Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

mrňavčiny pokroky - pátý rok

49. měsíc (takže jsou mi 4 roky)

Jídlo: Přišla jsem na chuť marmeládám, ale na palačinku prostě patří Nutela, a když na ni mamka napatlá marmeládu, radši držím hladovku.
Nemoci: Už podruhé jsem musela strávit noc v nemocnici na kapačkách kvůli gastroentritidě a dehydrataci s ní spojené.
Pohyb: Běhám, lítám, blbnu a pořád padám, takže na mém těle asi není jediné místo, kde bych neměla modřinu, škrábanec, stroupek nebo bouli.
Hrátky: Konečně se umím sama pořádně rozhoupat na houpačce tak, že nepotřebuju ničí pomoc a houpu se tak, že se mamka děsí, kam až doletím, až se pustím.

50. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 1 měsíc)

Ruce: Protože se doposud nepodařilo odbourat mé cucání palce, mamka znovu najela na jeho zavazování. Bohužel je to ale silnější než já, a i když si o zavázání občas řeknu sama, jsou dny, kdy si ho prostě musím rozvázat, abych vůbec usnula. V rámci inovace mamka ustřihla z rukavic všechny prsty krom palce a večer mi je začala nasazovat, jejich osud na mých rukou byl ale většinou dost krátký, ono se přeci jen snáz zbaví rukavic než gázy.

51. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 2 měsíce)

Jídlo: S jídlem trochu blbnu a u lecčeho tvrdím, že to nebudu jíst, aniž bych to ochutnala. Inu, i takové věci se člověk naučí ve školce. Čím hůř jím normální jídlo, o to častěji si běhám rodičům říct o bonbónek hroznového cukru nebo o čokoládku. Ne vždy je mi ale vyhověno.
Hrátky: Sociální vazby a imunitu začínám otužovat ve státní školce, kde je nás ve třídě 28.

52. měsíc (takže je mi 4 a čtvrt roku)

Jídlo: Ze školky jsem si domů přinesla pěkný zlozvyk - na spoustu jídel, které jsem dřív normálně a s chutí jedla, najednou říkám ble, fuj, to nejím a podobně.

53. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 4 měsíce)

Ruce: Velkým tiskacím písmem umím bez rad a pomoci napsat Lucka.
Jídlo: Přišla jsem na chuť mamčiným domácím marmeládám a k večeři už nic jiného nechci. Když se mi ale snaží podstrčit jinou než malinovou nebo rybízo-jostovou, se zlou se potáže.
Slova: Velmi časté slovo je „jakože“, nejvíc ho používám, když říkám, jak co budeme hrát - to ho do jedné věty dovedu nacpat klidně několikrát. Třeba „Jakože já budu Karkulka a ty zlej vlk, jo? A jakože já půjdu s tím košíčkem a jakože ten vlk se mě zeptá, kam jdu.“.

54. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 5 měsíců)

Noc: Každý večer, když mi mamka dočte pohádku, posílám vzkazy. Když čte mamka (což je v 98% případů), říkám jí, ať něco vyřídí tatínkovi - když jsme v Praze, tak třeba ať dojede na chalupu pro dřevo. Když jsme naopak na chalupě, tak ať dojede do Prahy, přiveze kytičky a mamka je dá do vázy.

55. měsíc (takže je mi 4 a půl roku)

Slova: Konečně jsem začala chápat, co se po mně chce, když se někdo ptá, na jaké písmeno začínají různá slova. Princip jsem pochopila, ale někdy je pro mě identifikace toho jediného písmene obtížná, v tom případě pro sichra říkám první slabiku.
Nemoci: Prodělala jsem levostranný zápal plic, což obnášelo mou třetí léčbu antibiotiky, tentokrát Klacidem a dostat ho do mě nebylo o nic snazší než u předchozích dvou antibiotik. Při kontrolním RTG jsem si ještě domů odnesla akutní gastroenteritidu (už potřetí v řadě), která vypukla o dva dny později, takže jsem si s mamkou střihla třídenní hospitalizaci v Kolíně.

Shrnutí ve čtyřech a půl letech: Umím se podepsat velkými tiskacími písmeny, takže většinu obrázků si signuji „Lucka“. Umím napsat většinu písmen a moc mě baví psát slova, ale s tím mi musí vždycky někdo poradit - říkat, co mám psát za písmena a pak umím napsat celý vzkaz. Z 80% už zvládám říkat, na jaká písmena začínají různá slova.

56. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 7 měsíců)

Noc: S Terezkou spíme konečně v jednom pokojíčku, na chalupě máme každá jednu postel a v Praze jsem Terezce přenechala svou přízemní postel a spím nahoře na palandě. Hrátky: Po jedenapůlměsíční absenci ve školce jsem začala fňukat, když tam mám jít a dokonce jsem probrečela i mamčin odchod z Kocoura. Tam se to po druhé hodině vrátilo do starých kolejí, kdy jsem se tam těšila, ale do státní se mi prostě nechce a vždycky kňourám, abych mohla jít radši do Kocoura.

57. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 8 měsíců)

Noc: Mamka pozměnila večerní rituál, takže se nejdřív vykoupeme a převlečeme do pyžama a až potom nám dá večeři a pustí pohádku v počítači. Díky tomu chodíme do postele pravidelně v osm hodin, zatímco když jsme se koupaly až po pohádce, většinou jedna nebo druhá z nás dělala blbosti, protestovala nebo to zdržovala, takže jsme chodily spát podstatně později.
Nemoci: Vyfasovala jsem inhalátor, Ventolin a Flixotide, Paňdoktorka se totiž domnívá, že za mým kašlem v posledním měsíci je astma.
Hrátky: Mamka zjistila, že za mou nechutí chodit do státní školky je to, že mě tam občas někdo bouchne nebo strčí a poradila mi, jak se bránit - nejdřív varovat, ať mi to nedělá, a když to udělá znovu, tam mu to mám prostě vrátit. Moc se mi do toho nechtělo, konflikty nejsou zrovna mou parketou, ale pak jsem zjistila, že to docela funguje, a když se ozvu, někteří kluci se i omluví.

59. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 10 měsíců)

Nemoci: Po čtyřech měsících došlo na čtvrtá antibiotika, pro změnu jsem dostala Sumamed forte sirup a opět to vypadalo, že po každém podání budu zvracet. Jediné štěstí bylo, že jsem ho dostala jen na tři dny a bere se jednou denně.

60. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 11 měsíců)

Pohyb: Krom toho, že jsem pokořila bazén a přeplavu ho na délku šesti metrů bez plavacího pásu a bez pomoci, jsem konečně ovládla kolo. Bez pomoci na něj nasednu, rozjedu se, zatočím i zabrzdím (sice umím použít i zadní brzdu, ale většinou brzdím nohama o zem).
Pusa: I když mám obvykle všechno na háku a vypadá to, že vlastně většinu času vůbec nevnímám, opak je pravdou a při Lucčině učení sem tam něco pochytím, a aniž by mě kdokoli cokoli učil, začala jsem se snažit skládat písmena do slov a číst. U některých slov mi to jde dost krkolomně, ale jsou slova, která mi nečiní problémy. Stejně tak jsem najednou pochytila číslice - bez problémů poznám čísla do osmičky, ale soudě dle tramvají na Andělu bezpečně poznám i 12, 14 nebo třeba 20.

62. měsíc (takže jsou mi 4 roky a 11 měsíců)

Pusa: Místo pravda říkám prauda, tak mamka dělá, že mi nerozumí a nutí mě říkat to správně.
Pohyb: Za čtyři dny v Rakousku jsem se celkem slušně rozlyžovala a kopce (a neustálé kecy mamky, taťky a dědy) mě překvapivě donutily nejezdit šusem, ale od kraje je kraji. Taky jsem absolvovala své první gymnastické závody a hned jsem si odnesla stříbrnou medaili.

Shrnutí v pěti letech: Snažím se prosazovat sama sebe a svoje zájmy, ovšem hlavně doma, ve školce se chovám poměrně dost asertivně. Pokud se mi ale doma nepodaří prosadit si, co chci, dokáže mě to rozhodit až k nepříčetnosti, kdy se vztekám a bouchám, jako bych si chtěla vymlátit mozek z hlavy. Taky si čím dál víc uvědomuju věkový rozdíl mezi mnou a Terezkou, takže když se objeví nějaké děti, věkově blízko ke mně, mám tendence se od Terky distancovat a dokonce ji vyštípat z naší blízkosti (třeba zavřením se v pokojíčku, aby za námi nemohla).
Umím plavat prsa bez pomoci, splívat, plavat s hlavou pod vodou a skákat do bazénu šipky z kraje bazénu (to ale s pár dílkama plavacího pásu) a ujedu kousek na kole bez bočních koleček.
Ráda pomáhám v kuchyni - molousat těsto na rohlíky nebo housky, loupat brambory, cuketu nebo třeba okurky. S úklidem hraček na mě mamka vyzrála - za dobrůtku uklidím úplně všechno a občas i bez požádání. Jsem vcelku samoobslužná - sama se obleču a obuju, vyčistím zuby, dokonce si občas mažu sama chleba, ale jestli něco fakt z duše nesnáším, tak je to česání vlasů (zejména zacuchaných, což je ale prakticky neustále). Konečně jsem se naučila čůrat vkleče, aniž bych si počůrala boty nebo oblečení.
Neštítím se vzít do ruky ještěrku, brouka nebo třeba žížalu, ale po pár žihadlech u mě propuká panická hrůza ze včel a vos. Taky poznám některé bylinky (krom těch běžných jako je máta, poznám i mateřídoušku a jitrocel).
Cizím lidem jsem přestala říkat „Ahoj“, ale zdravím „Dobrý den“, jen jsem ještě úplně nepobrala princip, koho zdravit a koho ne, takže občas zdravím úplně každého, koho potkáme.
Počítám do dvaceti a sem tam i do víc, ale pak už se mi to dost plete.
Ze státní školky chci chodit zásadně po obědě, v obou školkách mám oblíbenou jednu kamarádku, se kterou si hraju nejvíc, ale i když jsem trochu stydlivější, se začleněním nemám až tak velký problém. Do Kocoura jdu ochotně vždycky, pokud ale zjistím, že ve státní není má kamarádka, s mamkou se mi loučí dost těžko.
S jídlem jsem začala víc ofrňovat (nejen ve školce, ale i doma), ale je snad jediné jídlo, které opravdu nesním - dýňová polévka.
Mou nejoblíbenější hračkou jsou stále koníci a jednorožci, ale ráda si hraju na princezny. Při hře s hračkami dělám každé hračce jiný hlas, většinou vysoký a hlavně šišlavý. Co se her týká, nepohrdnu ničím, ale oblíbila jsem si časopis Sluníčko a všechny ty časopisy a knížky, plné různých úkolů, jako je hledání rozdílů, stínů, různého domalovávání a doplňování. Pochopitelně ráda tvořím (proto se mi taky tolik líbí v Kocourovi), takže veškeré mamčiny nápady na nějaké tvoření, lepení a stříhání beru všema deseti.
Pořád si cucám palec, každý večer s ním usínám a občas si ho vrazím do pusy i během dne.