záchod. No, děda se má ještě doučovat. Sice mě dal vyčůrat, ale držel mě tak, že se mi povedlo počůrat si nohavici kalhot. Pak mě oblékl, ovšem já ho upozornila „Dědo, ještě počebuju oklepat!“, takže mě musel znovu svléct a oklepat. Domů jsme se vrátili tak akorát na koupání. Poslední dobou už mě mamka nechává v koupelně samotnou a jen mě chodí kontrolovat. Při první kontrole zjistila, že teče voda všude po vnějšku vany. „Co ta voda tady?“ „To nevadí, to ukidíme, to uschne!“ Při druhé kontrole jsem byla pro změnu načapaná s mou houbičkou v ruce. To by samo o sobě bylo v pořádku, jen kdyby na ní nebyla naplácaná zbývající třetina obsahu dědova sprchového mýdla a já tím nemyla vanu… K večeři mi mamka zase nakrájela k chlebu papriku, kterou jsem, jak je mým dobrým zvykem, snědla jako první a chleba jsem si nevšímala. Když jsem ji dojedla, šla jsem do kuchyně za mamkou. „Já ci eště papiku.“ „Už není, všechnu jsi ji snědla.“ Tomu jsem nemohla uvěřit, proto bylo potřeba si překontrolovat, jestli mamka nelže. Došla jsem až k lednici a zeptala se „Můžu se podívat?“. Mamka ji otevřela, já to zběžně okoukla, ale byl tam jeden neprůhledný box, do kterého jsem neviděla - „A tady?“. Donutila jsem mamku vyndat ten box a otevřít mi ho, abych se přesvědčila, že tam fakt žádná není. Hned si postěžovala babičce, že se snad bude muset ještě zpovídat vlastnímu dítěti, že nelže. No, sem tam nějakou tu kontrolu přece provést musím. Děda byl tak unavený tou procházkou, že byl rád, že si mohl sednout. Večer mi teda protentokrát šla číst pohádky mamka. Přečetla mi tři, a když jsem se dožadovala čtvrté, razantně to odmítla. Asi už byla unavená, tak jsem přišla s nabídkou, která se neodmítá. „A tadytu ti pečtu já a ty budeš pinkat.“ Jak to, že odmítla?!
02. 04. 2012 Dopoledne mamka nakrmila Terezku a opustila nás. Úplně obyčejně sebrala klíče od auta a odjela si pryč. To se mi tedy ani trochu nelíbilo a několikrát jsem se vykradla ven a pokusila se vzít roha. Jenže mě pokaždé děda načapal a nakonec musel zamknout dveře. Jé, to bylo řevu! A jak mamka koukala, když se vracela zpátky a zjistila, že je zamčeno, i když jsme všichni doma. A zatímco byla mamka pryč, zvesela jsem zlobila, provokovala a dělala všemožné naschvály, až dědovi nezbylo nic jiného, než vytáhnout pomlázku a švihnout mě s ní přes zadek. No, a pak že je pomlázka jen na Velikonoce. Kecy v kleci! Každopádně ale zabrala a pak už se stačilo jen zmínit o pomlázce a hned jsem sekala latinu. A aby nebylo babičce líto, že pořád okoukávám a odposlouchávám všechno jen od dědy, od ní jsem se taky něco přiučila - „Kucifix!!!“. Ovšem to bylo to úplně poslední, co jsem měla šanci okoukat, po obědě totiž mamka nakrmila Terezku, za vydatné pomoci dědy nasoukala všechny krámy do auta a jelo se domů. Celou cestu jsem prospala a vzbudila se 10 minut před příjezdem domů. Aby mamka věděla, že už nespím, hned jsem pro zlepšení nálady spustila „Kačerov jak hurikán“. Jenže zakrátko mi došlo, kam nás to mamka veze, na chvíli jsem zmlkla, a když už jsme jely kolem baráku a já uviděla taťku, jak nám jde naproti, začala jsem hulákat „Já neci, aby ten tatínek jel! Já neci domů, já ci babičku! Já ci za dědou! Já ci do Hadce!!!“. Mamka mě chtěla aspoň trochu ukonejšit (protože jsem brečela ještě doma a nebyla jsem k utišení), tak zavolala dědovi. A ouha - mamka říkala, že jsme ho asi uhnaly! Prý jsme odjely a než jsme dorazily domů, pro dědu přijela záchranka a odvezla ho do nemocnice. Jenže mě to je jasné. Žádné uhnaly, to bylo steskem po nás! A jak jsem byla natrénovaná za těch deset dní pobytu v Hradci, až do večera jsem pokaždé, když jsem šla na záchod a potřebovala jsem otřít, volala „Dědečkuuuuuu!“.
03. 04. 2012 Do rána jsem se vyspala do podstatně lepší nálady a hned po probuzení jsem se dala s taťkou na zdvořilou konverzaci (zřejmě jsem ho tím dost překvapila) - „Tak jak to tady s tebou vypadalo?“. Chvíli po nás vstala i mamka s Terezkou a začala nás obě oblékat, protože jsme měli jet s Terezkou k Paňdoktorce, což samozřejmě podnítilo mou zvědavost a chtěla jsem vědět, proč tam Terezka musí. „Terezka dostane včeličku.“ Doběhla jsem do krabice s hračkama, vytáhla včelku a zeptala se mamky „Tuhletu?“ (protože kdyby jo, tak by přece bývalo zbytečné tam jezdit, že?). „Tuhle ne, paní doktorka jí dá injekci, aby byla Terezka zdravá.“ To by tak hrálo, takhle ubližovat Terezce! „Neeeee, to nemůže ta paní dotolka!“ „A proč ne?“ „Potože jí to bolí.“ A jak jsem tak byla ze všech těch včeliček vyvedená z míry, odpoledne jsem šla na dvorek na pískoviště, ale za chvíli se běžela schovat domů. „Maminko, byla tam vosička a já sem se stlašně bála.“ Odpoledne mě vzal taťka ven s motorkou, jeli jsme se podívat na mašiny, a cestou zpátky jsem už dělala takové ptákoviny, že jsem přes ni přepadla na nos a vyfasovala jsem elegantní nosní chodníkový lišej.
04. 04. 2012 Tak jestli o mně naši říkali, že nechápou, po kom jsem tak veliká, co potom Terezka? Vždyť té Paňdoktorka na poslední kontrole naměřila jen o půl centimetru míň, než měřila já o celé dva týdny později! No, tak jak po kom to vlastně jsme, mamko?! Večer jsem se snažila nahnat výšku (to by tak hrálo, aby mě jednou Terezka přerostla) a pokusila se vydyndat z mamky něco (zcela konkrétního) k jídlu. „Já mám hladíka, já ci takový to koucený.“ Ještě, že je mamka tak inteligentní a hned jí došlo, že mám hladíka na tyčky. Problém ale byl, že mi řekla, že jestli mám hladíka, jistě s radostí sním i chleba se sýrem. No, tak až takovýho hladíka jsem teda neměla…
05. 04. 2012 Mamka dnes prohlásila, že prý mají „divný dítě“, a to, prosím, mluvila o mně! A to jen proto, že ostatní děti si chodí říkat o sladkosti, zatímco já si říkám o mrkev a papriku. No to je toho… Dneska jsme s mamkou zase zavolaly dědovi (jak s ním telefonujeme, netrápí se tolik steskem a rozhodně už je mu líp), a když se mě ptal, jak moc ho mám ráda, bez váhání jsem mu odpověděla. „Jedna, dva, či, čiži, pět!“ Když o tom tak přemýšlím, říkám si, jestli si vůbec zaslouží, abych ho za tu pomlázku měla takhle moc ráda!
06. 04. 2012 Ráno mamka zase krmila Terezku a ta při tom tak po různu máchala rukama, až to skoro vypadalo, že ji hladí, tak jsem přidala svou trochu do mlýna „Dneska láno mě Telezka taky takhle pohladila po lučičce!“. Jen ať mamka ví, že má Terezka ráda i mě! Večer mi naši napouštěli vanu a množství vody zase nechali na mně. Tentokrát jsem na sobě odmítla šetřit a napustila jsem si téměř úplně plnou vanu, to bylo labůžo…
07. 04. 2012 Dopoledne, jen co se Terezka nasvačila, jsme odjeli za babičkou do Hódyně. Ta nám navařila polívku a nasmažila řízky se salátem, polívku jsem vyjedla až do dna, do řízku jsem se taky pustila s chutí a do mého salátu se s chutí pustila mamka. Ještě, že mám vlastní dojídače nedojedeného jídla. Babička mě pak vzala ven a šly jsme se podívat na kravičky, telátka (ty jsem si hladila) a ovečky. A zatímco jsme byly venku, doma se to změnilo v Šípkové království a všechno to tam usnulo. Pak jsem se ještě pustila do blbnutí s Míňou - babiččinou foxteriérkou, jenže ta je odolnější než naše malá štěkna a jen tak se nedala. Naše štěkna už přede mnou bere roha, zatímco Míňa mě rozplakala. Ta flekatá potvora se se mnou přetahovala o hračku a nechtěla ji pustit! Pak jsem babičce předvedla, jak se správně drezíruje pes a cepovala jsem ji stejně, jako ty naše štěkny (a ona mě ignorovala úplně stejně, jako ty naše).
08. 04. 2012 Protože je mamka nemocná, taťka zavolal tetě Soně a domluvil se s ní, že odpoledne pojedeme do Sloníkova. Byla jsem celá nadšená, tu jsem vlítla na trampolínu, tu do balónků, tu na skluzavku. A pak jsem okoukala od Domči, že leze na skluzavku, na které jsem ještě nebyla. Samozřejmě, že jsem to musela taky vyzkoušet. Vylezla jsem nahoru, podívala se na skluzavku a začala vřeštět. Nejen, že byla celá uzavřená, ona byla ještě ke všemu do zatáčky, takže jsem vůbec nevěděla, do čeho bych šla a kde by mě to vyplivlo. Jednoduše a prostě jsem to psychicky nezvládla, no. To měl taťka keců, že tam pro mě musel dojít. Pravda, vylezla jsem tam třikrát a třikrát tam pro mě musel, ale nohy mu neupadly, tak co? Zase jsem dostala Sloníkovy korunky a tentokrát jsem si ten balónek koupila a vybrala sama. Jen, co jsem přišla domů a otevřela dveře, jsem se musela mamce pochlubit. „Mamko, já sem zaplatila a dostala sem balónek a zajíce, ten je klásnej!“ Zajíce jsem, pravda, dostala od tety Soni a spucovala jsem ho místo večeře.
10. 04. 2012 Ach ten taťka… Ráno šel na záchod a než si sednul, naprosto automaticky si tam dal moje princeznovský prkýnko. Aspoň, že nešetřil sebekritikou a zkonstatoval „Já jsem ale blbej!“. To jsem se královsky bavila já i mamka. Pak se královsky bavil taťka, když jsem si sedla na motorku, jezdila na ní, zničehonic ji zvedla na zadní, zařvala „Jau!“, sedla si na zadek a začala se sama sobě smát.
11. 04. 2012 Odpoledne přijel děda Luboš a přivezl mi dáreček. Teda ale parádní! Můj první vlastní deštník! Pochopitelně, že jsem se hned naučila, jak se otvírá a po zbytek dne jsem s ním pořád chodila. Co naplat, dokonce i do postele jsem si ho vzala. A mamka se zase ujistila v tom, že nebýt mě, kdo ví, jak by to v téhle domácnosti vypadalo. Zalívala kytky a nebýt mého připomenutí „Ještě tuhle kytku!“, tak by snad tu chuděrku nechala zdechnout žízní.
12. 04. 2012 Dnes jsem prokázala smysl pro dokončování věcí. Po záchodě jsem si šla umýt ruce, ale jak tam tak tekla ta voda a udělala se spousta bublin z mýdla, rozhodla jsem se, že je načase zase umýt umyvadlo. To mamka si úplně špatně načasovala ten oběd, přeci jsem nemohla odejít od nedokončené práce! „Nejdžív to dočistím a pak pudu na jídlo.“
13. 04. 2012 V televizi prý dávají výměnu manželek, u nás proběhla taky jedna výměna, jen trochu jiná. Já šla ven a štěkny dovnitř. Teda ne, že bych tolik zlobila, já jen chtěla na písek a mamka potřebovala vařit a přitom mě nechtěla nechat venku se štěknama (jen nevím, jestli se bála víc o mě nebo o ně). Před obědem se na nás zase přijel podívat děda Luboš a mně se, po dlouhé době, podařilo zaperlit i před ním, když jsem nesla ze schodů Šášu a spadnul mi „Dopldele, to se mi to nepovedlo.“. Pak se zase něco nepovedlo jemu - nechal nahoře prkýnko na záchodě, takže jsem neměla kam položit to svoje princeznovský a mamka zrovna krmila Terezku. Když jsem za ní opětovně běžela, že potřebuju „honem na záchod“ a doplnila to „já to neumim“, konečně mamce došlo, že by to tam měla jít zkontrolovat. No vždyť já se kvůli dědovi málem počůrala!
14. 04. 2012 Já toho taťku fakt žeru, dneska mi dopoledne vyprávěl inovovanou pohádku o třech prasátkách. To jsou ty, co si každé stavělo svůj domeček, ale jen jedno si postavilo pořádný z cihel a nedostal se do něj vlk. A taťkova verze (od okamžiku, kdy měla prasátka domečky postavené, a vlk přišel k domečku prvního prasátka, který byl jen ze slámy)? „…ale prasátko bylo posraný až za ušima a nepustilo ho, a protože bylo vychcaný, uteklo k bráchovi. Jenže vlk to cejtil a běžel za ním.“ Už teď se těším na další pohádky! Po pohádce jsme se s taťkou oblékli a šli na hřiště. Byli jsme tam úplně první a než přišly další děti, měla jsem tu čest osušit ze všeho vodu a vyčistit to vlastním oblečením. Byla jsem jak dobytek a taťka mě ještě na skluzavce naváděl „Jeď po břiše, to máš ještě čistý.“. Ještě, že když mě mamka viděla, vzala to s takovým klidem a prohlásila, že „Pořádně špinavý dítě je spokojený dítě“. Odpoledne jsme zase nechali chrchlavou mamku doma s Terezkou a já s taťkou jsme vyrazili i s tetou Soňou a Domčou do Stromovky. Taťka mi s sebou vzal motorku (na které v poslední době dělám fakt extra kraviny), a když jsme šli z jednoho kopečka po trávě, zeptal se mě, jestli to chci sjet na motorce. No samozřejmě, že jo! Nasedla jsem, pořádně se odrazila, zaklonila se dozadu, nohy zvedla do vzduchu a drandila jsem to z kopce, co to šlo. Teta Soňa jen koukala, jak mi to frčí, jenže pak se mi to začalo naklánět ze strany na stranu a nakonec už jsem ty řidítka neudržela a sletěla jsem. Ovšem jako správný železný muž jsem ani trochu nebrečela a začala se tomu hihňat. Tou dobou o pár metrů vedle to vzal Domča krapet jinou cestou a větším sešupem. Na rozdíl ode mne ale neměl motorku, takže dolů dojel (vlastně se dokutálel) po zádech, zadku, břiše a všem, na co se zrovna převalil. A že to byl pořádný krpál, o tom svědčil fakt, že měla teta problém to s ním vyjít zpátky. Večer mi četla pohádku mamka (zřejmě se jí nelíbila taťkova úprava prasečí pohádky), a zatímco četla, já si strčila palec k otevřené puse a sledovala, co na to mamka. „Ty asi chceš, aby sis ty zoubky vypáčila úplně ven a vypadly ti, viď?“ „A pak budu jako stalá babizna?“ No jo, pohádky u nás vedou prim a stará babizna je z Perníkové chaloupky (má oblíbená postava, stejně jako Magika fon Čáry ve Skrblíkovi).
15. 04. 2012 Naši cepují mě, tak můžu občas cepovat i já je. Ráno jsem v ložnici taťkovi sebrala telefon, že mu ho odnesu dolů. Jak jsem řekla, tak jsem provedla, a když jsme sešli dolů, podívala jsem se na taťku a řekla „Poplos!“. Pche, já prosit musím a on nic? No, nakonec jsem mu ten jeho telefon podala, ale neopomněla jsem ho řádně upozornit „Ty si nepoplosil!“. Co se mluvy týká, konečně jsem se naučila správné jméno té divné kozy a neříkám jí antolipa, ale už je to i pro mě antilopa. Zato jsem zaperlila s jiným slovem, a když jsem si měla obléct ponožky, řekla jsem mamce „Já to neuměju.“. Pomohla mi, a já pak projevila velkou laskavost vůči ní. Šla na gauč a cestou zakopla o mou motorku (taky nechápu, že ji neuklidila) a kopla se do nohy. „Pozoool, to by tě mohlo bolet! Já ti to pofoukám.“ Sehla jsem se až úplně k tomu palci, do kterého se kopla (respektive k mamčině smrduté fusekli), pofoukala, dala pusu a mamka málem omdlela. No neměla bych spíš omdlívat já z toho puchu, který jsem musela snést?
16. 04. 2012 Ráno mamka snesla dolů Terezku a já se k nim hned nahrnula. „Já sem takový dítě neviděla! To je klásný miminko!“ No dobře, viděla jsem ji už nesčetněkrát, ale nic to nemění na tom, že je to krásný miminko! Taťka je v poslední době nějaký akční, a i když už mamka začíná vypadat zase zdravě, rozhodl se, že se mnou zase někam vyrazí. Tentokrát vybral aquapark. Domča měl v noci horečku, tak s námi nejel, ale místo nich zavolal taťka strejdovi Vaškovi, tak tam s námi vyrazil on s Míšou. Že měl taťka napakované dvoje plavky pro mě, ale na svoje zapomněl, to snad ani nebudu rozebírat. Že jsem ztropila scénu, když se mnou pro ně chtěl jet na otočku domů, to radši rozebírat taky nebudu. Nakonec všechno dobře dopadlo a zůstali jsme tam. Taťka nechápal, proč mi mamka do bazénu dávala s sebou vodu na pití - i bez ní jsem řádně dodržovala pitný režim (taťka se modlil, abych z toho pak neměla újmulus průjmulus). Taky jsme s taťkou vyzkoušeli velký bazén a jacuzzi, tam se mi to moc líbilo, jak mě to všude podbublávalo. Taky jsme vlezli na tobogán a taťku až nahoře napadlo, že mi měl možná dát nejdřív nafukovací křidýlka. Nakonec rozhodl, že to zvládneme i bez nich a řekl, že se ho mám pořádně držet. Sedli jsme na velký kruh, rozjeli se a já byla dost rozpačitá, ale když pak taťka začal volat „Jupí, jupí“, došlo mi, že je to asi vlastně prima, nejdřív jsem se začala smát nejistě, ale dole už jsem se smála na plné kolo. Znovu jsem to ale sjet fakt nechtěla (až tak prima to teda nebylo). Večer jsem si vyškemrala čtení Čtyřlístku, jenže mi ho mamka přečetla a odnesla, prý bych ho zase roztrhala a neměli bychom co číst. Jenže to bych nebyla já, abych to nevyřešila. Vzpomněla jsem si, kam dřív ty Čtyřlístky naši uklízeli a ani jsem tu skříň nemusela nijak zvlášť rabovat, měla jsem je hned na očích. Já jim dám, odnášet mi čtivo!
