Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

mrňavka - sedmý rok

73. měsíc

18. 07. 2015 Dopoledne za námi přijel děda z Hradce, a protože už jsem ho netrpělivě očekávala, hned jak zazvonil, jsem vyběhla s voláním „Dědoooo, dědečkůůůůů!“.
19. 07. 2015 Ráno jsem se vzbudila v pokojíčku úplně sama, tak jsem se hned vydala do pokoje za dědou, kde už ležela Terezka. Po obědě nás děda zblbnul, že půjdeme všichni tři spát, tak jsme si obě natahaly do jeho postele peřiny a polštáře, ale ležely jsme jen chvíli, a když nám došlo, že to děda myslel s tím spaním vážně (přinejmenším s tím vlastním), začaly jsme přesouvat do pokoje celý arzenál hraček, abychom si mohly aspoň hrát. Když se pak děda probral, přišel s tím, že si zahrajeme karty a začal je s Terezkou hledat. Po půl hodině marného hledání se mě zeptal, jestli o nich nevím, já jen ležérně rozhodila rukama a řekla „Ty jsou přece u nás ve skříni nad mikinama.“.
20. 07. 2015 Ráno jsme si chvíli hrály u sebe v pokojíčku, ale pak jsme se zase přestěhovaly k dědovi do postele. Děda odpoledne odjel zpátky do Hradce, a nás k večeru nahnal taťka domů. Pak šel ale ještě na chvíli ven, a když se vrátil, řekl „Hele děvčátka, a venku to bude po vás uklízet kdo?“. To se mě teda dost dotklo, taková křivda! „Dyť já jsem to chtěla uklidit, ale tys mě hnal domů do vany!“.
21. 07. 2015 Dopoledne jsem si všimla, že je v pračce moje včerejší oblečení a hned jsem sondovala „Víš, co se mi stalo? Pokakala mě slepice!“. „Prosim tě, jak se jí to povedlo?“ „No, já ji nesla v náručí a ona mě pokakala. A víš, co udělala Terezka? Chytla ji za krk a za ocas a takhle ji vytáhla nahoru.“ Inu - nejlepší je práskat hned zatepla, ale i starej bonz je dobrej bonz. Odpoledne jsme odjeli do Prahy, tam jsme si daly do batohu hračky, a protože jsme dobře věděly, že budeme pokračovat dál na Křivoklát, hned jak jsme viděly, že mamka otevírá vrata, hned jsme si je nandaly na záda a čekaly jsme připravené k odjezdu na chatičku, kde už na nás (krom babičky a dědy) čekala i Eliška.
22. 07. 2015 Ráno jsem vstala po sedmé a šla dolů, kde už seděl taťka. Ten dnes vstával mimořádně brzo, protože potřeboval zavčasu vyrazit do práce. Dopoledne nás vzal děda na loď a nejdřív jsme s ním jely na druhý břeh zalít strom a pak nás vyvezl na pláž. Tam jsme byli pěkně dlouho, a kdyby nás mamka nenahnala zpátky, abychom se nevrátili s úpalem, vydrželi bychom tam klidně až do oběda. K obědu měl děda s babičkou kološvároš, a protože o něj nestojí ani mamka ani my, mamka pro nás udělala obalovanou cuketu. Té bylo ale pomálu, takže na mamku zbyly jen dvě kolečka a hromada suchých brambor. Po obědě jsem chtěla babičce pomoct mýt nádobí - to jsem se naučila u babičky v Hódyni, tak mě mamka nechala aspoň omýt a utřít příbory. Odpoledne přišla Eliška se svou babičkou a sestřenkama, takže jsme měly o zábavu postaráno a navrch jsme si šly ještě dvakrát do řeky zaplavat, v osm už jsme byly posteli a do půl deváté nám mamka ještě četla pohádku. Pak ale využila pohádky o větříku Petříku a upozornila nás, že se nemáme vyklánět z okna (měla strach, abychom nevypadly, i když fakt netuším, jak by se nám to u tohohle okýnka mohlo povést), jinak přiletí větřík Petřík Houkálků z knížky o Ťapkovi a bílém Damijánkovi, a mohl by nás vytáhnout ven, ale moc se jí to nepovedlo - místo respektu z okna docílila mého breku a strachu z otevřeného okna, aby k nám větřík Petřík Houkálků nevlítnul a neodnesl nás pryč.
23. 07. 2015 I když jsme včera usnuly už ve třičtvrtě na devět, ráno jsme obě (respektive všechny tři) spaly až do osmi. Dopoledne přišla Eliška a spol, ale Eliška dnes bojkotovala Terezku, tak jsme jí řekla, že když nechce kamarádit s Terkou, tak si s ní nebudu hrát. Když Eliška uraženě odcházela, šla jsem za ní a smířlivě dodala „Já tě mám pořád ráda, ale nelíbí se mi, jak se vy dvě k sobě chováte.“. K večeři jsme si s Terezkou daly zbytek vepřového na kmínu od oběda, které jsme vyžraly do poslední kapky omáčky, takže na dědu nezbylo vůbec nic. A to si mamka původně myslela, že sníme tak půlku a zbytek bude mít k večeři právě děda. Jenže když jsem dojedla svůj talíř, ještě jsem si přidala, a když jsem dojedla i podruhé, už jsem se nenamáhala a začala jíst rovnou z hrnce, takže když si pak chtěla ještě přidat Terka, už nebylo ani na ni, tak se musela spokojit s vylízáním talíře. Natož, aby zbylo na dědu!
24. 07. 2015 Ráno ve třičtvrtě na osm jsem začala hlasitě zpívat a povedlo se mi tím probudit Terku i mamku. Protože nám ještě před odjezdem na chatičku mamka koupila meruňky, dostaly jsme je ke svačině a já hned myslela na Elišku a řekla, že chci něco nechat i pro ni. Odpoledne jsme šly s Terezkou do řeky jen s babičkou a všema Fouskovic holkama, protože mamka vyměkla a řekla, že by jí byla ziminka. Všechny holky byly ještě ve vodě, ale mně už byla viditelně zima, a i když jsem nic neřekla, babička si toho moc dobře všimla a začala s námi plavat zpátky. Až tehdy (dostatečně daleko od holek) jsem začala kňourat. Byla jsem tak vymrzlá, že mi mamka dokonce musela na břeh donést deku a zachumlat mě do ní. Večer jsme dlouho blbnuly, a když pak přijel taťka, už jsme byly v posteli. My ho ale ještě chtěly vidět (respektive to byla super záminka pro oddálení spánku), pak jsme šly obě ještě na záchod a usnuly jsme, až když přišla nahoru mamka a utišila nás, že už chce taky spát.
25. 07. 2015 Dopoledne se za námi ještě přišla podívat Eliška, abychom se navzájem užily, protože po obědě už jsme zase vyráželi zpátky na chalupu. Cestou jsme se zastavili v Ikee, dali jsme si dortík a my s Terezkou si nakoupily pár věcí za uškudlené Škudlíky. Pochopitelně jsem v restauraci nutně musela využít tamní záchod, ovšem tentokrát tam se mnou šel taťka naposledy (mamka totiž ještě neměla dojedeno). Do vedlejší kabinky totiž někdo přišel, a když byl slyšet proud, nahlas jsem řekla „Ten pán vedle čůrá, asi to je čůrák.“. Když jsme pak sedli zase do auta a vydali se na cestu na chalupu, po pár ujetých kilometrech jsem hodila oko na Terezku a zkonstatovala „Ááááááá, Terka je kaput!“.
27. 07. 2015 Protože taťka odjel do Prahy, my si s mamkou a Terezkou udělaly k obědu obalovanou cuketu, a i když jsme ji měly před pár dny, zase jsme se o ni málem porvaly.
28. 07. 2015 Odpoledne přijela k Lancům návštěva s klukem a malou holčičkou, tak jsem hned vyběhla ven. Kubík nejdřív jen okukoval a otrkával se, ale pak se pěkně rozjel, že jsme se s Terezkou nestačily divit. Nejdřív jsme si všichni tři hráli na trampolíně, skluzavce a houpačkách, ale pak jsme se přesunuli k beranům a já se začala předvádět a chytat slepice po Terčině způsobu - za krk a ocas. Nakonec jsme je začali všichni tři honit, což taťka okomentoval pouhým „Tak jestli teď přestanou nýst, tak se ani nebudu divit.“. I když na večer zbylo maso od oběda, k večeři jsem chtěla radši mamčinu čerstvě upečenou vánočku.
29. 07. 2015 Nikoho nepřekvapilo, že dnes v kurníku bylo jen jedno vejce. Ostatně - nic jiného se po včerejšku ani čekat nedalo. Dopoledne mamka vařila a my s Terezkou a taťkou vyklidili prostor a šli jsme do lesa. Nejdřív jsme udělali skřítka, a protože jsme cestou domů našli několik pírek, domů jsme šly jako Ribany. Navíc jsme ještě u Nouzů nafasovaly jedna obří cuketu a druhá obří rajče, takže jsme před mamku přestoupily jako Ribany po úspěšném lovu. K obědu mamka udělala opět obalovanou cuketu, ale tentokrát jí bylo dostatek, takže o ní nikdo nijak zvlášť moc nestál.
30. 07. 2015 Po obědě jsme vytáhli do lesa i mamku, která byla děsně zvědavá na našeho skřítka, a aby mu nebylo smutno, udělali jsme k němu ještě druhého, a aby to nebyla jen pánská jízda, nakonec k nim přibyla ještě skřetice a všichni dostali jméno - Divous, Moribous a Moribousová. Odpoledne se taťka ve velkém pustil do čerstvě upečeného kynutého koláče s borůvkama, a když jsem to viděla, obrátila jsem se se zkroušeným pohledem na mamku a řekla „Dyť nám to ten taťka sní, žere jednu za druhou! A už tam jsou jenom dvě, koukej nám je nechat!“
31. 07. 2015 Ač jsem ráno vypadala naprosto v pořádku, neměla jsem vůbec chuť na snídani a po chvíli jsem si začala stěžovat na bolest bříška. V devět jsem hodila kačenu poprvé a pak každou půlhodinu, i přesto, že mi mamka dala čípek, zastavující zvracení. Po půl druhé mamka rozhodla pro odjezd do Motola. Naposledy jsem zvracela v autě před nemocnicí, ale v nemocnici už nic. Za celou víc jak hodinu, co jsme tam s mamkou čekaly, ani Ň, jen jsem si stěžovala na zimu. Nejdřív jsem polehávala po mamce, ale před vstupem do ordinace už jsem se vesele dívala na pohádky a vypadala jsem rázem líp. Paní doktorka ale přeci jen usoudila, že by bylo dobré dát mě na kapačky. Zavedení kapačky bylo úplně v pohodě, ani jsem sebou necukla a ani slzičku neuronila, ale po převozu na příjem (pochopitelně poté, co se všechny sestřičky i doktoři vzdálili) jsem se rozbrečela, že mě to v ruce bolí. Mamka se mě snažila umlčet čtením pohádek o Damijánkovi a po dvou pohádkách zjistila úspěch - na hodinu jsem usnula. Když jsem se probrala, chvíli jsme seděly nad Sluníčkem a pak mamka začala znovu číst. Měla kliku, že pak přišla sestřička, která mi pustila pohádky v televizi, čímž mamku evidentně zachránila od absolutní ztráty hlasu. Tou dobou už totiž mamka jen chraptěla. Když jsem byla propuštěna do domácí péče, naši rozhodli pro návrat na chalupu, ostatně celá dnešní epizoda byla podstatně mírnější a klidnější než obvykle. Cestou jsem si ale zase začala stěžovat na bolení bříška, takže se nám cesta dost protáhla.
01. 08. 2015 O půl třetí ráno jsem se vzbudila, protože jsem měla děsnou žízeň, ovšem o hodinu později jsem volala na mamku znovu, tentokrát proto, že jsem pořád nemohla usnout. Mamka na tom ovšem byla stejně, tak si ke mně lehla a trpěly jsme společně. Trochu se nám to protáhlo, já usnula až po páté a mamka teprve pak odešla do ložnice, aby mohla taky ještě na chvíli zkusit spát. Celý den jsem pak byla pěkně vzpruzelá, ovšem ne z nedostatku spánku, ale z diety - od rána mi naši nabízeli jen suché rohlíky, k obědu jsem dostala kuřecí vývar, ale ten jsem nedojedla a dělalo se rizoto. V domnění, že dostanu jen rýži s mrkví jako obvykle, jsem začala hejkat „Fůůůůj, to mi nechutná. Fůůůůj, to je hnus.“. Mamka mě několikrát varovala, ať s tím přestanu, a když se tak nestalo, řekla, že k obědu teda dostanu suchý rohlík. Hned jsem začala prosit, skoro i slzu jsem uronila, že chci obědvat, obzvlášť poté, co jsem zjistila, že mi mamka chtěla dát plnohodnotné rizoto. Mamka ale byla neúprosná a řekla, že si aspoň budu pamatovat, že se na jídlo neříká fuj. Když mi pak řekla, že mi teda dá ten rohlík, zase jsem začala „Ffffff…“, ale rychle jsem si to rozmyslela a zmlkla. Nakonec se nade mnou mamka ustrnula, a protože jsem se zdála naprosto v pořádku, k obědu (a pak i k večeři) jsem měla rizoto.
02. 08. 2015 Odpoledne jsme se šli všichni podívat k Nouzům, ale na rozdíl od našich jsme se krapet nudily. Nejdřív jsme si tedy podaly strom a začaly na něj lézt, ale to nám mamka zatrhla. Pak jsme si ovšem všimly kotěte a snažily jsme se ho odlovit, jenže se nedalo. Překvapivě byla ale k hlazení ochotná stará kočka, tak jsme se spokojily aspoň s ní. Večer jsem dostala celkem obstojný záchvat kašle, takže se mamka trochu obávala, že budou další následovat i v noci.
03. 08. 2015 Mamčina černá kronika se nekonala - v noci jsem nezakašlala ani jednou. Ráno jsem se vzbudila ve čtvrt na sedm, a protože mě mamka prohlásila za zdravou a bezdietnou, hned jsem se celá lačná vrhla po mlíku. Dopoledne jsme byly s Terezkou doma, abych byla ještě aspoň trochu v klidovém režimu, ale po obědě už to bylo neudržitelné, tak nás mamka pustila ven. Po chvíli pobytu venku už jsme ale obě hýkaly, že je tam vedro a chceme do bazénu. Ostatně ani naši na tom nebyli jinak, takže nebylo co řešit. Jen Terka to odpoledne trochu přepískla se zlobením a neposloucháním, až se taťka rozzlobil a lupnul jí jednu na zadek. Prvně si běžela pro pošíšání k mamce, ale ta stála na taťkově straně, tak vzala zavděk aspoň mnou. Já ji honem pošíšala a pak i vzala do náručí, aby věděla, že já nejsem takovej pes jako mamka. Večer jsme šly do postele v osm, do půl deváté nám mamka četla a během chvíle byl v pokojíčku úplný klid, protože jsme zase jednou usnuly hned po mamčině odchodu.
04. 08. 2015 Odpoledne mě Mirek povolal k sobě na pomoc s vytahováním brambor. Pár jsem jich vytáhla a v načechrané zemi objevila žížalu. Hned jsem ji vzala do ruky, koukla na Mirka a řekla „Já bych ji chtěla dát krtkovi. Máš ho ještě tady?“. Byla jsem si jistá v kramflecích, že tam krtek ještě včera byl, protože se nad ním Mirek děsně vztekal. „No to víš, že jo. Jenom jsem ho poslal k vám.“ Vypoulila jsem oči a užasle vydechla „Kecáááš!“. Večer, to už jsme byly s Terezkou v posteli a mamka akorát dočetla pohádku, mi tíže vlastního svědomí rozvázala jazyk. „Mami, já se ti musim k něčemu přiznat, ale ty asi nebudeš ráda.“ „Copak?“ „My jsme si s Terezkou hrály a dělaly bahno, a pak jsme do toho daly brčko a foukly do toho. No, a Terezka se toho i napila.“
05. 08. 2015 V noci mamku vzbudil můj brek, a když přišla do pokojíčku, hystericky jsem řvala „Auauau!!!“. Chvíli trvalo, než ze mě mamka vyrazila nějaké kloudné slovo, ale já jí pak tvrdila, že jsem dostala do nohy žihadlo od vosy. Mamka, pěkně vyblblá z toho, že taťka v noci venku zabil dva sršně, hned začala hledat vosu v peřinách. Až pak ji napadlo se mě zeptat, kam jsem to žihadlo dostala, a ve kterých sférách peřiny má tedy hledat. Když jsem se zamyslela nad vlastníma nohama, došlo mi, že mě vlastně nic nebolí, a aniž bych mrkla okem, uklidnila jsem se, zavrtala se do postele a řekla „Že by se mi to jen zdálo?“. Odpoledne přijela babička, tak jsem ji (a mamku) hned zneužila na karban a v kvartetu jsem nad nima hravě vyhrávala. Jednou jsem teda mamce nechtěně zavařila, to když chtěla babička jednu kartu ode mě. Já ji měla, tak jsem jí ji dala, a když řekla, že chce druhou, hned jsem celá nadšená řvala „Nemáááám!“. No jo, jenže babička tou dobou ještě neřekla, od koho tu kartu vlastně chce, takže pak moc dobře věděla, že ji má chtít od mamky.
06. 08. 2015 V noci mě několikrát vzbudila Terezka, která brečela, protože včera odpoledne dostala do nohy žihadlo od včely (na rozdíl ode mě dostala to skutečné) a v noci jí to hicovalo a bolelo. O půl sedmé jsem se vzbudila znovu a tentokrát natrvalo. Mamka za mnou přišla i s pytlema pod očima, ale já s ní dolů jít nechtěla, protože jsem moc dobře věděla, že vedle v pokoji spí babička. Sotva mamka odešla a slyšela jsem klapnutí dveří do ložnice, zaplula jsem k babičce, ale jakmile ta zjistila, kolik je hodin, málem jsem ji musela ošplouchnout kyblíkem studené vody. Tak dlouho jsem nahoře pochodovala a dupala, až pro mě mamka došla znovu a tentokrát, s vědomím, že v tuhle dobu s babičkou nic nebude, jsem odešla s mamkou dolů. Po obědě jsme šly s babičkou na dlouhou procházku do lesa - šly jsme jen samy dvě, protože taťka šel do ložnice spát a mamka uspávala v obýváku Terezku, která byla po celé té noci pořádně nevyspalá.
07. 08. 2015 V podvečer přijel děda Petr a s ním i s babičkou jsme se nakvartýrovali k Lancům. Zatímco my se vykecávali (a my vyžírali dobrůtky, co nám Jitka naservírovala), naši připravovali maso na gril a večeři jsme měli na grilu, ale ani jedna z nás o maso moc nestála.
08. 08. 2015 Ráno jsme se vzbudily a s námi v pokojíčku spala babička, takže jsme nejdřív vzbudily ji a hrály s ní, a když jsme sešly dolů, přišel i děda a s tím jsme zase dopoledne pařily hry na počítači, protože ven se vytáhnout nenechal a babička už odjela domů. Až odpoledne se konečně nechal vylákat ven - prvně do bazénu, tam mě házel do vody a já ho za to fotila svým bílým zadkem, který průběžně vykukoval, když jsem po dopadu do vody plavala pod vodou. Pak se nám ho podařilo udolat i na výlet do lesa na skřítky a k táboru. Dědovi se moc nechtělo a snažil se to hodit na mamku. Ta sice řekla, že s námi klidně půjde, ale já chtěla jít mermomocí s dědou, tak jsme šli nakonec úplně všichni a my se zase u tábora ráchaly v potůčku, jako když jsme tam byly s babičkou.
10. 08. 2015 Dopoledne jsme s Terezkou pomáhaly dědovi mýt jeho auto - on myl a my běhaly kolem auta a schovávaly se, aby na nás nestříkala voda, když děda auto oplachoval. Odpoledne s námi ještě na chvíli skočil do bazénu a pak už odjel, tak jsme vzaly zavděk našima a hráli jsme všemožné hry u bazénu. V bazénu jsem vypilovala šipky ze schůdku a z toho samého schůdku zvládnu udělat kotouly pod vodou - bez problémů udělám dva pěkné na jeden ponor, ale zkusila jsem se otočit i čtyřikrát, ale to už jsem se otočila jen ledabyle a nepodařilo se mi udělat opravdový kotoul.
11. 08. 2015 Před obědem nám přivezli z Tesca nákup a já hned běžela ke dveřím, abych vysondovala, co všechno mamka objednala. Místo nákupu mě ale děsně zaujal teskař, a když mamka přebírala nákup, zašeptala jsem jí do ucha „Mamko, ten kluk se mi líbí.“. No, a sotva jsme za ním zavřely vrátka a vracely se domů, ještě jsem zasněně dodala „Ten je hrozně legrační, já ho asi miluju.“.
13. 08. 2015 Sotva jsme ráno s Terezkou vytáhly paty z baráku, hned jsem dostala žihadlo. K večeři si mamka udělala těstovinový salát a my ho s Terezkou hned chtěly taky, tak nám ho mamka nechala, jenže Terezka vyžrala jen těstoviny, zbytek mi podala, takže ze mě vypadlo „Ta je děsná, vyžere všechny těstoviny a pak mi nabídne samotný rajčata.“.
14. 08. 2015 Abych nevyšla ze cviku, dopoledne jsem dostala další žihadlo, tentokrát do nohy. Ta potvora mi vletěla do boty, a jak jsem se pohnula, už jsem ho chytla. Pochopitelně jsem řvala jak pominutá a domů mě ze zahrady musela mamka odnést v náručí. Hned mi na ni dala cibuli a celý den jsem musela nohu chladit ve studené vodě. Ven jsem mohla jít až pozdě odpoledne, kdy už tolik nepražilo sluníčko, a stejně jsem mohla vlézt jen do bazénu a pak sedět v klidu ve stínu. Překvapivě zůstala noha celkem v pohodě.
15. 08. 2015 Ráno byla noha dobrá, jen mě svědila, tak to mamka namazala a nechala mi volný režim. Celý den jsem běhala venku a blbla, což se večer promítlo na noze - byla lehce oteklá a děsně mě svědila, tak mi mamka dala kapky a namazala ji.
16. 08. 2015 Už od rána jsem si stěžovala na bolest nohy a hned jsem si vzpomněla, že když dostala žihadlo naposledy Terezka, mamka ji držela doma pomocí iPadu, tak jsem si ho hned vyžebrala a Terce ho nechtěla půjčit ani za zlaté prase. Při sezení u ajpedu jsem celé dopoledne nohu chladila ve studené vodě, ale když jsem jednou vstávala, abych si došla na záchod, stoupla jsem tak nešikovně, že jsem lavor zvrhla a naši pak museli přestěhovat půlku obýváku včetně gauče, protože voda byla všude. Chlazení patrně pomohlo, protože odpoledne už se noha zdála být dobrá a já mohla jít dokonce na chvíli i ven. Moc dlouho jsem si to ale neužila, protože nás domů nahnal déšť. A aby se to nepletlo, večer jsem zase začala kvičet, že mě bolí noha, a nárt byl pořád lehce oteklý.
17. 08. 2015 Ráno jsem se vzbudila o půl sedmé a Terka se akorát začala vrtět v posteli, tak jsem na ni chvíli mluvila, ale když nereagovala, odešla jsem do obýváku, kde už byl taťka, který se akorát chystal k odjezdu do Prahy, a byla tam i mamka, která se vzbudila spolu s ním. Celé dopoledne jsme s Terkou seděly doma u televize a ajpedu a ven jsme se rozhodly jít až po páté. Tou dobou ale začínalo pršet, a než jsme se oblékly, už lilo jako z konve, ale když už jsme byly oblečené na ven, prostě jsme ven šly. Když nás za půl hodiny začala mamka nahánět domů, už jsme měly mokré i kalhotky.

