Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

mrňavčiny pokroky - čtvrtý rok

37. měsíc (takže jsou mi 3 roky)

Hrátky: Když si utrhnu trojlístek, zvládnu jednotlivé lístečky spočítat a ukázat na ně. Taky jsem se naučila názvy všech prstů.
Den: Ráno se probouzím mezi sedmou a půl osmou, někdy o něco dřív, někdy o něco dýl. Zpravidla spím i po obědě, i když většinou usínám až kolem druhé odpoledne a spím tak hodinu a půl. Ne vždycky se mi ale spát chce, a když nespím, jsem k večeru krajně nepříjemná.
Noc: Do postele chodím většinou kolem půl osmé až osmé, ale rozhodně to neznamená, že hned usínám. To se mi podaří jen tehdy, když nespím ve dne, jinak usínám až kolem deváté nebo půl desáté.

38. měsíc (takže jsou mi 3 roky a měsíc)

Hrátky: Umím počítat do 10 (někdy to zvládnu až do 14) a konečně jsem se naučila spárovat k sobě karty, když hrajeme Černého Petra. Jedno dopoledne v týdnu chodím do školky a svůj pobyt tam zvládám bez mamky bez jakýchkoli slz.
Slova: Poměrně oblíbené výrazy, které používám ve spoustě vět (zpravidla vysvětlovacího charakteru) jsou „jakoby“ a „víš“. Někdy používám „já“ a „moje“, jindy zase „Lucinka“ a „Lucinčino“.

39. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 2 měsíce)

Hrátky: Do deseti už zkouším počítat různé věci s tím, že na ně ukazuju, takže už si spočítám i to, kolik jsem hodila na kostce. Mezi oblíbené hry patří Malá, velká myška, kdy musím hledat kartičky s protiklady, třeba měsíc a slunce, a pak ještě jedna novinka - Co k čemu, táto?, kdy se posouvám po herním poli figurkou a musím najít obrázek, na kterém zrovna stojím + nějaký související obrázek - třeba lžíci a vidličku nebo hvězdy a měsíc.
Pohyb: Umím dělat trakař - mamka mě drží za nohy a já jdu jen po rukách.
Slova: Konečně jsem přestala říkat „lefa“ a místo toho říkám (občas) „lva“. Umím říct, jak se jmenuju, že bydlím Praha - Smíchov, ulici řeknu, když mi mamka napoví první dvě písmena a konečně už umím říct i číslo popisné 29 a neříkám 20 minut, jako doposud.
Nemoci: Povedlo se mi zlomit si ruku, takže jsem vyfasovala sádru až po rameno.

40. měsíc (takže je mi 3 a čtvrt roku)

Hrátky: S mamčinou pomocí napočítám do 20, ale musí mi napovědět minimálně číslice 11 a 14, bez nich jsem ztracená. Díky zlomené ruce a nemožnosti jít ven (protože se s tou sádrou do ničeho teplého nenavleču) mi mamka pořídila několik nových her, nejvíc mě chytla Duha a Moje první kvízy, občas si ráda zahraju i Loto dům a Skryj a najdi - Jungle adventures (i když ta mě ze všech her baví nejmíň). 2x denně uklízím rozházené hračky (ne zcela dobrovolně a rozhodně ne z vlastní iniciativy) - než jdu spát, musí být vše na svém místě.
Nemoci: Ač se tomu mamka snažila sebevíc zabránit, nepovedlo se jí to a já dostala své historicky první antibiotika - Zinnat. Kosti na ruce se díky mému řádění pohnuly, takže jsem po měsíci vyfasovala sádru novou (naštěstí už jen po loket) na další tři týdny.

41. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 4 měsíce)

Pusa: Stále si strkám palec do pusy - před spaním, ale i během dne, ať už z nudy nebo z rozčílení. Nepomáhá, že mi mamka říká, že se mi děti budou smát, protože si vytlačím zoubky ven a budu vypadat jak králík (což mi vlastně lichotí, protože budu jak králíci z klobouku kouzelníka Pokustona), ani to, že mi říká, že ze špinavých rukou se mi na zoubky dostane špína a červíci, co mi sežerou zuby. Toho se tedy pokaždé zaleknu, ale za pár minut už o tom nevím a ani nevím jak - najednou je tam palec zase.
Nemoci: Díky několika po sobě jdoucím virózám a nachlazením se mamka rozhodla začít mi dávat každý den sirup na posílení imunity.

42. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 5 měsíců)

Pusa: V rámci palečkové odvykací kúry mi mamka lakuje nehty a začarovává ruce, aby mi palce nechutnaly (což v překladu znamená, že mi na nehty dává hořký lak). Svého milovaného spacího Šášu jsem v den, kdy jsem řekla, že si přestanu cucat palec, odnesla mamce pro Terezku a už jsem se o něm nikdy víc nezmínila a netoužila po něm.
Slova: Neustále bojuju s vyjádřením průběhového děje, takže třeba neříkám „půjčuju“, ale „pučívám“, místo „mydlí“ říkám „namydlívá“, místo „psát“ říkám „pisovat“ a pro strašidelný film používám terminus technicus „bojavej film“. Místo „jazyk“ říkám „lazyk“, a i když mě mamka pořád opravuje a já vždycky řeknu, že už to umím, pořád a pořád je to pro mě „lazyk“. Anglicky zvládám počítat do deseti.

43. měsíc (takže je mi 3 a půl roku)

Nemoci: Jednu noc jsem zase po dlouhé době strávila v nemocnici díky akutní gastroentritidě (hezky česky jsem se problila až do nemocnice).

44. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 7 měsíců)

Nemoci: Pro velký úspěch opět běhání po nemocnici, tentokrát díky problémům s chůzí - kulháním, vtáčením špiček a vytáčením boků (dokonce to chvíli vypadalo, jako bych byla po obrně), které byly patrně způsobené virózou. Po pár dnech se objevily horečky přes 38°C, které se mě držely 7 dní a boj s Panadolem a Nurofenem s naprostou převahou vyhrávaly. Právě díky nim jsem nakonec vyfasovala svá druhá antibiotika, o nic míň odpornější než ty první - Cefzil.

45. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 8 měsíců)

Ruce: Umím si navléct prstové rukavice zcela bez pomoci.
Jídlo: Po poměrně dlouhé době, kdy jsem vůbec neměla chuť na ovoce, se najednou můžu utlouct po jablkách a mandarinkách. Jablka už nepotřebuju mít vykrájená a nakrájená na čtvrtky, ale zvládám je okusovat.
Den: Schvácená nemocí zase usínám v poledne po obědě a spím klidně hodinu a půl i dýl.
Noc: I přes denní spánek večer usínám kolem osmé, i dřív.

46. měsíc (takže je mi 3 a třičtvrtě roku)

Oči: Vidím věci, které naši prostě nevidí. Třeba když zastavíme u McDonalda na zmrzlinu, hned si všimnu, jestli jsou k dispozici balónky.
Ruce: I když jsem denní cucání palce takřka úplně zrušila, stále se mi nedaří odbourat ho v noci. Když zrovna nemám vztekací den, zvládnu se obléct, svléct, obout i zout úplně sama, a to mluvím i o mikinách, svetrech a bundách, které mi ještě donedávna dělaly problémy.
Pusa: Naučila jsem se pár anglických písniček a zpívám je prakticky neustále. Co se zpěvu týká, poměrně slušně začínám chytat tóny, takže je občas při troše fantazie poznat, co zpívám.
Den: S koncem nemoci šel ruku v ruce i konec odpoledního spaní, takže odpoledne usínám opět jen zřídkakdy a potřebu spánku naši nechávají čistě na mně.
Noc: Večer chodím spát mezi půl osmou a osmou a po přečtení pohádky buď rovnou řeknu, že jsem unavená a chci spát, takže mamka zhasne, nebo si chci ještě chvíli hrát. V tom případě si před spaním uklidím hračky z postele a sama zhasnu (zpravidla si stejně po mamčině odchodu hraju maximálně 5 minut).

47. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 10 měsíců)

Ruce: Mamka polevila v zavazování palce jakožto proticucací zábraně a já se do toho zase pořádně opřela a palec si cucám i přes den a snad víc, než dřív.
Den: Ráno, když mě neprobudí Terezka, vydržím spát klidně do osmi. Odpoledne občas usnu, ale je to tak 1-2x týdně, zpravidla usínám cestou na chalupu.
Noc: Na chalupu mi naši pořídili novou postel bez postranic, sem tam jsem z ní spadla, ale snažím se spát tak, abych se na ní udržela celou noc.

48. měsíc (takže jsou mi 3 roky a 11 měsíců)

Slova: Konečně umím vyslovovat písmeno R a Ř.
Jídlo: Po letech vanilkových a čokládových jogurtů jsem se konečně naučila jíst ovocné jogurty a po dědově vzoru si taky prvně v životě vyžádala k pití mlíčko místo vody.

Shrnutí ve čtyřech letech: Rozhodně už nejsem tak závislá na mamce a na chalupě bez problémů odejdu sama k sousedům (mamce to vždy dojdu jen oznámit) a dokonce jsem s tetou Maruškou šla sama na houby. Pro případ, že bych se někde někdy ztratila, umím říct své celé jméno a pražskou adresu.
Cucání palce se mamce přes veškerou snahu stále nepovedlo odbourat. Miluju různé společenské hry a jsem přebornice v pexesu, ale dokážu si hrát i sama. Co mě ale baví ze všeho nejvíc, je různé tvoření, takže se vždycky moc těším do školky. Obrázky, které namaluju, už bývají rozeznatelné a na svůj věk mám celkem do detailu vypilované obličeje. Ráda vyprávím vlastní pohádky-příběhy a k tomu používám jako propriety hračky (takže vlastně hraju divadlo). Mamce se snažím pomáhat - s vyndáváním nádobí z myčky, klidně vyluxuju nebo vytřu, ráda se s ní hňoucám v těstě nebo třeba molousám kuličky do polévky, jen s úklidem hraček je to horší. Když se to ale podmíní třeba přečtením pohádky před spaním, pár hraček přeci jen uklidím. Občas dělám, že neslyším, případně slyším jen to, co chci, takže je některé věci nutné několikrát zopakovat (občas dost důrazně). Obvyklý důvod pro neudělání něčeho je „já to neumim“, „nejde mi to“, případně „bolí mě nožičky“ (což používám na všechno možné, i na odchod do koupelny kvůli koupání, omytí rukou nebo vyčištění zubů).
Zvládám všechny barvy a občas použiju i „světlá“ nebo „tmavá“. Bez problému napočítám česky i anglicky do deseti (i spočítám různé věci), občas i do dvaceti, ale tam ještě chybuju (a v češtině mi to jde líp než v angličtině). Vzhledem k tomu, že se mnou mamka přestala trénovat písmena, většinu z nich jsem zapomněla a poznám jich jen pár. Zato ale umím zazpívat anglickou abecedu a zhruba polovinu české (taky je ta naše podstatně delší a těžší). Ráda si zpívám a mezi oblíbené písničky se řadí i 4 anglické.
Umím říkat R a Ř, ale stále neumím správně používat časové výrazy „včera“ a „zítra“ a „včera“ klidně použiju i pro budoucí čas.
S Terezkou je to jak kdy - někdy jsem na ni hodná a starostlivá, jindy se s ní peru o hračky. Většinou ji ale hlídám, a když začne někam utíkat, hned to hlásím mamce, a když mám náladu, tak jí „čtu“ - tedy vyprávím po svém, co je na obrázcích v knížce. Jinak ale zkouším, co si můžu dovolit a poměrně často volím dost direktivní tón - přines mi, udělej, podej, a když se mě mamka snaží vychovávat, občas bych šla radši přes mrtvoly a vztekám se, že mamka nekoná, jak jsem řekla (a jednou za čas to přejde v pěkný hysterický záchvat, který už ale nedokážu sama ovládnout, takže pak třeba vzteky házím po mamce věci). Jindy zase, když mám na něco jiný názor než naši, se to nesnažím vyvztekat, ale usmlouvat. Občas si hraju na Terezku - ať už chováním (že chci třeba krmit) nebo mluvením (když mám hlad, ukazuju na lednici a řvu „ham“).