Porodní derniéra

Mám ráda, když mám věci pod kontrolou, což se samozřejmě (možná dokonce zejména) týká i mého života. V práci si plánuji, co kdy udělat, aby to bylo co nejefektivnější a stíhala jsem termíny, před dovolenou načtu literaturu o dané zemi a vybírám, která místa by stálo za to navštívit… A takhle bych mohla pokračovat dál. Když jsem ovšem zjistila, že jsem těhotná, přinejmenším mě to zaskočilo. Nejen, že jsem to zatím neplánovala, v daný okamžik jsem měla v plánu „dělat ještě chvíli kariéru“. Přiznávám, že mi to nějaký ten pátek trvalo, než jsem se smířila s faktem, že mě čeká posledních pár měsíců starého života a pak přijde nová etapa. Nutno dodat, že teď, kdy už je Lucinka s námi, bych ji neměnila za nic na světě.

Mé těhotenství bylo naprosto ukázkové a bezproblémové - pokud tedy opomenu střevní potíže v naprostém počátku těhotenství a tři nemoci, které mě za těch 8 měsíců stihly. Jinak jsem ale celou dobu chodila do práce, sem tam si zašla na salsu a chodila po venku se psy. Když pak přišel den, kdy jsem dle zákona musela zůstat doma na mateřské, den co den jsem doma šůrovala, denně jsem luxovala a vytírala, stihla jsem umýt všechna okna v bytě, dělala jsem den co den výlety se psy do nedalekého parku, ke kterému vede celkem pěkný kopec. O víkendech jsme s manželem chodili po křivoklátských lesích a kopcích a soutěžili, kdo najde víc hub. Na konci osmého měsíce jsem si střihla ještě poslední salsu… Bylo toho spousta, co jsem zvládala a zvládala jsem to bez sebemenšího problému, veškeré zdravotní testy mi celou dobu vycházely na jedničku, a jak říkal můj doktor - těhotenství není nemoc.

I ten poslední týden byl hodně aktivní - o víkendu jsme houbařili na Křivoklátě a běhali po venku se psy, v pondělí jsem si pak střihla onu poslední salsu, protože jsem věděla, že po porodu se tam jen tak nedostanu. V úterý mi pak bylo na ultrazvuku řečeno, že mimčo vypadá o týden mladší (po celou dobu těhotenství se vyvíjelo v souladu s termínem porodu), a byla jsem dotázaná, zda mě netlačí, protože je dost nízko. Nechápala jsem, na co se mě doktor ptá a jak bych vlastně měla poznat, že mě tlačí. Těžko říct, jestli se spíš nechtěl zeptat, jestli netlačím naopak já mimino svými žebry. Cestou domů mi pak vrtalo hlavou, jestli mi chtěl říct, že budu přenášet, protože je malá pomalejší ve vývoji, nebo budu rodit dřív, protože ji mám „proklatě nízko u pasu“. Středa a čtvrtek proběhl zcela běžně - ranní venčení v parku, odpolední výlet k Vltavě. Počasí bylo poblázněné, chvíli bylo vedro na padnutí, pak přišly bouřky. V pátek jsem měla bolesti břicha - aha, děloha se začíná připravovat na porod. Dle knih se to začíná dít až 6 týdnů před porodem, já měla do porodu 4 týdny, takže vše v normě. Díky občasným křečím a velkému horku jsme museli zkrátit odpolední venčení, protože mi nebylo nejlíp, ale jakmile se začalo zatahovat k dešti, vyndala jsem ještě sekačku a posekala naši pidizahrádečku. Když jsem pak byla večer upozorněna, že slabě krvácím, lehce mě to rozhodilo, ale protože to ustalo, neřešila jsem to. Ovšem když ani v noci nepřestaly přicházet naprosto nepravidelné křeče, které mě pronásledovaly celý den, a nad ránem jsem opět chvíli slabě krvácela, přimělo mě to přece jenom pro jistotu zavolat ráno do nemocnice. Byla jsem uklidněna, že TAKHLE porod nevypadá, ale že kdyby to nepřešlo nebo se to zhoršovalo, máme pro jistotu přijet. V té chvíli mi ale došlo, že se porod opravdu začíná blížit a letmo jsem se podívala na stránky nemocnice, co všechno mám mít připraveno s sebou. Ano, uznala jsem, že je načase začít balit. Na gauč jsem naházela věci, které jsem měla, a na papír sepsala, co všechno musíme koupit (a že toho nebylo málo!). Lukáš, vstávající v devět, se báječně bavil, když viděl, že jsem si začala balit. Zavtipkoval na téma „Vyrážíme?“ a odešel do koupelny. Když jsem za ním přišla o pět minut později se slovy „Asi pojedeme, praskla mi voda.“, vypadalo to, že přinejmenším spolkne zubní kartáček.

