spojené arabské emiráty

04. 07. 2007	ras al khaymah
05. 07. 2007	ras al khaymah	0-35 km
06. 07. 2007	east coast, omán	36-390 km
07. 07. 2007	umm al quwain	391-498 km
08. 07. 2007	dubaj	499-855 km
09. 07. 2007	umm al quwain, ras al khaymah	856-950 km
10. 07. 2007	ras al khaymah	951-964 km
11. 07. 2007	ras al khaymah

Středa 4. 7. 2007 - RAS AL KHAYMAH

Je středa čtvrtého července a my vstáváme brzo ráno, protože ve třičtvrtě na devět nám odlétá letadlo do Spojených arabských emirátů. O hodinu později už přistáváme v Budapešti, kde nabíráme pár dalších turistů a vyrážíme na cílové letiště v Dubaji - jedno z největších letišť na světě.

Po čtvrté odpoledne místního času přilétáme, dubajské letiště je klimatizované, velké, čisté, upravené, uprostřed jsou umělé palmy. Dojem nám kazí jen nezorganizované přijetí na letišti a zdlouhavé vyřizování potřebných formalit s vízy. Když vycházíme ven, jsme překvapeni z přívalu horkého a vlhkého vzduchu. Jen dáváme věci do kufru a nastupujeme do slušně vychlazeného autobusu - tak vychlazeného, že vyndávám z batohu i mikinu…neuvěřitelný teplotní rozdíl. V SAE nejsou snad žádné křižovatky, prakticky všude jsou kruhové objezdy. A zrovna náš řidič pokládá za zbytečnost projíždět kruháč celý a krátí si to protisměrem :) Tady nás asi čeká ještě nejedno překvapení… Zhruba hodinu a čtvrt jedeme z Dubaje do emirátu Ras al Khaymah, při výstupu nás čeká další teplotní šok. Venkovní teplota (ač přijíždíme po západu slunce) je 38°C, vlhkost vzduchu je snad 80%.

Na hotelu zařizujeme ubytování, na pokoj odnášíme (respektive jsou nám odneseny) věci, přenastavujeme klimatizaci z 20°C na 25°C, aby nebyly přechody zvenku tak velké, a protože už máme hlad, míříme rovnou na večeři. Volba je široká - přes zeleninové saláty a různé druhy mas a ryb až po zákusky a kompoty. Pak ještě volíme procházku k moři, abychom si pomalu zvykli na všudepřítomné horko. Protože je ale pláž vzdálená asi půl kilometru od našeho hotelu, jsme nuceni projít celý hotelový komplex. Nemáme plavky a na pláži nejsme sami, ale protože nám je neuvěřitelné teplo, jdeme do vody aspoň tam, kam nám to dovolí oblečení. Moře má určitě přes 30°C, vůbec nechladí ani neosvěžuje a vstup do něj je velmi pozvolný. Jsme zvědavi, jestli bude na hloubce voda chladná… Cestou zpátky se snažíme ulovit gekončíka nočního, na pokoji pak dovybalujeme věci a na noc nastavujeme klimatizaci na 23°C.

Čtvrtek 5. 7. 2007 - RAS AL KHAYMAH

V noci neustále spíná klimatizace, takže se v poměrně pravidelných intervalech budím - nejdřív vedrem, abych se odkopala a vzápětí znovu, když zapne klima a začne na nás foukat. To pro změnu s husí kůží lovím pracně odkopanou deku. Nakonec vstáváme v devět (díky časovému posunu v sedm hodin SEČ), abychom stihli snídani a info schůzku.

