Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

prďolčiny pokroky - druhý rok

13. měsíc (takže je mi rok)

Den: Řídím se heslem „spánek je pro sraby“ a přes den spím minimálně.
Ruce: Začínám ukazovat prstíkem - hlavně obrázky na kartičkách při Play Wisely.
Slova: Opakuju bába, děda, máma a táta. Říkám houpy, houpy, když se houpu, a taky říkám ham.
Hrátky: Jakmile hraje hudba, okamžitě se začnu pohupovat v kolenou a různě tancuju. Velké oblibě se těší ovladače od televize, notebook a mamčin telefon.

13,5. měsíc

Pusa: Prořízla se mi pravá dvojka dole. Piju z dětské lahvičky (se savičkou), ale když mi mamka přidrží klasický hrneček, napiju se i z něj.
Hrátky: Vhazuju tvary do správných otvorů, ale potřebuju k tomu mamčinu nápovědu. Taky dělám s oblibou tuli, tuli - na tulící osobu si položím hlavu.

14. měsíc (takže je mi rok a měsíc)

Pusa: Prořízla se mi pravá dvojka dole. Říkám „bu, bu, bu, ba!“ (bu, bu, bu, baf), ale schovávání a bafání nechávám na ostatních.
Ruce: Když se mi chce, na požádání ukážu, kde je světlo (blik, blik), pejsek a sem tam ukážu, kde je máma, táta nebo Lucinka.
Nohy: V prostoru chodím jen za pomoci kočárku pro panenky, případně s pomocí chodítka, jinak nohy odmítám používat. Zato schody mě teď baví moc - nahoru vylezu během pár desítek vteřin, ale dolů mi to prostě nejde.
Jídlo: Díky mamčině nemoci a vysokým horečkám nedostávám mamkou uvařené jídlo, ale kupované skleničkové a překvapivě mi moc chutná.
Den: Vstávám po šesté a většinou po obědě si tak na hodinku schrupnu.
Noc: Ve čtvrt na sedm se koupu, o půl sedmé večeřím a nejpozději v sedm, ale většinou už kolem třičtvrtě na sedm, jsem v posteli. Ke spokojenému usnutí mi stačí, když mě mamka chvilku drží v náručí, já si o ni opřu hlavu, ruce dám podél těla a to je pro mamku jasná instrukce, že mě může uložit.
Hrátky: Snažím se strkat zásuvky do zdířek. Tulení jsem ještě poupravila - buď si jen o někoho opřu hlavu, nebo ho ještě k tomu pevně chytím kolem krku. Taky dělám „malá“, teda spíš se o to snažím, ve skutečnosti ale spíš bouchnu nebo zatahám. Ovšem „plác, plác“ mi jde na jedničku. Když dostanu do ruky Perlan nebo kapesníček, na požádání si otřu pusu a nos.

14,5. měsíc

Nohy: Stále nechodím, ale už se občas pouštím do prostoru a dokonce se mi povedlo ujít bez opory a pomoci tři metry. Veškeré pokusy našich o mé rozchození úspěšně bojkotuju, a když už se rozejdu, pak jen proto, že mám v ruce něco velkého a těžkého, co nedokážu přenést v zubech. Ohromně ráda lezu na židli a ze židle na stůl. Dokážu vylézt na gauč a pozadu z něj slézt.
Jídlo: Ke snídani zase po delší době dostávám flašku mlíka a ovoce dostávám až během dne.
Den: Ranní budíček jsem posunula na šestou nebo něco málo po šesté.

15. měsíc (takže je mi rok a 2 měsíce)

Pohyb: Konečně chodím! A pro dokázání své osobitosti jsem si pro své rozchození vybrala speciální den - apríl. Když už se někam rozejdu, naprosto ignoruju volání našich a jdu prostě tam, kam chci já. A když začnou vyhrožovat, že odejdou, ještě jim zamávám.
Jídlo: Banán konečně nepotřebuju mačkat, ale zvládám z něj ukusovat. Stále dostávám skleničkové obědy, díky kterým už jsem jedla i telecí, jehněčí a vepřové maso.
Slova: Říkám „bu, bu, bu, bu, ba!“ (takže bafám), „ba, ba“ (baf, baf - pejsek), „hami“ (při jídle a ve chvíli, kdy vidím něco zajímavého k snědku, případně mám hlad), ale nejčastěji říkám „mami“ a „babi“.

