mallorca

07. 10. 2006	cala murada
08. 10. 2006	puig roig	0-150 km
09. 10. 2006	cala pi, colónia de sant jordi, cap de ses salines	151-290 km
10. 10. 2006	sant elm, galatzó, poloostrov sa foradada, torrent de pareis	291-596 km
11. 10. 2006	palma de mallorca	597-740 km
12. 10. 2006	cap formentor, ermita de betlem, arta, cala rajada	741-987 km
13. 10. 2006	castell d'alaró, deia	988-1 165 km
14. 10. 2006	cala murada

Sobota 7. 10. 2006 - CALA MURADA

A je to tu - den, na který jsme čekali…konečně vyrážíme, plni očekávání, na ruzyňské letiště. Ještě, že to máme kousek a nemusíme vstávat brzo ráno :)

Po cca dvouapůlhodinovém letu na Mallorcu přejíždíme do hotelu, ubytováváme se a hned vyrážíme na procházku na pláž. Po půlhodině chůze ale zjišťujeme, že hlasy a dětský křik z pláže se podezřele vzdalují. Dobře, vzali jsme to špatnou cestou, ale taková procházka po mallorské vesnici taky není k zahození. Naše obuv ale tak trochu neodpovídá dlouhodobé túře, takže se pro jistotu vracíme stejnou cestou zpátky a tentokrát se dostáváme k pláži a poprvé a zároveň naposledy za dobu naší dovolené zkoušíme teplotu moře. Na večerním meetingu s delegátkou rezervujeme hned na následující ráno auto a odcházíme na pokoj naplánovat cestu na neděli. Vybíráme několik zajímavých treků, které rozhodně chceme vidět. Bohužel - jak zjišťujeme v průběhu dovolené - není v našich silách stihnout všechny, takže musíme volit jen ty opravdu nej.

Neděle 8. 10. 2006 - KOLEM MASÍVU PUIG ROIG (1 003 m)

Ráno vstáváme a uvědomujeme si, že musíme změnit původní plán naší dnešní trasy, protože jeden z treků, který chceme absolvovat, je možné absolvovat jen v neděli. Cesta totiž vede přes soukromý pozemek statku Finca Mossa, který je veřejnosti a zejména turistům otevřený pouze v neděli. Hned po snídani tedy vyrážíme pro auto do půjčovny. Vzhledem k teplotě po ránu vyrážíme nalehko - jen v kraťasech a triku. Cestou z půjčovny se ještě pro jistotu vracíme pro náhradní oblečení…co kdyby začalo pršet nebo bylo na horách chladno?

Je těsně před jedenáctou a my vyrážíme přes Felanitx, Petru, Sineu a Incu do Lluc. Cestou ještě zastavujeme na několika parkovištích, určených pro fotografování a spolu s několika dalšími turisty hledáme ten nejlepší snímek olivovníkových hájů. Už kolem poledne parkujeme u kláštera Lluc a v rychlosti ze zvědavosti nám vlastní procházíme místní trh. Krátce po dvanácté vyrážíme dle průvodce na šestihodinovou túru kolem masivu Puig Roig.

Plní elánu nasazujeme celkem svižné tempo. Procházíme „kamennou zahradou“, kde potkáváme na každých padesáti metrech turisty. Jak vidno, na trase nebudeme sami…co víc - zřejmě tam bude dost plno… S přibývajícími kilometry ale koncentrace turistů slábne a najednou zjišťujeme, že drtivá většina turistů šla jen na krátký výlet do okolí městečka Lluc.

