Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

prďolka - čtvrtý rok

37. měsíc

23. 01. 2015 Bez přerušení jsem spala skoro do devíti, nicméně mamka usoudila, že bude lepší, když se mi na ouško před víkendem někdo podívá, takže místo pečení na narozeninovou oslavu, kterou mamka s babičkou naplánovaly na dnešek, jsme po snídani vyrazily na ušní. Pan doktor řekl, že to žádný zánět není, ale dal mi antibiotické kapky do nosu a do ucha. Když jsme to pak v lékárně vyzvedávaly, za šikovnost jsem dostala karamelku. Celkem v klidu jsem si pak doma lehla, aby mi to mamka všechno nakapala, ale kápnutí do nosu mě rozhodilo natolik, že jsem se pak zmítala jak v agónii a mamka se musela moc snažit, aby mi kápla ještě do druhé dírky a do ucha. Odpoledne jsem si chvíli hrála nahoře v pokojíčku, a když jsem přišla dolů, šly jsme s mamkou a Lucinkou tvořit velikonoční věnec ze stužek. My se ale moc nezapojovaly, tak to mamka odložila na jindy a radši mi šla upéct narozeninový kringel. Do toho pak zpíchla svíčky a mohly jsme rozjet dámskou jízdu. Já si rozbalila dárečky, a protože jsem dostala zase jeden tvořivý, hned jsme se na něj s mamkou vrhly. Pak jsme se s Lucinkou věnovaly omalovánkám od babičky a u těch jsme vydržely až do večeře. Před odchodem do postele mi mamka zase chtěla nakapat do nosu a uší, ale k tomu jsem svolila, až když slíbila, že všude kápne jen jednu kapičku. V posteli mi pak znovu připomněla, že doufá, že v noci neobjeví v mé posteli nasyslené hračky. To se nestalo, mamka odešla o půl deváté a my usnuly mimořádně brzo - když nás v devět přišla zkontrolovat, už jsme obě zařezávaly.
24. 01. 2015 V noci za mě převzala štafetu v buzení mamky štěkna, která půl noci proštěkala a provyla a moc se jí nechtělo přestat ani tehdy, když ji mamka pustila domů. Já se sice po půlnoci zase vzbudila, ale jen jsem dodusala na záchod, vyčůrala se a šla zase do postele. A i přesto, že jsme včera usnuly s Lucinkou brzy, jsme dnes zase vstávaly až před devátou. Po snídani jsme si chvíli hrály samy, pak jsme do her zapojily i babičku a občas i mamku (když se teda urvala z kuchyně) a před obědem jsme si odešly hrát do pokojíčku. I po obědě jsme si dost hrály spolu (pochopitelně za průběžných hádek), pak nám mamka navrhla tvoření. S tím jsme okamžitě souhlasily, a když mamka zjistila, že už je šest, bylo pozdě na to, odvolat to. Tvořily jsme skoro do půl osmé, pak jsme se šly osprchovat a já dala přednost pohádce v počítači před pohádkou čtenou (stejně by mamka moc dlouho nečetla). Protože jsme si po hraní uklidily pokojíček, dostaly jsme po večeři slíbenou čokoládu, ale já snědla jen sýr a chleba nechala, takže jsem se čokolády nedočkala. Do postele jsme šly až po pohádce, takže pěkně pozdě - až o půl desáté. Jen svého pejska jsem nemohla najít, a to jsem byla já i mamka přesvědčená, že musí být v pokojíčku. Nakonec mi nezbylo, než spát bez něj. Ještě po desáté jsme se v pokojíčku dohadovaly, než jsme konečně usnuly.
25. 01. 2015 Ač jsme večer usnuly extra pozdě, ráno jsme si přivstaly a už před půl devátou jsme dělaly v pokojíčku pěkný bugr. Hned po ránu jsme s babičkou začaly hledat pejska, kterého včera večer neúspěšně hledala mamka. Ani dnes jsme ale úspěch neslavily. Až když mamka uhodila na Lucinku a zeptala se jí, jestli takhle náhodou nemá v jeho zmizení prsty (o čemž už byla dávno přesvědčená), pomalu z ní začalo lézt, že ho schovala, protože jsem jí ho nechtěla půjčovat. Lhářka jedna! Mého pejska, kterého jsem měla dva dny, měla půjčeného víckrát, než jsem si mohla půjčit já toho jejího svítícího, kterého dostala od Ježíška! Protože ale nejsem žádná lakota, když mi ho přinesla, chvíli jsem si s ním pohrála a pak jí ho zase půjčila. Odpoledne jsme se pěkně rozdivočily, Lucinka mě tahala po obýváku za ruce, pak za nohy (sem tam mi taky svlékla kalhoty), potom mě vozila na zádech, jako by byla můj kůň a mamka nevěděla, jak nás zklidnit. Bohužel - jediné, co by na nás v tu chvíli zabralo, by byl snad jedině proud studené vody. Když jsme se konečně uklidnily, šla si Lucinka malovat a já si vzala ze skříňky sponu do vlasů a hrála si s ní na schodech. Jak to viděla Lucinka, hned přišla a sebrala mi ji, takže jsem začala vřeštět. Mamka hned zjišťovala, co se děje, ale Lucinka naprosto nadrzovku řekla, že to měla první, a že jsem jí to já rvala z ruky. Jenže ouha - mamka moc dobře viděla, jak jsem si ji sundávala ze skříně, takže se provalila Lucčina lež. Já ji o chvíli později sebrala její obrázek, nejdřív ho hodila do koše, ale odtamtud ho mamka vyndala, tak jsem ho vzala a hodila aspoň za koš. Mamka pak jen dumala, jestli to byla jen náhoda nebo pomsta za všechna příkoří uplynulých dvou dnů. Večer se nám zase vrátil domů taťka, a hned jak jsem si ho všimla, začala jsem na něj pokřikovat „ahoj taťuldo“. I když se mamka snažila, abychom zapluly do postele před osmou, Lucinka měla pořád hlad, takže jsme šly spát až o půl deváté. Opět jsme tam ještě kecaly, a Lucinka s vědomím, že má usnout, protože bude ráno vstávat, začala hýkat, že neusne, a já to po ní začala opakovat. To už nás ale přišla mamka okřiknout a při té příležitosti zjistila, že u sebe nemám pejska. Hned se ptala Lucinky, jestli o něm náhodou něco neví. Ta ho opět vytáhla zpod polštáře, ale řekla, že jsem ho tam dala, když jsem byla u ní na palandě. To sice jo, ale určitě jsem ho neschovávala pod polštář!
26. 01. 2015 O půl deváté nás mamka přišla vzbudit, protože jsme měly být o hodinu později na kontrole u pana doktora. Měly jsme to teda jen tak tak, ale dorazily jsme včas a ještě jsme čekaly. Dobu čekání jsem si krátila dloubáním v nose. Mamka mě sice upozornila, ať že jestli se tam budu dloubat dál, nějakej holub mi uklovne prst a uletí s ním, ale já si z toho nic nedělala. Naopak - po chvíli jsem řekla „Ale já je mám láda.“. „Koho?“ „No holubáky.“ „A vysmrkáme je?“ „Ne! Já je chci na plst!“ Pan doktor mi po kontrole ucha řekl, že si mám za šikovnost dojít k sestřičkám a říct si o bonbón. Vyrazila jsem tam se vší parádou, ale když jsem vešla dovnitř, sebevědomí mi někam uteklo a já tam jen stála, koukala a čekala, jestli něco kápne nebo ne. Mamka sice chtěla, abych si o to řekla sama, ale sestřičky se slitovaly a já dostala hned tři bonbónky. Doma nejen, že jsem se o ně rozdělila s Lucinkou, ale nechala jsem jí vybrat, který si chce vzít. Odpoledne jsem se trochu naštvala na mamku s Lucinkou, že šly hrát Safari, odešla jsem trucovat na gauč a tam jsem na dobrou půlhodinu usnula. To pak vedlo naše k mylné domněnce, že budu mít teplotu, takže mě ještě mordovali s teploměrem. Večer, když jsme si měly jít čistit zuby, jsem si vzala kartáček - ale mamčin z řasenky, a nebýt bonzačky Lucinky, bývala bych se časem na ty řasy i trefila.
27. 01. 2015 I když mamka v sedm ráno, kdy budila Lucinku do školky, v pokojíčku rozsvítila, nenechala jsem se vyvést z míry a spala až do osmi. V jedenáct jsem si ze skříňky vzala sladké kukuřičné křupky, a když mě viděl taťka, řekl mi „Už to do sebe necpi!“. Koukla jsem na něm, nabrala si plnou hrst a odpověděla „Já to do sebe necpu, já to do sebe stlkám!“ (strkám). Večer, když nás mamka nahnala do postele, jsem zase několikrát vycestovala a krom běžných výmluv typu mám žízeň a potřebuju čůrat jsem vymyslela jednu originální - „Já mám hloupý nehťáky a chci je oštšíhat.“, ale ani na stříhání nehtů jsem mamku v devět večer neuhnala.
28. 01. 2015 Protože jsme dnes odjeli na chalupu a před námi bylo několik volných dnů, taťka večer mamce říkal, že nás nemusí nutně koupat v šest, a že můžeme jít spát později než obvykle (s ideou, že když půjdeme dýl spát, budeme ráno dýl spát). Mamce se to ale nelíbilo a tvrdila, že stejně hned neusneme a ráno budeme vyspávat. To se ale dost sekla - ač jsme v Praze usínaly klidně v deset, dnes jsme vytuhly už o půl deváté.
29. 01. 2015 Očekávaný pozdní budíček se nekonal a my vstaly už před osmou. Ještě nějakou dobu jsme si hrály v pokojíčku, ale protože tam byla zima, sešly jsme dolů a já přišla do obýváku úplně promrzlá. Po snídani vyrazil taťka s Lucinkou na hory, mamka vařila sýr, a já si spokojeně sama hrála - nejdřív v pokojíčku a pak u mamky v obýváku. A když se Lucinka s taťkou vrátili, měly jsme pro ně překvápko - mamce volala odpoledne paní učitelka ze školky a řekla, že pro mě našla místečko u motýlků, takže už začnu chodit do stejné školky, jako Lucinka. Večer jsme naprosto nepochopitelně usnuly zase po půl deváté.
30. 01. 2015 Po půl osmé jsme zase vstaly a dopoledne odjel taťka zase pryč. Kromě lavice k peci ale v Hradci naložil i dědu a přivezl ho k nám. Toho jsme hned odvedly nahoru do pokojíčku a zmermomocnily ho na hry. Zato odpoledne to u nás vypadalo jak v šípkovém království - spal taťka, spal děda a mamka byla taky dost nalomená, ale jako jediná udržela oči na uzdě, aby nás aspoň někdo hlídal. Do postele jsme šly o chlup dýl, skoro o půl deváté, ale už před devátou byl nahoře zase klid.
31. 01. 2015 Ráno jsme vlítly do ložnice za dědou, ale já přišla po nějaké chvíli do obýváku za mamkou. Tvářila jsem jak hromádka neštěstí a taky to potvrdila - „Já sem mutná.“. „A proč?“ „Potože mě děda vyhnal.“ „Jakto?“ „Děda mi žek, že mám odejít.“ „A můžu se ho jít zeptat?“ „Jo.“ Tvářila jsem se dost sebevědomě, když jsem jí to říkala, jenže pak přišel děda a všechno uvedl na pravou míru. Prostě na mě sprostě nabonzoval, že jsem se urazila (a odešla) poté, co mi řekl, ať neskáču v posteli po Lucince. Pochopitelně jsem mu během pár minut odpustila a zase se s ním bavila. Po obědě jsme nechali naše poflakovat doma a děda nás vytáhl ven. Pravda, po pár minutách jsme byli zpátky a děda mě chtěl doma odložit, protože jsem začala venku stávkovat, že nikam nechci, ale taťka mě nakonec překecal a já šla s dědou a Lucinkou sáňkovat. Mamka mezitím dodělala dort, a když jsme se vrátili, mohla vypuknout oslava mých narozenin. Když mamka zapálila dortovou fontánu a ta začala sršet, bez hnutí jsme s Lucinkou seděly u stolu, div nám bulvy nevypadly. Já jsem tentokrát naprosto překvapivě vyjedla z dortu jen marcipán (nejdřív ze svého, pak jsem se podívala na mamčin a nakonec na Lucinčin, ale ta se nedala) a zbytek jsem zcela ignorovala. Večer, když jsme se dívaly na pohádku, mě Lucinka plácla, protože jsem sebou pořád mlela a mrskala, a jí to děsně rozčilovalo. Hned jsem spustila řev, jako by mi vydloubla oko, takže mamka přišla a zaklapla počítač. Já to vzala v klidu, zato Lucka pak brečela ještě čtvrt hodiny, že neviděla pohádku do konce.
01. 02. 2015 Asi nikoho už nepřekvapilo, že jsem vstala zase o půl osmé. Dopoledne nás vytáhl ven na sáňky taťka, mamka mezitím zabalila kufr a odpoledne jsme vyrazili do Prahy a děda do Hradce.
02. 02. 2015 Původně jsme měly jít s Lucinkou do Kocoura v úterý a ve středu, ale protože má být v úterý ve státní školce divadlo, mamka to prohodila a do Kocoura nás odvezla dnes. Pravda, odjezd byl trochu s problémy, mamka totiž nenastartovala auto. Naštěstí byl ale doma taťka, takže nás odvezl, jen jsme přijeli pozdě. Odpoledne pro nás zase přijel taťka, ale cestou domů to chvíli vypadalo, že nás taťka vysadí a my půjdeme domů pěšky, protože jsme v autě začaly křičet a hádat se zrovna ve chvíli, kdy taťka telefonoval. Pochopitelně nás okřiknul, takže jsem domů přišla nafouknutá jak balón.
03. 02. 2015 Ráno nás mamka vzbudila už před třičtvrtě na sedm, já sice vyskočila z postele jak rybička, ale se snídaní jsem se loudala tak, že to vypadalo, že ji budu jíst až do oběda. Do nové školky jsem se ale těšila, takže jsem hejbla kostrou a před osmou jsme s mamkou vyrazily. Do školky jsem vešla zcela neohroženě, hned jsem vlítla do šatny, okoukla místní záchody (obcházení cizích záchodů je má tajná záliba), a když jsem se převlékla, byl čas jít okouknout třídu a děti. Pravda, v šatně jsem trochu vytřeštěně koukala na plačící holčičku, která se sápala po svojí mamince a prosila, aby šly domů, že se jí nechce do školky. Mamka s obavou sledovala, jestli se nenechám strhnout, ale já se pak jen zvedla, ve třídě jsem se neohlížela doprava ani doleva a prostě šla za dětma. Na chvíli jsem přeci jen znejistěla a vrátila se k mamce, ale pak jsem si půjčila erárního pejska na vodítku, spolu s ním jsem pozorovala mumraj kolem sebe a byla jsem spokojená. Nijak zvlášť jsem neřešila ani to, když mamka odešla, já jsem měla svého vlastního koníka odložit mezi ostatní hračky a jít s ostatníma dětma cvičit. Mamka mě potají ještě chvíli pozorovala a jen zírala, jak jsem se snadno zapojila. Až při odchodu si všimla, že máme k obědu rybu a přemýšlela, jak se na ni asi tak budu tvářit. Když mě po obědě vyzvedla, ptala se, jak jsem jedla a paní učitelka mě pochválila, že jsem jako jediná dojedla všechnu polívku, a že jsem ji vyškrabovala tak, že měla strach, že ten talíř prodřu až na stůl. I druhé jsem jedla pěkně, takže byla mamka spokojená (i když tušila, že nebude trvat dlouho a já podlehnu davové psychóze „fuj, to je hnusný, to mi nechutná, to nejim“. Když se mě pak ptala, o čem bylo divadlo, strhla se zcela strohá debata. „Jaký bylo divadlo?“ „Doblý.“ „A o čem to bylo?“ „Nevim.“ „Byl tam čert?“ „Ne.“ „A byla tam princezna?“ „Jo.“ „A co dělala?“ „Nic.“
04. 02. 2015 Do Kocoura nás ráno odvezl taťka, zato odpoledne nebyl doma, takže jsme domů jely s mamkou autobusem. Cestou na zastávku jsem utíkala s rukama v kapsách, jenže to bylo krapet z kopce, nohy se mi rozeběhly rychleji, než jsem dokázala zvládnout a já pochopitelně spadla. Ruce z kapes jsem vytáhnout nestihla, takže jsem si udělala na čele silniční lišej a z nosu mi tekla krev. Cestou jsme se pak ještě stavili v obchodě s látkama, aby nám mamka koupila zipy na šaty, co chtěla ušít na karneval, ale my byly jak z divokých vajec, celou dobu po nás pokukovala paní prodavačka a mamka byla na nervy. Přežila to, a my ji odměnily tím, že jsme byly doma hodné tak, že o nás skoro nevěděla. Zcela bez problémů a hádek jsme si hrály, aby mamka mohla ušít ty slíbené šaty na karneval. Až večer jsem začala být zase protivná, ale to už se skoro nepočítalo.
05. 02. 2015 I dnes jsme zase jely obě do Kocoura, tentokrát nás odvezli oba rodiče, protože pak jeli na nákup. Odpoledne nás pro změnu vyzvednul jen taťka a doma pak mamce říkal, jak jsme byly v Kocourovi pěkně rozjetý. To ale nebylo třeba, doma jsme totiž pak vydatně pokračovaly, takže mamka myslela, že moje šaty na zítřejší karneval snad ani nestihne došít. Snažila se ale tak, že nejen, že je stihla, ale zvládla udělat i závoje a připravit korunky.
06. 02. 2015 Ráno nás mamka přišla probudit o půl sedmé, tentokrát se mi moc z postele nechtělo, ale po chvíli jsem se začala probírat a pak už to šlo celkem rychle. Sem tam jsem pak ještě stávkovala s oblékáním a dokonce jsem řekla, že na karneval nechci, ale pochopitelně jsem mamku jen tahala za fusekli. Po půl osmé jsme vyrazili všichni dohromady, já s mamkou jsme se odpojily v polovině cesty od Lucinky s taťkou a šly do Laurové, zatímco ti dva pokračovali dál do Lucinčiny školky. Ušly jsme s mamkou pěkný kus cesty, když jsem se najednou rozhodla, že chci jít do školky s Lucinkou a otočila jsem to zpátky. Mamka nejdřív pokračovala v cestě a čekala, že se zastavím a půjdu zase za ní. Když zjistila, že tudy cesta nevede (tedy že si jdu tvrdohlavě za svým cílem), zkusila to vydřidušskou metodou - že donese do školky aspoň ty moje šatičky a on se jich určitě někdo ujme. Ani to ale nezabralo, tak za mnou musela vyběhnout, ale to už jsem měla takový náskok, že mě mamka doběhla až u hlavní silnice, jak si to vesele štráduju směrem k Lucčině školce (Lucka už byla pochopitelně v nedohlednu). Když mě pak za ruku vláčela k mojí školce, dost hlasitě jsem dávala najevo svůj nesouhlas, po pár minutách jsem si ale vzpomněla na karneval a šaty a rázem jsem šla ochotně. Ve školce jsem se převlékla do šatů a do třídy už jsem nakráčela jako princezna. Z hraček jsem hned za pomoci mamky vylovila koníka, co jsem tam posledně nechala a ještě před mamčiným odchodem jsem prohodila, že mám hlad (taky aby ne - cestou do třídy jsme totiž prošly kolem stolu plného dobrůtek a sladkostí, takže jsem měla oči jak tenisáky). Nakonec jsem ale nechala mamku bez problému odejít a ani dnes jsem se nenechala vyvést z míry plačící holčičkou (tou samou jako minule), která nechtěla do školky. Když mě mamka přišla po obědě vyzvednout a ptala se mě, jaký byl karneval, překvapila jsem ji svou odpovědí - „Ohlomný.“. Nic víc ze mě opět nedostala, ale usoudila, že když jsem ji neodpálkovala svým obvyklým „doblý“, byl to rozhodně zcela výjimečný den. Rovnou ze školky jsme vyrazili na chalupu, mamka jen udělala jogurty a ještě jsme všichni vyrazili ven se sáňkama. Já si většinu času jen vozila zadek, protože jsem se i do kopce nechala vozit na sáňkách, takže jsem přišla domů lehce zmrzlá. Lucinka ještě koukala na pohádku, ale já přišla po osmé k mamce a začala polehávat na gauči, tak mi mamka vyčistila zoubky (školkové divadýlko o princezně, která si nečistila zoubky a v noci jedla v posteli bonbónky ve mně nechala silný dojem, dřív mi mamka mohla vyčistit zuby jen za použití násilí) a odvedla mě do postele. Tam jsem ale rázem ožila, spát se mi najednou nechtělo a dožadovala jsem se pohádky.
07. 02. 2015 Ráno jsme spaly do osmi, a protože bylo venku od rána zase krásně, odpoledne jsme vzali opět vyvětrat sáňky. Mamku ale napadlo, že ten náš kopeček před lesem je malý, a že by byl lepší ten kopec za lesem. No - lepší by dozajista byl…ovšem jen za předpokladu, že by tam byl sníh. No nic, ale jako procházka to taky nebylo špatný. Obzvlášť, když jsem si mohla průběžně sedat na sáňky a nechat se i v lese vozit. K večeru jsem začala být dost ukňouraná, navíc jsem se začala odrbávat (mamka předpokládala, že jsem včera ze školkového stolu sladkostí vyžrala čokolády) a po nějaké době jsem byla úplně nepříčetná a vyřízená. Zklidnila jsem se, až když přišla mamka, vzala si mě do náručí a odešla se mnou na gauč. Tam jsem se po ní ale začala povalovat, až dostala strach, že na ní usnu, tak mě honem převlékla do pyžama, já ale nakonec vydržela až do třičtvrtě na devět, kdy mamka odtrhla Lucinku od pohádky.
08. 02. 2015 Dnes jsem teda měla těžký den, ale povětšinou za to mohla Lucinka. Nejdřív jsem se chtěla schovat do skříňky, ale jak jsem se přidržovala rámu, ona zavřela dvířka a skřípla mi prsty do dveří hned u pantů, takže jsem s vřískotem, pláčem a rudým flekem pod nehtem utíkala za mamkou. Pak mě Lucka ještě párkrát migla (občas jsem si za to teda mohla sama), ale celkově jsem dnes měla náročný den. Až cestou zpátky do Prahy se to zklidnilo, mamka nám dala na cestu toustíky ke svačině, takže jsme tam pořádně nadrobily, a protože jsme se po nich mohly utlouct, udělala nám druhou várku k večeři. Zas taková hitparáda to ale nebyla, ty od večeře pak dojídala ona.
09. 02. 2015 Sice jsme dnes měly jít do školky, jenže v noci začala Lucinka pokašlávat, a protože teď všude řádí chřipková epidemie, mamka nechala pro jistotu doma i mě, abych domů nedotáhla něco ze školky a Lucka pak v noci neměla zase své astmatické záchvaty. Během dne jsme si celkem dobře hrály, jen sem tam proběhla nějaká ta roztržka, ale oproti včerejšku jsme byly doslova zlaté.
10. 02. 2015 Protože bylo jasné, že tenhle týden do školky nepůjdu ani já, ani Lucinka, po obědě jsme odjeli zpátky na chalupu. Když jsem viděla, jak si Lucinka vyndává z lednice jogurt, hned jsem taky jeden chtěla, jenže jsem do něj párkrát hrábla a pak ho nechala být. Když jsem se k němu vrátila za hodinu a půl, dost mě udivilo, že je sklenička prázdná. Taťka prostě viděl, že na stole zůstal načatý jogurt a protože na ty mamčiny jogurty nemá spadeno jen Lucinka, ale i on (jen tvrdí, že je nejí, aby zbylo na nás), normálně mi ho sežral. Odpoledne se Lucinka usnesla, že mě bude učit barvy a zahrály jsme si na barvy specializovanou hru. Lucinka hodila kostkou a zeptala se „Terezko, jaká je to barva? M…? M…?“. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela a vypálila „Mčelvená.“. K večeři mamka upekla rohlíky a ač mi nabízeli všechno možné, já chtěla rohlík samotný. Když jsem ho ale dojedla, došla jsem k lince, sebrala patičku sýra a řekla „Tohle mám taky láda“ a ukousla přesně zprostředka. Když ho pak chtěl taťka uklidit a viděl tam ten zákus, kouknul na mamku a zeptal se „Tereza? Nebo ty?“. Mamka mu vrátila jeho pohled a laxně odpověděla „Asi nějaká krysa.“. Tssss! To jako myslela mě?
11. 02. 2015 Celý den Lucinka ležela v posteli a čučela na pohádky v televizi, protože měla teplotu a něco na ni lezlo. Já teda nic neviděla, ale tvrdili to naši, takže to tak asi bylo. Chvíli jsem u bedny seděla s ní, pak jsem se zdekovala a šla si hrát do pokojíčku a takhle to bylo celý den. Sem tam jsem to ještě proložila nějakou tou svačinkou, ale večer, když jsme se měly chystat do postele, mě chytil rapl a já začala blbnout jako divá. Ostatně i v posteli mě bylo těžké zklidnit, ale když mamka potřetí během čtení pohádky řekla, že jestli nepřestanu dělat v posteli ptákoviny, budu muset odejít do chodby a vrátit se budu moct až po přečtení Cipíska, vypadala, že to fakt myslí vážně, tak jsem radši zalehla a dala pokoj.
12. 02. 2015 Protože se Lucince udělalo líp a už vypadala celkem zdravě, nemusela ležet a mohly jsme si hrát. Dopoledne jsme teda chvíli čučely na bednu, ale pak jsme se vypařily do pokojíčku a šly si hrát tam (čili nadělaly jsme tam takový bordel, že mamku málem trefilo). Odpoledne pak mamka vytáhla tempery, pár krabiček a roliček od toaleťáku a vytvořily jsme strašidelný hrad, takže jsme byly všechny zmalované, až běda. Jen večer jsem mamce trochu nadzvedla mandle. Zase jsem dělala při pohádce ptákoviny, kopala jsem jí do knížky a strkala jí na knížku nohy, a když mi poněkolikáté pohrozila, že jestli nepřestanu, odvede mě na chodbu, ještě jsem se tomu smála. To byla ta pomyslná poslední kapka. Mamka se zvedla, odvedla mě na chodbu, usadila na gauč a odešla Lucince dočíst pohádku. Až pak pro mě došla a odvedla mě zpátky do postele. Já sice plakala, že chci pohádku, ale mamka byla neoblomná a další už nečetla. Ale abych neřekla, aspoň mi řekla básničku.
13. 02. 2015 Nad ránem (ale ještě byla černočerná tma) jsem si došla na záchod, ale když jsem se vracela do postele, dolehla na mě tíže mého syslení - najednou jsem zjistila, že si nemám přes všechny ty hračky, co jsem večer natahala do postele, kam lehnout. Začala jsem fňukat, takže přišel chrabrý zachránce v podobě taťky, který všechen ten bordel odházel, abych si měla kam lehnout. Mamka odpadla a skoro celý den proležela, ale večerní uložení si ujít nenechala. A já, protože jsem si jí přes den moc neužila, jsem vyškemrala odnesení do postele v náručí. Mamka sice sotva pletla nohama, ale odnesla mě tam, a když jsme nahoře na schodišti míjely náš včera vytvořený strašidelný zámek, hned jsem na to upozornila „Hele, stlašidelnej zámeeeeek.“. Mamka na něj koukla a řekla „No vidíš, ten sem asi položila Lucinka.“ a já to dorazila svým „A až sem pude taťka, tak se posele.“.
14. 02. 2015 Dopoledne si taťka zase naplánoval odjezd na nákup v tu pravou chvíli. Krátce poté, co odjel, jsem šla na záchod a vykakala se. Mamka mě otřela, já došla do obýváku a zase jsem se zdejchla. Netrvalo dlouho a já začala fňukat. Mamka si myslela, že jen prudím, jak je mým zvykem posledních dnů - fňukat a vztekat se pro každý prd - takže mě prostě ignorovala. Naštěstí se na mě přišla podívat aspoň Lucinka, která vzápětí zmobilizovala i mamku. Já totiž mimořádně nefňukala pro nic za nic, ale fňukala jsem pro hovno, a to doslova. Potřebovala jsem ještě něco dokáknout, tak jsem šla znovu na záchod, ale než jsem se svlékla a dosedla, už se to dralo ven. Bobek byl opatlaný na prkýnku, na mém zadku i na kalhotách, a já tam zoufale seděla a přidržovala se prkýnka tak, abych se nadzvedávala a nohu si neráchala v tom bobku.
15. 02. 2015 Odpoledne jsme odjeli do Prahy, večer nás mamka nahnala před osmou do postele, a když dočetla pohádku a odešla do obýváku, já si svlékla triko od pyžama a místo něj si oblékla šaty, ve kterých jsem pak usnula. No není snad důležité vypadat za dámu v jakoukoli denní či noční dobu?
16. 02. 2015 V šest ráno se z pokojíčku ozval děsný pláč. Když přišla mamka, s pláčem jsem řekla, že se bojím tmy, ale to mi mamka nesežrala, protože ví, že se tmou nemám problémy. Během chvilky jsem ale přišla s tím, že chci pyžamo, což mamka absolutně nechápala. Tedy jen do okamžiku, kdy jsem si sedla - teprve tehdy mamka zjistila, že jsem spala celou noc jen v šatičkách na ramínka. Po převlečení do pyžama jsem (na rozdíl od mamky) ještě na dvě hodiny usnula. Večer jsem pak dostala dlouhé kázání - žádné tvrdé hračky do postele, žádné svícení, žádné vylézání z postele a žádné převlékání do šatů.
17. 02. 2015 V noci mamku vzbudil kašel, a protože to identifikovala jako Lucinčin astmatický chrchel, šla rovnou pro sirup na tlumení kašle a dala jí ho. Až když se vrátila do postele, po sluchu zjistila, že ten kašel je zřejmě můj, takže vstala znovu a deset minut seděla v pokojíčku, aby zjistila, která z nás to vlastně kašle (načež zjistila, že obě) a šla dát sirup i mně. A protože jsme obě pokašlávaly dál, vstala ještě do třetice, aby na nás pustila mrazivý čerstvý vzduch (hlavně teda na Lucinku a její astma). Do čtvrtice šla po půl hodině okno zavřít a pak jsme konečně všechny tři spaly bez probouzení a chrchlání až do rána. Před sedmou nás mamka přišla vzbudit a v osm jsme vyrazily do školky. Díky naplánovanému výletu nás vedla obě do Laurové, odkud odjížděl autobus. Všechny školkové děti už čekaly venku, takže nás tam bylo spousta, ale já se neohroženě pustila mamky a šla za paní učitelkou. Ta mě přiřadila do dvojice s jinou holčičkou a já už tam s ní zůstala a po mamce jsem ani nevzdechla. Ta s námi sice zůstala až do odjezdu autobusu, aby nám zamávala, jenže okna autobusu byly tak špinavá, že neměla ani tucha, kde která z nás sedí. Cestou tam jsem seděla vedle jedné holčičky a zpátky jsem jela vepředu s Luckou, neb jsem dostala nálepku sestry dítěte, které zvrací v autobuse. Ve svíčkárně jsem pořád někde pobíhala a paní učitelka pak mamce řekla, že jsem se do toho školkového režimu zařadila naprosto bez problémů. Domů jsem si odvezla několik vlastnoručních výrobků - barevnou koupelovou sůl, vykrajované mýdlo a svíčky. S těmi byl ale menší problém - každá z nás si vyrobila dvě svíčky, ale domů jsme dovezly jen svíčky jedné z nás. Byly v mém batohu, tak jsem je považovla za svoje, jenže když na ně Lucinka koukla, tak řekla, že tyhle svíčky dělala ona. Mamka měla co dělat, aby utišila můj pláč ze smutku, že nemám svoje svíčky.
18. 02. 2015 Ráno bylo zase jako vždycky - vyrazili jsme všichni společně, pak jsem se já s mamkou odtrhla a šly jsme do Laurové, zatímco Lucinka šla s taťkou do svojí školky. A protože jsem dnes měla poprvé vyzkoušet tenis, mamka se mi ještě před odchodem snažila vtlouct do hlavy, že si mám obléct oteplováky, a že věci na převlečení a na přezutí mám v batůžku, ale pro jistotu to posichrovala i u paní učitelky. Když nás po obědě vyzvedávala, byla celá nedočkavá, co se dozví. Už když vyzvedávala Lucinku v její školce, tak se dozvěděla od tamní paní učitelky, že mě náš tenisový trenér chválil, že mi to šlo moc dobře, a že nevidí problém v tom, abych na tenis chodila. Jen prý by nechal takové tři lekce na zkoušku, jestli mě to nebude moc unavovat, abych pak neusnula před obědem. Lucinka dokonce taťkovi řekla, že mě trenér chválil, a že mi to šlo líp než jí. U nás ve školce už pak slyšela jen to samé - chválu, chválu a nic než chválu. Ještě před odchodem si mamka vzpomněla na naši včerejší svíčkovou hádku, tak se zeptala paní učitelky, jestli náhodou nezůstaly moje svíčky ve školce, že jsem to včera obrečela. Bingo! Paní učitelka sáhla do šuplíku a moje svíčky vyndala. Když se ze mě pak mamka snažila doma vydolovat, jak bylo na tenise, a jestli se mi to líbilo, nevytáhla ze mě jediné kloudné slovo k tématu. Buď jsem jí tvrdila, že jsem tam tvořila, nebo jsem prostě její otázky ignorovala.
19. 02. 2015 Dneska nás mamka vezla pro změnu zase do Kocoura. Odjela jsem tam s nima celkem v pohodě, ale když mě mamka chtěla začít převlékat, sekla jsem se a řekla, že tam nechci jít, a že chci s mamkou domů, jenže pak mi mamka podala klíče od auta a řekla, že ona tam zůstane místo mě a já mám jet domů uvařit oběd. Celkem rychle jsem změnila názor a zůstala. Oběd nám mamka dala v autě, protože jsme pak vezly Lucinku zase na gymnastiku. A zatímco si ona trápila kostru, my se šly s mamkou podívat na zvířátka. Podívaly jsme se na klokany, lamy, kozy a poníky, ale když jsem viděla hřiště, veškerá zvěř mě přestala zajímat.
20. 02. 2015 Do Kocoura nás ráno odvezl taťka, protože mamka jela k doktorovi, ale odpoledne už nás vyzvedávala mamka. Tamara jí řekla, že jsem dnes byla lepší než včera, tak to mamka brala jako pochvalu, ale ono tak úplně myšleno nebylo. Pak totiž dodala, že to se mnou ani dnes nebyla žádná hitparáda, že mám poslední dobou pěkné výkyvy nálad, a že mě takovouhle neznají. Jo, to je ten neúprosný třetí rok, to už by ve svém věku taky mohly vědět. Ostatně i naši říkají, že doufají, že to přejde dřív, než mě zabijou. Lucka pak navíc mamce v autě řekla, že jsem ve školce několikrát brečela. Když to pak vyprávěla taťkovi, řekl, že se mu zdá, že jsem na rozdíl od Lucinky spokojenější ve státní školce. Navíc Tamara mamce práskla, že školička skoro ani nezačala, děti se ještě scházely, a najednou Tamara s Jarmilou zjistily, že nikde nepobíhám já, tak mě začaly hledat. Já si vzala batoh, vyndala z něj svačinu, přestěhovala se s ní ke stolečku a tam se spokojeně hned po ránu cpala. Odjezd ze školky byl zase velké terno - byla jsem vzteklá, že se nechci převlékat, takže zatímco Lucinka už byla nabalená, já byla pořád v punčocháčích. Lucka šla tedy ven, aby se neupekla, ale blbnula tam a spadla, tak se šla dovnitř omýt. Mezitím mě mamka konečně taky oblékla, tak jsme po Lucčině očistě spolu vyrazily ven, ale mamka ještě zůstala v šatně a sbírala, co jsme kde nechaly. Když vylezla i ona, ani jednu z náýs neviděla. Lucka se objevila za chvíli, a až když řekla, že nikde na zahradě nejsem, šla mě mamka hledat ven - já už čekala u auta. A když mě připoutávala do autosedačky, s klidem jsem řekla, že jsem šlápla do hovna. To už šla mamka do kolen - Lucka celá od bláta, já zase od hovna. Doma jsme se s Lucinkou najedly a hned po jídle jsme vyrazili na chalupu, kde už na nás čekal děda s prababičkou. Večer sice taťka mamku nabádal, ať nás dá spát dýl, abychom dlouho spaly, ale mamka si stála za svým a my musely po osmé do postele.
21. 02. 2015 Dopoledne i odpoledne jsme byli všichni venku, pak šli všichni domů, ale my s mamkou ještě zůstaly venku a chvíli jsme se hrabaly v záhonku. Abychom ale nebyly pořád nalepené na babičce, k večeru mamka vytáhla hlínu a přes hodinu nás zabavila sázením paprik a rajčat. Nutno řáct, že nám to šlo skvěle. Večer jsem mamku potěšila, když jsem k večeři snědla třičtvrtě chleba se šunkou a sýrem, a pak jsem místo koukání na pohádku vlezla k mamce na gauč a povalovala se po ní. Když nám potom dočetla pohádku, sebrala jsem jí knížku o Cipískovi a chtěla si ji nechat a listovat v ní, ale mamka řekla, že knížka potřebuje taky odpočívat a spinkat (v obavě, že ji před usnutím stihnu zlikvidovat), tak jsem ji zaklapla a přitulila ji na sebe, abychom mohly spát spolu.
22. 02. 2015 Abychom furt nevisely jen na babičce (teda hlavně Lucinka, já jsem třeba zrovna dnes neměla problém se od nich odpojit a jít si hrát sama na hodinu a půl do pokojíčku), vytáhla mamka skořápky, co jsme minulý týden barvily a šly jsme dělat skořápkové obrázky. Pravda, nedopadly dle mamčina očekávání, jeden by skoro řekl, že ani nebylo k rozeznání, co jsme to vlastně tvořily, ale to nám neubralo nic na tom, že nás to zabavilo. Odpoledne jsme šli ještě všichni na chvíli ven, ale pak už museli děda s babičkou odjet, a když jsme se vrátili domů, převlékla jsem se do domácího. Bohužel pro mě mi mamka ale vytáhla dost úzké kalhoty (ostatně s těmi už jsem měla jednu nepříjemnou zkušenost onehdy v Kocourovi), a protože se mi je nepodařilo stáhnout, počůrala jsem se.