15,5. měsíc

Slova: Říkám „kuk“.

16. měsíc (takže je mi rok a čtvrt)

Pusa: Začala se mi klubat stolička vlevo dole, venku už jsou dvě špičky.
Ruce: Nudlíky si odsávám úplně sama. Jakékoli a číkoli oblečení najdu, se na sebe snažím obléct a překvapivě se většinou trefím správně - kalhotky, punčochy a ponožky na nohy, trička a mikiny přes hlavu. Taky se snažím obouvat si sama boty, ať už svoje nebo cizí.
Jídlo: Po období Pribináčků jsem jak ujetá na Olmíky, které do sebe několikrát denně láduje Lucinka, jen mě mamka kupuje tvarohové a Lucince jogurtové. Když mi mamka oloupe slupku z dílku mandarinky, dokážu ji sníst, ale s tou slupičkou mi to moc nechutná.
Den: Ráno se budím řádově mezi pátou a půl šestou. Po odpoledním spánku máme s mamkou malý rituál, mamka mě vyndá z postýlky, ale ještě si se mnou na chvíli lehne, položí mě na sebe, muchlujeme se a já se postupně probírám.
Noc: Do postele mě mamka ukládá mezi půl sedmou a sedmou a v drtivé většině případu spím celou noc vkuse.
Pohyb: Chůzi už mám celkem zmáknutou a padám jen výjimečně (většinou jen když tomu napomůže Lucinka, nebo se smeknu, protože nemám bačkory) a piluju útěky, ty pak využívám při zvláštních příležitostech, jako je vypuštění z nákupního vozíku na zem, případně procházka venku.
Slova: Můj nový výraz je „bubi“ - bublina z bublifuku a „aaaaačí“ - hačí.

16,5. měsíc

Pusa: Levá dolní stolička už je venku celá a na světlo Boží se prodrala první špička té pravé. Začínám mít snahy opakovat slova po našich.
Pohyb: Při oblékání i svlékání pomáhám, co to jde, kalhoty zvládám oblékat i ve stoje (pochopitelně mi je obléká mamka a já se jí musím přidržovat), a když někde najdu nějaký kus oblečení, snažím se ho na sebe navléct. Taky ráda tancuju a couvám a konečně jsem přišla na to, jak se jezdí na motorce. Zatím to není žádná jízda závodníka, ale už chápu princip odrážení a hned zkraje jsem se naučila, jak se na takové motorce couvá.
Hrátky: Jsem čím dál průbojnější a od Lucinky už si nenechám jen tak něco líbit. Když dělá, co nemá, hlasitě se ozvu a o hračky už se s ní přetahuju (a občas se snažím něco vytěžit z postu menšího a slabšího). Baví mě honit se s Lucinkou, schovávat se a bafat, taky jsem už docela přišla na chuť houpačce, ráda se nechávám Lucinkou vozit v Tatře a na oplátku ji vozím v kočárku pro panenky.

17. měsíc (takže je mi rok a 4 měsíce)

Slova: Říkám „kukiii“ (koukej), a když něco nechci, řeknu „ne“ a zakroutím hlavou.

17,5. měsíc

Pusa: Vlevo nahoře se prořízla další stolička. Pravá dolní stolička už je prořízlá celá, vlevo nahoře se stihla proříznout další a vpravo nahoře se proklubala taky jedna stoličková špička. Není divu, že těchhle 14 dnů pro mě bylo dost náročných, ale zase snad teď budu mít nějakou dobu klid, než se začnou prořezávat špičáky a zadní stoličky.
Vlasy: Vlasy mi podstatně povyrostly, takže došlo k prvnímu zástřihu ofiny a vlásky se mi u konečků začínají kroutit stejně jako Lucince.
Jídlo: Když to jde nebo mamka udělá sólo úpravu pro mě, jím totéž, co naši a po polévkách, zejména pak po vývarech, se můžu utlouct. Když mají k obědu něco, co bych ještě jíst neměla, dostanu skleničku.
Slova: Naučila jsem se, jak dělá beránek (taky aby ne, když nám na chalupě běhají hned tři živé kousky), problém ale je, že „beeeee“ říkám i na všechna ostatní zvířátka.