17. 04. 2012 Ráno se taťka ne a ne probudit, tak jsem vylezla z postele, stáhla z něj peřinu a zakřičela „Vstávej!“. Na něj to nezabralo, zato mě slyšela mamka, otevřela dveře do pokojíčku a přišla s nabídkou, která se neodmítá (zejména z taťkovy strany) - že se mnou vstane a taťku necháme spát. Jenže sotva jsme zavřely dveře a došly ke schodům, došlo mi, že jsem si chtěla vzít něco dolů. „Dopldele, já tam zapomněla Čtyžlístky!“ Trochu jsem pro změnu potrénovala mamku, a když chtěla dát Terezku na hrací deku, vlezla jsem na ni sama, laškovně koukla na mamku a řekla „Žekni posim, posim.“. Jakmile poprosila, hned jsem se zvedla a Terezku tam pustila. Když se konečně taťka vykolíbal z postele, s menší výměnou názorů („Neci, neci!“) jsem se nakonec oblékla, odvezli jsme mamku k panu zubaři a taťka mi jel koupit nové boty. Už bylo načase, když mám velikost nohy 25 a chodila jsem v botách velikosti 24! Vynahradil mi to tím, že mi rovnou koupil čupr trupr boty na léto. Však ona si ta jeho peněženka zasloužila menší provětrání. Odpoledne jsem chtěla pozorovat, jak se nám za gaučem topí mravenci, ale nebavilo mě tam jen tak stát, tak jsem začala na gauči skákat a to poslední poskočení bylo krapet větší a já byla podezřele moc nakloněná přes okraj gauče. No, nač to zbytečně rozpitvávat - prostě jsem přepadla střemhlav po hlavě za gauč a zvrhla vodu i s mravencema. Pochopitelně, že jsem hned začala brečet a hysterčit, že jsem mokrá (a to přede mnou mamka zatajila, že ne všichni mravenci byli kaput a několik se jich snažilo zachránit tím, že mi vlezli na záda), jenže mi pak mamka připomněla, kolikrát už mi říkala, ať tam neskáču, nebo přepadnu. Asi bylo lepší zmlknout a dělat, že se mi vlastně vůbec nic nestalo a ani trochu to nebolelo.

34. měsíc

18. 04. 2012 Dopoledne sbalila mamka kufry, taťka kufry, každý si vzal jedno auto a každý se rozjel jinam. A aby ani jeden nebyl osamocený, mamka si s sebou vzala 2 holky (tedy mě a Terezku) a taťka taky dvě holky (na toho zbyly štěkny). My vyrazily na lehárko do Hradce a taťka makat na chalupu (aneb každému dle jeho zásluh). Mamka hned po příjezdu nakrmila Terezku a pak jsme vzaly ven dědu a šli jsme koupit něco k jídlu i pro nás ostatní. Já jela na motorce, takže jsem to vzala s dědou a Terezkou z kopečka, zatímco mamka šla po schodech. Nahoře jsem se odrazila, cestou z kopce jsem se do toho opřela ještě jednou, a když na mě mamka volala „Brzdi!“, nechala jsem nohy pěkně nahoře, aby to jelo, co to dá. No, na konci to byla bomba čelovka do zdi. Mamka mě sice nejdřív chtěla chytit, ale na poslední chvíli změnila názor, že když si nenatluču, příště nebudu brzdit zase. Pecka to byla pořádná, ale zachránila mě čepice, a sice se mi draly slzičky do očí, byla jsem hrdina a nebrečela, protože kdo má poslouchat ty kecy, že mě předem upozorňovala, abych brzdila. Odpoledne jsem ani nešla spát a využily jsme pěkného počasí, zavolaly tetě Lence a vyrazily s ní na hřiště. Mamku jsem překvapila, protože jsem si (což už je u mě běžné) chodila sama po všech skluzavkách a houpačkách, ale dokonce jsem se odhodlala se vzdálit a odejít sama na pískoviště. Další překvapení přišlo, když jsme měly odejít. Nejdřív jsem nechtěla slézt z houpačky, ale když mamka přišla s návrhem, že ona s Terezkou půjdou domů a já zůstanu na houpačce, kde mě zítra vyzvednou. Usoudila jsem, že by mi mohla být i zima a radši jsem houpačce zamávala a bez řečí odešla s mamkou domů. S Lucinkou jsme uspořádaly závody na motorkách a silnice-nesilnice jsme letěly jak o život. Obě mamky na nás volaly, Lucka se nakonec zastavila uprostřed silnice, zato já se nezdržovala zastavováním, díky čemuž jsem taky vyhrála (taky proč zastavovat před silnicí, kde nikdy nic nejelo?) a koukala na Lucku, co blbne, že zastavuje a nejede. Na motorkách jsme vjely dokonce i do obchodu, kde mi mamka chtěla koupit šunku k večeři. I tam jsme s Luckou dělaly menší závody, ale to už se mamce fakt dost nelíbilo a zatrhla nám to. Teta Lenka byla v klidu, že prý se na to vztahuje pojistka, a že nás má mamka nechat, že je časem dojedeme. Jenže mamka není takový kádr jako teta Lenka a hned na mě volala, ať jedu zpátky se slovy „Neblbni, my na tohle pojištěný nejsme, já to musím kontrolovat, aby nepřijela s půlkou regálu!“. Domů jsme ale přišly v době, kdy už obvykle usedám k večeři, takže bylo všechno posunuté a spát jsem šla až v devět, ale zase jsem usnula hned, jak jsem lehla. V jedenáct jsem se ale vzbudila s pláčem a nebylo mě možné utišit. Nejdřív tam se mnou byla mamka, nic proti ní, ale zmlkla jsem, až když přišel děda a pobyl tam se mnou on.
19. 04. 2012 Ráno jsem babičce ukázala, co je to „last moment“. Zavolala jsem „honem na záchod“ a sotva jsem dosedla, hned jsem začala čůrat. Po obědě jsem dělala takové vylomeniny, že mamce došlo, že z toho žádný spánek nekouká, tak to nakonec vzdala a radši zavolala tetě Lence a šlo se ven. My s Luckou se snažily vykňourat si odchod na hřiště, ale to mamky zavrhly. Nakonec jsme si vystačily i bez hřiště, blbly, honily se a dělaly závody na motorkách (při jednom takovém jsem nějak neukočírovala svůj stroj a spadla, ale opět jsem udělala hrdinu a nebrečela). Při večeři jsem zkoukla Kačery a odmítla po nich jít do postele s tím, že chci ještě dohamat večeři. Mamka si šla uvařit do kuchyně čaj a udělat s babičkou oběd na další den, a když se znovu objevila v obýváku, ležela jsem na gauči spící s chlebem na rameni a paprikou v ruce. O půl jedenácté jsem, ale po včerejším vzoru, začala zase plakat a nenechala se utišit. Až když přišla mamka a lehla si ke mně, jsem se konečně zklidnila a znovu usnula.
20. 04. 2012 Děda si ráno ohromně lebedil, že jsem ho nechala spát až do třičtvrtě na osm (a babičce nezapomněl říct, že v noci jela babička cirkulárku a já předla na kolovrátku, čímž nám jinými slovy sděloval, že jsme obě chrápaly), a to je co říct vzhledem k tomu, v kolik jsem včera usnula. Taky mi odměnou za to pustil televizi, takže na další hodinu a půl jsem byla v pohádkovém transu a nikdo o mně nevěděl. Pak ji ale vypnuli a šlo se na hřiště. Překvapivě tam skoro nikdo nebyl, takže jsem mohla úplně kamkoli se mi zlíbilo. Jen s houpačkou byl zase problém. Když jsem se houpala, přišla tam taková malá holčička a chtěla se houpat taky, tak mamka zavelela a já musela slézt. Šlo mi to ale o poznání snáz, když jsem věděla, že se chce její maminka podívat na Terezku a já měla tu čest jí ji ukázat. A protože to určitě nevěděla, řekla jsem, že „To je naše Telezinka.“. Odpoledne se mi pro změnu zase nechtělo spát, takže jsem s nadšením přijala fakt, že půjdeme na hřiště. Ovšem za to, že jsem místo odpočinku blbnula, mi mamka zatrhla večerní Kačery. Doufala jsem, že na to do večera zapomene, ale nestalo se. A když jsem měla po Kačerech, nebylo třeba, abych z vany spěchala a našla si místo toho zábavu ve vaně - klouzání po břichu. Párkrát jsem si lokla (a taky si do vody cvrkla), jednou jsem zahučela pod vodu komplet (a tetě se pochlubila „Já sem byla šikovná teto Mončo, já sem neplakala, když sem se topila!“), byla jsem zlitá od hlavy až po paty a vana vypadala jako po potopě. Ale zase se na mě chodili všichni dívat a královsky se bavili.
21. 04. 2012 Dopoledne jsme zase vyrazily s tetou Lenkou a Lucinkou ven. My dvě jsme se chovaly jako největší kamarádky - co udělala jedna, udělala i druhá. Honily jsme se, skákaly z kanálu na trávu, vozily kočárky, prostě jako dvojčata. Ovšem odpoledne jsme šly na hřiště a tam došlo na lámání chleba. My byly dvě, ale houpačka jen jedna. No, byla z toho jen velká strkanice, ale kdyby nezasáhly mamky, možná by došlo i na pěsti. Nakonec jsme udělaly kompromis - nejdřív jsem se zhoupla já, pak Lucka. Když se houpala Lucka, já letěla na skluzavku. Sklouzla jsem se poprvé, podruhé, a když jsem běžela ke schůdkům potřetí, krouhla jsem zatáčku tak zběsile, že mi podjely nohy po všudypřítomném písku a já spadla přímo na čumák. Ale byla jsem hrdina a nebrečela. Cestou domů jsem mamce předvedla další z mých kaskadérských kousků a na motorce se rozjela z kopce a projela ani ne půlmetrovou mezerou v roští.
22. 04. 2012 Ráno mě babička honila do jídla, ať prý ještě stihneme jít na hřiště. „S tetou Lenkou a Lucinkou?“ „Jo.“ „Jupíííí, to bude paláda!“ Ještě chvíli jsem s tím jídlem dělala cavyky, až babičku nenapadlo nic jiného, než mi pohrozit, že na mě zavolá mamku. Pro jistotu jsem se hned pustila do jídla. „Ta mamka je pro tebe ale strašák!“ „Neeeee, mamka není stlašák!“ Po snídani jsme s mamkou, tetou Lenkou a Luckou vyrazily na poslední hradecký výlet na slíbené hřiště. Lucka tam měla i dědu, kterému jsem se pochlubila, že „My máme Telezinku a je moc hodná!“. Mamka k tomu hned přihodila, že máme ještě Lucinku (to jako mě), a ta je někdy pěkně zlobivá, ale Lucčin děda byl moudrý pán a řekl, že o tom jsem se nezmiňovala, takže to určitě není pravda. Hned v mých očích stoupl v ceně. Snažila jsem se ještě pořádně vyblbnout, a když jsem jednou lezla na skluzavku ob schod a mamka mě varovala, ať nespadnu, odpověděla jsem „Já nespadnávám.“. Cesta domů byla zase na ostří nože, protože Lucka chtěla vézt Terezku a to jsem jí fakt nehodlala dovolit. Odpoledne nastal čas návratu. Sice se mi moc nechtělo, ale co naplat, mamka mi slíbila, že zase někdy za dědou a babičkou pojedeme, tak jsem ani nevyváděla scény jako minule. Doma jsem se pochlubila taťkovi svým novým úlovkem. Mamka mi totiž koupila nové plavky, když taťka slíbil, že se mnou bude chodit každé pondělí do aquaparku. A jak jsem mu je nesla ukázat, moudře jsem pronesla „Tak si vememe plavky a budeme plavkovat.“.
23. 04. 2012 Protože bylo hned od rána krásně, mamka začala vařit oběd už po sedmé a o půl desáté jsme mohly vyrazit na Výtoň na hřiště. Krom vaření mi ještě stihla domluvit tetu Péťu s Anetkou. Když jsme dojely na hřiště, byly tam jen dvě děti, ale během pár desítek minut už bylo plno a já se družila s každým, s kým jen to šlo. Domů se mi sice moc nechtělo, ale nechtěla jsem dělat scény před Anetkou, tak jsem poslušně odešla. Zpátky jsme jeli zase tramvají a ta potvora se rozjela dřív, než jsem si stihla sednout, takže jsem jí líbala podlahu. A dvakrát moc se mi to teda nelíbilo. Odpoledne jsem chtěla jít znovu na hřiště, ale mamka potřebovala pracovat, tak mě jen vypustila na dvorek. Hned jsem vlítla na pískoviště a zkoušela udělat co nejlepší bábovku. A když se mi nějaká podařila (což bylo poměrně dost často), nelenila jsem, doběhla domů a zavolala „Mamko, povedla se mi pěkná bábovička, pojď se podívat!“. Mamka se na ně chodila dívat, ale když viděla podesáté tu samou bábovku, přestalo ji to bavit. To nechápu - mě to bavilo pořád! A aby se mi povedla co nejhezčí bábovka, zkusila jsem jí vyhrožovat „Bábovičko, jestli se mi nepovedeš, tak tě vyženu koštětem!“. Jsem totiž chytrá holka a je mi jasné, že říkat v Praze „jestli se mi nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš“ je tak trochu dost mimo mísu.
24. 04. 2012 Důležité je vědět, jak koho nakrknout. Třeba dnes mi mamka dala pusu, já se otřela a řekla „Fuj, ta byla vocumlaná!“. Naštěstí se jí to moc nedotklo, a když jsem chtěla jít ven, vzala dovnitř štěkny a mě vypustila. No, jenže pak přijel taťka, objevil štěkny doma, zlehka si zaťukal na čelo a okomentoval skutečnost, že mě mamka nenechala venku se štěknama. „Ta máma tě straší.“ „No, mamka je stlašidlo.“
25. 04. 2012 Ráno naši nastartovali auto a řekli mi, že pojedu ukázat Paňdoktorce vyrážku, co se mi vyrašila u pusy. No to tak! Rovnou jsem jim řekla, že jí nic neukážu, ale nevěřili. Taťka se z toho elegantně vykroutil a zůstal s Terezkou v autě a vyřizoval si telefonáty a k Paňdoktorce jsme šly jen já a mamka. V čekárně jsem znovu zopakovala, že Paňdoktorce pusu neukážu, ale mamka mi pořád nevěřila. Uvěřila, až když došlo na věc. Jen mně jaksi nedošlo, že budou v přesile - 3 na jednoho, to jsem fakt nemohla ustát! Mamka si mě posadila na klín, podržela mi ruce, sestřička mi podržela hlavu a Paňdoktorka měla nerušený výhled na mou pusu. Sice jsem moc nespolupracovala, přesto mi Paňdoktorka nakonec za odměnu lípla na uši nalepovací náušnice. Co dodat - v tom okamžiku jsme byly kámošky a Paňdoktorce došlo, že na to šla ze špatného konce. Kdyby mi ty náušnice nalepila hned po příchodu, bývalo by to prošlo v klidu a pohodě. Taťka si toho hned všimnul a podezíral mamku, že nám to tam tak dlouho trvalo proto, že mi nechala nastřelit náušničky. Nuda je děsná věc, jenže já jsem dítě nápadité a vždycky si nějakou zábavu najdu. Třeba takový odchod do prvního patra a menší otrimování květin. Ovšem ne každá zábava se nakonec sejde s pochopením. „Kdopak to tady trhal kytičku?“ „Asi Lucinka, to asi mamka nebyla.“ „No, to mamka určitě nebyla! A to se co?“ „To se nedělá. Ty, ty, ty, mamko!“ Odpoledne jsem opět zaperlila novým výrazem, když jsem se snažila dostat do jogurtu. „Já sem to chtěla lozdělat a vono mi to nejdělo.“
26. 04. 2012 Hned ráno jsem chtěla ven, tak jsem do sebe honem naklopila snídani, aby mě tam mamka pustila. Využila jsem toho, že krmila Terezku a nemohla tam za mnou běhat a nejdřív jsem zkoušela lézt na strom a pak se mi podařilo ukořistit ruční pilu, zakrátko jsem zjistila, k čemu je dobrá a pustila se do řezání boudy malé štěkny. Venku jsem byla spokojená, ale pak přišla teta Lucka udělat mamce nehty a já radši oželela pobyt venku, aby mi náhodou něco neuteklo. Po obědě se mi povedlo mimořádně brzo usnout, takže jsem byla už ve 3 po svačině a mohly jsme vyrazit na hřiště. Tam s námi mamka zůstala až do čtvrt na 7, kdy pro nás přijel taťka a vyzvedl nás. Tentokrát s námi ale nikdo nebyl, takže jsem si neměla před kým uříznout ostudu a spustila jsem pořádnou scénu, že nechci domů. Moje „nechci“ mi vydrželo až domů, jen jsem to přetransformovala na „nechci do vany“. Tam jsem pak zase vřeštěla, že chci maminku (ta ale zalívala kytky a připravovala věci na chatu, tak nemohla). Večer se mi ještě povedlo omatlat taťku máslem z chleba a dvakrát moc nadšený z toho nebyl. „Tak jsem měl jeden den na sobě čistý bílý tričko…“ „To umyjeme, neboj.“
27. 04. 2012 Dopoledne naši nafoukli auto (jinak si nedovedu vysvětlit, jak tam všechny ty věci včetně postýlky pro Terezku a obou štěken, dostali) a jelo se za dědou a prababičkou na chatičku. Jen mamka byla nějaká zmatená a roztržitá. A protože vím, co s sebou vždycky musí mít, pro jistotu jsem se zeptala. „Máš telefon mami?“ „Nemám!“ „To nevadí mami, až pojedem domů, tak si ho vezmeš.“ Ale ona začala štrachat v tašce a tak dlouho se v ní hrabala, až byla úspěšná. „Hele, mamka našla toho telefona!“ Cestou jsem se pěkně prospala a děda s babičkou očekávali náš příjezd tak moc, že nám šli naproti. No, tak trochu to bylo i kvůli té lodi, co jsme vezli na střeše. Děda s taťkou ji snesli na vodu, naložili do ní věci, nalodili do ní i mě a k chatě jsme dopluli po vodě za současného mávání babičce a mamce s Terezkou, které šly po svých.