38. měsíc

24. 02. 2015 Dopoledne odjel taťka pryč, ale místo něj se u nás na chvíli zastavil strejda Mirek s tetou Jitkou. Přivezli nám bonbónky a buchtu, bonbóny strejda rozbalil hned, takže jsme je otestovaly okamžitě, a na buchtu jsme se s Lucinkou vrhly v rámci odpolední svačiny. To by měla teta radost, kdyby viděla, že nad mamčiným makovým závinem ofrňujeme, zato její buchtu jsme vzaly útokem!
25. 02. 2015 Dopoledne jsem se mimořádně nedloubala v nose, ale u oka, a po chvíli jsem k mamce vztáhla ruku, mezi ukazováčkem a palcem jsem měla ospalku a řekla „Koukej, jakýho jsem měla v oku nudláka.“. Dopoledne jsme se šli podívat na jehňátka, a protože naši zjistili, že se cesta tam docela protáhla, zpátky jsme to vzali zkratkou. Jen si nejsem jistá, jestli ta zkratka kolem pole, kdy jsme šli leckdy bahnem, mokrem a chroštím, byla ta pravá volba. Skoro bych řekla, že kdybychom šli zpátky stejnou cestou, došli bychom domů dřív. Dvakrát moc mi ale venku nevyhládlo, polívku jsem jedla asi půl hodiny a v druhém jsem se vrtala až do dvou odpoledne. Když jsem ten svůj malý talíř konečně zdolala, šly jsme s mamkou ven za Lucinkou, která nás už netrpělivě očekávala. Chvíli jsme si hrály na pískovišti a pak jsme mamce chvíli pomáhaly na záhoncích, já ale pomáhala tak vydatně, že po našem odchodu domů mamka ještě půl hodiny běhala po zahradě a hledala, kam jsem odložila trojzubec na hrabání záhonku. Když ho konečně našla a přišla domů, než jí stačily rozmrznout ruce, už měla zase co dělat - donutila mě, abych si pořádně omyla ruce, a jak začala téct voda, začalo se mi chtít čůrat, ale protože jsem si chtěla nejdřív omýt ruce, neběžela jsem hned na záchod. No, a když jsem konečně na ten záchod chtěla vyrazit, začalo to tak nějak samo téct. Protože už bylo půl šesté, mamka se rozhodla, že mě rovnou osprchuje, a protože bylo celkem brzo, řekla si, že nám na chvíli napustí vanu. Sotva zašpuntovala vanu a bylo v ní zhruba pět centimetrů vody, z pro ni zcela nepochopitelného důvodu jsem začala hysterčit, vodu jsem vypnula a dožadovala se okamžitého vyndání z vany. Mamka jen marně tápala v paměti, jestli jsme při posledním koupání nedělaly nějaké ptákoviny, že bych si třeba lokla.
26. 02. 2015 Po obědě vyrazila Lucinka s taťkou ven, mamka dělala sýr a já se zdekovala, převlékla se do princeznovských šatiček a šla si hrát do pokojíčku. Několikrát se mě mamka ptala, jestli nechci jít taky ven, ale já dělala, že neslyším a radši byla nahoře. Do obýváku jsem sešla jen na jídlo, vytáhla jsem z lednice skoro půllitrovou sklenici jogurtu, zabořila do něj lžíci, začala jíst a po chvíli ze mě vypadlo „Mami, ten jogult si zvládla úplně sama?“. Myslím, že ještě s Lucinčiným „Tyhle sejry žádná jiná mamka nedělá. Takovýhle sejry umí jen naše mamka!“ se mamka vznášela kdesi v povětří s pocitem, že je pro nás takový malý polobůh. Na jídlo jsem si sundala šaty a chodila doma jen v kalhotkách, tak mě mamka vyhnala, abych si došla pro svoje oblečení. Vrátila jsem se v modrobílém pruhovaném tričku, které jsem na sobě ráno neměla a hned jsem řekla „Já sem pilát.“. Mamka se mi snažila oponovat a tvrdit, že pirát nejsem, že jsem spíš námořník, tak jsem si dala ruku přes oko a zopakovala „Já sem pilát!“. Když měla mamka všechno hotovo, už byla doma Lucinka, a šly jsme si zahrát duhu. S blížícím se termínem mé tříleté prohlídky se mě mamka snaží přimět k rozeznání barev, ale veškeré její snahy naprosto ignoruju, což jsem jí názorně předvedla i dnes. Mamka se, celá otrávená, otočila na taťku a řekla „Tohle vzdávám, nauč ji to ty.“. Nějakou dobu se nic nedělo, jenže pak dostal taťka spásný nápad. Ze skříně vyndal krabičku lentilek a vysypal je na stůl se slovy „Terezko, jestli správně řekneš, jakou mají ty bonbónky barvu, můžeš si je sníst.“. Pak už mamka s otevřenou pusou sledovala, jak sypu z rukávu nejen zelenou a žlutou, ale i růžovou a šedou.
27. 02. 2015 Ač jsou naše odchody do postele pořád ve znamení stejného času, tedy plus mínus v osm, vstáváme čím dál dřív - třeba včera před čtvrt na osm, dnes už přes sedmou. Být to v Praze, mamka by skákala radostí, protože bychom vstávaly do školky bez řečí, ale tady na chalupě by evidentně ocenila, kdybychom spaly aspoň o hodinu dýl.
28. 02. 2015 Po delší době přijel strejda Mirek s tetou Jitkou, a když naši odpoledne pracovali vzadu na zahradě a prořezávali stromy, my s Lucinkou se houpaly u Mirka na větvi, ta už tam leží uříznutá dobrý rok a půl a je tam stejně jen pro nás dvě jako taková alternativa houpačky. Lucka seděla nahoře, já dole a jak sebou Lucka mrskala, houpala nás obě a měly jsme z toho takové malé, soukromé Vánoce.
01. 03. 2015 Dopoledne šel taťka ven, tak jsme šly s Terezkou s ním. On ale pracoval a na nás moc času neměl, tak jsme se chtěly jít podívat za tetou Jitkou, jestli se doma nenudí, a protože nám pokaždé říká, že se nemáme zouvat, nezuly jsme se ani tentokrát a šly se na ni podívat s řádně zabahněnýma botama. Když mamka dala vařit oběd a přišla za námi ven, hned jsem se na ni vrhla, že s ní chci jít domů. Moc jsem čekat nemusela, taťka měl totiž takový hlad, že za půl hodiny už šla mamka ohřívat polívku. Při obědě jsme s Lucinkou dostaly kázání od taťky, že nesmíme chodit za tetou domů, aniž by nás zvala, a už vůbec ne v zablácených botách. No jo, ale kdo se v tom má vyznat? Jednou dostaneme vynadáno od tety, že jsme se zuly, pak zase od taťky, že jsme se nezuly… Odpoledne jsme šli ještě na chvíli ven a já pomáhala mamce s pletím záhonku, ale furt jsem mrmlala, že s ní chci jít domů, tak se mamka nakonec sebrala, a protože už jí stejně byla zima, šla se mnou domů. Mamka to pojala odjezdově a začala uklízet a balit a já to pojala po svém a kde uklidila, dělala jsem bordel nanovo. Cestou do Prahy jsem se v autě prospala a patrně právě díky tomu (ale mamka byla přesvědčená, že to je snad naschvál, aby se nám ráno hůř vstávalo) jsme večer neusnuly hned, jako poslední týden na chalupě, a byly jsme slyšet až do třičtvrtě na devět.
02. 03. 2015 Ráno jsme vyspávaly dýl než celý uplynulý týden - až do půl osmé, ale i tak jsme se vzbudily dřív, než by nás bývala budila mamka do Kocoura. Tam byl zase problém, nechtěla jsem se převlékat a místo toho jsem brblala, že chci s maminkou domů. Ta se ale nenechala vyvést z míry, vyndala klíče od auta a řekla, že se jde zout a bude si hrát v Kocourovi, a já že mám sjet domů a připravit oběd. Celkem rychle jsem si to rozmyslela. Pochopitelně, že sotva jsem ji ztratila z dohledu (čili otočila se k ní zády a šla se podívat na hračky), už jsem o ni neměla nejmenší zájem, takže pak mamka trapně křečkovala před školkou a čekala, kdy vykouknu z okna, aby mi ještě mohla zamávat. Odpoledne nás pak mamka lákala ven, protože tam něco potřebovala dělat, ale ani já, ani Lucinka jsme ven nechtěly, takže šla sama a my si spokojeně hrály doma. Když přišla, čekalo na ni velké překvapení - nahoře na chodbě jsem si vzala do parády dvě kytky, zdálo se mi, že mají zbytečně moc listů, ale mamka byla zcela zjevně opačného názoru. Když mi říkala, že to kytičku bolí, když jí trhám lístky, ještě jsem se tomu smála, ale humor mě přešel ve chvíli, kdy mi řekla, ať jí taky podám prstíček a ona mi ho utrhne. No dobře, příště je radši nechám na pokoji. Mamčina touha po mých barevných znalostech nabyla nový rozměr - ve snaze namotivovat mě, vyndala úplně nové a mně neznámé bonbóny. Trefila jsem jen žlutou a zelenou, ale abych dostala bonbón víc, snažila jsem se jí ukázat i na ostatní žluté a zelené, ale to mi řekla, že prý neplatí, že každou barvu můžu dostat jen jednou. Nakonec jsem nějakým záhadným omylem trefila ještě fialovou, ale tím to haslo. Večer jsme, stejně jako včera, usnuly zase až o půl deváté a mamka absolutně nechápala, jak je možné, že jsme na chalupě usínaly tak brzo.
03. 03. 2015 Ráno jsme vstaly před třičtvrtě na sedm, takže opět před mamčiným budíčkem. Překvapivě byl ráno problém i v Laurové - do školky jsem šla v pohodě a těšila se, ale před školkou jsem řekla, že chci být ve školce s Lucinkou a ve školce už jsem se odmítala převlékat. Nakonec to ještě zazdila mamka, když jsem vešla do třídy a šla si rovnou hrát, a mamka nechtěla odejít, aniž by se se mnou rozloučila. Šla mi dát ještě pusu, ale já se jí hned chytla kolem krku a nechtěla ji nechat odejít. Nakonec jsem ji propustila, a když mě po obědě vyzvedala, byla jsem spokojená a naprosto v pohodě. Když jsme přišly domů, čekala tam na nás babička z Hódyně a ta se mnou nakonec i zůstala doma, když šla mamka pro Lucinku a vezla ji na gymnastiku. K obědu si babička ohřála černou zabijačkovou polívku, a jak jsem ji viděla, vlítla jsem ke stolu s rozzářenýma očima a pokřikem „Jůůůůůů, čokoládová polívka!“. Když se babička konečně přestala smát, bylo mi vysvětleno, že čokoládová není ani omylem, ale já se ochudit nenechala. Netrvalo dlouho a babička si vyndala z tašky čokoládovou sušenku. Párkrát jsem ji nechala kousnout a pak se zeptala, jestli můžu taky ochutnat. No, a to byl poslední okamžik, kdy babička svou tyčinku viděla.
04. 03. 2015 Do školky jsem zase nechtěla a po příchodu do třídy řekla paní učitelka „Terezko a přivítáme se? Podáš mi ruku?“. Protože jsem v pravačce držela koně, snažila jsem se jí vnutit levačku, když se tak nutně potřebovala vítat podáním ruky. Ta jí ale nestačila a řekla „A podáš mi tu druhou?“. No, když se tak vnucovala, přendala jsem koně do levačky, podala jí pravačku a zcela automaticky přidala „Těší mě.“. Tentokrát jsem ale při mamčině odchodu spustila děsný řev, tak jí bylo doporučeno ty odchody moc neprotahovat a spíš se se mnou rozloučit v šatně a pak mě jen odvést do třídy a odejít. Když mě po obědě vyzvedla, chovala jsem se, jako by se vlastně vůbec nechumelilo. Ani jsem nešla domů a rovnou zůstala na dvoře. Až když jsem chtěla jít za Lucinkou na pískoviště, nechala jsem se přemluvit k převlečení do tepláků. Večer nám šla přečíst pohádku babička, ale měla to spíš za trest - já do toho nejdřív kecala, a když jsem konečně zmlkla, pro změnu jsem začala fňukat a kňourat.
05. 03. 2015 Dnes už mamka problémy očekávala, přesto jsem ji dost zaskočila. Že ji nebudu chtít z Kocoura pustit, to jí bylo jasné, ale že při jejím odchodu spustím takový řev, že budou všem praskat bubínky, s tím teda nepočítala ani náhodou. Honem spěchala ven, aby mi mohla z okna zamávat, ale když viděla, že mě má Jana problémy udržet, jak jsem se zmítala, a že na ni Jarmila nenápadně mává, ať se radši rychle ztratí z dohledu, fofrem zaplula za první keř. Jana jí pak potvrdila to, co sama zpoza keře zjistila - během 30 vteřin bylo ticho a až do mamčina příchodu jsem po ní ani nevzdechla. V autě už na nás čekal oběd, takže cestu na chalupu jsme si s Lucinkou zkrátily jídlem.
06. 03. 2015 Ráno došlo zase k jedné z obvyklých sesterských hádek, tentokrát kvůli misce na snídani, obě jsme totiž chtěly misku s ouškama, ale protože si o ni řekla dřív Lucinka, pěkně jsem setřela. Naštvaně jsem odešla pryč, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že Lucinka dávno dosnídala a šla ven. Nutno říct, že takhle rychle jsem neposnídala už hodně dlouho, ale když já se taky chtěla jít houpat. Kdybych ale bývala věděla, co mě venku čeká, asi bych radši zůstala doma. Taťka nám zprovoznil trampolínu, takže jsme na ni pochopitelně takřka okamžitě vlezly, jenže po chvíli skákání mi Lucinka omylem hupsla na nohu a bylo po legraci. Kus cesty domů jsem odpajdala, zbytek mě odnesla mamka. Jasně, tak trochu jsem simulovala, ale takováhle příležitost se nemůže nechat utéct! Naši ale zavedli nové trampolínové pravidlo - bude tam buď jedna, nebo druhá, ale ne obě zároveň. Já navíc, abych zapomněla na své utrpení a strádání, dostala po dlouhé době ajpeda, takže jsem z toho vlastně jednoznačně vytěžila. Odpoledne ale mamku trápilo něco úplně jiného - dvakrát po sobě jsem se počůralo, což ji vedlo k přesvědčení, že jsem musela nastydnout a taťku k nápadu dát mi na noc plínu. Naštěstí pro mě mu večer bylo pěkně zle a mamka měla plnou hlavu starostí s ním, takže na mou plínu nikdo ani nevzpomněl. A já si, pro jistotu, ještě před spaním odskočila na záchod.
07. 03. 2015 Ač nás dopoledne, když jsme šly s Lucinkou ven, mamka upozornila, že nemáme chodit na trampolínu obě najednou, stejně nás tam společně načapala. Pro změnu si to odskákala Lucinka - jak jsme tam spolu odpoledne skákaly, neustála jsem to a čelem do ní vrazila. A zrovna tak nešťastně, že jsem se trefila do pusy a jí se začala kývat horní jednička. Pochopitelně brečela, že ji to bolí, takže večeři dostala skoro předkousanou. Teda ne až tak úplně, ale nakrájené na pidikousky, aby nemusela používat přední zuby, to dostala.
08. 03. 2015 Díky slunečnému počasí jsme do Prahy vyrazili až ve čtvrt na sedm, tudíž za šera. Celou cestu jsem vypadala dost gumově až na spaní, ale pořád jsem koukala kolem sebe. Klížit oči se mi začaly až na křižovatce pod naším domem, to mi ale mamka honem začala ukazovat mašinky a autobusy, abych se zavčasu probrala. Od příchodu domů mi byla dost velká kosa, takže mě mamka fofrem převlékla do pyžama, protože jsme se osprchovaly už na chalupě, posadila mě k počítači a zachumlala do deky. Unavená jsem ale přeci jen byla, takže jsem při čtené pohádce ani moc nekecala a překvapivě jsem ani po uložení do postele nerozsvěcela světlo.
09. 03. 2015 Ve tři ráno jsem se vzbudila na čůrání, a protože si mamka myslela, že už je ráno, tak honem přichvátala se zkumavkou (paní doktorka nutně potřebovala moje čůrání, asi má svého málo), ale já odmítla čůrat ve sprše, takže mamka měla ruku v záchodě a snažila se zachytat moje čůrání. Výsledek? Počůraná mamčina ruka a ve zkumavce ani ne půl cm. Když pak zjistila, že jsou teprve tři hodiny, málem ji taťka omýval. Znovu jsem byla vzhůru o půl páté (zato mamka, řádně rozparáděná z lovení mé moči, ještě neusnula), mamka ke mně přišla a já jí tvrdila, že mám žízeň. Když mi ale přinesla pití, sotva jsem si lokla a znovu si lehnula. Ráno, když jsme s Lucinkou snídaly, nám mamka připravovala svačinu do Kocoura a jablíčka v krabičce připravila na stůl. Než dopřipravila pití a jogurty, já dojedla snídani, rovnou otevřela krabičku a vrhnula se na jablka s tím, že jsem snídani už dojedla. Protože mi v misce zbyly poslední dva nakousané kousky, přikrájela mi ještě pár jablek. Ve školce to se mnou mamka skoulela na jedničku s hvězdičkou. S sebou jsem měla pejska, a když jsme dorazily, mamka řekla, že ji musím pořádně pomuchlovat, aby doma nebrečela, že nemůže do školky. Chvíli jsem sice trucovala a chvíli to vypadalo, že budu brečet, ale nakonec jsem se od mamky odlepila a bez jediné slzy šla k Janě, která zrovna četla pohádku. Odpoledne jsme jeli věnovat paní doktorce zkumavku (aby netrpěla nedostatkem, ten půlcentimetr mamka vylila a já ráno načůrala plnou dávku), a když už jsme tam byli, paní doktorka zatoužila po pokecu se mnou. Vesměs byla spokojená, výhrady měla jen k mé výslovnosti (děkuju pěkně, od té doby mě naši začali mordovat, že nenosím tvetl, ale svetr, a že žába je žába a ne čába) a trochu k postoji, ale s tím teda nesouhlasím, já totiž chodím daleko líp než Lucinka. Dokud se mě ptala na tvary a obrázky, bylo všechno v cajku, ale když přišla řeč na barvy, mamka tušila, že jde do tuhého. Nakonec ale paní doktorka usoudila, že barvoslepá nejsem, i když o tom dvakrát moc přesvědčená nevypadala. Za svůj výkon jsem dostala náušnice a bonbón, což za tu trochu pokecu stálo. Kdyby mě taktéž odměňovala i mamka, mohla bych náušnicema vytapetovat pokojíček.
10. 03. 2015 Včera to mamka se mnou zmákla na jedničku, tak předpokládala, že když dnes do školky nabalí zase psa, má vyhráno. V šatně to chvíli vypadalo, že to bude ještě snazší než včera, protože jsem sice chvíli říkala, že nechci do školky, ale když mě mamka přesvědčovala, že mám jít domů, že se mi přeci do školky nechce, najednou jsem se fofrem převlékla a přezula s tím, že chci do školky. Ve dveřích jsem se ale zasekla a přes práh už ten krok udělat nechtěla. Myslela si, že když začne vrtět psovi ocasem a tvrdit mi, že se pejsek hrozně těší do třídy, zase se na to chytím, ale pěkně jsem ji převezla. Chytla jsem čokla za ocas, zavrtěla s ním a řekla „Já chti domů!“. Takhle jsme tam stály dobrou čtvrthodinu, a když už se všichni připravovali na cvičení, udělala jsem vstřícný minikrůček, který mamka pochopila jako pokyn k odchodu. Zavřela dveře a odešla, já začala samozřejmě kňourat a chtěla si otevřít dveře a jít za ní, ale hned si pro mě přišla paní učitelka, já chvíli seděla u ní a jen pozorovala ostatní cvičící děti, nicméně kníkat jsem přestala. Když mě po obědě mamka vyzvedávala, ptala se mě, jestli jsem plakala, tak jsem tvrdila, že ne, ale ona se zeptala toho bonzáckého psa a on (prostřednictvím mamky) napráskal, že jsem brečela. Když jsem vyklopila, že jsem plakala venku, byla sama překvapená. A když pak naprášila paní učitelka, že jsem měla menší hysterák, když odcházela Lucinka z hřiště, málem jí vypadly bulvy. U vchodových dveří jsme ještě potkaly paní učitelku Klárku, ta byla podstatně mírnější a jen řekla, že to není pravidlo, ale občas si trochu popláču, když Lucinka odchází (nicméně mamka víc věřila té první variantě o hysterickém řevu, už mě tak trochu zná. Navíc paní učitelka trochu zlehčila celé ty ranní peripetie s tím, že je to pro mě nové, a že sice chvilku smutním a musím se s tím vypořádat (ať už jde o odchod mamky nebo Lucinka), ale jinak že jsem v pohodě a naopak vyzdvihla veškeré jídlo v mém podání. Že zatímco ostatní děti odbíhají a blbnou, já krásně sedím u stolečku a jím, dokud nemám prázdný talíř. Mamka mě v tom popisu naprosto poznávala - až na to, že v tom prvním. Odpoledne se mi zase podařilo počůrat, když jsem byla venku s taťkou. On si odskočil do dílny, a když se vrátil, slyšel z domu jen hýkání, tak za mnou hned šel, ale já už stála rozkročmo na záchodě a informovala jsem ho, že jsem se počůrala. Navíc jsem si ven vzala Barbuchu, co jsme tvořili v Kocourovi, ale ukázalo se, že ukazovat mu zblízka pískoviště byla pěkná hloupost. Můj Barbucha tak skončil nevalně - v popelnici. Během čekání na Lucinku mamka skočila do knihkupectví a koupila mi logopedickou knížku. Naivně si myslela, že stačí pár dnů a budu mluvit předpisově, ale po několika pokusech pochopila, že se mnou to bude běh na dlouhou trať.
11. 03. 2015 Ráno si to naši prohodili a mamka vedla do školky Lucinku a mě vedl taťka. Zřejmě usoudili, že jsem mamku povýšila na emočně nejslabší článek rodiny, a když mě bude odvádět taťka, nebudu dělat žádné scény. Omyl - jemu jsem scény začala dělat hned, jak jsem uviděla školku, následně v šatně a nakonec, když mě odvedl do třídy, otočil se na podpatku a odcházel, jsem spustila takový hysterák, který snad ani mamka nezažila. On se ale nenechal zaskočit a posilněn tím, že si mě vzala na ruku paní učitelka Klára, (s)prostě odešel. Ve školce jsme si střihly druhou lekci tenisu, a patrně proto, že nám to tak dobře šlo, jsme všichni dostali skládací zvířátka z kartonu. Mamka nám je doma hned musela sestavit, ovšem já jsem svou krávu zlikvidovala během pár pikovteřin a pak jsem furt chodila za mamkou, že nestojí a ona ji má opravit. No bodejť by stála, když měla všechny haksny zlámané!
12. 03. 2015 Ráno byla mamka nějaká zamilovaná nebo co, protože nám do Kocoura zapomněla vzít batohy. Teda my jeli všichni, takže taťka řekl, že je zapomněla mamka, mamka řekla, že ona se stará o svou kabelku a batohy jsou naše, tudíž jsme je zapomněly doma my s Lucinkou a my uzavřely kruh a svedly to na taťku. Ten se pak musel na otočku zastavit doma. Mezitím jsme byly my s Lucinkou a mamkou ve školce. Já se rvala chvíli mamce do náručí a vypadalo to zase na krušné loučení, ale když přijel taťka, oblékla jsem si sukni a bačkory, vyrazila do třídy a po rodičích ani nevzdechla. Když nás naši vyzvedávali, Jana řekla, že dnešní výrobky by si ráda půjčila na květnovou výstavu a taťka (s vědomím, že je auto narvané tak, že bude rád, když se tam vejdeme my dvě) se toho hned chytil a chtěl tam naše výrobky nechat. Jana viděla, jak Lucinka posmutněla, tak přišla s tím, že jí stačí, když jí ho půjčíme až v tom květnu, na což mamka podotkla, že mně odolá jedině ocel, tudíž papírová kytka na proutku nemá valnou šanci přežít. Ostatně to jsem názorně předváděla už při příchodu našich, kdy jsem se snažila květem sejmout všechna futra, kterými jsem prošla. Ze školky jsme jeli rovnou na chalupu a nejen, že jsme se do auta vešly my dvě, dokonce jsme tam měly takové pohodlí, že se ke každé z nás vešel i talíř s řízkem a kaší. Klika byla, že pode mnou seděla Nelina. Skoro do tmy jsme byly venku, a když jsme se vrátily, mamka se mnou nezdolně trénovala s nebo c, ale pořád se stejným, tudíž takřka nulovým, výsledkem. Když šeptám, jakž-takž to vypadá jako s nebo c, ale nahlas to říct nedokážu a zakomponovat do slova už vůbec ne. Po večeři jsem sebrala ze špalku půlku čerstvě rozpůleného edamu a kus ho sežrala i s voskem. Ale co jiného taky čekat od někoho, kdo odpoví na otázku „Co jste dnes dělali ve školce?“ zcela úsporným „Jedli.“.
13. 03. 2015 Většinu dne jsme s Lucinkou strávily venku, ale protože měla včera mamka evidentně den Blbec, takže krom ranních zapomenutých batohů mi zapomněla nabalit do kufru na chalupu oteplováky. Nutno říct, že zrovna dnes, kdy byly venku krásné tři stupně, bych je jistě užila daleko víc, než minulý týden, kdy bylo těch stupňů patnáct. Když jsme s Lucinkou sjížděly skluzavku na 100 způsobů (každá zvlášť, společně jedna vleže na břiše a druhá vleže na zádech, přičemž jsme se držely za ruce…) mě Lucka navedla, abych ochutnala slunečnice z krmítka, které viselo na konstrukci skluzavky - a já celou dobu žila v tom, že je to pro ptáky… Kdepak! Ono to bylo KPZ pro nás, tedy krmítko poslední záchrany! Nabrala jsem si hrst a celou ji nasypala do pusy. Chvíli jsem přežvykovala a za chvíli jsem jedno semínko po druhém začala vyplivovat. Přesně v tu chvíli to došlo taťkovi, otevřel dveře a okřiknul mě „Terezo, nežer to, to je pro ptáky! Seš snad…“. V tu chvíli se zarazil a po chvíli dokončil větu - „No vlastně seš, ty seš Sýkorka.“ a zavřel dveře.
14. 03. 2015 Odpoledne přijela víkendová návštěva, tak jsme je vytáhli na procházku do lesa. Mamku ale nenapadlo nic lepšího, než tu krátkou procházku využít kulinářsky a strčila do trouby koláč s tím, že za tu třičtvrtě hodinu budeme stejně doma. Pochopitelně, že jsme neměli šanci se tak rychle vrátit domů, a když pak řekla, že vyrazí napřed, s brekem jsem se rozeběhla za ní. Koláč jí byl ale přednější a drze mi utekla.
15. 03. 2015 Dopoledne jsme si i s návštěvou střihli dvouhodinovou dopolední procházku lesem, já to teda statečně všechno odťapala po svých, ale sem tam jsem na naše zkoušela, že už mě bolí nožičky, a že bych chtěla nést, ale nějak se to neujalo. Aby mamka odpoutala mou pozornost od nohou, dělala se mnou mašinku a ještě v lese ze mě vydolovala první úspěch svého logopedického teroru - místo „čikulka“ jsem o sobě řekla, že jsem „šikulka“. Odpoledne jsem pak šla ven jen já s Lucinkou a dospěláci si seděli doma a hráli hru. Díky návštěvě jsme odjížděli až po půl osmé, řádně navečeřené, vykoupané a v pyžamu, takže jsem s klidem v duši po pár minutách cesty usnula a v Praze se pak jen nechala přenést z auta do postele.
16. 03. 2015 Mamka nám kvůli focení prohodila školky, takže mě dnes vedl taťka to Laurové. Cestou jsme si vyprávěli o chalupě, navíc jsme povídání proložili indiánským během (což v překladu znamenalo chvíli běh, chvíli chůze, každopádně jsme do školky dorazili za poloviční čas než s mamkou), o školce nepadlo za celou cestu ani slovo a po příchodu jsem šla bez řečí a problémů do třídy. Když mě pak mamka vyzvedávala, chvíli to vypadalo, že hodlám ve školce zakotvit natrvalo, protože jsem k ní jen doběhla, dala jí pusinku a utíkala zpátky do třídy. Zas tak úchvatná mi ta školka ale nepřišla, šla jsem si tam totiž jen pro obrázek a pak frrrr domů.
17. 03. 2015 Protože měla Lucinka v noci zase záchvaty kašle, jela jsem dnes do Kocoura jen já. Mamka předpokládala, že po uplynulých dvou vcelku bezproblémových odchodech to bude zase OK, ale zase tak růžové to nebylo. Vezl mě ale taťka a ten se se mnou nijak zvlášť nebabral, nicméně má zdrženlivost v odchodu do školky v něm asi utvrdila jeho myšlenku, že jsem do školky přestala chtít chodit kvůli dvěma rabiátům (vlastně hlavně jednomu z nich), kteří chodí ve čtvrtek právě do Kocoura, a kteří tam se tam někoho bez důvodu fláknou. Zrovna minulý týden mě jeden z nich bouchal pěstí do bříška, než zakročila Jana. Ostatně i Lucinka z toho byla celá smutná, protože mě chtěla před ním bránit, ale nevěděla jak (zas taková hrdinka, aby se postavila přede mě a schytala to za mě, opravdu není). Mamka to ale vyřešila po svém a po domluvě s námi čtvrtečního Kocoura úplně zrušila.
18. 03. 2015 Do školky mě dnes s mírnými obavami vezla mamka autem, ale vyrazily jsme dost pozdě. Možná právě proto, že jsme přijely na poslední chvíli - bylo za minutu půl deváté, když jsem se převlékala v šatně - proběhlo všechno v naprosté pohodě. Když jsme přišly do třídy, děti už cvičily, paní učitelka si mě hned zavolala k sobě, a jak jsem neměla čas nad tím přemýšlet, bez rozmýšlení jsem k ní šla. Mamka na mě radši ani nevolala, aby mi ještě zamávala a odešla. Ještě v šatně mi ale prozradila tajemství, o kterém nevěděla ani Lucinka - že po školce pojedeme za dědou. „Za dědou na Hlad?“ „Ne, Terezko - za dědou do Hradce.“. Protože byla Lucinka kvůli kašli doma, na tenise jsem to musela zvládnout bez ní. Po obědě mě mamka vyzvedla, došly jsme domů, tam jsem si ještě chvíli pohrála s babičkou, která přijela už včera večer, mamka dobalila všechny saky paky a vydaly jsme se na cestu. Děda byl v práci a my dorazily pár minut před jeho příjezdem, takže jsme se všechny schovaly do ložnice, a když odemknul, vybafly jsme na něj. Děda ale vlezl do vany a vylezl z ní až tehdy, když jsme tam měly vlézt my dvě. V noci jsem měla původně spát já s mamkou v ložnici a Lucinka s dědou v pokojíčku, ale nakonec jsme se na posteli v ložnici tísnily všechny tři. Nejdřív jsme v posteli pěkně dlouho kecaly a pošťuchovaly se, ale já pak zničehonic usnula a Lucka, která najednou přišla o kecacího parťáka, usnula chvíli po mně.
19. 03. 2015 Někdy v šest ráno jsem se vzbudila a s vědomím, že včera večer mamka koupila na ráno koblížky, jsem si hned sedla a řekla „Já chci koblížek.“. Mamka mi ale dost rychle vysvětlila, že je na vstávání ještě moc brzo, tak jsem si zase lehla a usnula. Dopoledne nás mamka hodila na krk dědovi a vyrazila na nákupy, děda si ale žíly netrhal, zapnul nám televizi a uklidil se k počítači. A vzhledem k tomu, že u nás běžně televize přes den neběží, vydržely jsme u ní sedět docela dlouho. Hned po obědě jsme sjeli pro strejdu Kacapováka a šli všichni společně na dvě hodiny do lesa. Pochopitelně by to nebyla správná vycházka, kdyby se ti dva nestavili v hospodě, na čemž jsme my s Lucinkou a mamkou vydělaly limču a preclíky. Chvíli klidu ale prořízlo moje „Já chci čůlat!“. Mamka se mnou poodešla o kus dál za strom, chvíli mě držela, a když ucítila podezřelý puch, pro jistotu se zeptala „Terezko, budeš něco dělat?“. Odpověď už předem věděla, takže moje „Jo, bobek.“ ji nemohlo překvapit. Po chvíli poulení očí jsem hodila dva bobky, naštěstí tedy dost tuhé, takže jsem měla zadek čistý, jinak bychom měly zásadní problém - všude kolem totiž bylo jen jehličí a suché listí. Když jsme se vrátili k dědovi, mamka jen skočila pro naše věci a vyrazily jsme za taťkou na chalupu. Cestou jsme jen udělaly jednu zastávku na koupi bot. Mamka z nás byla šílená, Lucka mě v krámě vyblbla ke hře na honěnou a já za ní běhala v bílých ponožkách. Nebyly jsme vůbec k zastavení, výhrůžky na nás nezabíraly a křiknout na nás mamka v obchodě nechtěla. Nakonec jsme ale přeci jen odjely s jedněmi botami pro mě. V Kolíně musela mamka stavět znovu, když jsem začala hýkat, že potřebuju na záchod a už to nevydržím. Pochopitelně, že jsem to vydržela, ale ten adrenalin, kdy mamka nemohla nikde zastavit a čekala, že to pustím do autosedačky, byl k nezaplacení. V autě jsme se nejdřív hádaly, ale mamka nám párkrát pohrozila, že nás cestou vysadí, tak jsme přestaly a místo toho se začaly nekontrolovaně rozesmívat a hihňat, což nám vydrželo až na chalupu a několikrát se neudržela ani mamka.
20. 03. 2015 Ráno jsem chodila po bytě a něco přežvykovala. Mamka se v první chvíli docela lekla, protože na chodbě ráno Nelina roztahala sušený chleba a mamka si myslela, že ten čoklem ožužlaný chleba recykluju, jak je mým dobrým zvykem. „Terezko, co to jíš?“ Koukla jsem na ni a pokrčila rameny ve stylu „Já nevim, něco se tu válelo, tak jsem to sežrala.“. Odpoledne jsem začala posmrkávat a večer jsem k mamčině zděšení začala chraptět.
21. 03. 2015 Protože jsem ráno brečela na schodech a nedbala toho, že mě taťka lákal do obýváku, vylezla mamka z ložnice a ještě na chvíli mě vzala k sobě do postele. Vůbec to tak nebylo špatné, takže když jsme měly jít večer spát, rovnou jsem se šikovala do ložnice, že budu spát zase s mamkou.
22. 03. 2015 V noci jsem se vzbudila a s brekem běžela na záchod, ale tentokrát nepomohlo, ani když přišel taťka - prostě se mi chtělo brečet a nikdo na tom neměl šanci něco změnit. Přestala jsem, až když jsem začala usínat. Zatímco Lucinka už vypadala zdravě, já měla rýmu jako trám a sem tam jsem i zakašlala, ale to nám nebránilo v celodenním pobytu venku. Večer mamka původně volala Janě, že zítra do školky nepůjdu kvůli věčné nudli u nosu, ale nakonec se dohodly, že to přeci jen zkusíme, a kdyby ta nudle byla opravdu tak děsivá, jak mamka tvrdila, Jana by jí zavolala, aby si mě přijela vyzvednout dřív.

