Kynolog? Pejskař? Blázen?

Mí známí už mě znají. Vědí, že psi jsou kusem mne a asi už nebude dne, kdy by nebyl nějaký pes skutečnou a aktivní součástí mého života. Odjakživa jsem milovala zvířata a bezhlavě se už jako malá vrhala k cizím psům. Buď jsem měla štěstí, nebo vycítili lidské mládě, každopádně nikdy nedopadl žádný kontakt kousancem.

Dodnes se v naší rodině vypráví, jak jsme byli na dovolené na Šumavě, seděli na venkovní zahrádce, kde byl uvázaný ovčák, který na každého kolemjdoucího zuřivě vrčel a štěkal. Nevím, jestli naši tehdy vůbec postřehli, že jsem se vypařila od stolu zdatností Davida Coperfielda a během pár vteřin se zjevila na jiném místě - pochopitelně u onoho ovčáka. Každopádně po zbytek odpoledne už jsem zůstala u něj, drbala ho a hrála si s ním. Krásný, velký pes - láska na první pohled. O pár let později jsem se snažila propašovat domů nalezeného československého vlčáka. Byl to tak roční pes, nádherný, neuvěřitelně milý a poslušný…zkráceno na dvě slova - Pan Pes. I taťka (ač to nedával najevo) byl ze psa nadšený a pokud bychom nebydleli v paneláku, ale v domečku, byl by si ho chtěl nechat. Tehdy jsem snad poprvé zalitovala, že bydlíme v paneláku a pravděpodobně právě v ten den započala má nezkrotná touha žít v domku na vesnici. S těžkým srdcem jsem nechala rodiče zavolat na policii, aby psa odvezli do útulku. Ještě ten den jsem do útulku zajela a psa si vypůjčila ven alespoň na vyvenčení a objevila, že má na obojku kontakt na páníčky. Tentýž večer už byl zpátky u nich.

Když jsem si ve svých jednadvaceti konečně vybojovala vytouženého psa, můj život se jaksi od základů změnil. Pravidelně jsem chodila venčit s kamarádkou a jejím dospělým psem irského vlkodava. Naše společná venčení vyluzovala úsměvy na tvářích kolemjdoucích. Nelinka Finna milovala od prvních chvil a jako malá se neustále batolila kolem něj. Po prvním hárání se z Finna stal její nepsaný bodyguard a chraň se pes, který se ve zlém na Nelču byť jen podíval. Dodnes vzpomínáme, jak jsme jely autobusem kamsi na výlet, povídaly si a až pohledy a úsměvy ostatních nás přiměly podívat se na psy - oba poslušně a svorně seděli a Nelinka si našla azyl mezi Finnovýma předníma nohama. Asi nebude překvapením, když řeknu, že Lucinka je kynolog, pejskař a blázen úplně stejně, jako já.

Mám okolo sebe spoustu známých - pejskařů, ale samozřejmě také dost známých, kteří psy nemusí nebo je prostě nijak zvlášť neprožívají. Někteří si mé nové roli přivykli brzo, některým to trvalo déle a někteří na mě koukají jako na blázna doteď - ve chvílích, kdy radostně chválím psa za správně splněný povel, v okamžicích, kdy se psy blbnu a děláme slalom mezi nohama, podávání pacek, skoky do náruče, obíhání okolo mě… Někteří (ale těch je už opravdu jen pár) doteď nechápou, že pes je prostě pro mě nejen pes, ale zároveň společník, kamarád a parťák. A právě pro těchhle pár lidiček nejsem ani kynolog, ani pejskař, ale (stejně jako všichni ostatní, mě podobní)… tak trochu blázen. A já jsem za tuhle formu bláznovství šťastná…