28. 04. 2012 Čistý křivoklátský vzduch způsobil, že jsem se ráno vzbudila o půl šesté a měla jsem to tak dobře načasované, že mamka akorát krmila Terezku a byla taky vzhůru. Jen, na rozdíl ode mne, měla v plánu znovu usnout. Hned jsem na ni začala mluvit, abych ji nadobro probrala, pro jistotu jsem se k ní nasáčkovala do postele, takže jsme udělaly sendvič - z jedné strany ležela krmící se Terezka, z druhé strany já a uprostřed mezi námi byla mamka. Ve čtvrt na 7 taťka pochopil, že se tady spát fakt nebude a odešel se mnou dolů. Tam mě ale předal babičce a zalezl zpátky do postele!!! No jestli si myslel, že na mě vyzrál, tak jsem ho asi dost překvapila, když jsem vylezla po schodech nahoru a dobývala se - úspěšně - za našima přes matraci ve futrech (antihlukové opatření místo dveří). Ke štěstí mi stačilo, že jsem se tam probojovala a probudila je a s pocitem zadostiučinění jsem s babičkou sešla zpátky dolů. Když mě převlékala do tepláků, odmítla jsem si obléct včerejší ponožky, jenže babička nevěděla, kde mám čisté a já chtěla jít ven, takže musel přijít kompromis - včerejší ponožky na dobu určitou, tedy do probuzení mamky. Než se probudila, zvládla jsem na verandě spadnout na roh stolu a udělat si efektní modrofialovou bouli na čele. Taky se mi povedlo rozseknout debatu na téma naše ptactvo, kdy se všichni dohadovali, co že to slyší za ptáka. Každý říkal něco jiného - mamka, že to byl krkavec, taťka, že to bylo káně nebo jiný dravec, děda, že to bylo něco havranovitého. A když už se dohadovali zbytečně dlouho, vložila jsem se do toho já - „To nebyl klkavec, to byla husa a takhle klkala!“. Díky časnému budíčku jsem usnula už ve čtvrt na dvě a spala do tří a celý den jsem na střídačku zalívala kytky nebo se nechala houpat. Jen houpacích dobrovolníků bylo nějak pomálu.
29. 04. 2012 O dnešní noci mamka řekla, že jsem v noci chrápala, až jehličí ze stromů opadávalo. A když jsem nechrápala, tak jsem pro změnu hlasitě mlaskala. Ti dva dospělí naivové se domnívali, že to vyřeší tím, že mi vyndají palec z pusy. Udělali to jednou, dvakrát, a když to udělali poněkolikáté, naštvaně jsem procedila mezi zuby „Já chci cucat palec!!!“. Z jejich strany to byl marný boj s větrným mlýnem, tenhle match jsem vyhrála na plné čáře. V šest jsem byla opět vzhůru a dožadovala se toho, aby se mnou někdo vstal a šel dolů, ale můj návrh byl zamítnut s tím, že babička ještě spí. Stačila mi jen trocha trpělivosti a ve čtvrt na sedm, sotva jsem slyšela babičku zatápět, jsem spustila „Já ci dolů, já už slyším babičku!“. Tentokrát jsem své čistotné manýry převedla v nepatrné úpravě oproti včerejšku - dnes jsem nechtěla od babičky učesat, protože byly hřebeny špinavé. No, a protože nevěděla, kde je můj hřeben, musela jeden z jejích, který jsem si vybrala, odnést k pumpě a vydrhnout ho. Ale co by neudělala pro mé krásné oči, že? Moc dlouho jsme tu nepobyli, naši se asi báli, abych si nezvykla na vstávání v šest ráno. Navnadili mě na to, že pojedeme na chalupu, kde mám trampolínu, takže jsem se už od rána nemohla dočkat odjezdu. Věci pluly k autu zase po řece na lodi (pochopitelně za vydatného dědova veslování), ale já s ním na loď nechtěla ani za zlatý prase a radši šla po svých. A nebyla bych to já, abych si to nerozmyslela, když už bylo pozdě - v autě při odjezdu jsem začala kňourat „Teďka ci jet za dědečkou na lodi!“. Jenže děda už byl fuč a my na cestě na chalupu. Na chalupě jsem na chvíli vlítla na trampolínu a na pískoviště a pak jsme všichni vyrazili na oheň, protože dnes byly čarodějnice. Žádnou jsem neviděla, ale neměla jsem s tím nejmenší problém, bohatě jsem si vystačila s tím, že jsem u ohně viděla plný stůl jídla. Tu jsem se pustila do tvarohových rohlíčků, tu do štrúdlu, tu jsem si zobla brambůrek. Jen na brambůrky se mamka nekoukala moc nadšeně, tak jsem se pro jistotu na každou brambůrku, kterou jsem chtěla sníst, zeptala „Můžu si vzít to kšupavý?“. A ve chvílích, kdy jsem se zrovna necpala dobrotama, jsem dělala přesně to samé, co dělal Honzík - když nosil na hlavě polštář, chtěla jsem taky. Když na něm seděl, musela jsem si na něj sednout i já. Když si chtěl sednout na židli, děsně nutně jsem na ní potřebovala sedět taky. Mamka šla s Terezkou před devátou domů a taťka se mě ptal, jestli nechci jít domů s nima. „Ne, já ci hamat to kšupavý.“ Ale jen co ušly pár metrů, rozleželo se mi to v hlavě a došlo mi, že chci jít vlastně taky domů spinkat. Vzhledem k tomu, co všechno jsem večer spořádala, už mi naši nedělali ani večeři a byla jsem tak utahaná, že se mi poprvé v životě podařilo usnout během čtení pohádky.
30. 04. 2012 Večer jsem byla tak uchvácená pohádkami v televizi, které mi taťka pustil místo DVDčka s Kačerama, že jsem úplně zapomínala večeřet, takže mě naši každou chvíli museli napomínat. A když jsem pak měla prázdné ruce, děsně se divili, jak jsem to pěkně dojedla a mamka mi nabídla, jestli chci ještě přidat. Hned jsem přikývla, že chci další housku (hlavně aby mamka zmlkla a já se mohla dál dívat na televizi), jenže než ji domazala, šel si ke mně na gauč sednout taťka a objevil nedojedenou housku zapadlou v gauči. To jsem si zase vyslechla řečí! No co, třeba přijde za pár let bída a naši budou ještě rádi za každý zbytek mojí večeře, který pak najdou v gauči!
01. 05. 2012 Tak jsem se postarala o to, aby měla mamka dlouhý první máj. Sice byla naštvaná, že měla s Terezkou špatnou noc a chtěla se vyspat, ale já si ráno v posteli povídala a několikrát tím probudila Terezku, až nakonec i ona vzdala marné naděje na opětovné usnutí a mamka s námi vstala. Ale moc čerstvě teda nevypadala. Další překvapení jsem připravila strejdovi Lancovi a konečně jsem se ho aspoň trochu přestala bát a pomalu s ním začala komunikovat. No, trvalo mi to trochu dýl - skoro rok! Dopoledne jsem vlezla za mamčiny pomoci do chalupy oknem a tak se mi to zalíbilo, že jsem vyběhla ven, doběhla k oknu a dožadovala se opětovného návratu oknem, ale to už mamka dělala, že nemá čas. Po obědě mě nahnali nahoru spát, s Terezkou si odešli ven a mě tam nechali samotnou. Sice otevřeli okna, aby mě slyšeli, až se vzbudím, ale to bych asi musela mít megafon. Takže když jsem potřebovala na záchod, musela jsem si poradit sama. A byť už na nočník nechodím sakra dlouho, přišel mi vhod, že nahoře byl. Komplet jsem se svlékla, vyčůrala do něj, utrhla si toaleťák, který byl u nočníku připravený, a otřela se. Taky jsem si za to pak vysloužila pořádnou pochvalu za šikovnost. Za to jsem si mohla vybrat z lednice ke svačině, cokoliv se mi zamane. Vybrala jsem si sekanou a šla ji jíst ven. Jenže sedět a jíst je nudné, takže jsem při tom chodila, povídala a nakonec i honila malou štěknu, což už se mamce přestalo líbit a začala mi vyhrožovat. „Nehoň toho psa nebo ti sežere sekanou!“ Ovšem já si vím rady v každé situaci - „A tatínek mi dá dluhou.“. Pro další kus sekaný jsem si došla, ale rozhodně ne proto, že bych se (byť nedobrovolně) o tu předchozí podělila se štěknou. Tu jsem pak naopak krapet ztrápila. Mamka krmila venku Terezku na křesle, já se štěknou byla za ní a dělala jsem, jaká jsem s ní kámoška. Moc dlouho nám to nevydrželo - jen do doby, kdy začala štěkna vřeštět, jako bych ji vraždila. Mamka odtrhla Terezku od zdroje, vlítla na mě, dala mi přes ruku a vyhnala do chalupy. S brekem a pocitem křivdy jsem tam šla. Opět to ale mělo menší háček - toho obřího čmeláka, co mi tam vletěl a vyhnal mě s děsem v očích zpátky za mamkou. Večer, když jsme jeli domů, mamce došlo, že je hlava děravá a zapomněla mi na chalupě všechny moje boty a domů jsem odjela jen v pantoflích. Ani trochu se mi to nelíbilo a dožadovala jsem se svých bot, na což taťka řekl, že budu mít bojovku - jedny boty na tejden. No toto!
02. 05. 2012 Ráno jsem vstala o půl sedmé, a protože si mě taťka ani trochu nevšímal, vlezla jsem do ložnice a než taťka zareagoval, podařilo se mi probudit mamku i Terezku. Taťka hned po snídani odjel pryč a mě mamka už od rána připravovala na to, že po obědě pojedeme za Paňdoktorkou a já jí ukážu tváře. Vyrážka u pusy totiž začala ubírat na intenzitě, zato se mi osypaly tváře. Výměnou za to mi slíbila, že půjdeme na hřiště. Tak to byla výzva! Pro jistotu jsem Paňdoktorku hned ve dveřích pozdravila a ukázala jí všechno, co chtěla vidět. Jenže pak mamce řekla, co že to u pusy mám (prý nějaký atypický nebo atopický ekzém) a doporučila mamce koupit mi nějaké krémíky. Takže z hřiště nakonec nebylo nic, protože jsme jely do lékárny, při té příležitosti to mamka spojila s nákupem, a když jsme dojely domů, Terezka byla hladová. No, a když byla konečně najedená ona i já, už bylo tolik hodin, že než bychom se na to hřiště dostaly, už bychom musely vyrazit zpátky domů. Mamka se mi za to omluvila a slíbila, že půjdeme na hřiště zítra, a že se tam uvidím se dvěma novýma kamarádama. Usnula jsem celkem v pohodě, ale před půlnocí jsem se vzbudila a zoufale brečela, že chci jít za maminkou. No, neměl to tam se mnou taťka lehký.
03. 05. 2012 Dopoledne jsme vyrazily s mamkou koupit taťkovi dárek k narozeninám. Byla jsem nadšená, ale nakonec se z toho nevylouplo nic jiného, než dvouhodinové cestování hromadnou dopravou. Vrátily jsme se tak akorát na pozdní oběd a mamka mi šla hned ohřát polívku a chystala se mě posadit do židle. Musela jsem se bránit zuby, nehty, aby to neudělala. Takový krásný tričko jsem měla na sobě a ona by mě v něm nechala jíst a pokecat si ho! „To není tličko na doma, to je tličko na ven!“ Nedala jsem se a zvítězila - mamka mě nejdřív převlékla a teprve pak jsem dobrovolně odešla ke stolu. Jen ta polívka ty naše dohady „To nevadí.“ „To vadí, já ci tličko na doma!“ nevydržela a krapet mi vychladla. Odpoledne konečně mamka splnila slib a prakticky hned po jídle s námi odjela na hřiště, kde jsme ještě nebyly. Dokonce i ti noví kamarádi dorazili - kluk a holčička, ať je to řádně pestré. Sice jsme se tam rozprchli a moc o sobě nevěděli, ale pozdě odpoledne už se situace lehce změnila. Tomáškovi a Janičce přijel taťka a pořád byl někde poblíž nich a fotil mě a to už jsem se jich držela jak klíště. Dokonce když jsem šla s mamkou ze záchodu (cestou tam se mi podařilo běžet tak rychle, že jsem zakopla a odřela si palec na noze!), jsem mamce hlásila „Já ci za tím pánem!“. Co naplat, uchvátil mě. Domů se mi ani drobet nechtělo, nejdřív jsem brečela, že chci za kamarádama, pak se mi nechtělo ťapat, chtěla jsem nosit nebo aspoň jet jakoukoli tramvají, která kolem nás projela (bez ohledu na to, kterým směrem jela). Doma to pak nabralo rychlý spád. Díky tomu, že jsem v poledne nespala a na hřišti řádila jak černá ruka, jsem vlezla do vany, navečeřela se, padla do postele a v minutě byla mrtvá.
04. 05. 2012 Dneska mě teda mamka dvakrát moc nechválila. Dopoledne jsem si vyškemrala jogurt, párkrát z něj uzobla a dělala takový ptákoviny, že jsem ho dvakrát vykydla na koberec. Při obědě jsem pro změnu rozlila dědovo pivo a při večeři to byl zase málem hrneček s vodou. Děda s babičkou přijeli na oběd, ale taťka měl takový hlad, že si ohřál polívku, ještě než přijeli a nalil i pro mě. „Lucinko, pojď se nahamat.“ „Ne, děkuju, já nemám hlad.“ „Pojď na tu polívku.“ „Já nemám hlad, ty tldlo!“ No, a děda s babičkou přijeli právě v okamžiku, kdy jsem trucovala v pokojíčku, brečela, bouchala do gauče a říkala „Já mám hladíka, já ci polívčičku!“. No kde by mě napadlo, že když párkrát řeknu, že tu polívku nechci, tak mi ji taťka nadobro sní?! S dědou byla psina jako obvykle, a když v jednom okamžiku ležel na zemi u Terezky na břiše, nasedla jsem na něj a zavelela „Staltuj, dědo!“. Ovšem nejen, že nenastartoval, on se dokonce ani nezvedl!
05. 05. 2012 Ráno se mi povedlo rozesmát babičku, když jsem hodila své znalecké oko na dědu a prohlásila „Takhle velký bžicho sem eště viděla.“. Naštěstí se na mě neurazil a šel se mnou ven, zatímco zbytek osazenstva odjel na nákup. Jen mě překvapuje, že jejich tříhodinový nákup byl v pořádku, ale naše tříhodinová procházka jim byla divná. Ale měli jsme to s dědou přesně načasované - naši ani nestihli odnést nákup domů a my přišli. Však jsme toho za ty tři hodiny stihli spoustu - jízdu na motorce (pochopitelně na té mojí), krmení labutí a děda zvládnul i zastavení na pivo a jako bonus si spálil čelo (to aby na nás měl památku, až zase odjedou). Večer jsem dostala rohlík se sýrem a s chutí jsem se do něj pustila, ale jen do chvíle, kdy si ke mně přinesl svou večeři děda. Párek! Škemrala jsem, aby mi kousek dal, ale byl neústupný a řekl, že musím nejdřív dojíst svou večeři a určitě doufal, že než se s tím poperu, stihne to zhltnout. Rvala jsem to do sebe jak o život, a když jsem dědovi naznačovala, že budu chtít koštnout tu jeho véču a mamka se mě zeptala, jestli mám dohamáno, kývla jsem a otevřela pusu, aby viděla, že právě dožvýkávám poslední kousek. Dostala jsem jeden kousek, druhý, třetí… A co na tom, že po mém odchodu do postele objevili zbytek toho mého rohlíku schovaného pod časopisem?…
06. 05. 2012 Dnešní budíček byl neúprosně nastavený (mnou) ještě před sedmou. Nakonec se mnou vstala babička a děda zůstal ještě v posteli. Jenže já se tam po snídani vydala, blbnula tam a povedlo se mi dědu načutnout do hlavy tak, až mu vypadly zuby. A ač děda do té doby spal, okamžitě jsem ji dostala přes nohu. S brekem jsem běžela dolů, a když se mě ptala, co se mi stalo, snažila jsem se jí nakecat, že jsem se uhodila. Pravdomluvná jsem, ale rozhodně nejsem sebevrah a nebudu jí vykládat, jak jsem nakopla dědu do hlavy! Jenže chvíli po mně přišel dolů i on a všechno to vyklopil. Dostala jsem velekázání, a když se mě pak zeptal, jestli - až ho zase budu příště šidit - mně může dát na zadek, nezbylo mi nic jiného, než souhlasit. „A může tě plesknout babička, když ji budeš šidit?“ No ale fackovacího panáka jsem jim dělat nehodlala - „Ne.“ „A proč?“ „Plotože mě to bude bolet!“. Během dne se mi povedlo ještě několikrát kousnout osazenstvo bytu a při posledním hryzanci, který schytal taťka (to už byli děda s babičkou pryč a můj chrup tam měl obtištěný ještě dlouho), mi přistál takovej pleskanec, že jsem mu řekla, že mu „slibovám, že už nebudu kousat“. No, kousat možná nebudu, ale určitě si vymyslím něco jiného a lepšího.
07. 05. 2012 Ráno jsem si hned vzpomněla na včerejšek a pro jistotu se přitulila k taťkovi a ubezpečila ho, že „Já už na tebe budu hodná!“. Ale moc dlouho mi to nevydrželo, a když jsem začala zlobit a blbnout tak, že se mi podařilo kopnout Terezku, naši mi zakázali na celý den trampolínu, protože byl na dnešek plánovaný odjezd na chalupu. Počítala jsem s tím, že na to zapomenou, ale nestalo se. A to jsem se pak fakt snažila sekat dobrotu a být na Terezku extra hodná. Dokonce jsem si k ní lehla, hrála a poprosila taťku, aby nás vyfotil (hlavně, aby viděl, jak na ni jsem hodná). Vzal foťák, namířil na nás, řekl „Cvak, hotovo!“ a chystal se odejít. Jenže já nejsem takový amatér, abych nepoznala, že nesundal krytku z objektivu a tím pádem nás vůbec nevyfotil a upozornila ho „Vyfoť nás! Otevžít!“
08. 05. 2012 Už od rána jsem somrovala, že chci ven, ale naši mě neúprosně donutili nejdřív dosnídat. Pak jsem ale vyrazila ven za taťkou a byl problém dostat mě domů i na žvanec (tedy oběd). Na druhou stranu mě ten čerstvý vzduch zmohl tak, že jsem bez řečí odešla po obědě spát (pravda, dobrou hodinu jsem tam ještě lítala jak šus, ale pak jsem během chvilky padla za vlast). Odpoledne šla ven i mamka s Terezkou a dělala něco na záhonku. Chtěla jsem jí pomoct a vzala si železnou lopatku. Tou jsem nejdřív umazala Terezčinu hrací deku a následně s ní omylem praštila mamku přes bradu. Chápu, že už mi ji nechtěla svěřit znovu do ruky. Pak mi udělal radost strejda Lanc a donesl mi křídy - nejdřív jsem počmárala dveře do včelína a pak se vrhla na výmalbu velkého (tedy toho právě stavěného) baráku. Myslím, že vymalování pokojů by mi klidně mohli svěřit!