Delegátka nás poměrně překvapuje - nabízí jen fakultativní výlety, k našemu dotazu na možnost půjčení auta je skeptická a moc se jí nechce nám odpovědět, respektive nám to vymlouvá. Údajně je to tu na silnicích nebezpečné…zvláštní…na internetu jsme nic takového nenašli… Jak ale zjišťujeme, nejde jí ani tolik o ty, kdo si zaplatili u cestovní kanceláře dovolenou, jako spíš o prodej fakultativních výletů - evidentně má z každého prodaného nějakou provizi… Po schůzce vyrážíme na pláž a bavíme se s několika dalšími lidmi o půjčení auta, evidentně je nás víc, kdo o něj máme zájem. Mimo jiné zjišťujeme, že voda je a) teplá a vůbec neochladí, b) dlouho trvá, než dojdeme do hloubky a c) sůl v očích pálí. Postupem času doplňujeme o další dva body…d) písek pálí a není radno ležet víc než dva metry od moře a po pár hodinách na vlastní kůži přicházíme na to, že e) slunce připaluje i ve stínu.

Není tu moc co dělat, podmořský život veškerý žádný (v tom horku jsou i ryby líné plavat), takže šnorchlování padá. Půjčujeme si alespoň plastový kajak a při téhle náhodné vyjížďce vidíme u náspu mola mořskou želvu a na kamenech chvíli pozorujeme kraba. Protože je ale moře tak teplé (na hloubce naměřeno 35°C), přesouváme se k hotelovému bazénu, kde je víc stínu a voda je alespoň o něco chladnější.

O půl páté se vydáváme taxíkem do města vypůjčit na následující týden auto. Podmínkou je mezinárodní ŘP, který máme zařízený a pas, který vyzvedáváme na recepci. V půjčovně ale narážíme na první problém - náš mezinárodní ŘP je pro ně nedostačující, protože není vystavený déle než 1 rok, přičemž ale tyto průkazy mají platnost pouze rok. Nabízí nám tu půjčení auta bez pojištění a ponechání pasu jako zástavu, nakonec je po domluvě s majitelem půjčovny dohodnuto 1000 dirhamů jako záloha, zástava pasu (nám dělají kopii) a půjčení auta za 120 dirhamů na den včetně plného pojištění. Podepisujeme smlouvu, arab nám jde ven ukázat, jak funguje automat, neuvědomuje si ale, že si nevzal zálohu ani peníze za půjčení a nechává nás odjet. Skóre: máme Nissan Tiida bez jediného poplatku (i když s prázdnou nádrží a jsme rádi, že vůbec dojedeme k nejbližší benzínce). Na benzínce nás čeká další překvapení dne - plná nádrž za 62 dirhamů…v přepočtu na naše za necelých 400 Kč.

Jedeme do centra do shopping centra, protože máme hlad a chceme si koupit něco málo k jídlu i na zítřek. Oběd ve fast foodu vyjde cenově jako v Čechách, stejně tak i jídlo a pití v Carrefouru. Pomalu se smiřujeme s tím, že kamkoli vejdeme zvenku, je klimatizace nastavena na minimum - místní jsou zvyklí, pro turistu jsou to obrovské teplotní šoky. Ze zvědavosti ještě procházíme pár obchodů a vracíme se zpátky. Při večeři začínáme plánovat cestu na zítřek, volba padá na East Coast - Východní pobřeží na hranici s Ománem.

Pátek 6. 7. 2007 - EAST COAST, OMÁN

Kolem desáté vyrážíme směrem na Fujayrah, pro jistotu dodržujeme povolenou rychlost, pokuty jsou tu údajně vysoké a přece jen nemáme potřebu dát včerejších ušetřených 1000 dirhamů policajtům. Všude jsou upozornění na radary, přesto si s tím místní hlavu moc nelámou. Protože jsme nikde nesehnali žádnou pořádnou mapu (existuje v Emirátech vůbec něco takového??), pro jistotu se ptáme na cestu na benzínce. O pár kilometrů dál nás zastavují velbloudi, pasoucí se u dálnice, kteří se najednou rozhodují přejít všechny pruhy silnice. Pro nás, Evropany, je to velký zážitek, který stojí za vytažení foťáku a udělání několika snímků zvířat pozvolna přecházejících dálnici. Pro Araby to znamená jediné - v klidu zpomalit, zapnout blinkry, nechat je přejít a pak pokračovat v cestě :) Dobrá, nejsme až tak moc za turisty a taky pokračujeme v cestě (jen ještě stihnout aspoň nějakou tu fotku velbloudů za námi) k Východnímu pobřeží směrem na Dibbu.