Nějakou dobu jdeme sami, když za sebou zase zaslechneme hlasy - zhruba půl kilometru za námi jde další pár. Evidentně má v plánu stejný výlet jako my. Zvažujeme, že na ně počkáme a půjdeme společně, nakonec ale jdeme dál a čekáme, jestli udrží naše tempo a doženou nás nebo ne. Když se po pár minutách otáčíme, zjišťujeme, že už za námi nikdo není - evidentně chtějí jít na pohodu a nikam neženou… Po dalších pár minutách a dalším kilometru ale zjišťujeme, že mužská část našeho dua jako navigátor selhala - chyba je totiž na naší straně…na rozdíl od našich kolegů jsme totiž minuli odbočku na zmiňovaný, jen v neděli otevřený, statek Finca Mossa a zašli si téměř kilometr. Měníme navigátora, vracíme se zpátky a vzdáváme se naděje jít trek ve čtyřech. Poté, co na statku ještě jednou zabloudíme (tentokrát mou vinou, nicméně jak je všeobecně známo, ženy nemají od přírody smysl pro orientaci…budiž mi to tedy omluvou) a hledáme správnou cestu, už je i sebemenší naděje na dostihnutí druhého (sakra, teď už vlastně prvního) páru nereálná. Po předchozích dvou cestovatelských nedopatřeních (rozuměj bloudění a zacházka celkem zhruba 3 kilometry) už do průvodce nahlížíme zhruba každých pět minut. Jsme unešení nesčetným množstvím ovcí a koz (to by se šeltijkám líbilo), které míjíme. Opouštíme statek a naše cesta už je od tohoto okamžiku značená pouze kamennými mužíky - trolly.

Procházíme kamenitými cestami, kolem nás už jsou jen traviny, občas nějaký zdejšímu počasí odolný keřík (o co jsou keříky menší, o to jsou ostřejší a pichlavější - cestou sbíráme nové a nové škrábance), jen v dálce pod námi vidíme spoustu prastarých olivovníků. Stále udržujeme svižné tempo - přece jen jsme odpočatí ze sezení v kanceláři. Chválíme se navzájem, jak nám to šlape…do okamžiku, kdy kolem nás téměř proběhnou tři borci. Tedy pánové, to byl od vás fakt podraz. Míjíme skalní rozvalinu ve tvaru beraní hlavy a pomalu, ale jistě, se dostáváme na severovýchodní stranu masivu a odměnou se nám stává nádherný výhled na pobřeží. Jeden z nejkrásnějších výhledů nás ale teprve čeká v sedle Pas d'en Segarra, kde se zároveň velí naše žaludky k odpočinku a hlavně svačině. Místo nám tu uvolňuje německý pár, který nás tak nepřátelsky a škodolibě nechal hned na začátku přejít bránu do statku Finca Mossa. Vidíme až k mysu Morro de Sa Vaca u rokliny Torrent de Pareis, kterou máme na jeden z následujících dní taky naplánovanou. Zatímco se poklidně cpeme a já docházím ke zjištění, že mé boty patrně vyžadovaly před dovolenou výměnu za novější model, neb se mi během těch pár hodin podařilo totálně vyšlapat vložku v botě a jít po rámu, prochází kolem nás opět neuvěřitelnou rychlostí další skupina čtyř namakanců…začínáme pomalu chápat - nejsou to tak našlapaní horalové, ale mallorští záchranáři, kteří mají cvičný výstup (tak proto nad námi pořád létá ten vrtulník) - tihle čtyři o něco ztížený nosítky, které vlečou na zádech - v daných podmínkách (nejen teplotních) je to skutečně nezáviděníhodné břemeno. Uklidňuje nás, že tedy nejdeme zas tak pomalu - tihle nás sice předběhli, ale už jsou zvyklí ;) Během pěti minut se vrací všech sedm záchranářů a mávajíc českým turistům se vrací zpátky. Jak vidno, zbytek cesty si budeme muset poradit bez nich :)