09. 05. 2012 Ráno nám taťka odjel zpátky do Prahy pracovat, což jsem dost oplakala a dokonce se snažila mamku přemluvit, aby jela pracovat ona a tatínek zůstal doma. Nevyšlo to. A když už teda odjel, vzala jsem to tu za něj. Byly jsme s mamkou venku a já se rozhodla pracovat a chtěla jít zalít kytky. „Maminko, kde je konvička?“ „Nevím, asi doma, musíš se po ní podívat.“ „Já du plo konvičku.“ Jenže sotva jsem se rozešla, zavadila jsem o lehátko a to se rozložilo. „Jak se to skládává?“ Tak jsme lehátko zase uvedly do původního stavu, já se rozešla, ale ouha - „Já du, já du…“. Zastavila jsem se, vrátila se zpátky k mamce a zeptala se „Kam du?“. No jo, taťku (který zapomíná úplně všechno) asi fakt nezapřu. Až do oběda jsme byly všechny tři venku a já stále postrádala taťku. Nakonec mi mamka slíbila, že až se odpoledne probudím, tatínek už bude určitě doma. Vyspala jsem se, mamka mě přišla vzbudit, ale protože se mi nechtělo vstát, navnadila mě na jogurt. Trochu jsem jí vyrazila dech, když jsem zůstala ležet a klidně řekla, že „Až se vyspinkám, půjdu na Olmíky.“. Mamka mě nechala pár vteřin vycukat a zkusila to znovu - „Už jsi vyspinkaná?“. No jistě, že jsem se za těch deset vteřin stihla dospat! Hned dole mi došlo, že tu stále není taťka. „Kde je tatínek?“ „Už je na cestě.“ „Na kamínkách?“ Jenže mamka má dlouhé vedení a vůbec jí nedošlo, kam svou otázkou mířím, tak jsem se musela přesvědčit sama. Otevřela jsem dveře ven, podívala se na naši kameny vysypanou příjezdovou cestu a smutně zkonstatovala „Není tady!“. Až o dobrou hodinu a půl později na nás volal strejda Lanc „Takovýho řevu tady ráno bylo a teď ho nikdo nejde přivítat!“. Šly jsme teda s mamkou obě dvě, ale hned jsem taťkovi řekla „Já na tebe pldim.“. Mamka vyvalila oči a zeptala se „Co????“. Radši jsem se stáhla a lehce to poupravila „Já na tebe pldim až zejtla.“. Snad si nemysleli, že když taťka odjel a nechal mě tu plačící, mu hned padnu kolem krku?
10. 05. 2012 V noci se mi povedlo spadnout z postele. Postel je tedy dost nadsazené označení pro matrace na zemi, ale vzhledem k tomu, že jsou dvě na sobě a ležím zhruba 40cm nad zemí, to i tak byla pěkná šlupa. A protože jsem z ní v noci spadla ještě jednou, ráno jsem ty dvě noční probuzení dospávala a očekávala, že budou naši skákat radostí do stropu, že se konečně taky vyspí. Ti mě pěkně vypekli - když jsem se po půl osmé vzbudila, už tam nikdo nebyl. A zatímco jsem spala, připravili mi ke snídani kakavíčko z pravýho a nefalšovanýho mlíka. Tak moc mi chutnalo, že jsem si dopoledne vyškemrala k pití studené kakao místo mé oblíbené vody. Venku se mamka rozhodla pořádně opálit, když nikde okolo nebyli sousedi, a sundala si vršek od plavek. Na mou (dost hlasitě vyřčenou) otázku „Ploč máš vyndaný plsa?“ neodpověděla, ale určitě mě slyšela. Když jsem totiž řekla, že chci bumbat mlíčko, hned mě začala odhánět. Když už nic jiného, aspoň jsem ji donutila se znovu obléct. Během dne jsem se rozhodla lehce buzerovat štěkny - zjistila jsem, že je moc zajímá můj balónek, tak jsem naznačovala, že ho hodím, a děsně se bavila tím, že obě dvě blbuvzdorně vybíhaly, aby mi ho nadšeně přinesly. Pak jsem přišla na další vychytávku, utekla jsem i s balónem na trampolínu, balónek vrazila až na síť a lákala na něj velkou štěknu, která ho lačně sledovala. Jinak mě ale mamka sleduje jak špicl a nemám šanci je jakkoli trápit. Večer jsem udělala obří scénu kvůli čištění zubů, protože mně se zdálo, že mi mamka dala málo pasty, zatímco ona mi tvrdila, že jí je tam tak akorát. Já si tou trochou nechtěla čistit zuby a tak dlouho jsem kňourala, že chci víc pasty, až se mamka naštvala, kartáček mi sebrala a odnesla ho. A to teprve přišla scéna. Začala jsem brečet, mamka se naštvala, popadla mě a odnesla nahoru do postele. Až poté, co jsem jí visela na noze a nenechala jít dolů, dokud si nevyčistím zuby, mi povolila slézt zpátky, přinesla mi znovu kartáček, já si spokojeně ty zuby vyčistila - bála jsem se totiž, že mě pak budou ty zoubky bolet a „Budou tam hžebíky.“. No dobře, nebudou tam hřebíky, ale červíky, jen se mi to nepatrně popletlo. Teprve potom jsem spokojeně odešla zpátky do postele.
11. 05. 2012 Taťka nechápe, jak spím, ale dnes v noci jsem opět spadla z postele. Po včerejšku jsem už ale docela zvyklá, takže se ozvala velká rána, já se posadila, ani necekla a rozespalá koukala, co se to stalo. Jen co mě naši položili zpátky do postele, přikryla jsem se, vzala Šášu, vrazila palec do pusy a za hlasitého zvukového doprovodu usnula. Mamka to štěstí neměla, protože než jsem přestala mlaskat, stihla se probudit na svůj příděl potravy Terezka. Aby se dospala, vstal se mnou ráno taťka a hned, jak jsem dojedla snídani, jsme spolu šli ven sekat zahradu. Když vstala mamka s Terezkou, chtěla jsem pomáhat s vařením, jenže brambory už byly staršího data výroby a nešly mi loupat, a když mi dala mamka za úkol omýt květák a zjistila, že ho myju houbičkou na nádobí, přišla jsem i o tuhle práci. Nakonec jsem si z domu nenápadně vynesla smetáček s lopatkou a zametala z hlíny hlínu, aby tam „nebyl čulbajs“. Pořádek přece musí být i okolo domu, nejen uvnitř. Odpoledne mamka něco smolila a matlala - moc vábně to nevypadalo, ale výsledek byl ohromující. Tvarohové koláčky! Ochutnala jsem jeden a s pusou plnou posledního sousta už jsem běžela pro další. A než mamka dopekla druhý plech, ten první byl téměř celý snězený.
12. 05. 2012 Včera večer mi mamka zapomněla namazat pusu a doháněla to v noci, když šla spát. Jen co se mě dotkla, jsem se probrala do polospánku. Namazala mě a já, stále polospící, začala mlet. Poslední, co ze mě vypadlo před usnutím, bylo „To vám byla leglace.“. Zbytek, tedy „všichni jeli do Hradce“ už jsem ale nestihla. Ráno jsem chrněla až do půl osmé, a protože už od časných ranních hodin pršelo, nemohla jsem jít ven. Nudu jsem se snažila ukrátit honěním malé štěkny, která byla vevnitř schovaná před deštěm. Mamce se to ani trochu nelíbilo a vyhrožovala, že jestli nepřestanu, dostanu na zadek. „Já chci mít tady tu Nelinku a tlápit!“ „Ale to se nedělá!“ „Až bude tady pod stolem, tak ji budu nohou honit!“ Jinými slovy jsem se snažila mamce naznačit, že se má štěkna připravit na pár šlápnutí a kopanců, ale nakonec jsem usoudila, že je lepší ji nechat na pokoji. A protože toho v chalupě moc na hraní není, naši (ti televizní rasové, kteří mi nechtějí pouštět televizi jindy, než večer před spaním) mi pustili pohádku o mašince Tomášovi. K těm jsem přikusovala ty prima koláčky, co včera pekla mamka. Tak trochu (hodně) jsem drobila a k jednomu kousku mamka zavolala malou štěknu - „Neli, na!“ „Ale já chci to sežlat!“. Hned jsem byla napomenutá, že sežrat to může tak akorát pes, já bych to mohla maximálně sníst, ale rozhodně ne ze země. Jak je možné, že je u nás na každého jiný metr??? A zajímavé je taky to, že když Terezka spí a já k ní jdu, hned mi mamka říká, že ji nemám budit. Ale když dnes spala, mamka k ní jít mohla. To jsem nemohla nechat jen tak - „Nech ji bejt, spinká!“. Odpoledne se to venku trochu umoudřilo a já mohla jít zase ven. A protože jsem holka inteligentní, umím si poradit v leckterých situacích. Třeba dnes jsem chtěla jít na trampolínu, jenže nikde v dohledu nebyl nikdo, kdo by mě tam vysadil, tak jsem vzala jednu půlku mušle (z druhé mám udělané pískoviště) a odtáhla ji k trampolíně, abych tam mohla vylézt sama.
13. 05. 2012 Vzbudila jsem se o půl šesté a okamžitě chtěla po mamce, aby se mnou vstala a šla dolů. Tvrdila mi, že je ještě brzo, a že mám ještě spát, na což jsem měla připravenou rychlou odpověď „Ale dyť už svítí sluníčko!“. Přesto mě donutila zůstat ještě v posteli a dokonce jsem na chvíli (ale fakt jen na chvíli) zamhouřila oči. O půl sedmé už ale mamka neměla na výběr, musela probrat Terezku a odejít se mnou dolů. Tam jsem si hodinku poklábosila po telefonu s dědou a babičkou (mamka zatím stihla uklidit, najíst se a nakrmit Terezku), na chvíli jsem vyběhla s taťkou ven a nastal čas loučení s trampolínou, protože jsme zase museli zpátky do Prahy. Nadšená jsem z toho nebyla, ale když mi taťka slíbil, že se mnou zítra pojede zase do bazénu a bude tam i Domča, hned se mi stýskalo po trampolíně podstatně míň. Jen jsem kontrolovala nakládání věcí do auta a na vozík, aby se nic nezapomnělo, a taťka se pořád neměl k tomu, aby naložil moje kolo, tak jsem se hned ozvala. „Nenecháme to kolo v Bošticích pšeci! Co by tady to kolo dělalo?!“
14. 05. 2012 Ráno jsem si vyškemrala „Človíčku, nezlob se“ a historicky poprvé jsem ho s mamkou dohrála až do konce se všema figurkama a dokonce jsem vyhrála, aniž by musela mamka jakkoli švindlovat a mé výhře napomáhat. Taky jsem objevila kouzlo modelíny, kterou už máme doma dost dlouho, ale mamka mi ji dala jen párkrát a já si o ni nikdy (až do dneška) sama neřekla. Důvěrně o ní mluvím jako o „mondelíně“. Smutná část hry s ní (pro naše, ne pro mě) spočívá v tom, že z ní odpadávají kousky všude, kudy projdu, zejména pak do toho jediného miniaturního koberečku, který doma máme. Co vymodeloval taťka, jsem poznala prakticky pokaždé, mamčiny výtvory po nápovědě a moje? Moje ti dospěláci bez představivosti a fantazie nepoznají ani s nápovědou. Jako by byl takový problém, že mnou vytvořený lachtan, želva a buvol vypadají jak jednovaječná trojčata… Z bazénu nakonec nic nebylo, protože teta Soňa nemohla. Tak vymyslela náhradní plán mamka, a po obědě jsme jely s tetou Péťou a Anetkou do Sloníkova. Vyřádila jsem se tam až do alelujá, lítala jsem od trampolíny ke skluzavkám, od jedné hračky k dalším, jen na ten tobogán, u kterého jsem posledně ztropila děsnou scénu, jsem se pro jistotu ani nepodívala.
15. 05. 2012 Protože Terezka dneska odmítla dopřát mamce dávku ranního spánku a od půl šesté měla oči jak tenisáky, byla mamka trochu příliš čilá, a než jsme s taťkou vstali, bylo uklizeno a mamka spřádala v hlavě plán na dopoledne. Připravila mi snídani a lehce mi naznačila, že když budu rychle hamat, půjdeme s Terezkou na vítání občánků. Sice mi vůbec nebylo jasné, o čem je řeč, ale její nadšení jsem okamžitě začala sdílet. Celá akce tedy tak záživná nebyla, hlavně okamžik, kdy mamka s Terezkou odcházela s ostatníma maminkama, ověšenýma miminkama, a my s taťkou museli počkat, až všechny maminky přejdou. Teprve pak jsme mohli jít za nimi. Navíc se po mně požadovalo, abych seděla u taťky, jenže já zrovna chtěla být s mamkou. No, scénu jsem neztropila, ale nadšená jsem teda nebyla. A když mamka dostala kytku a dala mi ji na pohlídání, vzala jsem ji za svou a doma se jí odmítla vzdát. Násilím mi byla odebrána, a i přes moje protesty „To je moje kytička!“ skončila na stole ve váze. Taky jsem si pak postěžovala dědovi po telefonu, že jsem dostala kytičku, ale maminka mi ji sebrala, tak jsem brečela. Pak jsem ale úplně otočila list, vzpomněla si na dědovu poslední návštěvu u nás a připomněla mu „Tys pšijel, sednul sis a ty si mě tlápil!“. A než se děda mohl stihnout začít bránit, otočila jsem list znovu a spustila „Kolo, kolo mlýnský, kolo se nám podělalo, udělalo bác!“. Nakonec jsem ho ještě uvedla do aktuálního dění u nás doma, respektive na chalupě, a práskla dědovi, že „Taťka udělal vokna jak blbec.“. No jo, já si furt nemůžu zapamatovat, že se říká „jak blázen“
16. 05. 2012 Dopoledne taťka přendal mou autosedačku do Volva a mamka s náma vyrazila na nákup. Kousek od vchodu do krámu byla moc pěkná sekačka, přesně taková by se mi hodila na chalupu, abych mohla sekat s taťkou. Jenže mamka, ta vyděračka, mi řekla, že sekačku dostanu jen tehdy, když budu hodná a pomůžu jí s nákupem. Celou dobu jsem jezdila s malým vozíkem, do kterého mamka dávala nákup (protože v jejím velkém vozíku byla Terezka v autosedačce) a snažila se nepokazit si reputaci. Pokazila mi to až žízeň a to, že mamkou vybraný džusík jsem odmítla s tím, že je moc sladký (i když nebyl, ale já prostě chtěla ten džusík, na kterém byl obrázek Lízy ze Simpsonů) a podařilo se mi ho rozlít do nákupu. Sekačka se nakonec nekonala, ale místo toho mi mamka koupila nové puzzle se 48 dílky. A ačkoli je na krabici uvedeno, že je určené pro věk od 4 let, hned odpoledne jsem ho 2x s mamčinou pomocí složila.
17. 05. 2012 Odpoledne se na mě a Terezku (a možná i na naše) přijela podívat babička. Byly jsme spolu venku na dvorečku, a když mě začala lákat ven, běžela jsem za mamkou. Nejdřív jsem byla pro, ale pak se mi to rozleželo v hlavě, že vlastně vůbec nechci s velkou štěknou na kopec a úpěnlivě se držela u mamky s tím, že nechci ven. Jenže babičce došlo, jak na mě, a nabídla mi výlet na mašiny. No tak to se neodmítá! S sebou jsem si vzala nafukovací balónek, díky kterému jsem měla zážitek na dlouhou dobu. Tak trochu jsem ho pustila, on mi uletěl a vletěl do kolejí. Mamka sice pak říkala, že spáchal sebevraždu, ale babička mi říkala, že balónek nastoupil do té mašiny, pan průvodčí písknul, a balónek odjel Elefantem (tím vlakem) do Berouna. A babička je starší, takže měla určitě pravdu ona.

35. měsíc

18. 05. 2012 Dopoledne jsme se zase sjeli podívat na dědu a babičku do Hradce, mamka mi s sebou moudře nabalila krom Šášenky i puzzlíky. A zatímco krmila Terezku, já složila všech 48 dílků úplně sama a bez pomoci. No a (jak jinak) taky jsem všem s nadšením sobě vlastním vyprávěla celou sáhodlouhou story o balónku, který se rozhodl jet z Prahy do Berouna.
19. 05. 2012 Ráno mamka s Terezkou zbytečně neztrácely čas spánkem a po osmé vstaly. Hned mi bylo slíbeno, že až dosnídám, půjdeme na hřiště s tetou Lenkou a Lucinkou. Pochopitelně, že mé nadšení neznalo mezí, jenže mamka měla neověřené informace, takže nakonec hřiště bylo, ale teta Lenka s Luckou ne. No, nějak jsem se s tím smířila, ostatně dětí tam bylo dost. Před polednem nás přišla vyzvednout teta Monča s Robinem - tedy oni se na nás vlastně přišli podívat, jen netušili, že dorazili 5 minut před „zavírací dobou“. No, ne všechno se vždycky podaří na jedničku. Ale s Robinem jsme se na sebe tak trochu nalepili (poté, co se Robin odlepil od počítače) a hráli si s modelínou, kterou mamka vzala s sebou, aby si babička s dědou taky užili trochu toho modelínového bordelu po bytě. A pochopitelně jsem nemohla vynechat vyprávění o velkém balónkovém výletu - vždyť bez téhle veledůležité informace by snad teta Monča nemohla ani spát!
20. 05. 2012 Ráno, když si ještě všichni váleli šunky, kejty a pivní bachory (ty teda jen děda) v posteli, mě babička oblékla a odhodlala se vzít mě s sebou na ranní venčení malé štěkny. Byla jsem nejhodnější, jak jen to šlo, a když babička řekla, že jdeme domů, nic jsem nenamítala (nemůžu ji odradit hned napoprvé, scény „Nechci domů!“ si nechám až na příště). Pak mi mamka (opět) slíbila hřiště s Lucinkou, tentokrát už sice měla jistotu, že tam opravdu půjdou, jenže já tomu nevěřila, dokud jsem je neviděla na vlastní oči. K mému údivu měla Lucka taky kolo jako já a naši evidentně doufali, že od ní okoukám ten správný grif, ale přece nemůžu být úplně dokonalá! Trochu jsem jízdu zlepšila, ale žádná hitparáda to rozhodně nebyla. Lucka pak na hřišti začala brečet kvůli několik dní staré bolínce na koleni, tak jsem ji v tom nenechala samotnou, dvakrát sebou řízla na zem a spustila taky. A když se k nám přidala ještě Terezka s Gábinkou a rozbalily jsme to ve čtyřech, přinejmenším jsme budily pozornost všech okolo. Ovšem zdaleka nejdelší výdrž z nás čtyř měla Lucka. V poledne nás sice vyrazili - protože se zavíralo, ne kvůli naší plačící árii - ale my se tam odpoledne vrátili jak bumerang. Taťkovi totiž naštěstí došlo, že když o půl třetí pořád lítám po bytě, ze spánku asi nic moc nebude a vysvětlil mamce, že by bylo vhodné využít pěkného počasí. Díky tomu, že jsme tam byli zase až do zavíračky, tedy do pěti, jsme odjížděli domů až večer. Usnula jsem samozřejmě v autě, v Praze se probrala, a než jsem se vykoupala a navečeřela, bylo devět pryč.
