Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

mrňavka - čtvrtý rok

37. měsíc

18. 07. 2012 Včera mi mamka koupila novou karetní hru, abychom mohli mastit na chalupě karban. Říkala jí Černý Petr, zpočátku jsem se nad tím nijak zvlášť nepozastavovala, až když jsme dohráli první hru, mně zbyla v ruce poslední karta s černou gorilou a mamka řekla, že jsem prohrála, protože mi v ruce zbyl Černý Petr, důkladně jsem se na kartu podívala, zamyslela se a řekla „To vypadá jako děda!“. No jo, ale asi není Petr jako Petr. Odpoledne, když jsem se vzbudila (a že jsem se dnes vzbudila extra dlouho) přišla teta Jarka s tetou Šárkou a Honzíkem a přinesli mi dárky k narozeninám! No vida, vlastní rodiče dnes dělali, jako bych se před třemi lety nenarodila a sousedi si vzpomenou! Ovšem největší dárek byl Honzík, který u nás zůstal až do osmi a hrál si se mnou. Sotva odešel, přijel děda (s vlasatým strejdou, kterého už se ale nebojím), kterého jsem si nutně potřebovala taky užít, takže jsem se domů na večeři dostala až ve čtvrt na deset a do postele po desáté. Ale narozeniny přece slaví člověk jen jednou za rok, ne?
19. 07. 2012 Ráno jsme si všichni pěkně přispali, protože jsem se vzbudila až v osm (a Terezka zařezávala ještě další hodinu). Hned dopoledne jsem se snažila vytřískat z mamky Brumíka, ale tvrdila mi, že tady žádného nemáme, tak jsem na to zkusila jít z druhé strany. Přichomýtla jsem se domů čistě náhodou právě ve chvíli, kdy tam byl taťka. „Já počebuju Gumíka.“ Jenže ten mě převezl a řekl něco, na co jsem nebyla absolutně připravená. „Tak já se zeptám mámy.“ „Neeeeee!“ Byla jsem odhalena, neprošlo mi to ani na jedné frontě a dostala jsem prd. Odpoledne jsem šla s našima vedle k sousedům a o co komunikativnější jsem se strejdou Mirkem přes plot, o to víc jsem brečela, když si se mnou chtěl povídat on-line bez plotu. A když přišel s tím, že si mě vezme, bála jsem se tak, že jsem se schovala za mamku, křečovitě se jí chytla a řvala jak na lesy. To by bylo, aby si to nerozmyslel! Ovšem jen co jsme se vrátili do starých kolejí, tedy každý na svou stranu plotu, hned se mi s ním povídalo líp. Nejdřív jsem mu sdělila důležitou informaci, a to, že „Na zítla hlásí slunečno dvacet minut.“ a pak jsem ho převezla, když sděloval taťkovi, že půjde zítra ráno v šest na houby. Můj komentář ho evidentně vyvedl z míry - „A já pudu v pět!“.
20. 07. 2012 V době, kdy už jsme dávno měli být po obědě (ale nebyli) přijel děda s babičkou, jenže než jsem s nima začala blbnout, byla jsem nahnaná do postele. Aspoň, že tam se mnou šel děda a dokonce tam i usnul. Ostatně to doma bylo jak v šípkovém království - taťka usnul venku na houpačce (dokud ho nevyhnal déšť a nepřeběhl domů do postele), děda se mnou spal nahoře a babička to zalomila dole na gauči. Jen mamka pořád dole něco štrachala, ale já moc dobře věděla, co tam provádí. Taky jsem to hned po probuzení naznačila dědovi. Ještě jsme leželi v posteli, když děda říkal „Já si dám kafíčko.“. A protože je to cukrovkář sladkomil, hned jsem ho navnadila. „A já si dám doltíček.“ Bylo jasné, že děda okamžitě zbystří, div mu sliny po bradě nezačnou téct. „Ty máš dortíček?“ „Nooooo.“ „A ten ti udělala maminka?“ „Nooooo.“ S vidinou dodávky cukru do těla se lačně zeptal „A kdepak je?“. „Maminka ho upeče!“ A měl po legraci. Ovšem já taky, protože pak už jsme oba jen hladově a obrovskou chutí koukali mamce pod ruce, jak tam tvoří a plodí. Nakonec jsme se přeci jen dočkali a dostali jsme povolení sníst zbytky. Dokonce i babička, která sladké dvakrát moc nemusí, se pustila do krému. A ten teda byl! Chutnal mi ohromně, jenže se mamce zdálo, že jsem toho do sebe naládovala moc (ale to se jí opravdu jen zdálo, zvládla bych toho podstatně víc!), takže mi dala zákaz dalšího ujídání. V tichosti jsem skočila za babičkou (moc dobře jsem si všimla, že jí taky chutnal) a potichounku řekla „Babi, musíme honem hamat!“. K večeru, zatímco tuhnul krém v dortu, jsme s mamkou naučily babičku Černého Petra a ukázaly jí, jaký fešák ten náš děda ve skutečnosti je.
21. 07. 2012 V jednu ráno jsem měla tak divoké sny, že jsem spadla z matrace a - jak jinak - začala řvát jak na lesy. Když už nic jiného, aspoň se mi podařilo ukecat mamku, aby si mě vzala k sobě do postele. Jen kdyby si nedávala tu hloupou podmínku, že jestli chci být u ní, nesmím si cucat palec. Díky tomu jsem radši odešla zpátky do svojí postele a už, už jsem usínala, když nad námi proletělo letadlo, a já se lekla, že je to bouřka a strachy jsem utekla zpátky k našim. Mamka mě přemlouvala, abych šla do svojí postýlky, že se do té jejich nevejdeme všichni tři plus Terezka, až bude chtít jíst, a nakonec to vzdala a odešla se mnou do mé postele a zůstala tam až do půl sedmé. Dopoledne přijela ještě babička z Hódyně, a když jsem se po obědě prospala, naši řekli tetám a strejdům okolo, ať přijdou na dort. Narozeninová párty to byla veliká, hlavně těch dárků, co jsem dostala! A ten žirafí dort, co mamka včera umolousala, ten byl taky prima, nejvíc mi chutnal marcipán, který byl přes celou žirafu. Taťka mi pomohl rozkrojit dort, nacpali jsme si žaludky a pak jsem se pustila do rozbalování dárků. Lépe řečeno dárku. Hned po rozbalení prvního - dětské košíkové - jsem zapomněla na zbytek a novou hru hned začala testovat s Honzou. Pořád mi někdo říkal, jestli si nechci rozbalit další dárky, a nebyli schopni pochopit, že jsem spokojená tak, jak to je. Abych ale neurazila, sem tam jsem si odskočila a něco rozškubala, ale jen první a předposlední dárek mě zaujal natolik, že jsem zapomněla na všechno okolo - košíková a i-book, knížka, která mi říkala, jaká v ní jsou zvířátka a ke každému zvířátku měla přichystanou nějakou básničku. Pozdě odpoledne jsme se narychlo přesouvali i s jídlem a pitím k sousedům na terasu, protože začalo pršet. Oslavu jsem si užila do sytosti a do postele jsem šla zase po deváté. A jako třešinka na dortu se mnou spala v posteli babička.
22. 07. 2012 Dopoledne jsme si ještě užívala babiččiny přítomnosti, dokonce se mnou šla skákat na trampolínu. Fakt jsem se bavila, ale jen do okamžiku, kdy se babička rozskákala tak, že mi spadla na koleno. Pak jsme pro jistotu hrály jen tu mou novou košíkovou nebo si hrály na pískovišti. A když nás to přestalo bavit, vydaly jsme se do lesa na houby - a našly jsme! Po obědě jsem se zase vrhla na i-book, jenže mě mamka hnala znovu do postele (jako bych tam nebyla celou noc). Zkusila jsem malou fintu - otočila jsem se na babičku a zeptala se „Že nemusím, babi?“. Ani babičku jsem neukecala, ale aspoň šla se mnou nahoru (díky tomu jsem vzala celkem v klidu fakt, že se se mnou rozloučili děda s babičkou a odjeli domů). Vlastně ani nevím, která z nás dvou usnula dřív, ale vím, kdo se probudil později. Já. A babička už byla fuč. Tak tohle byl teda podraz! Sotva jsem otevřela oči, sedla jsem si na postel, zuřivě se rozhlížela kolem sebe a ptala se taťky „Kde je babička?“. Ten syčák ji se mnou několik minut hledal - nejdřív nahoře, pak i dole a teprve pak vyklopil, že už je vlastně dávno pryč, což jsem patřičně oplakala. Večer (po uplynulých dnech, kdy jsem jednu noc spala s mamkou, přes den s dědou a následující noc i odpoledne s babičkou) jsem několikrát volala mamku, aby za mnou přišla nahoru a snažila jsem se ji ukecat, abych mohla spát s ní ve velké posteli. To mi vymluvila, že prý by mě v noci budila Terezka, a když jsem ji volala naposledy, přišel za mnou taťka. Chopila jsem se poslední šance, chytla ho kolem krku a řekla „Zůstaň tu se mnou“. Zůstal, ale jen na pár minut a stejně odešel, takže jsem ve své posteli opět osaměla.
23. 07. 2012 Dnešek se mi ohromně líbil - dopoledne jsme vytáhli do lesa tetu Šárku s Honzou a tři hodiny jsme šmajdali a hledali houby. Po obědě jsem si dala nezbytný šlofíček, a zatímco jsem spala, přišli k nám zase Honza s tetou a hráli hry. Ani mě ale neochudili a zahráli si se mnou Černého Petra (já hrála s mamkou, abych se to konečně pořádně naučila, což se stejně nepodařilo), s Honzou jsme si zaskákali na trampolíně a nakonec jsme si ještě zahráli Activity - já s našima proti tetě a Honzovi. Pravda, já toho moc neuhodla a během chvíle mě to přestalo bavit, o to víc mě ale bavilo malovat na tabuli zrovna ve chvíli, kdy tam maloval nějaký úkol někdo jiný. Prakticky celý den jsem tedy strávila ve společnosti Honzy, takových dní víc, tak jsem na vrcholu blaha.
24. 07. 2012 Odpoledne mi teta Jarka nabídla zmrzlinu, osobně bych si ji dala klidně hned, jenže mamka to zatrhla, protože jsme ještě neobědvali. Ale hned po obědě jsem běžela ven, a když se teta zeptala, jestli už bych si tu zmrzlinu dala, neváhala jsem ani minutu. Mamka si zřejmě myslela, že když s tím budu sedět způsobně u stolu, zůstanu čistá. Tak to si opravdu jen myslela. Triko jsem si zvládla zaprasit tak, jak to nedokážu ani při obědě. A zatímco jsem jedla, už jsem spřádala plány na odpoledne. „Až dojim zmlzlinku, tak pudu támhle!“ a ukázala jsem na zahradu k tetě Jarce. K odchodu k nim mi napomohlo i pozvání tety, ať se k nim jdu vykoupat do bazénu. Nejdřív jsem dělala trochu ofuky. „Já nemůžu, já mám plavky v Plaze.“ „To nevadí, ty nepotřebuješ.“ „Počebuju!“ Nakonec jsem k nim šla, nějakou dobu jsem zvažovala, jestli bazén jo nebo ne, dokonce mi Honzík donesl i plavací vestu. Dopadlo to tak, že jsem si vestu nevzala, zato jsem se nechala tetou vozit na lehátku. Dobrou hodinu jsem pobyla u nich, a pak jsem pro změnu odvedla Honzu k nám, skákali jsme na trampolíně, a než měl Honza večeři, byl u nás. Vzhledem k tomu, že jsem odpoledne nespala, protože jsme měli odjíždět domů (nakonec jel jen taťka a my holky budeme mít dvoudenní dámskou jízdu - ještě, že má mamka rozum a zůstala s náma v Bošticích, když hlásí tak pěkné počasí, aspoň se budu moc cákat celý den v bazénku, co mi dnes taťka nafouknul), sama od sebe jsem se po večeři a chtěla jít do postele. Mamka mě ale zarazila, že nejdřív dokrmí Terezku, pak mi dá kartáček, abych si mohla vyčistit zuby, a pak teprve půjdu nahoru. Jenže to vypadalo, že než ji dokrmí, zapustím kořeny, tak jsem si radši pro kartáček i pastu došla sama, vyčistila si zuby a šla spát. Usnula jsem ještě před osmou, takže jsem mamce dopřála klidný, pohodový a odpočinkový večer.
25. 07. 2012 Myslím, že by mamka neměla tolik dát na ty tety a strejdy v televizi - ještě včera večer tvrdili, že dnes bude krásně, ale místo toho bylo celý den zataženo a poprchávalo, takže jsme byly zalezlé doma. Aspoň jsme se pustily do toho nového stodílného puzzle. Tohle je o poznání lehčí, než to, co jsem dostala před měsícem, takže jsme ho složily s mamkou dvakrát a potřebovala jsem jen malé nápovědy. Taky jsem trochu pokoušela mamku - jakmile na něco řekla „ne“, na just jsem to udělala. Ale na to už by mohla být za poslední týdny zvyklá. Odpoledne nás přišel zkontrolovat strejda Tonda, jestli jsme v pořádku, že nás celý den nikdo neviděl ani neslyšel (kdo by taky do toho hnusu venku vylézal) a přinesl nám marcipánovou berušku, do které jsem se s chutí hned zahryzla, a dortíky. Mamku to aspoň donutilo upéct makové a povidlové rohlíčky, aby mohla vrátit talířek zpátky zase plný. Byť jsem po obědě spala dobré dvě hodiny, šla jsem do postele už před osmou, mamka mi přečetla pohádku, a protože už spala i Terezka, rozhodla se odnést ten talíř. Vrátila se za pět minut, ale protože tu nebyla, pro jistotu nás šla nahoru zkontrolovat. Kdyby tam bývala nelezla, byla bych usnula, ale takhle… Jakmile jsem ji uslyšela, sedla jsem si, a když mamka (spokojená, že se nám za těch pět minut nic nestalo) odešla dolů, začal kolotoč - s pláčem jsem si ji přivolala zpátky, že jsem viděla blejsknutí a bude bouřka. Sotva přišla nahoru, chytla jsem ji okolo krku a nechtěla pustit. Pak mě napadlo, že bych mohla jít dolů s ní, abych se nebála, ale na to mi řekla, že mě v noci nahoru neponese, takže budu muset spát sama dole. A protože nejsem hloupá a fakt jsem chtěla jít dolů, ale nechtěla jsem tam zůstat celou noc sama, rychle jsem řekla, že nebudu spinkat a pak půjdu nahoru s ní. Neklaplo to, ale aspoň jsem mamku přemluvila, abych si mohla lehnout k ní do postele. Z té mě donutila lehnout si na taťkovu stranu, aby mohla spát u Terezky. Má otázka „A kde bude spinkat tatínek?“ ji zřejmě lehce nakrkla, protože o její spaní jsem se pranic nezajímala. Naopak mi několikrát zopakovala, že mě bude budit v noci Terezka, že můžu z postele spadnout, protože nemá žádné postranice, a že si v dospělácké posteli nesmím cucat palec. Poslední zmiňované si šla třikrát zkontrolovat, pokaždé jsem byla přikrytá až po bradu, ale ruce jsem měla složené úhledně podél těla. Když jsem ji pak znovu zavolala nahoru, že potřebuju čůrat, a cestou nahoru mi mamka řekla, ať teda spím v její posteli a ona bude spát v té mojí, konečně to zabralo a mamka se dočkala kýženého výsledku (ta posera se bála, že si budu celou noc cucat palec jako obvykle, a ona se nevyspí) - lehla jsem si do svojí postele.
26. 07. 2012 O půl třetí ráno jsem se probudila a po zhruba hodině, co jsem se průběžně budila, jsem se přesunula k mamce do postele. Protože jsem ale celou to hodinu prakticky nespala (a mamka taky ne), byla jsem docela probraná, takže jsem se po přesunu k mamce pořád mlela, vrtěla, přikrývala, odkrývala, posouvala - zkrátka jsme do půl páté nespaly ani jedna. Pak mamka probudila i Terezku (asi aby s námi držela basu), a aby to nevypadalo úplně blbě, nakrmila ji. Mně ale řekla, že jestli budu blbnout, budu muset jít do své. Samozřejmě jsem taky dostala zákaz palce (to se pak ale mamka nemůže divit, že nemůžu usnout). Radši jsem poslechla a před pátou už jsem spala. Problém byl, že se o půl osmé probrala Terezka, a jakmile ji mamka nakrmila, probudila i mě. Prý nebudu v noci blbnout a dopoledne to dospávat. Díky tomu mamka čekala, že bude mít odpoledne klid, protože vytuhnu minimálně na dvě hodiny. Do postele jsem odešla celkem bez řečí, ale o něco později jsem slyšela mamku, jak slibuje Terezce, že s ní půjde ven a nakrmí ji. V tu chvíli jsem se začala ozývat i já, že chci taky ven a bylo po spánku. Ale já si nutně potřebovala užít pěkného počasí, sluníčka a hlavně bazénku, ve kterém jsem se ráchala, div jsem se nerozmočila. A o co míň jsem toho naspala odpoledne (tedy nic), o to dřív jsem usnula večer (tedy okamžitě).
27. 07. 2012 Přes den mi naši povolili být vzhůru, abych si ještě užila pěkného počasí. Jak řekli, tak jsem udělala. Celý den jsem se ráchala v bazénku, a protože ten můj je mi malý, neváhala jsem a přijala pozvání od tety, abych šla k nim. Hned jsem se sebrala a šla, jen mamka zase zdržovala a dala mi kázání, že když chci někam odejít, musím jí to nejdřív říct. Taková zbytečná ztráta času! U tety jsem si to ale dosyta užila. Chvíli jsem se osmělovala, ale po čase už mě vozila na lehátku teta a pak i Honzík. Když jsem z bazénku vylezla, ještě jsem jim pomohla se sušenkami, které by jistojistě nezvládli sami sníst a pak zase tradá domů. A ač jsem přes den nespala, do postele jsem šla až v devět večer. Jen po koupání jsem dostala vynadáno od mamky, protože poté, co mě přinesl taťka ze sprchy zabalenou do osušky, jsem si začala hrát na miminko a zavřeštěla jsem tak, že jsem probudila Terezku a ta pak nemohla usnout.
28. 07. 2012 V jednu ráno jsem se probudila s pláčem a chtěla jít do velké postele. To naši zatrhli, tak jsem si aspoň vyřvala jejich příchod, aby mi dali napít. Pro velký úspěch po večeru jsem i teď plakala tak hlasitě, že se vzbudila Terezka a odmítla usnout, dokud ji mamka neumlčela zasycením žaludku. Na oběd k nám přijel Domča s tetou Soňou a strejdou Mirkem a hned mi dali dary. Ale pro mě byl stejně největším dárkem Domča, takže jsem dárky odložila stranou a hned jsme začali blbnout. Nakonec jsem si přeci jen jeden vyndala, ale ke zbytku jsem se zcela neslušně dostala až poté, co Domča odjeli domů - nechtěla jsem plýtvat vzácným časem, kdy jsme spolu mohli řádit. A tak jsme blbli v bazénku, Domča do něj skákal šipky s rozběhem, já to po něm zkusila jen jednou, ale když jsem zjistila, že mi šplouchne voda do obličeje (ne-li že se ponoří pod vodu), zvolila jsem podstatně opatrnější formu oproti kamikadzemu Domčovi. Sem tam jsme skočili k rybízovému keři (já ho zpravidla trhám do nějaké nádobky a pak, když na to mamka přijde a řekne mi, že se to trhá rovnou do pusy, všechno vysypu) a párkrát s ním zaklepali jako se stromem a čekali, co spadne. Ovšem čím jsme rodičům vytřeli zrak, byla naše hra na učitele a žáka u tabule. Mamka totiž vynesla ven tabuli a křídy, co jsem dostala k narozeninám od babičky a taťka mi řekl, ať Domčovi ukážu, jak umím psát písmenka. Napsala jsem P, podívala se na Domču a řekla „Poznáš, co je to za písmenko, Domčo?“. „A“ „Ano, splávně!“ Totéž jsme zopakovali s písmeny B, D a A, jen jsem pochvalu ještě zpestřila slovem šikulka nebo výborně. Pak ale rodiče vytáhli kamery, aby to zdokumentovali, což pro nás byl neverbální příkaz, abychom začali malovat všechno ostatní. Pochopitelně jsme nemohli opomenout trampolínu, skákali jsme na ní, drželi se za ruce a vědomě padali na záda (a taky úmyslně jeden na druhého, což bylo takové menší pokračování výletu do ZOO, kde jsme zalezli za keř, abychom se mohli objímat a dát si pár pus). Domča odjeli těsně před začátkem bouřky a deště, ale já bych byla nejradši, kdyby tu byl zůstal. On se totiž, na rozdíl ode mě, bouřky nebojí. Takhle jsem celá vyděšená pořád chodila za mamkou jak ocásek a nehnula se od ní na půl metru. Té se to ale ani trochu nelíbilo, protože potřebovala umýt všechno nádobí a já se jí pořád pletla pod nohy. Měla jsem štěstí, že bouřka ustala dřív, než jsem se dostala do postele, takže jsem mohla v klidu spát. A jen tak mimochodem - včera jsem se dozvěděla, že by mě chtěl Domča za ženu!
29. 07. 2012 Krátce po půlnoci mě zase probudil rachot a s pláčem jsem se vrhla mezi naše, že je zase bouřka. Těžko mi vysvětlovali, že žádná bouřka není, že to jen proletělo letadlo. Nakonec se mnou musel jít ke mně do postele taťka a odešel, až když jsem zabrala. Ovšem ráno už jsem byla zase největší hrdina a poučovala Terezku „Posimtě, Telezko, až se budeš bojet tý boužky, tak musíš mluvit nolmálně!“. No mě naši taky pořád buzerujou, že nemám šišlat, kníkat a kuňkat, že mi pak není rozumět. Ale když mám srdce v kalhotách, těžko se mluví normálně, že jo. Taky jsem si hned po ránu vzpomněla na včerejší bájo den a vyprávěla mamce, jak jsme s Domčou blbli na trampolíně (bumbovali byl můj výraz pro padali). „My sme se včela s Domčou bumbovali a smáli sme se. My sme padali na ty bžíšky.“ Pak jsem, jakožto velká ségra, začala svlékat Terezce pyžamo, abych jí mohla přebalit, protože se kolem ní začal linout známý odér a mamka zrovna myla nádobí, tudíž neměla čas. Odpoledne se střídalo sluníčko s deštěm, a když zas svítilo chvíli sluníčko, šly jsme s mamkou ven. Taťka byl neznámo kde, ale ve chvíli, kdy jsem si šla domů pro meloun, jsem ho uviděla a naprášila. „Hele, mami, támhle je tatínek, vedle u Lanců!“ V tu chvíli jsem se koukla na strejdu Lance a upozornila ho „Ten je náš!“ A v období deště jsme s mamkou hrály novou hru, kterou mi koupila včera - „Malá velká myška“ a já měla hledat dvě kartičky, které k sobě logicky patří, ale jsou na ní zobrazeny protiklady (třeba jedna myška je anděl a druhá ďábel, nebo jedna zvedá činku a druhá pírko). Celkem mě chytla, ale mamku bavila evidentně víc. Zřejmě už ji přestalo bavit hrát se mnou hru Barvy, o které tvrdí (a zřejmě právem), že na tohle má trpělivost hrát se mnou asi opravdu jen ona, protože stupidnější hra snad neexistuje.
30. 07. 2012 Dopoledne mamka vytáhla po dlouhé době moje kolo a šly jsme zdokonalovat můj styl. Ne, že by mi to už šlo na jedničku, ale rozhodně už je to o poznání lepší, než to bývalo. Ještě se začít pořádně odrážet jako na motorce a je to perfektní. Před polednem jsme odjeli do Janovic na oběd a na nákup, protože měla odpoledne přijet teta Lenka se strejdou a Luckou z Hradce. Když jsme se vrátili domů, mamka usoudila, že je zbytečné mě dávat spát a já se jí za to odvděčila tím, že jsem byla extra hodná. I mamka si toho všimla a po nějaké době ke mně přišla, objala mě a řekla „Ty jsi moje zlatá holčička.“. A protože ji mám taky ráda, hned jsem zareagovala „Ty jsi moje zlitá maminka!“. Pak už přijela Lucka a já ji hned zapojila do činností - skákaly jsme na trampolíně, malovaly na tabuli (já se opět předvedla s písmenky) a večer zapálili dospěláci oheň a opekli jsme si buřtíky. Na večer jsem měla slíbeno, že se mnou bude spát Lucka nahoře v mojí posteli a skoro to vypadalo, že to klapne. Obě jsme vylezly nahoru, zachumlaly se do peřin, mamka nám přečetla pohádku a sotva dočetla a chystala se jít dolů, sebrala se i Lucka a řekla, že chce za maminkou. Byla jsem z toho dost smutná a mermomocí chtěla jít taky dolů, ale nakonec za mnou přišel taťka, já se ho chytla kolem krku a odmítla ho pustit (byť jsem věděla, že ještě večer potřebuje odjet do Prahy). Nakonec jsem se ho držela až do usnutí.
31. 07. 2012 Ráno jsem Lucce asi trochu zavařila, protože zatímco mamka připravovala snídaně, já se komplet oblékla - bez vztekání a včetně ponožek. Za to jsem ale byla posléze ztrestaná. Šly jsme s Luckou ven na trampolínu, a když jsem vylézala ven, Lucka mi napomohla, takže jsem si nabila kokos. I přesto jsem jí ale nabízela všechno, co jsem dostala k jídlu - rajčata, broskev, meloun… Ani neochutnala - netuší, o co přichází, když tyhle lahůdky nejí! Odpoledne jsem překvapila strejdu, že dokážu chytit i 10 centimetrový míč, když je dobře hozený. Jenže pak teta se strejdou začali balit a mně bylo jasné, že se chystají odjet. A když k tomu došlo, řádně jsem jejich odjezd obrečela a nic nepomohly mamčiny sliby, že zavoláme třeba tetě Soně, aby zase přijela s Domčou. Přestože jsem celý den nespala a měla bych být unavená a padnout za vlast, večer jsem sice do postele zalezla brzy, ale byla jsem dostatečně vzhůru na to, abych odmítla pustit mamku dolů. Chvíli jsem si myslela, že to udělám jako včera s taťkou, ale když mi naznačila, že když ji nebudu chtít pouštět dolů, už se mnou teda nebude moct chodit nahoru číst mi pohádky, rychle jsem své plány změnila.
01. 08. 2012 Ještě, že zůstal taťka v Praze a přijel až dnes odpoledne - v jednu v noci jsem se totiž zase vzbudila kvůli letadlu (a byla přesvědčená, že to je bouřka), přeběhla do postele k mamce (takže mi přišlo vhod, že tam nepřekáží taťka) a zůstala tam až do rána. Ve čtvrt na sedm mě vzbudila pláčem Terezka, a protože byla pokakaná, mamka s ní šla dolů. Okamžitě jsem se probrala a letěla za nima. Chvíli to vypadalo, že usnu dole na gauči - lehla jsem si na polštář, přikryla se dekou a na nic nereagovala, ale nakonec jsem přeci jen zůstala vzhůru. Venku jsme si pak s mamkou házely balónem a obě štěkny stály opodál a pozorovaly nás. A protože měla velká štěkna oči olezlé ospalkami a vypadala, jako by plakala, okomentovala jsem to „Balunka je smutná, viď? Plotože se jí stejská po tom balónku. Tom koníkovým.“. Jenže soucit je věc jedna a majetnictví věc druhá. V mém případě zvítězilo to druhé - koníkovej balónek je totiž můj a ten štěknám prostě nepůjčím. Kolem třetí se nám konečně vrátil taťka. Celý den jsem zase nespala a večer byla unavená tak, že jsem usnula hned po ulehnutí do postele a nevydržela počkat ani pár minut, než mamka dokrmí Terezku a přijde mi přečíst pohádku.
02. 08. 2012 V noci jsem se zase vzbudila s brekem, tentokrát už ale ve velké posteli oxidoval taťka a rozhodl se změnit taktiku. Nešla jsem já do jejich postele, ale on do mojí a zůstal tam, dokud jsem znovu neusnula. Dopoledne jsem se projevila jako mamčina velká pomocnice a Terezčina velká ségra - nejdřív jsem pomohla Terezce zpátky z trávy na deku. Pak mě mamka poprosila, abych jí sebrala z ruky igelit, který někde ulovila. Vzala jsem jí ho, donesla mamce a řekla „Plosim tě, podej mi její hlačky.“. Mamka mi podala jednu. S myšlenkou jak může být tak natvrdlá a dát mi pro ni jednu usmolenou hračku jsem přikázala „Ještě další!“. Když mi podala další dvě, řekla jsem „Ještě plínu, plosim tě, Telezka se poblinkala!“. Poté, co mi ji podala, jsem ještě doběhla k Terezce a otřela jí, aby nebyla poblinkaná. Taky jsem mamku překvapila, že jsem konečně rozpoznala názvy všech prstů.
03. 08. 2012 Před půl sedmou mě probudila bouřka, tak jsem se hned nakvartýrovala do postele našich. Bývala bych i usnula, ale mamka bazírovala na tom, že si tam nebudu cucat palec, a tak jsem s ní a Terezkou nakonec vstala o čtvrt hodiny později. Mamčin budíček měl své pozitivum - hned po ránu byla pilná a začala péct borůvkové koláče. Mezitím ale vstal i taťka a začal se tam motat (tedy plést se mamce pod nohy). A v jedné chvíli se jí snažil všemožně vyhnout a zakopl. Hned jsem si neodpustila jízlivou poznámku, kterou mě častuje on sám. „Vidíš, to máš z toho, že's tady udělal takovej boldel!“ Sotva mamka dopekla, sbalila věci, nakrmila Terezku a jeli jsme do Hradce. V autě jsem se prospala, takže jsem byla po příjezdu dostatečně čilá. Mamka (pro změnu, asi aby nevyšla ze cviku) nakrmila Terezku, nechali jsme ji dědovi a babičce a sami tři jsme šli na oběd. Polívku jsem snědla jak nic, zato těstoviny mi dvakrát moc nejely. O to víc mi ale chutnal mamčin zmrzlinový pohár. Taťka měl sice řeči, ale mamka mi řekla, že když sním aspoň maso, můžu si dát s ní - a to jsem splnila. Večer mi taťka začal napouštět vanu, posadil mě do ní, jenže za chvíli přišel děda a vodu vypnul. „Co děláš?! Dyť mi ještě koukaj' nohy!“
04. 08. 2012 Dopoledne nás naši vyvezli na nákupy se slibem, že se po obědě pojedeme koupat. Jenže sliby - chyby a po obědě mě nahnali do postele s tím, že to venku vypadá na déšť. Po dvouhodinovém šlofíku s námi aspoň vyrazili na hřiště. Taťka brblal, že jsme se v tom vedru mohli jet klidně vykoupat, mamka byla taky splavená jak kůň v zápřahu, protože měla celou dobu Terezku v nosítku. Zdálo se, že jediná spokojená jsem já - klouzala jsem se, lítala, a v jednom okamžiku, kdy se mamka otočila, aby se podívala, jestli se nevrací taťka, který si šel koupit něco k jídlu, jsem vylezla k jedné skluzavce po požárním žebříku, po kterém jsem se doteď bála lézt a vlastně jsem nevylezla ani na první šprušli. Mamce málem vypadly oči, když mě tam uviděla. Ještě párkrát jsem tam vylezla a sklouzla se a pak jsem si šla hrát k houpačkám na písek. Připojil se ke mně jeden chlapeček - ještě takový prcek, chvíli mě jen pozoroval, ale pak nabral plnou hrst písku a nasypal mi ji do vlasů. Když to udělal podruhé, zakryla jsem si vlasy rukama a začala před ním utíkat. A protože byl horší než slídící pes (a taky proto, že už bylo skoro sedm), jsme se vydali k domovu. Díky tomu dobrákovi mě doma čekalo mytí vlasů. Kdyby děda býval chtěl, mohl si klidně z toho písku, co se mi vysypal z vlasů, založit malé pískoviště. Po koupání mi babička pustila Šmouly a jen co skončili, jsem odešla do postele a prakticky okamžitě usnula.
05. 08. 2012 Ráno, když jsem se kolem šesté probudila (a děda chtěl ještě spát), mě děda pustil do babiččiny postele, pustil v televizi pohádky a vegetili jsme si tam. Když se konečně probral, chtěl mi něco říct - „Taťka a já…“. V tu chvíli jsem mu skočila do řeči a dořekla to, o čem už jsem dlouho nepovídala - „Máte obě dvě pindíky!“. Babička mě vychvalovala, jaká jsem světová, jak jsem byla celý víkend hodná, poslušná, bez problémů chodila spát - no prostě celá já. Po desáté dopoledne až do půl druhé odpoledne konečně došlo na to slibované koupaliště. Speciálně pro mě naši domluvili, že tam přijel strejda Vašek s Vašíkem, Kubou a Nančou. Pravda, už jsem si na ně nepamatovala, protože jsem je naposledy viděla vloni v létě, ale to vůbec ničemu nevadilo. Všichni tři jezdili na tobogánu a hned mě lákali, abych jela taky. Vašík dokonce gentlemansky řekl, že mě vezme „na tobošku“ on a pojede se mnou, abych se nebála, a že mě bude dole chytat, abych se nepotopila, protože on už tam dosáhne na dno. Nakonec se mnou jel první jízdu taťka a pak už jsem jezdila sama a on stál pod tobogánem a chytal mě. Jako vždy, když jde o tobogán, jsem nevěděla, kdy mám dost. Z tobogánu jsem musela až nuceně po příkazu taťky, který už byl z věčného stání ve vodě lehce promrzlý. Mamku jsem překvapila ještě jednou před odjezdem z koupaliště, když jsem vzala dva bublifuky (jeden můj a jeden Nanči, ale oba stejné), šla za Nančou a zeptala se „Ktelej bublifuk je tvůj?“. Mamka patrně očekávala, že prostě jeden drapnu a bude. U babičky jsme se najedli, spakovali a odjeli zpátky na chalupu. V autě jsem usnula jako obvykle, ale nesčetněkrát se vzbudila kvůli větru (nechápu, proč musel jet taťka mermomocí tím novým autem, které beztak koupil jako pracovní auto pro strejdu Vasila, a ještě k tomu nemá klimatizaci, takže jsme jeli celou cestu s otevřenýma oknama, dělalo to děsnej kravál a já se budila s tím, že to je bouřka).
06. 08. 2012 Jestli jsem si včera cestou na chalupu myslela, že je bouřka a nebyla, v noci opravdu přišla, takže jsem se v jednu ráno přestěhovala k mamce do postele a taťka se v zájmu vlastního spánku odstěhoval do mojí. Odpoledne mě lákal strejda Lanc na mláďata ptáčků, co začali vylétávat z hnízda v jejich stodole a on je odchytával a vypouštěl ven, aby se tam nepomlátili. Poprvé jsem ji nechala ptáčka jen ukázat, ale když chytil druhého, došel strejda ke mně a vzal mě s sebou k nim, abych se podívala, jak ho vypouští. Při třetím ptáčkovi už jsem šla k sousedům sama. Večer začalo zase bouřit, ale tentokrát taťka změnil strategii a přesvědčil mě o tom, jak je bouřka krásná a jak se při ní bezvadně spí. Chvíli jsme se dívali na blesky z okna, pak jsem bouřce zamávala a rozloučila se s ní a šla nahoru. Dostala jsem nabídku, která se neodmítá - taťka mi dal na výběr, jestli chci spát ve svojí posteli, nebo v mamčině. Hned jsem chytla příležitost za pačesy a řekla, že v mamčině. Ale než jsem došla nahoru, ještě jsem o všem přemýšlela a k velkému údivu našich zamířila do svojí postele, zavrtala se do ní a spokojeně (i při bouřce) usnula.
07. 08. 2012 Ráno jsem se pustila do snídaně a všechno snědla a vypila dřív, než mamka stihla umýt nádobí ze včerejška. A když už v tom byla, nenápadně jsem jí sdělila „Dobumbáno! Kdybys to chtěla umejt, tak si plo to pšiď!“. Dopoledne jsem pak telefonovala s babičkou a ta si libovala, že si se mnou po telefonu pokecala víc, než kdykoli předtím. Vykecala jsem jí úplně všechno - jak jsem koukala na bouřku a nebála se, že jsme pořád na chalupě, ale tatínek odjel do Prahy pracovat, že Terezka právě bumbá, že je venku strejda Lanc a spoustu dalších věcí, co mě právě napadly. No a po odpoledním spánku mě taťka zapojil do pracovního procesu, a protože nám tu bagr udělal pěknej bordel (i když to všichni vznešeně nazývali zarovnáváním terénu), hrabala jsem to s ním do roviny a vybírali jsme kameny.
08. 08. 2012 Po obědě mě naši dali spát a šli zase dělat ven. Spokojeně jsem usnula a jak naši pilně pracovali, vůbec si nevšímali, jak rychle utíká čas a vzbudili mě až před půl šestou. Přesto jsem ale večer zcela bez problémů odešla v osm do postele a do devíti už jsem byla tuhá (nutno dodat, že jsem s nima po tom šlofíčku venku makala jak divá).
09. 08. 2012 Ráno taťka odjel zase do Prahy a my zůstaly na chalupě samy, takže se mamka rozhodla, že mi udělá radost a udělá zase palačinky s banánem, zmrzlinou, šlehačkou a čokoládovou polevou. Mé nadšení neznalo mezí. Však jsem taky jednu dojedla a hned hlásila, že si dám ještě. Jenže jsem musela čekat, až mamka dokrmí Terezku, která taky právě obědvala, a to trvalo tak dlouho, že jsem se rozhodla jít se na tu druhou palačinku vyspat. „Já si dám palačinku, až se vyspinkám.“ Mamka si možná myslela, že na to zapomenu, ale hned po probuzení jsem zahlásila „Já si dám tu palačinku!“. Takže ke svačině žádný jogurt, žádné ovoce - palačinka! Pak jsme, stejně jako dopoledne, šly všechny tři ven, Terezka spala na dece a my s mamkou zase hrabaly. Mamka teda hrabala terasu, ale já hrabala domeček krtečkovi. Až večer mamka pochopila, proč mé zapálení pro krtka - taťka mi totiž posledních pár dnů chodí říkat večerní pohádky a vypráví mi pohádky o krtkovi - jak si stavěl domeček, jak natahoval teplou vodu do baráčku a podobné.
10. 08. 2012 Ráno, když jsem se probudila, už byla mamka s Terezkou dávno dole, tak si pro mě přišla. Postavila jsem se ke schodům a začala se po ní natahovat. Ano, tak trochu jsem nechtěla slézat sama a chtěla jsem, aby mě snesla. „Ne, ne, půjdeš sama, ty už seš moc těžká.“ Zkusila jsem ji vyhecovat - „Ale táta je silnej!“, ale nezabralo to, takže jsem musela po svých. Když pak taťka vstal, šel zatopit, protože mu byla zima, a jak zatápěl, řekla jsem „Stlčíme tam Telezku a budeme ji opalovat.“. Ale já vážně jen chtěla, aby jí bylo teplo!
11. 08. 2012 Po obědě mi šla mamka říct po o pohádku o krtkovi (jinou už totiž ani nechci), ale zakázala mi cucat si palec. Nevěděla jsem, co s rukama, tak jsem ji chvíli držela kolem pasu a pak řekla „Já se otočim, jo?“. „A proč?“ „Abych si mohla cucat palec!“ Mamce sice vyhrkly slzy od smíchu, ale otočení mi zatrhla. Zatímco mi vyprávěla, ležela vedle mě a chvíli to vypadalo, že bude taky spát, tak jsem jí na oplátku nabídla pohádku já. Aby jí to nebylo líto, byla taky o krtkovi - jak spal v domečku a najednou si říká „Co je to venku za klavál?“, tak se šel podívat a on tam bagr. Tak si vzal hrabičky a lopatičku a přestěhoval kytičky. Neusnula a dokonce vypadala, že čeká ještě pokračování, tak jsem to musela utnout - „A to je konec pohádky.“.
12. 08. 2012 Dopoledne jsem opět dřela venku s taťkou, zatímco mamka se ulila v kuchyni. Odpoledne jsme zapojili do procesu i ji a pomáhala mi vozit na kolečku taťkovi hlínu. Pak se ale zase nenápadně vypařila, že prý musí balit. Dvakrát moc jí to neodsýpalo, protože jsme odjeli až po půl sedmé, tím pádem jsme se domů dostali po půl osmé, a protože mi naši večer nepustili pohádku, tak jsem s nimi čučela na telebednu. Bylo to ohromně zajímavé - samá kráva, koza, prase… Jenže to bylo tak zajímavé, že jsem zapomínala jíst, takže jsem šla do postele až o půl desáté.
13. 08. 2012 Ráno jsem se vzbudila až o půl deváté a svou snídani jsem dojídala ještě těsně před obědem. Pochopitelně, že jsem pak snědla jen polívku a řekla, že maso si dám, až se vyspím. Odešla jsem nahoru a za 20 minut už byla zpátky dole s tím, že jsem vyspinkaná. Pak jsem se snažila mamce namluvit, že budu spát dole a nakonec jsem (jak jinak) nespala vůbec. Akorát přijel domů taťka z práce, když jsem somrovala na mamce perníček, což mi bylo zatrženo, protože jsem nejedla pořádně oběd. No tak když to bylo tak, dala jsem si pro jistotu znovu polívku, pak maso a pak došlo i na ten perník. Potom jsme nechaly taťku doma a samy tři jely za tetou Soňou a Domčou do Sloníkova. Opět jsme lítali na tobogán, skákali do balónkového bazénku a blbli, jak jen to šlo. Mamka sice chtěla vyrazit domů včas kvůli Terezčině večeři, ale nějak se jí to vymklo kontrole a domů jsme přijely až po osmé. Večer jsem si vyškemrala zase pohádku o krtečkovi, kterou si se mnou vyslechla i mamka s Terezkou - tentokrát mu pršelo do domečku, tak si dělal okap.
14. 08. 2012 Po obědě mě mamka nahnala zase do postele a dole si v klidu pracovala. Po nějaké době mě přišla probudit a nevěděla, jestli sní, či bdí. Polštář, peřinu i Šášu jsem si přenesla na zem a ustlala si hned vedle radiátoru. Pravda, podobně jako ona jsem se po probuzení cítila i já. Byla jsem naprosto dezorientovaná a nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem a co tam dělám.
15. 08. 2012 Dopoledne jsme s mamkou vezly Terezku k Paňdoktorce, kde dostala ďobánek. Radši jsem na to ani nekoukala a radši se v tichosti dloubala v nose. Bylo by to prošlo bez povšimnutí, jenže se mi podařilo v nose dloubnout a prozradila mě krev rozmazaná po celém obličeji. Ta Paňdoktorka by mohla být klidně detektiv! Od ní jsme to vzaly na nákup, mamka mi koupila Donalda, protože už by nestihla nic uvařit a jely jsme domů. Cestou z garáže mi mamka třikrát najela kočárkem na nohy, což mě přesvědčilo o tom, že by bylo lepší jít za ní. Mamka mě moc nekontrolovala, takže se otočila, až když uslyšela řev - to jsem právě dopadala na zadek a přepadala na záda. Tou dobou už ze mě nebylo možné dostat jediné slovo, s výjimkou informace, že mě bolí zadeček. Až po příchodu domů si všimla červených „děr“ do čela a zeptala se mě, jak se mi to vlastně stalo. „Já sem naboulala do sloupku.“ „A kam's koukala?!“ „Na nožičky!“ I přes tuto politováníhodnou informaci tekly mamce slzy od smíchu a nedokázala pochopit, jak je možné, že mám na čele obtisknutý sloup, ale bolel mě zadek. Odpoledne jsme s mamkou pracovaly na zahradě. Lépe řečeno pracovala mamka a já sem tam s něčím pomohla, sem tam polila velkou štěknu vodou a taky jsem sem tam zmizela domů. Při jedné takové příležitosti jsem ze skříně vytáhla krabici se sušenkama, co mamka pekla a zdatně se do ní pustila (zdatně = po mém náletu v ní zůstaly poslední tři kousky). Ale ač jsem je dojedla v šest, k večeři jsem snědla bez řečí a protestů celý chleba.
16. 08. 2012 Před obědem mi mamka slíbila, že když se honem najím a půjdu spát, pojedeme po probuzení s Domčou do Stromovky. Párkrát jsem zkusila dojít dolů s tím, že už jsem vyspinkaná, ale neprošlo to a pokaždé jsem byla nahnaná zpátky. Nakonec jsem přece jen na hodinu usnula, ale mezitím začalo venku poprchávat a došlo ke změně plánu. Když jsme vyjeli z garáže, zeptala jsem se, jestli jedeme do Sloníkova. „Nejedeme, jedeme za Domčou.“ Když jsme byli u Tančícího domu, zeptala jsem se, jestli jedeme do Stromovky. „Nejedeme, jedeme k Domčovi domů.“ „Ale ty's mi slíbila, že pojedeme do Stlomovky!“ Jasně, mohla jsem mlčet a být ráda, že za ním jedeme, ale chtěla jsem mamku upozornit na to, že si moc dobře pamatuju, co mi slibuje… S Domčou jsme řádili jak černá ruka, lítali jsme po bytě, skákali ze skluzavky do bazénu s balónkama, foukali bubliny, a když mamka přišla s tím, že pojedeme domů, logicky se mi nechtělo. Chvíli jsem brečela, že nechci jet, a že chci, aby tam mamka zůstala se mnou, ale když pak přišel Domča, abych s ním šla pouštět bubliny, důležitě jsem se na něj podívala a řekla „Já nemůžu, já už musim domů.“. Tak takhle snadně si mamka ten náš odjezd nepředstavovala ani v nejbujnějších představách. Jediné, čím jsem to všechno pokazila, bylo, že jsem do Domči strčila, když jsem seděla v autě a on tam šel za mnou. Mamka mi hned omlátila o hlavu, že nemám dělat jiným to, co se nelíbí mně samotné, a že se mi taky nelíbilo, když mě strčila Lucka z trampolíny. Domča ale nespadl, a protože je grand, neměl mi to za zlé.
17. 08. 2012 Po ránu, jako obvykle, mamka převlékala a přebalovala Terezku. Když rozbalila plínku, vyvalila bulvy a řekla „Hele, bobík, kde se tady vzal?“. Nevím, co ji na tom tak vyvedlo z míry, ale když nevěděla, poučila jsem ji. „Ze zadečku pšece.“ Ještě chvilku jsem ji sledovala, ale moc dlouho jsem to nevydržela… „To je teda smlad!“ Pak, protože jsme měli jet po obědě na chatičku, mamka začala připravovat jídla pro Terezku s tím, že si je zamrazí. A zatímco se pachtila v kuchyni, měla jsem pré a zvesela řádila v koupelně. Když mamka přišla (udivená, že jsem tak dlouho zticha), bylo všude mýdlo. Všude, myšleno opravdu všude, a mýdlem myšleno její mýdlo (nebudu si patlat své). Když jsme konečně dojeli do chatičky, okamžitě jsem se přeorientovala a všechno chtěla od babičky. Jediné, k čemu jsem potřebovala taťku, bylo odpolední chytání ryb. Jednu jsme ulovili, jen mamka nám nakázala pustit ji zpátky, že s takovou čudlou se nedá dělat nic jiného. Původně chtěl taťka chytit něco většího, ale když zjistil, že jsem hodila všechno těstíčko do vody, bylo po legraci a k večeři jsme si dali chleba.

38. měsíc

18. 08. 2012 Protože se v posledních dnech zase dívám výhradně na Bobky, průběžně během dne zpestřuju naše rozhovory scénkami z Bobků. Jen ten jejich klobouk je v mém podání „klobouk kouzelníkapustóna.“ A když nezpestřuju den hláškami z Bobků, nahradím je svými hláškami. Třeba dnes ráno, když mamka pokládala Terezčinu deku na zem, aby tam mohla lézt, a vzedmul se prach. „Hele, tady jsou plachy! Já musím ten plach vyženit.“ Čert, aby se v tom vyznal! Když mám odněkud vyhnat štěknu, volá na mě mamka „Vyžeň ji.“, tak jak to, že se neříká vyženit?! A další dnešní příklad. Hrála jsem si u Terezky na dece a mamka mi řekla „Pozor na Terezku.“, načež jsem jí (zcela pochopitelně) odpověděla „Pozoluju!“. No proč říkat „dávám pozor“, když to jde říct jedním slovem?
19. 08. 2012 Uprostřed noci jsem se vzbudila, začala hlasitě zpívat „Měla vlasy samou loknu“, a když se mi podařilo probudit taťku i mamku, opět jsem zavřela oči a usnula. Odpoledne už jsme se vydali zase zpátky do Prahy a mamka zavolala babičce. Jak se tak bavily, mamka mezi řečí řekla „…tak jsme šli k sousedoj…“ a taťka hned reagoval „Já tě praštim!“. Chápu, že se mu nelíbí hradecký hantec a koncovky -oj, ale tohle teda přehnal, na což jsem ho hned upozornila - „Koukej se okamžitě omluvit!“. My ženský přece musíme držet spolu!
20. 08. 2012 Protože jsme zase na pár dnů zůstali v Praze, mamka mi na dopoledne domluvila sraz s tetou Terkou a Lálou (taky s jejím bráchou, ale ten je ještě menší mimino, než Terezka). Domů jsme přijely tak akorát na oběd a po něm jsem odmítla spát, takže jsem šla z pokojíčku zpátky dolů a povedlo se mi probudit Terezku (a nedalo mi to, jako vždy, ani moc práce). Ta pak vřískala jako snad ještě nikdy, a aby toho mamka neměla málo, já jsem zlobila a dělala naschvály. Jenže pak mamka naznačila, že když budu zlobit, nepřijede Domča, což byla čára přes rozpočet. Těžko říct, jestli by se to fakt stalo, ale pro jistotu jsem šla ještě nahoru, aby mohla mamka doklidit a vytřít, jinak by prý nemohli přijet. Nakonec všechno stihla, takže odpoledne Domča s tetou opravdu dorazil. Hned jak jsem Domču viděla, vzpomněla jsem si na všechny blbosti, které jsme spolu kdy vyváděli, a rozjela jsem se. Začala jsem bláznit a plácat ho do hlavy. Ne, že bych mu chtěla ublížit, ale občas spolu takhle blbneme a já to chtěla rozjet hned zkraje. Teta přivezla bazének, mamka ho napustila, takže jsme do něj skákali šipky, řádili v něm i mimo něj, jenže pak si Domča vzal motorku a šel jezdit. Hned jsem z domu vyndala tu svou, ale když ji Domča viděl, chtěl jezdit na mojí, a to se mi ani trochu nelíbilo. Domču bych za nic na světě nevyměnila, ale tak velký kamarád, abych mu půjčovala motorku, to zase není. Ale pokojíčkem jsem se mu pochlubila ráda (jen tu motorku jsem mu nepůjčila a tím jsem si vysloužila její zabavení). Domču ale ze všeho nejvíc uchvátily naše točité schody nahoru a spolu jsme po nich lítali nahoru a dolů. Když jsme šli dolů poprvé, šel ještě docela opatrně (a tím pádem pomalu) a já ho chtěla předejít, jenže jsem nevěděla jak, a nakonec to vypadalo, že do něj chci strčit.
21. 08. 2012 V poledne jsem se přišla domů napít, na stole jsem objevila nedopité ranní kakao a řekla „Já sem eště nedobumbala tadyto. To sem ale potvola, viď?“
22. 08. 2012 Ráno byla Terezka vzhůru, ležela v posteli našich, jenže ti se ne a ne probrat. Konečně se pak začal hrabat z postele taťka, ale nevypadal z toho úplně nadšený, zato já už byla vzhůru a čilá jak rybička, tak jsem mu řekla „Dones mi sem Telezku, já si s ní budu hrát.“. Nedonesl mi ji, tak jsem navrhla ještě mamce, že Terezku pohlídám, ale ani ta se nabídky nechopila a vstala s náma oběma. A protože jsem včera moc nedala večeři, spucovala jsem ke snídani dvě misky corn flaků s musli a 2 hrnky kakaa, což je u mě nevídané.
23. 08. 2012 Po obědě jsem se, zatímco mamka krmila Terezku, sama od sebe sebrala a šla si nahoru do postele „spinknout“. Mamka nevěřila vlastním očím, a protože Terezka po svém obědě usnula, využila toho a šla ven trochu zkultivovat zahrádku. Chvíli něco dělala, pak si šla domů umýt ruce a opětovně valila bulvy - potkaly jsme se totiž ve vchodových dveřích a já měla v jedné ruce Šášu, ve druhé peřinu a v podpaží polštářek. Mamce jsem řekla, že chci jít spát ven. To mi zatrhla, tak jsem si ustlala v obýváku pod přebalovacím pultem a usnula tam. Během mého a Terezčina spánku mamka sbalila kufr, a když jsme se probudily a najedly, naložil taťka auta (mimořádně jela mamka jedním a taťka druhým) a jeli jsme na chalupu. Naši vybalovali věci a já byla bezprizorní, tak jsem se sebrala a šla navštívit sousedy. Zřejmě tam byla nějaká párty, protože tam byl i strejda Lanc, a sotva mě viděl, řekl „Ty seš naše holka. Seš Lancova?“ „Já nejsem Lancova, já sem maminčina!“. Pak jsem přišla domů, mamka se chystala koupat Terezku, ale v tom okamžiku venku něco zaslechla a se svlečenou Terezkou vyběhla před barák. Terezka nelenila a začala čůrat a já se chtěla po jejím vzoru taky vyčůrat venku a jak jinak - počůrala jsem se.
24. 08. 2012 Po obědě přijeli děda s babičkou, a když si vzal děda Terezku do náručí, začala jsem upozorňovat „Vona si už začíná sedat!“. „To jsem si všiml.“ „No to máš kliku!“ Odpoledne jsem byla venku a začalo se mi chtít na záchod, ale nechtělo se mi jít domů, tak jsem udělala bobek venku vedle baráku. Původně jsem si to po sobě chtěla uklidit, ale nešlo mi to, tak to nakonec odklidila mamka. Stejně už v tom má praxi díky štěknám.
25. 08. 2012 V šest ráno jsem se vzbudila a volala na mamku - jen ať kouká vstávat, když jsem vzhůru! Dělala, že neslyší, tak už jsem se zvedala, že se k nim nakvartýruju do postele. To si to ale rychle si rozmyslela, jestli slyší, nebo ne. Nakonec přišla mamka ke mně, ale s podmínkou, že si nebudu cucat palec. Chvíli jsem tam ležela jak prkno s rukama podél těla, pak jsem je zvedla a nevěděla, co s nima a nakonec jsem mamce řekla „Já už tady nechci bejt s tebou.“ a sotva mamka odešla, vrazila jsem si konečně palec do pusy. Odpoledne jsem mamku řádně naštvala, když jsem štípla Terezku do ruky. Jako už několikrát za poslední dobu i dnes si mamka povzdechla, že ji ty moje scénky zničí, a že doufá, že to brzy přejde. Prý mám jen období, kdy zkouším, co mi projde a snažím se prosazovat svou. No, možná má tak trochu pravdu, ale faktem je, že nejsnáz se zkouší jejich trpělivost na Terezce a jakmile jí seberu hračku (dennodenní činnost) nebo jí třeba šťouchnu nebo, jako v dnešním případě, štípnu (což byla má premiéra), okamžitě se začne něco dít. Večer jsme šli všichni kromě dědy k tetě Jarce. Uprostřed zábavy jsem si vzpomněla, že potřebuju honem na záchod, tak se mnou fofroval domů. Cestou jsem se ho snažila přesvědčit, že to uděláme venku na travičce (nejlépe ještě u sousedů), ale pořád mě táhnul domů. V půli cesty jsem se na chvíli zastavila a řekla se zoufalstvím v hlase „Nejde to!“, ale sotva jsme došli domů a já dosedla na záchod, vítězoslavně jsem prohlásila „Už to jede, už to jede!“.
26. 08. 2012 Tenhle víkend jsem pojala jako lehce vzdělávací a hledala jsem věkové rozdíly. Jako vzor mi posloužila babička s dědou. „Ty seš stalá a děda je taky stalej. A já sem velká!“ Krátce po té ale přišel do přestřelky Domča. „Domča je tvůj ženich, viď?“ „To není můj ženich!“ „Tak je to tvůj kamarád?“ „To není kamalád.“ „A co to teda je?“ „To je můj Domča!“ „A co spolu děláte?“ „Tuli, tuli.“ Když jsem si šla lehnout, babička si sbalila věci, mamka sbalila Terezku a jely odvézt babičku do Hradce. Teda trvalo jim to, takže než se mamka vrátila, já už byla dávno vzhůru a mohutně jsem pomáhala dědovi a taťkovi při práci. Sotva ale přijeli, hned jsem jim běžela naproti a šla s nima do chalupy. Cestou nějak zvlčely, protože nebýt mě, mamka by snad vlezla dovnitř v botech. „Sundej si boty!“ Koho jako zajímá, že měla v náručí Terezku a na nohou šněrovací boty - to přece není omluva pro to, aby tam nahamtala bordel.
28. 08. 2012 To je paráda, mít tady tak dlouho dědu. Každé odpoledne se mnou chodí nahoru a čte mi pohádky a stejně tak večer. Navíc, na rozdíl od našich, tam se mnou zůstává pěkně dlouho. Jen dnes večer se dědovi moc nechtělo. „Já chci pšečíst Zvonilku.“ „Tak odejdi nahoru a já tam za tebou přijdu.“ Jenže já už byla na půli cesty nahoru a děda furt ležel u telebedny. „Já už sem odejdla, tak pojď!“
29. 08. 2012 Odpoledne po spaní jsem šla ven a mamka doma lehce uklízela. Při tom mě ale stíhala šmírovat a postřehla, že jsem se za barákem zastavila, sundala kalhoty a dřepla si na bobek. Čekala, co z toho bude, respektive, jestli si počůrám kalhoty nebo ne, jenže já vstala, popošla o metr dál a znovu si dřepla. Když jsem udělala totéž ještě potřetí, všimla si mého zarputilého výrazu a okamžitě otevřela okno. „Luci, co budeš dělat?“ „Čůlat.“ „V pořádku, kdybys potřebovala kakat, tak musíš na záchod.“ Sotva to dořekla, už to ze mě padalo. O pár minut později přijel děda se strejdou Kubou a šli se spolu s mamkou podívat dozadu na zahradu. Při té příležitosti chtěla mamka uklidit mé veledílo, jenže bobek nikde. „Lucinko, tys' ten bobek uklidila?“ „Jo.“ „A kam?“ „Na kompost.“ Znělo to logicky, tak ho tam šla hledat, ovšem hledat bobek na kompostu se rovnalo hledání jehly v kupce sena. Zarazilo ji ale, že tam nikde neležela lopatka. „A čím jsi to uklidila?“ „Lopatkou.“ „A kde je?“ „Támhle.“ Jsem snad nějaký bordelář? Chtěla jsem to po sobě uklidit, tak jsem si našla lopatku (která obvykle bývá u kompostu, ale dnes tam výjimečně nebyla), sebrala to, hodila na kompost a lopatku pečlivě odnesla zpátky tam, odkud jsem si ji vzala. A to si mamka původně myslela, že to sežrala malá štěkna, která je takový labužník, že se s chutí pustí do Terezčiny pokakané plínky…
30. 08. 2012 Odpoledne jsme s dědou relaxovali na gauči, lépe řečeno děda ležel a relaxoval a já u něj seděla a hrála si. Během her jsem se čím dál víc začala přibližovat k jeho nohám, tak se zeptal „Smrděj' dědečkoj nohy?“ „Hmmm, smlděj.“ „A proč?“ „Plotože sou zaslaný.“.
31. 08. 2012 Původně měla zase mamka s Terezkou odjet po obědě pro babičku, ale protože od rána pršelo a taťka s dědou nemohli pracovat, sednul před obědem do auta taťka a pro babičku dojel on. Když přijeli a já ji uviděla, zvolala jsem „Kliste Pane, to je babička!“. Ta se nestačila divit, jaké to mám neposlušné období a pořád se ptala, kde naši přišli k té zlobivé Lucince. No kde by k ní přišli? Pořídili si ji! Večer jsem zase ukecala dědu, aby mi šel přečíst pohádku (i když den ze dne je to přemlouvání náročnější, ale nakonec se vždycky podvolí, takže ho podezírám, že se jen rád nechává přemlouvat), a jak tak za mnou lezl po schodech, všimla jsem si, že se nezul, tak jsem generálsky zavelela „Sundat boty!“. Nejdřív dělal, že neslyší, pak, že nerozumí, ale nakonec je přece jenom zul. Ale za ten týden, co tu s námi je, si už mohl zvyknout, že se nahoru chodí bez bot.
01. 09. 2012 Ráno jsem se probudila až před čtvrt na osm (po pár dnech, kdy jsme s Terezkou vstávaly kolem půl sedmé nebo dřív) a hned jsem si to namířila k mamčině posteli. „Já jdu dolů za dědečkem a čůlat a ty budeš tady spinkat.“ V tom okamžiku si mamka všimla, že už se probrala i Terezka a klečí na kolínkách a začala se zvedat z postele. „Kam deš? Nechoď dolů!“ Zkusila jsem na mamku menší lest - jen ať mě pustí dolů a sama si zůstane nahoře, jedině tak by se totiž obešlo bez řečí to, že mi děda hned po ránu pustí pohádky. Překvapivě ani moc neremcala a já se mohla dívat. Jenže pak mě začal děda zlobit a já se nemohla na tu telebednu pořádně soustředit. „Nech mě, nech mě!“ „Copak, to už mě nemáš ráda?“ Jediná odpověď, která mě v tu chvíli napadla, aby mi dal pokoj, byla „Nemám.“. Jenže nic netrvá věčně a i pohádky jednou skončily. „Já chci pohádku.“ Rázem byl děda na koni. „A už máš dědečka ráda?“ „Jo. Pustíš mi pohádku?“. Během dne jsem několikrát pokoušela mamku a babičku natolik, že jsem byla vyhnaná nahoru a mohla jsem se vrátit, až se uklidním, nebo až ze mě bude zase ta hodná Lucinka. I přesto mi ale naši (hlavní zásluhu na tom měl ale taťka) večer povolili dívat se na Shreka v televizi.
03. 09. 2012 Ještě, že jsem dostala od dědy a babičky batůžek. Mamka toho hned využila a začala mi do něj připravovat věci na zítřek do školky a kromě takových nesmyslů, jako jsou věci na převlečení a bačkory, mi nabalila i důležité věci, jako je třeba piškotový Brumík. Sledovala jsem to ostřížím zrakem a patřičně to okomentovala. „Dáme toho Blumíka do batůžku, ať mi to nesežlaj ty děti, viď?“ Po obědě se naši rozhoupali, že by se potřebovali jet podívat do Ikey a já dostala dvě možnosti - buď se jít předtím ještě vyspat, nebo mamce pomoct s úklidem. Zvolila jsem druhou variantu, ale sotva jsem uklidila pár hraček, už jsem byla uprostřed schodiště a volala na mamku „Já du naholu, já už sem unavená.“. Pochopitelně se jim to protáhlo víc, než čekali, takže vyhládlé Terezce nezbylo nic jiného, než dát svůj nesouhlas s delším pobytem v obchodě najevo patřičným řevem. Zhruba v té samé době jsem začala potřebovat na záchod a rozhodla se, že bychom s Terezkou měly držet za jeden provaz a navzájem se podporovat. „Vydlž to Telezí, jo? Já to taky vydlžim, já se nepočůlám!“
04. 09. 2012 Dnes nastal den Š. O půl osmé mě mamka šla probudit, že mám vstávat a po snídani pojedeme do školky. Jasně, že jsem se tam těšila, ale život přece není „hop na krávu a je tele“ - stejně tak je to s mým vstáváním. Nejdřív se musím pořádně porochnit v peří, probrat se a teprve pak můžu vstávat. Díky tomu jsme měly nakonec docela co dělat, abychom do školky dojely na devátou, ale stihly jsme to a dokonce jsme ani nebyly poslední. Chvíli jsem se rozkoukávala, ale během pár minut jsem se zapojila do hraní se zvířátky a autíčky a po mamce jsem ani nevzdechla. Stejně tomu bylo i o pár minut později, kdy už tam byly všechny děti (přesněji řečeno osm kousků) a kromě tří maminek (včetně té mojí) byly všechny pryč, a tety řekly, že si máme sednout na koberec, abychom se přivítali písničkou. Spolu s ostatními jsem poslechla a sedla si na koberec. Písničku jsem sice neznala, ale bedlivě jsem všechno sledovala a poslouchala. Až když teta vyzvala holčičku, která tam taky měla maminku a pořád u ní seděla, aby šla k nám, a ona řekla, že chce být u maminky, rázem mi to přecvaklo v hlavě a okamžitě jsem to vzala přímou cestou k mamce. Až do svačiny ve čtvrt na jedenáct jsem se od ní nehnula. Ale sotva tety řekly, ať si jdeme umýt ruce a doneseme si batůžky se svačinou, ožila jsem. Jo, na jídlo já slyším vždycky. Měla jsem snězenou tak půlku, když ke mně mamka přišla a řekla mi, že dojde do auta pro kočárek, uspí Terezku a vrátí se zpátky. Nejdřív jsem chtěla jít s ní, ale když mi řekla, že bude lepší, když zůstanu s dětma, dala jsem jí zapravdu a dál se věnovala svačině. Vypadala tím zaskočená a hned jednala - vzala si klíče od auta, telefon a zmizela. Zřejmě spěchala, abych si to nerozmyslela, ale v tom shonu tam nechala peníze, doklady a dokonce i Terezčin oběd. Nakonec ji spasila teta Péťa. Bydlí kousek od školky, takže je mamka poctila svou návštěvou a při té příležitosti vyškemrala jídlo pro Terezku. Já zůstala ve školce sama až do úplného konce. Mamka už na mě čekala venku přede dveřma jak kůň ve startovním boxu, a když tety řekly, že máme jít otevřít maminkám, rozeběhla jsem se spolu s ostatníma a hned u stolečku jsem uklouzla na šátku, co ležel na zemi, a rozplácla jsem se. Když děti otevřely a mamka mě neviděla (zato mě velice dobře slyšela), šla po zvuku a našla mě plačící v tetině náručí. No jo, spěchala jsem, abych mamce ukázala lodičku, kterou jsem skoro úplně sama vytvořila. Sama jsem si ji nabarvila, ustřihla látku, vybrala potřebné komponenty (kamínky a mušličky) a teta to tam jen tavící pistolí přilípla. I přes ten drobný karambol jsem byla ze školky úplně nadšená. A teta mě pak vychválila, že jsem měla jen dvě chvilky, kdy přišly chmury, ale hned se je podařilo rozptýlit. A hlavně, že prý podle toho, jak jsem to zvládla a jak jsem se chovala, prý působím, že jsem tak o půl roku starší, než doopravdy jsem, takže vlastně zas tak moc nevadí, že jsem ve skupině s dětmi o víc jak rok staršími (takže se mamka dmula, div nepukla). Doma jsem si prakticky hned po příjezdu dala oběd (hlad teda musel chvíli počkat, než se svým výtvorem pochlubím i taťkovi). Jen mamka nějak nepřemýšlela, položila přede mě talíř s jídlem a zapomněla na příbor. Chvíli jsem čekala, a když se pořád nic nedělo, řekla jsem „A co vidlička? Ale honem!“ a pro zesílení svých slov jsem ještě (jakožto velká školkačka) bouchla do stolu. Odpoledne se zase naši rozhoupali, že potřebujou do Hornbachu, tak se jelo. Celkem nuda, ale já si zábavu najdu všude. Kupříkladu tady mi stačil obyčejný papírový metr, který je volně k dispozici, strčila jsem si ho na zadku za kalhoty, začala skákat a volat, že jsem klokan. Jen ta paní u kasy to nepochopila a ptala se, co to za žabičku. To jsem přece musela uvést na pravou míru - „Já sem klokan, víš?“.
05. 09. 2012 První, co ode mě mamka slyšela ráno, bylo „Jedeme do školky?“. Prý zase až za týden, tak jsem to zkusila ještě jednou „Zítra?“. Když už nic jiného, aspoň to mamku donutilo popřemýšlet ještě o jiné školce, kam bych mohla chodit taky na jedno dopoledne v týdnu. Hned po obědě nás a moje kolo mamka naložila do auta a jely jsme na Butovice, kam za námi ještě přijela teta Jana s Tomáškem a Jaňulí. Já se konečně začala odrážet tak, jak mám, a díky tomu se až dnes projevilo, že taťka špatně přišrouboval sedlo a pořád mi sjíždělo dolů, takže jsem každé dvě minuty běžela za mamkou, že ho nechci mít dole a ať mi to opraví. Když jsem potom začala kvičet, že potřebuju kakat, mamka se mnou běžela na záchod a při té příležitosti zavolala strejdovi Martinovi do práce, jestli tam má vercajk na spravení kola. Smůla, že jsem si až pak uvědomila, že to sedlo nechci mít nahoře, protože už s ním prostě nešlo hnout ani o píď. Klika, že Jaňule přišla na to, že je tam skákací hrad, ze kterého jsme se další hodinu ani nehnuli. A když jsme se pak hnuli, tak jen o chlup vedle na hřiště. Když to začalo venku vypadat na déšť, vydali jsme se všichni zpátky, my s Tomem jeli na kolech a trochu jsme mamky ignorovaly, protože každou chvíli buzerovaly, že na ně máme počkat. Mamku jsem fakt rozčílila, když jsem neposlechla, že mám zastavit a zastavila jsem až těsně u silnice. Pak se Tomášek vydali k autu a my ještě na rychlý nákup. V tu chvíli se projevilo, že jsem celý den nespala - jejich odchod jsem obrečela a pak jsem kňourala prakticky kvůli úplně všemu - že chci jezdit na kole, že mám žízeň, že mě bolí nožičky. Skoro byl div, že jsem domů dojela živá a zdravá.
06. 09. 2012 Ve čtvrt na jednu jsem se vzbudila a hulákala na mamku, dokud nepřišla až ke mně. Ale jakmile mě přikryla, hned jsem zase usnula, což se o ní říct nedalo. Po snídani jsme vyrazili pro velký úspěch na nákup, protože sklerotická mamka zapomněla nakoupit hned několik věcí, ale hned potom jsme vyrazili za Domčou. Tentokrát se nám role obrátily - posledně, když k nám přijel, jsem ho hned po příjezdu začala plácat já, dnes pro změnu začal kopat on do mě. V našem přátelství nám ale nemůže nic zabránit, takže mě krátce nato šel Domča objímat tak silně, až jsme oba spadli na zem a já se praštila hlavou o zem. Ale tu pomyslnou třešinku jsme předvedli až během oběda. Domča začal totiž přelézat stůl a natahoval se ke mně, že mi dá pusu. Pár jsme si jich dali a nakonec jsme se tak rozblbli, že jsme na sebe začali plazit jazyky a s plajzákama venku se pusinkovali. Jen nevím, co na tom mamky tak pobuřovalo, vždyť takhle už jsem doma blbla i s Terezkou! Návštěvu jsme završili počmáráním zdí Domčova nedávno vymalovaného krtečkového pokojíčku. Ale nutno říct, že mě potěšilo, když teta vyprávěla, jak koupili Domčovi do pokojíčku nový stoleček se židličkama a on si nevzpomněl na nikoho jiného, než na mě. „Tady budu sedět já a tady bude sedět Lucinka.“ Zůstaly jsme tam do jedné a pak zase vyrazily domů, protože měla přijet babička a spolu s ní jsme měli jet na chalupu. A kdo z toho vytěžil? Já! Babička totiž nechtěla spát dole, ale nahoře se mnou v posteli!
07. 09. 2012 Ráno jsem byla tak hin z toho, že vedle mě někdo spí, že jsem odmítla s mamkou vstát a v tichosti jsem pozorovala spící babičku. Když jsme všichni vstali a nasnídali se, sedli jsme do auta a jeli na nákupy. K mé převeliké radosti jsem v autě našla zapomenutý hornbachový metr a nadšeně vykřikla „Hele, to je můj vocas!“. Taky jsem překvapila taťku a babičku (mamka už to ode mě slyšela), když jsem plynule počítala do deseti. No, jeden den ve školce nadělá divy! K večeru jsme pak zkusmo vyrazili na houby a našli jsme houby. Tedy ne úplné houby, pár kousků tam na nás přeci jen zbylo.
08. 09. 2012 Po dlouhé době vstal ráno s Terezkou taťka, a protože už jsem byla taky vzhůru, ptal se mě, jestli půjdu dolů taky. Stejně jako včera jsem si i dnes chtěla užít babiččiny přítomnosti, tak jsem potichoučku odmítla. Válely jsme se až do osmi a vstaly až potom. A než se vzbudila i mamka, babička pro nás dvě vymyslela plán - výlet na hrad. Mamka s taťkou sice měli výhrady, že jsem na to ještě malá a nevědí, co bych tam dělala, ale babička si stála za svým, tak nás tam taťka odvezl. Zpátky jsme kousek popojely vlakem a pak pro nás přijel taťka. Mamka ze mě hned dolovala, jak jsme se měly a jak se mi to líbilo, ale já měla oči jen pro Terezčinu hrací želvu a zpívala si s ní písničku. Ovšem když jsme pak byli venku, tetě Jarce jsem vyklopila skoro všechno, ale můj největší zážitek byl krokodýl s dírou (babička to pak musela vysvětlit, že tam byl vypreparovaný krokodýl s otevřenou tlamou, ale jak ho preparovali, udělali mu díru do krku, čehož jsem si hned všimla). Odpoledne nám dala teta Jarka indiánky a já jim všem udělala menší designovou úpravu - ze všech jsem ožrala bílou čokoládu, kterou to bylo polité, a zbytek jsem nechala. Večer jsme hrály s babičkou a pak i s mamkou karban. Budiž mi připočteno k dobru, že kdykoli jsem prohrála a zůstal mi v ruce Černý Petr, měla jsem z toho nezměrnou radost a ještě jsem se tím chlubila. Ale když měla babička poslední dvě karty a bylo jasné, že jedna z nich je Černý Petr, snažila jsem se jí tam nakouknout, případně z ní vytáhnout, která z těch dvou je ta pravá. A v noci jsem si připravila na babičku menší fórek. Do postele jsem jí odhodila kejhající kachnu, takže když si šla v noci lehnout, prořízlo noční ticho hlasité kejhání a následně výbuch smíchu našich.
09. 09. 2012 Po obědě naši řekli, že nemusím jít spát, ať si ještě užiju babičky, chalupy a sluníčka, ale já stejně šla nahoru. Než jsem ale odešla, zastavila jsem se, zamyslela, otočila na mamku a řekla „Jo, a omyj mi to, jo? To jídlo.“ Pořádek musí být a někdo to nádobí prostě omýt musí. Když jsem ale do půl hodiny neusnula, mamka mi řekla, ať jdu radši ven. Odpoledne ale bylo znát, že jsem nespala a byla jsem fest ukňouraná, takže jsem si dáchla cestou do Prahy. Po příjezdu (vyrazili jsme později, než bylo v plánu, takže jsme domů přijeli až o půl osmé) jsem se mimořádně neprobudila a ještě chvíli chrupala v autě, ale po probuzení jsem nechtěla jít rovnou do postele, takže mě naši vykoupali, připravili večeři, pustili Bobky a do postele jsem šla až skoro v devět.
10. 09. 2012 Dopoledne mi mamka vzala kolo a jely jsme na Butovice. Sešly jsme se tam s tetou Janou a Jaňulí a nejdřív jsme šly zase jezdit na bruslařskou dráhu, jenže pak mamka zavelela, že musíme na nákup a bylo po legraci. Dobrou půl hodinu jsem kňourala, že chci kolečko a mamka mi pořád vysvětlovala, že v obchodě prostě na kole jezdit nemůžu. Z krámu jsme jeli domů, najedly jsme se, mamka přenesla Terezku do postele spát, a než se mamka vrátila dolů, já se uhoupala v houpátku do spánku taky. A to mě mamka původně nechtěla dávat spát, protože byla domluvená s tetou Soňou, že půjdeme na hřiště. Nakonec i Domča s tetou spali extra dlouho, takže jsme se sice pod Petřín jeli, ale až na půl šestou. Domčovi jsem předvedla, jak umím počítat do deseti, ten se hned rozzářil (taky aby ne, když je to takový číslový maniak) a zvolal „Výbolně, Lusinko!“.
11. 09. 2012 Sice jsem celý týden mamce říkala, že „Pojedeme do školičky, ty pudeš uspávat Telezku a já tam zůstanu sama“, ale realizace až tak snadná nebyla. Hned po příjezdu mi mamka přečesala culíky, které se mi v autosedačce rozcuchaly. Pořád mě napomínala, že se nemám vrtět, jinak mě neučeše, a pak řekla „Nemel sebou, Terezinko.“. Hned jsem se ohradila „Já nejsem Telezinka!“. Jenže ono to fakt nebylo na mě - Terezka se totiž vrtěla v nosítku tak, že na mě mamka vůbec neviděla. Do školky jsem si s sebou vzala klobouk kouzelníka Pokustona ve formě kalíšku od pití z McDonalda (který jsem tam pak zapomněla). Přijely jsme tam na devátou a já se nějak ne a ne zapojit mezi ostatní a pořád jsem seděla u mamky. Po půl hodině se to prolomilo, já začala krmit zvířátka a během pár minut jsem propustila mamku s Terezkou domů. Stejně jako minule i dnes se zpívala uvítací písnička a počítalo se, kolik nás tak skutečně je. A jak se tak počítalo, najednou se zjistilo, že jedno dítě chybí. No, našli mě i s mým kloboukem kouzelníka Pokustona u vchodových dveří. V tu chvíli jsem byla trochu zmatená, rozpačitá a smutná, ale tety hned rozptýlily mou pozornost a od té doby už bylo všechno v nejlepším pořádku. Dokonce v takovém, že když jsme skončili a mamka přišla, já byla tak zabraná do přehrabování krabice s hračkama, že jsem si jí ani nevšimla a cesta domů se nesla v duchu „Já nechci domů, já chci do školky!“. Doma mi mamka hned ohřála polévku, a sotva jsem ji dojedla, parafrázovala jsem Bobky - „Polévka už bohužel není.“. V tu chvíli mi taky došlo, že jsem nechala svůj unikátní klobouk ve školce. To ovšem nebylo to nejhorší zapomnění dne. To totiž přišlo o několik hodin později, když už jsme byli na chalupě. Doma zůstal zapomenutý můj Šášenka! Nejdřív jsem byla v pohodě a pořád jsem chodila a říkala, že mu budu držet palce, aby to doma zvládnul sám, ale když došlo na odchod do postele, začala jsem kňourat, že nechci spát bez Šášenky. Ještě, že mám tu Terezku - půjčila jsem si jejího Šášu (ta s ním stejně nespí) a králíka.
12. 09. 2012 Hned dopoledne jsem se mamky ptala, jestli už byl taťka doma (zcela zištně, bylo mi slíbeno, že až pojede domů, přiveze mi Šášenku). Smůla - tou dobou taťka totiž ještě spal nahoře v posteli. Odpoledne jsem si vzpomněla na výlet na Šternberk, na to, že tam teče Sázava, že je na tom hradě cimbuří, že jsme tam s babičkou viděly sovu, že jsme si daly zmrzlinu a babička se pocintala, tak to omývala a jak jsem tak mlela, mamka vzala telefon, vytočila babiččino číslo a dopřála vykecání díry do hlavy i jí. Jinak jsem měla celý den mazlivou náladu, zaměřenou na Terezku - přitahovala jsem si ji k sobě za triko, mazlila se s ní, když byla v houpátku a využívala každé možnosti se k ní přitulit. Pak si jednou Terezka kejchla, až mi prskla do obličeje, tak jsem jí dala ruku před pusu a důležitě ji poučila „To musíš takhle!“.
13. 09. 2012 Ač jsem byla včera večer v posteli už v osm, ráno jsem vyspávala až do půl deváté. Ani po probuzení jsem ale neměla v úmyslu vylézt z postele a jít dolů. Až do devíti jsem se ještě válela, a když za mnou přišel nahoru taťka, jestli už nechci vstávat, s klidem jsem řekla, že ne, protože si čtu. Ta nová knížka s Mickey Mousem, co mi mamka tuhle koupila, se mi fakt moc líbí. Protože taťka odjel do Prahy, my si s mamkou zase daly palačinky se zmrzlinou, banánem, čokoládou a šlehačkou, až se nám dělaly boule za ušima. My si holt umíme žít. A odpoledne jsem se konečně dočkala Šášenky. Krom něho mi taťka přivezl i zvířátkové kartičky z Alberta a na jedné byla hyena, kterou jsem přejmenovala na „hyněna“. S mamkou jsme hrály hru na pejska. Já byla pejsek Bafík, mamka mi házela aporty (mého mluvícího krtečka) a já jí je nosila v puse. Když to viděl taťka, vypadal, že si chce zaťukat na čelo, ale místo toho jen řekl „Tohle vidět sociálka, tak jsme bez dítěte.“.
14. 09. 2012 Moje včerejší vyběhnutí ven mělo své následky. Zima mi sice nebyla, dokonce jsem po příchodu domů měla teplé ruce, ale absence čepice v tom chladnu zřejmě udělala svoje. V noci už jsem se začala budit s plným nosem a nemohla jsem dýchat. A protože nás měl taťka odvézt k dědovi a babičce do Hradce, vypadalo to chvíli s odjezdem špatně. Nakonec jim mamka zavolala, upozornila na mou rýmu, a protože s tím neměli nejmenší problém, mamka (podle vzoru podej prst a vezme celou ruku) nenápadně naznačila, jestli bychom tam, pokud by nachlazení během víkendu neodeznělo, mohli zůstat dýl, protože na chalupě bych se neuzdravila nikdy. Patrně narážela na mou oblíbenou činnost - vyběhnutí ven v oblečení na doma, aniž bych někomu něco řekla, případně stání v otevřených dveřích a sledování dění venku. K dědovi a babičce jsme dorazili až pozdě odpoledne, ale vidina delšího pobytu byla báječná.
15. 09. 2012 Ráno, ještě když jsme se s dědou povalovali v posteli, jsem si prohlížela fotku, co mají na zdi - mamka, taťka a já. Děda mi tvrdil, že tam je i Terezka, a když jsem ji nemohla najít, ukázal na mamčino břicho a tvrdil mi, že je Terezka tam. Chvíli jsem nad nově získanou informací přemýšlela, pak ukázala na dědův pupek a zeptala se „Máš tam taky Telezku?“. Hned od rána jsem k plnému nosu přidala i kašel, div mi plíce nevyletěly pusou. Odkašlat si mi problémy nedělalo, zato smrkání byla jiná kapitola. Hodinu a půl mě mamka přemlouvala, domlouvala a vyhrožovala - a já pořád nic. Nakonec jsem se teda vysmrkala, ale bylo kolem toho spoustu keců ve stylu „Mě to bolí.“ nebo „Mně se to nelíbí.“. Večer odjeli děda s babičkou pryč zrovna ve chvíli, kdy jsem šla spát, a mamka uspávala Terezku. Samozřejmě, že jsem nechtěla jít spát bez čtení a mamka mi slíbila, že jen co nakrmí a uspí Terezku, přijde za mnou. Jenže než se jí to povedlo, já už spala (taky aby ne, když jsem po obědě odmítla spát) - bez čištění zubů, bez kapek proti kašli, bez vysmrkání a spreje do nosu.
16. 09. 2012 V noci jsem ze spaní volala mamku „Mamko pojď!“. Ta hned přiběhla, lehla si ke mně, hladila mě po vlasech, a když jsem ze spaní znovu začala volat „Mamko, kde seš?“, došlo jí, že se mi jen něco zdá. Mamka říkala, že by ji zajímalo, co se mi zdálo, že prý jsem volala zoufale, dědovi zase přišlo, že jsem volala nervózně. Ať tak nebo tak, já o ničem nevěděla. Ve čtyři ráno byli děda s mamkou zase vzhůru, tak se mamka ptala, co já a noční kašel. Děda jí hned řekl, že mi dal ještě v noci kapky proti kašli, a že jsem zatím vůbec nekašlala. Během půl hodiny jsem ale dostala takový záchvat kašle, že jsem se poblinkala. Mělo to jednu výhodu - přišla ke mně mamka a uspávala mě hlazením ve vlasech. Taky mi dala napít teplého čaje, aby mi to prý pohladilo krk. No, o hlazení řeč být nemohla, ale přinejmenším už to tolik neškrábalo. Přes den jsem si průběžně chodila říkat o šťávu z cibule, abych se toho kašle co nejdřív zbavila (já teda měla jiné pohnutky - ne vlastní nachlazení, ale fakt, že mi ta sladká šťáva chutná). K večeři dostal děda do křupava osmažený knedlík s vajíčkem a já mu užírala „to kšupavý“ tak dlouho, že mu babička musela udělat další porci, ze které jsem mu zase půlku užrala a pak jsem si ještě vyškemrala vlastní porci (o kterou jsem se ale já s dědou rozhodně nedělila). Pak, když byl děda ve vaně, jsem ho polívala vodou, kterou jsem nabírala do špuntu. Já se ohromně bavila, děda byl rád, že po něm nic nechci a tak nějak spokojeně jsme si tam vegetili. Pak ale přišla mamka a tvrdila mi, že děda spí. Ale to vůbec nebyla pravda! Ona snad neví, že pokaždé, když děda zavře oči (a občas začne i chrápat), tak vlastně vůbec nespí, ale přemejšlí…
17. 09. 2012 Během noci jsem sice konečně nekašlala, zato jsem měla opět nějaké živější sny a ze spaní volala mamku. Ráno jsem přelezla ze své postele v ložnici k Terezce do její postele v pokojíčku (a moc práce mi to nedalo, protože obě dvě spíme na matracích na zemi) a než mamka vyluxovala, dělala jsem vzornou velkou ségru - hrála jsem si s Terezkou a nosila hračky. K rychlému obratu v chování došlo poté, co jsem dostala novou hru, kterou mi mamka koupila večera a slíbila mi ji za dobré chování, takže pak už jsem neměla dvakrát moc důvodů být jako mílius a začala jsem se s Terezkou o hračky zase handrkovat a odmítala jsem jí cokoli půjčit (dokonce i její hračky). Pak jsem ještě párkrát, aby mamka nevyšla ze cviku, ztropila scénu, že nechci smrkat. A protože to vypadalo, že se jen tam ven za dětma nedostanu, vymyslela jsem si kamarádku Atinku a s tou jsem si hrála a povídala. Večer, když už jsem měla být v posteli a dávno spát, jsem vstala a utíkala za dědou do koupelny, že jsem si ještě nevyčistila zuby a nechci tam mít červíky. No jistě, že o červíky tam až tak moc nešlo, podstatné bylo, že se mi podařilo beztrestně odejít z postele, ale jako záminku jsem si nemohla vybrat nic lepšího. Navíc jsem na tom vydělala, když jsem šla do postele, byl děda ještě ve vaně, takže mi přečetla pohádku mamka, a když jsem si čistila zuby, děda akorát vylézal z vany a nabídnul se, že mi přečte pohádku ještě on. A když už byl ztělesněním ochoty, zkusila jsem to využít ještě jinak - ptal se mě, jestli mi mamka dala kapky proti kašli a já zcela suverénně řekla, že ne. Když ony jsou tak sladké!!!! Jen mi nedošlo, že se děda může jít zeptat na totéž i mamky a může na mě prasknout, že už jsem svou lžičku zblajzla…

