Ach ti „igeliťáci“

Jen co jsme si pořídili Sáru, ujasnili jsme si svoje role - já agility a sport, Lukáš klasická poslušnost. Standardní stav tedy je, že pondělky jsou moje a jezdím se Sárou na agi cvičák a úterky Lukášovy, kdy jezdí na klasiku. Oba jsme s tím byli smířeni a oběma nám to tak vyhovuje. Když se ale stane, že mi Lukáš v úterý kolem páté volá, že nestíhá a přijede později, vždycky mne začne polévat studený pot. Zpravidla totiž následuje otázka, jestli by se mi nechtělo sjet se Sárou na cvičák. Tohle cosi, co se tváří jako otázka, je ale prachsprosté konstatování - nestíhám, měla bys jet na cvičák. Krom toho, že ke cvičení klasické poslušnosti na cvičácích nemám zrovna kladný vztah a místo drilu bych raději používala metodu odměn v klidu při běžném venčení, děsí mne jízda autem po Praze do míst, kde jsem ještě nebyla a neznám to tam. Úspěšně jsem se vždy bránila, ale zrovna tohle úterý, kdy mi Lukáš volal, že zase nestíhá a položil svou (v těchto případech obvyklou) otázku, jestli bych tam se Sárou nejela, se ve mně něco hnulo. Měla jsem půl hodiny na přípravu věcí a nastudování trasy. Okamžitě jsem sedla k internetu a učila se - téměř jak básničku - kde mám sjet z hlavní, kdy odbočit, kde je který semafor a kam za ním. Bylo mi špatně a žaludek se mi svíral, aniž bych seděla v autě nebo měla v ruce aspoň klíče od něj. Ta představa mi zkrátka naháněla hrůzu.

Veškeré obavy byly ale zbytečné - dojela jsem v klidu a v pořádku, i když o chlup později. Honem jsme se se Sárou zařadily do řady k ostatním. Psychicky jsem se připravovala na vojenský dril a v duchu přemýšlela, jak se dělá vlevo bok a vpravo bok. Na otázku výcvikáře, kdo je tu poprvé, jsem se hned přiznala, že já jsem tu poprvé, ale pes ne. Nebyla jsem pochopena, takže bylo namístě objasnit, že pes sem zpravidla chodí s jiným psovodem. „Takže začátečníci!“ zajásal výcvikář nad konečně srozumitelnou odpovědí. Byla jsem odhalena, jsem naprostý amatér a začátečník - budiž mi to polehčující okolností. Výcvikář netušil, jak dalece má pravdu a netrvalo dlouho, aby to zjistil. Chůzi u nohy bych se Sárou zvládla, stejně tak zastavení a odložení. Problém nastal s již zmiňovanými otočkami vlevo a vpravo, kdy jsem občas nejen tápala, kam že se to mám otáčet, ale ještě jsem řešila to, že mi Sára zůstala sedět na původním místě a nenamáhala se přesednout správně k noze. Několikaminutové otáčení jedním a pak zase druhým směrem mi začalo připadat zdlouhavé a otravné a v duchu jsem obdivovala Lukáše, že tohle absolvuje každý týden a na rozdíl ode mne neremcá.

Zaradovala jsem se, když naše skupina zamířila ke kladině. Konečně zábava! I Sára ožila, a když na nás přišla řada, táhla jak statný valach. Ponaučená z agi, kdy mi na překážky leze dřív, než dostane povel, jsem před kladinou zavelela „sedni“. Následoval můj povel „kladina“ a přechod přes kladinu, která je na výšku poloviční oproti té, kterou máme na agi cvičáku, takže jsem byla v naprostém klidu (den předtím na mne skočila z vysoké kladiny a přesto na ni šla bez jakýchkoli obav během pár vteřin znovu). S naprostým přehledem jsem ji navedla na kladinu a bez přidržování ji převedla. Na konci jsem ji včas zastavila, aby se z ní nenaučila seskakovat a neměli jsme na agi problém se zónami. Měly jsme se jen otočit a přejít kladinu zpátky. Otočila jsem se, vzala Sáru na druhou ruku a znovu zavelela „kladina“. To už ale výcvikář nevydržel a zeptal se mě, co to dělám… No co bych dělala? Všichni přešli tam a zpátky, tak dělám to samé. Ten chudák už ze mě šel do vrtule a vysvětlil mi, že na poslušnosti se za prvé nepoužívá povel „kladina“, což by mi snad i odpustil, a za druhé (a to už byl neodpustitelný prohřešek) chodí pes pořád u nohy, takže ŽÁDNÁ výměna stran. Má snaha vést psa jednou po levé a následně po pravé ruce (tak, jak se to učíme na agi - jeden nikdy neví, jak bude parkur postaven) nebyla zrovna moc úspěšná. No co, co, co, já avizovala, že jsem na klasickém cvičáku nikdy nebyla. Po otázce, zda budu chodit se psem na cvičák častěji, jsem musela podat ujištění, že skutečně ne. Obávám se, že kdybych výcvikáři sdělila, že se uvidíme každý týden, okamžitě by složil funkci a přestal se kynologii věnovat. Dál jsem byla upozorněná, že musím psa jistit pod břichem, aby mi neseskočil dolů a neublížil si (asi by se divil, kdyby viděl naši kaskadérku den předtím). Poslušně jsem tedy Sáře dala ruku pod břicho, na což reagovala tak, že se o ruku opřela a celou dobu šla s celou vahou svého těla na mou ruku. Prima věc zejména po předchozím dni, kdy mě po tom slavném skoku z kladiny na mé levé rameno ruka stále bolela.

Z celého výcviku Sáru probraly hned dvě věci - již zmíněná kladina a skok vysoký, který byl na úplném závěru. Jakmile překážku viděla, v hlavě jí evidentně proběhla vzpomínka na agility a začala mě vléct k překážce. Ruku už jsem téměř necítila, bodavá bolest se projevovala i v klidu, natož v okamžiku, kdy byl náš téměř třicetikilový drobek v extázi z blížící se překážky. Povel „hop“ (taktéž agiliťácký návyk) už nebyl nijak komentován, výcvikář už asi neměl síly. Až doma jsem se dozvěděla, že na cvičáku se používá jeden společný povel - VPŘED. Jak to mají jednoduché oproti nám, agiliťákům!

Na závěr bych ráda podotkla, že opravdu nemám nic proti klasickému výcviku a cvičáku, snad jen…můj šálek kávy to není a ochotně tuto činnost přenechám ostatním a budu fungovat jen jako náhradník.