Bramboráková etuda

Když člověk žije sám, málokdy se mu chce vařit jen pro sebe. Alespoň u mě to tak platí. Když jsem ale jednoho podzimního dne očekávala návštěvu, napadla mne spásná myšlenka - co takhle udělat bramboráky! Sliny se mi začaly sbíhat už při té představě a hned jsem měla jasno - suroviny doma jsou, takže není jediná překážka.

S radostí (respektive s radostným očekáváním výsledku) jsem se pustila do příprav. To už i Nelča cítila, že se připravuje něco dobrého, takže se ode mne nehnula na krok a byla mi neustále v patách. Kilo brambor mi mělo být zárukou toho, že nebudeme hladovět a dosyta se zaplníme. Má představa, že do půl hodiny bude všechno hotové včetně umytí nádobí, se rychle rozplynula - kdo by to byl řekl, že usmažit bramboráky z takového množství nebude otázkou čtvrt hodinky? Nevadí, ani časová ztráta mne neodradila, to už totiž začaly bramboráky vonět po celém bytě. Finální množství mne trochu zarazilo, přece jen toho bylo o chlup víc, než jsem očekávala, takže nebylo velkým překvapením, že jsme nakonec snědli jen necelou polovinu. To už ale byla noc, návštěva odešla a já šla spát s tak trochu tlačícím žaludkem (přísahám, že už se nebudu nikdy cpát bramborákama v jedenáct v noci), leč s báječným pocitem (fakt jsme si pochutnali). Ještě v posteli jsem si říkala, že zbytek ráno rozdělím na dvě části a zavolám kamarádce, ať se cestou do práce zastaví u mě v práci na recepci, že tam bude mít připravený oběd. Přesně jsem viděla její překvapený výraz, že jsem JÁ vařila!

Ranní budíček pro mě byl (jako ostatně vždy) utrpením. Ještě v polospánku jsem vstala a šla za obvyklou ranní hygienou. Zarazilo mě, že mě Nela zuřivě nevítá jako každé ráno, ale stojí opodál se sklopenýma ušima a nepatrně se vrtícím ocmáskem. Prošla jsem v rychlosti byt, jestli někde něco nevyvedla, nerozlila nebo nerozbila, ale nikde nic nebylo, takže jsem tomu přestala věnovat pozornost a šla si čistit zuby. Začala jsem přemýšlet, co mne všechno v kanceláři čeká, co musím udělat a v tom mi došlo, že nesmím zapomenout na bram… no jasně - BRAMBORÁKY! Odhodila jsem zubní kartáček a vrhla se do kuchyně. Pes, cítící blížící se apokalypsu, se dal na ústup a snažil se udělat co nejmenším a neviditelným. Na stole bramboráky byly - z původních asi patnácti kousků nám nechala celé tři a olízaný talíř. Ne, není takový grand, že by se s námi rozdělila. Ona se prostě narvala k prasknutí a ty tři už se do ní nevešly. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, vztekat nebo brečet.

Potřebovala jsem se odreagovat, tak jsem kamarádce napsala SMS: „Chtěla jsem ti říct, ať se zastavíš u nás v práci, že máš na recepci bramboráky k obědu, ale Nelča už se o ně postarala.“ Ta ovšem (zřejmě rozespalá a hladová) hned volala, že ještě do práce nešla, takže si je vyzvedne, že bramboráky neměla ani nepamatuje a moc se na ně těší… Těžko vysvětlovat natěšenému člověku, že může dostat dávku tak akorát ke svačině a ještě k tomu oslintanou od psa. Do práce jsem odcházela s prázdnýma rukama a obavami, co mě po téhle Nelčině koštovací noci bude odpoledne doma čekat za překvapení. Naše černá dáma ovšem potvrdila to, co jsem věděla už dávno - že má kachní žaludek, se kterým prostě nehne nic.