21. 05. 2012 Po obědě jsme sjeli na nákup. Klasická situace, ale tentokrát bylo něco jinak - v krámě jezdila mašina! Ta už tam jezdila i minule, ale mamka řekla, že se budu moct svézt, až s náma bude na nákupu i taťka, protože někdo musí pohlídat Terezku. No a teďka s náma taťka byl! Jenže když jsme došli ke kase a naši chtěli zaplatit jízdu, změnila jsem názor a chtěla koupit dřevěnou mašinu. Z projížďky nakonec nebylo nic, zato jsem si domů přinesla další dřevěnou hračku. A když jsme se konečně dostali domů, už tam na nás čekal děda s prababičkou. Povedlo se mi opět zaperlit a tentokrát tak, že mamka málem spadla pod stůl. Babička si totiž dala zákuseček, a jak ho kousala, odpadávala jí na halenku čokoláda. No na to jsem ji přeci musela upozornit. „Ty seš dobytek, ty ses pocintala…“ Babička to vzala v klidu, a zatímco si odklízela drobky, zkonstatovala „No vždyť má pravdu!“. Já už pak jen překontrolovala stav - mladé oči víc vidí - a uzavřela kapitolu usnesením „Už je to doblý.“.
22. 05. 2012 Tak si konečně naši povšimli výrazné změny oproti předchozím dnům. Přišel okamžik, který dřív nebo později přijít prostě musel. Osobně bych to nazvala „A proč?“ den. Ať mamka řekla, co řekla, vždycky to vyvolalo mou otázku „A proč?“. A i jindy výmluvné mamce docházela slova…
23. 05. 2012 Povedlo se mi další poprvé, tentokrát venku, když mamka plela záhon růží. Chtělo se mi čůrat, ale nechtělo se mi domů a mamka měla špinavé ruce, tak mě nechtěla brát na ruku. A tak mi nezbylo nic jiného, než se o všechno postarat sama. Stáhla jsem si kraťasy a kalhotky, dřepla si na bobek a mamka napjatě čekala, jestli se mi podaří pokřtít kraťasy. Ale tak levá teda nejsem. Když se nám vrátil domů taťka, hned jsem udělala repeté, aby to taky viděl na vlastní oči. Všechno probíhalo na jedničku, dokud si mamka nevšimla, že podezřele valím oči. „Lucinko, co budeš dělat?“ „Já kakám na tlavičku a ty to pak budeš uklízet.“ Nakonec ze mě nic nevypadlo, ale nevím, proč se naši tak šklebili, vždyť po štěknách to mamka dneska taky uklízela…
24. 05. 2012 Taťka nám na dnešek domluvil prima plán s Domčou a tetou Soňou - ZOO! I když pak dospěláci říkali, že s náma příště půjdou snad jen na hřiště, protože jsme spoustu času trávili na prolézačkách a v bazénku a ze zvířat toho tentokrát moc nebylo. A když už jsme se vydali jich aspoň pár okouknout, já se rozeběhla, zakopla a rozmázla se na zemi. Takže k mým několika modřinám se na kolena přidaly ještě elegantní spáleniny. Domča celý den nespal, takže to před pátou teta zabalila a šla domů, zatímco my ještě zůstali. No, nutno podotknout, že za tu hodinu, co jsme tam zůstali sami, jsme viděli víc zvířat, než za celý den. Nakonec jsme se ještě zastavili v restauraci, taťka si koupil kousek pizzy, mamka nakrmila Terezku a já se tam dosyta vyřádila na skluzavce. Ta byla bezvadná - sice to byla velká roura do zatáčky, takže jsem neviděla na konec (tudíž musel jet první jízdu testovací králík - taťka), ale jak jsem se jednou osmělila, nevěděla jsem, kdy přestat. Při té příležitosti jsem si tam našla spoluklouzajícího kámoše, pořád jsme se klouzali spolu, jenže pak se mi najednou ztratil a já ho nemohla najít. Cestou kolem našich jsem se zeptala „Kde je chlapeček?“, jenže ti nevšímavci kontrolují jen mě a o něm neměli páru. Nakonec se odněkud zase vyloupnul a já na něj, celá nadšená, zavolala na celou restauraci „Ahoj kluku!“. No kdyby byl džentlmen a představil se mi, nebudu na něj pokřikovat kluku…
25. 05. 2012 Ráno, když jsme s taťkou vstali, jsem šla hned nakrmit miminko. Pochopitelně jsem ho dala i odkrknout, a když vstala mamka s Terezkou, slušně jsem se zeptala, jestli si můžu půjčit látkovou plínku, doběhla jsem si do koupelny pro ručník a do obýváku pro pár hraček a miminko a s tím vším jsem vyběhla ven. Na trávu jsem rozložila ručník, na něj dala složenou plínku, na tu položila miminko (ta plínka tam byla pochopitelně pro případ, že by se poblinkalo) a kolem něj dala hračky. No takovou hrací deku nemá ani Terezka! A protože jsem dneska měla nějaký pečovací den, miminko jsem s sebou musela vzít i na nákup. Vehementně jsem se ho snažila vypašovat z auta, ale naši mi to zakázali. Že prý mám nechat miminko v autosedačce. Inu, nezbylo mi nic jiného, než vykasat tričko a v garážích u auta to miminko nakrmit, aby mi v tom autě nestrádalo hlady. Když jsme se vrátili zpátky domů, podařilo se mi říznout sebou na kostkách a ke včerejšímu chodníkovému lišeji jsem přidala ještě krvavou odřeninu. O tom, že jsem řvala jak píchnuté podsvinče, ani není třeba se zmiňovat. V rychlosti jsme se naobědvali, taťka začal nakládat do auta věci a pak mi řekl, že mám zavolat na mamku, a že budeme vyrážet na chalupu. Jak chtěl, tak jsem udělala - „Maminko fufůůůů“. No až mě taťka naučí pískat, tak na ni od těch dveří hvízdnu, ale přece nemohli čekat, že půjdu domů, zuju se, dojdu k mamce, vyřídím vzkaz a budu se znovu obouvat. Cestou jsem se hezky prospala, a zatímco spala Terezka, jsme si s mamkou daly domino a poprvé jsme ho dohrály úplně do konce.
26. 05. 2012 Dopoledne jsem se dožadovala puzzle, ale bylo mi řečeno, že mi ho naši nesbalili, tak jsem se musela spokojit s dominem. No, žádná hitparáda, ale lepší, než nic. Odpoledne jsme s mamkou zavolaly dědovi a babičce, s babičkou si povídala mamka a já si pak vyžádala dědu. Přišlo mi důležité, mu říct, že jsem si o něj řekla osobně - „Já sem chtěla s tebou pokecat.“. Během odpoledne jsem se změnila ze skoro tříleté holčičky v otesánka (mamka pro mě měla jiné označení - že prý žeru jako ona, když byla těhotná) - nejdřív jsem snědla zákusek od sousedů, což mi ohromně chutnalo a taky jsem to dala náležitě najevo („Mňam, to je doblůtka, ta teta je šikovná!“), pak Tvaroháček, po něm jsem se podívala bramborák a večer jsme ještě opékali buřty. Mamka s Terezkou to zabalily po osmé, ale já ještě chtěla zůstat venku a nakonec jsme s taťkou zůstali u ohně až do půl desáté, díky čemuž jsem šla spát na čuníka (tedy bez koupání) a bez pohádky, ale ta stejně nebyla potřeba, sotva jsem lehla, tak jsem, pod náporem nových poznatků, usnula.
27. 05. 2012 To zas byla noc. Dvakrát jsem se v noci vzbudila s příšerným brekem. Poprvé ke mně vstala mamka, ale vůbec jsem nebyla k utišení, tak si šla lehnout, ale když ke mně přišel taťka, odháněla jsem ho a chtěla maminku. Pak jsem byla ještě několikrát vzhůru kvůli plnému nosu a celou noc jsem chrochtala. A vzhledem k tomu, že jsme s sebou neměli odsávačku, nutili mě naši smrkat. Ráno se mi to trochu povedlo, ale po zbytek dne jsem brečela, že mě smrkání bolí a zbytek rýmy jsem si vezla do Prahy, aby Pan Lux o něco nepřišel. No, měl pak co dělat, aby to všechno vytahal. Večer, těsně před odchodem do postele, jsem potichoučku, polehoučku začala kašlat.
28. 05. 2012 Celou noc jsem prochrchlala, takže se nevyspal nikdo, kromě Terezky, kterou by neprobral snad ani granát. Přes den mě od ní mamka honila, prý aby to ode mne nechytla. Aspoň, že mi to puzzle nechala a já si mohla skládat, když už jsem si nemohla hrát se ségrou. A ta cibule s cukrem, kterou mi hned ráno udělal taťka, ta taky nebyla k zahození. No a jako perličku na závěr mi mamka večer stříkla do nosu Nasivin, abych v noci mohla spát, a nechala ho v pokojíčku pro případ, že by mi ho chtěl v noci stříknout i taťka. Jo, jejich blbost, že ho nechali v mém dosahu - během pár minut jsem ho zcela demontovala, rozložila a vylila ho do postele. No třeba to ode mne chytla, tak aby v noci nesmrkala…
29. 05. 2012 Odpoledne byl taťka na nákupu a na mamčinu žádost mi koupil nové 60ti dílné puzzle. Naši mě evidentně chtějí na dlouho zabavit nebo neumí počítat a nevědí, že mi ještě nejsou ani tři roky, protože na tomhle puzzle už je uvedeno, že je vhodné pro děti od 5ti let. Původně jsem si myslela, že mamce pomůžu s vyndáváním nákupu…„Tohle vyndáme, tady sou puclíky, tohle vyndáme…“. V tom okamžiku mi došlo, že tam bylo puzzle, zasekla jsem se, vzala ho do ruky, otočila se a za odchodu ukázala na tašku se zbylým nákupem a řekla „A tohle si vyndej.“. Hned jsem ho rozbalila a začala skládat, ale bylo to na mou nemocnou hlavu moc těžké, navíc mě naši nahnali do sprchy, takže jsem nesložila skoro nic. Večer, když mě nahnali do postele, se mi vůbec nechtělo spát a ani se mi nechtělo být v posteli, takže jsem každou chvíli běhala dolů s tím, že mám nudlíky a potřebuju je odsát. Při mém posledním výletu dolů mamka zrovna telefonovala s babičkou a já se nechala přesvědčit k odchodu zpátky do postele s tím, že mi mamka půjčí telefon a já si ještě pokecám s babičkou. No tak to se mi ještě nestalo, telefonovat v noci v posteli…
30. 05. 2012 Ráno jsem se oblékala úplně sama (teda kromě ponožek, při těch se vždycky můžu vzteknout) a bylo to poznat na první pohled - všechno jsem si oblékla naruby. Našim to evidentně nevadilo, protože mě tak nechali běhat až do večera. Před obědem jsem s malou mamčinou asistencí složila to nové puzzle - krteček mi šel vcelku dobře, ale ta tráva kolem a hromádka hlíny, to byl fakt vopruz. Na oběd jsem se dnes obzvlášť těšila - měli jsme, stejně jako včera, obalovanou rybu, takže jsem do sebe extra rychle hodila polívku a dožadovala se rybičky. Po obědě jsem šla do postele, ale dlouho jsem si tam hrála a pak bych bývala nejradši spala do soudného dne, tak mě šla mamka po čtvrté vzbudit. Jasně, že jsem o ní věděla, ale nechtělo se mi otevírat oči, takže jí po nějaké chvíli došlo, že to s tím probouzením nebude zrovna moc valné. „Ty budeš ještě spinkat?“ „Jo“ „Fakt?“ „Jo.“ „Tak já teda půjdu skládat ty puclíky sama.“ No tak to zase prrrrr, puzlíky jsou moje! Nedbale jsem mamce položila ruku kolem ramen, řekla „Neeeee, se mnou…“ a pomalu se začala vyhrabávat z postele.
31. 05. 2012 Dopoledne taťka naznačoval, že máme doma bordel (jako bychom to s mamkou taky nevěděly), tak mamka vyklopila, že dnes musí vyluxovat a vytřít. Okamžitě jsem se chtěla angažovat a začala plánovat „Ty si vem pana Luxa, já si vemu utěrák a dem na to.“. Ovšem místo mopu na vytírání jsem si vysloužila přezdívku dirigent a ředitel zeměkoule. No jo, pro dobrotu na žebrotu. K obědu jsem chtěla zase rybičku, ale utřela jsem a dostala pašíka. No, taky to ušlo. A zatímco ho mamka pekla, hrála jsem si s odsávačkou, jednu část ztratila, a když jsem odpoledne chtěla odsát nudlíky, řekla mi mamka, že dokud ten díl nenajdu, budu muset buď smrkat do kapesníku, nebo si je nechám v nose. Původně jsem byla pro variantu číslo dvě, ale když mi to začalo téct ven, rychle jsem změnila názor. K velkému údivu našich (a i mému) jsem začala v podstatě bez problémů smrkat a dařilo se mi vysmrkat prakticky úplně všechno, co šlo. Taky jsem z toho byla tak nadšená, že jsem se šla pochlubit strejdovi, co přijel za taťkou na nějaké jednání. Taková podstatná informace se mu určitě bude hodit. „Stlejdo, já už sem velká holka, já už smlkám sama a maminka mi pomáhá!“. Večer mamka udělala další inovaci - pustila mi pohádku, ale zastavila ji s tím, že ji pustí, až si uklidím všechny hračky. No co mi zbývalo? Tak jsem si pro ně taky vymyslela jednu novinku - z toho chleba se sýrem, co mi dali k večeři, jsem vzala každou půlku do jedné ruky a cpala se jím obouruč.
01. 06. 2012 Prý byl dnes den dětí, tak jsem čekala, co z toho pro mě kápne, a káplo. Ale něco úplně jiného, než bych čekala. Předpokládala bych nějakou hračku, hru, případně i hadřík, ale autosedačku?! Na druhou stranu - taky jsem nemusela dostat vůbec nic jako Terezka, že? Večer, cestou do postele, jsem potkala Terezčin dudák (mamka jí ho dnes zase zkoušela podsunout, aby nešla v mých palcocucacích šlépějích) a narazila si ho do pusy. Mamka hned spustila, že je to přece pro Terezku a já už jsem na to velká, ale vzápětí dodala, že bych ho možná potřebovala spíš já, když si pořád cucám ten palec. Vzala jsem si její informaci k srdci… Jen k taťkovi se tahle informace nedostala a ten pak koukal jak blázen, když se na mě šel podívat do pokojíčku, jestli už spím. V puse jsem měla dudák a z boku se mi tam vešel i…PALEC!
02. 06. 2012 Ráno jsem zbaštila kornflejky a vypila mlíko na posezení (a ne na etapy, jako obvykle), takže když byla mamka v kuchyni, přihrnula jsem se k ní se slovy „Když sem snědla tak hezky ty kolnflejky, tak mi můžeš dát doblůtku!“. Mamce to trochu vyrazilo dech, ale vzhledem k tomu, že to byla pravda, mi přeci jen pár sušenek dala. Pak jsem ještě stejným způsobem vymámila další dobrůtku i z taťky. Škoda, že těch rodičů nemám víc… Před večeří se mi povedlo pokořit to 60dílkové puzzle a složila jsem ho úplně sama, aniž by mi někdo musel napovídat (jen jeden z posledních pěti dílků jsem umístila špatně, taťka řekl „Hele, támhle letí ptáček!“ a než jsem se otočila zpátky, byl dílek z puzzle vyndaný). Ale i tak to ode mne byl, myslím, docela slušný výkon.
03. 06. 2012 Ráno si mamka udělala kafe, odnesla si ho na stůl, a protože mi to dost připomínalo kakavíčko, řekla jsem „Já vim, že je to tvoje, ale můžu ochutnat?“. Nemohla jsem, ale aspoň mě to nechala zamíchat. Tak jsem míchala a při tom jako telefonovala dědovi. „Ahoj, dědo Luboše, já to takhle važim, aby to bylo teplíčkovatý.“ Taky jsem se naučila, že pokaždé, když provedu něco nežádoucího, hned řeknu „Já už to nikdy neudělám.“, případně „Já už to nebudu dělat.“. Zpočátku mi to naši dojatě baštili, ale poslední dobou už zjistili, že jakmile větu dořeknu, hned slib zapomenu. Asi budu muset vymyslet něco originálnějšího. Ostatně mamka by měla být taky trochu originálnější a neříkat „hned tam jsem“ nebo „už jdu“, když chce ještě něco dodělat. Takže když dnes volala z kuchyně na Terezku „Já už jdu, brouku!“ a já ji viděla stále stojící u plotny, nedalo mi to - „Já tě vidim, že stojíš!“. Odpoledne si se mnou šel lehnout taťka, tak jsme si to prohodili a pohádku jsem četla já jemu. „Byly dvě sestly a ty si požídily macechu a dali jí jméno Mauglí.“ No dobře, mám v těch pohádkách trochu maglajs…
04. 06. 2012 Kdo by to byl řekl, že když půjde zcela bez problémů nasadit přes hlavu na krk moje princeznovský prkýnko, bez stejných problémů nepůjde sundat? Musela jsem jít pro pomoc k mamce a chvíli to vypadalo, že mi tu hlavu snad urve. A když přišel domů taťka, donutila mě mamka říct, co se mi stalo, že jsem dopoledne tolik plakala. „Já sem se uhodila.“ „Lucinko, ty ses neuhodila. Řekni taťkovi, cos' udělala.“ „Já sem si to dala na hlavu, nešlo to sundat a tak sem stlašně plakala.“ „Lucinko, a co sis dala na hlavu?“ „Plkýnko.“ Pak už následoval jen taťkův neřízený záchvat smíchu.
05. 06. 2012 Ráno jsem telefonovala s babičkou a při tom chroupala kukuřičné křupky. Babička to slyšela a hned se ptala, co to hamám dobrýho. „Doblůtku. Teď to mám v pusince, až do shamám, tak to bude v bžíšku a pak to bude v pldeli.“ „Cože????“ „V pldelce.“ Jako by ta babička ve svém věku nevěděla, kudy jdou ty bobky z těla ven.
06. 06. 2012 Na dnešek mi mamka slíbila návštěvu Tomáška a Janičky. Musela jsem slíbit, že jim půjčím hračky a nebudu předvádět scénky „To je moje!“. Když přijeli, chvíli jsem bojovala s tím, jestli hračky půjčit, nebo nepůjčit, nakonec mi ale mamka připomněla, že občas chci taky od někoho jeho hračku… No dobře, no. Nakonec jsem se podělila úplně o všechno a nedošlo ani na jedinou scénu. S Tomáškem jsme nejdřív stavěli domeček z kostek, pak jsme tam všichni tři společnými silami vyhrabali skoro všechny hračky z koše (mamka po mně přece chtěla, abych jim ukázala svoje hračky) a pak mamky rozhodly, že se venku udělalo hezky a mohli bychom jít ven. Šli jsme na hřiště tady u nás, protože už bylo docela hodně hodin, a čím dýl jsme spolu byli, tím víc jsme s Tomáškem řádili. Cestou domů už jsme se honili, vybíhali napřed, schovávali se a bafali na mamky, až o nás říkaly, že jsme se rozblbli tak, že kdybychom spolu zůstali do zítřka, neuklidníme se ani v noci. Měla jsem co dělat, abych nezačala nabírat na slzy, když Tomášek s Janičkou nasedali do auta, ale nakonec jsem udělala velkou holku, statečně slzy zamáčkla a zamávala jim. Ale po pravdě řečeno - domů bych je brala všema deseti!
