Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

Tereza, jedině Tereza…

I když jsem původně o dvou dětech nechtěla ani slyšet, necelého půl roku po narození Lucinky jsem lehce poupravila názor z „druhé v žádném případě“ na „jestli druhé, tak ať jsou co nejblíž věkově k sobě, ideálně rok, maximálně rok a půl“. Ale bylo to tak, jak je to se vším - čím víc si člověk něco přeje, tím spíš se to nepodaří. A pochopitelně čím víc překážek nám bylo přichystáno do cesty, tím víc jsem po tom druhém miminku toužila.

Spoustu měsíců jsem se radovala z příznaků těhotenství, které se nakonec ukázaly jakou pouhá rozežranost, střevní chřipka a podobně. Občas jsem viděla na těhotenských testech dvě čárky jen proto, že jsem je tam tak zoufale vidět chtěla. Pak konečně přišel okamžik, kdy mi doktorka potvrdila těhotenství. Radovala jsem se ale jen krátce, pak přišly obavy z toho, co všechno by se ještě mohlo stát. Došlo mi, že tak, jako první (zcela ukázkové a bezproblémové) těhotenství už si ho opravdu neužiju. Díky tomu, že bylo miminko příliš nízko, mne neminuly silné bolesti zad. Oproti předchozím dvěma těhotenstvím jsem ale tentokrát odolávala všem bacilům a virům, kterými náš byt prakticky neustále zaplňovala Lucinka s tátou. Obava ze strií kolem mne jen proplula - v prvním těhotenství jsem se pečlivě olejovala a mazala 2x denně, v tom druhém už to bylo jen jednou denně, protože už mě zaměstnávala v té době roční Lucka, a v tomto těhotenství už mě zaměstnávala natolik, že jsem se namazala (krémem, ne rumem) všehovšudy desetkrát za celé těhotenství. Genetice můžu vděčit za to, že se mi mé tělo nepomstilo a nezměnilo se v mapu Evropy. Ba co víc - neobjevila se jediná trhlinka!

Když mi začátkem prosince lékařka řekla, že mám být ráda, že není miminko hlavou dolů, protože by se mohlo drát až moc ven, doufala jsem, že nezačnu rodit příliš brzo. Na další kontrole v polovině prosince mi bylo řečeno, že snad do konce roku vydržím. Začátkem ledna jsem se radovala, že si snad konečně budu moct užít devátý měsíc. V polovině ledna jsem předchozí věty litovala a už se nemohla dočkat porodu. Vypadala jsem jako slon, cítila se jako slon a děsila se, že jako slon budu rodit až bůhvíkdy. Měla jsem problém obléct si ponožky, když jsem si stříhala nehty na nohou, Lukáš měl záchvaty smíchu, o obouvání je lepší se nezmiňovat. Byla jsem oslovovaná jako hroch a sem tam padla zmínka o tom, abych nerozlehla postel.