18. měsíc (takže je mi rok a 5 měsíců)

Slova: Když vidím sýr (ať už v obchodě nebo ho mamka vytahuje z lednice), říkám beby, to jako Baby Bel. Pak říkám kokoko (čokokoule), hop, a když mi mamka nabízí třeba banán, prozpěvuju si oblíbené „ooooo banana“, které mamka s Luckou pořád zpívají. Stejně zpívám svou variaci jejich „čokokoule, čokokoule, čokokoule“, k dobru je mi to, že to podle melodie mamka vždycky pozná. Ze zvířat už umím taky oslíka, ten dělá v mém podání „A-I“. Mým druhým nejoblíbenějším slovem po slovu „ham“ stalo „dudu“ (můj milovaný Pan Dudu), které neříkám, ale láskyplně zpívám.
Nemoci: Velká reakce na očkování Priorixem Tetra v podobě bulek na týlu hlavy a rudé vyrážky na celé horní polovině těla (vypadala jsem jak opařená, ale Paňdoktorka tomu řekla erytrodermie), která se postupně posouvala i na nohy a ruce, nás nakonec zavedla do Motola, kde mi okamžitě píchli Imunoglobulin, který by měl kultury z vakcíny zcela zničit.

18,5. měsíc

Vlasy: Když mě mamka češe, dělám totéž, co Lucinka - chytám se za hlavu a řvu „au, au“.
Jídlo: Ke snídani dostávám pořád přes dvě deci mlíčka z flašky, a když pak vstává a snídá Lucinka a jí své čokokoule s mlíkem, mamka mi dává alternativu pro mě - kornflejky s trochou plnotučného mléka. To sem tam dostanu i v jídle, třeba v kaši. Občas se mi taky podaří z mamky vydolovat trochu jejího müsli. Někdy si pak dám ještě malou svačinku v podobě ovoce (nejvíc mi chutnají banány a meloun, v posledních dnech jsem si zamilovala i žlutý meloun, občas sním nastrouhané jablko a na milost jsem ochotna vzít i pár jiných druhů ovoce, ale třeba jahody zcela odmítám a pro jistotu plivu všechno, co je rozmixované a červené a mohla by v tom jahoda být). K obědu jím většinou totéž, co naši, jen pokud mamka uvaří něco víc kořeněného nebo pro mě nevhodného, dostanu skleničku. Rozhodně jsem ale polévková, po vývarech se můžu doslova utlouct, a i když si mamka nalije plný talíř, že se z něj najíme obě, jsem schopna se o něj postarat úplně sama. Odpoledne svačím ovocné jogurty a někdy si dám i něco navíc - chleba, rohlík, buchtu… Večer dostávám kaši z flašky.
Slova: Začínám spojovat slova, nejčastěji říkám „jaj ham“ (chci napít čaje), „ham tady“ (nechci jíst nabízené jídlo, chci tohleto) nebo „na mami“ (to když něco mamce podávám).