39. měsíc

18. 09. 2012 Dopoledne bouchly vchodové dveře, tak mamka vylítla a šla se podívat, co dělám. Já stála u dveří s úsměvem na rtech a na mamčin dotaz, proč jsem otevírala dveře, jsem řekla „Atinka pšišla s maminkou, tak sem jim musela otevžít.“. Po obědě jsem šla bez řečí do postele, ale během půl hodiny jsem si to rozmyslela a vstala s tím, že se mi nechce spát. Místo toho jsem nakonec dělala kašpárka Terezce - sedla jsem si na zem tak, že jsem měla zadek na zemi, nohy položené na zemi a pokrčené v kolenou, paty u zadku a odrážela jsem se od země tak, že mi zadek lítal do vzduchu. Po každém dosednutí zpátky na zem jsem ještě pořádně plácla rukama do země a Terezka z toho dostala takový záchvat smíchu, že to šla mamka natočit. Večer jsem si dědovi řekla si o kapky proti kašli, tentokrát ale oprávněně, protože mi je mamka opravdu zapomněla dát.
19. 09. 2012 Fakt za to nemůžu, ale ty kapičky, co mi mamka dává na noc, aby mě nebudil kašel, jsou neskutečně dobré. A když s nima šetřila a dávala mi je jen jednou denně, vzala jsem to do svých rukou (nehledě na to, že pořád vyhrožovala, že jestli budu nemocná, nebudu moct do školky, tak jsem se potřebovala co nejdřív uzdravit). Zalezla jsem do ložnice, vlezla se šášou do dědovy postele, a když mě mamka přišla zkontrolovat, vypadalo to, že usnu. Omyl. Když přišla znovu, stála jsem u skříně s hlavou zakloněnou, pusou otevřenou a kapkami (v tu chvíli už prázdnými) nad pusou. Díky své nenažranosti jsem se zasloužila o výlet ven. Pravda, cesta byla do nemocnice a co se dělo tam, si mamka dlouho za rámeček nedá. Hned zkraje se dozvěděla, že kapky jsou prakticky neúčinné, tudíž ani žádná intoxikace nehrozí. Jenže mě chtěla Paňdoktorka stejně prohlédnout a to už jsem v plánu neměla. Výlet to jo, ale Paňdoktorka? Ani náhodou! Odmítla jsem poslušnost, a když mě vzala mamka do náručí, začala jsem se zmítat a kopat kolem sebe. Na pomoc jí přišla ještě sestřička a společnými silami už mě přemohly. Nakonec mě ale Paňdoktorka pochválila, že jsem vlastně šikovná holka, protože mám v tom krku infekci, takže jsem zvolila správnou léčbu. Odpoledne přijela teta Monča, té jsem nejdřív vykecala díru do hlavy a pak ji přemluvila, že spolu budeme hrát na schovávanou. Zatímco jsem hledala vhodný úkryt (a mamka přesně věděla, kam se nakonec schovám), probíhal v kuchyni rozhovor tety s mamkou. „Co když ji hledat nebudu?“ „Tak jsou dvě varianty - ta dobrá je, že o ní nebudeme dlouho vědět.“ „A ta špatná?“ „Že se v tom kufru udusí.“
21. 09. 2012 Ráno jsem si místo standardních cornflaků řekla ke snídani o Tvaroháček. Abych to měla trochu obtížnější, mamka mi dala na výběr mezi vanilkovým a čokoládovým. Nemohla jsem se rozhodnout, tak jsem na ně namířila prst a řekla „Ententýky dva špalíky kteloupak si dám?“. Pak mamka vytáhla vodovky, které mi koupila a konečně se odvážila k tomu, že něco namalujeme. Donesla je na stůl, já na ně zvědavě koukala a zeptala se „Co to je?“. „Vodovky.“ „To vim, nejsem pšece blbá.“ Namalovala jsem princeznu, ze které byli všichni úplně paf, taky jsem na ni byla náležitě hrdá. Při obědě jsem ještě dojídala, když se děda rozhodnul, že uklidí svůj talíř. Odsunul stůl, znovu ho přisunul a odcházel. Hned jsem zareagovala „Já chci taky ven!“ a svou nezaměnitelnou tóninou jsem okomentovala dědovu neprozřetelnost, že mu to nedošlo taky „Pane Bože!“.
22. 09. 2012 V noci jsem se probudila se zvoláním „Mamko, já chci jablíčko.“. Shodou okolností šel zrovna děda do postele a nesl si s sebou ovocný salát. Podělil se se mnou, dal mi dva kousky jablíčka a já mohla znovu spokojeně usnout. V pět ráno jsem byla vzhůru znovu, tentokrát ovšem z jiného důvodu. Po mnoha týdnech (ne-li měsících) jsem totiž potřebovala v noci na záchod. Po obědě přijela teta Monča s klukama, takže jsem byla naprosto nadšená. Většinu času jsem si hrála s Robinem, ale ani Honza nebyl o mou přízeň ochuzen. S Robinem jsme hráli na schovávanou, nejdřív se schoval on a já hledala jeho a pak jsme si vyměnili role. Já se schovala na záchod, a když mě našel, rovnou jsem se tam uvelebila a vyčůrala se. V tu chvíli už babička tušila, co bude následovat - „Lobine, utšít!“. No, neměl se k tomu, tak jsem musela vzít zavděk mamkou. A protože už mamka usoudila, že jsem zdravá, tak jsem se konečně večer dočkala koupele ve vaně a ne jen sprchování. Protože teta Monča s klukama odjížděla až v devět, zůstala jsem vzhůru dýl, abych se jich ještě nabažila. Jenže ani pak se mi nechtělo spát, a zatímco mamka zalezla do vany, já zvládla několikrát vyběhnout z postele, odmítáním návratu do postele vytočit dědu s babičkou, když už jsem zalezla zpátky, tak jsem rozsvítila a nakonec na mě naběhla mamka a ještě se mi podařilo probudit svým vztekáním a brekem Terezku. Až když mi mamka řekla, že jestli ještě jednou vylezu z postele, sbalí mou postel a budu spát celou noc na zemi bez deky a polštářku, zůstala jsem na místě a konečně usnula.
23. 09. 2012 Mamka dneska vstávala s Terezkou dost brzo, takže jsem (dle pravidel Murphyho zákonů) vylehávala až do osmi. Když mi mamka připravovala snídani, vlítla jsem za ní do kuchyně a zeptala se „A už jsi udělala tu cibuli?!“. Slibuje mi ji už tři dny a dnes z ní vylezlo, že už vlastně kašel nemám, takže cibuli nepotřebuju. Můj okamžitý „záchvat“ kašle mi ale mamka s babičkou nesežraly a ještě ke všemu se mi začaly smát. Pche… Odpoledne už jsme všichni netrpělivě očekávali příjezd taťky, ale ten pořád nikde, takže nás nakonec mamka před jeho příjezdem ještě stihla obě vykoupat, převléct do pyžama, obě jsme se najedly a Terezka dokonce stihla i usnout. Taky aby ne, když taťka dorazil až po půl osmé večer. V koupelně jsem řádila trochu víc, než bylo zdrávo, ale musela jsem si vynahradit to, že jsem se několik dní mohla jen sprchovat. Navíc jsem se vzhlédla v dědovi, který se každý den koupal v plné vaně a měl tam spoustu pěny, ke které jsem se rozhodla dopomoct si sama. Vzala jsem si dědovo mýdlo a skoro celé ho do vany vylila. Bylo by tam bývalo zařvalo celé, ale to by nesměl přijít děda a sebrat mi ho. Sotva odešel, rozhodla jsem se dílo dokončit, děda totiž uklidil svoje mýdlo, ale babiččino tam nechal… I to mi nakonec bylo odebráno, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, stejně už tam bylo jen na dně.
24. 09. 2012 Odpoledne, když jsem se probudila, mamka usoudila, že už jsem zdravá a můžeme jet do Sloníkova. Byla jsem nadšená a během pár minut ve Sloníkově už jsem byla úplně rudá, jak jsem všude lítala. Nakonec jsem ale zakotvila v koutku pro miminka, kde byla Terezka s mamkou. Pak tam přišel ještě nějaký chlapeček a spolu se mnou skákal do bazénu s balónkama. Legrace to byla, ale jen do chvíle, kdy tam skočil a kopnul mě do hlavy. Domů se mi dvakrát moc nechtělo, ale museli jsme jet kvůli Terezce, i tak jsme domů přijeli až o půl osmé a Terezka už šilhala hlady. Zatímco večeřela, já si vegetila ve vaně a vzala si do parády v pořadí třetí mýdlo, tentokrát taťkovo.
25. 09. 2012 Konečně jsem se dočkala školky! Ráno jsem byla už o půl osmé vzhůru a rovnou vstala, takže mamka předpokládala, že vyrazíme dostatečně včas. To ale nečekala, že budu tak dlouho snídat, a že ve třičtvrtě na devět, kdy bude chtít vyrazit, se šprajcnu a odmítnu odejít, dokud nedojím cornflaky. Díky tomu jsme přijeli jako jedny z posledních. Ještě jsem si ani nezačala hrát a seděla jsem u mamky, když se mě zeptala, jestli si půjdu hrát a ona může jít zase uspat Terezku. Po chvilce přemýšlení jsem souhlasila. Než se stihla zvednout, povedlo se mi skřípnout si prst do jedné hračky a s brekem jsem běžela zpátky k ní. Ještě jsem pofňukávala, když se znovu zeptala, jestli může jít uspávat. Teta mi nabídla, že se na ni můžeme jít dívat z okna, ale odmítla jsem a mamku jsem propustila. Zpátky pro mě mamka přijela zase až na konci (a nestíhala a přijela až předposlední, ale já to nijak neřešila a naopak jsem se divila, proč už chce jet domů) - je zajímavé, jak dlouho vydrží každé úterý Terezka spát, když obvykle naspí za celý den maximálně hodinu a jen zřídkakdy usne dopoledne. Na oběd jsme jely na Butovice a rovnou jsme šly znovu do Sloníkova. Nejradši bych hned běžela na tobogán, ale nejdřív jsme musely zaplatit a na recepci nikdo nebyl. Čas jsem si krátila počítáním zvířátek ve vitrínce. Nepřišlo mi na tom nic neobvyklého, ale té mamince, která tam taky čekala, málem vypadly oči z důlků. Když konečně přišla paní recepční, mohla jsem vyrazit do víru dění. Vždycky jsem se k někomu přidala a hrála si s ním, ale mezi všemi těmi dětmi byla jedna holčička, která měla pocit, že jsem ještě malá a pořád mě odněkud vyháněla. Nejdřív nechtěla, abych si s ní a jednou holčičkou hrála, pak mi řekla, že nesmím na tobogán, a když jsem se mamky ptala, proč mě holčička vyhání, řekla mi, že si jí nemám všímat, protože je holčička zlá, a ať klidně na tobogán jdu a řeknu jí, že není jen její a je tu pro všechny. Po nějaké době se karty obrátily - holčičce odešlo pár dětí, se kterými si hrála a najednou přišla za mnou a ptala se, jestli se s ní budu kamarádit. A já, protože jsem si spletla pojmy s dojmy (respektive slova zlá a rozzlobená), jsem se jí kajícně zeptala „Ty už se na mě nezlobíš?“. Nakonec jsem si s ní stejně moc dlouho nehrála, na můj vkus byla moc panovačná a potřebovala nějaký ocásek, který za ní bude běhat. Místo hraní s ní jsem si šla říct mamce o něco k jídlu. Přinesla mi čokoládový Tvaroháček, ale než jsem do něj stihla zabodnout lžičku, odnesla ho zase pryč. Vrátila se s jiným, vanilkovým. Fňukala jsem, že tenhle nechce - pokud jde o mě, bylo by mi úplně jedno, že nám prodali prošlý, hlavně, že byl čokoládový! Tentokrát jsme ze Sloníkova vyrazily domů včas, však jsme tam taky byly pěkně dlouho. Vzhledem k tomu, že jsem přes den nespala, jsem krátce po příjezdu usnula v houpátku. Spát jsem šla v oblečení a bez jídla, jen jsem se o půl jedenácté vzbudila žízní a znovu usnula.
26. 09. 2012 O půl jedné jsem se znovu vzbudila a brečela, že je v posteli strašidlo. Mamka celou postel přestlala, ukázala mi, že tam žádné není, já si lehnula a ona odešla. Po chvíli jsem ji ale volala znovu, pak ještě několikrát a nakonec u mě seděla třičtvrtě hodiny. Když už si myslela, že jsem usnula, tak odešla, ale za chvíli jsem na ni volala znovu. Konečně to vzdala, vzala mou peřinu a polštářek a já si snad poprvé v životě dopřála takřka celou noc v ložnici mezi našima. Ráno jsem využila toho, že už byl taťka pryč, jeho polštář jsem odsunula na stranu (však nás taky pěkně utiskoval, roztáhnul se přes půl postele a my se s mamkou mačkaly na tom zbytku) a svůj pěkně narovnala a rozprostřela mezi jeho a mamčin polštář. Dopoledne jsme a mamkou jely s Terezkou k Paňdoktorce, pak rovnou na nákup a po obědě na chalupu. Při večeři jsem dělala tak dlouho blbiny a nejedla, až se taťka naštval, celý zbytek chleba si narval do pusy, prachsprostě mi ho sežral a nahnal mě do postele. Snažila jsem se ukecat mamku, že mám ještě hladíka, a že chci chlebíček, ale držela basu s taťkou a byla neústupná. Když už jsem nemohla jít já dolů jíst, aspoň jsem honila taťku nahoru s tím, že chci smrkat. Samozřejmě, že vždycky, když přišel, jsem dělala mrtvého brouka a vysmrkala jsem se až napotřetí, ale trocha sportu ve formě vybíhání schodů ještě nikoho nezabila.
27. 09. 2012 Dnešek jsme si s Terezkou fakt užily, od doby, co začala lézt, stavět se a reagovat na jméno, si s ní děsně ráda hraju a nemůžu se nabažit toho, jak za mnou vždycky běhá. Schovala jsem se jí za schody, ona stála z druhé strany, já na ní bafala a ona se mohla potrhat smíchy. Pak jsem si s ní chtěla vyměnit místo, ale na moje „Telezi, a teď poď sem.“ nereagovala. Pak jsme si šly s mamkou zahrát jednu novou hru, při které musím počítat puntíky na kostce a podle počtu puntíků posunout figurku na hrací ploše a pak hledat správné obrázky. Jenže Terezka asi nechtěla být mimo hru a snažila se nám ukrást kartičky s obrázky. Vstala jsem, že si s ní půjdu hrát, a zatímco mamka porovnávala rozházené kartičky, zvedla jsem Terezku a přenesla ji od gauče na deku. Naši oba vyvalili oči a bylo mi vysvětleno, že tohle fakt ne. Ale vždyť já jen zachraňovala hru! Před večeří jsem je pěkně překvapila, protože jsem sama od sebe a bez řečí začala uklízet všechny hračky - moje i Terezčiny.
28. 09. 2012 Na dnešní den asi jen tak nezapomenu. V poledne totiž Terezka usnula těsně předtím, než jí mamka ohřála jídlo, tak ji šla odnést nahoru do postýlky. Já se tam vydala za nima. Co se dělo na schodech, zůstalo mým tajemstvím, mamka slyšela až pád a můj následný pláč. Honem položila Terezku do postele, letěla za mnou a vzala mě do náručí. Okamžitě se mě ptala, co mě bolí. Ve chvíli, kdy jsem řekla, že ručička, si všimla jejího tvaru. Se mnou (stále plačící) v náručí letěla ke dveřím a začala zoufale volat taťku. Ten hned vyběhl (mamce se ale zdálo, že mu to děsně trvalo), podíval se na ruku, zlomenou za zápěstím, a okamžitě mě šli nakládat do auta. Mamka chtěla jet s námi, ale taťka usoudil, že bude lepší, když nechá Terezku spát a zůstane s ní doma. Já cestou ještě chvíli plakala, ale pak jsem usnula, což mi vydrželo až do Kolína. Tam mě zkoumala spousta lidí a nějak se zapomněli domluvit - jeden chtěl, abych ruku natáhla, druhý ji zase chtěl vidět pokrčenou. Dělali mi všelicos a svou péči o mě završili kanylou do ruky a provizorní dlahou. Za statečnost jsem ale dostala pár hraček. Pak nás konečně s taťkou pustili do pokoje a já prakticky celé odpoledne až do půl páté, kdy byl naplánovaný můj odjezd na sál, prospala. Celou dobu, co se mnou taťka absolvoval všechna vyšetření, doma mamka trnula hrůzou, ale upřímně - ještě, že tam nebyla. Jen díky tomu, že taťka zachoval klidnou hlavu a nadhled, jsem nastalou situaci nijak zvlášť neřešila ani já. Dokonce jsem to ty čtyři hodiny, než jsem šla na sál, vydržela bez jakýchkoli léků proti bolesti. Pak mě uspali, odvezli, a chvíli poté, co mě přivezli zpátky do pokoje, za mnou zase přišel taťka - mamku u mě totiž nechtěli nechat po dobu pobytu v nemocnici s Terezkou. Taťka mezitím, co jsem byla na sále, stihnul zajet na chalupu pro potřebné věci - Šášenku, knížky, domino a mamčiny makové rohlíčky, co včera pekla a pár zbytečností v podobě jeho věcí. Před odjezdem ještě stihnul zavtipkovat na téma „To je, jako když odjíždím od manželky.“, protože mu v nemocnici řekli, že má jet opatrně, protože tam se mou bude spát, takže je evidovaný jako pacient a oni za něj nesou zodpovědnost. Než se vrátil zpátky, stihla jsem se probrat, a aby se mi po taťkovi nestýskalo, dostala jsem obrovskou plyšovou včelku. Naštěstí se nenaplnily Pandoktorovy prognózy, že by mohlo dojít na operaci. Kosti se mi totiž nejen posunuly, ale dokonce se překryly. Nakonec se je ale podařilo jen narovnat. Taťka opět přidal k dobru obavy šílené matky. „Takže je to v pořádku? Manželka se bojí, aby neměla zdeformovanou ruku jako ta holčička, jak se řešilo soudně a proběhlo to v médiích.“ No, tohle určitě rádi slyšeli. Ale to měli za to, že mi ve spánku ustřihli tenoučký pramínek vlasů (taťka si toho hned všiml, ale kdybych nespala, tak by se jim to nepovedlo!), asi se jim přimotal do sádry - taky aby ne, když mi ji napatlali až po rameno! Navíc si usínací Paňdoktorka (taťka jí říkal anestezioložka) „postěžovala“, že prý jsem s ní vůbec nechtěla mluvit. Přece nemohla čekat, že mě uspí, aby mě mohli pomatlat sádrou, a budeme spolu kamarádky?! Taťka jí řekl, že to je u mě normální, načež se s úsměvem zeptala „Takže si to nemusím brát osobně?“. I zbytek dne jsem víceméně prospala, jen jsem se občas probudila žízní (taky aby ne, když jsem až do půl páté nesměla jíst ani pít a naposledy jsem jedla dopoledne mandarinku a poslední hlt vody jsem měla v autě cestou do nemocnice). Když už bylo po všem, já měla ruku zasádrovanou a z mamky opadnul největší stres (za to odpoledne se jí ale stihnul ze stresu vyklubat opar), došlo i na vtípky. Nejdřív se nenápadně zeptal děda, jestli si mamka myslí, že budu i se sádrou bouchat hlavou do gauče a mamka si následně posteskla, že je škoda, že to byla levá ruka, že prý kdyby to byla pravá, třeba bych si konečně přestala cucat palec. K tomu tedy v nemocnici došlo, taťka mi totiž řekl, že to Paňdoktorka nerada vidí, a že by nás mohli vyhodit.
29. 09. 2012 V noci měl taťka příležitost vyzkoušet si to, co běžně zažívá mamka. Budila jsem se každou hodinu, a protože jsem včera nesměla až do půl páté pít a po narkóze jsem mohla dostávat pití celou noc jen po lžičkách, budila jsem se žízní každou hodinu. V pět ráno si to Pandoktor rozmyslel a pro změnu přišel s tím, ať se napiju co nejvíc. Mělo to menší háček - pak už jsem zase pít (ani jíst) nesměla, protože si chtěl Pandoktor ráno znovu ruku vyfotit, patrně se mu moc líbila. Jídla (prvního od včerejší dopolední mandarinky) jsem se konečně dočkala až v devět ráno, ale stálo to za to - piškoty a k pití meltu s mlíkem, které taťka vydával za kakao. Pak se ze mě taťka snažil na mamčin popud dostat, jak se mi vlastně podařilo spadnout a co jsem na těch schodech dělala. Tónem „no ty seš snad úplně blbej, co na tom nechápeš?“ jsem mu řekla „Já sem spadla a nolmálně si zlomila luku.“. K obědu jsem měla kaši a na kousky nasekanou sekanou. Jako by nevěděli, že můžu jíst vidličkou a nepotřebuju skoro tekutou stravu! Polívku jsem snědla bez řečí, sekanou mě taťka nakrmil a kaši jsem nechala. I tak byla ale mamka spokojená, že jsem nenáročná a klidně sním i blaf a ne jen mamčinu (případně babiččinu) domácí kuchyni. Od oběda až do odpoledne jsem koukala na pohádky a nechtěla jsem ztrácet čas vybavováním s mamkou ani s babičkou. Když pak volal ještě děda, pro změnu jsme s taťkou hráli domino, takže jsem poslala do kopru i jeho. Taťka byl na pokoji prakticky celou dobu se mnou (jen včera na chvilku potřeboval odejít, tak se mě zeptal, jestli nebudu plakat, já slíbila, že ne a jak jsem řekla, tak jsem učinila), takže když jsem ho v jednu chvíli neviděla (byl za televizí), zavolala jsem „Tatínku, seš tady?“. Hned se ozval a to mi ke štěstí stačilo, a protože jsem zrovna koukala na Bobky, ani jsem se nezatěžovala nějakou odpovědí.
30. 09. 2012 Dnes nás konečně propustili z nemocnice, taťka si jen potřeboval skočit pro nějaké propouštěcí papíry a sotva odešel, já spustila děsný vyrvál. Uklidnit mě přišla jedna maminka odvedle a přinesla mi na hraní domeček, takže když se vrátil taťka a zavelel k ústupu (tedy k odjezdu), podívala jsem se na něj a řekla, že nikam nechci, že si chci hrát s domečkem. Ale pochopitelně, že když pak taťka z auta volal mamce, všechno jsem zatloukla a řekla jí, že už se strašně těším domů. Sotva jsem přišla domů, půjčila jsem Terezce včeličku, kterou jsem dostala za narkózu. Neopomněla jsem to okomentovat „To je sice moje hlačka, ale já ji pučim Telezce, plotože moje hlačky jsou i její hlačky, ty sou obou nás!“. To našim vyrazilo dech, protože obvykle Terezce vyškubávám z ruky nejen moje hračky, které si chce půjčit, ale i její hračky. Pak už ale mamka jen valila bulvy. Zlomená ruka a sádra na mně nenechaly žádné následky, takže jsem se chtěla hned vrhnout na trampolínu, a když mi mamka řekla, že na trampolínu s čerstvě zlomenou rukou nemůžu, zeptala jsem se „Ale na skluzavku můžu, viď?“. Největší šok pro ni ale byl, když jsem i se sádrou na ruce začala lézt na ony problémové schody. Nakonec jsem mamku dorazila, když jsem chtěla, aby mě chytila za nohy a dělala se mnou trakař. Když už mi teda nic nedovolili, aspoň jsem vzala telefon a jako zavolala dědovi Lubošovi. Naznačila jsem vytáčení čísla, dala telefon k uchu a řekla „Voláte do sítě ou tů… Ten můj telefon je úplně zmatenej.“.
01. 10. 2012 Dopoledne jsme vyrazili zpátky do Prahy a sotva jsme přijeli domů, vrhla jsem se na hračky, vytáhla si motorku a začala drandit po bytě jak na závodním okruhu. Pak, protože jsem měla po těch třech dnech nemocničního ležení v posteli energie na rozdávání, jsem začala lítat po bytě, a když jsem zjistila, že Terezka běhá za mnou, začala jsem se smát a běhat z jednoho konce pokoje na druhý, vždycky jsem zalezla pod stůl a jakmile se Terezka začala blížit, vypálila jsem zpátky na opačný konec místnosti. Nakonec jsme tam smíchy řvaly obě dvě.
02. 10. 2012 Dneska jsem kvůli zlomené ruce nemohla do školky, protože se mnou jel taťka na kontrolu a převaz. Naštěstí byl Pandoktor spokojený, takže doufám, že jakmile sádru sundám, budu moct řádit jako předtím. A když už jsem nemohla do školky, mamka se mnou aspoň hrála Myšky (Malá velká myška), pak přijela babička a ještě jednu rundu jsem si dala s ní. Myšky mě prostě neomrzí.
03. 10. 2012 Ráno se mnou zase jednou vstal taťka, čehož jsem hned chtěla využít a slíbila mu, že ho naučím Myšky. Jenže než jsem dosnídala a dostala se k tomu, vstala mamka a taťka radši odjel. Vrátil se až odpoledne, ale to jsme zase hned vyrazili do Ikey, kde naši chtěli objednat kuchyni na chalupu - děsná nuda! Ale za výdrž a trpělivost mě odměnil pán, se kterým naši tu jejich kuchyni řešili, a dal mi poukaz na zmrzlinu. Byla jsem na vrcholu blaha! Jen mi nikdo neřekl, že za mnou ten poukaz nebude běhat jako pejsek, takže jsem ho při první příležitosti ztratila. Naštěstí si toho mamka všimla včas a tušila, kde jsem ho zhruba mohla upustit, takže mi ho našla a od té doby jsem ho střežila jako oko v hlavě. Jen když jsem šla s taťkou na záchod, vzal si k sobě kartičku on, a když jsme se vraceli zpátky k mamce s Terezkou (která tou dobou spokojeně chrněla u ní v nosítku), honem jsem se ujišťovala „Máš tu kaltičku?!“. Měl kliku, protože ji neztratil. Dala jsem jí paní za pultem, a když mamka tápala, kde že si to mám tu zmrzlinu natočit, šla jsem zcela najisto ke stroji na zmrzlinu, mamka tam vhodila žeton, co jsem dostala výměnou za poukaz, strčila tam kornoutek, a jakmile se mi tam zmrzlina natočila, pustila jsem se do ní. Poprvé mi mamka ulízla, když se zeptala, jestli může ochutnat. Podruhé se vymyslela, že mi ta zmrzlina teče a potřetí dokonce přišla s tím, že mi teče po kornoutku a kus mi z něj uhryzla. Okamžitě jsem se ohradila „Já to umim, dej mi to, já to umim okousat!!!!“.
04. 10. 2012 Výměnou za úterní absenci jsem šla do školky dnes. Mamka ani moc nevyčkávala a během pár minut se zeptala, jestli může jít zase uspat Terezku, tak jsem řekla, že jo, ale během pár vteřin jsem si to rozmyslela, tak zůstala. Ale jakmile jsem začala skládat s dalšíma holčičkama puzzle, propustila jsem mamku ze svých služeb a mohla odjet. Zatímco byla mamka pryč, my se naučili novou písničku a ještě jsme dělali ježky, takže jsem tím svým mohla zase překvapit mamku. Ovšem nepřekvapila jsem jí jen svým výtvorem, nevěřila vlastním očím, když mě viděla - že se mi nikdy nechce odjíždět domů, na to už si zvykla, ale ještě nikdy jsem tam nelítala a neblbla tak, jako dnes. Skákala jsem jako klokan, lítala po místnosti, ale i přesto tety říkaly, že jsem byla hodná. No, ale na to, že jsem byla v úplně nové partě dětí, jsem se teda rozjela pěkně, to se musí nechat.
05. 10. 2012 Dopoledne jsme šly s mamkou a Terezkou v nosítku na poštu a cestou zpátky mi mamka koupila dvě nové hry, abych se s tou zlomenou rukou tolik nenudila. No vida, tak já na té zlomenině nakonec ještě vydělám! Jen co jsme přišly domů, zahrály jsme si s mamkou první z nich - Džungli. Ještě jsme obědvali, když přijeli děda s babičkou, ale hned po jídle jsme s mamkou využily jejich přítomnosti a babičku jsme nalákaly na karban a rozehrály jsme Černého Petra. Pravda, krapet jsem podváděla, a když mi došlo, že má mamka v ruce Černého Petra a já si od ní měla vzít kartu, nejdřív jsem se ptala, jestli si tu či onu kartu můžu vzít. Jenže ona mi nechtěla napovědět, jestli tam ten Černý Petr je, tak jsem jí do těch karet prostě koukla. Odpoledne jsem ještě babičku naučila Myšky - hru, bez které by už babička nemohla být.
06. 10. 2012 Ráno jsem vstávala s dědou a babičkou, ale když se probudila mamka, pustily jsme se do druhé hry, kterou jsme včera koupily. Duha, zdá se, se zařadila hned po Myškách mezi nejoblíbenější hry. Na herní ploše je 6 barev, my házely barevnou kostkou a která barva padla, musel se na stejně barevné pole položit jeden ze šesti stejně barevných obrázků (takže třeba na žluté pole se dal buď citron nebo kukuřice nebo banán…), a když byly obrázky na všech šesti barevných polích, obrázky se otočily obrázkem dolů a po hodu kostkou jsme museli hádat, jaký obrázek na kterém poli je a kdo uhodl víc obrázků, ten vyhrál. Pak jsme si zase zahrály s babičkou Černého Petra. Odpoledne se mnou šel spát děda - on to prezentoval tak, že mi jde přečíst pohádku, ale nakonec tam pospával a já mu málem skákala po hlavě a samozřejmě jsem neusnula ani na vteřinu. Když se konečně probral, mamka nás i s Terezkou vypakovala na procházku ven. Děda se sice bránil tomu, aby mu s sebou dala jídlo pro Terezku, že prý nebudeme venku dýl jak půl hodiny, ale nakonec z toho byla (jako většinou) dvouapůlhodinová procházka. Večer mi děda nabídnul, že mě vysprchuje, ale já řekla, že ne a pak jsem dělala, že neslyším, tak si šel sednout ke stolu a pustil se do večeře. No, a když jsem si to pak rozmyslela, vybodnul se na mě a měl v tom plnou mamčinu podporu, takže jsem šla spát na čuníka. Pak jsem ještě dělala blbiny u večeře, pokládala si chleba na gauč a nejedla. Když se mě babička ptala, jestli ještě budu jíst, neodpovídala jsem jí, takže jsem nakonec přišla (babiččinou rukou) i o zbytek jídla a mamka řekla, že už ten chleba znovu nedostanu, protože se tu prý nebude skákat, jak já pískám, a že prý si aspoň zítra rozmyslím, jestli budu jíst nebo ne, a jestli budu ignorovat otázky. Takže i když jsem kňučela, že mám hladíka, jídlo už jsem zpátky nedostala. Jako úplná perla na konec jsem byla za všechno to zlobení bez Bobků. Aspoň, že mi pak nahoře děda přečetl celý Čtyřlístek (i když i tam mamka přišla s tím, že na to, jak jsem zlobila, mi čte děda podezřele dlouho).
07. 10. 2012 Před obědem jsem zaučila v Myškách ještě dědu (takže už zbývá jen ten taťka), ale nejsem si jistá, jestli se mnou bude chtít ještě někdy hrát. Když jsme totiž došli na kartičky s tlustou a hubenou myškou, řekla jsem „Tahle je hubená a tahle je tlustá. A ty seš taky tlustej.“. Pak jsem ho naučila Duhu a hráli jsme až do oběda. Malinko jsem švindlovala, ale to jen v zájmu vlastní výhry. Když jsem nevěděla, jaký je kde schovaný obrázek, malinko jsem ho nadzvedla a nakoukla tam, pak řekla, co že to tam je a dělala děsně překvapenou, že jsem se trefila. Pak šla mamka něco dělat do mého pokojíčku, takže jsem nešla hned po jídle do postele a dole jsem začala blbnout natolik (trochu jsem šermovala u Terezky svou sádrovou rukou), že na mě mamka vlítla. Když dodělala, co potřebovala, a poklidila tam, rozloučila jsem se s dědou a babičkou a šla konečně do postele. Děda se se mnou ještě jednou přišel rozloučit nahoru a já mu před odchodem řekla „A zejtla zase pšijeď, jo?“. No jo, když taťka je poslední dobou od rána do večera v tahu a vrací se leckdy, až když už jsem na odchodu do postele a mamka už je docela okoukaná…
08. 10. 2012 Celý den jsem průběžně běhala za mamkou s tím, že chci hrát Duhu, fakt bych u toho vydržela celý den, jen mamka to nějak nezvládala, takže jsme si zahrály, daly pauzu, znovu zahrály… Po obědě přijela teta Soňa s Domčou a lítali jsme tu jak diví - po obýváku, po schodech, v pokojíčku… Tentokrát teda Domča moc gentlemanský nebyl a párkrát mě praštil a já to hned zatepla běžela (občas i s pláčem) nabonzovat mamce. Ovšem tetě Soně jsem udělala velkou radost. Mamka jí totiž vyprávěla, jak mě jednou ráno učesala, já měla vlasy sčesané dopředu (jako to nosívá teta), pohladila jsem si je a řekla „Já sem jako teta Soňa, viď?“.
09. 10. 2012 Hned ráno, jen co jsem otevřela oči, mi došlo, že půjdu do školky a hned jsem spustila Bublifárum bublifrak a Vlnka za vlnkou - potřebovala jsem si natrénovat texty, co ve školce říkáme a zpíváme. Ve školce se mamka ani nezula (což jsem ani nepostřehla) a chvíli po mém přezutí a svlečení odešla. Přišla pro mě zase na konci, tentokrát jsem její příchod poprvé neignorovala a dokonce jsem jí s ostatními běžela naproti ke dveřím. Když jsme odcházely, řekla jsem tetě Janě „A zase zejtla, jo?“. Mamka mě odvezla domů, kde jsem si přesedla k taťkovi do auta, a jeli jsme na převaz. Paňdoktorka byla vtipálek, prý to za 14 dní snad sundají, ale do té doby mám být v klidu, nelítat a ruku nezatěžovat. A podle ní mám teda ty dva týdny dělat co???? Večer, když mamka kojila Terezku, se do mě dal znovu rapl, popadla jsem Terezčiny punčocháče a začala s nima šlehat kolem sebe. Co se stalo pak, mamka svedla na mě, ale podle mého je prostě tele, a nešikovné maso (a kosti) musí pryč. Snažila se totiž ty punčochy chytit, když jsem s nima zase jednou šlehnula, ale protože měla na klíně Terezku, nemohla se moc pohnout, a ten stůl, co byl přesně v dráze pohybu její ruky, prostě neuhnul.
10. 10. 2012 Do rána se mamce prst pěkně vybarvil domodra, takže krátce poté, co s námi vstala, probudila taťku, aby nás pohlídal a ona mohla zajet k Pandoktorovi. Vrátila se o hodinu a půl a prst měla oplechovaný nějakou protézou, ortézou, nebo jak tomu říkala. Že prý si kvůli mně odštípla kousek kosti. Jak kvůli mně? Za prvé se praštila o stůl, ne o mě, a za druhé se praštila sama, tak co? Taťka se podíval na mou ruku, na její prst, znovu na mou ruku a řekl „Teď už to vidim - ty za to nemůžeš, ty seš prostě po mámě.“ Já její nepřítomnost využila k učení taťky, jenže sotva pochopil, jak se hraje Duha a rozložili jsme ji na stůl, začala se na to vrhat Terezka a bylo po legraci. Asi jsem měla taťku upozornit, že s mamkou obvykle hrajeme hry na kuchyňském stole, kam Terezka nedostane… Večer nás s Terezkou koupal taťka, protože se mamka vymluvila na svůj prst. Terezku na koupání připravila - tedy svlékla - mamka, ale já zůstala na taťkovi a taky to podle toho dopadlo. Až když mě postavil do vany, kam už tekla voda, a já začala křičet „Jééé, jééé, jééé!“, si všimnul, že mi jaksi pozapomněl sundat ponožky.
11. 10. 2012 Hned po ránu jsme s taťkou rozvinuli diskuzi na téma jména. „Telezka není Sýkolová, Telezka je sestšička.“ „Terezka je sestřička, ale je i Sýkorová.“ Do toho už se vložila i mamka. „A to si představ, že babička z Hódyně je taky Sýkorová“ „Nooooo, ta babička je taky Sýkolová a ten děda je taky Sýkolovej.“
12. 10. 2012 Na dnešek mi mamka domluvila další náhradní hodinu školky, což jsem brala s velkou radostí. Sice jsem se lehce styděla, když jsme tam přišli, ale oklepala jsem se dost rychle na to, aby se mamka opět nemusela ani zouvat. Když už jsme končili a uklízeli bordel, co jsme nadělali (a že jsme se činili), sem tam někdo vyběhl k oknu a vyhlížel, tak jsem to šla testnout taky. A vida - mamka už přešlapovala venku! Radostí jsem nevěděla, co udělat, tak jsem na ni vyplázla jazyk. No, nevypadala, že by se jí to nějak zvlášť líbilo. Ovšem co přišlo pak, to překvapilo pro změnu mě - mamka přijela sama! „Kde máš Telezinku? Čeká v autě?“ „Ne, Terezka je doma s tatínkem.“ Po chvilce trapného ticha a mého dumání jsem na ni vybalila „Tys byla doma????“. Tak mně tvrdí, že chodí uspávat Terezku a ona si místo toho jede domů! Odpoledne jsem nechtěně naprášila dědu. Když jsme totiž byly s mamkou na nákupu, držela jsem balónek a dělala, že kouřím. Na mamčinu otázku kde jsem tohle viděla, jsem bezelstně odpověděla „Dědeček taky koužil, když jsme byli na mašinkách.“. A bylo to venku - děda, všem tvrdící, že nekouří, si venku klidně blafnul a předpokládal, že když to nikdo nevidí (ve mně evidentně neviděl žádnou hrozbu), tak to na něj nemůže prasknout.
13. 10. 2012 Dopoledne jsem s Terezkou sváděla lítý boj o hračky, všechno, co si zrovna vzala, jsem jí brala, a když mi to naši sebrali a vrátili Terezce, brečela jsem, že to potřebuju. Nakonec jsem byla vyhnaná nahoru do pokojíčku s tím, že se mám vrátit, až přestanu brečet, uklidním se a rozmyslím si, jak se budu chovat k Terezce. Po víc jak půl hodině jsem došla ke schodům, zavolala na mamku „Já du dolů, já už sem uklidněná.“ a na potvrzení dobrých úmyslů přinesla z pokojíčku Terezce kousátko. Znovu jsem šla nahoru po obědě, tentokrát ovšem spát. Probudil mě až Terezčin pláč, tak jsem hned vyběhla ke schodům. „Maminko, maminko, co se to stalo s Telezkou?“ „Nic, jenom se uhodila o stůl do hlavičky, neboj.“ „Tak já jí to pudu dolů pofoukat, aby jí to pšestalo bolet, jo?“ Večer přijel děda a Stáňa, ta mi přivezla Kinder vajíčko, do kterého jsem se bez skurpulí pustila. Dědovy přítomnosti jsem zase hned využila, vytáhla Duhu a s trochou švindlování (ve kterém mě ale děda mohutně podporoval) jsem nad ním vyhrála.
14. 10. 2012 Ráno s námi vstal taťka a dopřál tak mamce trochu ranního spánku. Využila jsem toho a donesla mu Loto, že si zahrajeme - překvapivě se ani moc nebránil. Moc jsme toho ale nenahráli, protože jakmile mamka vstala, taťka odjel pryč. Ovšem večer se vrátil tak akorát na to, aby mě buzeroval jako včera, kdy naši zavedli novinku. Nejdřív jsem se musela navečeřet a teprve potom mi naši pustili Bobky. Takže čím dřív jsem to stihnula, tím víc Bobků jsem měla šanci vidět. Kupříkladu včera i dnes jsem viděla jen jeden díl. Nicméně když mi mamka připravovala večeři a avízovala, že budu mít chleba s vajíčkem, hned jsem se zaradovala. „Já mám láda vajíčko!“ No kde by mě napadlo, že není vajíčko jako vajíčko, a že mi na ten chleba naskládá něco žluto-bílého a ne Kinder vejce?!
15. 10. 2012 V noci jsem hodně špatně spala a budila se kvůli plnému nosu. Ovšem o co víc jsem se budila v noci, o to víc jsem pak spala ráno - až do půl osmé. Díky rýmě jsem ale vyfasovala nový módní doplněk - papírový kapesník. Sám o sobě by mi nevadil, ale fakt, že jsem ho byla nucena používat, mi vadil hodně.
16. 10. 2012 Před šestou vzbudil mě i mamku můj záchvat suchého kašle. Když mamka přišla a viděla můj totálně ucpaný nos, přišla s nabídkou volby - buď mi nudlíky odsaje, nebo je vysmrkám sama. A protože si o smrkání myslím svoje, přiklonila jsem se k první variantě. S prázdným nosem jsem si znovu lehla, ale už jsem neusnula. Díky tomu, že mi ale teklo z nosu a každou chvíli jsem kašlala, místo odchodu do školky jsem zůstala doma a s mamkou jsme hrály Loto. Po obědě jsem byla nahnaná do postele, ale po půl hodině jsem přišla zpátky dolů, že se mi nechce spinkat. O hodinu později jsem z ničeho nic popadla miminko a odešla nahoru spát. K večeru se můj kašel podstatně zlepšil (taky aby ne, když mamka nasadila cibulovou a hedelixovou léčbu), zato se mi rýma vrazila do očí a začal mi z nich vytékat hnis.
17. 10. 2012 Celou noc jsem kašlala jak o život a ještě ke všemu jsem se uprostřed noci vzbudila a nemohla otevřít oči. Svým srdcervoucím pláčem jsem přivolala mamku, která mi je otírala tak dlouho, dokud jsem je nemohla otevřít (a to všechno jen proto, abych je vzápětí zase zavřela a spokojeně spala dál). Ráno byly ale zase slepené. Naši mi naplánovali léčebný den - z gauče mi udělali postel a pustili mi pohádky. Nebylo to zlé, ale odpoledne už mě to nebavilo - ani pohádky, natož pak ležení pod peřinou, nicméně kašel, rýma i oči se zlepšily.