74. měsíc

19. 08. 2015 Dopoledne naši rozhodli, že se půjdeme projít do lesa a cestou jsme se stavili u Urbanů pro Dorotku. Nakonec s námi šla i její mamka a výlet to byl pěkně dlouhý, vrátili jsme se až v poledne, takže měla mamka co dělat, abychom se co nejdřív najedli, protože nám řádně vyhládlo. Odpoledne pak Dorotka zase na chvíli přišla, ale fakt jen na chvíli. Mamka se tou dobou sice snažila Terezku udržet v obýváku, ale ona si mermomocí chtěla hrát s námi a já se snažila Dorotce vysvětlit, že chci, aby byla na Terezku hodná a hrála si i s ní.
20. 08. 2015 Dorotka přišla až po třetí odpoledne, chvíli jsme byly na zahradě a pak jsme šly samy do lesa. Domů jsem se vrátila s převratnou zprávou - v lese se objevil nový skřítek. To, že ho postavili naši při včerejší procházce do lesa, mi totiž dost uniklo.
21. 08. 2015 Dneska přišla Dorotka hned dopoledne, protože se konečně udělalo hezky a ona myslela, že půjdeme do bazénu. Taťka ho ale teprve čistil, takže nám řekl, že se budeme moct jít vykoupat až po obědě. O půl dvanácté odešla na oběd a ve dvanáct už byla zpátky v plavkách, ale my jsme ještě neobědvali, protože se čekalo, až přijede babička s dědou. Dorotka šla do bazénu sama a my za ní s Terezkou šly až po obědě, takže až po jedné. To už jsme šly do bazénu všechny tři, ale za chvíli Dorotka řekla, že si odnese domů oblečení a už se nevrátila. Náhradní plán nám vymysleli naši - že máme jít dědovi a babičce ukázat naše lesní skřítky.
22. 08. 2015 Ráno jsme se oblékly v pokojíčku a dolů jsme přišly oblečené do princeznovských šatů, ovšem s punčochama. „Holky, to není potřeba, brát si v létě punčochy.“ Podívala jsem se na Terezku a řekla „Vidíš, Terezko, já ti to říkala.“. Pak jsem se otočila na mamku a dodala „Hele, to bylo hustý nahoře - když jsem si je oblíkala, tak jsem při tom spadla, to bylo hustý prostě.“. Večer se mi u pusy zase objevil malý červený flíček, tak to mamka hned namazala.
23. 08. 2015 I přes včerejší namazání se mi do večera objevily u pusy tři ložiska ekzému.
24. 08. 2015 Ekzém se i přes mazání fest rozjel, a protože bylo ošklivě, odjeli jsme dopoledne do Prahy. Bohužel jsme ale přijeli pozdě a paní doktorka už neordinovala, takže nezbylo, než vydržet do zítřka. Po obědě odjel taťka pracovat a my s mamkou zajely na nákup a pak jsme se stavily doma, vzaly přepravku broskví a dovezly je Janě do Kocoura. Pochopitelně jsem byla celá šťastná, že ji vidím a cestou domů jsem se mamky netrpělivě ptala, kdy už konečně zase budeme chodit do školky.
25. 08. 2015 Ráno jsme s Terezkou posnídaly a pak nás mamka naložila do auta a odvezla do Letňan. Od babičky jsem totiž k narozeninám dostala lítání, ale cestou tam mě popadly obavy a moc se mi do toho nechtělo. Až když jsem na místě viděla, co mě čeká, jsem se začala těšit. Lítala jsem celkem tři minuty, ale bylo to rozdělené nadvakrát. Když jsem vlezla do lítacího tubusu poprvé, končetiny mi okamžitě začaly vlát do všech směrů a byly zcela neovladatelné, takže pan instruktor mě celou dobu držel a snažil se mi zkrotit ruce i nohy. Podruhé už to bylo lepší, protože jsem věděla, co to se mnou udělá, a protože už mi to šlo líp, mohli jsme udělat i nějaké ptákoviny, jako třeba vyletět rychle tubusem nahoru a ještě rychleji dolů a při tom se ještě točit. Mamce bylo jen při tom pohledu zle a čekala, kdy vyklopím snídani (a to mi prozíravě nedala žádné mléko), navíc jsem vypadala dost vyděšeně, ale opak byl pravdou. Byla jsem tak nadšená, že když jsem dolítala, hned jsem se ptala „Mami, budeme sem chodit pořád?“. Přijela se na mě podívat i babička, ale pozdě, já už měla odlétáno. Aspoň jsme si všechny společně došly na oběd a po obědě se mnou jela mamka rovnou k paní doktorce s ekzémem. Ta řekla, že není jasné, jestli je to atopický ekzém nebo alergie na něco, každopádně mi dala mastičku s kortikoidy. Když jsme se vrátily, vzala babička mě a Terezku a šly jsme se projít, a hned jak jsme se vrátily, naložili nás naši do auta a jeli jsme zpátky na chalupu. Cestou jsem začala kňourat, že mám hlad (hlavně proto, že jsem chtěla mekdonalda), a protože mamce cestou došlo, že zapomněla v Praze chleba, zastavili jsme se na večeři v restauraci. Tam jsme ale dělaly s Terezkou takový bugr, že to naši radši nechali zabalit s sebou a jedlo se až doma. To pochopitelně obnášelo mé desetiminutové (protože dýl cesta domů netrvala) kvičení, že už mám takovej hlad, že to nevydržím. Doma jsme to do sebe s Terezkou koply a šly jsme do postele. Já s mamkou uzavřela dohodu o palci - dostala jsem ponožku na ruku a mamka mi slíbila, že když si přestanu cucat palec, budu si moct vybrat libovolné dvě hračky a ona mi je koupí. Ještě jsem neměla splněno, ale po chvíli přemýšlení jsem věděla, co si budu přát - batůžek s koníkem, který jsem viděla na Butovicích. Taky jsem rovnou řekla, že bych chtěla jeden dáreček koupit i Terezce, aby jí to nebylo líto. Koneckonců - dokud to necáluju, koupím jí klidně modré z nebe.
26. 08. 2015 Celou noc jsem vydržela mít na ruce ponožku a usnula jsem i bez cucání palce, z čehož jsem byla sama nadšená. Počasí bylo dnes sice pěkné, ale kvůli ekzému naši pro jistotu vynechali bazén a taťka nás radši vytáhl do lesa. K večeru přijela babička z Hódyně, a když mě šla večer mamka uspávat, já si sama došla pro ponožku a chtěla ji pro jistotu lehce převázat, abych si ji nemohla sundat. Jen se mi nedařilo bez toho palečku usnout, tak u mě musela mamka zůstat až do mého usnutí. V noci mě kontrolovala mamka i babička, jestli si náhodou necucám druhý palec, ale všechno bylo v naprostém pořádku.
27. 08. 2015 Dopoledne jsme všichni vyrazili na výlet do Zruče - nejdřív na rozhlednu a odtamtud pěšky do centra, tuhle procházku jsem ale babičce pěkně znechutila, protože jsem celou dobu kvičela, že mám hlad. Babička mi nakonec začala nabízet, co by bylo kolem nás k snědku, a protože se šlo zrovna přes pole, nabídka nebyla moc široká a lákavá - hlína, tráva nebo seno. Kupodivu jsem i přes svůj hlad všechno odmítla. Do oběda jsem to naštěstí přežila a řádně posilněná jsem mohla vyrazit na zámek na výstavu panenek. Zpátky na chalupu jsme vyrazili až po třetí odpoledne, a protože bylo fakt velké vedro, tentokrát jsem si bazén neodepřela a jednou do něj vlezla. Pravda - musela jsem mít Terezčin kruh, abych si pusu zbytečně nemáčela, ale za daných okolností mi to bylo úplně šumák. Večer nás šla uložit babička a já si zase řekla o ponožku, ale babička mi ji nezavázala. Po desáté v noci jsem volala na mamku, že nemůžu usnout, tak u mě půl hodiny ležela a čekala, než to konečně zalomím.
28. 08. 2015 V noci mamku probudil rachot, tak šla nahoru zjistit, co se děje. Obě jsme ale spaly, tak ještě zkontrolovala stav ponožky - stále na svém místě. Za deset minut ale zase něco slyšela, tak nás šla ještě jednou zkontrolovat a já už měla ponožku dole a palec v puse. Aniž by mě vzbudila, znovu mi ji nandala a pro jistotu i zavázala. Ráno mamku překvapilo, že jsem si pamatovala, že jsem si ji v noci sundala. Aby mě tolik nelákal bazén, dopoledne mě s Terezkou vytáhla babička do lesa.
29. 08. 2015 Ráno jsem vstala před třičtvrtě na šest. Nejdřív jsem vzbudila mamku hlasitým zpěvem, pak i Terezku, takže s námi mamka musela po šesté vstávat. Babička dopoledne odjela, ale na oběd ji svým příjezdem vystřídali teta Monča s klukama a dědou. Ten ale celý den prospal, vstal jen na pogratulování (protože jsme konečně slavili mé narozeniny) a zase zalezl domů. Odpoledne jsem dostala děsnou žízeň, ale mamka něco potřebovala dodělat, tak mi teta Monča nabídla svoje pití. „Já od tebe pít nechci.“ Teta už myslela, že jsem stejná cimprlína jako mamka a vadí mi cizí oslintaná sklenička, když vtom jsem dodala „Já mám tu vyrážku u pusinky, tak abys to nechytila.“. Z dárků jsem pochopitelně měla radost, nejvíc mě ale asi potěšil budík, který jsem si už dlouho přála, a můj vlastní Listerin. Hned jsem si chtěla jít vykloktat, ale mamka řekla, že se kloktá ráno a večer po čištění zubů. To bylo snad prvně, co jsem se nemohla dočkat večera. Čas jsem si ukrátila hraním Activit, které jsem dostala k narozeninám, s tetou, Robinem a mamkou. A děda? Ten se probudil, až když už jsme s Terezkou byly v posteli.
30. 08. 2015 Aby nebyly řeči, ráno jsem vstala až před sedmou. Mamka celé dopoledne vařila a pekla, děda spal a hrál karty s Robinem a my s Terezkou byly u bazénu s tetou Mončou a hrály jsme člobrdo. Až po obědě jsem si trochu užila i dědy, když s námi aspoň na chvíli vlezl do bazénu. Hned potom ale odjeli, takže jsme si s Terezkou dědy užily za celý víkend tak třičtvrtě hodiny, ale bohatě nám to vynahradila teta. Odpoledne jsme si ještě užili všichni čtyři bazénu, pak mamka sbalila kufry a k večeru jsme vyrazili do Prahy.
31. 08. 2015 Ač mamka původně myslela, že dnes sjedeme někam na hřiště, nakonec jsme byly celý den na dvoře - mamka sekala, hrabala listí a uklízela, my dělaly bláto a různě z něj vařily, takže když jsme se večer vykoupaly, ve vaně po nás zůstala krusta písku, prachu a bláta.
01. 09. 2015 Ráno jsme vstaly dřív, než jsme musely, takže jsme byly logicky brzo hotové a mohly si jít ještě hrát. Navíc bylo dost času na to, abychom se ještě stihly cestou do Kocoura stavit v krámě a mamka nám koupila jogurty. Ani netušila, jak lačná po nich jsem. Během prvních dvaceti minut pobytu ve školce si ale Terezka stihla rozseknout víčko, takže mamka stihla jen zaparkovat v Galerii a místo nákupu jela zpátky do Kocoura pro Terezku a pro jistotu s ní zajela do Motola. Já toho hned využila a řekla si o Terezčin jogurt, který nestihla sníst. Když mě mamka s Terezkou vyzvedly, rovnou jsme jely na Butovice - nejdřív jsme si prošly Pohádkový les a pak jsme ještě stihly v Galerii akci Hurá do školy. Pravda, na Pohádkovém lese jsem se trochu styděla a odpovídat jsem začala až ke konci a v Galerii jsem se taky začala do soutěží zapojovat až na konci, ale celý ten den jsem si bájo užila. Ze všeho nejvíc se nám líbilo nafukování tvarovacích balónků a vytváření zvířátek z nich - hlavně tedy veškeré nechtěné praskání balónků v průběhu nafukování.
02. 09. 2015 Už od rána měla mamka strach, jak budu reagovat ve školce - přeci jen jsme měly mít paní učitelku, se kterou jsem měla tu čest už vloni a měla jsem z ní pěkný vítr. Však jsem taky byla lehce zaražená, když jsme přišly do třídy, ale když mě mamka po obědě vyzvedávala, byla jsem v pohodě. Taky jsem doznala, jaký jsem Hujer - že obě paní učitelky křičely a já byla jediná, na koho se nekřičelo. Dokonce jsem dostala jako jediná hned dvakrát bonbon - to když se řeklo, že máme jít uklízet a já jako jediná poslechla. Navíc jsem se ještě snažila mamku nakrmit tím, že jsem ke svačině snědla šest chlebů s rybí pomazánkou, a když mamka řekla, jestli se může zeptat paní učitelky, jestli to je pravda, řekla jsem „Nevim, jestli jsem si přidávala šestkrát, ale hodněkrát to určitě bylo.“. Doma jsem pak ještě vyžahla tři jogurty a mamce došlo, že si od těch domácích dá na čas pauzu - ta poslední várka nám tam ležela minimálně tři týdny.
03. 09. 2015 I dnes jsem odcházela ze školky v pohodě a tvrdila jsem mamce, že se mi tam moc líbí. „A kde se ti líbí víc - v Kocourovi nebo v Radlický?“ Neočekávala nic jiného, než že zvolím Kocoura - na rozdíl od Terezky, které daleko víc vyhovuje obyčejný hrací režim státní školky. Já ji ale dost překvapila - „V Radlický.“. „Jo? A proč?“ „Protožeeeee je to tam takový jiný.“ Mamka mi ale nevěřila ani slovo a já pak její domněnky nepřímo potvrdila, když jsem řekla, že chci chodit dvakrát v týdnu do Kocoura a dvakrát do Radlický, ne jen jednou do Kocoura a zbytek Radlická. Odpoledne přijela babička z Hódyně, a aby i ona pochopila, že si mamka může ty svoje domácí jogurty strčit za klobouk, i před ní jsem ke svačině spořádala tři výborné kupované jogurty.
04. 09. 2015 Do školky dnes odvedla mě i Terezku babička, ale vyzvedávala mě mamka. Paní učitelka jí hned řekla, že jsem si při obědě stěžovala na bolest v krku a ona si prý dokonce chvíli myslela, že nemůžu dýchat a tvářila jsem se, jako by to bylo mých posledních pár minut života. Inu, co se dramatické výchovy týká, jsem hotový mistr. Ve výtahu jsem pak mamce řekla, že jsem měla pocit, že jsem spolkla vosu nebo včelu (což by sedělo, že jsem psychicky měla pocit, že se musím udusit). Navíc ze mě pak v autě vylezlo, že jsem sice v době mamčina příchodu žmoulala v ruce dva mentolové Tic-Tacy a čekala na mamčino svolení s jejich snězením, ale jeden už jsem měla dávno v sobě. A ač jsem ho ještě nedávno vyplivla hned, jak jsem ho dala do pusy, a tvrdila jsem, že to hrozně pálí, najednou mi ten Tic-Tac děsně zachutnal. Ještě v autě jsem si na bolest krku stěžovala, ale přestala mě ve chvíli, kdy jsme měly vystoupit z auta a jít pro Terezku a mamka mi řekla, že když mě bolí v krku, asi na mě něco leze, tudíž musím s ní do školky a nemůžu na školkovém dvoře drandit na kolobrndě. To byl fofr, jak jsem se rychle uzdravila!
05. 09. 2015 Ráno, ač jsme mohly konečně dospat to týdenní ranní vstávání, jsme se vzbudily už v šest. Mamka se nám nejdřív snažila vysvětlit, že máme ještě spát, ale po pár minutách to vzdala a ona i její pytle pod očima s námi sešly do obýváku. Dopoledne jsme se chvíli dívaly na pohádky, pak jsme si hrály doma (čili dělaly pořádný bordel) a odpoledne jsme byly venku. Taťka šel zúčtovat se slepicí, která už nenesla vejce a k tomu ještě šikanovala ostatní slepice a klovala do nich, aby je odehnala od jídla. Ač se mamka snažila sebevíc, zvědavost byla tak silná, že jsme to děsně nutně s Terezkou potřebovaly vidět a mamka už si v duchu představovala, jak hned v pondělí vyprávím ve školce, jak taťka useknul slepici hlavu. Později odpoledne jsme našim chvíli pomáhaly se sbíráním jablek, ale po pár kouscích jsme to nechaly stařešině a šly jsme na pískoviště. I přes ranní brzký budíček jsem vydržela u pohádky až skoro do devíti, a kdyby mě od nich mamka neodvlekla, koukala bych klidně dýl.
06. 09. 2015 Ani dnes jsme mamce nedopřály ranní spánek a dupáním jsme ji vzbudily před půl sedmou. To zítra to bude jiná - to o půl sedmé vstávat musíme, takže nás bude opět problém probudit.
07. 09. 2015 Ráno jsme obě vstaly celkem v pohodě a docela rychle jsme byly i oblečené a nasnídané, takže jsme do školky vyrazily dřív než obvykle. Jen školkový výtah se dnes spiknul proti nám. Prvně se nemohla mamka dostat ze školky, a když mě vyzvedávala po obědě, nejdřív čekala dole čtvrt hodiny, než se výtah rozjede, a pak, když mě vyzvedla a chtěla se mnou sjet dolů, výtah zase stávkoval a my zůstaly uvězněné na chodbě. Až po 20 minutách čekání paní učitelka ze želviček odemkla dvoje dveře, abychom mohly jít aspoň po schodech (což naše delfínková paní učitelka udělat nemohla, protože by musela nechat ostatní děti ve třídě samotné). Večer, když nás šla mamka zkontrolovat, se pro jistotu ještě podívala na můj budík. Ve své horlivosti jsem si ho na zítřek natáhla, takže kdyby ho mamka nevypnula, ráno by mě byl býval vzbudil po půl sedmé, přičemž nám zítra stačilo vstávat až o hodinu později.
08. 09. 2015 Hned od rána jsem se mohla radovat, protože jsem se konečně po týdnu dočkala Kocoura. Když nás mamka vyzvedla, už v autě se nás ptala, jestli bychom chtěly vyrazit na chalupu dnes nebo až zítra s tím, že pokud až zítra, ještě bychom šly do školky. Nejdřív jsem vyhrkla, že až zítra, až později mi došlo, že bych měla vyzvědět doplňující informace. Třeba zrovna tu, do které školky máme zítra jít. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že do státní, hned jsem začala hlasovat pro odjezd už dnes. A pro jistotu - čím dřív, tím líp. Jenže osud mi nebyl nakloněn, protože mamka ještě potřebovala uvařit kečup a nějak se jí to protáhlo. Dodělala ho až v šest a to už usoudila, že necháme odjezd až na zítřek.
09. 09. 2015 Ráno nás mamka nebudila a nechala nás spát s tím, že když budeme spát dlouho, do školky nepůjdeme a pojedeme na chalupu už dopoledne. My se ale vzbudily v sedm, tak mamka zkusila, jestli to nakonec do školky přeci jen nestihneme. Tím, že jsme se probudily samy, jsme fungovaly hned od začátku, takže v osm jsme byly hotové a připravené vyrazit do školky. Hned po obědě nás mamka vyzvedla, doma jsme se zdržely jen na půl hodiny a vyrazily jsme v rámci dámské jízdy bez taťky na chalupu. Když jsme ale dojely, tak pršelo, takže nám mamka pustila televizi a my u ní zůstaly, i když se pak vyčasilo. Navečer přijela teta Olča, z čehož jsme měly ohromnou radost, protože nám přivezla dárečky.
10. 09. 2015 Ráno jsme vstaly v sedm, tak nám mamka v obýváku pustila pohádky, abychom nebudily tetu. Dopoledne jsme pak šly na chvíli ven, ale mamku s tetou to natolik vysílilo, že se po obědě hodily obě naležato. My si s Terezkou hrály chvíli nahoře, pak ještě nějakou dobu dole, a když jsme se konečně vypakovaly ven (o což se teta s mamkou snažily delší dobu, aby si mohly v klidu doma hajinkat), začalo pršet. Hned jsem vytáhla Activity, a protože jsou ve hře jen dvě figurky a my chtěly hrát každá sama za sebe, já si vzala figurku růžového slona, Terezka zeleného slona, teta si musela vystačit se slánkou a mamka s pikslou od jogurtu. Nejdřív jsme hrály ve čtyřech, jenže pak se Terezka rozmyslela, že už hrát nechce, takže jsme hrály znovu od začátku jen ve třech a já si zahrála na sportovního komentátora. „Ááááá, slánka se dotahuje na jogurt.“ „Áááá, jogurt nám předběhnul slánku.“ „A růžovej slon dost utíká slánce i jogurtu.“ Pak jsme šly ještě ven sbírat jablka, po půl sedmé nás mamka nahnala domů a v osm do postele. Terezka ale dnes vytuhla děsně brzo, takže mi mamka přečetla pohádku v obýváku a teprve pak jsem se přesunula do postele.
11. 09. 2015 V sedm jsem otevřela oko, ale nikde nikdo. Sešla jsem dolů a v obýváku taky nikdo nebyl, ale hned přišla mamka, tak jsem hned zjišťovala, kde je Terka. Prý se v noci pořád budila s brekem, tak ji mamka odnesla k sobě do ložnice, aby mě nevzbudila. Protože jsme obě začaly pěkně nudlit, zůstaly jsme pro jistotu doma. Odpoledne jsme s tetou a mamkou hrály hry, ovšem tentokrát jsem chtěla hrát s tetou proti mamce. Byla to děsná sranda a já si tetu tak oblíbila, že když se pak venku udělalo hezky a šly jsme se na chvíli projít do lesa, šla jsem s ní skoro celou dobu za ruku a ani se od ní nehnula.
12. 09. 2015 Ráno mamka připravila tetě na cestu domů nějaké marmelády na ochutnání a prosila ji, aby pak sklenice nevyhazovala, že je používá na marmelády a jogurty. Neuběhlo ani deset minut a já k ní přišla celá smutná a dokonce jsem i začala brečet, že se mi stýská po těch jejích jogurtech. To, že ty kupované aktuálně žereme jak kobylky a ty její ležely v lednici tři týdny a do jejich konzumace nás musela skoro nutit, mi krapet uniklo. Dopoledne teta odjela zpátky do Němec a my odjeli chvíli po ní do Prahy. Prvně jsme si skočili na oběd a kolem půl třetí jsme vyrazili na butovický Pohádkový les. U všech úkolů byly děsné fronty, takže jsme se nijak nezdržovali, a protože stačilo pět stanovišť z devíti, po pátém jsme ty fronty vzdali a odešli jsme si pro odměnu. Díky tomu jsme pak stihli vystoupení Michala z Kouzelné školky, a já z něj byla tak poprděná, že jsem se dokonce sama od sebe začala hlásit, když si bral děti na podium, ale měla jsem smůlu, na mě se nedostalo. Když už nic jiného, aspoň jsem se s ním po vystoupení vyfotila.
13. 09. 2015 Když jsme ráno s mamkou vyrazily do státní školky a já zjistila, že tam dnes bude paní učitelka Eliška, hned jsem se mamky ptala, jestli bych tam mohla spát. Mamka mě ale znejistěla, že tam odpoledne bude určitě jiná paní učitelka, tak jsem nakonec radši couvla a nechala to jako obvykle.
14. 09. 2015 Konečně jsem se dočkala Kocoura, tak jsem byla od rána celá nadšená. Odpoledne jsme doma hrály chvíli hry s mamkou, ale pak nás vyhnala ještě na chvíli na zahradu, protože bylo krásně.
15. 09. 2015 Rovnou ze školky jsme s mamkou a Terezkou vyrazily do Hradce k dědovi. Večer jsme se hádaly, která z nás bude spát vedle dědy a rozsekla to až mamka, která řekla, že u nás bude spát ona a děda bude spát v pokojíčku. Až do třičtvrtě na deset jsme ale blbnuly a povykovaly, místo abychom spaly, a mamka už byla naštvaná, protože s vědomím, že musí ráno brzo vstávat, chtěla jít taky spát.
16. 09. 2015 Ráno jsem se vzbudila před půl sedmou a hned jsem šla do obýváku za mamkou. Ta v sedm odjížděla na celý den pracovat do Brna, takže mi jen stihla dát dýchnout, připravit snídani a až do večera byla pryč a my byly jen s dědou. Ke snídani nám mamka koupila koblihy a děda nám za odměnu, že jsme ty koblihy tak pěkně snědly, dal každé sladkost. O půl dvanácté nám dal jogurt ke svačině, takže oběd jsme jedly až před druhou. Odpoledne jsem dědovi nabonzovala Terku, že vyžrala všechen cukr z cukřenky, a protože to nebylo Terčino dnešní jediné extempore, radši s námi odpoledne vyrazil ven na hřiště. Doma jsme pak vlítly rovnou do vany a tentokrát jsme usnuly relativně brzo, i když i dnes na nás musela mamka vlítnout, protože jsem poňoukala Terezku a ta začala vřeštět.
17. 09. 2015 Dnes jsme spaly do sedmi a ke snídani jsme opět zhltla každá dvě koblihy, ovšem tentokrát už u toho byla mamka, takže žádná sladká odměna nenásledovala. Dopoledne jsme si s Terezkou spořádaně hrály, když se mamka dozvěděla o včerejším cukrovém obžerství a šla Terezce vynadat za vyžranou cukřenku. „Terezko, co tady bylo?“ a významně ukázala na cukřenku. „Takový bílý kšupavý.“ „A kde to je?“ To jsem se do toho honem vložila já: „V Terčině bříšku.“, jenže Terka se nedala a práskla „A v Lucinčině taky.“. Hned jsem začala zatloukat „Nene, já to nejedla!“. „Lucinka to taky jedla!“ Než jsme se stihly shádat do krve, vstoupila do hádky mamka, obrátila se na mě a řekla „Já si sáhnu na nos.“. Náhle jsem zmizela a po chvíli tiše dodala „Dobře, ale já měla jen jeden.“. „Jeden? A můžu už si sáhnout na nos?“ Chytla jsem si ho a řekla „Vlastně dva.“. „A teď už si můžu sáhnout?“ „Já vlastně nevim, kolik jich bylo.“ Odpoledne vezla mamka auto na kontrolu ke strejdovi Drahošovi, a než ho prohlídnul, my s Terezkou, mamkou a dědou se šli podívat k tetě Martě. Ta nám hned chtěla dát nanuk, ale měla jen čokoládový, a protože by ho Terezka nemohla, tak otevřela lednici a vyndala jahodovou rýži. Hned jsem tvrdila, že to chci, ale mamka moc dobře věděla (a po prvních dvou soustech se to potvrdilo), že do toho ďoubnu a jíst to nebudu. Dojedla to pochopitelně mamka a my pak vyfasovaly ještě Bounty a nakonec marcipán, takže ač se nám na žádný výlet nijak zvlášť nechtělo, nakonec to vlastně bylo fajn.

