A zase ty uši

Když jsem si pořizovala Nelu - svého prvního psa - měla jsem v plánu agility a výstavy. Štěstí šlo ale hodně velkou oklikou kolem mě, takže agility jsme dělaly díky mému odchodu do Prahy a nedostatku času jen občas pro radost. Nadšeně jsem jezdila aspoň na výstavy. Ta první vypadala dost nadějně - tři feny v kruhu, rozhodčí šel nejdřív k jedné majitelce, pak ke druhé…nás si nechal nakonec. Všichni okolo kruhu už čekali, že odejde vítěz se známkou Výborná 1 a s titulem CAJC. Přiznávám, že i já jsem si to myslela. O to větší překvapení bylo, když mi rozhodčí řekl, že se rozhodl zadat známku VD1, tedy velmi dobrá. Fena je prý ještě moc mladá na to, aby jí zadal titul. To bylo poprvé a naposledy, co jsem něco takového slyšela, protože od té doby už nikdo o zadání titulu naší Nelče ani neuvažoval. Měla kulaté oko a navíc…s každým dalším týdnem se jí zvedaly její už tak lehce klopené uši víc a víc, až jsem začala mít obavy, že když zafouká vítr, odletí mi pes. Po roce jsem výstavní kariéru ukončila. To ovšem neznamenalo, že jsem zanevřela na výstavy. Naopak - stále jsem měla chuť jezdit, jen jaksi…nebylo s čím.

O dva roky později jsem se s tehdejším partnerem rozhodla rozšířit smečku. Toužila jsem po modrém psovi a tak dlouho hledala, až jsem našla stanici, kde byl jeden modrásek volný. Udělali jsme si tedy výlet, říká se tomu „nezávazná návštěva“, ale já v hloubi duše věděla, že nás domů pojede o jednoho víc. Jenže onen modrásek už byl vlastně dospělý pes - milý, pěkný, ale partnerovi, a vlastně ani mně, nějak nepadl do oka. Už jsme se chtěli vydat domů, když nás jeho chovatelka ještě pozvala domů, ať se jdeme podívat na štěňata, která tam má. Po bytě pobíhalo několik odrostlých štěňat, jenže zlatých. Když se k nám ale začal lísat jeden ze psů, partnera to evidentně nalomilo. Já v té době ještě ani neuvažovala o tom, že tohle by mohl být nový člen smečky. Nejsem rasista, ale na té barvě mi fakt záleželo. Už jsme se obouvali, ale partner si zřejmě myslel, že chci mermomocí odjet domů se psem, a protože mu tenhle konkrétní padl do oka, nakonec řekl, že si ho vezmeme. V tu chvíli jsem si říkala - modrá nebo zlatá…vždyť je to jedno. Na tricolorní Nelu můžu použít jakkoli zbarveného psa a tenhle má výstavní předpoklady. Nakonec jsme opravdu odjížděli ve čtyřech.

Byla jsem přesvědčená, že budu mít konečně doma toho šampiona. Všechno vypadalo nadějně - barva, srst, pohyb, kostra, hluboký hrudník, mandlové oko. Jen ty uši! Po pár měsících byl další větroplach v bytě. Uchovnit se mi podařilo oba dva, byť s posudkem „velmi lehce klopené ucho“. Po štěňatech už ale Nelča měla bezkonkurenční stojáky, které se už nikdy nesklopily. S Jessem jsem objela jen pár výstav. Záhy mi totiž došlo, že za stojící uši fakt titul nekápne.

Uplynulo několik dalších let, když jsem s mým manželem začala uvažovat o vhodném hlídači k domku. Hodně jsme zvažovali mezi catahoulou a dobrmanem, ale protože manžel byl horší než já a chtěl psa „teď hned“, koupili jsme dobrmana. Přesvědčila jsem ho, že rozhodně musíme koupit papírového psa. Sice si klepal na čelo, ale když mi to teda udělá takovou radost… Koupili jsme papírovou dobrmanku a já začala okamžitě plánovat, kdy budeme moct vyrazit na výstavy a na jaké pojedeme. Soupis to byl vskutku úctyhodně dlouhý, ale už první výstava, respektive svod mladých, mi naznačil, že je něco špatně. PROČ mají všichni dobrmani uši naplesknuté k hlavě, jen naše Sára je má odstáté od hlavy jako Manchesterský teriér? Ano, zase ty uši! Kde by mě napadlo, že i takovéhle plemeno může mít problémy se správným držením uší? Když jsem pak v rámci jednoho pracovního jednání (taktéž s pejskařem) vedla úvodní „rozehřívací slušnostní rozhovor“ a vyprávěla, jak jsme byli na svodu mladých, bylo mi řečeno „já se nedivím, že jim stojí“. Nepochopila jsem. Po celou dobu jednání mi ta připomínka nedošla. Až o dost později, cestou domů, mi dvojsmyslná poznámka onoho pána konečně došla. Naštěstí, že až tak dlouho, jinak bych na místě zrudla i na zadku.

Jo uši, to je můj osud, jenže na nich svět nestojí a já dobře vím, že Nela i Sára mají spoustu jiných kvalit, než jsou správně klopené a nesené uši.