Je po poledni, my jsme konečně v Dibbě a přemýšlíme, kam dál. Řídíme se heslem „když nevíš, kam dál, jeď rovně“ a dostáváme se do dalšího města - Daby. Tady už ale ukazatelé lehce váznou, dostáváme se do změti prašných uliček a projíždíme pravým arabským světem :) Po několika minutách se odsud vymotáváme, ale začínáme tušit, že hranice s Ománem možná nemusí být značeny. Několik vlajek, které míjíme a jsou dost nepodobné té, kterou mají SAE, nám napovídá, že se někde stala chyba :) Zajíždíme tedy do nejbližšího hotelu, kde po dotazu na cestu ke Khor Fakkan bavíme zaměstnance a po chvíli upřímného smíchu nám sdělují, že tudy cesta do Khor Fakkan opravdu nevede, neb jsme v Ománu. Ač jsme zde nelegálně a bez víz, jdeme se smočit do Indického oceánu, ale pro jistotu se nejrychlejší cestou přece jen vracíme zpátky do Emirátů. Stále máme v blízkosti Hajarské hory - můj původní plán byl strávit alespoň dva dny v horách. Dnešní výlet mě ale ujišťuje, že vyrazit tam by bylo bláznovství - hory jsou kamenité, místy suťovité, nikde žádná viditelná cesta a my s sebou ani nemáme vhodné trekkové boty.

Máme ale problém najít místo vhodné pro šnorchlování a koupání, nikde není žádná pěkná pláž, o útesech si můžeme nechat zdát. Už je půl druhé a my stále jezdíme podél pobřeží…nevadí - sice nešnorchlujeme, ale zase poznáváme Východní pobřeží ;) Po delší době usilovného hledání dojíždíme k plánovanému cíli, ale není tu moc vhodné místo na plavání - park, veřejná pláž a spousta zahalených Arabů a Arabek…tady by asi nebylo úplně nejvhodnější vylézt z auta v plavkách :)

Nevadí, plány jsou od toho, aby se mohly měnit, takže na základě načtených informací se jedeme podívat do Khor Kalba - na nejjižnější cíp Východního pobřeží, kde je jedno z mála oficiálních přírodních rezervací v Emirátech. Cestou ale projíždíme kolem opravdu pěkné písčité pláže (jak je možné, že až teď, kdy jsme změnili plán koupat a potápět se na výlet do mangrovového háje???), takže zastavujeme, a protože nám dává venkovní teplota dost zabrat, jdeme se ochladit do moře. Nějak nám nedochází, že několikeré troubení kolemjedoucích aut by mohlo být mířeno na nás, takže až policie, přijíždějící za námi až na pláž, nás upozorňuje na krajní nevhodnost koupání žen na veřejné pláži v plavkách. S pohrůžkou, že teď odjedou, ale pokud se na místě budeme vyskytovat ještě za pět minut (zejména tedy já v plavkách), vrátí se a nás čeká pokuta, radši odcházíme zpátky do auta a pokračujeme do Khor Kalba. Snad poprvé dnes nacházíme naplánovaný cíl cesty. Chvíli pozorujeme želvy, kraby a raky a zkoušíme teplotu vody. Nejsme tu sami, je tu krom nás spousta místních, kteří se tu, jak vidno, zcela běžně koupou. A protože teplota neklesá pod 40°C a nám je neskutečné vedro, popojíždíme o několik desítek metrů dál a jdeme se vykoupat taky - tentokrát už poučení neriskujeme aféru „dámské bikiny“ a do vody jdu v tričku a sukni. Dokonce zkoušíme i šnorchl, podvodní život by tu byl, ale viditelnost je špatná a je tu silný protiproud. Chvíli šnorchlujeme, chvíli se jen tak chladíme, protože voda tu má oproti moři docela příjemnou teplotu a přejíždíme na opačnou stranu, kde je opět moře, a protože jsme dnes strávili spoustu času v autě, ještě jednou si skočíme do Indického oceánu.