75. měsíc

18. 09. 2015 Dopoledne dala mamka péct kuře a ještě sjela narychlo na nákupy. Koupila nám oběma trička a my je hned vytáhly z tašky a vyzkoušely si je. Ve tři jsme pak vyrazily zpátky do Prahy, chvíli jsme se zdržely doma, a když přijel domů taťka, všichni společně jsme odjeli na chalupu.
19. 09. 2015 Dopoledne nás vyfasovala teta Věra, protože naši jeli do Janovic něco zařizovat a my byly nastydlé, tak nechtěli, abychom byly celou dobu venku. Vůbec nám ale nechyběli - vytáhly jsme s Lucinkou hry a tetu do nich řádně zapojily. Ta se do toho ponořila natolik, že si ani nevšimla, že už se naši vrátili.
20. 09. 2015 Navečer jsme vyrazili zpátky do Prahy, kde už čekal děda Luboš, pobyl s námi až do večera, a když jsme odešly spát, tak odjel.
21. 09. 2015 Do školky se mi dvakrát moc nechtělo, ale když jsem zjistila, že by dnes měla být paní učitelka Eliška, šla jsem tam podstatně ochotněji. Po školce jsme se doma jen otočily a jely jsme s mamkou a Terezkou na Večerníčkovu výstavu. Nepatrný zádrhel se objevil v tom, že v pondělí mívají zavřeno a jako na potvoru bylo pondělí právě dnes. Z výstavy teda nic nebylo, ale aspoň jsme se prošly Valdštejnskou zahradou. Nejdřív jsme se nemohly odtrhnout od ryb v jezírku, pak zase od pávů a ty jsme dokonce krmily semínkama, co nám pro ně dala jedna paní. Zobaly nám z rukou líp než slepice.
22. 09. 2015 Hned po probuzení jsem si oddechla, když jsem se dozvěděla, že jdeme do Kocoura a mamka jela rovnou odtamtud na nákup. Tentokrát nemyslela jen na žvanec, ale i na mě a koupila mi čtvery boty. Hned jak jsem je viděla, jsem je musela nutně všechny vyzkoušet, a aby je náhodou mamka nevrátila, že jsou mi ještě velké, radši jsem tvrdila, že mi všechny jsou, i když jsem v některých měla nohu jak ploutev. Všechny se mi tak líbily, že jsem v nich chtěla chodit na doma. Odpoledne přijela babi, ale my byly akorát na gymnastice. Babička nám sice slíbila, že nás večer přijde uspat, ale přišla akorát na sprchování, tak nás omyla, a když jsme si šly vyčistit zuby, tak odešla pracovat, takže jsme se opět musely spokojit se čtením od mamky.
23. 09. 2015 Ráno nás odvedla do školek babička, ale vyrazily jsme docela pozdě, navíc jsme prvně odvedly Terezku a až potom se šlo do mé školky. Do školky jsme se sice ještě dostaly, ale k šatnám už ne a na chodbě nás zůstalo uvězněných šest. Když nám pak přišla paní učitelka otevřít, řekla, že se dveře o půl deváté automaticky zamknou, takže jsme asi přišli všichni pozdě. Pochopitelně jsem od babičky chtěla vyzvednout i odpoledne, jenže ta nestíhala, tak mi zase musela stačit okoukaná mamka. Těsně před odjezdem na gymnastiku jsem si vzala z lednice tři švestky, ale sotva jsem kousla do první, nahryzla jsem pecku a začal se mi kývat přední zub. Okamžitě jsem odložila nakousnutou švestku i ty ostatní a začala skučet, že mě ten zoubek bolí, ovšem večeři už jsem zase jedla v pohodě.
24. 09. 2015 Protože u nás babička zůstala přes noc, ráno nás zase zavedla do školky. Ze školky jsme s mamkou sjely rovnou na alergologii a pro velký úspěch jsme si střihly ještě jednou cestu na výstavu. Tentokrát jsme byly úspěšné, a protože nás tam dostihl hlad, Terezka si tam dala medovník a já horké maliny se šlehačkou. Mamka si nic neobjednávala v domnění, že po nás dojí zbytky, ale kdy zjistila, že nezbude ani drobeček, musela si dojít pro vlastní zákuseček. Cesta domů se nám taky ještě protáhla, protože jsme se ještě zdržely u pávů a hledaly jsme po celé zahradě popadané paví peří.
25. 09. 2015 Ve dvě ráno mě chytil kašlací záchvat, ale ne tak silný jako jindy, a určitě kratší než obvykle. Ráno jsem ale byla úplně v pohodě, tak mě mamka normálně pustila do školky. Po školce jsme měli vyrazit na chatičku, jenže mamka měla spoustu práce, tak taťka odpoledne řekl, že odjedeme na chatu bez ní, aby měla na práci klid. Mamka nás jen v rychlosti sbalila a já s Terezkou a taťkou jsme odjeli. K večeru jsme si s Terezkou hrály venku a já ji při té příležitosti omylem píchla klackem do oka tak, že se jí tam objevila kapka krve. Být tam s námi mamka, okamžitě by zavelela k odjezdu na pohotovost, ale taťka Terku uklidnil, vyzkoušel, jestli na obě oči vidí, a když zjistil, že je všechno v pořádku, nahnal nás do postele, aby Terka co nejdřív zavřela oči a zbytečně už je nanamáhala.
26. 09. 2015 Ve dvě ráno se zase ozval můj kašel, tou dobou akorát přijel děda Luboš. Akorát jsme s Terezkou vstávaly, když do chaty přišel cizí pán a hned nás pozdravil. Já se styděla, ale po chvíli jsem se rozpovídala a ani jsem si nevšimla, že taťka odjel. Ke snídani jsme si s Terkou daly ovarovou polívku a vařené koleno. Pak jsme dědovi pomáhaly s nádobím - Terka podávala, děda myl a já utírala. Když pak strejdové (na chatičce se jich totiž začalo scházet víc) potřebovali převézt na druhý břeh, hned jsem udělala chytrou a řekla „Já umím pádlovat taky, to je jednoduchý - to takhle hodíš pádla do vody a je to.“. Odpoledne konečně přijela mamka a já hned nadšeně ukazovala na jednoho ze strejdů a hlásila „Hele mamko, támhleto je Blesk!“. Ani dnešek se nevyhnul úrazům, a když jsem přeskakovala na zemi dřepící Terezku, zvedla hlavu, takže jsem o ni zakopla. Ne o Terku - o její hlavu. Evidentně mi ta její škeblička v posledních dnech dost leží v žaludku. K večeři jsme se natláskly gulášem a k večeru jsem se konečně dočkala slibovaného hraní a zpívání. Chtěla jsem venku vydržet, dokud nepůjde spát i mamka, ale nakonec jsem odešla do postele po půl desáté.
27. 09. 2015 Žádné dlouhé spaní se nekonalo, Terezka se totiž vzbudila po třičtvrtě na sedm, tak si ji mamka vzala k sobě pod peřinu, ale tu to u ní po půl hodině přestalo bavit, tak přelezla zpátky do svojí postele a vzbudila mě. Když šla mamka ráno umýt nádobí, hned jsem se k ní přidala, že jí chci pomoct a všechno jsem sama utřela. Náš apetit byl vcelku vytříbený - v devět jsme se s Terkou nasnídaly a v deset jsme si daly guláš. Dopoledne ještě strejdové vytáhly kytary, benja a ostatní nástroje a ještě hráli a zpívali, ale kolem poledne už se všichni rozprchli domů.
28. 09. 2015 Ráno jsme se s Terezkou vzbudily zase před sedmou, tedy pět minut před plánovaným budíčkem do školky. V noci proběhla akce kašel, takže se mamka furt budila a kontrolovala stav přikrytí. Dopoledne jsme s našima vyrazili na druhý břeh na houby, ale protože jsme našli úplné houby, nasbírali jsme aspoň plnou tašku šišek, aby to z dálky vypadalo jako plná taška hub. Hned jak jsme se vrátili zpátky, běžela jsem za babičkou a podávala jí tašku se slovy „Babi, neseme ti houby!“. Stačilo jedno nahlédnutí do tašky a babička nás prokoukla a rozhodla se je rovnou spálit v kamnech, ale jak byla zblblá, tak při přikládání řekla, že přiložila houbama. Odpoledne jsme vyrazili zpátky do Prahy a až do večerního koupání jsme zůstaly venku.
29. 09. 2015 Dnes jsme vyspávaly skoro do půl osmé. Jak taky jinak - když vstávat nemusíme, tak vstáváme, když vstávat musíme, jsme k neprobuzení. Naštěstí jsme dnes jely do Kocoura, takže žádné brzké vstávání nebylo nutné. Rovnou ze školky nás mamka vzala k paní doktorce, protože byl děda Petr už před 14 dny, kdy jsme u něj byly s mamkou, marod a nakonec skončil v nemocnici s virovým zápalem plic, tak se mamka bála, aby náš kašel neměl sejný původ. Na cestu k paní doktorce nám mamka napakovala jogurt, abychom nestrádaly hlady a vydržely na oběd domů. U obou paní doktorka zkonstatovala bronchitidu s tím, že u mě je to díky léčbě Seretidem celkem v pohodě, ale stejně mi byl udělen zákaz školky a v pátek nebo pondělí musíme na kontrolu. Odpoledne jsem se mamky zeptala, kdy se vytrhne zub - že mě bolí, když jím, ale moc se nekýve a je vykloněný dopředu a na stranu, a když se s ním pohne, bolí to. Tentokrát ale mamka řekla, že teď už zub ven jedině sám od sebe nebo trhání u zubaře. Okamžitě jsem radši řekla, že to teda ještě vydržím.
30. 09. 2015 Většinu dne jsme si hrály a nechaly mamku nejdřív uklízet a pak pracovat. Až po čtvrté nám mamka musela pustit pohádky v televizi, protože jsme začaly děsně blbnout. Já si, k mamčině nevelké radosti, u pohádek zase začala cucat palec.
01. 10. 2015 Protože mamka usoudila, že když musíme být doma, na chalupě nám bude líp, rozhodl se tam s námi odjet. Původně jsme měly jet jen my tři, ale taťka nakonec stihnul všechnu práci včas a jel s námi.
02. 10. 2015 Protože bylo venku pěkně, mamka nás pustila na chvíli ven, tak jsme šly s taťkou sbírat jablka.
03. 10. 2015 Taťka odjel ráno do Prahy pracovat a zůstal tam až do večera. Mamka pro změnu vařila sýry, a venku bylo ošklivo, tak jsme byly s Terezkou doma. Já si hrála s dětským telefonem a každou chvíli jsem přišla důležitě za mamkou, že mi někdo volá - nejdřív to byl Kuba a poté, co domluvil se mnou, chtěl mluvit i s mamkou. „Tak mu řekni, že teď nemůžu a zeptej se, co by potřeboval.“ „Kuba říká, že by chtěl ty tvoje sýry.“ „Tak mu řekni, že je teprve vařím, a že ještě budou muset chvíli zrát.“ Krátce po něm volal děda Luboš a překvapivě chtěl taky sýry.
04. 10. 2015 Hned dopoledne šli naši pracovat ven, ale nás nechali doma u televize. Mě ale koukání na pohádky po chvíli přestalo bavit, půjčila jsem si mamčin telefon, odemkla ho a hrála hry. Když pak přišel taťka, pořád jsem pařila na mobilu hry a jen mezi řečí jsem se zmínila „Jo, mamce volal Luboš.“.
05. 10. 2015 Dopoledne nás mamka vzala na kontrolu k paní doktorce a resumé znělo, že musíme být obě do konce týdne doma. Odpoledne nás musel pohlídat taťka, aby mohla jet mamka do kanceláře. Moc legrace s ním ale nebylo - když jsme si s ním chtěly zahrát nějakou hru, slíbil nám, že si s námi něco zahraje mamka, až se vrátí. Ta ale po návratu domů pracovala až do večera, tak jsem skoro brečela, že si s náma vůbec nikdo nehraje a nikdo si nás nevšímá. No na to fakt nejsme vůbec zvyklé. A aby věděli, že je potřeba se nám trochu věnovat, večer jsme řádily jak černá ruka.
06. 10. 2015 Mamka se zařekla, že se nám musí i při té práci věnovat a na dnešek nám přichystala pečení sušenek. Odpoledne jsme si samy udělaly těsto - Terezka sypala do mísy sypké věci, já hlídala čísla na váze, krájela máslo a rozbíjela vajíčka. Pak jsme se prostřídaly s hnětačem a nakonec jsme ještě obě dvě prohnětaly těsto rukama. Když jsme pak musely dát těsto odpočinout do lednice, furt jsme mrmlaly, že už chceme vykrajovat, tak mi mamka dala důležitý úkol - hlídat čas odpočinku těsta. Po hodině jsme se konečně dočkaly, mamka vyndala vykrajovátka a my vykrajovaly kolečka a obtiskávaly do nich tam obrázky zvířat. Odpoledne přijela babička z Hódyně, tak jsme se hned pochlubily naším výtvorem a nabídly jí. K večeru přišel ještě na chvíli strejda Kuba, tak jsem mu otevřela a sotva jsem slyšela důvod jeho příchodu, s očima navrch hlavy jsem běžela k mamce „Mami, mami, je tady Kuba pro sýry!“. No nejsem já Sibyla? Vždyť tohle jsem předpověděla před pár dny!
07. 10. 2015 Odpoledne jsem se krapet nudila, tak jsem nasypala cukr a sůl do hrnečku, zalila to vodou a vypila to. Pochopitelně jsem vzápětí nestihla nic a poblila se za babiččiny asistence do dřezu. Nejdřív jsem mamce tvrdila, že jsem vypila mýdlovou vodu, ale když mi řekla, že budu muset být dnes o dietě, vyklopila jsem pravdu. Ani to mě ale od diety nezachránilo. A to jsem mohla mít k večeři mé milované pečené kuřecí paličky.
09. 10. 2015 Po školce jsme vyrazili na chalupu, jenže taťka se cestou ještě na chvilku zastavil zkontrolovat nějakou práci a ta chvilka se mu protáhla na hodinu, takže jsme se v autě řádně nudily. Bylo jasné, že se něco musí semlít, ovšem že mi Terezka vytlačí ten kývající se zub, to by bývalo nikoho nenapadlo ani ve snu. Okamžitě jsem vzala zub do ruky a začala se radovat, že přiletí Zoubková víla, což vyvolalo Terčin pláč, že chce taky dostat dárek od Zoubkové víly. Koneckonců brala jako velkou nespravedlnost, že já dostanu dárek jen díky ní a ona by měla utřít nos.
10. 10. 2015 Zoubková víla to měla v noci dost těžké - zub byl schovaný tak hluboko pod polštářem, že ho nevylovila, ale dárek mi tam nechala. Dopoledne jsme s mamkou vařily - dávaly jsme nočky do polívky, já pak ještě zahušťovala omáčku a pochopitelně jsme se s Terezkou furt dohadovaly, kdo bude co dělat, protože jsme obě chtěly dělat všechno. Odpoledne jsme pak vyrazili ven česat jablka, a když bylo hotovo, přišla řada na přání Terce k svátku. Ani na mě se nezapomnělo a dostala jsem dáreček, aby mi to nebylo líto. Samozřejmě jsem poté, co si Terezka rozbalila své dárky, šla k mamce, že bych k narozeninám chtěla stejné gumičky My Little Pony a taky masku k vyrobení. A navíc ještě ten batoh s koníkem, co si ho tolik přeju, ale tam mamka hned poznamenala, že ten mám slíbený až za palec. Večer jsem pro naše přichystala velké překvápko - přečetla jsem první slovo a vzápětí ještě další dvě. Na noc jsem si strčila pod polštář znovu ten zub, co si Zoubková víla zapomněla odnést - co kdyby z toho ještě něco káplo? Před spaním jsem si ještě sama od sebe nasadila na ruku ponožku a chtěla ji od mamky převázat, abych si necucala palec (a dočkala se toho koníkového batohu). Nebylo to ale dvakrát moc jednoduché - několikrát jsem pak běžela dolů, že bez toho palce prostě nemůžu usnout.
11. 10. 2015 Dopoledne jsem potvrdila to, co jsem zkusila včera - že umím číst. V Terčině knížce se mi podařilo přečíst jméno Hildegard. Pak jsem s dědou chvíli seděla u malovací knížky, která se vybarvuje podle čísel, ale každou chvíli jsem zvědavě odbíhala k Terezce, která si dělala svou knížku s úkolama, kterou dostala k svátku. Nakonec jsem s dědou a taťkou vyrazila zase ven na jablka, ale vrátila jsem se sama s úplně červeným a zmrzlým frňákem. Odpoledne už jsme zůstali doma, a když nám naši prozradili, že už brzo poletíme na Kypr, měla jsem radost až na kost, jen mi přišlo, že odjezd za týden je za děsně dlouho. Pozdě odpoledne se děda vydal k domovu a po večeři jsme do Prahy vyrazili i my. Doma jsme s Terezkou ještě srolovaly každá půlku chleba, ukecaly mamku na chvilku pohádek v počítači a pak jsme se uráčeně vydaly do postele.
12. 10. 2015 Když mě mamka po obědě vyzvedávala ze školky, paní učitelka si všimla mojí knížky číslíčkových vybarvovánek a hned řekla, že kdyby to byla viděla dřív, ofotila by si to pro ostatní děti. Vzápětí mi z legrace nakázala, ať všechno nevybarvím, ale to ještě netušila, že do školky přijdu znovu až za měsíc. U Terezky ve školce se totiž objevila spálová angína, tak mamka řekla, že tenhle týden radši zůstaneme doma, abychom ji nechytly, a následující tři týdny už si budeme válet šunky na Kypru.
13. 10. 2015 Ještě včera večer mamka mluvila s Janou a uvolila, že dnes nás pustí do Kocoura, protože nás tam má být jen pár. Oběd jsme si pak daly v autě, protože Terezka šla na zkoušku na gymnastiku. V mezičase jsme s mamkou skočily do Tesca, a protože pak mezi Terčinou a mojí gymnastikou měly hodinu času, šly jsme se podívat do stanice přírodovědců. Večer jsme při čtení dělaly ptákoviny a vůbec neposlouchaly pohádku, takže to mamka zabalila a večer jsme byly bez čtení.
14. 10. 2015 Dopoledne jsem chtěla mamce pomoct vařit, ale protože jsme s Terezkou měly už od včerejška slíbenou pizzu, tak z toho nic nebylo. Odpoledne jsme ještě sjely na gymnastiku, a já si večer vzpomněla, že nám mamka včera slíbila, že si hned ráno přečteme nějakou pohádku. Mamka bez zardění přiznala, že na to úplně zapomněla, a že jí to příště musím připomenout já. No, to tedy ta pravá.
15. 10. 2015 Když šla mamka do pokojíčku zalívat kytky, šla jsem za ní a informovala, jak se která jmenuje. „Tohle je vlasonoska (Nolina s dlouhými úzkými listy), píchavka (pachypodium), pálivka (chilli paprička) a tohle je dlouhounka (nějaký kříženec stapelie).“. Nic naplat - jsem hotová studnice botanických znalostí! Odpoledne nás pak mamka zahrnula do výroby jablečného džusu - mamka krájela, Terka posouvala jablka z prkýnka do odšťavňovače a já lisovala.
16. 10. 2015 Protože vlastnoručně udělaný mošt zmizel závratnou rychlostí, dnes jsme lisovaly znovu. Tentokrát mamka naše činnosti prohodila - lisovala Terezka a já jen postrkovala jablka do odšťavňovače, a ač se mi to moc nelíbilo, chválila jsem ji, jaká je šikovná, že to zvládne. Pozdě odpoledne jsme ještě naposledy před odletem odjeli na chalupu, ale byla tam taková kosa, že jsme se jen v rychlosti navečeřely a bez sprchování zapluly do postele.
17. 10. 2015 Dopoledne nás mamka pustila k plotně a spolu s ní jsme vařily polívku. Každá jsme si udělala jeden talíř těsta na nočky a pak je dávaly do polívky. Terezku to ale tentokrát po chvíli přestalo bavit, takže jsem měla celou linku pro sebe a mohla pracovat sama. Odpoledne nás taťka vytáhnul ven a mamka zůstala doma a balila věci, které je potřeba přibalit na Kypr.