Shrnutí v roce a půl: Zcela suverénně chodím a bez problému i běhám. Za poslední čtvrtrok jsem snad kočárek ani neviděla, všechno zvládám po svých (případně v autosedačce). Když je venku teplo, mamka mě nechá běhat nahatou a připraví mi nočník, ten ale statečně ignoruju a čůrám tam, kde to na mě právě přijde. Jím stále za asistence mamky - lžičkou mi to moc nejde, většinou ji do pusy dávám obráceně, obsahem dolů, takže co se udrží na lžičce, doputuje na místo určení, co ne, skončí jinde. Ale když mi nakrájí třeba chleba na rybičky, jsem schopná si do pusy narvat většinu nakrájených kousků, a pokud mi dá celou půlku chleba, sním z ní vršek (tedy sýr nebo šunku) a zbytek odhodím na zem. Jediné, co jím sama, jsou třeba kukuřičné tyčinky nebo tyčinky sýra, kousek buchty nebo třeba kus ovoce. Taky jsem se konečně dočkala a v drtivé většině případů jím totéž, co všichni okolo. Na spaní pořád dostávám Pana Dudu (i když nebýt Lucky a cucání palce, které se mamka bojí, že bych okoukala, už by mi ho sebrala), občas, když ho někde vidím, se ho snažím získat, ale během dne mi ho mamka nedává. Prozatím se mi prořízlo 12 zubů - všech 8 řezáků a první čtyři stoličky.
Se svlékáním a oblékáním se snažím pomáhat, zvládnu si sama svléct třeba pyžamo, ponožky, kalhoty nebo rozepnutý spací pytel. Ovšem s vyměňováním plínky dělám takové scény, že mě leckdy takřka není možné přebalit. Dovedu si navléct bačkory. Jednoduché tvary vhodím do správné dírky a postavím na sebe dvě až tři kostky. Taky pomáhám mamce s domácími pracemi - skládat a vyklízet nádobí z myčky (hlavně příbory) a moc ráda luxuju a vyndávám prádlo z pračky - zejména ještě to suché a špinavé. Tu taky s oblibou zapínám (pochopitelně v době, kdy prát ještě nemá.
Rozumím úplně všemu, co kdo říká, takže když třeba Lucinka řekne, že má žízeň, zvednu se a dojdu jí pro pití.
Hodně jsem toho okoukala od Lucinky, nejen to dobré, ale i to špatné, takže dochází k velkým sesterským bitkám - o mamčinu přízeň (když se s mamkou mazlím, odstrkuju Lucku, aby se nemohla jít mazlit s námi - ona dělá totéž), o hračky (jakmile si něco vezmu, snaží se mě o to Lucka obrat), o pití (nechci dávat Lucce pít ze své lahve) a o všechno, co jen je možné.
Ze slov umím říct mami (a nestydím se křičet mami úplně na každého, počínaje taťkou a konče třeba strejdou Lancem na chalupě), tati, dede, babi (tyhle tři oslovení ale používám jen ve stavu nejhlubšího zoufalství, většinou všechny oslovuju mami), bobo (ovšem zcela bez ohledu na to, jestli bobík v plíně je nebo ne), já (když chci něco udělat, nebo chci něco, co má někdo jiný, zejména Lucinka), koukej (vyslovuju skutečně důsledně), banana (banán), dudu (můj milovaný Pan Dudu), ačí (hačí), ají (hají), ají dadý (hají, dadý = jdu hajat), ečí (hepčík), beby (sýr baby bel), kokoko (čokokoule), jaj (čaj), ééé (éro), kaka (skákat na trampolíně), alo (haló když dělám, že telefonuju, při skutečném telefonování jen hýkám a vydávám různé pazvuky), bubububa (bu, bu, bu, bu, baf!), kuki (kuk!), hop, bá (bác), ham, na, tady, ne, taky, oupy (houpy - když se někdo houpe nebo chci houpat já) a hop. Hodně času ale na věci ukazuju a u toho místo mluvení jen hýkám a vydávám roztodivné zvuky.
Z několikavýznamových slabik a slov říkám jau (čau a opravdové au), bubi (bublanina, bublifuk) a katata (kaťata, koťata).
Ze zvířat umím udělat pejska (ba, ba), oslíka (A-I), beránka (bé), slepici (koko), klokana (hop hop) a prase (chrrrr), nicméně na obrázcích jich samozřejmě poznám víc.
Taky pomalu začínám spojovat slova dohromady a říkám mami na (když něco podávám mamce), tady je (když něco najdu), ham tady (když nechci jíst to, co je mi nabízeno, ale něco jiného), jaj ham (dej mi napít čaje).

Celkem tedy říkám 30 slov, 3 slabiky nebo slova, které mají celkem 6 významů, zvládnu vyjádřit 6 zvířat a používám 4 slovní spojení.

19. měsíc (takže je mi rok a půl)

Jídlo: Ráno, když vidím jídlo, odevzdávám přeochotně Pana Dudu, kterého se jinak jen nerada vzdávám.
Slova: Mé portfolio se rozrosto o výrazy „jeď“ (zejména, když Lucka sedí nahoře na skluzavce a nechce sjet dolů), „není“, „mimi“ (miminko), „pupi“ (pupík), „mimi“, „diti“ (díky, používám, když mi někdo něco podá), „auto“ a „ňami ňam“ (kdykoli vidím něco, co mi chutná) a o slovní spojení „mami koukej“. Ze zvířátek dělám „pi, pi“ (ptáčka) a „jahahá“ (koník). Spoustu slov se snažím po našich zopakovat, občas se mi to napoprvé i podaří říct správně, ale pak už z toho udělám svou haťmatilku.
Pohyb: Celkově jsem poměrně hodně živá a pořád jsem na pochodu, ale snad nejvíc pohybu vykonávám při přebalování a mamce se mě občas šediví vlasy, protože někdy je mě takřka nemožné přebalit.

