Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

Báječní muži mého života

Mé přesvědčení být tou nejlepší mámou od A až do Z dostalo první trhliny už v porodnici - Lucka odmítala pít ode mne. Díky nižší porodní váze a předčasnému porodu byla od prvního dne přikrmovaná ze stříkačky. Byla jsem ujišťovaná, že teď ještě nemá sílu sát, ale jen co se přehoupne přes 2,5 kila, budeme mít vyhráno. Trpělivě jsem odstříkávala mléko a následně jím krmila ze stříkačky. Jenže jsme se dostali přes 2,5 kila, pak přes 3 kila a jakýkoli pokus o přiložení k prsu skončil Lucčiným zákeřným křikem, odmítáním jídla a vykouzlením pár srdcervoucích slziček. Mezitím (stále přesvědčená o tom, že kojit prostě budu) jsme zavolali laktační poradkyni. Ta doporučila odstříkávání po 1,5 hodině (kvůli zvýšení tvorby mléka) a krmení po 3 hodinách. Nastal téměř 4 týdenní maratón, kdy jsem nedělala prakticky nic jiného, než že jsem odstříkávala mléko (nutno podotknout, že to, co já jsem odstříkala za půl hodiny, bylo snědeno během pěti minut). Díky Bohu mám manžela, který (ač byl názorově zcela jinde) mne podporoval, jak to šlo. Neměl problém malou převléct, přebalit, vykoupat, ale ani krmit ze stříkačky. Nedělalo mu problém vzít kočárek, psy a vyrazit ven, abych si mohla na chvíli v klidu lehnout a alespoň něco naspat. Pravděpodobně jen díky jeho vydatné pomoci jsem s odstříkáváním mléka nepřestala. Pravda, nesčetněkrát se mne snažil přemluvit, abychom začali krmit z lahvičky, ale já stále pevně věřila v to, že Lucka jednoho krásného dne dostane rozum a začne pít ode mne. Vyzkoušela jsem různé fígle, triky a pomůcky, ale všechno bylo marné. Většina příbuzných už mne v té době odrazovala od odstříkávání a domlouvali mi, že dítě bude vděčnější za umělou výživu, hlavně když bude mít odpočatou mámu. A tak jsem se snažila potlačit pocity únavy a do horizontální polohy (i kdyby jen na čtvrt hodiny) jsem upadala pokaždé, když malá usnula.

Skončilo šestinedělí, já už odstříkávala „jen“ každé tři hodiny a konečně jsem usoudila, že uděláme kompromis - přestaneme krmit ze stříkačky, ale nadále budu krmit svým mlékem. Tehdy manžel s pocitem svého částečného vítězství řekl „Jak chceš, ty jsi máma.“. To jsem konečně začala mít víc času a prostoru, navíc jsem se mohla v noci vyspat, protože díky krásným váhovým přírůstkům nebylo nutné nadále Lucinku budit každé 3-4 hodiny na jídlo. Ovšem abychom nevyšli ze cviku, bylo nutné začít cvičit Vojtovou metodou - prý kvůli brzkému narození a časnému zapojování svalových skupin, které ještě zapojovány být neměly. I přesto jsem ale konečně začala víc stíhat péči o Lucku i domácnost. Tenkrát by býval Lukáš mohl říct „Už zvládáš a mou pomoc nepotřebuješ.“, ale nadále si při jakékoli volné chvíli s Lucinkou hrál, když jsem zrovna něco dělala, nakrmil ji nebo přebalil. Taky si udělali malý večerní rituál - manžel ji vykoupal a nakrmil a pak teprve přišla má chvíle, kdy jsem ji odnesla do postýlky, četla pohádku, hladila po vláskách a uspávala.

Dnes už je Lucince 10 měsíců a všechno je jinak. Mateřským mlékem jsem ji nakonec krmila sedm měsíců, teď už pije umělé mléko jen ráno a přes den dáváme příkrmy. Nadále docházíme na kontroly k odborným lékařům, ale cvičení Vojtovou metodou jsme mohli po půl roce ukončit. Už jen neleží na hrací dece, ale zvesela leze po celém bytě, stoupá si u nábytku a popochází. Miluje veškeré hrátky a já, jakožto typická máma, upřednostňuji ty bezpečnější, jako jsou různé pohybové říkanky a učení mávání rukou na pozdrav, kývání hlavou „ne, ne, ne“ a různých skopičin… Ty akrobatičtější a dovádivější (které pochopitelně Lucka zbožňuje) ochotně přenechávám tatínkovi, takže když odejdu do kuchyně a nechám je dva spolu o samotě, doléhá ke mně jen Lucčin hlasitý smích.

Ovšem báječných chlapů je v naší rodině víc - šikovný tatínek u nás totiž není jen ten Lucinčin, ale i ten můj (tedy Lucčin dědeček), kterého si od prvního okamžiku zcela omotala kolem prstíku. Dědeček se ji od prvního dne, kdy ji viděl, nebál přebalit (i když „míchaná vajíčka v plínce“ mi ochotně a možná i tak trochu škodolibě přenechává), nakrmit ani uspat (to si obzvlášť užíval).

Už v době před svatbou jsem věděla, že mám toho nej chlapa a příchod dcery mne v tom jen a jen utvrdil. Lukáši, Lucinko (a taky taťko)…děkuju, že vás mám…