76. měsíc

18. 10. 2015 Po obědě jsme odjeli do Prahy, mamka finišovala balení kufrů a taťka odjel ještě zařídit něco pracovního, takže jsme byly s Terezkou vyslané do pokojíčku, abychom dole nerabovaly to, co si mamka připravila do kufrů. Večer nám pak musel číst pohádku taťka, protože mamka ještě potřebovala něco dožehlit a dopřipravit k odletu. Ač jsme šly do postele včas a s vědomím, že budeme brzo ráno vstávat (nebo možná právě proto), usnuly jsme až před půl desátou.
19. 10. 2015 Před půl třetí nás naši přišli vzbudit, ale mě skoro nebylo možné probrat. Nakonec jsem se nějak zmátořila a stihla jsem se vykopat akorát na příjezd taxíku. Naši si mysleli, jak to letos bezvadně vychytali, že jsme na letiště nepřijeli dvě hodiny před odletem, ale o půl hodiny později. Odbavení jsme byli půl hodiny před odletem, takže si říkali, že je to super, že nebudeme tak dlouho čekat a my s Terkou nebudeme mít zbytečně moc času pro hýkání, že je to otrava, a že se nudíme (hlavně tedy já, protože Terka se zabaví i sledováním toho, co se děje kolem ní). Vypadalo to fakt slibně, jenže zrovna náš let měl hodinu a půl zpoždění a já byla celou dobu čekání vzpruzelá a každých pět minut jsem se ptala, kdy už to poletí, protože se děsně nudím. Postarala jsem se aspoň o trochu vzrůša, když si taťka (patrně z té úmorné nudy) prdnul a já na celou halu začala povykovat „Fůůůůj, ty sis prdnul, to je ale smráááád!“. Když jsme se konečně dostali do letadla a usadili se, pokračovala jsem v prudění, ať už letušky přestanou mluvit a ať už konečně letadlo letí, a když se rozletělo, začala jsem vykňourávat, kdy už bude jídlo, že mám hlad. Následující půl hodiny jsem se na jídlo vydržela ptát co pět minut a s přibývajícím časem se interval zkracoval. Když jsem konečně aspoň trochu zaplácla žaludek (fakt jen trochu, ten blaf by nežraly ani slepice), začaly jsme se s Terkou pošťuchovat a nudit, tak mamka vytáhla ajpeda, jenže o ten jsme se pak akorát dohadovaly. Na letišti už na nás čekal Mike a v autě jsme byly taky jak z hadích ocásků, takže cesta byla dost výživná. Na pláži jsme pak úplně ožily a hned vlítly do moře. Ze začátku jsem chodil jedině s pásem a bez něj jsem do vody vůbec nechtěla, ale pak jsem se osmělila a začala chodit do moře bez pásu. Když jsme odpoledne přišli domů, naši málem odpadli, ale my s Terkou na spánek ani nepomyslely a chtěly jsme jít ještě na hřiště. To naši okamžitě zavrhli, tak jsme se nakonec musely spokojit s hraním si venku na dvorku. Do postele nás nahnali o půl šesté našeho času, i když já na spánek dvakrát moc (na rozdíl od rodičů) nevypadala.
20. 10. 2015 Dopoledne jsme vyrazili na pláž, a ač jsme s Terezkou trávily ve vodě fakt hodně času, o pás jsem si vůbec nechodila říct. V rámci pudu sebezáchovy jsem ovšem plavala jen tam, kde jsem bezpečně dostala na dno. Když se mnou náhodou chtěla mamka plavat kousek na hloubku a zase zpátky, jen jsem udělala pár temp k mamce a hned se jí chytla. Jinak jsme si s Terezkou hodně hrály na pláži, ale prakticky pořád jsme se při tom ráchaly ve vodě. Nebylo divu, že jsem od Terezky chytla rýmu, takže zatímco Terka už byla podstatně lepší, já na tom byla děsně. Kromě rýmy jsem taky chytla kyperskou rozežranost - snědla jsem 3 blumy, jablko, croissant, halloumi bagetu, doma pak karbanátky s bramborama, jogurt, při odpoledním nákupu nám naši koupili kinder mléčný řez a k večeři ještě zbodla půlku chleba.
21. 10. 2015 O půl osmé jsme se s Terezkou vzbudily, nasnídaly se, pak jsme si chvíli hrály na dvorku, a když se konečně vykopali i naši, vyrazili jsme na pláž. Když jsme si hrály na břehu, taťka na nás kouknul, vyvalil bulvy a jen tak jako by nic nadhodil „Viděl jsem špatně, nebo tady běžel kůň?“. S vědomím, že nesmím běhat po čtyřech, jinak budu spát venku jako kůň, jsem pohotově odpověděla „Viděl jsi špatně.“. Doma jsme se pak najedli, a i když jsme s Terezkou chtěly jít na hřiště, bylo nutné dojít na nákup a hřiště nám bylo přislíbeno na zítřek. Bohužel pro nás si naši vyhlídli nákup v Lidlu - jen cesta tam trvala hodinu a já už v půli cesty začala stávkovat, že už nikam nechci, a že mě bolí nohy. Nakonec nám byla slíbena sladkost, tak jsem přestala brblat a ve zdraví jsem do Lidlu došla. Když jsme tam došli, i na naši toho měli plné kecky a z taťky vylezlo jediné - „Pořádně se tu rozhlídněte, sem už víckrát nepůjdeme.“. Moje „Uffffffffff!“ bylo všeříkající. Za odměnu jsme si každá vybrala jednu sladkost - Terka sušenky, já bonbony. Domů jsme se vrátili o půl osmé a obě jsme byly tak unavené, že jsme rovnou odpadly bez večeře do postele.
22. 10. 2015 Protože začalo dopoledne poprchávat, mamka udělala polívku, aby byl připravený oběd, a vyrazili jsme hřiště. Ve tři jsme to otočili směrem domů, najedli se a šli na procházku podél pobřeží směrem k Turkům. Pořád jsme se poflakovaly podél moře, takže jsme měly věčně mokré nohy. Já jsem navíc i spadla, takže krom nohou jsem měla mokrý i zadek, ale úspěšně jsme si s Terezkou nasbíraly spoustu mušliček a za to mokré nohy a zadek určitě stojí. Pozdě odpoledne jsme ještě vyrazili k Metru, taťka šel na nákup a my s mamkou na hřiště. Netrvalo dlouho a já nenápadně nadhodila „Mamko, já potřebuju kakat.“. „To máš blbý, já nemám žádný kapesníčky a záchod tu není.“ „Já to vydržim.“ Jen jednou jsem sjela skluzavku a už jsem byla zpátky u mamky. „Já to asi nevydržim.“ Bobek jsem hodila u odpadkového koše a měla jsem kliku, že zrovna přicházel taťka, který měl v kapse kapesníčky.
23. 10. 2015 Ráno, když jsem byla na záchodě, jsem omylem hodila papír do záchodu, ale hned jsem si to uvědomila a začala ho lovit ven. Slyšel to ale taťka a hned vyběhl nahoru za mnou. „Lucko, tys něco lovila ze záchodu?“ „Jo, mně to tam spadlo, ale vyndala jsem to.“ „A co ti tam spadlo?“ „No ten papír.“ Taťka kouknul do záchodu a nestačil se divit. „Tos to lovila z těch hoven???“ Ticho. „Umyla sis tu ruku????“ Ticho. „A to sis ji rovnou utřela do ručníku?“ Ticho. Po chvíli - „Ale já to nelovila rukou.“. „A čím teda?“ „Támhletím…“ a ukázala jsem na hajzlštětku. Dnes jsme měli původně jet hned dopoledne autobusem na hřiště u Lidlu, ale naši nakonec přehodnotili situaci a vyrazili jsme na pláž. Protože jsem ale ráno kašlala, neměly jsme radši chodit do vody, ostatně ani počasí nám moc nepřálo. Nakonec nás tam ale naši jednou přeci jen pustili, abychom si užily vlny. Taťka mě vzal za ruku, ale já se děsně zmítala, že tam nechci, a že se bojím. Taťka je ale tvrďák a nepustil mě, a když jsme se dostali přes vlny na břehu, nebyla jsem z moře k odtažení. Zmrzlého taťku musela vystřídat mamka a i ta měla problém nás dostat z vody. Odpoledne jsme zase šli na hřiště u Metra, pak jsme nakoupili a domů jsme to vzali přes pekárnu, takže jsme se dnes s Terezkou nasladily do zásoby - všude nám totiž naši koupili něco dobrého. Domů jsme se vrátili mimořádně už v sedm, tak jsme si vzaly s Terezkou ajpeda a zavolaly dědovi. Po chvíli jsem se ho ale zhostila já, začala pařit hry a Terka mohla jen koukat a sem tam si do něj ťuknout, ale to jen tehdy, když mě napomenula mamka.
24. 10. 2015 Ráno jsem spala skoro do osmi, a když jsem sešla do obýváku, Terka vesele pařila na iPadu. Pochopitelně jsem hned chtěla taky, ale mamka řekla, že včera jsem hrála já, a Terka jen koukala, tak si to dnes prohodíme. Ani trochu mi to nebylo po chuti, ale moc jsem toho s tím nenadělala. Po půl jedenácté jsme se vydali k moři a stejně jako včera byly i dnes vlny. Tentokrát s sebou naši vzali nafukovacího krokodýla, takže jsem se řádně vyblbla. Jen ze začátku jsem potřebovala trochu taťkovy asistence, sama bych se bývala bála. Odpoledne pro změnu zpestřil Terčin nález motýlka. Po bližším ohledání jsem musela konstatovat, že je kaput, a chtěla jsem ho důstojně pohřbít v písku, jenže Terka začala děsně řvát, že jsem jí ho sebrala, takže z pohřbu nebylo nic. Svých pět minut slávy ale na Terku teprve čekalo. Těsně před odchodem totiž vrazila hlavu do písku, a když ji vynořila, měla plné oko písku. Nejdřív ho musela nechat zavřené a nešahat si do něj, a když jí pak taťka lovil kapesníčkem nevyplavené zbytky písku (a že toho tam pořád měla), držela jak solný sloup. Na to naši uznale řekli, že je šikovná, a že tohle by oni nezvládli. A to byla zase chvíle pro mě - já to ořvala, protože naši vychválili Terku skoro do nebes a po mně ani pes neštěk‘. Když byl písek pryč, došli jsme domů, najedli se a vyrazili na tradiční procházku. Doma jsme pak snědly každá půlku chleba a skoukly jsme pohádku v počítači. Protože ale Terezka pohádku nedokoukala a vyrazila do postele dřív než já a stihla fofrem usnout, měla jsem to večer bez čtení.
25. 10. 2015 Celou noc a dopoledne pršelo, takže nám naši pustili pohádky v počítači. Ve čtvrt na jedenáct jsme vyrazili na zastávku a autobusem sjeli k Lidlu (zaplať Pánbůh, že nás tam zase nehnali pěšky!) do dětského koutku. Už jsem vcházela dovnitř, když na mě mamka zavolala, že při vstupu musím pozdravit. Nebylo nad čím přemýšlet - rozeběhla jsem se zpátky k mamce a odmítla jít do koutku bez ní. Aby bylo jasno, která bije, skoro jsem se rozbrečela, že se stydím a chci tam jen s mamkou. Jenže naši museli teprve vystát frontu a zaplatit vstup a já tam moc chtěla. Nakonec jsem tam odešla s Terezkou, která mě vzala za ruku a odvedla mě tam. Hrály jsme si tam až do dvou, pak jsme ještě nakoupili a vyrazili na autobus. Cesta byla poměrně krkolomná, protože naši netušili, kde autobus staví a na žádné zastávce nebyla cedule, které autobusy tam staví, takže jsme po nějaké době hledání vyrazili na konečnou autobusů, kde byla jistota, že tam nějaký autobus k nám splašíme. Protože jsme po příchodu na konečnou měli půl hodiny času do odjezdu našeho autobusu, šli s námi naši ještě na venkovní hřiště. O půl čtvrté už jsme byli doma, naobědvali se a po zbytek dne už jsme zůstali na dvoře a doma a zcela mimořádně se dnes nekonal žádný podvečerní výlet ven.
26. 10. 2015 Ráno se Terezka vzbudila už před šestou a než ji mamka odvedla, podařilo se jí vzbudit i mě. Protože bylo tak brzo, mamka nám slíbila ajpeda, ale abychom se nehádaly, každá jsme ho dostala na půl hodiny. I dneska byly v moři zase vlny, tentokrát větší než minule a dokonce visela červená vlajka, takže jsem měla pěknej vítr v trenkách, když jsem šla do moře. Prvně jsem tam šla se strachem, plavacím pásem a s mamkou za ruku, tam jsem si lehla na krokodýla a po chvíli jsem z moře odešla sama, odnesla krokodýla k lehátku, sundala si pás a vrátila se za mamkou a Terkou plavat ve vlnách. Dopoledne jsme se konečně dočkaly příjezdu babičky, a protože s sebou přivezla draky, hned odpoledne jsme je vyrazili pouštět. Ten můj se hned krásně vznesl do vzduchu a po chvíli už jsem ho držela jen ze setrvačnosti.
27. 10. 2015 Ráno jsem se vzbudila zase v sedm, to už byla mamka s Terezkou dole. Po snídani vzala babička mě a Terezku do krámu a na krátkou procházku. Když jsme se vrátili, měli už naši připraveno všechno na pláž a vlny dnes nebyly skoro žádné. Odpoledne jsme po jídle vyrazili zase do Metra, ale protože se cestou Terezka počůrala, museli jsme se vrátit domů a zkusit to na druhý pokus. Zpátky jsme to vzali přes pekárnu a ještě si užili podvečerního posezení s donutem.
28. 10. 2015 Po půl sedmé jsem se vzbudila a honem probrala i babičku a Terezku. Dopoledne naši dlouho rozvažovali, jestli jít na pláž nebo na hřiště, protože bylo počasí takové nijaké, ale pak vysvitlo sluníčko, tak jsme přeci jen vyrazili na pláž. Pravda - tentokrát jen na chvíli, už v jednu jsme šli domů, protože se zatáhlo a ochladilo. Po obědě jsme k naší radosti vyrazili na hřiště. Naše tam propadli karbanu, ale babička byla plně zapojena do našich her a běhala po hřišti jak čamrda, když jsme hrály na schovávanou. Na mě ale neměla - pokaždé se mi ji podařilo zapikat. V mezičase jsem párkrát nakoukla mamce do karet a jen tak mimoděk pronesla „Jé, ty máš samý červený!“. Nutno dodat, že tuhle partičku Prší taťka s mou drobnou nápomocí celkem snadno vyhrál. Krátce po páté jsme se vrátili domů, protože si stařešina nechala doma mikiny a začala jim být ziminka, a protože už se nikomu (ani nám s Terezkou) nechtělo na večerní výlet, tak jsme zůstali doma. S babičkou a Terezkou jsme si vymyslely hru na obchod. My prodávaly za drahý prachy prošoupaný škrpále a ona cálovala jak divá. Ovšem když se karta obrátila a já měla zaplatit za svoje boty dvanáct korun, dala jsem babičce sedm žetonů a řekla „A jako že to stačí, jo?“. Jo, myslím, že na kariéru obchodnice mám slušně nakročeno.
29. 10. 2015 Po snídani začali naši s babičkou přemýšlet, kam se vydat na výlet, protože počasí nevypadalo dvakrát moc vábně. Nakonec vybrali výlet do Nikósie, jenže než mamka našla na internetu, jakým a autobusem a kdy se dostaneme tam a zpátky, než jsme se pak spakovali a vyrazili, bylo pozdě. Zhruba v půli cesty k autobusu jim definitivně došlo, že už je autobus fuč - a to se doma nezdržovali ani naším česáním, takže jsme s Terezkou vyrazily s vrabčími hnízdy na hlavách. Taťka prokázal maximální flexibilitu a s mamkou došli půjčit auto. Než to ale všechno vyřídili, dostaly jsme s Terezkou hlad, takže jsme se prvně museli vrátit domů na jídlo a teprve potom jsme jeli pryč. Protože už ale bylo pozdě, změnil se plán cesty z Nikósie na výlet po bližším okolí. Koukli jsme na pár chrámů, kostelů, dokonce i do muzea. Domů jsme se vrátili celkem brzo, tak jsme babičku vytáhly na hřiště. Večer jsme původně chtěli všichni vyrazit do Metra, ale začalo pršet, takže jsme zůstali doma.
30. 10. 2015 Dneska klapla Nikosie - jako první jsme se šli podívat do muzea. Terka šla s našima a já s babičkou, jenže my se tam s babičkou moc kochaly, tak nás taťka popoháněl, protože Terku to tam dvakrát moc nebavilo. Z muzea jsme to vzali přímou cestou do centra města. Naši se několikrát ptali, jestli nepotřebujeme na záchod, a zrovna, když jsme chtěli přejít hranice do turecké části, řekla jsem, že potřebuju kakat. Mamka začala fofrem hledat záchod, útočiště jsme nakonec našli ve Starbucks. Tam byl ale jen jediný záchod, takže jsme se tam nasáčkovaly všechny čtyři - já, Terka, mamka i babička, a než jsme vykonaly všechny čtyři vše potřebné, už lezly paní, která čekala venku frontu na záchod, oči z důlků, jak moc se to snažila udržet. Domů jsme se vrátili až po páté, a protože jsme se dnes dost nachodili, večer už jsme nikam nešli a hráli jsme doma hry.
31. 10. 2015 Ráno, když jsem slyšela, jak babička chrchlá, jsem přišla s geniální myšlenkou na dokončení papírového chameleona - „Babi, teď když máš ten chrchel, tak bysme tím mohly slepit toho chameleona.“. Mamka dnes chtěla vyrazit ještě jednou na nějaký výlet a naplno využít toho půjčeného auta, ale taťka navrhnul výlet na pláž v Ayia Napa a všichni jsme mamčin návrh přehlasovali ve prospěch toho taťkova. Když jsme tam dojeli, i mamka uznala, že v tak krásném počasí by byla hloupost jezdit kamkoli jinam, když jsme na tak pěkné pláži. My si to tam s Terezkou užívaly na maximum, protože bylo hodně dlouho mělko, pak jsem musela pár temp udělat přes hloubku a zase bylo tak mělko, že jsem byla ve vodě jen po pas. To bylo ale kousek od malých útesů, takže se tam dělaly vlny a tam jsme s Terezkou byly úplně nejradši. Ostatně když se nás naši večer ptali, na kterou pláž zítra chceme, hned jsem vyhrkla, že na stejnou jako dnes.
01. 11. 2015 Ráno nás taťka odvezl autem do Ayia Napy, odvezl auto zpátky do půjčovny a přijel za námi autobusem, takže zpátky jsme museli jet busem. Cesta byla teda dost zdlouhavá, dokonce tak, že to Terka zalomila.
02. 11. 2015 I dnes jsme sedli na autobus a jeli do Ayia Napy. Dnes byly vlny, ale tentokrát jsme si je obě užívaly. Jen babička nechtěla kvůli tomu chrchlu do moře, takže se museli v ráchání ve vlnách pořád střídat mamka s taťkou.
03. 11. 2015 Po snídani jsme opět sedli na obvyklý autobus a jeli do Napy. Dnes už byly vlny dost velké, takže do vody jsme mohly jít jedině s našima a i tak to leckdy nebylo úplně snadné. Dokonce i babička se obětovala a šla s námi dvakrát do moře. Jednou nás teda s babičkou zavalila vlna, takže jsem se k lehátkům vrátila jak zmoklá slepice. Když jsem pak šla do moře s taťkou a ten mě vytáhl o kus dál od břehu, byla jsem z toho celá hin. Když jsme vylezli a já se vrátila k lehátkům, konstatovala jsem „To bylo strašný.“. A za chvíli jsem dodala „Ale bylo to super.“.
04. 11. 2015 Ještě dnes jsme vyrazili naposledy do Napy, ale protože nebylo pěkně, na koupání to vůbec nebylo a byla z toho jen procházka podél pláže. V poledne jsme to zabalili, sedli na autobus a jeli domů na oběd. S babičkou a Terezkou jsme se šly ještě naposledy podívat na naši pláž, pak jsme nabraly naše a všichni šli ještě do Metra. Domů jsme se vrátili skoro v osm, my s Terkou se ani nechtěly koupat a šly jsme rovnou spát. Jako na potvoru jsem večer začala kašlat a dost hnusný dusivý kašel jsem měla i v noci, ale žádné záchvaty nebyly, tak mamka zachovala jakž takž chladnou hlavu.
05. 11. 2015 V letadle jsem vedle babičky a taťky, takže jsem si sedla k oknu. Protože jsem byla celá zahuhňaná, netrvalo dlouho a taťka mě upozornil, že mám smrkat, jinak budu nemocná, ale já si z toho moc nedělala, dělala jsem ksichty a doplňovala to svým „bla, bla, bla“, takže jsem ji chytla, až jsem to vzala hlavou o stolek. No, nebyl to dobrý nápad, pokoušet taťku v tak malém prostoru, kde nemám šanci vzít roha. V jednu jsme byli na Ruzyni, ve dvě doma a v šest už jsme to svištěli na chalupu. Cestou jsem v autě usnula, ale krátce před příjezdem na místo jsem se probudila, ale protože byla na chalupě děsná kosa, chtěla jsem jít rovnou do postele. Všude bylo 10°C, takže jsme vynechali převlékání do pyžam a šly jsme s Terezkou spát, jak jsme byly - i v mikině. Já byla nad rámec toho ještě zabalená do mamčiny mikiny, přese mě byla hozená larisa a dvě peřiny a stejně jsem ještě dobrých pět minut klepala kosu.
06. 11. 2015 O půl sedmé ráno jsem se vzbudila a hned po snídani jsme museli vyrazit do Janovic na nákupy. Protože když jsme s Terezkou pohromadě, děláme děsný blbosti, v rámci zachování zdravých nervů si nás naši rozdělili - já šla s taťkou do krámu, Terka s mamkou do lékárny a sešli jsme se až u řezníka. Tam to ovšem pochopitelně propuklo a my se začaly honit a blbnout, takže měli naši, stojící každý v jiné frontě, dost co dělat, aby nás ukočírovali. Odpoledne přijeli babička s dědou, a protože se naši báli, abych hned po příletu neodpadla, radši jsem byla po zbytek dne doma.
07. 11. 2015 Krátce po půl sedmé jsme se zase s Terezkou probudily a svým hulákáním probraly i babičku. Ta sice dělala, že pořád spí a myslela si, že ještě zabereme, ale během pár vteřin do pokojíčku naklusla mamka a odvedla nás do obýváku a pustila pohádky, aby mohl zbytek osazenstva ještě spát.
08. 11. 2015 Protože byl letošek štědrý a mamka si na jaře včas vzpomněla, že ta tráva, co chtěla v rámci vytrhávání plevele vytrhnout ze záhonu, nebyla tráva, ale pukancová kukuřice, jsme dnes mohly vylupovat sušená zrnka kukuřice. Já si stejnou činnost pamatovala už z loňska, kdy jsme loupali kukuřici pro slepice, tak jsem se hned ptala „A to bude pro slepičky?“. Mamka na mě koukla, pousmála se, odpověděla „Ne, to bude pro nás.“, a tiše doufala, že to projde bez jakéhokoli následného komentáře. Marně. Terezka si dala dvě a dvě dohromady a radostně vykřikla „Maminka je slepička!!!“. To ale takřka ihned začalo vrtat v hlavě mně, podívala jsem se na prababičku, sedící naproti mně a zadumaně jsem řekla „Když je maminka slepička, co je teda babička?“, načež jsem si takřka okamžitě sama odpověděla „No jasně, babička je přece stará slepice!“.
09. 11. 2015 Včera odpoledne jsme se vrátili zpátky do Prahy a já si ještě večer nařídila budík, aniž bych komukoli cokoli řekla. Což o to, v tom by problém nebyl - vstávat do školky jsem stejně musela - problém byl ale v tom, že se ke mně jaksi nedostala informace o změně času, takže mi začal řvát u ucha o hodinu dřív. Pochopitelně jsem ještě vytuhla, a když mě přišla v sedm mamka probudit, hned jsem jí vyprávěla, jak jsem se dnes špatně vyspala, protože mě uprostřed noci vzbudil budík. Sotva jsem ve školce vešla do třídy, hned se na mě vrhla Verča a celá šťastná se se mnou vítala. Protože bylo odpoledne celkem pěkně a spolu s námi včera cestovaly do Prahy i slepice, zůstaly jsme s Terezkou venku a socializovaly jsme slepičky.
10. 11. 2015 Ráno nás mamka zavezla do Kocoura, po školce jsme Terezku odvedly na gymnastiku a my s mamkou se šly podívat do stanice přírodovědců. A jak jsme tak chodily kolem zvířátek, začala jsem kňourat, že chci zvířátko - pejska, morče, křečka nebo třeba králíčka. U všeho jsem se ale zasekla v okamžiku, když se mamka zeptala, jestli budu uklízet bobky. Až u králíčka jsem k mamčině velkému překvapení řekla, že jo. Stejně jsem ale mamku neukecala, tak jsem si postěžovala, že si chci hrát aspoň se slepičkama, ale ony se nechtějí nechat hladit, tak mi mamka poradila, že když jim budu dávat každý den zrní, určitě si na mě zvyknou a v duchu si oddechla, že jsem snad na králíčka zapomněla. Po Terezčině gymnastice jsem naklusla já, protože jsem začala vybírat náhrady, takže jsem si střihla rovnou dvojhodinovku. Problém byl, že jsem doma nemohla najít svůj gymnastický deníček, což jsem řádně obrečela. Cesta domů byla vysoce kvalitní - skoro půl hodiny jsme čekaly na tramvaj, takže jsme se z nudy začaly pošťuchovat, jenže pak jsme nedaly pokoj ani v tramvaji, a protože byla narvaná k prasknutí, mamka s námi radši vystoupila o zastávku dřív.
11. 11. 2015 Sice jsem byla dnes ráno hotová včas, jenže Terka byla jako zpomalený film, pak se ještě děsně loudala cestou, takže jsme do školky přišly pozdě, ale naštěstí nám paní učitelka ještě otevřela. Odpoledne jsme s Terezkou a mamkou vyrazily na keramiku, a když hodina skončila, paní učitelka nám přinesla ukázat svého domácího mazlíčka - afrického ježka. No to bylo něco pro mě, hned jsem začala prosit mamku, že bych chtěla tady domů ježečka. Celou cestu na gymnastiku mi mamka objasňovala, že ježečka domů fakt ne a její štěstí bylo, že po gymnastice už jsem si na to nevzpomněla.
12. 11. 2015 V jednu ráno jsem se vzbudila, že mě svědí prcka a skoro jsem při tom i brečela, jenže než mamka přišla s mastičkou, už jsem zase spala. Mamka mě ale radši probudila, namazala a dala mi Fenistil, takže jsem pak až do rána spala. Ráno to ale bylo nanovo a já skoro brečela, jak moc to svědilo, a byla jsem z toho tak vyřízená, že mamka radši odvolala Kocoura a vezly jsme tam jen Terezku. Když jsme s mamkou odjížděly domů, zdála jsem se úplně v pohodě, ale doma to na mě zase přišlo a já se celé dopoledne ptala, kdy už konečně pojedeme k paní doktorce, aby mi pomohla. Po poledni jsme k ní vyrazily, ale to jsem zase měla nějaké klidovější období a začalo mě to trápit až po odjezdu. Byla tam paní doktorka Halašková, a ta řekla, že se udělá odběr, jestli to jsou roupy, a výsledky budou za týden. Když ji mamka upozornila, že jsem z toho svědění byla skoro šílená, poradila jí mazat mě Bepanthenem. Odpoledne jsem zase vyšilovala a nezabralo ani odvedení pozornosti na tvoření (natož Bepanthen). Pomohlo, až když přišla babička z Hódyně a my s Terezkou po ní začaly lézt a dělat s ní kraviny. Jenže pak se babička začala balit k odjezdu a Terezka řekla, že jede s ní a začala se oblékat. Já se pochopitelně okamžitě rozbrečela, že nechci, aby Terka odjela, ale že já k babičce nechci, což mamku dost překvapilo. Večer při pohádce jsem byla vcelku v klidu, ale abych si necucala palec (pro případ, že bych fakt měla roupy), dostala jsem na noc na ruce ponožky. Sice jsem kňučela, že bez palečku neusnu, ale do deseti minut jsem byla tuhá.
13. 11. 2015 Noc byla doslova šílená. Ve dvě ráno už začala mamka paní doktorku proklínat, protože tentokrát se mi to svědění nepodařilo jen tak zaspat a mamka u mě musela být a uspat mě. Pak jsem sice spala až do rána, ale mamka hned v osm volala k paní doktorce. Jakmile jsem se probudila i já, bylo až dole slyšet moje radostné výskání „Já jsem to dokázala! Já to dokázala, fakt! Já to dokázala, jupí!“. No, skutečnost, že jsem zvládla celou noc bez palce, byla i pro mě téměř neuvěřitelné překvapení. Dnes byla naštěstí v ordinaci naše paní doktorka a ta nám bez řečí rovnou dala pilule proti parazitům a já si hned po příjezdu zobla tu první. Už ta patrně zabrala, protože odpoledne už mě svědění tolik netrápilo. Cestou na chalupu nám tak trochu začalo kručet v břiše a zaškemraly jsme, že bychom se chtěly jít najíst do restaurace. Tam jsme byly obě tak hodné a spořádaně jedly, že nás za to majitele odměnil lízátkem pro každou.
14. 11. 2015 Před obědem mamce nečekaně zavolala jedna teta, jestli s ní nechce jít dnes odpoledne do divadla, takže mamka před druhou odjela do Prahy a my s Terezkou a taťkou zůstali na chalupě do zítřka sami a odpoledne jsme vyrazili na výlet do lesa.
15. 11. 2015 Protože už od rána poprchávalo, hned po obědě jsme vyrazili za mamkou do Prahy. Prášky zabraly a dění předchozích dnů už jsem úplně zapomněla. K večeři jsme si dali všichni polívku, a protože jsme si sedli ke stolu, nebylo kam položit počítač a pustit nám k večeři pohádky. Jen co taťka dojedl, hned jsem spustila „Tak si po sobě můžeš uklidit ten talíř a jít fuč, fuč.“.
16. 11. 2015 Ráno mě mamka přišla vzbudit, a jakmile mi řekla, že jí psala Jana, že bychom dnes mohly přijít obě do Kocoura, hned jsem nadšeně vylítla z postele.
17. 11. 2015 Na dnešek měla mamka naplánovanou návštěvu fotografa, a ač s tím mamka ani nepočítala, mimořádně jel i taťka a dokonce celkem dobrovolně. My s Terezkou byly tentokrát naprosto nadšené - nejen, že byla v ateliéru spousta propriet a hraček, ale jako bonus jsme se mohly vyfotit i v princeznovských šatičkách.