Je zbytečné mluvit o tom, že jsem si málem ani nemohla vyčistit zuby, Lukáš už mě viděl rodící v autě cestou do porodnice, tak mě honil, jak mohl. V deset jsme dorazili do nemocnice, kde mi rovnou natočili monitor, a sestra konstatovala, že začínám kontrahovat. Já, přesvědčená o tom, že něco udělají a pustí mě domů, protože přece o měsíc dřív rodit nemůžu, jsem vtipkovala na téma - jestli tohle jsou kontrakce, tak to je pohoda. Až později jsem pochopila, proč se sestra škodolibě ušklíbla a tiše prohodila „To přijde.“. Během následujících dvou hodin se totiž bolesti zintenzivňovaly a přicházely čím dál častěji a pravidelněji. Za ty dvě hodiny proběhlo několik vyšetření a sepsání všemožných papírů a lejster. Když bylo všechno vyřízeno, byl Lukáš prozatímně propuštěn domů s tím, že možná budu rodit ještě dnes, a já jsem byla uložena na čekatelský pokoj. Uvítala jsem fakt, že jsem tam měla společnost, ale po chvíli jsem mi přišlo, že jsem asi přinejmenším přecitlivělá. Zatímco jsem se já svíjela každou chvíli v bolestech a chodila po pokoji jak lev v kleci, zbylé dvě maminy v klidu ležely na posteli a četly si. Sakra, asi jsem fakt cíťa! Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli mají fakt tak pohodové kontrakce, na jaké vypadají. Až tehdy mi došlo, že já mám to štěstí, že kontrakce mám - zbylým dvěma maminám odtekla plodová voda, takže byly hospitalizované, ale porod byl jaksi v nedohlednu. V pokoji jsem byla necelou hodinu a trochu mě znervózňovalo, že nikdo zvlášť nekontroluje, v jakém jsem stavu, ale uklidňovala jsem se faktem, že oni mají s porodem rozhodně víc zkušeností než já. Když po hodině přišla sestra vyměnit mé spoluležící kapačku a viděla, jak se svíjím každé 3 minuty v křečích, poslala mě na vyšetřovnu. Porod se blížil mílovými kroky a mě pomalu, ale jistě docházelo, že s tím už nikdo nic nenadělá. Dnes prostě porodím, ať chci nebo nechci! Zavolala jsem Lukášovi, ať pomalu vyrazí zpátky a byla odeslaná na přípravnu, kde jsem si odbyla klystýr a následný několikaminutový pobyt na záchodě. V několika okamžicích už jsem si myslela, že z tamního záchodu nikdy neodejdu. Lukáš přijel do toho „nejlepšího“ - kontrakce sílily a ozývaly se čím dál častěji, bolestí se mi draly do očí slzy a zpocené jsem měla k vlastnímu překvapení i vlasy. Ovšem díky Bohu, že tam byl - aspoň jsem ho mohla poslat, aby zazvonil na sestru - už jsem tušila, že tam moc dlouho sedět v klidu nevydržím. Za chvíli už jsme se přesouvali z přípravny na sál a o třičtvrtě hodiny později, přesně ve 14:47, na nás Lucka poprvé zaječela. Lukáš se pak všude nechával slyšet, že byl porod rychlý a bezproblémový. Jo, taky by mi takový přišel, kdybych stála někomu za hlavou. Ale s odstupem času upřímně řečeno - on takový opravdu byl, nicméně ty kontrakce bych si klidně i odpustila.

Po prvotním ošetření pediatrem a krátkém (a marném) pokusu o kojení nám Lucku přivezli na sál v inkubátoru - to aby zbytečně neprochladla. Bože, jak tohle bylo neuvěřitelné. Ještě před rokem by mě ani nenapadlo, že budeme mít dítě. Ještě včera bych se vysmála tomu, kdo by se mi snažil namluvit, že budu zanedlouho rodit. A najednou ležela ani ne metr od nás. Naprosto bezbranný drobeček, který na nás místo pláče slabounce mňoukal. Už tam si vysloužila jméno kočička. Mňoukání postupem času vypilovala na hurónský řev, z drobečka se stal macík, ale naše první setkání bylo, je a bude nezapomenutelné.

Na závěr je asi na místě říct, že jsem hrdá na svého manžela, který se mnou absolvoval všechny ultrazvuky, po porodu se staral o domácnost a pomáhal mi, jak jen mohl. Vždyť kolik tatínků bez váhání koupe své čtrnáctidenní dítě, krmí ho ze stříkačky a bez řečí přebaluje plínky? Jsem pyšná na svého taťku - Lucinčina dědečka, který se konečně dočkal dalšího vnoučete. Vždyť kolik dědečků o své vnouče pečuje, převléká, vyměňuje plínky a jen nevozí kočárek a nesleduje mimino z bezpečné vzdálenosti? Ale v první řadě jsem šťastná, že i přes mé počáteční překvapení a rozporuplné pocity z těhotenství máme Lucinku. Lucinku, která se stala středem všeho a miláčkem všech. Lucinku, kterou už bych za nic na světě nedala.