Vzpomínka na malého psa s velkým srdcem

Většina povídek a příběhů, které sem píšu, jsou veselé historky z našeho soužití se psy, zpravidla okořeněné dávkou nadsázky a ironie. Občas se v nich objeví zamyšlení. Tenhle příběh je úplně jiný, přesto sem patří víc než všechny ostatní…

 

„Dobrý den,
mail nás zaskočil, ale nakonec jsme usoudili, že jste se vdala a přejmenovala :-)

A teď ta smutnější část. Ano, ztratili se zhruba před čtrnácti dny a dnes jsme je konečně našli. Oba zastřeleni na kopci nad naší hájovnou. Přes noc (předtím než se ztratili) nám jednu louku důkladně přeryla divoká prasata, Jessík s Vučíkem ráno pravděpodobně vyrazili za nimi. To nebylo nic neobvyklého, les nad hájovnou dobře znali a čas od času tam (na chvíli) odeběhli i na vlastní pěst. Všichni okolní myslivci oba psy znali, a zvlášť ve společnosti čuvače si Jessíka těžko mohli splést s nějakou liškou. Kolem poledne jsem si všiml, že u hájovny nejsou, když se nevrátili do večera, bylo jasné, že jsou někde ztracení. Obvolali jsme všechny okolní známé, veterináře, policajty, rozvěsili plakáty a ptali se v okolních vesnicích - nikde nic. Les jsem pouze prošel, nemělo to cenu - z lesa by se kdykoli sami dokázali vrátit, znali to tam dobře. Všechno bylo neúspěšné. Dneska přijela kamarádka a byli jsme se projít do lesa tam, kde jsem dosud nehledal, a tam jsme je našli. Byli kousek od sebe, zastřelení, a to zcela jistě ještě ten den kdy se ztratili. Podle polohy zřejmě už klusali domů, potkal je nějaký myslivec a z poměrně velké blízkosti jednoho po druhém střelil, profesionálně z boku přímo do srdce. Jediná útěcha je, že to aspoň měli rychle za sebou. Nedlouho potom začalo sněžit, takže oba zapadali a těla se zachovala až do dneška.

Nejvíc mě štve, že ten myslivec musel střílet zblízka (leželi totiž blízko okraje skály a výstřel přišel právě z toho směru, takže střelec nemohl stát dál než na okraji skály), dobře viděl, na co střílí; vypadá to, že střelil právě proto, že ty psy znal. Kdo to mohl být nemáme tušení.

Tak to je celé. Pohřbili jsme je dnes, kousek pod hájovnou.

S pozdravem,
Kavanovi“

 

Včera vpodvečer mi přišla zpráva od kamarádky, že na internetu objevila prosbu o pomoc - ztratil se Jess spolu se slovenským čuvačem Vučíkem. Sedla jsem k mailu a psala jeho majitelům s nabídkou pomoci. Zpátky mi už bohužel přišla zpráva, že Jess nežije. V tom okamžiku se zastavilo všechno. Jess byl Pan Pes. Rošťák, který mi dával zabrat svými štěněčími lumpárnami. Parťák, který byl pro každou neplechu. Jesse jsem se musela vzdát ze zdravotních důvodů, a ač jsem tehdy řekla, že na zahrádce mu bude s jeho povahou líp než v bytě v centru Prahy, nikdy mě to nepřestalo mrzet a často jsem na něj vzpomínala. Včera jsem ale zůstala dlouhou dobu sedět a jen jsem se dívala do zdi…

Jess byl jedinečný. Miloval lidi a rozhodně svou přízní nešetřil. Vzpomínala jsem na den, kdy jsme se vydali do Benešova pro modrého pejska a odjížděli jsme se zlatým rošťákem. Hlavou mi proběhly vzpomínky na záškodníka, vláčejícího za ocas po kuchyňském linoleu rozespalou Nelu. Matně si vzpomínám na štěněčími zoubky designově vylepšené vybavení bytu, zejména to dřevěné, které jsme museli dávat do pořádku, než jsme se stěhovali do většího bytu. Pamatuji si na dny, kdy jsem nechala oba psy v parku s kamarádkou a jejím psíkem, protože jsem si potřebovala někam odskočit, a poté se dozvěděla, že Nelinka šla spořádaně na vodítku dál, ale Jess - ten nezávislý Jess, který mi nikdy nedával najevo, že by mě nějak zvlášť potřeboval k životu - celou dobu pokníkával a neustále se otáčel směrem, kterým jsem odešla. Doma, když jsem pracovala u počítače, rád a s oblibou vyskočil ke mně na křeslo, lehnul si za mě a spokojeně tam usnul. Nezapomenutelné byly i dny, kdy jsme měli doma dvě písklátka po Nelince. Jess vždycky trpělivě čekal, až bude ke štěňátkům vpuštěn a pak, když už byla štěňátka odrostlejší, se jim věnoval, řádil, dováděl a předával jim velkou část sebe - jak lumpačit a užít si při tom co nejvíc psiny. Když pak přišel okamžik nuceného loučení, bylo to hodně smutné. Do dnešního dne si pamatuji na poslední pohled, který jsme si vyměnili, když se svými novými páníčky nastupoval do vlaku. Vím, že se měl báječně, přesto mi právě tahle vzpomínka pokaždé vžene slzy do očí…

Byl to úžasný pes. Ano, bohužel - byl… Je to tak, myslivci, kteří bezhlavě střílí po všem živém, co se hýbe, dokážou v jedné vteřině změnit životy jiných. Můžeme ale udělat něco pro to, abychom jejich jednání změnili, nebo jsme skutečně bezradní, protože páni myslivci jsou nedotknutelní? Kolik podobných příběhů se ještě bude muset stát, aby se konečně něco změnilo? Smutné je, že oba psi utekli a nebyli v blízkosti majitelů, takže myslivci mohou tvrdit, že psi štvali zvěř, ale co případ Belyndy Hafkins? Není tu skutečně něco k zamyšlení?

Jess Jolly Gold z Benešovské zahrady zemřel ve svých šesti letech pravděpodobně dobře mířenou ranou některého z myslivců.