77. měsíc

18. 11. 2015 Když mě mamka po obědě vyzvedávala ze školky, zželelo se jí kluků, kteří moc chtěli, abych jim tam nechala mapu k pokladu, kterou jsem namalovala. „Lucko, proč jsi jim tam klukům ten obrázek nenechala, když tě tak prosili? Vždyť když jsi to malovala, tak jen seděli a hltali tu tvou mapu k pokladu očima!“ „Protože si to nezasloužili. A víš proč? Protože mě kopali, dloubali se v rypáku a neposlouchali paní učitelku.“ Před odpoledním odchodem na gymnastiku jsem zcela náhodně objevila svůj ztracený gymnastický deníček (pohozený v cestovní lednici v koupelně), a radovala jsem se, jako bych našla přinejmenším zlatou cihlu.
19. 11. 2015 Ráno jsem si těsně před odchodem do školky vzpomněla, že jsem včera omylem sebrala ve školce Verčinu čepici, tak mě pro ni mamka ještě narychlo poslala, jenže já ji nemohla najít, takže jsme nakonec vyrazily bez ní. Oběd mi dnes ve školce chutnal natolik, že jsem i talíř vylízala, a paní učitelka mě chválila, jak jsem šikovná při trénování na vánoční vystoupení. Verčinu ráno hledanou čepici objevila až večer mamka při uklízení pokojíčku a hned ji vzala dolů a připravila do mého batůžku.
20. 11. 2015 Mamka sice večer krásně připravila Verunčinu čepici do mého batůžku, ovšem na celý batůžek si vzpomněla, až když jsme byly ve školce v šatně. No, hlavně, že to tak prozíravě ještě večer připravila… Do školky jsem jela klasicky na koloběžce, ale dopoledne sprchlo, takže když mě mamka po obědě vyzvedávala, byly chodníky mokré. Co udělá koloběžka na mokru, jsem zjistila během prvních pěti minut - koloběžka mi podklouzla a hlavou jsem to lízla o obrubník. Zbytek cesty nesla pochopitelně koloběžku mamka v ruce a já až k Terezčině školce bulila jak želva, co právě přišla o krunýř. K večeru jsme vyrazili na chalupu a my chtěly jet zase do restaurace na palačinku, tak nám naši vyhověli, ale tentokrát jsme ani já, ani Terezka moc nejedly. Pozitivní ale bylo, že zatímco jsme museli čekat na jídlo, dostaly jsme omalovánky, takže byli naši šťastní, jak jsme se krásně zabavily.
23. 11. 2015 Ráno jsem po příchodu do školky byla děsně nadšená, protože do školky konečně přišla Verunka.
24. 11. 2015 Protože dnes mamka neměla auto, do Kocoura i z něj jsme musely jet autobusem a oběd nám s sebou nepřivezla do Kocoura, ale zastavily jsme se na Andělu v pizzerii. Nepatrný problém byl, že v pizzerii byla puštěná televize, ve které běželi Simpsonovi, takže jsme spíš koukaly na telku, než abychom jedly. A protože jsem začala nahrazovat absenční hodiny, střihla jsem si rovnou gymnastickou dvouhodinovku.
25. 11. 2015 Odpoledne jsme prvně vyrazily s mamkou na keramiku, ale naplánované bylo malování na sklo, což nám moc nešlo, takže spíš tvořila mamka a my jen přicmrndávaly. Pak jsme ale dostaly zlaté a stříbrné samolepky a ty jsme si lepily na malé lahvičky, což nás tak bavilo, že jsme skoro ani nechtěly odejít. Moc času na zdržování ale nebylo, protože jsme měly jen půl hodiny na přesun na mou gymnastiku a převlečení se.
26. 11. 2015 O půl šesté ráno vzbudil mamku můj pláč a přesun na záchod. Když ke mně šla, myslela si, že brečím, protože jsem šla sama po tmě na záchod, ale já si postěžovala na bolest hlavy. Jen co mi sáhla na čelo, bylo jasné, že mám teplotu. To ale netušila, že mám přes 38°C. Ani se neobtěžovala tím, že by mě poslala do mé postele a vzala si mě rovnou k sobě. Nějakou dobu jsem nemohla usnout a průběžně si stěžovala na bolest hlavy a bříška, ale nakonec jsem to zalomila a s několika probuzeními jsem spala až do půl deváté. Teplota mi klesla o půl stupně, ale bolest hlavy byla tak úporná, že o čtvrt hodiny později už mamka volala do nemocnice, aby se ujistila, jestli je to normální nebo má se mnou rovnou vyrazit na pohotovost, protože moje paní doktorka zrovna dnes ordinovala až od jedné. Po poradě v nemocnici mi dala Nurofen na snížení teploty a zmírnění bolesti hlavy, ale ani na jedno to nemělo vliv - hlava mě bolela dál a o hodinu a půl později už jsem zase měla 37,8°C. Bylo mi tak špatně, že jsem nechtěla snídat a dokonce jsem odmítla i nabídnutou koblihu (ten nabízený suchý rohlík jsem brala čistě jako nejapný žert). Celé dopoledne jsem proležela na gauči a pospávala jsem. V poledne to vyšplhalo na 38°C, ale to už jsem se oblékala, taťka nastartoval auto, sjeli jsme pro Terezku do školky a jeli jsme štandopéde k paní doktorce. Ta na mně ale krom horečky neviděla vůbec nic závadného - krk světlý, uzliny normální, břicho klidné, uši nebolestivé. Pak ale vyřkla nečekané - je nutno píchnout mě do prstu a udělat CRP. Jestli jsem do té doby ve všem spolupracovala, rázem se to změnilo v boj o přežití. Být někdo tou dobou v čekárně, tak uteče, protože by se lekl, že se v ordinaci vraždí děti. A co na tom, že o deset minut později už jsem doma na prstu nemohla najít, kde ten vpich byl… Doma už jsem začala škemrat o něco k jídlu, ale protože mi bylo v autě echt zle a vypadalo to, že hodím taťkovi šavli za krk, mamka mi dala jen rohlík (tak přeci jen na něj došlo). Kousla jsem si jednou, za pět minut jsem si kousla znovu a za krátkou chvíli už skončila v kýblu krom rohlíku snad všechna voda, kterou jsem dnes vypila. Nutno říct, že se mi ale hned udělalo líp. I tak jsem ale půlku odpoledne prospala, ale když mamka viděla, že je mi líp, zkusmo mi dala trochu polívky. Nic se nestalo, tak mi za hodinu dala znovu a takhle na etapy jsem jedla ještě několikrát. Celé odpoledne se mi držela teplota na 38-38,2°C, ale mamka to nechtěla hned řešit Nurofenem a čekala, až to vystoupá na 38,5°C. Vyšlo to akorát na večer, kdy stejně počítala, že mi ho dá, a tentokrát - oproti dopolednímu Nurofenu - to zabralo a o půl deváté už jsem měla jen 37,1°C. Bohužel si ale prospaný den vybral daň večer. Ještě v deset jsem se převalovala v posteli a nemohla usnout.
27. 11. 2015 Ráno jsem musela načůrat do zkumavky (a pochopitelně jsem se netrefila, takže jsem řádně skropila mamčinu ruku), najedla jsem se, oblékla, odvezly jsme Terezku do školky a my s mamkou rovnou pokračovaly k paní doktorce na kontrolu. Sice jsme musely čekat skoro hodinu, ale já vypadala, jako by se včera vlastně vůbec nic nedělo, takže nám to čekání nijak zvlášť nevadilo. Navíc mě tentokrát mamka připravila psychicky na další píchání do prstu, takže to proběhlo v klidu. Sice jsem za odměnu nedostala žádný bonbon jako včera, ale když jsme s mamkou odjížděly, řekla jsem, že mi to vlastně vůbec nevadí. Na rozdíl od včerejška jsem ale dnes vypadala stoprocentně zdravě a ani paní doktorka nic neobjevila, i když CRP vyskočilo na jednou takovou hodnotu než včera. Nadále tedy zůstává nutnost udržet mě v klidu a v případě potřeby musíme sjet na pohotovost, pokud bude všechno OK, následuje v pondělí další várka čůrání do zkumavky (a na mamčinu ruku) a ďobání do prstu. Odpoledne jsme pak vyrazili na chalupu, kde už na nás čekali děda s babičkou, a my byly pochopitelně až do večera obě nalepené na babičce.
28. 11. 2015 Protože mi paní doktorka nařídila klidový režim, celý den jsem byla doma. Hodně času jsem si hrála s babičkou a sem tam jsme se s Terezkou uklidily nahoru do pokojíčku, aby si babička mohla vyfrknout. Večer nám šel číst pohádku děda, jenže netušil, že se právě nacházím v období zavazování rukou kvůli cucání palce, a nezavázal mi je. Mamka sice musela běžet několikrát nahoru, protože jsme děsně řvaly, pak jsme taky několikrát běžely my dvě dolů - tu se napít, pak zase vyčůrat, namazat, podrbat, nebo třeba učesat. Když ale mamka nabídla, že mi zaváže ruce, řekla jsem, že chci zkusit spát bez palce i bez vázání. Mamka mě šla zkontrolovat v noci, než šla spát, pak mě znovu kontrolovala babička, když šla spát ona a nakonec i děda, když šel do postele, a ani jeden mě nenačapal s palcem v puse.
29. 11. 2015 Odpoledne jsme odjeli zpátky do Prahy, a ač chtěla mamka vyrazit hned po obědě, do Prahy jsme přijeli až skoro o půl čtvrté. Doma jsme jen vyhodili věci z kufru auta a vyrazili jsme na Butovice na adventní dílny. Nejdřív jsme zdobily perníky, i když to chvíli vypadalo, že nebude co zdobit, protože sotva Terka usedla ke stolku a uviděla před sebou hromádku perníčků, hned se do nich chtěla pustit. My s mamkou jsme pak ještě vytvořily věneček na dveře. Večer jsem chtěla zase zkusit spát bez ponožky, a pokaždé, když mě mamka přišla zkontrolovat, spala jsem bez palce. Ještě před usnutím jsem se ale přiznala, že „Ráno, když ještě babička spala, jsem si malinko cucla. Pak jsem si ale řekla „Ne, já už si cucat palec nebudu!“ a vytáhla jsem ho.“. Po včerejšku nám mamka pohrozila, že jestli budeme v noci zase kecat, odnese Terezku do ložnice a budeme každá usínat zvlášť. Překvapivě to zabralo a byl klid, i když jsme usnuly až hrubě po deváté.
30. 11. 2015 Ráno mě mamka vzbudila až ve třičtvrtě na osm, protože jsem musela jet k paní doktorce nalačno pro případ špatného CRP, takže by se musel udělat odběr krve. Jen jsem načůrala do zkumavky, oblékla se, odvezly jsme zase Terezku do školky a jely jsme rovnou na kontrolu. Když jsme přijely, v ordinaci bylo miminko a před námi přišla ještě jedna objednaná slečna, takže jsem musela hladová čekat třičtvrtě hodiny. My jsme pak s mamkou strávily v ordinaci půl hodiny, přestože jsem byla viditelně zcela v pořádku. CRP sice konečně kleslo, ale paní doktorce furt nešlo do hlavy, co se to se mnou dělo, tak mi udělala aspoň výtěr z krku, i když krk (stejně jako břicho a uši) byl naprosto klidný. Za statečnost při výtěru jsem vyfasovala rovnou dva bonbony. Mamka čekala, že mě paní doktorka ustanoví za zdravou, a ona mě bude moct odvézt buď na Smíchovské nádraží, nebo na Karlštejn, kam jely všechny školkové děti na výlet, ale paní doktorka ji naprosto zaskočila - protože je nejasný původ horeček a CRP se zbláznilo, celý týden musím zůstat bez kolektivu. Cestou od ordinace do auta jsem se rozbrečela, že chci jet taky na výlet, tak mi mamka přislíbila pohádky v televizi, čtení a tvoření, aby mi to nebylo tolik líto. Byla to teda dost chabá náhrada, ale nic jiného, než smířit se s tím, mi stejně nezbylo. K večeru se nade mnou mamka aspoň trochu slitovala a řekla, že pokud budu pořád OK, v pátek mě do školky na dopoledne pustí, aby mě aspoň neochudila o Mikuláše.
01. 12. 2015 Ráno jsme s mamkou odvedly Terezku do školky a já pak s mamkou jela na Výtoň. Mamka si tam nejdřív něco zařídila, a pak jsme skočily na chvíli na hřiště. Na oběd jsme jely domů, pak jsme skočily pro Terku, před kterou bylo téma Výtoň zakázané, a vrátily jsme se domů. A zatímco mamka uklízela, my s Terkou dělaly úspěšně nový bordel o pár metrů dál. Pak jsme odvezly Terezku na gymnastiku a po ní jsme vyrazily do Hradce za dědou. Přijely jsme tak akorát na večeři, tak nám děda pustil pohádky v televizi. Ve třičtvrtě na osm ji mamka vypnula, abychom se šly osprchovat, jenže já si vzpomněla, že včera se Terezka koupala, tak to na dnešek mamka slíbila mně. Mamka se sice snažila oponovat, že už je na koupání pozdě, ale děda se přemlouvat nenechal a napustil mi vanu. Ráchaly jsme se tam s Terkou hodinu a díky tomu jsme zapluly do postele až v devět.
02. 12. 2015 Dopoledne jsem přišla celá vysmátá za mamkou s fakt vtipnou historkou. „Já jsem na dědu bafla a on se tak lek, až si z toho prdnul.“ Odpoledne přijela teta Monča se strejdou, na kterého jsme se okamžitě obě nalepily jako moucha na lep. Spolu s ním jsem vytvořila mapu k pokladu, ale tak těžkou a složitou, že ji nikdo jiný nerozluštil a bylo to čistě naše tajemství.
03. 12. 2015 Odpoledne jsme odjeli do Prahy a my s Terezkou a mamkou si začaly připravovat těsto na linecké cukroví. Při té příležitosti se Terezka omylem řízla do prstu, a zatímco ona brečela minutu, já řvala další hodinu kvůli tomu, že Terka dostala na prst náplast a já chtěla taky takovou. Jenže ta Terčina byla poslední, protože zbytek vyplácal včera taťka na své uřízlé bříško ukazováčku), takže jsem měla smolíka. Večer nám mamka preventivně umyla vlasy tea tree olejem kvůli školkovým vším, protože jí začaly do e-mailu chodit zprávy, že se ve školce s těmahle breberama doslova roztrhl pytel. Prvně umyla vlasy Terce a já v té koupelně celou dobu dumala, co to tam tak smrdí. Mamka (srabák) zarytě mlčela, protože věděla, že kdyby provalila, že smrdí olej, vtíraný do vlasů, nenechala bych na ty svoje ani sáhnout.
04. 12. 2015 Protože byl dnes dopoledne ve školce Mikuláš, mamka mě zase už od včerejška uklidňovala, že čerti neexistují, a kdyby brali do pekla každé zlobivé dítě, už by se tam sami nevešli. Přesto jsem se ráno skoro rozbrečela, že mám strach. Když mi ale mamka nabídla, že můžu zůstat doma, odmítla jsem. To ale neměnilo nic na tom, že mi to dělalo pořád těžkou hlavu, a cestou do školky jsem mamce řekla, že mám strach, protože hodně zlobím Terezku. Když mě mamka po obědě vyzvedávala, celá rozradostněná jsem vyprávěla, že jsem „byla nadčená, protože mě Mikuláš pochválil za paleček, a řekl, že jsem šikovná, protože už umím číst a počítat.“. Při vyzvedávání Terezky ale paní učitelka Denisa proflákla, že Terezka se vůbec nebála, zato já jsem (pod tíhou svědomí z tyranizování Terky) brečela. Večer to Terka zalomila už v šest, takže jsem měla celý počítač i s pohádkama jen pro sebe.
05. 12. 2015 Ráno mě mamka přišla vzbudit o půl osmé, protože jsem šla od devíti na své první soustředění. Když v průběhu dne přišel Mikuláš, jako jedna z mnoha jsem byla tak vyklepaná, že jsem měla absolutní okno a nevzpomněla si na žádnou básničku nebo písničku (byl div, že jsem udržela vlastní jméno). Když už jsem měla v hlavě tak duto, aspoň jsem musela předvést něco z gymnastiky, tak jsem vystřihla tak vzorový provaz, jaký se mi ještě nepovedl. Když pro mě odpoledne přišla mamka s Terezkou, ještě jsme ani neodešly ze šatny a já už hlásila, že se mi tam děsně líbilo, a že chci příště jít zase. Rovnou z gymnastiky jsme jely na Butovice na Mikulášské odpoledne. Protože jsme přišly mezi prvními, šly jsme s Terezkou na radu mamky dopředu k podiu - za prvé, abychom viděly, a za druhé, abychom mohly soutěžit, kdyby se nám chtělo. Jenže po nějaké době se Terezka zdejchla k mamce, ale ta stála úplně na rohu, odkud by Terezka nic neviděla, tak ji mamka poslala zpátky a řekla jí, že má jít přede mě. Jenže když se přede mě Terka snažila protlačit, já ji nechtěla pustit, a když mi mamka ukázala, ať ji vezmu před sebe, rozbrečela jsem se. Mamka netušila proč, a neměla šanci se ke mně dostat. Až když celá Mikulášská skončila, jsem jí řekla, že mi bylo líto, že mě všechny děti předběhly (původně jsme totiž byly v první řadě, ale když ke mně šla Terka, už jsem byla minimálně v páté) a já před sebe měla ještě pustit Terku. Celou dobu jsem ale byla odvážná a hlásila se na všechny úkoly, dokonce i na tři soutěže o nejrychlejšího jedlíka banánů (a to o Terce říkám, že je nechutná, protože má ráda banány). Sice jsem nebyla ani jednou vybraná na pódium, ale mamka mě ohromně pochválila, že jsem odhodila stud a strach. Doma jsem pak mamce vyprávěla o svém nejsilnějším zážitku z gymnastiky - „Jsem se kopla nohou do hlavy a to fakt bolelo.“. V noci, když šla mamka spát a skočila nás zkontrolovat, byla mamka dost překvapená - spokojeně jsem spala s palcem v puse.
06. 12. 2015 I dnes jsem byla od devíti do čtyř na soustředění a jeho konec byl korunovaný vystoupením. Byla jsem tak rozjetá, že jsem po vystoupení chtěla pořád zkoušet hvězdy a mamka mě odtamtud nebyla schopná dostat pryč. Doma jsem rovnou zaplula do vany, jen před spaním začala mamka litovat, že mi neumyla vlasy - Kristýnka nám na vystoupení dělala drdůlky a nagelovala a nalakovala nám vlasy, takže mi je večer mamka jen horko-těžko rozčesala.
07. 12. 2015 Soustředění mě natolik nakoplo, že jsem se vžila do role Kristýnky a začala jsem pěkně pérovat Terku. Když dělala provaz, koukla jsem na ni, ukázala na nepropnuté špičky a poznamenala „No co to je za kopyta tohleto?“.
08. 12. 2015 Dnes jsem šla mimořádně do státní školky místo Kocoura, protože jsme měli vánoční besídku, na kterou jsem se těšila. Dokonce jsem kvůli ní oželela i gymnastiku a díky tomu jsem ve školce i spala. Sice jsem ve hře nakonec neměla žádnou roli, protože jsem měla hodně absencí, a nikdo si asi netroufal odhadnout, jestli na besídce budu nebo ne, ale mamka hned poznala, že celé tohle představení jsme jí včera předvedly doma s Terezkou, přičemž já radila Terce slovo od slova, co má říkat.
09. 12. 2015 Včera jsem přišla o gymnastiku a dneska pro změnu o keramiku. Dnes tedy kvůli Terezce, protože paní doktorka řekla, že nesmí kvůli atopickému ekzému do kolektivu, protože má oslabenou imunitu a snadno by něco chytla. No, a protože měl být taťka v době, kdy mi měla končit keramika, pryč a Terezka nemohla být doma sama, musela jsem jít domů rovnou po obědě. Aspoň, že pak se taťka doma objevil a mohla jsem jít na gymnastiku.
10. 12. 2015 V Kocourovi jsem dnes byla sama, protože Terezka byla pořád doma kvůli ekzému a odpoledne jsme vyrazili na chalupu.
11. 12. 2015 Dopoledne jsme nechali mamku doma uklízet a vařit a my s Lucinkou jsme s taťkou vyrazili do lesa. Odpoledne nás pak mamka vzala k pečení cukroví, ale bavilo nás to jen chvíli, takže zbytek si musela oddřít sama.
15. 12. 2015 Dneska jsem se do Kocoura obzvlášť těšila, protože jsme měli vánoční besídku. Tentokrát jsem se snažila odhodit stud a pěkně jsem zpívala a snažila se. Odpoledne byly na gymnastice otevřené hodiny, tak jsme s mamkou zůstaly na Terčině gymnastice, abychom se podívaly, jak jí to jde. Koukání mi ale moc dlouho nevydrželo a za chvíli už jsem chtěla cvičit taky, takže jsem měla prakticky tři hodiny. Po Terčině gymnastice jsem totiž měla své dvě hodiny. Na těch ale Terka blbnula, tak tam s mamkou zůstaly jen chvíli, pak odešly a vrátily se až na druhou půlku druhé hodiny. V šatně mluvily některé holky o tom, že půjdou na závody, ale já o ničem takovém nevěděla a byla jsem z toho celkem smutná. Cestou jsem hned řekla, že budu trénovat i doma. Kristýnka mě ale po gymnastice chválila, že jak jsem teď začala chodit zase víc, tak jsem se hodně zlepšila.
16. 12. 2015 Ráno mě do školky vedl taťka a odpoledne mě i vyzvedával, protože mamka doma pekla další várku chlebů (po včerejších 3 kouscích do Kocoura a na gymnastiku následovaly další 4 kousky do státní školky) a ještě jela s Terezkou znovu k paní doktorce. Odpoledne jsme nechali mamku doma pracovat a s taťkou a Terezkou jsme jeli na hrad na loutkovou pohádku O koníčkovi se zlatými křídly, takže jsem mimořádně vynechala gymnastiku. Když jsme šli kolem Katedrály svatého Víta, projevil se ve mně skrytý mamonář - „Tý jo, to je velikej barák. Ten musel stát peněz!“.
17. 12. 2015 Protože jsme se dnes jeli se školkou podívat do kostela, musela jsem tam být brzo, takže jsem tam byla mimořádně už před osmou. Odpoledne jsme měli navíc vánoční tvoření, takže tam zase jednou po dlouhé době spala. Ještě před odchodem do školky jsem děsně řešila, že s sebou potřebuju polštářek a peřinku. Peřinku mamka zavrhla, ale polštářek mi napakovala do batůžku. Do školky pak přišla mamka s Terezkou po půl čtvrté a společně jsme tvořily. Lépe řečeno - tvořily jsme jen chvíli, pak jsme se s Terezkou nasáčkovaly ke stolům s cukrovím a bylo takřka nemožné nás odtamtud dostat. Paní učitelky si pochvalovaly mamčiny chleby i sýry a má oblíbená paní učitelka Marta mě děsně chválila a řekla mamce, že má úžasnou holčičku. Hned od mamčina příchodu mě ale trápila jedna věc - ze třídy jsem si nevzala svůj polštářek a byla jsem děsně nešťastná, že bych měla spát bez něj. Nakonec paní učitelka řekla, že až nebude tolik dětí, skočíme pro ten polštářek. Nakonec jsme tam s mamkou zůstaly až do konce (velkou měrou právě kvůli polštářku) a paní učitelka ještě přemlouvala mamku, aby mě zítra pustila do školky dodělat rozdělané výrobky. Pak jsme ještě skočily pro polštářek a nehotové výrobky jsem dostala na dodělání domů.