Stále jsem spoléhala na to, že přicházející porod se začne ozývat tak, jak už to znám - odpolední bolesti v podbřišku, slabé večerní krvácení, noc bez spánku s pravidelnými, nepříliš bolestivými kontrakcemi, nad ránem sílící bolesti… Počítala jsem s tím, že když to půjde v tomhle sledu, zvládnu zavolat taťkovi, aby přijel hlídat Lucku, a v pohodě si po jeho příjezdu vyrazíme do porodnice. Nakonec jsme ho povolali 14 dní před porodem - co kdyby?… Ukázalo se, že to bylo velmi prozřetelné opatření. První známky blížícího se porodu přišly o půl šesté ráno, kdy mě probudila silná bolest v podbřišku. O něco později přišla další a ještě další, a tehdy mě napadlo, že bych se mohla podívat, jestli v tom není jakás takás pravidelnost. Překvapivě byla - bolesti přicházely pravidelně po 8 minutách. Byly silné a bolestivé, ale přece jen, osm minut je osm minut. Snažila jsem se to zaspat, leč neúspěšně. O půl hodiny později se probudil Lukáš, odešel na záchod, a když se vrátil, nenápadně jsem naznačila, že se zatím nic neděje, ale možná dnes konečně vypukne akce. Znovu jsem stopla kontrakce - 6 minut! Rozhodla jsem se zůstat v posteli, ale nakonec jsem se z ní začala kutálet s tím, že pro jistotu připravím taťkovi věci pro Lucku na snídani, napíšu mu krátký „manuál na dítě“ a naložím se do vany, abych zjistila, jestli se jedná jen o poslíčky, nebo už jde opravdu do tuhého. Vtipálek vstal se mnou, zatopil a zajistil pár věcí, které bylo potřeba udělat a při jedné mé kontrakci, kdy jsem stála v předklonu a nemohla se hnout, se na mě s vážným výrazem podíval a řekl „Čoveče, já si skříp' žebra a to ti tak bolí…“. Sotva jsem se rozpohybovala, kontrakce ubraly na intenzitě, zato přidaly na četnosti - co dvě minuty to na mě přišlo. Překvapivě jsem toho zvládla daleko víc (už s dvouminutovými kontrakcemi), než jen sepsání manuálu - uklidit v kuchyni, vyndat nádobí z myčky, naskládat tam špinavé, umýt a vyfénovat si vlasy (obzvlášť důležité). Když jsem si myla nad vanou vlasy, přišel do koupelny Lukáš s dotazem „Proč ještě nejsi naložená ve vaně?“ „Protože se bojím, že se mi to rozjede a nestihnu si vyfénovat vlasy.“. Teprve tehdy se dozvěděl, že bolesti přicházejí po dvou minutách. Pořád jsem byla v klidu, dokončila jsem rozpracované, oblékla se, vzala tašku do porodnice a o půl osmé jsme vyjeli.

Kontrakce jako by na právě tenhle okamžik čekaly - za celou dvacetiminutovou cestu přišly jen tři, pro změnu ty bolestivé. Počítala jsem s tím, že budu za hysterku, která simuluje porod, ale když už jsme byli na cestě… Třeba mě prohlédnou a nebudu muset na pravidelnou poradnu, kam jsem měla jít týž den o půl jedenácté. Ono nebylo o co stát - každá poradna v nemocnici obnášela dvou až čtyřhodinové čekání. V poradně bylo jen pár lidí, a když jsem řekla příznaky, byla jsem poslaná na monitor. Celá nervní jsem čekala na nějaký stah a už jsem se bála, že za celou dobu monitorování nepřijde ani jeden. Naštěstí přišel a kromě stahu přišlo i podivné známé mokro pode mnou. Jupí, začala mi téct voda! Má radost neznala mezí - konečně se zbavím těch 14 kil a obřího pupku! Trochu mě zarazilo, že test neprokázal, že jde o plodovou vodu, ale byla bych schopna přísahat, že jsem měla všechny ostatní tekutiny pod kontrolou. Přesto jsem byla odeslaná na příjem. Zatímco jsem čekala na sestru, která tam s námi měla jít, zvládla jsem vyděsit jinou maminku, která právě přišla na monitor. Právě jsem se chtěla obout, když přišla opět jedna „vysoce kvalitní“ kontrakce a já zůstala stát v předklonu a snažila se to vydýchat. Ona maminka, patrně prvorodička, která ještě netušila, co ji čeká, se na mě vyděšeně dívala a ptala se, jestli je mi dobře. Odpověděla jsem, že ano, ale evidentně mi nevěřila, a když došla k lůžku a sestra ji šla napojit na monitor, sdělila jí své obavy. „To nic, paní JEN kontrahuje.“ To její JEN mě dostalo, i když to „nejlepší“, kdy jsem myslela, že polezu po stěnách, jsem měla teprve před sebou.

