Dopis Lucince

Moje milovaná Lucinko,

ty už dávno spíš a já tu sedím, rekapituluji dnešní den a už teď se nemůžu dočkat, až se zítra ráno probudíš, zavoláš své obvyklé „Maminko!“, vylezeš z postýlky, chytíš mě kolem krku a přitiskneš svou tvář k mojí. Nemáš nejmenší ponětí, jak tyhle chvíle miluju.

Dmu se pýchou vždycky, když jdeme ven a někdo se po tobě otočí, protože jsi opravdu překrásná holčička. Nejinak tomu je, když ti okolo nás vidí, jaká jsi usměvavá, hodná, poslušná a šikovná. Že's v necelém roce a půl poznala pět písmen a ve dvou letech už to byla téměř celá abeceda. Jak ochotně pomáháš se vším, co zrovna dělám, ať už je to skládání nádobí do myčky, luxování, vytírání nebo cokoli jiného. Že se s případnou malou pomocí dokážeš obléct a obout úplně sama. Že když tě o něco poprosím, doneseš mi to. A takovýchhle „že“ jsou spousty. I obě babičky říkají, že takhle hodné dítě ještě neviděly.

Samozřejmě, jako každé jiné dítě máš i ty své chvilky, kdy dokážeš ukázat, že v tobě je kus čertíka, tvrdohlavce, paličáka a vzteklouna. I tak ale často stačí, abys zamrkala těma svýma kukadlama, a rázem je všechno zapomenuto. S každým dalším týdnem a měsícem vystrkuješ růžky víc a víc, ale v tvém věku je to naprosto normální. Přes to všechno jsi po většinu času náš malý andílek, kterého by mohly všechny maminky závidět.

Když tě něco rozpláče, utíkáš do mé náruče a já jsem šťastná, že jsem to právě já, kdo je tím vyvoleným, pofoukat tvé bolístky. Bojím se toho, abych z tebe neudělala mamánka, tak se to snažím nepřehánět, ale nebudu lhát - kdykoli ke mně přiběhneš s pláčem a obejmeš mě, udělala bych pro tebe úplně cokoli. A když pak ke mně jen tak přijdeš, chytíš mě kolem krku a přitulíš se ke mně nebo mi dáš pusinku, řekneš „mijuju tě“ a jdeš dál, mám chuť se rozbrečet dojetím a štěstím. Tak ráda bych se s tebou mazlila a mačkala tě každou volnou chvilku, ale vím, že tohle je na tobě. Že si o to řekneš sama. Ale každou takovou chvíli, kdy ke mně přijdeš sama, si náležitě užívám.

Delší dobu ke mně chodíš, hladíš a pusinkuješ mi bříško, protože už dobře víš, že se tam schovává „Telezka“. Za necelé tři měsíce tu bude s námi a my jsme trochu nesví z toho, jak ten malý plačící uzlíček přijmeš a jak se smíříš s tím, že už tu nejsi sama. Ale jednou, a to mi věř, z vás budou bezva parťačky a budeš moc ráda, že máš svou malou sestřičku. Víš, chtěla jsem, aby mezi tebou a tvým sourozencem nebyl moc velký věkový rozdíl, ale vždycky nejde všechno tak, jak by si člověk představoval. A v období, kdy jsme přišli o Tomáška, jsem si obzvlášť bolestně připomněla, že všechno není takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát. O to víc si vážím toho, že tě máme.

Přitom jsem se zpočátku tolik bála, jestli budu umět být mámou. Jestli budu dokázat milovat tak, jak mámy milují. Bylo zbytečné se tím trápit. Přišlo to totiž úplně samo. Nepozorovaně a tiše. Užívám si každou minutu s tebou, a když náhodou odejdu pryč bez tebe nebo s tebou vyrazí ven třeba děda, svírá se ve mně všechno obavami, aby se ti náhodou něco nestalo, a nemůžu se dočkat, až zase uvidím tvá rozzářená očka.

Miluji tě z celého svého srdce a ty to víš…