Koulelo se, koulelo…

Předevčírem byly Lucince 4 měsíce. Gestačně - tedy s ohledem na její předčasné narození - je teprve tříměsíční. Necelé tři týdny spolu válčíme a cvičíme Vojtovu metodu. Cvičíme 3x denně, zpočátku jeden cvik na dvě strany, na každou stranu po dobu 3 minut. Další týden jsme přidali další cvik - takže dva cviky, procvičit na obě strany, na každou stranu po dobu 2 minut, víc prostě Lucka nezvládá. I tak to znamená minimálně 10 - 15 minut úporného boje a řevu, který značí „tady je týrané dítě“. Názvy cviků mluví za vše - reflexní otáčení a reflexní plazení.

I přesto jsem dnes byla v naprostém šoku. Lucinka, která se posledních 2 týdny baví tím, že se ze zad přetáčí na bok, se z ničeho nic ocitla na bříšku. Během vteřinky se ze zad překulila na bříško, koukala na mě a křenila se při tom jak sluníčko. Měla mě na očích a pod dohledem. Přesně věděla, kde jsem, co dělám a běda matko, jestli odejdeš! V tu chvíli jsem si říkala - náhoda. Ale dvě, tři takové náhody a Lucka zjistí, že na bříško se dá celkem snadno překulit. Najednou mi došlo, že už neexistuje nechat ji, byť na chvíli, samotnou na jakémkoli vyvýšeném místě - na gauči, na přebalovacím pultě… Přesto jsem byla šťastná, že máme tak čilou a šikovnou holčičku, která se tak brzo poprvé překulila na bříško. Zatímco jsem ji krmila, přemýšlela jsem, kdy se asi tak překulí podruhé a kdy skutečně přijde na ten správný grif. Počítala jsem, kolik budu mít ještě dní relativního klidu, protože mi bylo jasné, že jakmile se začne přetáčet na bříško, bude to obnášet víc hlídání a bude zřejmě jen otázkou času, kdy vleže na břiše zaktivuje ruce a nohy a budu ji lovit všude po bytě.

Když měla Lůca konečně dost (a že se docela pěkně rozšoupla), položila jsem ji na hrací deku a odešla do kuchyně udělat konečně (v pět odpoledne) rajskou omáčku s paprikovými lusky, co jsme měli mít původně k obědu. Moje kulinářská snaha byla doprovázena zvukovým doprovodem - Lucka celou dobu hekala a vztekala se, jako by ji někdo kradl hračky. Osmažila jsem cibulku, přidala koření a protlaky a šla se podívat, co tam tu Lůcu vytáčí k nepříčetnosti. Evidentně si dobře pamatovala, že už se jí podařilo převrátit na břicho. Jenže ať se snažila sebevíc, nešlo to zopakovat. Vzala jsem si kameru, protože mi přišly její snahy tak komické, že jsem o ně nechtěla tatínka a široké příbuzenstvo připravit. Jak se snažila převrátit a nedařilo se jí to, snažila se převrátit na bok pomocí hlavy - pevně ji zabořila do podložky a čekala, že se celé tělo samo otočí stejným směrem. Jenže ouha…nic. Naše malé, poslední dobou klidné a neplačící dítko se změnilo během pár minut ve vzteklou fůrii. Několikrát to vypadalo, že se jí to povede, dokonce se snažila přitáhnout rukou, aby se převrátila. Po dvou minutách vztekání jsem kameru vypnula - i Lucka své snahy vzdala a aby si zlepšila náladu, vrazila si (k mé neskonalé radosti) do pusy palec (kdy ji to konečně odnaučím???). Na moc dlouho to nevydrželo. Během pár vteřin se opět začala snažit. Už, už se zdálo, že to klapne, tak jsem popadla kameru, abychom měli vzpomínku na historicky druhé přetočení na bříško. Pořád se nedařilo a pak najednou - zčistajasna - pásla kobyly! Pásla je ovšem zhruba půl vteřiny. Delší dobu se v téhle poloze neudržela a setrvačností přepadla na druhou stranu. Následoval křik, doplněný pár slzičkami… zřejmě budeme muset koupit koberec nebo něco měkkého - ono přepadnutí z měkké hrací deky na plovoucí podlahu asi musí opravdu bolet. Vzala jsem ji do náručí a zatím co jsem ji chovala a uklidňovala, chválila jsem ji za její heroický výkon. Po zbytek odpoledne už bylo vymalováno. Po položení na záda následovalo několik vteřin až minut hekání a vztekání a pak už bylo slyšet jen spokojené výskání a broukání z povedeného výkonu. Naše čtyřměsíční (vlastně tříměsíční) Lucinka se skutečně přetáčí na bříško! Nebyla jsem schopná ničeho - v hlavě jsem najednou měla naprosto vymeteno (ne že bych na tom byla někdy od porodu nějak významně lépe, ale teď jsem tam měla vážně vymalováno), oběd (vlastně večeře) na plotně vesele klokotal a mně bylo jedno, jestli se připálí nebo ne. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo pozorovat Lucku, jak se znovu a znovu přetáčí na bříško a doplňuje to vyblinkáním obsahu právě naplněného žaludku. Dělala všechno pro to, abych měla jistotu, že to nebyl ani omyl ani náhoda. Nevydržela jsem čekat, až se Lukáš vrátí domů, abych mu mohla říct tu novinu. Nasadila jsem Lucce čepici, zabalila do bundy a vyběhla ven, kde právě svářel nová vrata. Myšlenkami byl u vrat a Lucčino historicky první pasení kobyl ho prostě absolutně nemohlo vyvést z míry.

Teď už má Lucka půlnoc a já se psychicky připravuji na novou etapu života s Luckou - pestřejší o její hlídání a praní plen, na které vyklopí to, co právě snědla. Jen za dnešní necelé dvě hodiny, kdy trénovala tuhle novinku, má skóre 5 poblitých plen (přičemž se jí jednou podařilo v čerstvě poblité plíně vymáchat i nos). Zítra asi zajdu přikoupit plíny a prací prášek do zásoby, zřejmě budeme mít teď větší spotřebu.