39. měsíc

23. 03. 2015 Do Kocoura jsem dnes odešla zase bez problémů, zato když jsme měly jít domů, byly jsme jak z divokých vajec a trvalo dost dlouho, než jsme se převlékly a vykopaly ven. Naši evidentně potřebovali pustit žilou šrajtofli, protože nás odpoledne vytáhli ještě jednou do krámu s botama. Nové botičky nás ale rozhodně nenadchly tolik, jako naše, naopak - ke konci už jsme byly obě otrávené, kňouraly jsme, že máme žízeň a bolí nás nožičky, čímž jsme našim nenechaly zbytečně moc prostoru pro koukání po věcech pro ně samotné.
24. 03. 2015 Hned po probuzení jsem hlásila, že nebudu ve školce plakat a jak jsem řekla, tak jsem učinila. Do školky i ze školky mě vedl taťka a já mu hned při vyzvedávání hlásila, že jsem plakala jen při divadýlku, protože jsem neviděla Lucinku. Pravda mimo to jsem brečela ještě několikrát, protože jsem měla padací den - prvně jsem upadla hned ráno cestou do školky a pak ještě několikrát ve školce. Odpoledne mamka zase odjela ještě pro Lucinku, já chtěla jít s ní, ale ona mě s sebou nechtěla vzít. I přes můj usedavý pláč odešla a já po chvíli brečení usnula na gauči. Když se mamka s Lucinkou po dvou hodinách vrátily z gymnastiky, ještě jsem spala. Večer jsem ale usnula celkem bez problémů, takže naši usoudili, že na mě něco leze. No - kdyby se mě zeptali, tak bych jim to vyvrátila, kdyby po mně něco lezlo, tak bych o tom snad musela vědět, ne?
25. 03. 2015 Do školky mě dnes vedla s mírnými obavami mamka, ale já byla kabrňák a nechala ji v pohodě odejít. Dopoledne jsme si s Luckou střihly tenis a odpoledne mě vyzvedla mamka i s Lucinkou, ale přišly za minutu jedna, takže už jsem tam byla poslední. Aby se Lucka nemusela zouvat, řekla, že na nás počká venku za dveřma. Jen jsem ji zahlédla cestou do šatny a už jsem hulákala, že má moje boty. Nějakou dobu mamce trvalo, než mi vysvětlila, že má boty svoje a já mám ty svoje (úplně stejné) v šatně, uvěřila jsem jí, až když jsem je viděla na vlastní oči. Pak jsem ale místo oblékání blbnula a nechtěla se obléct, nicméně mě paní učitelka pochválila, že jsem jinak moc šikovná. Že sice občas necvičím a jen pozoruju (tak mě do cvičení nikdo nenutí), ale když se jde něco tvořit nebo máme výtvarku, že se zapojím vždycky. Navíc ranní stávkování taky ustalo, takže mamka zkonstatovala, že je na vrcholu blaha, jen prý ty odchody by mohly být lepší. No ale tak to by zase chtěla trochu moc! Když už jsem byla oblečená a mamka mě chtěla odvléct ven, kde čekala Lucka, začala jsem hýkat, že mě bolí prcka a mamka zjistila, že jsem ve školce zase kakala a nikomu nic neřekla, takže jsem si bobky otřela do kalhotek a zadek už jsem měla pěkně červený. Doma na nás čekala babička, tak jsme s ní ještě chvíli blbly, ale pak už nás naši nahnali do auta, protože jsme měli vyrazit na chalupu. Chvíli jsem dělala, že jsem děsně smutná, že s námi nejede i babička, ale rychle to opadlo, když jsem zjistila, že zítra přijede druhá babička a ještě k tomu i s dědou.
26. 03. 2015 Po dlouhé době jsem ráno zase spala až do osmi, ale naši si spánku moc neužili, protože Lucka vstala o půl hodiny dřív. Dopoledne přijela prababička s dědou a strejdou, co taťkovi radil, jak ostříhat stromy. Lucinka byla celý den nalepená na babičce, já teda chvílema taky, ale průběžně jsem se od nich odpojovala a chodila si po svých. V poledne jsem odmítla čekat na ostatní a vydyndala jsem si jídlo jako první. Měla jsem takový hlad, že jsem si polívku přidala, ale o guláš už jsem pak moc nestála. Večer jsme usedli ke hře a mamka byla překvapená, jak jsem spořádaně postupovala figurkou o správný počet políček. Po čtvrt hodině už jsem při tom ale začala blbnout, každou chvíli jsem do hrací desky kopla a figurky lítaly doleva, doprava, nahoru, a kdyby mohly, tak i dolů, takže to mamka předčasně utnula.
27. 03. 2015 Dopoledne jsme si s mamkou zase zahrály všechny tři pár partiček her, tentokrát jsem radši tolik neblbnula, takže jsme dohrály až do konce. Pak jsme šly až do oběda ven a po jídle jsme dle mamčina slibu tvořily. Mamka byla překvapená, jak pěkně jsem zvládla vystřihovat velkými nůžkami, protože naše dětské někam utekly. Pak jsme šly znovu ven, kde nás (hlavně mamku) už netrpělivě očekával taťka - naši pálili větve ze stromů, a když měli hotovo, strejda Mirek hodil do popela pár brambor. Chutnaly nám natolik, že když došly, začala jsem sbírat ze země oloupané slupky a dojídala jsem i je.
28. 03. 2015 Ráno mamka hledala ponožku, kterou mi původně podala a já ji někam odhodila. Chvíli jsem ji nechala běhat po bytě, pak jsem ji vytáhla z gauče, ukázala ji mamce a řekla „Tady je, ty seš snad úplně slepá.“. Po mnoha dnech, kdy jsem jako večeři snědla jen sýr, případně pár rajčat, se mamka naštvala a zase najela na starý režim - když nebudu jíst snídani, oběd a večeři, nebudou ani žádné sladkosti, takže dnes jsem měla zákaz všeho sladkého. Když ale Lucinka dostala dva bonbóny za úklid, šla jsem si taky pro svůj příděl (byť jsem se na úklidu nepodílela), ale mamka si trvala na svém, že nic nedostanu. Naštěstí nebyla Lucka žádná krkna a potají mi jeden bonbón dala. Po zbytek dne už jsem se o sladkosti ani nijak zvlášť nehlásila, protože mi bylo jasné, že bych to stejně měla marné. Odpoledne jsem jim pro změnu vyrazila dech, když nám taťka vyndal tatrovky, postavil nás k vrátkům s tím, že se máme rozjet a jet dolů z kopce k lesu, kam až to půjde, a já se do toho sebevražedně nevrhla po hlavě, jak bylo vždycky mým dobrým zvykem, a naopak jsem po pár ujetých metrech zastavila, vrazila tatru do podpaží a šlapala zpátky nahoru. Večeři jsem po hodně dlouhé době snědla včetně chleba, takže jsem si na zítřek zajistila přísun dobrot.
29. 03. 2015 Po obědě jsme šly s Lucinkou ven, ale domů nás po chvíli vyhnal déšť, a až do pozdního odpoledne, kdy jsme vyrazili zase do Prahy, už jsme se ven nedostaly. U večeře jsem mamku překvapila, když jsem půlku chleba snědla během pár minut a pak si sama řekla o další.
30. 03. 2015 Ráno jsem v Kocourovi chvíli vypadala, že zase začnu brečet, až bude mamka odcházet, ale nakonec se to v dobré obrátilo. Když pro nás mamka přijela, hned jsme jí hlásily, že máme zničené výrobky. Po jejich namalování jsme si je dali všichni schnout ven na sluníčko, jenže přišel zničehonic vichr a kroupy, a když to ustalo, některé výrobky jsme ani nenašli. Já měla štěstí, mně se neztratil ani ptáček, ani kytička, ale Lucinka našla jen ptáčka a některé děti nenašly ani jeden ze svých výrobků. Cestou domů jsme potkali vojenský konvoj, jen teda fakt nechápu, co na nich Lucinka viděla a proč z těch aut byla tak unesená. Doma o nás mamka až do večera nevěděla - a sama nevěřila tomu, že si spolu dokážeme tak dlouho hrát takhle hezky.
31. 03. 2015 Ráno jsme jely do státní školky jako masňáci autem, hlavně tedy proto, že mamka pokračovala s Lucinkou k paní doktorce. Navíc venku lilo jak z konve, tak se auto skoro nabízelo, háček byl ale v tom, že bylo zaparkované tak daleko, že bychom byly dřív snad i v té školce. Než nás mamka zapoutala do autosedaček, měla navíc úplně mokrý zadek, který jí pokaždé čouhal ven, takže když pak řídila, kroutila se u toho jak had. Ač to dělat nechtěla, nechala nakonec mamka Lucinku v autě a do školky vedla jen mě - jednak proto, že pršelo, druhak proto, že byla taková zácpa, že i do školky jsme přijely později, než čekala, a bylo jí jasné, že k paní doktorce včas určitě nedorazí. Ještě v šatně mi mamka slibovala, že se s Lucinkou uvidím po svačině na hřišti, ale protože lilo, nic z toho nebylo.
01. 04. 2015 Protože včera přijela babička, ráno jsme šly do školky ve složení Lucka, já, mamka a babička. Ta vedla do školky Lucinku, já si musela vystačit s mamkou. Už cestou jsem ale začala kňourat a vydrželo mi to až do školky. Tam nastal zase zlom a já chtěla jít domů. A to mi s sebou vzala mamka pyžamo, že bych tam mohla mimořádně zůstat až do odpoledních velikonočních dílniček. Nakonec se s paní učitelkou domluvila, že pokud tam nebudu chtít být, radši si pro mě přijde a na dílničky mě zase přivede, než abych si kvůli jednomu nucenému spaní vypěstovala odpor ke školce. Před jednou hodinou pro jistotu zavolala do školky a byla uklidněna, že jsem se v pohodě převlékla do pyžámka, načež jsem poznamenala, že tohle není moje pyžámko. Kupovat totožné oblečení pro mě i Lucinku se občas nevyplácí, zejména tehdy, kdy je potřeba narychlo ráno něco drapnout (třeba pyžamo) a jít. Paní učitelka ale mamku uklidnila, že jsem v tom vypadala děsně roztomile, po převlečení jsem zalezla do postýlky, přitulila se k plyšákovi a poslouchala pohádku. Odpoledne se ještě dozvěděla, že jsem neusnula, ale celou dobu jsem v klidu ležela. Když naši přišli, nijak zvlášť jsem se k nim nevrhala a naopak jsem ignorantsky zalezla do domečku. Pak jsem běžela obejmout jako prvního taťku, což mamku dost ranilo, ovšem o co víc byla mamka raněná, o to víc škodolibé radosti z toho měl taťka. Chvíli jsem dělala velikonoční kraslice s oběma, pak odešla mamka do Lucinčiny školky a já tvořila už jen s taťkou. Doma jsem svoje vejce dost poupravila, a když se vrátila domů mamka s Lucinkou, akorát jsem večeřela polívku a s chutí si přidala ještě jeden talíř. Do postele jsme šly mimořádně dlouho - skoro ve třičtvrtě na devět, takže jsem byla řádně přetažená. Taky aby ne, měla jsem za sebou náročný den - tenis, první spaní ve školce a nakonec ještě školkové velikonoční tvoření.
02. 04. 2015 Když jsem se ráno vzbudila, babička byla fuč a přišla, až když jsme snídaly. Ještě před obědem jsme vyrazili na chalupu a cestou se zastavili v Janovicích na oběd. Naši mě několikrát varovali, že nemám pořád po stole postrkovat lahev s pitím, nebo to vyliju, ale bylo to jako mluvit do dubu. Pochopitelně netrvalo dlouho a džus byl všude po stole. Když jsme dorazili na chalupu, byl všude sníh, tak jsme s Lucinkou zůstaly venku, po chvíli jsem se ale vrátila domů, protože jsem byla mokrá až na kalhotky.
03. 04. 2015 V noci jsem se rozkašlala natolik, že mě mamka přenesla k nim do postele, aby ke mně nemusela běhat a abych nebudila Lucinku. Dopoledne mě zase po delší době zkoušela učit říkat písmeno „š“. „Terezko, řekni šššššikulka.“ „Šššššikulka.“ „A řekni…“ Ani nemusela pokračovat, stejně jsem věděla, co bude následovat a rovnou jsem řekla „Ššššipka“. Vtom se to toho ale vložila i Lucinka - „A řekni pantofle.“. No kde by mě napadlo, že bude chtít slovo bez š? Zcela automaticky ze mě tedy vypadlo „Ššššpantofle“. Na začátku slova už „š“ zvládám celkem dobře, ale dnes jsem poprvé řekla úspěšně „š“ i na konci slova - místo „máč“ jsem konečně řekla „máš“. Večer to se mnou mamka ještě jednou sjela po čištění zubů. Zopakovaly jsme už naučená slova, tak mamka zkusila nové a těžké slovo - šiška. „Šššššička.“. „Ne šička, to je šiška.“. Pche, učit jo, ale buzerovat já se nenechám - „Ale já žikám pička!“. V osm večer jsem sama řekla, že chci do postele, tak mě tam mamka odvedla, přečetla mi pohádku, ale když chtěla odejít, začala jsem fňukat, že chci Lucinku. Ta ale koukala dole na pohádku v televizi, tak jsem se nakonec vyhrabala z postele a šla se taky dívat. Vzhledem k tomu, že odpoledne přijeli děda Luboš s prababičkou, uvelebila jsem se u dědy, ale předpoklad, že na něm během pár minut usnu, se nepřenesl do praxe. Před desátou už jsem ale byla tak unavená, že jsem si znovu řekla o odchod do postele a během chvíle jsem v ní usnula i bez Lucinčiny přítomnosti.
04. 04. 2015 Od rána se mi spustila taková rýma, že průtokáč byl proti mně hadr. Mamka mě ale nenutila být doma, naopak jsme si odpoledne střihli pořádnou túru. Celých osm kilometrů jsem šlapala jak hodinky. Na rozdíl od Lucinky, která brblala už po prvním kilometru, kdy se od nás odpojila babička a vrátila se zpátky domů. Měla kliku, protože poslední kilometr cesty jsme se svezli autem s jedním strejdou, co si k nám jel zrovna pro kvásek.
05. 04. 2015 Odpoledne, když mi mamka oblékala bundu, abych mohla jít ven, jsem letmo strčila ruku do kapsy a vytáhla z ní něco malého. Vypadalo to jako kamínek, ale já k tomu čuchla, koukla jsem na mamku a s ledovým klidem řekla „To je Nelinino chovno.“. Až večer si mamka vzpomněla, že jsou zítra Velikonoce, a že nemáme vejce, takže jsme před večeří začaly barvit vejce. Hned to první jsem rozbila, ale nenechala jsem se odradit a i dál jsem chtěla barvit pořád sama. Mamka se na to moc netvářila, tak jsem ji přesvědčovala „Já tama! Nebooooj, já to vládnu!“.
06. 04. 2015 Hned po ránu nás vyšlehal taťka a děda a ještě jsme snídaly, když přišel Mirek. Po snídani nás ještě vytáhnul na koledu taťka a musím říct, že takhle bych mohla chodit koledovat klidně každý den. Dostaly jsme totiž spoustu sladkostí a dobrot, jen nám je mamka trochu přerozdělila - veškerá čokoláda připadla Lucce (prý abych se nedrbala, jenže když vidím čokoládu, neznám bratra) a mně ten zbytek.
08. 04. 2015 Dopoledne jsme si s Lucinkou střihly ve školce další lekci tenisu, ale ani tentokrát ze mě naši nevytáhli nic kloudného, z čeho by mohli usoudit, jestli mě to baví nebo ne. Když mě odpoledne vyzvedával taťka, seděla jsem u stolečku s dalším školkovým dítkem, které čekalo na příchod rodičů. Mamce pak doma vyprávěl „Seděly spořádaně vedle sebe, malovaly si, taková pěkná holčička to byla, dokud nepřišla učitelka a neřekla „Vašíku, už tady máš maminku.“.“
09. 04. 2015 Dnes běhala mamka s Lucinkou po doktorech, tak nechala doma i mě, aby mi to nebylo líto. Krátce po snídani vyrazila mamka s Lucinkou na kožní, pak se objevily na dvě hoďky doma, tak jsme si hrály nahoře. Po obědě vyrazily pro změnu na alergologii a na gymnastiku, takže jsem si užívala taťkovy přítomnosti a většinu doby jsme spolu hráli různé hry nebo skládali puzzle. Ač jsme s Lucinkou ráno nemusely vstávat a vzbudily se až před osmou, večer jsem usnula už při pohádce. V jedenáct v noci jsem se ale vzbudila a šla na záchod, mamka se zrovna dole sprchovala, a když mě šla zkontrolovat, ležela jsem polosvlečená před sprchovým koutem na koupelnové předložce, drbala se a neměla nejmenší potřebu zvednout se a přesunout do postele.
10. 04. 2015 Dnes jsme šly s Lucinkou zcela mimořádně do školky, protože na školkovou zahradu přijeli policajti s koníkama. Původně měli přivézt i policejní psy, ale místo nich přivezli jen policejní motorku a auto. Do těch jsme si mohli sednout, koníky jsme si mohli pohladit a nakrmit, a než policajti odjeli i se vším tím vehiklem, rozdali nám dárečky. Každý z nás dostal Brumíka, sladké pitíčko a plyšovou myšku. O Brumíka jsem se postarala ještě na zahradě, pitíčko jsem načala hned po obědě a dopila ho těsně před příchodem mamky a Lucinky, takže mi zbyla už jen ta myš. Jen co nás naši vyzvedli ze školky, vyrazili jsme na chatičku za dědou a prababičkou. Když jsme šli od auta k chatičce přes skálu podél řeky, držela jsem mamku za ruku a řekla „Chlavně se neutop, maminko!“. Taťka pak odjel pryč, ale my s mamkou a Lucinkou zůstaly na chatičce s dědou a babičkou. Šla jsem otestovat velkou houpačku na stromě, a když mamka viděla, že se mi nedaří se houpat, sedla si ke mně, vzala mě na klín a houpala se spolu se mnou. Dědovi se ale evidentně zdálo, že se houpeme málo, přišel a zhoupnul nás natolik, že se mamka, která jednou rukou držela mě a druhou se zlehka přidržovala houpačky, neudržela a během vteřiny jsme obě visely z houpačky hlavou dolů. Těžko říct, co se dědovi v tu chvíli odehrávalo v hlavě, patrně si totiž myslel, že si děláme srandu a hlavou dolů se houpeme záměrně, protože na nás chvíli jen koukal a smál se, až se za břicho popadal. Nám to tedy tak vtipné nepřišlo. Večeře byla zase extra špatná, vyjedla jsem jen zeleninu, takže na zítřek mi mamka přislíbila zákaz sladkostí.
11. 04. 2015 V noci jsem byla vzhůru na čůrání (naši s sebou prozíravě vzali nočník, aby se mnou naši nemuseli běhat ven na kadiboudu) a zase jsem se mohla uškrábat. Mamka čekala, že budu ráno tu noc dospávat, místo toho jsme se obě s Lucinkou vzbudily po čtvrt na sedm. Po snídani jsem hlásila, že potřebuju kakat, ale nabízený nočník jsem odmítla, tak se mnou mamka vyběhla na boudu. Sotva odklopila poklop, vypadlo ze mě „Fůůůůj, tady je tmlad!“. Když mě tam pak navíc mamka posadila, začala jsem ječet „Ctudí, ctudí!“. Tou zimou mi snad bobky přimrzly k zadku, takže ze mě nic nevypadlo, a když se zase zahřály do pokojové teploty, už jsem proti nočníku nenamítla ani slovo. Už od včerejška mě ale lákal perník ve tvaru obřího srdce a tak dlouho jsem se na něj dobývala, až nám ho babička dala. Až když byl babičkou rozdělený na dvě půlky a my se do něj pustily, si mamka vzpomněla, že jsem dnes vlastně neměla dostat nic sladkého. Část jsme spořádaly hned dopoledne, zbytek po obědě. Když jsem ho chtěla podat od mamky z linky, kam ho přede mnou dopoledne schovala, podala mi jeden kus, ze kterého už jsem úspěšně okousala všechnu polevu. Jen jsem na to koukla a řekla „To nechci, já chci to nažlaný.“. Z toho nažranýho jsem prvně taky vyjedla polevu, a když už nebylo zbytí, pustila jsem se teda i do perníku samotného. Patrně aby nám po tom perníku pořádně vytrávilo, jsme se šli dopoledne i odpoledne pořádně projít. K večeři jsme obě dvě snědly celý chleba, já ale hlavně díky mamčinu krmení. Na noc mi pro jistotu dala Fenistil, abych se neškrábala a v klidu usnula, ale bylo to skoro zbytečné, byla jsem unavená natolik, že jsem usnula dřív, než si Lucinka dočistila zuby.
12. 04. 2015 K mamčině nelibosti jsem ráno vstala zase před sedmou (a Lucinka ještě o půl hodiny dřív). Absolutně nechápala, proč o víkendu, kdy se můžeme vyspat, vstáváme brzo, zatímco když máme jít do školky, nejsme v sedm k probuzení. Odpoledne hodil taťka s dědou loď na vodu a výlet jsme si udělali na druhé straně řeky. Šli jsme zase pěkný flák cesty a skoro to vypadalo, že i zmokneme, naštěstí jsme ale měli kliku a nespadla ani kapka. Když jsme se vrátili, mamka jen sbalila věci a vyrazili jsme zpátky ku Praze.
13. 04. 2015 V Kocourovi jsme dnes dělali sněžnou sovu z obří šišky, a protože Jana zase řekla, že by se jí hodily nějaké výrobky na výstavu, tentokrát jsme jí tam s Lucinkou naše sovy rovnou nechaly.
14. 04. 2015 Dneska jsme měli ve školce divadýlko a zcela mimořádně jsem neplakala, když Lucinka odcházela zpátky do svojí školky. Taky jsem se hned pochlubila, když mě mamka vyzvedávala, osobně jsem to ocenila na vysoce hrdinský čin. Po příchodu domů mi pak vůbec netrhalo žíly, že mamka docela pospíchala, protože jsme měly vyrazit pro Lucinku a s ní jet na gymnastiku - já měla chuť na polívku, tak jsem si řekla o dva talíře polívky a dokud jsem neměla dojedenou poslední nudličku z talíře, odmítala jsem se hnout. Na poslední chvíli jsme vyrazily pro Lucku do školky, měly jsme štěstí, protože jela akorát tramvaj, tak mě mamka popadla do náručí, abychom ji stihly doběhnout. Pak jsme i s Lucinkou fofrovaly na gymnastiku a konečně byl klid. Lehárkovým tempem jsme došly okouknout zvířátka ve stanici přírodovědců, zastavily jsme se na hřišti a upřímně řečeno se mi pak ani nechtělo vracet pro Lucinku. Po návratu domů jsme byly jak z divokých vajec a v rámci našeho divokého řádění mě Lucka v jednu chvíli zatáhla za nohu tak nešťastně, že jsem spadla z gauče tváří rovnou na roh stolu. Okamžitě se mi tam objevil modrý flek. Mamka okřikla Lucku, ta se rozbrečela a brečela dýl než já, dokonce jsem ji pak ještě začala utěšovat.
15. 04. 2015 V noci přišla k nám do pokojíčku babička z Hódyně, protože u nás spala. Já se jen lehce probrala, pod hlavou jsem měla flašku s pitím a zablekotala jsem cosi o Lucince, tváři, a že mě to bolelo. Babička si myslela, že mě bolí tvář, jak ji mám otlačenou od flašky, a že se mi zároveň zdálo něco o Lucince, tak jsem to spojila dohromady. Až ráno jí mamka řekla, že jsem si nevymýšlela, a že se to opravdu stalo. Cestou do školky se mě taťka zeptal, jestli bych chtěla dnes překvapit paní učitelku. Aniž bych o tom přemýšlela, rovnou jsem řekla, že ne. On se ale nedal a za chvíli to zkusil znovu - „Chceš překvapit paní učitelku?“. „Jo.“ „Tak až přijdeme do školky, řekneš jí „Dobré ráno, paní učitelko.“. Tak co jí řekneš?“ Až ke školce jsem ale mlčela jak zařezaná, ovšem sotva jsme přišli do třídy, hned ze mě vypadlo „Doblý den, paní učitelko.“. Problém byl, že paní učitelka byla tou dobou kdesi v dáli, takže jsem si třepila pusu úplně zbytečně, a kdybych kolem ní prošla mlčky jako vždy, vyšlo by to nastejno. Když pro mě mamka po obědě přišla, standardně jsem po sobě uklidila hračky (doma by mi musely ruce upadnout, kdybych po sobě uklidila) a bez rozloučení s kýmkoli jsem vypálila do šatny. Jen před odchodem si mamka vzpomněla, že jsem už minulý týden nechala ve školce jednu hračku, a že dnes jsem nesla do školky policejní myšku. Chvíli jsem ji hledala, a když jsem viděla, že má stejnou myšku i jedna holčička, řekla jsem mamce, že jsem tu svou položila tady na stůl, a že ji má tamta (a zároveň jsem ukázala na holčičku s myškou). Ta se ale bránila, že je myška její a mamce stačil letmý pohled, aby věděla, že tahle myš moje fakt není. Ta moje se mnou totiž byla včera na hřišti a válela se v prachu, takže z běloskvoucí myšky se stala nudná, šedá myš. A to ji paní učitelka málem sebrala té holčičce jen díky mému přesvědčování, že tahle myš je moje. Až později si taťka vzpomněl, že jsem sice do školky s myší šla, ale on si ji pak strčil do kapsy a odnesl ji domů. Odpoledne se mnou ještě mamka skočila na kožní kvůli mému neutichajícímu drbání. Tam jsem nejdřív nechtěla paní doktorce ukázat ruku, a když jsem se konečně nechala přesvědčit, najednou jsem dělala děsně stydlivou, když mě k sobě lákala sestřička, abych si vybrala hračku za odměnu. Než jsme se s mamkou vrátily domů, taťka naložil všechny věci do auta a odjeli jsme na chalupu.
16. 04. 2015 Odpoledne jsem chtěla pomáhat mamce sázet sazečku, tak mě upozornila, že je musím pokládat kořínkama dolů, jen to pro mě řekla polopaticky - prdelkou dolů. Pokaždé, než jsem cibulku položila do záhonu, ukázala jsem na kořínky a zeptala se „Tochle je pludelka?“. Nějak mi při té práci vyschlo, tak jsem skočila domů, a protože tam nikdo nebyl, sama jsem si nalila do skleničky samotný koncentrát šťávy a ucucávala z něj, dokud na to nepřišla mamka a nedoředila to vodou.
17. 04. 2015 V sedm ráno jsem se vzbudila na záchod a se mnou se vzbudila i Lucinka, tak jsme šly rovnou obě dolů. Mamka začala hned po ránu péct borůvkové koláčky a jen co vytáhla první plech, už jsem se do nich chtěla pustit. Nuceně jsem musela počkat do jejich zchladnutí, a když jsem se do nich konečně mohla pustit, zase mi mamka nenechala volné pole působnosti, ale povolila mi jen jeden, abych prý pak jedla masíčko. Inu - proč z toho neudělat dva v jednom? „Já mám nejlaději koláč te matem.“ „Terezko, to není koláč te matem, ale koláč s masem.“ „Chmmmm, ale já to žikám te matem.“
18. 04. 2015 Ráno jsme zase vstávaly v sedm. Ven jsme ale vyrazily až těsně před obědem a pak zase hned po jídle. Naši měli spoustu práce na zahradě, ale na odpoledne nám naplánovali výlet na koně. Tentokrát jsem ale nebyla jen pozorovatel, ale projela jsem se i já. Problém byl, že ač jsme si doma na zimu nestěžovaly, sotva jsem vystoupila z auta, začala jsem se klepat zimou, takže mě většinu času (čili všechen vyjma doby, kdy mě zahříval kůň) mamka držela v náručí a zakrývala mě svou vlastní bundou. Domů jsme se vrátily obě s Lucinkou pěkně vymrzlé, tak nám mamka mimořádně napustila vanu, abychom se prohřály. A to bych se já neměla cárat ve vodě kvůli svědění (i když se v posledních dnech podstatně zlepšilo) a Lucka kvůli nachlazení. Když jsme vylezly z vany, mamka mě pořádně namazala, a jak ten krém roztírala, já si zákeřně prdnula - potichu, ale čichově to stálo za to. „Terezko, ty sis prdla?“ Chtěla jsem to zatlouct, tak jsem řekla, že ne, jenže se zvedla Lucka z gauče, čuchla mi k zadku a řekla „No joooo, Terezka si fakt smrdla.“. V osm už jsem byla tak unavená, že jsem si řekla si sama o odchod do postele.
19. 04. 2015 Ve čtyři ráno jsme se obě s Lucinkou vzbudily a šly na záchod. Lucinka vzala na cestu lampión, ale když ho položila do umyvadla, aby se vyčůrala, chtěla jsem si ho vzít a začaly jsme se o něj hádat. Během chvíle na nás naklusla mamka, nahnala nás do postelí, ale my se tou hádkou tak probraly, že se nám spát nechtělo a začaly jsme si povídat, jako by bylo ráno. Po dobrých dvaceti minutách na nás musela naběhnout znovu a pohrozila nám, že je noc a spí se, a že jestli budeme dál kecat, sbalí nám oblečení a můžeme si jít hrát ven. Vzhledem k tomu, že byla venku černočerná noc, a že nebylo jisté, jestli to mamka fakt nemyslí vážně, se od té doby rozhostilo v pokojíčku hrobové ticho. Tu probdělou noční hodinu jsme naspaly ráno a vstaly jsme až v osm. Večer už byla Lucinka ve vaně a já byla zutá a chtěla se začít svlékat, když jsem si vzpomněla, že jsme venku nechaly bundy, tak jsem pro ně bosky doběhla. Mamka mi za to poděkovala, jen podotkla, že příště by bylo lepší, kdybych si vzala botičky a neběhala venku bosa, aby mi nebyla zima na nohy. To byla voda na můj mlýn! „Chmmm, mám je dmldnutý jako na kot!“ (mám je zmrzlý na kost)
20. 04. 2015 Odpoledne mamka zjistila, že jsme ukradly od Lanců jejich ozdobné kamínky, co ve tmě svítí, a když jsem se měla převlékat před odjezdem do Prahy, upozornila mě, že se od sousedů nic nebere a už vůbec neodnáší k nám. Aniž by řekla cokoli dalšího, sebrala jsem se a opět bosky vyrazila posbírat všechny kamínky a vrátit je k Lancům na zahrádku. Pozdě odpoledne jsme vyrazili do Prahy a já (i Lucinka) to v autě zalomila. Kdyby nás býval taťka nechtěl přenést domů, snad bychom tam vydržely spát až do rána, ale takhle jsem se trochu probudila a pak se doma ještě dlouho probírala, nicméně rovnou do postele jsem nechtěla. Tam jsem šla až po pohádce, tedy skoro ve třičtvrtě na devět. V noci pak mamku probudilo dusání, tak vstala a odchytla mě v pokojíčku, jak mířím k posteli. Už jsem se kroutila jak had a kňourala, že to nevydržím, že se počůrám, tak mě mamka popadla a se mnou v náručí dodusala na záchod. Tak trochu počítala i s variantou, že jí zahřeju ruku, ale já byla šikovná a udržela to až do usazení na záchod.
21. 04. 2015 Ráno nás mamka vezla do Kocoura, ale překvapilo mě, že Lucinka se nepřezouvala a nepřevlékala. Já po chvíli posedávání na schodech odešla do třídy a bez problémů tam zůstala, i když mamka s ukašlanou Lucinkou odešly. Když mě mamka vyzvedávala, Jana jí hned hlásila, že jsem se pokakala a Tamara k tomu dodala, že prý mi to vůbec nevadilo, a že po osprchování už jsem zase rozdávala úsměvy na všechny strany. A jako co by mi na tom mělo vadit? Přeci se kvůli jednomu bobku nerozsypu, ne? A zatímco my řešili ve školce mé bobkové problémy, mamka s Lucinkou vybíraly kolečkové brusle. Pochopitelně, že se mi Lucinka musela hned pochlubit, takže jsem taky nějaké chtěla, ale když se pak na nich odpoledne Lucinka učila jezdit, rázem mě to přešlo a radši jsem šla s taťkou na hřiště. Ten si ale taky užíval perné chvilky, hlavně, když jsem lezla na lezeckou stěnu. Když se mu zdálo, že jsem vylezla až moc nahoru, snažil se mě stáhnout, ale já se nedala, takže pro mě nakonec musel vylézt nahoru a podat mě mamce, která se na nás zrovna přišla podívat. Po bruslení jsme sjeli domů, tam jsme se navečeřeli a odjeli na chalupu. V autě jsem usnula, ale měla jsem tak plný nos, že mě to celou cestu nutilo kašlat i ze spaní, a dlouho jsem pak kašlala i v posteli, a to i přesto, že mi naši ještě narychlo vyluxovali nudle.
22. 04. 2015 Dnešek byl jednoznačně výživný. Naši začali betonovat základy pro uhelnu, takže mamka míchala beton a taťka betonoval, tudíž nás dvakrát moc nekontrolovali a já měla volné pole působnosti. Prvně jsem počkala, až mamka poodejde od míchačky a pořádně se pohrabala v pytli cementu, následně jsem pro změnu počkala, až si taťka dojede s kolečkem pro další várku betonu a tím, co měl čerstvě zabetonované, jsem se prošla v nedávno koupených botách, pak jsem začala pobíhat kolem mamky s tím, že potřebuju kakat, a když mi řekla, že doběhneme na záchod, začala jsem hýkat a stahovat kalhoty s tím, že to už nestihnu a sotva mě mamka chytla, začalo to ze mě padat. A aby toho nebylo málo, pak jsem se ještě počůrala, poblila a nakonec ještě jednou počůrala.

40. měsíc

23. 04. 2015 Protože od rána nešel proud, na oběd jsme si sjeli do restaurace. Krátce po nás přišli dva pánové, kteří včera (kdy jsme tam byli taky, protože taťka mamce zapomněl nakoupit suroviny na naplánovaný oběd) seděli u vedlejšího stolu a dnes si k němu sedli znovu. Prvně se smáli, že prý jsme se od včerejška nedočkali jídla a sedíme tam do dnes, pak nás lákali k sobě ke stolu a nakonec nám řekli, že nám naši určitě objednají zmrzlinu se šlehačkou. Všechno ale bylo nakonec úplně jinak - když dojedli a zaplatili, rozloučili se s námi a odešli. Do dvou minut byl ale jeden z nich zpátky u nás a ptal se, která už dojedla. Já hned hlásila, že já ještě ne, ale ten strejda nás překvapil a na stůl položil dva nanuky. Jen nevím, kdo byl překvapený víc, jestli my s Lucinkou nebo naši. Každopádně já dnes jedla na jedničku s hvězdičkou, takže se ta zmrzka ani moc nerozhřála a hlavně - byla fakt výborná! Myslím, že by nebylo od věci strejdu adoptovat do rodiny. Čůrání jsem si nechala až domů, a aby naši pořádně potrénovali nervovou soustavu, opět jsem to pustila do kaťat. Ani mi moc nevadilo, když mi taťka ve vzteku řekl, že mám v tom počůraném zůstat. Prostě jsem odešla a spokojeně si v těch chladnoucích mokrých teplákách šla hrát. Odpoledne mamka slavila další dílčí úspěch, když jsem začala říkat písmeno „s“. Sice takovým prazvláštním způsobem, že to bylo něco na pomezí písmen f a t, ale aspoň trochu to jako „s“ znělo. Pochopitelně jsme to začaly zase trénovat na začátku slov, zejména toho nejaktuálnějšího - siniminísky (má nová oblíbená pochoutka Cini Minnies), které jsem si zkrátila na „sinimítky“.
24. 04. 2015 Dopoledne jsem se svezla s Lucinkou, která měla slíbený dárek za to, že přestala bouchat, a ač jsem to taky dost omezila, rozhodně jsem s boucháním nepřestala, přesto mamka koupila jednoho koníka i pro mě. V podstatě celý den jsme je nepustily z rukou a tahaly s sebou nové koníky úplně všude, takže můj už měl k večeru odřená kopyta. Taťka odjel po snídani pryč, ale vrátil se na oběd a spolu s ním i děda Luboš. Celé odpoledne až do večera jsme byli všichni venku a zejména mamka hluboce oceňovala mou přítomnost a blízkost. Nejvíc ve chvíli, kdy sela hrášek a já se jí několikrát proběhla přes osázené záhonky jen proto, abych se podívala, co to dělá. V průběhu večeře se mi pro změnu podařilo obléct si mikinu, obout si boty a utéct z domu za taťkou a dědou, aniž by si toho mamka všimla. Domů mě pak musela odvléct násilím.
25. 04. 2015 Ráno mi Lucinka obsadila záchod, a protože už jsem tušila, že moc dlouho nevydržím, nezbylo mi, než usednout na bidet. No, děda se pak dost divil, když vstal a cestou dolů se zastavil na záchodě. Z bidetu na něj totiž mrkal můj bobek. A protože to dnes venku skoro vypadalo na léto, podbíhaly jsme s Lucinkou pod hadicí, když taťka zalíval trávu.
26. 04. 2015 V noci mamku probudil děsný řev. Šla jsem totiž na záchod, ale než jsem se vyčůrala, zhaslo světlo na chodbě. Jako první ke mně přišel děda a rozsvítil, tak se mamka otočila a vrátila se zpátky do postele. Jak jsem ale byla rozbrečená, děda mi nerozuměl, když jsem mu pak říkala, že chci otřít a já z té jeho nechápavosti byla úplně zoufalá. Zaplať Pánbůh mu po nějaké době, co jsem stála v komínku a vystrkovala na něj zadek, došlo, co po něm asi tak můžu chtít. Do Prahy jsme tentokrát vyrazili hned po obědě, protože mamka s Luckou jely do divadla. Ty dvě se vrátily až na večeři, takže já měla celé odpoledne taťku jen pro sebe a ukradla jsem si ho na hraní her.
27. 04. 2015 Ač jsme dnes měly jet s Lucinkou do Kocoura, odvezla nás mamka do Laurové, protože tam měl přijít kouzelník Grino. Cestou do školky mi mamka podstrčila Lucinčinu novou koloběžku, aby věděla, jestli mi ji má taky koupit, ale bylo to úplně marné, řidítka byla vysoko a dvakrát moc dobře mi to nešlo. Upřímně - po svých jsem byla daleko rychlejší než na koloběžce.
28. 04. 2015 Dnes jsme výměnou jely do Kocoura, a protože měla Lucinka od půl třetí gymnastiku, přivezla nám mamka oběd s sebou a my ho jedly v autě. Lucinku jsme pak odvedly na gymnastiku a čekání na ni jsme si zpříjemnili u zvířátek. Líbilo se mi tam natolik, že bych byla bývala Lucinku na té gymnastice nechala klidně o pár hodin dýl, ale mamka byla vytrvalá a nakonec mě od té zvěři odtáhla.
29. 04. 2015 Zatímco odpoledne mamka s Lucinkou zase vyrazily na gymnastiku, já byla doma s taťkou a pracovali jsme na zahradě. Lépe řečeno pracoval taťka a ještě k tomu jen chvíli. Já totiž během velmi krátké chvíle stihla roztahat po zahradě hadry na podlahu, které tam nechala babička na uschnutí, vysypat šrouby z kelímku a do třetice ještě otevřít indulonu, položit ji na zem dupnout na ni. Pak už taťka jen odklízel mnou vytvořenou pohromu. Když se Lucinka vrátila, navečeřeli jsme se a vyrazili na chalupu. V autě jsme - jako vždycky v tuhle večerní dobu - usnuly, takže nás naši pak jen přenesli do postele.
30. 04. 2015 Hned po snídani nás taťka vytáhnul ven, ale já se po chvíli vrátila domů jak bumerang. Původně jsem chtěla mamku stáhnout o nějakou sladkost, ale protože jsem včera nevečeřela, nedala mi nic. Já se začala vztekat, a protože to mamku neobměkčilo, vydrželo mi to hodně dlouho - když nic jiného, chtěla jsem jí aspoň ztrpčovat to její vaření. Jenže pak přišel taťka a po chvíli mého vysírání mě odnesl ven. Teprve tehdy jsem se vzpamatovala a na chvíli se zklidnila. Úplně jsem ale přestala, až když si se mnou mamka sedla na gauč a pošíšala mě. Během mého rozčílení jsem mimo jiné začala bouchat, což mamku celkem nadzvedlo. „Terezko, jestli nepřestaneš bouchat, tak ti seberu tu princeznu Cadence.“ Tak tahle metoda na mě dvakrát moc nezabrala - „Stejně ji tady nemám“, já totiž toho svého koníka nechala v Praze. V poledne jsem jen párkrát hrábla do polívky a odešla s tím, že ji nechci. Taťka po chvíli vyčkávání talíř odnesl a řekl, že dostanu až večeři. S brekem jsem odešla do pokojíčku, jediná Lucinka se mnou soucítila. Chtěla vyškemrat u našich nějaké jídlo pro sebe, aby mi ho mohla donést, ale naši to prokoukli a nic jí nedali. Až po půl hodině za mnou přišel do pokojíčku taťka s tím, že jestli chci, dostanu oběd, ale musím jíst. Hned jsem běžela zpátky dolů a od oběda už se ani nehnula.
01. 05. 2015 Já jsem vstala před sedmou, zdekovala se dolů a Lucka se vyhrabala až o hodinu později. Krátce před obědem přišel jeden strejda a přinesl nám krabici plnou přesnídávek, tak jsem hned dvě vyčórovala a zblajzla, i přesto jsem šla k oběhu hned, jak taťka zavelel, jen s druhým už jsem dělala trochu ofuky. Celý den jsem byla doma, dopoledne jsem si dlouho hrála sama nahoře, odpoledne jsme s mamkou hrály hry, ale po nějaké době mě přestaly bavit, já začala blbnout a mimo jiné se mi podařilo trefit se míčem do mamčiných zasázených předpěstovaných rostlin. Zařvaly všechny melouny, z těch jsem udělala (já ne, to ten míč!) několik malých do školky, a cuketa sice napůl nebyla, ale nalomená byla pěkně. No, a mamka vzteky poporostla minimálně o pět čísel. Večeře jsem se ani nedotkla, a aby toho nebylo málo, když jsme šly večer do postele, taťka zjistil, že to dopolední ticho při mém pobytu v pokojíčku mělo své opodstatnění - vesele jsem lila hrníčkem vodu na matraci u postele (naštěstí ne na tu v posteli, ale na tu, která je vedle postele pro případ pádu), která byla úplně durch.
02. 05. 2015 Ráno jsem vstala zase v sedm a Lucka opět chrněla až do osmi. Hned po snídani jsem se vrhla ke krabici s přesnídávkama a o tři se s láskou postarala. Bývala bych jich zvládla i víc, ale mamka už mi víc nedovolila. I tak jsem opět nedojedla oběd. Odpoledne jsem se venku počůrala, tentokrát ale ne vlastní vinou, ale kvůli zamčeným vchodovým dveřím. To je taky nápad - předpokládat, že budeme chodit domů jen francouzskými dveřmi. O půl páté odpoledne jsme vyrazili pozdnímu pálení čarodějnic. Stůl se zase prohýbal pod náporem jídla a já do sebe rvala páté přes deváté - sladké, slané, brambůrky, jednohubky… Do toho jsme s Lucinkou běhaly do pole a - jak jsem zjistila - z pole domů je to pěkný flák cesty. Ani jsem nestihla doběhnout k mamce a Lucinka už hlásila, že jsem se pokakala. Nakaděno jsem tam ale měla tak, že mě mamka musela domů odnést a to bláto osprchovat. Ještě jsme se vrátily zpátky, ale v osm už jsem chtěla jít domů, pak jsem ještě chvíli poseděla u pohádky a před devátou jsem si sama řekla o odchod do postele.
03. 05. 2015 Po půl sedmé jsem se vzbudila a takřka okamžitě jsem začala brečet. Když přiběhla mamka, se slzami v očích jsem jí řekla, že mi Lucinka (v té době stále tvrdě spící) sebrala náramek. Nakonec se ukázalo, že ležel celou dobu vedle mě pod peřinou, nicméně já už neusnula a Lucinka se vzbudila jen o chvíli později, takže mamce nezbylo, než se vzdát veškeré naděje na spánek. Odpoledne jsme vyrazili domů, aby měla mamka čas připravit nám batůžky na zítřejší školkový výlet do muzea marcipánu a čokolády.
04. 05. 2015 Ráno jsme kvůli výletu musely vstávat už o půl sedmé. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele, ale nakonec jsem přeci jenom vstala, marcipán byl až moc velké lákadlo na to, abych zůstala v posteli. Naši nás doprovodili do školky a mamka se mnou šla až k autobusu. Když jsem měla nastoupit, držela jsem se jí zuby, nehty, a chtěla si ji vzít s sebou, ale neklaplo to. Cestou do Tábora jsem to ještě zalomila a dospala ten brzký budíček. V muzeu jsme si mohli vytvořit vlastní marcipánové figurky a čokoládové bonbóny, jenže na mě Lucinka práskla, že nesmím čokoládu, jinak se škrábu, takže jsem měla smolíka a místo čokolády jsem dostala dva nafukovací balonky. Tak to byla teda výhra! I když jsem dlouho kňourala, že chci taky bonbonek, paní učitelky jsem neobměkčila. Do Prahy jsme se vrátili až ve čtyři odpoledne, a protože bylo venku krásně, zůstali jsme na školkovém hřišti, kde nás před pátou vyzvedla mamka. Bohužel pro paní učitelky ale přišla pozdě - dvacet minut před jejím příchodem jsem se totiž ještě zvládla počůrat.
05. 05. 2015 Ráno nás přišel taťka vzbudit zase o půl sedmé, protože potřebovali jít s mamkou pracovat, takže nás potřebovali vypakovat do školky aspoň o chlup dřív než obvykle. Trvalo mu dost dlouho, než mě přiměl otevřít aspoň jedno oko, a když mě pak začal odkrývat, vždycky jsem jen sáhla pro peřinu a znovu se přikryla, aniž bych hnula brvou. Nakonec jsem se přeci jen probrala a vylezla z pelechu, takže jsem na osmou byla ve školce. Odpoledne mě mamka s Lucinkou vzaly s sebou na gymnastiku, a zatímco Lucka cvičila, já s mamkou skočila do stanice přírodovědců. Aby to Lucince nebylo líto, po gymnastice jsme tam šly ještě jednou všechny tři. Rovnou odtamtud jsme odjely na Butovice, Lucka se šla učit bruslit, ale než ji mamka navlékla do bruslí a všeho toho brnění, já už běžela na hřiště. Díky tomu mamka koukala z jedné na druhou, a jak potom spěchala za mnou, vypadly jí z tašky klíče od bytu a auta, aniž by si toho všimla. Měla kliku, před odchodem ji na to upozornili rodiče druhé bruslící holčičky, jinak bychom asi šlapaly domů po svých.
06. 05. 2015 Dnes jsem se ve školce zase počůrala, ale paní učitelka mě omlouvala, že jsem za to vlastně ani nemohla, že jsem na záchod běžela, ale nedoběhla. Mamka to sice nijak nekomentovala, ale myslela si o tom své. Ostatně co si budeme nalhávat - poslední dobou se mi to stává podezřele často.
07. 05. 2015 Ač mě byl poslední tři dny problém probudit a dostat z postele, dnes ráno, kdy si mohli naši konečně taky pospat, jsem se vzbudila před půl sedmou. Dopoledne jsem nechala mamku v klidu vařit a šla ven, ale aby to neměla tak jednoduché, před vchodovýma dveřma jsem se pokadila. Když mamka otevřela (neb slyšela moje bušení na dveře), na zemi leželo hovno jak od medvěda a já měla kalhoty u kolen. A protože bylo jasné, že bude muset prát, dál už jsem se nijak neobtěžovala chozením na záchod a ještě dvakrát se počůrala.
08. 05. 2015 Dnes jsem si pospala až do osmi, nicméně naši ne, ti museli vstát po třičtvrtě na sedm s Lucinkou. Hned po snídani jsme vyrazili pro beránky, ale protože to byli děsní divoši, celou cestu domů jsme byly jak pěny, aby se neplašili, protože v opačném případě to vypadalo, že snad prokopnou kufr auta. Abych nevypadala za úplné prase, dnes jsem si všechny záchodové akce odbyla na záchodě.
09. 05. 2015 Ráno jsme se po probuzení tiše proplížily do obýváku, vzaly fixy na obličej a nenápadně se vplížily do ložnice. Když už jsme byly připravené k akci a chtěly se vrhnout na zkrášlovací proceduru taťky, otevřel oči a naše plány tak zhatil. K obědu si taťka otevřel nealko pivo a i přes mamčin protest mi ho nabídnul. Abych potěšila mamku, ušklíbla jsem se a řekla „Fuuuuj.“. Když mi ho ale nabídnul znova, ať ochutnám, bylo to silnější než já, cucla jsem si a vydechla „Mňaaaaam, píííívo.“.
10. 05. 2015 Odpoledne jsem v obýváku objevila nové tvoření - dřevěné magnetky na vybarvení vodovkama. Mamka mi ale tvoření nepovolila s tím, že to je na mě moc titěrné, a že bych to ještě nezvládla, tak jsem aspoň zlomila štětec. To ostatně nebyla jediná zlikvidovaná věc v poslední době - rozškubala jsem přebal knížky, nalila vodu do svého koníka, který díky tomu přestal fungovat, sem tam něco polila, roztrhala nebo rozstříhala. Odpoledne nás naši spakovali a vrátili jsme se do Prahy.
11. 05. 2015 Ráno nás do Kocoura odvezla mamka, a jako bych věděla, že mamka spěchá domů, protože měla s taťkou pracovat, chytla jsem se jí při odchodu za nohu a nechtěla ji pustit pryč. Když jsem se na jeden okamžik mamky pustila a šla do třídy, chtěla mamka zmizet po anglicku. Když byla u dveří ven a chtěla odejít, doběhla jsem ji a znovu ji chytla za nohu. Ještě chvíli jsem ji nechala vycukat a nakonec ji přeci jen propustila a nechala odejít - koneckonců práce šlechtí, třeba se z ní na stará kolena stane šlechtična.
12. 05. 2015 Odpoledne jsme s mamkou odvedly Lucinku na gymnastiku, a když tam přišla Milenka, která cvičí s Lucinkou, se svou maminkou, hned jsem se k tetě Vlaďce vrhla se slovy „Dáš mi to kšupavý?“. Moc dobře jsem si pamatovala, jak mi minulý týden, když jsme byli společně ve stanici přírodovědců, dávala kukuřičné chlebíčky. Tentokrát se ale žádná zábava během Lucčina cvičení nekonala - nuceně jsem musela jít s mamkou k její paní doktorce. Tam jsme čekaly skoro třičtvrtě hodiny, takže jsem byla řádně vzpruzelá, a když jsme pak čekaly ještě v lékárně, už jsem se začala vztekat, a když jsme přišly na řadu, snažila jsem se vylézt na odkladač na tašky. Skoro to vypadalo, že jsem od té tedy za pultem dostala za odměnu bonbonky, ale bylo to trochu jinak - ona se mě tím snažila umlčet (což se jí podařilo). Po gymnastice jsme šly s mamkou i Lucinkou na chvíli kouknout na zvířátka do stanice přírodovědců, ale obě jsme byly na zabití - utíkaly jsme a neposlouchaly, takže z nás byla mamka na prášky. Před pátou jsme vyrazily ještě na Butovice s Lucinkou na brusle, ale cestou tam jsem to zalomila a mamka mě na místě nemohla probrat - to se jí povedlo až tehdy, když přede mnou zašustila pytlíčkem bonbónů z lékárny.
13. 05. 2015 Ráno jsem šla já do státní školky a Lucinka měla zůstat doma, aby ji při školkovém dopoledním pobytu venku netrápily pyly, ale mamka ji nakonec po domluvě s Janou odvezla do Kocoura. A protože byly všude v okolí našeho domu uzavírky, musela mamka nechat auto zaparkované u školky. Přijela ale pochopitelně právě ve chvíli, kdy si nás pan trenér odváděl na tenis, a abych ji neviděla a nezačala dělat nějaké scény, honem skočila za auto, abych ji neviděla. Odpoledne pak vyzvedla mamka prvně mě a pak jsme sjely pro Lucinku do Kocoura. Doma šla mamka honem dělat oběd a mně chtěla Lucka něco podat ze skříně, a protože tam nedostala, nenapadlo ji nic chytřejšího, než si stoupnout na balón. To taky udělala - asi na tři vteřiny, než jí míč podjel pod nohama a ona spadla. Řampla si ji do hlavy tolik, že ji začala bolet hlava a za hodinu začala i zvracet (což jsem sledovala z bezprostřední blízkosti, skoro jsem do toho kbelíku vlezla, abych to viděla co nejlíp), tak mamka volala pana doktora. Když přijela sanitka a já tam nastoupila, vrhala jsem na oba zdravotníky očka. Mamka pak říkala, že být o pár let starší, tak by mě podezírala, že je zcela nepokrytě balím. Při jízdě houkající sanitkou jsem měla oči úplně navrch hlavy. Tedy jen do okamžiku, kdy se mi oči zavřely a ta rychlá jízda mě uspala. Po příjezdu jsem se ale celkem rychle probrala, a když Lucinku vyšetřoval pan doktor, spořádaně jsem seděla na židličce a koukala, co se děje kolem. Po chvíli mě to sezení ale přestalo bavit a začala jsem pobíhat všude možně, tak mi mamka vytáhla ajpeda. Ten mě přišpendlil k židli do doby, než Lucinku přesunuli vedle do místnosti. Tam se mě mamka snažila zabavit knížkami a hračkami, ale marně. U všeho jsem vydržela pár minut a pak jsem začala pobíhat. Nakonec jsem běhala mezi postelemi, přístroji, a když mě mamka chtěla chytit, ještě jsem před ní utíkala tam, kam bylo jasné, že se nedostane. Po dvou hodinách už mamka vypadala, že je na pokraji kolapsu - Lucce bylo pořád zle a ona, místo aby o ni pečovala, musela krotit mě, protože se taťkovi vybil telefon a ona se mu neměla jak dovolat, aby si pro mě přijel. Když Lucku vezl jeden strejda na rentgen a chtěl se s námi bavit, Lucinka jen stydlivě řekla, že se jmenuje Lucinka, zato já s ním konverzovala, jako bychom byli staří známí. Když bylo po všem, Lucinku dovezl zpátky na pokoj a odcházel, začala jsem utíkat za ním, a když mě mamka odchytla, začala jsem kopat kolem sebe a křičet „Já chci se stlejdooooou!“. O nějakém studu u mě nemohla být řeč ani potom - na maminku, sedící u vedlejší postýlky, jsem spustila „Paní učitelko, dala bys mi…“, ale než jsem své přání dořekla, zastavila mě mamka, že nejsme ve školce a to vedle nás není paní učitelka. O něco později přišla sestřička a ptala se Lucinky, jestli by si dala piškůtky. Ta, ač měla hlad jak vlk, odmítla, protože jí piškoty nechutnají, zato já se ozvala hned. „Paní učitelko, dáš mi pičkůtky?“ Jooo, líná huba, holý neštěstí - a já ji línou neměla, takže jsem se najedla. Až v sedm se mamce konečně ozval taťka, já se tou dobou nakvartýrovala k Lucince do postele, kde nám mamka četla knížku, a jak byla Lucinka najednou taky ve středu pozornosti, rázem jako by se uzdravila - začala se smát, komunikovat, a když pro mě přijel taťka, přišla paní doktorka a usoudila, že tedy Lucinku přeci jen propustí domů.
14. 05. 2015 Díky Lucinčině včerejšímu pádu jsem dnes jela do Kocoura sama. Jana mamce slíbila, že na mě dá pozor (nebylo jisté, jestli bude jen Hubík nebo i Prokůpek, kvůli kterému jsme ve čtvrtek přestaly do Kocoura chodit). Nakonec byl ale jen Hubík, a když pro mě přijela mamka s Lucinkou, on akorát odcházel, ale honem se ještě vrátil, aby zavolal „Telesko, máš tady maminku!“, a když mamku míjel, řekl jí, že mi něco dal. Jana pak mamce řekla, že nejen, že mi Hubík udělal papírového hada, ale že kdykoliv se mi něco dělo, hned mě šel chránit. Sama jsem pak v autě mamce řekla, že jsem si dnes nejvíc hrála s "chubenďoulkem". No jo, trochu se mi to popletlo - oboje začíná na hub a já daleko častěji slýchám doma výraz hubenďour - pochopitelně v souvislosti s Lucinkou, já si zatím ponechávám své pěstěné pupendo.
15. 05. 2015 Protože dnes ještě taťka pracoval a Lucinka musela na kontrolu k paní doktorce, já byla vyslaná do školky, abych nemusela taky zbytečně tvrdnout a nudit se v čekárně a následně v ordinaci. Fajn ale bylo to, že to mamka naplánovala tak, že mě odvezly do školky autem a pak rovnou pokračovaly s Lucinkou k paní doktorce. Na chalupu jsme díky tomu všemu vyrazili až odpoledne.
16. 05. 2015 Lucinka odešla ráno tak potichu z postele, že mě nevzbudila, a když mě šla ve čtvrt na deset mamka zkontrolovat, protože o mě stále nebylo ani slechu, ani vidu, našla mě tiše si hrající v posteli. Odpoledne jsem zase tahala po zahradě kamínky, ale nebyla jsem dostatečně obezřetná a mamka mě načapala. „A co s těma kamínkama hodláš udělat?“ Ve chvíli, kdy jsem je chtěla rozhodit do trávy, mi jednu šoupla na zadek a taťka pak říkal, že se při tom rozpřáhla, jako by mě chtěla odpálit z první mety. Večer se na louce pálilo seno, ale než ho mamka s tetou sesbíraly a navozily na oheň, my se v něm s Lucinkou řádně poválely a při vození jsme dělaly na kolečku živé závaží. A protože jsme se furt ochomýtaly kolem ohniště, večer jsme smrděly jak řádně vyuzená šunka.
18. 05. 2015 Včera odpoledne jsme odjeli do Prahy, aby nás dnes ráno mamka mohla odvézt do Kocoura. Trochu špatně si ale naplánovala čas, takže nakonec nestíhala a mně musela s oblékáním a obouváním pomáhat Lucinka. Konečně jsem přišla na to, proč mi naši tu starší ségru pořizovali!
19. 05. 2015 Ráno jsem se rozkašlala natolik, že mi mamka odmítla dát snídani, protože to vypadalo, že se každou minutu z toho kašle rozblinkám a pro jistotu mě nechala doma. Bylo to celkem fajn, dopoledne přijel děda, tak jsme spolu hráli hry, a po obědě jsem s ním šla ven a tam jsem bez kašle byla až do čtyř. Jen děda to tak vesele nevnímal, hlavně ve chvíli, kdy jsem nestihla doběhnout na záchod a on musel odklízet bobky z mého oblečení, podlahy i záchodového prkýnka. Ve čtyři odpoledne jsem šla domů vysomrovat na mamce něco sladkého, ale ona to zatrhla s tím, že jsem z oběda nesnědla skoro nic a nabídla mi ohřátí oběda. Souhlasila jsem a než to ohřála, vytáhla jsem lahev mlíka, že chci napít. Problém byl, že ho mamka nalila do plastového hrníčku, ale já ho chtěla pít ze skleněné misky, takže jsem začala brečet, a když pláč mamku neobměkčil, začala jsem se vztekat. Naprosto mě ignorovala a mně mé vztekání vydrželo dobrých dvacet minut. Pak jsem padla na gauč a usnula. Tou dobou ale mamka balila věci Lucince na brusle, a když už měly vyrážet, vzbudila mě, aby zjistila, jestli chci spát nebo jet s nima a hrát si na hřišti. Prvně jsem celá rozespalá řekla, že chci spinkat, tak mi chtěla sundat bundu a boty, které jsem si ve svém záchvatu vzteku nesundala, ale v tu chvíli mi došlo, na co se mě ptala, a řekla jsem, že chci na hřiště. To mě, pro změnu, nahnala do koupelny, abych si omyla ubrečený obličej, a já zase změnila názor, že chci zůstat doma. Mamka s Lucinkou tedy vyrazily samy, jenže to by nebyla mamka, aby něco nezapomněla doma. Když se vrátila pro kabelku s doklady, hned jsem se na ni vrhla, že chci na to hřiště. Děda se fofrem oblékl, a když jsme vyrazili k autu, ještě jsem dofňukávala. Na hřiště už jsem se ale vrhla s úsměvem, děda mě tam hlídal, Lucinka se učila bruslit a mamka po mnoha letech taky stoupla na brusle. Když Lucinka končila, už jsem zívala, nicméně doma jsem zvládla spořádat celou housku s marmeládou (mamka koukala jak vrána, ovšem jen do chvíle, kdy jí došlo, že jsem vlastně naposledy dost bídně obědvala).
20. 05. 2015 Protože jsem byla ráno bez kašle a rýma byla taky o poznání lepší, mamka se rozhodla pro školku. Až do osmi jsme ale byly v nejistotě, jestli půjdeme do Laurové nebo do Kocoura, protože venku pršelo, tudíž nebylo jisté, jestli bude tenis nebo ne (a kdyby nebyl, mohly bychom jít s Lucinkou do Kocoura). Až v osm mamka zjistila, že bude tenis, tak jsme si fofrem vyčistily zuby, oblékly se a obuly a vyrazily do školky. Vyklubal se z toho úctyhodný výkon - za necelých 25 minut nás mamka dovedla do školky obě dvě. Ve školce jen upozornila paní učitelku, že jsem včera ráno kašlala, ale celý den venku ne a dnes taky ne, takže to je s velkou pravděpodobností taky alergie, nicméně kdybych začala moc kašlat, kdykoli by si pro mě došla. Odpoledne přijela babička, tak jsme spolu s ní a mamkou vyrazily k večeru odvést Lucinku na gymnastiku, ale ještě před ní jsme stihly skočit do knihovny na výstavu naší kocouří školičky. Odtamtud jsme fofrovaly s Lucinkou na gymnastiku, ale i když už cvičila, já se odmítala hnout z místa a odejít pryč. Místo odchodu jsem začala blbnout, tak mě mamka popadla a otočila vzhůru nohama - a mně se z kapes vysypala hromada kamínků. Poté, co je odklidila, jsme se rozhodly ukázat babičce klokany, jenže byla taková zima, že by ani klokana nevyhnal. Navíc začalo poprchávat, takže jsme si šly koupit pití, a když jsem v obchůdku viděla dětský koutek, hned jsem se tam vrhla se slovy „Budeme si tady hlát?“. Zbylou hodinu jsme strávily tam, pak jsme došly pro Lucinku a vrátily se domů.
21. 05. 2015 Ráno jsem měla na vybranou - do školky mě mohla odvést babička, ale já chtěla jít mermomocí s mamkou. Odpoledne už jsem babičku vzala na milost, a když mě vyzvedávala, po mamce jsem ani nevzdechla. Jen jsem si před obutím ještě odběhla na záchod, jenže po nějaké době babička zjistila, že tam jen tak sedím a nic tam nedělám, tak nenápadně naznačila „Nechceš si to dodělat doma?“. Samozřejmě, že jsem nechtěla…
22. 05. 2015 Odpoledne jsme měly s mamkou a Lucinkou ve znamení her. Nejdřív jsme hrály Dobble, u kterého jsem vydržela celkem dost dlouho, a pak jsme se vrhly na člobrdo, od toho jsem ale odešla po prvních dvou kolech i se svými figurkami - usoudila jsem, že víc užitku udělají, když budou naražené na mé prsty jako dlouhé barevné nehty. Pak jsme šly ještě ven, a protože mamka zapomněla hlídat čas, byly jsme tam skoro do osmi.