07. 06. 2012 Po včerejším řádění jsem dneska chrněla až do osmi a do půl deváté jsme se s taťkou ještě váleli v posteli. Ranní vstávání si pro změnu střihly mamka s Terezkou a už v sedm se začalo dole šůrovat. Dopoledne, když Terezka usnula, šla mamka ven pověsit prádlo a já toho hned využila a běžela taky ven. A jak jsem tam tak běhala, začalo se mi chtít čůrat, ale proč chodit domů, když to jde udělat i venku? Mamka se mi to snažila vymluvit s tím, že mám tepláky a mohla bych si je počůrat, ale nejsem žádné střevo, takže jsem na ni nedala. No, možná jsem tak trochu střívko. Pak už ze mě jen vypadlo „To nevadí! Neboj, mamko, to uschne!“. Pak nás s Terezkou mamka naložila do auta a jely jsme na nákup, abychom mohly odpoledne vyrazit s tetou Soňou a Domčou na hřiště. A protože jsme se vrátily dost pozdě, nedošlo ani na odpolední spánek. Mamky se nakonec dohodly, že se to venku zamračilo, a že radši pojedeme do Sloníkova. A protože už měl taťka volno, jel s námi. Kde by mě napadlo, že je takový záškodník. Zase jsem vylezla nahoru k tobogánu a začala tam vřeštět. On tam za mnou vylezl, slíbil, že sjede tobogán se mnou, posadil mě tam, strčil do mě a…zůstal tam! Podruhé, když jsem tam vylezla (taťka tam pořád byl), jsem začala znovu vřeštět a znovu bylo potřeba mě do tobogánu lehce pošoupnout. Potřetí už jsem tam vlezla sama a počtvrté už tam nebyl taťka. Následující půl hodinu jsem lítala nahoru a dolů a byla jsem rudá jak rak a vysmátá jak lečo. Sem tam jsem se Domčovi snažila něco vysvětlit, ale dvakrát moc ho to netankovalo. Jenže pak, když jsem šla ze záchodu, na mě koukal z prolézačky a volal „Hele, děti“ (nebo něco podobného, já mu vlastně nerozuměla). Si jako nepamatuje, jak se jmenuju?! „Já sem Lucinka, paní Sýkolová!!!“ A mimo jiné jsem se úplně sama houpala. Pravda, rozhoupala mě teta Soňa, ale pak jsem se nakláněla dopředu a dozadu a překvapivě se to houpalo a houpalo. Ze Sloníkova jsme nakonec odjížděli až v osm, takže než jsem se navečeřela a dostala do postele, bylo skoro půl desáté. Stejně tak pozdě šla spát i Terezka, a když ji mamka odnesla do postýlky a nakoukla do pokojíčku, dělala jsem, že spím, tak věrohodně, že mamka odešla. To mi přišlo vtipné ale jen do té chvíle, než jsem na ni začala volat, aby mi šla přečíst pohádku, a ona se na mě vybodla.
08. 06. 2012 Opravdu nechápu, proč taťka, když může spát, nespí. Tak kupříkladu dnes jsem (po včerejším dnu beze spánku, řádění ve Sloníkově a odchodu do postele skoro o půl desáté) spala do půl desáté (a to mě šla mamka vzbudit), zatímco taťka se z pokojíčku vypařil už po půl deváté. Patrně se mu po tom ranním vstávání stýská. Po obědě přijeli děda s babičkou a mamka toho hned využila a mě a dědu vyrazila na procházku na hřiště. Spokojení jsme byli nakonec oba - já se vyblbla a děda si pokecal s jednou z maminek. Jestli jsem měla v posledních dnech problém složit u šedesátidílného puzzle hlínu pod krtkem, už třetí den ji skládám zcela bez problémů a celé to mám složené i za necelých 15 minut (kupříkladu dnes to mamka měřila a bylo to 13 minut).
09. 06. 2012 Protože včera přijeli děda s babičkou, nechtěla jsem je po ránu zbytečně zatěžovat vstáváním a chrněla jsem spokojeně až do půl osmé. I pak jsem ležela, jenže jsem byla úplně potichu a děda myslel, že jsem ještě usnula. Najednou pokoj prořízlo jeho hlasité prrrrrrrrd, což mě zvedlo z postele a řekla jsem „Ale, aleeeee!“. Když jsme pak šli dolů, přemoudřele jsem dědovi vysvětlovala, že „My sme dvě holky. Ty seš jeden a já sem třetí.“. Jenže dědu mé počty dvakrát moc nezajímaly, s taťkou se nasnídali a odjeli na chalupu, což pro nás holky ovšem nebyl žádný problém. My si to užily po svém a po obědě jsme vyrazily na nákupy (to teda spíš mamka s babičkou) a do Sloníkova (to teda hlavně já, takže jediný, kdo dnes tak trochu utřel, byla Terezka). Odtamtud jsme odcházely až po šesté, cestou jsme ještě skočily koupit nějaké jogurty, šunku a nové 60 dílné puzzle pro mě, takže jsme domů přijely až po půl osmé. No, a vzhledem k tomu, že jsem se dost loudala s večeří, do postele jsem se dostala až po deváté.
10. 06. 2012 Ráno jsem vstávala ve čtvrt na devět a hned po snídani se mi podařilo složit úplně bez pomoci a rad to nové puzzle. Pak jsem teda byla trochu nepřející, a když si chtěla jít babička sednout na křeslo, fofrem jsem se zvedla od puzzlíků a letěla to křeslo zasednout. Jenže ouvej - jak jsem spěchala a vlítla na něj, narazila jsem pusou na dřevěné opěradlo a rozrazila si ret. Babička by mě za to bývala ještě pošíšala, ale naši byli neústupní a řekli, že se musím naučit, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Odpoledne jsem si dala šlofíka a probudila jsem se tak akorát na rozlučku s dědou a babičkou, jejich odjezd jsem řádně oplakala, ale v okamžiku, kdy mi naši řekli, že mám sníst jogurt a pojedeme s tetou Soňou a Domčou do Sloníkova, hned bylo po slzách. Domča to sice po hodině zabalil a řekl rodičům, že chce domů (taky nechápu, proč po obědě nespal, trouba jeden), ale my tam ještě zůstali. I na mě pak došlo a naši zaveleli k odchodu, takže opět došlo na plačtivé scénky. Taťka mi povolil ještě poslední sklouznutí a já celou jízdu na tom tobogánu brečela a kvičela „Já nechci doooomůůůůů!“. Do postele jsem se dostala zase až v devět a usnula v deset.
11. 06. 2012 Dopoledne nám (tedy mně a sobě) taťka domluvil s tetou Soňou a Domčou bazén. O půl druhé jsem se konečně dočkala odjezdu a po vzoru ve Sloníkově jsem chtěla i tady vyzkoušet tobogán. Domča jel s tetou taky, ale patrně si loknul, protože po první jízdě už další odmítnul. Zato já nevěděla, kdy skončit a s taťkou jsme pořád lítali nahoru a dolů. Domů jsme se vrátili až o půl páté, na posezení jsem snědla 2 jogurty (taky komu by nevytrávilo) a sedla si na své houpací křeslo. Chvíli jsem se houpala, ale krátce po třičtvrtě na pět si mamka všimla, že jsem se houpat přestala a taky jsem přestala mrkat očima. No, jednoduše a prostě jsem to zalomila a o půl šesté mě taťka odnesl (bez večeře!!!!) do postele.
12. 06. 2012 Kupodivu jsem vstávala až po půl sedmé, takže se mi podařilo chrnět 14 hodin v kuse. Na odpoledne mi mamka domluvila návštěvu u Tomáška a Janičky a před odchodem jsem si ještě chtěla odskočit. Vyčůrala jsem se, to sice jo, ale děsně jsem to oplakala a kňourala, že to bolí. Sotva bylo všechno v záchodu, rázem bylo po bolesti a já se zase usmívala na všechny strany. U Tomáška jsem si půjčovala všechno možné, takže jsem chvíli byla šáša (s šášovským čepcem na hlavě), chvíli zase indián s čelenkou na hlavě a celou dobu mě strejda fotil (občas teda taky blejsknul mamku s Terezkou). Úplně na závěr jsem se ještě houpala na žebříku (teda takový kamikadze jako Jaňule jsem nebyla, ta se klíďo píďo zahákla za žebřík nohama a visela hlavou dolů), jenže to už pro nás přijel taťka a musela jsem to ukončit. Domů jsme se pro velký úspěch dostali až o půl deváté, před odchodem do postele jsem šla znovu dvakrát na záchod, ale tolik to bolelo, že jsem tam jen seděla, plakala, zmítala se a držela mamku za ruce a nakonec jsem šla radši spát bez vyčůrání.
13. 06. 2012 Ráno jsem se k překvapení všech vyčůrala úplně bez problémů, ale mamka chtěla mít jistotu, a protože jsme dnes jeli s Terezkou k Paňdoktorce, neposadila mě na záchod, ale postavila mě do vany a já se trefovala do zkumavky, což byla děsná psina. Paňdoktorka řekla, že je všechno v pořádku a žádný zánět nemám, ale dala mamce nějakou mastičku. Hned po příjezdu jsem šla znovu na záchod s tím, že to bude v pohodě jako ráno, ale opět jsem se vyčůrala až napočtvrté a pořád jsem plakala, což mamku postupně přivádělo do stavu naprostého zoufalství. Nic nepomohlo ani mamčino odvádění mé pozornosti zpíváním a povídáním. Hned za tepla jsme to s mamkou chtěly vyklopit babičce, tak jsme jí zavolaly. Nejdřív s ní vykecávala mamka a já celá rozčílená, běžela na gauč a mlátila hlavou. Nakonec jsem si vydupala telefon pro sebe a za současného stálého bouchání o gauč jsem babičce řekla „Pokecáme a poboucháme.“. Na odpoledne mi mamka domluvila tetu Péťu s Anetkou. Sotva jsem se vyspala, běžela jsem na záchod (opět nadvakrát a se slzami, za které by se nemusel stydět ani krokodýl, ale když jsem konečně začala čůrat, už jsem se smála). S Anetkou to bylo o chlup lepší, než dřív - sem tam jsem jí něco půjčila (sem tam jsem jí taky něco vyškubla z ruky), občas jsem jí něco půjčit nechtěla, ale nahoře poprvé nebyly bitky o miminko z lego domečku. Mamka tetě vyprávěla o mých záchodových peripetiích, a když jsem o hodinu později volala, že chci zase honem na záchod, očekávala, že předvedu své (za uplynulé dva dny pěkně vypilované) plačtivé umění. Zíraly jsme na to obě jak blázni, ale ono to nebolelo a od té doby už jsem měla pokoj! Večer, když odjela Anetka, přijela pro změnu babička. Sice přišla akorát na moje koupání, ale nakonec jsem si jí užila až, až - od půl osmé do devíti se mnou byla v pokojíčku a přečetly jsem snad půl knihovny.
14. 06. 2012 Po probuzení jsem v pokojíčku zuřivě hledala babičku, jenže ta už byla pryč. Pche, a ani se se mnou nerozloučila! Dole jsem si lehce spletla pojmy s dojmy, když mě mamka poprosila o vyhození plínky do koše a já se zeptala „Do toho oplatkovýho?“. A protože si naši naplánovali odjezd na chalupu, kde nejsou žádné děti, nahonem ještě zavolala tetě Janě, jestli nechce přijet s Tomáškem a Jaňulí. Tomáškovi jsem ukázala, jak se skládají puzzle a vůbec jsem si s ním bezvadně pohrála, zato u Janinky mi lehce došlo, že je to slabší článek a začala jsem si na ni dovolovat. No, mamka nebyla moc ráda. Teta u nás zůstali přes oběd a odjížděli až po třetí, takže jsem šla spát až o půl čtvrté. No, a když mě mamka o půl páté budila, abych s ní a Terezkou šla naproti babičce na vlak, odmítla jsem se pohnout. Nakonec tam šel (zcela neočekávaně) nakonec taťka s Terezkou. Z postele jsem se vykopala až v pět, zato jsem ještě v deset v noci foukala na harmoniku a o půl jedenácté si povídala s miminkem.
15. 06. 2012 Dopoledne jela mamka narychlo něco zařídit, taťka jel ještě pořešit něco pracovního a se mnou a Terezkou zůstala doma babička. Zkoušela jsem ji zapojit do skládání puzzle, ale než se stihla rozkoukat a najít aspoň jeden dílek, měla jsem celý obrázek složený. Radši jsem ji zapojila do jiné činnosti a udělala jsem dobře. Fotbal a házení s míčem šlo babičce o poznání líp. Odpoledne, když konečně mamka všechno sbalila (a že toho bylo, málem jsme se nevešli do auta!), jsme se naskládali do auta - mamka se musela nacpat mezi mou a Terezčinu autosedačku - a odjeli na chalupu. Babička se, patrně málo unavená dopoledním fotbálkem, hned po příjezdu vrhla na hrábě a začala shrabovat trávník. A protože jsem kdysi taky dostala svoje hrábě (věrnou kopii těch dospěláckých), skočila jsem si pro ně a babičce až do večera pomáhala. Ostatně jen díky tomu jsem mohla zůstat venku až do osmi.
16. 06. 2012 Protože mi včera šla ta práce tak od ruky, složila mi mamka hned po ránu kolečko, abych ten včera shrabaný trávník mohla odvážet na kompost. Jistě, že jsem nejdřív povozila panenku, aby z toho taky něco měla, ale hned potom jsem s babičkou začala odklízet ty hromádky. Odpoledne jsem si dala krátký - ani ne hodinový šlofíček. Mamka chtěla původně taky spát, jenže podvakrát, když začala zabírat, jsem ji z polospánku probrala já - poprvé jsem plakala, že jsem se bouchla a podruhé jsem chtěla miminko - a pak ji ještě dvakrát vzbudily štěkny. Když jsem se vzbudila, nadobro vypustila své (naivní) myšlenky na odpolední odpočinek a odešla se mnou ven. Celé odpoledne jsem na střídačku skákala na trampolíně a ráchala se v bazénku, z čehož naši usoudili, že večer padnu jak podťatá a budu spát jak mimino, ale mě to tak nabudilo, že jsem si v posteli do půl desáté povídala s miminkem.

36. měsíc

18. 06. 2012 Ráno mi taťka odvezl babičku pryč, takže jsem jejich odjezd řádně a vydatně oplakala. Nějak se mi nedařilo pochopit, proč musí odjet do toho Rakovníka a proti pláči nepomohl ani slib, že mi taťka přiveze Vasila (prý abych pořád nekomandovala a nedirigovala jen je), že za pár dnů pojedeme za dědou a babičkou do Hradce, ani že za náma pak na chalupu přijedou děda s prababi. A když se mě mamka po obědě zeptala „A kam půjdeš s miminkem teď?“, bez váhání jsem odpověděla „Do Lakovníka!“. No jsem snad nějaká Šípková Růženka, abych pořád jen spala?
19. 06. 2012 Ne, že by mi dnes nechutnala polívka, ale nějak jsem se s ní crcala. Zato tu roládu z vepřové panenky jsem snědla dřív než taťka - a to už je co říct s ohledem na to, jaký je to žrout! Pravda, párkrát si od oběda odeběhl a ještě ke všemu jsme jedli dost pozdě - téměř ve dvě, takže jsem byla pěkně vyhládlá. Hned po jídle jsem si skočila ven pro miminko, vrátila se zpátky a sama od sebe odešla do postele, nedožadovala se pohádky a během chvíle usnula. Mamka nevěřila vlastním očím. Ovšem večer už jsem se o tu pohádku ochudit nenechala a několikátý den po sobě chtěla slyšet tu o prasátkách. Mamce už evidentně prasata lezou na mozek (nebo že by už z nás měla z mozku chrastítko?), takže četla naprosté nesmysly a mně nezbývalo, než ji opravovat, aby věděla, že mě jen tak neoblafne.
20. 06. 2012 Dopoledne jsem šla zase po pár dnech nakrmit miminko. Nechápu, proč mamka krmí Terezku tak často, to moje vydrží bez jídla taky několik dnů, klidně i týden. A dnes, i když jedlo naposledy bůhvíkdy, vůbec nechtělo jíst, tak jsem se na něj podívala a s vážnou tváří řekla „No netlem se na mě a hamej.“. Mamka vyvalila oči, ale já vůbec nechápu proč, vždyť totéž přeci říká ona Terezince, když se na ni usmívá, místo aby jedla. Odpoledne mě napadlo, že bych mohla trochu ulevit mamce a na čas za ni vzít krmení Terezky. Takže když ji nakrmila a vstala, vyhrnula jsem si tričko a se slovy „Já ji doklmim!“ jsem si lehla na její místo vedle Terezky a zavelela „Hamej!“. Jen ta malá potvora mé snahy zcela bojkotovala…
21. 06. 2012 Dopoledne mi mamka slíbila, že jak dojím snídani, pojedeme se podívat do školky, což vyvolalo mé obrovské nadšení. Moc dlouho mi ale nevydrželo. Když mi totiž mamka začala vyprávět, že si tam budu chodit hrát s dětma, malovat a zpívat, a ona si pro mě pak vždycky přijde, mi došlo, že mě tam hodlá nechat samotnou! Okamžitě jsem vypustila potok slz, že chci být s maminkou, a že nechci do školky. Nakonec mi slíbila, že mě tam nechávat nebude, že se tam dnes jdeme jen podívat, a já si pečlivě kontrolovala, o čem se bavila se školkovou tetou. Měla štěstí, že se jako první věc zeptala, jestli tam zpočátku bude moct být se mnou celý den. Jen ji ještě budu muset zpracovat, aby to „zpočátku“ bylo „stále“. Jinak se mi tam ale ohromně líbilo (když mě tam naši nenechali samotnou), a když jsme odcházeli, tak jsem plakala, takže už teď se těším na září, až tam začnu chodit. Sice jen na 4 hodiny týdně, ale myslím, že pro začátek mi to bude stačit. Pak jsme jeli rovnou na nákup, při té příležitosti se naobědvali, a když už jsme byli po obědě, naši usoudili, že není proč spěchat domů a ještě jsme jeli do Ikey. Tam si mamka koupila zmrzlinu s tím, že se se mnou rozdělí, ale nakonec jsme to vzaly z druhého konce. Zmrzlinu jsem si vzala já (poprvé v životě, doteď jsem si vždycky jen párkrát lízla od našich) a mamka vždycky olízla jen to, co začalo stékat po kornoutku. Zvládla jsem ji jíst i v autě, aniž bych cokoli zaprasila (když teda nepočítám vlastní tričko). Jenže cestou domů naši ještě zastavili u Paňdoktorky, aby se podívala na Terezku, a já měla za úkol honem dojíst zmrzlinu. To se mi ale nelíbilo, chtěla jsem si ji vychutnat, a nakonec to vzala do vlastních rukou mamka. Zmrzlinu mi sebrala s tím, že olízne to, co teče po kornoutku, ale místo toho zmizel kus zmrzliny i kornoutku. „Já nechci malinkou!“ „Malinká je, protože's ji už snědla.“ „Ne, ne. Ty si to mně sežlala!“ „Cože?“ „Že si mně to sežlala!!!“ Snad si nemyslí, že jsem tak blbá, že si nepamatuju, kolik jsem jí toho svěřila?! Když jsme konečně dorazili domů, ukořistila jsem samolepící štítky. Nejdřív tím polepila mamka mě a pak jsem šla já ozdobit taťku. A zatímco jsem ho zkrášlovala, zcela upřímně jsem řekla „Ty budeš vypadat!“.
