Chovatelská stanice BOHEMIA BAY - Beauty Bee Indyk (sheltie - šeltie - shetland sheepdog) a Mabel Černý trůn (dobrman - dobermann), fotogalerie, psí sporty, štěňata a mnoho dalšího.

Mámě…

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou, až budu dospělá, mě popadne lítost při odjezdu rodičů. A přesto se to po narození dětí začalo dít - pokaždé, když od nás odjížděli mí rodiče, mne popadal nepopsatelný smutek, že víkend tak rychle utekl a oni už jedou domů. Pokaždé jsem čekala jako na trní, až se ozvou, že dojeli v pořádku, a doufala jsem, že tu s námi budou co nejdýl, protože je potřebují nejen naše holčičky, ale i já, a nedovedla jsem si představit, že přide den, kdy už tu nebudou.

Na odchod těch nejbližších se nejde připravit a je nesmírně těžké se s tím vyrovnat. S mamkou jsme si volaly téměř denně, to ona zpravidla věděla jako první, co zase ty naše holky vyvedly. Přesto, že byla dlouho a vážně nemocná, nás to všechny zasáhlo. Mám pocit, že jsem ještě mladá na to, abych neměla maminku, i když vím, že bych měla být šťastná, že tu s námi byla, s ohledem na její zdravotní problémy, tak dlouho. Vím, že její život byl v posledních letech těžký, přesto se s jejím odchodem sobecká část mého já nedokáže vyrovnat.

Je spousta toho, co jsem chtěla udělat, co jsem jí chtěla říct, a teď už to udělat nemůžu. Je mi líto, že neuvidí vyrůstat holky, že neuslyší první pořádné smysluplné věty od Terezky, že si děti na svou babičku nebudou pamatovat, že za poslední rok mám snad jen jedinou její fotku, protože se nechtěla fotit, že mám jen pár jejích fotek s Terezkou, že už nebudu mít komu každý den zavolat, abych mu řekla, co zrovna provedly holky nebo čím mě rozesmály… Ještě několik měsíců po její smrti, když holky něco vyvedly nebo se něco stalo, bylo první, co mi proběhlo hlavou, že tohle nesmím musím zavolat mamce. Doteď mne občas přepadne velká úzkost a smutek - když holky něco řeknou nebo vyvedou a já si hned řeknu, že by se mamka potrhala smíchy.

Chybí mi naše pravidelné, takřka každodenní telefonáty, mít se s kým podělit o kdejakou maličkost a radost. Právě ona se se mnou radovala z každého, byť sebemenšího pokroku dětí, z každého nově poznaného písmenka, spolu se mnou s nimi protrpěla růst zoubků a všechny strasti a radosti.

Tolik věcí mi ji nesčetněkrát připomene - při pečení rohlíků si vzpomenu na svou poslední návštěvu v Hradci, kdy jsem poprvé zkusila upéct domácí rohlíky a tak nám všem chutnaly, že jsem další pekla hned následující večer. Když dělám sladké makové rohlíčky, vzpomenu si na ni, protože je měla tak ráda. Hovory s ní mi doteď tolik chybí. První rok jsem dokonce několikrát vytočila její číslo, poslouchala vyzváněcí tón a jen se dívala na její fotku s Lucinkou, která se mi objevovala na displeji. Její číslo mám v telefonu i teď, skoro tři roky poté, prostě proto, že si nedokážu přiznat, že už tu nikdy nebude.

V skrytu duše doufám, že byla pyšná na to, jaký člověk se ze mě stal, že byla ráda za mou pomoc v době, kdy ji potřebovali, a že jsem jí dělala radost, protože o to jsem se opravdu snažila.

Vyčítám si, že jsem dva dny odkládala poslední plánovaný telefonát, kdy jsem se chtěla zeptat, jestli přijedou o víkendu. Naposledy jsme spolu mluvily v sobotu. V neděli a v pondělí jsem měla spoustu práce a přijela k nám návštěva, a v úterý jsem telefonát odložila na odpoledne, až něco dodělám. Předběhl mě ale taťka s tou zdrdující zprávou. Možná, kdybych ten den včas zavolala…

Až když už je pozdě, zjistí člověk, že toho zůstalo tolik nevyřčeného a nesděleného, a že čas už nejde vzít zpět. Teď už vím, že bych se měla chovat tak, jako by každý den měl být poslední. Můj, nebo mých nejbližších.

Spolu s Tebou odešel můj nejbližší člověk. Ten, se kterým jsem sdílela každou drobnost, který znal (i když třeba jen z vyprávění) snad všechny mé známé, komu jsem mohla zavolat, když mi bylo smutno nebo jsem si prostě jen potřebovala popovídat s někým dospělým po celém dni s dětmi.

Po mnoha letech se cítím jako dítě - vystrašené a zmatené, protože se mu ztratila máma. Moc mi chybíš…