78. měsíc

18. 12. 2015 Ráno naši sbalili věci a vyrazili jsme na Vánoce na chalupu. Načasované to bylo skvěle - akorát na oběd, takže jsme se cestou stavili v Janovicích a já si pochopitelně dala svou milovanou svíčkovou.
20. 12. 2015 Odpoledne měla mamka plné ruce práce, tak jsme s Terezkou ukecaly taťku na Activity. Jednu věc jsem pořád ne a ne poznat, tak se mi snažil napovědět a řekl „Je to malý zvíře, je to ve vyjmenovaných slovech a začíná na H.“. Ano, nápověda s vyjmenovanými slovy je vskutku adekvátní dítěti mého věku, ale protože jsem vcelku inteligentní, po chvíli jsem začala tušit. „Na H? Takže je to šnek?“
21. 12. 2015 Večer mamka odhalila, že už si zase cucám palec, ale já slíbila, že už si ho cucat nebudu, hlavně ať mi nezavazuje ruce.
22. 12. 2015 Dopoledne jsme zase nechali mamku doma vařit, vyklidili jsme pole a šli se do lesa podívat na koně, jak těží dřevo. Z tohohle nápadu jsme byly pochopitelně nadšené, a když jsme došli do lesa, po chvíli pozorování koníků jsem moudře poučila Terezku - „Tadyto je kobylka, to já poznám.“. A že se jí něco (a malé to rozhodně nebylo) blembalo mezi nohama? Žádný problém! Jak jsem řekla - zcela evidentní kobylka.
23. 12. 2015 Odpoledne jsme se konečně dočkaly, taťka přinesl domů stromeček a jeho zdobení jsme měly s Terezkou čistě ve své režii a zdobily jsme ho úplně samy. Mamka celý den vařila, pekla a dodělávala cukroví, taťka se odpoledne zdejchnul s tetou Jitkou k Urbanům a my běhaly po obýváku a válely se mezi zbylými ozdobami a dekoracemi, že mamka nevěděla, kam dřív koukat, a co dřív řešit. Nakonec vzala telefon a šla zavolat taťkovi, aby si pro nás došel a vzal nás k Urbanům. Problém nastal ve chvíli, kdy telefon začal zvonit v našem obýváku na sedačce. Já už byla ale připravená na výlet k Urbanům, tak jsem řekla, že tam za taťkou dojdeme samy, a že dám na Terezku pozor. Mamka protestovala, ale já byla pevně rozhodnutá tam jít, Terce jsem pomohla s oblečením i obutím a společně jsme tam došly, takže mamka měla dostatek klidu na svůj salát, vánočku, veku, rohlíky a všechno ostatní. Terezka se ale dvakrát moc nežinýrovala a vůbec ji netankovalo, že jsme na návštěvě. Řádila tam jak šílená - lítala po pokoji, skákala, furt se cpala sladkostma ze stolu (takže vypadala, jako by týden nedostala najíst), pak šla na záchod čůrat, já zase kakat a všeobecně jsme využily snad všechno, co se u Urbanů nacházelo.
24. 12. 2015 Před obědem přijeli děda Luboš s prababičkou a strejdou Kubou. Po obědě nás naši tahali ven, ale nám se moc nechtělo, protože babička chtěla zůstat doma, ale když mamka řekla, že půjdeme dát mrkev a jablíčka zvířátkům, nadšeně jsme vyrazily. Po návratu jsme mamce pomohly s obalením řízků a po večeři nás mamka odvedla nahoru do pokojíčku, kde jsme se převlékly a přečesaly, aby se nás ten nebohý Ježíšek nelekl. Ač jsme pak vyhlížely Ježíška tak vehementně, div sklo v oknech neprasklo, stejně jsme ho propásly - asi přiletěl odjinud, zazvonil, a než jsme seběhly dolů ke stromečku, už byl fuč. Z dárků jsem byla naprosto uchvácená. Největší radost mi pochopitelně udělala panenka Elsa a Anna - Elsovské oblečení, ale v podstatě jsem se radovala úplně ze všeho. Zatímco Terezka si pak půjčila mou hru Tučňáci na ledu, já si naopak s mamkou a dědou zahrála Terčiny Padající opičky. Do postele jsme se dostaly skoro až v deset, a to nám mamka ještě začala číst pohádku O Kátě a Škubánkovi, kterou jsme našly pod stromečkem.
25. 12. 2015 Odpoledne odjeli děda s babičkou a strejdou a my pak vyrazili na návštěvu k Lancům, protože nám teta Mirka nabídla společné tvoření hvězdiček z korálků. Naši si užili zasloužený oddech - byli tam taky, ale o nás ani nevěděli, protože my byly obě nalepené na tetě Míně. Pravda - Terka začala po první vytvořené hvězdičce zase lítat a dělat kraviny, já pak dělala hvězdy, ale zatímco já se nechala zklidnit snadno, u Terky to tak jednoduché nebylo. Když jsme pak začaly lézt po tetě Mirce, ani jsme si nevšimly, že se naši vypařili z obýváku, zavřeli za sebou dveře a schovali se na chodbu. Až po chvíli, když jsem začala potřebovat na záchod, jsem je našla schované na chodbě - přijít o chvíli později, asi by vyrazili domů bez nás. Nakonec jsme ještě chvíli pobyli u Lanců všichni, ale pak už nás naši nahnali domů, abychom se navečeřely a mamka nám přečetla pohádku, ale i tak jsme šly do postele zase až po deváté, protože od Lanců jsme přišli až před půl devátou.
26. 12. 2015 Po obědě jsme vyrazili na výlet se strejdou Mirkem a tetou Míňou k jednomu strejdovi, od kterého se mamka s tetou učily plést košíky. Taťka se nakonec taky snažil něco pochytit a nás vyfasoval na hlídání Mirek. Na chvíli s námi šel na hřiště, pak nás houpal na houpačce, ale pak už se zvenčí začalo ozývat „Tam mě nekopej, tam mám ledviny!“ a „Houpejte se taky chvíli samy.“. Držel se teda statečně, ale domů se asi vrátil otrhanej jak borůvka v létě. Navečer k nám přišla teta Mirka doplést s mamkou rozpletené košíky, jenže ta už měla ten svůj dopletený, takže se místo ní pustil do nového košíku taťka. Po nějaké době přišla i Jitka, tak jsme si s ní chvíli hrály, ale pak už nás mamka vyhnala do sprchy, abychom se zase jednou dostaly včas do postele. Já si v posteli dobrovolně řekla o zavázání rukou, protože touha po cucání byla silnější než já, i když už to bylo o chlup lepší, než dřív. Sice jsme ležely už v osm, ale ještě o půl desáté jsme cestovaly dolů - čůrat, pít, smrkat, zavázat ruce…
27. 12. 2015 V poledne přijela babička z Hodyně, protože zmatený Ježíšek u ní nechal dárky pro nás a babiččiny dárky zase u nás, takže jsem ještě dodatečně dostala deštník s My Little Pony a další knížky a plyšáka. Odpoledne jsme šly s babičkou a Terezkou zkontrolovat, jestli našla zvířátka naši štědrovečerní nadílku (a zjistily jsme, že se dobrůtek ani nedotkly), a naši mezitím dojeli pro hnůj. Když ho zarývali do záhonů, šla jsem k nim a zvědavě se zeptala „Co to tam máte?“. Mamka se škodolibě usmála a odpověděla „Pojď si čuchnout.“. Sotva jsem se přiblížila o chlup blíž, už jsem začala křičet „Fůůůůůj, hnůůůůůj. A kravskej. To je ale smrad!“. Večer nám mamka pustila v počítači novou pohádku od Ježicha, na kterou s námi koukaly i babička s mamkou. My s Terezkou jsme seděly každá z jedné strany u babičky a průběžně jsme jedna nebo druhá prděly, takže babička byla ve vysoce kvalitním prdovém obležení.
30. 12. 2015 Dopoledne nám babička dala piškoty, že máme dát Míně nějaký povel, a až ho splní, za odměnu jí dáme piškoty. No jo, ale nač jí dávat povely, kdy jí můžu dát rovnou piškoty, že? Takže co mě se týká, měla žvanec zcela bez práce. Od Terezky se tedy žádného povelu taky nedočkala, ovšem od ní se nedočkala ani těch piškotů, protože je Terka sežrala sama. Po obědě babička vyrazila zpátky do Hodyně a my zůstali na chalupě s našima jeden den sami.
31. 12. 2015 K večeru přijeli teta Hanka, strejda Vašek a Míša, ale přijeli akorát, když jsme šly s Terezkou koukat na pohádky a pak spát, takže jsme si jejich přítomnosti nijak zvlášť nevšímaly.
01. 01. 2016 Dopoledne jsme hráli všichni hry a po obědě jsme vyrazili na novoroční procházku do lesa. Většinu cesty jsem šla s tetou, protože naši už jsou dost okoukaní. Problém nastal, když jsem si najednou začala stěžovat, že mám hlad. Mamka mi řekla, že s sebou nic nemáme, takže budu muset vydržet až domů. Teta nelenila a dodala „Nebo si dát semínka ze šišky.“. Koukala jsem na ni dost nevěřícně, ale bylo vidět, jak mi to vrtá hlavou, tak ještě dodala „No, třeba jako veverky.“. „A ty to jíš?“ „Ne.“ „Tak to to taky nechci.“ Doma jsme pak ještě vytáhli Labyrinth a do večeře jsme hráli. Večer nás šel uložit taťka a pochopitelně mi nezavázal ruce, takže jsem si v noci zase cucala palec. Spát se nám zase dvakrát moc nechtělo, takže jsme se několikrát vracely z pokojíčku do obýváku, a když jsem tam takhle jednou přišla, na stole ležely oříšky, tyčky, brambůrky, sušené ovoce a spousta dalších dobrot. Naprosto nevěřícně jsem na to koukala a pak ze mě vypadlo „Vy si tady takhle užíváte a my musíme jít do postele. Necháte mi nějaký oříšky na ráno?“. Ukolébaná příslibem ranních oříšků jsem konečně odešla do postele a usnula.
02. 01. 2016 Dneska jsme vstaly mimořádně pozdě - až po půl deváté. Hned po snídani jsme dostaly slíbené ořechy, pak jsme si zahráli Terčiny opičky, a když jsme dohráli, povedlo se nám zmermomocnit Míšu na schovku. Nakonec nás dospěláci naučili Labyrinth, který se chytil úplně u všech. Po obědě teta se strejdou a Míšou odjeli a akorát je vystřídala teta Monča se strejdou Petrem. Protože naši chtěli vyzkoušet, jestli by nás s Terezkou bavil Labyrinth, půjčili jsme si ho a rovnou jsme do hry zapojili i tetu se strejdou a dvakrát jsme si zahráli. Pak jsem ale zatoužila po tom, vyrazit se strejdou do lesa. K překvapení všech se po chvíli uvolil, že se mnou půjde ven na zahradu, najít mou mapu. A když už byl venku, moc práce mi nedalo, ukecat ho na ten les. Jen jsme počkali na Terezku a strejda tam s námi neohroženě vyrazil sám. Když jsme se vrátili, znovu jsme vytáhli Labyrinth, a čím víc se blížil večer, tím víc jsme blbly (hlavně teda Terka - lezla po Petrovi, jeho řetízek na krku mu furt dávala do pusy místo udidla a pobízela ho jako koně). Odjeli akorát, když jsme se s Terezkou usazovaly k večeři.
03. 01. 2016 Ráno jsme pro změnu vstaly nejdřív za posledních čtrnáct dnů - před třičtvrtě na osm, ale i tak to byl pro naše krásný čas. Odpoledne jsme sbalili saky paky, finálně jsme uzavřeli Vánoce a vrátili se zase do Prahy.
05. 01. 2016 Do Kocoura i z Kocoura nás dnes vezl taťka, takže jsme se zase jednou najedly před gymnastikou v klidu doma. Zatímco pak Terka cvičila, my s mamkou skočily do knihovny. Já nejdřív kňučela, že tam nechci, že to je nuda, a že chci do stanice přírodovědců. Když jsme tam ale došly a mamka vyplňovala můj formulář na čtenářský průkaz, já si mohla zatím sama vybrat nějakou knížku, která by se mi líbila. Rázem jsem změnila názor a po chvíli jsem přišla za mamkou úplně nadšená. „Mamko, už jsem si vybrala knížku. Můžu dvě?“ Ač jsem při prvním vstupu do dětské části knihovny koukala na Medvídka Pů, když jsem mamce ukázala své vybrané knížky, začala se smát. No, ono asi nebylo divu - „Hana a profesor Pavlík - Koňská síla a kozí drzost“ a „Ráj poníků“. Ale když jednou řekla, že si mám sama vybrat, nic namítat nemohla. Když uklízela vypůjčené knížky do kabelky, přišla k pultu se svými půjčenými knížkami jiná holčička a já hned hlásila „Mami, ta holčička má Malého prince, toho znám.“. Po Terezce jsem šla na gymnastiku já a už jsem se nemohla dočkat večera, až se pustíme do knížek z knihovny.
06. 01. 2016 Dnes mě mamka stihla vyzvednout jen tak, tak, protože celé dopoledne jezdila s Terezkou po Praze a sháněla pro ni antibiotika. No jo, to je tak, když někdo potřebuje jedny konkrétní bobule a žádné jiné. Naštěstí byl odpoledne doma taťka, takže mohl pohlídat Terku, když se mnou jela mamka na gymnastiku.
07. 01. 2016 Večer jsme s Terezkou ani trochu neposlouchaly a schválně jsme protahovaly odchod do postele, až mamka řekla, že se dnes tedy nebude číst. V tu ránu jsem začala hystericky brečet, že chci číst, aby byly knížky rychle dočtené a já si mohla v knihovně půjčit zase něco jiného. Měla jsem kliku - mamka se nechala obměkčit.
08. 01. 2016 Dnes jsem si to ve školce docela užila, protože k nám přijelo divadýlko, a rovnou po školce jsme vyrazili na chalupu. Večer jsem po hodně dlouhé době usnula opravdu brzo - už o půl deváté, ale jen díky tomu, že mě nahoru odvedl taťka a nedal mi na ruce ponožky, takže jsem se mohla uspat palcem.
09. 01. 2016 Těsně před obědem přijel děda Luboš. V domnění, že spolu půjdeme ven, jsem se oblékla a vyrazila za ním, jenže než jsme stihli kamkoli vyrazit, už nás mamka volala domů na oběd. Jen co jsme dojedli, hned jsme s dědou a tentokrát i Terezkou střihli repete. U bazénu jsme postavili sněhuláka, a když pak přišel ven taťka, postavili jsme společnými silami ještě druhého u Lanců za vrátky. Ten byl ovšem vymazlený - hotová podobizna Mirka. Pak jsme se šli podívat dolů k rybníčku a taťka zjistil, že je na něm proražený led. „Lucko, ty ses včera probořila do rybníku?“ „Ne.“ „Takt?“ „Neeee.“ „Lucko, nekecej.“ „Tak možná malinko jo.“ Před setměním jsme ještě s dědou vytáhli ven sáňky a šli jsme k lesu. Když jsem tahala sáňky do kopce, dělala jsem zase koně a běhala po čtyřech, díky čemuž jsem domů přišla celá mokrá, dokonce ani čepice nezůstala suchá. Domů nás do kopečka vytáhl děda, ale půl cesty poslouchal naši hádku, protože jsem neviděla přes Terezku.
10. 01. 2016 Dopoledne jsme s Terezkou šly s dědou a taťkou k lesu sáňkovat a odpoledne jsme šli všichni ještě na chvíli ven. Největší problém vyvstal večer - mamka dočetla knížku a já spustila brek, že ji budeme muset vrátit zpátky do knihovny. První, co mě napadlo, bylo, že ji vrátíme a hned si ji zase půjčíme, ale na to mamka řekla, že si ji klidně můžu půjčit, ale až budu umět číst, že ji přece nebude číst každých čtrnáct dnů. Okamžitě jsem opětovala, jestli se můžu zítra s tou knížkou učit číst. Pochopitelně jsem to až tak úplně vážně nemyslela, ale snaha o obměkčení mamky tu byla. Večer telefonovala babička z Hódyně a já si jí postěžovala, že děda mi vůbec nečetl pohádky a jen si se mnou skládal puzzle, a že s ním byla nuda, zatímco s babičkou je legrace. Jakmile jsem se jí vlichotila, hned jsme se domluvily, že až bude babička zdravá, budeme k ní moct s Terezkou přijet. Sotva jsme spolu dotelefonovaly, hned jsem mamku instruovala, že až bude volat babička, musí vzít telefon, aby se domluvily, kdy mě tam naši odvezou, a rovnou jsem na tvrďáka řekla, že jestli bude Terezka pořád nemocná, pojedu tam sama.
11. 01. 2016 V noci se mamka nestačila divit - došla jsem si snad úplně poprvé sama na záchod, aniž bych si volala někoho k doprovodu. Po obědě se děda vydal zpátky domů a my zůstali ještě do zítřka na chalupě.
12. 01. 2016 Oběd jsme si dali o něco dřív než obvykle a vyrazili jsme do Prahy. Původně jsem měla jít na alergologii, ale paní doktorka nás přesunula na čtvrtek, takže jsme si po návratu domů s mamkou střihly herní odpoledne - mamka vytáhla Dostihy a sázky a my s Terezkou se snažily pobrat, jak se to hraje, i když ze všeho nejvíc nás stejně zajímaly obrázky koníků. Hru jsme přerušily až ve chvíli, kdy bylo potřeba vyrazit na mou gymnastickou dvouhodinovku.
13. 01. 2016 V Kocourovi jsem si konečně po dlouhé době našla novou kamarádku místo Nelinky - Stellinku. Když mi pak mamka doma řekla, že zítra do Kocoura nejdu, skoro jsem se rozbrečela, protože jsem se na zítřek domluvila se Stellou, že se zase uvidíme. Odpoledne jsem jela na gymnastiku, tentokrát jen na svou hodinu.
14. 01. 2016 Dnes jsem vůbec neměla jít do Kocoura a měla jsem zůstat doma kvůli alergologii, ale kvůli Stellince jsem si ráno přeci jen vykňourala Kocoura. Použila jsem malou vyděračskou metodu, která na mamku okamžitě zabrala - „Já si konečně našla novou kamarádku za Nelinku a nemůžu za ní do školky…“. Byla jsem tam na dvě hodiny, užila jsem si Stellinky a dokonce jsem stihla dodělat i výtvarku, takže jsem domů přijela s ledním medvědem. Na alergologii to bylo tak rychlé, že by jeden řekl, že bylo skoro zbytečné tam jezdit a mohla jsem zůstat se Stellinkou v Kocourovi - za pět minut už jsme byly s mamkou zase pryč. Ale zaznělo tam velké pozitivum - pokud nebudou problémy, v dubnu už budu moct úplně vysadit fuňák.
15. 01. 2016 Ráno mě mamka zase odvezla do Kocoura a k překvapení nás obou přijela krátce po nás Stellinka. Radost mi kazil jen fakt, že odpoledne mě čekal zápis do školy. Mé poslední nadšení ze školy už mě zase opustilo a tvářila jsem se jak hromádka nadšení. Když mě mamka odpoledne vyzvedávala, skoro jsem brečela, protože jsem nemohla najít jednu svou křečkovou bačkoru. Nakonec jsem se smířila s tím, že tam necháme i druhého křečka a Jana toho ztraceného určitě najde, takže si je v pondělí bude moct odnést, a relativně uklidněná jsem se došla omýt, abych nešla k zápisu zmalovaná od barev od hlavy až k patě. Jenže když jsem ze záchoda odcházela, nějaká maminka se opřela o dveře, takže jsem dostala dveřma po hlavě. Okamžitě jsem začala brečet a mamce dalo dost zabrat, aby mě zase uklidnila. V autě jsem se najedla a jely jsme rovnou na Anděla. Celý zápis začal dost slibně - nejdřív jsem se v televizi dívala na Macha a Šebestovou a pak na Maxipsa Fíka. Za čtvrt hodiny jsme šly na řadu a já měla zazpívat písničku, složit rozstříhaný obrázek, přiřadit k sobě zvířata, která začínala stejným písmenem, postavit věž z tolika kostek, kolik bylo zvířátek na obrázku a sestavit obrázky tak, jak by měly jít postupně za sebou. Paní učitelka během těch deseti minut několikrát řekla, jaká je velká škoda, že nejsem spádová, a že by mě do třídy brala všema deseti, a když jsme odcházely, řekla, že ke mně píše „excelentní“ a bude doufat. Že prý je letos extrémní nával a hodně lidí začalo dělat podvod s bydlištěm - v ulici, kde by prý normální člověk nebydlel, najednou bydlí spousta lidí. Že prý tam jdou, na někoho zazvoní, dají mu nějaké peníze a za to si u něj můžou zařídit trvalé bydliště a rázem mají zrovna tuhle výběrovou školu jako spádovou, tudíž je hned téměř jisté, že se do školy dostanou. Mamka to ale moc neřešila - ač se jí tahle škola zamlouvala už několik let, poslední dobou ji hodně lidí zrazovalo, takže i kdybych se tam dostala, nebylo jisté, jestli bych tam nakonec v září nastoupila. Paní učitelky mě vychválili do nebes, dostala jsem náhrdelník s keramickou sovičkou a puzzle a ze zápisu jsem odcházela tak nadšená, že kdyby mi mamka nabídla jít tam ještě jednou, šla bych hned. Doma jsme ještě potrápili mozkové závity nad Labyrinthem a já hravě porazila naše, i když s jejich nepatrnou občasnou pomocí a radou. Hned jsem se neopomněla pochválit „Takhle malá jsem a umím vás porazit!“. Už teď se těším, jak to nandám dědovi Petrovi, až v neděli přijede!
17. 01. 2016 Protože jsme kvůli taťkovým horám zůstali mimořádně v Praze, domluvila mamka, že k nám přijde na návštěvu Verča. Když pak taťka odjížděl na hory, mamka na nás volala, abychom se s ním ještě došly rozloučit. Moc jsme ji neslyšely, ale já se fofrem rozeběhla dolů po schodech, uprostřed schodiště jsem se zastavila a zeptala se „Co je?“ „Taťka odjíždí, tak se s ním pojďte rozloučit.“ „Ach jo, já myslela, že to je Verča.“ Otráveně jsem se otočila, vydala se zpátky do pokojíčku a na půl pusy zavolala na taťku „Ahoj.“. Když pak dorazila Verča, byla jsem na vrcholu blaha. Dokonce tak moc, že jsem ani nijak zvlášť nezaregistrovala odpolední příjezd dědy. Jen Terka, když Verča odešla domů, prohlásila „Mamko, ta Velunka Pantůčková je pěkný čuně. Ona z tý buchty snědla jen to sladký a to ostatní nechala.“. Já tedy nevím, jak Terce, ale mně to vlastně nevadilo - o ten zbytek, co nechala, jsem se totiž postarala já. Je fakt, že na kynuté rybízové buchtě je asi nejlepší ta drobenka, kterou vyňoupala, ale já se spokojila i s tím spodkem. Stejně jako včera, i dnes byl v pokojíčku po našem uložení do postele klid.