41. měsíc

23. 05. 2015 Krátce po poledni přijel děda Petr s tetou Mončou a klukama. Kluci si všímali telefonů a her, děda usnul, ale mamka vytáhla Dobble a spolu s tetou Mončou jsme šly hrát. Pak se k nám přidal i Robin, takže z toho byl velký souboj.
24. 05. 2015 Po jedné hodině ranní mamku probudil můj živý rozhovor s dědou, teda spíš dědovo ne zrovna tiché mluvení. Když vyšla, šli jsme spolu ruku v ruce po schodech nahoru a děda řekl, že prý jsem dole sháněla maminku. Jakmile jsem ji viděla, hned jsem se pustila dědy a běžela k mamce. Když mě uložila do postele a chtěla odejít, konečně ze mě vypadlo, proč jsem opruzovala v obýváku - měla jsem žízeň. Ráno, když jsem konečně jednou nevstala brzo ráno, mamku probudil strejda Mirek, který o půl osmé hulákal venku. Tak já jí jednou chci dopřát a on takhle? Před polednem přijel za tetou Mončou strejda Petr. Líbil se mi natolik, že když jsem chtěla vyfoukat polívku a mamka už ji chtěla začít promíchávat a foukat, křikla jsem „Ne! Já chci, aby mi to vyfoukal tamten.“, přičemž jsem vrhla zamilovaný kukuč na nového strejdu. Odpoledne všichni odjeli a my vyrazili do Prahy k večeru.
25. 05. 2015 Dopoledne jsme s Lucinkou strávily v Kocourovi, ale po obědě se mamka s Lucinkou zdejchly k paní doktorce, zatímco já musela zůstat doma s taťkou. Pochopitelně jsem nejdřív dělala, jak děsně truchlím, když se za mamkou zavřely dveře, ale můj smutek neměl dlouhého trvání - po pár minutách jsem o mamčině existenci neměla ani ponětí.
26. 05. 2015 Když mě mamka vyzvedla ze školky, byla jsem protivná, unavená a ubrečená a chtěla jsem pořád jen nosit, tak si mamka myslela, že až se vrátíme z gymnastiky, určitě doma odpadnu. Namísto toho jsem ale zůstala vzhůru, takže když pak vpodvečer vyrazila mamka s Lucinkou na Butovice na brusle, jela jsem s nimi a celou tu hodinu jsem zvesela lítala na hřišti jak blázen.
27. 05. 2015 Dopoledne jsme měly s Lucinkou zase tenis a navečer jsem měla původně jít s mamkou a Lucinkou na gymnastiku, ale protože přijela babička a Lucinka chtěla jít na gymnastiku s ní, mohly jsme zůstat s mamkou doma a čas využít hraním her.
28. 05. 2015 Do Kocoura nás ráno vezla mamka i s babičkou, a aby děti záviděly, jak to máme zařízené, odpoledne nás vyzvednul taťka. Doma jsme se s Lucinkou naobědvaly a krátce po jídle jsme i s babičkou vyrazily na gymnastiku. Lucinku jsme nechaly cvičit, mamka skočila do Tesca pro pití a nanuky, protože bylo vedro, a my s babičkou vyrazily napřed do stanice přírodovědců. Až tam jsme ale nedošly, já totiž těsně před stanicí odbočila na dětské hřiště. To ale mamka netušila, a protože babiččin telefon zůstal vybitý doma, tak nejdřív proběhla celou stanici a až pak vyběhla ven a úplnou náhodou nás objevila. K večeru babička odjela, taťka naložil věci do auta a vyrazili jsme na chalupu.
29. 05. 2015 Odpoledne přijel děda s prababičkou a my byly celý den venku. Lucka byla (jako vždy) pořád nalepená na babičce, ale já se od nich úplně klidně odpojila a šla se sama houpat. O půl deváté jsme šly do postele, ale ještě ve třičtvrtě na deset bylo slyšet naše povídání.
30. 05. 2015 Ráno se Lucinka vzbudila před půl sedmou a začala zpívat. Hned na ni naběhl taťka a chtěl ji odvést dolů, aby mě nebudila, ale ona nechtěla, tak jí řekl, ať je aspoň potichu, díky čemuž jsem spala ještě půl hodiny. Až do půl osmé jsme byly s babičkou ještě nahoře v pokojíčku. Dopoledne jsem se zase odpojila od Lucinky a babičky a radši šla oplendovat k mamce, která zrovna plela záhonky. Chtěla jsem jí pomoct, čemuž se nebránila - tedy jen do doby, kdy zjistila, že jsem začala plet ten záhonek kompletně…včetně červené řepy. Když se pak odpoledne mamka ptala, jestli s ní chce jít někdo k Nouzům, Lucka nechtěla a radši zůstala s babičkou, ale já se k mamce hned přidala. Kdyby Lucinka věděla, že tam je kotě, určitě by bývala běžela taky. Takhle tam dorazila až po čase, a to už bylo koťátko schované doma. Pěkně jsme se u Nouzů rozblbnuly a začaly jim řádit na zahradě, až tomu musela mamka učinit přítrž a odvést nás domů. Spát jsme šly tentokrát v osm a oproti včerejšku jsme usnuly celkem rychle.
31. 05. 2015 Ráno jsme vstaly zase o půl sedmé, tentokrát ale obě, k čemuž měl taťka jediné vysvětlení - „No jo, blíží se prázdniny, tak trénujou budíček.“. Do půl osmé jsme ještě s babičkou zůstaly v pokojíčku a až pak jsme vstaly. Dopoledne jsme od Lanců dostaly bonbony ke dni dětí - jeden pytlík jsme snědly takřka na počkání a druhý jen načaly. Víc už jsme nestihly, protože nám ho mamka zabavila. Ve třičtvrtě na sedm nás naši naložili v pyžamech do auta, každá jsme v sobě měla půlku chleba. Já překvapivě usnula po chvíli jízdy a doma jsem chtěla odnést rovnou do postýlky a hned jsem pokračovala ve spaní.
01. 06. 2015 Ráno jsme byly obě vzhůru před sedmou, takže jsme měly dostatek času na vypravení se do Kocoura. Protože bylo hezky, oběd jsme si s Lucinkou daly venku a odpoledne jsme vyrazili všichni včetně taťky na Butovice. Já s taťkou šla na hřiště, Lucka s mamkou bruslila. Večer se Lucka děsně loudala s jídlem a několikrát si přidávala, takže se nám protáhly pohádky v počítači a do postele jsme se dostaly až před devátou. Mimořádně nám šel pohádku přečíst taťka a aby měl pocit, že mu to jde dobře a mohl by číst častěji, jsem usnula už při čtení.
02. 06. 2015 Dnes jsme s Lucinkou jely znovu do Kocoura. Oběd jsme si daly zase v autě, abychom s mamkou stihly odvézt Lucinku na gymnastiku. A zatímco se ona mořila na gymnastice, my s mamkou skočily okouknout zvířátka ve stanici přírodovědců, a zatímco se pak Lucka potila na bruslích, já se s mamkou vyblbnula na hřišti - jo, život je fajn. Po večeři nás naši zase naložili do auta a vyrazili jsme na chalupu. Cesta ale byla výživná - uprostřed dálnice jsem ve stotřicetikilometrové rychlosti zatáhla za otevírání dveří a podařilo se mi je pootevřít. Mamka se odpoutala a vlezla dozadu (přičemž mi při tom náležitě vynadala), aby zavřela, ale já dostala hysterický záchvat, že nechci vyhodit z auta, a že už nikdy auto otevírat nebudu. Když jsem se konečně uklidnila, na rozdíl od Lucky, která celou cestu zase protrpěla a těsně před cílem musela dokonce z auta ven, aby nevyklopila večeři, jsem já usnula.
03. 06. 2015 Protože bylo teplo, přišel taťka s nabídkou koupání se v bazénu. Pochopitelně jsme byly obě naprosto nadšené, a když mi taťka řekl, že bych si mohla zkusit plavání jen s pásem místo nafukovacího kruhu, byla jsem na vrcholu blaha. Nadšení mě ale dost rychle přešlo - ve chvíli, kdy jsem s pásem vlezla do bazénu a zjistila, že mě vlastně vůbec nedrží nad vodou sám od sebe jako nafukovací kruh. Z bazénu jsem vysmahla jak přepečený řízek a po zbytek dne už jsem do něj ani nepáchla. Večer jsem byla pěkně unavená, protože jsme byly dlouho venku, pak jsme si ještě sedly k večeři a pohádce, a když jsem chtěla odejít v devět do postele, Lucka mě ještě nalákala na pohádku v počítači, tak jsem se vrátila a seděla tam do půl desáté. To už jsme šly do postele společně, ale já byla tak přetažená, že když mi mamka chtěla povléct peřiny, které dopoledne vyprala, začala jsem brečet, že chci spát pod bílou (tedy nepovlečenou) peřinou. „Terezko, ale kdybys spala pod bílou, byla by za dva dny černá, protože jsi prasátko.“ „Ale to mi nevadí.“ „No ale to by sem už nemohla přijet žádná babička ani děda, protože kdyby viděli, pod jak špinavou peřinou spinkáš, museli by zavolat paní ze sociálky, ta by přišla a řekla "Ty chudinko malá, tebe nechají spinkat v takový špíně, já tě radši odvedu k jiný mamince"“ „To by mně nevadilo.“ To mamku evidentně lehce vyvedlo z míry, tak na mě zkusila jít z jiné strany - „No tak dobře, já jedu zítra do Prahy a už se sem teda vracet nebudu“. „To mi nevadí. Já si stejně vezmu auto a pšijedu za tebou. Sice nevim jak, ale pšijedu.“ Mezitím ale mamka stihla moje peřiny převléct, já se do nich uložila a během chvíle jsem byla tuhá.
04. 06. 2015 Ráno jsem se oblékala sama a bylo to poznat na první dobrou - jedny kalhotky jsem měla na sobě, druhé kalhotky mi visely od zadku za neodstřiženou gumičku, pak jsem si vzala šaty a ponožky - jednu oranžovou, druhou šedivou a takhle jsem vyrazila ven. Dopoledne jsem chtěla sníst kus melounu, co mi předtím spadl na zem. Mamka mě pochopitelně upozorňovala, že ze země už se nic nejí, ale kdo by ji furt poslouchal, že? Když už to vypadalo, že se zakousnu, zeptala se „Seš čuně?“. Odložila jsem meloun a zcela samozřejmě odpověděla „Ne.“. „Tak to je dobře, protože kdybys byla čuně, tak bysme tě zavřeli do chlívku a pak tě klepli.“ Před obědem začala mamka loupat brambory, jenže sotva oloupala tu první, začala kýchat, tak si došla pro kapesník, a než se vrátila, brambora zmizela. V první chvíli jí to nedošlo a šla loupat další bramboru, až pak jí docvaklo, že na lince leží už jedny slupky a začala po bramboře pátrat. Objevila ji o dva metry vedle - v mé ruce a já už ji pečlivě zpracovávala.
05. 06. 2015 Dopoledne mamka pekla sladké makové rohlíčky, a jen co jsem viděla mák, hned jsem vyhrkla „Tochle mám láda, to sou šišky. Šišky s mákem.“. Jak mamka včera řekla, odpoledne vyrazila do Prahy. Když chtěla nastoupit do auta, vlezla jsem tam k ní a svezla se s ní až k vratům. Tam mě taťka vytáhnul z auta, což jsem dost těžce nesla a její odjezd jsem na férovku obrečela.
06. 06. 2015 Ráno s námi vstal taťka a já vypadla ven dřív, než se mamka vyhrabala z peřin, a protože taťkova vrcholná péče končí tím, že nám dá najíst, ven jsem vyrazila sice oblečená, leč neučesaná. Neučesaná jsem pak šla i k Nouzům, kam jsme s Lucinkou vyrazily bez mamky (a vlastně i bez jejího dovolení). Po návratu nás taťka vytáhnul do bazénu, já dostala zase pás a křidýlka, ale odpoledne už pochopil, že s pásem u mě neuspěje a vyndal můj nafukovací kruh. Odpoledne pak přišly na návštěvu děti od Nouzů, za kterými jsme dopoledne vzaly s Lucinkou roha (protože jsme odtamtud prostě slyšely děti). Já si jich ale nijak zvlášť nevšímala a hrála si spíš sama. Večer se mi podařilo překvapit mamku, když jsem konečně pokořila písmeno „C“ a zcela zřetelně řekla „Já chci, co má Lucinka.“.
07. 06. 2015 Dopoledne přišli Nouzovi s dětma, jestli s nima nepůjdeme do lesa. Původně to vypadalo, že s nimi půjde Lucinka sama, ale nakonec se oblékl taťka a šla jsem i já. Jen mamka, jakožto vrchní kuchař, musela zůstat doma. Když jsem v lese zcela záměrně zlikvidovala postavené domečky pro skřítky, Nouzovi pochopili, že ze mě naši nedělali démona a nekecali, když jim říkali, že jediné, co odolá mému náletu, je olovo. A protože bylo zase krásně, před obědem i po něm jsme se koupali. Já už do bazénu chodila spokojená, protože dal taťka pokoj s plaveckým pásem.
08. 06. 2015 Dopoledne jsem byla s Lucinkou v Kocourovi a odpoledne jsme všichni vyrazili na Butovice. Lucinka s mamkou bruslily a já s taťkou zaplula na hřiště. Na spaní jsem si večer vzala do postele poníka Caddence a tak dlouho ji mačkala, až si Lucinka začala stěžovat, že tam je rámus a ona nemůže spát. Mamka mi pohrozila, že mi ji sebere, ale slíbila jsem, že už budu hodná, tak jsem s ní nakonec mohla usnout v objetí. Až v noci mi ji mamka musela odebrat, to aby mi uprostřed noci nezařvala do ucha.
09. 06. 2015 Dneska mě ze školky vyzvedával taťka a k mému batůžku dostal i igelitku se mnou osobně počůraným oblečením. Ani jsem se neobtěžovala jít domů a rovnou jsem zůstala s Lucinkou na zahradě, protože bylo krásně, ale mamce vrtalo hlavou, že mám venku Caddence. Když pak přišla Lucinka celá rozjařená domů, že mám dvě Caddence, začala mamka zuřivě hledat doma tu druhou, protože byla přesvědčená, že tu svou mám doma a tu, se kterou jsem si hrála venku, jsem sbalila ve školce. Dvě hodiny neúspěšně hledala, ale pořád si byla jistá, že v noci hodila mou Caddence mezi hračky a ráno jsem s ní nešla ani do obýváku, natož do školky. Nakonec musela přijít do pokojíčku Lucka, aby ji objevila. Na můj pláč a touhu po dvou koníkách pak nikdo nehleděl - taťka se sebral a jednu hned odnesl do školky.
10. 06. 2015 Protože jela dopoledne Lucinka k doktorovi, byla jsem dnes v Kocourovi sama. Po školce jsem se doma naobědvala a pak jsme všichni vyrazili na spanilou jízdu do obchodů. Nakoupili jsme boty na chalupu a parfém (ten hlavně pro Lucinku, ale hned po odchodu z krámu jsme se stříkly obě dvě). I přesto, že nákupy byly pro nás, víc než koupě bot nás zajímalo hřiště. Mamka se nakonec podvolila a šla tam s námi a po krámkách se prošel taťka sám. Rovnou odtamtud jsme fofrovali s Lucinkou na gymnastiku a zatímco ona cvičila, my skočili nakoupit něco k snědku.
11. 06. 2015 Ráno jsme byly tak rychlé, že jsme po snídani měly ještě čas na hraní. Lucka mi ale pořád jen diktovala, co mám dělat a říkat, a když jsem odmítla poslouchat, řekla mi, že si se mnou hrát nebude. To mě rozčílilo natolik, že jsem jí naschvál dupla na stehno. Lucka pochopitelně začala řvát, jako bych jí tu nohu přinejmenším zpřelámala natřikrát a já dostala na zadek, takže jsme řvaly duet. Do Kocoura už jsme ale naštěstí vyrazili v poklidu.
13. 06. 2015 Po snídani jsme všichni vyrazili na Lucinčino gymnastické vystoupení. Nejdřív jsem se usadila vedle taťky, pak jsem si sedla o řadu dopředu a tam nějakou dobu vydržela sedět a dívat se na všechna vystoupení, pak jsem se ale začala nudit a vzala roha k mamce. Zrovna když měla Lucinka druhé vystoupení a mamka ji natáčela, jsem ji začala tahat za nohu, takže video nakonec vypadalo, jako by bylo zemětřesení. Původně prý kvůli mně jsme hned po Lucčině druhém vystoupení vyrazili domů, nabrali věci do auta a odjeli na chalupu, ale nakonec se ukázalo, že naši spěchali hlavně kvůli tomu, že k nám měla přijet návštěva a naši potřebovali dojet na chalupu včas. Hned po příjezdu jsme vlítli do bazénu, ale když za hodinu dorazila návštěva, už lilo, takže jsme byli zavření doma. S dospěláky přijel i Lucinčin dávný kamarád Laurent a mamka ocenila, jak krásně jsme si společně hráli a ti dva mě ani nijak neodstrkovali, takže rodiče měli svatý klid. Návštěva odjela až před desátou, ale já byla už od devíti evidentně unavená a přetažená, ale ač obvykle odejdu do postele spát i od běžící pohádky, tentokrát jsem držela oči dokořán až do jejich odjezdu a teprve potom jsem se uvolila k odchodu do postele.
14. 06. 2015 Ráno jsme se vzbudily v šest, ale zůstaly jsme v pokojíčku a tam si hrály až do sedmi. Když jsem celé dopoledne chodila po bytě a zpívala „Já plostě miluju tenchle čas Vánoc, nechce se věžit, že sou tu zas.“, na mě mamka naprosto nechápavě koukala a pak se zeptala „Kde ses to naučila?“. „No pšece od tocho Chonzy.“ „Od jakýho Honzy?“ „No od tocho, ktelýcho nesnáme.“ Až po nějaké době mamce docvaklo, že jsem měla asi na mysli Honzíka od Nouzů, kterého jsme viděly jen párkrát. Odpoledne jsme šli všichni pomoct Mirkovi na políčko se senem, a když pak mamka jela s Mirkem odvézt seno ke kravínu, Mirek ze srandy řekl, že maminku odveze pryč. Že docela přešlápl, si všiml vzápětí, protože jsem začala natahovat a moc nechybělo a začala jsem brečet. Až když slíbil, že mi ji zase vrátí, jsem se uklidnila, a protože mě celá ta jejich práce se senem ani trochu nebavila, sebrala jsem se a odešla domů. No, a protože nebyl nikde nikdo v dosahu a všichni se plahočili na políčku, nalila jsem si do zase do hrnečku samotnou šťávu a jen tak bez vody ji vypila. Když se naši vrátili, vlítli do bazénu, ale než jsem se tam vydala i já, už šli ven. Místo nich ale přišla Jitka, takže jsem měla o bazénovou společnost postaráno. Později odpoledne vzala mamka počítač a šly jsme Lancům pustit Lucinčino vystoupení, a abychom tam nešly naprázdno, vzaly jsme s sebou medovník, co mamka pekla. Než se na něj ale stihla Jitka aspoň kouknout, už jsem se na něj zblízka koukla já a spolu s Lucinkou jsme skoro všechny kousky sežraly. Doma jsem pak pochopitelně nechtěla večeřet, ale po tom medovníku nebylo divu. Zpátky do Prahy jsme vyrazili až o půl osmé a já cestou usnula.
15. 06. 2015 Ráno nás mamka zase zavezla do Kocoura, ale když nás odpoledne vyzvedávala, musela jsem svůj výrobek nechat ve školce, protože jsem ho ještě neměla hotový a spěchalo se s Lucinkou k doktorce. Za to jsem se jí ale pomstila - odpoledne jsem potají vlezla do ložnice, objevila tam krém na ruce a pořádně tím opatlala stěny.
16. 06. 2015 I dnes jsme s Lucinkou byly v Kocourovi. Vyzvedl nás taťka, odvezl nás domů a hned po obědě vyrazila mamka s Lucinkou na gymnastiku a já s taťkou do Ikey. Ten mě ale nevláčel s sebou po obchoďáku, ale dal mě do hracího koutku. Ještě ani neměl vyplněný přihlašovací formulář a já už se hrnula dovnitř a byla děsně nadšená, že tam můžu jít. Navíc jsem dostala tři škudlíky, takže jsem si za dva hned, jak mě taťka vyzvednul, koupila zmrzku. Nakonec jsme ještě vyrazili za mamkou a Lucinkou na Butovice, Lucka bruslila a já si zase hrála na hřišti. Tam se ke mně přidal chlapeček a spolu jsme si hráli, dokud chlapečka neodtáhnul jeho tatínek domů.
17. 06. 2015 Večer jsme vyrazili na chalupu, a abychom se v autě cestou nehádaly, pustil nám taťka v rádiu pohádky. Když jsme dorazili na místo a naši vybalili, začali zuřivě hledat mastičku. Chvíli jsem jejich řádění tiše sledovala a pak jsem taťkovi poradila, ať se podívá v pokojíčku pod postel. „A co tam najdu?“ „No hádej!“ Fór to byl dobrý - taťka tam hned běžel, poplazil se po zemi, ale pochopitelně nenašel vůbec nic.
19. 06. 2015 Večer ze mě mamka nemohla - poslala mě do koupelny, abych si vyčistila zuby, a když mě přišla zkontrolovat, načapala mě, jak cucám zubní pastu z tuby jak Jesenku.
20. 06. 2015 Odpoledne jsme se šli projít a na políčku jsme objevili uzrálé třešně. Naši už odtamtud chtěli odejít, ale já je ignorovala a dál stála pod stromem a trhala třešně. Naši mě nakonec odvlekli domů proti mé vůli, ale moc si nepomohli. Sotva se mnou došli za branku a pustili mě v přesvědčení, že určitě půjdu na houpačku, jsem se sebrala a zdrhla zpátky na políčko trhat.
21. 06. 2015 Ráno jsem spala do sedmi, ale ještě půl hodiny jsem vydržela v pokojíčku a dolů jsem šla až o půl osmé. Po mém včerejším třešňovém obžerství zůstalo na zahradě pár pozůstatků a já našla jeden z nich - jednu z mnoha vyplivnutých pecek. S radostným výkřikem „Jé, češnička!“ jsem ji strčila do pusy. Odpoledne s námi naši jeli do Vlašimi na pohádkový les, já jsem cestou tam usnula, ale na místě jsem se celkem rychle probrala. Spolu s Lucinkou jsem běhala napřed k úkolům, ale ne všechny se mi chtělo plnit, u jednoho stanoviště jsem stávkovala úplně. Z Vlašimi jsme zajeli na skok na chalupu, ale naši jen naskládali věci do auta, abychom vyrazili zpátky do Prahy. Když jsme vyjížděli, postěžovala jsem si, že mám hlad, ale protože už bylo všechno jídlo zabarikádované kdesi v útrobách kufru auta, mamka mi jen řekla, že budu muset vydržet do Prahy. „Ne, já chci tady.“ „Teď už ne, teď už jedeme do Prahy.“ S mírnými obavami v hlase jsem se ještě ujistila „A máme v Plaze taky jídlo?“. V autě jsem usnula, ale když mě taťka přenášel do postele, probudila jsem se. Vzhůru jsem byla i přes čtení pohádky a usnula jsem až po půl deváté. O půl desáté už jsem ale byla zase vzhůru s pláčem a drbala jsem se, tak mě mamka musela namazat a dala mi Fenistil na zklidnění škrabání. Na chvíli mě odnesla dolů do obýváku a odsála mi nudle, protože jsem ji stěžovala i na bolení ouška a pak mě odnesla zpátky do postele. I když jsem byla tu chvíli v obýváku úplně v pohodě a spokojeně a bez pláče jsem koukala na pohádku, kterou dávali od osmi, v posteli jsem hned začala zase kňourat a škrábat se. Během chvíle jsem ale přestala a usnula. V jedenáct jsem se ovšem znovu probudila a byla napůl šílená. Dokonce nepomohlo ani to, že si ke mně lehla mamka, tak jsem nakonec dostala poloviční dávku Panadolu. Až potom jsem konečně usnula a spala až do rána.
22. 06. 2015 Ráno jsem vůbec nebyla k probuzení, nevzbudilo mě ani povídání mamky a Lucinky. Vzbudila jsem se až sama po půl osmé, mamka se totiž rozhodla, že mě dnes do školky dávat nebude. Když to říkala taťkovi, tak aniž bych tušila, že se mluví o školce, hned jsem se postavila do opozice. „Ale já tam chci!“ „A kam?“ „No tam!“ „Ale kam tam?“ „No tam, kams žikala.“ „Ale já nic neříkala. Kam chceš jít?“ „Nevim. No tam!“ Lucinka odešla s mamkou do školky a já se hned, jak jsem se oblékla, ztratila taťkovi z dohledu, ale ozývaly se jen slastné zvuky. Taťka mě začal hledat - za gaučem nic, v koupelně tma, na záchodě tma… Tak se zaposlouchal a šel po zvuku. Vrátil se do koupelny, pořádně se rozhlídnul…a našel mě schovanou u pračky, jak se cpu čokoládou a koulím očima, aby mě nikdo nenačapal dřív, než ji sežeru celou.