40. měsíc

18. 10. 2012 Tahle noc už byla celkem dobrá, kašlala jsem jen 3x a jako bonus jsem šla jednou na záchod. Dopoledne už mě naši nenutili být v posteli, ale abych moc neblbla, hrála se mnou mamka až do oběda různé hry, což bylo podstatně lepší než včerejší televizní den. Přesto, že mi bylo líp, se mnou naši jeli odpoledne k Paňdoktorce. Pod slibem hraní Duhy jsem u Paňdoktorky sekala latinu, až z toho byli perplex nejen naši, ale i sama Paňdoktorka. Prý to u mě vypadá na antibiotika, ale našim bylo povoleno ještě pár dní počkat, a pokud se kašel nezhorší nebo nedostanu horečky, dávat mi je nemusí. Taky mám prý lehce růžové ouško, ale zánět středního ucha to ještě není. Zatím jsem tedy vyfasovala antibiotické kapky do očí a do nosu. Hned po odjezdu od Paňdoktorky jsme odjely s mamkou za dědou a babičkou do Hradce. No, nebylo to špatné - sice jsme přijeli tak akorát na večeři, ale dědy jsem si i tak užila dost, večer mi totiž četl až do čtvrt na deset.
19. 10. 2012 V noci jsem se dvakrát vzbudila a snažila se dědovi vysvětlit, že nemůžu otevřít očička, ale on byl jak zabedněný, absolutně nepochopil mé sdělení a pokaždé mi jen řekl „Tak je nech zavřený, stejně máš spinkat.“. Až v šest ráno mu došlo, že je mám asi zalepené hnisem a konečně začal jednat. Pak jsem ještě hodinu polehávala. Po snídani jsme s mamkou vytáhly Duhu (s mamčinou nápovědou s číslovkami 11, 14 a 20 jsem sama spočítala všech 20 kartiček, které jsem uhodla), pak Loto a až do babiččina návratu jsme hrály. Já bych vydržela hrát i dýl, jenže mamka s babičkou šly ohřívat jídlo pro nás a pro Terezku a na mě přišla nuda. Ale protože jsem dítě s fantazií, hned jsem si náhradní činnost našla a stačilo k tomu málo - propiska a gauč v obýváku. Pak už jsem jen došla do kuchyně a řekla, že jsem malovala na papír. No, a když jsem pak ukazovala, že jako papír mi posloužil gauč, o mamku s babičkou se pokoušely mrákoty. Po obědě mě mamka nahnala do postele. Odešla jsem bez řečí, ale spát se mi nechtělo, tak jsem dědovi prohrábla noční stolek a ejhle - objevila jsem schovanou čokoládu! Sníst ji by ale bylo příliš obyčejné. Radši jsem si olízla prst, omatlala čokoládou, olízla, omatlala… Ve výsledku jsem byla celá od čokolády, prostěradlo v dědově posteli nevypadalo o moc líp a jeho noční stolek, který byl hlavním aktérem (čokoláda na něm byla položená) vypadal zdaleka nejhůř. Pak jsem se ještě docela zblízka podívala na dědovu rozpracovanou loď a asi tam měl něco špatně přidělané - skoro jsem se toho ani nedotkla a ono mi to zůstalo v ruce! No, kdyby ji měl dodělanou a neležela tam už tolik měsíců (spíš let) ladem, určitě by se to nestalo (protože hotovou loď by rozhodně nenechal v mém dosahu). Takže to vlastně byla jeho chyba. Pak jsem dělala, že už jsem vyspalá, a i když mi to mamka nesežrala, do postele mě nenutila jít, patrně přesvědčená, že tam o něco později zapadnu sama. Mýlila se - nejen, že se tak nestalo, ale v další nestřežené chvíli jsem si půjčila propisku. Jako papír mi tentokrát posloužila zeď v pokojíčku a mamčino bílé prostěradlo. Když do pokojíčku přišla a všimla si mého díla, zrovna telefonovala Paňdoktorce a něco s ní řešila. Ovšem sotva dotelefonovala a pokládala telefon na stůl, přišlo kázání. „To nevíš, na co se maluje?! Ještě jednou si tu propisku vezmeš, tak ti tu ruku ustřelím!“ No, a právě ve chvíli, kdy mi vyhrožovala ustřelením ruky, se z na stůl položeného telefonu ozvalo „Haló, haló!“. Tak to byla pěkná variace na téma dotykový telefon - mamka při jeho pokládání na stůl opětovně vytočila poslední volané číslo a Paňdoktorka to měla všechno on-line.
20. 10. 2012 Sice jsem se v noci nebudila kvůli zalepeným očím, ale kašel mě budil zcela bezpečně. Zato ráno jsem to natáhla až do čtvrt na osm a k mému údivu jsme byly doma samy s babičkou. Mamka nikde, děda nikde a Terezka taky fuč. Všichni tři přijeli až v deset a všichni tři vypadali nějak zmoženě, Terezka spala v autosedačce a mamka to šla zalomit do postele. Po obědě jsme to zalomili úplně všichni, a když jsem se probudila, byla tam teta Monča s Robinem. Snažila jsem se ho ukecat na hraní her, přinesla Kvízy, ale hodil dvakrát kostkou a vytratil se po anglicku. Pak šel pro jistotu s mamkou a tetou nakupovat a mě si všímal až po návratu na půl hodiny, než jeli domů. I to bylo ale fajn a já nepohrdla ani posíláním autíčka (i když bych radši hrála některou z her, co jsme přivezly s sebou). V průběhu dne proběhlo několik peripetií - hlavně s kapáním do očí, protože jsem je hned po nakapání mnula, a se smrkáním, které jsem dnes opět bojkotovala. Kdykoli přišla mamka s kapesníkem, sklopila jsem hlavu, uhnula ji na stranu, případně do kapesníku foukala tak slabě, že by ti holubi museli vypít Redbull, aby vyletěli z nosu sami. Až večer jsem se umoudřila, po vykapání si nesahala do očí, vysmrkala se, nechala si nakapat do nosu, zbaštila homeopatika i sirup proti kašli (mou aktuální zásobu léků by mi mohli závidět i děda s babičkou). O půl deváté mamku můj zhoršující se kašel přinutil vyběhnout ještě do lékárny pro antibiotika a i ty jsem snědla (respektive vypila), i když sirup proti kašli mi chutnal podstatně líp.
21. 10. 2012 V noci mě děda probudil, když šel spát, a dal mi znovu sirup proti kašli, díky čemuž se mi kašel na pár hodin zklidnil. Vrátil se (kašel, ne děda) zas nad ránem. Ve 4 ráno děda vstal, aby pomohl mamce odsát Terezce nudlíky a já se vzbudila taky. Zatímco krmil a uspával Terezku, já nevěděla, co se děje, že je tak dlouho pryč a začala na něj volat. Místo něj přišla mamka, ale slíbila mi, že děda za chvíli přijde. Když konečně přišel, ještě jsem nespala - čekala jsem na něj, abych mu mohla říct, že chci k němu do postele. Zbytek noci jsem spala mezi dědou a babičkou. Ráno babička vstala, já se rozvalila v její posteli a děda mi pustil pohádky, aby mohl ještě spát. Pak proběhl další velký boj kvůli smrkání, i když přes den už jsem smrkala celkem dobře. Dokonce i po nakapání kapek do očí už jsem se je naučila nemnout. Po obědě jsme vyrazily zpátky domů, usnula jsem zhruba v půli cesty. Celý den jsem kašlala, jako na začátku - vrátil se mi suchý, dráždivý kašel. Večer jsem se tak crcala s jídlem, že jsem šla spát bez Bobků.
22. 10. 2012 Ráno s námi vstal taťka, protože mamka po těch pár probdělých nocích vypadala fakt blbě a ještě ke všemu si stěžovala, že to ode mě chytla i ona. Jakmile se konečně vykopala z postele, oblékla nás a jeli jsme i s taťkou k Paňdoktorce na kontrolu. V noci jsem rozhodně nekašlala tolik, jako včera, ale pořád jsem na tom byla hůř než před pár dny. Paňdoktorka řekla, že mám mít antibiotika určitě do pátku a ještě týden po jejich dobrání bych neměla jít do kolektivu. Opět jsem ji dostala do kolen, když řekla, že se mi ještě podívá do krku, a zatímco ještě něco řešila s mamkou, já otevřela pusu a čekala v pozoru, až se tam jukne. Před odjezdem domů si ještě skočila k Pandoktorovi mamka, že prý to ode mě taky chytla. No tak to teda ne - antibiotika mám sice taky, ale angínu ani streptokoka teda nemám! Po obědě jsem na návrh taťky šla spát do ložnice, i když o spaní nemohla být řeč - akorát jsem tam dělala blbiny s Terezkou, která byla ve své postýlce a taky nespala. Nakonec to mamka (která měla v plánu spánek vlastní) vzdala a šly jsme dolů. Večer jsme si s mamkou udělaly vitamínovou bombu - mamka udělala čerstvý džus z jablek a já se po něm mohla utlouct. Za dobré chování mi taťka pustil Bobky při večeři (byť s tím mamka nesouhlasila) a já se odvděčila tím, že jsem si kousla jen tehdy, když mě okřikli, že nejím a zahrozili, že Bobky vypnou. Před odchodem do postele jsem pro změnu nechtěla vysmrkat od mamky, ale od taťky, od kterého jsem vysmrkat nikdy nechtěla. No, on totiž právě telefonoval a mně se to hodilo do krámu, trochu posunout ten můj odchod do postele…
23. 10. 2012 Dneska jsme po snídani s taťkou vyrazili k Paňdoktorce, aby mi sundala mou okrasu z ruky. Fakt jsem se na to těšila, ostatně i naši už se nemohli dočkat, až se zase začnu sama oblékat a budu samostatná jako dřív. Ovšem Paňdoktorka měla jiný názor. Prý jsem si s tím hnula a okrasu mi prodloužila o další 3 týdny. Mamka na mě byla po zbytek dne jako pes, každou chvíli mi něco zakazovala, hlavně lezení po čtyřech s Terezkou. Protože jsem odpoledne docela dlouho spala, večer se mi nechtělo spát ani za mák a taky to podle toho vypadalo. Ještě v deset v noci na mě mamka naběhla (ač už oba leželi v posteli), protože slyšela, jak jsem vylezla z postele a zvesela si to štrádovala po pokojíčku.
24. 10. 2012 Cibulová léčba přinesla své ovoce, jen v poněkud jiné formě, než naši čekali. Večer se taťka vrátil z práce a já začala blbnout. Skákala jsem po gauči, taťka mě chytil za nohu a já se chechtala a chechtala. To mi vydrželo až do doby, než se mi začalo chtít kašlat a jak jsem se rozkašlala, tak jsem na dvě etapy vyklopila všechno snědené jídlo a soudě dle množství to bylo už od včerejší snídaně. K večeři jsem kvůli tomu dostala čaj (patrně proto, že hlad je převlečená žízeň) a šla spát. Ani mi to nevadilo, v poledne jsem nespala, takže jsem usnula takřka hned poté, co jsem si lehnula.
25. 10. 2012 Večer si taťka napustil vanu plnou pěny (což se u nás nevídá moc často), tak jsem se hned nakýblovala do koupelny a matlala se v pěně. Povedlo se mi ukecat taťku na to, že mi taky napustí vanu, abych se mohla po dlouhé době vykoupat i já. Už měsíc, co mám sádru, se jen sprchuju. Mamčiny připomínky, že s mým kašlem bych se moc ráchat ve vaně neměla, přišly naštěstí pozdě - co mi bylo přislíbeno, už se muselo splnit. Mamka přinesla igelitový pytlík a gumičku, nemocná ruka se řádně obalila a šup se mnou do vany. Moc dlouho mě tam nenechali a stejně jsem musela dávat na ruku pozor, ale i tak to bylo bájo.
26. 10. 2012 Ráno jsem si připadala jak v šípkovém království - půl osmé pryč a všichni, krom mě, ještě spali. Vtrhla jsem do ložnice a zakřičela „Maminko, deme dolů, už je láno!“. Poslala mě napřed dolů, abych prý nevzbudila Terezku, a vstala (i když dost neochotně). Odpoledne jsme s mamkou četly Čtyřlístek a já tam uviděla svítící Barbienku, kterou měla jedna kamarádka ve školce. Hned jsem projevila touhu ji mít taky a řekla „Hele, Bálbínka, tu mi koupíš, viď?“. Byla jsem odmítnuta, ale prý, když nebudu zlobit, bych si o ni mohla říct Ježíškovi. Okamžitě jsem řekla, že už jsem hodná, a když ten syčák nic nepřinesl a mamka řekla, že Ježíšek přiletí až na Vánoce, a že si o tu Barbienku budu muset napsat, hned jsem se chopila tužky a papíru a vrhla jsem se na to. Být připravený je základ!
27. 10. 2012 Včera mi mamka dala na malování fixy a papír, tak jsem je hned zajela a otestovala je na vlastní sádře. Když se mě dnes ráno mamka ptala, co mě to napadlo, malovat na ni, odpověděla jsem „Já sem zkoušela, jestli to nebalví ňák blbě.“.
28. 10. 2012 Taťka konečně zajel na nákup a přivezl mi Tvaroháčky a Olmíky. Ne, že by mi včerejší ovocný salát ke snídani nechutnal, ale Olmíci jsou Olmíci. Krom toho ale taťka koupil i slunečnice v barevné čokoládě a nechal mi je dostatečně na očích, abych si jich taky všimla. Řekla jsem si o ně mamce, ale ta mi odpověděla, že je dostanu, když budu hodná. Za půl minuty jsem přišla se slovy „Já sem byla hodná, dáš mi ty doblůtky?“. S podobnou otázkou jsem za ní šla ještě třikrát, a když se pořád nic nedělo (neb mamce se zdálo, že jsem ještě nebyla hodná dostatečně dlouho, s čímž já jsem naprosto nesouhlasila), pomohla jsem si sama. Vzala jsem z koupelny stoličku, odnesla ji ke skříni, vylezla na ni a pytlík byl můj (ale jen na pár vteřin, než mi ho mamka zabavila). No, aspoň ji to přimělo k tomu, aby mi odsypala aspoň trochu.
29. 10. 2012 Před obědem jsme se zase jeli mrknout na Paňdoktorku. Poslední dobou ji tedy vídám častěji, než je zdrávo, ale budiž. Už jsem tak natrénovaná, že jsem dělala všechno, co se po mně chtělo, ale zase to bylo oceněno, Paňdoktorka mi dala bonbónek. To Terezinka, i když byla taky moc šikovná, nedostala nic. Jo, a na to, že taťka včera koupil 8 Olmíků a 10 Tvaroháčků, jsem s jejich stavem pěkně zatočila - aktuální stav ke dnešku: 7 Olmíků a 4 Tvaroháčky a všechno to zařvalo (tedy bylo snědeno) mou rukou. Mou rukou (a v ní drženou fixou) dnes taky zařvala vanička pro moje miminko, i když to asi půjde omýt, a napůl složené čtyřlístkové puzzlíky, kde jsem všem postavičkám vybarvila oči a lehce je poupravila tak, aby se mi líbily. Stejným způsobem (vlastně trochu jinak - tužkou) jsem včera při večeři ozdobila stůl a papriku, kterou jsem měla na chlebu.
30. 10. 2012 Ráno, když jsem vstala, byla mamka pryč, a když se vrátila, měla zase zdravou ruku (což jsem hned otestovala a zmáčkla jí prst). Já se mezitím stihla nasnídat, a než přijela, namalovala jsem jí vodovkama obrázek. Nejdřív to byla bota, pak planetová bota a nakonec slunečnicová bota (byť to byl pořád jeden a ten samý obrázek bez jakýchkoli úprav). Pak mě mamka převlékla, učesala, taťka mi pomohl do auta a jeli jsme za dědou a babičkou do Hradce. Když jsme po hodině jízdy byli zpátky v Praze, dost mě to zarazilo a začala jsem škemrat, že chci do Hradce. Prý tam pojedeme, ale o další hodinu později jsme byli na chalupě a já už přemýšlela, jestli si ze mě dělají naši legraci, nebo to myslí vážně. Znovu jsem zakňourala, že mi slíbili, že pojedeme za dědou a babičkou. No, a když jsem se konečně dočkala, přijeli jsme do Hradce a děda nám přišel naproti, jen pomohl našim vyndat věci z auta a odjel pryč. Pláč kvůli jeho odjezdu se mě držel, ještě když jsem seděla s babičkou na gauči a nic jsem nedbala na to, že mi mamka s babičkou říkaly, že děda přijede za chvíli. Díky tomu, že jsem celou cestu autem (a že byla sakra dlouhá - od jedenácti do tří) nespala, jsem to večer zalomila takřka okamžitě po přečtení pohádky.
31. 10. 2012 Po obědě jsem byla zase nahnaná do postele, ale chtělo se mi všechno, jen ne spát. Nějakou dobu jsem tam blbnula a pak uškemrala dědu, aby si šel lehnout ke mně. O pár desítek minut šla mamka kolem a nestačila se divit - děda ležel na mé posteli a spal a já si vesele hrála s jeho lodičkou (opět tam měl něco špatně přimontovaného a samo od sebe mi to zůstalo v ruce). Den bez spánku byl ale vykoupen tím, že když jsem si před večeří na chvilku lehnula na gauč, málem jsem to tam zalomila. Já bych v tom zas takový problém neviděla, ale mamka evidentně jo a hned mě probudila a honem mi připravila jídlo, abych nešla spát o hladu. Bohužel pro ostatní jsem se probrala tak dokonale, že jsem začala znovu blbnout, a to tak, že mi tu večeři babička několikrát sebrala a odnesla (jednou mi ji vrátila sama, jednou děda a jednou jsem si ji sama ukradla v kuchyni). Když jsem po krádeži zase místo jídla jen bouchala o gauč a skákala, tak se do toho vložila i mamka. Ta na to šla ale z opačné strany - jídlo nechala na stole, zato popadla mě a odnesla mě do postele. Chvíli jsem tam vzdorovala, ale díky probdělému dni trvalo jen chvíli, než jsem usnula.
01. 11. 2012 Od rána jsem měla ptačí den - já byla orel (jako už několik posledních dní), z babičky se stala sýkorka, z dědy sokol, z mamky papoušek a z Terezinky udělal sokol (vlastně děda) vlaštovičku. Když jsem od někoho něco chtěla, patřičně jsem ho oslovila - „Sokole, počebuju na záchod!“. Sýkorka se mnou ráno dokonce ochotně lítala po bytě, což se o zbytku ptactva říct nedalo. Po obědě jsem se opět po anglicku vytratila z postele a jako bonus a odměnu za můj výkon se se mnou babička podělila o svou jahodovou zmrzlinu. K večeru už to se mnou zas taková sláva nebyla, únava začala být znát a na všechno jsem kňourala. Mimo jiné jsem taky potřebovala odehnat Terezinku od mého ovocného salátu a nenapadlo mě nic lepšího, než ji odehnat zasádrovanou rukou. Já si pak vyslechla! Patrně bylo vysvobození pro všechny, když jsem o půl osmé zapadla do postele.
02. 11. 2012 Dopoledne jsme s mamkou vyrazily ven. Terezka si válela šunky v kočárku a my mezitím nasbíraly listí, abychom připravily pro babičku překvapení. Já se do toho chtěla pustit hned po návratu domů, ale bylo mi nakázáno, že se nejdřív musíme najíst. Po jídle mě mamka možná chtěla nahnat do postele, ale než stihla cokoli říct, připomněla jsem se a mamce nezbylo nic jiného, než splnit slib. Listy jsme zohýbaly a umolousaly z nich pro babičku kytici růží. Pak jsem teprve odešla spokojeně spát a s babičkou jsme se vzbudily takřka zároveň. Ta pak mrkala, když viděla na stole náš výtvor! Pak se vrátil domů děda ze svých výletů, a protože jsem prý po obědě pěkně usnula, pustil mi pohádky. Mamka jela na nákup, takže neměla moc šancí protestovat a já se skoro až do večeře válela u bedny. Jediné trápení, které jsem měla, bylo uhlídat svou svačinu před Terezkou. O co líp jsem usnula odpoledne, o to hůř jsem usínala večer. Ještě ve třičtvrtě na deset jsem si v posteli povídala se Šášenkou…
03. 11. 2012 Mamka zase využila toho, že bylo relativně teplo a šla s námi ven. Tentokrát jsme se potkaly i s tetou Lenkou, Lucinkou a Gábinou. S Luckou jsme byly kamarádky jen do chvíle, kdy začalo jít o jídlo. Nejdřív dala teta Lucce banán a zeptala se mě, jestli chci taky. No, já nepohrdnu ničím, to se ví, ale Lucka se se mnou nechtěla podělit a hned tetě ten banán sebrala. Ta jí ho oloupala a pro mě vyndala druhý, který měla ještě v tašce. Já ho snědla celý, zato Lucka si do toho svého kousla jen jednou (že by jen proto, abych ho nedostala já?). Pak se se mnou nechtěla podělit o kukuřičné křupky, nejdřív si je vzala do náručí, ale pak si je vzala teta a ta nás podělila obě. I přes to (nebo možná právě proto) Lucka řekla, že mě nemá ráda, a že nejsem její kamarádka. Ovšem když jsme odcházely domů, rozbrečela se - jen nevím, jestli plakala kvůli našemu odchodu nebo na památku všeho, co jsem jí sežrala. Závěr našeho výletu jsem završila pěknou perlou - k domu jsem se nejdřív rozeběhla jak blázen (a ještě při tom před sebou tlačila kočárek s miminkem), takže mamka trnula hrůzou, že spadnu a udělám si něco s nemocnou rukou. Pak jsem běžela, už bez kočárku, zpátky k mamce s tím, že potřebuju čůrat. Předpokládala, že to není zvlášť akutní, a že vydržím domů. Když jsem ale v době, kdy hledala klíče od vchodu, začala přešlapovat, rozhodla se pro variantu venkovního čůrání. V okamžiku, kdy mi rozepnula kalhoty a sáhla na mě svýma promrzlýma rukama, aby mě mohla svléct a chytit, jsem začala čůrat. Schytaly to kalhotky, kalhoty i boty a ty dvě minuty, než jsme dorazily domů, si mamka pěkně vyslechla - že nechci mokrý kalhoty, že to studí, že je to nepříjemný, že to chci sundat… Protože jsme venku zase nasbíraly nějaké listí, ještě před obědem jsme z nich začaly motat kytičku. Pak ale přijel děda z hub, tak už jsem tolik nepomáhala jako včera a víc se věnovala dědovi. Po obědě jsem zalezla do postele relativně bez řečí a spala až do půl čtvrté, čehož po dlouhé době využila i mamka a střihla si taky půlnoc. Pak odjela máma s babičkou na nákupy a nás hlídal děda, z čehož jsem měla obrovskou radost - zapnul mi totiž pohádky v televizi a já u nich seděla od čtyř až do večeře. Jedla jsem na jedničku s hvězdičkou (babička mi rozpekla housky a já se po nich mohla utlouct), zato usínání jsem protahovala, jak jen to šlo. Tu jsem potřebovala pít, tu zase čůrat, kakat, dojít si pro miminko… Nakonec mi mamka pohrozila, že jestli ještě jednou vylezu z postele, sebere polštář, peřinu i matraci a pak si prý můžu lítat po bytě celou noc, protože nebudu mít kde spát. Pro jistotu jsem to nepokoušela, jen jsem zaslechla mamku, jak říká, že má pocit dejá vu. Takže ona sama se snažila odložit usínání, jak jen to šlo, a mně to nedopřeje?!
04. 11. 2012 Ještě, že mají děda s babičkou tak velkou postel. Nejdřív tam mamka přinesla Terezku, a když jsem se probudila, nasáčkovala jsem se k nim i já. Dopoledne jsem si krapet nemohla vzpomenout, co je vlastně babička, tak jsem se na ni tázavě podívala a řekla „Ptáku, jak ty se menuješ?“. Odpoledne přijel taťka a na dědovu radu jsem z něj udělala sovu. Má sloní paměť mi nedovolila zapomenout, takže když jsem pak omylem hodila za gauč plyšového Taťku Šmoulu, laškovně jsem se podívala na taťku a zeptala se „Hele, sovo, dosáhneš tam?“. Jinak mi mamka ani dnes nezapomněla připomínat, že se musím chovat slušně, protože mě pořád sleduje Ježíšek, a když budu zlobit, nic mi nepřinese. Upřímně řečeno jsem zvědavá, co mi vlastně donese, protože v poslední době jsem přestala říkat, že chci Mořskou pannu a říkám, že chci Mořskou vanu.
05. 11. 2012 Takhle krásně jsem se už dlouho nevyspala - vstávala jsem až o půl deváté. Ani dlouhý spánek ale nezapůsobil na ztrátu paměti, takže jakmile jsem sešla dolů, podívala jsem se na mamku a řekla „Ahooooj, ty seš vlastně papoušek, viď? Papoušku, počebuju čůlat!“. Pak jsem ji trochu nakrkla, když jsem si vyškemrala slunečnice v čokoládě a sedla si s nimi na stůl. Už když se blížila a začala otevírat pusu, že mi něco řekne, vstoupila jsem jí do toho a pronesla „Neboj, mamko, já na tom stole nebudu sedět dlouho, já jen snim ty slunečnice a zmizim!.“ A když se večer vrátil domů taťka, oslovila jsem i jeho - „Já sem olel a ty seš sova. Hele sovo, dones mi miminko!“.
06. 11. 2012 I když jsem byla v noci 2x vzhůru a s fňukáním volala mamku (a když přišla, vylezlo ze mě jen to, že chci napít a najít Šášu), ráno jsem nijak zvlášť nevyspávala a sama vstala už před čtvrt na osm. Moc dobře jsem věděla, že dnes je den D a po dlouhých 3 týdnech pojedeme zase do školky. Byla jsem tak natěšená, že jsem byla už v osm nasnídaná, oblečená a měla jsem vyčištěné zuby. Zbývající čas jsme s mamkou vedly debatu, jestli mamka může nebo nemůže odjet domů, aby mi upekla nějakou dobrůtku. Proti dobrůtce jsem nic neměla, ale fakt, že by mamka nešla jen uspávat Terezku a za chvíli se nevrátila, ale odjela by beze mě domů, mi byla zcela proti mysli. Nakonec mi ale slíbila, že to jen upeče, a než pro ni zase připravím překvapení, bude zpátky a domluvily jsme se, že mě tedy může odvézt, dojet domů upéct a vrátit se pro mě. Jenže v době, kdy nás chtěla mamka začít oblékat a obouvat, přijel taťka a nabídl se, že mě odveze on. V první chvíli jsem razantně odmítla s tím, že chci, aby mě odvezla maminka, pak jsem se nechala mamkou nějakou tu minutu přemlouvat a nakonec jsem taťkovi dopřála tu radost, odvézt její veličenstvo Orla do školky. Jen načasování nebylo úplně dobré - mamce nedošlo, že když s námi jede ona, ještě stráví spoustu času připoutáváním Terezky do auta a skládáním kočárku, takže jsme s taťkou přijeli do školky jako první. Byla jsem trochu zaražená, ale teta Jana se mě zeptala na zlomenou ruku a hned bylo všechno v naprostém pořádku a taťka mohl odjet. Jen Janě neřekl podstatnou věc - že nejsem Lucinka, ale Orel. Dlouho jim trvalo, než jim to došlo. Dokonce koumali, proč nechci vzít pastelku do ruky, když mám zlomenou levou ruku a jsem pravačka. No jak bych mohla vzít něco do ruky, když jsem orel a mám křídla?! Jak mamka slíbila, tak se stalo, a když jsme dodělali překvapení a šli otevřít dveře, už tam na mě čekala a nekecala - fakt mi doma upekla dobrůtku. Když jsme šly k autu, prošly jsme kolem jedné holčičky, která se mnou chodí do školky a tak, jakmile mě viděla jít kolem nich, na mě zavolala „Ahoj, Lucinko!“. Odpověděla jsem jí a mamce pak vysvětlila, že to je moje kamarádka Madlenka. Tak moc jsem se těšila na tu dobrůtku, co mamka pekla, že když odemykala dveře domů, vypadlo ze mě „Jé, já sem tak láda, že sme doma. Ty seš tak hodná, papoušku, žes mě odvezla domů volvem.“
07. 11. 2012 Mamka dnes našla kus k mixéru, který hledala už několik dní. Pravda, nesčetněkrát se mě ptala, jestli jsem ho někde neviděla a já úspěšně zatloukala. Dnes mě ale načapala, jak si s ním hraju a zabavila mi ho. Taky se ze mě snažila vymámit, kde jsem ho měla schovaný, ale tvrdila jsem, že nevím. Přece jí to neprozradím, aby šla příště na jisto?! Večer jsem odpověď „Nevím.“ použila ještě jednou, když Terezka dělala z jednoho časopisu tisíc malých a mamka se mě ptala, co to trhá. Mrkla jsem tam, zjistila, že si do parády nevzala nic mého a laxně a otráveně odpověděla „Neviiiiiim.“. Večer nám přibyla inovace při čištění zubů - přesýpací hodiny. Já kontroluju, kdy se písek přesype a mamka mi mezitím čistí zuby, aby mi je nesežrali červíci.
08. 11. 2012 Konečně jsem začala chodit do školky 2x týdně (a jde-li o mě, klidně bych mohla i častěji). Sotva jsem se svlékla, přezula a měla jít mezi ostatní děti, zasekla jsem se a pozorovala dění mezi futry. Nějaká maminka tam přemlouvala chlapečka, aby šel dovnitř, že si pro něj pak přijde, jenže on furt ne, a ne, a ne. Mamka už se bála, že budu taky blbnout, jenže já se kolem něj jen bála projít, protože stál ve dveřích. Jen, co mi uhnul, vrhla jsem se do víru dění a mamku propustila ze svých služeb. K večeru došlo k podstatné změně - přestala jsem být orel, a změnila se v Janu (tu tetu ze školky). No, a protože jsem byla Jana, všichni ostatní, včetně babičky, která večer přijela, byli děti. Museli si sednout na polštářky, já si vzala lahev od pití, dělala, že hraju na kytaru a všichni jsme zpívali. Pak jsem zavelela, že jdeme na pohádku a sem tam jsem taky prohodila, že právě přišla holčička a občas jsem šla pro někoho ke dveřím, protože mu bylo smutno po mamince. Pak jsem se ještě na chvíli přetransformovala na orla a s babičkou jsme lítaly po obýváku. A když už babička tvrdila, že už nemůže, odhodlaně jsem se na ni podívala a poradila „Musíš zablat!“.
09. 11. 2012 Ráno odjel taťka pryč, ale za pár desítek minut bylo slyšet otevírání vrat, tak jsem to šla hned zkontrolovat. Když se konečně vysoukal z auta, běžela jsem mu ke dveřím udělat uvítací výbor, ale patrně bych dřív umrzla, než by přišel. Taky mě mamka po pár minutách okřikla, ať nestojím ve dveřích a zavřu je. Hned jsem ji pro jistotu uklidnila - „Neboj se, já sem ti nezmlzla!“. Pak jsem tak trochu pozlobila Terezku, když byla mamka na záchodě, Terezka lezla za ní a v okamžiku, kdy se chytla futer a chtěla se postavit, jsem přivřela dveře. Ani nevím, jestli v tom okamžiku začala víc řvát Terezka bolestí, nebo mamka s taťkou rozčílením. Odpoledne to už vypadalo, že budu muset do postele, ale na poslední chvíli si to naši rozmysleli, oblékli nás a jeli jsme na nákup. Snažila jsem se je ukecat na koupi nějaké dobrůtky, ale protože jsem nedojedla oběd (já bych spíš řekla, že jsem provedla Popelčinu práci - vyselektovala z rizota mrkev, hrášek a maso od rýže, kterou jsem nesnědla), nedostala jsem nic. Pak nás taťka vyložil doma, odjel pracovat na chalupu a my zůstaly s mamkou a Terezkou doma samy. Taky se předevčírem zavedl pravidelný úklid 2x denně (před odpoledním a večerním odchodem do postele), což jsem se párkrát snažila bojkotovat, ale mamčiny výhrůžky, že co nebude uklizené, se vyhodí do koše, vypadaly, že jsou míněny vážně, tak jsem radši pokaždé poslechla. Když jsem večeřela a mamka krmila Terezku, zapla si k tomu telebednu a ve chvíli, kdy tam jeden pán řekl, že pojedou na Sázavu, okamžitě mi to v hlavě seplo a řekla jsem „Tam sme byly s babičkou! Tam je ten hlad Český Štelnbelk!“.
10. 11. 2012 Ráno jsem se zase jednou vzbudila dřív, než Terezka. Chvíli jsem si povídala v posteli, ale pak mě to přestalo bavit a šla připomenout mamce, že už je ráno a je načase vstávat. Ale sotva jsem vlezla do ložnice, praštila mě do očí taťkova prázdná postel. V tuhle dobu? Nemožné, aby už byl taťka vzhůru! Taky se nakonec ukázalo, že tou dobou vzhůru nebyl ani omylem - prostě si na chalupě zůstane až do zítřka. Dopoledne jsem měla opět fantazijní den. Chvíli jsem byla orel, pak zase Jana, pak pejsek Bafík a nakonec i princezna a královna. A zrovna, když jsem byla královna, jsem mamce začala vyprávět „Já sem bydlela ve světě lidí a tam sem se potkala s takovym malym plincem. Scházela sem tady doma, viď?“. Odpoledne jsem třikrát odešla dobrovolně do pokojíčku poté, co jsem se v obýváku rozbrečela. A to mi mamka ani nemusela nic říkat (obvykle totiž, když bezdůvodně brečím nebo se vztekám, mi říká, že na to nikdo není zvědavý a mám se jít vyvztekat právě do pokojíčku). Ovšem když jsem tam měla zůstat a jít spát, to už se mi tam tak moc být nechtělo. Nakonec jsem si vydobyla, že spát nebudu. No co, zase jsem o to dřív usnula večer…
11. 11. 2012 Ráno mamka uklízela v kuchyni, zatímco já si vzala balón a blbnula s ním. Když se mamka zeptala, co dělám, odpověděla jsem „Já hlaju tlénink. Deš se mnou hlát taky tlénink?“. „A jak se hraje trénink?“ „Takhle, koukej!“ Položila jsem míč na zem, kopla ho na druhý konec pokoje, a zatímco se tam kutálel (celkem dost rychle), rozeběhla jsem se za ním a snažila se ho chytit co nejdřív. Nechápu, proč se mamka nechtěla přidat. Po obědě mi mamka řekla, že si mám uklidit hračky, že po jídle pojedeme na Butovice za dětma. Nic moc jsem nenamítala, pustila se do toho, ale vzápětí podotkla „A až pšijedeme z Butovice, tak zase uděláme boldel, jo?“.
12. 11. 2012 V noci jsem dvakrát vzbudila - poprvé za mnou přišla mamka a uklidňovala mě, že se mi jen něco zdálo. Tvrdila jsem jí, že ne, že tam lítají včeličky. Máchla kolem sebe rukou a řekla, že už tam nejsou, přikryla mě a já znovu usnula. O něco později jsem se ale probudila znovu, a než mamka zareagovala, už jsem byla na cestě do ložnice. Mamka evidentně neměla sílu na moje uklidňování a uspávání, tak mi radši došla do pokojíčku pro mou peřinu a nechala mě spát u nich v ložnici. Ráno se ze mě snažila vymámit, co se mi to vlastně zdálo. „Lucinko, a co se ti zdálo? O včeličkách?“ „Jo.“ Zřejmě si myslela, že jí odsouhlasím úplně všechno - „A taky o sněhulákách?“. „Ne, ty tam nebyli.“ Věrohodnost a pravdomluvnost byla potvrzena a došlo na doplňující otázky. „A co dělaly ty včeličky?“ „Takhle tam lítaly a chtěly mi sežlat čelo. A nos. Celou mě chtěly sežlat!“ To je přeci zcela pochopitelné, proč už jsem tam nechtěla spát! Těsně před obědem přijel taťka a jel se mnou na sundání sádry. Vyrazili jsme tak narychlo, že jsem ani nestihla sníst polívku. Myslím, že kdyby taťka býval věděl, že tam ztvrdneme na 4 hodiny, těch pár minut by oželel. Takhle jsem každou chvíli kňourala, že už mám hlad (a stejně mi to bylo houby platné). Sem tam jsem si kňourla, že mě bolí ručička, protože mi sádru sundali krátce po příjezdu a zbytek času jsme čekali na rentgen a Pandoktora. Než jsme se k němu dostali, ruka už si své odbolela, takže jsem na Pandoktorovu otázku, jestli mě bolí, odpověděla „Už mě to nebolí, už je lučička zdlavá.“. Když jsme se vrátili domů, mamka se mě ptala, jestli jsme si koupili něco k snědku. „Neeee, já sem měla hlad, ale my sme čekali na pana doktola, aby se podíval na lučičku a pak sme jeli honem domů a tys mi dala tu polívčičku a já sem v pohodě!“ Od Pandoktora jsem dostala ortézu, prý na „rizikovější činnosti“, jako je školka, pobyt mezi dětmi a spaní (neb sebou v noci melu a každou noc byla slyšet aspoň jedna pořádná rána sádrou o pelest postele). Když jsme se s taťkou najedli, mamka nám celá nadšená začala vyprávět, že jí volala nějaká paní od Olmíků, že prý jsme vyhráli iPad, a že nám ho přivezou. Protože to mělo být od Olmíků, hned jsem se olízla a řekla „Mňaaaaaaam!“. Až pak mi mamka vysvětlila, že prý to není nic k jídlu. K čemu jinému je to teda dobré, to fakt netuším, každopádně jsem po zbytek dne dělala chytrou a říkala, že iPad se nehamá. A když jsem později odpoledne mluvila přes Skype s dědou a babičkou, navedla mě mamka, abych se jim pochlubila, že jsme vyhráli iPad. „JÁ sem vyhlála ajped!“ „Jo? A kdepak ho máš?“ „Noooo, eště ho tady nemám.“ Vtom se do toho vložila mamka a pošeptala mi, ať jim řeknu, že nám ho teprve přivezou. „Oni MI ho pšivezou.“ Asi ještě budu muset s mamkou zavést řeč na téma vlastnictví toho iPadu, co není k jídlu. Olmíci byli přece mí, takže i iPad je můj, ne? Když jsem si s dědou a babičkou přes Skype dostatečně pokecala a dohodli jsme se, že už to stačilo, moudře jsem pronesla „Já ti zas zavolám a bude tam dědeček s ušima a s hlavou.“. Všichni se mi smáli, ale co si jako myslí, že vidím z dědy jiného, než obličej?! Ale třešinka na dortu přišla až večer - mamka mi napustila vanu plnou pěny a já se v ní hodinu ráchala.
13. 11. 2012 Jako každé úterý mě i dnes vezla mamka do školky. Na jednu stranu je nadšená, že po ní nijak netruchlím, ale dnes se jí patrně trochu dotklo, když se se mnou chtěla před odchodem rozloučit a já ji zcela okázale ignorovala. Patrně proto mě odpoledne nevyzvedla ona, ale taťka. Jen je mi tedy záhadou, kdo tam se mnou pojede ve čtvrtek, protože taťku jsem zase dostala tím, že na rozdíl od ostatních dětí jsem ho nevyhlížela jako oni, ale v klidu si hrála a čekala, až se ke mně přihlásí on. Jo, a můj dnešní typicky podzimní výrobek (hříbek na listí) byl konečně správně podepsán. Žádné „Lucinka“, ale „Orel“.
14. 11. 2012 Dopoledne se mamce ozval děda Luboš, že by se na nás přijel podívat. Když mi to mamka řekla, nemohla jsem se ho dočkat. A než konečně dorazil, lehce jsem zabrousila na téma vztahů. „Ten děla Luboš nemá babičku, viď?“ „Nemá.“ „Ten má tu tetu. Jak se menuje?“ „Stáňa.“ „Nooo, a ta mi pšivezla to Kindl vajíčko!“ Krom toho, že mám paměť jak slon, jsou věci, které se mi do paměti vryjí do posledního detailu (třeba takové Kinder vejce). Dědy Luboše jsem si užila do sytosti - před obědem jsme spolu šli na mašiny a na labutě a po obědě jsem ho odtáhla nahoru do pokojíčku. Chvíli jsme si hráli, jenže pak si děda na zemi lehnul a klimbnul. Když se probral (určitě nespal, jen přemýšlel jako děda Petr), zjistil, že já se přesunula i s polštářkem a peřinou na gauč, tak si lehnul ke mně. A když jsme tam tak leželi na gauči, šla se nahoru podívat mamka, které bylo divné, že je tam tak ticho. Když jsem o něco později začala dědovi zpívat a vyprávět u hlavy, ale pořád byl slyšet jen můj hlas, mamka nabádala taťku, který se na chvíli objevil doma, aby šel zkontrolovat dědu, jestli ještě žije, když ho neprobudí ani to, že mu hulákám u hlavy. Večer, když jsem si zase užívala vany plné pěny, se v koupelně najednou objevila Terezka. Mamka si pro ni přišla a chtěla ji odnést, ale já na ni koukla pohledem smutného psa a řekla „Já na ni budu hodná, necháš mi ji tady, plosim tě?“.
15. 11. 2012 Když jsem se ráno převlékla, nasnídala, nechala se učesat a vyčistit zuby a byla jsem komplet připravená na odjezd do školky, řekla jsem mamce, že si půjdu na chvíli hrát nahoru do pokojíčku. Mamka řekla, že můžu, a že až bude Terezka oblečená a připravená na odjezd, zavolá na mě a pojedeme. Každou chvíli jsem se chodila ke schodům ptát, jestli už je Terezka oblečená a mám jít dolů, nebo ještě můžu zůstat nahoře. Odpoledne jsem, jako posledních několik dní, opět nespala.
16. 11. 2012 V noci mě zase vzbudil včelí sen, to ke mně přišel taťka, a když jsem se o chvíli později probudila znovu, opět jsem se přestěhovala k našim do ložnice a spala tam až do rána. Teprve pak si mamka všimla, že mi večer zapomněla dát ortézu a já spala celou noc bez ní. Před obědem jsem zjistila, že Terezka ordinovala u mé knihovny, zjistila rozsah napáchaných škod, vzala do ruky zmačkané a roztrhané omalovánky a rezignovaně si povzdechla „Ach jo, Telezka mi tohleto zničila.“ Pak nám přivezli ten iPad a já, obvykle zpočátku málomluvná, jsem hned začala tlouct pánovi klíny do hlavy. Nejdřív jsem mu poreferovala, jak jsem měla zlomenou ruku, protože jsem spadla ze schodů, pak jsem mu ukázala, co všechno jsme dělali ve školce, o školce mu taky povyprávěla a pořád jsem si s ním chtěla povídat. S menší dírou v hlavě pronesl „Ty seš pěkně ukecaná, viď?“. No tak to byl tedy objev dne! Večer jsem ukecala naše, aby mi ten zázrak půjčili a zkusila jsem si na tom skládat puzzle. Babička, která se na to skoro bála podívat, aby to něco neudělalo, jen valila oči, jak jsem to sama bez problémů ovládala. Dost mě to bavilo, takže je zcela pochopitelné, že když mi to naši zabavili, obrečela jsem to. Ovšem výhrůžka, že když se budu iPadu dožadovat kňoufáním, už ho víckrát nedostanu, zapůsobila dost rychle a rázem jsem změnila názor. „Já už ten ajped nepočebuju.“ Je strašné, když rodiče ví, jak na mě.
17. 11. 2012 Ráno nás děda s taťkou opustili, takže jsme si udělaly dámskou jízdu. Terezka se naobědvala doma, my velké (tedy já, babička a mamka) jsme si daly oběd na Butovicích, kde mi mamka rovnou koupila tepláky do školky. Taky jsem celá nadšená koukala na ozdobené stromečky a svítící žárovičky, které tam všude byly, a komentovala „Hele, Vánoce! Budeme mít taky doma Vánoce?“. No, a protože jsme se vrátily domů až po čtvrt na pět, zase jsem nespala (i když jsem tím nijak zvlášť netrpěla). Ovšem večer to pak se mnou zase stálo za to…

41. měsíc

18. 11. 2012 V noci jsem z ničeho nic začala zase kašlat a ráno se probudila i s rýmou. Mamčina radost z tohohle zjištění neznala mezí. Ostatně má taky - hned poté, co naši vytáhli kapesníky a začali mě zase nutit smrkat. Na druhou stranu - cibule a sirupu na kašel není nikdy dost. Po obědě jsem zase nespala, jako posledních několik dní a k večeru jsem si dokonce u našich zvládla vyškemrat iPad. Sice jen na chvíli, protože byla vybitá baterie, ale lepší na chvíli, než vůbec. Mamka, posedlá tím, že nebudu hrát žádné ptákoviny, a když už iPad, tak se budu vzdělávat, mi pustila hru na výuku anglických slovíček. Chvíli jsem u ní vydržela, ale pak mě přestala bavit a vyprosila jsem si, aby mi tam pustila puzzle. Nakonec mě i iPadové puzzle přestalo bavit a jen jsem si na něm malovala. Když ho mamka vypnula, došlo mi, že jsem vlastně děsně unavená a začala kňourat a fňukat. Fofrem jsem do sebe kopla večeři a byla vyhnaná do postele. A i když mi odpoledne mamka řekla, že když jsem po obědě nespala, nebude večer pohádka, taťka (který o ničem nevěděl) se překvapivě po hodně dlouhé době (a na dlouhou dobu asi zase naposled) nabídl, že mi ji přečte. A když mi před odchodem zapnul na okně blikací světýlka sněhuláka, andílka a zvonků, a já mu řekla, ať to vypne, aby se nevybily baterky, byl z toho perplex. Ale proč by se mi tam vybíjely, když jsem věděla, že to stejně zalomím, sotva položím hlavu na polštář?
19. 11. 2012 V noci jsem měla takový záchvat kašle, že to naše vzbudilo a taťka mi šel pro sirup na tišení kašle. Další třičtvrtě hodinu jsem kašlala, div se mi plíce nerozskočily, a to už začalo být mamce divné. Mno - taky aby ne, když mi dal sirup na podporu kašle místo sirupu na jeho tlumení! Ráno se taťka zase sebral a zmizel. Po nějaké době jsem se šla k oknu podívat, jestli fakt odjel, nebo je někde poblíž. „Hele, olel eště nevodletěl, eště je tady Supelbo!“ No bože, tak neříkám Superb, ale kombinuju Superb a Volvo. Ráno jsem mamce dost nápadně naznačila, že bych si fakt moc ráda půjčila ten její iPad, ale stejně nápadně mi bylo sděleno, že ho na chvíli dostanu večer, než půjdu spát, ale jen, když budu celý den hodná. Okamžitě jsem běžela k Terezce, pohladila ji po hlavě a donesla jí hračky. Mamka možná očekávala, že řeknu, že už jsem hodná, a že mi ho má teda půjčit, ale já na to šla tentokrát od lesa. Půl hodiny jsem sekala latinu, pak přišla za mamkou a řekla „Já už sem ospinkaná, já pudu za chvíli do postýlky.“. A když se pořád nic nedělo (mamka má občas neskutečně dlouhé vedení), připomněla jsem se - „Dáš mi ten ajped?“. Nic platné, ani tvrzení, že hodinu po probuzení půjdu zase spát, mi k získání iPadu nepomohlo.
20. 11. 2012 Mamka měla druhou báječnou noc v řadě. Jestli včera nespala od jedné do tří, dnes to bylo od jedné do půl čtvrté. Jako bonus k nám vstávala podstatně častěji, než včera. Co mě se týká, v noci mě přišla vzbudit, abych vypila kapky proti kašli, a pak se děsně divila, když jsem o něco později byla na cestě do ložnice s tím, že chci spát u ní. Pravda, ze tří čtvrtin jsem pořád spala, a i když jsem mamce tvrdila, že ve svojí postýlce spát nechci, stačilo, aby mě vzala do náručí a odnesla mě do mojí postele. Ani jsem si nestihla vrazit do pusy palec a znovu jsem spala. Noční buzení a včerejší mimořádný spánek přes den (díky čemuž jsem usnula až o půl desáté v noci) způsobily, že jsem ráno vyspávala až do čtvrt na devět. Na jednu stranu bylo dobře, že jsem díky nachlazení nemohla do školky. Že jsem si mohla pospat, ale nic nebránilo v tom, abych hodinu v kuse omílala větu „Mně se stejská po školce.“. Nachlazení ale udělalo své, takže i dnes odpoledne jsem bez řečí odešla do postele a dala si řádný odpočinkový šlofík. Zato večer jsem byla opět v plné polní a ještě před desátou, kdy šli naši taky spát, jsem si v posteli zvesela hrála s mluvícím telefonem, který vždycky svou písničkou proťal noční ticho.
21. 11. 2012 Večer mi naši dali nový sirup proti kašli a ráno oba debatovali o tom, jestli je fakt tak účinný, že jsem v noci nekašlala, nebo oba tak tvrdě spali. Každopádně jsem opět vstávala až kolem osmé. Po snídani jsem trochu bonzovala na Terezku. Teda já vím, že práskat se nemá, ale informovat se přece musí! „Mamko, maminko! Klade ti tu něco!“ Jak jinak jsem měla mamku upozornit na to, že nezabezpečila skříňku v kuchyni a Terezka v ní zase kramaří?
22. 11. 2012 Protože jsem ráno takřka vůbec nekašlala, mamka chvíli zvažovala, jestli se mnou nemá jet do školky, ale nakonec to radši ještě odložila, až budu úplně zdravá, abych si nepřinesla domů něco dalšího. Po obědě mě poslala do postele se slibem, že až se probudím, bude tady babička. Zkusila jsem variantu číslo dva - a co se stane, když spát nebudu?! Odpověď - nic, babička přijede tak jako tak! Sotva dorazila, začala jsem radostně lítat po bytě, blbnout, zpívat, hulákat a křičet, následně jsem znovu začala chrchlat a k večeru už jsem sotva mluvila. Mamka měla obrovskou radost! Ostatně i já ji měla, nejen, že mi babička přivezla novou panenku (důvěrně jsme ji nazvaly skinka, protože to byla panenka, kterou babička našla ve skříni a už měla na hlavě takovou přehazovačku, že jí babička ty vlasy radši vytrhala, aby to o něco později neudělala Terezka - jen čupřina jako ofina jí nešla vyškubnout), ale taky si se mnou hrála až do alelujá a na rozdíl od mamky se věnovala mně, mně a zase jenom mně a ne takovým nesmyslům, jako je nádobí, prach nebo špinavé prádlo. Mimo jiné jsme si hrály s miminkama (a skinkou), babička měla miminka-děti a já měla miminko, které jim dělalo maminku. Za miminka mluvila babička, a když jsem se zeptala, jestli byly hodné, hned řekla, že jo. No, a když byly hodné, tak si přeci zaslouží na hraní toho ajpeda, ne? Nenápadně jsem to naznačila mamce. „Mamko, miminky byly hodný, můžu jim pustit ajped?“ Chvíli jsem u ní stála a čekala, co ona na to, ale když se furt jen usmívala a k ničemu se neměla, vzala jsem ho jen jako a jako ho donesla miminkům. Až do večera mamce vrtalo hlavou, jestli jsem si tím nesnažila ten ajped získat sama pro sebe.
23. 11. 2012 Po včerejším řádění se mi krk odvděčil po svém - vrátil se mi suchý kašel. No co, zvládala jsem to s ním doteď, zvládnu to i nadále. Jen mamka mě celý den komandovala, že nemám blbnout, aby ten kašel ustal a já mohla v úterý do školky. Možná měla místo toho buzerování víc hlídat Terezku. Když jsem šla trůnit na záchod, hned si to hasila za mnou a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Musela jsem na mamku hejknout, ne, že bych neměla Terezinku ráda, ale jsou činnosti, při kterých mám ráda svůj klid. „Hele mamko, kam ti leze to tvoje děvče!“
24. 11. 2012 Dopoledne, když mamka vařila, jsem nepatrně trápila Terezku. Celou dobu jen tak kňourala, tak jsem zkusila přitvrdit. Zahryzla jsem se jí do prstu tak, že tam měla moje zuby obtisknuté ještě půl hodiny. Pochopitelně začala vřeštět, jako bych ji vraždila a já byla vyhnaná nahoru do pokojíčku s tím, že se mám vrátit, až si rozmyslím, jak se budu chovat k Terezce. Když jsem se pak vrátila dolů, mamka ani Terezka to nepostřehly a já si nikoho nevšímala a dělala, že tam vlastně vůbec nejsem. Když si mě mamka všimla, poznamenala „Áááá, tady se vrátila zlá holčička, která kouše sestřičku, s tou si asi nebude chtít nikdo hrát.“. Chvíli mi to vrtalo hlavou, a nakonec jsem se mamce snažila nakukat, že jsem nahoře vlastně plakala proto, že jsem chtěla bumbat. „Tys nebrečela, protože's chtěla bumbat, ty's brečela, protože jsem tě plácla.“ No dobře, odhalila mě, ale snažila jsem se to i nadále ututlat. „Když sem byla nahože, tak sem pšemejšlela a já se lozhodla, že už budu hodná holčička.“ Sama jsem se donutila k tomu, sekat aspoň pár desítek minut latinu. Ovšem večer už to byla zase jiná - pořád jsem cestovala z postele, tu napít, tu vyčůrat, tu jsem vylila zbytek vody, tu jsem postrádala ortézu, až už bylo deset v noci a mamka se naštvala a řekla mi, ať koukám zalézt do postele a spinkat. „A ploč?“ „Protože je noc.“ „Jenže já mám eště láno.“ Netřeba rozebírat, že to nezabralo…
25. 11. 2012 Ráno jsem byla překvapivě (vzhledem k večernímu cestování na chodbu) vzhůru už o půl osmé. To ale nic neměnilo na mé pozornosti a empatii. Když pak nějakou dobu plakala Terezka, zvedla jsem prst a řekla „Já myslim, já mám pocit…mám pocit, že Telezka pláče, plotože má hlad.“. Smůla, že mi nedošlo, že pár desítek minut předtím Terezka dojedla, mohla jsem vymyslet něco jiného a být za chytrou.
26. 11. 2012 Dopoledne měla mamka menší problémy s přebalováním Terezky, která jí pořád brala roha, tak jsem se do toho vložila i já a snažila se ji nalákat k mamce. „No pooooď, tady je maminka, pooooď Teleziiii, ťapi ťapi!“ Sice jsem se snažila fakt hodně, ale nakonec si pro Terezku musela mamka stejně dojít. Večer mi mamka přečetla pohádku, ale mně se ještě nechtělo spát a chtěla jsem si ještě chvíli prohlížet knížku, ale mamka mi řekla, že prý už je pozdě a já bych měla jít spát, abych ráno vstala do Kocoura. No, tak když šlo o to, vstát včas a odjet do školky, hned to změnilo situaci. „Položíš mi tu knížku támhle, plosimtě?“ Sotva to mamka odložila na stoleček, lehla jsem si a přikryla se. Než jsem zavřela oči, ještě jsem podotkla „Já už se do toho Kocoula moc těšim!“.
27. 11. 2012 Ráno jsem se probudila s extra dobrou náladou, konečně jsem zase mohla jít po delší době do školky. Ke svačině jsem si z lednice vybrala Olmíky, ale mamka mi je hned vzala, že strhne soutěžní etiketu, že třeba vyhrajeme ještě jeden iPad. No tak to bylo slovo do pranice! „Nooo, ten bude můj ten ajped.“ Do školky mě nakonec odvezl taťka, protože měl cestu kolem a mamka zůstala doma s Terezkou a přijely pro mě odpoledne. Jen tedy byla nějaká roztržitá, protože Terezka usnula v autě a mamka ji tam nechala, takže pospíchala. Ale přezout z bačkor do bot na ven mě teda mohla. Ještě, že si toho všimla, pravda, už jsme vycházely ven, ale lepší, než kdyby to nepostřehla vůbec a boty zůstaly ve školce. Ostatně zmatená byla i ze mě, po jejím příchodu jsem nahlásila, že jsem Marie. „Marie? Kde's k tomu přišla?“ Než jsem stihla cokoli říct, Jana mi řekla, ať nic neprozrazuju a mamce řekla, že budeme mít besídku. No jo, jenže i když jsem mamce nic neproflákla, začala tušit přinejmenším téma. K tomu jí stačilo jen moje tvrzení, že jsem Marie, to že jsem mlela o Božím děťátku a pořád si prozpěvovala „Zima byla, bláto bylo, děťátko se narodilo.“ a „Sláva, sláva, narodil se král.“. Taky ale pronesla, že s mojí stydlivostí je zvědavá, co ze sebe vymáčknu, až se na besídku nahrne dalších osm až deset rodičů. No, tak to by snad měla nechat na mně, ne? A aby svou hlavinku nenamáhala takovýmahle úvahama, zaměstnala jsem ji jinak - večer (zatímco oba s taťkou předpokládali, že si čistím zuby) jsem si půjčila všechny její tužky, se kterýma si maluje obličej na ksicht, a zmalovala jsem umyvadlo tak, že by ho ani jeho výrobce nepoznal.
28. 11. 2012 Dopoledne bylo (jako vždy) ve znamení fantazie, takže jsem byla chvíli Popelka, chvíli Orel, chvíli Marie, chvíli Zvonilka a snad poprvé v životě jsem se rozhodla stát se králíkem z klobouku. Na to jsem ale potřebovala parťáka, tak jsem zapojila i mamku. „Ty seš Bob a já sem Bobek. Veeeeelkej Bobek!“ Při tom jsem ale nezapomněla přemýšlet ani o nesmrtelnosti brouka, takže o několik desítek minut později ze mě vypadl vskutku originální dotaz. „Mami, když si měla Telezku v bžíšku, to se ti nelíbilo, viď?“ „A proč?“ „To's měla bžicho jak dědeček ostšíhanej.“ No není divu, že vlasy dědy Petra jsou pro mě alfou a omegou všeho, když mi naši vyhrožují, že jestli se ráno neučešu, ostříhají mě na dědu Petra (a pravda je, že to zatím pokaždé zabralo). Před obědem jsme ještě jely s Terezinkou k Paňdoktoce, ovšem odjezd byl ve znamení mamčiny netrpělivosti a vyteklých nervů (taktéž jejích). Už jsme byly připravené k odchodu, když jsem si všimla, že si mamka bere brýle a vyjádřila jsem vlastní potřebu brýlí (pochopitelně svých slunečních s černými skly a kytičkovými obroučkami), což mamce nepřišlo jako úplně nejvhodnější nápad na prosinec. Jako alternativu mi nabídla možnost vzít si s sebou miminko a rovnou mi jedno přinesla. Jo, miminko nebyl nápad k zahození, ale já měla konkrétní představu - skinku! To se ale nehodilo do krámu mamce, jenže jsem brečela tak urputně a byla tak zabejčená, že jí nezbylo, než vzít oškubanou panenku na milost. Sotva jsme tam dojely a z ordinace vyšla Paňsestřička (o které si ale pořád myslím, že je to taky paní doktorka), hned si všimla mé originální panenky. „Ukaž, copak to máš za miminko?“ Tenhle kolosální omyl jsem musela hned uvést na pravou míru. „To není miminko, to je skinka!“ A zatímco Paňsestřička odcházela, ale stále byla v čekárně, pronesla jsem „To je ale tldlo ta paní doktolka, viď? Ona žekla, že to je miminko!“.
29. 11. 2012 Dopoledne mě mamka zase zavezla do školky a při svém příjezdu se nestačila divit. Nejen, že můj výtvor byl podepsaný „Popelka“, ale ještě ke všemu jsem mamce svěřila své přání. „Já chci ty lohy, jako má ten Ježíšek.“ „A kdes to viděla, že by měl Ježíšek rohy?“ „No pšece támhleten Ježíšek!“ a ukázala jsem na o kousek dál stojícího chlapečka. Pochopitelně - měla jsem na mysli jeho čelenku s blikacíma rohama. A ten Ježíšek? Mno…já jsem přece Marie a on je Ježíšek, ještě něco k nepochopení? Odpoledne mamka uvařila kompletně domácí polívku - domácí vývar a v něm domácí nudle. Tak moc mi zachutnala, že jsem jí večer snědla tři talíře, přičemž taťka už měl po dvou talířích dost.
30. 11. 2012 Po snídani jsme s mamkou a Terezkou netrpělivě čekaly na příjezd taťky, který nás měl odvézt na focení, jenže ten na poslední chvíli zavolal, že nestíhá (to tedy fakt nestíhal, když domů přijel až ve čtyři odpoledne), tak nás narychlo mamka oblékla a jela s námi sama. Pobyly jsme tam dvě hodinky a vrátily se domů tak akorát na oběd. A protože jsem měla hlad, chtěla jsem si dát něco teď a hned. „Já chci Tvaloháček.“ „Teď ne, až po obědě.“ „Tak jooooo, paldón šéfe.“ Po obědě už jsem si sice na Tvaroháček ani nevzpomněla, zato jsem si vzpomněla na dědu a chtěla si s ním pokecat po telefonu a nás rozhovor se odebral do různých zákoutí. „Já dneska pldim vostošest.“ Děda přitakal, že to má taky tak. „Šéfe, to si děláš leglaci, neeee? Tak si pldni.“ Chvíli jsem čekala a poslouchala, ale to, co jsem slyšela, mě neuspokojilo. „To není žádný pldění todle!“ Od dědy jsem tedy čekala vskutku podstatně jiný výkon. Před večeří jsem pro změnu projevila přání sníst „to kšupavý“, tedy slané zvířátkové krekry a taťka přišel s originálním nápadem - ukrojil mi chleba, namazal na něj tavený sýr a na ten položil zvířátka. Možná to vypadalo děsivě, ale pravda je taková, že takhle rychle už jsem neměla večeři snězenou hodně dlouho.
01. 12. 2012 Dopoledne odjel taťka s nějakým strejdou-pracantem na chalupu a my s Terezkou a mamkou šly naproti tetě Monče, která za námi přijela na víkendovou dámskou jízdu. Na Andělu si mamka koupila trdelník, se kterým jsem jí vydatně pomohla (jen proto, že jsem věděla, že jí mrzne ruka, tak aby to měla co nejdřív snědené), doma mamka jen přebalila a nakrmila Terezku a jely jsme do Ikey. Tam jsme si i my tři daly oběd a zákuseček, se kterým jsem tedy já osobně dost bojovala a dokonce ho ani nedojedla. Cestování po obchodě jsem si zpříjemnila zpěvem, a zatímco jsem šla s tetou Mončou za ruku, hlasitě jsem si prozpěvovala včelku Máju. Patrně to mělo jeden následek - rychlejší odchod, což mi ani trochu nevadilo, protože hned za kasami jsem měla slíbenou koupi zmrzliny. Za to jsem pak zvládla bez řečí i ten nákup v Albertu - za celý den jsem nikde ani nekňourla, ani se nedožadovala koupě čehokoli, což mamka bere jako samozřejmost, ale teta Monča to nezapomněla ocenit. Naše dámská jízda netrvala ani zdaleka tak dlouho, jak jsme čekaly, po našem návratu domů už tam čekal taťka. Tedy ne, že by se mu po nás stýskalo, jen se mu nechtělo zůstávat ve vymrzlé chalupě a radši tam strejdu z východu (čti z Ukrajiny) nechal a přijel zpátky domů.
02. 12. 2012 Ráno probudil mamku i tetu Monču můj kašel a s přibývajícím časem byl víc a víc výživný. K tomu se přidala ještě rýma a problém byl v tom, že já chtěla smrkat jedině s tetou Mončou, ale ona nechtěla smrkat se mnou. Že prý je jí to ekl. Co jí je ekl na mých soplech?! No, aspoň, že si se mnou stavěla domečky z kostek a zahrála si se mnou člobrdo, zatímco mamka vařila. Odpoledne mě i Terezku mamka nabalila, Terezku si vzala po dlouhé době do nosítka a vyprovodily jsme tetu Monču na metro. Pravda, cestou jsem si moc mašin neužila (protože jsme šly přes Smíchovské nádraží), protože mě mamka hnala domů jak nadmutou kozu, abych mohla v úterý do školky a nelehla zase s nějakou virózou, ale i tak jsem si ten krátký výlet užila.
03. 12. 2012 V 5 ráno jsem dostala takový záchvat kašle, že to probudilo i mamku. Fofrovala dolů pro sirup proti kašli, ale jak mě posadila a dala mi ho vypít, probrala jsem se a pár minut poté, co se mamka vrátila do ložnice a lehla si, už jsem si to šikovala ke schodům s tím, že už je přece ráno. Mamka mi pohotově vysvětlila, že v pět ještě fakt není ráno a nahnala mě zpátky do postele, kde jsem až do šesti kašlala prakticky v kuse. Pak jsem překvapivě ještě na hodinu usnula. Před obědem se mi podařilo na našich vyškemrat puštění pohádek, ale výměnou za to jsem musela zalehnout pod peřinu a potit se. Vydržela jsem to docela dlouho, jen jsem párkrát mamku upozornila na to, že se mi potí kolínka a lepí se mi na ně tepláky. Po obědě jsem sama od sebe, aniž by mi kdokoli cokoli říkal, odešla nahoru a usnula. No, a když jsem se probudila, mamka potřebovala rychle nakrmit Terezku, aby mohla dojít na poštu, tak jsem přišla s nabídkou pomoci. Mamka mi předala Terezčinu svačinu, lžičku a se slovy „Důležité je, mít správně zotročené děti.“ odešla. Z jejího odchodu na poštu jsem ale nakonec nejvíc vytěžila já. Přinesla totiž adventní kalendář ve formě látkového stromečku, do všech kapsiček nacpala čokoládičky, řádně mě poučila, že můžu každý den sníst jednu čokoládičku, a až tam bude úplně poslední čokoláda, tak ten večer budu vědět, že přiletí Ježíšek. Byla jsem nadšená a zálibně si stromeček prohlížela! Večer jsem si přestěhovala polštář a peřinu na matraci, kde spala teta, mamka mi dala kapky proti kašli, přečetla pohádku, rozsvítila světýlka, a když přišla za 10 minut, už jsem byla v limbu, což bylo přinejmenším překvapivé vzhledem k tomu, že jsem spala i po obědě.
04. 12. 2012 Protože jsem hned po ránu zase kašlala, mamka zrušila dnešní školku. Nakonec trochu litovala, protože oproti včerejšku byl u mě patrný posun o 100%, přes den jsem už skoro vůbec nekašlala a nepotřebovala jsem smrkat. Před obědem jsem si odešla nahoru do pokojíčku hrát, a když se tam mamka přišla podívat, protože se jí zdálo podezřelé, jak jsem tam dlouho v klidu, objevila mě v záplavě papírků od čokolády. No co, tak trochu jsem vybrakovala adventní kalendář a soudě dle stavu jeho prožrání bylo dnes minimálně o 10 dní víc. Nebylo divu, že jsem odmítla oběd (taky aby jo po té dávce čokolády), takže se mamka naštvala a nechala mě hladovět až do večeře. Stejně jako včera, jsem si i dnes ustlala na matraci a usnula jsem prakticky okamžitě.
05. 12. 2012 V noci jsem se probudila, trochu si brekla, ale jakmile přišla mamka, znovu jsem usnula, ale o něco později jsem se probudila znovu a začala na mamku křičet tak hlasitě, že se mi povedlo probudit i Terezku. Chtěla jsem, aby u mě mamka zůstala, dokud neusnu, jenže jsem ji každou minutu kontrolovala, jestli neodešla, takže to mamka po čtvrt hodině vzdala, že takhle bych neusnula až do rána. Odešla na záchod, a než se z něj vrátila, už jsem stála před ložnicí i s polštářkem a Šášou a dožadovala se strávení zbytku noci v ložnici. Pravda, mamka měla obavy, aby mě v noci taťka nepřetáhnul sádrou (ze soucitu se mnou si uhnal zánět šlach a vyfasoval sádru až po rameno na 3 týdny), protože jsem si, jako vždy, lehla mezi ně. Během dopoledne se opět objevil kašel a rýma (ač to včera vypadalo, že už jsme zdravá), takže mamka volala do školky, aby se domluvila s Janou na zítřku - pokud se to zklidní, pojedeme, jinak budeme doma. Zatímco s ní telefonovala, vydupala jsem si, abych mohla říct Janě aspoň „ahoj“. Po obědě jsem jela s taťkou na poslední kontrolu do nemocnice. Jakmile jsme se vrátili, mamka se zvědavě ptala „Tak co ti řekla paní doktorka?“. „Nic. Zakloutila mi lukou.“ Dobře, možná to znělo blbě, když jsem řekla, že mi zakroutila rukou, ale ona to vážně udělala! A usoudila, že už je ruka v pořádku, dobře srostlá a pohyblivá, takže je všechno zase v nejlepším pořádku. Co se týká adventního kalendáře, dnes jsem postoupila o level výš - vyžrala jsem další část, ale aby to nebylo tak nápadné, vrátila jsem prázdné obaly zpátky. Prozradila mě ale opatlaná pusa a čokoláda na tričku. Jestli včera bylo o deset dní víc, než ve skutečnosti bylo, dnes už by - dle adventního kalendáře - muselo být dvaadvacátého. To ale nebylo, a když jsem tak zacvičila s čokoládou, přiletěl pro změnu Mikuláš a naplnil mi punčochu. Když jsem si ji naplněnou vyzvedávala za dveřma, slušně jsem zavolala „Děkuju, Mikuláši!“, a jak jsem odcházela od dveří a zvědavě nakukovala, co mi nadělil, zapomněla jsem na schod a rozplácla se na zemi. Navrchu punčochy jsem měla pár brambor, ale vůbec mě to nevyvedlo z míry, načež taťka prohlásil „My máme blbý dítě, vono se raduje i z brambor, to jsem ještě neviděl!“. A co teprve ta radost, když jsem objevila dobroty pod bramborama! Večer mi taťka povolil iPad, ale vzhledem k tomu, že měla mamka spoustu starostí s Terezkou a jejím odchodem do postele, a taťka se zapomněl u televize, dostala jsem večeři až po půl osmé a do postele jsem odešla až o půl deváté.
06. 12. 2012 Dopoledne přijel děda Luboš s babičkou a strejdou Pítrsem. Taťka s dědou a strejdou odjeli pryč, ale babička s námi zůstala doma. Původně jsem měla jít do školky, ale protože kašel neustal, zůstala jsem zase doma. Když jsme se najedly, odešla jsem nahoru do pokojíčku spát, ale ani ne po půl hodině už jsem šla zpátky dolů, že už mě to tam nebaví, a že chci spát dole. Pochopitelně, že jsem kecala. Sotva se mé nohy dotkly podlahy, začala jsem blbnout a během chvíle se ke mně přidala i Terezka, tak mamka řekla, že mám jít nahoru a přijde tam za mnou buď ona, nebo babička. Podmíněno to bylo tím, že jsem musela ležet v posteli a spinkat. Nahoru za mnou šla nakonec babička a usnuly jsme tam obě dvě. Dole se ale nenechaly zahanbit a mamka to s Terezkou zalomily taky. Když jsem se vzbudila o půl páté, babička už byla dávno dole - to tomu spánku teda moc nedala! A já pak sklidila, co jsem zasela - po to kvantu spořádané čokolády v uplynulých dvou dnech jsem měla tak tvrdej bobík, že jsem čtvrt hodiny brečela na záchodě, že nejde ven. No, možná jsem si to měla rozložit do tří dnů, nejen do dvou.
07. 12. 2012 Protože mamka dala včera Terezce usušenou kůrku chleba, aby se jí snáz prořízly zoubky a já na ni dnes dostala taky chuť, mamce jsem ještě před snídaní řekla, že mě bolí zoubky. A protože tam neležela jen suchá chlebová kůrka, poznamenala jsem „Dáš mi tamhleto lesklý?“ a následně jsem místo snídaně mamce snědla právě usušený rohlík na strouhanku. Trochu (trochu víc) jsem nadrobila po celém bytě, takže přišel zákonitě mamčin dotaz „Kdepak máš bačkůrky?“. „Támhle!“ „A vezmeš si je?“ Došla jsem pro ně, podala je mamce a jemným hláskem řekla „Já sem Popelka, plinci, nandáš mi je?“. Pak jsme s mamkou dělaly srdíčka z korálků jako vánoční překvapení a mamka jen zírala, jakou mám trpělivost a výdrž s takovou piplačkou. Kašel se mi znovu zhoršil, nicméně to nemělo žádný vliv na mou energii a únavu. Po obědě jsem opět bojkotovala spánek, zato večer jsem usnula prakticky okamžitě.
08. 12. 2012 V jednu ráno jsem se probudila, takže ke mně běžela mamka, aby mě utišila. Za půl hodiny za mnou šla znovu, ale tentokrát jsem nebyla vzhůru, jen jsem mluvila ze spaní. V sedm ráno jsem chtěla jít dolů, ale mamka nesdílela mé nadšení a elán a nahnala mě zpátky do pokojíčku. Chvíli jsem fňukala, ale nakonec jsem si přeci jen vlezla do postele, vzala si tam hračky a do osmi si tam hrála. A za tenhle ústupek jsem si vysloužila úklid pokojíčku, taková zrada! Několikrát jsem odmítla, že to neumím, ale mamka byla neústupná a nakonec tam se mnou šel taťka. Moc mi tedy nepomohl (spíš vůbec), ale aspoň mi dělal psychickou podporu. Nakonec jsem to zvládla a za odměnu mi půjčili do oběda (takže vlastně jen na chvíli) iPad. Domluvili jsme se, že jakmile naši řeknou, že je hotový oběd, bez řečí jim iPad odevzdám. Taky že jo - sotva mamka řekla, že je polívka hotová, řekla jsem „Já už nechci ten ajped, já mám stlašnej hlad na polívku.“. Odpoledne jsem si hrála s dřevěnou chobotnicí na provázku, co mi nedávno přivezla babička a jak jsem s ní tak točila nad hlavou, připletla se tam Terezka a já ji tou chobotnicí migla do obličeje. Chobotnice mi byla zabavena, a protože jsem se začala s Terezkou hádat o hračky, mamka se mnou šla zase dělat korálkové srdíčko. Dnes už mi ale mamka jen radila, kam mám který korálek dát, ale barvy jsem si volila sama a špatně umístěné nebo spadlé korálky jsem se snažila sama vyndat pinzetou. Nakonec jsem celé srdíčko udělala úplně sama, jen pár korálků, které byly špatně položené a nešly mi vyndat, mi vyndala mamka. Odpoledne jsem si místo spacího režimu zvolila režim žrací a do večera jsem spořádala 3 misky čokoládových kuliček s mlékem, tvaroháček, banán, chleba se sýrem a rajčata.
09. 12. 2012 Ráno jsem zase vystřihla zlomek ze slovníčku našich. Mamka mi hned začala vtloukat do hlavy, že opravdu není hezké, když někdo říká „ty vole“, a už vůbec není hezké, když to říká taková pěkná a hodná holčička jako já. „Já to žikám ty vole, plotože já sem nezbedná holka!“ Odpoledne jsem telefonovala s babičkou a ta mě dokonale zmátla, když mi vnucovala, že se jmenuje Jana. „Ne, ty nejseš Jana, ve školce je Jana! Já tě pšelazim jak flek, já už na to nemám nelvy!“ No co, jen jsem přeposlala babičce to, co mně poslala ráno mamka, když se mnou něco skládala, já u toho blbla a mamka řekla, že už na to nemá nervy a odešla.
10. 12. 2012 Dopoledne jsme jeli znovu do Ikey, naši tam něco málo nakoupili a já byla celá natěšená na zmrzlinu, kterou mi tam vždycky koupí, jenže tentokrát jsem utřela nos. Prý jsem nemocná, tak nemám nárok. Cestou domů jsme ještě zastavili na nákup, a zatímco jsme my holky šly nakupovat, taťka se pro něco vracel do auta. Pak nás samozřejmě nemohl najít, tak volal a ve mně se probudil slovníček rodičů a mamce jsem sdělila „Ten tatínek je plčus, viď?“. Hmmmm, mamka evidentně nebyla stejného názoru.
11. 12. 2012 Konečně jsem se dočkala - kašel ustal (i když nepřestal úplně) a mamka mi povolila odjezd do školky. Odvezl mě taťka a řádně proškolený od mamky Janě řekl, že budou s mamkou doma, a kdybych se nějak víc rozkašlala, má jim zavolat a oni si pro mě hned přijedou. Já ale byla vzorná a skoro vůbec nekašlala, takže naši přijeli až v poledne na besídku. Jakmile dorazili, hned sondovali, jak to bylo s mým kašlem a Jana je ubezpečila, že jsem nezakašlala ani jednou. Zato po jejich příjezdu jsem se nadšením rozblbla tak, že jsem to všechno dohnala. Mamka mě nabádala, ať neblbnu a netlačím ze sebe kašel, ovšem nakonec to byla ona, kdo na besídce předvedl záchvat kašle. Naši jen zírali, jakou ze mě Jana udělala Marii, z jednoho chlapečka zase udělala Josefa a všechny ostatní děti nám jako andělé a králové nosily dary. Nebylo divu, že když jsme dohráli, všechny děti se rozprchly, jen my dva seděli jak přikovaní a prohrabovali se v tom, co jsme dostali. Pak nám ale došlo, že konečně přišla sladká tečka, protože nám rodiče přinesli hromady sladkostí, dobrůtek a cukroví a i my se do toho všeho pustili. Ale svého hábitu jsem se jen tak nevzdala a ještě dlouho chodila zahalená jako Marie. No, z oběda jsem toho pak doma moc nesnědla…
12. 12. 2012 Před obědem přijeli děda s prababičkou, a protože se mně i Terezce plně věnovali, mamka se mohla věnovat svým těstům v lednici a tvořit cukroví (včera totiž zjistila, že na besídku všichni ostatní přinesli cukroví, tak se to snažila do zítřka nahnat, aby na zítřejší besídku mohla taky něco donést). Já chodila průběžně sem tam ochutnávat, co vytvořila a večer jsem chodila jak mlsný kocour kolem perníčků. Mamka mi jeden na ochutnání podala, ale já nechtěla jen tak nějaký perníček! Ten její jsem jí vrátila, ukázala na jiný na talíři a řekla „Já chci ten pomalovanej!“.
13. 12. 2012 Ráno mě mamka odvezla do školky, taťka s dědou odjeli na chalupu a babička zůstala doma s Terezkou. Mamka si něco zařídila, dodělala cukroví a na poledne za mnou (i s cukrovím) přijela do školky. Tentokrát byl ale postup opačný, než v úterý - nejdřív jsme se vrhli na cukroví (od kterého jsme se jen hodně těžko nechali odtrhnout) a pak teprve přišla besídka. Ani jednou jsem nezakašlala, dokonce i mamka se ovládla a nekazila dojem svým chrchlem. Zase jsem byla Marie, jen jsem měla krapet jiného Josefa, protože všechny děti chodí jen jeden den v týdnu, jenom já chodím dvakrát, takže dnes nás byla jiná parta, než v úterý. Tenhle Josef už byl podstatně výřečnější, než ten úterní. Když mi andělé přišli říct, že budu mít dítě, obcházel mě, prohlížel si mě a mrmlal si „Hmmmm, dítě, ale ne moje!“. To byla i pro mamku novina (tohle byla menší inovace oproti úterní besídce) a spolu s ostatníma vyprskla smíchy. No ale na tom přece nic vtipného nebylo! Nakonec se nade mnou slitoval a zůstal se mnou, ale i kdyby ne, důležitý byl zase závěr - cukroví! Na cizí jsem se pomalu ani nepodívala, zato z mamčina jsem vyžrala všechny perníčky (včera večer poctivě nazdobené). No, a sem tam jsem se ještě běžela pomazlit s Janou - zdalipak mamka takhle náhodou trošku nežárlila?
14. 12. 2012 Nad ránem jsem vlezla k našim do ložnice a ráno, sotva jsem otevřela oči, jsem na plný koule zařvala „Nemáme místo!!!!“. Mamka sice hned věděla, že hned po ránu opakuju scénku z besídky, ale pronesla, že tohle příště zařve ona, až se jim zas budu cpát do postele. Ještě před snídaní mamka zavolala do školky, jestli je volné místo na náhradu, že by mě tam odvezla, ale měla jsem smůlu. Ale Jana mě aspoň před mamkou vychválila, jak je na mně vidět, že mě to tam baví a jaká je radost se mnou pracovat.
15. 12. 2012 O půlnoci jsem se vzbudila a volala na mamku. Ta se málem přerazila o rozházené hračky, ale to nebyl až tak úplně můj problém. Důležité bylo, že přišla a uspala mě. Jenže v jednu jsem se probudila znovu a rovnou si to šikovala k našim do ložnice. Mamka mě slyšela a zarazila mě v půli cesty s tím, že jestli půjdu já spát do ložnice, půjde ona do mojí postele. Tak to teda ne, radši jsem do svojí šla sama, ale o chvíli později jsem trik s přechodem do ložnice zkusila znovu, a to už na mě nastoupil taťka. Patrně chyběl, když se rozdávala sdílnost, empatie a noční trpělivost, tak jsem pro jistotu zůstala tam, kde se po mně požadovalo. Dopoledne jsem mamku upozornila, že si Terezka hraje se svou flaškou a kape z ní voda, ale mamka tomu nevěnovala pozornost a řekla mi, že to nevadí. Ovšem když jsem pak totéž dělala já a na gauči udělala louži, hned se ptala, proč jsem to tam vycvrndala. „Tys žíkala, že to nevadí!“ Já jí dám, na každého jiný metr. Pravda, Terezka vycvrndla jen pár kapek a já louži, ale když předtím řekla, že to nevadí… Odpoledne jsem si dala ke svačině tvaroháček, a když se mamka ptala, jestli chci ještě jeden, odpověděla jsem „Mně stačí jeden, to bysem vypadala jak tlusťoch.“. Mamka dlouze přemýšlela, kde jsem k tomu přišla, ostatně nedávno jsem taky narážela na to, že se jí asi nelíbilo, když měla Terezku v břiše, protože měla obří pupek. Celý den mi mamka ještě dávala cibuli, a protože už jsem nekašlala ani nesmrkala, večer jsem se po dlouhé době mohla aspoň na chvíli naložit do vany plné pěny. S mamkou jsme měly dohodu, že to bude fakt jen na chvíli, takže když na mě pak mamka zavolala, že se jde z vany, zamyslela jsem se a zpátky zavolala „Nooooooo, tak jo!“.
16. 12. 2012 Odpoledne naši zjistili, že se lednici stýská po jídle a usoudili, že je načase jet nakoupit. Já si v krámě vyškemrala pití, sama si pro něj doběhla, a když naši čekali frontu u salámů, mačkala jsem flašku tak, že pítko vždycky pšouklo a vyprskly z něj kapičky vody. Dostala jsem z toho takový záchvat smíchu, že se lidi ve frontě otáčeli, co mě to tak rozesmálo a i prodavačkám cukaly koutky. Tahle zábava mi vydržela až do konce nakupování - nějak jsme si tu nudu zpestřit musela! Doma jsem si vyškemrala jednu kinder čokoládičku, co mi přivezl děda a já si je přepečlivě dávkuju - moc dobře si pamatuju, že můžu sníst jen jednu denně, abych další den nefňukala na záchodě, že mi nejde ven bobajs.
17. 12. 2012 V sedm ráno jsem vlítla do ložnice a beze slova vlezla k mamce pod peřinu, přitulila se k ní a dobrou půl hodinu jsme si tam lebedily. Mamka mě chtěla nejdřív odvést zpátky do mojí postele, ale když zjistila, kolik je hodin, moc to nepokoušela a byla ráda, že jsem ochotná se ještě válet v posteli a nechci vstávat. V poledne jsem se chtěla zapojit do krmení Terezky, ale sotva jsem začala, hned jsem jí kápla jídlo na tepláky a mamka mi řekla, že si ji radši nakrmí sama. No jo, jenže pak jí pokecala sama ještě víc, než já, a to jsem nemohla nechat bez komentáře. „Ty seš ale tldlo, ty seš eště holší než já, viď?“ Večer jsem si vyžádala puštění pohádky na počítači, ale protože už bylo pozdě, mamka mi dala na výběr - buď počítač, nebo čtená pohádka z knížky. Vybrala jsem si počítač, a protože byla pohádka skoro na půl hodiny, do postele jsem se dostala docela pozdě. Spát se mi ale ani tak nechtělo a ještě dlouho jsem courala na chodbu a zpátky, než jsem konečně usnula.