19,5. měsíc

Pusa: Zuby si čistím výhradně sama (což v praxi znamená, že scucnu pastu a pak okusuju štětiny zubního kartáčku), když mi je chce mamka dočistit, pevně sepnu rty a dál je to o tom, kdo to dýl vydrží, zpravidla ale vyhraju já.
Ruce: Při obědě si ráda půjčuju vidličku a jídlo na ni napichuju. Skoro by se dalo říct, že jíst vidličkou mi jde podstatně líp, než jíst lžící.
Slova: Když chci napít, někdy se vycajchnuju a neřeknu své obvyklé „ham, ham“, ale „bem, bem“ (brm, brm). Taky občas (většinou z donucení) poprosím rukama a většinou (to tedy sama od sebe) za obdrženou věc poděkuju svým „diti“ (díky). Taky jsem se naučila, jak dělá další zvířátko - „hap hap“ (haf haf - pejsek). Z dopravních prostředků dělám letadlo - “éééééé“ (éro) a mašinku - „uúúúú“ nebo „kapity“ (klapity, to podle písničky z pohádek o Mašinkově, na který se dívá každý večer Lucinka a pořád si to zpívá). Dál říkám „ťapi“ (pro chození), „kami“ - kamínek, občas zvládnu i „kameny“ a pak ještě říkám „hamej“, „houkej“, „jauvej“, „houby“, „tam“, „kyti“ (všechno rostoucí na zemi a v květináči), „boty“, „Juju“ (Lulu - Lucinka).
Pohyb: Jedna z nejoblíbenějších činností je vylévání vody ze štěkniných misek bez ohledu na to, jestli jsou doma nebo venku. Vodu celkově miluju, poměrně rychle jsem okoukala, jak se pouští kohoutek na garáži a pouštím tam vodu. Někdy dám pod kohout kyblík, jindy všechna voda vychrstne na mě. A bazén? To je moje vášeň a zdroj mamčina předčasného šedivění. Část zahrady s bazénem musel taťka přepažit plotem, a když jsem u bazénu, musí mě někdo držet za ruku, protože jsem do něj schopná kdykoli skočit.

20. měsíc (takže je mi rok a 7 měsíců)

Pusa: Na svět se začal drát spodní levý špičák. Říkám „kokou“ (čokokoule) a začínám skládat dvouslovné věty.
Den:Vstávám mezi půl sedmou a půl osmou (zřídkakdy dřív nebo dýl). Po obědě chodím pravidelně spát, někdy spím hodinu a půl, jindy dám klidně hodiny tři.
Noc: Odchod do postele mamka posunula (v rámci delšího ranního spánku) na půl osmou. Spím prakticky celou noc a budím se jen v případě, třeba když mi rostou zuby.
Slova: Mezi mé nové výrazy patří „bebej“ (jakýkoliv sýr, původně to ale byl výraz pro sýr Baby Bel), „hapavo“ (hapalo), „neje“ (nejde), „koniky“ (koníky), „tovo“ (když mám dobrý den, zvládnu i celé „hotovo“), „hutý“ (hustý - to mě naučila Lucinka), „tipí“ (pití), „oký“ (horký), „pájí“ (pálí), „jabiko“ (jablíčko), „pinká“ (spinká), „moua“ (šmoula) a „mouinka“ (šmoulinka).

20,5. měsíc

Pusa: Ráno za Lucinčiny vydatné asistence skanduju „zoubky, zoubky“, to aby nám nandala pastu na kartáčky a my si je mohly vyčistit (v mém případě stále platí, že spíš sním pastu, než si něco vyčistím). Venku už jsou špičky obou levých špičáků a ty na pravé straně k tomu nemají moc daleko. Řádně mě to bolí, takže jsem adekvátně tomu nepříjemná a protivná.
Nos: K velkému překvapení našich smrkám, a to tak dobře (troufám si tvrdit, že smrkám líp než smrká Lucinka), že není vůbec potřeba vytahovat odsávačku a Pana Luxa.
Slova: Opakuju prakticky všechno, co jde, ovšem najdou se výrazy, které prostě zopakovat nejdou, třeba Mitsubishi. Spoustu z toho, co párkrát zopakuju, už používám i dál, takže komunikace se mnou začíná být víc než snadná. Lucinku oslovuju „Uci“ a „Ucinko“, někdy „Uti“ a „Utinko“. Plínka je „pinťa“ a když něčím mrsknu na zem a chci, aby mi to někdo podal, s andělským kukučem o tom řeknu, že to „hapavo“, v překladu ono to úplně samo od sebe hapalo. Taky začínám počítat, zatím tedy jen velmi opatrně - „jedna, da“, v lepším případě ještě přidám „ti“.