22. 06. 2012 Další cestovní den - dle mamčina slibu z pondělka jsme jeli do Hradce. Jen jsme to vzali menší oklikou přes chalupu, takže jsme se cestou najedli v Donaldovi (já byla nadšená), a protože mamka ráno poněkud víc pila, nevydržela počkat poslední čtvrt hodinu a taťka musel zastavit u lesíka. No, a když už si vyběhla odlehčit mamka, začalo se chtít i mně. Jen tam byl nepatrný rozdíl - mně se totiž chtělo kakat. No co, hodila jsem bobek pod smrček a jelo se dál. Když jsme zastavovali u chalupy, začala jsem kňourat, že chci za dědou a babičkou, naštěstí taťka jen zkontroloval Vasila a jelo se dál. Naši mají asi malou kapacitu mozku, takže měli na cestu zapnutou navigaci, ale ta paní jim furt říkala, kam mají jet a oni jí ani neodpověděli, nezdvořáci. Zas abych to zachraňovala já! A protože zněla paní, jako by nám přikazovala, kudy jet, odpověděla jsem „Lozkaz, pane genelále!“. Když jsme konečně dorazili na místo, mamka jen nakrmila Terezku a i s taťkou se zdekovali do restaurace. Krom toho, že se mi ani za mák nelíbilo, že si jdou cpát bachory sami, se u mě opět objevilo „máma období“, takže při jejich odchodu a ještě nějaký čas po něm probíhal můj velký pláč pro mamku. Zase ale nejsem blázen, a když mě takhle opustili, zbytečně dlouho jsem pro ně netruchlila. Večer se děda nabídl, že mi přečte pohádku - chtěla jsem tu o prasátkách a tvrdila mu, že ji máme s sebou, a doufala, že se po ní nebude pídit a vyklopí ji zpaměti, ale když po ní začal pátrat, rychle jsem řekla, že chci Hastrmany - tahle knížka je totiž zřejmě dědova oblíbená a čte mi ji pokaždé, když tam jsme.
23. 06. 2012 Ve dvě v noci jsem spustila pěkný řev a volala jsem maminku. Místo ní přišel děda, což mě dost dožralo a utišila jsem se, až když mamka přišla. V podstatě okamžitě jsem (na rozdíl od probrané mamky) usnula. Dopoledne se mnou vyrazili naši na hřiště, tam si nás přišla vyzvednout teta Monča. Sotva mě viděla, pozdravila mě „Ahoj pipinko!“. Asi skleróza, ne? Bylo nezbytné ji opravit „Já sem Lucinka, paní Sýkolová!“. Taky jsem jí mohla připomenout, že bydlím „Plaha Smíchov“, ale na to se neptala. Přes den jsem vůbec nespala a hrála si s Robinem, což bylo děsně prima. Nejdřív jsme hráli na schovku, pak jsme si házeli s balónem a nakonec jsme se pustili do nového (už 100dílného) čtyřlístkovského puzzle, které jsem dostala. Jenže pak obral Robin mamku o telefon, začal na něm pařit hry a otráveně prohlásil, že si se mnou hrál celý den. Pche, takový kec! Ovšem mezitím, co jsme si ještě hráli, si mamka stihla nalakovat nehty na nohou. A když jsem pak dělala po záchodě komínek a nechala si otřít prcku, všimla jsem si té změny. „Ty máš tak klásný nehtíky, to ti teda povim!“ Odpoledne dostali kluci zmrzlinu, jenže pro mě žádná nebyla, tak mi mamka dala aspoň Brumíka, abych nepřišla zkrátka. Zmrzlina je zmrzlina, ale Brumík taky není k zahození. Nechala jsem si ho rozbalit, vzala ho do ruky, zamyšleně se na něj podívala a rozjela dialog. „Ahoj Blumíku, jak se máš? Dobže. A můžu tě shamat? Jo.“ A když mu to teda nevadilo, hned jsem mu uhryzla hlavu.
24. 06. 2012 Ráno jsem si pěkně pospala a vstala až o půl deváté. Honem jsem se nasnídala a vyrazili jsme zase na hřiště, tentokrát tam ale byla teta Lenka s Lucinkou. Na chvíli jsme se rozprchly každá jinam, ale nakonec jsme skončily obě na pískovišti a hrály si s cizíma hračkama. Mamka byla celá vyjevená, když se na nás přišla podívat a slyšela mě, jak se slušně ptám „Pučila bys mi tu hlačku?“. Tentokrát jsme ovšem nepočkali až na pána vyhazovače, který v poledne hřiště zamyká a místo něj pro nás přišel děda. Chápu, že jsme měli jet na oběd do restaurace, ale to to nemohlo počkat až po poledni? Plakala jsem, že chci být ještě s Lucinkou na hřišti, ale dospěláci byli neústupní. Nakonec se děda rozhodl, že na nás počká venku u auta, než se taťka s mamkou převlečou, a já měla možnost zůstat tam s ním. Samozřejmě - mé „máma období“ mi to nedovolilo, hystericky jsem se chytla mamky za kalhoty a brečela, že chci, aby tam zůstala i maminka. Nakonec jsem s ní odjela nahoru, ale cestou výtahem se mi to rozleželo v hlavě, takže do bytu jsem vcházela opět plačící, tentokrát ale pro dědu. Ta restaurace nakonec nebyla tak zlá - především tam měli bezva hřiště, kde byla spousta dětí, takže jsem zas tak o moc nepřišla, a navíc jsem si dala k obědu mou oblíbenou svíčkovou (děda ochutnal a evidentně doufal, že všechno nedojím - marně) a pak jsem dostala sloní zmrzlinu. Ne, že by byla tak velká, ale byla schovaná v poháru ve tvaru slona, kterého jsem si jako bonus na závěr mohla odnést domů. Vybrat jsem si mohla z víc zvířátek (byla tam i kráva, bejk nebo třeba tučňák), ale mě uchvátil slon. A zatímco jsme s mamkou čekaly na obsluhu, rozhodla jsem se trochu rozvést debatu. „Jsou tam tši sloni.“ Mamka, celá hrdá, mě hned pochválila, jak jsem to pěkně spočítala a už se začala rozhlížet, jestli si někdo všiml, jak inteligentní dítě jsem. Rozhlížela se teda jen do doby, než jsem to trochu rozvedla. „Noooo, plvní, pátej a osmej.“ Po návratu z restaurace chtěli naši odejít ještě na nákup, než odjedeme na chalupu, ale to bych nebyla já, abych nezačala brečet tak, že mě musela mamka odvést až nahoru a potichu se vytratit.
25. 06. 2012 Mamka dnes s Terezkou nějak podezřele brzo vstávala, a já si zrovna vychrňovala až do osmi. Sotva jsme ale s taťkou slezli dolů, začala jsem se mazlit a hrát s Terezkou, jenže ta byla celé dopoledne nějaká otrávená a pořád plakala. Nezabíralo ani podsouvání všemožných hraček, což jsem mamce dost zdůraznila. „Já sem chtěla dát Telezce hlačku, ale ona plakala a slintala!“ Hračky jí vhod nebyly, zato se s radostí zmocnila mamčina telefonu. Samozřejmě, že jsem jí ho zabavila (jak bych mohla kecat s dědou a babičkou, kdyby do něj naslintala?). „Hele, vona si pučila telefon tvůj. Ty, ty, ty, Telezinko, to se nedělá, to je mamčin telefon!“ Jenže když jsem jí ho sebrala, začala se zase točit na břicho. „Ta Telezka to fakt umí, votočit se na bžíško!“ A jak se tak vrtěla, přetočila se až na kraj gauče. Hned jsem se k ní vrhla a než přiběhla mamka, přetočila jsem ji zpátky na záda. Koukala na mě jak vyvoraná myš a mně došlo, že vůbec neví, co se jí mohlo stát. „Pozol, abys tam nespadla, to bys plakala, já tam taky jednou spadla…“ Doteď to mám ještě v živé paměti, jak jsem tuhle zahučela za gauč. A během dopoledne se mi podařilo složit všech sto dílků toho nového puzzle. Pravda, udělala jsem si pár pauz a párkrát jsem nevěděla, jak dál, tak mi mamka lehce napověděla, co bych asi tak měla hledat, ale nakonec jsem to složila úplně celé.
26. 06. 2012 Dopoledne jsem šla za mamkou, že bych chtěla dobrůtku. Jen mě překvapila otázkou, co bych si dala. „To kšupavý.“ Dostala jsem na výběr - sušené brusinky a perníček. Brusinky (ač nekřupají ani omylem) to vyhrály na plné čáře. Nasypala mi do mističky, jenže mi na to asi někdo chodil, protože byla během chvíle miska prázdná. Došla jsem si pro nášup (pro změnu k taťkovi, ať nechodím pořád jen za jedním a ten nemá pocit, že jsem nedožraná), jenže bylo jedenáct a oběd už ťukal na dveře. „Ty nebudeš jíst?“ No on mě snad blbě slyšel, šla jsem si přece pro misku brusinek! „Budu, dyť vidíš!“ Odpoledne jsem přes plot vesele komunikovala se strejdou Lancem, jenže ho pak napadlo, že si pro mě dojde a odvede k nim a rázem bylo po kamarádství. Rozbrečela jsem se, celá vyděšená utíkala k mamce, chytla se jí za nohavici a odmítla se pustit, dokud mi několikrát po sobě neslíbila, že si mě strejda nikam neodvede.
27. 06. 2012 Naši se už včera pustili ve velkém do řezání dřeva, tak mě dnes napadlo, že když jim pomůžu, bude to dřív hotové a budeme moct blbnout. Vzala jsem svoje kolečko a jezdila s ním k hromadě dříví, nakládala ho a odvážela tam, kde z něj mamka tvořila úhlednou krychličku (vzhledem k množství spíš krychli). Viděl mě strejda Lanc a hned řekl, že mi musí něco donést, když takhle pomáhám našim. Jenže já slyšela odnést a zopakovala jsem scénku, co jsem si natrénovala včera. Taťka mi hned začal vysvětlovat, že mi strejda asi přinese nějakou dobrůtku a přesvědčil mě, že není třeba se bát, a že si mám připravit balón a třeba si se mnou strejda zakope. No tak to byla jiná - nikam mě neodvede, začutá si se mnou a ještě přinese něco k snědku! Naše jsem pak odvařila otázkou „Stlejda Lanc se mě nebojí?“, protože kdyby se mě náhodou bál, mohla bych utřít, a ne dostat dobrůtku. Nakonec z toho kápnul košíček jahod, fotbal a ještě jsem ho utáhla na houpačku.
28. 06. 2012 V noci, když šli naši spát, jsem prý mručela a spala vsedě, ale to je určitě kec, protože já o ničem takovém nevím. Občas se možná vrtím tak, že ležím napříč a koukají mi nohy z postele, ale spát vsedě? Blbost!
29. 06. 2012 K večeru přijel děda a prababička, a protože jsem do osmi večer pracovala s našima venku, užila jsem si jich poměrně dlouho - celou večeři. Samozřejmě, že bych ji bývala mohla sníst rychleji, ale proč, když jsem si s nimi chtěla pořádně popovídat? A když mě nahnali do postele, nechali otevřený poklop, aby byl průvan a nahoře nebylo takové teplo. A jak jsem na ně pořád viděla dolů, blbla jsem, dováděla, mluvila na ně, až mamka poklop zavřela a bylo po legraci. I tak jsem ale usnula v rekordním čase - po čtvrt na jedenáct.
30. 06. 2012 O půlnoci jsem naše probudila, protože jsem měla žízeň a neměla jsem u postele pití. Vstal ke mně taťka, pití mi donesl, já ho všechno vypila a požádala o přídavek, na což mi řekl, že už není a mám to zaspat. Neměla jsem na výběr, takže jsem usnula, ale ve dvě jsem byla vzhůru znovu. Tentokrát vstala mamka a donesla mi (dostatek) pití. Přes den jsem vůbec nespala, mamka mě sice poslala do postele, ale když o hodinu později přišla, já byla celá rudá, uplakaná a prosila o odchod ven. Ještě, že byla mamka rozumná a nenutila mě spát. Odpoledne jsem lehce uvedla do rozpaků babičku. Bylo by se to bývalo ututlalo a nikdo by o ničem nevěděl…kdybych já dostatečně nahlas nepronesla „Ale, aleeeee, ty sis pldla!“.
01. 07. 2012 Další horká noc, kdy jsem se budila na pití - nejdřív v jedenáct, to mi taťka rovnou sundal spodek pyžama, protože bylo vedro k padnutí. Podruhé v jednu, a to mi pro velký úspěch mamka sundala i vršek pyžama. Až do rána, kdy se konečně ochladilo, jsem spala odkopaná. Celý den až do večera jsem si užívala dědy a babičky, kteří večer odjeli. Těsně před jejich odjezdem se šel taťka ošplouchnout ven do vany. Šla jsem ho zkontrolovat, co tam dělá. Právě se mydlil, když vtom jsem si něčeho všimla. Dostatečně hlasitě, aby to slyšeli všichni sousedi okolo, jsem vykřikla „Hele, plavou ti tam plavky!“. Zřejmě to chtěl ututlat a potichu zamumlal, že to ví, takže jsem tuhle důležitou informaci zakřičela ještě dvakrát. Ale to jeho venkovní koupání mě tak uchvátilo, že jsem po tom zatoužila taky. Taťka řekl, že v jeho vaně je studená voda, ale v mém bazénku že bude voda jako kafe. Patrně se zapomněl zmínit, že byla řeč o kafi těsně před ohřátím v mikrovlnce. Důvěřivě jsem tam vlezla a nechala se přesvědčit, že je voda teplá a můžu se posadit. Ovšem k lehu mě už nikdo nedonutil, tak mi mamka cákla na břicho trochu vody. Zavřískala jsem, sehnula se a udělala totéž, co ona. Vzhledem k tomu, že byla jen v plavkách, okamžitě zavřískala taky. Taťka se zdekoval s tím, že on už se koupal, takže si to mé koupání má užít mamka. Trochu jsme si tam zapištěly, ale nakonec jsem zvládla namydlení i závěrečné smytí mydlin, nicméně jsem se nechala s velkou radostí zachumlat do suché a teplé osušky a mamka mě (s menším rybníčkem v botách) odnesla domů. Tam mě pak převlékla do pyžama (moudře vytáhla slabší, než to, ve kterém jsem spala v uplynulých horkých nocích). Původně jsem se teda převlékala sama, jenže mi nešel přetáhnout vršek pyžama přes hlavu a začala jsem se vztekat, tak mi s tím pomohla mamka. Jakmile jsem byla oblečená, došel mi nepatrný problém - „Jak to zejtla svlíknu?“
02. 07. 2012 Ráno mi naši slíbili, že když budu hodná, pojedu za pár dní s mamkou a Terezkou do Prahy vlakem. Tušila jsem, že mi to neprojde, ale napadlo mě, že za zkoušku nic nedám. „Já sem teď hodná!“ Dopadlo to tak, jak jsem si myslela - neprošlo to a ještě jsem si vyslechla, že to by tak hrálo, abych zlobila už pět minut po probuzení… Odpoledne, zrovna když jsem skoro spala, přijel děda, a jakmile jsem ho zaslechla, bylo po spaní. Odpoledne pracoval s taťkou, já byla s mamkou na zahradě a mimo jiné si házela s tetou Šárkou balónkem přes plot, což mě hrozně bavilo. Problém byl, že ji to asi neuchvacovalo tolik, jako mě, a odešla. Já se běžela za mamkou zeptat, kde je teta Šárka. „Asi šla domů.“ „A kde je balónek?“ „No ten bude někde na zahradě.“ Chvíli jsem se nad mamčinou odpovědí zamyslela a řekla „Teta nám ho ukladla!“. Jako bych to nevěděla - nakonec měla zase pravdu mamka… A večer už se mi zase plně věnoval děda - osprchoval mě, přečetl pohádku, povídal si se mnou…zkrátka lahoda největší. Do včerejška tu byl děda Luboš s babičkou, ode dneška děda Petr - co víc si přát?
03. 07. 2012 Brzo ráno se přihnala taková bouřka, že mě před šestou vzbudila a strach mě vyhnal k našim do postele. Namáčkla jsem se k mamce, co to šlo a mezi nás se ještě vmáčkla Terezka na žvanec. Dole už byl vzhůru děda a volal na mě, ať jdu za ním. Dala jsem si říct a o čtvrt hodiny později už se mnou šla mamka dolů. Postavila jsem se na postel a zaujatě dědovi vyprávěla, jak byla velká bouřka a já se jí bála. Vtom najednou znovu zahřmělo, a já se lekla tak, že jsem padla na dědu. Ještě, že je ze všech stran vypodložený tukem a padla jsem do měkkého. Dopoledne mamka dopíjela zbytek čaje, co si ráno uvařila, a o který se se mnou dělila. Pochopitelně, jakmile jsem zblikla, že má v plánu vyzunknout všechno, ozvala jsem se - co bych pila, kdyby nezbylo? „Nepij to, už nemáme!“ Prakticky celý den jsme byly s mamkou zavřené doma, protože průběžně pršelo a bouřilo. Odpolední spánek jsem stihla v době, kdy zrovna bouřka nebyla, ovšem jeden extra hrom mě probudil a já se hned rozplakala a začala křičet „Já se bojím!!!“. Okamžitě pro mě přiběhla mamka a snesla mě dolů, protože jsem se jí chytla jak klíště a odmítla se pustit. Přišel další vylejvák (o chlup větší déšť, než obvykle) a my už s mamkou jen pozorovaly, jak se z potůčku u strejdy Lance stává říčka a z našeho rybníčku rybník. Dívala jsem se na to zkroušeně a se slzou v oku - „Já nechci velkej, já chci malej lybníček!“. Mé přání se vyplnilo víc, než jsem čekala - voda odtekla, rybník se vrátil do původních rozměrů, jen se v něm usadila hlína z poloviny pole, takže se nám podstatně scvrknul na hloubku.
04. 07. 2012 Dopoledne jsme se s dědou bavili o skluzavce, kterou mi naši koupili, ale doteď ji nepřimontovali ke hřišti, co mi postavil taťka s dědou Lubošem, já se s vážnou tváří zadívala na dědu a řekla „Až budeš tak malej, jako já sem velká, tak budeš moct na tobogán!“. Celý den jsem byla venku a večer nebylo možné dostat mě domů. Děda se několikrát nabízel, jestli chci vykoupat, a při jedné takové příležitosti (právě jsem měla důležitou práci na pískovišti) jsem mu vysvětlila, jak se věci mají. „Noooooo, teď ne, až to dovažím.“ „A kdy to bude?“ „Asi v pondělí.“ Pak jsem přešla k hromadě kamení, kterou prosela z písku teta od Vasila a vysvětlila dědovi „To mi udělala manželka.“. Manželka to opravdu byla - co na tom, že ne moje, ale Vasilova?