Po zhruba půl hodině vyrážíme dál, přece jen před sebou máme ještě víc než polovinu cesty. Cestou stavíme vlastního trolla, fotíme pár desítek metrů pod námi sedícího supa a necháváme se mást všudypřítomnými, leč za skalami, kameny a keři schovanými kozami - kolikrát jsme se zastavili a hledali, odkud, sakra, to mečení jde??? V dálce vidíme zbytky kasáren a přibližujeme se ke skalnímu obydlí. Konečně se po téměř hodinách dostáváme na štěrkovou cestu a naše nohy pociťují úlevu. Kolem nás projíždí pick-up s hlídkou a my zvažujeme, jestli si je cestou zpátky nestopneme a nenecháme odvézt do Lluc - už je po šesté hodině a dle průvodce nás čeká půl hodina cesty k autu a ještě minimálně hodina a půl autem zpátky do Cala Murady. Nakonec vítězí naše důstojnost a jdeme po svých…kdybychom byli bývali tušili, co nás čeká… Ač se v průvodci píše, že za železnou branou a mostem už jsme zpátky u kláštera Lluc, Rolf Goetz (autor knihy) pravděpodobně pozapomněl, že za mostem jsou ještě asi tři kilometry úmorných serpentin do ještě úmornějšího kopce. Jak my jsme ho proklínali! Doháníme nejen pár, který šel trek kousek před námi, ale ještě další tři skupiny a ve čtvrt na osm se konečně s bolavýma nohama, ale přešťastní a plní úžasných dojmů dostáváme k autu a jedeme do hotelu. K hotelu přijíždíme přesně ve 20:40 a přesto, že se večeře podává jen do třičtvrtě a restaurace už zeje prázdnotou, personál nám vychází vstříc a dostáváme zaslouženou odměnu - večeři doplněnou sladkým zákuskem. Jako bonus za pozdní příchod si můžeme jídlo vzít na terasu k bazénu (kdo by zůstával v restauraci přes čas?) a ještě si při úplňku zatancovat na terase romantickou salsu na hudbu, která k nám zní z baru.

Pondělí 9. 10. 2006 - CALA PI, COLÓNIA DE SAINT JORDI, CAP DE SES SALINES

Po včerejšku máme na dnešek v plánu jen lehčí treky podél pobřeží - zůstáváme tedy na jihu ostrova. Hned po snídani sedáme do auta a vyrážíme. Ve Felanitxi trochu bloudíme, ale nakonec se nám přece jen podaří najít správnou cestu na Campos a dojíždíme do obce Cala Pi. Je neuvěřitelné vedro, takže sundáváme, co se dá, procházíme přes malou pláž v zátoce, kterých je tu několik, a jsou přirovnávány k fjordům. Po schůdcích vycházíme na stezku a brzo se ocitáme na okraji útesů a ještě se kocháme pohledem na zátoku, která se nám teď ukazuje v úžasných barvách a úplně jiném pohledu než zdola. Podél pobřeží se dostáváme k další nádherné zátoce - Cala Belatrán. Zvažujeme, že slezeme dolů k vodě a přece jen se trochu zchladíme v osvěžujícím moři. Dáme si tu práci a skutečně lezeme po skalách dolů…jen proto, abychom zjistili, že zdejší voda je pro ponoření jakékoli části lidského těla nepoužitelná - na každé dva centimetry čtvereční připadla jedna medůzka. Díky, ono vlastně zas takové horko není. Cesta zpátky nahoru na skalní stezku je o poznání snazší, dolů to bylo přece jen poněkud náročné. Pokračujeme dál přes Punta de Capocorb - stezka se ztrácí, ale trollové (a v případě nouze z kamenů vytvořené šipky) nám ukazují správný směr, abychom se neztratili ve skalnatém terénu s nesčetným množstvím menších i větších prohlubní - některé s trochou vody, jiné už jen s nánosem mořské soli. Původní cíl - dojít a na Cap Blanc ke strážní věži - nakonec měníme - na věž vidíme i ze zátoky Cala Carril, kde usedáme, užíváme si pohled na otevřené moře a na několik desítek metrů hluboký sráz pod námi, mířící rovnou do moře. Po uhašení žízně a utišení kručících žaludků se vracíme stejnou cestou zpátky do Cala Pi.

Autem přejíždíme o něco jižněji - do Colónia de Sant Jordi. Dle průvodce jde o bývalou rybářskou vesnici. Naše představy se ale vůbec neztotožňují s realitou - přichází zklamání a rozčarování, protože tu není k vidění nic jiného než spousta hotelů, turistů a přístav.