79. měsíc

18. 01. 2016 Dnes sice v Kocourovi nebyla Stellinka, ale byly tam jiné prima holčičky, takže jsem to nijak zvlášť neřešila. Odpoledne jsem pak dala dědovi pořádný klepec v Labyrinthu, ale faktem je, že prohrál hlavně díky tomu, že běhal dobrých deset minut za špatnou kartičkou. V posledních dnech začala mamka víc dbát na zdravou výživu a já jí dělám jednoznačně radost, protože po večeři sním každý den ještě plný talíř zeleniny.
19. 01. 2016 Dnes jsem šla konečně do Kocoura i s Terezkou. Domů jsem ale odcházela celá nešťastná, protože jsem malovala křídama a byla jsem od nich celá upatlaná, zatímco Terka se chtěla naopak matlat a špinit křídama, ale s ohledem na svůj věk pro ni zvolila Jana jednodušší variantu - vodovky. Odpoledne jsem si ještě skočila na dvě hoďky gymnastiky. K večeru se mi poněkud vymklo kontrole jedení hrušky a kousla jsem do ní tak nešťastně, že jsem si vyvrátila kývající se zub úplně dopředu a brečela bolestí, takže se mamka musela překonat a zub musel ven. Když jsem pak šla do postele, zapomněla jsem si ho vzít s sebou pod polštář pro Zoubkovou vílu, ale to bych nebyla já, abych si na něj nevzpomněla, tak jsem ještě honem křičela na mamku, aby mi ho donesla. No jak by k tomu ta nebohá Zoubková víla přišla, kdyby přiletěla a zub nikde?
20. 01. 2016 Protože děda vždycky dlouho do noci čte a ráno s námi pak nevstává, poradila jsem si s tím po svém - knížku jsem mu schovala. Pro změnu jsem se šla zase jednou podívat do státní školky - paní učitelka mě ráda viděla, holky taky, takže to vlastně bylo fajn. Když mě mamka přišla vyzvednout, ještě jsem si chtěla dobarvit obrázek, ale bylo to na dlouho, tak jsem to musela ukončit a dobarvit si to až doma. Doma jsem si pak ještě dala oběd s mamkou a dědou a pak jsme s mamkou vyrazily k zápisu do školy. Jaká to náhoda - ze všech učitelek, které u zápisu byly, jsem natrefila zrovna na Marušku. Ta mě tedy hned začala vychvalovat a řekla, že „Tohle je hrozně šikovná holčička.“. Měla jsem namalovat princeznu, obtáhnout řádek s psacím písmenem (moc mi nešlo psát celý řádek jedním tahem, vždycky jsem to jedno písmeno napsala tak na dva tahy). Pak jsem teda měla lehký problém s určením „vlevo“ a „vpravo“ a nemohla si vzpomenout na „uprostřed“, jinak bylo všechno v pohodě. Když jsme odcházely, jedna paní učitelka u vchodu se nás ptala, jestli už jsem zapsaná, tak jsem odpověděla, že ano a ona se zeptala, jestli už jsme tam nebyly i vloni. Mamka řekla, že jo a pochválila její dobrou paměť. Na to nám paní učitelka řekla, že jsme tak hezké, že si nás prostě pamatuje. Pochopitelně myslela mě a mamku zahrnula jen proto, aby jí to nebylo líto. Doma jsme si i s dědou na chvíli sedli k Labyrintu, ale nedohráli jsme ho, protože jsme s mamkou musely vyrazit na gymnastiku.
22. 01. 2016 Chvíli poté, co jsme se s Terezkou ráno vzbudily, přišel i taťka, který se v noci vrátil z hor. Ještě před obědem jsme vyrazili na chalupu a já se tam začala odpoledne tak drbat, že mi taťka začal projíždět vlasy a objevil tři vši. Bohužel už bylo pozdě, takže nebylo možné dojet do Janovic pro nějaký odvšivovač, tudíž nezbylo, než se smířit s faktem, že budu mít v noci neočekávané spolunocležníky.
23. 01. 2016 Ráno nastala akce Veš - mamka prala všechny povlaky a taťka jel do lékárny, ale protože neměli nic na přírodní bázi a mamka už ze školky věděla, že chemické preparáty mají malou účinnost, nechala si mamka koupit tea tree olejem, Alpou a obyčejným olejem a hromadně jsme si celá rodina udělali dvouhodinový zábal hlavy. Něco takového by nepřežil ani voják v protiatomovém krytu, natož malá veš. Ve chvíli, kdy jsme byli všichni takhle vyfešákovaní, přišli Lancovi popřát Terezce k narozeninám. Když odešli, prvně smyla tenhle bordel z hlavy mně, vyfénovala mi vlasy, a zatímco jsem si je měla rozčesat, šla omýt vlasy Terezce. Jenže já si místo česání hrála se všiváčkem a podařilo se mi ho zamotat do vlasů. S mamkou to málem praštilo, když se mi ho snažila vymotat z vlasů. Následující dvě mi hodiny pak vyčesávala pramen po prameni a vybírala hnidy - evidentně ji to ohromně bavilo. A zatímco ona hledala, já si v poklidu seděla na gauči a koukala na pohádky. Po obědě i naši popřáli Terezce k narozeninám, a abych nebyla smutná, dostala jsem knížku, jenže to bych nebyla já, abych nezačala fňukat, že chci dostat taky flaušovou deku s vílama jako Terezka.
25. 01. 2016 Ještě ráno mamka volala Janě, jestli nás i přes náš všivý víkend může pustit do školky, a protože Jana ví, jak mamka bere všechno důkladně, vzala si nás tam bez problémů. Odpoledne se pak konečně rozhodlo, že od pátku do neděle budu moct jít na gymnastické soustředění. Od pondělí do pátku pak pojedeme na hory a víkendu budeme slavit Terezčiny narozeniny. Naši totiž dlouho váhali, jestli nepojedeme na hory už v pátek, takže bych na soustředění nemohla, ale protože měl taťka ještě dodělat nějakou práci, nakonec se odjezd s konečnou platností odsunul na pondělní ráno.
26. 01. 2016 I dnes jsme s Terezkou byly v Kocourovi, hned po školce jsme se naobědvaly v autě, odvezly jsme Terezku na gymnastiku, a zatímco cvičila, my s mamkou skočily do knihovny. Se slzou v očích jsem se rozloučila s koníkama v knížkách a vybrala jsem knížky nové. K tomu ještě vybrala mamka jednu knížku s pokusama, aby to nebylo tak jednotvárné, a stihly jsme to tak akorát do mých dvou hodin gymnastiky.
27. 01. 2016 Večer po gymnastice mamka znovu připravila pačuládu na hlavu a opět jsme všichni absolvovali hromadné odvšivení. Potom následovalo pečlivé vybírání hnid, což u mě mamce trvalo přes dvě a půl hodiny a já šla díky tomu do postele až po půl desáté.
28. 01. 2016 Mamka se zase jednou domluvila s Verčinou mamkou, takže k nám odpoledne přišla Verča na návštěvu, jen jsme (s ohledem na fakt, že jsme všechny tři měly vši) dostaly přísný zákaz lezení do postelí. Když pak Verčina maminka zavelela k odchodu, vůbec se jí domů nechtělo a žadonila, aby mohla přespat u nás, ale bohužel pro nás to neklaplo.
29. 01. 2016 Ráno si mamka přivstala, aby mi připravila oběd na gymnastiku, takže když jsem vstávala já, všude už to vonělo pečeným kuřátkem. Menší zádrhel byl v tom, že jsem se vzbudila s plným nosem, ale protože mě nic jiného netrápilo, na devátou mě mamka přeci jen odvezla na gymnastiku. Když mě v pět vyzvedla a jela se mnou domů, hned jsem si postěžovala, že mi dala moc jídla, a že jsem nedojedla všechny brambůrky. Jinak jsem ale byla úplně nadšená, a jako by mi ten celý den gymnastiky nestačil, začala jsem cvičit i po příjezdu domů.
30. 01. 2016 Když mě mamka přišla před osmou probudit, začala jsem kašlat. Ještě chvíli trvalo, než se to zklidnilo, ale mamka pro jistotu zavolala Kristýnce, jestli mě může na gymnastiku poslat. Nakonec se domluvily, že tam půjdu, budu mít klidovější režim bez běhání a skákání, a kdybych kašlala, mamka by si pro mě dojela. Nakonec jsem zůstala až do pěti, to mamce Kristýnka řekla, že jsem zakašlala asi třikrát, nicméně že na mě evidentně něco leze. To ale mamka doma pochopila taky. Začala jsem totiž chrchlat tak, že rovnou odvolala mou zítřejší účast na soustředění, a to ještě ani zdaleka netušila, co ji čeká v noci.
31. 01. 2016 Jestli si mamka ještě včera myslela, že to je jen nějaká kašlací přeháňka, v noci jsem ji přesvědčila o tom, že tohle žádná brnkačka nebude. Ač jsem před spaním dostala sirup proti kašli, chrchlala jsem průběžně celou noc a o půl šesté jsem se rozkašlala natolik, že byla varianta dát mi znovu sirup proti kašli, abych ještě na chvíli usnula, nebo se mnou vstát. Vzhledem k časné ranní hodině jsem ale dostala sirup a ještě na dvě hodiny si schrupla. Na gymnastiku jsem nemohla, tak jsem si udělala gymnastiku aspoň doma, abych o nic nepřišla. Ostatně taťka po dlouhé době viděl můj provaz a málem mu vypadly oči z důlků, protože už jsem úplně na zemi (to i v placce a v rozštěpu mi na zem moc neschází). Každopádně mamka odvolala školky a kroužky na celý týden. Abych byla v klidu, taťka přinesl domů sádru, hotové formičky a my s Terezkou mu dělaly sádrové odlitky. Chytlo nás to natolik, že jsme mu jich nakonec odlily tolik, že nevěděl, co si s tím počne. Přes den jsem sem tam zakašlala, ale to nejhorší přišlo zase s večerem, když jsem ulehla do postele. Ani sirup proti kašli mi nebyl moc platný, kašel ustal, až když jsem usnula. O půl dvanácté už ke mně mamka běžela s další várkou sirupu a dokonce zvažovala, že by mi dala Fenistil, ale nakonec jsem kašlat přestala.
01. 02. 2016 V noci mě byla mamka ještě zkontrolovat, jak spím, a krom toho, že zjistila, že se mi spí dobře, mi zase musela z pusy vytáhnout palec. No jo - to je tak, když nás jde uložit taťka a nedá mi na ruce ponožky. Od půlnoci jsem vydržela bez kašle až do půl sedmé. To už mamka usoudila, že bude lepší se mnou vstát, protože bych už usnula jen těžko. Opět jsem přes den zakašlala jen občas, a ač mamka zvažovala, že bychom se jely mrknout na jeden nebo dva dny na dědu do Hradce, nakonec jsme zůstaly doma, protože nedokázala odhadnout, jaké to bude mít pokračování, a jestli nakonec nebudeme muset jet k paní doktorce. Přes den to bylo vcelku dobré, ale k večeru se kašel zase zhoršil, a až do usnutí jsem chrchlala jak starej tuberák. Když ale nic jiného, musela mi mamka večer přiznat snahu o ukončení mé cucopalcové mánie, protože jsem si sama došla do skříně pro jedny svoje ponožky, a než mamka přišla číst pohádku, měla jsem je navlečené.
02. 02. 2016 Konečně jsem prospala celou noc až skoro do půl sedmé, kdy jsem se vzbudila zase kašlem. I tak nás ale mamka vzala a sjela s námi pro jistotu k paní doktorce. Závěr byl u obou stejný - viróza. Jen ten můj kašel je prostě ošklivý. Po návratu domů jsme se najedly a my s Terezkou jsme šly ven, zatímco mamka se věnovala žehličce. Ostatně my měly venku novou kámošku, kterou jsme si našly těsně před odjezdem k paní doktorce - tak macatou žížalu, že mamka prohlásila, že už to je poloviční had. Po dvou hodinách venku (a to jsem tam ani moc neběhala a neblbla) jsem kašlala tak, že za mnou mamka chodila se smetáčkem a lopatkou - připravená smést plíce, až je vychrchlám. Bohužel nepomohl ani sirup proti kašli, ani Fenistil, který mamce doporučila paní doktorka. Prostě jsem se prochrchlala až do postele a tam, i když už jsem usnula, jsem pořád kašlala (což mamce přišlo extra divné, protože v předchozích dnech kašel ustal po usnutí). V deset v noci mě vzbudila, a protože mi nemohla dát ani sirup proti kašli, ani mi nemohla dát dýchnout, dala mi aspoň Aerius, polštáře mi narovnala téměř do sedu a otevřela na mě okno úplně dokořán. To překvapivě zabralo do deseti minut a já zase konečně klidně a spokojeně spala.
03. 02. 2016 Ač to večer při usínání vypadalo dost bídně, v noci už jsem se neprobudila a dokonce i ráno jsem spala bez kašle až do půl osmé. Po včerejšku ale mamka dnešek stanovila jako odpočinkový den, takže nám hned po snídani pustila pohádky, aby nás (hlavně teda mě) udržela v klidu. Když už nás pohádky v televizi omrzely, půjčila nám ajpeda, u kterého jsme vydržely až do večera. Jen na chvíli jsem si odskočila k fixám a papíru a namalovala svůj první komiks - obrázek mamky a nás, přičemž mamka měla u pusy bublinu v ní text „Nechcete jít ven? Konečně mám klid na žehlení.“. Až když jsem se měla jít osprchovat a převléct do pyžama, jsem začala trochu blbnout, ale to mamka utnula hned v počátku a světe div se - večer jsem si lehla do postele a skoro jsem ani nezakašlala.
04. 02. 2016 Celá noc byla úplně bez kašle a dokonce ani ráno jsem nijak zvlášť nechrchlala. Mamka se ale radovala předčasně - bohužel jsem za včerejšek naakumulovala hromadu energie, která nutně potřebovala ven. Horko těžko mě mamka klidnila a pokaždé, když jsem začala dělat kraviny, to skončilo kašlem. Jen po příjezdu na chalupu jsem vydržela chvíli v klidu - ale to jen proto, že tam byla děsná kosa a jediné místo, kde se dalo pohodlně být, bylo před hořícím krbem. Pak se ale obývák vytopil a udržet mě v klidu stálo mamku dost úsilí.
05. 02. 2016 Dnes už nebylo tak jednoduché udržet mě v klidu, takže mě mamka nesčetněkrát okřikovala, abych neběhala, neskákala, necvičila a netrénovala. Moc mě ale hlídat nemohla, protože pekla dort na zítřejší oslavu Terezčiných narozenin, takže jsem měla dostatek prostoru na všechno možné. Mimo jiné i na zlobení Terezky, ovšem zcela neprozíravě mi nedošlo, že jsem mamce slíbila, že budu na Terezku děsně hodná, abych mohla taky dostat nějaký dárek a nebylo mi líto, že má dárečky jen Terezka. Mamka po nás chtěla, abychom si šly hrát do pokojíčku a ona mohla v klidu tvarovat figurky na dort, ale čím víc nás vyháněla, tím víc se nám nechtělo odejít a místo odchodu jsme se zabydlely na peci. Původně jsem komentovala veškerou mamčinu práci, ale když jsem viděla, že začíná lehce rudnout, radši jsem zmlkla, vzala si zápisník a začala do něj psát „TEŤ ĎELA DORT DĚLA OLAFA“. Svůj soukromý zápisníček jsem rázem pasovala na bonzblok, ale co mi zbývalo, když jsem to nesměla říkat nahlas, aby to Terezka neslyšela? Odpolední a podvečerní blbnutí si ale vybralo svou daň - před spaním jsem se rozkašlala tak, že měla mamka obavy, že vrhnu sirup proti kašli i s řízkem, a občas jsem si zakašlala i v noci.
06. 02. 2016 Už od rána jsem se těšila, až dnes přijedou teta Monča se strejdou a s dědou Petrem, jenže když přijeli, rychle jsem vystřízlivěla. Děda si po obědě lehnul na gauč a chvíli pařil hry na telefonu. Protože vedle něj seděl Robin a taky pařil, rychle jsem nasála atmosféru, čórnula jsem mamčin telefon, posadila se vedle nich a udělali jsme takový malý herní koutek. Po nějaké době se náš kroužek rozpustil - děda usnul, mně mamka sebrala telefon a Robin se přestěhoval na pec. Mamka ale vytáhla dárky a šli jsme všichni popřát Terezce k narozeninám. Nakonec (ač jsem se v posledních dnech s Terezkou moc nemazala ani s vidinou toho, že když na ni budu hodná, mohla bych taky dostat nějaký dárek) jsem dostala dárek i já - kabelku s Elsou. Náš vysoce kvalitní gauč zapříčinil dědovo prospání celého dne až do jejich odjezdu. Navíc zatloukl, že mamce původně přislíbil, že u nás zůstane do pondělka (což nám mamka pochopitelně řekla) a odjel s tetou a se strejdou ještě večer zpátky do Hradce.
08. 02. 2016 Po týdenním pobytu doma mě mamka zase pustila do Kocoura a já byla celá natěšená na Stellinku.
09. 02. 2016 Když jsem si ráno dočistila zuby a hodlala se odejít, mamka mě zastavila. „Ještě si po sobě omyj to poplivaný umyvadlo, ať to zase nemusím mýt já.“ Když jsem to tak oplachovala vodou, sedla na mě přemýšlivá nálada a po chvíli jsem vykřikla „Fůůůůůj, já nikdy nebudu mít děti, to bych po nich musela všechno uklízet!“. Po návratu z Kocoura jsem se docela rozkašlala, takže byla v ohrožení dnešní gymnastika, ale protože jsem pak už ani necekla, nakonec mě tam mamka odvezla a já jí pak tvrdila, že jsem ani jednou nezakašlala.
11. 02. 2016 Dopoledne jsme odjeli na chalupu, najedli jsme se a akorát po obědě přijel strejda Mirda. Všichni společně jsme vyrazili na procházku, i když se z toho nakonec vyloupla dvouapůlhodinová štreka bez nějakého zdržování a zbytečných přestávek (teda vyjma pauzy na Terčino čůrání, ze kterého se nakonec vylouplo jen prdnutí).
12. 02. 2016 Protože dnes nebylo potřeba vstávat do školky, vstaly jsme obě s Terezkou před sedmou. Protože na dnešek mamka naplánovala oslavu Terčiných narozenin s babičkou a dědou z Rakovníka, hned ráno jsem se ptala po dortu, že ho chci vidět, ale mamka mi řekla, že ho nakonec nepekla. Hodila jsem po ní smutné oko a řekla „To‘s nás ale zklamala.“. Před obědem přijeli děda s babičkou a odpoledne jsme vyrazili na další dlouhou procházku, tentokrát ale bez taťky. Děda s babičkou se divili, že jsme i dnes po tom včerejším výšlapu takhle šlapaly.
13. 02. 2016 Ráno jsme se vzbudily už o půl sedmé, aby měla babička dostatek času si nás užít. Hned jsme se obě nakvartýrovaly k babiččině posteli a nejdřív ji jen šťouchaly do prstu na ruce. Ona ale ani nemrkla, zabralo až to, když se nad ni naklonila Terezka, ťukla ji do nosu a zeptala se „Ještě spíš?“. Pochopitelně, že na nás ten spánek celou dobu jen hrála a doufala, že ještě na chvíli zalezeme do postele. Před obědem jsme šli všichni na chvíli na zahradu přerovnat dřevo a po obědě jsme vyrazili zase do lesa. Tentokrát i s taťkou a šesti buřtama, protože děda s taťkou udělali u potůčku mini ohýnek a opekli jsme si buřty.
14. 02. 2016 Odpoledne děda s babičkou odjeli a my vyrazili do Prahy krátce po nich.
15. 02. 2016 Protože jsme večer zase brzo usnuly, ráno jsme se vzbudily dřív, než nás šla budit mamka. Díky tomu jsme nebyly od rána jak zpomalený film, takže jsme se stihly úplně v pohodě obléct, nasnídat, vzít veškeré léky a mamka nám ještě oběma udělala speciální copánkový účes. Pak jsme odvedly Terezku do školky a se mnou mamka pokračovala k paní doktorce, protože jsem o víkendu začala zase víc kašlat. Závěr byl, že jsem vlastně úplně v pohodě - v krku nic, na průduškách nic, na plicích už vůbec nic, takže kašel patrně způsobuje rýma, tudíž musím hodně smrkat. Protože ale mamka rozhodla, že mě pro jistotu nechá doma, nakonec padlo rozhodnutí o odjezdu za dědou do Hradce. Část cesty jsem prospala, a když jsem se v Hradci probudila, jen ze mě vypadlo „Tý vogo, já fakt usnula. Hustý.“. Děda nás rovnou vyfasoval, a zatímco naši si o dlouhé době střihli romantickou večeři ve dvou, my s dědou pařili Labyrinth a Draky. Na večerní čtení pohádky jsem ho nakonec taky udolala, i když se bránil, seč mohl. Jen to usínání dnes stálo za nic, ještě ve čtvrt na deset mě mamka slyšela, jak si v posteli prozpěvuju.
16. 02. 2016 Ve čtvrt na sedm ráno jsem se vzbudila kašlem, a tentokrát byl úplně děsivý, takže kdyby se mnou mamka včera nebyla u paní doktorky, určitě by chtěla jet okamžitě domů na kontrolu. Takhle zachovala chladnou hlavu a svedla to na suchý panelákový vzduch. Odpoledne jsme šli s mamkou na hřiště a mamka mi dovolila vzít si koloběžku, a já ani jednou nezakašlala. Když jsme se vrátili zpátky, přijela teta Monča se strejdou Petrem, a když odjeli, připravila nám mamka večeři a léky a odešli s taťkou pryč. Pohádku nám přečetl děda, Terka usnula hned a já jen chvíli po dědově odchodu.
17. 02. 2016 Dnes jsem se vzbudila zase před sedmou, takže když mamka chtěla odejít pro koblihy, vzala mě s sebou. Dopoledne jsme všichni hráli Labyrinth, jen Terka hrála ve spolupráci s mamkou a odpoledne jsme se zase spakovali a vyrazili domů.