42. měsíc

18. 12. 2012 Ráno bych bývala chrněla, ale mamka mě přišla vzbudit kvůli školce. Slovo „školka“ mě bezpečně probralo a vystřelilo z postele. Byla jsem celá natěšená, protože jsem vezla Janě a Tamaře vánoční překvapení, které jsem pro ně udělala, jenže Jana to jaksi nepochopila a vrátila mi to zpátky do batohu, abych to prý neztratila nebo nezničila. Pravda, když jsem jí to podávala a ona se mě zeptala, kam to patří, ukázala jsem na svůj batoh, ale když jsem jí předtím řekla, že to je pro ni, tak přece bylo jasné, že to do batohu nepatří. Každopádně jsem to přivezla zpátky domů i s adventním svícnem, který jsme dělali. Tentokrát jsem se do tvoření pořádně zabrala a pracovala jsem vším, čím to šlo, takže jsem měla modrou barvu nejen na rukou, ale i v obličeji, na tričku a na zadku. Odpoledne jsem opět na chvíli zalezla do pokojíčku a po pár desítkách minut se vrátila dolů s tím, že nechci spinkat. Terezka měla tu smůlu, že během doby, kdy jsem byla nahoře, nestihla usnout, a pak už neměla šanci. Začaly jsme blbnout, řádit, honit se, bafat na sebe a obě jsme vřískaly a chechtaly se. Večer jsem po delší době dala přednost čtené pohádce místo té v počítači a mamka patrně doháněla vlastní deficit čtení a přečetla mi jich hned několik.
19. 12. 2012 Plán na dnešek měla mamka jasný - udělat dřív oběd, abych se já i Terezka rychle najedla, honem nás dát do postele, abychom byly před druhou vzhůru a mohly jsme jet do Sloníkova s tetou Soňou a Domčou. Začátek, tedy včasný oběd, se jí povedl, o zmaření zbytku jsme se postaraly já s Terezkou a vlastně tak trochu i teta Soňa, která do Sloníkova vyrazila o hodinu dřív, než bylo plánováno. Nakonec jsme tedy opět nespaly ani jedna. Z Domči jsem byla nadšená, však jsem ho neviděla čtvrt roku! Nejdřív kvůli sádře a pak jsem byla několikrát nemocná, a když jsem zrovna byla pár dní zdravá, nepodařilo se mamkám sejít. Pochopitelně, že absence odpoledního spánku způsobila, že nám stačilo 10 minut jízdy autem domů k tomu, abychom obě dvě usnuly. V rychlosti jsem se navečeřela, zkoukla pohádku v počítači, a protože jsem se i tak dostala do postele o půl osmé, mamka mi šla ještě přečíst pohádku. Chtěla jsem nechat svítit, tak mi mamka řekla, že zhasínat nebude, ale musím zhasnout za chvíli sama, aniž by mi to mamka musela připomínat. Za pět minut jsem tedy sama zhasla, ulehla a spokojeně usnula.
20. 12. 2012 Dopoledne mě taťka zase zavezl do školky, jenže hned po vyjetí z vrat jsem tušila problém - taťka jel jinudy! „Já chci do školky!“ „No vždyť jedeme do školky.“ „Ale tudy se nejezdí do školky! Já chci do školky!!!!“ Měl štěstí, že jel opravdu jen objížďkou a nelhal, jinak by se mnou totiž v autě nevydržel. Tentokrát jsem byla řádně poučena, že dárečky si má Jana a Jarmila nechat, ale pro jistotu se do toho vložil i taťka a řekl to Janě osobně. Tentokrát se naše tvorba nesla opět ve vánočním duchu a dělali jsme vánoční svícen na kameni. Pak pro mě zase přijel taťka, zavezl mě domů a odjel na chalupu. Já se jen najedla, mamka nás s Terezkou znovu oblékla a jely jsme na Butovice, kde se pořádaly vánoční dílny. Mamka mě tam chtěla vzít už dvakrát, jenže jsem byla nastydlá, takže jsme mohly vyrazit jen na dnešní poslední. Ozdobila jsem dvě svíčky ze včelího vosku, namalovala a nalepila vánoční přání, a když jsem se na něj chystala zkusit namalovat sněhové vločky, akorát za námi přijela babička z Hódyně. A protože to tam Terezku nebavilo, my s babičkou šly zdobit perníčky (teda zdobila jen babička a já jí seděla na klíně a koukala) a mamka s Terezkou jely koupit rohlíky k večeři. No, na to, že jely jen pro rohlíky, jim to trvalo podezřele dlouho, až se babička lekla, že na nás zapomněla (to si jako fakt myslela, že by mamka odjela domů beze mě?!). Samozřejmě, že o nás věděla, jen využila toho, že jsem v obchodě nebyla s ní a v klidu si ho prošmejdila.
21. 12. 2012 Dopoledne jsem jela znovu do školky, naši patrně doma chtěli mít komplet vánoční výzdobu. To se jim podařilo, dnes jsme dělali novoročenku s andílkem a moc se mi povedla. Odpoledne jsem se zase s Terezkou hádala o hračky, a abych jí vysvětlila, že jí je fakt nehodlám půjčit, drápla jsem ji do obličeje. Samozřejmě, že hned začala brečet, takže přiběhla mamka, a jakmile viděla červené šrámy na jejím čele, hned jsem dostala vynadáno. Nejvíc jsem na tom ale byla nakonec bita já, protože když jsem si snažila vyškemrat iPad, mamka mi ho za trest nedala.
22. 12. 2012 Tentokrát jsem zase jednou sekala latinu. Před obědem jsem to na naše znovu zkusila s iPadem, ale mamka byla neoblomná, protože si pořád moc dobře pamatovala můj včerejší útok na Terezku. Po obědě jsem zkusila uškemrat taťku, u něj už jsem aspoň trochu uspěla. Slíbil mi, že když se pořádně vyspím, tak ho pak dostanu. Prospala jsem se vskutku pořádně, ale když jsem se vzbudila, na taťkův předchozí slib už jsem si ani nevzpomněla. Přesto mi ho sám donesl, abych prý věděla, že se sliby musí plnit. Pochopitelně, že jsem se tomu nebránila. Chvíli jsem hrála písmenka a angličtinu, ale nakonec jsem stejně skončila u víly Tinkerbelle. Chvíli jsem jí zkoušela oblékat různé oblečky, pak jsem skládala puzzle s ní a nakonec jsem hrála pexeso.
24. 12. 2012 Ráno na nás dole čekal ozdobený vánoční stromeček - konečně jsem se (po okukování všech těch ozdobených stromečků v obchodech) taky dočkala! Dopoledne přijeli děda s babičkou a tetou Mončou, sotva jsem je viděla z okna, že jdou po dvorečku, nadšeně jsem začala křičet „Hele, děda a babička z Hladce! A teta Monča! Ahooooj teto Mončo! Ahooooj babííííí!“ a ani trochu mi nevadilo, že mě venku nemůžou slyšet. Po obědě mi šel děda nahoru přečíst pohádku, ale mně se nechtělo ani spát, ani odpočívat, a blbnula jsem tak dlouho, až se děda naštval a řekl, že odloží knížku a půjde pryč. To by se mu tak líbilo! „Vypldni se na to a čti!“ Nakonec jsem ale přeci jen usnula, a když jsem se znovu vrátila dolů, už tam byli i děda a prababička z Rakovníka. Dědové mě pak vzali ven na mašiny a vrátili jsme se tak akorát k večeři, i když úplně na poslední chvíli přišel strejda Kuba (ten to teda měl za minutu dvanáct). K překvapení mamky jsem snědla i trochu bramborového salátu, i když jsem prioritně vyžrala všechno maso a žádala si ještě „žízeček“. Když jsme všichni dojedli, mamka s tetou Mončou šly se mnou a s Terezkou nahoru, tam nás vymódily, abychom se líbily Ježíškovi, a chvíli jsme ho vyhlížely. Moc se nám nedařilo, tak přišli nahoru i dědové, taťka a strejda Kuba, ale než došli k oknu, už to dole zvonilo jak na poplach! Dolů jsem spěchala, div jsem si nohy na schodech nezlámala. Začala jsem jásat, že jsou pod stromečkem dárečky a hned jsem uhodila na babičku a prababičku - „Babi, tys ho viděla, když jsi byla tady dole, viď?“. Odpovědi jsem se nedočkala, ale v danou chvíli to bylo stejně zcela nepodstatné. Nejdřív si ze mě všichni udělali dárkonoše, ale po čase se mi to běhání po pokoji zajedlo a vrhla jsem se k vlastním dárečkům. A moje dopisy Ježíškovi se vyplatily - přinesl mi mou vytouženou Barbie mořskou pannu! Krom toho ještě přinesl spoustu dalších dárků - svítící zubní kartáček, kytaru, několik her, knížek, krabici s modelínou, vykrajovátkama a válečkem… Pche, a to mi pořád naši tvrdili, že když budu zlobit, tak nic nedostanu. Tůdle nůdle - hodná jsem byla, a stejně hodná budu i celý další rok až do příštího Štědrého dne! Pak jsem průběžně pomáhala všem okolo rozbalovat dárky (i když jsem měla ještě pár svých zabalených), průběžně se cpala cukrovím a tyčinkama, co pekla ještě včera v noci mamka a do postele jsem šla až o půl jedenácté, a to se mi ještě podařilo ukecat dědu na pohádku.
25. 12. 2012 Ráno naši využili toho, že tu zůstali děda s babičkou a tetou Mončou a klidně si vyspávali, takže když se mamka konečně vyhrabala z peří, byla jsem už oblečená, nasnídaná, učesaná a měla jsem vyčištěné zuby. Pak se vrhla na debordelizaci a já mezitím uhnala tetu Monču na vyzkoušení Ježíškovských her - nejdřív jsme si zahrály Zajíce v pytli, pak Safari a mamka byla tak zvědavá, jaké ty hry jsou, že každou chvíli odbíhala a nakonec stejně hrála s námi. Bavilo mě to natolik, že jsem ani nechtěla obědvat, ale po příslibu, že si po jídle ještě zahrajeme Safari, jsem se k troše toho jídla uvolila. Pochopitelně, že jak jsme hrály, tak jsem po obědě nespala, a když ve čtyři odjeli děda, babička a teta Monča, skoro jsem usnula na gauči. Moc k tomu nechybělo, ale dokonale mě probrala nabídka iPadu. Stejně jsem na něm moc dlouho nehrála, když mamka ošplouchla Terezku, napustila mi vanu a já si do ní vzala na test odolnosti mořskou pannu. Mamka mě nabádala, že buď bude ve vodě pěna, nebo mořská panna, a protože jsem dítě vychytralé, nejdřív jsem si v čisté vodě pohrála s Barbienkou, pak si zavolala mamku, řekla, že už si nechci hrát s mořskou pannou, a ať mi tam udělá bubliny, takže jsem nakonec měla stejně všechno, co jsem chtěla. Spát jsem šla tentokrát už o půl osmé, po včerejší noční a dnešku bez odpoledního spánku to bylo víc než potřeba.
26. 12. 2012 Po snídani přijel strejda Kuba a všichni společně jsme vyrazili za babičkou do Hódyně. Mezi Terezku a mě se napresoval strejda, čehož asi později dost litoval. Zatímco on se snažil dospávat časné vstávání (přeci jen jsme vyráželi z Prahy v devět ráno, což by za normálních okolností byla pro strejdu hluboká půlnoc), já si začala pět minut před cílem stěžovat na bolest v krku. Mamka, přesvědčená, že už mě jen nudí cesta a tlačí mě autopás, mě jen odbyla, že prý kdybych v té sedačce neblbnula, nic by mě nebolelo. Vzápětí jsem ale začala plakat, že mě bolí bříško. To už zbystřil taťka, prý jestli mi není špatně jako posledně. No jistě, že bylo, ale než stihli jakkoli zareagovat, už ze mě letěla celá snídaně (a že jsem dnes ráno posnídala vydatně!). Poblinkaná jsem byla já, nablinkala jsem si i do sedačky, ve které jsem seděla, ale hnědé fleky (ano, čokoládové kuličky jsou vskutku kvalitní barvivo!) se vyjímaly i v našem světle béžovém vnitřku auta. A najednou to šlo, hnedka zastavit! Mamka mě hned vyndala ven (strejda s poblitou botou si taky vyskočil na čerstvý vzduch), jenže jak jsem měla mokré kalhoty a poblinkaný svetr, klepala jsem se zimou jak ratlík. Zimou jsem se klepala ještě po příjezdu k babičce a nepřestala jsem ani po osprchování teplou vodou, tak mě mamka zachumlala do osušky a ohřívala mě u krbu. Všechno moje oblečení se hodilo do pračky a já vyfasovala babiččiny legíny a triko. Když pak babička přišla s tím, že bychom se mohli jít podívat na telátka a kravičky, mamka mi ještě navlíkla přes legíny babiččiny nadkolenky na ven dostala ještě její podkolenky, takže jsem byla fakt luxusně vymóděná. Ale myslím, že místním kravám to bylo fakt jedno. O půl šesté jsme vyrazili zpátky do Prahy, jen strejda s námi nejel (asi se bál, že by se na zpáteční cestě opakovala má malá dopolední nehoda). Tentokrát jsem ale během pár minut usnula a celou cestu prospala. Po příjezdu mě mamka odnesla z auta domů, rovnou mě převlékla do pyžama a odnesla do postele. Ještě jsem na ní vyloudila krátkou pohádku a pak jsem konečně spokojeně usnula.
27. 12. 2012 Ráno jsem se probudila o půl sedmé a volala si o pití, mamka mi donesla hrneček vody, a i když už jsem nespala, ještě jsem zůstala v posteli a vstala až o něco později, když se probudila i Terezka. Mamka si zase jednou vydupala, aby s námi vstal taťka a ona si mohla přispat, ale z toho stejně nic nebylo, po osmé totiž vstala, protože jsem měla být na devátou ve školce. Tentokrát jsme jeli všichni s tím, že naši pak sjedou na nákup. Když jsem nastupovala do auta, ještě jsem zaúkolovala taťku „Dones mi plosim tě žabáka, ať netahám do školky tu možskou pannu.“. I se žabákem jsme dojeli ke školce, ale ouha - bylo zamčeno! Mamka už vytahovala telefon, když z okna vykoukla Jana. „Já jsem ještě v pyžamu a vyspávám, ale je to od vás moc hezký, že jste se za mnou přijeli podívat!“ Co podívat - my jeli do školky!!!! Jenže taťka se s Janou naposledy špatně pochopil a školka prostě dnes vůbec nebyla. S pláčem a skandováním „Já nechci do auta, já chci do školky!!!“ mě naši odvlekli k autu. Aby mi zaplácli pusu, slíbili mi, že se na odpoledne domluví s tetou Soňou, že vyrazíme s Domčou do Sloníkova. Jenže ti všichni odpadli s bacilama, takže mi jako náhradní variantu nabídli odpolední aquapark. No co jiného mi zbývalo? Ovšem ani to nakonec nedopadlo, protože se naši báli, aby nemělo nějaké dozvuky moje včerejší blinkání a prochladnutí, a měli obavy, aby to bazén nerozbouřil.
28. 12. 2012 Opět s námi vstal taťka (mimořádně to bylo dobrovolně). On vlastně vstal s Terezkou, ale jakmile jsem slyšela, že jdou dolů, hned jsem vyběhla z postele a přidala se k nim. Odpoledne jsem se krásně prospala, a když jsem přišla dolů, k velkému překvapení jsem tam objevila spící mamku. Ještě, že byl vzhůru aspoň taťka! Znovu jsme si s mamkou zahrály hry od Ježíška a večer, když byla doba koupání, jsem hned zahlásila, že nechci pěnu, protože chci do vody Barbienku. Pravda, už nemá ani zdaleka tak pěkné vlásky, jako když jsem ji rozbalila pod stromečkem, ale můžu já za to, že mi mamka zatrhla jí je umýt šamponem?
29. 12. 2012 Mamka, po včerejšku vyhajinkaná do růžova, dneska o půl sedmé vyběhla z postele jak laň a já spolu s ní a Terezkou. S Terezkou jsme pak řádily jak černá ruka - obě jsme lezly po čtyřech a honily se, pak jsem za ní vlezla na houpátko a chechtaly jsme se tam, taky jsem jí pomohla vydrápat se na gauč, abychom mohly blbnout i tam a vůbec jsem na ni dnes byla moc hodná. Taťka dokonce řekl, že si spolu tak krásně hrajeme, že je škoda, že jsem takový škrt na hračky. No ale svoje věci si přeci bránit musím! Nicméně za dobré chování mi zase půjčili iPad, ale prý jen na chvíli, tak jsem si s ním půl hodinky hrála a pak sama zavolala na mamku „Já už nechci ajped, už ho vypneme, jo? Žíkalas pšece, že jen na chvilku!“. K obědu jsme si všichni dali jen polívku, a protože byla sytá až běda, dohodli jsme se, že se vyspíme a guláš si dáme až po řádném odpočinku. Po probuzení jsem nejdřív s chutí vypila Actimel, pak snědla Kostíky, a jak jsem tak viděla, že se naši cpou gulášem, dostala jsem chuť i na něj. Posílená jsem hned měla elánu na rozdávání, popadla jsem kytaru, začala hrát a našim řekla „Hele, budete zpívat, jo? Pusou, jo?“. Možná to byl spouštěč pro naše, aby mi vymysleli jinou činnost a napadlo je jet s námi do Sloníkova. Byla jsem nadšená, zpočátku jsem jezdila na tobogánu (než jsem se vrátila s brekem, že mě tam nechtějí pustit kluci), pak jsem se chvíli družila s fialovou holčičkou, u které jsem nevěděla, jak se jmenuje, tak jsem si ji nazvala podle jejího fialového trička, ale nakonec zvítězil žaludek - vzpomněla jsem si, že tady dělají ty obří palačinky a o jednu jsem naše poprosila. Taťka si dělal zálusk, že co nedojím, dojí on, ale k tomu jaksi nedošlo. Doma jsem pak souhlasila i s večeří, až když se naši několikrát zeptali, jestli chci fakt po té palačince jíst (a já řekla, že jo), a pak mi zopakovali, že jestli hlad nemám, jíst nemusím, večeři jsem odmítla. I když - před odchodem do postele, jsem na ně zkusila, že mám hladíka, ale neprošlo mi to.
30. 12. 2012 Ráno jsem pěkně naštvala mamku - dlouho jsem jen seděla na gauči a odmítla se převléct. Pak jsem si teda sundala vršek od pyžama, ale tím to skončilo. Přišla první pohrůžka, že jestli se nepřevleču, půjdu zpátky do postele, druhá pohrůžka, a když jsem ani na třetí nezareagovala, mamka mě popadla, do druhé ruky vzala oblečení a vztekající a zmítající mě odnesla do pokojíčku. Tam mi řekla, že až se uklidním a převleču, můžu přijít dolů, zavřela za mnou dveře, abych svým řevem nebudila taťku a odešla. Pobyla jsem tam teda pěkně dlouho a dolů jsem se vrátila sice klidná a zase hodná, ale oblečená jen napůl - s tričkem a ponožkama jsem si nechala pomoct od mamky. Přes den už jsem sekala latinu, hrála si s Terezkou, až se to ani mamce nelíbilo, protože Terezka už vyleze sama na gauč a moc se jí líbí, když se na něm honíme (mamce už se to tolik nelíbí). Až večer, když přišla doba čištění zubů a odchodu do postele, přišly znovu problémy. Nejdřív jsem nechtěla jít do koupelny na zuby, tak přišly opět tři výhrůžky a pak mě mamka, stejně jako ráno, odnesla do postele s tím, ať mi teda ti červi sežerou zuby, když si je nechci čistit. To jsem pochopitelně začala vřískat, že nechci červíky, svým řevem jsem probudila Terezku, mamka mě vyhnala dolů, ať si teda zuby vyčistím a sama dobrých deset minut uspávala Terezku. Když přišla dolů, ještě jsem se zalykala z breku a chtěla po ní ještě jednou přečistit zuby, přestože mi je trochu ošudlal taťka a pak i já. Po vyčištění jsem pořád ještě škytala a trochu mi tekly slzy a chtěla jsem od mamky pošíšat. „A to tě mám jako šíšat za to zlobení?“ „Jo.“ Sedla si ke mně, což jsem brala jako jasnou pozvánku k tomu, abych se k ní přitulila. Položila jsem si hlavu na její rameno a pošeptala „Já sem tak láda, žes mě pošíšala.“. Pak tedy ještě následovala debata na téma „za zlobení musí přijít trest, takže nebudeme číst pohádku“, ale tak dlouho jsem škemrala, až proběhla nenápadná dohoda mezi našima, mamka mi poradila, ať se jdu omluvit taťkovi za zlobení a poprosit ho o pohádku a vida - klaplo to! Ale byl to tedy vskutku náročný a emocionálně vypjatý večer.
31. 12. 2012 Po snídani a mamčině vykopání se z bytu (což trvalo děsně dlouho) jsme všichni společně vyrazili na Silvestra do Sloníkova. Našemu odjezdu předcházelo mých mnoho obvyklých otázek „Ploč?“, takže jsem se dozvěděla, že rok má 365 dní, Silvestr je poslední den v roce, po něm přijde první leden a spoustu dalšího. Tentokrát jsem se ve Sloníkově družila hned s několika dětma a za našima chodila jen sporadicky. Dokonce, a to naše ohromně překvapilo, jsem se sama od sebe zapojila do Sloníkovské diskotéky a s dětma a Sloníkem (teda on to byl pořádný slon) udělala mašinku na „Jede, jede, mašinka“. Problém vyvstal, když písnička skončila, Sloník se s námi loučil a my (to jako všechny děti) se s ním měly vyfotit. To bylo ještě v pořádku, postavila jsem se za něj, jenže pak mi teta, co diskotéku moderovala a tancovala tam s náma, řekla, ať jdu vedle Sloníka, že jsem malá a za ním nebudu vidět. Takřka okamžitě mi vytryskly slzy a s pláčem jsem utekla za mamkou. To se opakovalo ještě dvakrát, protože jsem se chtěla zapojit do soutěže, ale v okamžiku, kdy na mě ta stejná teta znovu promluvila, bylo zle, takže už naši řekli, že jsem asi ospalá, sbalíme se a jedeme domů. Naposledy jsem je uškemrala, že nechci domů a domluvila jsem se s našima, že jestli začnu ještě jednou brečet, opravdu pojedeme. Už jsem ani necekla a poté, co jsem zjistila, že děti, které soutěžily, dostaly frkačku a lízátko, jsem se do další soutěže zapojila taky. Pravda, naši museli stát kousek ode mne, ale zapojila jsem se. Tím jsem si vysloužila první bonbón, a při další soutěži ve sjezdu na skluzavce jsem dostala další tři a dvě lízátka k tomu. Najednou jsem zjistila, že ta teta vlastně vůbec není zlá a není třeba se jí bát. Pak jsme ještě všichni (teda jen my děti, dospělí nechť se o sebe postarají sami) dostali sklenku malinovky na přípitek, pak bouchal „ohňostroj“, ve skutečnosti vystřelovací konfety, které ale nakonec byly snad úplně všude - ve vlasech, v pití, všude po zemi… Úplně nakonec jsme všichni dostali balónky, dokonce i Terezka si jeden odnesla domů a já dostala perleťový lítací, naplněný héliem. Bylo to super a já odcházela domů spokojená. Jediné, co mi bylo líto, byla skutečnost, že jsem ve Sloníkově zapomněla frkačku, ale to ostatní mi to plně vynahradilo. Doma jsme se obě s Terezkou vyspinkaly dorůžova, pak si ještě zařádily na gauči, a když byla zrovna Terezka na zemi a vztekala se, že se jí nedaří vylézt nahoru, nedbala jsem našich, kteří mi říkali, že ji mám nechat být, a že Terezka nemůže dostat všechno, co chce, a vysadila jsem ji tam (jinak bych se s ní na tom gauči přeci nemohla honit). Večer jsem dostala bagetu s Lučinou a rajčátkama a chutnala mi natolik, že jsem chtěla přidat. Problém byl, že vševědoucí mamka zrovna koupala štěkny a taťka byl prostě nechápavý a nedošlo mu, že ty špagetky, které chci ještě přidat, jsou vlastně bagetky, takže jsem měla smůlu.
01. 01. 2013 V noci mě na chviličku vzbudil humbuk venku, ale mamka mi řekla, že se nic neděje a mám spát dál, tak jsem to neřešila a okamžitě znovu usnula. Ráno se Terezka asi spletla, protože vstala o půl hodiny dřív než obvykle, ale já se nenechala zahanbit a vstala jsem taky. Jen mamka vypadala jako mrtvola a podle všeho se tak i cítila. Možná se pletu, ale řekla bych, že to bylo historicky poprvé, kdy mi mamka hned ráno zapnula pohádky a nechala mě u nich sedět celé dopoledne. Po obědě se sebrala a šla nahoru. Já ještě obědvala, ale ten její odchod do postele mě překvapil. „Né, neodcházej, já sem ti chtěla něco žíct!“ „A co?“ „Chtěla sem ti něco žíct, ale bylo to zbytečný.“ No, když nic jiného, aspoň jsem to její uložení do postele přinejmenším o chlup odložila. Zatímco ona spala, my s taťkou a Terezkou vyrazili ven. Taťka se hned za prvním rohem pěkně leknul - řekla jsem totiž, že potřebuju čůrat, ale sotva mi sundal kalhoty a chytil mě, jsem si hlasitě prdnula a taťka se začal psychicky připravovat na nejhorší - že hodím na chodník bobek. Měl kliku, nestalo se, ale jako novoroční vtípek se mi to celkem povedlo.
02. 01. 2013 Ráno čekalo pod vánočním stromkem velké překvapení - halda hraček! Byla jsem u vytržení a pojala jsem to jako dodatečný dárek od Ježíška (vlastně jsem se o původ vůbec nezajímala, a kdyby jo, asi by mi naši prozradili, že mi ty hračky dala teta z kanceláří, protože už si s nima jejich holčička nehraje). S Terezkou jsme zase většinu času bláznily na gauči (k velké nevoli našich) a já už s naprostou samozřejmostí začala Terezce pomáhat na gauč, když se tam nemohla vyškrábat - ale ne ze solidarity, to já z čistě praktických důvodů - abychom se tam mohly honit a blbnout. Když se Terezka naobědvala, dostala jsem iPad, protože my s mamkou musely čekat s jídlem na taťkův návrat domů (neb to, co vařila, se nedalo ohřát), a kdybych se neupíchla u iPadu, rozhodně bych Terezku nenechala spát. No, ale stejně spala jen hodinku, tak jsme ji odpoledne jely vyvětrat a uspat v kočárku (což se nám dvakrát moc nepodařilo). Po návratu domů jsem si všimla trička, které jsem na mamce ještě nikdy neviděla. „To fialový tličko si nech, jo? To ti moc sluší!“ Večer mi mamka zase pustila na počítači pohádku, já si vyškemrala ještě druhou a pak jsem si na ní vydyndala ještě dvě čtené pohádky. Hmmmmm, to se mi pak krásně usínalo!
03. 01. 2013 Ráno Terezka křičela v posteli tak hlasitě, že se jí mě podařilo probudit už před šestou. Mamka se mě snažila přemluvit, abych šla ještě do postýlky spát, ale já si nedala říct. Patrně aby mě ztrestala, odmítla mi pomoct s oblékáním ponožek. Že prý jsem si je před zlomením ruky oblékala sama, tak neví, proč bych to neměla zvládat teď. A že prý už mi s nima pomáhat nebude, a když si je nezačnu oblékat sama, budu chodit bosky. Nějakou dobu jsem seděla na gauči a kňourala, že to neumím, ale nakonec jsem se do toho pustila a oblékla si je zcela bez její asistence. Taky jsem se konečně po všech těch svátcích dočkala odjezdu do školky. Po obědě jsem si schrupla a odpoledne, když už byla tma, přišel taťka s překvapivou informací - balíme a jedeme za dědou a babičkou do Hradce. Protože jsem se po obědě prospala, celou cestu jsem (na rozdíl o Terezky) prozpívala a prokecala. Přijeli jsme až po půl osmé, takže jsme s Terezkou dostaly jen najíst a šly jsme spát na čuníka (tedy bez koupání).
04. 01. 2013 Dopoledne jsem přišla za mamkou do pokojíčku, koukla na zeď a zeptala se „Co to je?“. Mamka ukázala na to lamborghini, co jsem tam tuhle nakreslila propiskou. „Tohle? No, kdo tohle udělal?“ „Já!“ Chvíli jsem mlčela a pak dodala „Já bych si za to nejladši naplácala na zadek!“. Dopoledne jsme šly s Terezkou ven a odpoledne nás mamka pro změnu vzala na nákup, ale byla to pruda na entou. Mamka se v tomhle krámě nevyznala, běhala tam jak bludný Holanďan, Terezka v kočárku kvičela a snažila se pořád na něco dosáhnout a já taky každou chvíli o něco kňourala - že mám hladíka, že mám žízeň, že mě bolí nožičky, že chci sedět v kočárku… Nakonec mi mamka ucpala pusu čokoládovou koblihou, Terezka usnula a zbytek nákupu už se nesl v poklidném duchu. Doma jsem pak řádně poučila babičku, která mě oslovovala „Lucinko“. „Já sem byla na svatbě a byl tam plinc a ten plinc mi žikal možská panno. Tak mi taky žikej možská panna, jo?“
05. 01. 2013 Dopoledne odjel taťka na chalupu, mamka zavolala tetě Lence a společně jsme šly ven - teta, mamka, Lucka, Gábinka, Terezka a já. K všeobecnému překvapení jsme si s Luckou vyměnily své hračky - ona mi půjčila svůj nový ježíškovský kočárek a já jí půjčila svého nového Toystoráka. To všechno bez dohadování, breku a kňourání, že chceme své hračky zpátky a že je té druhé nepůjčíme. No, i takové divy se dějí. Teta nás šla vyprovodit až k domu, a protože si s mamkou ještě povídaly, my si hrály na honěnou. Pravda, jednou jsme utíkaly až k vedlejšímu vchodu a dost nás překvapil pán, co zrovna vyšel ven, takže už jsme se pak radši honily jen v bezpečné vzdálenosti u mamek. K obědu babička připravila kuřecí maso s hranolkama a rajčátkama, pro mě speciálně dala maso a hranolky na jeden talíř a rajčátka nakrájela na sólo talíř (neb jsem jich dostala skoro tolik, co oni tři dohromady). Usadila jsem se k talíři a začala se cpát. Pak ale přišla babička a decentně mě upozornila „Hele, Lucinko, sedni si k tomu správnýmu obědu. Ty rajčátka jsou jen příloha!“. No bože, takových řečí kvůli malé záměně talířů… Po jídle jsem si šla lehnout, protože mi bylo slíbeno, že když budu hodná a po obědě se vyspím, budu se moct večer dívat na pohádku v televizi. Pak přijela teta Monča (která vypadala, že jí praskne hlava z mého zpěvu), večer mě mamka naložila na třičtvrtě hodiny do vany a jak slíbila, tak konala. Večer jsem koukala na Madagaskar! Jen ta dohoda, kterou jsme předtím udělaly, mi dělala trochu problémy. Dle domluvy jsem po skončení pohádky řekla „Mamko, můžeš to vypnout!“, šla jsem si vyčistit zoubky a bez řečí odešla do postýlky. Tam ale nastal ten problém. I přes domluvu, že pohádka byla dlouhá, tak půjdu hned po ní spát bez čtené pohádky, jsem škemrala o přečtení „Aspoň klátkou!“. Mamka by bývala asi polevila, ale když zjistila, že v knížce, kterou mám u postele, jsou jen dlouhé, zařekla se, že dohody se mají plnit a já to nakonec musela zvládnout i bez pohádky.
06. 01. 2013 Ráno jsem sice vstala o půl sedmé, ale hned jsem si vyškemrala zapnutí pohádek a takhle jsem vydržela ležet v posteli až do třičtvrtě na devět. Asi po sedmé vstala babička a dědovi podala ovladač k televizi. Už odcházela, když jsem koukla na dědu a řekla „Poděkovals?“. Odpoledne jsem začala zničehonic počítat anglicky do 10. Vzápětí mi to v hlavě secvaklo a zeptala jsem se mamky „Máme tady ajped?“. Anglická čísla a nějaká ta slovíčka jsem se totiž naučila právě z něj… K večeru si mamka uvařila čokočíno, na něj si nastříkala šlehačku, ale než se do toho pustila, pustila jsem se do toho já. Babička řekla, že kdyby nevěděla, že sním úplně všechno, řekla by, že jsem pěkně vyčůranej labužník. No co - čokoládu jsem mamce nechala, jen jsem si tam nechala stříknout dva přídavky šlehačky a všechnu ji lžičkou vybrala.
07. 01. 2013 Před obědem mi mamka slíbila, že až se najím, půjdeme spolu ven. Jenže pak jí zavolal taťka, řekl, že pro nás nepřijede ve tři odpoledne, ale nejdřív v pět a mamka přehodnotila situaci - nejdřív jsem musela jít spát a pak teprve měla přijít na řadu procházka. Protestovala jsem, stávkovala jsem, kvičela jsem, že chci jít na procházku po obědě, ale nebylo mi to nic platné. Musela jsem do postele a přes to prostě nejel vlak. Sotva jsem se ale probudila, běžela jsem za mamkou a volala „Já už sem se vyspinkala. A spinkala sem dlouho a dlouho a dlouho! Pudeme ven?“. Mamka se domluvila s tetou Lenkou a za půl hodiny už jsem venku foukala s Lucinkou bubliny. Protože Gábinka ťapala část vycházky po svých, sice jsme obešly jen školní hřiště, ale venku jsme strávily hodinu. Krapet se nám ochladilo, takže byla mamka zmrzlá na kost, že skoro ani nemohla odemknout, ale vůbec ji nenapadlo, že když si nestěžuju na zimu, mohla by být zima i mně. Ruce, i když jsem měla rukavice, jsem měla jak dva ledy. Doma jsem si lehla na gauč, přikryla se dekou, koukala na televizi a ohřívala se. Pak přijel taťka a to už bylo šup, šup - honem naložit věci do auta a fofrem domů. I tak jsme přijeli až po půl osmé. Přesto, že jsem byla cestou plná elánu a zase jsem počítala anglicky, doma jsem si lehla na gauč, zavřela oči a vrazila si palec do pusy. Mamka se podivovala, co se děje. Chtěla mě odnést do postele, ale to se mi nelíbilo - za prvé proto, že bych měla hladíka a za druhé proto, že jsem chtěla koukat na pohádku v počítači. Jenže pak mi sáhla na čelo, vzápětí mi vrazila teploměr, a když zapípal, ukazoval 38°C. Mamka vypadala na kolaps, ale když mě přeměřila po večeři a měla jsem už jen 37,2°C, vypadala podstatně klidnější.
08. 01. 2013 V noci jsem mamku každou chvíli budila. Buď jsem si hlasitě povídala ze spaní, takže ke mně šla úplně zbytečně, nebo jsem kňourala a pak mamce tvrdila, že mě bolí čelíčko (protože mi na něj mamka celý večer a i v noci sahala, tak mě přeci muselo bolet), případně krčíček (několikrát se mě totiž ptala, jestli mě krčíček nebolí, tak jsem jí chtěla udělat radost). Taky jsem po několika měsících běžela v noci čůrat. Ráno jsem byla bez teploty, a když se mě mamka zeptala, jestli mě něco bolí, aby věděla, jestli můžu do školky, hned jsem měla jasno - nebolí mě vůbec nic a do školky můžu. Když mě taťka přivezl ze školky domů, mamka mi chtěla uklidit věci z batohu a ptala se mě, co jsem snědla ke svačině (vždycky mi dává dvě věci, abych měla na výběr). „Bonbónky!“ „Co žes' měla?“ „Bonbónky.“ „A kdes je vzala?“ To už jsem se začala v batohu přehrabovat a vyndala pytlíček se želatinovými bonbóny. „Ty sem dostala ve školce. Ale nespapala sem je celý a vzala si je domů, aby mě nebolelo bžíško.“ Odpoledne jsem se s mamkou domluvila, že půjdu na zahrádku foukat bubliny, a až mi bude zima, tak přijdu domů. Nabalila mě, chvíli jsem si tam pobyla a po půl hodině už jsem stála ve dveřích a volala na ni, že už je mi zima, a že jdu teda domů. To by tak hrálo, abych byla nemocná a nemohla do školky!
09. 01. 2013 Ráno mamka zavolala do školky, jestli mě tam může přivézt i dnes, a protože ještě volné místo bylo, hned jsem začala nadšeně pobíhat po bytě, že půjdu do kocoura. Nakonec mě tam i zpátky vezl zase taťka a já hned doma mamce vyprávěla, že byla s Janou ve školce Hanka. No musí být v obraze, že už tam s Janou spolupracuje někdo nový, když tam se mnou tak dlouho nebyla (když tedy opomenu její snahu dostat se do zamčené školky v době Vánoc).
10. 01. 2013 Ráno jsem krapet zaspala, s Terezkou vstal zase taťka, ale neměl zdání, že když jdu do školky, mamka mě budí před půl osmou. No, a protože mamka vstala až v osm, byla děsně překvapená, že mě dole nenašla. Pak už to bylo šup, šup - s oblékáním mi musela pomoct, protože jak jsem narychlo vstávala, byla jsem ukňouraná a nechtěla jsem se oblékat. Se snídaní už mi pomáhat nikdo nemusel a nakonec mě odvezl zase taťka. Když pro mě odpoledne přijel, Jana mu říkala, jaká jsem horkokrevná. Že prý zatímco všechny ostatní děti se vždycky snaží po příchodu udržet ještě chvíli v mikinách, já přijdu, hned se svleču do trička, a i když se mě každou chvíli ptají, jestli mi není zima, tvrdím, že je mi teplo. Domů jsem si přinesla obrázek slona, a zatímco jsem se s ním chlubila mamce, rovnou jsem jí řekla, že jsme ve školce dělali slona, ale venku prší a slon neuschnul, tak jsem ho musela nechat u kocoura (a tenhle obrázek byla jen taková rychlá náhražka, abych si mohla něco odnést domů). Taťka hned po příjezdu mamce hlásil, že „to dnes ve školce kašlalo jak o život“. Já jsem sice už před 3 dny začala smrkat, ale kašel se zatím naštěstí nedostavil, takže si mamka pochvalovala, že snad zabralo všechno to, co mi začala dávat na imunitu. Večer přijela babička z Hódyně, chvíli si se mnou pohrála, pak mě šla koupat, jenže pak najednou odešla a vrátila se až na přečtení pohádky. Ale zas o to víc pohádek jsem z ní vyloudila.
11. 01. 2013 Ráno nejen, že jsem se probudila s kašlem, takže mamčiny včerejší ódy na mou imunitu byly poněkud předčasné, ale taky s brekem, protože mi babička slíbila, že se mnou bude spát v pokojíčku, jenže ráno zela její postel prázdnotou. Pobrečet jsem si musela v pokojíčku, mamka mi totiž řekla, že nemám důvod kňourat, protože babička ještě přijede, a že mám přijít dolů, až budu vyplakaná. Babička nakonec přijela až na oběd a po jídle jsem byla vyhnaná do postele spát. Po příslibu, že až se probudím, tu babička pořád bude, jsem tedy odešla. Ale bylo to namále - babička totiž chtěla v době mého spánku odjet, ale když mamka řekla, že se mnou nevydrží, až se probudím, a prozradila, jak jsem fňukala ráno nad prázdnou postelí, babička názor přehodnotila a zůstala u nás až do půl šesté. Jen mamka trochu pozapomněla, že jsem odpoledne spala, večeři mi připravila už o půl sedmé, o půl osmé jsem byla po jídle a počítačové pohádce a před osmou už jsem ležela v posteli. Až když mě mamka slyšela povídat si ještě v devět večer, jí došlo, že jsem vlastně docela dlouho spala, a že asi jen tak brzo neusnu.
12. 01. 2013 Už od časného rána jsem chrchlala, div jsem plíce nevyplivla. Díky nachlazení jsem ale zase mohla hned ráno zalehnout na gauč pod deku, mamka mi pustila pohádky a až do oběda jsem u nich ležela. Po obědě mě nahnala do postele nahoru, abych si trochu odpočinula, ale já upozorňovala, že spát nechci. Stejně jsem tam musela jít, pobyla jsem tam, ale odpolední spánek za mě vzala Terezka s mamkou a já si celou dobu nahoře hrála. Dvakrát jsem pak chtěla jít dolů, ale mamka mi řekla, ať jsem ještě nahoře, že Terezka pořád spí a já bych ji probudila. Potřetí už jsem se ale přemluvit nedala, sešla jsem dolů a během minuty byla vzhůru i Terezka. Pravda, když jsem šla kolem postýlky, zrovna potichu jsem nebyla, ale stejně jsem pak děsně překvapeně mamku informovala „Hele, Telezka se plobudila!“. Odpoledne jsem snědla dva Tvaroháčky a k večeři jsem po poměrně dlouhé době snědla bez řečí celý chleba s rajčátkama a ještě si řekla o rajčatový nášup.
13. 01. 2013 Včera mi mamka zkusila dát nové kapky proti kašli a jak to tak vypadá, byla to změna k dobrému. V noci jsem kašlala opravdu málo, když už, tak krátce, ale o to zněl ten kašel hůř. Dokonce až tak, že se mamka v noci zvedla a šla mi dát ještě jednu dávku protikašlového sirupu. Po něm jsem spala až do rána prakticky zcela bez kašle, a dokonce jsem celou noc dýchala nosem. Až nad ránem bylo slyšet, že se mi ucpává a nedýchalo se mi nejlíp. I tak jsem ale vstávala až ve třičtvrtě na osm, když se vzbudila Terezka a už od rána bylo patrné, že jsem začala pěkně odkašlávat. Jen mamka hned předvídala, že to bude určitě jako při posledních dvou nachlazeních - první den dráždivý kašel, druhý den pěkné odkašlávání a od třetího dne na další minimálně týden znovu starý dobrý dráždivý kašel.
14. 01. 2013 Protože mamku čekalo odpoledne trhání zubu, byla už od rána celá nervní, takže půlku dopoledne strávila běháním na záchod a zbytek vařením. Pro mě to ale mělo nespornou výhodu. Protože měl taťka hodně práce, povolali naši do služby prababičku pro případ, že by mamku ten zub (vlastně jen díra po něm) bolel a nebyla provozuschopná. Ta přijela v době, kdy už byla mamka doma. Nakonec se ukázalo, že z mamčiny původně plánované obří bolesti nic nebude - zaplať Pánbůh, že babička stihla přijet dřív, než na to mamka přišla, jinak by byl její příjezd v ohrožení a já bych si zase musela vystačit jen s našima.
15. 01. 2013 Babičku jsem nechala pěkně prospat a já sama spala až skoro do čtvrt na devět. Taky jsem si mohla přispat, když jsem kvůli kašli nemohla do školky. Ale o rukodělnou práci jsem rozhodně nepřišla, pomáhala jsem totiž babičce s drožďovými knedlíčky do polívky a šlo mi to fakt báječně! Nejdřív jsem je dělala kulaté jako babička, ale pak jsem přišla s inovací a tvořila jsem šištičky. No co - kulaté pak v polívce stejně nejdou krájet, zatímco šištičky nebudou tolik utíkat po talíři! Po dlouhé době taky mamka vytáhla korálky a s nima taky nové šablony. Nejdřív jsem si vybrala panenku, ale byla moc velká, tak jsem změnila názor a dělaly jsme krokodýla. I ten byl ale docela velký, takže jsme udělaly polovinu a zbytek si nechaly na příště. Odpoledne se mi nedařilo usnout, nakonec jsem sice usnula, ale celkem dost pozdě, takže jsem se vzbudila až ve čtvrt na šest. Večer mamka přišla s velkou novinkou - nejdřív se mě zeptala, jestli se chci opravdu odnaučit cucání palce (na což jsem jí prozatím vždycky odpověděla, že jo, ale vlastně jsem to nikdy nemyslela až tak úplně vážně) a ona mi pak řekla, že to je dobře, a protože je od toho cucání okousaný, zalepí mi ho. Hmmmm, zřejmě si myslela, že náplast mi zabrání v cucání a úplně blbý nápad to nebyl. Ostatně ještě ve čtvrt na jedenáct jsem nespala, a když mamka přišla zkontrolovat, kde mám palec, na rovinu jsem jí řekla, že to bez palečku nezvládnu. Taky jsem se přiznala, že jsem to zkoušela sundat, ale nešlo to. Evidentně to na ni neudělalo žádný dojem a nijak na to nereagovala, tak jsem se pokusila o malou lest. Řekla jsem, že mě bolí jiný prstíček, a že ho potřebuju zalepit. A než se mamka stihla zvednout a dojít pro náplast, poradila jsem jí, ať sundá tu náplast z palečku a nalepí to na druhej prst. Prokoukla to a vše zůstalo tak, jak to bylo. A v noci, když šla spát i babička, dělali si naši srandu na téma baterka. Tu si totiž babička s sebou přivezla, aby v noci někde nenarazila, a já ji dnes odpoledne děsně nutně potřebovala. Dokonce jsem mamce odpoledne (budiž mi polehčující okolností to, že už se stmívalo) tvrdila, že tu baterku potřebuju na záchod, abych tam viděla. Naši se pak smáli, že jestli jsem to vysvítila, tak si babička bude muset nalepit na čelo jedno z mých světýlek z okna jako čelovku a na cestu jí pak bude blikat sněhulák.
16. 01. 2013 Po obědě jsem byla zase vyhnaná do postele, ale už po 30 minutách jsem si to hasila dolů s tím, že se mi nechce spát. Nakonec mě k návratu zpátky přiměl fakt, že si ke mně do pokojíčku šel lehnout (a dívat na film v počítači) taťka. Stejně jsem ale nespala a večer jsem byla náležitě protivná a ufňukaná. Dle původní dohody jsem neměla mít žádnou pohádku v počítači, protože jsem nespala odpoledne, a měla jsem jít brzo spát. Ale protože jsem nadstandardně dobře a rychle snědla večeři, mamka mi povolila jednu pohádku s tím, že jakmile skončí, nebudu škemrat o další, vyčistím si zuby a půjdu spát. Pravda, nebylo to úplně tak snadné, chvíli jsem totiž otálela s převlékáním do pyžama, ale nakonec jsem poslechla a všechno ostatní už šlo jak po drátkách, takže jsem nakonec nebyla ochuzená o nic a došlo i na čtenou pohádku. A protože se mi večer podařilo namočit náplast při mytí rukou, mamka řekla, že ho necháme chvíli odpočinout a před spinkáním ho zase zalepíme (i když to až tak funkční nebylo, stejně si mamka několikrát během dne všimla, že náplast není až tak úplně suchá a s vodou to nemělo nic společného). Jenže na to pak zapomněla a já šla do postele bez náplasti. Když jsem to zjistila, upozornila jsem na to mamku, která se mnou ještě byla nahoře a četla mi pohádku. Na otázku, jestli to zvládnu bez náplasti a bez cucání palce, jsem pohotově přislíbila, že jo. Mamka dočetla, odešla a za 5 minut mě přišla zkontrolovat - už jsem spala a ruce jsem měla spořádaně pod hlavou, mamka mě přikryla, já se lehce probrala, přetočila se na druhý bok a ani tehdy jsem si palec do pusy nestrčila.
17. 01. 2013 Dopoledne jela mamka s Terezkou na cvičení (zatímco já zase místo školky tvrdla kvůli kašli doma), ale když se vrátila, přijela s dárečkem pro mě. Nejdřív jsem jí teda musela slíbit, že si přestanu cucat palec - to byla podmínka, abych ten dáreček dostala. Pro dáreček bych slíbila cokoli (že je to slib jen na dobu určitou, jsem jí samozřejmě nevyprávěla), a aby mi s tím odnaučováním mamka pomohla, začarovala mi ještě ruce. „Čáry, máry, ať už ti ten paleček nechutná!“ Po začarování konečně přišel na řadu ten dárek - mamka se pochlapila a svolila k mému zkrášlování - koupila mi lak na nehty (jen se jaksi pozapomněla zmínit, že je to hořký lak proti kousání nehtů, a jakmile strčím palec do pusy, poznám to na vlastní kůži) a hned mi je přetřela. A patrně proto, že je paleček největší, přetřela mi ho hned dvakrát. Byla jsem nadšená a pořád si ty nehty prohlížela. Když jsem šla odpoledne spát (teda aspoň to si mamka myslela), dokonce jsem odnesla mamce Šášu se slovy „Na, mami, já ti tady dám plo Telezku toho Šášu, jo? Já mám totiž nanehtovaný ty luce, tak si stejně nemůžu cucat palec, viď?“. Jen spát se mi teda nechtělo, tak jsem si víc jak dvě hodiny hrála v pokojíčku, a když jsem pak chtěla jít dolů, mamka mě upozornila, že Terezka pořád spinká. I když tím asi nemyslela, že mám zůstat v pokojíčku, s brekem jsem utekla do pokojíčku. Chvíli jsem si hrála a pak, někdy před půl pátou, se najednou rozhostilo ticho. Mamka hned věděla, odkud vítr vane, a nechala mě spát půl hodinky, abych trochu načerpala síly. Když mě přišla probudit, hned jsem se začala usmívat a mamka ze mě začala dolovat informace. „Hele, Lucinko, nezkoušelas' ochutnat ten paleček? Mě by zajímalo, jestli to naše kouzlo funguje.“ Nahodila jsem veledůležitý výraz a odpověděla „Já si tam zkusila stlčit paleček a žekla sem: Fuj! Ble! Konec! A šla sem se nabumbat.“. Mamka se spokojeně usmála (vědoma si toho, že informace o nutnosti se napít byla jasnou známkou ochutnaného laku), ale přesto si nalákla nehet i sobě. V mé nepřítomnosti strčila prst do pusy…a pak vypila čtvrt litru čaje, aby ten hnus z pusy vyhnala!