No nic, nevadí - díky tomu, že se tu zdržujeme jen opravdu velmi krátkou dobu, o to víc času nám zbývá na poslední dnešní cíl - nejjižnější cíp Mallorcy - Cap de Ses Salines. Tady parkujeme kousek od majáku a máme na výběr ze dvou tras - jedna vede na úzký dlouhý a dle průvodce dokonce i romantický poloostrov Punta Negra, druhá na k Cala Marmols a průvodce nás na ni láká pro svou téměř nedotčenou přírodu. Díky ušetřenému času nakonec vyrážíme na Punta Negra, kde chvíli sledujeme rybářskou loď a na cípu poloostrova posloucháme vodu, která šplouchá přímo pod námi. Vracíme se rychle zpátky, abychom se stihli potívat ještě na druhou stranu majáku. Začínáme chápat, že náš první trek byl asi opravdu naprosto špičkový zážitek - vidět shora všechny ty skály, moře…ten adrenalin, ty pocity… Snad proto nás snad kromě dopoledních „fjordů“ nic nijak zvlášť neuchvacuje - ani slibované místo bez zásahu civilizace. Pomalu začíná zapadat slunce, fotíme si západ a přes pole trollů různých tvarů, velikostí a zřejmě i národností, jdeme zpátky k autu a odjíždíme na hotel. Tentokrát přijíždíme včas (těsně před půl devátou) a večeříme v restauraci. Zítra si rozhodně musíme spravit chuť a vydat se zase na sever na hory!

Úterý 10. 10. 2006 - SANT ELM, GALATZÓ (1 026 m), SA FORADADA, TORRENT DE PAREIS

Téma dnešního dne je jasné - hory, hory, hory. Tentokrát máme vybraný „Matterhorn ostrova Mallorca“ na severozápadní straně, takže musíme přejet z jedné strany ostrova na druhou. Opět máme menší problém ve Felanitxi, nicméně dál už je cesta bez problémů - přes Campos, Llucmajor, Palmu a Andratx jedeme na nejzápadnější cíp ostrova do městečka Sant Elm. Zastávka tady je ale jen krátká a čistě účelová - chceme vidět kousek od pobřeží ležící ostrov Sa Dragonera.

Už jsme natěšení na výstup na Galatzó, takže odjíždíme ze Sant Elm a vynecháváme plánovanou zastávku u „tabulové hory“ S'Esclop. Když musíš, tak musíš…a my už prostě toužíme po tom výhledu z další tisícovky. Cestu máme naplánovanou už od včerejška, dokonce i s časy na přejezdy a zastávky. Jak ale zjišťujeme, serpentiny v mapě v průvodci jsou evidentně zakresleny jako téměř rovné silnice, maximálně jako mírná zatáčka. Kdo by to byl býval tušil, že málokterá zatáčka tu bude menší než 180°? Co hůř?… Jako navigátor opět funguju já, a když se spoléhá opravdu jen na můj orientační smysl, dopadá to vždycky stejně. Není co dodat…trochu bloudíme a motáme se, víme, že jsme na správné cestě, ale nějak pořád nemůžeme najít cíl. Když nás v tomhle Bohem zapomenutém místě předjíždí dvě auta, okamžitě se chytáme nastalé situace a jedeme za nimi. Kam jinam by asi tak mohli jet? Necháváme jim trochu náskok…co kdyby jeli taky špatně? U cíle nás přibrzďují obě auta…už je to tady…taky se sekli a už couvají! Cesta je úzká, takže budeme muset kus taky vycouvávat. Vystupujeme z auta a dozvídáme se, že o kus dál je parkoviště, ale uprostřed cesty je obrovská díra, která naše spolulezce odrazuje, a radši parkují podél cesty. My, silnější nátury, jdeme okouknout situaci a po krátkém zhodnocení do toho jdeme. Díra je téměř shodná s roztečí kol, nicméně ukazuju, kudy se dá jet, a dostáváme se na parkoviště. Jen ti borci, co přijeli krátce po nás, si nevšimli, že jeden z nás řídil a ten druhý navigoval…v očekávání hladkého přejezdu díry tam téměř nechali vanu.