42. měsíc

23. 06. 2015 Hned po ránu jsme se s Lucinkou v Kocourovi pěkně poštěkaly kvůli tašce, složené do tvaru jahody. Lucinka ji totiž při přezouvání odložila a já si ji vzala, což jsem si tedy evidentně dovolila moc. Lucka dokonce začala brečet a nutno říct, že Jana na to koukala dost vyjeveně. No jo, není každý den posvícení. Když nás mamka v jednu vyzvedávala, Tamara jí řekla, že prý jsem měla pěkně blbou náladu a nic mi nebylo po chuti, ale při mamčině příjezdu to tak nevypadalo - naopak jsem byla celá veselá a rozjařená. Hned doma ale došlo k rychlé změně - vlezla jsem na gauč s tím, že je mi zima, tak mě mamka přikryla a já tam dlouho ležela. Po poměrně dlouhé době jsem šla s mamkou nahoru do pokojíčku za Lucinkou, ale mamce moje chování nešlo do hlavy, tak mi strčila do podpaží teploměr a naměřila 37,1°C. Snesla mě zpátky dolů, uložila na gauč a pustila mi pohádky. Já na ně chvíli koukala a pak jsem spokojeně usnula. O necelé dvě hodiny později už teplota vylítla na 38,5°C, tak jsem vyfasovala Panadol a zcela nepřekvapivě jsem prospala prakticky celé odpoledne. Hodinu a půl po podání Panadolu jsem měla pořád 37,5°C, až před odchodem do postele to kleslo na 37°C. Teplota klesala dost pomalu, ale před spaním už bylo vidět, že se mi ulevilo a je mi o poznání líp.
24. 06. 2015 Po včerejšku mě mamka pro jistotu nechala doma, a abych se nenudila a při tom byla v klidu, dostala jsem po hodně dlouhé době ajpeda. Odpoledne jsme odjeli na chalupu, a protože jsem k večeru byla zase unavená, mamka mě pro jistotu změřila a hned poté jsem vyfasovala Panadol. Tentokrát ale zabral dost rychle, takže při večeři a koukání na pohádku v počítači už jsem byla zase plná elánu.
25. 06. 2015 Ráno jsem si šla pro lžičku na snídani a rovnou jsem vzala ještě jednu pro Lucinku, ale když jsem jí ji podala a nedočkala se poděkování, dotčeně jsem poznamenala „A nezapomnělas na něco?“. Odpoledne šla Lucka s taťkou do lesa, ale já musela zůstat doma, i když už jsem byla bez teplot. Aby mi to mamka vynahradila, hrála se mnou hry a skládaly jsme puzzle, takže jsem se vůbec nenudila.
26. 06. 2015 Dopoledne jsme vlezly na záhonek a otrhávaly květy meduňky, jenže nás viděl Mirek a okřiknul nás „Co to tam otrháváte?“. Já jsem dělala, jako bych tam vlastně vůbec nebyla, zato Lucka odfrkla „To je naše zahrada, ne tvoje!“. To už se mu muselo řádně zatemnět před očima - vidina, že otrháváme to, co tam mamka dlouze pěstuje (neb neviděl, že otrháváme jen kvítky meduňky), pro něj byla totéž, co rudý hadr pro býka. Hned jí na to řekl, ať toho nechá, nebo oběhne plot a dá jí na zadek, jenže jako bychom se my dvě spikly proti němu, já okamžitě zareagovala, vyplazila jazyk a začala po něm prskat. Problém byl, že to celé slyšela mamka, naběhla na nás a každé z nás šoupla jednu přes zadek - Lucce za drzost a mně za prskání. Pak jsme pro změnu vlítly dovnitř (a Lucinka se ani neobtěžovala zouvat), sebraly bonbony a cpaly se. A aby toho nebylo málo, já jsem se natáhla na konec linky, sebrala Nelinin prášek na imunitu a kapsli vysypala po lince. Lucinka pak odešla ven a mamka myslela, že jsem šla s ní, když ale dodělala polívku a šla se po nás podívat a zavolat nás k obědu, na pískovišti našla jen Lucku, která neměla ani šajnu o tom, kde jsem já. Následovalo dlouhé hledání všude možně - prvně mamka hledala celkem v klidu na zahradě, na předzahrádce, pak proběhla byt, a když mě nikde neobjevila, znejistěla. Naše i Lancovic branka byla ale zamčená, takže bylo jasné, že jsem nikam neutekla. Mamka znovu prolítla byt a zahradu naši i sousedů (to už ale měla žaludek až v krku), volala na mě, ale já se neozvala, ani když mamka volala a nabízela bonbonky. Do hledání se zapojila i Lucinka a Jitka, mamka mě hledala dokonce i v tom našem kačáku, kde je sotva 10 cm vody. Až když potřetí (už řádně vynervovaná) procházela byt a koukala do všech skříní a pod postele, mě našla spící v rohu koupelny s hlavou položenou na stupátku.
27. 06. 2015 Dopoledne jsme šli k Nouzům za Šárkou a Honzíkem, a protože slavili, vzali jsme jim každému balíček bonbónů. Večer, když nám mamka četla pohádku, jsem odešla na záchod kakat, ale místo abych se vykakala a šla zpátky do postele, jsem si vzala štětku a pořádně to hovno rozpatlala po celém vnitřku mísy a řádně ho zatlačila mezi štětiny, aby šlo mamce to čištění pokud možno co nejhůř.
28. 06. 2015 K večeru odjel taťka do Prahy, a protože dávali v televizi od osmi pohádku, mamka nás nechala koukat. Už o půl deváté jsem si ale začala dělat z mamky polštářek a řekla, že chci jít spinkat. Zcela mimořádně nám mamka dovolila spaní v ložnici, když tam bylo taťkovo místo prázdné. Jako vždy jsem se v noci pořádně nalepila na mamku, takže ta byla v noci každou chvíli vzhůru.
29. 06. 2015 Když se začalo rozednívat, probrala jsem se, posadila a vypadala dost čile, ale stačilo mi říct, že je ještě hodně brzo a ještě se spinká a já si lehla a ještě do půl osmé spala. Ač jsem minulý týden běhala venku v tričku, i když byla zima (díky čemuž jsem taky patrně nastydla a dostala ty horečky), tak jsem to dnes chtěla dohnat a v době, kdy se mamka s Lucinkou převlékaly do kraťas a tílek, jsem se já převlékla z trička s krátkým rukávem a z lehkých tepláčků do trika s dlouhým rukávem a vyteplených zimních kalhot a v tom jsem vydržela až do večera a odmítla se převléct. Přes den jsem byla překvapivě hodná, jen jsem mamku trochu naštvala, že jsem otrhávala hrášky, i když jsme se do nich s Lucinkou pustily už včera odpoledne a otrhaly jsme i ty, které ještě potřebovaly trochu dorůst. Dnes už jsem vyloženě trhala hrachy s miniaturními hrášky uvnitř. Abych nebyla za vyvrhela jen já, naprášila jsem psa, že hrabe na kompostu (a hledá chcíplou myš). A protože taťka zůstal v Praze, zase jsme mohly spát všechny tři v ložnici. Tentokrát jsme šly do postele obě společně a pak jsme tam ještě dobu blbnuly.
30. 06. 2015 Před půl pátou jsem se zase vzbudila, posadila se, za chvíli odešla na záchod a hned po návratu do postele jsem zase usnula. Vstaly jsme až po půl osmé, Lucinka už byla vzhůru, já bych bývala ještě spala, ale když Lucka s mamkou vstávaly, probudilo mě to. Mamka skočila nakrmit slepice, a protože byla Lucinka taky oblečená, šla za ní a já - ač byla stále v pyžamu - natáhla holiny a vyrazila ven za nima. Odpoledne už jsem začala pěkně řádit - venku jsem sebrala kamínky a rozsypala je po obýváku, a když mamka mi řekla, ať je sesbírám a uklidím je, odkud jsem je sebrala, hlavně ať je nesypu na trávu, bylo to silnější než já - pochopitelně jsem všechno vysypala do trávníku a s úšklebkem a rukama na zadku jsem proběhla kolem mamky domů. Před večeří jsem pro změnu stříhala papíry, ale odstřižky jsem po sobě uklidit nechtěla a večer, když nám mamka v ložnici dočetla pohádku a odnesla knížku do obýváku, abych ji nezničila, jsem si došla do pokojíčku pro knížku jinou.
02. 07. 2015 Ráno nás všechny vzbudil o půl sedmé Mirek, když zdravil tetu Marušku. Odpoledne přijela teta Soňa s Domčou, takže jsme se vyblbli v bazénu (já pochopitelně děsně vřískala, kdykoli mi jeden z nich cáknul vodu do obličeje) a odpoledne přijel taťka, takže nám skončilo naše ložnicové pré.
03. 07. 2015 Dopoledne jsem našim pěkně nadzvedla mandle, když jsem se šla místo na záchod vykadit do bidetu. Nedozvědět se to taťka, mamka by mi jen vynadala a uklidila to po mně, jenže taťka mě to donutil po sobě uklidit. Pochopitelně jsem brečela a ani v nejmenším se mi to nelíbilo, ale naši tušili, že tahle akce byla garancí toho, že to už víckrát neudělá. Ostatně to není tak dlouho, co jsem se vyčůrala nahoře v bidetu, nikdo to neopláchnul (neb o tom nikdo nevěděl) a mamka pak dva dny chodila a myla záchod i celou místnost, protože tam byl smrad, jako by se tam vychcalo pět tchořů. Až pak ji napadlo omýt i bidet a rázem bylo po smradu. Po obědě přišla teta Jitka a šla s námi do bazénu a na pátou odpoledne jsme odjeli na loutkové divadlo do Krchleb. Cestou tam jsem usnula a na místě jsem byla jen těžko k probrání, tak mě mamka musela nosit, ale divadýlko mě probudilo. Tam jsme s Lucinkou splácaly páté přes deváté - taťka nám koupil Brumíky, ty jsme prokládaly mamčinými makovými rohlíčky, které tam s sebou vzala, pak jsme si daly ještě bublaninu, bábovku a meloun a navrch jsme to zapíjely ledovým čajem. Protože čas utíkal rychleji, než mamka předpokládala, odjížděli jsme zpátky na chalupu až o půl deváté (přičemž mamka myslela, že je maximálně sedm). Já vyrazila k autu napřed, a když mě mamka hledala, vybafla jsem na ni zpoza auta a jen tam mimochodem ji upozornila, že právě prošla kolem mého blijance. Naštěstí mi bylo blbě zřejmě jen z přežrání a přeplácání, cestou už se nic nekonalo a doma taky ne. Doma nám mamka jen omyla nohy, ale než opláchla Lucinku, já pláchla do postele a v mžiku usnula, takže jsem celou noc spala v šatičkách a s drdůlkem.
04. 07. 2015 Dnes jsme si přispaly a chrněly až do osmi, a protože bylo pěkné vedro, skoro celý den jsme byli všichni naložení v bazénu. Navíc nám taťka udělal z obyčejného bazénu poloviční aquapark, když dal k bazénu skluzavku. Jasně, zpočátku jsme se obě bály, ale když sjel taťka, po něm mamka a oba se řehtali jak protržení, vyzkoušely jsme to s Lucinkou taky. Já teda pro jistotu s křídlama i kruhem. Rovnou jsem se osmělila a skočila do bazénu ze břehu a taťka usoudil, že dnes je ten pravý okamžik, abych odhodila kruh a zkusila plavat jen s křidýlkama. Ve svém rozpoložení jsem mu ani neodporovala a k překvapení všech mi šlo to báječně. I přesto, že se už taťka vrátil, nás mamka ještě večer přestěhovala do ložnice a kvůli vedru v pokojíčku jsme spaly u našich na matraci na zemi.
05. 07. 2015 Ráno jsem vstala po sedmé, tak mě mamka odvedla z ložnice, abych nebudila taťku a Lucinku, ale já se tam chtěla pořád vracet a tvrdila jsem, že chci spát a nebudu povídat. Mamka mě ale měla přečtenou jak včerejší noviny, takže jsem dostala přísný zákaz tam lézt. Po obědě taťka natrhal třešně a mamka upekla bublaninu, a když se mě ptala, jestli chci kousek ukrojit, slušně jsem odmítla. Po chvíli se mamka otočila a zjistila, proč - byla jsem schovaná v koutě, v ruce jsem držela čerstvě uvařený houskový knedlík a jedla ho jak rohlík. Večer odjel taťka pryč, takže jsme mohly zase spát v ložnici, ale protože byla volná postel, na spaní na matracích jsme s Lucinkou ani nepomyslely.
06. 07. 2015 Ve tři odpoledne jsem si lehla na gauč a na hodinu usnula, ale mé náladě to moc nepřidalo. Od probuzení jsem totiž byla až do večera pěkně ukňouraná. Mamka se mě po mém probuzení snažila venku ušíšat, abych furt nepofňukávala. Chtěla si se mnou lehnout na zahradní houpačku, a když si mě uvelebovala na sebe, houpačka se roztrhla po celé šíři a my obě proletěly na zem. Já tedy spadla do měkkého, zato mamka žuchla rovnou na tu pichlavou suchou trávu.
07. 07. 2015 Protože si Lucinka s babičkou domlouvala pobyt v Hódyni a babička se tvářila, že nás zvládne klidně obě dvě, zeptala se mě mamka „Terezko, chceš jet s Lucinkou k babičce?“. Zakývala jsem hlavou, a protože jsem předtím zaslechla mamčiny obavy, abych náhodou nevzala roha a neutekla otevřenou brankou pryč (jak jsem předvedla na chalupě a ve školce u Kocoura - tam jsem svůj útěk ale nedotáhla do konce, protože bylo zamčeno), dodala jsem „A nestatim se vám.“.
08. 07. 2015 Hned po snídani jsme vyrazili za babičkou do Hódyně. Celou cestu jsem byla veselá a po příjezdu jsem se chovala, jako bych vlastně přijela domů a pěkně jsem babičce zvizitýrovala celej bejvák. Když ale naši chtěli odjet a mamka se se mnou přišla rozloučit, začala jsem fňukat, opustila jsem talíř s řízkem (což mi moc nevadilo, protože už jsem v sobě měla tři talíře polívky) a vrhla se na ni. Naši nakonec usoudili, že není ta pravá chvíle k odjezdu a ještě si sedli. Po obědě jsme šli všichni ven, a až když jsem byla v plném zápalu her a běhání, po anglicku se vytratili a já si na ně, přesně dle jejich očekávání, ani nevzpomněla. Aby to babička neměla tak jednoduché a můj pobyt si vychutnala do posledního doušku, hned odpoledne jsem nestihla doběhnout na záchod, takže lovila bobek z kalhotek a střihla si první přepírání mých oblečků. A vzhledem k tomu, co všechno jsem do sebe od odpoledne do večera narvala, bylo divu, že se to ještě párkrát nezopakovalo. Večer se mnou Lucinka odmítla spát v jedné posteli, že prý v noci kopu (no to říkala fakt ta pravá), takže se mnou spala v posteli babička. Když přišla do postele, ležela jsem naštorc tak, že kdyby mě bývala nenarovnala, musela by si ustlat na zemi.
09. 07. 2015 Už od včerejška byla u babičky na návštěvě jedna její kamarádka se čtyřletým vnukem, tak jsme je po obědě odvezli na autobus, protože odjížděli do Prahy. Mně byl tenhle kamarád celkem šumák (stejně jako většina dalších dětí), ale ani Lucinka toho z něj moc neměla, protože onen kamarád mluvil víc rusky, než česky. Když odjeli, my jsme se šly s babičkou ještě projít po městě a udělaly jsme si delší výlet. To asi aby nás babička řádně utahala a my spaly až do alelujá. Aby to ale nebylo tak okaté, zastavila s námi v cukrárně a koupila nám marcipánové koule. Já tu svou pochopitelně zbodla na jeden zátah, ale Lucinka si svůj marcipán tak dlouho šetřila, až jsem využila nestřeženého okamžiku, ukradla jí ho a honem sežrala. Odpoledne jsem si půjčila babiččinu síťku na ryby a pasovala ji na síťku na motýly, které jsem se snažila do ní pochytat. Mou aktivitu síťka pochopitelně nepřežila. Navíc jsem při lovu motýlů nenávratně zadupala babiččin vzácný keřík bůhvíčeho.
10. 07. 2015 Protože jsme šly s Lucinkou včera do postele až po půl desáté, ráno jsme se vstáváním moc nespěchaly. Mě vzbudil o půl deváté babiččin telefon, potažmo mamka, která jí volala v domnění, že už jsme určitě minimálně hodinu vzhůru. Původní plán byl, že s babičkou pojedeme do ZOO, jenže mamka podcenila počasí a dala nám pěkné oblečení na teplo, takže šatiček jsme měly dost, jenže na chladnější počasí jsme dostaly jen tepláky, a to ještě omezené množství, takže jsme na sebe neměly nic slušného. Nakonec jsme zůstaly doma a odpoledne šly pouštět draky. No aspoň k něčemu byl ten vichr dobrý! Byl dokonce tak dobrý, že draci lítali až kdesi úplně nahoře a my je s Lucinkou držely až na úplných koncích špagátů! Dnes, aby babičce nebylo líto, že jsem nic neprovedla, jsem otrhala z její kanadské kamarádky úplně zelené borůvky a hrdě jich plné hrsti donesla babičce.
12. 07. 2015 Dneska nás babička vzala do Plzně do Dinoparku. Na zítřek už byl naplánován návrat našich, tak jsem si střihla ještě poslední fórek - vypustila jsem babičce zahradní jezírko s rybama. Stačilo málo - jen vytáhnout jednu hadici. Ryby měly kliku, vypustilo se jen tisíc litrů - ale kdyby se nerozbilo čerpadlo, byly ryby na suchu. I když nás babička ani jeden den nehnala do postele zvlášť brzo, dneska jsme teda usnuly extra pozdě.
13. 07. 2015 Ač chtěli naši přijet dřív, než babička odjede do Kralovic na babičky, nestihli to, takže jsme jely do domova důchodců s babičkou. Když jsme se ale vrátily, už na nás rodič čekali, naházeli jsme všechny věci do auta a vyrazili na Křivoklát, tentokrát za prababičkou.
14. 07. 2015 Po obědě naši naplánovali výlet na druhý břeh. A protože bylo na Křivoklátě mimořádně hodně dětí, taťka všechny obešel, aby nás šlo víc. Nakonec nás bylo 8 dětí a 4 dospělí. Všichni jsme statečně šlapali, jen Matouš od tety Jany, který je skoro stejně starý se mnou se sem tam nechal nosit a já se nechala poponést až kousek před skálou. Jinak jsem ale celou dobu běhala a skákala, jako by byla samodobíjecí pohybem a všichni dospěláci (vyjma našich, kteří už moc dobře vědí, jak to se mnou funguje) na mě koukali jak na přírodní úkaz. Drtivou většinu cesty jsem běhala s ostatníma dětma (vůdce skupiny tvořily Fouskovic holky, ve věku od 9-13 let, pak tam byl Šimon, který věkově pasoval k holkám, Eliška s Lucinkou, které jsou věkově zhruba nastejno a já s Matoušem), párkrát jsem se od nich ale odpojila - ne proto, že bych jim nestačila, ale proto, abych se vrátila k rodičům a šla s mamkou. Výlet se nám nakonec pěkně protáhl, celou dobu jsme šli celkem v tempu a vrátili jsme se až za 5 hodin. Fouskovic holky si jen doma skočily pro svačinu a ještě šly na chvíli k nám a hrála se schovka. Po chvíli přišly ještě pro nás neznámé děti - Tomáš (stejně věkově se mnou) a Kačka (věkově mezi Eliškou a zbylýma Fouskovic holkama) a hráli taky. Já s Tomem jsme našli super schovku, kde nás nikdo nehledal - na kadiboudě. Všechny děti u nás byly do půl deváté, ale my už byly po večeři (vydatně jsme se totiž najedly hned po návratu a místo svačiny jsme dojedly všechno, co zbylo od oběda), takže po jejich odchodu jsme mohly jít rovnou do pyžam. Já poslouchala jak hodinky, ale Lucinka dělala ofuky jak s převlékáním, tak s čištěním zubů a vymlouvala se na děsnou únavu a ospalost, tak mamka řekla, že se zítra najede na normální režim.
15. 07. 2015 Dopoledne všichni ještě chrněli, tak jsme vyrazili jen sami čtyři na hřiště na Křivoklátě. Naši nám koupili nanuky a Brumíky, takže to bylo ještě příjemnější. Asi hodinu a půl po nás, zrovna když mamka přemýšlela, že se pomalu vydáme zpátky na chatičku, přišla teta Lenka se strejdou Kájou a s Kačkou a Tomem. Dnes jsem si ale nevšímala ani Toma a na hřišti si je svoje sólo a dokázala všem, že je k životu vůbec nepotřebuju. Jediné, co jsem potřebovala, bylo jídlo a pití. A protože jsem věděla, že taťka všechno koupil, šla jsem rovnou za ním. „Já chci napít.“ „Co? “ Nedošlo mi, že mi taťka sice rozuměl, ale cosi v mé žádosti postrádal, tak jsem pouze upřesnila - „Bezinu.“. Vzápětí mi ale došlo, že to v té lahvi rozhodně není bezinková šťáva, ale bublinkatá Fanta a řekla jsem „Chci tu bublaninu.“. Po obědě nás taťka vyvezl zase na druhý břeh, ale tentokrát jen na kamínkovou pláž, s sebou jsme vzali všechny Fouskovic holky a po nějak době dorazila i Kačka s Tomem. Když měl ale taťka všechny převézt zpátky, v první várce naložil do lodi Lucinku, Toma a Klárku, protože já se ještě obouvala. Jakmile jsem viděla taťku odplouvat i s Lucinkou, spustila jsem takový řev, že se mamka, která na nás všechny čekala na druhém břehu, bála, že skočím do řeky a přeplavu ji. Po svačině jsme vyrazili ještě jednou na hřiště, tentokrát ne sami, ale i s Eliškou, zbytek holek zůstal na chatičce s naší a Fouskovic babičkou. I teď jsem se separovala a holek si moc nevšímala, ostatně ony dvě by o mou přítomnost stejně moc nestály. Zpátky na chatičku jsme se vrátili až po šesté. Cestou tam jsem sice dost stávkovala a loudala se, ale zpátky jsem šla dobře. Hned po návratu si Eliška se sestřenkama skočila na chvíli domů na jídlo a my se zatím navečeřely, takže když pak holky znovu přišly, mohly jsme s nima zůstat dlouho venku - skoro do půl desáté. Naši mezitím odnosili do auta nějaké věci kvůli zítřejšímu odjezdu, a zrovna když byli pryč, jsem si potřebovala nutně odskočit na záchod. Aniž bych někomu něco řekla, vypařila jsem se na boudu, a teta Fousková byla děsně překvapená, když zjistila, že jsem na záchod vylezla úplně sama. Když jsem pak běžela na záchod podruhé, běžela za mnou - ne ale proto, aby mi pomohla, ale proto, že byla zvědavá, jak se tam vydrápu, když její šestiletá Eliška potřebuje na boudu pomoct a odmítá tam být sama.
16. 07. 2015 Kdyby to šlo, ráno bychom bývaly vyspávaly, ale mamka nás v osm vzbudila, abychom nějak zavčasu vyrazili do Prahy. S sebou jsme vzali babičku, takže jsme to ještě vzali přes Rakovník a v Praze už se na nás moc těšil pan zubař. Když jsme tam dorazili a taťka se zeptal, kdo půjde první, Lucinka dělala, že tam s náma vlastně vůbec není, zato já hned ochotně vyrazila. Sama jsem hned vylezla na zubařské křeslo, pan doktor mě na něm chvíli povozil a povídal si se mnou, a já z něj celou dobu nespustila oči, jak se mi líbil. Vzorně jsem ukázala zuby a k mamčině velkému oddechnutí (a překvapení) tam pan doktor neobjevil žádný kaz - a to se mamka bála, že budu mít červama sežranou minimálně půlku pusy vzhledem k tomu, jak se furt nadívám sladkostmi a užírám cukr.
17. 07. 2015 Odpoledne se Lucince podařilo chytit jednu slepičku, která byla ochotná se nechat hladit (taťka tvrdil, že chtěla kohouta, ale já jí bohatě stačila), a protože jsem taky chtěla nějakou vlastní slepičku na drbání, nechala jsem se Luckou naočkovat, že o kousek vedle stojící slepice chce taky drbat, a že si ji mám chytit. Následoval dlouhý (leč neúspěšný) lov. Naši mi za to budou ještě děkovat - teď ty slepice radši budou sedět v kurníku a snášet jedno vejce za druhým.
18. 07. 2015 Před obědem přijel děda Petr, a když po obědě odpočíval, my s Lucinkou vyrazily zase na slepičí lov. Tentokrát jsem byla podstatně úspěšnější než včera - jednu se mi podařilo zachytit za ocas a hned jsem volala na Lucku „Pojď si ji pochladit, já ji dlžim!“.
19. 07. 2015 Nad ránem jsem spadla z postele a děda okamžitě zareagoval, přišel ke mně a odvedl si mě k sobě do postele. Za to jsem se mu ráno odvděčila - zatímco byli naši venku nakrmit zvěř a zalít záhony, já se úplně sama oblékla. Děda to ocenil a pochválil mě, jak jsem se hezky oblékla, ale když přišla mamka, málem ji kleplo - venku třicet nad nulou a já byla navlečená v triku s dlouhým rukávem a ve vyteplených kalhotách. Odpoledne se mnou děda laškoval a mezi řečí prohodil „Ty seš moje kuřátko viď?“. „Ne.“ „Ne? A co seš teda moje?“ „Slepice.“
20. 07. 2015 Ráno jsme se zase obě nakvartýrovaly k dědovi, abychom jsme si ho užily, než nám odjede. Odpoledne, když děda odjel, šla mamka vyplet jahody a já jsem zůstala u baráku. Za chvíli bylo slyšet Nelinino zakňučení, vzápětí proběhla kolem mamky jak raketa země-vzduch, a když na mě mamka zavolala „Copak jsi to provedla Nelince?“, začala jsem brečet. To už ke mně ale mamka šla a bylo jí jasné, že jsem Nelince musela provést něco echt zákeřného, a ta se po mně ohnala, což ve vztahu k nám s Lucinkou ještě nikdy předtím neudělala. Dlouho jsem brečela a na mamčiny dotazy jsem reagovala zarytým mlčením, až když mi řekla, že moc dobře ví, že jsem Nelince ublížila, a že jestli jí neřeknu, co jsem jí provedla, dostanu na zadek, to ze mě začalo lézt jak z chlupaté deky. „Já sem ji zatahala.“ „Kde?“ „Za ouško.“ Mamka by ze mě bývala nic víc nedolovala, jenže se do toho vložila Lucka - „A kde ještě?“. „Ještě za dluhý ouško.“ No co, no - prostě jsem ji chytla za obě uši a udělala si z nich šaltrpáku a ta chlupatá potvora se vzpouzela.
21. 07. 2015 Dopoledne mě Lucinka práskla, že jsem nosila slepici tak, že jsem ji chytla pod krkem a za ocas. No jo, když ony jsou tak blbý, že si to nechají líbit, tak co by ne? Až mě klovnou, jako mě štípnul včera pes, možná je nechám na pokoji, ale takhle… Místo nich se mnou ale zúčtovala vosa. Píchla mě do nohy, tak jsem došla s kňouráním domů, chvíli brečela, ale mamka mi to hned namazala a za chvíli už jsem o ničem nevěděla. Odpoledne jsme odjeli z chalupy zase na pár dnů za prababičkou na chatičku, a protože jsme si s sebou chtěly napakovat hromadu hraček, mamka řekla, že si v Praze, kde jsme měli mezipřistání, vezmeme batůžky a hračky si dáme do nich a budeme si svoje hračky balit, nosit a obstarávat samy. V Praze jsme hned hračky přendaly každá do svého do batohu a šly jsme ven. Jakmile jsme viděly, že mamka otevírá taťkovi vrata, aby mohl vyjet autem, okamžitě jsme si nandaly batohy na záda a čekaly jsme připravené k odjezdu na Křivoklát. Na chatičku jsme dorazili akorát na večeři, a když mamka večer dočetla pohádku a odcházela, koukla jsem se na ní, když byla v půlce schodů a s nehynoucí upřímností řekla „Mamko, ty mi pšipomínáš opici.“.
22. 07. 2015 V noci jsem se probudila, protože mi byla zima a k tomu jsem ještě v té tmě tmoucí hledala Lucinku a svého plyšového pejska. Nad ránem kolem šesté jsem se vzbudila znovu, chvíli jsem přešlapovala mamce kolem hlavy a zjišťovala, kudy k ní vlézt. Když mi uvolnila cestu, zachumlala jsem se k ní pod peřinu a u ní spala až do osmi. Po probuzení jsem se ani nestihla převléct a musela jsem utíkat na záchod v noční košilce. Mamka běžela za mnou a chtěla mi pomoct, ale já ji odmítla s tím, že vysednout nahoru i v dlouhé noční košili zvládnu bez pomoci. Po snídani vzal děda mě i Lucinku na druhý břeh zalít ořešák, co jsme včera přivezli, a pak s námi ještě přeplul na kamínkovou pláž. Tam jsme byli snad do půl jedenácté, a kdyby nás odtamtud nevyhnala mamka kvůli strachu z úpalu, vydrželi bychom tam až do oběda. My s Lucinkou určitě, protože veškerý hmyz na sebe lákal děda. Ten se zpátky k chatičce vrátil s jedním lívancem od hovad vedle druhého. Pro velký úspěch mě zase píchla vosa, tentokrát do ruky a mamka přesně věděla z čeho - běhala jsem po trávě, a kdykoli jsem někde zahlédla motýla, snažila jsem se ho rukou chytit. V tomhle případě patrně stihnul uletět a na jeho místě zůstala ta zpropadená vosa. Odpoledne přišly Fouskovic holky, a když jsem si všimla, že Lucka s Eliškou hledají hovnivála, zavolala jsem na ně „Tady je!“. Holky přišly, koukly na něj a řekly „To není on, tenhle je mrtvej.“. Hrdě jsem se doznala „Nooo, to sem ho lozpůlila já.“. Protože bylo vedro k padnutí, mamka mi navlékla křidýlka a dvakrát jsme se šly i s mamkou a babičkou vykoupat do řeky. Průšvih byl, když jsme vylezly - hmyz se kolem nás začal hemžit a já měla do večera záda poštípaná tak, že jsem brečela a nepomohlo ani namazání. Ze svědění už jsem byla úplně hysterická, takže mi mamka nakonec musela dát Fenistil v kapkách. Protože taťka odjel pracovně na pár dnů pryč a na chatičce nás měla pod svou pevnou rukou mamka, nekonalo se žádné ponocování jako posledně. V osm večer už jsme byly v posteli, do půl deváté nám mamka četla pohádky a ve třičtvrtě už jsme spaly.

43. měsíc

23. 07. 2015 I přes brzké usnutí jsme ráno všechny tři spaly do osmi. Odpoledne přinesla teta Fousková gumové medvídky a já, místo abych si šla hrát s Lucinkou a Eliškou, pořád oplendovala kolem stolu. Mamka ale byla pes a zakázala mi si vzít, protože jsem ráno nejedla snídani. Až když za mě začala orodovat teta, tak mamka povolila. Hrábla jsem do misky a vyndala dva bonbóny. Když jsem si všimla mamčina výhrůžně zdviženého obočí, hned jsem dodala „Jeden je plo Lucinku.“. A aby to nebylo Elišce líto, hrábla jsem tam ještě pro jeden. Mamka mě pak sledovala ostřížím zrakem, jestli narvu do pusy všechny tři nebo je opravdu odnesu holkám. Odpoledne jsem překvapila mamku, když jsem si zase po dlouhé době odešla před svačinou sama od sebe omýt ruce se slovy „Já mám hnusáčkový ruce.“. K večeři jsme vyžahly zbytek vepřového na kmínu od oběda, a když jsem si chtěla přidat, už nebylo, tak jsem se musela spokojit s vylízáním talíře. A to si mamka původně myslela, že toho je tolik, že zbude i na dědu. Když šla mamka v noci spát, musela si lehnout do mojí postele, protože jsme se večer s Lucinkou furt kopaly a já to vzdala a přestěhovala se do mamčiny postele.
24. 07. 2015 V noci jsem byla opět vzhůru - poprvé jsem se vzbudila s tím, že se bojím a podruhé jen na čůrání. Po prvním probuzení si ke mně lehla mamka a až po tom druhém, kdy jsem musela vstát z její postele a dojít na nočník, jsem se teprve vrátila do svojí postele. Ráno mě pak probudila Lucinka svým hlasitým zpíváním. V poledne už jsem se nemohla dočkat jídla, a když se ohřívala polévka, přišla jsem do kuchyně a řekla „Já už mám hlad jako vlk.“. Abych svým slovům dostála, dvakrát jsem si přidala. Ostatně i snídani jsem tentokrát jedla krásně a přidala si. To všechno mělo ale pochopitelně za následek, že jsem se musela přesunout na boudu. Když jsem se vykakala, opřela jsem se o prkno, koukla dovnitř do hluboké jámy chatičkového suchého záchoda a položila filozofickou otázku „Kde sou ty chovna?“. Dnes už nebylo takové vedro jako včera, takže do vody se s námi osmělila jít jen babička a pochopitelně Fouskovic holky i s jejich babičkou. Babička mi byla furt v patách, takže jsem se po chvíli neubránila dotazu „Babi, ty mě chlídáš?“. Večer jsme docela dlouho blbnuly, a když pak přijel konečně taťka, chtěly jsme ho jít pozdravit, pak jsme ještě šly obě na záchod a usnuly jsme až tehdy, když přišla mamka a zkrotila nás, že chce taky spát.
25. 07. 2015 Po obědě jsme vyrazili zpátky na chalupu a já to hned za Křivoklátem zalomila. I tentokrát jsme to vzali se zastávkou v Praze, ovšem pro změnu v Ikee. Tam jsme si všichni dali dortík a my s Lucinkou si nakoupily pastelky za ikeácké penízky. Tvářila jsem se náležitě hrdě, když jsem prodavačce podávala ty jejich papírové peníze a za ně si mohla odnést pastelky.
26. 07. 2015 Ač tomu ještě ráno nic nenasvědčovalo, dopoledne už jsem si začala stěžovat na bolest bříška, a když mi mamka nalila v poledne polévku, odešla jsem od ní s tím, že mě pořád bolí bříško. Mamka mě nenutila, byť si nebyla jistá, jestli si to jen nevymýšlím, a jen dodala, že když nebudu jíst oběd, nebudu moct dostat žádnou sladkost. Obědu jsem se nakonec ani nedotkla, ale mamka na své varování odpoledne zapomněla a chtěla mi dát nanuk. I ten jsem ale odmítla a šla si lehnout. To už bylo mamce jasné, že fakt nekecám. Nakonec jsem v obýváku usnula a chrněla skoro tři hodiny. Když jsem se probudila, nikde nikdo nebyl, tak jsem šla ven, ale sotva jsem došla k mamce, začala jsem se klepat zimou, tak mě naši nahnali zpátky domů. Po pár minutách mě šel zkontrolovat taťka a našel mě sklánějící se nad kýblem, který mi mamka pro jistotu připravila ještě před usnutím. Do něj jsem zvládla vyklopit žalostný obsah svého hladového žaludku. Večer mi naši nabídli suché brambory, ale ani ty jsem nejedla, a i když jsem přes den dost spala, po osmé jsem opustila Lucinku a pohádky a vydala se do postele s tím, že už jsem unavená.
27. 07. 2015 Dopoledne mamka nevěřila vlastním očím, když přišla ke stolu a objevila na něm moje gelové propisky, které jsme si předevčírem s Lucinkou koupily v Ikee. Ve třech z osmi totiž chyběl hrot, který se mi podařilo záhadným způsobem vytáhnout, a na stole a podlaze byla vyteklá gelová barevná náplň. Obzvlášť ta stříbrná třpytivá se tam vyjímala. No, naši by se měli konečně smířit s tím, že zvládnu zlikvidovat a rozbít i to, co by běžného smrtelníka ani nenapadlo rozbíjet.
28. 07. 2015 Ještě na chatičce jsme od dědy dostaly s Lucinkou každá jednoho koně - Lucinka k narozeninám a já, aby mi to nebylo líto. Tomu svému jsem ale během toho necelého týdne společného soužití dala co proto - roztrhla jsem mu kůži na noze, urvala lysinu z hlavy, roztrhla mu ucho a uškubnula hřívu. Odpoledne už jsem na jeho likvidace moc času neměla, k Lancům totiž přijeli dva noví kamarádi - malá holčička a její starší bratránek, který byl věkově akorát mezi mnou a Lucinkou. Mimořádně jsem si dost času hrála s Lucinkou a Kubíkem, pak jsem se ale odpojila a šla pomáhat mamce která sázela saláty.
29. 07. 2015 Po obědě mamka pekla tvarohové buchty, tak jsme s Lucinkou a taťkou vyklidili pole a zmizeli do lesa, když ale měla hotovo, vůně mě nalákala domů, sebrala jsem z talíře buchtu a pustila se do ní. Ožrala jsem ale jen pocukrovaný vršek a zbytek se zbytkem jsem se nenápadně vypařila nahoru do pokojíčku, kde jsem ho v tichosti odložila. Vzápětí jsem si ale přišla pro další buchtu, jenže mamka se začala pídit po osudu té první, a když zjistila, jak ta nebožačka skončila, měla jsem až do jejího zprovození ze světa utrum.
30. 07. 2015 Po obědě jsme vyrazili všichni do lesa, aby nám Lucinka s taťkou ukázali skřítky, co včera dělali. Ke skřítkovi Muribousovi jsme společnými silami vyrobili paní Muribousovou a skřítka Divouse. Cestou jsme nenašli ani jednu houbu, zato jsme našli sekyrku. Taťka sice říkal, že ještě není úplně zralá a chtěla by ještě dojít, protože je ještě tupá, ale stejně jsme ji vzali domů.
31. 07. 2015 Lucinka začala ráno zvracet, a protože nikdy neví, kdy skončit, po obědě (mém, ona nejedla a naši to nestihli) jsme všichni odjeli do Prahy. Mamku s Luckou jsme odvezli do Motola a my s taťkou odjeli do Ikey. Já se hned vrhla k hracímu koutku, tak mě tam taťka na chvíli dal, a když pro mě pak šel a viděl, jak se průběžně vynořuju a zanořuju do bazénu s balonkama a vždycky, když jsem se zanořila, udělal se nad bazénem gejzír létajících balonků, usoudil, že jsem maximálně spokojená, ještě mě tam nechal a šel znovu projít Ikeu. Když mě potom vyzvedl, ještě jsme skočili na dortík a já si před odjezdem koupila za škudlíky zmrzku, takže já jsem na Lucčině viróze jednoznačně vydělala. Lucku s mamkou jsme mohli vyzvednout až večer a rovnou odtamtud jsme jeli zpátky na chalupu.
01. 08. 2015 Odpoledne mamka sepisovala nákup a taťka připomněl, že má koupit vodku. Jako bych pocházela z rodiny letitých alkoholiků a odmala jsem na ní byla odkojená, hned jsem vykřikla „Joooo, vodku mám láda!“.
02. 08. 2015 Odpoledne jsme šli na návštěvu k Nouzům, jenže taťka si povídal se strejdou, mamka procházela s tetou jejich úrodu a my se s Lucinkou nudily. Našly jsme si takový sympatický strom a zkoušely na něj vylézt. Lucinka s dlouhýma nohama tam vylezla raz dva, ale mně to tak dobře nešlo a pochopitelně mi podjela noha, já spadla a pěkně si odřela ruku. Strom nám mamka zatrhla, tak jsme si našly novou zábavu - snažily jsme se ulovit jednu z tetiných koček. Kotě se ke mně překvapivě moc nehrnulo (mamka to komentovala slovy „inteligentní zvíře“, což se mě docela dotklo), zato stará kočka se nechala nejen odlovit, ale dokonce i drbat.
03. 08. 2015 Ve čtvrt na sedm se z pokojíčku začalo ozývat naše štěbetání, takže mamce nezbylo, než si dát budíček taky. A protože se snažila Lucinku ještě udržet v klidovém režimu, dopoledne jsme byly doma, ale po obědě už nás vypustila ven a odpoledne jsme šli všichni do bazénu. Já zase neposlouchala a tak dlouho jsem taťku provokovala, až mi jednu lupnul přes zadek. Jako první útěchu jsem si vybrala mamku, jenže ta stála na straně taťky a odmítla mě utěšovat. Ještě, že tu byla Lucinka - když viděla, jak jsem nešťastná, přišla ke mně, pošíšala mě a dokonce mě vzala do náručí. Před večeří jsme šly s Lucinkou ještě pomoct taťkovi pást berany a já si tam ze země sebrala jablko (pochopitelně v tom bobkama zaminovaném prostoru), prohlídla si ho a zvesela se do něj zakousla. Taťka mě hned okřiknul „Terezo, nežer to!“. Hned jsem se začala bránit „Ale tam nic není!“ a jedla dál. Taťka to vzdal, jen procedil mezi prsty „Ty budeš odolný dítě, ty přežiješ i atomovej útok.“. Večer jsme šly do postele zase v osm, o půl deváté mamka dočetla a díky rannímu vstávání byl během chvíle úplný klid.
04. 08. 2015 Odpoledne jsem si chtěla dát v bazénu křidýlka na nohy místo na ruce stejně, jako to dělala Lucinka, jen mi nedošlo, že na rozdíl od ní neumím plavat. Naštěstí mě zavčasu zastavila mamka a tuhle hovadinu mi rychle vysvětlila. Večer, když mamka dočetla pohádku, popadla Lucku nějaká slabá chvilka a pocítila nutkavou potřebu být k mamce upřímná a vyklopit i to, co neví. Kdyby aspoň bonzovala na sebe, tak ať, jenže ona naprášila, že jsme odpoledne udělaly bláto, strčily do něj brčka a já se z toho napila. No co - to měli za to, že mi nechtěli dát napít toho aloe vera pitíčka, co taťka nechal víc jak týden v rozhicovaném autě a dnes to konečně vyndal, aby to vylil, jenže místo vylití to položil na stůl a já po tom furt toužebně pokukovala.
05. 08. 2015 To mi ty prázdniny pěkně začaly - to si tak jeden pobíhá venku bosky a hned dostane včelí žihadlo. Tentokrát bylo ale zabodlé hodně, takže jsem brečela celkem dlouho. Nutno ale dodat, že když jsem šla odpoledne do bazénu, už jsem pečlivě koukala, kam šlapu. Však jsem taky hned, jak jsem viděla čmeláka, upozorňovala všechny kolem sebe „Hele, včelák!“. Ač přijela babička z Hódyně, já celé odpoledne polehávala a před čtvrt na osm už jsem řekla babičce, že chci jít do postele, tak mě omyla, převlékla, vyčistila mi zuby a uložila mě do postele. Sama šla s Lucinkou vedle do pokoje šťouchnout si kulábr, a má zvědavost mě vytáhla z postele a šla jsem za nima. Nakonec jsem stejně ještě musela dolů - mamka totiž zjistila, že mi po tom žihadle dost otekla noha a pěkně hřála, takže mi na ni ještě dala octový obklad.
06. 08. 2015 V noci jsem byla několikrát vzhůru a dokonce jsem se vydala dolů za mamkou kvůli bolavé noze, i když byla všude tma tmoucí. Prvně ke mně šel taťka a namazal nohu Calgelem, pak už ke mně po zbytek noci běhala mamka, takže toho moc nenaspala. Zkoušela všechno možné - Calgel, chladivý aloe gel i octové ponožky (které byly ze všeho nejlepší). Do toho všeho začal uprostřed noci kdesi v dálce štěkat cizí pes a hned nato se ozvala Míňa, spící venku. „Ploč ten pes vydává tak divný zvuky?“ „Terezko, ten pes se jmenuje Míňa a nevydává divný zvuky, ale štěká.“ Před půl sedmou jsem se zase vzbudila a hned naklusla mamka s ponožkou, namočenou v bezovém octu. Tentokrát se ale se zlou potázala - já si totiž nohu přes noc rozškrábala a jak se na to dostal ocet, mohla jsem se zbláznit bolestí. Naštěstí to mamka hned sundala a pak už nohu jen chladila zmraženou zeleninou. Celý den jsem ale proflákala doma u pohádky a pak jsem dostala i ajpeda, díky kterému mamka zjistila, že už zcela bez problémů počítám do deseti.
07. 08. 2015 O půlnoci jsem se opět vzbudila s brekem. Hned ke mně přišla babička a chtěla mi namazat bolavou a horkou nohu, ale já chtěla všechno od maminky, takže neuspěla. Zatímco byla ještě u mě, přišel taťka a začal nohu mazat, a protože jsem na něj přes babičku neviděla, nechala jsem se uchlácholit tím, že to je maminka. Jakmile jsem ale zblikla, že to mamka není, začala jsem hlasitě naříkat. Až když přišla mamka a začala mi nohu hladit a foukat, jsem se konečně uklidnila a po půl hodině i usnula. Pak jsem teda ještě nějakou dobu pokňourávala ze spaní, ale bez probuzení jsem spala až do půl osmé. Hned dopoledne sjel taťka na nákup a koupil novou mastičku na mou nohu a pro další případ včelího nebo vosího žihadla, tak mi to mamka hned namazala a zachladila. Odpoledne jsem po našich chtěla lázeňskou oplatku, tak dala mamka jednu mně, jednu Lucince, jednu vyndala i pro babičku a pak odešla za babičkou a Luckou ven, zatímco já a zbytek oplatek jsme zůstaly doma. Taťka byl taky venku, a když pak pro něco přišel domů, slyšel mě šramotit na chodbě. Bafnul na mě a já se lekla tak, že ze mě to černé svědomí doslova prýštilo - v mezičase jsem se totiž zmocnila zbytku oplatek a celý balík dojedla.
08. 08. 2015 Protože včera navečer přijel děda, když jsme se ráno vzbudily, spala u nás v pokojíčku babička. Nejdřív jsme si hrály s ní a dole jsme pak s dědou pařily hry na počítači, jen jsme se v mezičase stihly rozloučit s odjíždějící babičkou. Ač jsem ještě včera měla nohu oteklou, ráno už byla úplně v pořádku, takže jsem konečně mohla taky ven a hned po obědě jsme vyrazili do lesa na skřítky a k táboru. Tam jsme s Lucinkou chodily v potůčku, jako když jsme tam byly naposledy s babičkou. Dědovi se teda do lesa původně moc nechtělo a snažil se to hodit na mamku. Ta bez problémů řekla, že s námi půjde, ale Lucinka chtěla jít mermomocí s dědou, takže jsme šli nakonec úplně všichni včetně taťky.
09. 08. 2015 Protože mi noha znovu neotekla a otrnulo mi, opět jsem venku začala běhat bez bot. Odpoledne mě mamka nahnala aspoň pro kroksy, ale já se vrátila až za půl hodiny ve zbrusu novém modelu - tílko + holínky a takhle vymóděná jsem vyrazila k bazénu. Pozdě odpoledne, když už tolik nepálilo sluníčko, jsem šla Mirkovi pomáhat s vybíráním brambor ze země, a když mi řekl, ať si nějaké vyberu za odměnu, sebrala jsem tři největší a hrdě s nima odešla domů. Ovšem mít víc rukou, odnesla bych asi všechny. Inu - blbej kdo dává, blbější kdo nebere.
10. 08. 2015 Dopoledne si šel děda omýt auto a my mu s Lucinkou asistovaly - on myl a my běhaly kolem auta a schovávaly se, aby na nás nestříkala voda, když děda auto oplachoval. Odpoledne s námi ještě vlezl do bazénu a pak odjel, tak mamka vytáhla k bazénu všemožné hry, zapojil se i taťka a všichni jsme hráli.
11. 08. 2015 Dneska bylo na chalupě dost pusto - taťka odjel pryč, Lancovi odjeli pryč… Dopoledne mamka vařila a my byly doma s ní, ale hned po obědě jsme všechny tři vylezly ven. Odpoledne se pak vrátil i Mirek a hned hlásil „Holky, já mám pro vás práci.“. Já hned celá nažhavená vypálila za ním, ale on mě zkrotil - „Dneska nebudeme dolovat brambory, dnes pro vás mám jinou práci.“. „Jakou?“ „No to uvidíš.“ Lehce mě znejistěl a s mírnými obavami v hlase jsem se zeptala „Těžkou?“.
12. 08. 2015 Protože dnes nešel celý den proud, na oběd jsme si sjeli do Janovic, a protože jsme obě spořádaně jedly, cestou domů nám naši koupili čokoládovou zmrzlinu. Tu svou jsem ani nestačila olizovat, jak rychle tála, ale s ušpiněnýma rukama jsem si poradila po svém - ještě v autě jsem si je otřela do svého plyšového koně, který se rázem z fantaskní fialovo-růžové barvy změnil v klasického hnědáka.
13. 08. 2015 Dnes jsem se dočkala kutání brambor, tentokrát šla ale i Lucinka, takže byla o brambory menší bitka. K večeři jsem se nejdřív dožadovala syrových těstovin, což neprošlo, tak jsem je pak jedla uvařené, ale samotné - pečlivě jsem je vypreparovala z těstovinového salátu a zbytek (tedy zeleninu) pak dala na dojedení Lucce.
14. 08. 2015 Na rozdíl od Lucinky, která vstávala poslední dny v sedm ráno, si já stále vyspávám až do osmi. Když jsem před obědem doma našla usušeného pavouka, běžela jsem s ním k mamce, ale ta jen řekla „Toho vyhoď ven, ten už je kaput.“. Udělala jsem, oč mě žádala, ale po půl hodině jsem šla za Lucinkou s dotazem „Kde je ten kaput?“. „Jakej kaput?“ „No teeeeen. Ten kaput.“ Až po chvíli se Lucka dovtípila, o čem že je celou dobu řeč a dodala „Jo ty myslíš toho pavouka? Ten už je přece vyhozenej venku.“.
15. 08. 2015 Ráno se sice budím pozdě, zato nespím v noci - i dnes jsem byla zase několikrát vzhůru - nejdřív jsem chtěla jen maminku, pak zase pít. Ráno jsem to pak pochopitelně dospávala, zatímco mamka vstávala s Luckou před sedmou. Když jsem se pak vyhrabala z postele, honem jsem do sebe kopla snídani a ještě v pyžamu se vypařila za Lucinkou ven. Pochopitelně jsem se pěkně zprasila, takže ho mamka hodila do prádla. A protože jsem měla ve skříni jen dlouhá pyžama, večer mamka usoudila, že stačí, když budu spát jen v tričku, abych se v noci neuvařila. To se ale ukázalo jako velký problém - nutně jsem si musela vzít aspoň kraťasy. No jasně - to, že je mi ráno zatěžko si vzít aspoň kalhotky, to jsem v daný okamžik tak nějak v potaz nebrala.
17. 08. 2015 I dnes jsem vstala až před osmou a celé dopoledne jsme s Lucinkou strávily doma u televize a ajpedu. Ven jsme se vydaly až po páté - to akorát začínalo pršet. No, a než jsme se oblékly, už lilo, ale když už jsme byly oblečené, ven jsme stejně šly. Pochopitelně jsme se musely pořádně obléct - já si v pokojíčku oblékla triko s dlouhým rukávem a tepláky jsem si donesla dolů, ale místo oblékání jsem si vzala fixu a začala po nich malovat. Venku jsme nakonec byly jen půl hodiny, pak už nás mamka nahnala domů, protože jsme měly mokré i kalhotky.
19. 08. 2015 Když mamka večer dočetla pohádku a odešla, já sešla za našima do obýváku a řekla, že chci být tam. A aby bylo zřejmé, že spánek nemám v plánu, začala jsem si svlékat pyžamo, abych si mohla vzít šatičky. Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit a odešla nahoru, ovšem celá svlečená a s pyžamem v podpaží.
20. 08. 2015 Ráno jsem vylezla z postele komplet oblečená - kalhotky, ponožky, vyteplené kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Ještě včera večer jsem se do toho navlékla místo do pyžama. V obýváku jsem si ale kalhoty svlékla a za celé dopoledne si žádné jiné nevzala. Odpoledne se u nás najednou objevila Dorotka a já si s nima chtěla děsně hrát (ač obvykle - na rozdíl od Lucinky - všechny dětské návštěvy ignoruju a radši se separuju). Když pak ale šly holky ven, já se měla jít převléct, takže jsem nakonec radši zkysla doma. Když jsem se konečně převlékla, vzala jsem si jogurt a šla si ho sníst ven, jenže to zase přišel Mirek, že jde krmit berany, tak jsem popadla jogurt a šla s ním. No, a když bylo dokrmeno, i s jogurtem jsem zapadla k němu do stodoly - on pracoval a já u něj seděla, jedla a poslouchala dechovku a ani jsem si nevšimla, že mezitím holky odešly do lesa.
21. 08. 2015 Těsně před obědem přijeli děda s babičkou, tak jsme jim odpoledne šly s Lucinkou ukázat naše místní lesní skřítky.
22. 08. 2015 Ráno jsem dost překvapila mamku, když jsem si sama a bez pomoci natáhla punčochy. Pravda - úplně zbytečně a během pěti minut jsem je zase svlékala, ale uznání se mi dostalo. Sice nebylo žádné extra vedro, ale i tak jsme šly s Lucinkou a babičkou po obědě do bazénu, ale než se převlékl do plavek i děda, už jsme byly všechny tři venku.