21. měsíc (takže je mi rok a 8 měsíců)

Den: Ráno si mě mamka bere k sobě do postele, aby se mnou nemusela vstávat tak brzo a občas se zadaří i to, že ještě usnu.
Pusa: Prořízlé mám všechny čtyři špičáky, ty vlevo už jsou z větší části venku, ty vpravo mají prořezané teprve špičky.
Slova: Naši si lebedí, jak dlouhá slova už zvládám, třeba maminka, miminko, katate (kartáček na zuby), tativa (ztratila), pinku (plínku) nebo kačenka.

21,5. měsíc

Ruce: Dostanu na některé kliky, takže vchodové dveře u nás doma i u dědy a babičky v Hradci je občas třeba zamknout, abych nevzala roha.
Slova: V posledních dnech ze mě mamka dělá holčičku, takže jsem se naučila nové frekventované slovo - „culík“. Zvířátka přestávám označovat citoslovcem toho, jak dané zvíře dělá, ale některé už označuji názvy - třeba „kačenka“, „konik“ (koník), „pejtěk“ (pejsek), „ton“ (slon), „otík“ (oslík). Pak taky hltám „ťaginton“ (chuggington), tedy pohádku Mašinkov, na kterou se Lucinka dívá vždycky večer a já se snažím koukat aspoň chviličku s ní.
Hrátky: Od Lucinky jsem okoukala, jak se dělá trakař a každou chvíli klekám na všechny čtyři a čekám, kdy mě mamka chytí za nohy, abych mohla chodit po rukou. Taky umím skákat obounož a skáču docela dost do výšky.

22. měsíc (takže je mi rok a třičtvrtě)

Pusa: Občas řeknu „kaká“, ale zpravidla z toho nic není.
Ruce: Snažím se jíst sama, ale většinou spolu se mnou jí i štěkna (to, co spadne na zem) a způsob jedení polívky mamku přivádí do mdlob - když se nikdo nedívá, polívku z talíře vypiju a zbylou zavářku dojídám rukama.
Pohyb: Umím skákat žabáky.

22,5. měsíc

Slova: Říkám tří až čtyřslovné věty, nejčastěji ve formátu „Kde je …“, „Tady je…“. Velmi často používám „Počkej!“, případně „Počkej na mě!“, zpravidla tehdy, když mi mamka utíká, protože ji neposlouchám, nebo když mi jde odnést jídlo, když už nejím.

23. měsíc (takže je mi rok a 10 měsíců)

Ruce: Pomalu se seznamuji s ajpedem a prací na něm. Rozhodně to ale pro mě není žádná novinka, mamčin telefon zvládám odemknout a pohrabat se v něm levou zadní.
Jídlo: Konečně se mi podařilo sníst bezsemenné hroznové víno, aniž bych vyplivovala slupky.
Pohyb: Od Lucinky jsem se naučila jeden z jejích dvou zlozvyků - bouchání. Jakmile začne bouchat Lucinka, bouchám taky, ale k tomu bouchám i jen tak z legrace nebo když mi někdo něco zakáže nebo mě něco rozčílí.
Slova: Má slovní zásoba se rozrostla o spoustu výrazů, potřebných k mé samostatnosti, tedy k tomu, abych mohla říct, že chci jíst sama, že chci něco sama rozbalit nebo udělat. Další nový výraz, který jsem zařadila do svého slovníku, je „ajped“.