Je téměř jedna a my vyrážíme na údajně mírně stoupající trasu - tak to už je podruhé, co nás autor knihy slušně vypekl. Tomuhle se u nás, v Čechách, říká krpál! Spolu s námi jsou na tom stejně další tři auta - všechna s německými turisty. V sedle Coll d'es Carnisseret (698m) se setkáváme se zbylými turisty. Zdá se, že tenhle trek bude exponovanější než Puig Roig. Užíváme si výhled na hory kolem sebe i na krajinu pod námi. U vrcholků hor je pár obláčků, viditelnost je báječná. Zdá se, že i tenhle výlet se nám povede. Ze sedla vyrážíme po pár minutách odpočinku jako první, hned v závěsu za námi dva němci a přecházíme „rolling stones“ - několik metrů široký suťový svah - vzdalujeme se zbylým turistům a míříme do další zastávky u ruin domku. Blížící se cíl naší cesty - vrchol Galatzó - nám zvukově ukazují mečící horské kozy…bohužel ale není jen jedna, takže zvuky vychází z různých skal a kozy střídavě pózují na jejich hřebenech. Čím víc se k nim blížíme, tím víc očekáváme, která naštvaná koza hlídačka nás strkne zpátky pod kopec:) Nic se neděje, přece jen budíme respekt, takže se dostáváme až k nim a pánské osazenstvo naší dvoučlenné výpravy započíná honbu za kozami…ach ti chlapi ;) Ačkoli na nás většina z nich vystrkuje své jistě úctyhodné pozadí, fotíme celou rozsáhlou rodinku, lehce načerpáváme síly a vydáváme se na závěrečný úsek cesty, který obnáší slezení cca 10metrové strmé stěny. Po nějaké době, kdy jsme na vrcholku úplně sami a máme možnost se kochat výhledem, doráží další dvě skupinky němců. Ještě chvíli zůstáváme, a když zjišťujeme, že jsou čtyři odpoledne a nás čekají ještě dva treky, pomalu se vydáváme na zpáteční cestu. Nevyzpytatelnost počasí na horách nám ukazuje svou tvář - ač je v místě odkud jsme vycházeli jasno, nad námi se začínají stahovat mračna, vypadá to na déšť a my se děsíme okamžiku, kdy budeme muset přejít mokré kamenové pole. Máme štěstí, mraky se drží ve skalách a v nižších polohách je zase modrá obloha bez mráčků.

Vyjíždíme k „proděravělému“ poloostrovu Sa Foradada, cestou předjíždíme kamion, načež vzápětí zastavujeme na vyhlídce, kamion projíždí kolem nás a my ho předjíždíme podruhé. A protože ta další vyhlídka nás zajímala taky, dali jsme si repete ;) To už se nám řidič směje, když nás vidí jít k jemu dobře známému zaparkovanému autu :) Protože máme málo času a na Sa Foradada toho pro nás není tolik zajímavého, zastavujeme tu jen na pár minut, fotíme a protože jsme zvědaví na roklinu Torrent de Pareis, neztrácíme drahocenný čas, sedáme do auta a vyjíždíme.