80. měsíc

18. 02. 2016 Ráno mamka dlouze zvažovala, jestli mě má nebo nemá pustit do školky, nakonec tam volala a paní učitelka Veronika jí řekla, ať mě pošle, že tam bude dětí i tak málo, protože jsou všichni nemocní. I tak mě tam ale pustila jen díky tomu, že jsme tam dnes měli karneval, a kdybych tam chyběla, bylo by mi to líto. Mamka mě vyzvedla hned po obědě, a když pro mě přišla, měla jsem kolem sebe Verunku a Vanesku a učila je provaz a placku. Dvakrát moc úspěšná jsem tedy nebyla, ale zahrát si na chvíli na učitelku se mi moc líbilo. Pak jsme všichni sedli do auta, mamka s Terezkou si vystoupily a šly na logopedii a já s taťkou jsme jeli něco vyzvednout. Mysleli jsme si, že se vrátíme tak akorát, ale nakonec jsme na ně stejně ještě čekali a já se v autě děsně nudila. Pak jsme ještě sjeli do Ikey, a zatímco naši nakupovali, my s Terezkou mohly jít do hracího koutku, když nás naši vyzvedli, ještě jsme si vyškemraly masové koule a zákusek. Doma už na nás čekala babička z Hódyně, ale jen nás osprchovala a zase odešla pryč.
19. 02. 2016 Jaké překvapení bylo, když jsem ráno objevila v pokojíčku v posteli babičku! A jak jsem byla ráda, že mamka rozhodla, že mě pro jistotu nechá doma, abych před soustředěním zbytečně ve školce něco nechytla, a tak měla babičku celé dopoledne jen pro sebe! S babičkou jsme odvedly Terezku do školky, pak jsme se vrátily domů a skoro celé dopoledne jsme hrály Labyrinth a Draky.
20. 02. 2016 Tomu nejde říct jinak, než klasika - jakmile přišel víkend, vzbudily jsme se s Terezkou před sedmou a okamžitě jsme byly v plné polní. Jen mamka měla co dělat, aby mi všechno stihla připravit na soustředění. Kristýnku hned po příchodu upozornila, že jsem pokašlávala, a že kdybych kašlala moc, hned si pro mě přijede. Když mě pak v pět vyzvedávala, Kristýnka jí řekla, že jsem celou dobu nekašlala, až v šatně na konci gymnastiky + jsem jednou (ovšem řádně tuberácky) zakašlala při pohádce. Domů jsem dostala závodní dres a povel jít za tři týdny na závody. Mamka si ho brala dost v rozpacích, protože když jsem s gymnastikou začínala, taťka rezolutně řekl, že sport ano, ale nic v závodní rovině. Když jsem si ho ale oblékla, i taťka musel uznat, že mi moc sluší a taťka překvapivě řekl, že ho to vlastně vůbec nepřekvapuje, protože jsem udělala za poslední půlrok velký pokrok, čímž mi vlastně celé závody posvětil. Večeři jsme si dnes daly s Terezkou dřív s tím, že po šesté přijde Hanka s Míšou a my s Terezkou bychom si s nimi mohly zahrát Labyrinth, ale já překvapivě řekla, že chci radši koukat na pohádky (obzvášť když vždycky kňourám, proč Svoboďáci chodí až večer, a že chci mít taky hrát taky).
21. 02. 2016 I dnes, v neděli, jsme se samy od sebe vzbudily se těsně po sedmé, takže jsem měla opět dostatek času na všechno. Tentokrát jsme ale stihly jet o jednu tramvaj dřív a těch deset minut zapříčinilo, že jsme poprvé (a asi taky naposledy) přišly s mamkou na gymnastiku jako první. Odpoledne jsme měly na závěr soustředění zase krátké vystoupení, ale protože z naší skupiny jsme byly na soustředění jen čtyři a trénovaly jsme sestavu Stromy, já se musela naučit sestavu stromů (normálně dělám lidi, ale na soustředění jsme byly 3, které na trénincích děláme lidi a jen jedna, která dělá stromy), takže jsem hodně koukala, co dělá Ela, ale nakonec jsem to zvládla super. Kristýna pak mamce říkala, že se občas snažím tak, že bych si snad klidně ty nohy i zlámala, abych to zvládla.
22. 02. 2016 Dneska byla v Kocourovi i Stellinka, a když pro mě mamka přijela, Stellinka ještě čekala na svoji mamku, tak jsme si tam ještě spokojeně hrály. Jakmile jsem ale viděla mamku, bylo mi jasné, že se budu muset obléct a jet, tak jsem vypustila smutné „Ach joooo.“. Naštěstí měla mamka pochopení a nespěchala, tak jsme počkaly až do příjezdu Stellinčiny maminky. Doma jsem překvapivě dostala ajpeda na hraní, aby měla klid Terezka, která dostala před polednem horečky a celý den jen ležela a pospávala.
23. 02. 2016 Dnes jsem jela do Kocoura sama, protože s Terezkou měla dnes mamka úplně jiné plány - návštěvu paní doktorky. Ze školky mě mamka odvezla domů, naobědvala jsem se a pak jsem si dala dvě hodiny gymnastiky. Tentokrát ale mamka trochu nestíhala, takže když přišla, už jsem stála na schodech a skoro brečela, protože tam všechny maminky byly, jen ta moje ne. Začala jsem si stěžovat na bolest hlavy a brečet, a když jí mamka poradila, ať se napije, zjistila, že zapomněla pití v sále. Doběhla si pro něj, a když vycházela ze sálu, řekla mamce, že ji ještě volá Kristýnka. Ta jí řekla, že má u mě podezření na skoliózu - že si všimla, že při placce a mostu nejdu rovně, ale na stranu. Protože jsem stála u nich, Kristýnka mi řekla, ať udělám most, pak ještě jednou, pak ještě placku, a když jsme odcházely do šatny, už jsem začala brečet, že mě ta hlava bolí moc. Než jsme došly na tramvajovou zastávku, začala jsem si stěžovat, že mi je zima, a dokonce jsem odmítla i koupi donutu v Albertu. Mamka se svlékla do mikiny a dala mi svou vlastní bundu, protože už jí v tu chvíli začalo docházet, že jsem to od Terezky chytla. Když jsem v tramvaji během pěti minut jízdy usnula, mamka poznala, že je zle. Po příjezdu domů jsem se jen svalila na gauč a začala jsem znovu usínat. Mamka mi honem strčila do podpaží teploměr a za pět minut bylo jasno - 38°C. Rovnou mi dala sirup na horečku, ale po tom se mi zvedl kufr natolik, že mi urychleně letěla pro kbelík. Naštěstí nebyl potřeba, já do pěti minut usnula a pak už mě taťka jen přenesl do postele. O půl desáté jsem se vzbudila a volala na mamku, že mě bolí bříško, tak mi pomohla z postele a sešla se mnou dolů do obýváku. Zatímco jsem tam ležela, šla se osprchovat, aby pak šla do pokojíčku se mnou, protože se rozhodla, že bude radši spát se mnou na gauči. Než se osprchovala, vyklopila jsem celý oběd (vlastně mé dnešní poslední jídlo). V deset mi naměřila 38,5°C, ale protože jí bylo jasné, že kdyby mi dala zase sirup, znovu bych hodila kachnu, k mé nelibosti vytáhla z lékárny čípky. Už jsem usínala, když se mi zase zvednul žaludek a znovu jsem zvracela.
24. 02. 2016 Skoro celou noc mamka nespala, protože jsem se různě mlela, mluvila a kňourala ze spaní, hekala a občas se i vzbudila. O půl třetí mi znovu změřila teplotu a naměřila 38°C. Po čtvrté už jsem se začala budit podstatně častěji a stěžovala si na bolest bříška. Mamce se to podařilo několikrát zahnat, když mě hned začala ovívat polštářem, ale naposledy už to ovlivnit nemohla. Usnula jsem, pak jsem otevřela oči a jen stihla říct „Budu blinkat.“. Mamka evidentně dobře věděla, proč nechala ten kbelík hned u gauče. Ač si myslela, že se mi uleví, opak byl pravdou - za hodinu mi naměřila 38,6°C. Protože jsem ale v průběhu měření usnula a nevzbudilo mě vytahování teploměru, nechala mě spát. Další čípek jsem tak dostala až v devět, kdy jsem měla pořád stejnou teplotu. V poledne to kleslo o tři desetiny, ale před druhou už jsem měl zase 38,6°C. Protože jsem ale pořád jen spala, mamka mě nechtěla budit kvůli čípku a usoudila, že spánek mi jedině prospěje, čípek jsem dostala až ve tři. Taťka měl mezitím aspoň čas dojít pro Nurofen, aby mohla mamka střídat Panadol s Nurofenem a ten zázračně zabral. V sedm jsem měla krásných 37,4°C. Naši se tím nechali ukolébat a předpokládali, že to je konec virózy. Když mě ale mamka v jedenáct přišla zkontrolovat, zdálo se jí, že dost hřeju, tak mi pro jistotu změřila teplotu a nestačila se divit - 38,9°C. Rovnou jsem vyfasovala další čípek.
25. 02. 2016 Tentokrát Nurofen tak zázračně nezabral - ve tři ráno jsem měla 38,4°C a v šest 38,6°C. V noci už jsem ale spala podstatně klidněji, takže mamka, která se mnou spala zase v pokojíčku na gauči, aby byla pořád u mě, se vyspala o chlup líp. Vzbudila jsem se před sedmou a mamku potěšilo, že jsem hned chtěla vstávat, protože jsem měla děsný hlad. Vyžádala jsem si tvaroháček, ale snědla jsem sotva pár lžiček a zase se mi udělalo špatně od žaludku. Mamka mi zase naměřila horečku, tak mi dala čípek a posichrovala to ledem na třísla a studenými mokrými kapesníky na nohy a čelo. Teplota začala klesat a v jedenáct jsem měla už jen 37, přesto se mnou v poledne mamka jela k paní doktorce. Když došlo na CRP, ani jsem nebrekla, protože jsem si moc dobře pamatovala, jak mamka v pondělí chválila Terezku, že při neočekávaném CRP ani necekla. Paní doktorka zkonstatovala, že to je jen viróza. Doma mi mamka nabídla polívku, ale nechutnala mi, tak jsem se odsunula na gauč a zase usnula. Protože bylo jasné, že budeme obě marodit, sbalili naši kufry a odjeli jsme na chalupu, já většinu cesty prospala. Na chalupě jsem pak začala brečet, že mě bolí strašně žaludek, ale ne na blinkání, tak mi mamka řekla, že to asi bude z hladu a donutila mě sníst půlku rohlíku pod příslibem bonbonků hroznového cukru. Hned po té první půlce se mi udělalo podstatně líp, tak jsem pak snědla ještě tu druhou. Vypadala jsem ale podstatně líp, takže byla mamka večer překvapená, když mi teplota vylítla zase přes 38°C, takže jsem na noc ještě vyfasovala čípek. A protože mamku zjevně semlely ty dva dny spaní v mé bezprostřední blízkosti, večer nám četl taťka, protože do horeček spadla i ona.
26. 02. 2016 Ráno jsem měla zase teplotu a taťka nám zprovoznil televizi v pokojíčku, protože tam bylo chladněji než v přetopeném obýváku, takže se nám tam lépe dýchalo. Navíc jsme ležely přikryté v posteli, což bylo velké pozitivum. Celý den jsme ležely u televize v posteli, jen odpoledne jsem přišla dolů, abych mamku informovala, že Terezka usnula, a když ji mamka přišla za půl hodiny zkontrolovat, už jsme spaly obě. Večer nám musel číst zase taťka, protože mamka jela pořád v horečkách.
27. 02. 2016 Ráno jsme se s Terezkou vzbudily po půl osmé a obě jsme byly bez teplot. Aby to nevypadalo, že už jsem úplně zdravá, pro jistotu jsem začala kašlat. Ani to ale nebylo potřeba, mamka si vzala k srdci upozornění paní doktorky, že máme být do středy v klidu a po snídani nám v pokojíčku zase pustila televizi. Já u ní vydržela až do večera s pár přestávkami - na oběd, na svačinu, na večeři (která vlastně vůbec neproběhla) a na pití. Odpoledne jsem pak kus pohádek prospala, což už mamce začalo být dost podezřelé, přeci jenom jsem vždycky vydržela ležet u pohádek jen jeden, maximálně dva dny, a jakmile se mi udělalo líp, začala jsem pobíhat po bytě. A takhle každý den usnout? Taky nevídané. A ač jsem usnula až později odpoledne a vzbudila se kolem páté, ve třičtvrtě na osm jsem sešla do obýváku na večeři, ale než jsem se začala převlékat, zase jsem usnula. Mamka mi jen změřila teplotu - k večeru opět zvýšenou na 37,5°C, pomohla mi převléct se do pyžama, a protože jsem si stěžovala na velkou únavu, jen jsem si vyčistila zuby a šla zpátky do postele. Unavená jsem byla dost, ale bývala bych si klidně strčila i špejle do očí, jen abych neusnula u čtení. To Terezka si s tím hlavu nelámala a uprostřed Krysáků to zalomila.
28. 02. 2016 Nad ránem jsem se vzbudila bolestí bříška, tak mi taťka pro můj klid donesl k posteli kbelík, ale ujistil mě, že jsem spíš trochu nadmutá ze včerejšího květákového oběda. Asi měl pravdu, protože aniž bych hodila, znovu jsem usnula, a i když jsem včera spala odpoledne a večer jsem usnula i bez večeře, když Terezka o půl osmé vstávala, spala jsem tak tvrdě, že to probudilo mamku, ale se mnou to ani nehlo. I když jsem večer nejedla, ke snídani jsem si dala jen pár čokokoulí. A přestože měla včera večer Terezka ajpeda a já to viděla, vůbec jsem si o něj mamce po snídani neřekla, sebrala jsem se a odešla se do pokojíčku dívat na televizi. Mamka na mě ale myslela a za chvíli i ho donesla. Po chvíli sezení a hraní jsem si zase začala stěžovat na únavu a šla si i s ajpedem lehnout na gauč a mamka mi pro velký úspěch opět naměřila 37,5°C. U ajpeda jsem vydržela až do jedné, jenže to už jsme se o něj s Terezkou hádaly jak harpie, takže nám ho mamka sebrala a my se po obědě odstěhovaly zpátky do pokojíčku. Tam jsem opět proležela a prospala zbytek dne a dospala jsem se až do večerních 38,4°C a dalšího čípku. Tentokrát pro to ale mamka našla pochopení - po včerejšku, kdy jí bylo celkem dobře, dnes opětovně odpadla s horečkou taky a prospala půlku odpoledne. Veškeré pochopení ale zmizelo před půlnocí, kdy jsem dostala takový záchvat kašle, že si myslela, že s každým dalším zakašláním už musí určitě odejít i moje plíce.
29. 02. 2016 Protože se můj stav nelepšil, naši se rozhodli pro ranní odjezd k paní doktorce. Ke snídani mi prozíravě nedali mléko ani nic mléčného, ale já si stejně v autě stěžovala na bolest bříška, takže jel vedle mě jako spolujezdec blicí kbelík. Paní doktorka mě poslechla, řekla, že na mně pořád není žádný závratný nález, dokonce i CRP z krve kleslo, ale nakonec jsem vyfasovala antibiotika, protože už se paní doktorka bála, že tohle by mohlo spadnout na plíce. Pak paní doktorka prohlídla Terezku, té dala antibiotické kapičky do nosu, a když viděla, jak vypadá mamka, rovnou prohlídla i ji. A ač jsem ještě v čekárně vypadala jak přešlá mrazem, v ordinaci jsem po vyšetření rázem ožila a začala hýřit úsměvama, takže paní doktorka asi jen těžko věřila mamčinu popisu, jak jsem byla celý týden apatická, jen ležela a spala. Cestou na chalupu jsem ale zase usnula a doma to probíhalo jako obvykle - leh u televize v pokojíčku, proložený pospáváním. Jediné, co jsem za dnešek jakž takž kloudně snědla, byla svíčková k obědu (a k večeři ten zbytek), jinak mě do veškerého jídla naši museli nutit. Ač mamka předpokládala, že první dvě dávky antibiotik by mohly už v noci účinkovat, spletla se. V noci jsem kašlala snad ještě víc, než včera.
01. 03. 2016 Dnes si mamka konečně oddechla, protože jsem se už od rána začala chovat jako obvykle - dělala jsem šaškárny, ptákoviny, začala dělat cviky z gymnastiky a měla chuť hrát hry. I tak se mě ale snažila udržet v klidu, takže nám i dnes pustila pohádky v pokojíčku. Navíc další dvě dávky antibiotik napomohly naprosto klidné noci bez kašle, takže se všechno začalo v dobré obracet.
03. 03. 2016 Odpoledne jsme odjeli domů, aby s námi hned ráno mohli naši vyrazit k paní doktorce na kontrolu.
04. 03. 2016 Ráno jsme se s Terezkou v rychlosti nasnídaly a vyrazili jsme k paní doktorce. Hned jak mě viděla, usoudila, že je mi o poznání líp než posledně, kdy jsem byla úplně bez nálady a ještě k tomu schvácená horečkou. Usoudila ale, že bude nejlepší ještě dalších 5 dnů pokračovat v léčbě antibiotiky. Když naši řekli, že zase pojedeme na chalupu, začala jsem brblat, ale spíš jen ze zvyku, než proto, že bych tam fakt nechtěla. Koneckonců - v Praze v pokojíčku televizi nemáme… Ještě jsme se stavili na nákup, a protože jsem v Mateřídoušce přišla na chuť osmisměrkám, mamka mi koupila celý sešit. Cestou jsem si začala prozpěvovat nový popěvěk a auto se rázem začalo oklepávat v základech. „Či a či a či, či, či, jsou to hovna klučičí.“ A protože nás začal trochu trápit hlad, v Říčanech jsme se zastavili pro pizzu. Kdyby naši tušili, jaké bude pokračování, asi by s obědem vydrželi až na chalupu. Pořád jsme seděli v autě, zaparkovaném naproti pizzerii, já snědla první tři sousta pizzy, když vtom jsem se rozkašlala a řekla, že mi je na blinkání. Taťka jen stihnul vylézt, otevřít moje dveře, odpoutat mě, a sotva jsme oběhli auto, už jsem hodila kachnu jak malovanou. Pán v autě za námi zřejmě začal dost vážně zvažovat, jestli si tu pizzu má kupovat.
07. 03. 2016 Před obědem přijeli děda s prababičkou a hned ve dveřích se babička ptala „Tak co, holčičky, už jste zdravý?“. Na to jsem měla rychlou a upřímnou odpověď. „Jooo, už skoro jo, ale pořád ještě musíme smrdět doma.“
08. 03. 2016 Ráno jsme se s Terezkou tak moc nemohly dočkat babičky, že jsme se vzbudily po půl sedmé. Když se konečně vzbudila a sešly jsme dolů, mamka už byla v obýváku, za chvíli vstal i taťka a o půl deváté jsem dědově probuzení napomohla já. Hned po ránu jsem vytáhla křížovky, a když se konečně všichni najedli, vrhli jsme se na Labyrinth. Je zajímavé, jak ta hra chytla úplně všechny.
09. 03. 2016 Ani dnes si babička moc nepospala - před třičtvrtě na sedm jsme ji zase probudily. Tentokrát si ale díky Terezce a jejímu řevu moc nepospali ani ostatní. A co nezvládla Terezka, o to jsem se postarala jáv - po třičtvrtě na osm jsem vlítla k dědovi do pokoje, ať už taky vstává.
10. 03. 2016 Ráno se nám s babičkou podařilo vytratit z pokojíčku, aniž bychom probudily Terezku, ale mamka má uši všude, takže do minuty už byla v obýváku. Já si ale chtěla užít babičky, tak jsem na mamku otráveně koukla a řekla „Běž si ještě lehnout a spát.“. Nešla, ale dvakrát moc si nás nevšímala, takže mi tam vlastně až tak moc nepřekážela. V rychlosti jsem se nasnídala a zase jsem vytáhla Labyrinth. Tentokrát jsme hrály s babičkou jen ve dvou, ale hádaly jsme se, jako bych hrála s Terezkou. Babička měla pořád pocit, že jsem hrála dvakrát, že jsem ji přeskočila, že jsem odebrala hrací kartu, a já se pochopitelně bránila a pořád jí vysvětlovala, že já odehrála jen jednou, kartu jsem nechala na místě, případně jsem po ní ještě neodehrála…
11. 03. 2016 Ještě před obědem odjeli děda s babičkou domů a my vyrazili do Prahy - zítra byl totiž můj velký den, měla jsem jít na své první závody v gymnastice, a protože už jsem byla úplně OK a antibiotika jsem dobrala předevčírem, naši mi je povolili a já už se nemohla dočkat.
12. 03. 2016 Ráno jsem se v klidu nasnídala, mamka mi sbalila věci a i s Terezkou jsme vyrazily na Anděl. V šatně jsme měly být v deset a o čtvrt hodiny později už jsme se měly rozcvičovat, jenže my dorazily chvíli po desáté a než jsem se převklékla, už začalo rozcvičování. A vzhledem k tomu, že jsem byla tři týdny doma a vůbec jsem necvičila, mamka usoudila, že rozcvičku bych fakt měla absolvovat, tak mi narychlo učesala culík a já vyrazila do sálu. Tam ale měla většina holčiček úhledné drdůlky, tak mi mamka jeden taky chtěla narychlo vyrobit, ale protože to neumí, můj drdol po pár krocích vypadal víc jako banán. Tehdy jí došlo, že rozpustit ho a udělat mi jen copánek bude to nejlepší, co může udělat. Ostatně dle Kristýnina výrazu byla i ona téhož názoru. Odcvičila jsem nejlíp, jak jsem mohla a mamka si svým zcela neobjektivním okem myslela, že bych mohla být mezi prvními, jenže já nakonec skončila devátá ze dvanácti. Dostala jsem dokonce i medaili, a bylo mi úplně jedno, že má obyčejnou stuhu a ne tricoloru, a že medaile je keramická a ne kovová. Prostě jsem dostala medaili, tak jsem měla pocit, že jsem vyhrála.
13. 03. 2016 Po obědě nás s Terezkou vytáhnul taťka na výlet do Prokopáče, a mamku jsme nechali doma v klidu žehlit a uklízet. Když jsme se vrátili, namalovala jsem jí obrázek, co jsme dělali, aby jí nebylo líto, že s ními nebyla. Samozřejmě jsme tam všechno prošli, s Terezkou jsme válely sudy z kopce a taky poseděly na vyhlídce (když mamka viděla fotku, jak sedíme úplně na kraji vyhlídky, tak málem omdlela).
14. 03. 2016 Ráno jsme překvapivě vstaly o půl sedmé. Pochopitelně jen proto, že jsme dnes jely do Kocoura, takže jsme klidně mohly spát až do osmi. Tentokrát se ale mamka domluvila se Stellinčinou maminkou, takže ji rovnou z Kocoura odvezla k nám domů, kde jsme si hrály až do půl čtvrté. To musela Stella odjet, protože jela s maminkou pro ségru na kroužek a já musela vyrazit na svou první Školu hrou.
15. 03. 2016 Ráno jsme se s Terezkou vzbudily se ve třičtvrtě na sedm, takže příprava do Kocoura byla naprosto v pohodě. Když pak byla Terezka na gymnastice, mamka mi koupila čokoládovou koblihu, a když jsme hodinu čekali na Andělu na mou gymnastiku, mamka s námi zašla do cukrárny, ovšem u mě už se to odbylo jen loupákem, protože mamka usoudila, že po koblize ještě zákusek už by bylo fakt docela dost. Po gymnastice řekla Kristýnka mamce, že na závodech jsem měla být správně šestá na závodech, že bylo udělané počítání bodů ne z prostředních dvou známek, ale z posledních tří a jedna z rozhodčích evidentně nadhodnocovala známky stodůleckých holek. Sice mi to k ničemu nebylo, ale pocit, že jsem byla o pár míst dál od konce, byl docela fajn. Doma už jsem se jen osprchovala, najedla a zaplula do postele.

moje váhové přírůstky po měsíci
(porodní váha 2 600 g, váha při propuštění z nemocnice 2 480 g, váha v sedmi letech 20 kg)

měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
srpen 18,2 kg +0,2 kg +15,6 kg únor 19,2 kg +0,2 kg +16,6 kg
září 18,4 kg +0,2 kg +15,8 kg březen 19,3 kg +0,1 kg +16,7 kg
říjen 18,8 kg +0,4 kg +16,2 kg duben 19,6 kg +0,3 kg +17,0 kg
listopad 18,7 kg -0,1 kg +16,1 kg květen 19,7 kg +0,1 kg +17,1 kg
prosinec 18,8 kg +0,1 kg +16,2 kg červen 19,8 kg +0,1 kg +17,2 kg
leden 19,0 kg +0,2 kg +16,4 kg červenec 20,0 kg +0,2 kg +17,4 kg