Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

Vítání

Když nám přišla na začátku září domů pozvánka na vítání občánků, dlouze jsme přemýšleli, co si pod tím představit a co máme vlastně očekávat. V následujících dnech nám tatáž otázka byla položena ještě nesčetněkrát. Ke konci už jsme se ani nesnažili upozorňovat na fakt, že pro nás oba je Lucka první dítě, takže jsme ono vítání ještě neabsolvovali. Každopádně jsem si ale hned zaznamenala do diáře, že desátého příští měsíc máme něco v plánu.

Termín se pomalu, ale jistě začal blížit, takže jsem zmobilizovala Lukášova bráchu Kubu s prosbou, zda by mohl vypůjčit nějaký foťák, převyšující kvality našich aparátků (což vskutku nebyl náročný úkol) a jít zdokumentovat Lucčino uvítání. Souhlasil - patrně i proto, že netušil, že akce se koná v sobotu v dopoledních hodinách. Ještě jsem se objednala ke kadeřnici a nechala si udělat nově nehty, abych zase po dvou a půl měsících lítání kolem dítěte vypadala aspoň trochu jako člověk. V pátek v noci jsem ještě narychlo zkrátila nedávno koupené kalhoty a připravila několik variant, do čeho druhý den obléct malou frajerku. Ráno bylo lehce hektické, už to vypadalo, že vyrazím v pyžamu a neučesaná, ale během deseti minut nejen, že jsem se stihla převléct a provést nezbytnou ranní očistu, ale dokonce jsem si zvládla ještě umýt a vyfénovat vlasy. Ono to mateřství nakonec ještě bude k něčemu dobré - že bych se naučila využívat každou vteřinu a zbytečně jimi neplýtvat?

Mezitím dorazil Kuba, Lucku jsme dali do sedačky a vyrazili k autu - na cestu, hledání parkovacího místa a zaparkování jsme měli necelých 10 minut, takže nás Lukáš vyhodil u úřadu se slovy „Zaparkuju a dorazím za vámi“. OK, odpoutala jsem autosedačku a vzala tašku s nezbytnými proprietami (šminky, hřebeny, lesky na rty a ostatní nezbytnosti, které jsem ještě nedávno nosívala v kabelce, nahradily plíny, mast proti opruzeninám, termoska s horkou vodou a umělá kojenecká výživa). Lukáš odjel parkovat a my s Kubou se vrhli ke dveřím obřadní síně, ale ejhle - zamčeno. Aha, asi se musí těmi vedlejšími! No tohle, taky zamčeno… V okamžiku, kdy jsem si říkala, jestli je možné, že by to byli takoví prevíti a snažili se vyškolit opožděné rodiče tím, že je nevpustí dovnitř, zeptal se mě Kuba, jestli jsme si náhodou nespletli datum. Tsss, jsem snad naprosto blbá? Pro jistotu jsem ale vyndala pozvánku, abych se ujistila, zda je to opravdu v obřadní síni a jestli nepíšou, že je pro rodiče otevřen ještě nějaký jiný (že by třeba tajný?) vchod a jen tak letmo jsem mrkla i na datum. „…srdečně Vás zveme 10. 11. 2009…“…sakra, za měsíc? Být pštros, zahrabu si hlavu do písku, klidně bych se prohrabala i betonem na chodníku. Lehce jsem naznačila, že asi vyrazíme zpátky k autu, když je ještě nastartované a v tichosti dodala, že akce se sice koná desátého, ale příštího měsíce. Proč se na mě všichni, kterým to pobavení pánové vyprávěli, tak podivně šklebili a potutelně (skoro bych řekla i škodolibě) usmívali, fakt nechápu. Jen doufám, že Lukáš konečně pochopil, že neříkám zbůhdarma, že jsem po placentě s největší pravděpodobností odrodila i mozek… Osobně nazývám tenhle stav „poporodní demencí“ a stále pevně doufám, že jak to přišlo, tak to taky odezní.

Tímto bych ráda poděkovala Kubovi za ochotu vypůjčit foťák a hlavně obětovat svůj dopolední spánek ve prospěch dokumentace tak důležitého životního kroku, jakým je vítání občánků. Za měsíc se budeme těšit znovu!