43. měsíc

18. 01. 2013 Už včera večer si mamka povšimla mého červeného fleku pod okem a nepozdával se jí. Dnes ráno už bylo jasno, že mi rýma teče ven i očima. Sotva jsem se probudila, posteskla jsem si, že nemůžu koukat očíčkem, ale než na to babička zareagovala, v oku jsem se pošťourala a všechen bordel vydloubla, abych zase viděla. I tak nás s Terezkou ale mamka hned po snídani naložila do auta a jely jsme k Paňdoktorce. Před námi šla do ordinace jiná holčička, se kterou jsme si v čekárně malovaly, a když se z ordinace začalo ozývat „Au, au, au, mami, to bolí!“, trochu mě to vyděsilo, ale mamka mě hned uklidnila, že holčičku něco bolí a asi má trochu strach, ale já už jsem velká a návštěvy u Paňdoktorky zvládám na jedničku. Měla pravdu, dělala jsem všechno, co Paňdoktorka potřebovala a chtěla a za to jsem pak dostala bonbónek, který tam prý mají připravený pro šikovné holčičky. Mamka mi ho chtěla rozdělat, ale já se s ním chtěla nejdřív pochlubit babičce. Taky jsem jí ho hned po příchodu domů ukázala a konečně ho mohla sníst. Po obědě se mnou šla nahoru spát babička, teda původně si myslela, že jdeme spát, ale místo toho jsme tam strávily dvě hodiny, během kterých jsem zavřela pusu jen na pár vteřin. Pak jsem s mamkou konečně doskládala krokodýla, aby ho mamka mohla vyžehlit a já mohla babičce ukázat, co jsme to vlastně vytvořily. Mamka se mě taky ptala, co já a paleček a vůbec z toho nebyla chytrá. Nejdřív jsem jí řekla, že si ho necucám, protože mi nechutná, a pak jsem zase řekla, že si ho cucám. Každopádně jsem ale už včera odpoledne odnesla mamce Šášu (který byl synonymem pro usínání a cucání palečku - jakmile jsem vzala Šášu do ruky, vrazila jsem palec do pusy) a ani večer jsem se ho nedožadovala a spala bez něj. Dnes jsem si ho všimla na chodbě a jen jsem konstatovala, že to už je Terezčin Šáša, a že já už ho nepotřebuju. Večer jsem statečně zvládla kapičku do oka, kterou mi naordinovala Paňdoktorka a během chvíle jsem spala - taky aby ne, když jsem odpolední šlofík zase bojkotovala.
19. 01. 2013 Dopoledne jela mamka na nákup a já mezitím předpřipravila oběd - oloupala jsem cukety a brambory. Pak jsme s babičkou ty cukety obalily, já v mouce a babička ve zbytku. Nebylo divu, že jsem se toho nemohla dočkat a chvíli jsem odmítala i mou oblíbenou brokolicovou polévku. Po obědě mamka vyměnila baterky hracím oslíkovi, který hýbal do rytmu ušima. Ten přežil celé mé dětství a mamka ho měla v plánu předat Terezce. Ta ale po obědě usnula a já si osla vypůjčila do pokojíčku. V objetí s ním jsem dokonce i usnula, ale když jsem se probudila a vrátila se dolů, oslík se (sám) rozbil a přestal mrskat ušima, prevít jeden línej. Od odpoledne do večera uplynulo patrně tolik času, že mamka úplně zapomněla, že jsem dnes po obědě spala, a když jsem se po večeři dožadovala přídavku v podobě pohádky v počítači, řekla mi, že jsem po obědě nespala, tak je konec pohádek a musím do postele. „Spala sem!“ „Ale nespala.“ „Spala sem!“ Až když se do toho vložila babička a potvrdila má slova, neměla mamka cestu zpět… Těsně před odchodem do postele mi opět přelakovala nehtíky mým lakem, aby se mi krásně leskly. Se spánkem to bylo trochu náročnější, díky tomu, že jsem usnula celkem pozdě odpoledne, jsem si ještě o půl jedenácté povídala v posteli.
20. 01. 2013 Dnes jsem byla opět zapojená do procesu. Nejdřív jsem dělala s babičkou vánočku a válela válečky, ze kterých ji splétala a pak mi mamka připravila brambory, abych je zase oloupala k obědu. Už jsem ale měla nějaké unavené ruce a škrabka mi sjela po bramboře na palec a tam se mi zaryla. Nijak dramaticky, ale pár kapek krve vyteklo, ale pro mě to bylo, jako by proběhla řežba. Taky jsem z toho žila celý zbytek dne! Mamka se mě opět ptala, co já a paleček, tak jsem znovu řekla, že si ho necucám, protože mám nanehtovaný ty ruce. Ostatně si mohla sama všimnout, že ode dne, kdy jsem jí předala svého spacího Šášu se slovy, že už ho nepotřebuju a může ho dát Terezce, jsem se po něm ani jednou neptala. A to moc dobře ví, že jsem si hned všimla, že ho položila na jídelní židličku na chodbě. Přesto, že kolem něj několikrát denně chodím, mě ani jednou nenapadlo si ho vzít. No to je přece jasná známka toho, že si ten palec fakt necucám! Odpoledne jsem zase chvíli řádila v pokojíčku a pak se trochu prospala. Naštěstí ne tak dlouho jako včera, takže jsem po deváté (a po dvojím vylití vody na zem) usnula.
21. 01. 2013 Ráno tedy nebylo úplně povedené. Sice jsem se docela ochotně převlékla, ale pak to začalo. Terezka za mnou vlezla na gauč, a protože jsem ji tam nechtěla, začala jsem ji od sebe odstrkovat. Vygradovalo to tím, že jsem ji prostě šla sundat, na což ona zareagovala šíleným řevem. To pochopitelně okamžitě přivolalo mamku a já to pak měla expresně první třídou letecky (tedy zmítající a vztekající se v mamčině náručí) do pokojíčku. Jako pokaždé jsem se tam do sytosti vyvztekala a dolů už jsem přišla znovu usměvavá s tím, že už jsem hodná a ať mamka posadí Terezku na gauč, že jí tam budu nosit hračky. Po obědě jsem šla zase nahoru do pokojíčku, ale místo spánku jsem si tam celé tři hodiny, co Terezka spala, hrála a dováděla. Párkrát jsem si nahoru zavolala mamku, ta když viděla ten binec, tak mi přislíbila vitamínový bonbónek, když ten bordel uklidím. Požádala jsem ji o pomoc ve formě rad, co kam patří. Když došlo na panenku, mamka řekla, ať ji položím do postýlky. „Ale vona je moklá!“ „Jak to, že je mokrá? Ty's tady zase rozlila vodu????“ „Neeeeeeee.“ „Tak rozlila, nebo ne?“ Sklopila jsem hlavu, nenápadně ukázala na zem a řekla „Ale jen malinko sem tady kápla!“. Mamce tedy chybí dostatek fantazie a představivosti, protože mi řekla, že fakt nechápe, proč je ta panenka mokrá skrz na skrz, když mi ukáplo jen pár kapek. Pak mi šla radit z polohy vleže a k tomu použila mou postel! „Tadyto není tvoje postýlka, tady nelež, ty máš svoji postýlku, poď, já ti ukážu kde!“ Večer vypadal o poznání hůř, než dnešní ráno. Tak dlouho jsem ignorovala mamčiny výzvy k vyčištění zoubků, kápnutí do oka a odchodu do postele, až se naštvala a řekla, že když neposlouchám, nebude žádná čtená pohádka. Skončilo to mým hysterickým pláčem, který u mě už mamka hodně dlouho neviděla. Nahoře mi jen rozsvítila světýlka, ale jinak si stála za svým - bez pohádky. Když odešla, ještě chviličku jsem plakala, ale opravdu jen chviličku, a pak jsem zavřela oči. Taky jsem byla utahaná, když jsem celý den nespala. Po chvíli ticha mě šla mamka nahoru zkontrolovat a babičce pak dole vyprávěla, že prý celý ten můj záchvat měl jedno pozitivum - má prý skoro 100% jistotu, že už si necucám palec. V případech jako tenhle, mě totiž palec v puse vždycky uklidňoval, ale já ležela v posteli s rukama pod hlavou.
23. 01. 2013 Odpoledne mamka přišla s návrhem zahrát si nějakou hru a vyhrálo Safari. Rozložily jsme herní plán, postavily na něj zvířátka a šest z nich jsme schovaly pod křoví. Postupně jsme odebíraly z herního pole zvířátka, až mamka konečně stoupla na křoví a musela uhodnout, které zvíře je pod ním schované. „Co tam asi tak bylo? Já myslím, že tam byl hroch.“ „Hele mamko, já ti poladim, je tam takový zvíže a má hžívu.“ „Prdlajs, je tam hroch!“ „Není!“ Odklopila křoví, objevila lva a vyhrkla „No to snad není možný, tys to věděla, tys nekecala!!!“. Pak jsem vzala zase jednou vodovky, namalovala pár obrázků a hned mamce popisovala - „To je holčička, ktelá zlobila a blečela na maminku. A je víla Amálka zlobivá.“. Nedá se nic dělat - dnes byli všichni zlobiví, jen já byla hodná, až to dveřma třískalo.
24. 01. 2013 Ráno mě mamka přišla vzbudit, abychom přijely zavčasu do školky. Sotva došla k mojí posteli, oči jí málem vypadly z důlků - načapala mě s palcem v puse. Do školky jsem jela po dlouhé době, kdy jsem byla pořád nastydlá, takže jsem se sice těšila, ale měla jsem o něco delší rozjezd. Mamku jsem ale nepotřebovala a nechala jsem ji hned odejít. Ostatně stejně nemohla čekat, jela s Terezkou na nějaké jejich cvičení, do školky jsme přijely o čtvrt hodiny později než obvykle, takže logicky přijela pozdě i na to další cvičení. Ve znamení pozdního příjezdu se nesl i mamčin odpolední příjezd, ale já to vůbec neřešila a do jejího příjezdu jsem si hrála. Doma jsem se naobědvala a odešla do pokojíčku. Ale co čert nechtěl, zrovna, když mamka potřebovala, abychom s Terezkou co nejdýl spaly a ona mohla dělat dort, spala Terezka jen chvilku, já jako obvykle vůbec, a jakmile jsem slyšela, že je Terezka vzhůru, běžela jsem do obýváku. Byť se mamka zpočátku bránila, nakonec svolila a já jí mohla pomáhat s tvorbou marcipánových bodlin. Ona je tvarovala a já krájela nožem na potřebnou délku.
25. 01. 2013 Dopoledne pokračovala příprava dortu a tentokrát jsem mamce pomohla s těstem - přisypávala a přilévala jsem suroviny. Do pomoci mamce jsem se tak vžila, že když jsem si odskočila na záchod a objevila na své stoličce u linky postavenou Terezku, kterak kouká mamce pod ruce, rozčílilo mě to natolik, že jsem ji málem shodila dolů. Na poslední chvíli tomu zabránila mamka, ale vytočilo ji to natolik, že jsem si pak pěkně vyslechla. Večer, když mi mamka připravovala večeři, padla v poslední době už ohraná otázka. „Lucinko, a cucáš si palec?“ „Necucám!“ „Tak to je dobře. A víš co? Že's dnes byla tak hodná, tak já ti ještě před spaním naláknu nehtíky!“ Zatímco taťkovi cukaly škodolibě koutky, já se začala okamžitě radovat.
26. 01. 2013 Jen co jsem sešla ráno do obýváku, vzpomněla jsem si na včerejší tvorbu a zeptala se mamky „Mamko, můžu se podívat na ten doltíček?“. Mamka ho vyndala z lednice, ukázala mi ho a já byla naprosto uchvácená. „Ten je klásnej!!!“ „A představ si, že tatínek k němu měl výhrady a nelíbil se mu.“ Zamračila jsem se, zvedla ukazovák a řekla „Ale já mu žeknu syčáku, von je hezkej!“.
27. 01. 2013 Ještě včera děda zvažoval, že by si vzali do ložnice nejen mě, ale i Terezku. Když se pak dozvěděl, že se Terezka v noci budí, rázem změnil názor. No, to ještě netušil, co si pro ně nachystám já. Ve čtvrt na pět jsem se vzbudila s tím, že tam lítají mouchy. Bylo mi povoleno vlézt k dědovi do postele (ostatně to bylo i nezbytně nutné, ruce i nohy jsem měla jako ledy, děda mi totiž jako peřinu na noc dal prázdný povlak), ale nejdřív jsem se tam vrtěla, takže děda neměl šanci usnout, pak jsem tvrdila, že mám hladíka a před šestou už jsem se začala vehementně dožadovat pohádek, které mi vždycky děda ráno pouští. To, že v tu dobu ještě žádné nešly, jsem v potaz nebrala a dědovi nezbylo, než se mnou vstát. No, kdyby to býval věděl, možná by večer pozměnil názor. Taková Terezka spala až do čtvrt na osm.
28. 01. 2013 Ráno jsem se vzbudila zase až po Terezce, to bylo krátce po půl osmé. Mamce poslední dobou dopřáváme kvalitní spánek. Dopoledne jsem se zničehonic sebrala a odešla si hrát do pokojíčku, dolů jsem se vrátila, až když jsem slyšela vzteklou Terezku, kterou mamka právě přebalovala. Musela jsem jí běžet na pomoc, když ji sama nezvládala! O co ochotněji jsem šla do pokojíčku dopoledne, o to problematičtější to bylo po obědě. Nakonec se mi podařilo vyškemrat si na odchod kus marcipánové hrušky z Terezčina narozeninového dortu, a když se Terezka probudila, dostala jsem kousek dortu, ale vyžrala jsem z něj prakticky jen marcipán a zbytek ujídala až do večera. Večer mi mamka napustila vanu a já se koupala celou dobu, co mamka krmila Terezku. Po vykoupání a převlečení do pyžama mi mamka donesla večeři, pustila v počítači Rychlou Rotu, a jakmile skončila druhá pohádka, hned jsem si běžela do koupelny vyčistit zuby a šla jsem nahoru, aby mi mamka přečetla ještě nějakou pohádku. To by bylo bývalo klaplo, ovšem jen za předpokladu, že by si mamka nevšimla otevřeného gelu na Terezčiny zoubky, který jsem ukradla odpoledne z ložnice a napatlala ho v pokojíčku po zdi. V tu chvíli mamka viděla rudě a místo pohádky jsem musela absolvovat dlouhou debatu, na téma „to se nedělá“. Sice mi řekla, že za tohle si pohádku nezasloužím, ale podařilo se mi z ní vydolovat aspoň přečtení dvou básniček. Když odcházela dolů, nechtěla jsem, aby zhasla, tak jsme se domluvily, že mi mamka nechá rozsvíceno, ale bez upozorňování za chvíli zhasnu sama od sebe. Dopadlo to tak, že na mě 3x volala, ať zhasnu a já jí pokaždé tvrdila, že mi to nejde. Až když mi pohrozila, že půjde zhasnout sama, jsem zhasnula. O půl hodiny později, když už jsem dávno spala, mamka zjistila, že jsem si potom znovu rozsvítila a nakonec usínala při světle.
29. 01. 2013 Ráno jsem se vzbudila a s nadšením sobě vlastním zjistila, že je úterý, takže pojedeme do školky. Když mě odpoledne mamka vyzvedla a přijely jsme domů, byla jsem na vrcholu blaha, mamka měla k obědu připravenou hromadu řízků! A proč zaplácávat žaludek bramborama, když před člověkem leží halda masa, že? A po pořádném žvanci zase jednou následoval po dlouhé době poobědní šlofíček.
30. 01. 2013 Ráno mě mamka vzbudila ve třičtvrtě na osm s tím, že pokud si pospíším a rychle se obleču a nasnídám, zkusí zavolat do školky, jestli by mě mohla přivézt. To byla panečku motivace! Fofrem jsem se převlékla, kopla do sebe misku s čokokoulema a v devět jsme byly ve školce jak na koni. K obědu už jsem cestou domů škemrala o řízeček, jenže mamka měla připravený oběd jiný. Nějakou dobu mi trvalo, smířit se s faktem, že řízek nebude, ale když přede mě předložila svíčkovou, zdlábla jsem svou porci během krátké chvíle a ještě si dvakrát přidala. Po obědě jsem ochotně odešla nahoru, ale rozhodně ne s úmyslem spát. Mamce ke štěstí stačilo, že jsem si tam hrála a nechala dole Terezku v klidu spát. Pak jsem jednou zkusila jít dolů, ale pořád chrupala, tak jsem odešla zpátky do pokojíčku, ale chvíli po mém odchodu se vzbudila. Zareagovala jsem okamžitě a střelhbitě a hned seběhla dolů. Večer mi mamka pustila pohádky docela brzo, takže z toho káply hned tři díly, ale když jsem šla spát, začalo pršet a já volala na mamku, že se bojím deště. Nevymluvila mi to, ale dala mi dobrou radu - přikrýt si hlavu druhým polštářem a během chvíle jsem byla tuhá.
31. 01. 2013 Dnes jsme pokračovaly ve školkovém maratonu, takže měla mamka s Terezkou dopoledne jen pro sebe. Odpoledne jsem opět nespala, zato jsem si za malou úplatu uklidila po dlouhé době pokojíček. Když bylo hotovo, zavolala jsem na mamku, aby se na to přišla podívat (protože mi bylo jasné, že to v tomto stavu moc dlouho nezůstane). „Teda Lucinko, paráda! Tos mě teda překvapila. Jen tu ještě douklidíme, jo?“ „A ploč?“ „No, tadyty malý věci, cos naházela všechny na jednu hromadu, místo abys je uklidila na svoje místo.“ „Dyť to je uklizený!“
01. 02. 2013 Ve stylu posledních dní mi i na dnešek mamka slíbila školku, když budu stíhat. A protože to vypadalo nadějně, v 8.07 volala Janě, jestli můžeme přijet. Lehce rozespalý hlas na druhém konci telefonu mamce sdělil, že jsou prázdniny. No, tak to už byla po našem vánočním dobývání se do zamčené školky už druhá trefa do sbírky! Začala jsem plakat, že chci do školky a mamka, aby mě umlčela, mi slíbila aspoň výlet. Protestovala jsem, že nechci na výlet, ale do školky, ale bylo mi to houby platné. Nezbylo mi, než si vystačit aspoň s usmolenou procházkou na Anděla, což mamka spojila s nákupem. Jen jsme zvolily skutečně vycházkové tempo a mamka jaksi nehlídala čas, a když ve třičtvrtě na dvanáct zjistila, že jsme v Tescu, já mám hlad, cesta domů nám zabere přes půl hodiny, doma není uvařeno a v jednu už máme být s Terezkou u Paňdoktorky, lehce se orosila. Nakonec to vyřešila šalamounsky - zavolala taťkovi, ten byl právě na cestě z práce domů, tam ohřál jídlo pro Terezku, vzal věci na přebalení, a než za námi přijel, my si s mamkou koupily oběd u Mekáče. Bylo to jen tak, tak, ale všichni jsme se stihli najíst a v jednu jsme už seděli v čekárně. Doma jsem si pak opakovala nabyté vědomosti o sobě samé. Ukázala jsem mamce 3 prsty a řekla „Je mi takhle.“. Pak jsem ještě ukázala malíček a podotkla „A eště sem tlochu povylostla!“. No, a vzhledem k tomu, že jsem odpoledne nespala, večer jsem usnula doslova jako miminko.
02. 02. 2013 Dopoledne jsem si nenápadně (aspoň jsem si to myslela) sáhla do lednice a vyndala marcipánové jablko z dortu. Zjistila jsem, že si toho naši všimli, ale nic neřekli. Ostatně proč taky - kousek jsem ujedla a sama od sebe zbytek odnesla. Jen mi nešla otevřít lednice, tak mi mamka doporučila jít si nejdřív umýt ruce, ať všechno neopatlám. No, a když jsem se vrátila a dělala, že nevím o tom neuklizeném marcipánu, který jsem položila na kuchyňskou linku, připomněl mi taťka, že jsem něco zapomněla uklidit. „Ale to bych si ušpinila luce!“ No, a tak nezbylo taťkovi nic jiného, než zvednout zadek od počítače a jít marcipán uklidit do lednice místo mě. Před obědem jsem pro změnu chtěla čokoládu, ale to už byla mamka rezolutní a zatrhla mi to, že prý až po obědě, pokud dojím. Během pár minut jsem snědla celý oběd, přidala si, pak jsem řekla, že už jsem dojedla, a že jdu nahoru. Až na schodech jsem se zastavila a řekla, že „Teď už bych chtěla tu čokoládičku“. Mamka splnila slib, a protože jsem jedla na jedničku s hvězdičkou, čokoládu jsem dostala. Nahoře mě to tentokrát moc nebavilo, a protože bych dole rušila Terezku, mamka mě vypustila na dvorek. Když jsem se vrátila, taťka mi pomohl zout boty a řekl mi, ať si sundám bundu. Podívala jsem se na mamku a řekla „Von se taťka zbláznil, viď?“ „Proč?“ „Von si myslel, že si umim sundat sama tu bundu, ale to já neumim!“.
03. 02. 2013 Před polednem se taťka domluvil se strejdou Markem, co má Justýnku, že se v poledne sejdeme v restauraci. Mamka ji objednala kuřecí vývar a řízek. Měla jsem takový hlad, že jsem ani nechtěla odejít do hracího koutku - co kdyby mi přinesli jídlo a naši mi to snědli? S polívkou jsem se trochu courala, ale řízek jsem snědla celý, na rozdíl od mamky, která třikrát odešla ven nadýchat se čerstvého vzduchu a odmítla obědvat, protože se jí prý udělalo špatně, nebo Justýnky, která se v jídle ďoubala a i knedlík se svíčkovou omáčkou jedla rukama. Domů jsme se vrátili o půl třetí, původně bylo v plánu jet na Butovice, kde se hrálo divadlo, jenže mamce bylo pořád ouvej a místo odjezdu si šla lehnout do postele a já si šla aspoň hrát do pokojíčku. Překvapivě jsem pak usnula, a zatímco jsem spala, začala mamka řešit své žaludeční nevolnosti a zvracela jak Amina. Když jsem se o půl šesté probudila a sešla dolů, mamka už polehávala na gauči a odháněla mě od sebe, abych to prý od ní nechytla. No to byla voda na můj mlýn - být nemocná je synonymem pro celodenní ležení u televize! „Tys mě nakazila, já sem taky nemocná. Já si tady lehnu a ty mi pustíš mi pohádky, jo?“ Krátce před šestou mamka usoudila, že bude lepší mi ty pohádky přeci jen pustit, asi chtěla mít klid na to svoje marodění. Nemusela jsem se koupat, takže mi taťka pustil Rychlou rotu na počítači hned a donesl mi k tomu Tvaroháček, abych aspoň něco snědla, i když jsem mu říkala, že ho nechci a přinutil mě začít jíst. Snědla jsem jen jednu lžičku a za čtvrt hodiny už začala kňourat, že budu blinkat. Taťka mi v tu dobu možná ještě nevěřil, ale že jsem nelhala, pochopil v okamžiku, kdy se mnou mířil do koupelny a já těsně před ní vyhodila Tvaroháček a většinu oběda do jeho tenisek, mých bot a poblinkala jsem sama sebe od hlavy až k patě. Pak to jelo jak na dráze - znovu jsem se poblinkala ve vaně, když mě taťka oplachoval, pak jsem si sedla zpátky k počítači, ale moc jsem z toho neměla. Taťka mi přinesl kbelík a každou chvíli jsem nad ním byla nakloněná. Po dvaceti minutách jsem se zvedla od počítače a odcházela nahoru do pokojíčku, čemuž mamka na poslední chvíli zabránila, abych nezůstala v tomhle stavu v pokojíčku bez dozoru. Nakonec mi ustlali na gauči, přikryli mě a já se snažila usnout. Sice se mi to dařilo, ale každých 15 minut jsem se probudila a jen tak, tak se naklonila ke kýblu. Jednou jsem do něj dokonce spadla, když jsem se snažila otočit - inu gauč je podstatně užší než moje postel. Bohužel v té době nebyl zcela prázdný, takže následovalo další převlékání. V deset v noci, když jsem v sobě nedokázala udržet ani kapku tekutin a pořád jsem se budila na blinkání, taťka zavolal Pandoktory. Než přijeli, chtěl mě začít oblékat, ale ve chvíli, kdy se mě snažil posadit, jsem se začala bezvládně klátit. Hned mi zvedl nohy nahoru, mamka mi začala otírat obličej mokrým kapesníkem, a když přijeli Pandoktoři, koukli na mě a řekli, že budu muset do nemocnice. Se mnou jela mamka, která na tom ale upřímně řečeno nebyla o moc líp, než já. Zavedení kanyly jsem zvládla na jedničku s hvězdičkou, ukáplo mi pár slziček, ale ani jsem se při tom nijak hlasitě neprojevovala, takže když bylo po všem, jedna sestřička, která tam celou dobu něco psala, řekla, že ani nepostřehla, že už mi ji zavedli. Dostala jsem protiblinkací lék a pak mi kapali jídlo a pití do žaludku rukou. Ve čtvrt na dvanáct jsem se konečně dostala do postele. Ještě jednou jsem si blinkla a začala usínat. Toho využil Pandoktor a vyhnal mamku, aby si sama došla za Pandoktorem pro dospělé, že prý mě do jejího návratu pohlídá. Ač se jí moc nechtělo, nakonec tam opravdu odešla.
04. 02. 2013 Mamčin noční odchod k Pandoktorovi pro dospělé mě nijak zvlášť netrápil. Dokonce jsem se jednou probudila na blinkání, tak jsem dostala ještě jednou protiblinkací lék, a pak, protože nade mnou svítilo pořád světlo, jsem odmítla spát. Pandoktor pak mamce vyprávěl, že první, co jsem řekla, bylo, že zítra nepůjdu do školky. Pak prý si začal říkat, že to asi bude perná noc, protože jsem vypadala naprosto vyspalá a čerstvá. Ale když Pandoktor zavelel, že se teď spinká, tak jsem zavřela oči a během pár minut usnula. Mamka se vrátila až ve dvě, zatímco jsem spala, nechala si taky nakapat jídlo a pití do ruky, a protože ani přesto nevypadala nejlíp, přivezli jí k mojí posteli postel (i když všichni ostatní si museli vystačit jen se židlí), aby nemusela ležet na zemi. Jenže jak tam ty naše postele rovnali vedle sebe, šťouchli do mojí postele, tím mě probudili, a protože se pořád svítilo, opět jsem se probrala a až do čtyř kňourala. Že nechci spinkat, že neumím zavřít očička (přestože se mi celou dobu klížily a násilně jsem je pořád otevírala), že chci domů, že to (tedy kapačku) nechci v ruce, že mě ta ručička bolí… Nepomohlo ani mamčino vyprávění pohádek, aby se mi líp usínalo. Nakonec jsem mamku poprosila, mi pomohla zavřít oči a stačilo, aby mě párkrát pohladila po čele, a už jsem spala. Před půl šestou mamku pro změnu vzbudil ruch odvedle, v 6 odcházel první spolutrpící, před sedmou druhý, což probudilo mě, a my dvě tam nakonec zůstaly samy. Čekalo se, jestli nebudu blinkat, když se napiju, a ještě se čekalo na to, až se vyčůrám. Než jsem to ale zvládla, pro změnu se to zvrtlo s mamkou - odskočila si na záchod, tam zvládla omdlít, při tom se praštit do hlavy a ruku zabořit do záchodové mísy. Vrátila se celá rozklepaná, zpocená a bílá. Když ji Pandoktoři viděli, usoudili, že takhle domů rozhodně nemůže, a i když to byli Pandoktoři pro děti, zavedli mamce znovu kapačku (kterou už měla v noci, ale zase jí ji vyndali) a připojili jí vedle mě. Já dostala piškoty a čaj, Paňsestřička mi pustila v televizi pohádky a mamka mezitím vedle mě kapala a spala. V poledne přijel taťka s dědou a Terezkou, mě si odvezli domů a mamku jsme nechali v nemocnici. Děda si naivně myslel, že budu unavená a zmožená, a že budu zbytek dne polehávat, ale šeredně se mýlil. Bylo to přesně naopak - kapačky mě nabudily a nadopovaly na několik dní dopředu. Nakonec jsem doma přeci jen usnula, na chvíli se probudila a znovu usnula, mezitím taťka skočil do lékárny koupit na radu nemocniční Paňdoktorky Kulíška. Název vskutku roztomilý, ze sáčku taťka přichystal speciální pití, určené k zavodnění a doplnění iontů, ale už dlouho jsem neměla nic odpornějšího. Stačily mi dva loky, abych věděla, že tohle teda pít fakt nebudu. Zbytek (pro mě nepochopitelně) vypila ochotně Terezka. Jinak jsem ale zůstala na dietě a taťka mě mučil suchými rohlíky, uvařenými brambory a banány. Mamčinu nepřítomnost jsem nijak zvlášť neřešila, ostatně stejně určitě nebude dlouho pryč, když ji prý viděl Pandoktor večer při vizitě, už jí řekl, že odpoledne vypadala děsivě, ale teď už vypadá o trochu líp.
05. 02. 2013 Zatímco u nás doma se vrátilo vše do starých kolejí, takže já dělala už od rána scény se vším, s čím jen to šlo - s oblékáním, jídlem i pitím - mamka si pořád válela šunky v nemocnici a spokojeně si tam i celý dnešní den kapala jídlo a pití do ruky. No, když už nic jiného, aspoň si tam odpočne a načerpá dostatek sil na to, aby se nám s Terezkou mohla plně věnovat a svou nepřítomnost nám vynahradit i s úrokama. Ostatně včera prospala celý den už od rána, kdy mi Paňsestřičky zapnuly pohádky, přes odpoledne na infekčním oddělení, kam ji odpoledne převezli, a spala i celou noc.
06. 02. 2013 Hned po ránu jsem našim udělala scénu se snídaní. Zase mi chtěli vnutit piškoty, patrně nepochopili, že mi nechutnají, a že ke snídani chci jen čokokuličky. Před obědem se mamka konečně vrátila domů. K jídlu byla zeleninová polívka od včerejška, která mi nejela ani včera, takže jsem ji dnes odmítla rovnou. Nechtělo se mi ani do pokojíčku, ale když mamka řekla, že půjde se mnou, změnila jsem názor. To jsem ale netušila, že si tam se mnou nemá v plánu hrát, ale plácne sebou do postele a bude se snažit usnout. Nenechala jsem ji a pořád do ní něco hustila, pak jsem sice odešla dolů za dědou, ale mamka už byla probuzená a měla po spaní. Odpoledne už ale byla plná energie a navrhla, že si zahrajeme Safari. Okamžitě jsem se chopila příležitosti, doběhla ke skříni, kde jsou schované hry, a protože tam seděl taťka, řekla jsem mu „Hele, uhni, my deme hlát to Safali.“. Mamku jsem obehrála a hned jsem se utíkala pochlubit dědovi. „A podle čehos vyhrála?“ „Plotože sem šikulka!“ Po večeři mi děda slíbil pohádku, jenže já po obědě nespala, a než on se urval od počítače, tak už jsem dávno spala.
07. 02. 2013 Pro velký úspěch v noci blinkal děda, takže celý den proležel v posteli a já celou tu dobu chodila a kvičela, že chci, aby dědeček vstal a byl se mnou dole. Jen v okamžicích, kdy se mnou mamka hrála hry, jsem zapomněla na své strádání a nedovolávala jsem se dědovy přítomnosti. A při hraní Duhy jsem obrázek jablka s červem přejmenovala na „tajfuk“. Prostě mi fujtajbl nešlo přes pusu.
08. 02. 2013 Ráno mě mamka přišla vzbudit, protože jsme měly být v osm ráno u Paňdoktorky. Pravda, trochu jsem ranní vstávání bojkotovala, takže jsme přijely o něco později, ale zato u Paňdoktorky jsem byla opět neuvěřitelně hodná a šikovná. Až když jsme vyšly z ordinace, nenápadně jsem mamce zašeptala do ucha „Já sem chtěla bonbónek“. No Paňdoktorka mi přece pokaždé, když jsem takhle hodná a dělám všechno, co se po mně chce, dá bonbónek hroznového cukru a dnes zapomněla! Ovšem největší překvapení dne přišlo až doma - Terezka odmítnula sirup, který nám Paňdoktorka předepsala, byť byla mamka přesvědčená, že tak, jako vypila ochotně Kulíška, vypije i tohle. Omyl! A druhé stejně velké překvapení byla skutečnost, že i když mamka očekávala problémy s tím, dostat ten lék do mě, já to spolkla raz, dva a už jsem se nemohla dočkat další dávky. Děda po našem příjezdu konečně sešel dolů. V souladu s tím začal využívat i spodní záchod a vlezl na něj zrovna v okamžiku, kdy to šlo i na mě. Musela jsem počkat, ale celou dobu jsem zevlovala u záchodu, aby dědovi došlo, že to fakt spěchá. Když konečně slezl ze záchodu, zkontrolovala jsem, jestli tam fakt něco udělal, nebo si tam celou tu dobu jen četl. Jak by řekl děda, bylo tam hovno jak cep a ze mě vypadlo na adresu nespláchnutého záchodu „Dědeček nám ho poslal celej.“, načež jsem pak přispěla i svou trochou do mlýna a doplnila předchozí větu „Ale já ho poslala jen malinko.“. A když už jsme byli u toho fekálního humoru, pronesla jsem „Spadla moucha do hovna.“. Děda se pohoršoval, co mě to naši naučili, ale ti se k tomu neměli a já prozradila, že tohle mě naučila babička z Hódyně.
10. 02. 2013 Odpoledne, když mamka přebalovala Terezku a chtěla od dědy, aby jí donesl Bepanten, vynadal jí „Já tady furt zamotávám ten Bepanten a ty ho pořád rozmotáváš!“. Mamka jen vejrala jak puk a nevěděla, která bije. No, to já bych věděla… Vždyť ta prázdná část Bepantenu vypadá rozmotaná daleko líp!
11. 02. 2013 Ráno nám mamka jen připravila snídani, já se konečně dočkala čokokoulí s trochou mlíka, převlékla a nakrmila Terezku a odjela za zubním Pandoktorem. Vrátila se až v poledne a soudě dle toho, jak se tvářila, ji tam pěkně zrichtoval. S postupem času se tvářila hůř a hůř, až za ním nakonec ve čtyři hodiny jela zpátky - patrně se jí po něm stýskalo, což teda fakt nechápu, když říkala, že jí řezal v puse a doloval ven ležící zub moudrosti. A pak taky nechápu, jak mamka může mít něco, co má ve jméně slovo „moudrost“. Ten odjezd byl ale nakonec k dobru věci. Pandoktor jí dal antibiotika, do díry strčil nějaký drén a mamka byla během půl hodiny jako vyměněná. Už jen nepolehávala a nechodila po bytě jak lev v kleci a dokonce s námi i komunikovala (i když tomu jejímu mumlání na půl pusy málokdo rozuměl). K odpoledni taťka nabonzoval mamce, že ze mě bobík vytekl ve skupenství tekutém, takže ač to ráno vypadalo slibně a už jsem se těšila na Tvaroháček, opět jsem dostala jen suchý rohlík. Jak dlouho si jako myslí, že jim tohle budu jíst? Čtenou pohádku jsem si radši vyškemrala od dědy, z mamčina čtení bych asi neměla vůbec nic.
12. 02. 2013 Tentokrát mamka odjela ultra brzo, už po sedmé jela zase za Pandoktorem. Vypadala, že po včerejšku je jí líp, ale jestli včera odpoledne vypadala jako křeček, dnes by jí její napuchlou tvář a deset brad mohl závidět i Zeman. Před polednem nám ještě zvládla udělat oběd, ale jen do sebe nejmenší lžičkou, kterou našla, dostala trochu polívky a na další čtyři hodiny zalezla do postele. Děda, zdá se, už je z množství aktivit a života u nás doma tak trochu zmožený a unavený, takže už se asi nemůže dočkat odjezdu domů. A já trpím, protože od včerejška zase držím dietní stravu - v poledne teda děda trochu ustoupil a k bramborám mi dal aspoň kousek sekané, ale s Tvaroháčkem jsem měla i utrum i přesto, že můj dnešní výtvor na záchodě byl zcela ukázkový. No, aspoň, že mamka trochu ustoupila a kromě mléčných výrobků mi začala zkoušet dávat po troškách všechno ostatní. Večer se tu na skok zastavila Jana ze školky a to pro mě bylo takové překvapení, že jsem se místo pozdravu jen culila. Taky jsem s nima seděla až do půl deváté, pak si teprve šla čistit zuby a do postele jsem se dostala až ve třičtvrtě na devět. Děda mi šel číst pohádku (neb mamka stále mumlá a stěžuje si, že ji mluvení bolí), tentokrát jsem si vybrala Bambiho. V okamžiku, kdy se děda dostal k části, kde se píše o králi lesa, zeptala jsem se „Ale můj tatínek není král lesa?“. „Král lesa není, ale je král tohohle domu“ „Hmmmmm, a já sem klálíč…“ Vtom jsem se zasekla. Králíčka? Nebo jak je vlastně holka od krále?
13. 02. 2013 Dopoledne se taťka konečně odhodlal k tomu, co sliboval už od listopadu - jel se mnou zase do aquaparku. Jediná drobná chyba byla v tom, že když nám mamka balila věci, zapomněla použít mozek a taťkovi přibalila místo plavek kraťasy na squash (omluvou jí bylo to, že si taťka všechny plavky odvezl na chalupu), a že mně zapomněla přibalit motýlky a plavací pás. No, tak jsem zase jednou řádně dodržela pitný režim. Odpoledne za mnou přišel do pokojíčku děda, rozloučil se se mnou a odjel pryč. Já jeho odjezd obrečela a ještě hodinu poté jsem ho hledala po bytě, jestli si to náhodou nerozmyslel. Od jeho odjezdu jsem si prozpěvovala popěvek, o kterém nikdo netuší, kde jsem k němu přišla, protože děda se k němu nezná (čemuž ale mamka moc nevěřila, protože kde jinde bych mohla přijít k popěvku s pivní tématikou?). „Jaldo, Jaldo, deme na pívo.“ Pak jsem se konečně dočkala a mamka mi povolila Tvaroháček. Když byla v tak dobrém rozmaru, vyškemrala jsem na ní ještě jeden a mamka pak netrpělivě očekávala, co zase vytvořím na záchodě. A zatímco jsem pak trůnila a tlačila, vyprávěla jsem mamce další story s dědou. „Hele, mamko, v tom dědovym počítači byla taková velká pani a měla takovej veelikánskej zadek na koleeee!“ Odpoledne, dokud ještě bylo světlo, jsem ukecala taťku, aby se mnou šel ven stavět sněhuláka. Musím říct, že se nám moc povedl. Vlastně povedla, protože to byla sněhulačka a její hrudní koš by jí mamka mohla závidět!
14. 02. 2013 Ráno jsem, jako ostatně každý den (a v jakoukoli denní hodinu) seděla na gauči a bouchala. Tentokrát to naštvalo mamku, které to obvykle nijak zvlášť nevadí. Ona totiž vedle mě seděla Terezka a dělala úplně totéž. „Luci, uděláme dohodu, jo? Když vydržíš celý den nebouchat, tak ti večer nalakuju nehtíky.“ No tak to by bylo něco! Však mi je lakovala naposledy někdy před 14 dny, rozhodně mi je nikdo nelakoval od doby, co jsem se vrátila z nemocnice. Dopoledne jsem udělala Terezce doprovod na její Play Wisely a přišlo mi to tak fajn, že jsem tam chtěla zůstat a vyzkoušet si to taky. Nešlo to, ale odpoledne tam jela mamka jen se mnou a to už jsem tu příležitost dostala. Byla jsem nadšená - musela jsem správně přiřazovat obrázky tak, aby k sobě logicky patřily, přiřazovala jsem barvy a občas přišla Myška Hrabalka, někde něco popletla a já musela najít, co je špatně. Skoro se mi ani domů nechtělo, jak se mi to líbilo. Večer mě dával spát taťka, protože mamka pořád nemůže pořádně otevřít pusu a mluvit. Až když jsme byli nahoře, řekla jsem mu „Taťko, my sme zapomněli na nehtíky!“. Zvednul se, odcházel ke dveřím, že dojde dolů pro lak a já na něj ještě zavolala „Ale nežikej to mamce, jo?“. No co, moc dobře jsem si pamatovala naši ranní dohodu i to, že jsem ji nesčetněkrát porušila…
15. 02. 2013 V pět ráno jsem ze spaní volala na mamku. Ta zareagovala okamžitě a hned přiběhla - úplně zbytečně, protože jsem tvrdě spala. Oproti tomu mamce po tom rychlém budíčku opětovně usnout nedařilo. Před šestou přišla do pokojíčku znova. Ne, že by mě přišla vzbudit, to v žádném případě. Jen se přišla přesvědčit, jestli dobře slyší, protože zaslechla podivné zvuky. A slyšela dobře - cucala jsem si palec tak vášnivě, že jsem u toho hlasitě mlaskala! Vytrhla mi ho z pusy, ale patrně ji ta skutečnost natolik rozhodila, že se rozhodla v tuhle nekřesťanskou hodinu vstát. No, zas tak hloupý nápad to nebyl, hned po ránu totiž začala opečovávat vlastnoručně umolousaný kvásek a zadělala na chleba, aby měl taťka co ke snídani. Odpoledne přijel děda, tak jsem se na něj hned vrhla a až do večera, kdy mi četl nahoře pohádky, mu nedala pokoj.
16. 02. 2013 Mamka začíná být po ránu nějaká akční. Dneska zase vstala v šest (tentokrát tedy díky Terezce a hlavně s Terezkou) a rovnou zadělala na další chleba a na rohlíky, to aby chlapi nestrádali hlady. Pravda, tentokrát se ten upečený chleba za chleba jen vydával, ale byla to spíš chlebová placka, ale taťka si liboval, že tenhle je chuťově nejlepší a spolu s dědou ho během pár minut spořádali půlku. Já teda vstávala před sedmou, chvíli jsem oplendovala okolo dědy, ale když jsem zjistila, že s ním takhle po ránu nic nebude, nechala jsem ho ležet a šla dolů za mamkou. Naštěstí se během hodiny vzpamatoval a ještě dopoledne jsme spolu šli ven. Nejdřív jsme se na dvorku koulovali a pak jsme šli se na chvíli projít ven. Večer, když se koupala Terezka, jsem se nad vanou tak dlouho nakláněla a v té její vodě tak dlouho ráchala, až mi mamka řekla, že se mám svléct a vlézt k ní. Moc dlouho nás tam teda dohromady nenechala, protože už měla Terezka hlad, ale i tak jsme tam během té chvíle zvládly udělat pěknou potopu.
17. 02. 2013 Ráno jsem zase na chvíli zalezla k dědovi, ale po čtvrt hodině jsem mu řekla, že potřebuju vidět maminku (která už tou dobou byla s Terezkou dole a já je slyšela) a odešla jsem za ní. Děda to ještě zalomil a oba s taťkou vstali až za další hodinu a půl. Obědu jsem dvakrát moc nedala, z polévky jsem snědla pár lžic a z druhého jsem toho taky dost nechala, i když mi mamka nandala malou porci. Prakticky hned poté, co jsem vstala od jídla, jsem dědovi řekla, že s ním chci jít nahoru do pokojíčku. Přečetl mi půlku knížky, a když jsem slyšela, že už Terezka nespinká a spinkat rozhodně nebude, šli jsme dolů. Tam jsem se vrhla na mamku a ukecala ji na zažehlovací korálky. Poté, co jsme naposledy skládali krokodýla tři dny, byla mamka překvapená, že jsem během hodiny složila delfína a ještě mořského koníka. Ve čtyři děda odjel domů a my jeli do Sloníkova a po dlouhé době se viděli s tetou Soňou a Domčou. Ještě před Sloníkovem jsme skočili koupit něco pro Domču k narozeninám a já mu přibalila jako osobní vlastnoručně vyrobený dárek všechny tři své zvířecí korálkové výrobky. Pravda, už ve Sloníkově udělal Domča z delfína delfíny dva, tak jsem mu musela hned poradit, že ho má mamka doma přežehlit a tím ho opraví. No, zajímalo by mě, jestli se jim to povedlo.

44. měsíc

18. 02. 2013 Dopoledne jsme jeli do Ikey na nákupy a při té příležitosti jsme se tam rovnou najedli. Jen s dezertíkem jsem to moc neodhadla. Nejdřív jsem si vybrala jeden s ovocem a želé, co se mi moc líbil, pak mi mamka ještě dala příležitost ke změně na tiramisu, které mi tam posledně moc chutnalo - názor jsem nezměnila a udělala jsem chybu. Nakonec ho celý snědla mamka sama (ale evidentně jí to zas tak moc nevadilo). Po návratu domů to vypadalo jako v Šípkovém království - usnula mamka i Terezka (a usnuly přesně v tomto pořadí) a nakonec jsem se uhrála ke spánku i já. Mamka s Terezkou se vzbudily krátce poté, co jsem usnula já, takže já měla tu čest spát až do pěti, kdy mě přišel probudit taťka. Tou dobou naši řešili, jestli jet ještě dnes nakoupit něco k jídlu, nebo nejet. Nakonec nás oblékli a po půl šesté jsme vyrazili vstříc dalším nákupům. Protáhlo se to víc, než mamka čekala a domů jsme přijeli až před půl osmou. Následovala večeře, pohádky a spát jsem šla až po deváté. Ale co - byla jsem odpočatá z odpoledního spánku, takže to zas takový problém nebyl. I když možná byl - když přišla v deset v noci mamka do pokojíčku zhasnout světýlka na okně, posadila jsem se na posteli, koukla na ni a řekla „Kam deš mami?“.
19. 02. 2013 I přes včerejší pozdní usnutí jsem se vzbudila ráno ve čtvrt na osm natěšená na školku. V osm už jsem byla najedená, oblečená a dožadovala se odjezdu do školky. Byť to vypadalo, že se mnou pojede mamka s Terezkou, nakonec mě odvezl taťka a taky mě odpoledne vyzvedl. Doma jsem se skutečně řádně najedla. Z polévky jsem sice vyjedla jen drožďové knedlíčky, ale guláš mi chutnal moc a dokonce jsem k němu snědla i chleba. Po jídle jsem si chvíli pohrála v pokojíčku a pak jsme nechaly Terezku napospas taťkovi a samy s mamkou vyrazily na zumbu. Sice jsem mamce tvrdila, jak se tam těším, vybrala jsem si i sukýnku, ve které budu tancovat, ale když došlo na lámání chleba, jen jsem seděla u mamky a ani na pikosekundu se nezapojila do víru tance a cvičení. Ovšem cestou domů už mi otrnulo a tvrdila jsem mamce, že mě to bavilo, příště chci jít zase, a že budu tancovat. Ovšem když se zeptala, jestli se mi víc líbilo Play Wisely nebo zumba, nemusela jsem přemýšlet ani vteřinu. Holt Myška Hrabalka je Myška Hrabalka. Ostatně co mamka čekala? Vždyť sama říká, že veškeré činnosti, kde se používá hlava, jsou pro mě jak dělané, a že co se pohybu týká, jsem malé dřívko. K večeru přijela babička z Hódyně, přivezla dárek pro Terezku k ročním narozeninám a taky dort. Jenže než se k předání dárku a rozkrojení dortu dostala, odešla pryč a já celou hodinu, co byla fuč, chodila kolem dárečku a dortu jak mlsný kocour, mermomocí jsem se chtěla podívat, co v tom dárku je a vytrvale se každých 5 minut ptala, kde je babička a jestli dostanu dortíka. Nakonec jsem se dočkala, ale nejdřív jsem do sebe musela natlačit večeři, respektive půlku chleba (druhou půlku mi mamka ani nemazala, abych měla v bříšku místo na dort). A co se dortu týká, dopadlo to jako obvykle - vyjedla jsem marcipánové kytky a o zbytek jsem ani pohledem (natož pak zubem) nezavadila. Pak jsem měla slíbeno četní od babičky, jenže ta zase musela odejít, a než se vrátila, už jsem spala.
20. 02. 2013 Celý dnešní den jsem měla k dispozici babičku. Dopoledne jsme si udělaly i s mamkou a Terezkou výlet na Anděl a odpoledne do vodního světa. Líbila se mi tam spousta ryb, ale pochopitelně mě nejvíc uchvátili žraloci, k těm jsme se musely ještě několikrát vrátit. Až při odchodu, když mě mamka oblékala, jsem něco zaslechla, chytla se mamky jak klíště a přiznala, že se bojím. Pche, taky koho by zvuky ryb, které pouštěli z reproduktorů, nevyděsily? Ještě, aby se mi tak o tom zdálo!
21. 02. 2013 V noci ke mně musela babička vstávat, protože jsem pořád hekala a ona si myslela, že je mi špatně. Až nad ránem zjistila, že mám jenom rýmu a špatně se mi dýchalo. Ta trocha rýmy ale nezabránila mému odjezdu do školky. Vyzvedla mě mamka s Terezkou a doma jsem zhltla extra porci guláše. Troufla bych si tvrdit, že jsem ho snědla víc, než mamka, ale pravdou taky je, že jsem se, na rozdíl od ní, tentokrát ani nedotkla chleba. Po vydatném obědě měl následovat vydatný odpočinek, jenže sotva jsem zjistila, že už Terezka nespí, hned jsem se pakovala dolů. Později odpoledne pak zase přišla i babička a spolu jsme tvořily papírovo-látkové ptáčky. Tvořila teda víc babička, ale já celou dobu přicmrndávala a okouněla. K večeru už jsem začala pokašlávat, takže mi mamka večer pro jistotu nasadila kapky proti kašli.
22. 02. 2013 Hned od rána mě začal trápit dusivý kašel, takže na řadu přišla i má oblíbená cibule s cukrem a Hedelix. S babičkou jsme pokračovaly v ptačí tvorbě (co jiného by taky dvě Sýkorky mohly tvořit?), tentokrát to byly velikonoční slepičky ze sena. Krátce před rozložením potřebných propriet (tedy hlavně sena) babička pronesla směrem k mamce „Teď uvidíš, jak vypadá bordel.“. Odpoledne babička odjela, ale moc jsem netruchlila, protože její místo hned nahradil děda Luboš s prababičkou. Dědu si sice taťka odvezl na chalupu, ale babička mi tu zůstala a já se na ni hned nalepila jak klíště. V osm večer, těsně před odchodem do postele, mi mamka zase dala sirup proti kašli, abych se aspoň v rámci možností vyspala.
23. 02. 2013 Kolem třičtvrtě na čtyři ráno jsem se rozkašlala tak, že to nešlo zastavit. Ve 4 už ke mně chvátala mamka s další dávkou protikašlového sirupu, ale byla jsem tak rozjetá, že ještě půl hodiny trvalo, než se kašel utišil. Byl div, že ráno mamka nehledala v posteli moje plíce, protože babičce říkala, že jsem kašlala tak, že měla obavy, že je vyplivnu. Tentokrát nabralo nachlazení rychlý kurz a už odpoledne jsem vykašlávala hleny. Ke svačinkám jsem si včera vyžádala místo koupě Tvaroháčků nakoupit Olmíky a dnes jsem spořádala hned 3 kousky a ještě jeden Tvaroháček, aby mu to nebylo líto. Večer mamka zvolila trochu jinou strategii - sirup proti kašli mi dala už v sedm, aby mi v jedenáct v noci, až bude vstávat na svoje antibiotika, mohla dát rovnou další várku.
24. 02. 2013 V jedenáct v noci a ve 4 ráno jsem dostala sirup proti kašli, jak si mamka včera naplánovala a jen díky tomu byla noc naprosto v pohodě. Ráno jsem dojedla poslední z 8 nakoupených Olmíků, a když nezbylo nic jiného, pustila jsem se do Olmíků dezertu (smetanový s oříškovým nugátem) a byla z toho láska na první ochutnání. Odpoledne se mi podařil další z mých mnoha záseků. Ve chvíli, kdy se babička v kuchyni předklonila, protože jí něco upadlo na zem, řekla jsem „Babi, kouká ti pldel.“. Babička ani nemrkla a odpověděla mi „Ale nekouká, dyť mám kalhoty.“… Odpoledne se vrátil děda s taťkou a přišlo období loučení - děda s prababičkou odjeli zpátky domů.
25. 02. 2013 Noční režim mamka zachovala stejný jako včera - ostatně osvědčil se, tak proč to měnit? Celou noc jsem krásně spala, až ráno před půl sedmou mě zase probudil kašel. Máma hned přiběhla se sirupem, ale nakonec uznala, že se unáhlila. Kdyby totiž bývala věděla, že už je tolik hodin, a já stejně spát nebudu, bývala by mi radši naordinovala cibuli nebo Hedelix, aby se ten kašel přes den naopak podpořil. Díky kašli jsem ale zase nemohla do školky. Ráno mi naši podstrčili z důvodu špatné logistiky cornflaky. Jednoduše a (s)prostě mi zapomněli koupit čokokoule. Pak mamka zase odjela k zubnímu Pandoktorovi a po jejím návratu jsem si zahrála na Otesánka - před obědem jsem spořádala Olmíky, a protože byla k obědu hrášková polívka s krutonama, dvakrát jsem si přidala. Nakonec jsem vysypala celý talíř krutonů ze 3 rohlíků (s výjimkou té trochy, co snědli naši) do svojí poslední várky polívky. Jako druhé jídlo jsme měli s hrachovou polívkou zcela neslučitelné palačinky (na mou výslovnou žádost). Snědla jsem dva kousky, řádně potřené nutelou, proložené banánem a celé zakryté šlehačkou. Sotva jsem dojedla tu druhou, nahrnula jsem se k lednici a začala z ní vytahovat pudink se šlehačkou, ale mamka mě přesvědčila, že jestli mám ještě hlad, přidá mi ještě jednu palačinku. Z té už jsem snědla jen půlku, ale mlsná mě honila dál, tak jsem si na talířek nasypala trochu slunečnicových semínek, pak jsem znovu zalovila v lednici, ale to už mamka zakročila a řekla mi, že bych měla nechat bříško aspoň chvíli odpočnout. Vydržela jsem to skoro hodinu (!!!) a pak jsem vítězoslavně vytáhla z lednice Olmíky. Ty jsem si s sebou odnesla nahoru do pokojíčku a snědla je během hraní. Po návratu dolů s panenkou v náručí mamka nestačila valit bulvy, když jsem spustila své vyprávění. „Já sem vylezla naholu po tom žebžíku a viděla sem tam tu velkou matlaci, tuhletu panenku a taky sem tam viděla toho Šášu!“ No co čekala - jednou muselo přijít to, že se vydám prozkoumat horní postel. Ostatně naši mi pořád slibují, že až Terezka povyroste, bude spát v mojí postýlce a já budu spát nahoře. Večer mi šel číst pohádku taťka a já si vybrala tu o malé mořské víle. Když se dostal ke konci a četl „a dostala ten nejlepší dárek“ (proměnila se z člověka v bohyni moří), skočila jsem mu do řeči „Tati, tati, počkej, nečti! Já vim, co dostala. Dostala tu voblovskou ploutev!“.
26. 02. 2013 V noci to mamka zkusila bez sirupu a šlo to i bez něj. Od rána jsem jen trochu smrkala a skoro nekašlala, ale o svou milovanou cibuli jsem připravena nebyla - jistota je jistota. Dopoledne proběhl menší problém s houpacím koníkem, na kterého si vlezla Terezka a já (jakmile jsem ji viděla houpat se) na něj nutně potřebovala v tentýž okamžik taky. Pak následoval velký problém s mamkou. Nejdřív jsem totiž nenápadně (ale mamka má oči všude) kopla do Terky, za což jsem si vysloužila plácnutí přes nohu. To mě naštvalo a množství emocí, které se objevily, jsem nějak nedokázala zvládnout. Vzala jsem první hračku, která byla po ruce a hodila jí po mamce. Následovalo pár na holou (myslím, že to byla mamčina premiéra) a můj další emotivní výbuch spojený s hodem plastové žirafy po mamce. Opět pár přes zadek (tentokrát už byla mamka fakt naštvaná a přitlačila) a třetí hod, tentokrát autíčkem. To už mě mamka odnesla, zmítající a vztekající se, nahoru do pokojíčku a jako vždy mi řekla, že se můžu vrátit, až se zklidním. Když jsem se vrátila dolů, sama od sebe jsem šla jako první za mamkou a pak i za Terezkou a oběma jsem se jim omluvila.
27. 02. 2013 Odpoledne šla mamka rovnat dříví a nás hlídal doma taťka. A ač ho bolela záda (proto to dříví tahala mamka a ne on), na chvíli si mě hodil na ramena a nosil mě „na koně“. Jen co to mamka dodělala a vrátila se, vyklopila jsem mu „Hele mamko, představ si, že můj taťka je kůň. A ty seš jeho kůňka.“. Na noc jsem po domluvě s mamkou přistoupila na nové řešení cucání palce, mamka mi ho začala zavazovat.
28. 02. 2013 Dopoledne si potřebovala mamka něco zařídit, a aby to bylo co nejrychlejší, nechtěla s sebou vzít ani mě, ani Terezku, takže jsme musely zůstat doma. Ještě když odjížděla, truchlivě jsem u ní stála a říkala „Ale mně se po tobě bude stýskat!“. Když odešla, ještě jsem běžela k francouzským dveřím, mávala jí a dělala velesmutné obličeje. Když se vrátila, slyšela jsem malou štěknu, jak ji vítá a běžela jsem jí otevřít s povykem „Maminka se vlátila!“. Co na tom, že mezitím jsem po ní ani nevzdychla a vesele jsem taťku naučila hrát Safari. Odpoledne jsem lehce šokovala mamku. Že umím „odemknout“ její mobil, o tom věděla. Ale že jsem zničehonic začala pochodovat po bytě a mluvit tak, jako bych s někým mluvila, to ji překvapilo. A když slyšela párkrát oslovení „babi“, zbystřila. Její podezření se potvrdilo - odemkla jsem si mobil, zavolala babičce do Hradce a zvesela jsem s ní klábosila. Odpoledne jsme s mamkou a Terezkou vyrazily na další lekci Play Wisely, tentokrát tam měla být i nějaká nová kamarádka. Ta tam byla a mě to tak překvapilo, že jsem se nejdřív jen tulila k mamce a schovávala se za ni, nechtěla jsem se od ní vzdálit, a i když už jsem se pak zapojila, pořád jsem se po ní válela. Po chvíli už jsem se otrkala, ale Hanička byla o půl roku starší a všechno jí šlo líp (jen počítat do deseti šlo líp mně) - uměla dokonce i říkat, co začíná na které písmeno, což já umím jen u „základních“ písmen B (babička), D (děda), L (Lucinka), M (máma) a T (táta nebo Terezka). Jinak jsem ale schopná říct, že slovo auto začíná na písmeno K a podobně. S Haničkou jsme si sedly natolik, že jsme se po lekci začaly honit, a když nás mamky začaly oblékat (každou jinde), utekla nejdřív Hanička za mnou a pak jsem se na oplátku chtěla vydat já za ní, ale mamka mi to zavčasu zatrhla. Večer, když už jsem měla jít spát, mamka zjistila, že nemá telefon, se kterým jsem si chvilku předtím hrála. „Lucinko, kam jsi dala ten telefon?“ Laškovně jsem se zeptala „Nevíš?“. „Nevim.“ A jako by telefon nemohl patřit nikam jinam, jsem řekla „No pšece k televizi!“.
01. 03. 2013 Po probuzení jsem, jako ostatně každé ráno, byla na Terezku hodná. Pro případ, že by si toho mamka nevšimla, jsem ji na to upozornila a při té příležitosti napověděla, že by si to zasloužilo nějakou tu odměnu. „Hele, mamko, já sem jí pučila tu panenku s těma modlejma vlasama. Dneska sem oliginální a hodná, já chci ajpeda!“ Dopoledne taťka volal strejdovi Lancovi, a když dotelefonoval, vyřizoval mi od něj pozdrav. „Lucinko, pozdravuje tě strejda Lanc.“ „Ale toho já nemám láda.“ „A víš kterej to je? To je ten, co ti v létě dával ty mrvičky, papriky, rajčátka…“ „Jé, toho mám láda!“ Odpoledne jsme měli jet za dědou a babičkou do Hradce, ale naši to vzali oklikou přes chalupu. Tam jsme musely s Terezkou čekat, než taťka něco dodělá a mamka uklidí. Já si stěžovala na hladíka, ale mamka mi vyndala jen jablko. Slíbila mi teda i jogurt, ale toho jsem se nedočkala, tak jsem si musela vystačit s jablkem. Pozitivní ale bylo, že jsem se dočkala odjezdu do Hradce a deset minut před příjezdem k dědovi a babičce jsem usnula. Když jsme zaparkovali, taťka mě probudil a já začala plakat, že je mi zima. Proti pláči ale nepomohlo ani mamčino odnesení k výtahu, ani pošíšání. Nahoru jsem jela, stále plačící, s dědou a Terezkou, ale nahoře jsem spustila tak šílenou scénu, až děda s babičkou nevěřili vlastním očím. Nechtěla jsem se dědy pustit a pořád jsem brečela, tak mě děda musel do bytu osobně odvést, mezitím se ovšem zavřely dveře výtahu (i s Terezkou) a ten odjel dolů. Jediné štěstí bylo, že si ho přivolali naši, a že Terezka tenhle výlet o samotě nikterak neřešila. Doma jsem se během chvíle uklidnila a pro změnu jsem přišla s tím, že mám žízeň a hlad (taky aby ne, když jsem měla hlad už na chalupě a dostala jsem jen jablko). Jinak mi ale těch deset minut autového spánku stačilo k tomu, abych ještě po desáté v noci můrovala a byla vzhůru. V deset jsem šla čůrat, o půl jedenácté jsem pro změnu potřebovala smrkat a usnula jsem až poté, co mě udrbal a uspal děda.
02. 03. 2013 V noci mě vzbudilo, když šel děda spát, tak mě chvíli drbal na hlavě a já jen vydávala slastné "aaaaaaaaaaaaaaaaaaa". Ráno jsem byla vzhůru od čtvrt na sedm, krátce poté, co mamka přenesla k dědovi do postele Terezku. Okamžitě jsem si dala dvě a dvě dohromady - v Hradci mi vždycky v ložnici děda pouští pohádky! Ani dnes tomu nebylo jinak. Odpoledne sjeli naši na nákup a přivezli novou dávku gogounů. Byla jsem u vytržení a všechny jsem je opusinkovala (gogouny, ne naše!), pak jsem je ukázala Terezce a spolu jsme si s nima hrály. Protože jsem se nadobro zbavila kašle i rýmy, večer jsem si zase užila plné vany. Jen jsem si pak začala stěžovat, že mě po svlékání těsného trička bolí krčíček. Po večeři mi šel děda přečíst pohádku a během chvilky za námi přiběhla i mamka, aby mi zavázala palec, ale už jsem si ho cucala a spala. Mamka mi ho vytáhla, ovázala a já pořád vypadala, že spím. Mamka proto drkla do dědy, že si zbytečně třepí pusu, ale sotva se zvedl a zalezl za dveře, už jsem se ozvala. „Dědo, kam to deš?“ Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit a pohádku dočíst až do konce.
03. 03. 2013 Hned po ránu jsem si postěžovala na pokračující bolest krku a hlavu jsem držela na stranu. Mamka dokonce chvíli zvažovala, jestli se mnou nesjedou do nemocnice omrknout tamní Pandoktory, ale nakonec rozhodla, že zkusí počkat do večera. Když dopoledne vstal taťka a šel kolem stolu v obýváku, všiml si porcelánového slona, který na stole ležel. „Kdopak tomu urazil tu nohu?“ a významně se na mě podíval. Bez váhání jsem odpověděla „Táta!“. Radši jsem se zdekovala do koupelny a po nějaké době, co o mně nikdo neslyšel, se za mnou šel podívat taťka. „Co to tady děláš?“ No jako by to neviděl - všechno jsem to tam omývala! Když to nepochopil, svou činnost jsem mu osvětlila. „Ta laketa je zaslaná jak plase!“ Pak se za mnou přišel podívat ještě jednou a upozornil mě, že na vaně je trocha špíny. Pche, nespokojenec jeden! „Nemusim to tu uklízet celý!“ Jen ať se taky zapojí, jestli se mu něco nezdá. Odpoledne jsem věnovala trochu svého moudra i dědovi. Zrovna jsem potřebovala na záchod a nutně jsem potřebovala, aby tam byl se mnou. Když jsem udělala vše potřebné a děda mě otřel a chtěl spláchnout, podotknul „Takovej malej bobek?“. „Nemusim to pšece vždycky poslat celý!“ Možná i díky mé dnešní výřečnosti (i když tvrdili, že musíme dojet co nejdřív na chalupu) to naši zabalili dřív než obvykle. Na chalupě naši zase pracovali, pilní jak včeličky, a mamka byla unešená z Gogounů. Já s Terezkou jsme si s nima hrály a ona o nás ani nevěděla. Jen večer to bylo trochu horší než doma, když jsem si šla lehnout, musela jsem být potichu, abych nebudila Terezku, která spala ve stejné místnosti. Na druhou stranu to ale nic tak strašného nebylo, vzhledem k tomu, že jsem odpoledne zase nespala, jsem večer usnula dost rychle.
04. 03. 2013 V poledne jsem šla do ložnice zrovna ve chvíli, kdy dávala mamka spát Terezku. Nějakou dobu to vypadalo, že taky zaberu (a mamka na tom nebyla jinak), ale pak jsem vstala a začala skákat do postele s rozběhem, takže ze spánku nic nebylo. Nespala jsem já, nespala mamka a nespala pochopitelně ani Terezka, takže jsem musela i s mamkou odejít do obýváku. Venku bylo nádherně, ale díky mamčině blbosti jsem tam nemohla, mamka mi totiž zapomněla vzít bundu. Pozdě odpoledne jsme zase vyrazili domů a cestou jsem si vyžádala puštění CD s pohádkama, které nám dal na cestu včera děda. Poslouchala jsem je už včera, ale neměla jsem ani v nejmenším problém, poslechnout si to znovu. Naši ho pak poslouchali až domů, protože si nevšimli, že jsem během poslouchání usnula.
05. 03. 2013 Dopoledne jsem zase po týdnu mohla do školky, ale jako na potvoru jsme nestihli dnešní výrobek dokončit, takže jsem domů jela s prázdnýma rukama. A o co hodnější jsem byla ve školce, o to víc jsem si to vynahradila potom. Mamka totiž dnes nestihla uvařit, takže jsme jely ze školky rovnou nakoupit a ještě před nákupem jsme si daly oběd. To jsem ještě byla hodná, ale všechno se změnilo se začátkem nakupování. Mamka totiž nejdřív posadila Terezku do nákupního vozíku, ale z něj vylézala, tak si vzala vozík ve tvaru auta a posadila ji do něj. No jo, jenže já se taky chtěla vozit v autě! Nejdřív se mi snažila vysvětlit, že se tam obě nevejdeme, ale podlehla mému vzteku a řekla, že teda na krajíček můžu. Jenže po chvíli se to utlačování přestalo Terezce líbit a já musela ven. Začala jsem křičet, brečet, vztekat se a chtěla jsem, aby mamka zase vyndala Terezku, a chvíli jsem se mohla vozit já. Když nereagovala, stoupala jsem si autu do cesty, aby nemohla jet dál, a několikrát jsem celý svůj výstup okořenila vzteklým plácnutím sebou o zem. To už bylo i na mamku, která se snažila zachovat nadhled a chladnou hlavu, moc. Vyndala Terezku z auta, došla zpátky pro obyčejný nákupní vozík, tam ji posadila a měla oči na stopkách, aby nevypadla. Ale ani to nebyl konec mého extempore. Já se prostě chtěla taky vozit a už mi bylo úplně jedno v čem. Tou dobou už se i mamčiny nervy vozily v košíku a většina kolemprocházejících se po nás minimálně otočila. Nakonec jsem si vyškemrala aspoň jeden ústupek - mamka mi rozložila na vozíku část, určenou k ukládání kartonů pití a tam jsem si mohla sednout. Jenže to mě zase kopala do hlavy Terezka, sedící o patro výš a zase byl řev. Rozhodla jsem se to vyřešit po svém - kousnout ji do nohy a zase bylo zle. Cestou domů jsem se záhadně uklidnila, a když pak přijela jedna cizí paní, která si od mamky kupovala odsávačku mlíka (tu už mamka fakt potřebovat nebude), se svým strejdou, rázem jsem ožila. Mamka s paní si řešily svoje a já se ujala jejího strejdy. Rozhodně se nenudil, za těch pár minut jsem mu toho vyklopila tolik, že si to nemohl stihnout zapamatovat. Když odešli, řekla jsem se mamce „Kde je ten děda? Já sem smutná, že odjel.“. Jako náhradu zapnula mamka Skype a zavolaly jsme dědovi do Hradce. Hned jsem dědovi začala vyprávět, jak tu byl ten děda. „Vy jste tam měli Luboše?“ „Né, toho né.“ „A kterej děda tam teda byl?“ „No ten děda pšece.“ „A jak se jmenoval?“ „Já nevim.“ Děda byl zmatenější, než lesní včela. „No prosim tě, kterej děda to tam mohl bejt?“ Nejen, že jsem nevěděla, jak mu to vysvětlit, ale navíc se zrovna Terezka s mamkou v zádech vydala nahoru po schodech a já potřebovala mít pod kontrolou, co tam budou dělat. Když pak mamka s Terezkou sešly dolů a mamka ji posadila na židli před počítač, byl další problém na světě. Okamžitě jsem se k počítači vrhla já s tím, že chci mluvit s dědou a začala jsem Terezku strkat pryč. Za své celodenní snažení jsem si vysloužila zákaz pohádek v počítači a žádné čtení na dobrou noc. Chvíli trvalo, než jsem se s tím smířila, ale nakonec jsem po vyčištění zubů odešla do postele už před půl osmou. Mamka mi tam aspoň nechala rozsvíceno, abych si mohla prohlížet knížky a řekla mi, že mám pak sama zhasnout. Když mě šla před osmou zkontrolovat, nemohla vyjít z údivu - i když jsem ještě nespala, už bylo zhasnuto.
06. 03. 2013 Ráno jsem se mimořádně probudila dřív, než Terezka, a to bylo už třičtvrtě na sedm. Hned jsem se mamky ptala, kam dneska pojedeme. „Dnes nikam, ale zítra pojedeme na chalupu. A až bude trochu víc teplo, víš, co si tam pořídíme?“ „Ne.“ „Králíčky!“ „Jů, a budou se menovat Bob a Bobek!“ „No, tak jo.“ Vtom přišel taťka a zapojil se do debaty. „A až vyrostou, tak je zabijem a sníme.“ „Né, to nemůžem!“ „Ale můžem, to bude dobrota! A příští jaro si pořídíme nový králíky, jo?“ „Jupí, to bude plíma!“ Na dopoledne mi mamka zase domluvila školku, tentokrát se naše výroba neprotáhla a své dílo jsem přivezla domů. Vyzvedával mě taťka a mamka se hned po příjezdu šla podívat, co jsme dělali. „Co to je?“ „Hádej!“ „Ulita?“ „Ne.“ „Šnek?“ „Ne.“ „Tak já nevím. Co to teda je?“ „Já už to zapomněla. Musíme se zeptat taťky, ten to ví.“ Až ten musel osvětlit, že nepoznané dílo je bludiště. Najedli jsme se a vyrazili zase do Ikey. Dvakrát jsem tam hnala mamku na záchod, poprvé jsem opravdu kakala a celý průběh hlasitě komentovala, podruhé už jsem ji tam ale hnala zbytečně (ale zase to byla legrace, jak se mnou utíkala přes celý krám, abych to nepustila do kaťat). Po přetrpěném nákupu zase následovala zasloužená odměna v podobě zmrzliny. Jako vždy jsem měla zmrzlinu všude po obličeji a rukou a o tu dobrotu jsem se podělila i s bundou. Když jsme dojeli domů, taťka zase volal strejdovi Lancovi, protože měl svátek. I já mu chtěla popřát, tak mi dal telefon a já spustila. „Všechno nejlepší k svátku. Hele, my pojedem na chalupu a tam budeme mít Boba a Bobka a pak je zabijem a sníme a bude to veeeelká doblota!“ Pak jsem mu toho navyprávěla ještě spoustu, ale jediné, co mi z toho všeho rozuměl, bylo Bob a Bobek, chalupa a Gogouni. Večer, když mi mamka chystala večeři, jsem za ní šla a opatrně se zeptala „Mamko, zasloužila sem si dneska pohádky?“. Sice jsem občas zlobivá, ale zase jsem dostatečně vnímavá a přemýšlivá, protože jsem si včera moc dobře zapamatovala, že pohádky nejsou samozřejmostí, a když budu zlobit, bude prd.
07. 03. 2013 Dopoledne jsem zase strávila ve školce a tentokrát jsem domů přinesla poznatelný výrobek - kolotoč s rybičkama z papíru. Než mě ale taťka přivezl domů, musela mamka odejít k Paňdoktorce, takže oběd ohříval taťka. Měla jsem hlad jako vlk, ale když mi nalil polívku, začala jsem skuhrat, že tuhle nechci, a že chci hráškovou. Moc jsem jí nedala a můj hlad přetrvával dál. Problém ale vyvstal v okamžiku, kdy mi chtěl taťka ohřát druhé jídlo, ke kterému nám jaksi nezbyl knedlík. Zkusil zavolat mamce (i když nevím, co od toho telefonátu očekával - knedlík v lednici nebyl a mamka by mu ho tam telepaticky poslala asi jen těžko), a když pochopil, že knedlík fakt není, konečně zvedl zadek a došel ho koupit. A protože Hanička se rozhodla chodit radši na tanečky než na Play Wisely, lekce se zrušily a my mohli krátce po mamčině návratu vyrazit na chalupu. V půli cesty jsem si vzpomněla na pohádky od dědy z Hradce a během chvíle mě ukonejšily ke spánku. Probudila jsem se (respektive byla probuzena) až nějakou dobu po příjezdu, kdy mě naši ještě nechali spát v zaparkovaném autě. Díky tomu, že jsem se ale neprobudila samovolně a o své vlastní vůli, jsem byla, jak řekla mamka, protivná jak řiť.
08. 03. 2013 Odpoledne se mi chtělo jít ven, tak mě mamka převlékla do venkovního a dostatečně teplého oblečení a vypustila mě. Byla jsem pilná jako včelička - převážela jsem písek z místa na místo, sem tam to proložila skákáním na trampolíně a díky všudypřítomnému bahnu se místo mě vrátila jedna velká bahnivá koule. Taťka mě chtěl osprchovat, ale já nechtěla a taťka na dohady se mnou neměl náladu, tak mě popadl a omyl vodou, která právě tekla (takže studenou) aspoň obličej, který jsem měla od hlíny a písku. A protože jsem sebou mrskala, odneslo to i tričko a bylo do půlky mokré. Samozřejmě, že jsem se okamžitě rozeběhla za mamkou s vědomím, že ona pro mě najde pochopení. Taky že jo a převlékla mě do suchého. Večer jsem byla napůl šílená z much, co se zabydlely v prvním (neobydleném) patře a propadávaly podél stěn dolů. Jedna z nich mi spadla do čaje a já z ní dostala hysterický záchvat. Taťka mi sice vysvětlil, že mouchy nic nedělají, a že když je vidím, mám je plácnout a já dělala hrdinu, ale sotva mi mamka před spaním řekla, ať si jdu připravit do koupelny kartáček a zubní pastu, nechtěla jsem tam jít sama, protože na chodbě lítala zase jedna moucha. A i přes dnešní spory s taťkou jsem si řekla po dlouhé době o čtení pohádky právě jemu a i díky tomu na mě mamka zapomněla a já spala s nezavázaným palcem.
09. 03. 2013 Dopoledne naši nastolili novou výchovnou metodu - co jsem sebrala Terezce, sebrali naši mně a dali to pryč, takže to nakonec neměla ani jedna z nás. Dopoledne jsem šla zase ven, ale po pár metrech se mi na holiny nabalilo tolik bláta, že jsem do něj několikrát spadla, jak se mi nedařilo zvednout nohy a odlepit je od země. Jestli měla mamka včera pocit, že je ze mě blátivá koule, pak by mě zajímalo, co se jí honilo hlavou dnes. Po včerejšku už jsem si dala pozor, a jakmile jsem se vrátila z venku, hned u vchodu jsem hlásila, že se chci vykoupat. A konec koupání jsem měla taky výborně naplánovaný - převlékla jsem se akorát ve chvíli, kdy si mamka rozkrájela jablko na jídlo. Došla jsem k ní, řekla „Doblej nápad!“ a sežrala jí ho.
10. 03. 2013 Ráno, když jsem snídala, ke mně na židli začala lézt Terezka. Mamka ji chtěla odnést, ale já jí řekla, ať ji u mě nechá. Chvíli u mě jen stála a koukala, jenže pak mi začala hrabat do snídaně, vytahovat z mlíka čokokoule, brala je po hrstech a rvala si je do pusy. „Mamkoooo, vona mi to všechno sežele!“ Po snídani jsem zase běžela na záchod a za chvíli jsem volala na mamku „Hotovo!“. Přiběhla mamka a utřela mi zadek, jenže mně se něco nezdálo - „Počkej, eště de bobík. Už jede, už jedeeeee, za chvíli ho uslyšíš! Slyšelas, jak tam žbluňknul? A eště tam je dluhej, ten neleze, je tam ňákej zaseklej… Už je venku! Hotovo!“. Po obědě se naši zeptali, jestli si můžou jít lehnout a já souhlasila pod podmínkou, že bude všude otevřeno. Chvíli jsem si hrála v obýváku, ale pak jsem se přesunula za nima do ložnice a hrála si v tichosti tam. Nakonec ale mamka stejně nespala, vědomí, že jsem vzhůru, ji nenechalo usnout, tak se mnou pak vstala. Taťku pak probudila Terezka, která se z jeho náručí hned vrhala k mamce. Chvilku se muchlovaly a mamka si ji pak vzala na ramena jako na koně. Okamžitě jsem zmobilizovala svého koně - taťku - a uspořádali jsme koňské dostihy. Nutno říct, že Terezčin kůň měl podstatně větší výdrž, zatímco ten můj furt frkal a frflal, že jsem děsně těžká. Jenže každá legrace jednou končí, naši začali balit a nic nepomohlo moje fňukání, že chci zůstat tady a nechci jet domů.
11. 03. 2013 Hned po ránu mamka zavolala Janě, aby zjistila, jestli mě může odvézt do školky. Nakonec mě tam ale vezl taťka, protože mamka potřebovala něco dodělat. Pravda, bylo to trochu náročnější, protože tam tentokrát byly předškolní děti a já mezi nimi byla prcek, ale nakonec jsem zvládla i výtvarku. Pravda, musela jsem sedět Janě na klíně a s jehlou jsem pracovala jen s její pomocí (a druhou ruku jsem si pro jistotu schovala za záda, abych se do ní nepíchla), ale moucha z ovčího rouna se mi povedla na jedničku s hvězdičkou. Ze školky mě vyzvedávala mamka a evidentně opět nestíhala, přijela až ve čtvrt na dvě a já už tam zůstala jako poslední (nicméně mi to ani v nejmenším nevadilo). Rovnou ze školky jsme jely do Sloníkova a já se už cestou těšila na palačinku k obědu. No jo, jenže ti prevíti změnili jídelní lístek a přestali dělat palačinku s Nutelou a lentilkama a místo ní mi mamka objednala palačinku s tvarohem a banánem. Horko, těžko jsem do sebe jednu naládovala a letěla si hrát. Protože jsem byla já jinde, než Terezka, měla mamka oči na stopkách. A když se zrovna jednou na chvíli koukala na Terezku a pak se otočila na mě, viděla, jak k ní jdu s pláčem a pusou dokořán. Metr před ní se mi podlomily nohy a já se svalila na zem. Mamka nás zase viděla v nemocnici, tentokrát se zlomenou nohou (nebo minimálně vyhozeným kolenem), vzala mě do náručí a ptala se, co se mi stalo, a co mě bolí. „Já sem spadla a bolí mě zadeček!“ Za chvíli už jsem ale zase běhala a po bolestech nebylo ani vidu, ani slechu (zatím). Potom konečně dorazil Domča a začalo rodeo - jezdili jsme na tobogánu, skákali na trampolínách, pořádali závody na motorkách a dokonce jsme zlanařili i mamky, aby s námi jezdili na velké skluzavce (tudíž se svezla i Terezka). Sem tam jsem ještě uzobla z druhé palačinky, ale moc jsem jí nedala. Kolem půl šesté jsme se sbalili, Domča s tetou jeli domů a my s mamkou a Terezkou ještě skočily na nákup. Už cestou jsem mamce slíbila, že nedojde k žádné scéně, jako minule. Nekecala jsem - trable s tím, že chci jet v autíčku, nebyly. Možná proto, že Terezka byla celou dobu v kočárku. Ale celou cestu ze Sloníkova jsem kvůli něčemu kňourala - nejdřív, že chci zmrzlinu, pak že mám hlad (taky aby ne, když jsem se celé odpoledne trápila s palačinkama, co mi nechutnaly), k tomu všemu mě začala trápit žízeň a nakonec se mi ještě vrátila bolest nožiček. Mamčiny nervy tekly opět minimálně ještě deset metrů za námi. Terezčin kočárek tlačila jednou rukou, mě posadila do nákupního vozíku a ten táhla druhou rukou za sebou. Ještě před nákupem s námi skočila do DMka a koupila nám kukuřičné a žitné tyčinky, aby nám zacpala pusy a mně ještě přikoupila pití. Domů jsme dojely až po sedmé hodině, já celou cestu v autě prozpěvovala a povídala, ale když mamka zaparkovala a otevřela dveře u mě, měla jsem zavřené oči. Nejdřív mě pohladila po tváři - nic. Znovu - nic. Ještě jednou - nic. „Nedělej, že spinkáš“ - nic. V tom okamžiku už mamka začala panikařit a pleskat mě přes tváře. Po pátém plácnutí jsem otevřela oči a začala se smát. „Ty kozo pitomá, víš, jak jsem se lekla? Čemu se směješ?“ „Jak si mě plácala!“ Mno, smysl pro humor má mamka patrně trochu jiný.
12. 03. 2013 Ráno jsem nadšeně mamce referovala, o co zase přišla, zatímco byla na záchodě. „Mamko, Telezka si vzala to miminko, dlžela ho v luce, chvíli chodila kolem postýlky a pak se pustila a tááááákhle dělala ťapi ťap. A vůbec se nedlžela! A pak udělala taaakhle bác na zadek.“ Dopoledne jsem opět strávila ve školce, kde jsme dodělali kočičku z minulého týdne. Když mě taťka přivezl domů, Terezka spinkala a já šla nahoru do pokojíčku, protože mamka ještě neměla hotový oběd. Za chvíli už jsem se ale hrnula dolů, že už chci jíst. Snědla jsem dva talíře polívky, a než mi mamka nandala druhé jídlo, zvládla jsem probudit Terezku, která spala na plyšové Gogounce (koupené v době mého pobytu ve školce) - tak moc mě ta Gogounka zajímala a já kolem postele oplendovala, až se probrala. Po jídle jsem se znovu spakovala do pokojíčku a po mnoha dnech se zase zavrtala do postele a usnula. Jen mamce jsem pak tvrdila, že jsem sice v posteli ležela, ale vlastně jsem nespala, jenom „přemýšlela“. Zato večer, to se mi nechtělo ani spát, ani přemýšlet a ještě v deset, kdy už rodiče leželi v posteli, jsem si v té své povídala a hrála.
13. 03. 2013 Dopoledne měli přijet děda Luboš s prababičkou, tak mě naši neposlali do školky. Užívala jsem si jich plnými doušky, dědu jsem si odvlekla nahoru do pokojíčku a tam mu ukázala celou sbírku koníků a Gogounů. Při chůzi jsem ale pořád vtáčela špičky k sobě a začala pokulhávat a mamka pojala podezření, že koupě nových bot minulý týden nebyla asi výhra v loterii, i když to vypadalo že je bolest od třísel.
14. 03. 2013 Ráno, když mě mamka zavolala ke snídani, jsem opět upadla a při chůzi jsem začala vytáčet bok a dělat s ním velký kruh. Mamka neviděla, jak se to stalo a ani nechápala, o co jsem mohla zakopnout. Nicméně se stalo. Ovšem cestou do školky (respektive do tří schodů, které k ní vedou) už naši zbystřili - zničehonic jsem začala plakat a stěžovat si na bolesti. Ve školce bylo všechno bez problémů, dokonce se mi podařilo zmást Janu i Tamaru svou písničkou o víle a mamky se pak ptaly, co to bylo za písničku, že doteď nevědí, jestli to byla písnička nebo jsem si to vymyslela. Až když mamka potvrdila, že žádnou takovou písničku doma nezpíváme, Jana ocenila mé střevo, jak se mi to chvíli krásně rýmovalo (sluníčko - maličko, písničku - chviličku). Jenže v podstatě v okamžiku, kdy pro mě přijela mamka, jsem najednou byla jak vyměněná - unavená, plačtivá a protivná. Mamku to vyděsilo, protože takovou mě nezná (natož při vyzvedávání ze školky, kdy jsem spíš rozjuchaná) a po ranním pláči při chůzi do schodů to byl další důvod pro jízdu k Paňdoktorce. Cestou tam se mi zase podařilo usnout během dvou minut tak tvrdě (dokonce s rozjedenou palačinkou v ruce), že mě mamka jen obtížně probouzela. K Paňdoktorce mě mamka odnesla a od toho okamžiku to nebylo jinak a nosila mě odevšad všude. I při čekání u Paňdoktorky jsem začala usínat, ale mamka mě vždycky na poslední chvíli probrala, takže jsem nakonec usnula až doma. Dvakrát moc jsem nespolupracovala, nechtěla jsem se nechat poslechnout ani kouknout do krku, a to jsem ještě netušila, že na mě Paňsestřička chystala píchanec do prstu (a že mi musela ten prst pořádně držet, aby se jí to vůbec povedlo), díky kterému se prokázalo, že nemám nikde v těle zánět. Paňdoktorka řekla, že to vypadá na nějakou paravirózu, a že se taky může stát, že přestanu chodit úplně a na jeden, dva dny, ochrnu, hospitalizují nás v nemocnici a já se zničehonic znovu rozejdu. Pak ještě řekla, že by to mohlo být tím, že se mi začala rozpadat kloubní hlavice (a to už se o mamku pokoušely mrákoty) a pro jistotu jsme na zítřejší ráno dostaly poukaz na ortopedii do nemocnice. Po zbytek dne už jsem jen polehávala, koukala v televizi na Krtečka a skoro vůbec nic nejedla. Přesto, že jsem odpoledne dostatečně spala, jsem byla večer ospalá už ve čtvrt na osm a sama řekla, že už nechci koukat na Rychlou rotu, a že chci jít do postýlky. Večer mi mamka dala na radu Paňdoktorky Nurofen proti bolestem kloubů.
15. 03. 2013 O půl třetí ráno jsem dostala další várku Nurofenu - tentokrát na horečku přes 39°C. Hned po ránu, sotva mě mamka snesla dolů, mě uložila na gauč, zachumlala do deky a zase mi pustila Krtečka. Teplota mi do rána vystoupala na 37,7°C, a když jsem šla na záchod, mamka mě pečlivě kontrolovala a zděšeně zjistila, že se chůze podstatně zhoršila a já se při ní začala naklánět na stranu. Hned volala znovu Paňdoktorce a po domluvě s ní čekala, až jí Paňdoktorka pošle nový poukaz, tentokrát na urgentní dětský příjem a začala připravovat věci do nemocnice, protože jí Paňdoktorka upozornila, že pokud budu mít v těle zánět, pravděpodobně nás hospitalizují. Nakonec jsme v nemocnici strávily většinu dne - od půl jedenácté do půl páté. Na ortopedii to ještě bylo docela fajn, tam byla televize a já mohla koukat na pohádky, ale tam jsme celkem strávily jen hodinu a zbytek doby jsem byla zcela bez zábavy, takže náležitě protivná. K tomu všemu jsem si do nemocnice přivezla i kamarádku horečku, která mou náladu pod psa patřičně podpořila. Tu mi Paňdoktorka na urgentu před odchodem na ortopedii srazila Nurofenem, ale než zabral, chodila jsem jak po obrně (i když otázky na bolest jsem pokaždé negovala) a všichni v čekárně mě sledovali jako zvířátko v ZOO. Navíc jsem zopakovala na urgentu i ortopedii scény se vším - poslech srdce, kouknutí do pusy, odběr krve, a když jsem ležela na stole a čekala na RTG kyčlí a mamka si musela ještě skočit pro vestu, aby mohla být celou dobu u mě, mohla jsem se zbláznit a prala e s Paňsestřičkou, aby mě pustila a já mohla běžet za mamkou. Po rentgenu jsme se vrátily zpátky na ortopedii, Nurofen začal zabírat a já se konečně celkem rozpovídala a pak už to se mnou bylo dobré (i když s křížkem po funuse, protože pak už po mně vlastně nikdo nic moc nechtěl), nicméně kulhání nezmizelo. Ovšem jakmile horečka klesla a udělalo se mi zase líp, nejen, že jsem se rozpovídala, ale v čekárně jsem začala (stále špatně chodící) lézt nudou pod židlema. Pandoktoři se shodli, že kyčle i kolena mám v přádku, ale v moči i krvi je zánět a pojali podezření na zánět ledvin, takže nás objednali na zítřek na kontrolu a jako prozatímní léčbu zvolili Nurofen proti horečce a bolestem a klidový režim. Po návratu domů tam na mě čekali děda s babičkou z Hradce, mamka mi zase pustila pohádky v televizi a já jen lenošila. Až k večeru jsem se přesunula k počítači na Rychlou rotu. K večeři jsem si vyžádala jen samotná rajčátka i přesto, že jsem ráno snědla pár čokokoulí, celou dobu v nemocnici jsem se živila slunečnicema v čokoládě a jedním Brumíkem a po příjezdu domů jsem se nechala nakrmit jedním jogurtem a to bylo mé jídlo za celý den.
16. 03. 2013 Hned po ránu proběhla velká bitva a problém s mým vyčůráním se do vany kvůli načůrání do zkumavky. Zabralo na mě, až když mě taťka odnesl na záchod, že se mám teda vyčůrat tam, ale že pak budu muset v nemocnici čekat, dokud se znovu nevyčůrám. Horečka opět vystoupala přes 38°C, takže mi mamka dala Nurofen, snědla jsem trochu čokokoulí (i když víc než včera) a taťka nás zase odvezl do nemocnice. Tentokrát se mamka vybavila a vzala s sebou iPad proti nudě a pár zabalených Gogounů na odvedení pozornosti v případě potřeby. Jenže ještě po příjezdu pořád doznívala horečka, takže jsem kňourala a u Paňdoktorky předvedla boj s mamkou o svlečení trika kvůli poslechu srdce. Když to mamka vyhrála, pro změnu jsem schovávala hlavu, aby mi Paňdoktorka nemohla kouknout do krku (ostatně jsem ještě měla v živé paměti, jak mě včera natahovalo, když mi včerejší Paňdoktorka strkala špachtli do krku) a nakonec jsem řvala jak tur kvůli novému píchnutí do prstu. A ač jsem měla ajpeda slíbeného, jen když budu šikovná, mamka mi ho stejně půjčila, jinak bych se při čekání na výsledky ukousala nudou. I přesto jsem ale sem tam kňourla, že chci domů. Nakonec se ukázalo, že je moč v pořádku, takže se zánět ledvin nekonal, ale zánět v krvi trochu stoupnul. A protože jsem měla krk čistý jako slovo boží, navíc žádná rýma, žádný kašel (a na to je já jsem specialistka), poslala nás Paňdoktorka domů bez antibiotik a ponechala léčbu jako doposud, protože se nevědělo, co by se mělo léčit a jakou léčbu zvolit a musíme si počkat na výsledky krve, moči a výtěru z krku, které budou ve středu. Jak řekla mamka - evidentně opět další moribundus do naší sbírky. Jak se mi udělalo líp, byl v chůzi vidět posun k lepšímu, dokonce jsem už zvládla i popoběhnout, a když mi otrnulo úplně, chtěla jsem skákat jako klokan a jít na trampolínu. Ve čtyři odpoledne už jsem ale měla zase přes 38°C, takže následovala další dávka Nurofenu a o půl osmé, než jsem šla do postele, mi mamka naměřila opět 37,4°C, takže horečka se u mě patrně nadobro zabydlela. Pohádku jsem si, i přesto, že u nás byl děda, vyškemrala od mamky, ona totiž umí dělat Ježibabu z Perníkové chaloupky naprosto bezkonkurenčně. S další dávkou Nurofenu ale mamka čekala až do deseti, aby byl odstup 6 hodin. Ostatně to bylo přesně načasované, v těch deset jsem zase měla přes 38°C.
17. 03. 2013 Nad ránem, kolem čtvrté ranní, jsem se probudila a začala kníkat, čímž jsem zalarmovala nejen dědu s babičkou, ale i mamku, která náš rozhovor slyšela i přes dvoje dveře. Šla zkontrolovat, co se děje, a když už jsem byla vzhůru, přeměřila mi teplotu. Opět mi vylezla přes 38°C a já si vysloužila další dávku léku proti horečce. Během dopoledne už se zdálo, že se se mnou má kamarádka z posledních dní rozloučila, já byla veselá, povídavá, dokonce jsem si šla hrát nahoru, kam mi přišla dělat společnost babička. Až kolem oběda už jsem zase začala kníkat, nechtěla jsem nic jíst, přičemž jsem ale tvrdila, že mám hlad (ovšem na Olmíky, ne na oběd). Ostatně taková mamka snědla jen polívku a s tím, že ji začaly bolet klouby a v krku se odporoučela do ložnice spát. Vzbudily jsme se tak nějak zároveň, já opět s tvářema jak rak a 38°C. Další várka Nurofenu a i děda z Rakovníka, který přijel v době našeho spánku, měl tu čest vidět, jak vypadá protivné dítě s horečkami. Kolem půl páté odjeli děda s babičkou a po šesté to zabalil i děda Luboš. Mamka vypadala taky lehce zmláceně, na což jsem odmítala brát ohledy a k veškerým večerním úkonům, jako je čištění zubů, převlékání a večerní čtení jsem nutně potřebovala právě ji.

