Pes kaskadér a pán mrzák

Pondělky jsou mé dny. Z práce rovnou domů, sbalit psí věci, převléct se do tréninkového a vyrazit se Sárou na cvičák. Agility nás baví obě, takže i Sára, když vidí, že beru věci, netrpělivě přešlapuje u dveří. Pokaždé si říkám, že musím vyrazit včas, aby se mohla před cvičením vyběhat s ostatními psy (v naší skupině vyčnívá, neb trénujeme jen s borderkami) a pokaždé dorazíme nejdřív pět minut před začátkem (dost často pět minut po začátku).

Při prvních trénincích jsem se Sárou bojovala - tatam byla poslušnost, jakmile se objevil jiný pes, ochotný ke hře. Od doby, kdy jsem zjistila, na co Sára reaguje a co je pro ni takovou motivací, že nevnímá ani okolopobíhající psy, jsem měla pocit, že teď už mám vyhráno. Frisbee - vynález geniálního člověka, kterému budu nadosmrti vděčná. Kdyby si měla Sára vybrat mezi pamlskem a hozeným diskem, nerozhodovala by se dlouho.

Netrvalo dlouho a Sára pochopila, že za splněný povel následuje odměna - hození disku. Jako správný dobrman disk přináší s předsednutím a aby si nedělala ostudu u borderek, předvádí bezchybné hypnotizování paničky, dokud ho zase nehodí. Jakmile proběhne poslední překážku, ví, co bude následovat a vybíhá napřed, hledíc vzad na paničku, aby aspoň tušila, kterým směrem disk poletí.

Když ale přišla řeč na pro štěňata novou překážku - kladinu, udělalo se mi temno před očima. Nelča kladinu odjakživa milovala, ale jak se na ni bude tvářit Sára, bylo otázkou. Přece jen je vysoká a úzká a Sára není žádný malý špunt. Za disk by ale snad dělala i salta, takže za asistence další osoby, která Sáru jistila z druhé strany, aby nám nespadla, byla kladina hravě překonána. První přechod byl nejistý a pomalý, ale vidina disku byla silná. Druhý přechod už byl rychlý a třetí, to už nebyl přechod, ale přeběh - ten byl už bez jištění z druhé strany a s diskem v ruce místo před Sářiným čenichem. To byla ale chyba, za kterou jsem měla pykat. Když byla Sára v polovině kladiny, uvědomila si, že nemá disk v dohledu a přímou cestou (rozuměj letecky) to vzala dolů. Pro měkčí dopad si vybrala mě místo trávníku a jako mezipřistání posloužilo moje levé rameno. To nejdůležitější, tedy disk, si okamžitě vyzvedla z mé pravačky. Že mě málem zlomila vejpůl, ji evidentně vůbec netrápilo. Bylo mi doporučeno zkusit kladinu hned znovu (a pomaleji), aby se příště kladiny nebála. Akrobatka s tím neměla problém, zato bolesti mého ramene přetrvávaly následující dva týdny - třicet kilo živé váhy na rameno chcípáčka jako jsem já, je přeci jen trochu moc…