23,5. měsíc

Pusa: Konečně si nechám vyčistit zuby, zjistila jsem totiž, že když pastu nespolknu hned, udělá se z ní spousta pěny, kterou můžu baštit podstatně delší čas.
Jídlo: Už jsem ochutnala spoustu sladkostí, o kterých si Lucinka v mém věku mohla nechat jen zdát - sušenky, lentilky, gumové medvídky, ale i cucací bonbón. Většinu z toho jsem ale nedostala od mamky nebo taťky, ale sama si je ukradla ze skříně se sladkostmi.
Den: Ráno po probuzení si mě mamka bere ještě k sobě do postele, občas usnu, občas se jen povaluju vedle ní, každopádně si to obě dvě užíváme. Když to jde, naši mě doma nechávají běhat nahatou a snaží se mě naučit chodit na nočník.
Slova: Pomalu se učím poprosit a poděkovat. Když chci někomu říct, že je to moje, říkám „To je Teesky!“. Celkem přesně dokážu specifikovat, co mě bolí - zádíčka, nožička, ručička…

24. měsíc (takže je mi rok a 11 měsíců)

Oči: Na fotkách rozeznávám úplně všechny, dokonce i sebe.
Ruce: Dílky mého devítidílného puzzle už skládám tak, jak patří, i když se občas snažím natlačit něco tam, kam to nepatří.
Jídlo: Od Lucinky jsem okoukala večeři v podobě chleba „s mamoškou“, takže mamčiny marmelády mizí závratnou rychlostí.
Den: Když mě naši nechají doma běhat nahatou, chodím na nočník s 99% úspěšností. Ven a na odpolední a noční spaní ale pořád dostávám plínku.
Pohyb: Moc ráda lezu na stoličku a z ní obounož seskakuju na zem, ale zkoušela jsem se ptát mamky i na to, jestli můžu seskočit z klasické židle - to mi ovšem z nepochopitelného důvodu zakázala. Má nejoblíbenější reklama je na XXXLutz, se kterou se snažím tancovat.
Slova: Mám několik oblíbených písniček, třeba Šly panenky silnicí, Lucinčinu školkovou Kometu nebo Jeřabinu. Začínám skládat až čtyřslovné věty a relativně dobře mi rozumí i cizí lidi. Když jdu na nočník, většinou ještě zahlásím, že „počebuju čůat“.

24,5. měsíc

Den: Ráno vstávám zpravidla kolem půl osmé, někdy o něco málo dřív. Odpoledne chodím spát až tak kolem druhé, vždycky u sebe musím mít nějakou hračku (většinou koníka-jednorožce), se kterou si chvíli můžu hrát. Probouzím se většinou, když už je tma - kolem půl páté až páté. Ne vždycky ale usnu, takže jsou dny, kdy si jen hodinu odpočinu v posteli a pak se dožaduju přesunu do obýváku.
Noc: Večer se mě mamka snaží dávat do postele mezi půl osmou a osmou, ale ne vždy se jí to podaří a ne vždy usnu hned po uložení, někdy dokonce vydržím bdělá až do doby, než jde spát Lucinka. Až na výjimky, jako je rýma, nachlazení nebo růst zubů, spím celou noc.
Slova: Odpovídám celýma větama, takže třeba na otázku „Co chceš ke svačině?“ odpovídám „Já chci mandajinku, mamko.“.

Shrnutí ve dvou letech: Mluvím ve větách a skládám i šestislovné věty. O sobě mluvím jako o „Teezce“ a poznávám se i na fotkách. Zpívám s Lucinkou písničky (nejen české, ale i anglické, třeba Baa baa black sheep nebo Little boxes on the hillside) a říkáme si básničky. Když mě něco bolí nebo třeba svědí, říkám, že mě to „tápí“ (trápí), nicméně přesně řeknu, co mě bolí konkrétně. Moc ráda si hraju s dřevěnýma kostkama, stavebnicí Mega Blocks a bez pomoci dokážu složit devítidílné dřevěné puzzle.
Spím stále ve svojí postýlce, a i když projevuju snahy o samostatné spaní ve velké posteli (je jedno jestli mamčině nebo Lucinčině), nikdy tam neusnu, protože volnost pohybu (a odchodu) mě prostě nenechá usnout.
Přes den chodím na nočník, nicméně na cestování autem, chůzi ven nebo na spaní dostávám plínku (ve většině případů se nakonec prokáže, že byla jen pro jistotu). Na odpolední a noční spaní si beru dudánka.
Od Lucinky jsem okoukala jeden velký nešvar - když mě něco rozčílí, jdu na gauč bouchat.
Umím skákat obounož, skákat žabáky, jít do i ze schodů bez pomoci (a když mám dobrý den, nepotřebuji se ani přidržovat zábradlí).
Od Lucinky si nenechám nic líbit a všechno jí vracím stejným způsobem, takže když mě plácne, plácnu ji taky, ale když mě fakt naštve, ve vzteku ji občas i kousnu.