44. měsíc

24. 08. 2015 Původně jsme měli jet do Prahy až zítra, ale naši nakonec rozhodli pro odjezd už dnes, aby stihli všechno udělat, takže jsme odjeli hned dopoledne. V Praze jsme si skočili na oběd, pak jsme s mamkou sjely na nákup a něco málo zařídit a k večeru jsme ještě vzali nějaké broskve a odvezli je Janě do Kocoura. Ne, že bych ji neviděla ráda, ale dělala jsem, že ji vlastně skoro vůbec neznám, zatímco Lucinka se celá tetelila blahem.
25. 08. 2015 V noci jsem se zase jednou vzbudila na čůrání a po chvíli za mnou přišel na záchod taťka, kterého vzbudilo moje dusání po chodbě. Rozsvítil, aby na mě viděl, přeci jen byla všude tma jak v pytli a v Praze jsem byla přes noc po skoro dvou měsících, ale já ho hned odpálkovala svým „Zhasni, bolí mě očička!“. Hned po snídani jsme s mamkou a Lucinkou odjely na Lucčino lítání, které dostala od babičky k narozeninám. Nejdřív jsem byla v pohodě, ale pak jsem viděla, jak se v tom tubusu lítá a zachtělo se mi to taky zkusit. Měla jsem ale smůlu, mamka říkala, že jsem tak malá, že by mě to vyfouklo ven. Zavařila jsem jim aspoň tím, že jsem celou dobu Lucčina letu a i po dobu, než se převlékla a odešly jsme pryč, brečela jak protržená. K mamčině klice tam byli všichni mým brekem spíš potěšeni, že bych tak ráda lítala, takže nikdo krom mamky nevypadal z mého řevu otráveně. Když už bylo po všem (tedy po Lucčině lítání, ne po mém řevu), přijela i babička, tak jsme aspoň všechny sjely na oběd a pak jsme i s babičkou vyrazily zpátky domů. Tam mě mamka jen vysadila z auta a předala babičce a spolu s Lucinkou jela k dětské, takže já měla babičku dobrou hodinu a půl jen pro sebe. Pak si jí ještě užila Lucinka a k večeru jsme vyrazili zase na chalupu.
26. 08. 2015 Dopoledne jsme s Lucinkou chtěly jít s taťkou do lesa a já se měla dojít převléct z šatů do trička a tepláčků, aby mě nepoštípali komáři. Odešla jsem tedy poslušně nahoru a vrátila se po chvíli navlečená v šusťákových vyteplených kalhotách a roláku s dlouhým rukávem. Mamka na mě po očku mrkla a nenápadně mě upozornila „Terezko, ale vy nejedete na lyže, vy se jdete jen projít do lesa.“. K večeru za námi přijela babička z Hódyně, která by bývala přijela už včera, protože byla do večera v Praze, ale neměla s sebou Míňu, tak se pro ni musela vrátit do Hódyně.
27. 08. 2015 Na dnešek pro sebe, mě a Lucinku babička naplánovala výlet do Zruče, ale nakonec jsme jeli všichni. První zastávka byla u rozhledny, ale sotva jsem se vyškrábala nahoru, nejen, že jsem chtěla jít dolů, já chtěla jet domů. Než ale sešla dolů i babička s Lucinkou, já na své původní návratové plány zapomněla a statečně jsem šlapala s babičkou, mamkou a Luckou od rozhledny do centra města pěšky. Tam už na nás čekal taťka a šli jsme do restaurace nechat odpočinout nohy a zabavit žaludky. Pak jsme vyrazili k zámku a babička se s námi šla projít po zámecké zahradě. Moc daleko jsme ale nedošly, po pěti minutách jsem začala valit bulvy s tím, že potřebuju kakat. Babička to otočila a začala hledat záchod, cestou ještě na pomoc nabrala mamku, a do toho přišla ještě Lucinka s tím, že chce čůrat. U mě to ale nebylo tak horké, jak to vypadalo, na záchod jsem dvakrát moc nechvátala a cestou jsem se několikrát zastavila a prohlížela věci kolem sebe. Na záchodě jsem pak prvně pustila vyčůrat Lucku, a když jsem konečně usedla na záchod, dlouho se nic nedělo. Až když mi mamka pohrozila, že jestli se nevykadím sama, tak ze mě ten bobek vyždímá jako šťávu z citronu, tak jsem se té představě nejdřív děsně hihňala, ale pak jsem začala tlačit, až jsem to ze sebe dostala. Ač jsem obědu moc nedala, před odjezdem jsme se ještě stavili v cukrárně. Po návratu domů jsem pěkně nakrkla taťku, když jsem doma sebrala plácačku na mouchy, odešla s ní ven, odhodila ji na zahradě, a když ji taťka hledal, dělala jsem, že o ničem nevím, takže bylo zle. Všechno ale slyšel Mirek a volal na mě „Honem se ke mně pojď schovat, já tě zachráním. Honem, honem!“. Vzala jsem nohy na ramena a zdrhla k němu. Objevila mě u nich až o dobrou půl hodinu později mamka, jak sedím s Mirkem a Jitkou na houpačce a povídáme si.
28. 08. 2015 Dneska s námi sice babička chtěla vyrazit na Šternberk, ale protože ráno odjel taťka do Prahy a nenechal nám na chalupě sedačky, nejelo se nikam. Ale co - dopoledne v lese taky nebylo špatné.
29. 08. 2015 Hned po snídani odjela babička domů, ale krátce po obědě ji vystřídal děda s tetou Mončou a klukama. Děda celý den prospal a vstal jen na deset minut, aby mu mohli všichni popřát k narozeninám a aby mohl on popřát Lucince. Nám ale stačila teta Monča a spolu s ní, mamkou a Robinem jsme si zahráli hru, kterou dostala Lucinka k narozeninám.
30. 08. 2015 Mamka celé dopoledne vařila, tak jsme se přesunuly s tetou Mončou k bazénu, Lucinka vytáhla hry a zatímco ony hrály, já jim to kazila. Až po obědě jsme si konečně aspoň trochu užily i dědy - to když s námi vlezl na chvíli do bazénu. Pak už ale děda odjeli, a protože se prázdniny nachýlily ke svému konci, my se večer vydali do Prahy.
31. 08. 2015 Taťka brzo ráno odjel a my byly s mamkou celý den na dvoře - ona makala, my si hrály a sem tam jsme jí s něčím pomohly. Třeba se zalitím rajčat (a následném hraní si v bahně) nebo s úpravou zahrady rozházením listí, které mamka nahrabala na jednu nevzhlednou hromadu. Faktem je, že když jsme se večer vykoupaly, zůstalo po nás úplně černé dno vany, plné hlíny, prachu, bordelu a písku.
01. 09. 2015 Ráno jsme se vzbudily dřív, než bylo potřeba, takže jsme byly připravené k odjezdu už půl hodiny předem a ještě jsme si mohly jít na chvíli hrát. Cestou jsme to ještě vzaly přes krám, mamka nám koupila jogurty a pak už jsme jely do Kocoura. Za 20 minut už pro mě ale jela mamka zpátky - zakopla jsem o koberec, spadla na kočárek a rozsekla si pravé víčko. Když mamka přijela, držela mě Tamara v náručí a na oku jsem si držela studený mokrý ručník. Když jsem ho odendala, vykouklo na mamku mé nateklé oko. Zbytek dopoledne jsem s mamkou strávila v Motole, a když už jsme se konečně dostaly na řadu, pan doktor řekl, že bude nejlepší nechat to tak, jak to je. Šít víčko v ohybu prý dost dobře nejde, navíc by hrozilo větší riziko jizvy, než když se to nechá volně srůst. Mašlička by se mi odlepovala, takže doporučil nedělat s tím nic. Ale asi aby mamka neřekla, že jsme tam strávily dopoledne úplně zbytečně, dostaly jsme aspoň antibiotickou mast. Rovnou z nemocnice jsme sjely pro Lucinku do školky a pokračovaly jsme na Butovice. Tam jsme se najedly a pak se vydaly na Pohádkový les a po jeho projití jsme se ještě zastavily v Galerii na akci Hurá do školy. U pohádkových bytostí na pohádkovém lese jsem celkem fungovala, ale v Galerii jsem trochu stávkovala. Když se tancovalo, seděla jsem na židličce a tvářila se jak kakabus, až když se dělal vláček, sama jsem se najednou rozhodla, že se přidám, sebrala jsem se a šla se připojit do vláčku za Lucinku.
02. 09. 2015 Ráno jsme odvezly Lucinku do státní školky. Do její třídy jsme musely jít přes děti z bývalých motýlků (se kterými jsem chodila vloni do školky), kteří se tenhle rok přestěhovali jakožto předškoláci na Radlickou. Trochu jsme si tam pobloudily, než jsme našly Lucinčinu novou třídu, a když jsme odcházely a mamka mě chtěla odvést ven, začala jsem brečet, že chci do školky s Lucinkou. Vysvětlení, že půjdu do Kocoura, mě moc neutěšilo a se slzou v oku jsem řekla, že nechci do Kocoura, ale za Kačkou, tedy mou loňskou paní učitelkou, kterou jsme po ránu potkaly. Nakonec jsem se nechala ukecat na Kocoura, že prý tam bude mít Jana samé malé děti a určitě s nima bude potřebovat pomoct. Mé ego vystoupalo kamsi do výšin a rázem jsem na Kačku i motýlky zapomněla. Sotva jsme dorazily do Kocoura, zula jsem si boty, ani si nenazula bačkory a nerozloučila se s mamkou a rovnou jsem vplula do třídy zalehnout velkého plyšového lva. Mamce jen ráno nedošlo, že mi vlastně musí přichystat svačinu, tak mi napakovala jogurt a banán, protože jablko by už nestihla připravit. Čekala, že banán nesním nebo nedojím, ale já ho zblajzla jak nic. Odpoledne jsme s Lucinkou doma rozbordelily hračky a já o ně tak trochu dostala strach, aby nám je někdo (někdo konkrétní) nesebral. „Mamko, bude tady ta nutlije?“ „Nutrie? Tady? Tady ne, ta je jen na Berounce.“ „Na Belounce? Nooo, já vim, ta je v lese, ta tam totiž obzukuje.“
03. 09. 2015 Dnes jsem šla prvně v tomhle školním roce do státní školky, a i když ve dveřích stála plačící holčička, já jen prošla kolem ní a bez rozloučení s mamkou jsem šla si hrát. Ne ale k jiným dětem, vzala jsem si hračku a hrála si jen tak sama. Když jsme šli dopoledne na hřiště, bylo nás tam tolik, že jsem Lucinku musela hledat po hlase. Doma pak odpoledne vytáhla Lucinka vodovky a šly jsme si malovat. U mě to ale samozřejmě nemohlo být bez problémů - malovala jsem na notebooku a jako bonus jsem pak tu špinavou vodu vylila na světle béžový potah židle. Ke svačině jsem spořádala jogurt, pak dva banány, co jsem objevila v lednici, a k večeři housku a půl jen tak s máslem.
04. 09. 2015 Do školky nás dnes vedla babička, a těsně před naším odchodem si mamka vzpomněla, že tam nemám oblečení na převlečení, tak mi ještě honem dala do batůžku náhradní tričko a kalhotky. To se později ukázalo jako dost prozíravé - když mě totiž mamka po obědě vyzvedávala, v šatně na ni čekalo překvapení v podobě pytlíku s mým počůraným oblečením. „Terezko, ty ses počůrala?“ „Jo.“ „A jak to?“ „Plotoše sem nevěděla, co mám šíct.“ „Ty nevíš, co se říká, když potřebuješ na záchod?“ „Plosim tě paní učitelko vysadíš mě na záchod?“ „Ne, stačí, když dojdeš za paní učitelkou a řekneš ‚já potřebuju čůrat‘.“ „Ale to sem šekla!“ „Ale to už's byla počůraná, ne?“ „Nooooo.“ Odpoledne to ale mělo doma pokračování - šla jsem na záchod kakat a prvně jsem nedoběhla včas, takže to skončilo v kalhotkách, a podruhé už jsem kalhotky neměla, ale tak trochu jsem si upšoukla a ono to vyletělo samo. Pak jsme šly s Lucinkou ještě na chvíli ven a vzaly jsme s sebou tempery. Původně jsme šly malovat na spadané listí, ale pak se to trochu zvrtlo a Lucinku napadnul bodypainting. Modelem jsem jí pochopitelně stála já. Začala (a taky skončila, protože nás načapala mamka) brýlemi a zvolila pro ně sytě modrou barvu. Ani při důkladném mytí nešla dolů, takže jsem pak vypadala, jako bych dostala pěknou nakládačku a měla dva úchvatné monokly. Před sedmou jsme odjeli na chalupu, a i když jsem měla před odjezdem jen jogurt a žádnou večeři, v autě jsem usnula a o nějakém probuzení a večeření už na chalupě nemohla být ani řeč.
05. 09. 2015 Proč o víkendu dospávat týden a nechávat vyspat naše, když můžeme vstávat v šest? Celý den jsem byla naprosto čerstvá a po nějaké únavě nebylo ani památky. Dopoledne jsem si s Lucinkou hrála doma, odpoledne venku, až večer před osmou to na mě padlo a usnula jsem na mamce.
06. 09. 2015 Vyspávání a neochotu vstávat jsme si s Lucinkou schovaly až na týden, i dnes jsme začaly v posteli brebentit už před půl sedmou, takže jí nezbylo, než taky vstát. Po banánovém úspěchu mamka přikoupila ještě před odjezdem na chalupu pár banánů, o které jsem uplynulých mnoho měsíců nestála ani já ani Lucinka a já si ke snídani o jeden řekla. Pak jsem ještě zblajzla jogurt a na mamčino včera koupené a převařené mléko jsem si ani nevzpomněla. Odpoledne jsme se zase vrátili do Prahy a spát jsme šly s Lucinkou před osmou. Usnuly jsme celkem rychle, ale já se o půl dvanácté vzbudila a šla na záchod. Tam ale byla tma jak v tanku, tak jsem začala kňourat, což vzbudilo mamku (překvapivě ji probralo až mé tiché kňourání a ne mé hlasité dusání). Hned ke mně přišla, otřela mě, a když mě chtěla odvést do postele, řekla jsem jí, že chci jít dolů. To pochopitelně neprošlo, tak jsem zkusila, že chci jít spinkat k ní do ložnice. To tedy taky neprošlo, tak si aspoň lehla ke mně do postele a zůstala u mě, dokud jsem znovu neusnula.
07. 09. 2015 Dnes to vstávání nebylo až tak strašné, jak mamka čekala a dokonce jsme mohly vyrazit i o něco dřív než obvykle. Jen to vyzvedávání po obědě krapet drhlo, protože na Radlické stávkoval výtah a mamka s Lucinkou se neměly jak dostat ze třídy dolů do šatny. Díky tomu mě mamka vyzvedla až před čtvrt na dvě a paní učitelka Denisa jí hned vyklopila, že jsem dnes neměla zrovna svůj den. Že jsem minimálně desetkrát brečela a ona se pořád chodila ptát - jestli mě něco bolí, jestli mi někdo něco udělal, jestli jsem se uhodila… Já na všechno říkala, že ne, takže jí až po nějaké době došlo, že tak trochu brečím jen na oko. Chvíli to trvalo i ostatním paním učitelkám, které mě každou chvíli šly zkontrolovat, proč pláču. Nakonec ještě dodala, že si myslí, že jsem minimálně několikrát brečela s vědomím, že pro mě mají některé paní učitelky slabost a já vím, že mě vždycky některá z nich vezme do náručí a pomazlí mě. No a co? Tak se ráda mazlím, no. A aby toho nebylo málo, ještě si na mě postěžovala paní kuchařka, že když jsme měli jít ven, nechtěla jsem se oblékat a obouvat a prostě jsem dnes celkově stávkovala. Ostatně ani doma to se mnou nebyl žádný med - pořád jsem fňukala, vřískala a vztekala se kvůli kdečemu, co se zrovna namanulo.
08. 09. 2015 Ráno nás mamka upozornila, že nahoře blbne záchod, tak ať tam nechodíme. Já ale tak dlouho otálela, že jsem dolů vyrazila na poslední chvíli. Už jsem sešla ze schodů a mířila k záchodu, když si mamka všimla, jak jdu obkročmo. Po dalších třech krocích už to ze mě začalo samovolně vypadávat a já se uprostřed obýváku jednoduše a prostě posrala. Lucinka byla už od probuzení nadšená, že jedeme do Kocoura, ale já bych šla radši do Laurové za paní učitelkou Denisou. Tentokrát jsem sice zaplula do třídy jako posledně, ale nutně jsem se ještě třikrát musela vrátit za mamkou, abych si s ní plácla a ťukla a napočtvrté jsem za ní skoro utekla ven, abych s ní udělala naše „plác a ťuk“ ještě jednou. Mamka pak přepečlivě zavírala venkovní dveře i vrátka pro případ, že bych za ní hodlala vyběhnout ještě jednou. Když nás odpoledne vyzvedávala, Tamara hned řekla, že jsem byla dneska taková ukňouraná. No to já jen proto, aby nepřišly s Janou zkrátka, když to včera vyžraly ve státní školce a pak doma i mamka. Doma jsme se s Lucinkou jen najedly a až do koupání jsme si hrály na dvoře. Taky jsem se vrátila náležitě upravená - jako dobytek.
09. 09. 2015 Ráno nás mamka nebudila s tím, že když budeme spát dlouho, do školy nepůjdeme a pojede s námi na chalupu už dopoledne. My se ale vzbudily v sedm, tak zůstalo otevřené, jestli se školka stihne. Tím, že jsme se probudily samy, jsme fungovaly hned od probuzení, takže v osm se mohlo bez problémů vyrazit do školky. Mamka hned paní učitelce avizovala, že jsem měla i včera ubrečený den, takže to patrně bude mít dnes pokračování. Když mě mamka vyzvedávala, začala jsem kňourat, protože mi jedna holčička sebrala knížku, se kterou jsem si právě hrála. A to chtěla zrovna paní učitelka Denisa říct, že dnes jsem byla úplně v pohodě a bez breku. V šatně to pak mělo pokračování, když šel chlapeček z berušek na záchod a cestou do mě vrazil a já se praštila o dveře. Doma jsme se zdržely jen půl hodiny a vyrazily jsme na chalupu, ale tam pršelo, tak nám mamka pustila pohádky v televizi. Podvečer nám pak zpříjemnila teta Olča - mamce svým příjezdem a nám taštičkami s princeznou Elsou a Annou, které se vybarvovaly fixami.
10. 09. 2015 Protože jsme ráno byly už v sedm vzhůru, mamka nám pustila pohádky, abychom nebudily tetu. Od rána mě začala trápit rýma, ale nebylo to nic dramatického, tak abych nemohla jít ven. Dopoledne jsme byly s Lucinkou venku a po obědě se hodila mamka s tetou naležato, tak jsme si chvíli hrály nahoře, pak jsme se přestěhovaly dolů, a když jsme se konečně vypakovaly všechny čtyři ven, začalo pršet. Zůstaly jsme teda doma a zahrály si Activity. Hrála jsem ale jen chvíli a pak jsem začala kňourat. Nakonec jsem řekla, že chci spát, tak mi mamka udělala postel na gauči v obýváku. Ležela jsem ale jen chvíli, pak jsem zase vstala, začala pobíhat a skákat. Mou krátkodobou únavu mamka svedla na rýmu a nachlazení. Když přestalo pršet, šly jsme všechny ven sbírat jablka, respektive mamka s tetou sbíraly a my s Lucinkou oplendovaly kolem rybníka. Netrvalo dlouho a já se zabořila nohou do rybníka. Přitom to začalo tak nevinně - stála jsem u něj, jenže pak jsem se chtěla pootočit, abych viděla na mamku a jak jsem posunula nohu, zajela mi až do půlky lýtek do rybníka, tak jsem byla nahnaná okamžitě domů. Večeře jsem se ani nedotkla a o půl osmé už jsem chtěla jít do postele, tak mi mamka řekla, ať donesu kartáček, aby mi mohla vyčistit zuby, a že mě odvede do postele, ale já se znovu usadila na lavici k Lucince a po chvíli tam usnula. Mamka mě tedy (s nevyčištěnými zuby) přenesla do postele, jenže já měla děsně plný nos. Nechtěla mě budit, tak mi jen stříkla do nosu a čekala, co se bude dít. Poté, co ke mně běžela ještě dvakrát, než šla sama spát, se rozhodla pro můj přesun do ložnice.
11. 09. 2015 Noc byla vskutku perná - několikrát jsem vzbudila mamku brekem, ale vůbec na nic jsem nereagovala a pokaždé jsem během chvíle usnula. Pak jsem se ale jednou vzbudila, že jsem se počůrala. Mamka mi sáhla na zadek, ten byl sice suchý, ale v kalhotách cítila bobek, tak mě odkryla, a když mě chtěla zvednout a přenést do koupelny, bobek nikde - po chvíli přemýšlení došla k závěru, že to byl asi palec od nohy nebo bůhví co, na čem jsem v tu chvíli ležela. Mamku to každopádně řádně probralo, takže nemohla dlouho zabrat, a když už konečně začala usínat, vzbudila jsem se, že potřebuju (pro velký úspěch) čůrat. Nad ránem jsem se znovu vzbudila na čůrání a v mezičase jsem byla ještě několikrát vzhůru. Mamce jsem se v noci dokonce zdála horká, tak mi měřila teplotu a do ložnice si rovnou vzala Panadol, ale nebyl potřeba - měla jsem jen 37,3°C. Ráno jsem měla pořád 37°C, tak mamka pustila pohádky, každopádně já vypadala dost zdravě na to, že jsem půlku noci probděla, měla jsem teplotu a huhňala jsem tak, že mi bylo rozumět jen s velkou dávkou představivosti. Po obědě jsme s mamkou a tetou hrály hry, pak za námi přijel i taťka, a protože bylo pěkně, na chvíli jsme vyrazili do lesa. Večer jsem byla bez teplot, ale hned jsem hlásila, že chci spát u maminky. Měla jsem ale smůlu, protože už přijel taťka, nicméně jsem se nechala uchlácholit dohodou, že půjdu spát do pokojíčku, a když budu zase v noci špatně spinkat, mamka si mě odnese do ložnice.
12. 09. 2015 Dopoledne teta odjela a my vyrazili ku Praze chvíli po ní. V Praze jsme si sjeli na oběd a rovnou z něj jsme jeli na Butovice na Pohádkový les. U všech úkolů ale byly děsné fronty, takže jsme se při plnění moc nezdržovali, a protože stačilo splnit pět stanovišť z devíti, po pátém jsme odešli k východu pro odměnu. Lucka s taťkou pak šli koukat na Michala z Kouzelné školky a já šla s mamkou vyzvednout knížku, kterou jsme vyhrály. Mamka se mnou chtěla jít původně taky na Michala z Kouzelné školky, ale zasekly jsme se u skákacího hradu. Já si hned zouvala boty a vlezla tam, ale skákala jsem jen chvíli, přesně do doby, než jsem se srazila s jedním chlapečkem a on mě praštil hlavou do nosu. Spustila jsem děsný řev, ale taky aby ne - z nosu mi tekla krev a k tomu jsem se ještě kousnula do pusinky. Z pláče jsem dostala děsnou žízeň, tak jsme šly pro pití, jedno jsme odnesly Lucince, ale já pořád na Michala nechtěla, tak jsme šly s mamkou vybarvovat k jednomu stánku omalovánky. Až na ten drobný karambol to byl vlastně fajn den a domů jsme se dostali až po půl sedmé.
13. 09. 2015 Když mě mamka po obědě vyzvedávala ze školky, já si opět nutně musela domalovat obrázek a pak jsem ji šla teprve laskavě přivítat a odešla jsem se převléct.
14. 09. 2015 Dnes jsme byly s Lucinkou v Kocourovi, a když mamka přijela, ještě jsem dodělávala svůj výrobek - žábu, skákající přes kámen. Už byl skoro hotový, jen jsem musela dolepit nohy. Přilepila jsem jednu, pak druhou, a než mě mamka stačila zarazit, plácla jsem doprostřed ještě třetí. Jana se potutelně usmála a řekla „Tak to asi bude žabák.“, načež mamka podotkla „Krom tvoření tu dnes evidentně zmákla i žabí anatomii.“. Po školce jsme s mamkou chvíli hrály hry, ale nakonec nás zlákalo ven krásné počasí.
15. 09. 2015 Rovnou po školce jsme dnes s mamkou vyrazily k dědovi do Hradce. Hned po příjezdu jsme se pustily do jogurtu. Obě jsme si ho pochopitelně odnesly do pokojíčku k pohádkám, které nám hned děda pustil v televizi. Lucinka jedla spořádaně u stolu, ale si lehla na gauč a jedla vleže - následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Po pár soustech byl jogurt na gauči, na mém oblečení a opatlané jsem měla i ruce. Večer jsme šly sice do postele už v osm, ale až do třičtvrtě na deset jsme blbnuly v posteli a povykovaly. Mamka už byla docela naštvaná, protože chtěla jít taky spát, ale v tom bugru, co jsme dělaly, by jí nepomohly ani špunty do uší. Nezbylo jí, než počkat, než usneme a až potom šla do postele taky. Moc valně se ale stejně nevyspala - nejdřív jsem ji budila okopáváním a následně přehazováním svých nohou přes její tělo a vygradovaly to ve tři ráno kavky, které začaly řvát tak, že se mamka před pátou hodinou odstěhovala na gauč v obýváku.
16. 09. 2015 Vstala jsem krátce před sedmou, mamka akorát odjížděla a od rána až do večera byla pryč a nás měl na starosti děda. Ke snídani nám mamka koupila koblihy, a za odměnu, že jsme hezky jedly (co taky děda čekal? Že se na ty voňavé, sladké koblihy budeme jen dívat?), jsme dostaly sladkost - to abychom toho cukru po ránu neměly málo. O půl dvanácté nám děda naservíroval svačinu, takže oběd se odsunul až na druhou. Se mnou si to ale děda užil - nejdřív jsem vyžrala cukr z cukřenky, pak jsem vytahala dědovi cigára z krabičky, a když mi řekl, ať je uklidím zpátky, rvala jsem cigáro do krabičky tak vehementně, až jsem z něj udělala půlčíka. Odpoledne s námi radši vyrazil na hřiště, tak jsem pro změnu přinesla v botách a oblečení domů půlku pískoviště. Po včerejším obzukování jsme večer usnuly krátce po půl deváté.
17. 09. 2015 Ráno jsme spaly do sedmi a ke snídani jsme si daly každá dvě koblihy - tentokrát už u toho byla mamka, takže žádná odměna nenásledovala. Dopoledne jsme si tak pěkně hrály, že o nás mamka s dědou skoro nevěděli. Až odpoledne si děda vzpomněl na moje včerejší řádění a šel referovat mamce. Ta to pochopitelně nenechala jen tak a šla mi vynadat za sežraný cukr. Začala vcelku nenápadně - přišla s otevřenou cukřenkou a otázkou pro blbce „Terezko, copak tady bylo?“. „Takový bílý kšupavý.“ „A kde to je?“ Vtom se do naší diskuze vložila Lucinka. „V Terčině bříšku.“ Já se ale nedala a okamžitě reagovala „A v Lucinčině taky.“. Lucka se hned začala bránit, což vzbudilo dohady mezi námi a mamčinu zvědavost. „Ne, ne, já to nejedla!“ Hned jsem ale mamku uvedla do reality „Lucinka to taky jedla.“, načež mamka koukla na Lucku a řekla „Tak ukaž, já si sáhnu na nos.“. Lucka okamžitě zmizela a po chvíli se tiše ozvalo z obýváku „Dobře, ale já měla jen jeden.“. „Jeden? A můžu už si sáhnout na nos?“ Hned si ho chytla a honem dodala „Vlastně dva.“. „A teď už si můžu sáhnout?“ „Já vlastně nevim, kolik jich bylo.“ Myslím, že měla včera radši mlčet a ne jít bonzovat dědovi, že jsem snědla všechen cukr z cukřenky… Odpoledne jsme vezli auto ke strejdovi Drahošovi, aby se podíval, jestli je v pořádku, a zatímco strejda kontroloval auto, my se šli podívat na tetu Martu. Děda dostal kafe a pro nás teta otevřela lednici a řekla, ať si každá něco vybereme. Já si vybrala jahodovou mléčnou rýži, ale po dvou soustech jsem to odložila a nechala to na dojedení mamce. Teta ale usoudila, že vypadáme podvyživeně, takže za tu necelou hodinu, co jsme tam byli, nám ještě dala Bounty a marcipánovou tyčinku. Večer nás měl zase na starosti děda, protože si šla mamka sednout někam na kafe a vrátila se, až když už jsme spaly.
18. 09. 2015 Dopoledne mamka dala péct kuře a sama vyrazila na nákupy - pro nás obě nakoupila trička a mně ještě kozačky na zimu. Pochopitelně jsme si to všechno musely vyzkoušet hned, jak přijela. Po obědě mamka sbalila věci a ve tři jsme vyrazily zpátky do Prahy. Cestou jsme obě usnuly tak tvrdě, že mamka stihla odtahat všechny krámy z parkoviště domů, aniž bychom se vzbudily (a to to vynášela minimálně na pět etap). Tam jsme jen počkaly, než se vrátí domů taťka a všichni společně jsme pak pokračovali na chalupu.
19. 09. 2015 Dopoledne jeli naši něco zařizovat do Janovic a nechtěli nás brát s sebou, tak poprosili tetu Věru, jestli by s námi nemohla počkat doma. Zabrala se do her s námi natolik, že si ani nevšimla, když se naši vrátili.
20. 09. 2015 Odpoledne šla mamka něco vyhodit do popelnice a já jí asistovala. Když jsem ale zjistila, že je v popelnici Nelinčin pelech, zděšeně jsem se ptala, proč ho mamka Nelince vyhodila. Sotva jsem se dozvěděla, že Nelinka umřela a už ji nebudeme mít, začala jsem brečet, že chci vidět Nelinku, že nechci, aby umřela, a že chci pejska. Mamku moje reakce dost překvapila, čekala totiž, že zrovna já celou tuhle informaci přejdu, jako by se nechumelilo. V podvečer jsme se vrátili zpátky do Prahy a na otočku se na nás přijel podívat děda Luboš.
21. 09. 2015 Když mě mamka vyzvedávala po obědě ze školky, držela mě paní učitelka Denisa v náručí. Prvně se mamka lekla, že jsem měla nějaký úraz - pak si ale všimla, že jsem jen v kalhotkách a tričku a došlo jí, že tohle nebyl úraz, nýbrž nehoda. Záchodová nehoda. Zbytek mého oblečení včetně hovna v původních kalhotkách jí paní učitelka předala v igelitovém pytli. A to mě prý chtěla zrovna dnes pochválit, jak jsem byla mimořádně hodná. Doma jsme se s mamkou a Lucinkou zdržely jen na chvíli, mamka na dnešek naplánovala Večerníčkovu výstavu. Bohužel si ale krapet neprostudovala otevírací hodiny, protože právě dnes jako jediný den z celého týdne bylo zavřeno. Moc nám to ale nevadilo - udělaly jsme si procházku Valdštenjskou zahradou. Nejdřív jsme se nemohly odtrhnout od ryb v jezírku a pak zase od pávů. Ty jsme dokonce krmily z ruky slunečnicovými semínky, které nám pro ně dala jedna babička.
22. 09. 2015 Dnešek jsme strávily v Kocourovi, čehož mamka využila, sjela na nákup a přikoupila nám ještě nějaká trička a tepláky. Odpoledne jsme odvezly Lucinku na gymnastiku a my zatím skočily do Tesca pro nějaké jídlo, tak jsem si hned vyžebrala donut. Byla jsem ale natolik velkorysá, že jsem jeden vyžebrala i pro Lucinku.