Vlastně ani nevím, jak jsme se dostali o patro výš do porodnice, jestli jsem šla po svých nebo jela na křesle nebo lůžku (mně je ale útěchou to, že jsem v té době měla opravdu bolesti a byla jsem tak trochu mimo, ale že si to nepamatuje ani Lukáš…). Stejně jako minule se sepsaly papíry, já už funěla jako lokomotiva a doufala, že to budu mít brzo za sebou. Kde by mě napadlo, že to bude tak brzo! Po prohlídce doktorkou mi bylo řečeno, že jsem otevřená na 3 cm, a že si tatínek má jít případně přeparkovat a my jdeme rovnou na přípravnu. Než jsem došla k lůžku, přišla další kontrakce, a když mě sestra viděla, ptala se, jestli rovnou nevyrazíme na sál. Téměř jsem ji prosila, aby mi dala aspoň malý klystýr, abych na sále nevytlačila víc, než je nezbytně nutné. Pousmála se, pro jistotu zkontrolovala stav (asi nechtěla lovit mimčo ze záchodu), vyslyšela mé prosby a následujících pár minut jsem strávila na oné místnosti. Na rozdíl od mé první zkušenosti s klystýrem, kdy jsem po každé „akci“ ze záchodu odešla a nesčetněkrát se tam vracela (velmi překvapená, že to ještě nebylo všechno), jsem tentokrát nevstala, dokud nebyl konec. Lukáše jsem si do přípravny zavolala až po své záchodové akci, taky nemusí být u všeho. Kontrakce řádně zesílily a já děkovala Bohu za to, že rodím v zimě a můžu v tom nemocničním mundůru sedět u okna a aspoň trochu se ochladit. O něco málo později už jsem volala sestru, že by asi nebylo od věci vyrazit na sál.

Tentokrát mi sestra nabídla infuzi proti bolesti, a protože mi skutečně nebylo do zpěvu, ochotně a s nadšením jsem souhlasila. Kdybych v té době věděla, že mi nejdřív rozpíchá obě ruce, protože „máte křehké žíly“, asi bych se bez toho klidně obešla. Beztak si nejsem jistá, jestli mi nedala fyziologický roztok, protože jsem si o nějakém utišení bolestí mohla nechat jen zdát. A protože bylo všechno od začátku jinak, než tomu bylo s Luckou, i porod byl jiný - rychlý a neuvěřitelně bolestivý. Když se Terezka prodrala ven, Lukáš přestřihl pupečníkovou šňůru a já měla první příležitost si ji pochovat. Po chvíli mi doktorka řekla, že si ji vezme pediatr a znovu mi ji přinesou. Odkývala jsem jí to, ale nějak jsem ji už nechtěla dát z ruky. No ale co mi nakonec zbylo jiného, když byli v přesile? Když se všichni zdekovali, tiše a nenápadně jsem se doktorky zeptala, jestli jsem hodně potrhaná a bude nutné šití. Předpokládala jsem, že vzhledem k bolestivosti jsem se roztrhla minimálně k pupku. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že by šití ani nebylo potřeba, jen se udělá „jeden kosmetický steh, aby TO vypadalo jako dřív“. No vida, prý to tolik bolelo proto, že byl porod rychlý, takže porodní cesty nebyly tak připravené. Za chvíli se vrátil Lukáš i s Terezkou, na chvíli jsem ji znovu dostala do náručí a pak už se šla vyhřívat do inkubátoru. Nemohla jsem se na ni vynadívat. A nemohla jsem se dočkat, až ji budu mít u sebe na pokoji. Měla jsem velké štěstí, že jsem dostala poslední volné místo na šestinedělí, takže jsem s Terezkou byla od dvou hodin odpoledne, kdy jsem se na oddělení dostala ze sálu i já.

Podle naší pediatričky jevila Terezka několik známek lehkého nedonošenečka (ostatně i Lucka se narodila o měsíc dřív). Každopádně je zdravá, nádherná a hlavně - už je doma!