Simulant

Tentokrát sem přidávám jeden vzpomínkový příběh, který se stal před několika lety. Bylo to ještě v době, kdy jsem měla Nelču a Jesse. Jako každé ráno, šla jsem i tohle ráno ven, a protože byl zvědavec Jess neustále někde ve stavu hlubokého čmuchání, dostala jsem se do mírného skluzu. Honem jsem je popadla na vodítka a vyrazila k domovu. Během čekání na výtah jsem je odepnula z vodítek, otevřela jsem dveře od výtahu, dovnitř vběhla Nelča, hned za ní Jess a já. Problém nastal v okamžiku, kdy si Jess rozmyslel svůj úmysl jet s námi domů, přehodnotil situaci a rozhodl se na poslední chvíli vystoupit. Respektive vycouvat. Ona „poslední chvíle“ byla víc než příznačná - couvnul pravou zadní, která se mu přicvakla do zavírajících se dveří. Ty se od nožky odrazily a psisko si rázem rozmyslelo, že možná radši pojede taky domů. Ani nepípnul - zřejmě s vědomím, že za blbost se platí.

Z tlapky se okamžitě začala valit krev, panička (standardně) zpanikařila a poté, co se zrzavý ubožák k bytu belhal po třech s pohledem raněné srny, bylo jasno - okamžitě jsem volala známé, která občasně vypomáhala na veterině, co mám dělat. Potřebovala jsem jít do práce, už tak jsem měla zpoždění. Bylo mi řečeno, ať tlapku ovážu a nechám psa v klidu - a pokud nepřestane během dne kulhat, nezbyde mi, než se na veterinu vydat. V poledne jsem šla domů zkontrolovat situaci. Ta byla víc než dramatická - Jess ani nevstal, aby mě přivítal, jen ležel na chodbě na zemi, zvednul hlavu a zavrtěl ocmáskem. Za těch pár hodin mé nepřítomnosti ovšem stihnul vypilovat pohled - z raněné srny se stal těžce nemocný a umírající pes. S vědomím, že by se měl vyvenčit, jsem ho vzala do náručí a vynesla ven na trávník. Párkrát si poposkočil po třech, aby se dostal ke stromu, vyvenčil se a čekal na odnos domů. Bylo mi to jasné - odpoledne musím na veterinu. Odpoledne jsem vzala bolestí ztrápeného psa do náručí, sedla na tramvaj a jela s ním na opačný konec Prahy. Pravda, desetikilový cvalda se chcípáčkovi jako já docela brzo pronesl, ale přece jsem ho nemohla nechat pajdat po vlastních. Zplavená jsem došla na veterinu, kde mi bylo řečeno, že doktor-ortoped právě operuje a rentgen by bylo možné provést až druhý den. Nu což - objednala jsem se a s trpitelem v náručí se vydala zpátky k domovu.

To už jsem ale pochopila, že totéž cestování už zažít nehodlám. Hned druhý den ráno jsem si na půl pátou objednala taxi, které nás oba mělo zavézt až na veterinu. Zřejmě proto, abych pochopila fungování „principu schválnosti“, dozvěděla jsem se druhý den pozdě odpoledne, že někdo musí zůstat v kanceláři o něco déle. A protože jsem tam už byla jen já a kolegyně, která oponovala tím, že je už měsíc objednaná ke kadeřnici a prostě nemůže zůstat, sebrala jsem mobil a okamžitě volala taxi, abych ho přeobjednala na pozdější dobu. Bohužel - už byli na cestě, takže mi oznámili, že později přijedou, ale naúčtují si i první cestu. Nevadí, hlavně, když mne tam odvezou.

Doma jsem vzala bolestí ztrápeného psa do náručí, přenesla k taxíku a vyrazili jsme k veterináři. Tentokrát úspěšně, pan doktor byl a prakticky okamžitě nás vzal. Položila jsem Jesse na vyšetřovací stůl, okolo stolu se kromě veterináře sešly i 4 sestry, které pečlivě začaly hladit a odrbávat nebohé zvíře. Jeho pohled se zčistajasna změnil - z polomrtvého psa se náhle stal starý dobrý Jess. Vesele začal vrtět ocasem a vůbec mu nevadilo, že mu v mezičase doktor prohmatává jeho až doposud bolavou tlapku, na kterou nemohl ani došlápnout. Nekníknul ani ve chvíli, kdy veterinář zkoušel hybnost jednotlivých prstů a celé tlapky. Nekníknul, zato slastně vrtěl ocmáskem z nadšení nad tolika lidmi, kteří se rozplývají nad pejskem, který tak klidně a radostně leží na veterinárním stole.

Ano, bylo mi to vysvětleno - psovi nic není, krom prasklého polštářku. Pokud bych mermomocí chtěla, bylo by možné ulevit mé peněžence a udělat i rentgen, ale vzhledem k tomu, že nejde o aktivního sportovce, pravděpodobně by se tlapka nechala samovolně doléčit i v případě, že by se na rentgenu ukázala naštípnutá kůstka. Odcházela jsem dost rozpačitě - nadšená, že to není nic vážného a zároveň vytočená z toho, že ten malý hajzlík sprostě zneužil mojí empatie a obav o jeho zdraví. Zpátky už nebylo taxi potřeba a cestou na dost vzdálenou MHD zastávku jsem se rozhodla zjistit, jak že to s tím jeho umíráním je. Postavila jsem ho na trávník a čekala, co se bude dít. Chvíli se po mně ohlížel a pajdal po třech. Když ale pochopil, že ho patrně odmítám nadosmrti nosit v náručí, svou nebohou bolavou nožku položil na zem a vesele se po všech čtyřech rozeběhl prozkoumat neznámý terén.

A pak, že psi nepřemýšlí. Psi přemýšlí, jsou vyčůraní, a když na to přijde, dokážou simulovat líp než leckterý zběhlý lidský hypochondr!