45. měsíc

23. 09. 2015 Ráno nás do školky odvedla babička, která přijela už včera odpoledne. Vyzvedávala nás ale mamka a já jí nadšeně předala obrázek. „Jéééé, a copak to je?“ „No to jeeeee tohle.“ „Aha, no ale je to krásný!“ Paní učitelka Denisa mamku uklidnila, že úplně totožné čmáranice zatím dělá polovina dětí ve třídě. Odpoledne jsme zase odvedly Lucinku na gymnastiku a já mamku opět stáhla o donut. Tentokrát se ale mamka konečně zeptala na gymnastiku i pro mě a Kristýnka řekla, že mě má někdy přivést, aby se zkusilo, jestli bych to zvládla, protože ona zpravidla děti před čtvrtým rokem nebere.
24. 09. 2015 Ráno nás měla vést do školky zase babička, ale já se zasekla u vrátek, smutně koukala ke dveřím na mamku a chtěla odvést od ní. Nakonec mě ale babička přesvědčila, že mě odvede do školky stejně kvalifikovaně jako mamka. Odpoledne jsme rovnou ze školky jely s Lucinkou na alergologii - zatímco Lucinka byla podrobena důkladnému vyšetření, já se usadila u hracího stolečku, a když jsme měly odcházet, mamka mě musela odvléct téměř násilím. Cestou k tramvaji mamka rozhodla, že nepojedeme domů, ale uděláme druhý večerníčkový pokus. Tentokrát klapnul, nicméně mamka trpce litovala, že tam s námi vůbec lezla. Několikrát jsem zdrhla od jedné pohádkové bytosti ke druhé, aniž by si toho mamka všimla, takže mě tam pak s pořádnou dávkou adrenalinu v žilách hledala a ke konci už byla pěkně na sračky. Jediný okamžik, kdy jsme byly hodné a poslušné, byla chvíle, kdy pro mě mamka koupila medovník a Lucinka si dala horké maliny se šlehačkou. Mamka původně myslela, že po nás dojí zbytky, ale nakonec si musela dojít pro vlastní zákuseček. Když jsme prošly celou výstavu, ještě jsme se skočily podívat na pávy a jako bonus jsme si nasbíraly nějaké paví peří.
25. 09. 2015 Protože včera babička odjela, ráno nás do školky vedla zase mamka. Po obědě nás vyzvedla, ale doma hned zasedla k práci a na nás neměla vůbec čas. Původně jsme měli hned po školce odjet všichni na chatičku, jenže mamčina práce měla do konce hodně daleko, takže jsme vyrazili jen ve třech, aby to mamka mohla v klidu dodělat a pak za námi taky přijet. I když se nejdřív bránila, že mě si nechá doma, protože jsem k neuhlídání - zítra nás měl totiž hlídat jen děda, taťka potřeboval odjet pracovat kousek od chatičky - nakonec ji taťka přesvědčil, že to s námi děda určitě zvládne. Až do večeře jsme si s Lucinkou hrály venku a Lucce se mě povedlo omylem píchnout klackem do oka tak, že mi tekla krev. Být tam mamka, jelo by se okamžitě na pohotovost, ale taťka zachoval chladnou hlavu, vyzkoušel, jestli dobře vidím, usoudil, že mě zřejmě Lucinka bodla do koutku oka, proto mi tekla krev, a protože mě oko bolelo, šli jsme všichni brzo spát.
26. 09. 2015 Když jsme se ráno probudili, v chatě už byl děda Luboš a po chvíli přišel dovnitř úplně cizí pán. „Ahoj holky!“ Lucka se styděla a mlčela jako zařezaná, ale já hned odpověděla a až po mně pozdravila i Lucinka. „A jak se jmenujete holky?“ Vzhledem k Lucčině stydlivosti jsem se postavila do role její mluvčí a odpověděla „To je Lucinka, to je moje sestšička. A já sem Teleska a sem její sestšička.“. On nám řekl, že se jmenuje Pavel, ale máme mu říkat Pája. To už se rozkoukala i Lucinka a myslím, že v okamžiku, kdy jsme si s ním začaly povídat, milý Pája litoval, že se s námi vůbec pouštěl do řeči. Postupně se v chatičce začali rojit další návštěvníci, kteří přijeli na oslavu dědových narozenin a spolu s nima dorazila i ovarová polívka a vařené koleno. Mamka by koukala, kdyby viděla, že jsme měly ke snídani místo obvyklých kornflejků ovar! Po obědě jsme dědovi šly pomoct s nádobím - já jsem podávala, děda myl a Lucka utírala. Odpoledne konečně dorazila i mamka a jako kompenzaci za svou neúčast (kterou jsem ale díky příjezdu několika strejdů a tet vlastně vůbec nevnímaly) nám přivezla PEZáky My little pony. Dala nám vybrat a já hned hlásila „Já chci Pinkie Twinkie. A víš ploč? Plotože má láda špínu!“. Zatímco mi ji podávala, procedila mezi tuby „Tak to sedí.“. Aby nebyla mamka ochuzena o mé úrazy, když jsme si s Luckou hrály na přeskakovanou, já zvedla hlavu zrovna ve chvíli, kdy přeze mě Lucinka přeskakovala, takže o mě zakopla a načutla mě do stejného oka jako včera. K večeři jsme se s Terezkou přidaly k davu a daly jsme si guláš a pak začali strejdové a tety hrát na kytary, basu a benjo. Vydržela jsem sedět venku do osmi, ale pak už jsem si řekla o odchod do postele.
27. 09. 2015 S vědomím, že toho mamka na dnešek kvůli práci moc nenaspala, jsem se ráno vzbudila před třičtvrtě na sedm. V bláhové iluzi, že ještě usnu, si mě vzala mamka k sobě do postele, ale já po půl hodině bdění přelezla zpátky do své postele a při té příležitosti vzbudila Lucinku. I přes časný ranní budíček jsme snídaly až v devět, a aby mamka věděla, že s naším včerejším ranním jídlem nikdo nekecal, v deset jsme se strejdama a tetama ještě zhltly každá talíř guláše. Během dopoledne přijela prababička a všichni noví strejdové a tety se rozprchli, takže po obědě už jsme byli na chatičce sami.
28. 09. 2015 Ráno, abych nevyšla ze cviku, jsem se probudila před sedmou - pět minut před plánovaným budíčkem do školky (ale kdybych se nevzbudila já, vzbudil by mamku stejně budík, který na dnešek zapomněla vypnout). Dopoledne jsme i s dědou sjeli loďkou na druhý břeh podívat se, jestli už rostou houby. Nerostlo ani prd, tak jsme nasbírali plnou tašku šišek, aby to aspoň z dálky vypadalo jako plná taška hub a naši se ještě cestou dostatečně hlasitě bavili, jak konečně začaly růst houby - to by bylo, aby se na to nějakej trouba nechytil a neběžel hned do lesa taky. Odpoledne už jsme odjeli zpátky do Prahy, a protože bylo celkem pěkně, až do koupání jsme s Lucinkou zůstaly venku.
29. 09. 2015 Dneska jsme měly jít do školky, tak jsme s Lucinkou vyspávaly skoro do půl osmé. Klika, že jsme jely do Kocoura, jinak by nás v sedm přišla vzbudit mamka. Rovnou ze školky nás mamka vzala k paní doktorce, protože děda byl týden v nemocnici a včera mamce prásknul, že jeho zápal plic byl virový. A protože jsme obě pokašlávaly, mamka bála, aby náš kašel neměl sejný původ. Až v čekárně si mamka všimla, že mám ruce a triko od barev a džíny jsem si pro změnu pokecala jogurtem, který nám mamka dala v autě, abychom vydržely na oběd domů. U obou paní doktorka diagnostikovala bronchitidu s tím, že u mě je to o chlup horší, protože ten vrchol mě teprve čeká a těžko předvídat, jak bude mé nachlazení pokračovat. Oběma nám zakázala chodit do školky a asi nás už dlouho neviděla a stýskalo se jí po nás, protože si nás na pátek nebo pondělí pozvala na kontrolu.
30. 09. 2015 O půl jedné ráno jsem se po tmě vydala sama dolů na záchod. I v noci jsem totiž byla natolik uvědomělá, že mi cestou na záchod hned naskočilo, že nahoře se teď nečůrá kvůli rozbitému splachovadlu. Než se mamka vyhrabala z postele, už jsem byla skoro dole. Dopoledne jsme si docela pěkně hrály, ale odpoledne už jsme začaly pěkně řádit, tak nám mamka na zklidnění pustila pohádky v televizi. To možná účinkovalo na Lucinku, ale na mě působila televize jako magnet tak pět minut, pak už jsem začala skákat po gauči, lézt po jeho vršku a nakonec i přelézat z gauče na parapet okna.
01. 10. 2015 Protože bylo jasné, že do konce týdne se do školky nepodíváme, odpoledne s námi chtěla mamka vyrazit na chalupu, ale taťka si nakonec pospíšil s prací a těsně před naším odjezdem zavolal mamce, že pojede taky.
02. 10. 2015 Dneska bylo venku pěkně, tak nás mamka vypustila ven a taťka nás hned zotročil na sběr jablek.
03. 10. 2015 Ráno, ještě než jsme se s Lucinkou vzbudily, odjel taťka do Prahy pracovat a zůstal tam až do večera. Mamka zase po dlouhé době vařila sýry, venku bylo ošklivo, takže jsme byly doma, koukaly na televizi a průběžně si hrály.
04. 10. 2015 Po šesté večer jsme se vrátili zpátky do Prahy, abychom zítra mohly poctít paní doktorku naší návštěvou. Obě s Lucinkou jsme chtěly doma nějakou dobrůtku, ale mamka to podmínila dojedením večeře. Já si ale sotva dvakrát kousla, a než mamka stihla cokoli říct, odešla jsem od stolu a podotkla „Tak mi nedávej doblůtku, jo?“.
05. 10. 2015 Část dopoledne jsme s mamkou strávily u paní doktorky - já jsem na tom byla pořád nic moc a Lucinka sice o chlup líp, ale i tak nás obě nechala paní doktorka ještě do konce týdne doma. Večer mamka šedivěla, protože jsme zase řádily jak černá ruka, honily se po obýváku od jedněch francouzských dveří ke druhým a nebyly jsme k uklidnění.
07. 10. 2015 Odpoledne jsme si šly hrát nahoru do pokojíčku, a když jsme šly kolem záchodu, mamka dole v obýváku slyšela naše Ffůůůj, to je smrad.“. Hned šla najisto na horní záchod - v něm ležel řádně vymacerovaný hovňajz. Aniž by se mamka ptala, hned jsem spustila „Babička mi žikala, že mám jít na záchod nahože, ale já jí žikala, že naholu se nechodí, ale ona mi žekla, že tam mám jít.“. No co, na někoho se to svést musí a babička sice včera přijela a přespala u nás, ale hned ráno šla pracovat, takže jsem to na ni pěkně v klídku mohla nabonzovat, aniž by se mohla bránit. Později odpoledne, aby nás mamka zabavila a mohla v klidu pracovat, přišla s návrhem, abychom si upekly s Lucinkou sušenky. Nejdřív jsme si samy udělaly těsto - já sypala sypké věci do mísy, Lucka hlídala čísla na váze, krájela máslo a rozbíjela vejce. Pak jsme se prostřídaly s hnětačem a nakonec jsme ještě obě prohnětaly těsto rukama. Já měla po celou dobu pochopitelně přísný zákaz vrtání se v nose. Pak jsme musely skoro dvě hodiny čekat, než těsto odleží v lednici, ale pak přišlo to nejlepší - nejdřív jsme vykrajovaly kolečka a pak do nich obtiskovaly obrázky zvířat. Když přišla odpoledne babička, hned jsme se pochlubily a nabídly jí naše vlastní sušenky. Pravda, byly trochu dusivější a vlastně nic moc chuťově, ale byly naše! Mamka si myslela, že se tím tvořením trochu zabavíme, ale nahromaděnou energii jsme tím nevydaly, takže jsme před večeří začaly zase blbnout, až měla mamka obavy o naše zdraví. K večeru se mamce zdálo, že jsem teplejší a nespletla se - naprosto neočekávaně se u mě objevila teplota, která mě v osm večer udolala a já usnula u pohádky.
08. 10. 2015 V noci jsem se zase vzbudila na záchod, ale tentokrát jsem přesvědčila babičku, že se nahoře záchod nepoužívá a svorně jsme dupaly dolů. Já si cestou s babičkou vesele vyprávěla a tak se při tom rozkoukala, že jsem pak v pokojíčku svým vyprávěním vzbudila i Lucinku. Babička sice chtěla spát, jenže my začaly obě vstávat na posteli a povídat si. Ty noční hovory jsme pochopitelně doháněly ráno a spaly až do půl deváté a ještě do devíti jsme byly v pokojíčku s babičkou, takže mamka měla na práci nadmíru času. Ještě dopoledne jsme vyklidily pole a hrály si v pokojíčku, aby mohla mamka v klidu pracovat a odpoledne na nás měla čas, takže jsme mohly provětrat dobble.
09. 10. 2015 Před obědem jsme vyrazili na chalupu, ale taťka se ještě někde potřeboval na chvíli pracovně zastavit. Ta jeho chvíle se ale protáhla na hodinu, kterou jsme musely s mamkou prosedět v autě. Tak dlouho jsme tam s Lucinkou blbnuly, až se mi podařilo vytlačit jí z pusy její kývající se zub. Nejdřív jsem byla trochu překvapená, ale když jsem zjistila, že se Lucinka raduje, dost mě to zaskočilo. Nakonec jsem zjistila, co je příčinou její radosti - dostane dárek od zoubkové víly! Okamžitě jsem se rozbrečela, že chci taky nějaký dárek od zoubkové víly a chtěla jsem taky vytrhnout zub. Dokonce jsem ochotně otevřela pusu a klidně bych si bývala nechala vymlátit půlku pusy, jen aby mi ta zubatá bestie něco donesla. Večer přijel děda, a když nás mamka chtěla vypakovat do postele, zjistily jsme, že dávají pohádku v televizi, tak nás na ni nechala koukat. Já zcela mimořádně vydržela koukat až do konce.
10. 10. 2015 Dopoledne nás mamka pustila k vaření, takže já umíchala těsto na nočky a to jsme pak s Lucinkou dávaly v podobě nočků do polívky. Když jsme měly hotovo, ještě jsem smíchala vodu s moukou na zahuštění omáčky, což pak udělala Lucka, ale pochopitelně jsme se průběžně hádaly, co kdo bude dělat. Polívka mi pochopitelně ohromně chutnala, ale z druhého jídla jsem vyjedla jen rýži a játra nechala. Ty jsem dojedla až o půl hodiny později, když jsem chtěla jít ven a bylo mi jasné, že dokud nedojím, nic z toho nebude. Mamka mě nechala dojíst, ale pak mi dala ajpeda, aby mě udržela doma. To se jí povedlo na necelou hodinu, pak jsem viděla venku Lucinku, taťku a dědu a chtěla jít za nima, naštěstí (pro mamku) už šli všichni tři domů. Odpoledne všichni vytáhli dárky a šli mi gratulovat k svátku. Obrovskou radost jsem měla z gumiček s My Little Ponny, ty chtěla pochopitelně hned i Lucka a já jí slíbila, že jí nechám gumičku s jejím oblíbeným koníkem. Hned jsem se pustila do knížky Princezna Sofie s úkolama a vzápětí si řekla o dort, ale ten jsem nedojedla. K večeři jsem si poručila to samé, co bylo k obědu, ale místo jedení jsem to sypala po zemi, tak mi to taťka sebral. Čekal, jak začnu prosit, že už budu hezky jíst, ať mi to vrátí, ale já si z toho vůbec nic nedělala. Až když jsme šly spát, taťka zjistil, proč jsem neměla hlad - na schodech byly pytlíky s kornflejkama, ciniminieskama a čokokoulema a já se tam průběžně celý den potají cpala.
11. 10. 2015 Dopoledne jsem si s mamkou sedla ke knížce se Sofií a ani mi nevadilo, že šla Lucinka s dědou a taťkou ven. Po obědě už jsme byli všichni doma a naši přišli s tím, že brzy poletíme zase na Kypr. Lucinka se začala tetelit blahem, ale mně to bylo tak nějak úplně buřt. Děda pak odjel a po večeři jsme vyrazili do Prahy i my. Doma jsem si dala ještě půlku chleba, mamka nám na chvíli pustila pohádky a pak nás nahnala do postele.
12. 10. 2015 Konečně jsme po čtrnácti dnech pobytu doma vyrazily do školky a hned při příchodu do školky mamku praštila přes oči velká cedule „pozor ve školce se objevila spálová angína“. Kdyby nemusela do kanceláře, okamžitě by se otočila na podpatku a odvedla nás zpátky domů, abychom před dovolenou ještě něco nechytly. Když mě mamka po obědě vyzvedávala, hned jsem k ní běžela a paní učitelka Denisa na mě zavolala „Pojď se rozloučit, zlobidlo.“. To pochopitelně vzbudilo mamčinu pozornost. „Mám se ptát, nebo radši nemám chtít vědět, co se dělo?“ Paní učitelka ale byla kádr a řekla „Nic, jen takové běžné zlobení. Jak teď dlouho nebyla, tak vypadla z rytmu, tak by to chtělo, aby zase začala chodit.“. Když se dozvěděla, že tenhle týden už pro jistotu zůstanu doma a následující 3 týdny budeme na dovolené, hned jí došlo, jak to bude po našem návratu vypadat a málem se jí podlomily kolena. Ale on ten dlouhodobý pobyt doma nesvědčí ani mně. Kupříkladu dnes jsem do Caddence nalila vodu (já ji tam nelila, jen jsem jí chtěla opláchnout křídla a ta voda tam tak nějak sama natekla), ta zkratovala, takže se z ní rázem stala Caddence na tripu - když promluvila, tak děsně rychle a hlasem, jako by vdechla pytel helia.
13. 10. 2015 Dnes ještě mamka uvolila a odvezla nás do Kocoura, protože nás tam bylo dohromady pět a půl. Oběd pak přivezla s sebou a my si ho daly v autě, protože jsem šla poprvé na gymnastiku. Mamka čekala, že po té zkušební hodině Kristýnka řekne, že jsem na to ještě malá a bude lepší, když to zkusím až za rok, ale dopadlo to naopak - i sama Kristýna byla překvapená, že jsem prý nejen dělala všechno, co jsem měla, ale dokonce jsem se celou hodinu soustředila, z čehož měla největší obavy. Jen prý na začátku prý jsem furt mlela a ona mě nedokázala umlčet. Nicméně řekla, že jsem šikovná, takže počínaje dneškem se ze mě stala gymnastka jako Lucinka. Protože jsme pak měly hodinu čas, než začne gymnastika Lucince, šly jsme se podívat do stanice přírodovědců. Pak jsme odvedly Lucku na gymnastiku a mamka se mnou chtěla původně zajít do herny, ale já chtěla něco dobrého, tak jsme šly do Tesca. Do herny už jsme to pochopitelně nestihly, takže jsem pak cestu pro Lucku probrečela, že chci do herničky a nenechala jsem si vysvětlit, že jsem hernu vyměnila za donut.
14. 10. 2015 Ta včerejší gymnastika mě natolik nadchla, že jsem odpoledne brečela jak želva, když šla mamka s Lucinkou na gymnastiku, že chci jít s nima. Lucka mě hned začala utěšovat, že budu doma s babičkou z Hodyně, ale já prostě chtěla jít taky, tak jsem ji odpálkovala slovy „Tu nemám láda.“.
15. 10. 2015 Aby mamka rozehnala naši nudu, přinesla malou přepravku jablek a my s Lucinkou se vrhly na moštování - mamka krájela, já strkala jablka do odšťavňovače a Lucka lisovala.
16. 10. 2015 Protože mošt během jednoho dne zmizel, dnes mamka rozhodla, že odšťavníme všechen zbytek jablek, co byl doma. Tentokrát jsem chtěla zkusit lisovat, a ač mě k tomu mamka moc pouštět nechtěla, protože předpokládala, že mi to nepůjde, překonala předsudky a já lisovala, jako bych to trénovala celou noc. Tentokrát jsme se do toho pořádně opřely a moštu bylo pět litrů. Odpoledne jsme vyrazili na chalupu, ale přijeli jsme až navečer a byla tam děsná kosa, takže jsme šly mimořádně spát na čuníky (čili bez sprchování). Nutno říct, že tahle záležitost mi absolutně nedělala problém a klidně bych odchod do postele bez sprchování absolvovala každý den.
17. 10. 2015 Dopoledne nás mamka zase zlanařila na vaření polívky. Abychom se nehádaly, každá vyfasovala vlastní talíř, ve kterém si umolousala svoje těsto na nočky, a pak jsme je dávaly do polívky. Tentokrát mě to ale po chvíli přestalo bavit, a když jsem slézala ze stoličky, omylem se mi povedlo shodit na zem talíř s těstíčkem, které se úchvatně rozplizlo po podlaze. Odpoledne jsme nechali mamku doma, aby mohla pracovat, a s taťkou jsme šli pracovat ven. Koneckonců bez mého přičinění by taťka určitě těch dvacet spadaných jablek nesebral!
18. 10. 2015 Po obědě jsme už (spolu s mamčinou středně těžkou cestovní nervózou) vyrazili do Prahy. Taťka musel ještě před odletem dozařídit pár pracovních záležitostí a mamka musela s konečnou platností dobalit kufry. Když taťka před odjezdem přelíval zbytek polívky z hrnce do sklenice, abychom ji převezli do Prahy, na dně objevil lžičku - jaká to náhoda, že zrovna tu, kterou jsem včera dávala nočky do polévky! Mamka to pochopitelně nenechala bez komentáře a hned řekla, že jsem evidentně chtěla uvařit sekyrkovou polívku. Večer nám musel jít číst pohádku taťka, protože mamka ještě potřebovala něco dožehlit a dopřipravit k odletu. Byť jsme šly do postele včas, usnuly jsme až k půl desáté.
19. 10. 2015 O půl jedné ráno jsem se vzbudila na záchod, před půl třetí byl budíček a i přesto jsem překvapivě vstala zcela bez problémů. Naši si mysleli, jak to vychytali, že jsme na letiště nepřijeli dvě hodiny před odletem, ale o půl hodiny později, takže tam nebudeme tak dlouho oplendovat. Odbavení jsme byli půl hodiny před odletem, ale objevil se jinčí zádrhel - let měl hodinu a půl zpoždění. Já to čekání ale zvládala v naprosté pohodě. Jen v letadle jsme se s Lucinkou furt pošťuchovaly a nudily se, tak nám mamka vytáhla ajpeda, ale o ten jsme se pak pro změnu dohadovaly. Na letišti nás už čekal Mike a v autě to chvíli vypadalo, že usnu jako vloni, ale já se nedala a celou cestu jsem měla oči jak tenisáky. Doma jsme jen vybalili kufry a hned se vydali na pláž. Jestli jsme byly jedna nebo druhá unavená, u moře jsme rázem naprosto ožily a hned jsme vlezly do moře. Já chtěla kruh, ale mamka vytáhla křidýlka, tak jsem to zkusila, a když jsem zjistila, že s nima v pohodě plavu i na hloubce, už jsem se po kruhu neptala. Když jsme se vrátili z pláže domů, naši málem odpadli, zato já s Lucinkou byla venku na terase a na spánek jsme ani nepomyslely. Celá ta vilka, kde jsme bydleli, se nám moc líbila, jen mi nešlo do hlavy, jak jsme k ní přišli. „Ta paní nám ho půjčila? Ta je ale chodná!“. K večeru už na mě ale dolehla únava a do postele jsem šla už o půl šesté našeho času, protože už jsem byla řádně protivná.
20. 10. 2015 Ač jsem včera ještě v Čechách začala smrkat a kašlat, naši mě nijak neomezovali v pobytu v moři. Rýmu jsem sice měla jak trám, ale smrkat to šlo dobře. Snídani jsem před odchodem na pláž moc nedala, na pláži jsem snědla půlku blumy a kousek jablka, v poledne půl bagety. Odpoledne jsem, ještě na pláži, přišla za mamkou, že chci kakat, tak se mnou okamžitě vyrazila k záchodům, ale po pár krocích už jsem se zastavila, rozestoupila a začala kňourat, že na záchod nedojdu. Tou dobou už byla půlka bobku v kalhotkách, takže jsem kakala u skály a mamka to po mně odklízela jak po psovi. Domů jsme šli před půl čtvrtou a mamka honem usmažila k obědu karbanátky. Prvně jsem vyjedla brambory, pak až maso a děsně jsem se s tím loudala. Když jsem konečně dojedla, vyrazili jsme na nákup. Naši nám tam koupili kinder mléčný řez, který jsem sežrala během půl minuty. Doma jsem si ale jen dvakrát kousla do chleba, který jsem dostala k večeři, takže byla mamka celkem rozzlobená. Do postele jsme šly s Lucinkou v osm a já usnula při pohádce.
21. 10. 2015 Ráno jsem spala do půl osmé a tentokrát jsem snídani dojedla (ač mi ty kyperské kornflejky ani trochu nechutnaly), pak jsme byly s Lucinkou chvíli venku a vyrazili jsme na pláž. Tentokrát taťka vymyslel hru na hádání písečných obrázků - malovali jsme do písku a hádali, kdo co namaloval. Můj obrázek konečně jednou vypadal jako obrázek, tak taťka s Lucinkou hádali, seč mohli, ale neuhodli. Po nějaké době už to taťka vzdal a zeptal se „Terezko, a co to je?“. Já ale jeho touhu po poznání neukojila a jen jsem odsekla „Nežeknu!“. Přeci mu nebudu vyprávět, že ani já nevím, co jsem to tam tím prstem načmárala? Doma jsme si dali oběd, pak jsme skočili na nákup a na zítřek nám naši slíbili hřiště. Problém byl, že nákup naši nenaplánovali Metra jako obvykle, ale do Lidlu. Jen cesta tam trvala přes hodinu. Když jsme se tam konečně doplahočili a nakoupili, taťka řekl „Pořádně se tu rozhlídněte, sem už víckrát nepůjdeme.“. Za odměnu jsme si v krámě mohly každá vybrat jednu sladkost - já si vzala sušenky, Lucinka bonbony. Domů jsme se dostali o půl osmé a obě jsme byly tak unavené, že jsme odešly rovnou do postele.
22. 10. 2015 V noci jsem si došla sama na záchod, vyhodila jsem papír do koše a zkoušela i spláchnout, tak na mě naběhla mamka, ať nesplachuju, protože je to děsně hlučné. Snídani jsem sice nedojedla, ale za hodinu jsem si dala chleba s taveňákem, tak jsem ještě dostala sušenku. Šla jsem si ji jíst v tichosti do pokojíčku mezi postele a při té příležitosti jsem si otřela ukoptěnou pusu do Lucinčina pyžama. Protože dopoledne poprchávalo, udělala mamka polívku, abychom měli připravený oběd, a protože nebylo počasí pořád nikterak závratné, šli jsme na hřiště. Tam jsme vydrželi až do tří, pak jsme si došli domů na oběd a pak jsme se vydali na procházku na pláže směrem k Turkům. Protože jsme se toulali na pobřeží, měla jsem věčně mokré nohy. K večeru jsme se ještě vydali na nákup do Metra, taťka šel nakoupit a my s mamkou šly na hřiště. Moc dlouho jsme tam ale nepobyly - byla tam jen skluzavka a houpačky, navíc se začalo rychle stmívat, takže jsme se po necelé půl hodině dali na cestu zpátky.

46. měsíc

23. 10. 2015 Ráno jsem už podruhé za letošní krátký pobyt na Kypru řekla, že chci domů do Prahy, že už tady nechci být. Dopoledne jsme původně měli v plánu jet autobusem na hřiště k Lidlu, ale nakonec jsme radši vyrazili na pláž. Počasí sice bylo nic moc, tak jsme nesměly jít do vody, ale nakonec naši uvolili a jednou jsme tam přeci jen šly, protože byly celkem velké vlny a naši nám je nechtěli upřít. Taťka vzal za ruku Lucinku a šel s ní napřed (ta se zmítala strachy a dokonce i brečela, že do vln nechce jít), mezitím mně mamka nandala rukávky a já se neohroženě vrhla sama do vln a doplavala k taťkovi a už plavající Lucince. Z vln jsme pak pochopitelně nebyly k odtažení. Taťku musela vystřídat mamka, a když i jí začala být zima, nezbylo, než jít na břeh, ale vytáhnout nás z vody jí dalo dost práce. Rázem došlo k zásadní změně - tady je to vlastně docela fajn a do Prahy už tak nutně nepotřebuju. Odpoledne jsme zase zašli na hřiště u Metra, pak jsme nakoupili a zpátky jsme to vzali přes pekárnu, takže jsme dnes byly naslazené do zásoby. Všude nám naši koupili něco dobrého - v Metru Kinder mléčný řez a v pekárně jsem si vybrala cupcake, ale z toho jsem snědla jen krém z vrchu a zbytek jsem nechala. Doma jsme byli už v sedm, tak nám mamka dala ajpeda a zavolaly jsme dědovi. Sotva se objevil na monitoru, spustila jsem hru a radši koukala na My little poníky, než na dědu. Pak se ale ajpeda zhostila Lucinka, doskypovala s dědou a začala hrát a já jen seděla u ní a koukala jí přes rameno. Nic jsem nenamítala, jen když si toho všimla mamka, okřikla Lucinku a ta mě nechala párkrát ťuknout.
24. 10. 2015 Ráno jsem byla vzhůru už před sedmou, tak mě mamka hned odvedla dolů, a abych nebudila Lucinku, tak dostala jsem ajpeda. Po půl jedenácté jsme vyrazili k moři a k naší velké radosti byly opět vlny. Tentokrát to ale naši očekávali a vzali s sebou velkého nafukovacího krokodýla. Jezdila na něm ale spíš Lucka, mě moc nebral. Já zcela neohroženě lezla do moře i přes vlny a svévolně si tam plavala. Když jsme odpoledne takhle jednou vylézaly z vody, našla jsem na pláži motýla a mokrýma rukama ho donesla ukázat mamce. Pochopitelně už byl kaput, ale i přesto jsme se o něj zvládly s Lucinkou pohádat. Ta ho totiž odnesla pryč zahrabat a pohřbít, jenže já hned začala brečet, že „chci taky tocho mltvýcho motýla“. Když jsem konečně přestala, zcela záhadným způsobem jsem zaryla obličej do písku a přišla s brekem a levým okem doslova obsypaným pískem, ten byl ale bohužel i v oku. Většina písku se vyplavila během mého pětiminutového breku, kdy jsem si do oka nesměla sáhnout a statečně jsem to neudělala. Pak jsem se konečně rozkoukala, i když jsem měla pořád všude kolem řas hromadu písku. Došli jsme domů, tam mě vzal taťka hned pod sprchu a obličej a oko opláchnul. Hromada se toho vyplavila, ale v oku zůstala pod spodním víčkem pořád souvislá vrstva písku. Až po sprchování, kdy taťka viděl, kolik jsem toho v tom oku doopravdy měla, řekl, že jsem byla teda neskutečně statečná, že jsem brečela jen tak krátce a ani to nedrbala. Většinu zbylého písku taťka vylovil kapesníčkem až v pět odpoledne před procházkou ven. Držela jsem tak, že se oba rodiče shodli, že ani jeden z nich by tohle nevydržel. Před odchodem na odpolední procházku nám naši ještě vyndali svačinu - já dostala zbytek cupcake od včerejška, ten jsem ale nechtěla, tak jsem si vyndala jogurt, ale do toho jsem jen párkrát strčila lžičku a taky ho nedojedla. Po návratu z procházky jsem ani nedokoukala pohádku a padla únavou do postele.
25. 10. 2015 Celou noc a dopoledne pršelo, tak nám taťka pustil pohádky v počítači a ve čtvrt na jedenáct se mamka zničehonic rozhodla, že fofrem vyrazíme na autobus a pojedeme k Lidlu do dětského koutku. Bylo to jen tak, tak, ani přečesat nás nestihla a autobus nám zastavil úplně mimo zastávku - paní řidička se nad námi asi slitovala, když viděla ten vyděšený výraz našich, že kolem nás právě projel autobus, kterým jsme měli jet (a další jel až za hodinu). V hracím koutku jsme byli až do dvou a řádně jsme si to tam s Lucinkou užily - obě jsme tam lítaly tak, že jsme měly i vlasy mokré. Když už jsme byli u Lidlu, skočili jsme ještě něco nakoupit a pak se vydali na cestu na autobus. Protože nám jeden ujel a pak jsme měli třičtvrtě hodiny času, šli jsme ještě na venkovní hřiště. Sotva jsme tam došli, řekla jsem, že chci čůrat, tak mě mamka vzala ke stromu, a ač jsme byli na hřišti sami, ještě se ujistila „Potřebuješ čůrat, nebude žádný bobek?“. „Čůlat!“ Ve chvíli, kdy na hřiště přišly další dvě rodiny, jsem vítězoslavně křikla „Vykakaná!“ a pode mnou leželo hovno jak cep. O půl čtvrté jsme byli zpátky doma, dali si oběd a po zbytek dne už jsme zůstali na dvorku a doma a večer už jsme mimořádně nepořádali žádný výlet ven.
26. 10. 2015 Ráno jsme byly s Lucinkou vzhůru před šestou. Protože bylo ještě dost brzo, mamka nám slíbila ajpeda, ale abychom se o něj nehádaly, dostaly jsme ho na příděl každá na půl hodiny. Když jsme se konečně všichni nasnídali a připravili věci na pláž a chtěli jsme vyrazit, začaly se hledat moje plavky. Hledali tedy hlavně naši, já s Lucinkou jsme hledaly jen ústně (hlavně tedy já). Až po skoro třičtvrtě hodině je našla Lucinka schované venku v dětské motorce. Naši ji podezírali, že když je tam našla, asi je tam i schovala, ale k jejich schování jsem se přiznala já. V moři byly zase vlny - větší než posledně, dokonce vlála červená vlajka. Dopoledne přijela babička, zrovna jsme byly s Luckou a mamkou ve vodě, takže jsme se obě vehementně začaly drát skrz vlny ven, abychom se s ní mohly přivítat. Do moře jsem chodila zcela neohroženě, i když v zájmu přežití zásadně jen v doprovodu dospělých. Odpoledne šla babička dospávat noční let a my šli k moři pouštět draky. Ten Lucinčin se krásně vznesl do vzduchu a tam si plachtil, ale ten můj furt nechtěl vzlétnout a jen se točil, kroutil a věčně padal čumákem k zemi. Taťka se nejdřív smál mamce, že neumí pouštět draky, ale když se to pak po čtvrt hodině nepovedlo ani jemu, uzavřel to nejjednodušeji, jak jen to šlo - „To je prostě drak Terezka. Taky neposlouchá.“.
27. 10. 2015 Ráno jsem se opět vzbudila před šestou, tak mě mamka rovnou hned odvedla dolů, abych nebudila zbytek spících. Po snídani vzala babička Lucku a mě a šly jsme do krámu, přičemž před odchodem dal taťka cennou radu babičce „Dávej bacha na Terezu, ať ti v krámě neudělá sekyru za pět litrů, až tam něco shodí.“. Po návratu jsme si šly umýt ruce a babička řekla, že bych se taky měla vysmrkat. Chtěla jsem ji poslechnout, ale kapesník v nedohlednu (kde by se taky v koupelně vzal, že?), tak jsem ukázala na ručník a zeptala se „To je smlkátko?“. Babička prvně polkla výprsk smíchu, který jí málem vyklouzl, a podotkla „Ne, tohle je na utírání.“. Poté, co donesla z obýváku kapesník a já se vysmrkala, jsme vyrazili na pláž. Tentokrát bylo na nebi úplně vymeteno, vítr žádný a vlny taky skoro žádné. Jenže naši měli oči všude a krom nás ještě pokukovali na cizí děti. No, a viděli v moři zhruba stejně starou holčičku jako já, jak zkouší plavat a splývat bez křidýlek, tak to chtěli se mnou zkusit taky. Zrovna byla v moři babička, tak jsem za ní neohroženě šla bez křídel, kam až jsem dostala. Tam jsem chvíli oplendovala u babičky a vydala jsem se zpátky směrem ke břehu, tak na mě mamka zavolala, ať zkusím plavat. Udělala jsem jedno tempo - OK. Druhé tempo - o chlup horší, třetí tempo - zmizela jsem pod vodou. Protože se pak zatáhlo, vytáhla nás babička na procházku po pobřeží, a když jsme se vracely, nesla babička v ruce moje oblečení a já byla obalená v jejím šátku. Nepatrně jsem si na vedlejší pláži kákla do plavek, a protože to bylo řídké a já sebou mrskala, lízlo to i šaty. A aby to nebylo málo, když se mě z toho babička snažila dostat, opatlala se v tom sama až po loket. Rovnou jsme tedy vyrazili domů, já se pořádně osprchovala, najedli jsme se a vyrazili do Metra a pekárny. Zrovna si taťka liboval, jak jdeme rychle, a že budeme brzo zpátky, když jsem se v půli cesty počůrala, aniž bych komukoliv řekla, že potřebuju na záchod, takže jsme se vrátili zpátky domů a učinili druhý pokus do Metra. Ten už klapnul, nicméně jsme toho našlapali celkem dost, takže z pekárny už jsem byla tak uťapaná, že jsem se cestou nechala kus nést.
28. 10. 2015 Uprostřed noci jsem se zdekovala z našeho pokoje a vlezla do ložnice k našim s tím, že nechci spát u babičky, ale u maminky. Ta se se mnou nehodlala dohadovat a přít a v zájmu rychlého spánku jen odkryla peřinu a pustila mě k sobě. Po zbytek noci svého nerozvážného činu trpce litovala - abych nebudila taťku, nejdřív mě nechala ležet těsně u sebe, takže jsem jí permanentně kradla peřinu, pak jsem se začala vrtět a mlet sebou, takže jsem si na ni průběžně odkládala různé končetiny i hlavu a nakonec jsem si polštář udělala i z taťky. O půl sedmé jsem si mamku poslala pro vodu a pak v ní jen smočila jazyk a jako bonus jsem přišla s tím, že chci jít zpátky do svojí postele. Pochopitelně už jsem neusnula. Dopoledne jsme byli dlouho doma, protože pořád nebylo jisté, jestli bude svítit sluníčko nebo pršet, nakonec jsme na pláž přeci jen vyrazili, ale zůstali jsme tam jen do jedné, kdy se zatáhlo a ochladilo. Doma jsme se najedli a vyrazili na hřiště. Naše jsme naprosto vynechali, zato babičku jsme řádně zapojili, aby si naší přítomnosti dosyta užila. A zatímco se s námi babička honila, běhala a hrála na schovku, naši v klidu pařili karban. Už po páté jsme byli doma a tentokrát se nikomu nechtělo na večerní výlet, tak jsme zůstali doma a já, Lucinka a babička jsme hrály na obchod. Ona cálovala a my jí s Lucinkou prodávaly její, mamčiny a naše prošlapané škrpále. Pochopitelně jsme za ně chtěly řádně zaplatit, hlavně za ty mamčiny se žralokem na špičce.
29. 10. 2015 V noci jsem začala příšerně kašlat a mamce to málem urvalo uši. Ráno jsem hned od probuzení zlobila a okopávala babičku jako záhonek jahod, takže nebylo divu, že mě odmítla snést ze schodů dolů na zádech jako jindy. To mě ale popudilo natolik, že jsem na schodech začala brečet a snažila jsem si to vyfňukat. To už se do toho ale vložila mamka, takže jsem nakonec musela dolů nejen sejít po svých, ale proti své vůli se babičce i omluvit. Během snídaně se dospělí usnesli, že si uděláme výlet, jenže než mamka zjistila, v kolik a kudy nám pojedou autobusy, měli jsme na připravení věcí a doběhnutí na autobus 40 minut, přičemž cesta k zastávce nám zabrala půl hodiny. Už když jsme vyráželi z domu, bylo jasné, že autobus nemůžeme stihnout. V půli cesty jsme to zabalili a naši došli vypůjčit auto. Prvně jsme sjeli domů a najedli se a pak jsme vyrazili na výlet za kultůrou. Bylo to jen takové šup sem, šup tam - všude jsme dojeli autem, pokoukali se a jeli zase dál. Celou cestu jsem ale úspěšně prokašlala a prochrchlala, že mamka myslela, že nechám plíce v autě. Doma mi hned dala Aerius a sirup proti kašli, a zatímco ona pekla chleba, s námi vyrazila babička na hřiště. Uprostřed cesty zpátky nás ale chytl déšť a naši na mě (a můj chrchel) mysleli natolik, že taťka nastartoval auto a dojel pro nás, abych se nedodělala tím, že ještě promoknu na kost. Večer pro mě měla mamka připravené místo sirupu kapky proti kašli, jenže já stihla usnout dřív, než mi je dala. Původně mi je chtěla dát až někdy v noci, až začnu kašlat, jenže já spustila hned v devět, tak ke mně vyslala taťku. Byla jsem naprosto k neprobuzení - babička mě držela vsedě, ale já byla tak gumová, že mi při tom blimbala hlava ze strany na stranu. Když jsem zívla poprvé, babička naváděla taťku, ať mi strčí lžičku s kapkama rovnou do pusy, ale on nechtěl být za drsoně a chtěl mi je dát, až budu při vědomí. Při třetím zívnutí (a stálé nemožnosti mě probrat ke spolupráci) už nečekal a lžičku mi strčil do pusy. Jakmile jsem to spolkla, oklepala jsem se, protože to byl děsný hnus. Taťka měl hned v záloze připravenou vodu, ale i když jsem vypadala, že mě kapky musely tou odpornou chutí probrat, spala jsem normálně dál.
30. 10. 2015 Noční kapky zabraly natolik, že jsem celou noc skoro nezakašlala. Ovšem čtyři noci ve společné posteli zanechaly své následky na babičce - dnes začala chrchlat i ona. Ráno jsem hned dostala další várku a na dnešní celodenní výlet je mamka pro jistotu nabalila s sebou. Dnes už to ale bylo dobré - kapky zabraly a já skoro nekašlala. Celou dobu jsem děsně zlobila, neposlouchala a utíkala, jen v turecké části Nikósie jsem poslouchala jak hodinky. Z tlampačů se tam průběžně ozývaly prapodivné zvuky, jako by někdo zpíval, ale já se toho tak bála, že jsem se držela mamky jako klíště. Navíc museli naši občas popohánět babičku s Lucinkou, když se v tom nebo onom muzeu až moc kochaly, protože mě to tam teda rozhodně nebavilo tak, jako je. Večer dokonce naši usoudili, že jsme se dnes nachodili dost, takže není třeba nás před spaním dodělat výletem do obchodu, takže jsme si po návratu domů v klidu domova zahrály s Lucinkou, babičkou a mamkou Černého Petra, ale mamka záhy litovala, že mě vzala za parťáka. Ani si nestihla dorovnat karty v ruce a já už křičela na celé kolo „Chele, ty máš Čelnýcho Petla!“. Abych nebonzovala dál, když měla babička vzít kartu od nás, mamka mi pro jistotu zakryla oči, abych zase nenaprášila, která karta je ta černá.
31. 10. 2015 Mamka sice chtěla ještě na výlet, když už jsme měli půjčené to auto, ale nakonec byla přehlasovaná a vyrazili jsme do Ayia Napa podívat se na údajně nejhezčí pláž Kypru. Zvěsti nelhaly a i mamka nakonec usoudila, že je v tak krásném počasí nesmysl jezdit kamkoli jinam.
01. 11. 2015 Protože jsme dnes ráno museli vrátit auto, vypadalo to, že na pláž budeme muset jet autobusem. Nakonec ale taťka přišel s báječným nápadem - na pláž nás zaveze autem, pak odveze auto zpátky do půjčovny a vrátí se za námi sám autobusem. Cesta autobusem trvala bezmála hodinu, během které jsem usnula tak tvrdě, že mě domů nesla mamka v náručí spící. Doma jsem se ale probrala a po chvíli běžela na záchod. Mamka, která tam taky nutně potřebovala, po chvíli zjišťovala „Tak jak na tom jsi?“. Má stručná odpověď „Dobže.“ ji ale evidentně moc neuspokojila.
02. 11. 2015 Poté, co jsem se v průběhu snídaně občerstvovala i z nosu, mě taťka znechuceně okřikl „Terezko, nežer ty nudle!“. Myslím, že čekal cokoli, jen ne mou upřímnou odpověď. „Ale mně chutnaj.“ Protože se nám to na pláži v Ayia Napa líbilo, byli jsme ochotni ráno vyrazit a absolvovat hodinu cesty autobusem tam a hodinu zpátky. Dnes byly trochu vlny, ale oproti loňskému roku jsme si je s Lucinkou náramně užívaly a pořád jsme chtěly do moře. Musela se tak pořád střídat mamka s taťkou, protože babička se svým krkabolem do vody nechtěla vůbec chodit. Cestou domů jsem to v autobuse zase zalomila, a byť byla mamka tvrďačka a chtěla mě probrat, abych si to od pekárny doťapala domů po svých, taťky se mě zželelo a nesl mě víc jak půl cesty na koni (a celou dobu doufal, že mu neusnu na hlavě).
03. 11. 2015 I dnes jsme vyrazili po ránu do Ayia Napy. Vlny byly ale dnes tak velké, že jsme do vody šly jedině s našima (a dvakrát se obětovala babička), a i tak jsme tam lezly s lehkými obavami. K obědu jsme si s Lucinkou daly pizzu, ale ač jsem ji chtěla, jedla jsem ji děsně dlouho. Pak jsem se najednou zničehonic zvedla, utekla k odpadkovému koši, dřepla si, a když na mě pak po chvíli koukla, už ze mě lezlo hovno jak cep. Kolem se začal linout známý pach, a mamka stihla všechno odstranit těsně před tím, než přišli noví dva lidi zabrat lehátka přímo u koše. Jo - vědět, co se v tom koši nachází, určitě by šli radši jinam. Cestou domů jsem v buse tvrdila, že chci spát, ale bylo ještě vidět, tak jsem nezabrala.
04. 11. 2015 Po snídani jsme sice sedli na bus do Ayia Napa, ale protože bylo ošklivo a počasí nám evidentně nepřálo, šli jsme se jen projít podél pláže. V poledne nakonec stařešina rozhodla pro návrat domů a pak jsme si zašli na oběd. Pak jsme se šly jen s Lucinkou a babičkou projít na pláž, a když jsme se vrátily, vyrazili jsme všichni společně naposledy do Metra. Domů jsme přišli skoro v osm, ani jsme se s Lucinkou nechtěly koupat a šly jsme rovnou spát.
05. 11. 2015 V letadle seděla Lucinka vedle babičky a taťky a já s mamkou jsem seděla přes uličku. Sice jsme měly sedátka u uličky, ale pán, co měl sedět u okýnka, mě tam pustil, takže jsem se mohla celou cestu průběžně kochat. Skoro celou dobu letu jsem měla ajpeda, až ke konci si toho všimla Lucka a musela jsem jí ho předat. Aby ten let se mnou po boku nebyl fádní, vylila jsem půl skleničky coly tak, že jsem měla kalhoty úplně mokré a lízlo to i mou a mamčinu mikinu. Převlečení jsem nikde v příručním zavazadle neměla, takže to pode mnou mamka vytřela a musela jsem v tom vydržet až do Prahy. A protože když jsme si vyzvedávali kufry, už bylo přistavené taxi, nebyl čas na převlečení, takže jsem v tom vlhkém musela dojet až domů. Pak to nabralo celkem rychlý spád - v jednu jsme přiletěli do Prahy, ve dvě jsme byli doma a v šest jsme vyrazili na chalupu. Usnula jsem v autě, tak mě naši přenesli rovnou do postele tak, jak jsem byla. Stejně byla všude děsná kosa, takže jsem musela spát i v mikině a přese mě mamka přehodila larisu a dvě peřiny. Byla jsem tak uondaná, že mě ani ta všudepřítomná zima a prochladlé peřiny neprobraly.
06. 11. 2015 Protože jsem usnula dost brzo, vstala jsem už o půl sedmé. Po snídani jsme vyrazili na nákup do Janovic, a abychom s Lucinkou nezlobily a nedělaly kraviny, naši si nás rozdělili - Lucka šla s taťkou do krámu, já s mamkou do lékárny a sraz jsme si dali u řezníka. Plán našich tak dostal dost velkou trhlinu - řeznictví. Jakmile jsme se totiž viděly, hned jsme se začaly po krámě honit a blbnout. Odpoledne se přijeli podívat prababička s dědou na to, jak jsme se na té dovolené opálili, pokochat se fotkama a v podstatě celý den jsme byli všichni doma.
07. 11. 2015 Ráno jsme se vzbudily zase po půl sedmé a ve třičtvrtě už jsme hulákaly v pokojíčku tak hlasitě, že nás mamka radši odvedla do obýváku, a pustila nám pohádky, aby nás trochu ztišila a mohl se vyspat aspoň zbytek osazenstva.
08. 11. 2015 Dopoledne jsme s mamkou a Lucinkou vylupovaly vypěstovanou a usušenou pukancovou kukuřici. Letošek byl štědrý a úroda celkem velká, takže klasů bylo dost a kukuřice byla úplně všude. Lucka, která si stejnou činnost pamatovala i z loňska, kdy jsme loupali obyčejnou kukuřici pro slepice, se hned ptala „A to bude pro slepičky?“. „Ne, to bude pro nás.“ odpověděla mamka a tiše doufala, že to projde bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Marně. Já si totiž dala dvě a dvě dohromady a radostně vykřikla „Maminka je slepička!!!“. To ale takřka ihned začalo vrtat v hlavě Lucce, která se podívala na prababičku, sedící naproti ní u stolu a zadumaně řekla „Když je maminka slepička, co je teda babička?“, načež si takřka okamžitě sama odpověděla „No jasně, babička je přece stará slepice!“. Z nám zcela nepochopitelného důvodu zahrabala mamka téměř ihned svou hlavu do kukuřice. Odpoledne odjeli prvně děda s babičkou a krátce po nich jsme domů vyrazili i my.
09. 11. 2015 Ráno jsem se děsně loudala, ale jakmile mamka pohrozila, že zůstanu doma a nepůjdu za paní učitelkou Denisou, hned jsem hnula kostrou. Původně bylo v plánu, že nás mamka odveze do školky autem, tak nás nijak zvlášť nehonila, jenže Radlická byla tak ucpaná, že jsme to v půli cesty k autu otočily a nasedly do právě přijíždějící tramvaje. Prvně jsme odvedly do školky Lucku, protože tramvaj staví až u její školky a pak jsme šly teprve do mojí školky, ale tam už jsme přišly pochopitelně pozdě - už se cvičilo. Měly jsme kliku, že nás paní učitelka vpustila dovnitř a nenechala nás do devíti čekat venku. Odpoledne jsme zůstaly na dvoře, a protože naši na zimu převezly slepice do Prahy, rozhodly jsme se, že si z nich uděláme domácí mazlíčky, a hrály jsme si s nima.
10. 11. 2015 Dnes jsme nemusely nijak zvlášť vstávat, protože jsme jely do Kocoura, takže jsme si zbytečně žíly netrhaly. Po školce mě mamka skoro po měsíci konečně vzala na druhou lekci gymnastiky a rovnou po mně šla na dvě hodiny cvičit Lucka, takže jsme s mamkou sjely domů. Když jsme ji jely vyzvednout, vzala jsem s sebou omalovánku, kterou dostala od Kristýnky za pěkné cvičení, a kterou jsem hned doma stihla vybarvit. Zula jsem se a chtěla jí ji odnést, ale jen jsem dobu zevlovala u dveří a nakonec jsem i s obrázkem odešla do šatny a odvezla si ho zpátky domů. Na zastávce z nás mamka nemohla - tramvaj nejela skoro půl hodiny, takže jsme se nudily a začaly se pošťuchovat. Pokoj jsme nedaly ani v tramvaji, a protože byla narvaná k prasknutí (evidentně nás na tu tramvaj čekalo víc), tak to mamka vzdala a vystoupila s námi o zastávku dřív, a ač nerady, do kopečka jsme si to musely vyšlápnout po svých.
11. 11. 2015 Ráno jsem zase měla na všechno spoustu času - pomalu jsem jedla, pomalu se oblékala a cestou jsem pak kňourala, že chci jet na koloběžce, ale protože už bylo málo času, mamka mi to nepovolila. Ani jsem kvůli tomu nechtěla do školky, a když mě mamka odvedla do třídy, kňourala jsem, že s ní chci domů, protože chci na koloběžku. Mamka už ale fakt dost pospíchala, protože měla pět minut na to, aby doběhla s Lucinkou do její školky a odvedla ji do třídy, takže na nějaké debaty neměla ani pomyšlení. Aby mohla vzít roha, paní učitelka Denisa mě vzala do náručí a odnesla mě do třídy. Odpoledne jsem s mamkou a Lucinkou jela na první lekci keramiky, ale celou tu hodinu a půl jsem mluvila kňouravě, až mě paní učitelka musela několikrát upozornit, že se mi nic neděje, tak ať nekňourám a mluvím normálně. Tsssss, co ona ví, co se mi děje a neděje? Pozitivum bylo, že když jsme skončili, paní učitelka nám přinesla ukázat svého domácího mazlíčka - afrického ježka a já hned zatoužila po novém zvířátku. Z keramiky jsme rovnou odvedly Lucinku na gymnastiku a mamka se mnou absolvovala dnes už několikátou scénu, tentokrát na téma „Já chci taky na gymnastiku!“. Zatímco jsme čekaly na chodbě, až bude moct jít Lucka do gymnastického sálu, z nudy jsem si začala pohrávat s malým kamínkem. Po krátké chvilce, kdy si mamka povídala s Lucinkou, jsem zčistajasna přišla s převratnou informací - že jsem si kamínek strčila do nosu. Mamka v první chvíli zazmatkovala a už se mnou málem vyrážela do nemocnice, pak ji ale napadlo (bystrá to hlava) podívat se mi do nosu, kde pochopitelně nic nebylo, takže jsem nakonec vyklopila, že jsem si kamínek nikam nestrkala, a že se prostě ztratil.
12. 11. 2015 Protože Lucka v noci chytla nějakou škrábavou nemoc a ráno z toho málem zcvokla, na poslední chvíli mamka rozhodla, že ji do Kocoura nepustí a pojedu tam jen já. Celá cesta byla v pohodě, ale před dveřmi do školky jsem se zasekla, že tam nechci. Vešly jsme sice dovnitř do chodbičky, ale tam jsem se mamky dobrých 15 minut držela jak klíště a opakovala jak kolovrátek, že chci jít domů. Nakonec mě vzala Jana do náručí jako včera Denisa a odnesla k oknu s příslibem, že spolu mamce zamáváme. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem ani nestihla začít brečet. Odpoledne mě nečekaně vyzvedla babička, protože mamka ztvrdla s Lucinkou u paní doktorky. Babička s sebou neměla autosedačku, ale bláhově si myslela, že když jí o tom mamka nic neřekla, tak to asi neřeší a je jí jedno, že pojedu jen tak. To se ovšem babička spletla, takovéhle záležitosti mamka řeší fakt ve velkém, ovšem v návalu Lucčina škrábání jí absence autosedačky v babiččině autě prostě nedocvakla, takže jsem jela jen tak. Protože ale babička neměla času nazbyt, nešla se mnou domů, ale vzala mě s sebou do bytu, který zrovna rekonstruovala, a abych se tam nenudila, cestou mi koupila bonbony. Půlku balíčku jsem stihla sníst, než přijela mamka s Lucinkou. S nima jsem pak odešla domů tvořit. Původně byly v plánu listy z krepáku, ale když jsme papír natrhaly, mamka zjistila, že jí chybí něco na jejich dokončení, tak jsme nakonec nasbíraly venku opravdové listy a udělaly jsme svícen. Odpoledne se na nás přišla babička ještě na chvíli podívat, a když odjížděla, začala jsem se obouvat, že jedu s ní. Mamka tím byla tak překvapená (něco takového by čekala od Lucinky, ale ode mě tedy fakt ne), že nestihla nic namítat, zato babička zareagovala dost rychle a zuby nehty se bránila, že to nejde, protože má zítra babinec. No tak by ho zrušila, ne?
13. 11. 2015 Mamka mě dnes načapala, jak stojím nakloněná k Lucce a hned spustila „Já jsem ti říkala, že už kousat nebudeš.“. „Ale já sem ji nekousala.“ „A cos teda dělala?“ „Čmuchala sem jí k pludeli.“ A protože jsme hned dopoledne vyrazili na chalupu a blížila se doba oběda, začaly jsme kňourat, že máme hlad a že chceme do restaurace. Oběd mamka navařený neměla, tak jsme tam opravdu vyrazili. Obě jsme šlapaly jak hodinky - v klidu jsme seděly, spořádaně jedly a u stolu se to obešlo bez hádek. Asi jsme byly natolik hodné, že jsme před odchodem dostaly od majitele restaurace lízátka.
14. 11. 2015 Odpoledne odjela mamka se strejdou Bitnerem do Prahy, protože šla do divadla, a my s taťkou zůstaly na chalupě. No, a zatímco mamce dřevěněly nohy na židli v divadle, my šli na výlet do lesa.
15. 11. 2015 Protože už od rána poprchávalo, hned po obědě jsme se vydali za mamkou do Prahy.
17. 11. 2015 Na odpoledne měla mamka focení u fotografky, a ač s tím vůbec nepočítala, mimořádně se překonal i taťka, jel s námi a dokonce by se dalo mluvit o tom, že jel celkem dobrovolně. My s Lucinkou byly úplně nadšené - fotit jsme se mohly se spoustou propriet, hraček a jako bonus jsme si půjčily princeznovské šatičky.
18. 11. 2015 Místo do školky jsem dnes jela k naší paní doktorce kvůli tomu, jak špatně mluvím (to je pochopitelně mamčin názor, který já vůbec nesdílím). Tak trochu jsem si tam s paní doktorkou pokecala, takže záhy pochopila, proč mamka hned v úvodu řekla, že jsem tisková mluvčí celé rodiny. Nakonec nám dala nám papír pro logopedickou paní doktorku - patrně aby si to taky trochu užila.
20. 11. 2015 Ráno jsem sice vstala s mamkou hned, zatímco Lucinka si ještě vlezla k babičce do postele, takže než ty dvě sešly dolů, já už byla oblečená a učesaná, jenže pak jsem se třičtvrtě hodiny ňoupala ve snídani, takže jsme do školky opět vyrážely na poslední chvíli. K večeru jsme odjeli na chalupu a po minulém úspěchu jsme zase chtěly do restaurace na palačinku. Než se to udělalo, dostaly jsme pastelky a omalovánky, takže byli naši rádi, že jsme se zabavily malováním a neměly jsme čas pro zboření restaurace.