Zpátky vyrážíme ještě před setměním, míjíme několik hloučků Arabů, hrajících fotbal…nechápeme, jak můžou v tom vedru fungovat, natož se honit za míčem. O pár kilometrů dál upoutává naši pozornost skupina místních. V domnění, že jsou tu velbloudí závody, parkujeme a jdeme do chumlu…omyl - místo velbloudů jsou tu býci. Ano, místní pořádají býčí zápasy. Naštěstí žádné krvavé bitky, býci se do sebe jen zaklesnou rohy a přetlačují se - vše pod kontrolou majitelů zvířat. Pomalu se začíná stmívat a ulice se pomalu, ale jistě, plní lidmi. Naše snaha sehnat pořádnou mapu SAE, abychom po zbývající čas dovolené nebloudili jako dnes, se jeví jako nemožná - vědí vůbec Arabové, jak vypadá mapa???

Sobota 7. 7. 2007 - UMM AL QUWAIN

Dopoledne plánujeme dnešek a nejbližší dny a po včerejších téměř 400 najetých kilometrech nejedeme do hlavního města SAE Abu Dhabí, ale do vedlejšího emirátu Umm Al-Qaiwain do zábavního aquaparku Dreamland. Vyrážíme až v poledne, ale protože je Umm Al-Qaiwain blízko, jsme tam během necelé půlhodinky. Ač nemáme mapu, mimořádně nebloudíme. Zaplať Pánbůh, že je vodní park hned u hlavní silnice. Vstupné je 80 dirhamů/osoba/den nebo 110 dirhamů včetně kontinentálního bufetu. I když je aquapark na velké ploše, atrakcí tu není zvlášť moc, nicméně je všude čisto a pořádek - na Emiráty až nezvykle. Zkoušíme téměř všechny atrakce, ale nejvíc času trávíme tam, kde se na skluzavkách jezdí na nafukovacím kruhu, jinak bychom měli záda slušně sedřená. Nejchladnější voda je uvnitř umělé sopky, kde by člověku po chvíli byla snad i zima :) Tady bikiny naštěstí nikoho nepobuřují, nicméně Arabky tu jsou ve svém koupacím oděvu = opět zahalené v černém. Obědváme na místě, dáváme si hamburger za ceny prakticky totožné jako v Čechách.

Je pět hodin, my jsme řádně vybláznění, vykoupaní a příjemně unavení a pomalu odcházíme, abychom stihli ještě krátký výlet do hlavního města tohoto emirátu. Že jsou v SAE opravdu slušná auta, to už víme, ale řada Harleyů, zaparkovaných kousek od vchodu do Dreamlandu nás stejně docela překvapuje. Zkoušíme sjet k pláži, projíždíme okolo písečných dun, ale pláž je špinavá, takže jedeme dál. V Umm Al-Qaiwain jedeme kolem hlavní mešity až do nejsevernějšího cípu poloostrova a protože je město malé, projíždíme takřka všemi jeho uličkami. Vidět chceme hlavně dvě místa - původní pevnost a strážní věže. K městské zdi se 3 strážními věžemi se dostáváme přes malý parčík. Za zdmi panuje typický arabský život - nepořádek a smrad. Moc k vidění tu toho ale není, takže popojíždíme autem dál a hledáme bývalou pevnost, dnešní muzeum. Cestou ještě zastavujeme u pobřeží, kde je zákaz koupání - velké vlny tu naráží do kamení. V blízkém parku sedí skupina Arabů - tak jak Češi chodí do hospody, Arabové se schází v parku u kafe :) Ukazují nám svou pohostinnost, zvou mezi sebe a nabízí kávu, vodu a zákusky. Chvíli se bavíme o zajímavostech města a pomalu vyrážíme k muzeu, střeženému tankem a děly. Vstupné je minimální - 4 dirhamy/osoba, po vstupu dovnitř chápeme cenu - nic moc k vidění tu toho není. Procházíme všechny místnosti a po necelé půlhodině vycházíme ven, už se stmívá a vedle stojící mešita se rozsvěcí. V osm jsme zpátky v Ras al Khaymah. Cestou ještě přemýšlíme, jestli si místí z radarů jen nic nedělají nebo jsou všude jen upozornění, ale skutečné radary tam nejsou…

