Premiérový porod

Když jsem v době těhotenství přemýšlela, jaký asi tak bude ten porod, uvědomila jsem si, že tohle vlastně nebude můj první porod. Ten první se pochopitelně netýkal zcela bezprostředně mě (nebo o tom přinejmenším nemám ani ponětí), ale Nely. O co míň se ovšem vztahoval k mojí osobě, o to víc jsem ho prožívala. Absolvovala jsem s Nelčou ultrazvuk, pro určení přibližného počtu štěňat - to abych věděla, jakou spoušť mám v následujících týdnech ve svém tehdejším skromném padesátimetrovém 1+1 očekávat. Tehdy jsem se nechala uchlácholit tím, že budou „jen“ dvě…kde by mě bylo napadlo, že dva kousky zvládnou napáchat tolik bordelu!

Posledních 14 dnů před porodem jsem se přestěhovala na noc do kuchyně, kde měla Nelča připravenou porodní bednu. Bála jsem se, že by mohla začít rodit dřív a byla jsem natolik vyplašená, že jsem se budila při jejím sebemenším pohybu nebo náznaku, že by se mohlo něco dít. Když pak přišel den D, byla jsem najednou tak nervózní, jako bych to měla odrodit sama. Tehdy jsem volala majitelce krycího psa, která mi trpělivě (i přes to, že bylo deset v noci) dělala psychickou podporu po telefonu po dobu dvou hodin. Štěňata se narodila prakticky bez problémů (pokud opomenu, že prvorozený pejsek si drápkem protrhl obal a trochu se nalokal plodové vody) a já jsem unavenou Nelču uplatila čerstvě uvařeným kuřetem.

Následovalo dalších 14 dnů, které jsem trávila v kuchyni, v noci se po dvou hodinách budila, abych zkontrolovala, že štěňata pijí a že je vše v pořádku. V té době nastalo několik menších nebo větších zádrhelů (většina z nich přišla pochopitelně v noci, kdy jsem polomrtvá padala do postele), ale všechny byly zažehnány i díky opětovné pomoci ze strany majitelky krycího psa. Když jsem tehdy v práci žádala svého šéfa, abych mohla každé dvě hodiny skočit na chvíli domů (díky Bohu jsem to tenkrát měla do práce 2 minuty) a zkontrolovat, zda je vše v pořádku, povolil mi to. Ovšem neopomněl se zeptat, jestli je musím domů chodit kojit.

Časem jsem se odstěhovala zpátky do ložnice, a čím víc štěňata rostla, tím víc škod začala páchat a tím hlasitěji se začala projevovat. V noci jsem je nechávala spát v ohrádce - unavená po celém dni řádění tam usínala bez problémů, ovšem kolem půl páté ráno mne zpravidla budil ukrutný štěkot. To když se lumpové snažili dostat z ohrádky ven a jaksi se jim to nedařilo. Musela jsem vstát, vypustit je ven, nakrmit a doufat, že s plným žaludkem ještě aspoň na chvíli dají pokoj a usnou. Jejich pozdější hrátky mě vedly do stavu šílenství - největší sranda pro ně byla, když časně ráno vlezl jeden z nich do ohrádky, druhý se napasoval za ni a štěkali na sebe navzájem. Doteď nechápu, že na mě ani jednou nepřišel žádný ze sousedů…

O co jiný nebo horší by tedy mohl být ten můj porod a následná poporodní péče?…