05. 07. 2012 Děda se ráno začal pomalu balit, mamka pakovala naše věci a já si šla užívat ven. Za nějaký čas jsem přiběhla zpátky domů a kňučela, že jsem se počůrala. „Jak to? Co's dělala? A proč sis nedošla na travičku, vždyť to umíš!“ Nedala jsem mamce moc příležitostí pro další debatu. „To nic nenaděláš!“ Až později mamce taťka objasnil, jak to doopravdy bylo - že jsem mu říkala, že chci čůrat na travičku, on se mnou chtěl jít na záchod (protože pokaždé, když mě drží nad trávou, si přičůrnu tepláky), ale já chtěla mermomocí na trávu, tak mi řekl, ať si teda dojdu sama. No a tak jsem šla… Pak jsem pochopitelně vydatně obrečela odjezd dědy a nemohla (a hlavně nechtěla) pochopit, proč s náma nemohl zůstat. Na druhou stranu - z našeho příjezdu zpátky do Prahy jsem byla nadšená, vždyť tady na mě čekaly všechny hračky!
06. 07. 2012 Taťka šel včera spát do ložnice, takže když jsem se ráno probudila, byla jsem v pokojíčku sama. Hned jsem se rozeběhla do ložnice a cestou volala „Mami vstávej, venku je taaaak klááásně!“. Vstali jsme všichni, protože naši šli pro změnu balit kufry na chatičku. Já šla po snídani ven povozit ještě miminko v kočárku, mamka mezitím balila poslední krámy a taťka šel uklidit Terezčin kočárek. Nevím, kam koukal, ale narazil s ním do mého kočárku a mě to tak rozčílilo, že ze mě vypadlo „Ty vole, ty seš pitomec!“. Co naplat - dva týdny intenzivního pobytu s taťkou a pracujícím Vasilem udělaly své. Než jsme se konečně vykopali, sedla jsem si k Terezce a trochu jí zkrátila to nudné čekání čtením knížky, aby neplakala. „Plasátko chtělo jít na plocházku a najednou odletělo. A plasátko se lozhodlo, že si zavolá telefonem, tak si zavolalo telefonem a šlo do školky.“ Vyrazili jsme přesně v době oběda, takže jsem se zase jednou dočkala a obědvala McDonalda. Jedla jsem prakticky celou dobu (a jednou to vyklopila do té taťkovy světlé kůže, aby měl radost), a když jsme byli v Roztokách, tedy tak deset minut od cíle, řekl mi taťka, že bych se ještě měla vyspat. Ani ve snu je nenapadlo, že bych mohla prakticky okamžitě poslechnout. Mohl teda aspoň zpomalit a z těch deseti minut udělat aspoň patnáct, ale to ho ani nenapadlo. Pak mě zase mamka zkoušela, jestli bych se o sebe postarala, kdybych se ztratila. „Jak se jmenuješ?“ „Lucinka paní Sýkolová.“ „A kde bydlíš?“ „V Plaze Smíchov.“ „A ulice?“ To mi musela lehce napovědět, ale nakonec jsem i to zvládla. „Ladlická.“ „A číslo?“ „Dvacet minut!“ Dvacetdevět nebo dvacet minut - v tom přece takový rozdíl není, ne? Večer jsem šla úplně sama a dobrovolně za babičkou, že chci vykoupat a jít nahoru. Mamka na mě koukala úplně vyjevená, že se tak cpu do postele, ale šla se mnou nahoru. Ještě jsem ji poprosila o donesení miminka, ale než sešla schody a vrátila se s ním zpátky, už jsem spala a neprobudilo mě ani to, že mi miminko přistálo na zádech, protože mi ho mamka od schodů hodila.
07. 07. 2012 Dopoledne jsme šli s našima, Terezkou, dědou a velkou štěknou na houby a překvapivě jsme přinesli houby. Do slova a do písmene. Ale co - já houby stejně nerada a místo hledání jsme si udělali procházku na tři vyhlídky a pozorovali vodáky. Tenhle název mi teda vůbec nešel přes pysky, takže jsem z nich nejdřív dělala Poláky a pak zase piráty. Co jsem ale pochopila velmi rychle, je vodácký pozdrav „Ahooooooooj“ a na zbytek dne jsem měla o zábavu postaráno.
08. 07. 2012 Od rána bylo venku tak pěkně, že jsem se celé dopoledne cákala v bazénku. Ovšem chození naboso mělo svá úskalí a já si toho všimla, jakmile jsem se podívala na nehty u nohou a upozornila na to taťku. „Podívej, jaký je mám špinavý, zahnojený!“ A jak na potvoru s sebou mamka nezvala štípačky na nehty! O něco později jsem sebrala z lavičky taťkův telefon a odcházela s ním, jenže si toho všimnul a žádal jeho navrácení. „Já ti ho láda pučim, ale je můj!“ V poledne jsem udělala velkou radost babičce - nesla na stůl polívku a jakmile jsem si toho všimla, odhodila jsem hračky, rozeběhla se k ní a nadšeně zakřičela „Dem jíst!“. Při jídle babička vzala hrnek a zapila jídlo, ale mně nic neunikne „Nebylo to náhodou tátovo?“. Bylo, ale už bylo pozdě - babička mu to jaksi…dopila. Po obědě mě zase nahnali do postele, ale já byla z toho lítání venku tak unavená, že jsem neprotestovala a ulehla. Když už se našim zdálo, že spím dlouho a taťka mě šel zkontrolovat, přišel nahoru a nevycházel z údivu. Ležela jsem, měla oči zavřená a zavolala „Ahooooj“. Pak jsem otevřela oči, rozespale (a taky překvapeně) koukla na taťku a řekla „Já sem viděla piláty.“.
09. 07. 2012 Po poledni jsem běžela k taťkovi s obrovským problémem - svědělo mě bříško, tak jsem se drbala a najednou jsem v pupku uviděla bordel. Jenže to nebyl jen tak ledajaký bordel - zahryzlo se mi tam klíště! To vyndávání z pupku byla taková menší operace, ale zvládla jsem to na jedničku. Ještě jsem spala, když k nám přišly na návštěvu 4 holčičky (i s jejich babičkou, ale ta pro mě nebyla tak podstatná). Mamka mě šla probudit, a aby to mé probírání trochu urychlila, řekla mi, že mám venku kamarádky. Zabralo to, okamžitě jsem vyletěla, radostí se začala klepat a pištěla jsem „Hulá, hulá, kamaládky!“. Nejvíc se mi líbila Eliška, ale taky aby ne, vždyť je jen o měsíc starší než já. Když byly holky spolu, měla jsem trochu problémy mezi ně proniknout, takže jsem se je snažila zaujmout výkřikem „Hele, mašina!“, případně „Hele, letadlo!“. Nakonec jsem si odvedla Elišku a vystačila si jen s ní. Hned jsem vystrčila růžky a začala dirigovat, kam má jít a co budeme dělat. Jakmile jsem zjistila, že poslouchá a neodporuje, vesele jsem pokračovala (načež taťka prohlásil, že jak jsem hodná, tak je mě mezi dětma všude plno). A když si zula boty a chodila všude bosa a její babička mě peskovala, že se má obout, ještě jsem si přisadila. „Až pudeš na tlavičku, tak si musíš obout botičky, podívej, já je taky mám. Tak až budeš na tlavičce, tak si je vem, jo?“
10. 07. 2012 Po šesté ráno protnulo ticho v chatičce mé „Vodáci, ahooooj!“, načež nastalo opět absolutní ticho. No jo, já nemůžu za to, že se mi už o nich zdá. Sice jsem se těšila, že si ráno vlezu k babičce do postele, jenže jsem si trochu přispala, a když jsem vstala, babička už byla dávno vzhůru a měla ustláno. Stejně bych tam moc dlouho nepobyla - prakticky hned po slezení jsem začala potřebovat na záchod. Babička tam se mnou šla a cestou mě ještě upozornila, že půjde za mnou. Patrně chtěla říct, že půjde po mně, ale zvolila jiné slovní spojení a mně to hned sepnulo a spustila jsem pěveckou etudu „Jen za tebou ty džíny jdou, ať dělám, co dělám, tak k tobě mě to táhne víc.“. Babička vůbec nevěděla, která bije - to jako nezná songy Lucky Vondráčkový?! Odpoledne jsem si zase trochu pobuzerovala Elišku, když přišla na návštěvu. Jen naši se mi pořád smáli, protože když jsem na ni volala, chvíli jsem ji oslovovala Aničko, pak zase Janičko nebo třeba Andělko. Mamka mě opravovala a taťka tvrdil, že si z toho už musím dělat srandu, že přeci není možné, že bych si nepamatovala, jak se jmenuje. No, kdo ví? Třeba jsem to dělala naschvál za to, že si se mnou nechtěla hrát. A já bych bývala udělala cokoli, abychom si pohrály - půjčovala jsem jí hračky, nabízela všechno možné, ale nic nezabralo. Zkoušela jsem jí půjčit lopatku, že budeme hrabat hlínu, ale ta se jí nelíbila, že prý je mokrá. Nelenila jsem, běžela domů, osušila ji a suchou donesla zpátky. A Eliška? Odmítla!
11. 07. 2012 V noci jsem se probudila s pláčem, takže ke mně hned přiběhla mamka. Než doběhla (přeci jen tam byla úplná tma, spali jsme pod střechou, takže v lehce stísněném prostoru a ještě k tomu byla mezi matrací našich a mou matrací Terezčina postýlka, takže mamku čekal menší slalom), řekla jsem, že chci jít spát k ní. Nečekaně mi to prošlo naprosto bez řečí a ani jsem nemusela po svých a mamka mě do jejich postele přenesla. Snažila jsem se usnout, jenže mamka mi dala podmínku, že jestli chci spát u nich, nesmím si cucat palec. No a bez něj já prostě neusnu, takže jsem za chvíli nadhodila, že chci zpátky do svojí postele. Tam už jsem teda musela po svých, a když jsem do třetice řekla, že chci k mamince, byla jsem odmítnutá. Pak jsem v posteli ještě dlouho kníkala, než jsem usnula. Dopoledne jsem měla poslední příležitost užít si babičky, což jsem taky udělala, protože jsme po obědě vyrazili domů. S radostí jsem se vrhla na všechny svoje hračky a večer se mi moc nechtělo do postele - oproti uplynulým několika dnům, kdy jsem poletovala celé dny venku a večer jsem díky tomu usnula krátce po ulehnutí, jsem dnes neměla z čeho být unavená. A když už jsem konečně usnula, v jedenáct ke mně přiběhla mamka poté, co jsem začala zničehonic zoufale křičet „Běž, běž, běž!“. Samozřejmě, že se mě ptala, co se stalo a jestli se mi něco zdálo, ale já chvíli jen seděla a tupě zírala před sebe, pak si lehla a v mžiku znovu usnula.
12. 07. 2012 V šest ráno jsem opět začala plakat, že mám nudlíky. Mamka za mnou přišla, dala mě vysmrkat, opětovně mě uložila, ale když o čtvrt hodiny později zjistila, že už asi spát nebudu, vstala a šly jsme všechny tři (Terezka totiž nespala už od pěti) dolů. Ke snídani jsem si vyžádala změnu - müsli, ale při jídle jsem dělala tak dlouho blbiny, až to skončilo pláčem a rozseknutou bradou. Pak jsem přidala do svého úrazového deníčku ještě pád na chodník, ovšem tak zajímavý, že se mi neudělaly modřiny na kolenou, ale nad nimi. A protože jsem si za uplynulých 14 dní zvykla na něčí neustálou přítomnost a hraní s mou osobou (babička, děda, prababička) a poslední dva dny si mě nikdo nevšímal, snažila jsem si pozornost vydobýt děj se co děj. Když jsem mamce něco řekla, nebylo mi to nic platné, pořád prala, žehlila, uklízela a na mě neměla čas. Učinila jsem ale velkolepý objev - když jsem něco provedla Terezce a ta začala plakat, mamka hned naběhla. Pravda, nemělo to ten požadovaný účinek, že by si se mnou šla hrát, naopak mi vždycky vynadala, ale aspoň trochu si mě mezi tím vším úklidem všímala. Zpravidla jsem Terezce jen zmáčkla ručičku, ale jednou jsem trochu přešlápla a mamka se na mě fakt hodně naštvala - to když jsem Terezku kousla do ukazováčku. Večer jsme měli jet na chalupu, takže jsme po obědě jeli něco zařídit a nakoupit a domů jsme se vrátili po čtvrté. Mamka, která si neuvědomila, kolik je hodin, mě nahnala do postele, čemuž jsem se nebránila a spokojeně spala až do šesti a překvapivě jsem večer nijak zvlášť neponocovala a usnula před desátou.
13. 07. 2012 V sedm jsem se přišourala do ložnice a rovnou velitelsky zakřičela „Já chci dolů!“. Byť nerada, ale vstala se mnou mamka. Chápu, od doby, co spíme všichni v jedné místnosti (na chalupě a chatičce) a doma spí v ložnici, se dvakrát moc nevyspí, protože v noci krmí Terezku a příležitostně běhá ke mně, když v noci něco potřebuju. Ale osobně jsem své potřeby (vstát, jít dolů a hrát si) nadřadila nad potřeby mamky (vyspat se). Na kuchyňské lince jsem našla Hedelix a vzpomněla si na tu jeho báječnou chuť a nenápadně mamku požádala, že bych ho chtěla, protože mi chutná. Prý že nedostanu, protože je to na kašel. V tu ránu mi došlo, že mě vlastně bolí v krku a začala jsem kašlat. Prý to mám jen malý kašel, Hedelix je na velký. Začala jsem kašlat, div jsem si plíce neurvala, jenže mě mamka prokoukla a nevydolovala jsem z ní ani kapku. Aspoň v poledne jsem se svého přídělu dočkala. Sotva jsem viděla, že mamka nalévá polévku do talíře, přinesla jsem si stoličku a sama vlezla do jídelní židle a čekala, až mi to mamka donese. Zatímco jsem jedla, šla nakrmit Terezku, takže když jsem dojedla, musela jsem čekat, až dojí Terezka, což se mi fakt nechtělo, a tak jsem se ven dostala stejně, jako nahoru - sama a bez pomoci. Mamka si zřejmě myslela, že si chci jít hrát a proto tolik spěchám ze židle. Málem jí vypadly oči, když viděla, že si to rovnou šlapu ke schodům nahoru a odcházím do pokojíčku. „Ty jdeš spinkat?“ „Já si du na chviličku zdžímnout.“
14. 07. 2012 Ráno jsem si hrála na plavbu lodí a polštář byl mým plavidlem. Najednou jsem se zasekla, koukla na mamku a řekla „To mi naboulal ten idiot, sem ho slyšela blzdit!“. A když jsme dopoledne jeli autem do Stromovky za Domčou a navigace buzerovala taťku, že překročil povolenou rychlost, hned jsem ho zbuzerovala i já - „Blzdi!“. A aby viděl, že když něco navigace říká, má se poslouchat, předvedla jsem mu to v přímém přenosu. Když řekla „Po sto metrech se držte vlevo.“, chytla jsem se (dokonce levačkou) dveří a řekla „Dlžim!“.
15. 07. 2012 K večeru se mi povedl prima kousek - mamka přebalovala na zemi Terezku a zapomněla tam Bepanten, čehož si okamžitě všimlo mé bystré oko a nenápadně jsem ho přišlápla a sledovala, jak mastička vytéká ven. Bohužel jsem ale nebyla dostatečně nenápadná, a viděl mě taťka. Hned si to ke mně přihasil a lupnul mi ji přes zadek. Jen co přišla mamka, hned mě naprášil „Koukej, co udělala!“. Její výraz mi přišel ohromně vtipný a navíc jsem byla na své dílo nebetyčně hrdá, takže jsem se hned začala smát. To ovšem nakrklo ještě mamku, takže jsem ji chytla přes zadek ještě jednou. Pro změnu od mamky. Nakonec na mě byli naštvaní oba, takže jsem šla do postele bez pohádky, ale nakonec se mě taťkovi ustrnulo a jednu mi přeci jenom došel přečíst.
16. 07. 2012 Na dnešek se naši domluvili se strejdou Mirkem, že vezme Domču a půjdeme společně do ZOO. Až na nepatrný problém po příjezdu do ZOO, kdy jsem za chůze hodila šavli (už nikdy nebudu zapíjet kakao vodou!), to bylo děsně prima. Dokonce jsem se, zatímco jsme čekali na příjezd strejdy a Dominika, svezla na oslovi. Když pak přijeli, byli jsme s Domčou jedna ruka. Dnes jsem z něj byla extra nadšená a své city jsem neváhala dát najevo. Několikrát jsem se k němu vrhla, objala ho a pusinkovala ho a jednou jsme se na to dokonce skočili schovat za keř (ale strejda nás odhalil a ještě ke všemu to všechno zdokumentoval na video). No, rodičové, za deset let budete mít co dělat! Večer jsem padla za vlast - usnula jsem už v autě, však jsem taky celý den ťapala a vůbec nespala.
17. 07. 2012 O půl šesté ráno jsem ztropila děsnou scénu, když jsem se vzbudila s šíleným řevem a mamce dlouhou dobu ukazovala na nohu a tvrdila, že je tam čurbajs. Nejdřív mi tvrdila, že tam nic není, ale byla jsem neoblomná, takže mi nakonec nohu pořádně otřela a teprve pak jsem znovu spokojeně usnula. K večeru jsme měli odjet zase na chalupu, takže bylo odpoledne nutné ještě dojet na nákup. Bohužel pro naše jsem měla podezřele moc energie a elánu, takže jsem lítala po krámě jak divá a každou chvíli se jim schovala v nějaké uličce. Jenže, jak říká taťka - hračky plačky - blbla jsem tak dlouho, až se mi na sebe podařilo strhnout balík vod. O pošíšání nemohla být řeč, naopak jsem ještě dostala vynadáno, že nemám brečet, že si za to můžu sama. A aby toho nebylo málo, před odjezdem naši odhalili mou dopolední hru se štěknama na aport. To by samo o sobě problém nebyl. Problém byl, že jsem si jako aport zvolila polovinu rajčat z keříků, která pak byla rozházená po celé zahradě.

moje váhové přírůstky po měsíci
(porodní váha 2 600 g, váha při propuštění z nemocnice 2 480 g, váha ve dvou letech 11,2 kg)

měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
srpen 11,1 kg -0,1 kg +8,5 kg únor 13,2 kg +0,5 kg +10,6 kg
září 11,5 kg +0,4 kg +8,9 kg březen 13,3 kg +0,1 kg +10,7 kg
říjen 12,0 kg +0,5 kg +9,4 kg duben 13,8 kg +0,5 kg +11,2 kg
listopad 12,6 kg +0,6 kg +10,0 kg květen 14,0 kg +0,2 kg +11,4 kg
prosinec 12,2 kg -0,4 kg +9,6 kg červen 14,0 kg +0,0 kg +11,4 kg
leden 12,7 kg +0,5 kg +10,1 kg červenec 14,1 kg +0,1 kg +11,5 kg