Neděle 8. 7. 2007 - DUBAJ

Na dnešek máme v plánu Dubaj - jedno z nejluxusnějších měst světa. Dubaj je rozdělena na dvě části - Bur Dubai a Deiru. Ty jsou rozděleny mořským zálivem - „Creek“. Vyrážíme krátce po desáté hodině, cesta je překvapivě dlouhou dobu v pohodě, až před Dubají se tvoří kolony a zácpy. Přesto se ale relativně v pohodě dostáváme do města, projíždíme Bur Dubai a hned jako první narážíme na arabská „dvojčata“ - Emirates Towers (vyšší věž má přes 300m). Na chvíli zastavujeme a děláme fotky - na nějakou dobu poslední bez jeřábů a rozestavěných budov.

Míjíme rozestavěnou nejvyšší budovu světa, která už teď dosahuje úctyhodné výšky, a pokračujeme dál dle ukazatelů na pobřeží, kde se nachází nejluxusnější oblast města - „Jumeirah“. Právě tady se nachází uměle vytvořené palmové ostrovy - „Palm Islands“, hotel Burj al Arab ve tvaru plachetnice a další luxusní hotely. Cestou děláme krátké zastávky, je neskutečné teplo a venku se nedá být. Když se konečně dostáváme na Jumeirah Beach, máme skvělý výhled na Burj al Arab - hotel je jedinečný v několika ohledech. Je to nejen nejvyšší, nejluxusnější a jediný sedmihvězdičkový hotel na světě, ale zároveň se stal synonymem Dubaje. Postavený je na umělém ostrově a při troše štěstí je možné vidět přistávat na něm helikoptéru (přistávací plocha je ve 28. patře). Do hotelu ani jeho okolí není možné se dostat bez objednání, proto ho fotíme jen zdálky z pobřeží. O kousek dál (už ale ne přímo u moře) je další luxusní hotel - Jumeirah Beach Hotel ve tvaru vlny… kde vlastně končí hranice lidské vynalézavosti? Kam až dubajští šejkové a stavbaři dojdou ve své fantazii?