Cestou děláme krátkou zastávku na vyhlídce Mirador de Ses Barques a netušíc, co nás čeká o něco později, vyrážíme na cestu. Pár kilometrů za městečkem Sóller začíná dvanáctikilometrová silnice, která dle knih překonává výškový rozdíl 800 metrů a je plná serpentin, z nichž některé zatáčky mají téměř 180°. To se jen tak nevidí, takže natáčíme na telefon krátkou videosekvenci :) Cesta je velmi úzká a velmi frekventovaná. Do Sa Calobra (místo, odkud vyrážíme k roklině) dorážíme ve třičtvrtě na sedm a protože jsme místem nadšeni, rozhodujeme se vynechat večeři v hotelu a jít se podívat na Torrent de Pareis. Procházíme dvěma tunely pro pěší a přicházíme do kaňonu za pláží. Přes oblázky se dostáváme do míst zaplavených vodou a kameny, míjíme několik tůní, obklopuje nás spousta zajímavě tvarovaných a zbarvených skal. Ty se postupně přibližují k sobě a průchozí prostor se zužuje. Protože se začíná stmívat a nás čeká zase stejných 12 kilometrů smrti domů, raději se otáčíme a vracíme se k autu. Zpáteční cesta je o poznání snadnější a rychlejší, vzhledem k tomu, že když jsme do Torrent přijížděli, všichni už odtamtud odjížděli, proti nám teď nejezdí žádná auta a my si můžeme v zatáčkách najet i do protisměru. Cesta přes Lluc, Inca a Manacor až do Cala Murada nám trvá přesně hodinu a půl, ve čtvrt na deset už jsme v hotelu. Na počest návratu ve zdraví ze serpentin a chlapského řízení si přiťukáváme pravým mallorským vínem ;)

Středa 11. 10. 2006 - PALMA DE MALLORCA

Ráno vyrážíme na západ ostrova do hlavního města Palma de Mallorca. Jedeme nejkratší možnou cestou přes Manacor a Algaidu, nikde nebloudíme a do Palmy vjíždíme naprosto bez problémů. Ty se ale objevují, když chceme najít místo, kde necháme auto zaparkované až do večera. Všechna parkoviště jsou placená, takže bychom se při placení za celý den docela prohnuli. Nakonec přeci jen nacházíme bezplatné parkování u přístavu. Chvíli jdeme podél pobřeží, a protože nemáme žádnou mapu města, vcházíme do uliček a jdeme bloudit a hledat informační centrum. Míjíme větrné mlýny a kostel na náměstí Placa Verge del Miracle. Za necelou půl hodinu jsme u moderní budovy muzea El Baluard. O něco málo později konečně nacházíme info centrum, kde konečně dostáváme do rukou podrobný plán města a můžeme nejen naplánovat, kudy půjdeme, ale taky konečně víme, kde jsme :)

Pozastavujeme se u několik stovek let starého olivovníku na Placa Nervat a za chvíli narážíme na městské opevnění, které chránilo historické centrum. To už ale vidíme snad nejslavnější stavbu ostrova Mallorca - katedrálu Le Seu. Ke vzniku této nádherné katedrály se pojí příběh, podle kterého se Král Jakub I před dobytím Palmy dostal na moři do silné bouře a slíbil, že pokud se jeho lodě zachrání a zvítězí nad Maury, nechá tu postavit katedrálu. Jak slíbil, tak se stalo a díky němu tu můžeme stát a stavbu obdivovat. Před ní je Parc de la Mar se sochami a jezírkem. Jdeme dál okolo Arabských lázní, Mallorského muzea s baziliky de San Francisco až na Placa Major a protože už jsme vyhládlí, zastavujeme v jedné z venkovních restaurací a obědváme. S plným žaludkem a odpočinutýma nohama se vydáváme na Placa Weyler ke Gran Hotelu, který se pyšní přízviskem „nejkrásnější secesní budova ve městě“. Pomalu se vracíme zpátky z pobřeží, cestou narážíme na Hemingwayovu La Bodeguita Del Medio. A protože jsme salsychtiví, zkoušíme zjistit, jestli se tu náhodou večer netancuje. Bohužel - nikde nic a nikde nikdo, tak se tu aspoň fotíme a pokračujeme dál.

Jdeme po nábřeží palmovou alejí a vydáváme se na opačný konec města, než jsme se doteď pohybovali, kde je Castell de Bellver - královský palác. Procházíme tu jednotlivé místnosti, ale zcela po pravdě řečeno - naše muzea, zámky a hrady jsou o něčem úplně jiném. Nevadí, o co chudší byl interiér, o to víc nám to vynahrazuje výhled odsud na Palmu, palác je samozřejmě na kopci. Ale to už je půl páté, nás ještě čeká cesta k autu a jízda prakticky přes celý ostrov, takže je načase vydat se zpátky. A nebyli bychom to my, abychom se cestou nesnažili najít nějaký salsa klub - týdenní abstinence dělá své :) Bohužel, klubů je za hradbami města sice hned několik, ale všechny jsou teď zavřené a na žádném z nich není informace kdy a od kolika se tu tancuje. Ač nás napadlo zajít si na večeři tady a zůstat na nějakou salsa párty a vrátit se na hotel až v noci, neriskujeme, že by se tu nic nedělo a i díky tomu, že jsme unavení a uchození celodenním chozením po městě, jedeme zpátky.

