Hra na schovávanou

Třicáté výročí svatby mých rodičů, víkend v Hradci a sobota, strávená i se sestrou Monikou, oběma synovci a prvním letošním sněhem. Hned po obědě jsme kluky vytáhli ven, když jsme šli venčit psy. Odplatou za to jsme byli zkoulováni tak, že jsem měla sníh i ve spodním prádle a Nelča si málem vyřvala hlasivky. Její pronikavý štěkot byl slyšet dostatečně daleko a přilákal k nám i šeltiáka Jarta s páníčkem. Oba dva nás chvíli lehce nevěřícně sledovali, načež Jart pochopil, o co tady běží a přidal se k Nelče se svým řvaním. Tímto bych ráda pozdravila všechny sousedy, kteří se tou dobou nacházeli v nejbližších částech a měli tu čest nás slyšet. Ruce zmrzlé, děti vyblblé a psi proběhlí…tak akorát čas na návrat domů. Kluci se zavřeli tradičně do pokojíčku a dospělí slavili třicetiletou výdrž a trpělivost.

Odpoledne jsem byla odměněna za svou přízeň vůči dětem - seděla jsem na gauči s mladším Robinem a on mě pošťuchoval svým oblíbeným „zlechtej si mě, teto, zlechtej si mě“. V tu chvíli k nám přišla Sára a v domnění, že to tady žije a je tu legrace, na nás skočila. Robča nebyl dvakrát moc nadšený a volal na pomoc bráchu. Bezva - na jedné straně na mně ležel Robin, na něm opřená Sára a z druhé strany mě za ruku tahal Honzík. Což o to, legrace to byla velká, ovšem jen do okamžiku, kdy staršího napadl kaskadérský kousek - vlézt nahoru na opěradlo a odtamtud na nás „omylem“ spadnout. Vzpamatovala jsem se po pár vteřinách - do levého oka se mi draly slzy, kolem hlavy lítalo deset permoníků a nebyla jsem schopná pochopit, co se stalo a o co jsem se na tom gauči praštila. Podívala jsem se na Robina - vypadal vyděšeně, ale neplakal. Ba co hůř - ani slzička! O něj jsem se tedy nepraštila. Ale o co? Pomalu mi začala nabíhat na čele boule, která se vybarvila do elegantní komunistické červeně. Ha, a jsem zcela neprávem oštemplovaná (časem jsem byla poznamenána i dalšími stranami - modrou, zelenou…). Všichni jsme dumali, o co jsem si ozdobu vytvořila. Poslední šance byla zavolat Robina. Tomu zel rudý flek těsně nad obočím, tak tam jsem svou hlavou řachla! Jediné, co jsem do dnešního dne nepochopila je, jak je možné, že bylo sedmileté smráďátko tak statečné a ani neceknul a slzičku neuronil. Já osobně s tím totiž měla dost co dělat :)

Vpodvečer Monika přišla s tím, že si sjede na nákup a pak se staví pro děti. My se šli právě obléct, že půjdeme ven a rovnou jsme s sebou vzali zase kluky. Bohužel, oba byli natěšení, jak to zase strejdovi a tetě nandají se sněhovýma koulema, takže bylo načase vymyslet pro ně nějakou jinou činnost - soutěže v běhu bez psů, se psy, kdo první chybí frisbee… Děti se bavily, psi taktéž - ideální. Bohužel se Sára odmítala při vší té psině a zábavě vyvenčit, takže jsme usoudili, že je třeba to stopnout a jít se projít. Žádná hitparáda pro děti… dobrá - zvolili jsme variantu hry na schovávanou. Děti dostaly pečlivé instrukce, kudy půjdeme, dostaly příkaz, že nesmí přecházet ani vstupovat na silnici (byť to není až tak silnice jako spíš parkoviště, takže jedoucích aut moc nehrozilo) a měly za úkol se schovat. Pokud je nenajdeme, vyhráli. Velké nadšení z bezva nápadu vystřídal zběsilý úprk, aby stihli najít vhodný úkryt a schovat se. Dali jsme jim pár minut a pomalu se dali na cestu. Já se děsila, jestli i přes jasné instrukce, kudy půjdeme a kde se můžou schovat, přece jen neudělají něco jiného, protože zakázané ovoce nejlíp chutná. Když je v první polovině cesty vyčenichala Sára, uklidnila jsem se a s pocitem, že pochopili, že nesmí nikam jinam než do nejbližšího okolí cesty, jsme jim dali ještě jednu šanci. Kluci vyrazili jak střely. Věděla jsem naprosto přesně, kam se schovají, ale tentokrát jsme chtěli dělat blbce a udělat jim radost z vítězství. Prošli jsme tedy kolem roští, Sára to tam okoukla a šli jsme dál směrem k domu. Ale chyba lávky - děti nikde. Každou chvíli jsem se otočila, abych se mrkla, jestli už nevyběhli z roští, ale nikde nikdo. Říkali jsme si, že budou schovaní v keřích nebo mezi stromy u domu, ale ani tam nic. Zvonit na rodiče, jestli náhodou nejsou kluci doma, bylo taky nereálné, smrdělo to okamžitým telefonátem na policii se zprávou, že se ztratily dvě děti. Být celebritou by nebylo špatné, ale rozhodně ne s fotkou na titulních stránkách Šípů a Blesků s titulkem „ztratila v noci své synovce“. Rozhodli jsme se, že půjdeme zpátky, prostě musí být v roští. Po pár metrech už jsme je zahlédli, jak jdou vítězoslavně proti nám - zaplať Pánbůh. V okamžiku, kdy jsme k sobě došli, vylezla na balkón jejich mamka - moje sestra - a k velké nevoli dětí na nás volala, že už musí domů, a že se sejdeme u auta. Konec dobrý, všechno dobré. Cestou k autu jen prohlásil Honzík, že tady něco smrdí. Já ovšem nic necítila a ke všemu jsme museli hnout kostrou, aby tam Monika moc dlouho nečekala. Říkala jsem si, co všechno jsou děti schopné si navymýšlet, aby oddálili neoddalitelné.

Když už všichni seděli v autě a my se s Mončou loučily, pronesl Honzík onu nezapomenutelnou větu „Já mám na kalhotách hovno“. Co naplat - Monika zprvu nevěřila, ale když pochopila, že to není vtip, nýbrž fakt, sdělila mi za mého upřímného smíchu, že tímto se mnou skončila :)   Mno… měla jsem u nich připravené nějaké CD, o které jsem moc stála, takže jsem v neděli dopoledne vytočila její číslo a otázkou „Stále sestry?“ jsem testovala situaci. Rodinné vztahy zůstaly nenarušeny, leč mi bylo sděleno, že mám být ráda, že byl švagr v pracovní neschopnosti a nezažil to v přímém přenosu. Prý jen vydal prohlášení, že TÍMHLE autem ON už NIKAM nepojede. Co hoši dělali v tom křoví, je mi doposud záhadou, neb onen výše zmiňovaný exkrement Monika čistila nejen z kalhot, ale i z bundy, sedačky v autě a autopásu :)

Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré - děti dostanou k Vánocům novou povinnou výbavu do auta - každý bude jezdit s vonným stromečkem v ruce, Monice osudným dnem připadlo vozidlo a můj švagr? Tomu bude zřejmě dopřán přepych jezdit městskou hromadnou dopravou, a kdo ví, jak dlouho vydrží nasávat pachy hradecké „socky“? ;)