45. měsíc

18. 03. 2013 Konečně se mi tu chorobu podařilo na někoho přeplivnout a tím šťastným výhercem byla mamka. Ale teda musím říct, že já to zvládala podstatně líp, ona ráno sotva vstala a hned zase zalezla pod peřinu. Jediné, co jsem celé dopoledne řešila, bylo, že se po mně každou chvíli válela Terezka a nenechala mě koukat na pohádky. Přesto, že jsem se celé dopoledne jen povalovala, jsem se po obědě (kterému jsem teda zase moc nedala a vyjedla z polívky jen hrášek a maso a zbytek nechala) ještě chvíli dívala na vílu Amálku a pak se zvedla, řekla mamce, ať to vypne a odešla jsem do pokojíčku spát. Dolů jsem se vrátila po víc jak třech hodinách, kdy jsem si nahoře hrála a tak trochu i dáchla. No potřebovala jsem nabrat síly na večerní boj s dospělákama, kteří mě chtěli učesat. A že to teda byla bitva! Několikrát na mě vytáhli nůžky, že vlasy ostříhají, ale nakonec jsem se sice s brekem, že to bude tahat, nechala napůl dobrovolně učesat a mamka přišla s myšlenkou dávat mě spát se zapleteným copem, aby se mi vlasy přes noc tolik necuchaly.
19. 03. 2013 Ráno, když jsem se probudila, jsem dole slyšela Terezku a hned vyrazila na průzkum. „Mamko?“ Jenže místo mamky se ozval taťka „Pojď dolů.“. „A kde je mamka?“ „Ještě spinká.“ Okamžitě jsem se otočila na podpatku, vrátila se do pokojíčku a dočasně ještě zalezla do postele. O půl hodiny později jsem to zkusila znovu „Mamko?“. Ozvalo se zavrzání podlahy a já se konečně dočkala! Na mé otázky, proč jsem nešla dolů už předtím, jsem jí odpověděla, že jsem chtěla jít dolů s ní, ale že už bych tam fakt chtěla jít, protože mám hlad. Dole jsem si ale moc nepobyla - tak dlouho jsem bouchala na gauči a nepřevlékala jsem se, až mi taťka vynadal a já odešla bouchat nahoru. Když za mnou přišla za necelou půlhodinu mamka, už jsem zase ležela v posteli. Spolu s ní jsem šla zpátky dolů a konečně se dočkala snídaně. Po několika dnech nejen, že jsem všechno snědla, ale dokonce jsem si přidala! Pak jsme přes Skype zavolali dědovi a babičce do Hradce a já se tak rozkýchala, až mi při posledním kejchnutí vyletěla nudle až k bradě. Mohla jsem se zbláznit, nicméně k včasnému smrkání mě ani tohle nedonutilo. Po telefonátu jsem šla znovu nahoru, to akorát mamka krmila Terezku, a já si chtěla jít hrát. Ovšem než mamka Terezku nakrmila a přebalila, už jsem v posteli spala, zachumlaná až po bradu. Za hodinu mě mamka přišla probudit, aby se mnou mohl sjet taťka k Paňdoktorce, a ještě mě přeměřila novým teploměrem (protože zjistila, že rtuťový teploměr, který včera v noci rozbila, jí ukazoval 38,5°C, zatímco jeden digitální jí naměřil 36,4°C a druhý 37,2°C). Ač se jí zdálo, že jsem teplejší, těch 38,2°C, které teploměr ohlásil, ji překvapilo. Dostala jsem znovu Nurofen, lehce malátnou mě ve spolupráci s taťkou oblékli a taťka mě odvezl k Paňdoktorce. V čekárně se mi podařil kousek, podobný tomu dopolednímu - tentokrát jsem si pro změnu pšíkla, až jsem si v plné čekárně prdla. Z mé nemoci asi nebyla moc moudrá - všechny testy, které se dělaly v nemocnici, byly negativní. Řekla ale, že byl nerozum nechat mě tak dlouho s horečkama bez antibiotik a jedny mi napsala s tím, že pokud do dvou dnů horečky nezmizí, máme hned přijít. Odpoledne jsem zase na chvíli koukala na Krtečka, pak mi mamka připravila večeři (tedy dle přání posledních dnů samotnou papriku) a pustila na počítači Rychlou Rotu. Tou dobou mi mamka dala znovu Nurofen, protože mi opět vylezla horečka na 38°C. Už při druhém díle jsem si lehla na židli, nejedla a nedívala se a v sedm jsem se zvedla, že už nechci koukat. O půl osmé jsem byla převlečená do pyžama, měla vyčištěné zuby, spletený noční cop, mamka mi přečetla pohádku a protože bylo brzo, byla ochotná mi nechat chvíli svítit, abych si ještě mohla prohlížet Čtyřlístek, ale já řekla, ať zhasne, že už chci spinkat a během pár vteřin jsem spala.
20. 03. 2013 Po ránu jsem zase zopakovala scénu jako včera a mamka byla nucena vstát a jít se mnou dolů, jinak bych zůstala v posteli do soudného dne. Už po snídani mi pustila krtečka a sama zase zalehla. Po obědě (lépe řečeno po snězení pěti lžiček polévky) jsem šla nahoru spát, a když jsem se vrátila dolů, mamka mě zkusmo změřila, protože jsem se jí zase nezdála. A odůvodněle - měla jsem zase 38,2°C. Dostala jsem Nurofen a další várku Krtečků a až do večera jsem u nich polehávala. Krátce po mně začala zase horečkovat i mamka, asi aby mi nezáviděla, takže v době, kdy převlékala a krmila Terezku a připravovala mi večeři, se klepala jako ratlík a čekala, kdy zabere prášek na horečku. Večer před spaním mi dala antibiotika a sirup na kašel, a protože se zrovna vrátil taťka a mamka se pořád klepala, i když ležela pod peřinou ve svetru, pohádku mi šel dobrovolně přečíst on. Jen jsem ho asi trochu naštvala, když jsem ho nechala dojít nahoru, a když se uvelebil u mě v posteli, řekla jsem mu, že chci číst Gogouní časopis. Pak jsem jen slyšela, jak dodusal dolů a hlasitě se ptal „Co to do pr… je Gogouní časopis????“. Ale když šli naši o půl desáté do postele, kašlala jsem jak tuberák v pokročilém stádiu. Překvapivě pomohlo, když mi mamka stříkla do nosu sprej na uvolnění dýchání - přestala jsem dýchat pusou a tím přešlo i nutkání ke kašli. Ještě v noci mě mamka kontrolovala a přeměřovala a k velké úlevě jsem byla po zbytek noci bez kašle a bez teplot!
21. 03. 2013 Ráno jsem se probudila a v pokojíčku mi spala babička! Nasáčkovala jsem se k ní, pak nám tam taťka přisáčkoval i Terezku, protože potřeboval odejít a mamka ještě ležela v posteli, prý než srazí těch 38,6 (patrně mluvila o teplotě). Tentokrát jsem k rannímu odchodu dolů ani nepotřebovala mamku, dokonce jsem ji slušně vyfákla, když za mnou pak přišla s antibiotikama a ptala se, jestli půjdu dolů, a řekla jsem jí, že s ní dolů nechci, že chci dolů s babičkou. No, asi jsem si to krapet podělala. Místo snídaně jsem snědla mamčin suchý rohlík, i když jsem ráno hulákala, jak moc se těším na čokokoule. Jenže pak se to nějak zvrtlo. Napila jsem se vody, ale nějak mi nesedla a začala jsem kašlat a natahovalo mě. S kňouráním jsem běžela za mamkou, ať mi dá napít čajíčku, jenže ten citron v něm byl to poslední, co můj žaludek žádal a už to ze mě letělo obloukem. Mamka mě šla osprchovat a umýt poblinkané vlasy, babička vzala mop, do toho se vložil ještě taťka, že se to musí nejdřív vytřít hadrem a až potom mopem a než jsem se nadála a mamka mě dosprchovala, byla babička pryč. Taťka uklidil mou spoušť a odešel taky a po zbytek dne jsme zůstaly doma jen my tři - horečnatá mamka, polehávající já (i když po týdnu konečně zcela bez teplot) a usoplená Terezka s nudlema neustále tekoucíma z nosu. Obědu jsem zase moc nedala a snědla jen trochu rizota, a i když už jsem neměla horečku a nebyl důvod pro zvláštní únavu, stejně jsem se po něm odporoučela nahoru a usnula. Po probuzení jsem byla naopak lehce podchlazená a neměla ani 36°C, ale lepší, než horečky. Horečkovou štafetu totiž pro změnu převzal taťka. K večeři mi mamka po několika dnech udělala chleba a já ho celý snědla, i když jsem si pak stěžovala, že mě bolí bříško. Když mě uložila do postele a zeptala se, jestli chci ještě svítit (protože jsem vypadala dost čile), zamyslela jsem se a za chvíli odpověděla „Já myslim…já myslim, že sem unavená a chce se mi spinkat. Můžeš zhasnout.“. V noci, když mě šla mamka zase zkontrolovat, jsem si zničehonic klekla na všechny čtyři, udělala tři kolečka po posteli, jenže když jsem si chtěla zase lehnout, špatně jsem naplánovala místo a hlavou to vzala o zeď. V tu chvíli jsem se posadila, otevřela oči a vyděšeně řekla „Já se bojim, já se bojim.“. Čeho se bojím, se už mamka nedozvěděla, stačila vteřina pošíšání, položení a přikrytí peřinou a zase jsem spala jak špalek.
22. 03. 2013 Ještě, že tu zase ráno byla babička, jinak bych se musela oblékat vlastnoručně! Jen co mě oblékla, jsem vyžadovala puštění Krtečka, ale mamka řekla, že dokud se nenajím, tak nic nebude. Snědla jsem trochu čokokoulí, pro jistotu si ještě trochu přidala a mamka splnila slíbené. Při sledování Krtka jsem udělala nájezd na lednici a po něm v ní zůstalo pusto, i když mě to zas tak moc úsilí nestálo, bylo tam totiž jen poslední jablko a poslední jogurt. Ještě, že tou dobou už jela mamka k Pandoktorovi na kontrolu a od něj na nákup. K obědu uvařila speciálně kvůli mně hráškovou polívku s krutonkama, prý abych zase začala normálně jíst. Snědla jsem talíř (pochopitelně s pořádným nášupem krutonků) a ještě poprosila o přídavek. Ten jsem sice nedojedla, ale po všech těch dnech, kdy jsem snědla sotva pár soust, to byl heroický výkon. Mamka si po jídle ještě odskočila na krev a mně taťka naznačil, že je čas jít do postele. Ani jsem moc neprotestovala, jen jsem řekla „Já si tam vemu pál klutonků, jo?“. Taťka souhlasil a už mi je šel podat, ale já k němu vztáhla ruku, sevřenou v pěst, a řekla „Já už je mám!“. To bych nebyla já, kdyby mě nechaly krutony chladnou - prostě jsem na ně průběžně potichoučku, polehoučku chodila, až tam zbylo jen na dně.
23. 03. 2013 Ráno tu zase na chvíli byla babička, takže mi pomohla s oblečením a než zase odjela, aspoň jsme se spolu nasnídaly. Pak jsem se našim snažila vnutit ideu pustit mi zase pohádky v televizi, jenže mamce už nebylo tak moc bídně a zatrhla to. Chvíli jsem protestovala, vztekala se a bouchala na gauči, ale pak jsem to vzdala a požádala naše, aby si se mnou zahráli Safari. Překvapivě souhlasil i taťka, takže první rundu jsem si dala s ním a druhou s mamkou. K obědu jsem měla ještě zbytek hráškové polívky, a když jsem chtěla přidat, řekla jsem, že chci „eště to zelený“. Babička se tentokrát vrátila brzo, už po půl sedmé, a já se těšila, jak mi večer bude číst pohádky, jenže ona jen chvíli poseděla a v sedm už vyrazila domů. Se čtením jsem se nakonec musela spokojit s taťkou, mamka totiž byla nějaká zmožená a zase polehávala.
24. 03. 2013 Odpoledne jsme s mamkou po delší době vytáhly Sluníčko a já se podle jednoho obrázku učila malovat šipky. Moc spokojená jsem ale nebyla. Podívala jsem se na mamčinu šipku, pak na svou a řekla „Já ji mám blbou. Já ji mám sice klásnou, ale blbou.“
25. 03. 2013 Večer jsem zase vytáhla Gogouní časopis, krabičku s Gogounama, a zatímco mi mamka o jednotlivých Gogounech četla, já je hledala v krabičce. Když dočetla, zeptala se mě, jestli chci nechat ještě rozsvíceno, nebo má zhasnout. A protože jsem si přes den schrupla a spala docela dlouho, ještě jsem si vyškemrala nechat rozsvíceno. S mamkou jsme se domluvily, že si chvíli pohraju, pak uklidím Gogouny (v té době rozsypané po celé posteli) do krabičky a zhasnu. Když se za čtvrt hodiny náhodou mamka podívala nahoru, nestačila se divit - zhasnuto a Gogouni pečlivě uklizení v krabičce.
26. 03. 2013 Po obědě jsme jely na kontrolu k Paňdoktorce. I když jsme vyrazili včas, abychom tam zbytečně dlouho nečekali, v čekárně už seděli další nedočkavci, takže jsme čekali víc jak hodinu. Když nás pak Paňdoktorka viděla v čekárně, vzala nás kvůli mé záhadné nemoci o jednu holčičku dřív (zejména její maminka nebyla nadšená). Když jsem Paňdoktorce začala tlouct klíny do hlavy, mamka mě hned zkritizovala za šišlání, ale zastání jsem našla u Paňdoktorky, která řekla, že za to entrée a za to, jak dělám všechno, co po mně potřebuje, by to prominula, a že ani neví, co bych si měla zasloužit za to, jak všechno ochotně dělám. Hned u mě Paňdoktorka vystoupala minimálně o tři stupínky výš, ale záhy to podělala a poklesla přinejmenším o pět, když prohlásila, že nesmím měsíc do školky a do žádného kolektivu. Za ten měsíc budu muset na kontrolní odběr krve a do té doby nesmím nic chytit.
27. 03. 2013 V poledne jsem nechtěla oběd, ale místo něj jsem se dožadovala jogurtu. Až když mi došlo, že buď budu jíst oběd, nebo nebudu jíst vůbec, jsem vmžiku snědla polívku a řekla, že vlastně ani nechci nahoru do pokojíčku, protože mám hlad a chci masínko. Než jsem dojedla, probudila se Terezka, takže po několika dnech jsem zase po obědě vůbec nespala. Večer přijela babička, takže měla mamka pohov a předspacího čtení se zhostila babička.
28. 03. 2013 Většinu dopoledne jsem strávila s babičkou, protože mamka jela s Terezkou na Play Wisely a pak jeli s taťkou na nákup. Po obědě a dobalení pár potřebných věcí jsme vyrazili na chalupu. Krátce před příjezdem jsem zase usnula, ale vzbudila jsem se ihned po zaparkování, a sotva jsme vlezli do chalupy, zahlásila jsem, že mám hlad. Jenže mamka v podstatě ani nestihla vybalit věci a už jsme zase nasedali do auta a jeli na nákup. Pravda byla tedy trochu jiná - ne, že bychom potřebovali něco nutně koupit, mamce jen byla v chalupě zima (taky aby ne, když tam bylo necelých 5 stupňů) a chtěla, abychom se všichni zase trochu ohřáli v autě, a aby se to mezitím v chalupě ohřálo. Na cestu mi mamka vzala jeden jogurt a cestou zpátky jsem si vykňučela kus housky se šunkou. Šunku jsem snědla, vyžádala si další plátek, ten jsem zase snědla, a zatímco jsem mamce podávala nesnědenou housku, řekla jsem, že už to nechci. Večer jsem v tomto smyslu pokračovala dál - dostala jsem chleba se sýrem, papriku a rajčata, nejdřív jsem vyžrala zeleninu, pak pár kousků chleba se sýrem a ze zbytku jsem vyžrala jen sýr. Když jsem pak viděla, že má mamka chleba se šunkou, obrala jsem ji o něj, nicméně za chvíli jsem se k ní vrátila s chlebem bez šunky se slovy „Na, to už je tvoje.“. Spát jsem původně měla jít dle mamčina plánu s ponožkama, ale já nechtěla, tak mě mamka aspoň přikryla dvěma dekama, aby mi v té morně nebyla zima. Tu druhou jsem ale ze sebe okamžitě stáhla. Mamka mi četla jen chvilku, protože jí byla zima, ale já stejně poměrně dost rychle usnula, takže mi to až tak moc nevadilo.
29. 03. 2013 Dopoledne jsme s Terezkou objevily bezvadnou hru. Ona seděla na gauči, já si sedla před ni a ona mě shazovala a později skopávala na zem a obě jsme z toho měly záchvaty smíchu. Odpoledne, když šel taťka ven pro dříví, jsem mamce řekla, že chci taky ven. „Luci, uděláme dohodu - ty se vysmrkáš a oblečeš…“ „Hele mamko, já ti to žeknu, uděláme dohodu. Já pudu ven, a když budu od písku, tak pudu za taťkou a žeknu mu… Počkej, jak to bylo včela? Jo, už vim, já mu žeknu: taťko, já chci vykoupat!“ No dobře, co se časových údajů týká, pořád v tom mám bordel a plete se mi včera a zítra, natož sdělení doby dávno minulé, jako v případě toho, jak jsem se tuhle vztekala a nechtěla se omýt po příchodu zvenku, i když jsem měla bláto a písek i v obličeji. Po návratu domů jsem se chtěla opravdu vykoupat, ale ještě předtím jsem stihla otřít zablácené rukavice (stále navlečené na rukou) o stěnu na chodbě. V koupelně jsem pak chtěla tam mít u sebe Terezku, jenže jsem tam cákala tak, že byla Terka během krátké chvíle mokrá od hlavy až k patě, a když pak lezla po zemi, zůstávala za ní mokrá čára. Potom jsem se z vany snažila vylézt (z neznámého důvodu, protože záhy jsem vlezla zase zpátky) a rozplácla se na té mokré podlaze jak ropucha na silnici. Po vykoupání jsem se snažila v Terezce probudit uměleckého ducha, vzala jsem fialovou pastelku, sedla si k futrům, a než mamce do mozku doputovaly prapodivné zvuky, už byla dveřní malba na světě. Večer jsem pro velký úspěch zase vyžírala šunku z chleba, a když už nezbylo ani rajče, ani paprika a na chlebu už nebyl ani kousek šunky, řekla jsem, že už mi to stačilo, a že jsem děsně unavená a chci jít spinkat - to pro případ, že by mamku napadlo snažit se mě donutit dojíst i chleba.
30. 03. 2013 Nejsem práskač, ale informovat se musí, takže jsem dnes informovala mamku, že Terezka otevřela šatní skříň a hrabe se v ní. Jenže mamka, věnující se vaření a úklidu kuchyně, se ani neobtěžovala otočit a podívat, co se to za ní vlastně děje a řekla, že to nevadí. No, tak když nevadí, tak nevadí. Přidala jsem se k Terezce a pomohla jí s její prací. Když se mamka otočila, za ní už byla hromada hadrů a o ni se pokoušely mrákoty. No co - já ji varovala včas! Po obědě přijel strejda Lanc s tetou a přišli se na nás podívat. Mé velkolepé plány, jak budu strejdovi vyprávět všechno možné, se rázem rozplynuly. Strašně ráda bych mu to pověděla, ale když já se taaak styděla! Dokonce i když mi teta podávala sušenky, které mi přinesli, jsem si pro ně nechtěla jít, a to je co říct! Zato jen co odešli, jsem se na ně vrhla, že chci ochutnat. Odpoledne jsem dostala na chvíli ajpeda a byla jsem z toho tak rozvrkočená, že jsem mamce řekla, že to dnes večer zvládnu i bez čtené pohádky.
31. 03. 2013 Nebylo třeba mi zakazovat chodit do kolektivu, abych něco nechytla. K tomu si totiž vystačím sama, respektive s Terezkou. Ještě lépe řečeno s jejím dudlíkem, který jí vyrvu z pusy a dám ho do pusy svojí, což jsem udělala včera a dnes hned po ránu jsem začala kašlat stejně hnusným kašlem, jako ona. Mamka byla doslova u vytržení! Odpoledne jsem pak její nadšení ještě podpořila, když jsem vytáhla její posmrkaný kapesník z kapsy. Už to ji nadzvedlo, a když jsem s ním chtěla začít otírat gauč, málem ji kleplo. „Lucinko, to si děláš srandu, ne? Ty budeš matlat ten posmrkanej kapesník o gauč???“ „Ale já to tady počebuju učít!„Kapesník je na nudlíky, ne na otírání gauče.“ Vtom ji napadlo podívat se, co jsem to chtěla vlastně otírat. „A co to tam vlastně je?“ „Nudle.“ „COŽE??? Ty ses hrabala v nose a otřelas to do gauče?!“ Hmmm, pro dobrotu na žebrotu - místo pochvaly, že jsem si uvědomila, že nudle patří do kapesníku, přišel zase vylágroš.
01. 04. 2013 V noci jsem dostala takový záchvat kašle, až to mamku vzbudilo a šla mi dát kapky proti kašli. Vzbudila mě, pomohla si sednout, já otevřela pusu, ona mi dala lžičku s kapkama a pak už jsem se jen zaksichtila a vyplázla jazyk, protože byly příšerně hořké a nesrazil to ani med, který na lžičce byl. Mamka nevěděla, kolik jsem těch kapek nakonec doopravdy spolkla a kolik vyplivla, ale vzhledem k tomu, že se kašel uklidnil, jsem něco spolknout určitě musela. Díky nočnímu špatnému spánku jsem ale ráno vyspávala až do půl deváté. Terezka už byla dávno vzhůru, takže když jsem přišla do obýváku, už byla po snídani a hrála si. Šla jsem k ní a řekla „Já sem Tulbolucka, ahoj. Mamko, vona se stydí Tulbolucky, koukej! Mě se nemusíš stydět, dyť já sem jen Tulbolucka!“ Jako Turbolucka jsem se taky turborychle převlékla, najedla a odešla si hrát do koupelny. Jenže za mnou přišla Terezka a to se mi moc nelíbilo, tak jsem zařvala „Mamko, vodnes si tu holku!“. Místo mamky ale přišel taťka a místo odnesení Terezky mi řekl, že se mám obléct, a že spolu půjdeme na koledu. Mamka mi pomohla s oblékáním, při tom mě naučila koledu, ale když jsem měla s taťkou koledovat, jen jsem se schovala a dělala, že nejsem. Byli jsme u dvou sousedů (víc jich tam totiž nebylo) a po koledě jsme je rovnou pozvali k nám, aby se podívali, jak to tam taťka udělal. Doma jsem to rozjela ve velkém a už jsem nezavřela pusu. Pak ještě přijeli strejda Lanc s tetou a přišli nás taky navštívit, a to už jsem mlela a mlela a vykecávala jim díry do hlavy. Až když strejda řekl, že se mám rozhodnout, jestli s ním půjdu k nim já nebo Terezka, mě humor přešel. Nejdřív jsem mu odpověděla, ať si vezme „tamtu“ a ukázala jsem na tetu Jitku, ale ta mu evidentně nestačila, tak jsem začala kňourat. A když si po chvíli vzal do náručí Terezku, rozbrečela jsem se (ale fakt hodně) a schovala se za taťku. Jakmile ji ale vrátil a začal mi vysvětlovat, že si ze mě jen dělal legraci, zase jsem si s ním začala povídat, jen jsem už při té konverzaci zůstávala v těsné blízkosti rodičů - co kdyby si to strejda náhodou ještě rozmyslel… Pozdě odpoledne naši zase sbalili a vyrazili jsme zpátky do Prahy. Když jsem se zeptala, jestli tam na nás čeká Barunka, taťka mi vysvětlil, že Barunka umřela, a že už s námi nebude. Přijala jsem to jako hotovou věc a víc jsem se nad tím nepozastavovala.
02. 04. 2013 Dopoledne mi mamka řekla, že pojedeme k Paňdoktorce. Hned jsem se informovala, jestli mě nebude píchat, tak jsem byla ujištěna, že tam jedeme s Terezkou a mě si Paňdoktorka ani nevšimne. To ale až taková pravda nebyla. Taťka totiž prásknul mamčiny obavy, že špatně mluvím, a že si myslí, že jsem si cucáním palce zdeformovala patro. Paňdoktorka vytáhla obrázky a chtěla vědět, co na nich je. A to bych nebyla já, abych ke každému obrázku nepřidala aspoň pár větiček navíc. Paňdoktorka nakonec řekla, že slovní zásobu mám na svůj věk skutečně velkou (ale to já měla odjakživa), a že mluvení je v normě a rozhodně to nezní jako problém s patrem. Jen po zbytek dne to vypadalo, že ze mě mamku klepne. Pořád jsem brala Terezce, co si zrovna vzala na hraní, když vlezla na koníka, zasedla jsem ji tam, protože jsem se zrovna chtěla houpat taky a obecně jsem dělala všechno přesně naopak, než bych měla. Nakonec mi mamka doporučila, abych si šla v zájmu vlastního přežití hrát aspoň na chvíli nahoru do pokojíčku, což jsem pro jistotu opravdu udělala a jak vidno, pomohlo to - dnešek jsem ve zdraví a bez úhony přežila, i když se mi ještě večer podařilo vytočit k nepřítomnosti mamku i taťku.
03. 04. 2013 Po svačině nás mamka oblékla a po víc jak roce jsme šly procházkou pro maso do řeznictví a ještě to vzaly přes nádraží, abych se zase mohla pokochat mašinkama. Teda - mamka šla, Terezka se vezla v kočárku a já jela na kole a musím se pochlubit, konečně jsem se na něm naučila odrážet! A když mamka kupovala maso a já tak koukala kolem sebe a viděla všechny ty dobroty, řekla jsem si o housku se šunkou. Mamka zírala, ale koupila mi to a děsně se divila, že jsem to tentokrát snědla i s houskou. Pravda, třikrát se mi záhadně z té housky ztratila šunka a dostala jsem nášup, ale nakonec zmizela i ta houska, a to mi ji ani nemusel sežrat nějaký kolemjdoucí pes. Šly jsme rovnou domů a i přes snědenou housku jsem spořádala celý oběd. Pak teda došlo k drobné nehodě, která snad ani nestojí za zmínku - nestihla jsem totiž doběhnout na záchod a svléct se, takže jsem se po mnoha měsících zase jednou počůrala. No co, i mistr tesař se občas utne! Jen mamka to nechápala. „Lucinko a jak se ti to mohlo stát?“ Vysvětlila jsem jí to rychle a polopaticky, aby to pochopila hned a nepitvala se v tom. „Plotože sem tldlo.“ Odpoledne mě honila mlsná a chtěla jsem hned několik věcí, a protože si mamka nezkontrolovala, jestli jsem vždycky to předchozí dojedla, všechno jsem to prokládala - tu jsem si zobla cereálních čokopolštářků, tu slaných zvířátek, tu mandarinky a tu zase Tvaroháčku. Má střeva tohle obžerství zvládla na jedničku s hvězdičkou. Taťka byl celý den v práci, a když se večer vrátil, hned se ke mně vrhnul a chtěl mě zlechtat, ale se zlou se potázal. Akorát jsem totiž večeřela a koukala na Rychlou rotu - „Nech mě koukat!“. V posteli jsme si s mamkou zase četly Gogouní časopis a tentokrát jsem byla tak unavená, že jsem ani nechtěla nechat rozsvíceno, za pomoci mamky jsem uklidila všechny Gogouny a mamka musela před svým odchodem po sakra dlouhé době olíbat hračky, které se mnou spaly v posteli.
04. 04. 2013 Dopoledne jsem si všimla kytary, zapadlé už delší dobu pod skříní a zase se jednou proměnila v Janu. Vzala jsem kytaru, začala brnkat, podívala se na mamku s Terezkou a řekla „Děti, zazpíváme si tuhle písničku, jo?“. Když se pak šla Terezka houpat na koníkovi a jako obvykle si na něj sedla obráceně, došla jsem k ní a poučila „Hele, sem patší pldelka a sem lučičky.“. Moc platné to ale nebylo, stejně se dál houpala se zadkem u koňovy hlavy. Pak jsme jely tramvají s Terezkou na Play Wisely - protože nebyl nikdo doma a já nemohla do školky, jela jsem taky. Moc jsem se tam těšila, celou cestu mamce vyprávěla, co všechno řeknu Elišce, která kurz vede (ano, i když jsem tam byla jen dvakrát, moc dobře jsem si její jméno zapamatovala) a byla jsem dost zklamaná z toho, že jsem nemohla dělat totéž, co Terezka s Matějem, nicméně aspoň občas mi bylo dopřáno se k nim připojit. Doma jsme si pak daly oběd, Terezka šla do postýlky, já na chvíli nahoru, ale pak jsem sešla dolů, a protože chtěla mamka taky spát, chvíli jsem si tiše hrála a pak ji poprosila o iPad. Kdo by to byl řekl, že mi mamka (která tvrdí, že si přeci děti nepořizovala proto, aby je odkládala k televizi, počítači nebo iPadu) toho iPada půjčí. Takže zatímco ona s Terezkou ležely, já si na něm pouštěla pohádky a hrála hry. Pak se vrátil domů taťka a jeli jsme s Terezkou za nějakou novou Paňdoktorkou a po návratu jsem Terezku nalákala do koupelny. Tam jsem otevřela šuplík a hledala jako vždy poklady. Jenže tentokrát jsem se nesoustředila na čelenky, sponky a gumičky, ale mou pozornost upoutaly nůžtičky na manikúru. Nanečisto jsem si to s nima vyzkoušela a pak jsem to zkusila naostro. A zatímco jsem Terezce stříhala vlasy, říkala jsem „A teď budeš vypadat jako dědeček.“ Během pikovteřiny vtrhla do koupelny mamka jak velká voda. „Lucinko, co tady děláte????“ „Nic.“ „Tys něco stříhala?“ „Jooooo.“ „A co?“ „Telezku.“ Zděšená mamka začala prohlížet, jestli je Terezka v pořádku. Ve chvíli, kdy se ptala „A cos na ní stříhala?“, její pohled padnul na hrst vlasů na zemi. No, vypadá to, že mám na dlouho po nůžkách. Tohle nepatrné nedorozumění mi Terezka odpustila a pomohla mi s úklidem kostek do vozíku. Jenže já si na ně pak sedla, chvíli na nich jezdila, a když mě to přestalo bavit, prostě jsem vozík chytila za šňůrku, zatáhla za ni, vozík se překlopil a všechny kostky se vysypaly na zem. Mamka zvedla oči v sloup a jen z ní vypadlo „Kriste pane, Lucinko!“. Zcela bez váhání jsem odpověděla jejím oblíbeným „Nenaděláš nic.“.
05. 04. 2013 Ráno, když jsem se vzbudila, jsem s radostí sobě vlastní probudila babičku, která se u nás včera večer objevila, ale jen se převlékla a zase odešla pryč, takže jsem si s ní ani nestačila pokecat, což jsem hned od rána doháněla. Sotva jsme sešly dolů, dala mi babička krabičku Lentilek. Bylo mi jasné, že dřív, než sním snídani, si je nebudu moct vzít, tak jsem je odnesla do kuchyně na linku a babičce to objasnila „Já si to dám naholu, aby na to nedosáhla Telka, plotože vona je fakt fantastická na něco dosáhnout.“. A protože po snídani musela babička zase odjet, zbytek jsem si ušetřila pro dědu a babičku do Hradce, ke kterým jsme jeli odpoledne. Děda mi pro změnu koupil knížku s Krtečkem, tak jsme ji hned večer zajeli.
06. 04. 2013 Ne, že by se mi chtělo ráno vstávat, jenže v šest mamka přinesla k dědovi Terezku a ti dva mě prostě svým halekáním probudili (ne mamka - děda s Terezkou!). Během dopoledne jsem si za babiččiny asistence odskočila na záchod a babička jen zírala, co všechno zvládne tak malé tělíčko vyprodukovat. Když se nad tím hlasitě podivila, hned jsem se přidala „Nooo, to musim žíct dědovi, jakej sem udělala klacek!“. Odpoledne měla jít mamka za tetou Mončou a dalšíma dvěma tetama do restaurace, jenže já nechtěla zůstat doma bez ní, takže když se zeptala, jestli chci jít taky, bez váhání jsem souhlasila. No to jsem si dala! To, že jsem se styděla, mohla mamka očekávat. Horší ale bylo, že jsem se tam dost nudila a náladu mi nezvedl ani banán se šlehačkou, čokoládou, oříškama, čokokoulema a zmrzlinou. Ostatně i na ten jsme čekaly víc jak hodinu. Zlepšilo se to až poté, co jsme odešly z restaurace a nakoupily. To jsem totiž jezdila na zebře! Pochopitelně ne na živé, ale na plyšové in-line zebře. Zpočátku jsem nevěděla, co mám dělat, aby se zebra pohnula z místa, ale sotva jsem objevila ten správný grif, smála jsem se od ucha k uchu a spolu se zebrou jsme cválaly s větrem o závod. Po deseti minutách jsem ji s pláčem musela opustit. Tety Monči jsem si užila až do večera, ostatně to byla ona, kdo se zhostil mého koupání. Hned jsme si vymyslely novou hru - medvěd píchá mořskou pannu. Vysvětlivka pro čuňata - mořská panna vylezla z vody, medvěd ji tlapou píchnul do hlavy a mořská panna se honem schovala zpátky do vody. Večer to sice chvíli vypadalo, že mi bude číst děda, nakonec mi ale chvíli četla teta Monča a pak mamka. Četla se zase krtečková knížka a ke každé básničce mi mamka dala nějakou otázku. Takže když četla o ptáčkách, zeptala se, které ptáčky vídáme v zimě. Nenapadalo mě vůbec nic. „No co nám lítá do krmítka?“ Nic. „No přece sý…“ Hned mi to v hlavě sepnulo a vítězoslavně jsem zařvala „Slepičky!“. Pak jsme pro změnu četly o létě a já se začala chvástat, jak se budu v bazénku potápět. „No, a když se budu potápět, tak si vemu blejle a takový toooo (názorně jsem naznačila šnorchl) a budu moct koukat pod vodou!“ „A kdes to viděla?“ „No pšece v televizi.“ Mamka v domnění, že doma toho z televize moc nepochytím, žádala další upřesnění „A kdy? Dneska?“. „No jak sme koukali s taťkou na toho pána, co se potápěl s těma žlalokama.“ Ale to se o mně ví, že má láska ke žralokům nezná mezí. Zato k mravencům tak blízko nemám, ale znalostí o nich mám taky dost, takže otázka „Kde bydlí mravenci?“ mě nevyvedla z míry. „Doma.“ Mamka ze mě chtěla dostat, že bydlí v mraveništi, ale já se nedala. „A kde mají domeček?“ „Já ti to žeknu - u nás doma chodili za gaučem!“ No jako by mamka nevěděla, že začátek jara u nás nejspolehlivěji nepředpovídá televize, ale mravenci, kteří se nám nastěhují domů!
07. 04. 2013 Dneska nás Terezka nechala pospat až do půl sedmé, kdy ji mamka zase přenesla k dědovi a babičce. Po obědě už to vypadalo, že se zas po několika dnech prospím, ale nakonec z toho nic nebylo a místo spánku jsme šli s mamkou, taťkou a Terezkou vyvenčit štěknu. Cestou zpátky jsem začala kvičet, že je mi zima na obličej a celý (takže až po bradu) jsem si ho začala zakrývat čepicí. Na obličej mi bylo teplo, ale mělo to jistou nevýhodu - nic jsem neviděla. Když jsme se vrátili, naši nás ani nezouvali, přesunuli do auta věci a jeli jsme domů. Na cestu jsem si zase vyškemrala puštění pohádky od dědy a celou dobu jsem ji poslouchala, i když byla mamka přesvědčená, že mě to uspí.
08. 04. 2013 Ráno jsem se vzbudila až po půl osmé - taky aby ne, když jsem poslední dva dny vstávala mezi šestou a půl sedmou a přes den jsem nespala. Dopoledne jsem se zase jednou rozhodla být fakt hodná na Terezku a hrát si s ní. Odvedla jsem ji ke krabici s kostkama a řekla „Já budu stavět dům a ty mi budeš podávat. Mohla bys mi podávat?“. Jenže Terezka na mě koukala, přiblble se usmívala, ale ani se nepohnula. „Telezko, mohla bys mi podat kostičku?“ Pořád nic. No nebylo divu, že jsem na ni pak zařvala jako na psa „Teli, podej mi!“. Na večer mi mamka připravila úplnou novinku - ustřihla z rukavic všechny prsty krom palce a to mi pak nasadila na noc na spaní, abych si necucala palec. Což o to, nápad to byl dobrý, ale realizace se trochu zadrhla. Já sama jsem si je totiž nasadila dávno před odchodem do postele a nadšeně jsem je nosila, ovšem před spaním (pochopitelně jsem počkala, až mamka odejde) jsem je sundala. Co se dělo s palcem potom, není třeba rozpitvávat.
09. 04. 2013 V noci šla mamka zkontrolovat stav palce a třikrát mi ho musela vyrvat z pusy, aby mi mohla znovu nasadit rukavici. Ráno, když už byla Terezka vzhůru a já ještě spala, šla zkontrolovat stav znovu - rukavice dole a palec v puse. Dopoledne jsem si vzala kolo, mamka kočárek s Terezkou a šly jsme na nákup. Ještě v obchodě jsem začala kňourat, že mám hlad a mamka mi slíbila koupit housku a šunku, jenže na mě v záplavě ostatního nákupu zapomněla. Díky tomu jsem nakonec dostala Mekdonalda a mamka vyfasovala ke kočárku i moje kolo, na kterém jsem pochopitelně v době jídla nemohla jet. Její problém, že tak moc spěchala domů kvůli nakrmení Terezky a já musela jíst za pochodu. Když jsme se vrátily domů, taťka začal nakládat věci do auta a vyrazili jsme na chalupu. Cestou si Mekdonalda koupili i naši a sotva jsem to viděla, přihlásila jsem se o svůj příděl taky, takže se se mnou mamka musela podělit. Krom toho jsem se pustila do jejich Coca Coly, a když mě mamka, že by mi to už mohlo stačit, protože by se taky chtěli ještě napít, podala jsem jí ho a dodala „A až ti žeknu, že mi to nestačilo, tak mi dáš ještě. A budete mít pld po pitíčku, všechno vám to vyželu!“. S plným žaludkem mě zase jednou auto ukolébalo ke spánku a k probuzení jsem nebyla ani po příjezdu, a to to taťka zkoušel několikrát. Pak mě aspoň odpoutal z autosedačky a nechal mi otevřené dveře, abych mohla vylézt ven, až se probudím. Jenže když na naše volal strejda Lanc, že už jsem se probudila a brečím, seděla jsem pořád v autě jak zařezaná. Taťkovi jsem řekla, že mě bolí očíčko, ale ten to úplně přešel, a když se mě doma ptala mamka, proč jsem plakala a nešla za nima, řekla jsem, že jsem plakala, protože mě bolelo očíčko. I ona to tak nějak ignorovala. Až do chvíle, kdy zjistila, že ho mám nateklé, takže mě v tom autě muselo opravdu něco ďobnout. K večeru se mi ještě zachtělo jít ven, a protože bylo teprve půl šesté a mamka očekávala, že tam budu jen chvíli, oblékla mě a vypustila na zahradu. Já to tam vydržela až do půl osmé, a i tak jsem prskala, že ještě nechci domů.
10. 04. 2013 V osm, hned po snídani, jsem řekla taťkovi, že chci jít ven a nechtěla jsem domů, i když už jsem byla mokrá a zůstala jsem tam 2 hodiny. Doma jsem hned hlásila, že mám hladíka a chtěla jsem mandarinku, jenže tu jsem snědla včera, tak jsem mrkla do lednice a poprosila mamku o jablko. Když jsem ho snědla, nakoukla jsem tam znovu a řekla si o papriku - vskutku báječná kombinace. Po obědě, když šla Terezka spát, zapnula mamka chůvičku a ven jsme šli všichni. Taťka jel něco koupit a my s mamkou šly do garáže - mamka uklízela a já tam objevila zapomenutou tabuli s křídama a hned jsem se vrhla na malování. Když se vrátil taťka, ještě jsem šla ven pomáhat jemu a vyšlo to naprosto přesně, že v okamžiku, kdy šla domů mamka, protože se probudila Terezka, se zachtělo jít domů i mně. Požádala jsem mamku o napuštění vany, pořádně se tam vyráchala, a sotva jsem z vany vylezla, řekla jsem mamce, že chci ven za tatínkem. Mamku jsem málem omývala, ale nakonec to ustála, chvíli jsem musela zůstat doma, abych nešla ven rozmočená z vany, pak mě znovu převlékla do venkovního a já vyrazila taťkovi na pomoc. Pozdě odpoledne přijel strejda Mirek s tetou a chvíli po jejich příjezdu začalo pršet. Po čase jsem si šla mamce říct o něco k snědku a při té příležitosti jsem se zeptala „Ploč ho pšivezli?“. Mamka naprosto nechápala. „Co?“ „Ploč pšivezli to plšení?“ Jako by to sama neslyšela, jak teta Jitka říkala, že s sebou přivezli déšť! Naštěstí to byla jen nepatrná přeháňka, takže jsem mohla zůstat venku a pomáhat taťkovi. Jako správná ženská jsem zvládla pracovat a ještě při tom konverzovat. Nadhodila jsem téma „Taťko, a kdo ti dal méno taťka?“. „Taťka není jméno, já jsem tvůj taťka a ty seš moje dcera. A já se jmenuju Lukáš.“ „Já vim, že seš Lukáš, ale kdo ti dal méno taťka?“ A tak to šlo pořád dokola. K večeru jsem si zase vydloubla z nosu nudláka, taťka to viděl a donesl mi kapesník. Pochopitelně neopomenul podotknout, že jsem čuně, a to ještě nevěděl, co za pár vteřin uvidí na opěradle - jak pak taťka řekl mamce, hověl si tam „vrkoun přes celý madlo“.
11. 04. 2013 O půl čtvrté ráno jsem se probudila a už, už jsem začala brečet, když se taťka šeptem zeptal, co se děje. Má odpověď ho minimálně šokovala „Já mám hlad.“. „Teď je noc, teď se nehamá, tak spinkej.“ Nepochopil, tak jsem zvolila naléhavější hlas „Ale já mám hlad!“. „A co chceš hamat?“ Zcela automaticky jsem řekla „čokokoule“. Pár mi jich donesl, já se ještě nějakou dobu mlela v posteli a pak jsem konečně znovu usnula. Mamka si říkala, že to budu ráno naspávat, ale jen co jsem uslyšela před šestou ráno Terezku, hned jsem vstala, a nic na tom nezměnil fakt, že jsem byla v noci vzhůru. Díky brzkému budíčku jsem byla už po sedmé venku. Skákala jsem na trampolíně, vozila kolečko, chvíli jsem si taky malovala v garáži na tabuli a průběžně jsem chodila na hranici pozemku kontrolovat, jestli už je vedle někdo venku. Když jsem uviděla strejdu Mirka, šla jsem za ním, a když jsem zjistila, že se nezlobí, cestovala jsem mezi naším a jejich pozemkem pořád. Když si šel strejda přezout boty za holinky, řekla jsem mu, že mám taky „bahňákový holinky“. Přiznal, že už teda viděl spoustu holinek, ale bahňákový vidí poprvé. Mamka mě z okna každou chvíli kontrolovala, a když jsem pak jednou šla kolem dveří, otevřela a zeptala se „Copak je, Lucinko?“. Netušila jsem, že si naivně myslí, že mi chyběla, a naopak jsem si myslela, že mě viděla mluvit a chtěla vědět, co jsem říkala. „Niiic, to bylo na Milka.“ Ve čtvrt na deset mě odchytla, když jsem šla zase jednou kolem dveří a zeptala se, jestli už půjdu domů. „Neeeee, já budu eště venku a pudu dyžtak k nim.“ a ukázala jsem k Lancům. Pak jsem se zašklebila, a protože mi bylo hloupé jen tak odejít k sousedům, řekla jsem jí „Zavži!“. Teprve pak jsem mohla spokojeně odejít vedle. Co ale našim vyrazilo dech, bylo, že jsem ve chvíli, kdy si strejda povídal s taťkou, drapla strejdu za ruku, řekla „Poď, stlejdo Lanci.“ a táhla ho pryč. Zvenku mě vyhnal až v poledne déšť. Snědla jsem polévku a než mamka nakrmila Terezku a usmažila karbanátky, zalezla jsem do postele a usnula. Ostatně taky aby ne při tom časném budíčku a venkovním výdeji energie. Když jsem se probudila, ještě dobrou hodinu jsem se válela v posteli a prohlížela si knížky, které mamka přinesla z garáže. Nebylo divu, že po prohlížení knížky o víle Zvonilce jsem o sobě řekla, že jsem víla, a když jsem si šla do lednice pro jogurt a mamka se ptala, jestli tam dostanu, ještě odpověděla, že „Víla tam dostane, plotože je génuiska.“. Sotva jsem ho dojedla, donutila jsem mamku (právě balící věci domů), aby mě ještě převlékla do venkovního a až do odjezdu domů jsem lítala venku. Domů jsme přijeli po půl sedmé, tak akorát na odchod do vany. Když jsem se koupala, přišla babička, ale večerního čtení jsem se od ní nedočkala, protože si šla po osmé randit.
12. 04. 2013 Ráno se mnou byla v pokojíčku babička, takže jsme se zase ještě chvíli válely v její posteli, než jsme vstaly a sešly dolů. Plánovala jsem, co všechno spolu budeme dělat, jenže to utnula babička s tím, že musí jet pryč a nekecala - jen se nasnídala, odjela, vrátila se před obědem a krátce po jídle odjela nadobro. Když jsem jí říkala, že se mi po ní bude stýskat, připomněla mi, že odpoledne přece přijede děda Luboš s prababičkou a ta tu s námi zůstane do neděle (zatímco děda s taťkou pojedou pracovat na chalupu). Když jsem slyšela o prababičce, prohlásila jsem zcela vážným hlasem „Tisíce let sem na ni čekala a nevim, kam se mi ztlatila.“. Pak jsme si chvíli s mamkou modelovaly, přišla k nám Terezka a já řekla „Ulania uvádí Mamka, Lucinka a Telezka.“. No jo, asi už mi z těch pohádek, co si pouštím na iPadu na Urania TV, trochu hrabe. Večer se mamka zabejčila a udělala, co ve dne slíbila (a slibovala už mockrát, ale nikdy to nerealizovala) - nepustila mi Rychlou rotu, protože jsem celý den zlobila, neposlouchala, naschvál dělala pravý opak toho, co mi řekla mamka a ještě ke všemu jsem trápila Terezku. Dlouho jsem brečela, že chci Chipa a Dalea, a že to bez pohádky nevydržím, ale když mi došlo, že prostě nepovolí, zmlkla jsem a pustila se do večeře. Rychlá rota sice stejně nebyla, ale aspoň mi šla mamka číst. Při té příležitosti jsme se domluvily, že si zítra zkusíme zahrát nějaké hry z Gogouního časopisu. „A budem dělat takhle lukama, jo?“ a ukázala jsem palce nahoru. „A proč?“ „No plotože sme vyhlály!“ Než mamka odešla dolů, ještě jsem jí silácky tvrdila, že budu spát s rukavicí a nebudu si cucat palec, ale zase to bylo silnější než já a jako zatím pokaždé jsem rukavici sundala ještě před usnutím. Když to mamka před spaním zjistila, aspoň mi nalakovala nehet.
13. 04. 2013 Hned po ránu mamka mi mamka připomněla včerejší zlobení a jeho následek (tedy večer bez pohádek) a řádně to ještě přiživila - že jsem se nočním cucáním připravila o jeden díl Rychlé roty, ale že když budu celý den hodná, pustí mi aspoň ten druhý. Přesně podle toho jsem se zařídila. Celý den jsem sekala latinu, dokonce jsem k večeru sama nabídla Terezce hraní s kostkama, odvedla ji ke krabici s nima a spolu jsme si stavěly. Jinak jsem dnes neperlila jen já - třeba když jsem řekla, že „Babička je moje přítelka.“, nebo když jsem řekla, že „ti to mamko povědim“ (co jiného taky říct, když mi mamka řekne „Pověz mi“) - ale perlila i babička. Nějak mě špatně slyšela a zeptala se „Ty jsi turbulence?“. Dost mě to rozčílilo a dostatečně hlasitě jsem ji opravila „Ne, Tulbolucka!“. Taky jsem dopoledne otestovala jarní servis kola, který včera udělal děda s taťkou, když jsme šli do Tesca. Díky tomu, že mi zvedli sedlo, se mi hned podstatně líp jezdilo. A myslím, že s výdejem energie (což při jízdě na kole rozhodně je) se automaticky pojí i zvýšená spotřeba (v mém případě jídla). Jen mamka to nějak nechápala a byla děsně překvapená, že jsem ráno snědla čokokoule a jeden nášup, před odchodem 2 mandarinky a po příchodu do Tesca už jsem hlásila, že mám hlad. Mamka mi sice koupila tyčinku - sýr a Brumíka, jenže jí to trvalo, a než s tím konečně přišla, říkala jsem babičce, že umírám hlady. Mamka si ještě myslela, že sním jen jedno z toho, ale já snědla oboje a dožadovala se něčeho dalšího, třeba jablíčka. Doma jsem se vrhla na oběd a i odpoledne jsem pokračovala v jídelní mánii. Krom jídla mi mamka koupila nový obří bublifuk, tak jsem ho odpoledne šla s babičkou ven otestovat a vrátily jsme se až za dvě hodiny. Večer mi mamka nakonec pustila zase dva díly Rychlé roty, prý za to, jak moc jsem dnes byla hodná. Po přečtení pohádky jsem chtěla nechat ještě rozsvíceno a tentokrát se mi povedlo zhasnout a uklidit Gogouny do krabičky, ale tu jsem si nechala v posteli, takže když mě mamka přišla zkontrolovat, měla jsem v nich zabořenou ruku.
14. 04. 2013 Celé dopoledne jsme zase byly s babičkou venku, za mamkou jsem přišla až v jedenáct, a to jen proto, abych jí informovala, že mám hlad. Požadované jablíčko mi nedala, zato přichystala dřívější oběd. Snědla jsem úplně všechno, bez řečí a extra rychle a mamku to tak šokovalo, že jsem za odměnu dostala lízátko. Po jídle dala mamka Terezku do postýlky a my šly s babičkou do pokojíčku, a i když babička tvrdila, že usne jako první ze všech, vyhrála jsem to já a spala celé dvě hodiny. Když jsem se vzbudila, byl už zpátky taťka s dědou a na návštěvu přišel i strejda Kuba. Chvíli jsme poseděli doma a pak jsme šli všichni na dvoreček a byli jsme tam skoro až do půl sedmé. Kolem šesté si šel taťka udělat chleba se šunkou, a jakmile jsem to viděla, řekla jsem, že mám taky hladíka. A když jsem taťkovi řekla, že chci taky chlebíček, zcela mu to vyrazilo dech. Evidentně totiž čekal, že budu chtít nějakou dobrotu. K večeři už jsem si dala jen jablko, ale nestačilo mi, tak jsem mamku ještě poprosila o chleba (z toho jsem snědla jen čtvrtku), rajčata a papriky.
15. 04. 2013 Dopoledne jsem opět strávila venku. Chvíli s mamkou a Terezkou, ale ty pak musely jít domů vařit a až do oběda jsem tam byla sama. Protože nebyl taťka doma, my s mamkou si daly k obědu palačinky. Taťka se vrátil právě včas, aby odvezl mamku s Terezkou k Paňdoktorce. A zatímco Terezka trpěla, já s taťkou zůstala venku a jezdila jsem na kole. Jenže po půlhodině ježdění už jsem začala kňourat, že mě to nebaví, že mám hlad, že chci zmrzlinu, že chci za maminkou, že chci za Terezkou a našla jsem si ještě milion dalších důvodů a výmluv. Stejně mi to ale nebylo nic platné a musela jsem zůstat s taťkou venku. Rovnou od Paňdoktorky jsme jeli na nákup. Krom slíbené zmrzliny mi ale mamka koupila i dvě lízátka - prý je ale schová na zítřek a dostanu je za odběr krve bez křiku a vztekání. „Jo. Žádný vztekání. A nebudu blečet, jo?“ Za lízátka bych mamce slíbila i modré z nebe. Po chvíli mi ale došla tíha mého slibu a nepatrně jsem couvla. „Ale malinko si bleknu, jo?“ Na slíbenou zmrzku jsem musela počkat až po nákupu, ale stála za to. Naši ji koupili u Mekdonalda a byla fakt velká, dokonce jsem ji ani nedojedla. Po příjezdu domů jsem šla rovnou na pískoviště a až do večeře jsem zůstala venku. Mamka s Terezkou za mnou ještě na chvíli přišly, tak jsem si hrály na restauraci - já se jmenovala Anča Tída a vařila jsem mamce polívky z písku.
16. 04. 2013 Patrně vědomí, že mě hned po probuzení čeká odběr krve, přispělo k mému extra dlouhému spánku - vzbudila jsem se skoro až ve čtvrt na devět. Mamka se mě snažila co nejrychleji obléct, abychom to měly brzo za sebou a já nestrádala hlady, ale já to vymyslela jinak. Ještě před odjezdem jsem děsně nutně musela namalovat pro Paňdoktorku obrázek jako dárek. Ten jsem pak celou cestu žmoulala v ruce a osobně jí ho předala. Při odběru jsem jen brekla, jak jsem včera avizovala, ale když byl odběr v polovině, už jsem byla zticha. Když jsem to měla za sebou, začala jsem Paňdoktorce vyprávět, že budu mít na chalupě ovečky, králíčky, slepičky a kuřátka, že mám doma Terezku a spoustu dalších informací, bez kterých by jistě neměla tak pěkný den. Než jsem se vykecala, nashromáždilo se v čekárně dalších pět lidí. Cestou domů mě mamka upozornila, že by bylo dobré, kdybychom co nejdřív sundaly náplast, dokud půjde dolů dobře. Jenže když jsme přijely domů, vůbec jsem nešla dovnitř a rovnou zůstala venku. Ovšem když jsem se přišla domů vyčůrat, navrhla jsem sama mamce, ať mi to slepí. Měla pravdu, skoro vůbec to nebolelo a já ani neknikla. Po obědě jsem skoro usnula dole na gauči, pak jsem si ale začala prohlížet Sluníčko a bylo po spaní. Teda jen dočasně, nakonec jsem totiž přeci jen usnula, když mamka odjela z Panzubaři, a když se mě taťka snažil vzbudit, protože jsme měli odjet na chalupu, nebyla jsem k probuzení. Ještě před odjezdem jsem si dala ke svačině jablko a v autě jsem hladovou mamku ještě obrala o Mekdonalda. Krátce před příjezdem na chalupu jsem ale začala kňourat a stěžovat si na bolest břicha. Mamka mě začala podezírat z příprav na blinkání a taťka mi pro jistotu otevřel okýnko a zastavil auto dřív, než jsem jim stihla říct, že mě bolí kvůli cucání palce, takže se žádné blinkání nekonalo (ostatně ona se nekonala ani ta bolest břicha). Večer jsem byla bez chleba, po tom Mekdonaldovském nacpání už jsem chtěla jen zeleninu. Večer mi mamka přečetla půlku knížky o Zvonilce a druhou půlku jsme si nechaly na zítřek.
17. 04. 2013 Ráno Terezka hulákala v postýlce tak, že mě vzbudila už před šestou, a to i přesto, že ji mamka téměř hned po jejím probuzení vzala a chtěla s ní odejít do obýváku. Mamka mě přesvědčovala, ať ještě spinkám, že je na vstávání brzo, jenže hlad je prevít a já prostě vstát musela. Už před sedmou jsem se dožadovala vypuštění ven, ale i když mě mamka několikrát chtěla obléct, pokaždé jsem si odešla hrát. S konečnou platností jsem se ven dostala až v deset a byla tam, dokud nás mamka nezavolala na oběd. A zatímco se oběd vařil, mamka s Terezkou šly ven taky. Já šla hned po obědě zase ven a Terezka za mnou přišla, jakmile se odpoledne vzbudila. Mezitím jsme ale s taťkou na zahradě odchytili hada. Když se taťka zeptal, jestli si ho pohladím, neváhala jsem ani chvilku. A když jsem potom mamce vyprávěla, jak taťka chytil hada a já si ho hladila, málem se jí podlomila kolena - že prý z mouchy se můžu zbláznit, ale hada si klidně pohladím. Jak dopoledne, tak odpoledne, když byla venku i Terezka, jelo jedno velké kolečko - mamka s Terezkou někam chtěly jít a já tam honem běžela taky, abych tam byla dřív a bylo úplně jedno, jestli šlo o trampolínu, houpačku nebo třeba skluzavku. Když se náhodou stalo, že tam mamka s Terezkou přišly dřív a mamka tam dala Terezku, spustila jsem hurónský řev. Navíc mě to všechno tak rozhodilo, že jsem si i venku cucala palec a bohužel to prasklo, protože jsem měla díky špinavým prstům opatlaný celý obličej. Právě proto mi večer mamka pustila jen jeden díl Rychlé roty. Ještě nebylo ani půl osmé a já sama od sebe odešla do postele, nechala jsem si dočíst zbytek knížky ze včerejška a usnula.