Čtvrtek 12. 10. 2006 - CAP FORMENTOR, ERMITA DE BETLEM, ARTA, CALA RAJADA

Vstáváme do deštivého dne…zrovna dnes, kdy máme po odpočinkovém dni v Palmě v plánu asi nejnáročnější túru - sestup k jeskyním čarodějnic, která je i v průvodci označovaná černou barvou - stezka obsahuje několik strmých pasáží, vede po kamenech a vyžaduje odolnost proti závratím.

Nevzdáváme se a vyrážíme nám známou trasou přes Felanitx, Petru, Sineu, Incu a Lluc ke statku Finca Mortix, kde trasa začíná. Je půl jedenácté a my máme smůlu, stále prší a dost vydatně. Nejen, že nemáme vhodné oblečení do deště, ve kterém bychom vydrželi případně celou dobu treku, ale podstatně by se díky mokrému povrchu ztížil i samotný sestup. Dlouho zvažujeme všechna pro a proti a usuzujeme, že vyrazit k jeskyním by bylo dost riskantní, takže nakonec vybíráme jinou variantu, kde nebude takový problém stále přetrvávající déšť.

Jedeme tedy přes městečko Pollenca na severní stranu ostrova Mallorca, jako první cíl máme Cap Formentor v nejsevernějším cípu ostrova. Poslední část cesty je označena značkou „18t“… za ten týden, co projíždíme Mallorcu autem, už jsme pochopili správný překlad značky - je to hlavně označení pro přípravu na extra dávku adrenalinu pro řidiče i spolujezdce…ach ty horské serpentiny, ohraničené z jedné strany skálou a z druhé srázem. Stále prší, ba co víc - rozpršelo se tak, že na místě parkujeme, vybíháme z auta a míříme rovnou do hospody. Zjevně nejsme sami, není si ani kam sednout, jak je plno. Výhled nestojí díky počasí za nic, děláme pár fotek poloostrova a statečně se schováváme před deštěm v autě.

Za jízdy ještě přes zavřená okýnka fotíme pár deštivých snímků a přes Alcúdii jedeme podél pobřeží na Ermita de Betlem. Vystupujeme z auta, už neprší, ale všude je mokro a pro jistotu si bereme bundy do deště. Po pár minutách přicházíme ke Cases de Betlem, kde je základna pro vrtulníky. Jdeme dál přes opuštěný statek, zastavujeme se u vodopádu a jdeme podél skal. Krajina je evidentně po požáru, ale všude kolem nás je spousta malých palem a keříků, pořád je na co se dívat. Míjíme ve skále udělaný oltář, kde jsou zapálené svíčky a obrázek Panny Marie a během pár minut už jsme u kláštera. Krásně udržovaná zahrada, cypřišová alej, olivovníky, fíkovníky…to všechno je Ermita de Betlem. Jdeme nahlédnout do klášterní kaple, kocháme se výhledem, ale protože máme ještě další plány, moc se nezdržujeme a vracíme se k autu. Jedeme do pár kilometrů vzdáleného historického Arta. Tady je toho k vidění taky spousta - kostel San Salvador, hrad, který je obehnán pevnými hradbami, a pod nimi Ses Paisses - pravěké sídliště. A protože se už počasí umoudřilo a vyjasnilo se, je odsud nádherný výhled. Pomalu se vracíme k autu a vyrážíme na poslední zastávku dnešního dne - Cala Rajadu neboli Zátoku rejnoků.