47. měsíc

23. 11. 2015 Po obědě, když mě mamka vyzvedávala ze školky, si vyslechla menší stížnost na mou osobu. Že sice sním všechno, ale furt okouním kolem sebe a jím tak pomalu, že už jsou všichni po obědě a já jsem teprve v polovině talíře, a když se na hřišti zavelí k odchodu, všechny děti jsou už naštosované u vrátek a mě musí paní učitelka Denisa chodit hledat, kde jsem se zapomněla. A aby to trochu vyvážila, tak mě taky pochválila, že se při tvoření i trénování na besídku krásně zapojuju. No, doma jsem chtěla taky tvořit, ale mamce se to ani trochu nelíbilo - půjčila jsem si z jejího šitíčka kovový páráček a propíchala na několika místech náš kožený gauč.
24. 11. 2015 Protože mamčino auto nebylo k dispozici, do Kocoura i z něj jsme jely autobusem a oběd jsme si nedaly v autě, ale na Andělu v pizzerii. Jídlu jsme ale moc nedaly, v restauraci totiž běželi Simpsonovi, takže jsme víc koukaly na televizi, než jedly. Rovnou odtamtud mě mamka odvedla na gymnastiku a po cvičení zase vyzvídala „Terezko, jak bylo na gymnastice?“. „Dobše.“ „A co jste dělali?“ „Plovaz, placku…“ „A šlo ti to?“ „Jo.“ „A co ti říkala Kristýnka?“ „Ať nekňoulám.“ Víc ze mě mamka nedostala, až při vyzvedávání Lucky to Kristýna mamce objasnila a uvedla na pravou míru. Tak vehementně jsem totiž chtěla při placce dostat břicho na zem, až mě to začalo bolet. No jo, ale vždyť nám říkala, ať jdeme co nejvíc bříškem k zemi, tak jsem jí chtěla udělat radost.
25. 11. 2015 Cestou do školky mi mamka dala (od včerejška už poněkolikáté) pořádnou masáž ohledně jídla a odchodů ze hřiště. Překvapivě pro všechny zúčastněné jsem to zaregistrovala, a když mě mamka vyzvedávala, ptala se jí Denisa, co se mnou provedla, že to tak hezky zabralo. Před třetí jsme vyrazily i s Lucinkou na keramiku, ale malování na sklo mi moc nešlo, takže spíš tvořila mamka. Až později se objevila nová činnost, do které jsme se mohly zapojit - lepení samolepek na lahvičky. Samolepky byly zlaté a stříbrné, byly to různé tvary a zvířátka, takže nás to bavilo natolik, že nás bylo těžké odvléct pryč.
26. 11. 2015 Ráno mamka odvolala Kocoura, protože Lucka dostala horečku a já tam sama být nechtěla. Místo toho jsem šla do Laurové, ale i tam jsem se dostala až na půl desátou. Lucka s námi totiž v horečkách jít nemohla a taťka byl pryč, takže jsme musely počkat, až se vrátí, aby počkal doma s Luckou a mamka se mnou mohla odejít.
27. 11. 2015 Odpoledne jsme odjeli na chalupu a jako překvapení tam na nás už čekali děda s prababičkou.
28. 11. 2015 Lucinka dostala předevčírem od paní doktorky nařízený klidový režim, takže ač už dnes vypadala, že jí vlastně vůbec nic nebylo, jsme byly celý den doma. Dopoledne byly puštěné pohádky, takže jsme se upíchly u nich, a odpoledne jsme si hrály střídavě s babičkou a střídavě samy.
29. 11. 2015 Mamka chtěla tentokrát vyrazit do Prahy včas, protože s námi chtěla jet na adventní dílny, ale nakonec jsme na Butovice přijeli až skoro o půl čtvrté. V plánu bylo mimo jiné zdobení vánočních perníčků, ale sotva jsem si sedla ke stolku a uviděla před sebou perníčky, hned jsem spustila odrhovačku „Já chci jíst, já mám hlad!“, přičemž jsem stále pokukovala po perníkách. Nakonec jsem pochopila, že je fakt asi sežrat nemůžu, tak jsem si dva vzala a za pomoci taťky je začala zdobit. Tedy zdobení to bylo v taťkově podání, v tom mém to byla spíš soutěž o to, na který perník dokážu napatlat co nejvíc polevy. Potom mamka ještě přinesla na tvoření věneček na dveře, ale ten už dělala jen mamka s Luckou. Byl už totiž volný jen jeden poslední a já už o tvoření nejevila zájem. Po včerejšku, kdy jsme zase místo spaní do noci kecaly, nám mamka pohrozila, že jestli budeme zase kecat, odnese mě do ložnice a budeme každá usínat zvlášť. Překvapivě to zabralo a byl klid, i když jsme usnuly až hrubě po deváté.
30. 11. 2015 Ráno se mi moc nechtělo vstávat, ale protože mamka nechtěla budit zbytečně brzo Lucku, která musela jít k paní doktorce nalačno a mamka nechtěla, aby koukala na mě, jak si vesele snídám, ani se mě nesnažila probudit, jen mě vzala do náručí a polospící mě odnesla do obýváku. Když jsem se ale dole dozvěděla, že dnes jedeme se školkou na výlet, probrala jsem se nadstandardně rychle. Z výletu jsme se měli vrátit na oběd a mezi jednou a druhou už jsme měli být dle veškerých plánů ve školce a po obědě, ale když pro mě mamka o půl druhé přišla, školka ještě zela prázdnotou. Trochu jsme se tam zpozdili, takže se zase vrátila domů a až druhý pokus ve tři byl úspěšný. Doma jsem pak byla děsně smutná, když jsem zjistila, že v batůžku nemám svůj výrobek, ale to byla první a poslední informace, kterou ze mě mamka z celého výletu dostala. Večer jsem se začala děsně škrábat, tak mě mamka nahnala do sprchy, ale mně se podařilo vydyndat si napuštění vany a pak jsem se v ní válela přes hodinu. V posteli jsme sice zase pokecávaly, ale tentokrát to bylo v rámci (pro mamku) přijatelných mezí.
01. 12. 2015 Protože musela Lucka zůstat ještě celý týden doma, nešla jsem do Kocoura, ale do Laurové - Lucka by totiž cestou do Kocoura určitě brečela, že tam chce taky, zatímco já (s vědomím, že Lucka si odjede s mamkou domů) bych pro změnu brečela, že tam jít nechci. Když mě mamka vyzvedla ze školky, na chvíli jsme šly domů, pak se mnou jela na gymnastiku a rovnou z gymnastiky jsme vyrazily za dědou do Hradce. Přijely jsme akorát na večeři, ale u dědy jsme si vykňouraly koupání, čímž se posunula večeře a do postele jsme se dostaly až v devět. A protože jsme pak ležely v jedné posteli, skoro do deseti jsme se ještě pošťuchovaly.
02. 12. 2015 Odpoledne se na nás přijela podívat teta Monča se strejdou, ze kterého jsme měly zvlášť velkou radost. Zatímco mamka s tetou krafaly, my dvě se strejdou dělali kraviny, až se strejda nestačil divit, čeho všeho můžou být takové dvě sladké holčičky (to jako my) schopné.
03. 12. 2015 Odpoledne mamka sbalila věci a odjely jsme do Prahy. Aby nám mamka ukrátila odpoledne, společnými silami jsme si připravili těsto na linecké cukroví a Lucinka mě při té příležitosti při krájení másla omylem řízla do prstu. Mamka mi na to lípla náplast s autama, ovšem to zase ořvala Lucka, protože chtěla totéž, ale jinou náplast už mamka neměla. Protože mamce v průběhu našeho pobytu v Hradci přišlo hned několik e-mailů ohledně fakt velkého výskytu vší ve školce, večer nám preventivně umyla vlasy tea tree olejem. Prvně je myla mně, ale Lucinka byla v koupelně s námi a po chvíli se zeptala „Co to tak smrdí?“. Já, aniž bych nad tím nějak přemýšlela, hned odpověděla „Asi mamka.“. Ta se tomuhle nařčení ale vůbec nebránila a zarytě mlčela, protože věděla, že kdyby provalila, že smrdí ten olej, přimíchaný do šamponu, nenechala by už na svoje vlasy Lucka ani sáhnout.
04. 12. 2015 I když měla být Lucinka ještě dnes doma, mamka udělala výjimku, protože byla ve školce Mikulášská a ona tam chtěla jít. Když nás mamka vyzvedávala, paní učitelka Denisa jí hned hlásila, že já se čertů nebála, zato Lucinka plakala. A krom toho jí taky řekla, že jsem se celý den škrábala mezi nohama a nevydržela jsem ani sedět. Mamka volala k paní doktorce, ale tam už končila pracovní doba, takže jí sestřička poradila, ať mě namaže proti opruzeninám. To ale mamka tušila, že nepomůže, protože tohle je běžná večerní praxe. Odpoledne se ale celé škrábání natolik zhoršilo, že mamka zvažovala, že se mnou pojede do Motola. Zatímco se tam ale pokoušela dovolat, já usnula, ač bylo teprve šest. Mamka mě tedy jen přenesla do postele a čekala, jestli se probudím ještě v noci nebo až brzo ráno.
05. 12. 2015 V pět ráno jsem se vzbudila na záchod, ale hned jsem zalezla zase zpátky do postele a v pohodě usnula a spala do půl osmé. Evidentně mě konečně dohnalo to naše noční kecání do půl desáté. Na devátou odvezla mamka Lucinku na její první gymnastické soustředění a mě hlídal taťka. Sotva se ale mamka objevila ve dveřích, on odjel, já si šla hrát do pokojíčku a mamka shrabala venku listí. A aby mi nebylo líto, že Lucina je na soustředění a já tvrdnu doma, jela se mnou na Mikulášskou do Ikey. Čerta jsem sledovala jen po očku - byl na řetězu přivázaný za sloupem, dostatečně daleko od nás dětí, a jen na nás vykukoval a chrastil řetězama. Když ale přišlo na věc a Mikuláš po mně chtěl, abych mu řekla nějakou básničku, po chvíli mlčení ze mě vypadlo jen „Nevim.“. „No ale já potřebuju nějakou básničku nebo písničku slyšet.“ „Já nepotšebuju.“ „Ale to nevím, jestli ti budu moct něco dát.“ Jo, to bylo slovo do pranice! Zčistajasna jsem si vzpomněla aspoň na kousek. Sbalila jsem balíček odměny a na chvíli si ještě vydyndala ponechání v hracím koutku. Mamka si skočila něco koupit a rovnou z Ikey jsme vyrazily pro Lucku na gymnastiku. Když jsme seděly na Andělu v autě, přišla mamka s nabídkou Mikulášské na Butovicích, se kterou jsme hned souhlasily, protože tam jsou vždycky legrační čerti. Mamka byla překvapená, protože jsme se i hlásily na soutěže. Jen když měl přijít Olaf, já ho neviděla přes ostatní děti (protože byla většina daleko větších než já) a vydala jsem se za mamkou skrz davy dětí, takže mamka měla oči navrch hlavy, aby měla pod kontrolou nás obě. Když jsem pak chtěla jít zpátky za Luckou, na chvíli jsem se ztratila mezi dětmi, ale podařilo se mi vrátit se k mamce a ta mi poradila, že když se budu držet u podia, dojdu k ní, takže na druhý pokus jsem trefila. Za chvíli jsem se ale vydala zase k mamce a už jsem u ní zůstala.
06. 12. 2015 Ráno jsme se vzbudily ve čtvrt na osm, já zůstala zase s taťkou doma a mamka odvezla Lucku na soustředění. Pak se zase vystřídali, taťka odjel do práce a já zůstala s mamkou doma. Po obědě se taťka vrátil a už zůstal doma, a když se mě po obědě ptali, jestli chci jet na Butovice na dílničky, překvapivě jsem odmítla, takže jsme zůstali doma. Když pak ale mamka jela pro Lucku, rozbrečela jsem se, že chci jít s ní, jenže už nebyl čas na to, aby mě mamka převlékla a vzala s sebou, takže jsem musela zůstat doma s taťkou. Večer jsem se zase začala šíleně škrábat tam dole, k tomu se mi podstatně zhoršil ekzém na rukou a nohou, a aby toho nebylo málo, začala jsem kašlat.
07. 12. 2015 Ráno odvedla mamka do školky jen Lucinku a se mnou sjela kvůli svědění a ekzému k paní doktorce. Ta zkonstatovala, že svědění mezi nožkama má na svědomí atopický ekzém, což mamku dost vyvedlo z míry. Doporučila nám, abych zůstala doma, aby se to všechno zklidnilo a já k tomu ještě něco nechytla, protože má aktuálně imunita dost práce s ekzémem.
10. 12. 2015 Když jsem ráno vešla do kuchyně, na zemi stál kbelík se zbytkama jablek po moštování. Koukla jsem dovnitř a dost znechuceně se zeptala „Co to je? To vypadá jak slačka.“.
11. 12. 2015 Už včera jsme vyrazili na chalupu, tak nás dopoledne vytáhl taťka do lesa, aby mamka mohla doma poklidit a uvařit. Odpoledne jsme pak daly uklizené kuchyni lehce na frak, když mamka přišla s nabídkou pečení. Ač mě to bavilo jen chvíli, na podlaze pode mnou to vypadalo, jako bych právě ukončila osmihodinovou šichtu.
12. 12. 2015 Hned po probuzení, když za mnou mamka přišla do pokojíčku, jsem spustila „Mami, já chci tooo, tooo… Na másle smažený… Koblížek!“. „Terezko, koblížky nemáme.“ „Tak chci palačinky.“ „Ty taky nemáme.“ „Tak mi je usmažíš…“ Aby to nebylo taťkovi líto, večer jsem ještě zbuzerovala jeho, když mi po přečtení pohádky rovnal postel. Trošku mi ji porovnal a už chtěl odejít, když ho zastavilo moje „Nalovnej to!“. „Dyť to máš narovnaný.“ „Ale já to chci klásně!“
15. 12. 2015 S velkým očekáváním dnes mamka přijela do Kocoura na naši vánoční besídku. Po fiasku z loňského roku, kdy mým největším úspěchem bylo, že jsem vůbec nastoupila, to dnes první dvě minuty vypadalo víc, než slibně - zpívala jsem, dokonce i hlasitě, že mě slyšela mamka, u toho jsem cvičila, jak bylo natrénováno, ale po dvou minutách krásného vystoupení přišel zlom. Pak jsem dlouho stála na místě jak kůl v plotě a jen mlčky sledovala dění kolem sebe. Jediný pohyb jsem udělala, když jsem několikrát odeběhla k mamce. Na chvíli jsem se pak ještě zapojila, když jsem měla dělat ptáčka v hnízdě, což obnášelo vlézt do košíku a v něm chvilku sedět. Když jsem ovšem měla z hnízda vyletět, zůstala jsem tam sedět, jako by mi tam přimrzly pařátky. Tamara se mě z košíku pokoušela vyklopit, ale já se nedala, tak mě vyndala, ale hned jak uklidila koš za paraván, já tam zaplula a po zbytek besídky o mně nikdo ani nevěděl. Ač jsme se po besídce všichni narvali cukrovím, které přinesli rodiče, v autě nám mamka ještě dala oběd a vyrazily jsme na gymnastiku. Letošní poslední hodina byla přístupná rodičům a mamku dost překvapilo, že na to, jak jsem byla rozjetá a rozblbnutá v Kocourovi a celou besídku jsem měla absolutně na háku a nespolupracovala jsem, na gymnastice jsem cvičila jedna báseň a dělala všechno, co Kristýnka řekla, a bez odbíhání a jakýchkoli blbin jsem vzorně odcvičila celou hodinu.
16. 12. 2015 Ráno se mnou mamka znovu jela k paní doktorce kvůli ekzému. Na nohou se mi totiž objevily zahnisané boláčky, které děsně svědily. Paní doktorka řekla, že to je rozškrábaný ekzém, do kterého se mi dostal nějaký bordel, takže to začalo hnisat, a během pár minut, kdy mi každý pupínek poťupala genciánovou violetí, ze mě udělala fialovou lady. Doma mamka jen narychlo dopekla chleby a spolu jsme na otočku skočily do za paní učitelkou Denisou, předat jí vánoční překvápko od nás v podobě kváskového chleba a mamčiných sýrů. Odpoledne s námi taťka sjel na pražský hrad na loutkové divadlo O koníčkovi se zlatými křídly. Právě, když jsme byli uprostřed hradního nádvoří, informovala jsem taťku dostatečně hlasitě, aby to slyšelo i široké okolí „Já sem si prdla!“.
17. 12. 2015 Se školkou jsme šli dneska na výlet do kostela. Lucka musela být kvůli tomu ve školce brzo, protože jeli až do centra, takže jsem i já byla ve školce zcela mimořádně už v osm. Ve školce se mamka dozvěděla, že každý motýlek (tedy i já, ač bych věkově měla být u nejmladších dětí, ale nějak se to vyvrbilo tak, že jsem u starších) šel za ruku s jednou beruškou (tedy jedním z tří až čtyřletých dětí), a měl tu berušku tak trochu na starosti. Cestou domů se mě na to mamka začala vyptávat. „Terezko, říkala mi paní učitelka, žes měla důležitý úkol cestou do kostela - hlídat jednu berušku.“ Celá dotčená jsem se na ni podívala a poznamenala „Ale mně nic nešekla!“. To měla teda kliku (vlastně obě - jak učitelka, tak beruška), že jsem tu berušku neztratila, jinak by to bylo na ni - takovou zodpovědnou práci mi dá a ani mě o tom neinformuje! Mamka se nedala odradit a pokračovala dál „A jak jste jeli? Autobusem?“. „Jo.“ „A od školky?“ „Ne. Tlamvají.“ „A jeli jste na Anděla, jako když jedeme na gymnastiku?“ „Ne.“ „A kam jste jeli?“ „Nevim.“ „A říkal vám v kostele něco pan farář?“ „Ne.“ Mamka, která na všechno věděla odpovědi a jen drze testovala mou věrohodnost, to pak večer vyprávěla taťkovi a ještě dodala „Já už to vidím ve škole jak v živejch barvách… „Terezko, co jste dnes dělali?“ „Nic.“ „Máš se něco učit?“ „Ne.“ „A máte nějaký úkoly?“ „Ne.“ A hned druhej den přitáhne domů poznámku za chybějící úkol - „Terko, proč jsi mi o tom úkolu neřekla?“ „Já zapomněla.“. Taťka si ji vyslechl, pak se pousmál a řekl „Přesně takhle to bylo se mnou.“. Odpoledne jsem dostala chuť na tavený sýr, ale mamka mi řekla, že jedině na chleba, a podala mi patku chleba s tím, že mám zkusit, jestli ji budu jíst, protože ji taťka nechal dopoledne vyndanou na lince. Kousla do ní a řekla, že jo. Když mi ho ale mamka namazala, ani jsem se ho nedotkla a řekla, že je děsně tvrdej. Před čtvrtou jsme s mamkou vyrazily do Lucčiny školky na vánoční dílny, ale místo tvoření jsme se obě nasáčkovaly ke stolu s cukrovím a futrovaly se, jako by nám mamka nedala týden najíst.
18. 12. 2015 Dopoledne jsme vyrazili na chalupu, a protože by mamka nestíhala uvařit oběd, stavili jsme se na jídlo v Janovicích. Já ale jen lohnila džus a jídlu jsem moc nedala, takže taťka řekl, že do večera nic nedostanu. Vůbec nic jsem si z toho nedělala, ovšem jen do doby, kdy jsem doma zjistila, že se toho zcela mimořádně drží i mamka. Když už jsem nevěděla, kudy kam a jak se dostat k vytoužené dobrůtce, zeptala jsem se mamky „Uvažíš mi novej oběd?“. To ale neprošlo a na jídlo jsem si fakt musela počkat až do večeře.
19. 12. 2015 Ač jsem se při obědě nechala dokrmit, po včerejšku jsem jedla spořádaně a všechno jsem dojedla.
21. 12. 2015 V poledne jsem snědla jen polívku a druhé jsem nechtěla, tak mě nikdo nenutil, ale jen bylo zkonstatováno, že nedostanu žádné cukroví a sladkosti. Když odpoledne přijeli Lancovi, byly jsme zrovna s Lucinkou venku, tak jsme se rovnou přesunuli k nim a já si u Jitky na férovku řekla o cukroví, které jsem pochopitelně dostala.

48. měsíc

23. 12. 2015 Odpoledne taťka postavil do obýváku stromeček, vyndal ozdoby a celé zdobení jsme měly s Lucinkou čistě ve své režii a ozdobily jsme ho úplně samy. Mamka celý den vařila, pekla a dodělávala cukroví, takže když se taťka vydal odpoledne s Jitkou na návštěvu k Urbanům a my se začaly honit a válet se mezi zbylými ozdobami a dekoracemi, řekla, že zavolá taťkovi, aby pro nás došel a vzal si nás k Urbanům s sebou. Jeho telefon ale zůstal doma, tak Lucinka řekla, že tam za ním půjdeme samy, a že na mě dá pozor. Mamka sice protestovala, ale Lucka byla pevně rozhodnutá tam jít, takže mi pomohla s oblečením i obutím, a spolu jsme odešly k Urbanům. Mamce to ale stejně nedalo, takže šla zkontrolovat, jestli jsme došly, a když došla k Urbanovic domu a slyšela nás zevnitř, v klidu se otočila a běžela domů využít toho klidu na svůj salát, vánočku, veku, rohlíky a všechno ostatní. Já ale řádila jak šílená - lítala jsem po pokoji, skákala, furt se cpala sladkostma ze stolu (opět jsem vypadala, jako bych týden nedostala najíst), pak jsem šla na záchod čůrat, Lucinka kakat (jako bychom měli doma málo toaletního papíru) a všeobecně jsme využily snad všechno, co se u Urbanů nacházelo.
24. 12. 2015 Před obědem přijeli děda s babičkou a strejdou Kubou. Hned po obědě se mužské osazenstvo rozhodlo pro vycházku ven. Nám s Terezkou se původně jít nechtělo, protože babička zůstala doma, ale když mamka řekla, že půjdeme dát mrkev a jablíčka zvířátkům pod stromeček v lese, s radostí jsme vyrazily. Já sice chvíli kňourala, že chci nést, ale mamka mě z toho hodně rychle vyléčila. Stačilo říct, že jestli se budu nosit, asi jsem miminko a hned po návratu domů mě uloží do postele spinkat. Když jsme se vrátili (já pro jistotu po svých), pomohly jsme s Lucinkou mamce obalit řízky k večeři. A že jich bylo! Po jídle jsme se šly do pokojíčku převléct a učesat, aby se nás Ježíšek neleknul, a i když jsme ho vyhlížely tak vehementně, div sklo v oknech neprasklo, stejně jsme ho propásly. Asi přiletěl odjinud, zazvonil, a než jsme seběhly dolů ke stromečku, už byl fuč. Zatímco Lucince udělala největší radost panenka Elsa a oblečení s Annou a Elsou (ale v podstatě se radovala úplně ze všeho), mně udělalo největší radost škubání papíru a zkoumání, co je uvnitř. Jakmile jsem obsah vydolovala, odhodila jsem všechno na jednu hromadu (dárek, papíry i stužky) a šla jsem na další. Když bylo všechno rozbaleno, půjčila jsem si Lucinčinu logickou hru Tučňáci na ledu a překvapivě jsem první dva listy vyřešila úplně bez problémů a plně se na ně soustředila. Lucka si tou dobou naopak s mamkou a dědou zahrála moje Padající opičky. Já jsem pak ještě před spaním svlékala svou panenku Annu, a když jsem ji chtěla znovu obléct, podařilo se mi roztrhnout její oblečení. Do postele jsme šly skoro až v deset, ale mamka nám i tak přečetla pohádku o Kátě a Škubánkovi, kterou nám přinesl Ježíšek spolu s horou dalších knížek.
25. 12. 2015 Odpoledne odjeli děda s babičkou i strejdou Kubou a my se pro změnu nasáčkovali odpoledne k Lancům, protože nám teta Mirka nabídla tvoření hvězdiček z korálků. Naši si dali oraz - sice byli u Lanců taky, ale o nás ani nevěděli. Jen já po první vytvořené hvězdičce začala lítat a dělat kraviny, zakrátko se ke mně přidala i Lucinka, ale ta se nechala zklidnit snadno, zatímco se mnou to zrovna jednoduché nebylo. Když jsme měly vytvořené každá dvě hvězdy, začaly jsme lézt po Mirce a vůbec jsme si nevšimly, že se rodiče vypařili z pokoje a schovali se na chodbu. Až po chvíli, když si Lucka potřebovala odskočit na záchod, je našla schované na chodbě. Přijít do té chodby o chvíli později, asi by naši vyrazili domů bez nás. Nakonec jsme ještě chvíli poseděli u Lanců a pak už nás naši hnali domů na večeři a pohádku, ale do postele jsme se dokopaly zase až po deváté, protože od Lanců jsme domů přišli až před půl devátou.
26. 12. 2015 Po obědě jsme vyrazili autem na výlet i s Mirkem a Míňou - mamka s tetou se totiž učily plést košíky z vrbového proutí, taťka na to koukal taky a nás hlídal Mirek. Na chvíli s námi šel na hřiště, pak nás houpal na houpačce, ale pak už se zvenčí začalo ozývat „Tam mě nekopej, tam mám ledviny.“ a „Houpejte se taky chvíli samy.“. Naši usoudili, že po té hodině se zpátky na chalupu musel vrátit otrhanej jak borůvka. Mamka hned doma po příjezdu dopletla svůj rozpletený košík, takže když k nám v podvečer přišla Mirka doplést ten svůj, místo mamky se k ní přidal taťka. Pak přišla i Jitka, tak jsme si s ní chvíli hrály, dokud nás mamka nenahnala do sprchy a k večeři. Do postele jsme šly v osm, ale ještě o půl desáté jsme pořád cestovaly - vyčůrat, napít, vysmrkat, opravit ulomenou nohu Elsy od Ježíška a utržené víčko lahve na pití taktéž od ježíška… Co bychom taky dělaly v posteli, když bylo dole tak rušno a veselo?
27. 12. 2015 Po včerejším likvidačním večeru jsem ráno pro změnu přišla do obýváku s utrženým látkovým poutkem od Ježíškovy lahve s pitím. V poledne přijela babička z Hódyně, protože zmatený Ježíšek (kdyby od nás tolik nespěchal, určitě by nic nepopletl) u ní nechal dárky pro nás a u nás zase dárky pro ni. Ke mně se tak ještě dostala koloběžka, na které se mi konečně dařilo jezdit (ne jako na té Lucinčině), takže jsem na ní doma prodrandila velkou část dne. Odpoledne jsme pak šly s babičkou do lesa zkontrolovat, jak si zvířátka pochutnala na ovoci a zelenině, co jsme jim tam včera s Lucinkou daly (a zjistily jsme, že se toho nikdo ani nedotkl), a protože bylo venku pěkně a teplo, naši mezitím dojeli ke kravínu pro hnůj. Večer nám mamka pustila pohádku, kterou jsme dostaly od Ježíška, a spolu s námi koukala i babička s mamkou. My s Lucinkou seděly každá z jedné strany u babičky a na střídačku jsme prděly jedna nebo druhá, takže babička byla v smrdutém prdovém obležení.
28. 12. 2015 Koloběžka se stala jednoznačným vítězem letošních Vánoc. I dnes jsem na ní jezdila celý den a ani přes občasné pády jsem to nevzdala.
29. 12. 2015 Dnes mamka objevila první známky mého koloběžkového šílenství - modřiny na kotníku.
30. 12. 2015 Po obědě jsme s Lucinkou dostaly každá dva piškoty na trénink Míni - Lucka jí je dala i bez povelu, a než jsem se já dostala k vyslovení svého povelu, piškoty jsem sežrala sama.
31. 12. 2015 Odpoledne nám mamka dala na talíř cukroví - honem jsem nakousala co nejvíc kousků, aby se toho Lucka už nedotkla. Večer přijeli na návštěvu teta Hanka, strejda Vašek a Míša, ale to už jsme koukaly s Lucinkou na pohádku, takže jsme si jich nijak zvlášť nevšímaly.
01. 01. 2016 Po obědě jsme všichni vyrazili na novoroční odpolední procházku. Maximálně mě fascinoval led v lesních vyjetých kolejích. Nejdřív jsem chtěla všechen led rozkopat nebo rozdupat, ale když jsem zjistila, že na mě nikdo nečeká a všichni odchází pryč, tak jsem se za nima rozeběhla, a jak jsem utíkala a nekoukala na cestu, uklouzla mi na jiném ledu noha a letěla jsem k zemi jak panáček z komiksu s nohama vyhozenýma vysoko do vzduchu. V noci jsem pak potřebovala na záchod, ale strejda večer zhasnul automatické rozsvěcení na chodbě, takže jsem došla na chodbu, a protože se nic nerozsvítilo, zase jsem se vydala zpátky. Mamku naštěstí vzbudilo mé pochodování, tak přiběhla nahoru a na záchod jsme doběhly na poslední chvíli.
02. 01. 2016 Dnes jsme spaly mimořádně dlouho a vstaly jsme až po půl deváté. Po obědě se u nás prostřídaly návštěvy - teta se strejdou a Míšou odjeli a místo nich přijela teta Monča se strejdou Petrem. Všichni jsme seděli u stolu a Lucinka si chtěla něco namalovat fixou, ale ta byla vyschlá a ona z toho byla tak smutná, že jí dal strejda svou propisku. Já na něj koukla a řekla „A co dáš mně?“. V noci pak přišel další zádrhel - opět jsem potřebovala na záchod, ale tou dobou vypadl proud, takže byla úplně všude černočerná tma. Statečně jsem došla ke dveřím pokojíčku, ale dál už jsem se neodvážila a tiše jsem tam začala kňourat. Když přiběhla mamka, stála jsem ve dveřích skroucená jak paragraf.
03. 01. 2016 Dnes jsme pro změnu vstaly nejdřív za posledních 14 dnů - před třičtvrtě na osm, což je ovšem i tak krásný čas, a odpoledne už jsme ukončili náš vánoční pobyt na chalupě a odjeli jsme do Prahy.
05. 01. 2016 Do Kocoura i z něj nás dnes vezl taťka, takže jsme se před gymnastikou mohly najíst v klidu doma a ne v autě. Zatímco já cvičila, mamka s Lucinkou skočily do knihovny. Cítila jsem se dost ukřivděná, protože se Lucinka hned chlubila, že tam byla a vybrala si knížky, ale když jsem mamce řekla, že chci taky do knihovny, nechala jsem se ukolébat tím, že to není třeba, protože budu u toho, až se budou knížky číst.
06. 01. 2016 Dopoledne jsme strávily fakt nezáživnou činností - objížděním lékáren po Praze. Mamka totiž volala paní doktorce, že ekzém na kůži je zase horší, a dozvěděla se, že ve stěru z kůže, který se mi dělal před svátky, se našel stafylokok. Vyfasovala jsem na něj antibiotika, což se následně ukázalo jako celkem velký zádrhel - v několika lékárnách, kde jsme s mamkou byly, je totiž neměli. Až v té čtvrté lékárnice zavolala naší paní doktorce, jestli nám může dát náhradní antibiotika a paní doktorka řekla, že jen tyhle obsahují účinnou látku, která mi pomůže, takže jsme museli jet zpátky k paní doktorce pro nový recept a adresu lékárny, kde na nás antibiotika budou čekat. Nakonec jsme pro ně jely přes půl Prahy, a ač jsme pro původní recept vyrazily hned po odvedení Lucinky do školky, mamka byla ráda, že jsme se stihly vrátit na Radlickou do jedné, abychom ji stihly ze školky vyzvednout. Bylo jasné, že až do konce příštího týdne nebudu moct do školky, ale protože jsem s antibiotiky začala až večer, odpoledne jsem ještě mohla na keramiku. Žádná hitparáda to se mnou ale nebyla - zase jsem kňourala a furt se mi něco nelíbilo.
08. 01. 2016 Dopoledne jsme s mamkou jely omrknout alternativní čínskou medicínu. Paní doktorka řekla, že je nutné upravit jídelníček - omezit příjem cukrů, přidat víc zeleniny, nedávat moc syrových jablek a rajčata v žádném stavu a dostala jsem bobule na pročištění organismu. Mamka to hned po návratu domů začala realizovat - k pití mi uvařila ovocný čaj a do půl litru dala na oslazení jen lžičku bezinkového sirupu. Překvapivě jsem s tím neměla žádný problém a bez řečí jsem to (já, bezinový závislák) vypila. Ještě před odjezdem na chalupu mamka stihla koupit rajčata (ty teda snědla Lucka), papriky a okurky, a aby neřekla, něco málo ze té zeleniny jsem tedy taky snědla.
09. 01. 2016 Před obědem přijel děda Luboš, a protože si Lucinka myslela, že si jen vybalí věci a bude s ní venku, honem se oblékla a šla ven. Mamka ale měla připravený oběd, tak děda zůstal doma. Ovšem já chtěla mermomocí za Lucinkou a mě už naši nechtěli pustit ven právě kvůli obědu. Pochopitelně se to neobešlo bez srdceryvného řevu. Po obědě už ale dědu nebylo nutné přemlouvat a šel s námi ven stavět sněhuláka. Poté, co jsme jednoho umolousali u bazénu, šel ven i taťka a společnými silami jsme druhého (vymodelovaného do podoby Mirka) postavili Lancům u vrat.
10. 01. 2016 Mamka byla dost překvapená, jak jsem zvládla absenci cukru - na rozdíl od Lucinky (která se mnou nuceně drží basu) si vůbec nechodím říkat o dobrůtky (zatímco Lucka mezitím dvakrát dostala potají bonbon, protože to už nemohla vydržet), k pití si vystačím s čajem a vůbec ty změny nesu úplně v pohodě a bez keců.
11. 01. 2016 Ráno jsem se vzbudila po osmé a v pokojíčku už nikdo nebyl. Šla jsem to zvizitýrovat na chodbu, trochu jsem si pohrála s klíčem v zámku hostinského pokoje a pak se vrátila zpátky do pokojíčku, složit si krtečkové puzzle. Až když mě mamka zavolala, abych už šla dolů, že dostanu antibiotika, šla jsem do obýváku. Asi po hodině se vzbudil i děda s tím, že děsně potřebuje na záchod. Ale ouha - skrz zamčené dveře to dost dobře nešlo. Měl kliku, že byla zrovna nahoře Lucinka a odemkla ho. Lucka se pochopitelně k ničemu neměla, tak mamka uhodila na mě. „Terezko, tys zamkla nahoře do pokoje?“ „Neeee.“ „Ani sis nehrála s klíčkem?“ „Já jen zkoušela odemknout.“ „A kdy? Dneska ráno?“ „Neeeee.“ „Včera?“ „Neeeee.“ „Tak kdy teda?“ „Láno.“ No vida, a bylo to venku - i když stejně nikdo nepředpokládal jiného viníka… Po obědě se děda pomalu začal balit k odjezdu a já začala kňourat, že chci jet s ním. Co bych taky dělala doma s našima? Jenže děda mé nadšení ani trochu nesdílel a nechal mě jim napospas. Večer, když mě mamka mazala, nabrala si na ruku moc krému, tak mi půlku mázla na jednu ruku a druhou půlku na druhou ruku. A zatímco mi to na první ruce roztírala, já se podívala na tu druhou a řekla „Fůůůůj, to vypadá jako slačka.“.
12. 01. 2016 Oběd dnes mamka přichystal na dřív a hned po něm jsme vyrazili domů, protože musel taťka vyřizovat něco pracovního. My si doma střihly herní odpoledne a mamka vytáhla ze skříně slíbené Dostihy a sázky. Mě to teda bavilo jen chvíli a pak jsem si šla radši řešit Tučňáky na ledu. Mamka pak odjela s Lucinkou na gymnastiku a já zůstala doma s taťkou. A než se mamka s Luckou vrátily, ač jsem obědu moc nedala, k večeři jsem tytéž tvarohové knedlíky s jahodama hltala ve velkém a taťka mi musel třikrát přidávat. Ale nebyla jsem škrt a něco málo jsem nechala i pro Lucinku.
14. 01. 2016 Odpoledne se mnou mamka vyrazila poprvé na logopedii. Přišlo mi to celkem legrační a s paní doktorkou jsem plně spolupracovala, za což jsem si na závěr zasloužila bonbón. A protože nejsem potvora, hrábla jsem do krabičky a vytáhla rovnou dva s vysvětlením, že jeden je pro Lucinku.
15. 01. 2016 V noci jsem se vzbudila a došla si sama na záchod. To by nebylo nic neobvyklého, ale já ani na záchodě nekňourala, a to tam nebylo vidět ani na krok (na rozdíl od pokojíčku a chodby, kde bylo pořád vidět díky venkovnímu osvětlení). Mamka se vzbudila, až když už jsem dusala zpátky do pokojíčku, jenže to ve své rozespalosti nepoznala a hledala mě (dost marně) na záchodě. Dopoledne měla původně zůstat Lucinka doma, protože s ní měla jít mamka před polednem na alergologii, ale ta si včera našla v Kocourovi novou kamarádku, která tam měla být i dnes, takže si nakonec vyškemrala Kocoura aspoň na chvíli. No, a když kňourala o školku ona, začala jsem kňourat i já, že už se neškrábu a chci taky do školky - Lucince to prošlo, mně ne. Takové příkoří! A na mém zklamání nic nezměnil fakt, že se mi v Kocourovi zas tak moc nelíbí a radši chodím do státní školky.
17. 01. 2016 Dopoledne vyrážel taťka na hory, ale jeho odjezd jsme vůbec neřešily a aniž bychom hnuly brvou, klidně jsme si hrály v pokojíčku. Odpoledne pak přišla na návštěvu za Luckou Verunka, a poté, co jsme všechny tři seděly v kuchyni u stolu u čerstvě upečené rybízové buchty s drobenkou, jsem došla za mamkou a řekla „Mamko, ta Velunka Pantůčková je pěkný čuně. Ona z tý buchty snědla jen to sladký a to ostatní nechala.“. V pět pak přijel děda Petr, aby mě mamka v případě, že bych musela ještě zůstat doma, nemusela do školek a na gymnastiku vláčet s sebou.
18. 01. 2016 Dopoledne jsme s mamkou odvezly Lucinku do školky a my s mamkou pokračovaly k paní doktorce. Ta mi povolila jít do školky, ale děda chtěl, abych zůstala doma a on si mě trochu užil. Když se mě ale zeptal, jestli chci zůstat doma, setřela jsem ho a řekla, že chci do školky.
19. 01. 2016 Protože se mamka včera s paní doktorkou ještě domluvila na testu potravinových alergií, ráno mě hned po probuzení oblékla a vyrazily jsme na odběr krve. Za odměnu jsem měla slíbený koblížek, jenže mamka nechala doma odběrový poukaz, takže jsme dojely Na Knížecí a musely jsme se pro něj vrátit domů a jet tam znovu. Ke všemu jsem se ráno nenapila, takže mi pak nešla napíchnout žíla a sestřička se mi v ruce vrtala jehlou dost dlouho na to, aby se začalo dělat špatně i mamce. Nakonec se trefila a já byla tak statečná, že jsem plakala jen chvilku a hned po odběru jsem se ještě v ordinaci pustila do koblížku. Z ordinace jsme odcházely po deváté a tramvaj nám těsně ujela, takže jsme domů dorazily až po čtvrt na deset, vyzvedly jsme Lucinku a vyrazily do Kocoura. Tam bychom si bývaly nejradši prohodily dnešní tvoření - Lucka byla nešťastná, že malovala křídama a byla od nich celá upatlaná, zatímco já bych nejradši matlala a špinila se křídama, ale musela jsem tvořit jednodušší obrázek vodovkama. Odpoledne mě pak měl na starosti děda, protože mamka s Lucinkou jely na gymnastiku a já ji měla po ranním odběru zakázanou. Děda o mně ale ani nevěděl - odešla jsem nahoru do pokojíčku a tam si sama hrála.
20. 01. 2016 Konečně jsem se dočkala a po dlouhé pauze jsem mohla jít do Laurové. Celá natěšená jsem vběhla do třídy, aniž bych se stihla rozloučit s mamkou. Odpoledne si se mnou a Lucinkou šel děda zahrát do pokojíčku člobrdo, ale než jsme to připravily, tak usnul, a když pak potřebovala mamka odejít s Lucinkou na zápis, horko těžko ho probudila, aby mě pohlídal. Když se pak hodinu poté, co se vrátily ze zápisu, začaly mamka s Lucinkou oblékat na gymnastiku, hned jsem se šla obouvat a brát čepici, že nechci být doma s dědou, ale chci jít s nima. Mamka už ale neměla čas na to, aby mě oblékla, takže mi utekly, což si děda pěkně vyžral v podobě mého dlouhotrvajícího breku.

moje váhové přírůstky po měsíci
(porodní váha 2 950 g, váha při propuštění z nemocnice 2 790 g, váha ve třech letech 13,7 kg)

měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
měsíc váha přírůstek
měsíc
přírůstek
celkem
únor 13,9 kg +0,2 kg +11,0 kg srpen 14,7 kg +0,2 kg +11,8 kg
březen 14,0 kg +0,1 kg +11,1 kg září 14,7 kg +0,0 kg +11,8 kg
duben 14,0 kg +0,0 kg +11,1 kg říjen 14,9 kg +0,2 kg +12,0 kg
květen 14,2 kg +0,2 kg +11,3 kg listopad 15,2 kg +0,3 kg +12,3 kg
červen 14,4 kg +0,2 kg +11,5 kg prosinec 15,4 kg +0,2 kg +12,5 kg
červenec 14,5 kg +0,1 kg +11,6 kg leden 15,5 kg +0,1 kg +12,6 kg