46. měsíc

18. 04. 2013 V noci jsem se vzbudila a zase jednou kňourala, že mám hlad. Bohužel se přesně tou dobou chtělo mamce děsně spát, prohlásila, že je noc a v noci se spí, takže to musím vydržet a prostě mi nic nedala. Tentokrát jsem se nenechala Terezkou probudit a spala až do půl osmé, ovšem hned po probuzení jsem taťkovi hlásila, že jsem měla v noci hladíka. Už v devět jsem byla venku a zůstala tam až do oběda. Svůj oběd jsem zdlábla, trochu jsem ještě užrala od mamky a chvíli jsem tvrdila, že půjdu spinkat jako Terezka, jenže jsem tam akorát blbla a nenechala Terku spát, tak mě taťka odnesl do obýváku, abych se vyspala tam. Jako mávnutím kouzelného proutku mě ospalost přešla a radši jsem šla zase ven. Zatímco Terezka spala, šli jsme na návštěvu k sousedům a mně, jakožto vzácnému hostovi, nabídli sušenky (tak trochu i našim, ale hlavně mně). Když jsme se vrátili k nám, chvíli jsem pracovala s mamkou a připravovala záhon pro zeleninu, chvíli jsem pro změnu s taťkou rozhrabovala hlínu a vyrovnávala terén a prokládala jsem to houpačkou, skluzavkou a trampolínou. To s Terezkou už to bylo horší - opět jsem s ní o všechno bojovala, až z toho šla mamce hlava kolem. Odpoledne jsem si všimla, jak mamka nese talíř plný krajíců čerstvě upečeného chleba se šunkou. No to by se jim líbilo - cpát se a nic mi nedat! S chutí jsem si dala taky a Terezka nezůstala o moc pozadu. Naši nabídli ochutnávku chleba i sousedům, tak jsme se na chvíli zase přesunuli k nim a mně se těsně před odchodem k nám podařilo vyškemrat zbytek sušenek, co jsem nestihla sníst při předchozí návštěvě. Pravda, mamka říkala, že bych spíš než sušenky potřebovala dostat na zadek, že prý jsem odrzlá jak opice. Venku jsem nakonec zůstala až do půl osmé, a protože chleba jsem jedla odpoledne, dala jsem si večer zase jen zeleninu. Samozřejmě si naši neopomenuli rýpnout a upozornit mě, ať se pořádně najím, abych se zase v noci neprobudila a neříkala, že mám hlad.
19. 04. 2013 Bez probuzení z hladu jsem spala až do sedmi. Už při snídani jsem sledovala strejdu, který pracoval venku. „Mamko, co dělá ten Vasil?“ „Lucinko, to není Vasil, ale Saša.“ Čert, aby se v tom vyznal - pracuje to tu, má to přízvuk z Ukrajiny, tak je to prostě Vasil! To jeho jméno mi přišlo zcela nezapamatovatelné, takže když přijeli děda s babičkou, nadšeně jsem volala „Já žeknu tomu Šaškovi, že pšijel děda!“.
20. 04. 2013 Krátce po Terezce, takže v šest ráno, jsem se přesunula z ložnice do obýváku za dědou a babičkou. Dopoledne jsem opět sledovala pracanta venku a zeptala se dědy „A co dělá tenhle?“. Oslovení „tenhle“ se dědovi nelíbilo stejně, jako se nelíbí mamce, a hned mě opravil. „To je Saša.“ Kdepak Saša, já moc dobře vím, jak o něm taťka mluví! „To není Saša, to je debil.“ Dopoledne jsem byla doma, protože bylo venku mokro a blátivo, ale celé odpoledne už jsem pomáhala venku - chvílema jsem s mamkou třídila kameny od čisté hlíny, ale většinou jsem pomáhala taťkovi a dědovi s výrobou domečku pro slepice. Večer jsem se zase jednou dočkala - opékali jsme buřty! Byla jsem nadšená, jen mi tu radost kazila zima. A i když mi babička poté, co jsme obě dojedly, nabídla, ať s ní jdu domů (tam totiž zůstala mamka, protože Terezka odmítala usnout), nechtěla jsem jít. Děda to zkusil z opačné strany - že prý mám babičku odvést, aby nezakopla, protože už je venku tma, ale já prostě chtěla jít domů s dědou, tak odešla babička sama a já tam ještě zůstala. Na chvíli se za námi pak přišla podívat mamka, ale jakmile přišla, musela mě dát vyčůrat (což děda i taťka odkládali a chtěli se tomu vyhnout), a při té příležitosti zjistila, že mám úplně studené nohy a zadek, takže jsme šly okamžitě domů. Podle domluvy před opékáním jsem se jen převlékla do pyžama a úplně bez pohádek, protože už bylo skoro devět, jsem odešla do postele spát.
21. 04. 2013 Tentokrát mamka odnesla Terezku z ložnice tak rychle, že mě nestačila vzbudit a já spala až do čtvrt na osm. Venku bylo už od rána krásně, tak jsem šla zase ven pomáhat se slepičím bydlením. O něco později šla ven i mamka s Terezkou a babičkou, tak jsem nechala práci chlapům a připojila se k holkám. Nejdřív jsme se s Terezkou klouzaly, pak mamka houpala Terezku a babička mě a pak jsme s babičkou dělaly bubliny. Vcelku byl klid od šarvátek typu „Já chci tam, kde je Terezka.“, případně „Já chci to, co má Terezka.“. Doma jsem mamce pomohla s přípravou bramborové kaše a pořádně jsem ji vyšlehala šlehačem. Nejdřív ho mamka přidržovala se mnou, ale pak mi ho poprvé svěřila úplně. Hned po obědě jsme šli znovu ven, a když po třetí odjížděli děda s babičkou, plakala jsem, že „Tady chci nějakýho dědečka.“. Mou pozornost naštěstí odvedly bubliny, které mamka začala foukat, a během pár desítek vteřin bylo po pláči. Pak mě mamka rovnou zapřáhla do procesu a pomáhala jsem jí se záhonem. Pak jsem si ale všimla, že si Terezka hraje na pískovišti a radši jsem se přidala k ní. A protože už jsem velká a šikovná ségra, která si všimla, že po probuzení nechtěla nic jíst, uvařila jsem jí pizzu z písku a nakrmila ji. A protože už Terezka patrně měla hlad, doopravdy tu mou pizzu jedla. No - mamčina blbost, že k nám seděla zády a jen sem tam nás zkontrolovala. Před odjezdem jsme obě musely podstoupit odpískovací a sprchovací proceduru. Domů jsme nakonec vyrazili až po šesté a já v autě únavou usnula. Z auta mě taťka přenesl domů, a protože jsem byla úplně vláčná, zeptali se mě, jestli chci rovnou do postýlky. Souhlasila jsem. Sice měli strach, že se v noci zase probudím hladem (ale jak bych ho mohla mít, když jsem před odjezdem snědla 2 jogurty, jablko a v autě ještě slané sušenky Tuc.), ale dali na mě a taťka mě odnesl spát.
22. 04. 2013 Se slovy „Mamko, už je láno.“ jsem vtrhla do ložnice minutu po půl šesté. Taky aby ne, po víc jak 11 hodinách spánku. Dopoledne mamka potřebovala zajít na nákup, tak jsem s radostí oprášila kolo. V obchodě mamka pochopitelně táhla za sebou nákupní košík, před sebou tlačila kočárek s Terezkou, na kočárku kolo, za sebou kontrolovala mě a v kočárku vztekající se a vylézající Terezku. Po nákupu jsem si vyškemrala nugety od Mekdonalda. Když jsme přijeli domů a Terezka šla spát, šly jsme s mamkou na dvorek. Pak mamka přinesla i Terezku a došlo na další boje o hračky - co si zrovna vzala, to jsem jí sebrala. Na druhou stranu jsem si s ní ale šla sama od sebe házet balónem, a když občas spadla, pomáhala jsem jí vstát. Později jsem udělala menší faux pas, když z jednoho okna vykoukla jedna paní. Nejdřív ji pozdravila mamka, hned po ní i já, jenže paní nic. „Ploč mě nepozdlavila? Potvola jedna!“ Na to, že byla pořád v okně a já nemluvila nijak zvlášť potichu, to byl docela slušný výkon. Po půl páté už bylo na Terezce dost znát, že si hrála na pískovišti a mamka ji odnesla domů vykoupat. Jak jinak - hned jsem chtěla taky, takže jsem vlezla do vany k ní a po páté už jsem byla v pyžamu.
23. 04. 2013 Ráno jsem byla vzhůru už od půl sedmé, takže o půl osmé jsem byla oblečená, nasnídaná a připravená na odjezd do školky. Na ten jsem si ale musela ještě víc jak hodinu počkat. Hned po příjezdu mě přišel přivítat Kubíček. Mamka pak od Jany překvapivě zjistila, že právě s ním si v úterý nejvíc rozumím a pořád spolu blbneme. No jasně, že když se mě někdo zeptá, jestli mám ve školce nějakou kamarádku nebo kamaráda, tak mlžím a odpovídám, že Terezku, ale tu, která mluví (aby nedošlo k záměně s tou naší Terezinkou). Je mi úplně jasné, že kdybych odpověděla, že mám kamaráda Kubíčka, hned by se všichni ptali, jestli se mi líbí a měli by podobně přihlouplé otázky. Po školce mě naši vyzvedli a jeli jsme rovnou do Ikey. Ani jsme nezaparkovali a už jsem volala, že bych si mohla dát zmrzlinku. Mamka mě utřela - prý sním nejdřív oběd a pak bude možná zmrzlina. Okamžitě jsem slibovala hory, doly - že nebudu kňourat, nebudu chtít vozit ve vozíčku ani v kočárku (což občas chci, když si tam válí šunky i Terezka) a vlastně o mně naši nebudou ani vědět. Až tak úplně hodná jsem nakonec nebyla, ale při odchodu mi mamka tu zmrzku přeci jen koupila. Cestou jsem ji skoro celou snědla a taky jsem podle toho vypadala - zmrzlinu jsem měla od brady až po obočí. Domů jsme vůbec nešli, taťka odjel pracovat a my s mamkou a Terezkou zůstaly až do večeře na zahradě. Opět jsem brala Terce hračky a chtěla si s ní házet balónem, ale když projevila zájem, nechtěla jsem házet jen kousek, takže jsem ho házela daleko a Terezka pro něj musela běhat. Navíc mi ho neházela zpátky, ale vždycky mi ho donesla. Za zlobení Terezky jsem zase (jako už několik posledních dní) měla jen jeden díl Rychlé roty místo obvyklých dvou. A to mi mamka vyhrožovala, že mi nepustí ani jeden. „A pustíš mi dva?“ „Ani dva.“ „Ani čtyži?“ A ještě k tomu, protože poslední dobou dostávám k večeři jen půlku chleba a k němu zeleninu a vždycky vyžeru jen zeleninu a chleba nechám, mi dnes mamka dala jen chleba s tím, že až ho sním, dostanu rajčata a papriky. Co naplat - na zeleninu nedošlo, protože jsem ze své půlky chleba snědla jenom půlku. Ale ona si to mamka pro příště rozmyslí, jestli je lepší sníst chleba nebo vitamíny! O půl osmé skončila Rychlá rota a já už byla tak zmožená, že jsem sama chtěla do postele.
24. 04. 2013 Ještě před snídaní a řešením vlastních vlasů jsem ráno učesala rozcuchanou Terezku. Dopoledne, abych zahnala svůj školkový absťák, mě taťka odvezl zase do školky. Dovnitř jsem šla tentokrát docela opatrně, přeci jen středeční děti tak dobře neznám, ale když se mě po příjezdu mamka doma ptala, jestli jsem tam dnes měla nějakou kamarádku nebo kamaráda, zamyslela jsem se a pak řekla „Ne, nikdo si se mnou nechtěl hrát. Jó, vlastně jó, pšece tu Balušku! My sme spolu seděly na tom bílým polštážku a nepustily tam toho chlapečka, co ho chtěl taky.“. No vida, a pak kdo si s kým nechtěl hrát. S Baruškou jsme dokonce seděly vedle sebe, když jsme tvořili hodiny - kukačky. Z těch teda byla mamka úplně unešená. Už od příjezdu domů jsem zůstala venku, tam mi dokonce mamka přinesla i oběd, který nám uvařila babička z Hódyně. Škoda, že přijela, když jsem byla ve školce, ale mamka mi slíbila, že tu bude spát a nejdýl zítra ráno ji určitě uvidím. Domů jsem pak jen chodila rabovat jídlo, ale nebyla jsem žádný prevít a poctivě (tedy já celou sušenku a Terezka půlku, protože je poloviční než já) jsem se dělila s Terezkou. Taky jsem se snažila mamce pomoct, a dle jejího vzoru před pár dny, kdy zastřihovala růže, jsem udělala letní sestřih pivoňce, a kdyby mamka přišla jen o pár vteřin později, stihla bych jí ušmiknout i ty zbývající čtyři listy. Večer došlo na nucené mytí mých i Terezčiných vlasů, protože mamka venku prášila a zrovna v okamžicích největšího prachového oblaku jsme se musely ochomýtat poblíž.
25. 04. 2013 Ráno jsem se probudila a jak včera mamka slíbila, spala tam babička. Díky tomu jsem zase měla volnější režim a nemusela se oblékat, to za mě totiž udělala babička. Ještě jsme si trochu pokecaly, já se nasnídala a na devátou mě naši odvezli do školky. Tentokrát jsem domů přivezla krásnou ovečku a samozřejmě, že když jsme ji tvořili, hned jsem Janě hlásila, že budeme mít na chalupě taky ovečky. Ze školky mě vyzvedával taťka a ještě mě ani nestihl přezout a já už mu hlásila, že mám fakt velkýho hladíka. Zvědavě se podíval do batohu, aby zjistil, co jsem vůbec snědla, a zjistil, že jsem snědla úplně všechno - celé jablko, mandarinku i jogurt. Naštěstí už pro mě měla mamka doma ohřátou rajskou od včerejška, snědla jsem svou porci a ještě si přidala, takže jsem snad poprvé v životě snědla dobrovolně dva knedlíky. Hned po jídle jsme odjeli na chalupu a já zase jednou dokázala, že i když občas Terezku trápím, dokážu se jí zastat. Mamka ji totiž plácla přes ruku, protože si do pusy cpala hlínu a já hned Terezce ruku pofoukala, pohladila, na mamku jsem se zamračila a napomenula ji „Mamko, to se nedělá!“. Hned záhy jsem ale svou lásku zazdila. Hrály jsme si ve štěrku a já ho po ní z legrace začala házet. Dávala jsem si pozor, abych ji netrefila do hlavy a trefovala se jen do jejího naditého pupku, ale ani tak se to mamce nelíbilo. Jednou mi řekla, že se to nedělá, podruhé to zopakovala, potřetí už mě lehce plácla, a když jsem hodila po Terezce další kamínek, už mě plácla tak, abych o tom věděla. Hned jsem začala brečet a s vědomím, že u mamky se zastání nedočkám, jsem se přilísala k Terezce s prosbou „Terezko, pošíšáš mě?“. Pošíšala, ale krom obvyklých dohadů o hračky, díky kterým mi mamka zatrhla Rychlou rotu, mi po kamínkových útocích zatrhla i čtenou pohádku. Sice jsem protestovala, že to bez čtení „nevydležim“ (čili nevydržím), ale nakonec jsem překvapivě odešla spát bez řečí, breku a nářků, aniž by si rodiče mého odchodu všimli.
26. 04. 2013 V noci jsem propadla hysterickému záchvatu. Probudila jsem se a zdálo se mi, že mám ostříhané vlásky. Musím říct, že dalo mamce dost zabrat, aby mě uklidnila a přesvědčila, že se mi s vlasama vůbec nic nestalo. Pak byl velkou kapitolou dne oběd. Pche, jestli včera mamka nevěřila, že jsem snědla 2 knedlíky, dnes jsem jí zcela vyrazila dech. Taťka totiž přivezl z restaurace svíčkovou a tu jsem zblajzla rovnou se třema! Hned po obědě jsem šla znovu ven. Domů jsem chodila jen ze zištných důvodů - dvakrát jsem se šla vykakat, z čehož jednou jsem na mamku čekala usazená na bidetu, a když přišla, řekla jsem „Mamko, umyj mi zadek.“. Pak jsem si tam šla dvakrát pro Kinder čokoládku - poprvé o tom mamka věděla, to mi řekla, že si jednu vzít můžu. O té druhé už neměla tušení, a aby na to nepřišla, schovala jsem si ji pod tričko. Pochopitelně, že na to přišla. Má třetí návštěva lednice už byla v rámci usmíření pro jistotu jen pro jogurt. Pak jsem tam šla ještě jednou, když mamka přinesla ven chleby s pomazánkou a já si na to ještě přinesla plátek sýra. Když už jsem byla v tom jídle, tetě Jarce jsem poreferovala, jak mi mamka dala před pár dny ke snídani špatný mlíčko (což říkám každému, aby všichni věděli, že to s našima není žádný med). K večeři už jsem si poručila jen zeleninu, ale paprika nebyla tak dobrá jako obvykle, takže jsem vyjedla jen rajčátka.
27. 04. 2013 Už v noci jsem začala chrápat, ostatně včera k večeru mamka postřehla, že se mi plní nos. Přes den jsem v soplení úspěšně pokračovala. Rozhodně to ale nezabránilo v mých rychlých úsudcích, takže když mamka uklízela naši kuchyňku, hned jsem ji opravovala „Tam to nemá bejt, ty tloubo. To pšece patší támhle!“. Jinak jsem ale strávila skoro celý den venku. Rýma mě sice trápila pořád, ale venku bylo nádherně. Na šestou večerní uspořádali dospěláci spicha u ohně. Slovo oheň ve mně vyvolalo okamžitou touhu po buřtíkách. Měla jsem smůlu, naši žádné buřtíky nekoupili, ale já si našla na stole u ohně něco lepšího - brambůrky! Cpala jsem se, co to šlo, když už mi to bylo jednou za rok povoleno. Jenže krásné počasí se pozdě odpoledne změnilo v poněkud nevlídné počasí a večer v pořádný hnus - bylo chladno a ke všemu ještě začal foukat studený vítr. Začala jsem si stěžovat, že je mi zima a začala jsem lehce chraptět, tak mamka udělala gentlewomanské gesto a přehodila přese mne svojí mikinu a vzala mě k sobě na klín, abych se zahřívala i od ní. Bylo to o chlup lepší, ale stejně mi byla pořád zima, ale v tichosti jsem až do dalšího mamčina dotazu na zimu mlčela, jen abych do sebe ještě stihla nacpat co nejvíc brambůrek. Nakonec jsme se u ohně nijak výrazně nezdržely (aspoň my holky, taťka tam zůstal do půl deváté) a krátce po osmé už jsem byla v posteli. Mamka mi přečetla pohádku a mimořádně nechala pootevřené dveře do ložnice a rozsvíceno v chodbě. Ani jsem se nad tím nijak nepozastavovala a jen díky těmhle opatřením jsem si vůbec nevšimla, že venku začala zuřit bouřka a bez problémů jsem usnula.
28. 04. 2013 Ráno jsem spala skoro až do půl osmé a sotva jsem vstala, spustil se mi silný kašel. Hned při mé první návštěvě záchodu mi asistovala Terezka, a zatímco jsem trůnila, za mým zadkem prohodila do záchodu celou roli toaleťáku. Když šla pak na záchod mamka a Terezka se za ní nahrnula, nebyla z toho nadšená a snažila se ji vyhnat. To se jí nepodařilo a jako bonus jsem se jí tam nastěhovala i já s dotazem „Můžu tady zůstat?“. Zcela vážně mi odpověděla, že by byla radši, kdybych odešla a s sebou vzala i Terezku, pokusila jsem se o to, ale ten mrňavej zabejčenec prostě nechtěl. Když už se mi to nepovedlo, aspoň jsem se mamku snažila uklidnit, že o další roli toaleťáku určitě nepřijdeme „Ty máš velkej zadek, tobě to tam nehodí!“. Odpoledne si mamka vzala na klín Terezku, já se k ní přimáčkla z boku a četly jsme si Zvonilku. Byly jsme zhruba v jedné třetině knížky, když si mamka všimla natržené stránky a upozornila mě „Tys to tady roztrhla.“ Hned jsem po pravdě odpověděla „To udělala Lucinka, já Fauna to neudělala!“. Jako by mamka nevěděla, že jsem se během čtení proměnila ve vílu Faunu s talentem na zvířata! Ovšem jinak se musí nechat, že je mamka vážně nepoučitelná. Opět si libovala, jak si krásně v tichosti hrajeme a dobrých 10 minut jí na tom nebylo nic divného. V době její blahé nevědomosti jsme s Terezkou objevily úžasnou věc - kterak se dá jeden polystyrenový obdélník rozdrobit na tisíc malých kuliček. Ovšem většinu odpoledne, protože jsem nemohla jít ven, jsem mamku nutila zpívat mi anglické písničky. No, byl to vskutku dobrý tah, koupit mi knížku s DVD, plnou anglických songů. Jen mamka asi nečekala, že mě chytnou až tak moc.
29. 04. 2013 Hned po probuzení jsem zase dostala ranní záchvat kašle, ale během dne už to bylo celkem ok, i když úplně bez kašle to rozhodně nebylo. Jinak jsem ale byla celý den trapitel Terezky a už od rána jsem ji trápila. Chytala a tahala jsem ji za oblečení (občas i v okamžiku, kdy zrovna někam šla, takže se v lepším případě zasekla na místě a sedla si na zadek), bouchala ji (párkrát jsem do ní ťukla i pěstí), plácala, brala hračky, strkala a dělala všechno možné, co ji rozčilovalo. Nejvíc se ale rozčílila mamka a nadobro mi zakázala sladkosti - prý je dostanu jen občas a jedině jako odměnu za dobré chování. Krom toho mi zatrhla pohádky, takže večer jsem měla bez Rychlé roty i čtené pohádky. Překvapivě jsem moc neprotestovala, v sedm už jsem ležela v posteli a o půl osmé jsem spala.
30. 04. 2013 Ráno jsem viděla, jak si Terezka hraje s miminkem a okamžitě mě zachvátila touha mít ho pro sebe. Mamka mi pochopitelně zakázala jí ho ukrást, což jsem (taktéž zcela pochopitelně) náležitě ořvala. Když si s ním pak Terezka dopoledne hrála znovu, měla jsem na jazyku, že ho chci, ale na poslední chvíli jsem to spolkla a řekla „Já chci jinou hračku.“ a vzala si hrací želvu. Za to jsem dostala dle včerejšího slibu oříškový obilný polštářek, jinak ale trvá zákaz sladkostí. Mamka se mě snažila pořádně zapřáhnout do chodu domácnosti, abych neměla roupy a nenutilo mě to tyranizovat Terezku, takže jsem pomáhala s vyklízením nádobí z myčky nádobím, odškrabáváním kapek barvy z dlažby a vším možným, jen aby mamka odvedla mou pozornost od Terky a možného zlobení. Těsně před obědem jsem šla ještě na půl hodiny ven a po obědě musela mamka, aby nevyšla ze cviku, řešit hádky Lucky a Turbolucky. Každou chvíli jsem volala něco - „Mamko, Turbolucka mi bere kostičky!“, „Mamko, ta bílá Turbolucka mi kopla do nožičky.“, případně „Mamko, Turbolucka mi zbořila věž!“. Večer jsem zase usilovala o hračku, kterou právě držela v ruce Terezka, ale stačilo, aby mi mamka připomněla ranní polštářek a já si hned vzala něco jiného (a pochopitelně si za to vyžádala polštářek). Když už Terezka spala a já se pomalu chystala do postele (po zhlédnutí celého CD Krtečka - dnes jsem totiž byla tak hodná, že mi ho mamka nechala běžet až do konce), vrátil se taťka, který byl celý den v Praze. Sotva jsem ho viděla, hned jsem zjišťovala, jestli mi z Prahy přivezl koníky na hraní. Měl jediné štěstí, že nezapomněl! Kromě nich mi ale přivezl i úplně novou postel, a já z toho všeho byla tak nadšená a rozjařená, že jsem se do té nové postele dostala až o půl deváté.
01. 05. 2013 Už od rána jsem sekala latinu a vysloužila jsem si za to polštářek za odměnu a jako motivaci k dobrému chování. Dokonce mi mamka mimořádně pustila přes den televizi, protože dávali Zvonilku. Samozřejmě, že jsem je všechny poznávala a taťka na to koukal s pusou dokořán. „No já jen zírám, co se tu po ránu vždycky děje.“ Ani v nejmenším mu nedošlo, že to nemám nakoukané, ale že si o Zvonilce s mamkou každý den čteme v knížce. Pohodové dopoledne vystřídalo výživné odpoledne. Zapnula jsem totiž mód „budu srát rodiče“ a dařilo se mi to tak dobře, že taťka odešel ven, donesl si proutek a já dostala na zadek. Proutek pak zůstal jako varování položený na skříni tak, abych na něj pořád viděla. Mimo jiné se mi podařilo bouchat hlavou o gauč tak, že se začal posouvat gauč a díky tomu se poškrábala podlaha. Po jedné z mnoha vzteklých šarád už došla mamce trpělivost, odnesla mě do pokojíčku na uklidnění a já se tak dlouho uklidňovala (cucáním palce, jak jinak), až jsem z toho usnula. O půl šesté už mamka usoudila, že bych fakt měla vstávat a přišla mě vzbudit. Děsila se toho, jak budu spát večer, ale já v sedm začala tvrdit, že chci do postele. Naši ale nezareagovali dostatečně rychle, a než odpověděli, změnila jsem názor z „chci do postýlky“ na „chci blambůlky“. Dobrou hodinu jsem jela jak gramofonová deska pořád jednu a tu samou větu dokolečka. Pochopitelně mi to bylo prd platné, za zlobení nejen, že mi nedali k brambůrkám ani čuchnout, ale nepustili mi ani Rychlou rotu. V osm jsem se nakonec doopravdy dostala do postele a mamka šla spát prakticky ve stejný čas (díky bolehlavu), ale neměla šanci usnout. Já byla z odpoledne řádně odpočatá a vyspalá, takže jsem sice ležela v posteli, ale zpívala si anglické písničky (šeptem, ale mamku to stejně rušilo) a každou chvíli jsem vrzla dveřma, když jsem odešla do obýváku - jednou pro chleba (který mi taťka dovolil sníst v posteli), podruhé pro sirup na kašel, pak zase vyčůrat, vysmrkat, kvůli rozpletenému copu… Usnula jsem až hrubě po půl desáté, takže mamčin mimořádný brzký odchod do postele jí byl úplně k ničemu.
02. 05. 2013 Vzhledem k tomu, že se mě kašel pořád drží, dělá mi mamka každý den cibuli s cukrem a dostaly jsme se tak daleko, že si pro ni chodím do lednice sama. Třeba konkrétně dnes jsem upozornila na to, že si jdu vzít cibulku na kašel, došla jsem si pro stoličku, abych dostala až na vrchní polici, vyndala cibuli, odklopila víčko a pak jsem jedla šťávu z cibule jak polívku (ba co hůř - takhle dobře, ochotně a rychle polívku rozhodně nejím). Bohužel si toho naši všimli a mamka mi řekla, že to už stačí. Zakňourala jsem „Ještě kapičku, jo?“ a snažila se honem dožrat zbylou šťávu. Odpoledne jsme šli s taťkou ven, a protože se kolem ochomýtal strejda Mirek a nám tam kvetla spousta kytiček, vážně jsem se na něj podívala a řekla „Ale neočuchej nám to tady!“. Pak se k nám přidala i mamka s Terezkou, a zatímco taťka dodělával klec pro slepice (kterou rodiče vznešeně označovali jako mobilní kurník), já učila Terezku, kudy se leze dovnitř. Domů se mi nechtělo ani za mák, takže bylo jasné, že čůrání se bude muset odbýt venku. Problém byl, že já chtěla čůrat v boudě pro ovečky, což mi mamka dost rychle zatrhla (pod pohrůžkou, že jestli se vyčůrám já do domečku oveček, vyčůrá se ona do mojí postele). Večer se mi zase zachtělo Krtečka, mamka mi pustila pár dílů, a když jsem orodovala ještě za jednoho, řekla mi, že jestli bude ještě jeden Krtek, nebude se číst. Mamka byla na vrcholu blaha, že jsem dala přednost čtené pohádce před počítačem.
03. 05. 2013 Dnešní den byl extra dlouhý, protože venku celý den pršelo a my byly díky tomu až do večera zavřené doma. Z nudy jsem zase začala trápit Terezku, a to tak, že došlo i na mamčina nového kamaráda proutka - několikrát mi s ním vyhrožovala, ale když se nic nedělo, přestala jsem to její vyhrožování brát na vědomí. No, nakonec se s ním můj zadek přeci jenom potkal. Pak došlo na variantu „o co se budeš s Terezkou hádat, to vám zabavím“, takže jsme přišly nejdřív o kruh na plavání, pak o moje bačkory (které jsem sebrala Terezce ne proto, že bych si je chtěla obout, ale jen proto, aby je prostě Terezka neměla a odnesla jsem je jen o kus dál) a nakonec i o koníky, ty jsem teda obrečela ze všeho nejvíc. K večeru přijeli děda s prababičkou a přivezli nám slepice. Samozřejmě jsem musela asistovat u jejich vpuštění do nového bydliště a tohle kino mi vydrželo docela dlouho. Ovšem to, že jsem byla poslední půlhodinu dne hodná, už nic nezměnilo na tom, že jsem byla večer bez Rychlé roty. Nicméně i přes mamčin plán, že budu zcela bez pohádek (tedy i bez té čtené), mi přečetl děda v posteli Zvonilku.
04. 05. 2013 Jen co jsem vstala, donesla jsem Terezce koníky a půjčila jí je, za což jsem dostala ještě před snídaní lentilku. Jenže jen co jsem ji snědla, zase jsem to zazdila s mýma botama - Terezka si je zkoušela obout, tak jsem jí je sebrala a nejdřív je položila na špalek (za což mi mamka vynadala), pak na linku (opět jsem dostala vynadáno) a nakonec na jídelní stůl, odkud putovaly přímou cestou na skříň. Nakonec jsem si je vyprosila, a když mi je mamka vrátila, tak jsem si je pro jistotu obula. Dopoledne sice mrholilo, ale to nám s babičkou nebránilo v tom, abychom se šly mrknout na slepičky. Mamka se pak divila, že se nevracíme, protože začalo pořádně pršet, ale my jsme se fikaně schovaly do ovčího přístřešku a já se od pozorování slepic odmítala hnout. Po obědě šla Terezka spát, mamka s ní zůstala doma a my ostatní vyrazili na výlet do lesa a po návratu jsme rovnou zůstali venku, protože se trochu vyjasnilo. Odpoledne za námi ještě přijel strejda Kuba a kolem šesté naši uspořádali slezinu i se sousedy nad taťkovým dortem, slavil totiž dvacáté narozeniny po patnácti letech. Ochutnala jsem kousek babiččina dort, kousek rohlíčku od tety Jitky, ale pak jsem se zase vrhla na chipsy, kterým už jsem zůstala věrná. Jen aby se mamka nezlobila, že jsem se zaplácala brambůrkama a nevečeřím, jsem snědla i trochu rajčat a paprik. Venku jsem mohla zůstat až skoro do půl deváté, ale pak to šlo šup, šup - opláchnout, převléct do pyžama, a protože jsem byla dlouho venku, nebyla žádná pohádka v počítači a šla jsem rovnou do postele.
05. 05. 2013 V noci jsem hned dvakrát spadla ke Kubovi na matraci, ona totiž ta moje nová postel nemá bočnice. Poprvé mě sbíral on, a podruhé, to už bylo nad ránem, mě do postele ukládala mamka. Vstala jsem až v osm a hned jsem vynadala babičce, že nedodržela včerejší dohodu o tom, že ji budu moct ráno probudit. „Babi, měla si dlouho spát!“ V době, kdy jsem vstávala, už byla dávno oblečená a postel měla uklizenou. Pak ze mě mamka vytáhla to, že jsem se před odchodem do obýváku snažila probudit Kubu, ale ten se nedal, tak jsem chtěla probudit aspoň tu babičku. Dopoledne bylo docela pěkně, tak jsme byli venku, odpoledne odjel nejdřív strejda Kuba, pak i děda s babičkou a nakonec jsme vyrazili zpátky domů i my. Po příjezdu jsem byla extra hodná na Terezku a dokonce jsem vypustila i své obvyklé kňourání při různých příležitostech (jako když mi třeba nejde svléct tričko, nebo když se bouchnu) a všechno jsem řešila úplně v klidu. I přesto, že tohle chování trvalo jen půl hodiny (pak šla totiž Terezka spát a já večeřet), mamka z toho byla naprosto perplex a pustila mi celé DVD Krtečka. Jen do postele se mi vůbec nechtělo a našim se mě tam podařilo nahnat až o půl deváté.
06. 05. 2013 Vzhůru jsem byla od sedmi a od rána jsem byla zase stejně hodná jako včera večer - když jsem něco potřebovala, v klidu a bez vztekání a kňourání jsem si o to řekla, a Terezku jsem, až na jednu výjimku, nechávala brát si to, co chtěla. Na devátou mě taťka odvezl do školky. Byla jsem trochu smutná z toho, že tam dnes nebyla Jana, ale nakonec jsem to zvládla naprosto v pohodě. Odpoledne jsem pak doma docela slušně setřela taťku. Z neznámého důvodu jsem řekla „Ty vole!“, na což okamžitě zareagoval taťka. „Lucie! Kdes tohle slyšela?“ Noooo, tak když to chtěl slyšet… „Vod tebe!“
07. 05. 2013 Když si zas jednou Terezka potřebovala přispat, vzala jsem to za ni. Takže zatímco ona spala skoro do půl sedmé, já vrazila v šest ráno do ložnice s radostným zvoláním „Mamko, už je láno!“. Do školky mě tentokrát odvezla mamka a já si s sebou vzala svítící barbienku. Doma jsem pak mamce hlásila, že jsem ji půjčila Terezce, co už mluví (takže ne té naší, ale té školkové), ona si s ní pohrála a zase mi ji vrátila. Princip půjčit a vrátit chápu vcelku dobře, jen se mi ho nedaří pokaždé aplikovat i na naši Terezinku. Jen cestou do školky jsem mamku nepatrně naštvala, když jsem hupsla do jediné (a dost hluboké) kaluže, která na celém chodníku byla. Vlítla jsem do ní s rozeběhem, takže se voda řádně rozprskla a já měla kalhoty mokré skoro až ke kolenům. K obědu jsem s chutí slupla rajskou a dva knedlíky a celý zbytek odpoledne jsme i s Terezkou strávily venku. Mamka sice chtěla původně pracovat, ale my jí nedaly příležitost, takže jsme si většinu času házely a kopaly míčem nebo foukaly bubliny. Zrovna v jednom okamžiku, kdy jsem si chtěla vzít bublifuk a foukat bubliny, se mi ho podařilo otevřít a upustit přímo na mamčin telefon. Když jsem smutně řekla „Jejda, mně se vylil bublifuk.“, mamka ještě ani v nejmenším netušila, že došlo k podstatně větší katastrofě. To jí docvaklo až ve chvíli, kdy jsem šla k ní a říkala „Tak já ti donesu ten telefon, jo?“. Jinak jsem ale byla většinu dne hodná, jen párkrát jsem lehce pozlobila Terezku, aby nevyšla ze cviku. Večer přijela babička z Hódyně, takže se čtení pohádky zhostila ona.
08. 05. 2013 Odpoledne naši přišli s tím, že sjedeme do Ikey. Původně se mi tam vůbec nechtělo, jenže pak mi mamka napověděla, co že je to ta Ikea zač a jakmile mi došlo, že tam vždycky dostávám zmrzlinu, hned jsem se začala radovat a sondovat, kdy už vyrazíme. Ještě před odjezdem jsem nejdřív taťkovi a následně i mamce řekla výčet slibů - nebudu trápit Terezku, nebudu chtít sedět ve vozíku, nebudu jí sedat na kočárek, nebudu kňourat o zmrzlinu. No, sliby chyby, takže to nakonec až tak úplně pravda nebyla, ale o zmrzlinu jsem přesto nepřišla. Už při prvním líznutí jsem si zvládla umatlat triko a copánek. Když jsme přijeli domů, přišla i babička, mamka mi napustila vanu a já se tam za babiččiny přítomnosti ráchala dobrou třičtvrtěhodinu. Když jsem vylezla, mamka si chystala žehlení a pustila mi Krtečka, a protože při žehlení nesledovala čas, já spokojeně koukala na Krtka až do půl desáté.
09. 05. 2013 Ráno jsem vyspávala až do sedmi a po probuzení jsem začala pokašlávat a chraptět. Mamka se tomu podivovala, ale babička práskla, že jsem včera v té vaně byla hrozně dlouho a voda už byla studená, jenže já nechtěla ven. No jasně, musela jsem využít toho, že mamka přenechala koupel na babičce, ta by mi totiž v lepším případě připustila teplou vodu, ale pravděpodobněji by mě ale z vany donutila vylézt. I přes počínající nachlazení jsme jely do školky, náš odjezd měl ale poměrně velkou trhlinu - taťka odjel pryč autem a v něm nechal i mou a Terezčinu autosedačku. Já měla být za necelých 10 minut ve školce a Terezka za třičtvrtě hodiny na Play Wisely. Prekérní situaci rozsekla až babička, která nás hodila do školky, takže jsme tam přijely dostatečně včas na to, aby to odtamtud stihla mamka s Terezkou na Play Wisely autobusem. Po návratu domů jsem absolutně nerespektovala Terezčinu potřebu odpoledního spánku a vyblbnula jsem ji tak, že už neměla šanci usnout. Kolem čtvrté jsme vyrazili na chalupu a já cestou usnula, abych nahnala spánkový deficit, přeci jen jsem šla včera spát dost pozdě. Sice jsem se třikrát vzbudila s brekem, protože mě bolelo za krkem (spala jsem totiž s hlavou do pravého úhlu), ale celkem jsem si pospala možná hodinu a půl. Na chalupu jsme přijeli po šesté a naše první kroky vedly ke kurníku. Odchod do postele mi mamka protáhla až na půl devátou.
10. 05. 2013 V šest ráno jsem probudila ještě spící Terezku výkřikem „Já jsem Jana, já jsem Jana!“. Sama jsem ale vyspávala ještě třičtvrtě hodiny. Po snídani jsme se zase všichni vydali ke slepicím a taťka jim poprvé otevřel, aby je vypustil na celodenní venkovní pastvu. Skoro jsme je museli přemlouvat, aby vylezly, já jim dokonce natrhala trávu a zkoušela je krmit z ruky, ale ty potvory opovrhovaly. Ještě v Praze mamka pro mě a Terezku koupila Hravé nitky - sýry ve tvaru silnějších špaget. Dopoledne jsme se o ně relativně spravedlivě dělily (neb nám je rozdělovala mamka), ale odpoledne, když je vyndala z lednice znovu a dala dvě špagetky Terezce, jsem na ně chodila i já a ujídala a ujídala, až jsem mamce ohlásila „Mamko, já už tohle nechci, já chci tamten sejl co je v lednici.“ a ukázala jsem na eidam vcelku. No taky abych ještě chtěla Hravé nitky, když jsem krabičku vyjedla do poslední nitky! Pak jsem využila toho, že na chvíli přestalo pršet a šla s taťkou ven, nutně jsem potřebovala zkontrolovat, co dělají slepičky. Pochopitelně začalo během pár minut pršet znovu, ale mamka mi prozíravě dala rovnou pláštěnku, takže jsem neměla potřebu jít domů. Po čase už se mě snažil taťka přemluvit, že už bychom to měli venku fakt zabalit. „Lucinko, pojď domů, vždyť prší.“ „To nevadí, dyť to je jen malinkatej slejvák.“ Po návratu domů jsem ale zase začala mít roupy, zlobila a pošťuchovala jsem Terezku, večer jsem se jí snažila vytrhnout miminko z náručí a mohla jsem se vzteknout, že mi to mamka nechtěla dovolit. Vztekala jsem se natolik, že mě zase odnesla do pokojíčku, abych se uklidnila, ale já za ní hned (stále s brekem a vztekem) běžela s tím, že tam nechci být, a že mám žízeň. Pití mi mamka dala a znovu mě odnesla do pokoje, patrně nepochopila, že se tam prostě nemám v plánu zklidňovat. Vzteklá do běla jsem po ní chtěla hodit lahví s vodou, na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, ale jak jsem byla v rozmachu, vychrstla jsem po ní vodu z lahve. Protože jsem nebyla k uklidnění, zkusila mamka teorii šokové terapie. Osprchovat mě studenou vodou jí přišlo drastické, tak si to upravila po svém - nabrala půl hrníčku vody a polila mě. Nezabralo to ani v nejmenším. Naopak jsem se vztekala ještě víc, protože mi vadilo mokré tričko. Nakonec jsem se lehce uklidnila, na radu mamky se převlékla do pyžama, poprosila ji o pití, které mi po předchozím extempore vzala, a sama od sebe odešla do postele. Tam jsem usnula prakticky hned, takže před sedmou už jsem spala - tou dobou ještě Terezka ve svojí postýlce plakala.
11. 05. 2013 Ráno jsem se zase rozkašlala, tentokrát mi kašel vydržel dýl než předchozí dny, až po snídani se konečně zklidnil. Krátce nato jsme vyrazili za dědou a babičkou do Hradce. Když jsme tam dorazili, naši vyrazili na nákup a nás nechali u dědy a babičky. To už mě přepadly takové záchvaty dráždivého kašle, až mi lezly slzy do očí. V krámě mi naši koupili koblihy a já se do jedné hned po obědě pustila. Jakmile jsem se dostala k nugátové náplni, zazářily mi oči a já začala vyžírat jen náplň, takže mi nakonec v ruce zbyl okousaný okraj koblihy (ale i o ten jsem se postarala). Odpoledne jsem, aniž by si toho někdo všimnul, odešla na záchod a po akci jsem přišla k babičce s toaletním papírem a slovy „Babi, na.“. Babička na mě chvíli zmateně koukala a pak řekla „No, tak teda děkuju, no.“. Až pak si všimla, že mám kalhoty u kolen, a že jsem na záchodě kakala, tudíž ten papír nebyl předčasný dárek pro ni ke dni matek, ale pro mě naprosto nepostradatelná věc. Pak přijela i teta Monča s klukama, zapařili jsme pexeso, ve kterém jsem je rozdrtila a až do večera jsem se průběžně cpala jednohubkama (okurky jsem z nich pečlivě odebírala a předávala tetě) a brambůrkama, takže jsem večerním rajčatům s paprikama moc nedala.
12. 05. 2013 V noci mě trápily pořádné záchvaty kašle, které v jednu ráno vytáhly z vedlejšího pokoje i mamku. Do kuchyně přišla právě včas, dědu totiž taky napadlo, že by mi měl dát nějaký lék, ale na rozdíl od mamky už mi chystal cibuli, která by ten můj kašel spíš podpořila. Po kapkách na tišení kašle se mi zase podařilo usnout, ale jen do půl třetí, to jsem se znovu probudila a po domluvě s dědou se nastěhovala k nim do postele. I přes noční probuzení jsem moc dlouho nespala, o půl sedmé jsem byla vzhůru. Dopoledne jsem svými naschvály, trápením Terezky a neposloucháním zase pořádně naštvala taťku, takže jsem dostala proutkem a babička to nakonec obrečela možná víc, než já. Pak jsem si zalezla do ložnice, a když jsem se vrátila, už jsem zase byla klidná a hodná. Po obědě jsem ještě rozzlobila dědu, když jsem vlezla do ložnice ve chvíli, kdy uspával Terezku a ta už skoro spala. Pochopitelně bylo po mém vpádu po spaní, děda se další půlhodinu snažil naprosto marně a na mě měl pořádnou pifku. Po půl čtvrté začal děda s taťkou šikovat věci do auta a my vyrazili zpátky na chalupu. Cestou jsem si pěkně pospala, tentokrát mi mamka dala ke hlavě zmuchlanou košili, aby mi hlava nepadala na bok a mě nebolelo za krkem, takže se mi spalo báječně. Večer jsem to zase protáhla s odchodem do postele až na půl devátou a místo čtení Zvonilky jsem si vybrala zazpívání anglických písniček.
13. 05. 2013 Protože jsem včera před spaním dostala sirup proti kašli (který zabírá podstatně líp než kapky, co mi mamka dávala v Hradci), až do čtyř do rána jsem spala bez zakašlání. Ve čtyři jsem dostala druhou várku, abych se v klidu dovyspala a chrnělo se mi tak krásně, že jsem se z postele vyhrabala až ve čtvrt na devět. Moje první kroky vedly do obýváku a k Terezce, zrovna se totiž vztekala a já se mamky zeptala „Co chtěla?“. Mamka řekla, že neví, tak jsem jí podala bublifuk a hned bylo po křiku. Ráno už jsem začala pěkně odkašlávat, nicméně už mě mamka začala připravovat na to, že ze školky asi stejně nic nebude. Dopoledne se udělalo docela pěkně, tak mě mamka pořádně nabalila a mohla jsem jít ven. Když mě zavolala na oběd, přišla jsem k ní s prosbou o pofoukání palečku, že mě „ta čelná slepička kousla“. Taťka mi tvrdil, že to rozhodně ne, ale nebyl u toho, tak jsem mu hned oponovala „Vona mě fakt kousla!“. Ostatně i odpoledne, když se na ně šla se mnou podívat mamka, rozletěla se proti ní Kropenka (prozatímní jména jsou pro bílé Pipinka a Bělinka, černá se jmenuje Pepinka, jedna kropenatá Kropenka a druhá kropenatá ještě nemá jméno). Odpoledne, když mamka balila kufry domů, jsem jí sebrala z kabelky řasenku, nenápadně se vytratila do koupelny a tam si namalovala řasy. Když mě mamka viděla, sice mi vynadala, ale já si moc dobře všimla, jak jí cukají koutky. Pro jistotu si ji ale uklidila do kufru, jenže pro mě není nic nemožné. Znovu jsem ji vytáhla a už jsem se dekovala pod stůl. „Vrať mi ji, nebo ti nasekám.“ Volba byla jasná - buď jsem musela řasenku vrátit, nebo mě čekalo nasekání na zadek. „Tak mi nasekej, ale jen malinko, jo?“ Před odjezdem domů jsem, stejně jako v Hradci, naše sama upozorňovala, ať nezapomenou proutek. Doma mi pak mamka pustila Krtečka, snědla jsem dvě misky rajčátek a šla jsem do postele. Za chvíli jsem se vrátila, že mám hlad a chci ještě chleba. Samozřejmě, že to až tak úplně o hladu nebylo a dole jsem oplendovala skoro do půl desáté. Mamka už se zlobila, že ráno nevstanu do školky, tak nezbylo, než kapitulovat a opravdu odejít spát.
14. 05. 2013 To bylo večer keců! Nakonec jsem ráno před půl sedmou musela jít naše osobně vzbudit. Vstal se mnou taťka a za půl hodiny i mamka s Terezkou. Po telefonické domluvě s Janou mě mamka přeci jen odvezla do školky a dobře udělala, za celou dobu jsem zakašlala jen jednou. Po jídle jsem šla na chvíli na dvorek, což mamka vzala s povděkem. Už podstatně menší radost měla z mého návratu, hlavně proto, že jsem zase začala skákat na gauči. Decentně mě upozornila, že na skákání mám nahoře trampolínu a já bez řečí a prakticky okamžitě slezla a odešla si skákat do pokojíčku. Až v pět odpoledne mamka zjistila, že jsem usnula. Spala jsem až do šesti a do obýváku jsem přišla v sukni, protože jsem ještě před usnutím stihla vyrabovala skříň s oblečkama.
15. 05. 2013 Ráno jsem spala do sedmi a vstala před sedmou a po včerejší domluvě jsem mohla jet i dnes do školky. Úplně sama a bez pomoci jsem namalovala sovu, obstřihla ji a dala ji na stranu, aby mi můj výtvor někdo neumazal. Když pro mě přijela mamka, ztropila jsem scénu s obouváním a snažila jsem se přemluvit Janu, aby mě obula. Řekla mi, že to určitě umím sama, tak jsem si je nazula a zkusila to nanovo „Jano, zalepíš mi boty?“. Opět mě přesvědčovala, že to určitě umím sama, a že kdyby ne, tak přece nemůžu chodit do školky. Nakonec jsem zalepila jen jeden suchý zip a zbytek jsem nechala na mamce. Cestou domů se mě mamka ptala, jestli jsem dnes kašlala a já jí řekla, že dneska jo, že jsem kašlala hodně. Z oběda jsem vyžrala všechno maso a o brambory jsem ani pohledem nezavadila, zato mamka o ně zavadila hned několikrát a jejich netknutý stav okamžitě okomentovala „A brambůrky bude hamat kdo?“. „No pšece mamka!“ Pak jsem šla radostně do pokojíčku a opět jsem vyrabovala sukně a zkoušela, která by mi slušela nejvíc. Ve vybrané jsem pak došla dolů. K večeru nás mamka vytáhla ven pracovat. Respektive mamka se snažila pracovat a my s Terezkou dělaly ptákoviny. Do toho jsme si s mamkou zpívaly tu anglickou písničku o Donaldovi, co měl farmu a zvířátka. Mamka mě pokaždé nechala zvolit, o jakém zrovna zvířátku budeme zpívat. Po chick (kuřeti) a pig (praseti) mi došly nápady. Začala jsem se dívat směrem nahoru, kde zrovna do okna vylezla paní, která kdysi po dědovi z Hradce vzteky hodila shnilou cibuli (v domnění, že je to Ukrajinec, pracující pro taťku, kdyby tušila, že je to děda, v životě by si to nedovolila). Přesně v okamžik, kdy jsem pohledem došla až k ní, jsem vykřikla „Kláva!“. No jasně, krávu měl ten Donald na farmě taky. To nejlepší ale přišlo až nakonec - v šest se objevil strejda Kuba a začal s námi blbnout. Největší úspěch ale sklidil, když se nahrbil, začal vydávat podivné zvuky a tvrdil, že je hovnocuc. Pak už jsem jen, pokaždé když přestal, prosila „Udělej eště hovnocuc.“
16. 05. 2013 Ráno jsem si oblékala tričko do školky a jedna našitá kytička se mi zdála taková nějaká divná. Hmmmm, asi mamčina chyba - „Jejda, tys to měla pšežehlit!“. A s oblečením to bylo vůbec nějaké na levačku. Tepláky jsem si oblékla zadkem dopředu, a když mě na to mamka upozorňovala, lehce mě přes ty tepláky plácla. Hned jsem toho využila „Mamko, ty si mě plácla, až se mi to oblátilo!“. No přeci jsem na sobě nemohla nechat, že se neumím obléct! Až do odjezdu do školky jsem si zpívala taťkův inovovaný popěvek „Když jde malý bobr spát, tak si prdel meje rád.“. Mamka šílela a začala vyhrožovat, že jestli nepřestanu, neodveze mě do školky. Ze školky mě vyzvedl taťka, dojeli jsme domů, ale naši jen naskládali věci do auta a vyrazili jsme zase na chalupu, takže oběd v podobě řízku jsem si dala v autě. I když ho zbožňuju, odložila jsem ho ve chvíli, kdy naši zajeli k Mekdonaldovi pro zmrzlinu. Řízek jsem odhodila na sedačku a se zmrzlinou v ruce se mi po pár minutách podařilo usnout. Probudila jsem se, jakmile jsme dorazili na místo a hned jsem šla zkontrolovat pipinky.
17. 05. 2013 Hned po snídani jsem vyběhla ven, chvíli jsem skákala na trampolíně, chvíli jsem si hrála na pískovišti, sem tam jsem se sklouzla a mamka začala v klidu vařit oběd. Pak mě ale delší dobu neviděla, znejistěla, popadla Terezku, nechala jídlo připalovat na plotně a vyběhla mě hledat ven. No taky aby mě viděla, když jsem si to namířila ke slepicím. Po obědě jsme jim šly dát zbytky od oběda a já je tam pak průběžně chodila pozorovat. Černá slepice se zase projevila a já běžela domů za mamkou, abych jí ukázala čárku na prstu. „Mamko, ta čelná slepička mě zase kousla!“. Pak jsem si ale vzpomněla na to, co mi radila minule mamka, vrátila jsem se ke slepičkám a té černé řekla „Ty mlcho, já tě kopnu do peží za to, žes mě kousla!“. Ještě než se Terezka vzbudila, začala mamka venku sekat, jenže pak se Terka probudila a mamka měla po legraci. Jenže já byla takovej kádr, že jsem ji sama od sebe poprosila, aby vysadila Terezku na mou houpačku a houpala jsem ji, dokud mamka nedosekala. Až do večerního Krtečka jsem byla až neuvěřitelně hodná a poslušná, pak jsem dokonce snědla celý chleba a u Krtečka jsem začala polehávat, až to vypadalo, že na tom stole usnu. Než mě mamka stihla vypakovat do postele, přijeli děda, prababička a strejda Kuba (který mimochodem zase dělal hovnocuc) a já se rozblbnula tak, že mě nebylo možné vyhnat do postele a nakonec jsem šla spát až skoro o půl desáté. Ač jsem původně chtěla číst pohádku od strejdy a ten s tím byl vcelku smířený, těsně před odchodem do postele jsem zavelela „Tak pojď dědo, pšečíst mi tu Zvonilku.“ a strejda se z toho vyvlíknul, ani nevěděl jak.