Jsme zpocení a vyhládlí, takže sedáme zpátky do auta a jedeme k nejbližšímu občerstvení…jaké překvapení, že je to zrovna McDonalds :) No, má to alespoň jednu výhodu - nejsme tu zbytečně dlouho a můžeme vyrazit dál, tentokrát jsme si jako cíl stanovili Hall City - velké obchodní centrum, kde je mimo jiné možnost lyžování na umělém sněhu (cca 180 dirhamů / 2 hodiny). Cestou ještě ze zvědavosti vjíždíme do jednoho z rozestavěných palmových ostrovů - noha palmy je průjezdná, je tu řada (dalších jak jinak než luxusních) hotelů a restaurací, zatím vše ve fázi nehotového projektu. Už jsme přesyceni toho přepychu a okázalosti, takže zajíždíme do podzemních garáží v Hall City a dáváme si 2 hodiny pauzu na shopping. Prakticky veškeré ceny jsou stejné jako v Čechách a po necelých dvou hodinách už máme obchodů a obchůdků dost, ale protože jsme se do Dubaje nevydali sami, ale ještě s jedním mladým párem, jdeme na místo setkání dřív a sedáme si tu v restauraci s výhledem na sjezdovku a kupujeme pití. OK, ve stanovený čas se tu scházíme a vracíme se k autu (my bez nákupu, druhý pár obtěžkaný několika igelitkami, hlavně s jídlem a pitím). Tady začíná historka dne - jsme v Emirátech, o kterých se obecně říká, že jsou nejbezpečnějším místem, kde není potřeba auta zamykat ani vytahovat klíče ze zapalování…dobře, ale jak je tedy možné, že zrovna nám někdo ukradl auto??? Procházíme parkoviště, tušíme, kde by auto mělo být, ale prostě tam není. Po 10 minutách měníme strategii hledání - každý pár půjde z jiné strany a půjdeme řadu po řadě. Je tu neuvěřitelné vedro a příšerný vzduch. Bezradně procházíme garáže, když si všimneme, že je parkoviště rozdělené na dvě části a nebyli bychom to my, abychom nehledali ve špatné části ;) Nevadí, půlhodinový výlet v garážích není zas tak špatný, ale s radostí se vrháme do auta a pouštíme klimatizaci naplno. Teď už zbývá jen vrátit se zpátky a naložit spolucestující. A máme tu další problém - na rozdíl od našich podzemních garáží prostě není možné vrátit se kamkoli zpět, všechny cesty nás vyvádí ven. Nadšení z nalezeného auta střídá rozporuplný pocit z nuceného odjezdu z obchodního centra. Nevadí - jen ho objedeme a hned jsme zpátky. Silnice je volně průjezdná, takže jsme za chvíli zpátky, ale bohužel najíždíme na špatný nájezd, který nás rozhodně k vjezdu do garáží nenavede. Dobrá, tak ještě jednou…to už se ale silnice plní, je před pátou hodinou a lidi odjíždějí z práce domů. Najíždíme (pro velký úspěch) opět na stejný nájezd, takže ještě jednou (ale tentokrát už fakt líp). Pro jistotu už je město plné a stojíme v koloně. Tyhle naše tři okruhy kolem Hall City nás ve finále stojí téměř půl hodinu, kterou jsme my sice v už vychlazeném autě, ale v těch garážích, v těch je fakt nechutně :)

S úsměvem nakládáme dvě vedrem zničené a upachtěné osoby a jedeme se uklidnit a vykoupat na veřejnou pláž v Jumeirah City Parku. Tady zůstáváme do sedmi, vychutnáváme západ slunce a chystáme se na cestu do Deiry na trh - „Souq“. Abychom se dostali z Bur Dubai do Deiry, musíme projet tunelem. Je tu kolona aut a popojíždíme tu krokem téměř hodinu. Po osmé se konečně dostáváme na druhou stranu a snažíme se zaparkovat na parkovišti před tržištěm (už teď je beznadějně plné a je obtížné najít volné místo). Po domluvě si dáváme rozchod na 4 hodiny. Všude je plno krámků, ulice i silnice jsou plné lidí a aut. Navštěvujeme pár obchodů, ale jsme spíš otráveni než nadšeni, připomíná nám to náš vietnamský trh. Radši tedy procházíme napříč tržištěm a jdeme se podívat ke Creeku. Zastavujeme u pobřeží a chvíli pozorujeme Abry - místní vodní taxíky, procházíme se po pobřeží, a i když máme ještě hodinu a půl času, vracíme se zpátky k autu. Tentokrát ho nacházíme bez nejmenších problémů a k velké radosti už tu čeká druhý pár, naštěstí mají na trh stejný názor a chtějí zpátky do hotelu.

Je jedenáct a vjíždíme opět do dopravní špičky - tady se prostě žije až večer a v noci, kdy ustoupí vysoké teploty. Jakmile vidíme první směrovku na náš směr, vyjíždíme z kolony a vydáváme se označeným směrem. O vytříbeném arabském smyslu pro humor nemůžeme pochybovat - téměř vždy, když nás směrovka navede na dálnici, dostaneme se na nějakou místní (a téměř neosvětlenou) komunikaci, podél níž není nic víc než poušť. Taková cesta zpravidla končí téčkem bez jakéhokoli ukazatele a bez podrobné mapy musí být člověk přinejmenším vševědoucí, aby trefil správný směr. Blíží se půlnoc, my pořád nejsme na dálnici (ač nás tam už několik cedulí navádělo), ptáme se pro jistotu na cestu dvou Arabů v pouštním otevřeném krámku „grocery“ hned u silnice (jakou tady, v poušti, asi tak mají takhle o půlnoci tržbu?!). Na otázku „promiňte, mám malou otázku - kde vlastně jsme?“ se začnou poprvé smát. Neřízený záchvat smíchu ale dostávají, když se dozvídají, že se po této cestě snažíme dostat do Ras Al Khaymah. Dobře, jsme za turisty (rozuměj za voly), ale aspoň se místní o půlnoci pobavili a nás konečně navedli na správnou cestu (ač jsme se byli zpočátku mírně nedůvěřiví) a zbytek cesty probíhá, až na průchod velbloudů napříč silnicí, bez problémů a v jednu ráno parkujeme u hotelu.

