Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

Ty začátky…

Mé agilitní začátky se datují někdy v roce 2001, kdy jsem zkusila pár lekcí ještě v Hradci Králové a pak v roce 2003, kdy jsem začala chodit pravidelně do pražského Helppsa s Nelou a Jessem. Chodila jsem trénovat jen pro zábavu a neměla žádné ambice závodit - časově jsem na tom nebyla nejlépe, a ač jsme se dostali do stádia „pokročilí“, ani pravidelné tréninky každý týden se mi moc nedařily, natož objíždět závody. Psi byli nadšení, hlavně Nelča milovala všechny překážky - kromě slalomu, což mi dávala vždycky patřičně najevo.

Znovu jsem se postavila do řad začátečníků spolu se Sárou. Začaly jsme trénovat brzo, na půlroce věku, ale chodily jsme s dalšími štěňaty a zpočátku se trénovaly jen tunely. Měla jsem v živé paměti, jak všichni psi na cvičáku zbožňovali tunely a vrhali se do nich naprosto bezhlavě a s vervou, takže mě ani ve snu nenapadlo, že by mohl být nějaký problém. Hned první přišel se snahou odvolat Sáru z chumlu hrajících se psů. Ze snadno ovladatelné dobrmanky se během pár minut stala běhající černá pohroma, nereagující na mé odvolání. Mé sebevědomé tvrzení při domlouvání agiliťáckých lekcí, že je fenka odvolatelná a poslušná, nabylo nemalých trhlin. Nevěděla jsem, jestli mám mít vztek, smát se nebo lovit dobrmaní smršť. Ve finále jsem se nechala ukonejšit tím, že je prostě nadšená z tolika stejně starých psů, ochotných ke hrám. Bohužel pro mě - většina ostatních psů na přivolání (i když na třetí) šla k páníkovi. Sára nikoliv. Inu - není každý začátek snadný, takže už bych teoreticky měla mít vybráno to špatné a následovat by měla jen samá pozitiva.

Přišel první tunel a Sára byla jedna z mála, která ho nikdy neviděla. Nechala jsem ji natěšit pozorováním nadšení ostatních psů a říkala si, že tohle bude snadné a zvládneme to levou zadní. Ale ouha, Sáře se tunel ani za mák nelíbil a odmítala do něj vlézt. Variant, jak ji do tunelu dostat, bylo hned několik, agiliťáci radili jak o život… Spousta rad, návodů, zkoušek - ale žádná neklapla. „Asi tam budeš muset vlézt.“, zněl spásný nápad. Všude bláto a mokro, já byla v čistě vypraném oblečení, ale co bych pro budoucí kariéru agiliťáka neudělala… Zalezla jsem do tunelu tak, že mi ven koukal jen zadek (ostatní se vskutku skvěle bavili), výcvikářka držela Sáru na kraji druhého výlezu a čekalo se jen na to, až si psa zavolám k sobě. V okamžiku, kdy jsem na ni zavolala, mě napadla dost důležitá otázka - jak co nejrychleji z tunelu vylézt, až se proti mně vrhne dobrman??? Pozdě. Katka pustila obojek, Sára se ve vteřině otočila, okolo tunelu doběhla až ke mně a vzorové přivolání předvedla alespoň skokem na pozadí paničky, stále čouhající z tunelu. Je zbytečné to protahovat, všichni okolo prskali smíchy a čisté oblečení bylo podepsáno dobrmaními tlapami. Nakonec se tunel přece jen podařil, zvládly jsme i zahnutý a látkový tunel a rázem se z nich staly nejoblíbenější překážky, do kterých je potřeba vběhnout kdykoli a bez ohledu na to, kolik psů už v něm je.

Jen jednou mě Sára vyšplouchla, když zrovna neměla svůj den a do tunelů prostě odmítala jít. Zrovna jsme zkoušeli sekvenci 3 za sebou jdoucích tunelů. Párkrát se před nimi zastavila, pak je konečně proběhla a já si říkala, že máme vyhráno. Bezmyšlenkovitě jsem šla sekvenci zkusit ještě jednou, ale do posledního tunelu jsem ji navedla špatně a ona běžela okolo. Zastavila jsem a běžela pozpátku na začátek tunelu, kontrolujíc Sáru, aby šla za mnou. Chtěla jsem, aby se vrátila a překážku dokončila. Díky sledování psa místo cesty, bylo následné zakopnutí o tunel víc než očekávané (zejména pro přihlížející). Přeletěla jsem přes tunel, dopadla na záda a vzápětí na mě skočila nadšená Sára, které se mimořádná kulturní vložka evidentně líbila. Netřeba dodávat, jak jsem vypadala při odchodu domů, kdy jsem děkovala Bohu za vynález jménem osobní automobil, protože z MHD bych asi byla rychle vyhoštěna.