47. měsíc

18. 05. 2013 Večerní blbnutí pozdě do noci mělo za následek můj spokojený spánek až do třičtvrtě na osm. Většinu dne jsem strávila s babičkou. Mamka pořád něco dělala a taťka s dědou a strejdou byli celé odpoledne na půdě a mordovali se se střešníma oknama. Na večer se naplánovalo už asi třetí pálení čarodějnic, kam jsem se samozřejmě hodně těšila, problém byl, že babička chtěla zůstat doma, aby pohlídala spící Terezku a já k ohni nechtěla s dědou, ale s babičkou. Moc dlouho jsem se ale přemlouvat nedala, vzala jsem na milost dědu a u ohně jsme s mamkou zůstaly až do půl desáté (ještě, že u sebe neměla telefon, takže neměla přehled o čase, kdyby totiž věděla, kolik je hodin, určitě by mě hnala domů dřív). Nacpaná jsem byla poměrně dost, takže jsem se rovnou převlékla, odešla do postele a hned usnula.
19. 05. 2013 Tentokrát neměl pozdní odchod do postele žádný výrazný vliv na délku ranního spánku a vzhůru jsem byla už od půl sedmé. Dopoledne jsem byla i s Terezkou venku s babičkou a dědou, nechaly jsme se houpat a obě jsme plnými doušky užívaly jejich přítomnosti, pozornosti a péče. Po obědě jsem chtěla mamce pomáhat sázet kedlubny a papriky, ale mé pomoci moc nevyužívala. Teta odvedle to všechno viděla a hned poznamenala, že „dokud to neumí, tak chtějí pomáhat, a když to konečně umí, tak už se jim pomáhat nechce“. Tak to je jasný, mamka musí využít okamžiku „dokud to pomáhat chce“, ne? A zatímco mamka sázela, teta Jarka řešila rozbitý traktůrek. Aby z toho nebyla tak smutná, sebrala jsem ze země klacík, sedla si na červenou Tatru, kousek popojela, pak se zkroušeně zatvářila a řekla tetě „Teto, já mám taky čelvenej tlaktor a taky ho musím oplavit.“ a začala jsem do něj tlouct připraveným klackem. Pochopitelně jsem pak obrečela odjezd dědy a babičky (strejda Kuba totiž odjel už včera) a mamka pomalu začala pakovat i naše věci. Ještě si všimla, že venku zůstalo Terezčino pitíčko, tak mě poprosila, abych pro něj skočila. „Jasně mamko, já mám boty meteleskový bleskový.“ Domů jsme tentokrát vyrazili ultrapozdě. Naši plánovali, že vyrazíme po večeři a my s Terezkou tam usneme, takže nás doma jen přenesou do postelí. Jenže mamce to balení trvalo dýl, než čekala, takže my s Terezkou byly od sedmi připravené vyrazit, ale k odjezdu došlo až v osm večer. Než jsem usnula, ještě jsem stihla od mamky vyžebrat kus perníku, ale ani jsem ho nedojedla a začaly se mi klížit víčka. Neprobudilo mě ani přenášení do postele.
20. 05. 2013 I když jsem večer usnula na poměry celkem brzo a mamka předpokládala, že vstanu dřív než Terezka, spala jsem až do půl osmé. Původně jsem měla jít do školky, ale nakonec mě tam mamka neodvezla, protože se nedovolala Janě. Bývalo by se jí to asi i hodilo, protože potřebovala dopoledne uklidit kancelář, na kterou se měl přijít někdo podívat, ale já jí v tom nikterak nebránila, odešla jsem si hrát do pokojíčku a řekla jí, že si tam budu hrát, a kdybych chtěla jít za ní a Terezkou do kanceláří, tak se přezuju a přijdu tam. Pochopitelně jsem měla své postranní úmysly - v klidu a nerušeně jsem totiž v době mamčiny nepřítomnosti mohla v kuchyni rabovat sladkosti. Po obědě jsem znovu odešla na chvíli nahoru, ale pak jsem sešla dolů, a aby mohla Terezka spát, šla jsem si hrát ven. Když se Terezka vzbudila, zapnula mamka počítač a přes Skype jsme zavolaly dědovi z Hradce. Dobu mého upíchnutí u počítače mamka využila k řešení protékajícího záchodu (neb ten začal protékat přesně v den, kdy taťka odletěl k západním sousedům a vracet se měl až další den večer). Nevyřešila nic a byla náležitě vzpruzelá. Skoro se s ní nedalo vydržet, ale ledy roztály, když jsme si začaly s Terezkou hrát a blbnout. Honily jsme se, jezdily spolu obě najednou na vozíčku od kostiček a nakonec jsem si sedla do kočárku pro panenky, napresovala do ní svůj zadek a nechala se v něm Terezkou vozit.
21. 05. 2013 Ráno jsem sice tropila scény s oblékáním a prostě jsem se odmítla vzdát svého pyžama s Jahůdkou, ale zase jsem to kompenzovala mazlením se s Terezkou, ta si na mě pořád lehala a tulila se ke mně. Už to vypadalo, že do školky nepojedeme, ale po osmé jsem se fofrem oblékla a nasnídala, takže jsme stihly ve třičtvrtě na devět vyrazit. Odpoledne jsme šly s mamkou do Tesca, já i Terezka jsme byly hodné, za což jsem dostala odměnu (Terezka je prcek, tak utřela nos) - mamka mi cestou domů koupila čokoládovou zmrzlinu. O tom, že jsem ji jedla, nemohlo být pochyb - na mé běloskvoucí mikině se postupně objevilo několik hnědých fleků, a abych tomu dala korunu, otřela jsem si na závěr pusu do rukávu. U dveří jsme se akorát potkaly se strejdou Kubou a babičkou z Hodyně, takže večer jsem si zase užila koupání s babičkou, jen si mamka neodpustila instrukce o průběžné kontrole teploty vody.
22. 05. 2013 Dneska jsem po probuzení ještě nějakou dobu polehávala s babičkou v posteli a dolů jsme sešly až v osm. Pak to šlo šup, šup - babička mi pomohla s oblékáním, rychle jsem se nasnídala a pak mě taťka odvezl do školky. Neujeli jsme ani 100 metrů, když jsem si vzpomněla, že nám sice mamka otevřela vrata a zavřela je za námi, ale zapomněla si na zádech můj batůžek. Naštěstí jsem si vzpomněla včas, takže jsme si nijak zvlášť nezajeli, a díky tomu, že si toho mamka taky hned všimla, ani nešla domů a počkala na nás. Po obědě jsem chvíli blbla s Terezkou, ale pak jsem si odešla hrát nahoru, kde mě zmohla únava, a já usnula. Vzbudila mě až mamka ve čtvrt na šest s tím, že se jen najím a půjdeme na Anděla na nákup. Během jídla jsme si moc hezky hrály s Terezkou, obě jsme se točily a padaly a dělaly všemožné blbiny, takže mamce ani nevadilo, že mi to jídlo trvá dýl než obvykle. Po šesté přijela babička, ale ještě musela odejít, a když se vrátila, mamka jen v rychlosti přebalila Terezku, převlékla ji do pyžama, připravila pro ni kaši a spolu s taťkou odjeli na nákup, zatímco já s Terezkou jsme zůstaly na krku babičce. Naši se vrátili v osm, Terezka už pochopitelně dávno spala, ale my si s babičkou hrály v obýváku a já byla nevykoupaná a nenajedená, takže to pak nabralo rychlé otáčky. I tak jsem se ale do postele dostala až v devět.
23. 05. 2013 Ráno jsem zase strávila s babičkou, ještě v posteli jsme si (jako ostatně vždy) zacvičily a na devátou mě taťka odvezl do školky. Za ty čtyři hodiny jsem dokonale zblbla ostatní děti mou zpívanou anglickou abecedou, takže když mě taťka vyzvedával, polovina dětí to tam blekotala. Doma jsem se jen naobědvala a zase jsme odjeli na chalupu. Cestou mi naši opět přibrzdili v Donaldovi pro zmrzlinu (ostatně nejedla jsem ji sama), dobré dvě třetiny jsem ujedla, ale pak jsem začala usínat, tak mi ji mamka odebrala. Když jsme dojeli na místo, ještě jsem spala, tak mě mamka nechala, ať se probudím sama. Jenže stihla vynosit všechny věci z auta, vybalit je, podívat se s Terezkou na naše nové přírůstky - beránky, a já pořád spala, rozhodla se mě probudit. Otevřela dveře a začala mi bečet u hlavy, ale já byla odolná a nedala jsem se. Nechala mě ještě půl hodiny spát, ale pak už mě fakt probudila. Pochopitelně, že jsem se hned chtěla jít podívat na beránky. Mamka s tím počítala a byla už vybavená tvrdou houskou. Sice mi řekla, ať si sednu na zem, aby se mě nebáli, ale na to jsem neměla trpělivost. První beránek, který se osmělil, šel pochopitelně k sedící mamce, když jsem to viděla, hned jsem si klekla a natáhla k nim ruku s kusem housky. Beránek na sebe nenechal dlouho čekat a přišel i ke mně. Tak smělý, aby se nechal pohladit, ale nebyl. Ještě chvíli jsem pobyla u beránků a šla jsem se podívat, co nového u kamarádek slepic. Posadila jsem se na lavičku vedle kurníku a sledovala dění, jako bych byla v kině a venku jsem zůstala do půl osmé.
24. 05. 2013 Na dnešek se mi extra dobře spalo, takže mě v devět přišla mamka zkontrolovat, jestli vůbec žiju a já se vzbudila až čtvrt hodiny po jejím odchodu. Pochopitelně, že jsem měla hlad jako vlk, takže jsem si několikrát přidala a díky tomu jsem neměla problémy s tím, abych se rozdělila s Terezkou, která si ke mně dotlačila stoličku a řvala mi do ucha „ham, ham“. Rozdělila jsem se o všechno - mlíko, čokokoule i brusinky. Dopoledne se mi moc nechtělo ven, radši jsem doma zlobila Terezku. Podívat se na beránky jsem šla až před jedenáctou, snažila jsem se je pohladit, ale pokaždé utekli. Pak přišla i mamka s Terezkou a začali jsme přemýšlet o jménech. Všechna, která jsem navrhovala já, byla tak trochu ženského pohlaví (třeba Princezna), což mamka zavrhla. Nakonec jsme se usnesly na dvou jménech - Flíček (protože má flekaté nohy a obličej) a Čert (má úplně tmavou hlavu), třetí beránek zůstal prozatím beze jména. Oběd jsem nedojedla, zato mamka se přecpala a byla nějaká zmožená, tak si po jídle lehla na gauč a já jí hrála divadlo se všemi hračkami, co mi přišly pod ruku. Takže třeba když jsem vzala Terezčino chrastítko na kroužku - kočičku, pověsila jsem ji za kroužek na kuchyňku (tím pádem byla hlavou dolů) a řekla „A byla tam taková kočička a ta visela hlavou dolů.“. Hned poté jsem vzala koníka a ve vyprávění pokračovala „A pak tam přiletěl koník a ten letěl vysoko a vysoko a pak spadnul a natlouk si.“ a mrskla jsem s ním z výšky na zem. Když se probudila Terezka, rozhodla jsem se dojíst svůj nedojedený oběd, a abych to měla z krku co nejdřív, o kaši jsem se podělila se vždy hladovou Terezkou. Na a pak jsem poznala, čemu se říká „pro dobrotu na žebrotu“ - pomohla jsem totiž Terezce do vany (prázdné, koupat se ještě rozhodně neměla, ale ona tam prostě chtěla) a vzápětí jsem za to dostala od mamky vynadáno.
25. 05. 2013 Večer jsme byli všichni pozvaní k sousedům, a protože to bylo naplánované na šestou, šla i mamka s Terezkou. Jako vždy při těchhle příležitostech jsem využila možnosti nacpat se vším možným, co mi naši běžně nedopřejou. Můj večerní jídelníček tedy vypadal zhruba tak, že jsem snědla křupky, šunkový chlebíček, sušenku, křupky, další sušenku, chlebíček s vaječnou pomazánkou… Před půl osmou šla mamka s Terezkou domů, ale já chtěla tam zůstat, byť běžně ve volbě mamka vs. taťka vyhrává mamka (ostatně není to tak dlouho, co jsem řekla, že mám taťku taky ráda, ale taťka je Terezky a já jsem mamky). Před osmou se mi ale chtělo kakat, tak se mnou šel taťka domů a už cestou se mě ptal, jestli nebudu chtít zůstat doma, což jsem okamžitě odmítla. Jednoduchá odpověď mu ale nestačila a chtěl slyšet důvod. „Plotože tam chci hamat.“ No, ještě, že rozhovor neproběhl za účasti svědků, jinak by mohli být naši v podezření, že mě týrají hlady. Nakonec jsem se ale nechala přemluvit mamkou a přeci jen už jsem zůstala doma. Protože jsem byla narvaná k prasknutí, už jsem nejedla, chvíli jsem se dívala na pohádku a o půl deváté jsem šla do postele.
26. 05. 2013 Dopoledne mi naši zase kecali do mých záležitostí (jako bylo například malování po podlaze), a to mě tak rozzlobilo, že jsem se šla zklidnit boucháním na gauči. Pochopitelně jim ani to nebylo vhod, ale já nehodlala přestat. „Tak jestli chceš bouchat, tak si jdi do ložnice.“ Už několikrát naši řekli, že mi budou muset propláchnout uši, ale tentokrát se mi to přeslechnutí fakt povedlo. „Se tam nevejdu…do lednice.“ A protože už od rána pršelo, byli jsme zavření doma a mamka se rozhodla ukrátit mi dlouhou chvíli tím, že mě naučí Sudoku. Neměla to věru lehké, byla jsem ochotná nalepit jakýkoliv obrázek na jakékoli pole bez ohledu na to, jestli už v řádku nebo sloupci tentýž obrázek byl. Však to taky pak mamka náležitě okomentovala. „To fakt nechápu, jak můžou napsat, že to je pro děti od tří let, Lucce budou skoro čtyři, má s tím problémy a to je na tohle docela chytrá.“ Pche - docela chytrá? Proti tomu jsem se musela ohradit! „No to teda sem chytlá!“ A protože déšť neustal ani po obědě, rozhodli se naši pro odjezd domů. Přijeli jsme až ve tři, mamka jen uklidila věci do lednice, já i Terezka jsme se trochu najedly a jeli jsme do Sloníkova. Zezačátku jsem pořád oplendovala v batolecím koutku, kde byli naši s Terezkou, ale oni mě pořád vyháněli, ať jdu na skluzavku nebo tobogán, tak jsem občas nuceně odešla. Z mimi koutku jsem nadobro odešla až tehdy, když se mnou do prostoru pro velké děti odešel taťka, takže jsem si naše nemusela pořád hlídat a bát se, že by se mi ztratili.
27. 05. 2013 Ještě včera v noci mamce psala Jana, že můžu dnes do školky, takže jsem se ráno řádně nasnídala a na devátou mě tam mamka zase odvezla. V jednu pro mě s Terezkou přijely a k obědu pro mě mamka měla připravené palačinky, po kterých jsem prahla včera ve Sloníkově. Po jídle jsem si od mamky vyžádala gumového dinosaura, ale chtěla jsem oranžového, ona zrovna telefonovala, tak mi dala pytlík, abych si toho oranžového vyndala, a protože při tom ještě uklízela kuchyň, vůbec na mě nekoukala. Toho jsem okamžitě využila, sbalila celý sáček, sedla si s ním ke gauči, přikryla jsem se dekou, pytlík jsem schovala pod ni a zvesela jsem se cpala. Mamka na to přišla, až když se šla podívat, co dělám a já se začala „nevinně“ culit. Pochopitelně, že mi to sebrala. Pak jsem odešla nahoru do pokojíčku si hrát a zase jsem jednou padla únavou a usnula. Po páté mě mamka přišla probudit, ale vstávat se mi tedy dvakrát moc nechtělo, takže jsem ještě dobrou čtvrt hodinu ležela. K večeři jsem zase dostala půlku chleba a talíř rajčat, rajčata pochopitelně zmizela jako první, tak jsem si řekla o přídavek. „Maminko, dej mi eště lajčátka.“ „Až dohamáš chleba.“ „Aaaaaach jooooo.“
28. 05. 2013 Ráno jsem zase dělala problémy s oblékáním, přinutilo mě k němu až to, když mi mamka pohrozila, že nepojedeme do školky. Pak jsme ještě trochu bojovaly kvůli tričku, já chtěla to nové se Zvonilkou, ale mamka řekla, že bych si měla vzít na doma nějaké domácí tričko a tohle si obléct až po snídani, abych se nepokecala. Nakonec jsme do školky vyrazily s dostatečným předstihem, takže jsem až taková brzda nebyla. Ještě před školkou jsem se potkala s Terezkou, jen byla dnes nějaká zakřiknutá, tak jsem jí hned ukázala, jakého jsem si vzala do školky koníka. Ze školky mě vyzvedával taťka a mamka už pro mě měla doma přichystané dvě varianty obědu - palačinky (zbytek od včerejška) nebo buřtguláš. „Teď si dám palačinku a pak ten gušguláš, jo?“ Pak jsem si ještě všimla melouna na stole a doplnila jsem „A pak ještě palačinku a pak melouna, jo?“. Jak jsem řekla, tak jsem učinila, jen s jednou výjimkou - vynechala jsem tu druhou palačinku a o buřtguláš jsem se rozdělila s Terezkou, která u mě stála a řvala na mě „ham, ham“. Ještě předtím totéž zkoušela na mamku, ale ta jí nedala ani ň, lakota jedna. A to zrovna dnes řekla, když jsem se přetahovala s Terezkou o mou motorku, ať nejsem lakomá. Pche, no od ní to teda sedí! Po obědě jsem Terku dost rasila právě kvůli mojí motorce, na kterou si sedla a chtěla na ní jezdit, a pak kvůli koníkům, co si ode mě půjčila, až to mamku rozčílilo natolik, že vzala motorku i koníky a vyhodila je ven. S brekem jsem si pro ně doběhla, lehla si na gauč a při uklidňování sebe sama jsem usnula. Pak už jsem se snažila sekat latinu, i když to občas trochu drhlo…
29. 05. 2013 Na devátou jsme s mamkou jely zase do školky, tentokrát samy a Terezku doma pohlídala babička z Hódyně. A jako se úterý nese ve znamení kamarádění s Kubíčkem a Terezkou, ve středu zase chodí Barunka. Hned ze školky jsme jely s mamkou a Terezkou do Sloníkova, kde už na nás čekala teta Péťa s Anetkou a Jonáškem. Hned po vstupu do Sloníkova jsem se předvedla jako ségra s velkým S, pomohla jsem Terezce se svlékáním mikiny, a když jsem si všimla, že bere cizí balónek, jemně jsem jí ho vzala a vrátila ho zpátky (to jsem tedy musela jít udělat ještě několikrát). K obědu jsem chtěla palačinku, mamka mi ji objednala a pro sebe si koupila pizzu, nakonec to dopadlo tak, že jsem jedla mamčinu pizzu a mamka pak dojídala mou palačinku. Troufla bych si tvrdit, že se z nás s Anetkou konečně staly kamarádky. Anetka se za těch pár měsíců, co jsme se neviděly, hodně změnila - už si nehrála jen sama, ale hrála si se mnou, když chtěla někam jít, zavolala i na mě, a na tetu Péťu si skoro ani nevzpomněla (zatímco dřív se od ní nechtěla moc vzdalovat). Před půl šestou začala mamka balit všechny naše věci, ale než nás odlovila (a že s Terkou měla sakra velké problémy) a opravdu jsme odešly, bylo šest. Ještě potřebovala sjet na nákup a to byl opět kámen úrazu. Chtěla jsem se taky vozit ve vozíku, jenže na sedátku seděla Terezka, a když jsem si sedla pod ni (tam, kam se pokládají třeba kartony vod), kopala mě nohama do hlavy. Dokud mamka neustoupila a neposadila mě dovnitř vozíku (já zase ustoupila a nechala na sebe pokládat nákup), vztekala jsem se já a po chvíli klidu pro změnu spustila Terezka, která v košíku sedět nechtěla a snažila se vylézt ven, takže mamka byla skoro bez šance nakoupit, protože z Terezky nemohla spustit oči. Nutno ještě dodat, že když jsem dosáhla svého, nechala jsem se pár minut vozit a pak jsem sama řekla, že už mě nožičky nebolí, a že chci vyndat a budu chodit sama.
30. 05. 2013 Ráno mě mamka odvezla do školky, odpoledne mě vyzvedl taťka a já přišla domů s překvapením - za prvé jsem dostala lízátko od Danielky (jako všechny ostatní děti) a za druhé jsem z kapsy vytáhla malého koníka a slepičku a mamce se pochlubila, jak jsem k tomu přišla. „Ta Natynka mi žekla „Vem si to do kapsy a nikomu to nežikej a klidně si to můžeš vzít domů.“.“ No, když mi to Natálka řekla, tak jsem to schovala do kapsy a vytáhla to až doma (jenže jsem taky vyklopila, že jsem to nikomu neřekla). Mamka hned řekla, že to budu muset příští týden zase vrátit a Janě se za zcizení omluvit. Pak naši naskládali kufry do auta a odjeli jsme zase na chalupu. O půl čtvrté jsem v autě usnula, tentokrát si mamka zavčasu všimla, že už klimbám a podstrčila mi polštářek za krk, takže jsem se nebudila s brekem a bolestmi krční páteře. Vlastně jsem se vzbudila, až když mě taťka přenášel do chalupy. Asi si myslel, že už zůstanu vzhůru, takže je oba s mamkou překvapilo, když jsem si lehla a spala dál. Když jsem ani po půl šesté nevypadala na to, že by se mi chtělo vstávat, tak mě mamka probudila. Chtěla jsem se jít mrknout ven na zvěřinec, jenže pršelo, tak jsem musela zůstat doma a mamka jako malou náplast za tohle příkoří vytáhla novou karetní hru s abecedou. Večer to pochopitelně se spaním bylo dost bídné. Ve třičtvrtě na jedenáct šli spát naši a já začala dělat, že chrápu. „Neblbni a spi!“ „A plooooč? Já chci chlápat!“ Mimochodem - od mamky to peskování fakt sedlo, sama si ještě na něco vzpomněla a nutně si to potřebovala poznamenat do telefonu. „Mamko, nehlaj si s tim telefonem a spinkej!“ Když to nezabralo, přitvrdila jsem „Vodlož to!“. Jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že telefon schovala pod peřinu. „Co to je zase? Já to vidim!“ To už se ale smál i taťka a mamce nezbylo nic jiného, než ten telefon opravdu vypnout.
31. 05. 2013 Dopoledne jsem musela bránit Terezku před mamkou, když dostala na zadek. Pravda, zapříčinila jsem to já, protože jsem ji hned ráno naučila vylézt na vršek zádové opěrky gauče a mamka z toho šílela. Pochopitelně, že když odtamtud sundávala Terezku podesáté, už jí plácla přes zadek, aby tam přestala lézt. Okamžitě jsem k ní přiběhla, pofoukala jí to, mamce jsem vynadala, že se to nedělá a plácla ji taky. Odpoledne přijel děda s babičkou, dědu jsem hned odvedla k našemu zvěřinci. Když jsme všechno okoukli, šli jsme domů a děda mi dal čokoládky, co mi koupil a hned mi jednu rozbalil, i když mamka s tím dvakrát moc kvůli mému dnešnímu zlobení nesouhlasila. A protože každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, dědovi jsem několikrát schválně dupla na jeho bolavý palec. Pochopitelně jsem dopadla stejně jako ráno Terezka - dostala jsem na zadek, akorát se mě nikdo nezastal. Naštěstí se na mě děda nevydržel zlobit moc dlouho a šel se mnou znovu ven. To teda ještě netušil, že i za tohle se mu odvděčím. Ze šuplíku jsem si vzala nůžky, abych obstříhala obrázek, který jsem namalovala, ale když jsem ho dostříhala, šla jsem s nůžkami k dědovi a šmik, šmik a rázem měl nový účes. A opravdu se nedá říct, že by měl tak krátké vlasy, že to nebude vidět… Večer jsem koukala na Krtečka a večeřela při tom a v mezičase mamka dopekla sladké makové rohlíčky. Jakmile jsem zbystřila, že si je vzal taťka s dědou k televizi, hned jsem mamce hlásila, že tenhle Krtek, na kterého koukám, bude poslední a pak půjdu sednout na chvíli k dědečkovi. Ani ne za minutu Krtek skončil, já se vrhla mezi dědu a taťku a začala se cpát s nima. Večerního čtení se zhostil děda, a protože u mě byl podezřele dlouho, šla ho babička zkontrolovat. Nespal, ale už měl namále…
01. 06. 2013 Ráno jsem vyspávala až do osmi a hned po probuzení jsem se nasáčkovala k dědovi a babičce. S převlékáním byl trochu problém, ale stihla jsem to dřív, než vylezli z postele naši, takže to bylo v pohodě. Jen mi teda děda řekl, že jsem pěkně vyčůraná, což jsem musela hned popřít (neb jsem byla krátce předtím na záchodě) „Nejsem, já sem kakala!“. I když trocha pravdy na tom možná byla - děda si na ráno přivezl sladké pudinkové rohlíčky a já, místo abych řekla „Dědo, dej mi taky.“, nenápadně nadhodila „Tohlento mám taky moc láda.“ a vzápětí mu sežrala půlku rohlíčku. Když jsem pak kolem něj furt obcházela jak mlsná kočka, řekl, že už není. Rozeběhla jsem se k lince a ukázala na druhý, o kterém si děda myslel, že si ho přede mnou pečlivě schoval. „Ale je, koukej!“ Po obědě šli děda s taťkou ven pracovat a chtěla jít za nima i přesto, že venku už od rána pršelo. Mamka, aby mohla v klidu uklidit a upéct, mě řádně nadila, dala mi pláštěnku a holinky a vypustila mě ven. Když se pak šli taťka s dědou ohřát domů, šla jsem taky, a když šli znovu ven, už jsem se nechala mamkou přemluvit ke hrám a zůstala jsem uvnitř. Večer mi děda četl Krákorčinu abecedu, a když už jsme v té abecedě byli, řekl „Ty seš Lucinka, a začíná to na jaký písmeno?“. Na takhle jednoduchou otázku jsem odpověď znala „Na L.“. „A Terezka začíná na jaký písmeno?“ „Na takový malý L.“ Když jsme pak četli básničku od písmene „B“, řekl mi děda pár slov, které začínají na „B“. „B jako bláto, blbec…“ „Dědečku, to teš ty - blbec!“ „Jak to?“ „No podívej, dyť ses žíznul!“ No neříkal snad děda „Já jsem ale blbec, já se říznul!“?
02. 06. 2013 Zase jsem spala až do osmi a přesto, že mamka vstávala až o půl desáté, tou dobou jsem byla sice po snídani, ale pořád v pyžamu. Ve vlastním zájmu jsem se urychleně převlékla. Dopoledne jsme kvůli dešti zase všichni smrděli doma, až odpoledne jsem šla na chviličku ven s dědou, když se šel podívat na stav rybníku po vytrvalých deštích. Kolem třetí děda s babičkou odjeli a mamka se dala do velkého úklidu. Já se s Terezkou radši zdekovala do koupelny, aby nás mamka nezapřáhla taky. Napustila jsem do kýble vodu, každá jsme si vzala jeden kartáč a vzaly si koupelnu do parády. Mamka byla ráda, že může v klidu uklízet a my jí to hned nerozhazujeme. Její radost ustala v okamžiku, kdy se podívala do koupelny - všude mokro, Terezka mokrá od hlavy až k patě a díky mokrým bačkůrkám se všude smekala a padala. Mamka nás pro jistotu nahnala do uklizeného obýváku, čehož po pár minutách trpce litovala. Po úpravě místnosti do původního stavu jsem zblikla na lince lentilky, a protože mi bylo jasné, že mamka by mi je dobrovolně nedala, rozhodla jsem se k nim dostat sama. Vzala jsem si stoličku, přenesla ji k lince, vlezla na ni, a abych dostala až na lentilky, musela jsem si stoupnout na madlo šuplete. To mi ale podjelo, a jako bych nebyla dostatečně vytrestaná tím, že jsem zůstala viset na lince na dřezu, ještě jsem dostala na zadek. Díky velkému úklidu mamka konečně objevila ztracenou knížku o Zvonilce, která zapadla pod mou postel a matraci, která je pod ní schovaná. Těšila jsem se na večerní čtení, jenže k němu nakonec nedošlo - odešla jsem do postele a mamka chtěla ještě vytřít, jenže když dovytřela a přišla za mnou, už jsem spala.
03. 06. 2013 Protože od rána zase jenom pršelo a jen jsme seděli doma, po obědě začala mamka balit a vyrazili jsme zpátky do Prahy. Ne, že by se mi na chalupě nelíbilo, ale po mém pokojíčku se mi prostě vždycky stýská, takže bylo pochopitelné, že mé první kroky vedly právě do pokojíku.
04. 06. 2013 Ráno vstával taťka, a když jsem sešla dolů i já, mamka pořád spala. Využila jsem toho, a i když jsem nedojedla snídani, vyrukovala jsem na taťku se svým oblíbeným „Já mám chuť.“ (což mě naučila mamka - na čokolády a bonbónky prý nemůžu mít hlad, jedině chuť, a protože jsem dostala zákaz vlastnoruční obsluhy, naučila mě mamka říkat právě tuhle frázi). Taťka otevřel skříň a něco mi vyndal, jenže já chtěla gumové dinosaury, tak jsem mu řekla, že to není ono a přesně jsem mu popsala, kam přede mnou mamka dinosaury schovala (protože když byly v mém dosahu, tajně jsem ukradla celý balíček). Se slovy „Tak já tě vysadím a ty si to najdeš sama.“ mě vzal do náručí. Tak tomu říkám spolupráce! „Jooooo, už to tam vidim!“ a vyndala jsem mamkou pečlivě schovaný balíček. Pochopitelně, že mi ho taťka nenechal, ale dva kousky jsem si vytáhnout mohla. Po snídani mě taťka odvezl do školky, zatímco mamka zůstala doma s Terezkou. A protože se dnešní den nesl ve znamení malé zlaté šeltie, kterou si o víkendu Jana přivezla, vyprávěli jsme si pohádku o pejskovi a pak ho i malovali. Když ho mamka uviděla, pochválila mě, jakého krásného medvídka jsem namalovala. Až když jsem ji upozornila na fakt, že je to pejsek, si všimla protáhlého čumáčku a rozeznala Nelinku. Pravda, byla trochu mimo veškeré standardem řečené barvy, byla totiž červená, ale jinak byla 100% k rozeznání, to jen mamka má problém s očima. V době, kdy jsem byla ve školce, mamka hodinu uklízela v mém pokojíku, a když jsem přijela domů, šly jsme si tam s Terezkou hrát a během 5 minut jsme zvládly udělat ještě větší bugr, než tam byl. Taky jsem se snažila - rukou jsem během pár vteřin sesunula na zem z několika polic všechny hračky. Když bylo dílo dokonáno, spokojeně jsem si sedla na gauč, vzala si kytaru a začala zpívat „Jedna stalá čalodejnice sehnala si mochomůlku a pak si ji uvažila, i ty jedna potvolo.“ Ovšem ještě před večeří jsem byla donucena pokojíček uklidit do stavu, v jakém byl před začátkem mého řádění. Sklidila jsem jen plyšáky a na zbytek mi musela přijít pomoct mamka, ale společnými silami jsme to zvládly. Kdybych ale bývala neuklidila, nebylo by večerní čtení.
05. 06. 2013 Dopoledne mě hodil do školky taťka a odpoledne pro mě přijeli všichni, protože jsme měli jet do Sloníkova. Jen tedy mohli vyrazit trochu dřív, přijeli skoro až ve čtvrt na dvě a já tak byla předposlední odcházející. Mamce jsem se hned pochlubila svým výtvorem, ovšem s jeho správným pojmenováním jsem tentokrát měla problém já. Byl to kozlík, jenže já si nemohla vzpomenout a tvrdila jsem, že je to beránek. Rovnou ze školky jsme jeli do Sloníkova, a cestou jsem se mamce pochlubila, že se se mnou Barunka zase rozdělila o sušenky. Mamka se mě ptala, jestli jsem jí dala taky ochutnat něco svého, tak jsem řekla, že nechtěla. Ale když se zeptala, jestli jsem jí nabídla, musela jsem s pravdou ven a vyklopila jsem, že jsem jí vlastně nenabídla vůbec nic. Následoval monolog na téma „když se s tebou někdo o něco rozdělí, nemůžeš jen brát, ale musíš taky něco nabídnout“. Hmmmm, nikterak záživné to nebylo, tak jsem to po minutě utnula - „Mamko, ticho, já chci poslouchat ládio.“. Protože jsem neobědvala, ve Sloníkově jsem si hned řekla o palačinku. Bývala bych ji dostala, jenže mi mamka připomněla, jak jsem nesnědla palačinku ani minule, ani předminule a bylo po legraci. Po dohodě jsem souhlasila s koupí pizzy. Jenže než mi ji donesli, přijela teta Soňa s Domčou a já na to jídlo nakonec neměla moc času. Snědla jsem dva nebo tři kousky a zmizela jsem. Než jsem se vrátila, naši se o zbytek pizzy postarali, takže jsem si vyžádala pizzu novou. Z té jsem ale snědla dílek jen jeden a zase jsem zmizela. Vrátila jsem se jen proto, abych si od našich vyžádala lízátko, které měl Domča. Pod nátlakem jsem tedy nejdřív snědla ještě kousek pizzy, aby mi pak mamka mohla to lízátko koupit. S Domčou jsme všude lítali spolu, jako bychom byla siamská dvojčata, společně jsme jezdili na skluzavce (dělali jsme vláček - já jela vepředu, Domča si sednul za mě a chytil se mě za tričko a takhle jsme sjeli), skákali na trampolíně a nakonec jsem od něj okoukala i lezení na skluzavku po skluzavkové části (co na tom, že Terezka už to umí a já se to naučila až dnes). Čekalo se, až přijede pro tetu Soňu a Domču přijede strejda, takže jsme si s Domčou dali ještě v sedm Tvaroháčka a domů jsme odjížděli až před půl osmou. Cestou od auta k bytu jsem začala kvičet, že nechci nést svůj školkový batůžek a všechno jsem negovala, tak mi taťka dost důrazně naznačil, že jsem doteď dostala všechno, o co jsem si řekla, tak teď prostě budu poslouchat. Překvapivě to na mě docela zabralo. Doma jsem se v rychlosti ošplouchla, k večeři už si dala jen rajčata, koukla na pár Krtečků a zmizela do postele.
06. 06. 2013 V osm ráno mě přišla mamka probudit, protože jsem spala jak Šípková Růženka. Ještě do čtvrt na devět jsem seděla na gauči, ale pak to bylo frk, frk a za půl hodiny jsem byla oblečená, nasnídaná, učesaná, obutá a s vyčištěnými zuby jsem čekala na odjezd do školky. Jako každý jiný den jsem si i dnes chtěla vzít do školky nějakou hračku a jako obvykle s tím mamka měla problémy, že ji tam určitě zase zapomenu. No můžu já za to, že má děravou hlavu a taky při mém vyzvedávání zapomene zkontrolovat obsah batohu? Kupříkladu dnes jsem vezla do školky hračky dvě a dvě hračky jsem odpoledne dovezla domů. Pravda, ta jedna byla zapomenutá ze včerejška a naopak jednu dnešní jsem tam nechala… Doma jsem se v rychlosti najedla, abychom co nejdřív vyrazili na chalupu. Povedlo se nám to mimořádně brzo a ve tři už jsem se vítala s beránkama. Až do večera jsme byli všichni venku, já s Terezkou jsme se nechaly houpat, pak jsme se klouzaly na skluzavce a taťka mě poňoukal, ať jedu hlavou napřed. Zkusila jsem to s podmínkou, že mě musí přidržovat. Poprvé mě držel, podruhé taky a potřetí se na mě vykvajznul a já hned po dojezdu začala natahovat, že nechci jezdit bez držení. Pak došlo taky na čůrací scénu, kdy jsem dvakrát tvrdila mamce, že chci venku čůrat, ale nic z toho nebylo, tak odešla sekat, pak jsem na čůrání hnala taťku, a když mě držel a já zatlačila, zjistila jsem, že z toho bude větší akce než jen čůrání, a protože už bylo půl sedmé, mazali jsme natrvalo domů.
07. 06. 2013 Včera, když mě mamka v osm ráno budila, mi taťka slíbil, že dnes se budu moct vyspat dle libosti. Možnost vyspat se dle libosti jsem vzala doslova a vstávala jsem až po čtvrt na deset. Dopoledne jsem šla ven sama, protože mamka vařila, pekla a smažila, ale odpoledne už jsme tam byli všichni včetně Terezky, takže jsme se spolu zase bohatě vyřádily. Před sedmou šli všichni domů, ale protože po dlouhé době konečně svítilo sluníčko a bylo krásně, nechali mě naši venku skoro do čtvrt na devět, ať si to užiju. To mělo za následek můj odchod do postele skoro až o půl desáté.
08. 06. 2013 Ráno jsem zase vyspávala do osmi (taky aby ne, když jsem včera ponocovala), a protože bylo od rána venku sluníčko a teplo, hned po snídani jsme šli s taťkou a Terezkou ven a mamku jsme nechali doma vařit, uklízet a připravovat chleby a občerstvení na odpolední příjezd tety Soni se strejdou a Domčou. Po obědě, když šla Terezka spát, se mamka konečně taky dohrabala ven, a sotva jsem ji viděla, hned jsem si taky chtěla vzít plavky. Měla jsem ale smůlu, protože moje plavky zůstaly v Praze, tak jsem dostala aspoň mamčinu zavinovací sukni se slonama a sundala jsem si tričko. Mělo to ale jednu nevýhodu, i když v daném okamžiku by mi asi nepomohlo ani oblečení od hlavy až k patě - nemohla jsem na skluzavku, protože byla od sluníčka děsně rozpálená. Kolem třetí se probudila Terezka a ve stejnou chvíli konečně dorazili Domča a spol. Prvně jsme se šli všichni podívat na naši mini ZOO, ale Domča byl ještě nějaký rozespalý, brečel, že chce domů a celou dobu se nechal držet v náručí, aby ho beránci nekousli. Na zem nešel, ani když viděl, že mi dlabou z ruky suchý rohlík a jsou naprosto neškodní. Zanedlouho jsme ale vytvořili tandem, i když tentokrát ne tak soudržný jako jindy. Došlo totiž i na různé žabomyší války o všechno možné - o můj nafukovací červený balónek, který jsem chtěla já, o žlutou mašinku, kterou jsme chtěli oba dva (i když Domča s sebou přivezl ještě 8 dalších mašin, ale žlutá tomu prostě kralovala), o balón, se kterým jsem si chtěla házet, ale Domča si chtěl kopat, o to, kdo se první sklouzne, o to, kdo první hodí hopíkem… Prostě nebyla půlhodina bez nějakých dohadů. Ale to my jen proto, aby i teta viděla, zač je toho loket mít doma dva kousky. Jinak to ale bylo tak, že kam běžel jeden, tam běžel i druhý (a zpravidla i Terezka - jenže tu od nás naši radši drželi dál, protože prý bychom jí byli nebezpeční, zejména pak na trampolíně). Když mamka uložila Terezku, opekli jsme si buřtíky, ještě chvíli poseděli, a i když k večeru už Domča změnil názor a nechtěl domů, ale chtěl spát u nás, neklaplo to a po deváté odjeli. Mě pak mamka v rychlosti osprchovala, převlékla do pyžama, vyčistila zuby a nahnala do postele.
09. 06. 2013 Překvapivě jsem ráno vstávala zase v osm, ale vyspala jsem se do kakánkovata. Sotva jsem si v obýváku sedla, už mi nebylo vhod, že za mnou přišla Terezka, že si chtěla půjčit mého koníka, že mi dávala svoje pití - prostě všechno bylo špatně. Pak jsem se ale srovnala a po snídani jsme šli všichni ven. Po obědě jsem se rozhodla, že budu mamce pomáhat, vzala jsem si svoje hrabičky a urovnávala hlínu. Za chvíli ze mě vypadlo „Nevypldnem se na to?“. Mamka se začala smát, že prý to je konec, že jsem nehrabala ani minutu. Koukla jsem na ni a dodala „Noooo, sem po tatínkovi, že jo…“. Resumé jsem si vylepšila kolem páté, to se totiž všichni sousedi seběhli na políčku, aby se stihlo shrabat seno, než začne pršet. Mamka mě vyslala pro moje hrabičky, sama si vzala svoje a přiložily jsme ruku k dílu taky. Jen Terezka tam tak nějak bezprizorně chodila. Ale hrabání sena mi vážně šlo! Taky mi za to pak doma mamka dala čokoládu, čehož vzápětí trpce litovala. Já si malovala a Terezka se chtěla přidat a byla z toho hodinová válka mezi námi dvěma - Terezka mi vzala pastelku, já se začala vztekat, sebrala jsem jí ji a ztichla, ale zase se začala vztekat Terezka. Večer jsem si lehla na gauč a než mi naši připravili večeři, oblečená jsem tam usnula. Mamka mě pak (stále spící) převlékla do pyžama a přenesla do postele.
10. 06. 2013 Prakticky celé dopoledne jsem strávila s taťkou a odpoledne, když se Terezka vzbudila a mamka dopakovala věci, jsme vyrazili zase zpátky ku Praze. Mamka totiž chtěla stihnout dodatečný zápis do školky, ten první jsme totiž prošvihly, protože se konal v době, kdy jsme všichni doma odpadli s horečkama. Čím víc jsme se blížili k Praze, tím víc začínalo pršet, až to přešlo v pěkný liják, takže jsme do školky nakonec nešly procházkou jen s mamkou, jak bylo původně v plánu, ale jeli jsme tam všichni autem. Ve školce jsem řekla, jak se jmenuju, a kdyby si mamka uvědomila, že umím říct i svou adresu, donutila by mě asi vyklopit i tu (takhle ji musela vyklopit sama). Já i Terezka jsme dostaly papírovou kytičku, co dělaly školkové děti - nutno tedy podotknout, že rozhodně nevydržela to, co vydrží výrobky, které děláme u kocoura. Jakmile jsme odešli od Paňřiditelky, řekla jsem, že té tetě taky namaluju kytičku a dám jí ji jako dáreček. Před odchodem se ještě chtěla mamka podívat do třídy, ale už tam bylo jen pár dětí, tak jsme za pár minut odcházeli, ale mně se tedy dvakrát moc nechtělo.
11. 06. 2013 Vzhůru jsem byla od čtvrt na 8 a bylo dobře, že jsem nespala dýl, jinak bych totiž nemohla před mamkou bránit Terezku. Ta totiž začala lézt na schody ve velkém, a protože už přelezla všechny zábrany, mamka je odstranila, aby si při tom přelézání ještě neublížila. Mamka zvolila variantu B - nechat prostor nezatarasený, ale když tam Terezka lezla, dostala vynadáno. Když vstal taťka, krapet přitvrdil a při sundání ji plácnul přes plínu. Hned jsem k ní běžela a začala ji utěšovat „To nic není, Telezko, nevšímej si jich.“. Přestože jsem vstávala relativně brzo, oblékla jsem se až v osm - zrovna, když Terezka jedla, takže jsem měla na oblékání klid a nikdo mi neodnášel moje oblečky. Po jídle mě mamka s Terezkou zase odvezly do školky, ale vyzvedávala mě mamka sama, Terezka totiž zatím čekala doma s babičkou z Hódyně, která právě přijela. Já si teda babičky moc neužila, pobyla u nás jen přes oběd doma oběd a zase odjela. My jsme využily krásného počasí a šly na zahradu. Všechno bylo OK, až dokud jsem nevjela domů na kole. Mamka mi nejdřív v klidu sdělila, že kolo je na ven a doma můžu jezdit na motorce, jenže já prostě chtěla kolo. Vznikla z toho pořádně vzteklá scéna a nakonec mě začalo rozčilovat i to, že mamka zpívala Terezce při přebalování (protože to ji vždycky zklidní a nechá se celkem v klidu přebalit). Po dlouhé době to opět jednou vygradovalo v mé bouchání do mamky a trefování se hračkami do ní. Mamka se ale nenechala dvakrát moc rozhodit a s čerstvě přebalenou Terezkou odešla ven a mě nechala doma, ať se vyvztekám. Hystericky jsem běžela k francouzským dveřím, bušila na ně a volala na mamku (byť byly dveře otevřené a já mohla jít kdykoli za nimi), nakonec jsem se šla zklidnit na gauč boucháním a cucáním palce. Pochopitelně jsem usnula. Mamka mě vzbudila ve čtvrt na šest a o hodinu později už jsme se s Terezkou koupaly ve vaně. Zrovna v tom okamžiku se znovu vrátila babička, a když mamka odnesla vykoupanou Terezku, zůstala se mnou v koupelně a bavily jsme se o večerním čtení. Nejsem si jistá, jestli jsem to špatně nepochopila, ale žila jsem v domnění, že mi po večeři bude babička číst pohádku. Ta se ale navečeřela, počkala na taťku a spolu s ním zase odešla. Pak se do třetice vrátila, ale jen pro sazenice rajčat a paprik, a i když jsem kňourala, že bych chtěla, aby mi přečetla pohádku, řekla, že už na ni někdo někde čeká a musí jet. Neoblomily ji ani slzičky na krajíčku a ve dveřích mi ještě řekla, že jí mám někdy zavolat. Nakonec jsem se musela spokojit se čtením od mamky.
12. 06. 2013 Ráno jsem vstala už ve čtvrt na sedm a hned po ránu jsem si začala hrát s Terezkou. Ostatně včera večer (když jsem se uklidnila a vyspala po scéně s kolem) jsem mamce slíbila, že dnes budu na Terezku hodná. Oblečená a nasnídaná jsem byla brzo, takže jsme s mamkou a Terezkou vyrazily brzo i do školky. V devět už jsem si tam hrála a byli jsme tam teprve tři. Odpoledne mě vyzvedl taťka, a protože mamka s Terezkou doma ležely, doma jsem se jen najedla a šla s ním ven. Venku jsem nakonec byla až do šesti, pak jsme se s Terezkou zase spolu vykoupali a mně naši pustili Krtečka. Díky brzkému vstávání jsem u něj v sedm usnula na stole. Když mě taťka přenášel do postele, probrala jsem se a začala brečet, že chci dole ještě hamat, tak mi mamka donesla nahoru zbytek mé večeře a já ji dojedla při čtení pohádky.
13. 06. 2013 Po školce jsem se doma nacpala palačinkama a hned po jídle jsme zase vyrazili na chalupu. Tam si mamka zahrála na lovce Pampaliniho a ulovila myš a ze škodné nám mamka udělala nový přírůstek do naší zdejší ZOO. Jen jsem měla přísný zákaz na ni sahat a mohla jsem ji jen pozorovat.
14. 06. 2013 Tentokrát jsem šla ven až po obědě a očekávala jsem dědův příjezd. Tak dlouho jsem ho vyhlížela, až to dopadlo tak, že jsem ho úplně prošvihla a nevšimla si, že už přijel, na to mě musela upozornit až mamka. Děda se tentokrát nechal natolik strhnout ke hrám, že dokonce sjel po skluzavce! Potom jsme se šli všichni podívat na zvěř a při té příležitosti taťka s dědou posunuli kurník a taťka ho vyčistil. Ven vynesl plný kyblík a pro případ, že by jeho obsah děda neznal, jsem podotkla „To sou hovna.“, ale děda si hrál na chytřejšího - „To je slepičí trus.“. „Nene, to sou hovna!“
15. 06. 2013 Uprostřed noci jsem přišla k taťkově posteli a řekla, že se bojím pavouků. První se překvapivě probudil taťka a uklidňoval mě, po chvíli se vzpamatovala i mamka a začala mi tvrdit, že se mi jen něco zdálo, a že tam žádní nejsou (jako by spala v mé posteli!). Já ale využila to, že si taťka odskočil na záchod, a než se vrátil, jeho postel jsem obsadila. Jemu nezbylo nic jiného, než si sbalit svoji peřinu a polštář a jít spát do mé postele. V té jeho se mi spalo nadstandardně dobře a spala jsem do třičtvrtě na devět. To už byla pochopitelně v obýváku Terezka, já tam s nima chvíli pobyla a po pár minutách jsem hlásila „Dědo, já se du vyčůlat.“. Děda buď neslyšel, nebo mě ignoroval a odpovědi jsem se dočkala od Terezky. Její reakce byla krátká a stručná - „Ne!“. Na moje „Jo!“ zařvala znovu „Ne!“, ale já už byla na cestě a definitivně jsem naši debatu ukončila - „Jo! Já bych se počůlala, tak jo!“. Krátce po návratu ze záchodu jsem, aniž by si toho děda všimnul, vydloubla z nosu holuba a otřela mu ho o pupek. Chvíli jsem dělala, jako by se nechumelilo a pak jsem na to s překvapeným výrazem ukázala a řekla „Dědo, co to tady máš?“. Po obědě taťka dědu zase zlanařil na práci, jenže děda zjistil, že s sebou nemá svůj pracovní oděv a řádně to okomentoval. „To je v hajzlu, já si nechal doma montérky.“ Abych projevila svou sdílnost s jeho problémem, dodala jsem „To je v pldeli, viď?“. Během dne jsme zavolali babičce, ať z nás taky něco má, když nepřijela, a já jí hned vyslepičila, že pipinky snesly za jeden den 4 vejce a z toho je jedno obří. Pak jsem od mamky vyškemrala trochu brusinek, jenže mamka měla napilno, nasypala mi trochu brusinek a sáček nechala na lince. Toho, že se sáček z linky ztratil, si vůbec nevšimla a zjistila to, až když z 200gramového sáčku bylo na dně. Strejda Tonda ji ale uklidnil, že jsme se o to s Terezkou poctivě podělily. Večer šli naši k sousedům a my s dědou a Terezkou (ta už byla v posteli) zůstali doma sami. U Krtečka už jsem skoro začala usínat, tak mi děda, řekl, ať jdu spinkat, ale já se zázračně probrala - hlavně, aby mi děda ještě mohl přečíst pohádku na dobrou noc!
16. 06. 2013 S ranním vstáváním jsem si dnes žíly zase netrhala, ostatně nebylo vůbec zřejmé, kdy jsem šla včera spát, protože děda čas nikterak nehlídal. Prakticky celý den jsem byla venku, ať už s dědou, taťkou nebo sama. Jen mamka s Terezkou byly celý den zavřené doma a vylezly až k večeru, protože měla Terezka horečku a mamka s ní nechtěla na sluníčko. Dědův odjezd domů jsem zase skoro obrečela, ale náladu mi zvedl meloun, který jsem dostala od tety. Večer přišla ještě na chvíli na návštěvu teta Jarka, které jsem dala včera namalované a pečlivě obstříhané motýlky. Všichni měli očička a pusinku a všichni byli uprostřed dvakrát nastřiženi, aby se rozlišilo tělo od křídel (vše čistě můj nápad). Tetě se to moc líbilo, tak jsem si řekla, že když je tak nadšená, namaluju jí ještě pár dalších obrázků. Mamka mi zrovna napouštěla vanu a byla rozzlobená, že si pořád maluju, a když jsem vyběhla ven, abych to tetě stihla dát, než odejde, jen jsem mamku uklidnila „Neboj mamko, to bude lychlovka, já budu hned zpátky!“.
17. 06. 2013 Ráno jsem vstala před osmou a Terezka nebyla zrovna v nejlepším rozmaru. Pořád kňourala a jednou spustila řev zrovna, když byla u mě. Mamka se hned otočila k nám a zeptala se „Copak se to tam děje?“. Na její otázku jsem odpověděla písničkou „Nevím, nevím, nemám zdááááníííí“. Prakticky celý den jsem byla s taťkou venku, jen občas přišla i mamka, ta totiž byla zase celý den zalezlá s Terezkou, protože bylo i ve stínu 32°C. To mně to tedy nevadilo ani za mák, ostatně taťka mi konečně nafouknul bazén a já se mohla celé odpoledne ráchat ve vodě. Když jsem pak jednou přišla za mamkou a zeptala se jí, jestli si můžu vzít ven hračky z pokojíčku, souhlasila. Až později zjistila, co jsem s nimi měla v plánu, ale to už bylo pozdě - všechny do jedné se se mnou koupaly v bazénu (a pak se až do večera sušily na sluníčku). V sedm jsem šla domů, místo večeře si dala dva jogurty (a mamka s povděkem zjistila, že bez problémů a celkem s chutí sním čokoládový jogurt od Hollandie s přidáním trochy lentilek a už nevyžaduju Olmíky a Kostíky), převlékla jsem se do pyžama a vyrazili jsme domů. Cestou jsem pochopitelně usnula, takže mě doma taťka jen přenesl do postele.

48. měsíc

18. 06. 2013 Sice jsem včera usnula celkem brzo, krátce po osmé večer, ale i tak mamka nečekala, že budu ráno vstávat o půl sedmé. Dolů jsem přišla s miminkem pro Terezku a hlášením, že „Dnes budu na Telezku fakt hodná.“. Do odjezdu do školky jsem to relativně dodržela, ale po návratu to bylo podstatně horší. Ze školky jsme jeli do Ikey, takže mi to hned sepnulo, že bude zmrzlina. Mamka mi ji přislíbila pod podmínkou, že budu hodná a nebudu kňourat. Naslibovala bych hory, doly, ale s plněním je to u mě vždycky dost na štíru. Stejně to bylo i dnes - ještě jsme ani nevystoupili z auta a já ztropila první scénu, že si s sebou chci vzít do krámu plyšovou kočičku, kterou jsem si půjčila ze školky. Naši mi to zakázali, že bych ji někde zapomněla, jak je mým dobrým zvykem, ale já skálopevně tvrdila, že si ji ohlídám. Stejně mi to ale nepovolili a já pro kočičku brečela až do restaurace. Tam přišla scéna číslo dvě - taťka šel pro jídlo a mamka chtěla dát Terezce jogurt, který jsem ve školce nesnědla. Vidina, že MŮJ jogurt sní Terezka, způsobil mou nezkrotnou chuť na něj. Pochopitelně jsem opět neuspěla, protože na cestě byl můj oběd. Pak bylo ještě pár přestřelek v obchodě, ale to už byly jen drobnosti. I tak ale mamka dodržela slovo a zmrzlinu mi za kvičení nekoupila. Ovšem co se jídla týká, nevycházela mamka z údivu, když mi doma vybalovala batůžek a v krabičce našla nedojedené jablko a mandarinku, ale i kus mrkve, který mi fakt nedávala. „To je úsporný dítě, nejen, že nesní svačinu vlastní, ona ještě přinese svačinu cizí!“ Doma jsem si pak konečně začala vyslovovat písmeno R, čímž jsem si aspoň částečně napravila reputaci. Pravda, zatím jen ve vybraných slovech a ani v těch to nebylo pokaždé, ale někde se začít musí. Mamka si z toho málem cvrkla a ani taťka neskrýval radost. No, aspoň trochu jsem si to u nich vyžehlila.
19. 06. 2013 Ráno, sotva jsem viděla Terezku, oblečenou do overálku, který vypadal jako šaty, jsem projevila přání jít do školky taky v šatech. Mamka šla do pokojíčku a přinesla plnou náruč šatů, které díky počasí nebyly až doteď potřeba. Tu haldu jsem si řádně užívala a půl hodiny si převlékala jedny šaty za druhé, ale pokaždé to skončilo stejně - „Tyhle se netočí.“, šaty jsem sundala a oblékla jiné. A tak pořád dokola - netočí, sundala, převlékla, netočí, sundala, převlékla. Když už bylo deset minut před půl devátou, mamka na mě koukla, řekla „Tyhle jsou super, ty si strašně sluší a rovnou ti je zapnu, aby sis je už nemohla sundat.“. Chtěla jsem si vyzkoušet ještě jednu sukni, ale to už mamka zatrhla, nahnala mě ke snídani, fofrem mě učesala a na devátou jsme byly ve školce. Oběd jsem si dala venku, kde jsem zůstala až do večera. Mamka totiž dopoledne napustila Terezce bazén, takže jsme se v něm ráchaly, hrály s mamkou zvířecí bitvy (hračky ve vodě ve tvaru zvířátek jsme napustily vodou a pak po sobě stříkaly) a různě jsme blbnuly. Při tom jsem trénovala R a Ř a začala vyslovovat samostatné písmeno R. Jen se mi to začalo nepatrně plést a spoustu písmen L jsem ve slovech nahrazovala písmenem R.
20. 06. 2013 Na dnešek jsem měla naštěstí šaty vybrané už od včerejška, takže oblékání proběhlo poměrně dost rychle. Ještě před odjezdem do školky jsem se zachovala jako velká ségra, když Terezka zase dostala na zadek, protože lezla na schody. Sotva ji taťka položil zpátky na zem, rozpřáhla jsem svou náruč a řekla „Poď ke mně, já tě pošíšám. Neboj, je to zlej kluk. Neplakej, děvčátko moje.“. Můj láskyplný výlev ovšem neměl dlouhého trvání a krátce nato jsem mohla vyletět z kůže, že si Terezka půjčila můj batůžek. Když mě mamka přivezla ze školky domů, byl u nás děda se strejdou Pítrsem, ale jen na skok a to ještě s taťkou něco odjeli zařizovat. Mě tak doma zbyl aspoň strejda, tomu jsem se pochlubila školkovými výtvory, zazpívala mu svoje oblíbené ejbísí a zahrála divadelní hru s Gogouny ve hlavní roli. Ten zíral! Pochopitelně, že jsem se mu taky pochlubila, jak už umím říkat R, tak mě pochválil a řekl, že jeden chlapeček, kterého zná, už půjde po prázdninách do školy a R ještě neumí. Pak se vrátil taťka s dědou, děda si se mnou chvíli pokecal, pomohl našim naložit věci do auta, on se strejdou odjel a my vyrazili na chalupu. Hned nás uvítal strejda Lanc. My jsme šli vypustit pipinky, sebrat vajíčka a pozdravit tetu Jarku. Ta mi nabídla, že se k nim můžu přijít vykoupat do bazénu, tak mi taťka nabalil kruh a já vyrazila. Byla jsem nadšená, teta si mě v kruhu posílala po vodě, a protože byla krásně teplá, vydržela bych se ráchat do alelujá. Domů jsem se vrátila s kňouráním - pochopitelně právě proto, že jsem šla domů. Před večeří jsme s mamkou malovaly kočičky na roličky od toaleťáku. Byla jsem pečlivě informovaná, že musím dávat pozor a nikde se neotřít rukama od temper, na což jsem si dávala fakt pozor. Až do chvíle, kdy byla kočka hotová, a já si měla jít omýt ruce. No, a jak jsem slézala ze židle, opřela jsem se rukou o ten světle pískový potah. Smůla, prsty jsem zrovna neměla od bílé tempery, kterou jsme používaly nejvíc, ale od černé, kterou jsme malovaly naposledy. Ještě, že mi mamka před tvořením řekla, ať si sundám šaty, abych si je neušpinila! A mimochodem, ty šaty bych mohla směle prohlásit za nejoblíbenější šaty vůbec. Ani před spaním jsem se s nima nedokázala rozloučit, takže byť jsem byla oblečená v pyžamu, šaty šly se mnou spát do postele.
21. 06. 2013 Hned ráno, sotva jsem se probudila, jsem ze sebe stáhla pyžamo a ještě v posteli se oblékla do šatů, takže jsem do obýváku přišla oblečená. Po snídani jsme šly s mamkou a Terezkou vypustit pipinky a vybrat vajíčka a já hned sondovala ze zištných (bazénových) důvodů stav u sousedů - „Kde je ta teta Jarka?“. Ta ale byla pryč a vrátila se po obědě. Jakmile přijela, hned jsem se nenápadně připomněla a řekla „Až pudeš zase do toho bazénu, tak mi žekni, jo?“. Nakonec jsem to ale vzala do svých rukou, vzala si kruh a vydala se k tetě sama. Jenže když už jsem k nim došla tak blízko, že jsem na ně viděla, přešla mě odvaha a utekla jsem zpátky domů. Tam to ale taky nebylo úplně zlé, taťka mi zase napustil můj bazének, mamka pak přinesla i vodní pistole a byla velká vodní bitva. Nejdřív jsme s mamkou bojovaly proti sobě, ale pak jsme se domluvily, a když přišel taťka, vrhly jsme se proti němu. Večer si taťka udělal k večeři vajíčka a já po jeho vzoru chtěla to samé, jenže on to neslyšel a mamka venku obírala bezové květy, aby mohla udělat sirup, takže mi taťka pochopitelně udělal chleba se sýrem jako obvykle. Nedala jsem se a o vejce si řekla, tak ho dal vařit, ale než bylo hotové, párkrát jsem si kousla do chleba, položila hlavu na stůl a usnula u Krtečka. Když si toho mamka všimla, šla ho vypnout a chtěla mě přenést do postele, ale já se hned probrala, naprosto jsem ignorovala nedojedený chleba, ale vzpomněla si na chuť na vejce. Mamka ho musela oloupat, já ho snědla jen tak samotné a vyškemrala si u taťky krátkou pohádku (protože mamka šla dodělat bezinky). A nic naplat - šaty jsem pod pyžamem zase propašovala do ložnice.
22. 06. 2013 Ráno jsem vstala před osmou a zase přišla do obýváku rovnou v šatech, ale vzhledem k tomu, že bylo venku 18°C a mamka větrala, usoudila jsem, že trocha oblečení navíc by neškodila. Otevřela jsem skříň, vytáhla tepláky a ponožky a přioblékla se. Jen jsem mamce podotkla, že tričko nechci. No taky aby jo - vždyť bych si musela svléct šaty! Při snídani jsem mamku dostala, když jsem sama řekla, že chci učesat a rovnou jsem taky řekla, jaký chci účes - dva rozpuštěné copánky (takže culíky). Kromě R jsem začala říkat i samotné písmeno Ř a pochopitelně ho zakomponovávat i do některých slov. Tím jsem se odpoledne pochlubila tetě Soně se strejdou a Domčou, hned jak přijeli. Pochopitelně jsem byla děsně důležitá, a když chtěl říct Domča nějaké slovo s R, hned jsem opravovala, že takhle se to neříká. S Domčou jsme se vyřádili do alelujá - v bazénku, na skluzavce, na trampolíně, na houpačce. Jen mě tedy Domča občas zákeřně strčil, kupříkladu když jsem jednou běžela z domu zpátky k trampolíně, já upadla a odřela si zadek do krve. Až na pár takovýchhle potyček to ale bylo super a já byla naprosto nadšená, když jsem zjistila, že tu Domča i teta se strejdou budou spát. Terezka šla spát jako obvykle, ale protože já měla s Domčou spát v ložnici, byla mi večerka posunuta na pozdější čas, protože kdybych šla spát jako vždycky, za prvé bych ořvala tu nespravedlnost, že já spát musím a Domča ne, a za druhé bych se asi stejně probudila, až by šel spát Domča. Spát jsem šla snad úplně poprvé v životě až před půl jedenáctou (a před spaním jsme ještě stihli udělat v koupelně menší potopu), a to jsme ještě v posteli řádně dlouho blbnuli, schovávali se pod peřiny a bafali na sebe.
23. 06. 2013 Domčovi se v sedm ráno něco zdálo, začal brečet a mě to probudilo. Zatímco on dál usnul, mně už se to nepovedlo a šla jsem do obýváku. Chvíli jsem brečela, že chci, aby tu už byla teta Soňa s Domčou, ale po čase jsem změnila taktiku a snažila se přemluvit mamku, aby je šla vzbudit. Ta to sice odmítla, ale nijak dlouho jsem čekat nemusela, Domča se totiž během třičtvrtě hodiny probudil, a když zjistil, že už nejsem v posteli, zburcoval tetu a museli taky vstávat. Snídani jsme si dali totožnou - čokokoule, smajlíky, kornflejky a mlíko. Já dojedla první, což se dalo čekat, protože Domča jídlu moc nedá, jenže ho moje prvenství tak naštvalo, že vzal můj čaj a vylil ho. Následovala scéna, dle které by se dalo soudit, že jsme přinejmenším jednovaječná dvojčata. Když se uklidnil, omluvil se mi a jako největší kamarádi jsme spolu šli ven. Vozili jsme se navzájem na Tatře, a když nám taťkové udělali menší úpravu skluzavky na skluzavku vodní (tedy s dojezdem do bazénku), nabírala jsem kyblík vody, Domča vylezl nahoru na skluzavku, a než sjel dolů, polila jsem skluzavku, aby mu to s holým zadkem líp jelo. Já teda tu odvahu měla jen jednou a pak už jsem se pasovala výhradně do role polévače. Moje klika byla, že tu byli teta se strejdou, protože mamka pořád něco dělala v kuchyni a jen donesla ven jídlo. Taťka zrovna krmil Terezku, takže nebýt tety Soni, která mi jídlo nandala na talíř a nakrájela, na hrnce s jídlem bych mohla tak akorát koukat. Odpolední odjezd Domči jsem ofňukala, ale odpoledne jsme vyrazili do lesa, hráli tam hledací hry (kdo dřív najde šišku, klacek, mech, kámen) a vrátili se až o půl sedmé. To jsme se s Terezkou vykoupaly, já dostala večeři, a když jsem u Krtečka začala usínat, nahlásila jsem to mamce, ta mi honem vyčistila zuby a šla jsem spát.
24. 06. 2013 Od rána jsme byli doma, protože venku pršelo. Překvapivě jsem si po pár šatičkových dnech vzala ráno bez řečí tričko a kalhoty, ale během dopoledne jsem se zase převlékla do šatů. Odpoledne jsme měli odjet zpátky do Prahy a došlo k velké scéně, protože mě mamka nutila svléct si šaty a obléct si tepláky a triko. Nakonec muselo dojít ke kompromisu - vzala jsem si triko a kalhoty, ale přes to jsem si vzala ještě šaty. V autě jsem si pak dáchla, a protože jsem domů přijeli v pět (tudíž jsem do pěti spala), do postele mě mamka poslala až skoro v devět.
25. 06. 2013 Ráno jsem spala až do půl osmé, na devátou jsem jela do školky, a protože byla poslední úterní hodina, dostala jsem od Natálky a Míši dvě Kinder čokolády. Jana nám všem zase dala hru Abeceda, kterou mi zrovna nedávno mamka koupila. Rovnou ze školky jsme s mamkou jely k Paňdoktorce s Terezkou. Protože nebylo jisté, jestli není Terezka infekční, Paňdoktorka nás nenechala v čekárně, ale zavřela nás do samostatné místnosti. Tam si pak přišla Terezku prohlédnout, znovu odešla, prokonzultovala její stav v nemocnici, a když jsme měly jít do ordinace a procházely jsme čekárnou, všimla jsem si Tamary s Madlenkou. Než se mamka nadála, řekla jsem, že do ordinace nepůjdu a zůstanu v čekárně s Tamarou (to aby si mě užila, když nám tenhle týden končí školička). Paňdoktorka mamku poslala s Terezkou do nemocnice, ale protože jsem neobědvala, jely jsme se nejdřív domů najíst, než jsem dojedla, přijel domů taťka a všichni jsme vyrazili do nemocnice. Ač jsem doma jedla, cestou jsem kvičela, že mám ještě hlad, tak mě taťka vzal a šli jsme si koupit něco k jídlu. Vrátili se akorát ve chvíli, kdy už byla Terezka v ordinaci a ječela, protože právě dostala pigáro. Když jsme se vrátili domů, už na nás čekala babička z Hódyně, takže mé nadšení neznalo mezí a tentokrát u nás babička spala a večer nikam neodešla, takže jsem ji hned znárodnila na čtení pohádky.
26. 06. 2013 Ráno byla v pokojíčku babička, takže jsme ještě dobu ležely v posteli, než jsme vstaly. Prohlížely jsme si knížky, a když se mě zeptala, jak dělá krocan, dlouze jsem mlčela. Prozradila mi, že dělá „hudry, hudry“ a o chvíli později otestovala mou paměť a já jí sebevědomě tvrdila, že krocan dělá „kro, kro“. Ve školce byla další parta dětí, takže jsem dostala od Jany další dáreček - časopis s panenkama a nalepovacíma oblečkama na ni. Až když mě mamka vyzvedávala, došlo jí, že včera a dnes byla Tamara, ale zítra už bude Jarmila, a že jsme měly něco vzít na rozloučenou. Protože Terezku hlídala doma babička, mamka využila, že babička nikam nespěchala a sjely jsme do Tesca na zítřek koupit něco na rozloučenou. Jestli si ale mamka myslela, že nákup bez Terezky bude v pohodě a bez nervů, vyvedla jsem ji rychle z omylu. Jen co jsme vystoupily z auta, začala jsem kňourat, že mě bolí nožičky a vydrželo mi to sakra dlouho. S babičkou jsme pak dělaly toaleťákové kočičky, jenže babička je netrpělivější než mamka a asi se nemohla dočkat dokončeného výrobku, a protože mi to šlo pomalu, vydatně mi pomáhala, takže nakonec kočičky udělala skoro sama, zatímco na chalupě jsem je dělala výhradně já a mamka na ně ani nesáhla. Večer mi mamka po dlouhé době Krtečků pustila Mašinkov. Byla jsem nadšená, hlavně z toho důvodu, že jsem konečně viděla všechny z mašinek, které má doma Domča, teď už zbývá jen si je zapamatovat. Viděla jsem pět dílů, ale při pátém se vrátila babička, tak jsem toho využila, zahlásila mamce, že už nechci koukat, honem jsem si s babičkou vyčistila zuby a mastila jsem nahoru, aby mi stihla přečíst pohádku.
27. 06. 2013 Když jsem se cestou do školky dozvěděla, že jdu dnes naposledy a pak budou prázdniny, málem jsem se rozbrečela a snažila se mamce vysvětlit, že ale do školky chci chodit pořád. A protože to mamka myslela vážně, vybavila mě čokoládovýma bonbónama pro Janu, Jarmilu i Tamaru a k tomu přidala pro každou jednu z koček, co jsme dělaly včera s babičkou. Všechno jsem to hned strčila Janě, tak mě mamka upozornila, že to pak musím dát i Jarmile a Tamaře. Sotva jsem vlezla do pokoje, ve kterém školkujeme, viděla jsem Jarmilu, fofrem jsem se vrátila na chodbu, kde mamka ještě mluvila s Janou, Janě jsem z ruky beze slova vyrvala jednu z koček a utíkala ji předat Jarmile. Já jsem naopak dostala na rozloučení tričko, a protože budu mít v létě narozeniny, dostala jsem ještě narozeninový dáreček - puzzle. Navíc dnes byla úplně naposledy i Natálka - příští rok už nebude chodit stejně jako Kubíček - a všem nám rozdala balíček sušenek, takže jsem domů jela s batůžkem plným dárků. Po obědě naši ještě sbalili a vyjeli jsme na chalupu. Na místo jsme dorazili až před šestou, mamka vybalila pár věcí a nás měl hlídat taťka, aby mohla jít honem posekat, dokud byla suchá tráva a nepršelo. Patrně aby na nás nebyl sám, šel s námi k Lancům a všichni málem padli na zadek. Že šla ke strejdovi Terezka, nikoho moc nepřekvapilo, ale že jsem mu na klín vlezla i já a šla se s ním taky pomazlit, to teda překvapilo úplně všechny.
28. 06. 2013 Dopoledne jsem byla doma s mamkou a hrály jsme hry, které sem přivezla z Prahy a už jsme je dlouho nehrály - hlavně Duhu. Už před obědem mě ale připravovala na to, že po jídle půjdeme ven přeskládávat dřevo ze včelína, a až bude prázdný, budeme ho bourat a na jeho místě uděláme bazén. Ze všeho nejvíc jsem se těšila právě na to bourání, ale nakonec jsem se ho až do večera nedočkala, a to jsem našim s tím přenášením dříví vydatně pomáhala. Po čase už jsem toho ale měla plné zuby, sedla jsem si na židli a řekla „Já už nepracuju, mě už to nebaví. Teď už na vás budu jen koukat.“. Na to hned zareagovala mamka, která se podívala na taťku a řekla „Šikovná holka. Celá po tobě.“.
29. 06. 2013 Dopoledne se na nás přišla podívat teta Maruška a přinesla s sebou tašku plnou plyšáků. Terezka byla taková opatrnější a pomalejší, ale já se na ně vrhla hned, jak je teta začala z igelitky vytahovat. Její návštěva u nás byla zároveň chvílí, kdy jsem nekňourala o třešně od tety Jarky. Jinak jsem jela celý den jak zaseknutý gramofon, ale musela jsem čekat, až tetu uvidím venku, abych si ji mohla o ty třešně poprosit. Teta s tím neměla nejmenší problém a řekla mi, ať si pro ně jdu. Domů jsem přinesla plný košíček a rázem ode mě byl klid. Když jsem konečně dostala, co mé hrdlo ráčilo, dokonce jsem se uvolila i na pomoc našim s přeskládáváním dřeva. Při tom se mamce podařilo rozšlápnout slimáka, já si toho všimla a řekla „A když se rozšlápne, tak zčerná a poblinká se.“ (vylezly mu střeva). K večeři jsem spořádala tři palačinky a k tomu si nechala zase pustit Mašinkov, ale sotva jsem dojedla, upozornila jsem mamku, že už usínám, odešla jsem od pohádky, vyčistila si zuby a šla spát.
30. 06. 2013 Odpoledne se na nás přišla podívat teta Maruška, a když řekla, že jde do lesa, hned jsem se přihlásila, že chci jít taky. Pravda, původně jsem myslela, že půjdu i s taťkou, jenže on s mamkou potřebovali pracovat, tak jsem uvolila, že s tetou půjdu sama. Naši čekali, že se do pár minut vrátíme zpátky, protože vyměknu, ale my přišly až za dobrou hodinu a teta, sotva viděla mamku, hned hlásila, jaká jsem byla hodná (a to se zrovna krátce před naším návratem naši bavili, že i kdybych zlobila, teta bude určitě říkat, že jsem byla hodná). Pak jsem byla pozvaná zase k tetě Jarce na třešně, a protože jsem domů dvakrát moc nespěchala, uvítala jsem iniciativu tety Šárky, která rozložila na zahradě stan, a v něm jsme se povalovaly. Pak jsem ještě ukecala Honzu na hru na schovávanou a chvíli jsme se honili, ale pak už mě mamka nahnala zpátky domů. V rychlosti mě vykoupala, já se převlékla do pyžama, sedla si k Mašinkovu a povečeřela jogurt. Pak nás naši zase naložili do auta a jeli jsme do Prahy. Tentokrát jsem v autě místo spaní blbnula a jedla tyčinky místo spánku. Usnula jsem ale hned po příjezdu domů, jen jsem si ještě nechala přečíst krátkou pohádku.
01. 07. 2013 Doma jsme moc dlouho nepobyli a odpoledne jsme se vrátili zpátky na chalupu. Tam na nás čekal nemocný beránek. Mamka začala obvolávat beránčí Pandoktory, až jednoho sehnala, taťka se strejdou Lancem ho naložili a odvezli k němu. Když se taťka se strejdou vrátili, mamka mě držela opodál a řekla mi, že si beránek zlomil nožičku a já hned dodala, že zůstal v nemocnici. Mamka mi nic nevyvracela, ale když jsem pak zdrhla k Lancům, viděla jsem ho tam staženého, nicméně jsem to nijak nekomentovala a nechalo mě to naprosto v klidu.
02. 07. 2013 Dopoledne mamka vařila, a když uložila Terezku po obědě do postele, místo věnování se mé maličkosti začala porcovat berana. Chvíli jsem s ní byla doma, ale bylo to poměrně dost fádní, tak jsem šla ven a teta Jarka mě zase pozvala k nim. Jako dobře vychované dítě jsem to ohlásila mamce a šla. Po nějaké době jsme se k nám vrátili i s Honzou a chvíli jsme skákali na trampolíně. Když nás to přestalo bavit, vzali jsme si vodní pistole a stříkali po sobě, tak mě napadlo, že bychom se mohli vykoupat i v mém bazénku a lákala ho tam. „Pojď se mnou!“ „Nechci!“ „A proč?“ „Prostě nechci.“ „Neboj se, pojď se mnou.“ „A proč?“ To už mi došla slova, tak jsem použila taťkovo oblíbené „Protoč.“. Když mamka dodělala maso, vrhla se na vypeckovávání třešní a upekla mi včera slíbenou bublaninu, ale i když jsem se na ni moc těšila a třešně jsem normálně jedla, v bublanině mi prostě moc nejely. Během dne jsem několikrát zabodovala - nejdřív jsem zašantročila odsávačku na nudlíky, kterou jsem následně odmítla hledat a pak i Terezčino pyžamo. To jsem nejdřív taky nechtěla hledat, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla pustit pohádky, rozleželo se mi to v hlavě a mamce jsem sama řekla, že začnu uklízet a třeba se někde najde. Ani po uklizení většiny hraček se nenašlo, a protože už byla Terezka vykoupaná, musela dostat pyžamo nové (a krátce poté se pochopitelně to původní vynořilo z hloubi zbylého bordelu).
03. 07. 2013 Protože včera dopoledne taťka odjel zase do Prahy a my zůstaly na chalupě samy, ráno po probuzení jsem se přesunula k mamce a Terezce do postele a nějakou dobu jsme se tam všechny tři rozvalovaly. Jinak jsem ale trávila hodně času u tety Jarky a sledovala, jak s Honzíkem natírají plot. Pak jsem jim chtěla pomoct, jenže to mi neprošlo ani u mamky ani u tety, ale mamka nakonec zvolila alternativu natírání našich dveří ze včelína vodou, já byla přešťastná a ochotně jsem od tety Jarky odešla. Odpoledne začalo pršet, tak jsme se musely jít schovat domů a Terezka začala zase řádit a rabovat v šuplatech. Povedlo se jí ukořistit krabičku se smajlíkama, co mi mamka přidává do snídaně, všechny je vysypala na zem, a když se mamka dostala k tomu, aby to uklidila, už nebylo moc co uklízet. „Vy jste to všechno snědly???“ „Neeee, jeden jsme nechaly…“
04. 07. 2013 Dopoledne jsem strávila venku s taťkou, který se včera vrátil, ale odpoledne jsem byla převážně doma, i když by se mamce bývalo víc hodilo, kdybych byla venku, protože potřebovala dělat dort pro dědu. Nakonec to ale se mnou, Terezkou a s pár vyhrocenějšími situacemi, kdy jsme se jí začaly hrabat do marcipánových hotových figurek, celkem bez problémů zvládla.
05. 07. 2013 Krátce po obědě přijeli děda, babička, teta Monča a kluci. Byla jsem nadšená a nevěděla, koho si užívat dřív. Jen Robin jaksi mou náklonnost nesdílel a odmítal vše, co jsem navrhla. Ovšem když pak Honza řekl, že si se mnou zahraje nabízenou hru, Robin se hned přidal. Pak jsem ještě nenápadně nadhodila udičku, když jsem Honzovi řekla „Ty bys byl šikovnej kluk, tak by sis se mnou moh zahrát.“ a ještě jsme si zahráli pexeso, ve kterém jsem ho drtivě porazila. Večer mi šla číst pohádku teta Monča, já chtěla číst Zvonilku a neznalá teta mi přečetla úplně celou knížku, zatímco mamka ji čte vždycky nadvakrát. Však tam taky u mě seděla pěkně dlouho! V noci pak spala teta na matraci vedle mé postele, jen odsunula matraci dál od mojí postele - patrně se bála, že bych mohla spadnout k ní do postele jako tuhle ke strejdovi Kubovi.
06. 07. 2013 Ráno jsem vyspávala do půl osmé a jen co jsem se vzbudila, začala jsem běhat za Robinem. Ten mě od sebe pořád odháněl, jenže já se od něj nechtěla hnout, a on byl protivný, že prý za ním pořád lezu. Mamka to ale rozsekla, když řekla, že si nemáme co vyčítat, protože on už od včerejška úplně stejně běhal za tetou Mončou - svou mamkou. Kupříkladu když jsem mu nabídla, jestli s námi půjde nakrmit pipinky, tak nechtěl, ale jakmile zjistil, že tam jde i teta Monča, hned běžel taky. Nebo když byl na trampolíně, tak chtěl, aby tam s ním teta Monča byla, a když řekla, že jde domů, hned vylezl a šel domů za ní. Po obědě, když mamka s tetou uklízely Bronx v kuchyni, zaťukala na dveře návštěva, která přijela dědovi popřát k narozeninám. Všechno to pro mě byli téměř neznámí lidi, viděla jsem je všehovšudy potřetí v životě (děda s mamkou je tedy znali podstatně líp, ten nejstarší strejda byl prý dědův synovec a mamčin bratranec, pak tam byla jeho manželka a dva synové, z toho jeden s rodinou) ale velkou radost mi udělala Anička, která byla ještě menší, než naše Terezka. S tou jsem si ochotně, ráda a moc pěkně hrála - kdybych si prý takhle hrála i s Terezkou, byla by mamka na vrcholu blaha. Pak ještě přijela mamčina teta (babiččina ségra) s manželem, ty jsem si už kdysi sama povýšila na dědu a babičku. Když všichni odjeli, pozvali naši ještě na pokec sousedy. Přišel i Honza, kluci spolu blbli a já dál všude běhala za Robinem. Ten s vědomím, že za ním budu běhat, pořád někam chodil a hlásil mi to - „Já jdu pít.“. Hned jsem se přidala „Já taky!“. „Já jdu na trampolínu.“ „Já taky!“ Pochopitelně pak házel otrávené výrazy, že za ním pořád lezu a nenechám ho v klidu.
07. 07. 2013 Dopoledne nám teta Jitka přinesla misku jahod, mamka je omyla, na misku k nim přihodila i víno a dala to ven na zobání. Co jiného jsem mohla udělat, než běžet za Robinem s otázkou „Robínku, chceš jahůdky?“. Ne.“ „Chceš víno?“ „Ne.“ „Kdybys chtěl jahodu nebo víno, tak si můžeš vzít.“ To už jaksi neustál a odpálkoval mě „Sem řek, že nechci.“. Mamka mi na to řekla, že prý jsem až moc slušná a Robínkovi řekla, že jsem ještě malá, tak ať se mnou má trochu víc trpělivosti. O něco později si ale i teta Monča všimla, že mě Robin průběžně provokoval a schválně přede mnou neustále říkal, co půjde udělat nebo kam půjde jen proto, že moc dobře věděl, že já budu chtít dělat totéž. Pak jsme šli k tetě Jarce probudit Honzu a všichni společně šli k nám na trampolínu. Jak jsme tam ale byli všichni tři a já si nechtěla nechat od mamky zaplést jeden copánek, pochopitelně se Robinovi podařilo přišlápnout mi vlasy, takže jsem začala řvát, jako by mě na nože brali a mamka přiletěla jak čarodějnice v domnění, že když tak moc brečím, mám minimálně zlomenou končetinu, ne-li že mi upadla. Když zjistila, jak triviální věc se stala, ještě jsem dostala vynadáno za to, že jsem se nenechala před trampolínou pořádně učesat a chtěla jsem si nechat rozpuštěné vlasy jen s culíkem z vlasů, stažených z čela. Odpoledne jsme se pro změnu všichni přesunuli do bazénu k tetě Jarce. Robínek se mě snažil zákeřně strčit, abych do bazénu spadla, ale teta Jarka mu vysvětlila, že jsem ještě malá a tohle se fakt nedělá. S sebou jsem nafasovala plovací pás a křidýlka, ale poté, co jsem si párkrát lokla, se mamka radši vrátila ke klasice a podala mi klasický nafukovací kruh. Někdy po třetí všichni odjeli (i taťka) a já mamce řekla, že si jdu na chvíli spinknout. Usnula jsem prakticky okamžitě a spala jsem vydatně a dlouho. Poprvé mě šla mamka budit před pátou, pak o půl šesté, znovu ve třičtvrtě a já nakonec z postele vylezla až v šest. Až do sedmi jsme byly s mamkou a Terezkou venku, pak jsem šla na chvíli s mamkou dovnitř, to když chystala Terku na spaní, a pak jsme šly ven ještě samy dvě až do osmi. Mamka vykopávala a odvážela kameny z místa, kde by měl zítra bagr udělat jámu na bazén a já jí vydatně pomáhala a chodila jsem jí otevírat branku k beránkům, kam ty kameny vozila. Hned jsem nám našla nová jména - „Ty budeš Kamenička a já Otvíračka, jo?“. Večer jsem usnula i přes dlouhý odpolední spánek bez problémů, ale faktem je, že jsem šla spát až skoro v devět.
08. 07. 2013 Dopoledne si to k nám přihasil bagr a naši krásnou zahradu za garáží rozrajtoval, až z toho mamku málem šlehlo. Ji možná, zato já s Terezkou jsme byly nadšené a uchváceně jsme práci bagru sledovaly. Navíc je z toho obřího kráteru napůl cítit náš nový bazén, takže jaký pláč pro zničený trávník, ne? Jenže bazén z toho dnes ještě nebyl, a když jsem večer viděla, že se jde Honzík koupat, hned jsem se k němu chtěla přidat. To mi mamka vysvětlila, že sama nemůžu, že jen tehdy, kdyby tam šla i teta Jarka a sama mě pozvala. No, a o pár desítek vteřin později přišla i teta Jarka a já už mamce hlásila (aniž by mi teta cokoli nabídla), že si jdu pro kruh a jdu za tetou. Opět mi to nebylo povoleno, tak jsem se aspoň začlenila do přípravných prací na vlastní bazén a začala jsem do jámy lvové házet lopatkou hlínu, zatímco uvnitř makal Saša a uhraboval tam štěrk - rozhodně ze mě musel mít ohromnou radost.
09. 07. 2013 Dnes jsem chrněla řádně dlouho, vstala jsem až skoro ve třičtvrtě na devět, ale vzhůru jsem byla o něco dřív, jen jsem se, jako vždy, ještě chvíli válela v posteli. Při snídani jsem koukala ven na štěknu, jak leží na zemi na sluníčku. „Mami, koukej na Nelinku, ona se tam popelí.“ No to je toho - jako by byl takový rozdíl mezi válením slepic v písku a válením štěkny na trávě.
11. 07. 2013 Dnešek bych jednoznačně označila jako den D - den blbec v horším provedení, tedy Den Debil. Začal už po ránu, kdy jsme s mamkou šly k pipinám a já nesla domů dvě vejce, se kterými jsem zakopla a spadla. Držela jsem je do poslední chvíle, takže se mi pochopitelně rozblivly po rukou. V poledne jsem si to chtěla vyžehlit a pomoct mamce krmit Terezku vývarem, jenže jsem na ni při tom krmení nekoukala a celou jsem ji zlila. A do třetice všeho špatného - když jsem šla odpoledne na záchod, běžela Terezka za mnou, mamka ji chtěla odnést, ale já ji prosila, ať ji u mě nechá, že ji ohlídám. Když mamka za chvíli přišla, už byl rozrolovaný skoro celý toaletní papír.
12. 07. 2013 Včera se mi někde podařilo zaset hřeben, takže mě mamka ráno nemohla učesat. Odpoledne už ale bylo dost znát, že jsem se s hřebenem ještě nepotkala, tak mamka zavelela k hledání. Pochopitelně, že ho nakonec hledala sama, já nejdřív fňukala, že nechci hledat sama, pak že mě bolí nožičky, a když pořád naléhala, že mám hledat, řekla jsem, že jdu hledat ven a rychle jsem se zdekovala. Vrátila jsem se jen na půl minuty - když k nám přišla teta Jarka a přinesla buchty. Sotva ale mamka zmínila slovo hřeben, nechala jsem si zajít chuť a radši se rychle vypařila. Má spása přišla až v podobě dědy, který ještě narychlo skočil v Hradci koupit nový hřeben, aby nám ho zítra přivezl.
13. 07. 2013 Dopoledne přijel děda, jenomže si ho hned přivlastnil taťka na práci, takže jsem si ho dvakrát moc neužila. Snad jen ve chvílích, kdy přišli radit i sousedi a místo práce se kecalo, jenže to víc kecal, než si mě všímal. Já si z toho ale hlavu nedělala a našla si náhradu - přišla teta Maruška, tak jsem se nalepila na ni. Ale večer jsem to dědovi zadarmo nedala a šel mi číst Zvonilku.
14. 07. 2013 Dnes jsem si dědy užila o něco víc než včera, ale nejvíc jsem si ho užila, až když měl hotovo a šel se vykoupat. A zatímco on ve vaně pařil hru na telefonu, my s Terezkou ho potíraly bublinama, polévaly ho vodou z kalíšku. Že byl naprosto duševně nepřítomný, se projevilo až ve chvíli, kdy chtěl vylézt a zjistil, kolik hraček mu v té vaně plave. Mimořádně odjížděl do Hradce až pozdě večer, bylo skoro šest hodin. Mamka s námi ještě chtěla jít ven, jenže my si začaly hrát doma a pak jsme šly do vany, takže už z venku nic nebylo.
15. 07. 2013 Taťka odjel ráno do Prahy na neznámo dlouhou dobu a nám tu zbyla jen vybrakovaná lednice. Štěstí bylo, že máme zahrádku, na ní nějakou tu zeleninu, v mrazáku nějaké maso a ve skleničce kvásek na chleba a případné sladké pečení, takže byla jistá šance, že nezhyneme hlady. Přesto mamka uvítala, když se jí teta Jarka ptala, jestli něco nepotřebujeme koupit a hned ji poprosila o máslo. Za hodinu už jsme měli máslo v lednici a spolu s ním i čokoládičky, které teta Jarka koupila pro mě a Terezku (takže vlastně pro mě, protože Terezce by jí mamka zatím nedala ani omylem). Teta teda hned upozornila, že čokoládka není na teď, ale dostanu ji až po obědě. Kdo si počká, ten se dočká - snědla jsem celý oběd a hned po něm mamce nenápadně naznačila, že je v lednici ta čokoládka. Večer, když jsme byly s Terezkou obě v pyžamu, se najednou objevil taťka. No, nebylo to špatné, přivezl mi totiž čokokoule, čokolodičky a Terezce zase kornflejky.
16. 07. 2013 Dopoledne jsme jeli všichni do města nakupovat, pak mamka fofrem uvařila oběd a po jídle, když šla Terezka spát, jsme šli ven. Mě pozvala teta Jarka do bazénu, tak jsem napakovala kruh a balón a šla tam. Po chvíli za mnou přišel i taťka s Terkou, pak dorazila teta Maruška a nakonec přišla i mamka. Já se šla s tetou Jarkou vykoupat a tetu napadlo, že bychom si mohly vzít do vody i Terezku. Teta ji posadila na matraci, po čemž jsem pochopitelně hned začala toužit taky, takže nás vozila obě. A když už jsem seděla, přišlo mi zbytečné mít ten kruh, ale mamka mi jeho sundání vymluvila - že prý kdybych se zvrhla z matrace, bez kruhu bych šla hned ke dnu. No, a netrvalo dlouho, já se z matrace natáhla po balonu, abych do něj šťouchla, přepadla jsem do vody a zajela tam i s hlavou. Jen díky kruhu jsem se zase hned vynořila, ale překvapilo mě to fakt hodně. Mamka mě hned vytáhla na břeh a chviličku to vypadalo, že začnu fňukat, ale rychle jsem si to rozmyslela a řekla, že chci zase do vody.

moje váhové přírůstky po měsíci
(porodní váha 2 600 g, váha při propuštění z nemocnice 2 480 g, váha ve třech letech 14,1 kg)

měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
srpen 14,1 kg +0,0 kg +11,5 kg únor 13,8 kg -0,5 kg +11,2 kg
září 14,1 kg +0,0 kg +11,5 kg březen 13,8 kg +0,0 kg +11,2 kg
říjen 14,2 kg +0,1 kg +11,6 kg duben 14,4 kg +0,6 kg +11,8 kg
listopad 14,2 kg +0,0 kg +11,6 kg květen 14,8 kg +0,4 kg +12,2 kg
prosinec 14,3 kg +0,1 kg +11,7 kg červen 14,9 kg +0,1 kg +12,3 kg
leden 14,3 kg +0,0 kg +11,7 kg červenec 15,1 kg +0,2 kg +12,5 kg