Jedeme přes Capdeperu, kde je největší a nejzachovalejší hrad Mallorcy, ale vzhledem k času a neustále se měnícímu počasí tudy jen projíždíme. Hned u parkoviště v Zátoce rejnoků nás vítá překrásná kočka (jsem psomil, ale tahle mě okouzlila hned v první vteřině), takže neodoláváme a několik minut jsme u ní a mazlíme se, je to neuvěřitelný mazel. Protože tu nejsme jen kvůli číče, jdeme se projít po okolí. Ve srázu ve skalách někdo evidentně „zaparkoval“ skůtr, a jaký pěkný :) Škoda, do letadla by se stejně nevešel ;) Pokračujeme dál na skály, chceme se jít podívat na úplný okraj, ale počasí nám dnes prostě nepřeje, takže začíná hustě pršet a během chvíle jsme totálně promoklí. Do auta se dostáváme jak vodníci bez ohledu na to, že máme nepromokavé bundy. Nemá cenu to hrotit, dnes prostě hezky nebude, takže se vydáváme přes Son Servera a Porto Christo zpátky do Cala Murada.

Pátek 13. 10. 2006 - CASTEL D'ALARÓ, DEIA

Ráno opět vstáváme dřív a protože nám to nedá, jedeme opět směr Jeskyně Čarodějnic. Celou cestu je ale pod mrakem, takže k našemu smutku nakonec měníme plán a jedeme na výstup ke hradu Castell d'Alaró. Přijíždíme k hotelu L'Hermitage v údolí Orientu, odkud je dle průvodce plánovaný výstup. Je po dešti, takže se trochu kloužeme. Cesta vede olivovníkovým hájem přes Pla d'es Pouet až ke schodům Camí de Castell Alaró. Je to necelá hodina a už jsme na vyhlídce u zříceniny hradu (825 m). Odtud máme výhled dolů na Alaró a ač je tu spousta turistů, chvíli tu setrváváme, odpočíváme a přemýšlíme, co dál. Kousek od nás je pohoří L'Ofre (1 090 m) a protože jsme nadšeni mallorskými horami, vydáváme se stejnou (tj. nejkratší) cestou zpátky k autu. Je jedna hodina, stojíme u auta a opět zvažujeme výstup na L'Ofre. Protože cesta tam trvá minimálně 3,5 hodiny, musíme od plánu ustoupit. A protože mě uchvátila „vesnice umělců“ Deia, jedeme nakonec tam.

Ve městě se zdržujeme něco málo přes hodinu, procházíme podél divoké říčky, útulnými uličkami, je to prostě kouzelné místo. Jdeme se podívat ke zdejšímu kostelu, odkud se nám opět nabízí výhled na blízké okolí. Mimořádně brzo odjíždíme a vracíme se přes Valdemossu a Palmu zpátky do Cala Murada, musíme ještě vrátit auto a pomalu se připravit na zítřejší odlet zpátky. V šest už jsme na holetu, v klidu se jdeme navečeřet a večer trávíme při víně.

Sobota 14. 10. 2006 - CALA MURADA

A je to tady…dovolená končí a i když jsme si mysleli, že 14 dní by bylo na tak malý ostrov, jako je Mallorca, příliš, litujeme, že jsme jeli jen na týden. Je toho tady tolik k vidění, tolik možností, kam vyrazit na trek a my odjíždíme. Pár věcí, které jsme nezvládli, nás ale opravdu mrzí - výlet k Jeskyním čarodějnic, výstup na tisícovku L'Ofre, roklina Torrent de Pareis a tabulová hora S'Esclop. Nedá se ale nic dělat a nám nezbývá než si sbalit věci, abychom do půl dvanácté uvolnili pokoj. Dnešek není teplotně výrazný, je oblačno a žádné extra teplo, ale protože transfer na letiště v Palmě odjíždí o půl jedné, jdeme strávit poslední chvíle na ostrově na terasu k bazénu. O půl třetí už naše letadlo odlétá a po sedmé večer už sedíme doma, plni nádherných zážitků… Ostrov Mallorca je skutečně jedno z míst, kam se v budoucnu ráda vrátím.