Máme další postřeh - silnice jsou tu rovné, kromě okolí Dubaje na nich je málo aut, ale je na nich spousta retardérů - zpravidla v okolí obchodů a před kruhovými objezdy. A mimochodem - prakticky celá Dubaj je zahalená do oparu, složeného z vlhkého vzduchu a prachu ze staveb.

Pondělí 9. 7. 2007 - UMM AL QUWAIN, RAS AL KHAYMAH

Po včerejším náročném dni si dnes dáváme pauzu. Navíc nás po včerejších přechodech teplo / zima na tržišti zlehka pobolívá v krku. O půl dvanácté vyjíždíme do emirátu Umm Al-Qaiwain do Aquaparku, kde trávíme prakticky celý den. Až zhruba do pěti tu je téměř prázdno - oproti víkendu je většina lidí v práci, takže jsme tu jen my a pár turistů. Na atrakce nemusíme stát žádné fronty, užíváme si klidu a příjemného vzduchu i tepla. V sedm se vracíme zpátky a na otočku se stavujeme v Carrefouru, abychom si ještě koupili něco k pití. Prostě pohodový den, předurčující blížící se konec dovolené…

Úterý 10. 7. 2007 - RAS AL KHAYMAH

Hned po snídani jedeme vrátit auto, nastává ale nečekaná situace - v půjčovně nám nechtějí vydat pas, dokud jim nedáme 1 000,- dirhamů (cca 6 000,- Kč) jako zálohu na případné přestupky. Dohadujeme se i s majitelem půjčovny, ale nedá se nic dělat - musíme nechat strhnout peníze z účtu. Máme slíbeno, že pokud do 14 dní nepřijde žádná pokuta, peníze nám vrátí na účet zpátky. Nezbývá nám než důvěřovat, jinak bychom pas zpátky nedostali zpátky. Do hotelu nás pak odváží, my se jdeme projet na bruslích (když už se s námi proletěly letadlem, je i přes vysoké teploty naší povinností je aspoň jednou nazout) a po zbytek dne střídáme pobyt na pláži a u hotelového bazénu. Po večeři začínáme balit věci (včetně již zmiňovaných bruslí, ve kterých se nám tak akorát zpotily nohy a vypotili jsme na nich za necelou půl hodinu minimálně dva litry vody :))

Středa 11. 7. 2007 - RAS AL KHAYMAH

Dopoledne dobalujeme kufry a jdeme ještě na pár hodin k bazénu. V jednu už nás odváží autobus na letiště v Dubaji, před třetí tam máme být a v na půl pátou je plánovaný odlet. V letadle je poměrně chladno, ale dozvídáme se, že v letadle (na šestihodinový let) není tentokrát žádná deka. V Budapešti musíme z letadla na hodinu vystoupit, jsme rozespalí, unavení a hodinu zevlujeme po prázdném letišti. Pak už je to jen hodina letu a jsme zpátky na Ruzyni.

Jsme rádi, že jsme Emiráty viděli, že jsme navštívili snad nejluxusnější město na světě, plné překvapivých staveb, které se pyšní spoustou „nej“, ale shodujeme se, že to není místo, kam bychom chtěli jet na dovolenou znovu a jsme zase rádi doma. Bylo jedině dobře, že jsme se nakonec rozhodli pro týdenní pobyt místo čtrnáctidenního - opravdu nevíme, co bychom tam tak dlouho dělali.